Kauza Eduard 1.

„Maxi, Bello, k noze.“ Sytý baryton černovlasého muže se nesl po rozlehlém pozemku obklopujícím moderní dům. Pro jistotu ještě pískl, ale dva mohutní bernští salašničtí chlupáči už dobíhali ke svému pánovi a s vyplazenými jazyky si mu sedli k nohám.

„Jdeme,“ zavelel. Nemusel své psy dvakrát pobízet a už čekali u branky, která se pomalu otevírala, když muž zaktivoval dálkové ovládání. Než k ní došel, byla už otevřená, ale psi poslušně čekali a poté se přidali k jeho boku. Vyrazili naučenou trasu směrem k přírodnímu parku Šárka. Netrvalo dlouho a dostali se ze zastavěné oblasti mezi pole. Muž jen pokynul rukou, jeho společníci dostali volno a on se rozběhl úzkou vyšlapanou pěšinou mezi poli, která už byla konečně sklizená. Nad strništěm spokojeně létala káňata a bystrým okem hledala přemnožené hraboše.

Bylo to jeho standardní zakončení dne, jakým si Damian čistil hlavu od starostí, práce a v posledních měsících i smutku. Dnes byla ale neděle, kterou si striktně nechával volnou, pokud to jen trochu jeho pracovní vytížení dovolilo. Vyrazil tedy hned odpoledne, poté co odjela jeho mentorka, opatrovnice, ale hlavně babička Magdalena Krausová, majitelka advokátní a právnické firmy KRAUS ADVOKATUS, která k němu chodila pravidelně v neděli na oběd a probírala s ním, co se za uplynulý týden dělo v jejich společnosti. Nemusel se stydět za své kuchařské umění, vařil dobře a jindy než právě v neděli se neměl čas otáčet okolo plotny a věnovat se tak užitečnému koníčku, který měl tak rád. Na chvíli se zastavil, aby si vysvlékl bundu od teplákovky, ovázal si ji okolo pasu a podvědomě si palcem pootočil prsten, který by již na prsteníčku levé ruky ani nosit neměl. Už tři měsíce byl svobodný. Měli se svou bývalou ženou poměrně spokojené manželství, přestože v jejich případě bylo spíš domluvené, než že by vzniklo z lásky. Jenže Damian udělal chybu. Tak fatální, že dodnes nechápal, jak tohle mohl se svou disciplínou dopustit.

Mladý muž, jenž žádal jeho zastoupení v dědickém řízení, ho okouzlil. Z predátora, kterým většinou Damian byl, se stala předoucí kočička, a po několika schůzkách spolu skončili v posteli. Ten týden měla být jeho žena se svými přáteli na wellness pobytu v maďarských lázních, přijela však o den dřív. Našla svého manžela v jejich posteli, jak przní řitní otvor kluka, kterému se sotva zahojilo akné na tváři. Připadal si tehdy jako ve velmi špatném béčkovém filmu a pochopil, že i takové věci se stávají v běžném životě.

Mohl vysvětlovat, jak chtěl, obhajovat se, což uměl brilantně, nicméně v tomto případě mu to nebylo nic platné. Jeho manželka byla rozhodnutá. Neodpustil si zkusit na ni vytáhnout nějakou špínu, ale neuspěl. Jeho žena mu byla nejspíš věrná a na další hledání jejích přešlapů už neměl čas. Tehdy ho přepadly výčitky. Přesto se pral do posledního dechu a napadal předmanželskou smlouvu, již sepsal jeden z jeho podřízených, který v té době pro něj ještě nepracoval. Ani nyní už nepatří do jeho týmu. Damian mu tím nejstudenějším hlasem oznámil, že pokud ve smlouvě pro něj nenechal ani jednu nepatrnou díru, nemá v jeho firmě co dělat. Paradoxně se tímto vzdal velmi schopného člověka. Další přešlap, který si později vyčítal. Přičítal to zjitřeným emocím, kterými tak krutě pohrdal. Věděl, že se nevyplácejí a lidé se v jejich područí chovají iracionálně. Stejně jako v lásce. Přísahal sám sobě, že jí nikdy nepodlehne a jakékoli vybočení z chladného uvažování utne hned v zárodku. Necítit nic znamenalo nechybovat. Měl další palčivé důkazy, že se to nevyplácí. Uzavřel se do sebe ještě víc. Rozvod po několika stáních vzdal. Věděl, že nemá šanci, smlouvu měl prostudovanou do posledního písmenka a uznal, že nemá zapotřebí se trápit v předem prohraném, velmi zdlouhavém soudním sporu. Jeho žena byla trpělivá a měla hromadu času, kterého se Damianovi nedostávalo. Celé to pro něj byla noční můra, a ačkoli svým podřízeným bezmezně věřil, neměl šanci vyhrát. Většinu z nich vybíral sám a věděl, že má ve svém týmu špičky v oboru, ale i ti nejlepší někdy selžou. Přesto byli jedni z nejvyhledávanějších právníků a advokátů v Praze.

Teď zůstal ve velkém domě na okraji Prahy sám, společnost mu dělali jen jeho psi. Nejednou sám sebe ujišťoval, že je to vlastně dobře. Získal svobodu, nemusel se omezovat ve své touze zase jednou ochutnat mužské tělo, ale se svým milencem už si další schůzku nesjednal. Příliš mu připomínal jeho selhání.

Koneckonců, v poslední době na milostné hrátky ani neměl čas. Nebylo to ani půl roku, kdy odešel do důchodu jeho stávající asistent, a jeho služby Damianovi citelně chyběly. Byl zavalený prací, a kdyby byl býval věděl, kolik zodpovědnosti a povinností leželo na bedrech starého pána, určitě by ho byl lépe ocenil. Teď už bylo pozdě a jemu nezbývalo nic jiného než zůstávat v práci do večera. Věděl ale, že s přibývajícími případy dlouho toto tempo nevydrží. Ze svého týmu právníků a advokátů nikoho k sobě stáhnout nemohl a hodit část papírování na účetní by bylo bezpředmětné. Potřeboval k sobě kvalifikovaného člověka, který rozuměl právu. Jeho babička ho dnes u oběda navedla na myšlenku, ať udělá výběrové řízení a dá do něj požadavek, že přijme čerstvého absolventa právnické fakulty – koncipienta. Nejdříve ji nechápal, vždyť s těmi lidmi bude mít práci, než je zaučí, ale později nad tím přemýšlel a usoudil, že je to velmi dobrý nápad. Mladí lidé jsou tvární, sám si svou novou ovečku vyškolí a nebude zkažená jinou praxí někde ve vlídné firmičce. Jeho kancelář, ta soukromá, byla všechno, jen ne vlídná. Vždycky požadoval stoprocentní a bezchybný výkon, a když tomu tak nebylo, dokázal být velmi nepříjemný. Chyby neodpouštěl a vstřícný rozhodně nebyl – na nikoho z jeho týmu, pakliže nedělali řádně svou práci. Usoudil, že někdo starší, se zkušenostmi, by se mnohem hůře přizpůsoboval.

