Kauza Eduard 6.

Damian rozlepil víčka. První, co ho zaujalo, byly sluneční paprsky, které se prodíraly přes škvíru těžkých tmavých závěsů. Mozek se mu okamžitě nastartoval a on vystřelil z postele. Zaspal. Zkontroloval čas na hodinkách, které si nasadil na ruku, a zjistil, že se nemýlil. Bylo půl osmé. Touto dobou už býval většinou ve firmě nebo přinejhorším na cestě do práce. Byl sice pánem svého času a mohl si přijít klidně pozdě, nicméně to nikdy nedělal a nemínil s tím ani začínat. Byl až chorobně disciplinovaný a pedantský nejen v příchodech do práce svých podřízených, ale i sám u sebe.

Nechápal, proč ho Eduard nevzbudil. Jindy je mu naprosto jedno, jaké neomalenosti se dopustí, a dnes nebyl schopen ani zaklepat na dveře jeho ložnice, aby jej upozornil, že už je pokročilý čas?

V domě byla poměrně zima a hlavně naprostý klid. Nedivil by se, kdyby ho našel sedět v hale v křesle a číst si, nevědomý si toho, že už je pozdě. Jenže hala byla prázdná. Vklouznul tedy do koupelny, kde poněkud odfláknul ranní hygienu, a bleskově, jak jen to s jednou rukou dokázal, se oblékl do svého běžného oděvu. V domě bylo stále ticho, a když se zaposlouchal, neslyšel ani v patře žádnou známku bdělého života. Uvědomil si, že se jeho asistent také mohl sebrat a jet do práce autobusem. Proč by toto dělal, to dost dobře nechápal, ale u pana Petišky se dalo předpokládat cokoli. Nic nebylo nemožné.

Zaklepal na pokoj, do něhož ho na tuto noc uložil, a vstoupil. Pohled, který se mu naskytl, byl k nezaplacení. Jeho asistent ležel na břiše, roztažený, peřina skopaná kdesi u nohou, jedna ruka dole, jako by hlídala knihu, která ležela na zemi otevřená pravděpodobně na úplně jiné stránce, než u které skončil. Tričko, které mu půjčil, měl vyhrnuté kdesi u krku, a z volných trenýrek mu div nevykukoval šourek, jak měl nohy roztažené. Oči za zavřenými víčky se mu nekontrolovatelně pohybovaly, lehce se usmíval a z pootevřených úst mu vytékala vazká slina. Láskyplně se tulil k jednomu z malých polštářů, vlasy rozvláté na tmavém saténovém povlečení byly mnohem víc střapaté, vypadaly světlejší a vlnitější, než opravdu byly. Kdyby nebyl ve stresu z pozdního příchodu do práce, snad by se začal i smát.

„Pane Petiško, vstávejte! Zaspal jste,“ promluvil do ticha pokoje. 

To ovšem Eda nečekal – pohnul se, ležel ale na samém kraji postele, zvyklý, že se na té straně běžně nacházela stěna, a zcela automaticky se tam pohnul ještě o něco víc. Nohy měl zamotané v peřině a polštářek, který objímal, mu také příliš nepomohl. Než se nadál, ležel rozpláclý na zemi hned vedle své knihy, ruce kolem hlavy a obličej směřující kamsi do podlahy – poloslepý a zcela dezorientovaný.

Za doprovodu zvukového efektu, který z hlásek asi nejvíc připomínal huhlané é, s peřinou chvíli zápasil, než se z ní vyhrabal a zvedl se na všechny čtyři. Pak se posadil, přimhouřené oči upínaje na nízkou postavu.

„Eee?“ vypadlo z něj zmateně. Teď už to tu hlásku připomínalo víc. Nepatrně k němu přiblížil hlavu, snaže se zaostřit, zatímco se pokoušel hřbetem ruky si otřít sliny a druhou rukou z očí odhrnout vlasy. Neměl tušení, kdo před ním stojí. Jeho matka to nebyla. Teprve poté se kolečka v jeho hlavně alespoň nějak roztočila a on si vzpomněl, kde vlastně byl. Včerejšek strávil u svého šéfa a pak u něj i usnul. Tedy, pan Kraus ho tu nechal spát, jelikož bylo pozdě. A on si četl, četl a četl, dokonce knihu konečně dočetl a pak nějak vytuhnul…

„Dobrý ránko,“ vyslovil pomalu a jaksi slunně, na tváři zářivý ospalý úsměv. Nebyl moc schopen hned po probuzení povídat ve složitějších větách, stále považoval docela za úspěch, že věděl, kdo je před ním. Nepřestával se na něj přiblble usmívat.

Damianovo obočí vyletělo vzhůru a nevěřícně zíral na kalamitu jménem Petiška. Netušil, jestli se má na něj zlobit, nebo se poddat pocitu, že toho kluka musí zachránit před ním samotným. Ten stále slepě mžoural jeho směrem, zářivý úsměv na tváři, kterou zdobila růž ještě nedávného spánku. Na pravé líci měl otlačený záhyb zmačkaného polštáře a vypadal až nechutně šťastný a optimisticky naladěný. A nijak nespěchal s tím, že by se začal hýbat.

Damian se natáhl na noční stolek, kde našel jeho brýle a dal mu je do rukou.

„Pokud možno, proberte se rychle, jestli chcete snídat doma. Nemáme moc času. Máte rád ovesnou kaši, nebo se raději najíte v klidu ve firmě?“ zeptal se ho, ale když viděl, že jeho slova moc nepobírá, rozhodil zoufale rukama. „Prostě se dejte dohromady a přijďte dolů.“

Tak tohle bude ještě na dlouho.

Zkontroloval čas. První schůzku měl až na deset, ale před tím byl domluvený s Helen, které volal ještě včera večer hned poté, co odešla návštěva. Možná na ni nemusel být tak tvrdý… A teď sám přijede pozdě, pokud sebou Eduard nehodí.

