Romány

„Ne, Ještěrko, takhle, jak to vidíš ty, to nefunguje! Materialistickou stránku teď probírat nechci, k té ti řeknu svoje později. A ta druhá? Ty mi tvrdíš, že jen bereš, zatímco já dávám? Vážně? Uvědomuješ si, kolik jsi toho dal ty mně? Kolik jsi mi věnoval lásky, jakou cestou jsi mě vedl, aniž bys o tom ještě věděl. Kolik jsi mi zakázal odboček, po nichž jsem původně chtěl jít a až později zjistil, že vlastně vedou do záhuby. Ty máš pocit, že mi nic nedáváš? Jsi celý můj svět, který jsem objevil nedávno a který je prosycený barvami, a konečně mi všechno dává smysl. V tomto jsem to já, kdo ti dluží. Ty si vůbec neuvědomuješ, kolik jsi toho stihl darovat ty mně.“

„Buď pozdraven, můj pane, i ty Jakube. Děkuji za vaši návštěvu. Zrudly jeřabiny, nahoře už napadl první sníh. Rozpustil se, pravda, ale všechno nasvědčuje, že bude krutá zima. Tak je tomu vždy, když se urodí nebývale lesních plodů. Je hodně jeleních soubojů. Všechna zvěř má mnohem hustší srst. Veverky si budují mnoho skrýší potravy. Jedle i smrky jsou obaleny šiškami. Vaše výprava k abatyši Hildegardě bude mít těžký návrat. Všechno bude jinak.“

“Zavři oči, brouku, a…,” začal Paľo na Petra mluvit. Peter oči zavrel, myslel, že Paľa ovládol. Na to pocítil, ako dostal dlaňou po hlave. “Nech mého ohaře, kurvo!” Peter prekvapene pozrel na Paľa, nerozumel, prečo zrazu začal hovoriť po česky. Čo sa stalo? Naozaj mu preplo? “Doprovoďte mě na zámek, tam na mě čeká hrabě,” prikázal Paľo a zosunul sa na lavičku. Zavreli sa mu oči a zaspal.

K jeho pokoji patřila i menší koupelna se sprchovým koutem, kam jsme zamířili, když jsme předtím Bětě a Davidovi popřáli dobrou noc. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že se u pana manažera budu jednou sprchovat a spát s jeho synem pod jeho střechou, asi bych si jen poklepal na čelo.

Dalších asi deset minut jsem úspěšně předstíral, že jsem plně ponořenej do děje, zatímco Lex stejně úspěšně předstíral, že v týhle pozici vydrží bez hnutí klidně až do závěrečnejch titulků. Bylo mi ale jasný, že tady tuhle hru kdo s koho nemůže vyhrát – a taky ne: jakmile už pro něj byla ta strnulost jeho těla nesnesitelná, začal sebou zase šít a všelijak se vrtět.

Matěj se Simonem si nechali přinést káď ke koupání. Zítra navštíví saunu. Parní lázně, to měli už staří Římané, říkal Simon. Matěj nachystal víno, medovinu i kus pečeně. Přišel Hanek s Čeňkem. Předchozí popíjení jim dodalo odvahy. Káď byla přece jen malá. U Simona se vystřídali. Užíval si mladá a pružná těla. Omýval je, hladil a líbal. Matěj s Hankem vyzvedli Čeňka na okraj nad vodu.

“Vibrácie nášho súzvuku,
prenikli mi do sluchu.
A chcú ti stále vravieť,
že tak krásne je s tebou kráčať.
Naše telá neustále máčať.
Našimi krásnymi dotykmi.
Chlapec môj,
ja som z teba stále opitý.“

Tak ano, čekal jsem, že nějaký projev o mé orientaci dřív nebo později v tomhle prostředí padne. Jen jsem si v tu chvíli docela dost přál, aby to právě od tohoto člověka nebyl projev nějakým způsobem negativní. Přece jenom, nechtěl jsem zažít zklamání, protože mi byl doopravdy nevysvětlitelným způsobem sympatický, přestože mě moji kolegové v tomto ohledu považovali za naprostého exota.

Viděl ty jeho prosící oči, viděl, jak moc si to přeje, ač dost dobře nechápal proč. Vždyť musel tušit, že bez něj by se bavili lépe, že jim to bude jen kazit. Možná se snažil působit, že je mu fajn, ale pravda byla taková, že nejen ten náročný budíček, ale celé zjištění, co k Lukovi cítí, jej zasáhlo natolik, že by se nejraději zavrtal zpět do postele, pustil si Mozarta a zapomněl na celý svět. Poslední, na co měl teď myšlenky, bylo jít někam do kraválu mezi milion lidí a nechat si šejkovat vnitřnostmi na nějakém šíleném stroji, jemuž za jedno nevěří, že se s nimi nezhroutí, a pak jeho žaludek na tohle nebyl uzpůsobený. Už jako malé dítě kolotoče nesnášel a mohl to být klidně jen dětský kolotoč se zvířátky a troubícími malými autíčky, jezdící při zemi pořád dokola rychlostí šneka.

Stejnou truhličku otvíral za zdí i Matěj. Čeněk s Hankem přišli od Aurory. „Vyzkoušíme dárek od Simona?“ „Myslíš, pane, že nám ta věc neublíží?“ ptal se s obavami Čeněk. „Nebuďte strašpytli, zkusím to sám.“ Otřel dildo, nanesl olejíček, pomalu začal zasouvat. Bylo o něco větší než penis Simona a chlapců. Zvláštní chladivý tlak. Jeho tělo se mu pomalu přizpůsobovalo. Chlapci se tvářili zděšeně.

Markova pokožka se leskla a puchýře se pod gelem ztrácely. Svíčička na stolku mihotavě blikotala a já mazlil Marka po zádech. Jezdil jsem dlaněmi přes lopatky až na červená ramena a masíroval Markův spálený zátylek. Marek občas potichu souhlasně zamručel, když se mu to hodně líbilo. Na mých trenýrkách se tyčila velká boule a moje péro začalo vypouštět kapky nektaru, jako by se chtělo k masáži přidat.

“To prečo, Pali?” tlačili sa Petrovi slzy do očí, keď si predstavil, ako jeho chlapec musel trpieť, keď si ôsmimi zicherkami prepichával kožu. “Petrus, táto bolesť bola nič oproti tomu, čo som prežíval na duši.” “Palino môj…,” pritisol si ho Peter k telu. Cítil, ako sa vyslobodený Paľov kohútik dvíha. V objatí a bozkoch sa dovyzliekali.

Opálená pokožka se brzy schovala do mýdlové pěny. Něžně jsem hladil Marka, nadzvedl jeho paži, abych mohl dlaní hladce hladit jeho bok, vyjet nahoru do podpaží a vytvořit pěnu v huňatém hnízdečku, plném vodou slepených chloupků…