Romány

Damian se postavil u svého stolu, a ač se snažil působit aspoň trochu sebevědomě, věděl, že jeho postoj je pokorný. Netrápil se tím. Jistěže by jeho rozpoložení mohl bratr využít, ale bylo mu vlastně srdečně jedno, jaká slova se snesou na jeho hlavu od nepřítele. Dokonce by přetrpěl i ten políček, který mu sliboval. Tušil, že on si vyslechl celou pravdu, ale potřeboval ho alespoň chvíli na své straně. Jinak než pokorou ho ale přesvědčit nemohl. „Nemám žádný rozumný důvod. Posral jsem to, zasloužil bych si to…“

Damian se nemusel dlouho rozhlížet a mezi změtí těl pohybujících se na parketu i okolo baru našel svého preferitè – vychrtlý blondýnek v bílém tričku s tříčtvrtečními rukávy a v černých džínách naprosto parádně vykreslujícími jeho zadek, který se momentálně vlnil na Madonninu Frozen. A momentálně neměl partnera. S tím mu mínil Damian rozhodně pomoci, alespoň pro tuto noc. Nahodil svůj nejsvůdnější úsměv a přitančil až před mladíka. Ten si ho okamžitě všiml a jeho tanec se změnil. Jen zlehka, ale pro Damiana to bylo pozvání. Chytil jej a nechal se jím při tanci vést. Bylo to tak odlišné od toho, když měl v náručí při tanci Edu. Přestože byl stejně štíhlý i drobný, už jen hutná vůně parfému, sebejisté pohyby, stejně jako sebevědomý úsměv hodný anděla ujišťovaly Damiana, že nyní má v náručí někoho naprosto odlišného.

„No popravdě… Magdo, já přišel Karlosovi říct, že ho zničím.“ Nastalo ticho a nervózní a trochu vyplašený pohledy. Trochu jsem i Karlosovi tím výstupem v baru nahnal strach. Opravdu jsem byl celou dobu vzteklej a toužil po tom někomu hodně zprudka utřít hubu. Protože Prdelku dohnali skoro… Jenže přece nejsem žádnej magor! A hlavně, jak tady teď sedím, v tomhle jejich společným baráčku, tak vidím, že ten trouba Karlos musí každou korunu obracet dvakrát, třikrát. Vzpomněl jsem si, že Prdelka o nich mluvil moc hezky. Pomohli mu vybavit ten kutloch u nás. Tak mě ta touha zrovna tyhle dva ničit definitivně opustila. Podle všeho dělali, co mohli. Jenže to já před příchodem sem prostě nevěděl. Kilián jim opravdu mohl skočit na lep. Ale přesvědčil jsem se, že ne. Tohle nejsou skety.

„Co jsi potřeboval?“ „Nic, jen jsem si chtěl promluvit.“ Nechtěl jsem mu sdělovat podrobnosti. „Sakra, dnes je hic.“ Svlékl si triko a v sudu před garáží se omyl a utíral do toho trika. Pozoroval jsem jeho pěkně vypracované tělo, nejvíce mne upoutalo jeho pěkné bříško. Nebyl to kulturista, ale pěkný chlap s hezky vypracovaným tělem z práce. Navíc byl pěkně chlupatý, tak jak se mi to líbí. Od pupíku nahoru jen proužek a pak hezký drn na hrudi. Zpozoroval, jak se na něj dívám, a prstem si pohrával s bradavkou. Nabírala barvu a vystupovala.

„Jestli zákeřnější mučení zahrnuje, že se budete znovu takhle smát, možná bych to i risknul. Podceňujete moje priority, pane. Musel byste být opravdu velmi, velmi záludný,“ mrkl na něj krapet spiklenecky. Byl tak uvolněný. Za Damianem blikal jejich vánoční stromek, plameny v krbu naplňovaly místnost měkkým světlem. Bylo jedno, co bylo zrovna za den. Zbožňoval tyhle jejich Vánoce.