Netrvalo dlouho a se svými myšlenkami, které se mu opět toulaly v jeho pracovně, stanul i s oběma psy na vrcholu Nebušické vyhlídky. Nabral nový dech a konečně uvolnil svaly. Sedl si na kámen a nechal paprsky srpnového slunce laskat svou tvář. Bylo to osvěžující, omamné. Čerstvý vítr teď v podvečer už sice nebyl zdaleka tak teplý jako před pár dny, přesto krajina ještě dýchala létem. Věděl, že je tam jen on a jeho chlupatí společníci. Mohl svou masku odložit – na chvíli – a vydechnout. Neuvědomoval si to, ale jednou za čas to potřeboval.

§§§

Další týden uběhl jako voda a pracovní vytížení mu moc nedovolovalo přemýšlet nad zpackaným manželstvím. Dnes byla však neděle. Ráno nemusel brzy vstát, přesto, navyklý ze všedních dnů, byl na nohou už po šesté hodině. Při přípravě lívanců si uvědomil, že jich dělá příliš mnoho. Opět se mu na mysl vloudila vzpomínka na bývalou ženu, která jeho snídaně, a nejen ty, milovala. V těch chvílích se nechával obalit sebetrýzní a bičoval se výčitkami. Jeho děd se teď musí v hrobě obracet, a to byl jediný člověk, kterého nikdy nechtěl zklamat. Ten ale zemřel už před lety. Neměl by se trápit! Svou ženu nemiloval a ona jeho také ne. Ačkoli jejich vztah byl pěkný, byli spíš jako spolubydlící – nikdy v něm nehrála roli láska. Byla to zodpovědnost k rodinám, z nichž vyšli, a vzájemná tolerance, kterou k sobě cítili. Věřil, že ona je nyní šťastnější, a on sám by se měl taky vzchopit. Usoudil, že to byl jen prostý nezvyk přijít domů do prázdného domu, který byl dlouhá léta vždycky plný jeho energické ženy. A nejhorší byly ony výčitky vůči starému muži. Vychoval ho a vložil do jejich sňatku naděje v to, že zplodí s inteligentní ženou dokonalého potomka, který jednou po jeho vnukovi zdědí prosperující firmu. Jeho děd byl mrtvý! Musel si to neustále připomínat, a ač by se to mohlo zdát podivné, při každém tomto ujištění ze sebe setřásl kousek napětí. Byl to jeho mentor, vychoval ho, vzdělával ho, věnoval se mu snad každou minutu svého času. Dovedl ho až sem a předal mu úspěšnou firmu, nemluvě o tučném kontě a několika dalších nemovitostech. Přesto pociťoval úlevu, že už nemusí čelit jeho tmavým pichlavým očím, tolik podobným těm, jaké měl on sám. Stejně tmavým, chladným a hodnotícím.

Po snídani vyběhl do polí se psy, ale brzy se vrátili. Počasí už nebylo tak vlídné jako předchozí týden, nebe se zatáhlo a překvapilo je silným deštěm.

Nebyl ani nijak překvapený, když v hale uviděl sedět babičku, která přes velké kulaté brýle cosi studovala na svém notebooku. Obdivoval ji. Byla to činorodá elegantní dáma, které by sedmdesátku nehádal ani náhodou. Stejně tak nechápal energii, kterou stále vkládala do vedení firmy. Klidně by ji mohla vést sama, kdyby chtěla. Jí však stačilo jen dohlížet na vnuka, občas poradit, pomoct a ve svém volném čase si užívala cestování a pobyty v lázních a wellness nebo zůstávala ve svém domě kousek za Prahou a s láskou se věnovala své zálibě – koním. Dnes ale evidentně měla něco pracovního na srdci. Damian pochyboval, že by se s ním chtěla poradit, kam jet následující zimu na rekreaci. Věděla totiž, že ač je její vnuk inteligentní, s tímto by jí neporadil. Volno si už nevzal, ani nepamatovala. Tolikrát ho přemlouvala, ať si s ní vyrazí, a koneckonců ze začátku jejich manželství i Iveta žádala jeho doprovod na častých dovolených. Vždycky odmítl. Nedovedl si představit, co by dělal u moře nebo na horách. Neměl čas se naučit lyžovat a válet se na písku a poslouchat skřehotání racků ho nebavilo. Stejně by byl myšlenkami stále v Praze.

„Damiane,“ oslovila ho paní Krausová, předpokládajíc, že tím přitáhne jeho pozornost. Jen před ní si dovolil ztratit obezřetnost a zatoulat se v myšlenkách. „Psala tvá matka, že jí neodpovídáš na maily.“

V jejích slovech Damian slyšel výčitky, ale sám je necítil. Jeho rodiče mu byli víc cizí než mnohé tety a strýcové, kteří se u nich scházeli na pracovních schůzkách nebo banketech, jež kdysi pořádal jeho děd.

„Zapomněl jsem, mám toho hodně. Taky by jich neubylo, kdyby jednou za čas zvedli telefon a zavolali mi,“ zamumlal a odešel si umýt ruce, aby se mohl pustit do přípravy oběda.

„Ty vůbec v poslední době zapomínáš,“ zavolala hlasitěji, aby přehlušila tekoucí vodu. „Kdybych ten konkurz nevypsala za tebe, byl bys bez asistenta až do důchodu.“

Damian si povzdechl. Nezapomněl, jen se mu do toho nechtělo. Na jednu stranu někoho k sobě zoufale potřeboval, na tu druhou se mu až bolestně nechtělo otravovat se s někým novým. Odkládal to. Jenže to by za svými zády nesměl mít svou babičku. A teď by se rád tomuto rozhovoru vyhnul, ačkoli věděl, že nemá šanci. Odložit ho ale na chvíli mohl. Vhodil deštěm promáčenou teplákovku do pračky a vklouzl do sprchového koutu.

Po delikátních boloňských špagetách se paní Krausová na vnuka zkoumavě zadívala. V tu chvíli se zvedl se zamumláním, že musí uklidit nádobí.

„Damiane, sedni si!“ přikázala a on se poslušně posadil zpět. Jestli na něj měl někdo vliv, byla to právě jeho babička. Přisunula k němu notebook. Uviděl otevřenou složku s názvem CV, ze které se na něj šklebilo nejmíň dvacet dokumentů.

Damian se nadechl a zase vypustil vzduch z plic. Nahodil ublíženou tvář.

„Nechtěla bys ty pohovory udělat ty?“

Spásná myšlenka byla vzápětí odmítnuta.

„Bude to tvůj asistent, ne můj, až já budu někoho potřebovat, vyberu si ho sama,“ pokrčila rameny. „Nechci ti kazit neděli, ale měl by ses na to podívat, poslala jsem ti to na mail. A nezapomeň, je to už zítra ráno. Doporučuji, aby ses na ně připravil.“

To mu nemusela připomínat. Nikdy by nikam nepřišel nepřipravený na to, co ho může potkat. Nikdy! Ani u hloupého výběrového řízení na post asistenta. Právě přišel o volnou neděli.

Prohodili s babičkou ještě pár slov, vypili kávu a s obligátním rozloučením – neměl bys pořád pracovat a konečně si někoho najít – se za ní zaklaply dveře. Damian se útrpně zašklebil. Dneska pracovat nechtěl. Nad druhou připomínkou ani neuvažoval. Byl rozvedený sotva pár měsíců a poslední, co by si přál, bylo skočit do dalšího vztahu. Už jí to ani nerozmlouval, koneckonců ona ho znala jako své boty.