Ten zatím chvíli zíral na brýle ve svých rukou. Nebyl zvyklý je nasazovat hned po rozlepení očí, domácí prostředí znal a pohyboval se tam napůl poslepu – minimálně dokud si nevyčistil zuby, neopláchl obličej a nepřevlékl se. Snídani si pak dělával někdy s brýlemi a někdy bez nich, na to se žádná pravidla nevztahovala. Nechápal, proč je teď držel v rukou.

Nakonec je nasadil. Možná to bylo dobře. Nenarazil do dveří. Je pravda, že hned vzápětí je shodil do umyvadla, když se snažil opláchnout si i s nimi obličej a vzápětí na ně opět hleděl, netušící, co tam kruci dělají.

Skutečně probírat se začal, až když koupelnu opouštěl. Byl u pana Krause, chystal se do práce. Ano, ten rituál znal. Doma býval o něco rychlejší, byl tam naučený. Toto mu házelo vidle do zažitých principů a Eda, jakožto člověk závislý na opakování dobře zažitého, tyto změny dvakrát neoceňoval. I on ale nakonec zapnul všechny knoflíčky na košili, zavázal kravatu, upravil si vlasy a mohl sejít dolů, na druhý pokus dokonce i ve správných kalhotách. Oči mu stále ještě prozrazovaly, že před nějakou dobou ležel zahrabaný v peřinách, pořád se usmíval krapet snovým způsobem, mozek už mu ale přemýšlel. To bylo dobré znamení.

Usadil se ke stolu, kam mu pan Kraus položil misku ovesné kaše a do ruky mu strčil lžíci. Eda se na něj zazubil, poděkoval. Pustil se do jídla.

„Pane Krausi?“

V mezičase mezi sousty měl tendenci na něj mluvit. Byl po ránu poměrně energický, pokud si nezávislý pozorovatel odmyslel minuty těsně po jeho probrání – ačkoli, i v ty byl nalazený povětšinou příjemně.

„Máte skvělé postele. Chci říct, spalo se tam úžasně a taky se tam úžasně četlo. Včera jsem dočetl tu knížku. Vážně by se vám líbila, jestli si děláte v hlavě nějaký seznam, přidejte si ji tam. Tu byste určitě před spaním neodložil, ani kdybyste byl mrtvý únavou, což doufám nebudete, protože jinak byste nemusel zavnímat všechny zvraty, co tam nastaly. Mimochodem, pořád máte dost kruhy pod očima, ale vypadají o něco lépe než včera,“ odtušil spokojeně.  „Ani bych vás dnes nemusel česat. Máte to takhle pěkné, když vypadáte o něco zdravěji, hezky se to navzájem podtrhuje. Ale mohl bych vám pak zavázat kravatu.“

„To bych vám byl vděčný, ale nejdřív dojezte a pak si umyjte ruce!“ poručil Damian, když viděl, že se zvedá od stolu a žene se k němu. „Nerad bych měl misku ovesné kaše na košili.“

On sám už měl dojedeno a jen netrpělivě čekal a podupával při tom nohou. S Eduardem jeho nervozita nic nedělala, jen se zazubil a pomalu si vložil do úst další lžíci kaše spolu s ovocem, které zbylo ze včerejška. Damian dopil zbytek kávy a znovu zkontroloval, jestli má všechny podklady ve své kožené pracovní tašce. Potichu si povzdychl. Přemýšlel o jeho slovech, ačkoli se už tolikrát zařekl, že ty nesmysly nebude zpracovávat. Opravdu vypadal tak mizerně, jak ten kluk tvrdil? Možná by měl chodit dřív spát. Na svém vzhledu si zakládal, ačkoli by to nikdy nahlas nepřiznal. Vždycky chodil oblečený jako model ze žurnálu, a pokud by tohle kazil strhaný obličej, to by byl vážně nerad. Pravda však byla taková, že v poslední době pracoval opravdu příliš a cítil to na sobě. Hned jak bude moct, udělá si jeden den volno, zajde na masáž, kosmetiku i do barbershopu.

Po půl hodině se konečně dostali z domu a Damian vystřelil ve svém sporťáku z garáže, jako by mu ji někdo podpálil. Byl zvyklý jezdit rychle, ale dnes ještě víc popoháněl téměř 500 koní, které měl pod kapotou. Pořád byla možnost, že dojede na setkání s Helenou včas. Ona mu sice nic nevyčte, zvlášť po jejím selhání, ale jemu stačilo, že mu zpoždění bude vyčítat v mysli. On sám měl jít svým zaměstnancům příkladem.

Eda zatím nepřirozeně zbělel. On na rychlou jízdu zvyklý nebyl, a co víc, jeho pud sebezáchovy mu podobný přísun adrenalinu příliš neschvaloval. Nikdy nebyl ani na vyšších pouťových atrakcích, pokud s ním nešla jeho chůva, které bezmezně věřil. Odstředivá síla s ním mlátila ze strany na stranu, když se auto vřítilo do jedné z mnoha zatáček, a on se rychle chytil dveří po jedné straně a Damianovy paže po druhé. Nevnímal, co přesně drží, prostě se něčeho chytil a nepouštěl se, přikrčený, aby se v sedadle trochu schoval. Srdce cítil až v krku.

„Zpomalíte trochu? Prosím,“ poprosil jej pak nepřirozeně tichým a vysokým hlasem, když zastavili na červené. Výraz, jako by na něj sahala smrt, jej neopouštěl, hleděl na něj s nadějí, jako by žádal o ledvinu. Nepouštěl se ani dveří, ani Damiana. Když se opět rozjeli, zaryl do obou předmětů prsty o to křečovitěji. Kniha, kterou po cestě chtěl číst, ležela zapomenutá v plátěné tašce u jeho nohou.

„Jestli se vám to nelíbí, můžu vám zastavit,“ odfrkl Damian nepříjemně. Pohled do bledé tváře ho však přesvědčil, že pokud nechce mít interiér vozu pozvracený, měl by zvolnit. „Ano, tady už zpomalím, jsme skoro ve městě.“ Byl si dobře vědom prstů, které se mu zarývaly do paže.

