Romány

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

„Jak to dopadlo?“ ptá se mě tím svým vemlouvavým hlasem. „Jo, v pohodě, s kámošem jsme si dopilovali učení na zkoušku,“ blekotám. „Tak to je dobře. Hlavně, že se ti učení vešlo do toho batůžku, s kterým jezdíš na kolo,“ usmívá se potutelně maminka. Cítím, jak rudnu, červenají se mi určitě i uši a je mi jasné, že mě má maminka prokouknutého skrz na skrz. Do baťůžku by se mi ty materiály rozhodně nevešly. „Promiň,“ špitnu. „To je v pořádku. Byl si u něho? Jak, že se vlastně jmenuje?“

Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný, nevyspalý, protivný a nenáviděl jsem celý svět. Zároveň mi bylo jasné, že budu mít milion nepřijatých hovorů a milion zpráv od zvědavých kumpánů. Jaké bylo mé překvapení, když telefon nic takového neukazoval. Byl jsem ale rád, vůbec nevím, co bych jim psal, nadržencům.

Sobotu i neděli jsem věnoval přípravám na zábavu, resp. na to, co přijde po ní. Myslím, že už jsem toho viděl hodně a kluci o tom také furt mluvili, ale nesmím to pokazit, tak jsem studoval dál. Rozumějte, koukal jsem na porno a sledoval, jak by se to mohlo Petře líbit, aby neřekla, že jsem úplný dřevo. Pustil jsem si i lesbické porno, říkal jsem si, že holky budou nejlíp vědět, jak to mají rády. Chvilku jsem na to koukal, ale začalo mě to nudit, chyběl mi tam ten mužský element. Vždy jsem těm borcům záviděl, jak moc dokážou slečnám naložit, často vypadali jak takoví alfa samci, kterým se herečky plně oddávají.

V notýsku se u prvního řádku ve čtvrtým sloupci usadilo hezký velký OK. Mě hřály půlky a kebule se mi toulala někde v tramtárii. Dostal jsem vyplacenej první trest. Juj, a jaký to bylo? Bylo to jiný než s Jirkou. Ještě jsem se ale definitivně nerozhodl, jestli lepší, nebo horší. Při tom výkonu mě stud postupně přecházel a dostávalo se to do jiný roviny. Líbila se mi ta hra, že něco udělám nebo neudělám a tím si vědomě podepíšu ortel. To bylo… to bylo éňo ňůňo. Vyloudilo mi to pousmání a mírnou škubatůru. Však počkej, pane boss, já začnu zlobit tak, že nebudeš stíhat! Hahaha. Tenhle hrdinskej postoj mě teda za chvíli přešel. Pomalu jsme dojeli domů a bylo to jak vrátit se z kosmický cesty zase na zem.

Otevřel jsem oči a podíval se po pokoji, Dominik byl zachumlaný kompletně do deky a mně nad hlavou jen trčela jeho obrovská noha. Pucek ležel na zádech a ruce rozhozené do stran, jak kdyby byl ukřižovaný. Kaká byl stočený do klubíčka, měl asi divoké sny a hodně se převaloval a nějak si stáhl trenky pod zadek, a tak do místnosti svítila jeho maličká, ale velice pevná prdelka. Musel jsem se nad tím výjevem pousmát.

V ten moment už to Damian nevydržel a začal se smát na celé kolo. Vytěsnil informaci o vytopené kanceláři i o tom, že její stěny už nejsou bílé. Představil si svého upjatého a stokrát víc sucharského ekonomického manažera, jak civí na rozchechtaného Vila balancujícího nahoře na žebříku. Byla to tak vtipná představa, že se nemohl přestat smát, z očí mu tryskaly slzy. Když se uklidnil a rozevřel znovu telefon, uviděl svou, ale také Edovu vymalovanou kancelář a znovu se rozesmál. Na jeho nebylo nic úsměvného, pokud mohl v tomto svém rozpoložení mínit, tak soudcovské kladívko opřené o silný svazek knih a nad ním Brush scriptem napsáno jméno a logo firmy vypadaly dokonale. Ovšem Edova kancelář? Vedle dveří byl přímo na stěnu namalovaný rám obrazu a v něm velmi důležitě se tvářící Damian, nebo Viliam, to už záleželo na tom, koho tam zrovna bude chtít Eda vidět. Pod fotkou se skvěla zpráva – Jako ve školách mají prezidenty, i náš Eda si zaslouží mít jednoho ředitele zeměkoule na obraze v kanclíku.