§§§

Řádek po řádku se za šustění tenkého, inkoustem protkaného papíru psal na opačném konci hlavního města Prahy zcela jiný, a přesto v mnohém podobný příběh. Byl to příběh klidný, oproštěný od schůzek a pobíhání po kanceláři od rána do noci, příběh postrádající dva veliké chlupáče i smutek ze ztraceného manželství. Vlastně to bylo povídání nezajímavé a v porovnání s životem pracovitého Damiana poněkud hloupé. Tak by se alespoň mohlo zdát nezávislému pozorovateli, neseznámenému s podrobnostmi.

Eda, celým jménem Eduard Petiška, byl mladík, na nějž by sám autor Starých řeckých bájí a pověstí byl nepochybně hrdý. Byl čtenářem i příležitostným spisovatelem, ač daleko raději se nořil do povídek a románů z per ještě žijících i dávno mrtvých velikánů. Toho odpoledne ale nečetl. Vyčkával. Věděl, co přijde, a to něco pak skutečně přišlo.

„Eduarde! Eduarde, okamžitě pojď sem!“

Částečně očekával, že se z prostorného domu ozve k noze, čímž by jeho matka ještě upevnila onen tón hlasu, kterým mu dávala najevo, že k psovi by se ve svém domě patrně chovala stejně. Možná by na něj neměla takové nároky. To se ale nestalo a on byl nucen vyhrabat se z dek, v nichž byl zachumlaný, přestože bylo poměrně teplo, a opustit místnost, procházeje rozlehlou halou do velikého obývacího pokoje.

Kdyby si kudrnatý blonďáček, nízký kluk s velikýma, ač brýlemi skrývanýma šedomodrýma očima a světlounkou pokožkou, měl sám vybrat, které dny bude jeho život dokumentován, dnešek by pravděpodobně nikdy nevybral. Vybral by rok předtím nebo alespoň půlrok, dva měsíce, a povídal by dlouze o hodinách, které běžně tráví v posteli, zahrabaný do deky s knihou v ruce. Možná by zmínil i krabici zmrzliny, kterou běžně kradl z lednice a na posazení pak spořádal, zatímco byl myšlenkami kdesi na plese s králi sedmnáctého století nebo mezi elfy Pána prstenů. Je možné, že by tento fakt zatajil. Tedy zmrzlinu. Nepyšnil se tím. Také by lidem ukázal veliké sbírky, zdi pokryté knihovnami a možná o každém kousku dlouze mluvil. Miloval je, miloval je, jak jen člověk může. A z toho, snad, by bylo možné konečně alespoň trochu nahlédnout do jeho povahy.

Eda byl často zamyšlený kluk, který neměl v lásce konflikty. Podle toho vypadal i jeho život. Velkou část dne běžně trávil na přednáškách schovaný v budově právnické fakulty Univerzity Karlovy, další podstatný kus dne pak seděl nad skripty a snažil se dostat do hlavy všechny informace v nich vepsané. Byl svědomitý, gymnázium měl zvládnuté s přehledem a první rok na vysoké pak rovněž nenosil domů nic moc jiného než s elegancí sbíraná A. Skoro jako by se ani nemusel snažit. Byl jedním z těch lidí, kterým spolužáci jejich úspěch závidí, jedním z těch, kterým jde všechno tak lehce a samo, jako by byli stvořeni pro náročné studium. Jako by mohli dělat cokoli na světě a oni šťastlivci se vždy rozhodnou pro to nejtěžší. Budiž jim to přáno. Jejich cesta směřuje výš než se komukoli z ostatních, oddaně k nim vzhlížejících, může byť jen zdát.

Jak rád by byl, kdyby to tak skutečně bylo. Faktem ale zůstávalo, že Eda na práva nikdy nechtěl. Nikdy ani na chviličku, přestože mu o tom matka vyprávěla ještě dřív, než jeho otec, kdysi mistr v tomto povolání, zemřel někde v malém městečku jeho milovaného Holandska, kde strávil Eda většinu dětství. A v té době on, vždy veden jen k tomu nejlepšímu, zrovna nastupoval na gymnázium.

Co ale skutečně chtěl, pokud nechtěl na práva? A proč se proboha dennodenně učil, bylo-li to k ničemu?

Odpovědi na tyto otázky už byly o něco složitější a on sám by je pravděpodobně jen tak neposkytl. I tak se mu mnohé z momentů, které toto zavinily, dodnes vracely po večerech i ránech, když už byla kniha, již četl, zavřená a on zůstal vydán na pospas svým myšlenkám. Asi by řekl, že se nechtěl hádat, a tak tomu pravděpodobně skutečně bylo. Že matce nechtěl odporovat. Nejspíš věděl, že by ho stejně nepodpořila.

Chtěl dělat literaturu – cokoli s ní spojeného. To znělo šlechetněji, byla to verze, kterou vyprávěl lidem na gymnáziu, když se k němu dostali dost blízko, aby se jej skutečně mohli zeptat. Takových, pravda, bylo pomálu.

Chtěl pracovat v knihovně. Ano, uvědomoval si, že by dostával málo peněz. Ano, věděl, že se bude muset postarat o matku, až už nebude pracovat. Jistě, chtěl uživit rodinu – odkýval by to, byť věděl, že je stoprocentní gay a s dívkou pravděpodobně nikdy neskončí. To by nevykládal na potkání. Věděl, že nejde o povolání pro muže v plné síle, a moc dobře si uvědomoval, že má na víc.

Bylo by zbytečné s ním o tom mluvit. Toto všechno by odkýval. Dokonce by očekával, že bude tázán podobným stylem, a byl by připravený vše odsouhlasit. A stejně o tom snil. Dlouho. A podvědomě snad přece jen čekal, že ho matka jednou pochopí.

Z již zmíněného by mnohý nezávislý pozorovatel mohl nabýt dojmu, že byl Eda idealistou, naivním klukem s hlavou vysoko v oblacích. To nebyla tak docela pravda. Uvědomoval si, co je a co není, a to občas až příliš dobře. Snad i proto se tolik učil. Často jí vyprávěl o literatuře, nosil domů diplomy ze soutěží a básnil o krásném prostředí městské knihovny na Mariánském náměstí. Té největší, jaká v Praze byla. Věděl, že ona tuší, co by si sám přál. Jistě, nakonec šel studovat, co mu ona vybrala. Možná to ale přece jen víc byla snaha ukázat, že jí skutečně chce udělat radost. Že tomu opravdu chce dát šanci. Ale dělat to nechtěl.

Dnešek byl jiný než všechny ty předchozí dny. Byl jiný, protože Eda nečetl. Byl jiný, protože se neučil. A byl jiný, protože jeho matka zjistila, že své studium ukončil.

Jak bylo hned zkraje zmíněno, neměl rád konflikty. Poslední měsíc byl ale odlišný. Byla to totiž doba, před níž se přihlásil do jednoho z internetových knižních klubů, doba, před kterou poznal úžasnou skupinu osmi přátel, kteří s ním vřele sdíleli své čtenářské zážitky. Právě tito lidé mu otevřeli oči. Pokud chtěl změnu, musel něco dělat.

Teprve tehdy si uvědomil, že jeho budoucnost je v jeho rukách. A že vede někam, kde by se dovedl pouze trápit.

„Eduarde, můžeš mi vysvětlit, jak konkrétně si to představuješ?“

Jeho matka byla rudá vzteky, přestože se snažila udržet chladnou hlavu. Viděl na ní, že by ho radši peskovala, hrála na city, snažila se mu připomenout, co pro něj jako jeho rodička udělala. Tato novinka ji ale šokovala, rozbořila všechny plány, které se synem měla. Na to nešlo reagovat jinak.