Sešlápl trochu pedál, ale stejně se řítil ulicemi, pokud mu to provoz umožnil, rychleji, než by se policejním hlídkám líbilo. Cítil neustále svírající se prsty, ale nedbal na to. Pokud s ním někam chtěl jezdit, musel si zvyknout. Nebyl přece závodník, ale mladý Petiška byl nejspíš zvyklý jen na ploužící se tramvaje. Podíval se do jeho tváře a zjistil, že je úplně bílý. Zpomalil ještě víc a pokusil se trhnutím zbavit toho svěráku, který mu dělal podlitinu na ruce. Bez odezvy. Stisk povolil až ve chvíli, kdy zaparkoval v podzemním parkovišti poblíž budovy, kde sídlila jejich firma.

„Udělal jste mi modřinu,“ vyčítal mu, když vycházeli na ulici. „A nemohl byste si koupit nějakou elegantní tašku? S tím plátěným hadrem v ruce vypadáte směšně. Zajděte si co nejdřív za panem Schneiderem a nějakou vyberte. Není to reprezentativní.“

Vešli do budovy, Damian jen kývnul na recepční a Eduarda nechával za sebou vlát jako praporek. Výtahové dveře Edu málem přivřely.

„Vyřiďte Heleně, ať je u mě za pět minut, a doneste mi kávu,“ vyštěkl na něj mnohem nepříjemněji, než zamýšlel. On přece za tu zpackanou smlouvu nemohl, ba naopak. Mohl ale za to, že byli v práci o hodinu později. Pan šéf dneska rozhodně nebyl dobře naladěný.

Za čtyři a půl minuty jí bez pozdravu přisunul po stole smlouvy, v nichž včera stihl červenou propiskou podtrhnout nesrovnalosti, na které upozornil jeho asistent.

„Co mi k tomu řekneš?“ zeptal se chladně, když dokument odložila a zvedla k němu zrak.

Pokrčila rameny.

„Nevím, co je na tom špatně.“

Damian překvapeně zamrkal.

„Prosím? To nemyslíš vážně! Je to měsíc, co jsme nad tímto seděli hodinu v zasedačce a domlouvali smluvní vazby. Věděla jsi, že to budeš psát ty. Pokud si nepamatuješ detaily, tak si je máš zapisovat! Jsi v poslední době nepoužitelná, a kdybys to nebyla ty, vyhodil bych tě. I teď bych ti nejraději dal neplacené volno a dovolil ti vrátit se do práce, až se dáš dohromady. Možná to udělám, protože toto není první kiks, který jsi za poslední měsíc udělala. A tohle? Jistě, jsou to jen interní smlouvy, ale pro mě by to znamenalo hromadu práce navíc, na kterou už nemám čas a která by byla zbytečná.“

„Já jsem si myslela, že nad nimi chceš mít kontrolu,“ podotkla tiše.

„Myslela sis špatně a neposlouchala jsi! Poděkuj panu Petiškovi, který mě na to upozornil. A ty se dej dohromady, nebo skončíš bez prémií,“ řekl výhružně. Uviděl, jak se jí lesknou oči. Tohle nechtěl, ale na druhou stranu, pokud by jí nepohrozil, mohla by udělat závažnější chyby, které by se netýkaly jen vnitropodnikových smluv.

Propustil ji z dusného prostředí, které v kanceláři vzniklo, a ona se jen těsně minula s Eduardem ve dveřích. Ten naštěstí, pro duševní zdraví svého šéfa, všechno ustál a v pořádku donesl kávu na Damianův stůl. Tázavě se na něj zadíval.

„Na všechno, co se vám nebude zdát na jakémkoliv dokumentu nebo smlouvě, co vypracuje paní Svárovská, mě upozorníte. A taky mi všechno přepošlete na mail, popřípadě donesete sem. A teď byste za ní měl zajít, možná bude potřebovat teplé lidské slovo,“ řekl stroze a sklonil zrak k displeji svého počítače.

Eda nechápavě naklonil hlavu na stranu. Ta slova mu přišla zvláštní. Teplé lidské slovo? Od něj? Nikdo nebyl se slovy tak mizerný jako Eda, nehledě na to, že nechápal, co přesně tedy od něj Helena vyžadovala. Jako práce to neznělo. Otočil se tedy a zvolna se přesunul do její kanceláře, nakukuje tam pootevřenými dveřmi. Máloco jej mohlo připravit na onen pohled, který jako by křičel beznadějí. Jeho nadřízená, vždy energická, veselá, impulzivní, tam seděla s hlavou v dlaních.

Nejistě přešlápl. Teď už tušil, co se od něj vyžadovalo, nikdy ale nikoho neutěšoval, a vlastně ani nezpovídal. Helena mu vždycky všechno vyprávěla sama. Měl by za ní jít? Možná by ji měl obejmout, tak to vídal v knihách. Do jisté míry s ní cítil a chápal, že je zničená a nějakou pomoc potřebuje, nedovedl ale určit, jaká by od něj byla adekvátní. Byl nesvůj. Takovou situaci nikdy nezažil.

„Heleno?“ zkusil ji oslovit opatrně.

„Běž pryč, Edo. Já se dám nějak dohromady, pak ti řeknu,“ sdělila mu, zcela výjimečně ale i on pochopil, že sama v tu chvíli být nechtěla. Možná proto, že tu situaci znal z nejednoho románu.

Proč plakala?

Přesunul se k ní, a protože se zároveň bál ji obejmout a zároveň nechtěl jen stát se svěšenýma rukama, položil jí dlaň na rameno. Sklonil se k ní.

„Heleno, Helenko, neplačte. Proč pláčete?“

„To máš jedno. Ty za to nemůžeš. Je mi jasné, že jsi to na mě nechtěl nijak prásknout, prostě se stalo. Jsem ráda, že tam ty chyby nezůstaly,“ řekla a konečně se na něj zadívala. Neplakala, oči ale měla prázdné a červené. Hleděl jí do nich jako socha, mlčel a sdílel ten pohled. Bolelo ho to také, ač si stále nedovedl uvědomit, co přesně. Byl v takových záležitostech tolik pomalý.

