Romány

„Pravé babí léto. Letošní dožínky byly skvostné.“
„Díky vám.“ Oba zrozpačití, když si vzpomenou na vyvrcholení dožínek. Noc v trávě plná vášně, touhy a nerozumu.
„Jsem rád… Bubi, postůj přece chvilku!“ Bubi si odfrkne a natáhne hlavu k plotu.

Ježek si ještě stihl samolibě odfrknout a zachytit Kubův nervózní červenající se obličej, než mu zmizel ze zorného pole a vystřídal jej divný zvuk. Takový kovový, hned poté plesknutí. Než stačil přijít na to, že to byl pásek od kalhot, ozvalo se už něco dobře známého: rozepnutí zipu poklopce.
"Co to sakra…?" nedořekl Ježek otázku, protože všechno bylo naprosto jasné, zvlášť když se nad jeho hlavou objevil po dnešku již dobře známý Kubův pták.

Max s úsměvem pozoruje, jak ho pomalu vysvléká. Měl by mu říct: „Rychleji“, ale i on se v tom vyžívá. Začíná mít rád tyhle svlékací procedury. Kdyby tak spolu mohli žít. Celá noc promilovaná. Nemuset nikam odcházet za povinnostmi. V téhle chvíli si nejostřeji uvědomuje, že válka je špatná. Je možná sobec, že uvažuje takto a ne o odloučených rodinách a dalších věcech jako nedostatek jídla, střelná zranění a utrpení. Jenže to všechno už začal brát jako samozřejmost. Někdy se v noci ptá, kdy se to tak stalo.

Kdyby věděl, že ho jeho manželka vzrušuje asi jako parní válec, možná by to nechal být. Za záchranu jeho nádherné plavovlasé ženy získal povýšení na kapitána, odstranění specializace a zašití do zapadlé posádky. Místo zářné kariéry skončil v mrňavém městečku u ještě menší vesnice nazvané jednoduše Bois. Ve skutečnosti to byl největší dar, který od generála mohl dostat. 

Přesto se tvářil stejně neutrálně jako jindy a s úklonou se zeptal: - Čím posloužím? -
- Ještě počkej. Zatím otevři věž a najdi místo, kde je ještě nějaký hák. Pověsíme tam ten pytel. Potom ho pomůžeš zazdít. -
- Ano pane. -

V Ethanových očích se rozhoří rozpustilý plamínek. Nejraději by ho vzal za loket a vedl si ho. Je pyšný, že má po boku tak nádherného muže, a rád by to vykřičel do světa. „Víš, když jsem ležel opuštěný a samotinký v posteli, snil jsem. Snil jsem o tom, že tě vezmu do divadla, potom by následovala projížďka autem s výhledem na osvětlenou Temži. Doma po projížďce bych naservíroval šampaňské při svíčkách a ulehli bychom do voňavých pokrývek. Milovali bychom se pomalu a lenivě nebo naopak divoce. Ráno bych tě probudil polibkem na tvé rozkošné rty.“

A odsunul se s židlí od stolu a já viděl, že je ne polonahý, jak se zdálo, ale úplně nahý. Hned jsem ho napodobil a další necelou půlhodinu jsme se věnovali každý sobě, ale jen pro toho druhého. Za ty dlouhé měsíce odloučení, jen krátce přerušovaného, jsme v tom nabyli už značné praxe. Jozífek byl asi dost unavený, protože mu to trvalo dlouho, ale když jsem si po svém vyvrcholení se smyslně přimhouřenýma očima labužnicky olízl prsty, skončil velmi rychle.

Hluk. Auta. Ethan je ihned vzhůru a obléká se. Od toho hrozného dne, kdy je vzali na popravu, je připraven ve dne v noci a spí jen na půl ucha. Rychle se dooblékne, ale hned na to se mu ulehčí, když auta pokračují dál. I přesto vyjde ven a rozhlíží se po okolí. Zívne si a chvilku stojí na zápraží.
Svítá?

V krbu plápolal oheň a místností se šířilo příjemné teplo. U krbu leželo několik různě velkých psů a kočka s klubkem koťat. Muž hrál na kytaru a občas se podíval na "své syny". Starší Johan seděl v křesle, které zjevně pamatovalo lepší časy. Mladší Jakub seděl na zemi a opíral se mu o kolena. Pod sebou měl pečlivě vydělanou beraní kůži.

„Myslíš, že v noci tajně chodí chytat?“
„Nevím, ale dělá mi to starosti. Pokud každý bude chodit na ryby, pak sotva něco na podzim vylovíme a velitelův hněv bude strašný.“
Ethan mlčí, ale ví, že Andrés má pravdu. „Nemohli bychom to stáhnout z polí mokré?“
Andrés se zachechtá, ale pak zvážní. „Víš, starosto, ty jsi sedlákem asi jako já šlechticem. Nejde to. Už jsi… Ne, nezkoušel jsi to. Zapomeň na to.“

„Smích tě přejde!" a začal mne hned zpracovávat prsty. Ještě jsem byl trochu rozbolavělý po tom odpoledni, chtěl jsem se mu vysmeknout, ale přidržel si mě za boky a pokračoval. Když pak do mě vstoupil, byl jsem už zase tak nažhavený, že jsem mu vyšel prudce vstříc. Čím to bylo, zdali nezvyklým prostředím, nikdy před tím jsme se nemilovali jinde než v posteli, nebo překvapením, nevím, ale cítil jsem obrovské vzrušení.

Jozífek byl vždycky značně náruživý, ale to, co prováděl dnešní odpoledne, to převýšilo veškeré moje dosavadní zkušenosti. Byla v něm nějaká divokost, dříve jsem cítil z jeho strany vždycky něco jako mírný ostych a opatrnost, i když se milování zcela oddával. Teď si mě ale bral naplno, ne hrubě, ale s jakousi něžnou bezohledností…

„Nebojte se mě, prosím, vážně vám nic neudělám!" napřáhl jsem k němu ruce, abych mu pomohl vstát z té poněkud nedůstojné pozice.
„Nebojím se, jenom jsem se lekl." S mojí pomocí se vyhrabal z vany, sehnul se, aby sebral spadlou osušku, a přitom se praštil do čela o hranu umývacího pultu.