„Říkal jsem ti to,“ odtušil klidně.

„Děláš si ze mě legraci? Ano, párkrát jsi možná něco zmínil, to ale nemělo mít za následek to, že ty zadupeš do země všechno, na čem jsi celá ta léta pracoval! Proč proboha? Protože ses rozhodl, že tvoje puberta ještě neměla dost?“

Prázdně se zahleděl kamsi za ni. Copak on měl nějakou pubertu? Nenáviděl podobné kecy. Celé své dospívání byl doma, když mu ona řekla. Dělal, co chtěla. Dokonce nikdy nepožádal o vlastní bydlení, přestože na to měli peníze. Ještě v šestnácti se řídil starým do tmy doma. Učil se, nechodil za školu.

Podobné vřískání pro něj bylo náročné poslouchat, protože se zkrátka neuměl bránit. Nikdy. Ani nyní, po dvaceti letech, které se svou matkou žil. Prvotní instinkt všechno přijmout, schovat se kamsi do rohu a vztekle brečet, se ho stále držel a odmítal se jen tak pustit. On se ale nechtěl podvolit. Bylo to tak dvacet let. Byl dospělý muž.

„Chceš říct, na čem jsi pracovala ty,“ obhajoval se.

„Aha. Takže já jsem ta špatná.“

Mlčel. Myslel si to. Ona pochopila.

„Tak poslouchej, chlapečku, takhle tedy ne. Ujasníme si to. Žiješ pod mojí střechou, a dokud žiješ tady, budeš respektovat moje pravidla. Zítra dojedeš na fakultu a vysvětlíš děkanovi, že ses příšerně spletl, že jsi rozmazlený puberťák,“ její hlas nabíral na intenzitě, „který nechápal, jaké štěstí má. Že se upřímně omlouváš a že bys ho rád poprosil, aby tě přijali zpět!“

„Ne!“

Bylo to asi to nejodvážnější, co kdy řekl. Jistě, znělo to banálně. Bylo to tak hloupé slůvko, používané častěji, než se dá spočítat. Eda sám ho však užívat neuměl – a už vůbec ne před svou matkou. Dohadovat se s ní? S jinými to zvládal, s ní však ne. Cítil, jak moc sám se sebou bojuje. Bylo zcela jedno, jak starý byl. S ní mu znovu bylo pět.

„Opovážíš se mi odmlouvat,“ řekla mu výhružně. Její hlas se zcela zklidnil. Bylo jasné, že přijdou sankce. Podvědomě se jich stále bál. Jako by měl dostat na zadek. Žádné dítě nechce.

„Už jsem řekl. Víckrát už tam nepůjdu.“

Ticho mezi nimi sršelo vztekem. Cítili jej oba, přestože v něm se projevoval primárně bouří, která se mu proháněla hrudí. Neschopností mluvit v delších větách. Měl z ní tak trochu strach. Odjakživa ho měl. Snad proto raději četl. Dávalo mu to možnost cítit se odvážný.

„Jak myslíš, mladý muži. Takže ode dneška žádné kapesné.“ Nenáviděl, že tak stále říkala penězům, které mu dávala. „Tvůj účet ti zmrazím, dokud nezmoudříš.“

To byla podpásovka. Za co měl kupovat knihy? Byl na nich závislý…

„Jídlo si budeš kupovat sám, stejně tak oblečení. Všechno. A pokud tu chceš zůstat bydlet, budeš platit nájem. Nemysli si, že tě nechám žít si tu, nebo docházet na nějakou tu tvoji školu pro lenochy věčně zahrabané v pohádkách. Až se rozhodneš vrátit se na práva, dej vědět!“

Hleděl na ni, jako by se zbláznila. Dokonce si to upřímně myslel.

„Takže se mám umoudřit hladem, to je tvůj nápad. Předpokládám, že ten tvůj nájem bude naprosto nesplatitelná částka.“

„Z platu knihovníka určitě.“ To slovo řekla s takovým despektem, až měl na chvíli chuť ji udeřit. Udržel se. Nikdy by to neudělal. Ale tu chuť měl. Nesnášel kvůli ní brečet. A ona ho do toho nutila. Chtěla, aby plakal. Chtěla ho pak znovu vzít pod svá křídla, říct mu, že když ji poslechne, všechno bude dobré.

„Ale jednu možnost máš,“ řekla smířlivěji.

Byl připravený odmítnout. Na práva nepůjde. Nepůjde.

„Shodou okolností mi jedna má dobrá známá pro tebe zrovna dnes, když slyšela, co se ti nešťastnou náhodou podařilo,“ opět výhružně zvedla hlas, aby mu dala najevo, že takto zní pravda, „sehnala perfektní práci. Výborný mladý právník, jistě jsi o něm slyšel, Damian Kraus, shání asistenta. Máš povoleno dát si na půlrok od školy pauzu, pokud v té době budeš vykonávat tuhle pozici.“

Měl dojem, že se zbláznila. Nejenže to bylo z bláta do louže, ještě v tom byl příslib dalších hádek. Dalšího přemlouvání a vzteku. Bál se, že nakonec podlehne. Nebyl zvyklý bránit se tak dlouho.

„Ani náhodou. Nebudu to dělat!“ Neměl žádné argumenty, byl proti ní slabý. Ona to věděla. Vždycky to věděla.

„Jestli alespoň nedojdeš na ten pohovor, můžeš se s tím tady rozloučit úplně.“

Nevěřil tomu. Nechtěl tomu věřit.

„To bys neudělala.“

Cítil, že na tom přece jen něco bylo. Jeho matka nikdy nebyla milující opatrovnicí. Často měl dojem, že ji vlastně ani neznal.

„Zítra ráno buď naklušeš za panem Krausem, nebo se odsud vypakuješ! Ale jestli to uděláš, už se sem nevrátíš. Nebudu živit…,“ nedořekla to. Cítil, že měla na jazyku spoustu oslovení, mezi nimi i jeho vysněné povolání. Nevyslovila je. Otočila se a zmizela, nechávajíc tak i jeho zapadnout do pokoje, kde se zavřel, lehl si na postel a cítil, jak se mu ze všeho toho vzteku a nespravedlnosti třesou rty. Měl chuť brečet, přesně jako to dítě, které tak s ní stálo před deseti lety, dítě, které se dohadovalo, vztekalo a vzápětí úpěnlivě prosilo, aby mu nebrali ženu, která mu konečně dala smysl života. Chůvu, kterou bezmezně miloval. Stejně jako tehdy i nyní cítil, jak moc byly všechny snahy hádat se k ničemu. Stejně prohrál. Přestože to ještě nepřiznal. Věděl, že nakonec půjde. Byl až moc velký srab, aby vydržel.

A přesto, jedno se změnilo. Už mu nebylo deset let a on byl odhodlaný se podle toho chovat. Tehdy se mohl upínat na to, že jednou bude dospělý. Že jako dospělý to bude mít jiné. Nyní musel jednat. Odmítal se kvůli tomu opět se všemi přestat hádat, zanevřít na to a raději všechno přijmout. Tak žil dlouhé roky. Na pohovor půjde. Ale ať byl pan Kraus kdokoli, pevně věřil, že zrovna jeho si za svou pravou ruku rozhodně nenechá.