Mluvila o včerejších smlouvách? Bylo možné, že by jí je pan Kraus vyčetl?

„Nebuďte smutná. Jste moc hodná a hezká paní, hodné a hezké paní by neměly být smutné.“ Krapet se pousmála, přestože v očích stále nebyla šťastná. „Pan Kraus to pochopí. Nic se přece nestalo.“

Jemný úsměv se zcela vytratil. Hořce se zasmála – jen tiše, zastřeně. Opět se na něj nedívala. Nechtěla mu brát iluze. Slova z ní ovšem šla zcela samozřejmě, navzdory tomuto přesvědčení.

„Tys ho neviděl? Takhle naštvaný už dlouho nebyl, Edo. On chyby neodpouští. Sám je nedělá a nikdo jiný je taky dělat nesmí. Řekl mi, že jsem nepoužitelná a že by mě vyhodil, kdybych to nebyla já. Že to na nějakou dobu pravděpodobně udělá, abych mu tu nenasekala další kiksy. Věř mi, když po tobě dupe někdo jako Damian, není to dvakrát příjemné. A on to umí velmi dobře,“ odtušila. On na ni pouze hleděl.

Pan Kraus? Proč by to dělal? Měl chuť tu otázku položit, nechápal. Helena nebyla v lehké situaci a on to na ní musel vidět, když to viděl i Eda. A i kdyby to neviděl, byla to tak obětavá žena. Eda ji měl rád i k ní si vytvořil jistou formu vztahu. Poslouchala jej a povídala si s ním, nikdy mu nijak neublížila. Kdo by ubližoval jí?

Chytil ji za ruce a donutil tak podívat se mu do očí.

„Pan Kraus je moc chytrý a nadaný muž, víte? To, co dělá v práci, čeho je schopný, je naprosto úžasné. Občas mi přijde, že nikdo z lidí kolem něj nemůže být tak výkonný a tak spolehlivý ve svém oboru. Viděl jsem pár jeho prací, procházím čas od času archiv. Vážně je skvělý. Obdivuji ho,“ jemně, shovívavě se usmál, když ta slova říkal, „ale ani on neví všechno, Heleno. I on se mýlí. Jestli vám řekl něco takového, byla to chyba.“

Viděl, že se nepatrně usmívá. Stiskla jeho ruce a pak si jej za ně přitáhla k sobě a pevně, mateřsky jej objala. Nečekal to a chvíli nevěděl, co by v tom objetí měl dělat, nakonec jej ale opětoval a držel ženu, dokud i ona měla paže kolem jeho těla.

„Děkuju ti,“ vydechla a usmála se na něj. Konečně se usmívaly i její oči, ač jen trochu. Ulevilo se mu, maličko. Bez jisker v živých očích byla ta žena zvláštní. Daleko méně svá.

„Jak probíhala včera ta večeře? Neunudili tě?“ zeptala se jej pak zvolna, v očích náznak zvědavosti. On se uvolnil. Toto už byla půda, na níž si byl daleko jistější.

„Bylo to moc hezké. Pan Kraus má hodné přátele, chtěli znát mé názory. I na něj.“

„Cos jim řekl?“

„Že strašně drobí.“

Vyprskla smíchy. Byl to zvonivý, upřímný smích, takový, kterého je člověk schopen, jen když se mu podaří zahnat neposlušné slzy. Úlevný, očišťující zvuk.

„To pak jo,“ odtušila. Zdála se zase ve své kůži.

Když o nějaké minuty později její kancelář opouštěl, v hlavě se přesouvaje k práci, kterou musel udělat, uvědomil si, že ještě předtím musí vyřídit jednu věc. Procházel kolem kanceláře svého šéfa, a tak na ni krátce zaklepal a vešel dovnitř. Jeho oči se na něj přesunuly jen na moment, aby zjistily, kdo ve dveřích stojí. Pak se pan Kraus dál věnoval dokumentům. Na to byl Eda zvyklý.

„Jen jsem vám přišel říct, že byste měl ještě jednou zvážit, jestli opravdu chcete upozorňovat na případné chyby v Heleniných pracích,“ prohlásil. Tím si jeho pozornost skutečně získal, pan Kraus na něj hleděl, jako by mu narostla druhá hlava a hned nato se zbláznila. Na paměti měl stále její červené oči a přeskakující hlas. Bylo mu jí líto.

„Nevěděl jsem, že za to na ni potom budete takový. Nechápu to, jste jinak tak spravedlivý člověk. Každý dělá chyby. Chci říct, vy jste si toho taky nevšiml.“ To možná říkat neměl. Viděl to na něm. „Není to od vás fér. Víte, že je velmi schopná. Nikdo není vždycky úžasný. Vy jste třeba zrovna teďka strašný morous, tváříte se hrozně nepříjemně. A přesto takový nejste, alespoň ne pořád.“

Bylo to něco jako jeho vlastní způsob obhajování ženy, jakési napomínání muže před ním, ať už to znělo jakkoli absurdně. Nemluvil na něj nijak zle, naopak, vyslovoval ta slova hladce a zcela upřímně. Chtěl je říct. Záleželo mu na ní. I na něm.

Damian se na něj zamračil a hned nato stáhl tvář do nepřístupného výrazu. Stiskl rty k sobě a drobné vrásky okolo úst se mu prohloubily.

