Romány

„Musím se opláchnout, potím se, nejsem zvyklý, nechci chytit vlka.“ „Tady vlci nejsou,“ honem ze sebe vychrlil. Rozesmál jsem se. Udiveně se na mne koukal, jak se svlékám. „To se tak říká u nás, když se ti zpotí a zapaří zadek, pak tě pálí.“ „Aha.“ Rozchechtal se, krásně nenuceně na plná ústa. Já se svlékl do naha a několikrát jsem si dřepl do říčky. S úžasem se koukal na můj houpající se klacek. „Ty se nechceš opláchnout?“

Posedával jsem a občas vyhlížel z okna na hřiště. Za chvilku přiběhli ti dva kluci k topolu, co rostl před šatnami, vyndali ocasy a očůrávali ho. Kochal jsem se pohledem na dva moc pěkné kluky, ten vyšší měl hezký ocásek, takový normální, pěkně si ohrnul předkožku a mířil s ním nahoru. Druhý kluk, skoro o hlavu nižší, mi vyrazil dech. 

Davidovi se roztřásly ruce a začaly se potit, přesto byl schopný ještě promluvit a pozdravit ho. Nejraději by se otočil na podpatku a utekl, věděl ale, že by to byla hloupost a ukázka jeho slabosti. Bylo to tak dávno. David si celou dobu nalhával, že tato epizoda jeho života už na něj nepůsobí jinak než jen jako nepříjemná vzpomínka, ale když se nyní zblízka díval do těch šedomodrých očí, věděl, že i po těch letech má na něj vliv. „Rád tě vidím, Davide, moc ses za ta léta nezměnil. A jak se máte vy, Vavřinče? Tenkrát mně váš bratr zakázal si vás pozvat na kontroly, tak ani nevím, jak jste na tom zdravotně dál."

„Netvař se tak zmučeně," cvrnkl ho do čela, „vrátil se ti středobod vesmíru, konečně tvá duše opět najde klid. Nechceš si dát chvíli pauzu? Mám pro tebe překvapení, a to se ti dokonce bude líbit, protože to nemá nic společnýho s matikou ani fyzikou. Ne že by se ti ty líbit neměly, ale už jsem zjistil, že jsi tak trochu barbar. No tak, neksichti se," zašklebil se a natáhl se, aby mu trochu pocuchal vlasy. Už si zvykl, že se Davidův výraz při podobných slovech a úkonech tak akorát zhoršoval, nijak se tím tedy nezabýval a vytáhl krabičku.

Davidovi se v ten moment rozšířily panenky a prudce vydechl. Neviděl v tom kusu kůže pomůcku, která byla vhodná na to, aby mu nespadly kalhoty – ne v tuto chvíli. Teď viděl před sebou jen svého svíjejícího se milence, který se mu snaží uniknout, aby se na svou krásnou oblou prdýlku dokázal v příští dny posadit. Rty měl najednou suché a musel si je svlažit jazykem. Celým tělem mu projela vlna touhy jako tsunami. Chtěl to! On chtěl, aby ho tím páskem seřezal.

„Nebudu vás zdržovat nijak dlouho," přisadil si Syd ještě, aby tak doplnil svého matikáře. „Dobře. Dobře, tak já na chvíli půjdu. Počkejte na mě před školou, jen si zabalím věci a hned jsem u vás," ujistil ho David. Syd s vítězným úsměvem na tváři zpražil pohledem Roberta a sebevědomě vyplul ze dveří. David stiskl pevně čelist, až se mu napnuly svaly na lících. Otočil se na Roberta a silně vycítil jeho nevoli. Jejich pohledy se prolnuly a ten Robertův zřetelně hlásal: „Ty ses zbláznil!"

