Romány

Bylo hned vidět, že se obránci stáhli k bergfriedu, kamenným hradbám a malé věži. Tam se také snažili dostat všichni rytíři. Po schodech malé věže na hradby se první probil Magar s Martinem, za nimi hned Hanek s Jáchymem. Taky Děpolt, Vítek a Lukáš. Z malých vrátek věže vyběhlo asi pět mužů s meči. Hned se vrhli na Magara a Martina. Ze střílny bergriedu zasáhly šípy Děpolta a Lukáše. Střelbou odpověděl Hanek, Vítek a Jáchym. Ten byl určitě úspěšný, přestože trefit se do úzké štěrbiny okna nebylo snadné. Ale ze střílny, kam směřoval jeho šíp, už další nevyšel.

“Vážení smútoční hostia, chcem sa vám poďakovať, že ste prijali pozvanie k tomuto stolu. Pred pár chvíľami sme na poslednú cestu vyprevadili moju milovanú starú mamu. Bola to úžasná žena. Jej odchodom mám pocit, že sa definitívne zavrela brána za mojim detstvom. Stará mama, to boli pre mňa krásne chvíle prázdnin a Vianoc. Keď prišla ona, bol to pre mňa vždy sviatok. Vtedy som ako dieťa vždy pociťoval pokoj a lásku. Ešte pred svojim odchodom na večnosť do náruče Boha som jej stihol predstaviť môjho priateľa. Ona ho prijala a určite by bola šťastná, keby ste ho prijali aj vy.”

„Představte si to, za pár let půjdeme na svatbu náčelníka a Lucase a pak na tvoji, Leo, a tvé irské princezny. A až se to stane, budete vy dva, přátelé, rodina! No není to dokonalé? Na každé oslavě, každých Vánocích, na každé rodinné sešlosti budete vy dva! Budete spolu jezdit pod stan a na hory a na každou dovolenou, budete si navzájem hlídat děti a budete spolu sedět u hrnku kávy a probírat jejich výchovu… No to je úžasné! Vy dva, navždy spolu!” rozzářil se brunet a Lucas nevydržel a vyprskl smíchy, hned po něm i jeho sestra. Výraz těch dvou byl dokonalý. Daniel se koutkem oka podíval na svou budoucí blonďatou rodinu a pozvednul jedno obočí. „Myslím, že to přežiju,“ zauvažoval a na Tonyho se zašklebil.

Hankovi jeho exotickou lásku přáli. A ten? Nechal si od Ludvíka napsat pár krátkých vět, v latině i arabštině, o kterých si myslel, že bude potřebovat. Když se snažil něco z toho přečíst, jeho Jáchym mu dal prst na ústa, svlékl se a pomalu svlékal i Hanka. Pak si klekl nad něj a celé jeho tělo masíroval. Používal jednotlivé prsty i dlaně a lokty. Pokynul mu, aby se otočil. Totéž proběhlo, když ležel na břiše. Začal přejíždět po hrázi, mnout a nechat mezi prsty proklouzávat jeho varlata. Neomylně poznal, kdy přestat a kdy s ještě větší intenzitou pokračovat. To už se nedalo vydržet. Hanek strhl chlapce k sobě, přetočili se a pronikal do jeho těla. Stejně tak svým jazykem do na první pohled malých úst.

Na pumpe si nemohli dopriať bozky, ale kým von fajčili a popíjali kapučíno, celý čas sa držali za ruky. Aj tento malý kontakt pohoršil jedného šoféra a okomentoval to. “Buzeranti zasratí, choďte sa obchytkávať inam.” Paľo ho prebodol pohľadom, Peter sa mu už chystal niečo štipľavé povedať. “Tí dvaja sú moji synovia, tak sa kroťte vo výrazoch a môže vám byť štyri, či sa držia za ruky, bozkávajú alebo oblievajú kávou,” mala pohľad odhodlanej levice. Muž si len niečo zahundral a nasadol do terénneho mercedesu.