„Chci mít na stole všechno, co půjde z její kanceláře právě proto, abych si toho mohl případně všimnout. A právě proto, že jsem jí slepě důvěřoval, nečetl jsem tu smlouvu pečlivě. Moje chyba, ale říct jsem jí to musel. Nebyl jsem nespravedlivý, sdělil jsem jen pravdu a tímto jsem ji donutil se nad sebou zamyslet. Já vím, že nemá dobré období, ale to neznamená, že své problémy bude tahat do práce. Není to její první chyba, na ty jsem jen jemně upozornil. Nic se nestalo, tak co jsem měl dělat? Tady nemůže chybovat, můj děd by ji za toto vyhodil. Já jsem jí pohrozil jen neplaceným volnem, které by si mimochodem měla vzít, aby si vyřešila rodinnou situaci a byla z ní zase ta žena, kterou znám. Neorodujte za ni a dneska nerýpejte ani do mě, jak to máte ve zvyku. Opravdu nemám zapotřebí poslouchat vaše indiskrétní poznámky.“

Eda všechna ta slova přešel, jako by je snad ani nezavnímal. Nebyla to pravda, zpracovával je a snažil se jim porozumět, jak byla vyslovena, což pro něj často bylo krapet problematické. Místo odpovědi se ale zadíval na jeho ruku – tu se sádrou, jejíž nadloktí mu tak nešetrně stiskl po cestě do budovy.

„Myslíte, že bych se vám mohl podívat na tu ruku?“

Všiml si naprostého nepochopení, na moment se odrážejícího ve tmavých očích. Měl zvláštní dojem, že pan Kraus nehodlá souhlasit, zkusil tedy pokračovat.

„Prosím, jen mě nechte prohlédnout si ji. Nosím s sebou jednu mastičku, kterou jsem si vždy mazával své vlastní podlitiny. Asi tušíte, že jsem jich vždy míval víc než dost, a tohle pomáhá. Chtěl bych vám pomoct. Promiňte za tu cestu.“

Ve svém původním předpokladu se Eda nemýlil. Muž na něj i přes toto pokračování hleděl poměrně tvrdým, chladným pohledem – možná ještě chladnějším. Tohle nebylo téma, o němž by se chtěl bavit.

„Jestli máte potřebu kolem někoho poskakovat, pane Petiško, měl byste se vrátit za Helenou. Mně už jste pomohl až až,“ odvětil mu s nádechem ironie, ten však Eda přehlédl a přikývl. Mastičku i přesto vylovil z tašky a postavil na jeho stůl.

„Natřete si to, nebudete to cítit a zmizí i zbarvení.“

O pár kroků od jeho stolu poodstoupil. Teprve tehdy byl čas odpovědět, vyjádřit se k jeho předchozím slovům. Zadíval se na něj pronikavýma, hlubokýma očima, možná trochu vzdálenýma, jelikož byl ponořený v myšlenkách.

„Nechtěl jsem do vás rýpat. Jen myslím, že pokud vás ty chyby tolik vytáčí, měl byste celou tuhle věc předat někomu jinému. Není špatné prověřovat si lidi a svým způsobem jim tak pomáhat, když mají těžké období. Ale zároveň byste jí neměl přestávat věřit a odepisovat ji. Pokud byste ji vyhodil, jak by to udělal váš děda, přišel byste o člověka, kterému jste věřil. A už to, že jste jí věřil, hodně dokazuje. Chci říct, dělal jste to, protože víte, že je schopná velikých věcí, ne protože byste myslel, že je neomylná.“ Na chvíli se odmlčel. „K hodným lidem bychom měli být hodní, pane Krausi. I když se s nimi zrovna dohadujeme, něco jim vyčítáme nebo s nimi nesouhlasíme,“ odtušil jemně a usmál se na něj. „Odpoledne vám přinesu ještě jednu kávu, jistě se bude hodit. A sladké. Kdybyste něco potřeboval, zavolejte, rád pomůžu.“

Eduard už byl mezi dveřmi, když na něj Damian promluvil:

„Kdybych smýšlel stejně jako vy, nevydržel bych v této židli ani měsíc, věřte mi. Nejsem můj děd a nemyslím si, že jsem krutý tak, jako dokázal být on. Nevyhodil jsem ji a stále si jí vážím. Tuhle smlouvu si napíšu sám a z dalších složitějších případů se ji chystám stáhnout. Když uvidím, že je ve formě, zase bude pracovat tak, jak je zvyklá. Tahle branže nefunguje tak, jak si čtete ve svých knihách, pane Petiško. Pochopte to. Já jsem jí nechtěl ublížit, chtěl jsem ji jen probudit a doufám, že se mi to podaří. Ale nikdy, nikdy už bych někoho tak schopného, jako je ona, nevyhodil. Přesto chci, abyste mi její zpracované dokumenty posílal. Já vás chápu, co mi chcete naznačit, a poprosím vás, chápejte vy mě a mou pozici. A teď běžte dělat svou práci. Během dopoledne vám pošlu jeden rozsudek, který je třeba přeložit. Pokud to zvládnete, bude to skvělé, pokud ne, nic se neděje. Ukažte mi, že jste stejně dobrý v odborném překladu jako v netaktních připomínkách před mými přáteli.“

Zazvonil telefon a Eduard potichu zavřel dveře.

Den uběhl příliš rychle a Damian si ani neuvědomil, že pracovní doba většiny jeho zaměstnanců se blíží ke konci. Ujistil ho o tom až jeho asistent, který bez zaklepání vpadl do kanceláře.

„Mám už hotovo, překlad jsem vám poslal, potřebujete mě ještě?“ vysypal ze sebe.

„Ne. Ale počkejte. Něco vám dlužím,“ zastavil ho Damian, sebral ze stolu obálku a malou tubu krému, kterou nepoužil. Nebylo proč. Paže ho už dávno nebolela. Vložil mu obě věci do ruky. „Dlužím vám odměnu za váš netradiční přesčas. Říkal jsem si, že budete raději, když vám to dám cash. Za mast děkuji, nepotřeboval jsem ji.“

Eda překvapeně zamrkal, oči upřené první na černovláska, pak na bílou obálku a pak zase na něj. Následně ji otevřel a zadíval se na bankovku. Chtěl mu ten den zaplatit? Proč?

„Nic mi nedlužíte,“ vyslovil pak své myšlenky, když viděl, že to jeho šéf myslí vážně. Překonal vzdálenost mezi nimi a položil mu peníze i s obálkou na desku stolu. Možná pro něj peníze zrovna v ty dny nebyly samozřejmostí, nedovedl by si je ale vzít za hezky strávené odpoledne a možnost trochu svého šéfa poznat. Všiml si nechápavého pohledu. Pan Kraus na něj hleděl, jako by se zbláznil.

