Romány

Jak se mohl čtenář dozvědět, náš vztah s výhodami s Petrou a Kaká trval pár let, celé to ukončilo jejich odloučení. Bohužel ti dva nebyli kompatibilní a jejich časté hádky vygradovaly rozkolem. Naštěstí byli oba rozumní a ukončili to v dobrém. Což jsem kvitoval hlavně u Kaká, který ve vztahu s Petrou uměl být hysterka, jako býval někdy na hřišti. Kaká se přesunul zpět k rodičům a dům nechal k dispozici Petě a holkám, chodil je tam hlídat, hrát si s nimi a celkově to jeho otcovský vztah nijak nenarušilo. Přesto na Kaká bylo vidět zklamání. Zklamání ze sebe, že nedokáže udržet vztah.

„V dzedovim lodnim kufru jest šicko.“ Vzpomněl jsem si na nezajímavý dědův lodní kufr, plný ještě méně zajímavých papírů. Tak jsem to bral, když jsem byl malý kluk a snil o tom, že je v něm nějaký poklad pirátů. Vypadal totiž tak, jako to ukazovali ve filmech, ale byly tam pro mne jen nezajímavé papíry.

„Co to studuješ?“ zeptal se Henry. „Historii, historii naší rodiny, genealogické záznamy.“ „A co jsi zjistil?“ „Že náš rod pochází z Francie, předek, který zde založil nový rod, byl Étienne Dubois, Marquis de Pau.“ „Takže tvůj otec je markýz?“ „Zdá se, ale co z toho? U nás byly šlechtické tituly zrušené. Dokonce bylo i trestné je používat. Myslím, že ten zákon stále platí, jen se neuplatňuje.“

Život se nám trochu změnil, kdo by si byl pomyslel, že nástup děcka do školy je až taková změna. Dohlížet, jestli a jak Libor zvládá učivo a úkoly, zabralo dost času. Hlavně když nevěděl a potřeboval poradit, tápali jsme, co po něm to školství vlastně chce, a sem tam se stalo, že jsme mu s úkolem pomohli tak dobře, že to paní učitelka vyhodnotila horší známkou. Naštěstí byl Libor docela samostatná jednotka, dobře chápal, a tak tyhle eskapády byly spíše výjimkou.

Martin předal ze svých darů krásnou kůži zebry a několik antilopích pro výzdobu rytířského sálu. Taky Nicolas přidal pár senegalských zbraní a každý něco, co by ozdobilo novou zeď. Přijeli dost pozdě, tak se neponocovalo. Vyprávění si nechali na zítřejší den. Zato všichni ocenili horkou lázeň. Zdejší ženy se hned ujaly Cristely a Ludvík měl jako všude hned práci. Tady bylo možné užít si i lásky. To asi ocenili všichni. Nicolas měl i v novém křídle hradu svou komnatu. Všechno ukazoval Zdislavovi.

Byl červen a my s Robinem jsme spolu byli už sedm let a pořád jsme drželi tu tradici, že na naše výročí vyrážíme na noc k Volšáku, k místu, kde to všechno začalo. Každé toto výročí jsme byli u Volšáku sami, i když kluci z party měli často zájem to oslavit s námi. Letos se to poprvé změnilo, ne snad, že bychom pozvali ostatní, ale vzali jsme s sebou kluky, stali se naší součástí a také jsme využili toho, že je zasvětíme do spánku v přírodě. Klukům jsme postavili stan, a jelikož byl hezký den a noc měla být stejná, tak já s Robinem jsme si dali širák u ohně.

„Vítejte u nás, Simone, jak jste spokojen s penthousem?“ „Děkuji, moc se mi líbí, včetně perfektního servisu, dnes jsme ho trochu zkolaudovali. Vracíme se z Modeny, povedlo se mi koupit padesát vozů Bugatti a také i krásný historický vůz Bugatti Type 57SC Gangloff Drop Head Coupé z roku 1937.“ Vytřeštil oči. „Jeho Veličenstvo dlouho touží po tomto voze. Za kolik jste ho koupil, jestli tedy mohu vyzvídat?“ „Skoro za hubičku, jen půl miliónu dolarů.“ „Pane jo! Já vás budu hubičkovat celý večer.“ 

Také vše proběhlo. V katedrále byli jen ti nejbližší, ale venku je čekalo půl města. Zvěsti o Ludvíkovi se rozšířily z nemocnice. Doktor, co byl na konci světa. A přivezl si z Afriky manželku. Prý je to portugalská princezna. Ke všemu trochu přispěli i chlapci Alfred a Bernard. Jakuba se Zdislavem napadlo udělat z nich na svatbě pážata. Něco pochytili z řečí dospělých a něco si přidali. Ti byli vším nadšeni. Měli jako ostatní od koní místnost s postelemi a malým krbem. Otec Jeroným a pak mniši v klášteře je budou učit čtení a psaní.

