Romány

„Je docela pochopitelné, že jsem si nebyl jist tvým postojem k tomu dotýkat se těla svého učitele češtiny. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků," ušklíbl se David. „Taky to byla úplně jiná situace. Včera nebyla moje záda v ohrožení té pekelné hvězdy a sedět ve stínu rozhodně nemíním. Mám slunce poměrně v lásce, narodil jsem se v létě, tak je nejspíš přirozené, že ho vyhledávám. Pokud ti to ale vadí, půjdu požádat tu milou paní, která nás propaluje pohledem. Jistě mi tu laskavost neodmítne, co říkáš?" Jeho tvář zvážněla, zmlkl a užíval si horkých šikovných prstů, které nejen roztíraly krém, ale také hnětly a uvolňovaly svaly. Bylo to tak příjemné, že málem předl jako kočka.

Jeho tvář na moment zmrzla, v hlavě se mu znovu přehrála všechna slova a vrátily se všechny myšlenky. A on před sebou viděl čistou pravdu, odhozenou zbroj stupidních pocitů a snahy hrát si na hrdinu. David mu vlastním způsobem ukázal tu nejčistší formu vlastní povahy, ale rozhodně u toho pomyslně neklečel. Doplnil Sydovy úvahy, odkryl svůj skutečný záměr, skutečnou otázku proč. Bylo to jako přijetí nevyslovené výzvy. Kde končily hloupé hry stupidního stáda, začínala fascinující cesta. A Syd se v ten moment rozesmál.

„Já se za svou orientaci nestydím, já nenávidím to, jak se na ni dívají ostatní. Vnímám, jak ji mnozí z toho stáda odsuzují natolik, že dokáží ublížit na celý život. Vážně chceš vědět, proč ji skrývám stejně jako své tetování? Má to totiž souvislost," zavřel oči a tím zadržel slzy, které se mu tlačily ven. Možná by se měl vyzpovídat, měl by vypustit z úst démona, který ho strašil už skoro patnáct let.

Kde všude ten člověk byl? On ho snad pronásledoval! Jejich oči se prolnuly, ještě předtím si však mohl všimnout zvláštní emoce schované za pohledem, který muž věnoval onomu „Viktorovi". Dát si jedna a jedna dohromady pro Syda nikdy nebylo nic těžkého. Žádný normální člověk by se nikdy dobrovolně, sám a bez záměru něčemu uniknout nevydal do podobné galerie umění, čemuž odpovídala i mizerná návštěvnost, a přestože jejich češtinář rozhodně normální nebyl, tohle už bylo moc i na něj.

Inkoustově černá linka ležaté osmičky svítila do tmy, zobrazujíc tak cosi věčného, co nešlo zachytit pár hloupými slovy vyřčenými jednoho teplého léta na kraji Máchova jezera. Cosi, co se tehdy teprve zrodilo, a přesto rozhodně nekončilo, cosi, co symbolizovalo dlouhé dny a ještě delší noci, nevyřčená slova a utrpení, ale taky zvonivý smích a hřejivý úsměv rozsvěcující noc. Jedna jeho strana se možná zdála až příliš zachmuřená, a hned nato, po bližším přezkoumání, příliš energická. Symbolizovala dlouhé slovní hry, těžké rány a nezvladatelnou povahu, kterou vyvažovalo cosi možná až příliš křehkého, pečlivě schovaného a zamčeného na tisíce západů. Druhá pak obnášela věcně uvažující a nesmlouvavý pohled na svět, který byl však omámen ledovostí modrých očí a stahován do podsvětí, kde převládala touha po věcech zapovězených. Snad spolu nebyly kompatibilní, snad byly až moc odlišné – a přesto se obě strany protínaly, jak už to tak bývá, křížily se a vytvářely cosi nebezpečného a věčného. Dvě sluneční znamení, vodní a ohnivé. Jednomu vládne Slunce, druhému pak vzdálené Pluto. V jednom planou denní síly, druhý je pak pod ochranou nočních hvězd a luny. Jsou jako černá a bílá, přesto spolu dokáží vytvořit jin-jang a dokonale vyplnit kruh. Vítejte ve světě, v němž je příliš mnoho náhod, pálícího slunce, romantismu, matematiky, knih a skal. #MÝDLOVÁ OPERA #KLIŠÉ #VZTAH - UČITEL/ŽÁK