„Máte zlomenou ruku, potřeboval jste pomoct. Naučil jste mě uvařit jedno nové jídlo a ukázal mi psy a knihovnu. A večer jsme byli s vašimi přáteli, kteří jsou moc milí. A taky jste mě u sebe nechal přespat. Byl to hezký den, jsem rád, že jsem šel, i když se mi ze začátku vážně chtělo radši číst. Není, za co byste mi na tom všem platil.“

Damian se na moment zachmuřil.

„Chcete to raději na účet? To není problém, já vám to tam pošlu. Ze své pozice bych vaši účast na pracovních večeřích mohl vyžadovat, ale určitě bylo nad vaše pracovní povinnosti uklízet v mém soukromém domě a dělat pomocného kuchaře. Nerad bych vám cokoli dlužil, takže si řekněte a já vám to pošlu klidně na účet.“

Eda se pouze pousmál. Jemně naklonil hlavu na stranu, oči vzdálené, jako by hleděl kamsi do muže před sebou.

„Nechci je ani na účet. Nic mi nedlužíte. Včerejšek byl přece skvělý. Rád jsem s vámi trávil čas, jste fajn společník, pane Krausi. Taky jsem se o vás rád něco dozvěděl. Jak říkáte, mé pracovní povinnosti se na tohle nevztahují. Nedělal jsem to přece z pocitu, že musím. Ne za všechno by člověk měl dostávat zaplaceno. Pak by to nebylo tak fajn. Je pravda, že jsem se trochu odřel,“ sáhl si na drobné stroupky na tváři, „ale za tu procházku to stálo. Vaši psi jsou úžasní.“

Nedovedl si odpustit ještě jednou se na něj usmát, než místnost opustil. Byl sám se sebou spokojený – i kdyby mu ty peníze měly sakra chybět, neodpustil by si ukázat svému šéfovi, že i on s ním trávil čas tak akorát kvůli jeho pozici. Jak mu řekl předešlého dne, on byl daleko víc než jen právník, potažmo ředitel nebo bohatý člověk. Mohl mít peněz, kolik chtěl. Včera s ním Eda nebyl kvůli nim.

§§§

Dalšího dne se nemělo dít nic významného nebo přebytečně zajímavého. Byl to standard, v jakém Eda žil mnoho let – nic moc si neplánoval, chodil do školy a ze školy a pak četl, dokud jej únava nepřemohla a povinnosti nedonutily věnovat se jim místo knih. Pravda, jedna zvláštnost tam byla – na odpoledne byl domluvený s Juliánem Schneiderem na návštěvě týkající se oné tašky, kterou po něm pan Kraus požadoval.

Eda by nedovedl říct, jestli se na tuto návštěvu těší, nebo ne. Pravda byla, že od minulé schůzky mu Julián už párkrát napsal, chtěl se s ním znovu vidět, Eda ale buď neměl čas kvůli práci, nebo plánoval číst, a tak z toho vlastně vždycky sešlo. Ale nevadila mu představa vidět muže, byl k němu velmi vstřícný, a dokonce mu vyrobil oblek s Krysáky. Eda ho nosil prakticky, kdykoli to šlo.

A přesto všechno se ten den v jeho hlavě původně řadil jako nijak zvláštní, alespoň co se dopoledne týkalo. V budově jej ale čekalo překvapení. Držel už kávu i snídani, kterou Damianovi každé ráno nosil, a velmi opatrně vmanévrovával do místnosti, když viděl cosi, co by se dalo označit za začátek apokalypsy.

Pan Kraus byl úplně jiný. Nedovedl by říct čím, snad energií, která z něj sálala. Nohy měl na stole, ruce za hlavou a hleděl na Edu s úsměvem, takovým, jaký by nezahrál ani nejlepší herec.

Když viděl jídlo, oči se mu rozzářily.

„Tys mi přinesl snídani? Panebože, to je skvělé. Jsi zlatý,“ pochvaloval si a natáhl ruce dopředu, přebíraje si od Edy talířek. Ten si v tu chvíli všiml i otevřené krabice ležící na stole, z níž muž do té doby ujídal – byl to Edův dárek pro něj, pralinky, které koupil, když pana Krause polil.

„Chutnají vám?“ zeptal se a do hlasu mu prosákla radost. Vzhledem k tomu, že se o nich nikdy nezmínil, Eda si zkrátka nemohl být jistý.

„Samozřejmě! Tenhle druh mám snad nejradši. Zbožňuju ořechy. Ty ne?“

„Taky,“ přiznal se Eda.

„Tak si vem. Za tu snídani,“ nabídl mu pan Kraus a on se usmál, stále řádně zmatený. Ochutnal jeden z bonbónů.

„Jo, to je život,“ vydechl černovlásek. Pak trochu upil kávy. Zašklebil se. „Nemáš cukr?“

„Mám.“

V průběhu dalších sekund měl Eda možnost pozorovat, jak černovlásek vyprázdnil do hrnku více jak tři malé sáčky, než se mohl znovu napít, a tentokrát slastně přivřít oči. Vypadal zcela upřímně spokojený, šťastný, a samotný ten pohled dělal spokojeného i Edu. Na jeho vizáži neshledával nic divného, a to jej trochu ukolébávalo. Snad si ani nevšiml, že muž držel šálek oběma rukama, postrádaje bílou ozdobu, kterou ještě včera měl…

Toho rána se Damian potkal s Helenou ještě před budovou, kde pracovali. Jeho podřízená se už přenesla přes všechna slova, kterými ji počastoval předešlého dne, a chtěla s ním probrat strategii na jednom případu, který jí zůstal. Byli v živém rozhovoru, a tak si ani nevšimli recepční, která na ně mávala. Než stihla Damiana oslovit, byli už ve výtahu. Nějakou dobu pak strávil s Helenou v její kanceláři, než vstoupil do místnosti, kde měl sedět jeho asistent. Ten tam však nebyl a vypadalo to, že do práce ani nedorazil.

