Romány

Beru Roba zkratkou do blízkého lesoparčíku. Nechci mu ukazovat krásy a pamětihodnosti naší vísky. To si nechám na jindy. Zatahuji Roba na lavičku, která stojí trochu stranou, zatlačím na ni Roba a skočím mu obkročmo na klín. Přimáčknu se k němu jako klíště a chvilku si ten pocit užívám. On mě k sobě také tiskne a nechce mě pustit. Trochu mi dá práce se odtáhnout.

Já teda samozřejmě učím rád ve všech svých třídách, ale do téhle konkrétní, kde si čas od času můžu dovolit propojit se očima s těma Lukášovýma, se prostě už pár týdnů těším o něco víc. Holt kromě toho, že jsem učitel, jsem taky jenom člověk… Dnes mám ale celý dvě hodiny takovej… divnej pocit. Protože kromě ultrarychlýho pohledu poté, co vejdu do třídy, se se mnou Lukáš sám od sebe nesetká očima už ani jednou. Zarytě kouká do sešitu nebo kamsi napravo od tabule, ztracenej ve svých vlastních úvahách, a zatímco jeho spolužáci si dělají poznámky nebo těkají očima mezi sešitem a tabulí, on ťuká propiskou o lavici, jako kdyby byl skoro až z něčeho nervózní… Že by na něj zase lezla migréna? Nebo se ráno třeba kvůli něčemu pohádal s tátou…?

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.

„Dome, já vím, že to myslíš dobře, ale to je zbytečný ponižování, my budeme naprosto v pohodě, když nás bude brát tak jako dřív a bude tolerovat, že jsme s Robinem spolu. Vždyť jeho se to nijak netýká, nikdo po něm nic nechce, teploušstvím ho nenakazíme. Nevím, proč má někdo s tímhle takovej problém.“

Když předešlého večera přijel domů z veterinární kliniky, dům byl prázdný. Na jednu stranu ho zaplavila úleva, na tu druhou bezmoc. Nikdy v životě nepocítil takové zklamání z člověka, jako v něm dokázal probudit Eduard. Věřil mu, věřil mu všechno. A přestože mnohokrát za tu dobu pochyboval o svém zdravém rozumu, nyní měl dojem, že se ty měsíce, kdy byl znovu zamilovaný, koupal ve štěstí. Bez jediného polibku, bez jediné intimnosti, která by z Eduardovy strany slibovala, že jednou budou jeho city opětovány.

Zobudím sa do úplnej tmy a príjemnej vône levandule. Skontrolujem čas na mobile a zistím, že sú štyri ráno. Rýchlo mobil zas vypnem. Svetlo z neho mi takmer vypálilo dieru do mozgu. Chcem zase spať, ale nejako okrajovo si uvedomím, že ma na mobile čakala správa. A že jej odosielateľ bol môj učiteľ. Uložil som si ho ako matikár. Vtedy som ešte nevedel, že by si asi zaslúžil niečo milšie.

Robin k nám začal jezdit často a já k němu, chtěli jsme být pořád spolu. Robin u mě občas i přespal, ale tak, aby to nevěděli kluci. Jednou naoko spal i u Dominika, aby to nevypadalo divně. Hráli jsme to dobře, nikdo na nás nic nepoznal, ale jak jsme byli o samotě, byli jsme plni vášně. Zatím však vše zůstávalo takové platonické, bylo to zvláštní, dva mladíci v rozpuku, plní testosteronu, co se do sebe čerstvě zamilovali, přitom to bylo jen o líbání, mazlení a pocitu štěstí z toho druhého.

Před velkou přestávkou mám zrovna volnou hodinu, takže se na Lukášovu audienci můžu aspoň pořádně připravit. Vůbec netuším, co od něj můžu čekat – jestli se přizná, nepřizná, bude vymýšlet srdceryvný důvody, bude dělat scény… A tak se snažím psychicky naladit na každou tuhle variantu a přichystat si neprůstřelný argumenty. Už jsem si dokonce i zjistil, jak je to tady na škole s uchováváním kamerových záznamů, takže kdyby to bylo potřeba, můžu na něj vytáhnout i tohle… Lukášovo zaklepání se ozve asi dvě minuty po zvonění oznamujícím přestávku. „Dále!“ zavolám a lehce znervózněle párkrát poklepu prstama o stůl.