A dál se o tom nemluvilo. To jsem tedy nečekal. Takovou úlevu, která na mě přišla, jsem si ani ve snu nepředstavoval a je mi o hodně lépe. Kdo má tak tolerantní rodiče? Určitě si o tomto problému spolu budou dlouho povídat a nějak se s tím budou prát. Zbytek dne, když jsem se s tátou nebo mámou potkal, tvářili se, že je vše v pořádku a jaksi tak: Při starém.

No a Žán začal hned do mě rejt. „Podívej se, jak tam sedí, má zas ty tepláky, viď? Pěkný ty stehna, viď? Hmmm, takový ty nemáš!“ „Drž hubu!“ „No nemáš. Všiml sis, že je bosky? Ten má ale široký chodidla, líbí se ti to? Mně moc, hele ta klenba.“ „Drž hubu!“ „Kolikátku asi má nohu? Zeptáš se?“ „Kolikátku… eeee, kolik je venku stupňů? Nevíte, pane Ondro?“ Do prdele, ještě se ho na to fakt zeptám!

Ostávala posledná otázka. Mal by o to Filip vôbec záujem? Chcel by na mňa počkať? Nikdy sme sa o tom nerozprávali. Vlastne ho to možno ani nenapadlo. Vôbec som sa tomu nečudoval. Aj ja som dlho vnímal náš vzťah ako niečo dočasné. Krátkodobé. Prchavé. Ťažko povedať, kedy som prestal. Možno v deň, keď som odchádzal z Prahy a niečo vo mne sa tomu neskutočne bránilo. Alebo až na Štedrý deň, keď som mal Filipa vedľa svojej rodiny a mne to pripadalo tak neuveriteľne správne, až som tomu nerozumel.

Asi by měl pečlivěji volit slova, než mu něco nakuká, protože ten kluk prostě nečte mezi řádky, jako to dokáží jiní. „Záleží mi na vás, proto jsem odešel“ – kdybys jen věděl, proč jsem tě o to opravdu žádal. Nadechl se a zavřel oči. Jakmile je zase otevřel, měl před sebou – Oříška. Seděl a viditelně funěl, jak moc byl najezený, a Damian přemýšlel, že by si opravdu měl dávat pozor, co před ním vypustí z úst. Přesto měl dojem, že by mohl trochu odlehčit situaci. Pousmál se na něj. Téměř laškovně a s lehkostí pak promluvil: „Nedal byste si ještě pohár?“

„Já vám nějaký věci donesu, vždyť to z vás padá! Jen řekněte, kde je mám vyzvednout?“ Zas na mě koukal jak harpyje. Bože, jestli tohle budu mít někdy na krku! To mě čeká očistec, ale krásnej, chichichi. V práci mi to jde, být tvrdej na lidi i na sebe. Nejsem teda žádnej kat, ale práce musí být hotová. Ale tady u toho rošťáka prohrávám na celý čáře. Koupil jsem mu pyžamo, pantofle a doma jsem vzal nějakej župan. Přece ho tu nenechám lítat s padajícíma gatěma a bosky!

Do môjho odchodu ostával jeden deň a my sme sa ešte nerozlúčili. Ani nerozišli. Vlastne sme o tom ani poriadne nehovorili. Asi preto mi pred chvíľou napadlo, že si zvolil jednoduchšiu cestu a jednoducho odišiel. Len tak. Z ničoho nič. Bez zbytočných slov.

Vykulil jsem na něj oči a zapomněl, že se mám krejt, když jsem se natáhl pro to erární pyžamo. Potetovanec se usmíval, jako nevysmíval, usmíval a sklouzl mu pohled… Žán se ještě víc propnul.

Dom se na ten můj příkaz ještě drobet zaksichtil a předvedl mi podívanou, jak moc šněčím tempem se dá takový jeden jediný kus oblečení stahovat. Bylo to jen tak tak, že jsem se udržel a nepomohl mu s tím. Ale chtěl mě pořádně dráždit, a tak jsem mu to dopřál, však on si to pak o to víc vypije. Prohlídl jsem si ho ještě pěkně od hlavy až k patě, jak tam stál nahý jako prst a natěšeně se culil, než jsem přešel ke křeslu a vytáhl ho od okna před stůl.