Zachmuřil se. Bylo půl deváté.

Položil na jeho stůl knihu, o které tak u něj básnil, s lístkem, že tento dárek musí přijmout jako poděkování za pomoc. Dvě sekundy postál u stolu a přemýšlel, jestli si to zaslouží. Nebyl v práci a nedal mu vědět, že je nemocný. Takže možná někde doma ještě dospává pročtenou noc. Nakonec tam knihu nechal. Neměla pro něj žádnou hodnotu, na rozdíl od toho blonďatého knihomola, který ji nejspíš zbožňoval.

Otočil se a rychlým krokem kráčel ke své kanceláři. Sotva otevřel dveře, měl dojem, že ho zlost zadusí. Rysy mu ztvrdly a oči se zúžily.

„Co tady děláš? Vypadni z mého křesla a z mé kanceláře! Kdo tě sem pustil? Jestli jdeš zase žebrat prachy, jsi na špatné adrese, už ode mě nedostaneš ani korunu,“ zuřil, přistoupil k němu, chytil ho za klopu bundy a vytáhl ho ze židle. Měl chuť jej uhodit, ale byl natolik disciplinovaný, že se udržel. Zvlášť když si na poslední chvíli všiml, že na pohodlném křesílku v rohu místnosti sedí jeho asistent. Otočil se na něj.

„Vy, pane Petiško, běžte k sobě, okamžitě!“

Edovi v tu chvíli, zcela výjimečně, došla všechna slova. Vyděšeně hleděl na identické muže, kopie, dvojčata, která na sebe hleděla s očima plnýma vzteku. Trvalo mu, než mu vůbec došlo, na co kouká. Neuvědomil si to, měl ale nepatrně pootevřená ústa a nedovedl se pohnout.

Viliam, veselý muž, který předtím zpucoval polovinu krabice bratrových pralinek, snědl mu snídani a osladil kafe, tento problém neměl. Nezdál se zcela klidný, přesto se mu ale podařilo dostat ze sebe bratrovu ruku a o krok od něj ustoupit. Byli podobně silní, Damian byl navíc v nevýhodě, zápas by ale stejně nebyl něco, co by pro Viliama bylo jakkoli užitečné. Zvedl ruce, dlaněmi před sebou si od něj udržuje odstup.

„Zadrž, Damiane! Nepřišel jsem se hádat. Pustila mě sem babi. Mimochodem, kluka bys měl nechat, napochodoval sem něco po osmý a donesl úžasný jídlo. Který jsem teda snědl. Pardon! Měl jsem hlad. Nicméně, chtěl jsem se ti omluvit,“ řekl, a bylo vidět, že se mu ta slova neříkají dvakrát dobře. Povzdychl si.

„Poslyš, Damiane, je mi jasný, že mi to nebudeš věřit, ale vážně jsem nechtěl, abys skončil se zlomenou rukou. Tohle, co máme mezi sebou, přece nemůže pokračovat, už nejsme puberťáci. Není čas se přes to všechno přenýst? Snažil jsem se o to už u babičky na obědě, nenapadlo mě, že to dopadne takhle. Ale rozhodně bych nechtěl, abys skončil v nemocnici, to snad víš!“ dušoval se. Nahodil výraz, jako by čekal na reakci.

„Co takhle se usmířit? Děda už stejně nežije, aby ses na něj musel snažit zapůsobit stejným opovrhováním mými životními rozhodnutími, jako to dělával on, tak co kdybychom nad tím mávli rukou a třeba se i pozdravili, když se uvidíme? Babičce by to určitě udělalo radost.“

Damian si odfrkl a zakroutil nevěřícně hlavou. Tvář měl stáhnutou pohrdavým výrazem a tvrdý pohled se zaklesl do identicky tmavých očí.

„Proč? Proč bych to měl dělat? Přijdeš, dáš si svoje špinavé nohy na můj stůl, vypiješ moje kafe a já tě mám respektovat? Po tom všem, co jsi mi kdy provedl? Nejsem člověk, který odpouští. Kromě toho mi dlužíš hromadu peněz, které se ani nesnažíš vrátit. Jsi neskutečný, že ses odvážil sem vstoupit a o něco takového mě žádat! Je ti všechno jedno a vždycky ses díval jen sám na sebe. Nejsem ani ochoten věřit tomu, že je ti líto, že jsem spadl. Kdyby ti Magdalena neřekla, že mám tu ruku zlomenou, ani by ses nezajímal. Děd měl pravdu – jsi neschopný. To se nezměnilo. Nechoď mi na oči, nechtěj nic po mně a já budu srozuměný s tím, že někde žije můj bratr. Nemám zájem o to se s tebou bratříčkovat. To je moje poslední slovo a já tě žádám, abys to respektoval. A teď běž,“ pokynul hlavou ke dveřím a ustoupil, aby kolem něj mohl projít.

To Viliam neměl v úmyslu. Jeho původní plán nevycházel, stále se ho ale nechtěl vzdát.

„No tak, brácha!“ oslovil jej tak, jak jej neoslovil snad nikdy. Ani ve školce, kdy se ještě nehádali, ani později v průběhu dospívání. Pro něj byl vždycky jen Damian, případně něco méně slušného. Jeho bratr to měl podobně.

„Vrátím ti ty peníze! Chceš nějaké už teď? Žádné nemám, ale jestli ti to udělá radost, můžu ti tu nechat dva tisíce, víc teď u mě v peněžence stejně nenajdeš. Nedělej, jako by ses ty kdy nějak zajímal o mě, ty všeuměle. Vždyť já po tobě nic nechci, chci jen normální vztah se svým bratrem!“ zkusil, když ale viděl ledový pohled, tolik podobný tomu, který nasazoval jejich děda, když Viliam opět přinesl špatnou známku nebo se jakkoli jinak nechal zahanbit svou věrnou kopií, nevydržel. Rozhodil rukama.

