Romány

Obdivné a chtivé, mnohdy vyzývavé pohledy dívek, ale i chlapců, kteří Roba na pláži okukují přehlíží, a někdy mě raději chytne za ruku nebo obejme kolem ramen a přitulí si mě k sobě, aby bylo jasné, že: „Takovýto chlapec už svého chlapce má.“ A já jsem mu za to neskonale vděčný a pokaždé se mu tváří otřu o rameno, aby věděl, že mu za tu přízeň děkuji.

Tím nastala změna v našem vztahu, tedy ne ve vztahu mezi námi, ale změna pro nás znamenala takové menší odloučení, které bychom očekávali spíše v našich začátcích. Vše zlé je k něčemu dobré, pro nás to znamenalo, že jsme se na sebe těšili o to víc a naše vášně byly o to divočejší. Stejně tak paní Bláhová byla ráda, že má obě děti zase doma, uvědomovala si, a také to občas zmínila, že lidské osudy jsou zvláštní, kdy děti nalezly cestu zpět, až když se v rodině objeví zákeřná nemoc.

Když se překlopila druhá polovina ledna, Robinovi zazvonil telefon, byla to jeho máma. Byla plná nadšení a naděje. Volala mu kvůli tomu, že táta vyslovil přání, že by se chtěl vidět s ním i Evou a promluvit si s nimi a že jestli by k nám mohli někdy přijet. Robin o tom nejdříve nechtěl slyšet, ale jelikož cítil máminu radost, přislíbil jí, že to s Evou probere, a taky s mými rodiči, zda to po poslední scéně vůbec dovolí. Máma Robinovi přislíbila, že táta nebude křičet, a kdyby začal, že ho můžou ihned vypoklonkovat.

Než se zmůže na reakci, jsem už ohnutý přes jeho vytrčené koleno a nad holým zadkem mám položený gumový sandál, který jsem si obratně vyzul, než jsem se osvobodil z tepláků. K mému překvapení se nenechá pobízet a první rána mi na zadek dopadne ještě dřív, než se stihnu rukama pořádně zapřít o podlahu. Nijak zvlášť to nebolí, přesto se proti němu překvapeně napnu a vzrušeně se hlasitě nadechnu. Zastaví se. Ohlédnu se přes rameno. Tázavě můj pohled zachytí a já na něho prosebně kývnu.

No a už je ze mě zase chlapák připravený k útoku. Zavrtávám se mu zadečkem do klína a tlačím na jeho rozkrok. Rob mě hladí po tom mém hlaďoučkém podbřišku a pak mi podebírá kuličky a masíruje mi je. Chci to, chci ho.

Posledných dvadsať minúť pred Damiánovým príchodom využijem na úpravu… seba. Nech aspoň dobre vyzerám. Viac mu toho asi dnes ponúknuť nedokážem. Zvonček sa ozve o dvanástej. Damián je neskutočne presný. Vyletím zo svojej izby bleskovou rýchlosťou, ale aj tak to nestihnem a dvere otvorí otec. S Damiánom sa vzájomne pozdravia a podajú si ruky. Je to divný pohľad. Pripadám si nejako navyše. Akoby mali mať pracovnú schôdzku a nie… rodinnú. „Ahoj,“ šepnem, keď otec pozve Damiána do domu a nechá mu priestor, aby sa vyzul. „Ahoj,“ usmeje sa na mňa môj priateľ a na sekundu mi stisne ruku. Pusu si ani jeden z nás nedovolí.

„Hmm, dobrý materiál,“ špitne a pokračuje na břicho. Tady mi hmatem spočítá buchty, které, pravda, jsou dosti hmatatelné a sune se níž a stále níž a níž. Neskutečně pomalu, tak nesnesitelně pomalu, až mi přistane v rozkroku.

Na tváři se mi okamžitě rozlije širokej úsměv. Mám to za sebou. Máme to za sebou. A dopadlo to… vlastně ještě o dost líp, než jsem čekal. Mám hlad jako vlk, ta diskuze mě dost vyšťavila, takže využiju toho, že z mé volné hodiny, kterou jinak trávím v kabinetu nebo suplováním, ještě asi deset minut zbývá, a vyrazím rovnou do jídelny. Cestou vytáhnu z kapsy mobil a na číslo, který už umím nazpaměť, pošlu prostě a jednoduše zdviženej palec – a doplním to samozřejmě srdíčkem. Ačkoliv jsme si jich během víkendu naposílali tolik, stejně se pořád připitoměle a zamilovaně uculuju, když na ten červenej symbol ťukám.

Vyjíždíme volně s nadcházejícím večerem do lesoparku, který se pomalu mění v les. Tady je chladněji, ale o to větší romantika. Dáváme se do mírného kopečku, kde je potřeba už řádně přeřadit a trochu máknout. Asi po dvou kilometrech dorážíme ke kapličce, nad kterou se jako ochranné ruce sklánějí dlouhé a těžké větve staletých dubů. Je to poutní místo a jednou za rok se z naší vesničky sem vypravuje procesí. Dnes je tady ale ticho a boží klid.

Podvedome som tušil, že sa to stane. Že Damián pozná, že nie som v poriadku. Preto som najprv zvažoval, že toto doučovanie vynechám. Lenže to by mu už bolo úplne jasné, že sa niečo deje. A tak som celou cestou k nemu vymýšľal výhovorky, ktoré použijem, keď na to zavedie reč. Všetky boli v konečnom dôsledku divné, ale aj tak som veril, že jednu z nich použijem. Že ju dokážem použiť. Lenže v momente, ako na mňa pozrel, tak som mu klamať nemohol. Jednoducho to nešlo. Nie po jeho slovách. Nie po tej dávke nehy, ktorú som z neho cítil.

Beru Roba zkratkou do blízkého lesoparčíku. Nechci mu ukazovat krásy a pamětihodnosti naší vísky. To si nechám na jindy. Zatahuji Roba na lavičku, která stojí trochu stranou, zatlačím na ni Roba a skočím mu obkročmo na klín. Přimáčknu se k němu jako klíště a chvilku si ten pocit užívám. On mě k sobě také tiskne a nechce mě pustit. Trochu mi dá práce se odtáhnout.

Já teda samozřejmě učím rád ve všech svých třídách, ale do téhle konkrétní, kde si čas od času můžu dovolit propojit se očima s těma Lukášovýma, se prostě už pár týdnů těším o něco víc. Holt kromě toho, že jsem učitel, jsem taky jenom člověk… Dnes mám ale celý dvě hodiny takovej… divnej pocit. Protože kromě ultrarychlýho pohledu poté, co vejdu do třídy, se se mnou Lukáš sám od sebe nesetká očima už ani jednou. Zarytě kouká do sešitu nebo kamsi napravo od tabule, ztracenej ve svých vlastních úvahách, a zatímco jeho spolužáci si dělají poznámky nebo těkají očima mezi sešitem a tabulí, on ťuká propiskou o lavici, jako kdyby byl skoro až z něčeho nervózní… Že by na něj zase lezla migréna? Nebo se ráno třeba kvůli něčemu pohádal s tátou…?

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.