„Růženko, vstáváme. Vypadáváš mi z režimu, tak krásně jsi včera vstal a dneska bys chrápal ještě v poledne, ke kterému už to nebude daleko. Je odmocnina z tisíce osmi set sedmdesáti čtyř mínus tisíc sedm set devadesát tři hodin, což je od poledne o jednu odmocninu z toho celého hodin. Minuty zanedbáme, stejně jako sekundy uplynulé za dobu, co jsem ti tohle říkal a co si to budeš počítat. Nebo můžeš rozlepit oči a podívat se sám. No tak," pošťuchoval jej a dloubal mu do tváře, jako každé ráno plný energie. Vlastně už mu jejich společná vstávání chyběla, a přestože se David vždycky ksichtil, bylo na nich něco hezkého…

I tak jejich tep stoupal a blonďákovi blesklo hlavou, kolik času by jim zabrala rychlovka. Neměl to sice rád, vlastně nikdy neměl rád, když byl v čemkoli omezovaný časem, ale začínal být nadržený. Alespoň klacek mezi nohama úpěl. Zavřel oči. Od kdy jej někdo – kdokoli z jeho milenců – dostával tak rychle do stavu bez mozku? Ani nepostřehl, kdy vládu téměř přebral jeho úd. Měl by přestat. Místo toho však druhou rukou zajel do Sydových kalhot a nahmatal tam klacek stejně tvrdý, naprosto připravený k jakékoli akci. Syd mu toužebně vydechl do úst v němém výkřiku, zakláněje u toho hlavu, jak to vždy dělával. Vystavoval tak Davidovi jedno z nejcitlivějších míst svého těla.

Když jsme vešli do umývárny, tak nás udeřila do nosů příjemná vůně. Prdelky kluků nádherně zářily jasnou červení. „Muśel som to tu postrikac deodorantom, bo tu bul smrud jak v žumpe.“ „A co by śi od takých sračoch čekal?“ uculili jsme se. „Chcel by śi sebe zajebac do dachtorej?“ ukázal jsem na řadu vystrčených prdelek. Rozzářily se mu očka, uculil se. „Su šumne, vybral by som sebe.“

„Olízaj ten bordeľ, co śi narobil!“ S nadšením olizoval těla kluků od svého nadělení. Pobrukoval si, protože jsme s Petrem byli stále v něm a k tomu i plně vibrující vajíčko. Ocas měl stále napnutý a nemohl si na něj sáhnout. Vzpínal se mu vzrušením, byl krásně vybarven a napnutý žalud k prasknutí. Když dolízal kluky, pootočil hlavu ke mně s prosebným pohledem. Věděl jsem, že už je na doraz, jeho díra je pořádně vydřená.

Natáhl jsem se na postel a vzal do ruky angličtinu. Ten provokatér si nahý lehl vedle mne, otočený hlavou k nohám a špulil na mne prdelku, copak za takové situace se dá učit? To bych musel být z kamene, a já byl jak máslo až na jedinou část mého těla, ta byla asi ze žuly. Zahodil jsem učebnici a vrhl se na tu vyšpulenou prdelku.

„Pamatuješ, jak jsi mě prvně vezl autem? V tom dešti jsem byl asi dvě hodiny, možná tři. Lepší než se hádat s matkou. Pak jsi mě půl hodiny vezl… To bylo fajn, vypadals, že mě zabiješ," říkal skoro šeptem, jak slabý hlas v tu chvíli měl. Bylo vidět, že to z něj leze dost s těžkostmi, byť se snažil, seč mohl, o svůj úplně běžný tón. Neměl sílu pokoušet se i o úsměv, což bylo dobře, stejně by jej dělat nemohl. Bylo vidět, že na ty momenty paradoxně vzpomíná rád.

„Nehledej ve mně nic speciálního. Mohlo by ti to jednou ublížit. Rozhodně ti nic nenaznačuju. Nechci, abys za tím, co ti říkám, viděl nějaký zářivý city nebo snahu rozvinout nás dva do dlouhodobýho čehosi zakončenýho svatbou. Vezmi si z toho, že tě nechci nechat umřít, stejně jako Johanu. Nemyslím nevrátit se jako odjet do Prahy, myslím nevrátit se jako už nikdy a k nikomu. Jako zmizet nadobro. To neznamená, že si nemůžeš jít číst do vedlejší vesnice, to znamená, že bych byl rád, kdybys tam odešel po tom, co mi řekneš, že se budeš snažit zůstat v pořádku. V rámci možností. Když ráno vstaneš a utečeš mi, nemám tušení, co přesně se chystáš a nechystáš udělat. To je celý, nic víc," nadhodil a pozvedl obočí. Jak se ujistil, na čele žádné ranky neměl. Díky bohu, o jednu ze svých dvou nejoblíbenějších grimas by přišel jen nerad.