Romány

Posledných dvadsať minúť pred Damiánovým príchodom využijem na úpravu… seba. Nech aspoň dobre vyzerám. Viac mu toho asi dnes ponúknuť nedokážem. Zvonček sa ozve o dvanástej. Damián je neskutočne presný. Vyletím zo svojej izby bleskovou rýchlosťou, ale aj tak to nestihnem a dvere otvorí otec. S Damiánom sa vzájomne pozdravia a podajú si ruky. Je to divný pohľad. Pripadám si nejako navyše. Akoby mali mať pracovnú schôdzku a nie… rodinnú. „Ahoj,“ šepnem, keď otec pozve Damiána do domu a nechá mu priestor, aby sa vyzul. „Ahoj,“ usmeje sa na mňa môj priateľ a na sekundu mi stisne ruku. Pusu si ani jeden z nás nedovolí.

„Hmm, dobrý materiál,“ špitne a pokračuje na břicho. Tady mi hmatem spočítá buchty, které, pravda, jsou dosti hmatatelné a sune se níž a stále níž a níž. Neskutečně pomalu, tak nesnesitelně pomalu, až mi přistane v rozkroku.

Na tváři se mi okamžitě rozlije širokej úsměv. Mám to za sebou. Máme to za sebou. A dopadlo to… vlastně ještě o dost líp, než jsem čekal. Mám hlad jako vlk, ta diskuze mě dost vyšťavila, takže využiju toho, že z mé volné hodiny, kterou jinak trávím v kabinetu nebo suplováním, ještě asi deset minut zbývá, a vyrazím rovnou do jídelny. Cestou vytáhnu z kapsy mobil a na číslo, který už umím nazpaměť, pošlu prostě a jednoduše zdviženej palec – a doplním to samozřejmě srdíčkem. Ačkoliv jsme si jich během víkendu naposílali tolik, stejně se pořád připitoměle a zamilovaně uculuju, když na ten červenej symbol ťukám.

Vyjíždíme volně s nadcházejícím večerem do lesoparku, který se pomalu mění v les. Tady je chladněji, ale o to větší romantika. Dáváme se do mírného kopečku, kde je potřeba už řádně přeřadit a trochu máknout. Asi po dvou kilometrech dorážíme ke kapličce, nad kterou se jako ochranné ruce sklánějí dlouhé a těžké větve staletých dubů. Je to poutní místo a jednou za rok se z naší vesničky sem vypravuje procesí. Dnes je tady ale ticho a boží klid.

Podvedome som tušil, že sa to stane. Že Damián pozná, že nie som v poriadku. Preto som najprv zvažoval, že toto doučovanie vynechám. Lenže to by mu už bolo úplne jasné, že sa niečo deje. A tak som celou cestou k nemu vymýšľal výhovorky, ktoré použijem, keď na to zavedie reč. Všetky boli v konečnom dôsledku divné, ale aj tak som veril, že jednu z nich použijem. Že ju dokážem použiť. Lenže v momente, ako na mňa pozrel, tak som mu klamať nemohol. Jednoducho to nešlo. Nie po jeho slovách. Nie po tej dávke nehy, ktorú som z neho cítil.

Beru Roba zkratkou do blízkého lesoparčíku. Nechci mu ukazovat krásy a pamětihodnosti naší vísky. To si nechám na jindy. Zatahuji Roba na lavičku, která stojí trochu stranou, zatlačím na ni Roba a skočím mu obkročmo na klín. Přimáčknu se k němu jako klíště a chvilku si ten pocit užívám. On mě k sobě také tiskne a nechce mě pustit. Trochu mi dá práce se odtáhnout.

Já teda samozřejmě učím rád ve všech svých třídách, ale do téhle konkrétní, kde si čas od času můžu dovolit propojit se očima s těma Lukášovýma, se prostě už pár týdnů těším o něco víc. Holt kromě toho, že jsem učitel, jsem taky jenom člověk… Dnes mám ale celý dvě hodiny takovej… divnej pocit. Protože kromě ultrarychlýho pohledu poté, co vejdu do třídy, se se mnou Lukáš sám od sebe nesetká očima už ani jednou. Zarytě kouká do sešitu nebo kamsi napravo od tabule, ztracenej ve svých vlastních úvahách, a zatímco jeho spolužáci si dělají poznámky nebo těkají očima mezi sešitem a tabulí, on ťuká propiskou o lavici, jako kdyby byl skoro až z něčeho nervózní… Že by na něj zase lezla migréna? Nebo se ráno třeba kvůli něčemu pohádal s tátou…?

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.

„Dome, já vím, že to myslíš dobře, ale to je zbytečný ponižování, my budeme naprosto v pohodě, když nás bude brát tak jako dřív a bude tolerovat, že jsme s Robinem spolu. Vždyť jeho se to nijak netýká, nikdo po něm nic nechce, teploušstvím ho nenakazíme. Nevím, proč má někdo s tímhle takovej problém.“

Když předešlého večera přijel domů z veterinární kliniky, dům byl prázdný. Na jednu stranu ho zaplavila úleva, na tu druhou bezmoc. Nikdy v životě nepocítil takové zklamání z člověka, jako v něm dokázal probudit Eduard. Věřil mu, věřil mu všechno. A přestože mnohokrát za tu dobu pochyboval o svém zdravém rozumu, nyní měl dojem, že se ty měsíce, kdy byl znovu zamilovaný, koupal ve štěstí. Bez jediného polibku, bez jediné intimnosti, která by z Eduardovy strany slibovala, že jednou budou jeho city opětovány.

Zobudím sa do úplnej tmy a príjemnej vône levandule. Skontrolujem čas na mobile a zistím, že sú štyri ráno. Rýchlo mobil zas vypnem. Svetlo z neho mi takmer vypálilo dieru do mozgu. Chcem zase spať, ale nejako okrajovo si uvedomím, že ma na mobile čakala správa. A že jej odosielateľ bol môj učiteľ. Uložil som si ho ako matikár. Vtedy som ešte nevedel, že by si asi zaslúžil niečo milšie.

Robin k nám začal jezdit často a já k němu, chtěli jsme být pořád spolu. Robin u mě občas i přespal, ale tak, aby to nevěděli kluci. Jednou naoko spal i u Dominika, aby to nevypadalo divně. Hráli jsme to dobře, nikdo na nás nic nepoznal, ale jak jsme byli o samotě, byli jsme plni vášně. Zatím však vše zůstávalo takové platonické, bylo to zvláštní, dva mladíci v rozpuku, plní testosteronu, co se do sebe čerstvě zamilovali, přitom to bylo jen o líbání, mazlení a pocitu štěstí z toho druhého.

Před velkou přestávkou mám zrovna volnou hodinu, takže se na Lukášovu audienci můžu aspoň pořádně připravit. Vůbec netuším, co od něj můžu čekat – jestli se přizná, nepřizná, bude vymýšlet srdceryvný důvody, bude dělat scény… A tak se snažím psychicky naladit na každou tuhle variantu a přichystat si neprůstřelný argumenty. Už jsem si dokonce i zjistil, jak je to tady na škole s uchováváním kamerových záznamů, takže kdyby to bylo potřeba, můžu na něj vytáhnout i tohle… Lukášovo zaklepání se ozve asi dvě minuty po zvonění oznamujícím přestávku. „Dále!“ zavolám a lehce znervózněle párkrát poklepu prstama o stůl.