§§§

Jeden hloupý večer byl ve své podstatě neskutečně krátkou dobou. Pro Edu to byly hodiny plné myšlenek, plné snahy číst a spousty a spousty zmrzliny, která mu pomáhala všechno přečkat. Nebyl neklidný, věděl, jak první setkání s právníkem dopadne. Jestli se na tu pozici někdo nehodil, byl to on. Nedovedl lhát, nerad mluvil s lidmi a nesnášel jakékoli prudší interakce. Dokonalý kandidát. To musel vidět i slepý. A přesto se netěšil.

V den pohovoru se mu vůbec nechtělo vstávat. Ležel na posteli, hleděl na přebaly všech knih, které v knihovně měl, a sbíral síly. Pak se ale přesto postavil a začal upravovat. Na sebe si navlékl svou oblíbenou mikinu s potkanem Edou, která mu nosila štěstí, a do kapsy džínů zastrčil dvakrát přeložený životopis. Nemusel ho nikam posílat, protože měl schůzku domluvenou ústně svou matkou, ta mu ale sama řekla, že po něm bude dokument požadován.

Ještě před odchodem se zastavil u zrcadla a urovnal si na nose kulaté brýle s černými obroučkami. Čočky nenosil, byl na sebe takto zvyklý. Krom toho, lépe se mu v brýlích četlo. Do tašky, kterou s sebou nesl, přihodil Nastereu, knihu, kterou měl zrovna rozečtenou. Mohl vyrazit.

Přestože předem počítal s neúspěchem, něco si o firmě, do níž šel, možná zjistit mohl. Primárně pak, kde měl jeho potenciální šéf kancelář. Do budovy vletěl jako velká voda a nevšiml si ve velkém foyer sedící mladé slečny, která by mu mohla pomoci. A to se stalo kamenem úrazu. Hledal kancelář ředitele nejméně patnáct minut. Nutno podotknout, deset z nich už měl sedět na židli naproti němu a povídat mu, proč přesně je natěšený na donášení kafe a čtení nudných smluv místo šéfa, který si zatím bude kdesi válet šunky, případně obhajovat jakéhosi parchanta. Nebo se vozit po něm, po Edovi. To nebylo tak těžké.

Ne. Tentokrát ne.

Ovšem aby něčemu takovému mohl zabránit, musel toho muže prvně najít. A to se mu podařilo až se slušným zpožděním, po dlouhém pobíhání budovou, po kterém se mu ráno upravené vlasy vrátily do vrabčího hnízda a tváře nabraly neznatelně nachový odstín.

§§§

Bylo skoro poledne, když se Damian úlevně svalil do své pohodlné pracovní židle. Mnohem raději by seděl u soudu a obhajoval sériového vraha než trávit dopoledne s neschopnými, koktavými mladíčky, kterým ještě neuschl inkoust na diplomech. Nebyli o tolik mladší, přesto měl dojem, jako by se bavil s partou záškoláků na učňovské škole. Většina vešla se sebevědomím, které vedlo až na půdu, ovšem Damian jim velmi rychle shazoval hřebínky. Odcházeli roztřepaní, zardění a s jistotou, že tohle místo nejspíš nedostanou. Nepochyboval, že mnozí o něj ani nestojí po tom, co si zažili chvíli s potenciálním budoucím šéfem. Damian se nemínil s nikým mazlit, potřeboval sebevědomé mladé lidi, kteří si sami sebe váží, a paradoxně by bral právě toho, který by se mu postavil a nenechal se sebou zametat. Oceňoval inteligenci, znalosti a sebevědomí a tohle vše žádal po muži či ženě, kterou by přijal jako svou pravou ruku. Oceňoval lidi, kteří si uvědomují svou hodnotu, svobodu a dokáží se za sebe prát. Protože pokud to nezvládají, jak mohou v budoucnu hájit někoho dalšího?

Jeden takový však mezi nimi byl. Nenechal se zviklat, snad jen párkrát zaváhal, ale okamžitě se vrátil ke svému klidu. Nenechal se vyprovokovat, ale přesto projevoval chladnou úctu. Damian měl vybráno. Sebral z opěrky židle sako a chystal se opustit kancelář, aby se mohl někde v klidu najíst. Ozvalo se zaklepání a vzápětí se dveře otevřely. Stál v nich kluk v odrbaných světlých džínách nejmíň o dvě čísla větších, než by jeho postava uvítala, a béžové mikině, na které byla smějící se kreslená myš s červenými slunečními brýlemi posazenými na dlouhém čenichu. Damian zatnul pěsti. Nechápal, proč řidiče z DPD nebo PPL či dalších milionů přepravních služeb, nedokáže recepční poslat k těm správným dveřím. Upravil si klopu saka a už ho chtěl vykázat ze své kanceláře, když se mladík nesměle uculil.

Eda si spěšně prohlédl muže, snad stejně vysokého, jako byl on sám. A nutno podotknout, Eda byl prcek. Muž jej pozoroval asi stejně nechápavě jako Eda jeho. Co tu dělal? No, alespoň nepřišel pozdě jediný. Díky bohu. To by bylo trapné.

„Ahoj! Fuj, můžu si sednout?“ zeptal se spěšně, to už si ale sedal do křesílka v rohu místnosti a zcela ignoroval velikou židli naproti masivnímu stolu. Plátěná taška s bouchnutím dopadla vedle jeho nohou. Knihu už v tu dobu držel v ruce. Ještě než si začal číst, vzhlédl k mladíkovi. „Netušíš, kde je… asi táta? Mám tu s ním mít pohovor. Na místo jeho asistenta. Pan… Kraus? Jméno teď nevím, třeba zjistím z nějaké vizitky. Venku nebyly lavičky. Nebudu rušit, dělej si, co potřebuješ,“ řekl, oči zabodávaje do řádků před sebou. S knihou v klíně a s vědomím, že proti němu nesedí matka, jako by byl jiný člověk. Bylo zvláštní, o kolik klidnější byl s někým zcela cizím.

Poslední slova toho kluka Damiana ujistily, že tuhle noční můru, do které se právě dostal, nezpůsobil poslíček přepravní služby. Nebylo moc situací, které pana ředitele dokázaly vyvést z míry, ale právě nastala jedna z nich. Horečně přemýšlel, jestli by si někdo z těch pár lidí, kteří mají do jeho kanceláře přístup, dovolil někde naistalovat skrytou kameru. Usoudil, že nad tímhle by se nikdo neodvážil ani přemýšlet, natož něco takového provést.

Měl hlad. A toto individuum očividně čekalo na něj. Přistoupil těsně k němu a shlédl na něj, propaluje jeho skloněnou šíji pohledem.

„Řekněte mi – ta kniha, kterou držíte v ruce, je obrázková?“ Mladík k němu zmateně stočil pohled. „Uvažuji, jestli umíte číst, nebo jen na mě chcete udělat dojem. Na dveřích je cedule s mým jménem i funkcí, kterou tady zastávám. Tak tedy přemýšlím, že je jistá možnost, že jste buď negramotný, anebo úplný idiot,“ pověděl suše a propálil ho svýma tmavýma očima. Zachytil vyplašený pohled a mladík ztuhl zrovna ve chvíli, kdy obracel stránku. Už otvíral ústa, že něco řekne, ale Damian ho zarazil.