„Podívej se – vztah se má budovat přítomností, ale ten základ, na kterém se staví, je také v minulosti. Ať oba víme, čemu se vyhnout, ať se nestávají taková nedorozumění, jako se stalo dneska. Vím, že jsem extrémně žárlivý, ale víš proč? Protože tě miluji a protože nedopustím, aby ti někdo ubližoval. Přítomnost si pohlídám, ale co tvá minulost? Naznačil jsi mi šílené věci a já potřebuju vědět, co se stalo, že jsi nejspíš musel odjet z Irska narychlo. Proč se to všechno stalo? Proč ti tvoje sestra ani jednou nezavolala, proč si nevoláš s rodiči? Má to nějakou souvislost?“

Na schodišti potkal jednoho z chlapců z hradiště, co budou topit místo Hanka a Čeňka. Vrátil se nahoru. U vědra s vodou uviděl konečně Davida. Odmotával poslední lokty černého sukna. Byl asi stejně vysoký, velmi štíhlý, ale nikoliv vyzáblý. Celé jeho tělo bylo seskupením svalů. Při každém sebenepatrnějším pohybu se vše na něm rozehrálo, jak struny na loutně. Připomněl mu olympijské běžce na staré řecké amfoře. Nádherné tělo. A rozhodně netrpěl žádným studem. Odložil smotanou látku. Aniž by si zakryl své přirození rukou, uklonil se a usmál.

“Palino, môžem ti urobiť dobre?” zašepkal. “Petrus, vážne mi chceš urobiť dobre?” opýtal sa Paľo. “Že váhaš!” usmial sa Peter. “Nechaj ma teraz samého, dobre?” povedal Paľo potichu, ale dôrazne. Petrovi prebehol po chrbte mráz. Tak zmierenie a odpustenie to ešte zďaleka nie je. Ale nechcel ísť s Paľom do konfrontácie či konfliktu. Lásku si nemohol vynútiť, to vedel. So slzami na krajíčku opustil Paľovu izbu.

„Ještěrko, netrap se, příště to bude lepší, ano?“ přitiskl jej k sobě a políbil do vlasů. „Pojď, půjdeme domů, ty se oblečeš do toho sexy pyžamka a já se budu užírat touhou tě bezostyšně zprznit.“ Uculil se na něj a jen doufal, že jeho slova nevezme vážně. Jedno však věděl – jen pohled na jeho zadek a blízkost celé jeho osoby mu způsobovaly nemalé pnutí v plavkách. Měl chuť si dát pár facek. Nikdy tímhle netrpěl a teď si připadal jako neukojený puberťák.

Přistoupil k němu, vzal ho do náruče a vystoupil s ním po několika dřevěných schůdcích ke kádi. Pomalu ho spouštěl do vody, aby se pak sám přehoupl přes okraj jako bůh Pokušení. Všechny výhrady, pochyby, obavy mizely s prvními něžnými doteky. Čeněk ucítil Johanovy plné rty i jazyk pronikající do jeho úst. Zcela se poddal jeho vůli. Pak si ho otočil a pozvedl. Z malé poličky na kraji vědra vzal mýdlo a krouživými pohyby umýval jeho záda.

„Ještěrko, svléknu si tě z těch hříšných hadrů, které jen překáží a zastiňují tvou krásu. Tvé tělo jest jako nejkrásnější chrám, do nějž vstoupím, a má modlitba mě dovede k výšinám,“ mumlal a pomalu mu svlékal tričko. Zálibně se díval na jeho pevnou hruď, mezitím co bojoval s páskem a knoflíkem na kalhotách. Netrvalo dlouho a Lucas ležel před ním úplně nahý s mužstvím pevně stojícím a připraveným. Jemně po něm přejel prstem a uvědomil si, že je to úplně poprvé, co se dotýká jiného údu, než byl jeho vlastní. Byl tak jemný, vzpřímený a citlivý.

“Petrus, ty budeš mať oproti mne veľkú výhodu, že máš prešívaného vtáka,” zatváril sa tajomne Paľo. “Prečo myslíš?” nevedel Peter, na čo sivooký peháč naráža. “Keď bude zima, teda myslím poriadna zima, a mne bude môj kokôtik mrznúť, tvojmu bude teplo, lebo je prešívaný,” usmial sa Paľo na svojom vtipe.

Snažil se pracovat a nemyslet na něj, ale myšlenky neustále odbíhaly za ním, za jeho zářícíma očima, když mu předal plyšáka, i starostlivýma, nejistýma, ale ve všech ohledech, jakkoliv byly utrápené či šťastné, byly krásné. Stejně jako to ostatní, co k těm očím patřilo. Dávno neviděl jen krásu vnější, teď se opájel jeho vnitřním půvabem. Toho kluka musel milovat každý, jeho nevinnost a jemnou dětinskost, tu trochu naivity i uzavřenost. Daniel chápal, proč se nesvěřuje. Bál se, aby mu někdo neublížil, protože působil a byl křehký jako porcelán.