Romány

Potom jsem si přitáhl Jozífka k sobě, přiměl ho, aby se na kolenou nade mnou rozkročil a vzal jsem ho do úst. Jenom vydechnul, podepřel mi záda polštářem, vzal moji hlavu do rukou a sám si řídil rytmus, v jakém se pohyboval v mých ústech. Najednou jsem ucítil dotek rtů na mém penisu, otevřel jsem oči a viděl Filipa, klečícího a opřeného o lokty, jak se nade mnou sklání, a za ním Otakara, jak si ho připravuje.

„Aha, už chápu.“ Položí na sebe talíře, které odnese do kuchyňky. Ethan zatím schová do košíku pekáč a hrnec s naběračkou a to celé postaví ke dveřím. Otočí se, ale to už jsou otevřené dveře do sousední místnosti, kde Max klečí u velké matrace pro dva.
„Pomohu ti!“ Vezme do ruky cíp prostěradla a u rohů je zastrčí pod matraci. Uhladí je, chytí dva polštáře. Zaslechne vyheknutí, pak si všimne Maxe na podlaze s peřinami v náručí. Rozesměje se.

„Jen počkejte, až se vrátí Jozífek, všechny vás zmlátí za to, jak si ze mě utahujete. Copak tihle dva, jsou to blázni, ale že i vy se k nim přidáváte, Otakare…," rozohnil jsem se.
„Moc vám to sluší, když se zlobíte, a já vám mám vlastně něco vracet," vstal Otakar od stolu, sehnul se a políbil mě lehce na ústa.

Pohlédne na mlčící zajatce, jak vážou proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.
Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.

Bylo to přibližně dva měsíce po Vánocích, kdy jejich touha se omezila na pár vášnivých polibků a dál nic. Oba chtěli víc, proto jednoho dne dostal lístek s datem, místem a hodinou setkání. Podpis chyběl, ale věděl, od koho je. Dodnes si říká, že chyběly pouze souřadnice, tak precizně byl napsán. Vyrazil ven, kde sněhu bylo poskrovnu. Plížil se jako zloděj k místu schůzky, kde stála stará bouda.

„Proč mlčíte?“ Když se postaví blízko něho a prohlíží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“
„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“
„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“
„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?
„Tak co byste mohl nabídnout?“

„Dožínky,“ tupě řekne Ethan. Všichni pomalu přikývnou, dokonce i Chabrac neochotně skloní hlavu na souhlas.
„Pivo starostovi,“ poručí Brux a luskne prsty. „Bez dožínek nemůžeme ukončit léto a požádat o dobrou úrodu na další rok. Tomu jistě rozumíš, ne?“
Ethan odsune další sklenici piva. Bože, už zase. Oni chtějí uprostřed války slavit. Zbláznili se a on taky, protože ví, že zajde na velitelství, aby se na to optal.

„Víš, Amine, máš dokonalý vkus. To máš po mně. Je opravdu překrásný.“ S grácií sobě vlastní jde k vysokému plavovlasému Němci. Sice jsou to ještě větší suchaři než Angličané a Amine si mohl vybrat Francouze, ale Max bydlí s jejím synem, takže na něm musí být něco dobrého. Má týden na to, aby ho důkladně poznala.
„Madam.“

Muž sedí nebo spíš leží na židli a nebýt zvláštního znaménka na čele, nepoznal by ho. Ihned si na sobě uvědomí pohledy jak plukovníka von Bellena, tak z boku oči kapitána Meiera, ale ještě někoho jiného. Lehce znuděná tvář s chladnýma očima, které šmejdí všude a které se do člověka zaryjí a nepustí ho. Znervózňuje ho. Kdo je to? Tajná policie? Někdo jiný? Kdo?

Nezavřela pusu, když nežvýkala, vykládala o tom, jak včera odpoledne profesor vyzvídal, co o mně a Jozífkovi ví, že mu to nestačilo, a volal dokonce našemu řediteli. V tu chvíli ve mně hrklo:
„Prosím tě, zaraz. Co mu říkal? Nevyzvonil něco o našem vztahu? A co na to říďa?"

„Napíšeš ještě něco?“
„Možná ano, ale je to hlavně tvůj příběh.“
„Ne, není. Je to náš příběh. A taky jedné vesnice.“ Max mlčí. Ethan má asi pravdu, protože oni dva ve skutečnosti ovlivnili život jedné malé vesnice na čtyři roky. Jejich hádky, kompromisy, hovory a pletichy, jak získat výhody nejen pro sebe ale i pro ostatní.

Když mě položil na postel a sklonil se, aby mě políbil, všiml si věcí z Jeannotova balíčku, které jsem už odpoledne dal na noční stolek tak, aby byly co nejnápadnější. Cítil jsem, jak strnul, a potom se na mě podíval rozzářenýma tázavýma očima:
„Ty chceš…?"

„Co se děje?" saju si krev z prstu a sleduji Jozífkův překvapený výraz.
„Mamka ti vzkazuje, ať si dáš záležet, neuřízneš si ještě další prsty a že přijdou v osm."
„Přijdou?" divím se.
„Jo, přijdou, přivede prý hosta," zamyšleně odpoví, „a nedal bych nic za to, že to bude ten její přítel."