„Schovejte tu knihu a vstaňte, když s vámi mluvím! A vyprosil bych si to tykání. Nepásli jsme spolu krávy.“

Kluk vystřelil ze židle, ale neodpustil si pečlivě zasunout záložku do objemné bichle, načež ji nechal vklouznout zpět do plátěné tašky.

Damian potlačil nutkání protočit očima. Tohle byl neuvěřitelný exot. To však ještě neznamenalo, že nemohl být inteligentní a schopný, i když u tohoto mladíka o tom silně pochyboval. Nicméně znal z fakulty dost naprosto nepoužitelných jedinců, kteří jakmile se pustili do práce, byli až nezdravě výkonní a puntičkářští. A přesně takové i oceňoval. Stejný byl i Damian, ač se v běžném životě choval jako příčetný člověk.

Měl na chvíli tendence ho vyhodit z kanceláře, ale to nebyl jeho styl. Ze své praxe pochopil, že pokud chce v něčem uspět, musí se podívat hluboko pod pokličku, aby viděl všechno skryté – všechno, o čem člověk sám snad ani neví, že v něm dřímá. To je a bylo kouzlo úspěchu, jedno z mnoha.

Přistoupil ke svému počítači, a než se znovu nastartoval, ještě jednou tu groteskní postavu sjel zkoumavým pohledem. Kluk nesměle přešlápl a upravil si na nose kulaté brýle. Typická gesta nervozity. Na Damianově obličeji se nepohnula ani brva, pravdou ale bylo, že nedokázal přijít na vysvětlení, proč se to stvoření před ním neobléklo vhodněji. Chtěl tím na něj udělat dojem, aby si ho všiml? Byla to jeho revolta, jak ukázat, že se nemíní zařadit do zástupu černých sak? Možná na někoho, kdo má aspoň trochu smysl pro humor, by jeho odvaha se odlišit mohla zapůsobit. Třeba chtěl, aby nad ním přesně takto přemýšlel a tím se mu dostal pod kůži víc než splývající řada naprosto stejných jedinců. Ano, přemýšlel. Ano, zaujal by ho, kdyby vybíral chůvu pro své dítě. Děti však neměl.

Zkontroloval ještě jednou složku, kde měl uloženy životopisy, i email, jestli mu tam nepřibyl nějaký nový.

„Nemám váš životopis. Proč jste mi ho neposlal, když stojíte o tuto pozici? Nezvládáte práci s počítačem? To by byl dost problém, uvědomujete si to?“

„Zvládám,“ odvětil Eda pohotově, zcela nedotčen skrytými urážkami, které po něm druhý muž sypal. Necítil se jimi zasažený. Ne že by je vyloženě nevnímal, neměl ale důvod je jakkoli řešit. Svým způsobem měla pro něj ta situace určité kouzlo. Naproti neseděla matka. O nic nešlo. Sice nemohl napřímo říct, že o pozici nestojí, věděl, že to by mu doma nebylo schváleno, jinak měl ale zcela volné pole působnosti. Jak úžasné. „Ale včera už jsem se k němu nedostal. Asi byl stejně vybitý. Počkejte, někde ho tu mám – ten životopis,“ řekl, rukama zajel do kapes na mikině, papír však nenašel. Zkusil i džíny. Přední kapsy byly prázdné, v jedné ze zadních pak ale skutečně nahmatal krapet zmuchlaný papír se zohýbanými rohy. Rozložil ho, uhladil a podal svému potenciálnímu zaměstnavateli.

„Tady. Psal jsem to ručně, snad nevadí.“ Zatímco mu papír podával, prohlížel si temně černé vlasy, které se muži kroutily snad stejně jako jemu, až na tu barvu. Obecně byl jako jeho tmavý protipól – včetně očí, které měl tmavé, tak tmavé, že nemohl poznat, co je duhovka a co už panenka. „Nezlobil byste se, kdybych si už sedl? Trochu mě tlačí boty, a taky, máte pohodlný křesla.“ Prohodil ta slova jako by nic, jako by se jej vůbec netýkala. Nechtěl tomu muži nějakým způsobem prokazovat neúctu, rozhodně by nemohl tvrdit, že ho nenáviděl. Nenáviděl matku. Ten muž před ním za její rozhodnutí nemohl. Taky ale nepotřeboval nutně zapůsobit. Svým způsobem ho to dělalo volným. Mohl cokoli. Kdyby se snažil přiblížit k tomu muži, nevěděl by jak. Paradoxně by s ním mluvit nedokázal, ne tak otevřeně. Aktuální situace mu dodávala svobodu. „Jo, a ještě – myslíte, že bych mohl poprosit o to jméno? Já se omlouvám, já ráno docela nestíhal, a když jsem našel vaše příjmení, prostě jsem sem vešel.“

Damian na moment zavřel oči a nadechl se. Potřeboval sekundu na to, aby se uklidnil. Poté přebral kus papíru, který kluk stále držel v natažené ruce. Položil ho na stůl, téměř jako by se ho štítil.

„Vy znáte aspoň moje příjmení, avšak já nemám ani zdání, kdo si z mé pracovny chtěl udělat čítárnu,“ probodával ho pohledem, jako kdyby ho hodnotil. Přesto ale udělal smířlivý krok a natáhl k němu ruku. „Jmenuji se Damian Kraus a jsem výkonný ředitel této společnosti.“ Nechal podvědomě do hlasu prosáknout naučený profesionální tón, který se lišil od předchozí ironické intonace.

Když z mladíka vypadlo jeho jméno, Damianovi cukly koutky úst – nepatrně – jeho společník si toho nemohl všimnout. Jakmile totiž upustil od očního kontaktu, jeho zrak se zaměřil na postranní zeď, kterou téměř celou pokrývala knihovna.

Damian měl však stále silnější dojem, že někde v místnosti ta skrytá kamera rozhodně je a na druhém konci se teď někdo dobře baví. Netušil teda moc čím, ale celá tato situace se mu zdála tak neuvěřitelná, že pochyboval, že se tohle opravdu dělo.

Eduard Petiška? Vážně?

„Posaďte se sem ke mně, nebudeme na sebe hulákat přes celou kancelář,“ upřesnil, aby mladíka nenapadlo se posadit zpět do pohodlného křesla, které stálo v rohu kanceláře.

Jakmile se Eduard posadil, Damian s lehkým povzdechem rozbalil pokrčený papír. Zaujal ho rok narození. Ten kluk má dvacet? Rychle očima sjel na vzdělání a rázem mu to bylo jasné. Dokončeny pouze dva semestry vysoké školy, budiž mu k dobru, že na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Pozvedl zrak a opět se na něj zadíval palčivým pohledem. Čeho chtěl tímto ten kluk dosáhnout? Mělo mu být jasné, že to místo nedostane.

Podíval se ještě níž – angličtina-pasivně – přirozeně, ale nikde neviděl řidičský průkaz. Asi nemělo smysl psát si otázky, které mu mínil později položit. Ostatně to, co přijde dál, bude už jen fraška, která obere o čas Damiana, stejně jako pana nedostudovaného Petišku.

