Romány

Všechno se ve mně zastavuje, protože to říká tak, jako bych hned první den něco provedl. Chytám se proto dlaněma za opěradlo židle, která stojí u stolu naproti Richardovi, a čekám nějakej ten seřvunk.

„Ty vole, co to…" „Chceš je?" „Vrať…" „Chceš svoje slipy?" Šmírovi se nahrnula do hlavy krev a úplně zrudnul, ohnal se po Ledečákovi tak prudce, že když ten uhnul, Šmíra sám sebe strhnul do vody, až se mu nad hladinou objevil holý zadek. Ať se tvářili, jak chtěli, bylo jasné, že to všechny kluky zaujalo – dokonce i Lůďu.

Chytl jsem ho za obě ruce a dal mu je nad hlavu. Zarazil se. "Co to dě… dě… děláš?" začal koktat. "Jen se tomu poddej!" řekl jsem mu a pomalu jsem si klekal na kolena. Když jsem tu jeho chloubu zasunul do své pusy, začal vzdychat a to se mi líbilo. Přitvrďoval jsem a čím rychleji jsem ho dělal, tím hlasitější jeho vzdychy byly.

"Chyběl si mi, byla to ta největší chyba v životě. Miluju tě a nechci tě ztratit." Pustil mě a podíval se na mě, kdežto já jsem se mu do očí nedokázal podívat, a tak jsem se celou dobu díval do země. Opět někdo zazvonil, a tak Markéta, jako můj vrátný, šla otevřít. Mezitím jsem Markovi dělal kávu a Marek se posadil a pořád na mě koukal. Opět přiběhla Markéta a vypadala ještě vyplašenější než před tím.

Rychle jsem se rozloučil s rodiči a společně s Karolínou a Markétou jsme jeli na letiště až do Prahy. Snažil jsem se nějak zjistit, v kolik odlétají, jestli už náhodou neodletěli. Volal jsem Katce, která mi nakonec řekla, že odlétají v půl osmé večer. Bylo něco před pátou, když jsme vyrazili, a cesta do Prahy autem trvá přibližně třičtvrtě hodinky. Jeli jsme a já byl nervózní tak, že jsem si okousal nehty. Markéta za volantem jela jako o život.

Celý večer jsem se Markovi snažil dovolat, ale nezvedal mobil, na zprávy mi neodpovídal. Prostě se zdálo, že je konec, když v tom zazvonil zvonek. Markéta šla otevřít dveře a oběma nám spadla huba. Ve dveřích se objevil Markův otec.

Sklonil se k mému uchu a pošeptal do něj: "Dneska si se mnou dělej co chceš, jsem jenom tvůj." Nemusel to říkat dvakrát. Chtěl sice ještě něco říct, ale já jsem mu položil ukazováček na rty a on pochopil, že už nic víc říkat nemusí. Rozvázal jsem mu župan a pomalu jsem ho stahoval dolů, až nakonec spadl na zem.

Chytil jsem ho za ruku a začal jsem mluvit: "Víš, že jsem si s tebou ze začátku nerozuměl, vlastně jsem tě nenáviděl, ale ty jsi to nevzdal. Pomohl jsi mi v těžké chvilce, kdy mi nebylo zrovna nejlépe. Ačkoliv jsem si tě nechtěl připustit, pořád jsi to nevzdával, tak to nesmíš vzdát ani teď. Jsi součástí, bez které už můj život nemá smysl." Stiskl jsem jeho ruku pevně, jak to nejlépe šlo, a dokončil jsem svou řeč: "Miluju tě!"

První slina přistála těsně vedle Vencových lýtek, druhá se už ale vcelku přesně trefila na obnažený žalud. Rychlým pohybem ruky se rozetřela po celé délce tohoto naštěstí na délku i tloušťku celkem průměrného péra. Dva krátké pohyby koleny vpřed vynucující nejen prostor mezi Vencovými nohami, ale také roztažení obou jeho půlek, jej dostaly do přímého styku s druhým dobře využitelným otvorem tohoto těla na hraní.

A vtom Pavel vstoupil. A našel mě, jak sedím na koberci a v ruce svírám Marcelovu kabelku. Chvilku na mě konsternovaně civěl. „Kdes to našel?“ A já na sucho polkl. „Pod postelí. Copak on ji vůbec nehledal?“ Nechápu, kde jsem tehdy vzal energii na tak věcný dotaz zbavený veškerých emocí. Pavel zúžil pohled. „Nevím… Je mi to – Je mi to líto, Adame.“

Jeden z nich si mě však stačil prohlédnout. „Hele kluci, to je přece ta slečinka ze včera!“ zahalekal a mě polil smrtelný pot. Zatarasil mi svou mohutnou postavou cestu. „Jdeš za svým kamarádíčkem s tou nemožnou kabelkou?“ Panebože, to jsou ti boxeři od Renka z klubu! Mlčky jsem se ho snažil obejít. On si však znovu stoupl přede mě. „Kampak, kampak? Neumíš pozdravit, ty buzno?“

„Myslím, že tě strašně omezuje.“ Rozbušilo se mi srdce. „Koho myslíš?“ Snad ne… „Tátu, přece.“ Panebože, on to ví… „Jak – Jak to myslíš?“ „No tak, Adame. Nebuď včerejší. Známe svý lidi. Táta přefikne všechno, co se hejbe. S bráchou to víme odmalička.“ Chtělo se mi studem umřít. „Snad si nemyslíš, že já – že my…“

Najednou přestal. „Tak co, líbilo se ti poprvé líbat chlapa?“ Jeho hlas zněl hrubě a – a možná i zlomyslně.
„A… Ano.“ Na víc jsem se zkrátka nezmohl. Bylo to příliš krásné, než aby to byla skutečnost. Pokud je to sen, nechci se nikdy probudit.
„Chceš, abych ti to udělal, Adame?“