Přehoupl jsem se do bublinkami vířící lázně. Sevřel jsem jej do náruče a toužebně políbil. Pokračoval jsem v prozkoumávání těla krásného Michela. Jeho tělo s lehce vyrýsovanými svaly, bez chloupků, jen trochu jemně zarostlý v klíně, a i tam decentně upravený zastřižením. Byl tak odlišný od… To mi stále poleze do hlavy? Budu každého teď srovnávat s ním, nezbavím se ho. Je to k zbláznění.

„Tak ten Karlos se mi minule montoval do přítele, stále mu dělal nějaké návrhy a on byl z toho několik dní špatný. Tak vás varuji oba dva, jestli se na něj jen podívá, tak mu utrhnu koule, nacpu mu je do krku, skopu ho do kulata a pak ho hodím sviním.“

„Miluji tě!“ slyšel jsem známý milý hlas. Bál jsem se otevřít oči. Hlavou mi proletěl celý večer. Tlačily se mi slzy do očí. Miluji jej, přestože nesmím. „Miluji tě, André!“ tekly mi slzy. André mi je slíbával z tváře. „Nebreč!“ „André, za pár dnů odjedu, co bude pak?“ 

Čítam tie zápisy, sú strohé, krátke. Často o žalúdočných problémoch. Kde tu sa objaví aj spomienka na incident, kde sa snažil ochrániť 13-ročného chlapca pred Stanom Hojstričom a nakoniec ho obvinili, že to on bol útočník. Ani jedna jediná zmienka o mne. Až mi to začínalo byť ľúto. Neskutočne ľúto. Na násilníkov si spomenie a na mňa nie. Ja, ktorý ho stále milujem. Milujem ho doslova a do písmena až po hrob. O mne ani jedna zmienka, ani jedno písmenko, ani čiarka. Plačem.

“Mirko myslí, že či sme si tam my dvaja…,” vysvetľuje mu Andrej. “Neboj sa, nevrzli sme si tam, ja som na baby, ale Andrej je skvelý chalan, aj keď je gay,“ uisťuje ma Sveťo. Zazvoní mu mobil a povie, kde je. Už som pokojnejší. Sveťo vyzvedá od Andreja, čo robí. Môj chlap sa prizná, že pomocného robotníka na stavbe. Sveťa zaujíma, koľko zarobí, a keď mu Andrej povie sumu, sa len zasmeje. “Vyser sa na takú robotu, u mňa dostaneš okamžite päťkrát viac, a keď sa osvedčíš, môže to byť aj desaťnásobok,” ponúka mu prácu Sveťo. Andrejovi zažiaria oči.

Jen co za sebou zavřel, kluci spustili milion otázek a projevy úžasu, nejvíce se nadchli nad jacuzzi. „To nemají ani ministři,“ uchechtl jsem se. „Jak jsi to udělal?“ „Pusou. To jen vy se domlouváte jinými orgány,“ chechtal jsem se z plna hrdla. „Ty jsi korunovaný magor,“ křenili se kluci. „Jsem zvědav, jak umíte projevovat vděk,“ culil jsem se. Vrhli se na mne všichni a líbali mne a lechtali, hajzlíci.

Michal si vydělal pěkné peníze, začal se hezky oblékat a zvedlo se mu sebevědomí, tvář měl vysmátou, byl to jiný kluk. Začal jsem pozorovat, že se mi líbí, občas jsem se zapomněl a zakoukal jsem se na něj. Když to někdy postřehl, začervenal se a sklopil oči. Že by byl? Mám se jej zeptat? Byl jsem vždy zastánce přímého řešení, tak jsem mu položil tu otázku: „Líbí se ti kluci?“ Nečekal jsem na odpověď, aby nebyl v rozpacích. „Mně se totiž moc líbíš.“ Zrudnul. Myslel jsem, že práskne dveřmi a už jej neuvidím, ale jenom skoro neslyšně hlesl: „Ano, ty se mi také líbíš.“