Zájmy – čtení. Ano, to je chvályhodné a koneckonců viděl to na vlastní oči. Možná mohl být Damian ještě rád, že si tu knihu nevytáhl v mezičase, kdy studoval jeho životopis. Ten cár papíru vypadal příšerně, co se však rozhodl v duchu ocenit, bylo jeho úhledné písmo. Jednu dobu, ještě ve škole, se hodně věnoval grafologii, a i podle písma dokázal odhadnout, s jakým typem člověka má co dočinění. Písmo ukazovalo na člověka rozvážného a zodpovědného. Nicméně v požadavcích na tuto pozici bylo mimo jiné jasně řečeno, že vyžaduje ukončené vysokoškolské vzdělání a řidičský průkaz skupiny B.

„Proč se ucházíte o toto místo?“ zeptal se, když odložil list papíru na stranu a očima se vpil do mladíka.

Edovi chvíli trvalo, než přišel s vhodnou odpovědí. Jeho prvotní impuls byl říct naprostou pravdu, nijak neosekanou. O tu pozici se neucházel. Vlastně tam byl jen proto, že musel. Čekal, až bude moct jít domů pokračovat ve čtení – měl před sebou skvělou kapitolu – a kdyby mu pan Kraus rovnou řekl, že jej nepřijímá, byl by to pro něj podobný úspěch, jako kdyby mu to napsal až za týden. To ale nemohl. Věděl, že by to matka poznala. Nedovedl by jí lhát. A pak by měl problém.

Jak moc mu občas vadil vlastní strach.

„No, vlastně to nebyl moc můj nápad. Přišla s tím moje matka, protože by ze mě chtěla právníka. Něco jako děláte vy. Takže se jí moc nelíbí, že už se nechci vrátit na školu. Tohle bere jako kompromis.“ Byla to stále pravda a svým způsobem jeho neochotu to místo získat zahrnovala, jen ne tak okatě. „Neberte to špatně, nechci vás nějak urazit. Mám rád právníky, jsou chytří a schopní. Ale také dost striktní, chladní, takoví… možná trochu omezení?“

Ups. To možná říct neměl. Opravdu toho muže nechtěl urazit.

Damian se narovnal, jako by měl na zádech pravítko, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval.

„Pardon, nemyslim to špatně,“ pokračoval. „Chci říct, že bývají takoví plně zaujatí tím, co dělají. Znal jsem spoustu právníků, byli to úžasní lidé, ale přišlo mi, že nedělají vůbec nic jiného vyjma práce. Je to škoda.“

Damian přimhouřil oči a na chvíli na něj jen chladně zíral. Ten kluk byl upřímný, až moc upřímný – natolik, až to vybízelo k tomu, aby si myslel, že jeho intelekt nebude příliš vysoký. Zvládl ale dva semestry na právech, odešel ze školy sám, dle jeho slov… Mohl být také nervózní, to potom lidé blábolí různé nesmysly. Jenže tento kluk vlastně nijak neklidně nepůsobil. Spíš tak nějak smířeně a s jistou dávkou jistoty, že tu práci stejně nedostane. Možná proto tohle všechno. Naprosto nevhodné chování, životopis, který vytáhl z kapsy džín, blábolení a… panebože, to oblečení – s tím se Damian stále nemohl srovnat.

Byl přinucený matkou toto podstoupit, nestál o tu práci a Damian zase neměl zájem o to mít po boku zrovna jeho. Byl však rozhodnutý dotáhnout to do konce, už jen proto, že tato situace začínala být groteskní. Uvítal trochu vzrušení do dnešního, celkem suše prožitého dne.

„Vaše matka vám shání práci…,“ podotkl tiše zřejmé. „Takže vy sám o ni zájem nemáte?“

Eda se nad tou otázkou upřímně zamyslel.

„Asi bych to přímo takhle neřekl,“ uznal pak, což pro něj samotného bylo celkem překvapující. Zadíval se přímo na svého potenciálního zaměstnavatele, ve tváři nečitelný výraz – jako by byl ponořen kdesi hluboko v myšlenkách. Vlastně muže před sebou neřešil. Rád už by byl doma. Ve svém pokoji. „Myslím, že by mi nevadilo tu pracovat. Chci říct, je to asi pořád lepší než sám stát někde u soudu. Vlastně jsem si myslel, že budete nějaký starý a nepříjemný člověk, což asi nejste.“

Ups.

„Chci říct, je zvláštní vidět v ředitelském křesle někoho, kdo je podobně starý jako já. Nebo jen vypadáte extrémně mladě. To bude možná tou výškou.“

Dvakrát ups.

„Pardon. Nemyslím to špatně. Je to lepší varianta, čekal jsem někoho horšího.“

Neměl moc dojem, že by svá slova vyžehlil. Ne že by se o to nějak hodně snažil, ačkoli muže vážně nechtěl nějak ranit nebo popudit. Upřímně si vážil inteligentních lidí a bylo mu jasné, že aby se mladý člověk dostal do tak vysoké pozice, musel být neobyčejně talentovaný.

Nejspíš by vážně neměl moc otvírat pusu, uvědomoval si to. Byl to jeden z důvodů, proč byl ve svých dvaceti letech až na krátkou aférku, která vlastně skončila jen líbáním, stále sám. Nehrála v tom roli jeho orientace, byť balit holky se obecně zdálo snazší. Kdykoli se mu někdo líbil, choval se s ním zvláštně. Opravdu zvláštně. A tím toho člověka odehnal. Plusovým bodem bylo, že o podobné interakce zase tolik nestál. Měl své knihy, stačily mu. Přestože vyzkoušet si něco víc než líbačku, k níž došlo prakticky jen proto, že po většinu času držel ústa zavřená, by mu taky nevadilo.

Nijak se tím ale netrápil. Nechtěl sám sebe nějak měnit, zlepšovat, aby lépe zapadal do společnosti. Byl šťastný tak, jak byl – sám, schovaný pod dekou s knihou na klíně. To byl jeho ráj. Ráj srdce, který našel v labyrintu světa. Měl by si tu knihu znovu přečíst.

Damian při jeho proslovu nehnul ani brvou. Zmínka o jeho výšce ho netrápila. Děd ho mnohokrát přirovnával k Beethovenovi, ale také k Napoleonovi, což v důsledku jeho činů moc Damian neoceňoval. Pravda však byla, že to byl respektovaný vojevůdce. To, že skončil špatně, už s jeho výškou nemělo nic společného. Zvlášť, když se později dověděl, že zase takový prcek nebyl. Spíš zatnul zuby u narážky na věk. Často mu vyčítali, že takto mladý nemá co dělat na tak vysoké pozici, a on jim musel neustále dokazovat, že na svou práci stačí a je v ní vynikající. Občas to bylo vysilující. Neměl ale zájem se mu svěřovat, s čím je nucený bojovat. Opět paranoidně zkontroloval místnost, hledaje kamery.

„Pokud bych vám tu práci svěřil, k tomu soudu chodit budete, uvědomujete si to?“

„To ano.“ Bylo mu zcela jasné, že by jej matka nešoupla do kanceláře k někomu, kdo pouze kontroluje smlouvy. Chtěla z něj advokáta, vždycky chtěla, stejně jako by pravděpodobně chtěl otec, kdyby s ním měl někdy v životě pořádně co dočinění. Byla by tedy hloupá, kdyby mu zařídila tak akorát donášení kávy a sezení kdesi v rohu. Tohle měl být jeho trénink, každý jeho rok musel být nějakým způsobem využit, aby v budoucnu přispěl k naplnění jejího snu.

