Romány

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl: „Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“ Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána? A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo: „Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“ Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Dominus úplně zkameněl. Tyčil se veprostřed atria jako egyptský obelisk. Pak zúžil pohled. „Je to pravda, Arte? Přivedls mou dceru zpět z Plutovy říše?“ Na jazyk se mi dralo něco jako: Asi ano, pane. Ale sám nevím, jak se mi to podařilo. Ale uvědomil jsem si, že teď musím jednat z pozice síly. Obzvlášť, když je tak rozhozený. „Samozřejmě, domine. Pověřil jsi mě chodem domu během tvé nepřítomnosti. Takže jsem tě nemohl zklamat. Věděl jsem, že Seci musím oživit, i kdybych měl převrátit celý Řím vzhůru nohama.“ Svou odpovědí jsem ho parádně zaskočil. Jako bych ho střelil prakem mezi oči. „Tak proč jsi dopustil, aby se to vůbec stalo?“ snažil se mě nachytat na hruškách.

Ač byl můj pán patricij, raději chtěl bydlet mezi svými. I když, ruku na srdce, o dost luxusněji než oni. A jestli jste si hned začali Marca Vibia představovat jako mladého vyrýsovaného Adonise…, tak jste měli pravdu jen napůl. Uvědomte si, že udělat kariéru jako legionář byl běh na dlouhou trať. Služba trvala 20 – 25 let, během které se vojáci nesměli ženit. Takže se často vraceli do civilu jako čtyřicátníci a teprve potom si zakládali rodiny. Nejčastěji s o generaci mladšími ženami, aby stihli zplodit co nejvíce synů. Stejně jako můj pán, kterému v době mého vyprávění bylo třiapadesát. Ale vypadal tak o deset let mladší. Fakt. Jsem sice na starší, ale ne až na tak staré, ha-ha.

„Máš tam eśči Tomáša v kuce, ňemohli zme ho zobudzic.“ Ukázaly do kouta, kde jsme posedávali s kluky. „Ta co s tebu Tomášu, budzeš calý dolámaný,“ objal jsem ho kolem ramen a díval se mu do tváře. Tomáš spokojeně spal. Už to nebyl ten krásný mladý mašinista, co roztáčel setrvačníky stabiláků, ten, kterému při tom hrál každý sval a kůže se leskla potem, ten s vypnutou pevnou prdelkou, když v předklonu točil klikou. Byl to už unavený muž středního věku, s trochu vyšším čelem, ale stále ještě s jiskrou, stále mne přitahoval, stále mne vzrušoval, stále byl dost pohledný a sexy, aby přitahoval mou pozornost. Stále jsem ho chtěl.

Poškrábal se na předloktí a dopil zbytek kávy. Nejspíš už v tuto chvíli nic nevymyslí. Bude se muset spoléhat na svou intuici, a hlavně se nesmí nechat zviklat jejím pohledem. Moc dobře si uvědomoval, že má na něj pořád velký vliv, a to mohl být velmi rád, že nestojí proti svému dědovi. Povzdychl si. Nebude to lehké, ale s tím počítal. Cítil, jak ho obaluje nepříjemná tíseň. Měl strach, věděl o něm a v krku se mu začínal tvořit knedlík. Poškrábal se ve strništi. Měl by se holit každý den… Přitiskl si dlaně na tváře. Hořely. Necítil však, že by dostával teplotu. Nebesa – Damiane, vzmuž se! Přece před ní nepředstoupíš jako uzlík nervů. Zadupe tě do země, pokud projevíš slabost, tak se seber! Tíseň ale neustávala a Damian cítil, jak mu stres krade každý mikrogram vzduchu. Povolil si kravatu a rozepnul vrchní knoflík košile. 

Ten mi to teda podává po kapkách. Hlava mi šrotuje a musí se mi z ní snad kouřit. Vždyť všechno, co mi tady teď naprosto pragmaticky povídá, je pravda a já nemám, s čím bych nesouhlasil. Nestudoval Robertík snad ještě i psychologii? Nebo je tak empatický a dovede se vcítit do mého nitra v minulosti i současnosti? Vždyť on do mě vidí, jako by měl rentgenové oči.