„Mamíí, koupíš mi v krámě nějaký chipsy, kolu, malinovku, bagety, zeleninu a kuřecí maso? Kaká dělá večer na Volšáku nějakou oslavu, tak klukům udělám svoje bagety.“ Bagety s grilovaným kuřecím masem a zeleninou byl takový můj tehdejší majstrštyk a kluci se po nich mohli utlouct. Limči se hodily, jelikož mi bylo jasný, že přitáhnou jenom alkohol a na tohle nebudou myslet. A já se navíc budu tvářit jako vzorný synek, který nepije, i když už může.

Byli jsme čtyři, dá se poupravit název slavné knihy, kterou nám ve škole nutili, a tak jsem k ní měl přirozený odpor až do dospělosti. Parta kamarádů ze vsi na jihu Čech. Záboří je vesnice, která má necelých čtyři sta obyvatel a přímou úměrou si dokážete spočítat, kolik tam tak mohlo být dětí. My jsme však byli poměrně silné dva ročníky, kdy se za dva roky narodili čtyři kluci a dvě holky. Kluci i holky drželi separé svou partu, my kluci si do ní nikdy nikoho nepustili, další kluci byli buď o dost starší, nebo naopak o dost mladší a holky mezi námi neměly své místo.

Třesoucí se mladíček se k ničemu neměl, Damian tedy usoudil, že ho musí vysvléct sám. Na erotické myšlenky naštěstí neměl ani pomyšlení. Neodpustil si ale u stahování mokrého trička přilepeného na drobném těle tlumeně brblat: „Většího blázna, jako jste vy, jsem nepotkal. Proč děláte takové věci? Jednou z vás dostanu infarkt a vy mě budete povinně každý den navštěvovat v nemocnici!“ Stále mu laskavě spílal a snažil se stáhnout mokré pyžamové tepláky. Šlo to ztuha.

Damian zaklapl notebook a podíval se na něj přimhouřenýma očima, ve kterých se odrážela zloba. Ten kluk si z něj snad dělal srandu. Damian usoudil, že mu dovolil příliš mnoho a jeho drahý asistent toho náležitě využívá. Vyčítat mu, že vypije za celý den málo tekutin, to by dokázal pochopit, ale jestli mu odkývá všechno, nakonec mu kluk bude předhazovat i to, co si netroufne zmínit ani Magdalena. Damian byl ješitný, věděl to a nemínil se jakkoli měnit. Nedovolil nikomu, aby mu tak razantně řídil život – ani jemu ne!

„Tak co, už víš, jak ho pojmenuješ?“ „Určitě, po jednom kamarádovi, co je stejně prdlý. Bélla!“ Rozchechtali jsme se. Když jsem to vyslovil, hřebeček, jako by mi rozuměl, zvedl hlavu a podíval se na mne. Podrbal jsem ho po hebké, ještě slabě rostoucí hřívě. Držel. „Ty jsi Bélla.“ Opět se na mne podíval. „On už to pochopil, že se tak jmenuje, reaguje na to.“ Kluci přiběhli a zkoušeli to, ale on na ně prostě kašlal. Reagoval jen na můj hlas. „Vidíš, říkal jsem, že mne všichni milují. Viď, Béllo.“ Opět zvedl hlavu. „No na mou duši, to není možné,“ uznal Hynek.

„A pokud si o sobě myslíte, že jste snad ošklivý nebo nějak tím idiotem poznamenaný, tak na to rychle zapomeňte! Já s vámi nechci spát na posteli, protože vás nechci přivádět do rozpaků, ne proto, že byste byl ošklivý. Jste půvabný a milý, a všichni teplí chlapi, které jste kdy poznal, jsou blázni, že se o vás nezajímali.“ Otřel se tváří o jeho jemné vlasy a s povzdechem se odtáhl. Chytil ho za paže. Úplně se mu otevřel, shodil nepřístupný výraz z tváře a nechal do ní promítnout své city. Pokud Eda nevyčetl jeho lásku k němu, pak už netušil, jak by mu ji měl dát najevo.