Romány

Chytil jsem ho za ruku a začal jsem mluvit: "Víš, že jsem si s tebou ze začátku nerozuměl, vlastně jsem tě nenáviděl, ale ty jsi to nevzdal. Pomohl jsi mi v těžké chvilce, kdy mi nebylo zrovna nejlépe. Ačkoliv jsem si tě nechtěl připustit, pořád jsi to nevzdával, tak to nesmíš vzdát ani teď. Jsi součástí, bez které už můj život nemá smysl." Stiskl jsem jeho ruku pevně, jak to nejlépe šlo, a dokončil jsem svou řeč: "Miluju tě!"

První slina přistála těsně vedle Vencových lýtek, druhá se už ale vcelku přesně trefila na obnažený žalud. Rychlým pohybem ruky se rozetřela po celé délce tohoto naštěstí na délku i tloušťku celkem průměrného péra. Dva krátké pohyby koleny vpřed vynucující nejen prostor mezi Vencovými nohami, ale také roztažení obou jeho půlek, jej dostaly do přímého styku s druhým dobře využitelným otvorem tohoto těla na hraní.

A vtom Pavel vstoupil. A našel mě, jak sedím na koberci a v ruce svírám Marcelovu kabelku. Chvilku na mě konsternovaně civěl. „Kdes to našel?“ A já na sucho polkl. „Pod postelí. Copak on ji vůbec nehledal?“ Nechápu, kde jsem tehdy vzal energii na tak věcný dotaz zbavený veškerých emocí. Pavel zúžil pohled. „Nevím… Je mi to – Je mi to líto, Adame.“

Jeden z nich si mě však stačil prohlédnout. „Hele kluci, to je přece ta slečinka ze včera!“ zahalekal a mě polil smrtelný pot. Zatarasil mi svou mohutnou postavou cestu. „Jdeš za svým kamarádíčkem s tou nemožnou kabelkou?“ Panebože, to jsou ti boxeři od Renka z klubu! Mlčky jsem se ho snažil obejít. On si však znovu stoupl přede mě. „Kampak, kampak? Neumíš pozdravit, ty buzno?“

„Myslím, že tě strašně omezuje.“ Rozbušilo se mi srdce. „Koho myslíš?“ Snad ne… „Tátu, přece.“ Panebože, on to ví… „Jak – Jak to myslíš?“ „No tak, Adame. Nebuď včerejší. Známe svý lidi. Táta přefikne všechno, co se hejbe. S bráchou to víme odmalička.“ Chtělo se mi studem umřít. „Snad si nemyslíš, že já – že my…“

Najednou přestal. „Tak co, líbilo se ti poprvé líbat chlapa?“ Jeho hlas zněl hrubě a – a možná i zlomyslně.
„A… Ano.“ Na víc jsem se zkrátka nezmohl. Bylo to příliš krásné, než aby to byla skutečnost. Pokud je to sen, nechci se nikdy probudit.
„Chceš, abych ti to udělal, Adame?“

„Já si ve své vlastní firmě můžu dělat, co chci. Nahrál jsem si všechny účastníky pohovorů. Snadno je pak můžu usvědčit ze lži.“ Zbledl jsem jako stěna. Nahrávka pokračovala: „Řekněte něco španělsky. Cokoliv. Bez přípravy. Hned… Mi nombre es Adam, soy veinte ańos de edad y tiene hermosas manos, el pescado frío.“ Udělalo se mi špatně od žaludku.

Ozval se první tlumený vzdech. Marek se rozhlížel a snažil se určit, který z nich to byl, od kterého to může čekat nejdřív. Jenže všechna péra byla z tohohle úhlu pohledu stejná: velký naběhlý žalud, za ním ruka, co pumpuje po celé jeho zbývající délce. Ozvalo se další slastné vzdechnutí a další dvě. V Markovi začala stoupat nervozita, otáčel se a s obavou odhadoval, jak je který daleko.

- Pane, nechtěl byste se oženit? - zeptal se Josef, když osaměli.
- Velmi rád. Jen se obávám, že nás dva by žádný rabín nesezdal, - zasmál se Samson.
- Myslel jsem se Shoshanou. -

Oči bratra Dominika jaksi posmutněly. - Co rozum nevyřeší, to mnohdy vyřeší čas, - řekl Samson. Bylo až s podivem, že na skoro každou situaci nalézal v Talmudu nějaký citát. A s ještě větším podivem bylo, že si je dokázal pamatovat, i přes jejich nepřeberné množství. - Odňat může být trest, vina však trvá, - namítl tiše bratr Dominik.

Měl pocit, jako by se jejich propojená těla vznášela jako pták. Kroužili v teptém vzdušném víru a stoupali výš a výš… Ne, pomyslel si Samson, taková láska, navíc oboustranná a opětovaná, to není, to nemůže být hřích…

Když se Samson probudil, teprve začínalo svítat. První, na co pomyslel, byl Josef spící v jeho náruči s čelem opřeným o jeho nahou hruď. Trochu se odsunul, aby na něj lépe viděl. Aby Josefa nevzbudil, políbil ho na čelo spíš jen teplým dechem než rty. A tiše zašeptal:
- Světlo mého života… -

Čas plynul pevným neměnným tempem. Roky se slévaly jeden za druhým a zdálo se, že vše je a bude v nejlepším pořádku. Samson měl pocit, že nic a nikdo nemůže narušit jeho tiché, skromné štěstí.