Ten luxus probouzet se mezi dvěma mlaskajícími a pochrupujícími chlapy, mezi nimiž jsem nemusel volit, byl sice na jednu stranu příjemně uklidňující, nicméně situace, kdy ležíte v posteli sevření mezi dvěma chlapy a dole máte zamknuto, je na druhou stranu ve všech směrech naopak prekérní. Obzvlášť když vám ještě není ani dvacet a oba ti slastně pochrupující spolunocležníci jsou, kromě náctiletému tělu přirozené fyziologie, jednak nepochybnou příčinou, a zároveň i lákavě se nabízejícím řešením onoho vzdouvajícího se problému.

Když jsme pomalým krkem došli tak sotva do poloviny mostu, nasměroval mě po schodech dolů ke Střeleckému ostrovu a mě napadlo, jestli v tom kufru není nakonec nějaká mrtvola a já se nemám stát pomocníkem při zahlazení zločinu v chladných říčních vodách. Což by minimálně, pokud šlo o hodnocení důvěryhodnosti mé osoby z jeho strany, bylo jistě potěšující vyznamenání. Do zločinného spolčení si jen tak někoho nevyberete. Na druhou stranu tomu by asi neříkal kultura. Další možností bylo, že v kufru se skrývá mobilní pimprlové divadlo a já s ním budu v noci na chodníku hrát představení pro obveselení podnapilých turistů. I když v tom případě bych snad předem dostal aspoň obrázkový scénář. Vcelku nepřekvapivě to nakonec nebylo ani jedno z toho. Ačkoliv komedii si pro mě skutečně přichystal a přiměl mě v ní navíc ještě i více či méně dobrovolně účinkovat.

Jeho prdelka je exkluzivní. Pevná, krásně tvarovaná, prostě k zulíbání. Sjedu za něj a napřed se na Robův zadeček přitisknu tak, že mám svého kamaráda mezi jeho půlkami a jezdím po té namazané rýžce sem a tam. Miluji ten kluzký pohyb, a proto se trochu natahuji pro tubu a na vrcholek Robovy štěrbiny nanáším vydatnou dávku lubrikantu. Trochu vody ze sklenice a jsem v sedmém nebi.

Z krátkého polibku na uvítanou se stal nejprve dlouhý mokrý s paprikou, majoránkou, notnou dávkou cibule a česneku, pak to postupně přestalo naplňovat věcnou definici prostého polibku a stalo se to divokým soubojem jazyků a chutí. Právě když jsem se snažil rozpoznat, jestli ta majoránka s česnekem dokáže přebít chuť mojí zubní pasty, nebo to bude naopak, ucítil jsem dvě mohutné tlapy, které se mi přisály na zadek a přitiskly mě k němu.

Některé ranní potřeby by ovšem nespláchl ani vodopád. Sáhl jsem si na umyvadlo pro jednoho z těch pěkně tvarovaných utěšitelů, myslím, že to byl ten, co jsem si ho interně pojmenoval Karel, a jal se ověřit si, zda večer úspěšně použitá technika může fungovat i po probuzení. Nebylo to však tentokrát úplně ono. U sebe v pokoji jsem si na ještě vlhké tělo natáhl čisté trenky a vydal se vcelku příjemně osvěžený s pohvizdováním do kuchyně uvařit si kafe a něco polknout. Veselé hvízdání mi ovšem ztuhlo na rtech, jen co jsem tam vešel.

Jít jsem tedy klidně mohl i poslepu, z otevřených dveří se do chodby ozýval zvuk stáda bizonů ženoucích se za parní lokomotivou. Takový, jaký na běžícím pásu dovede dělat pouze rychle se pohybující metrákové monstrum. To, co jsem viděl, ovšem na druhou stranu překonávalo všechny obrázky z mých porno časopisů, přestože byl příslušný vlasatý bizon pochopitelně oblečený. Jenže ono není oblečený jako oblečený, měl na sobě pouze boty a krátké trenky, které nezakrývaly skoro nic, tedy to nejdůležitější ano, ale způsobem, kterým to při jeho běhu činily, toho víc odhalovaly, než zakrývaly.