Robin se od toho večera skutečně zvedl, nemohu říct, že to byl starý Robin, ale spíše mi přišlo, že ho ty události posílily. Najednou byl takový pragmatičtější, rozhodnější a věcný. Až jsem se trochu bál, jestli to není jen nějaká skořápka, pod kterou se skrývá bolavá duše. Bál jsem se, aby to předstírání jednou neskončilo nějakým errorem jeho organismu. Na druhou stranu měl slabší chvilku, kdy si poplakal nad Evkou a Vencou, a když byl navštívit s Peťou kluky, většinou vyšel značně rozrušený, kdy ho kluci vždycky přemlouvali, ať už si je konečně odveze domů, což mu vždy způsobilo hluboký citový šrám. To se pak obvykle v autě nalepil na mě, abych ho utěšoval, a cestu domů tak odřídila Peťa.

Nakonec měli i výborný jamón, ale nevyrovnal se gijónskému u paní Sanchy. Všichni ocenili zdejší lázeňské hochy. Byli hladce oholeni. Ocenili jemná mýdla a voňavé oleje. Hanek s Jáchymem šli jako poslední a jeden černovlásek ráno opouštěl jejich pokoj. Po dlouhé době zde byl pro všechny i čas na lásku. Ještě hostinec v Gijonu. Potom už na lodi Biskajský záliv a cesta do přístavu Harofluet.

„Jooo zlatý voči,“ mávl rukou pan Tůma. „Robine, předem chci říct, že to, co budeme řešit, se týká především rodinného práva a to zrovna není moje parketa, ale vzhledem k tomu, jak se věci mají, bych se o to pokusil sám, a kdybych někde váhal, tak neboj, mám v kanceláři kolegyni, která rodinné právo dělá a ta mi poradí. Takže chci vědět, jestli chceš, abych tě v téhle záležitosti zastupoval i přes tuhle skutečnost.“

„Dáte si pizzu?“ „Teto, je to skoro hrabě, myslíš, že mu to můžeme nabízet?“ Henry když zaslechl, že se bavíme o pizze, tak zpozorněl. „Chceš objednávat pizzu?“ Zadíval jsem se na něj. „A ty bys chtěl?“ Usmál se. „Miluji pizzu!“ „Tak teto, bude pizza, prý ji miluje, doufám, že nebude zklamán tou tvojí. Já na tu tvou nedám dopustit, tak snad zachutná i jemu.“ Ušklebila se. „Tak já jdu na to.“ Odkryla pěkně nakynuté těsto a už řádila. Henry jen koukal a valil oči. Jak jsem měl obavy, tak jsme se zase divili s tetou, jak se Henry nacpával, až měl skutečně boule za ušima. Nemohl si pizzu vynachválit. Zrovna když jsme si dopřávali, přišel Míra, mladší syn tety, můj dopravák, i s malým synkem Mirečkem. Natahovali už od dveří a honem se hrnuli do kuchyně. „Boty!“ honem jsem skoro zařval. Na půl cestě se oba zouvali.

Najam se díval na usnuvšího Fabrizia. Něčím ho hoch přitahoval. Nejen že je zraněný. Nebyl to ani vzhled, i když byl krásný. Nemohl si to nijak vysvětlit. Za dobu, co byl s muži vévody, znal jejich tajemství, ale nikdy ho mladíci nijak nepřitahovali. Na cestách trávil hodně času s Ludvíkem, ale o něčem takovém neuvažoval. Ovšem dívky ho také nelákaly. Viděl sice kolem sebe plno lásky, kterou křesťané i muslimové zatracují a je pro ně smrtelným hříchem, obdivoval, jak jsou k sobě pozorní a milují se Zdislav s Nicolasem, ale nijak neuvažoval o stejném citu, který by zažíval sám. Teď byl zmatený. Nejraději by pohladil havraní čerň vlasů hocha před ním. Snad mu pomůže Jakub. K tomu jednak cítil důvěru, jednak byl umělcem a ti mají k lásce blízko.