Tu noc jsem zase skoro nespal, srdce mi bušilo radostí, najednou mi přišlo, že je svět nádherný. Těšil jsem se na ráno a očima posouval minuty a hodiny, aby už ta hodina přišla. Chtěl jsem skočit hned do prvního ranního vlaku a vyrazit. Ráno jsem se osprchoval, navoněl vším možným a půjčil si i trochu taťkova parfému, který používal jen při zvláštních příležitostech. Pak jsem nevěděl, co si vzít na sebe. Fílo, zase se zklidni, vezmi si něco normálního, nešil! Oblíkni se, jako by sis jel jen zastřílet, mluvil jsem na sebe do zrcadla.

Hluboce vnímal typickou dětskou vůni, která byla Edovou věrnou společnicí. Rozptylovalo ho to, stejně jako mírně třesoucí se tělo, které měl na sobě pevně přitisknuté. Eda snad ani nedýchal a jeho vyděšené oči ho varovaly, že dělá velkou hloupost. Mírně zaváhal, ale stisk nepovolil. To zaváhání jej ale rozhodilo. Svíral jeho hubené nohy svými stehny a uvědomil si, že se svým rozkrokem tře o ten jeho. Cítil z jeho dechu hroznové víno, které bylo v zasedačce v miskách a jež ve velkém, nejspíš z nervozity, pojídal. A ke své hrůze vnímal neskutečnou chuť ho políbit. Za ten jeden polibek by se vzdal svých otázek… Pakliže by se Eduard začal chovat normálně. Zrychlil se mu dech a přiblížil své rty blíž. Zrak neustále přišpendlený k jeho očím. Povolil stisk brady a palcem ji téměř neznatelně pohladil. Naopak ruku, kterou přidržoval zápěstí nad jeho hlavou, ještě víc sevřel.

Holky jsou šikovný, stejně jako většina třídy, ostatně nekecal jsem jim, že jsem ty příklady schválně volil ne moc složitý, a tak nám hodina vcelku odsýpá. Jedinej menší zásek nastane, když se k tabuli dostanou Jakub a Lukáš. Hmm, přečtu si pořádně i jejich příjmení, Jakub Sotolár a Lukáš Navarský… Ale heleme se! Jak to, že mě nikdo neupozornil, že budu učit i syna našeho ředitele? A že je to jeho syn a nejde jenom o shodu jmen, o tom není sporu – když si Lukáše prohlídnu o něco pečlivěji, hned vidím, že mají s ředitelem stejně sytě modrý oči. Akorát že zatímco můj nadřízenej jimi umí člověka parádně propálit, tak jeho synátor je spíš rozpačitě klopí k zemi.

Tak nám Dominik i Robin úspěšně složili zkoušky a jsou z nich oficiální truhlářští tovaryši. Jen nám dali zprávou vědět, že to mají úspěšně za sebou a jdou slavit se spolužáky. A příští čtvrtek že mají slavnostní předání výučáků, tak ať se určitě přijdeme podívat, a v pátek potom že to oslavíme spolu u Šichty.

V dalších týdnech byl Damian vůči Viliamovi obezřetný, ale ne odmítavý. Avšak kdykoli se řeč stočila jen náznakem k minulosti, zatvrdil se a uzavřel se do sebe. Jeho bratr z těchto rozhovorů rychle vybruslil, a jestliže si Eda něčeho všiml, nedával to na sobě znát. Damian však cítil jeho starostlivé pohledy. Nesnášel je, měl dojem, že mu svým odmítavým postojem ubližuje, přestože nechápal, proč v něm onu starostlivost vzbuzuje. Když uhodil na bratra, jestli si náhodou nepustil pusu na špacír, ten rezolutně odmítl. Chtěl celý ten rozhovor toho dne zapomenout, vypudit z mysli, přesto se mu jeho slova neustále vracela a on neměl možnost nad nimi nepřemýšlet. Striktně odmítal připustit, že byl jakkoli týraný, kromě těch pár ran, které patřily k jeho – uznával – trochu spartánské výchově, natož aby přemýšlel o Stockholmském syndromu. Přišlo mu to směšné.