„Ale nepředpokládám, že byste mě tam pustil k čemukoli většímu. Vypadáte jako sólista. Vlastně obecně moc nechápu, proč jste na tuto pozici vůbec vypisoval takovýhle konkurz. Ale je to vaše věc.“ Neušlo mu ani, jak muž skenuje celou místnost. Vytušil jeho podezření. Neustálá uzavřenost mu dávala možnost naučit se lidi studovat, porovnávat je s charaktery postav, o kterých četl, a lépe jim porozumět. Jinými slovy šlo říct, že měl vytříbené teoretické vlastnosti, co se mezilidských vztahů týkalo. Jak to tak ale bývá, teorie a praxe jsou věci zcela odlišné a v mnoha případech související jen velmi úzce.

„Ano, to předpokládáte správně. Pochopitelně, že osoby bez praxe nemohou dostávat složité případy… Ale nějak začít musí a já si svého asistenta beru velmi často k soudu.“

Byl beznadějný. Damian nemohl tvrdit, že by takovými lidmi pohrdal, měli jistě nějaké své kvality, nicméně u něj ve firmě neměli co dělat. A tohle, co sedělo před ním, byl dokonalý prototyp člověka, který byl pro něj naprosto nepoužitelný. Koneckonců, nemusel se tím trápit. Svého kandidáta měl vybraného, a i kdyby ne, pořád bylo v řadě před ním nejmíň dvacet lidí, kteří měli ukončená studia.

Měl hlad. A ač to přirovnání nesnášel, jeho čas byl opravdu drahý. Nemělo smysl tu dál toho chlapce s poetickým jménem zdržovat.

„Vyrozumění vám pošlu mailem do týdne, a pokud byste to místo dostal…,“ poslední slovo vyslovil temně, oči se mu nepatrně zúžily a nepatrně pozvednul jedno z tmavých obočí, „nemusím vám doufám vysvětlovat, že tento oděv je naprosto nevhodný.“

Natáhl se k němu, aby mu podal ruku a pokynul ke dveřím.

Ještě před svým odchodem věnoval Eda muži vřelý úsměv, který si zkrátka nedovedl odpustit, přestože velmi dobře věděl, jaký názor si na něj pan Kraus pravděpodobně utvořil. Možná by se to dalo považovat za typický příklad postoje, který angličtina vyjadřuje poetickým „kill them with kindness“, tedy „zničte je svou laskavostí”. Nebylo by to tak docela pravda, jelikož on k muži před sebou necítil vůbec nic – snad až na špetku obdivu – a toto rčení zavánělo touhou nějakým způsobem vracet úder. Nechtěl ho ani vyvádět z míry nebo cokoli na ten způsob. Možná to nemělo žádný důvod. Anebo tak trochu chápal, že ani muž před ním to nemá nejjednodušší. Nebyl typický právník a stejně. Byl právník. To bylo třeba obdivovat. Ale do jisté míry byli ti lidé politováníhodní.

Domů se toho dne dostával o něco déle, než bylo nutné, a zároveň zhruba jak byl zvyklý. První tři tramvaje si totiž nechal ujet, už když zaregistroval, jak se do přeplněných vozů tlačí lidé, kteří s ním předtím čekali na zastávce. Byla to jedna z jeho zvláštností. Prostory plné lidí mu naháněly hrůzu. Do jisté míry potřeboval svůj klid, v mnohém, nejen co se domova týkalo, ač tam mu jej matka příliš nedopřávala. Tenhle klid také zahrnoval jistou osobní zónu. Podat ruku Damianovi Krausovi bylo v pořádku. Ale nacpat se boky mezi dva další cestující, to by nemohl.

Přestože dále už jeho den mohl probíhat velmi podobně jako celé minulé roky Edova života, i ony zbylé hodiny se pro něj táhly v nezvykle pomalém tempu. Nedovedl jen tak sednout ke knize, měl nepříjemný pocit způsobený částečně i tím, že dopoledne něco dělal, to něco nebyla škola, a odpoledne nemá žádnou práci nebo úkoly.

To byla další věc, kterou by o sobě Eda jen tak někomu neřekl. Měl jisté rituály, jisté zvyklosti, které se v jeho životě pravidelně opakovaly. Uvědomoval si, že to nebylo nejšikovnější, toto uvědomění ale povětšinou nepomáhalo. Důsledek byl jednoduchý – kupříkladu byl zvyklý, že jde-li do školy, odpoledne se učí. Když tedy udělal něco, co se pro jeho mozek podobalo cestě do školy, bylo divné následně nezasednout k učení. A jeho myšlení nechápalo, proč by Eda měl odpočívat, dokud neměl splněno, co splnit měl.

Nepovažoval by se za psychicky nemocného a nazývat jeho stav napřímo obsedantně kompulzivní poruchou by nebylo správné. Faktem ale zůstávalo, že jisté puntičkářství zkrátka v rodině měli. Jeho otci to umožnilo stát se skvělým advokátem. Co tak věděl, ten jeho byl zase výjimečný chirurg. A Eda strávil své odpoledne pečlivým přebíráním knih, které měl na policích, a nyní je vyndával, přeskládával, zase vracel na svá místa.

Další dny pak probíhaly v pečlivém a dobře známém tempu. Měl volno, mohl tedy vstát, udělat si jídlo, buď jít ven, nebo si číst. Odpoledne, místy narušeném matkou, která byla jako vždy nesnesitelná, ležet v knížkách. Také si hledal informace o autorech, o kterých by rád dál studoval a stále se na toto studium připravoval, přestože tušil, že mu nikdy nebude umožněno. Večer, pokud jej matka něčím šokovala až příliš, vytahoval odrbaný sešit s naprosto mizerným zámkem, který mu ale dodával pocit bezpečí, přestože to podle společnosti byla dívčí záležitost.

Byl paranoidní. Trošku. I to měli v rodině. A to nedovedl příliš potlačovat, na rozdíl od tendence jednat podle stanovených systémů. Tam bylo vše podstatně jednodušší. Uvědomoval si, že šlapat stejněkrát levou i pravou nohou na žlutě zabarvený schod je hloupost, a přestože míval dojem, že fyzicky cítí, kterou nohou to udělal vícekrát než tou druhou, ignoroval to a po nějaké té chvíli zapomněl. Stejně tak mohl ignorovat nepříjemný pocit, že se toho dne ještě neučil, přestože se den pocitově velmi podobal klasickému učícímu. Jenže paranoia? Asi to částečně byl i pud sebezáchovy. Onen odrbaný sešit, deník, byl jeho zpovědnicí. Nikde jinde by si nedovolil vysypat všechny své pocity, přednést světu, co na matce nenáviděl. Co na celém světě nenáviděl. Něco takového bylo radno zamykat. V sobě i v deníku.

Na nízkého mladého právníka v průběhu těch dní z velké části zapomněl. Nepředpokládal, že by snad jen zvažoval jeho přijetí, a to bylo ostatně přesně to, co chtěl. Mohl být spokojený. Koupil si tím půlrok času, který mohl bydlet, kde bydlel, přestože jej stejně čekalo hledání nějaké brigády, aby matce zaplatil její nájem. A v tom čase mohl přemýšlet, co udělá dál. Zatím nevěděl. Nechtěl se zcela vzdát myšlenky na studium. Bude muset přemýšlet. Pokoušet se šetřit. A tak trochu doufat.