Romány

Ozval se první tlumený vzdech. Marek se rozhlížel a snažil se určit, který z nich to byl, od kterého to může čekat nejdřív. Jenže všechna péra byla z tohohle úhlu pohledu stejná: velký naběhlý žalud, za ním ruka, co pumpuje po celé jeho zbývající délce. Ozvalo se další slastné vzdechnutí a další dvě. V Markovi začala stoupat nervozita, otáčel se a s obavou odhadoval, jak je který daleko.

- Pane, nechtěl byste se oženit? - zeptal se Josef, když osaměli.
- Velmi rád. Jen se obávám, že nás dva by žádný rabín nesezdal, - zasmál se Samson.
- Myslel jsem se Shoshanou. -

Oči bratra Dominika jaksi posmutněly. - Co rozum nevyřeší, to mnohdy vyřeší čas, - řekl Samson. Bylo až s podivem, že na skoro každou situaci nalézal v Talmudu nějaký citát. A s ještě větším podivem bylo, že si je dokázal pamatovat, i přes jejich nepřeberné množství. - Odňat může být trest, vina však trvá, - namítl tiše bratr Dominik.

Měl pocit, jako by se jejich propojená těla vznášela jako pták. Kroužili v teptém vzdušném víru a stoupali výš a výš… Ne, pomyslel si Samson, taková láska, navíc oboustranná a opětovaná, to není, to nemůže být hřích…

Když se Samson probudil, teprve začínalo svítat. První, na co pomyslel, byl Josef spící v jeho náruči s čelem opřeným o jeho nahou hruď. Trochu se odsunul, aby na něj lépe viděl. Aby Josefa nevzbudil, políbil ho na čelo spíš jen teplým dechem než rty. A tiše zašeptal:
- Světlo mého života… -

Čas plynul pevným neměnným tempem. Roky se slévaly jeden za druhým a zdálo se, že vše je a bude v nejlepším pořádku. Samson měl pocit, že nic a nikdo nemůže narušit jeho tiché, skromné štěstí.

"Sakra, čuměl na nás z vokýnka a udělal se u toho. To je to tak důležitý?" "A pak?" nevěřil Ježek, že to takhle jednoduše skončilo. Dan se začal červenat. Bylo vidět, že je mu to trapné, snad ještě trapnější než celá epizoda s Honzou. "Takže pak se vrátil dovnitř, měl přece ty slipy, ne?" odhadoval teď Ježek další dění nahlas. "Jo, měl." "To ti je ale jen tak nevrátil, ne? Chtěli s Honzou druhý kolo, co?" "Ne, Honza šel pryč a Venca pak…"

- Pane, milostivý pane…, - vytrhl ho ze vzpomínek vrátný, celý udýchaný. - Copak? Co se stalo? - - Milostivý pane, pan Hubert přijel a s ním… - Víc Samson neslyšel. Vyskočil z křesla jako mladík a běžel ven. Tam bezeslova padl do náručí zarostlému obrovi a samým dojetím a radostí mu do očí hrkly slzy. - Můj bratře, tak ses přece jen vrátil… Můj drahý příteli… - Josef stál u okna a díval se na to vřelé přivítání. A v jeho duši se poprvé za deset let zachvěl podivný neklid…

Vážení a milí,
po přečtení Strážce se mne několik lidí zeptalo: a co před tím, jak se setkal Samson s Hubertem? A co bylo dál? A tak si dovolím své vyprávění doplnit. Snad se vám bude líbit.

Venca sledoval jejich výměnu s rozpaky. Kdyby nevěděl, co Dan Honzovi včera udělal, určitě by ho teď litoval. Taky vůbec netušil, co se Honzovi honí hlavou. Na jednu stranu se toho bál, ale na druhou, a zvlášť při pohledu na nahého Dana, ho celá situace začala v obou slova smyslech vzrušovat. Do jeho hlavy se teď vkradlo slovo visící všude kolem ve vzduchu: odplata. Celým tělem mu projel podivný pocit. A nejspíš proto udělal něco, co by od sebe ani sám nečekal…

Samson svýma chytrýma očima pozoroval oba chlapce. Jak se na jediné Hubertovo slovo zvedli. Mladší unaveně vypadal, to jistě. Starší ale ne. Spíš to vypadalo, že má potřebu mladšího ochraňovat. Muž přemýšlel, jaké mají ti tři mezi sebou vztahy. Přijatý syn… Tak to už jistě… Ten mladíček s dívčí tvářičkou a očima jako koloušek nevypadá jako dobyvatel dámských srdcí. Spíš pánských klínů.

„Seržante, máme tu dezertéra.“
Zní to ošklivě, pomyslí si Ethan. Zní to, jako by se někde opaloval na riviéře, ale možná má pravdu.
„Cože?“ seržant udiveně zírá na vojína.
„On sem přišel a řekl, že je dezertér.“
Seržant – vysoký, štíhlý, trochu předkloněný muž si s údivem prohlíží Ethana.