„Fajn! Fajn, po dobrym to nechceš. Já na tohle nemám, jsi stále stejnej zmetek, tvrdohlavej, jako jsi vždycky býval. Stejně si ty peníze nezasloužíš, nemám co ti vracet! Mělo to být napůl moje! Zdědil jsi je, všechny, i ty, které ti jdou z firmy, jsou ve svý podstatě součást odkazu dědy. Topíš se v luxusu, chybí ti snad jenom moje hlava na stříbrnym podnose. Nebudu se ti tu klanět! Teď mě poslouchej. Babička z nějakýho důvodu chce, aby se její vnuci usmířili. Určitě ti o tom říkala taky. Nemysli si, že by mi to za to stálo jen tak, stavim se k tomu asi stejně jako ty. V tom se shodneme. Ale pokud se budeme tvářit jako bráchové – bohatě stačí jednou – já dostanu svoje dědictví. Pak už tě nebudu otravovat, žij si, jak chceš, třeba se tou kávou zalkni. Ale Damiane, já ty peníze potřebuju, vždycky jsem je potřeboval. Takže tě žádám, udělejme jí radost, já se se svejma penězma můžu třeba i odstěhovat někam mimo republiku a už se nemusíme vidět. Dokonce nebudeš tušit, že nějakýho bratra máš. To by ti mohlo vyhovovat,“ řekl mu chladně, oči neznatelně přimhouřené. Byl naštvaný. Jak se opovažoval znovu mu to všechno připomínat? Znovu do něj rýpat tak, jak to vždycky dělali – on a děda. Kdyby nebylo babičky, dopadl by mizerně. Vážně mizerně. Nesnášel muže před ním stojícího.

„Jsi stále stejný sobecký parchant,“ řekl nenávistně Damian. „Vždycky ti šlo jen o sebe a o to, jak si nahonit to svoje nabubřelé ego. Pro mě za mě jí řekni, že jsme se usmířili, já to popírat nebudu, ale už mě nikdy nechoď urážet. A teď vypadni z této budovy!“ Vzteky se třásl. Jak se vůbec opovážil ho o toto žádat. Viliamovo dědictví mu bylo jedno, Magdalena pravděpodobně věděla, proč mu ty peníze nedala. Nikdy se nezajímal, jaký k tomu měla důvod, přestože to byl v dětství její miláček. Ale vyčítat mu, že se topí v luxusu, byla poslední tečka, za kterou už nedokázal udržet svůj klid. Jeho peníze jsou vydřené tak, že je na nich i jeho krev, o tom ovšem neměl jeho ctěný bratr ani ponětí. Kdokoli mu mohl vyčítat, že se narodil se zlatou lžičkou v ústech a nyní jen slízl smetanu, ale Viliam dobře věděl, kolik byl Damian nucen obětovat svého času, aby byl dnes tam, kde je. Hodiny, které proseděl nad knihami, a dlouhé dny, které strávil na firmě a pronikal do tajů nejen advokacie, ale hlavně řízení obrovské korporace, zatímco Viliam se bavil věcmi, jakými se děti a puberťáci bavit mají. Damian nic nedostal zadarmo. Bylo to krutě vydřené a on měl tu drzost mu to ještě vyčíst.

Neuvědomoval si, že stojí se zavřenýma očima, zaťatými pěstmi a třese se vzteky. Když oči otevřel, uviděl vyděšené modré studánky, kterak na něj s obavami hledí. Zjihnul.

„Pane Petiško, prosil jsem vás, abyste odešel. Nemusel jste se téhle frašky účastnit a já jen pevně doufám, že podrobnosti, které jste si vyslechl, zůstanou jen mezi námi. Byl byste tak hodný a zašel mi pro novou snídani?“ pronesl mnohem klidněji. Neměl zájem svého asistenta děsit.

Eda měl stále ještě pocit, že se ocitl na stránkách některého ze svých románů, jednoduchý pokyn ale nešel zaměnit, a tak se otočil a místnost opustil. Stále tomu nemohl uvěřit. Pan Kraus měl bratra. Dvojče. A evidentně ho ze srdce nenáviděl.

Pro Edu toto byl skutečně šok. Mnohokrát se před svým nadřízeným zmiňoval o sourozencích, sám byl jedináček a představa někoho, s kým by mohl sdílet život, pro něj vždy byla jako splněný sen. Záviděl svým spolužákům i kolegům. Damian Kraus tohle měl. Kdyby to Eda věděl…

Možná proto byl muž tak naštvaný, když Eda zmínil mladší sestru. Třeba nechtěl, aby mu tak připomínal bratra, se kterým se akorát hádal. Jenže, proč tomu tak bylo? To Eda nedovedl pochopit. Vyrůstali spolu, měli jen sebe – primárně. Možná spolu i sdíleli pokoj, nebo dokonce palandu. U všech jídel seděli naproti sobě, večer před spaním si povídali, místo aby skutečně šli spát. Navíc byli dvojčata. Chodili spolu do třídy, mohli sedět v jedné lavici a neustále si krýt záda, povídat si o učení a o spolužácích. Mohli začínat stejné kroužky a sporty. Vypadali stejně, měli stejné fyzické předpoklady pro cokoli. Byli jako stvoření jeden pro druhého. Eda věřil, že Damianův bratr nebude nikdo zlý. Byli si tolik podobní – nejen vzhledem, ale výrazy ve tvářích, tou nenávistí. Ať vznikla z čehokoli, prožili to oba. Tak proč by se jeden druhého vzdávali?

Takové myšlenky se mu honily hlavou, když se výtahem vracel i s podnosem zpět do kanceláře. Tam našel svého šéfa za pracovním stolem už ponořeného do jakýchsi dokumentů. Postavil jídlo před něj, spolu s kávou. Pak tam chvíli stál, než neodolal a posadil se vedle černovláska.

„Pane Krausi?“

Věděl, že Damian o něm ví, a reagovat bude, až to bude nezbytně nutné, pokračoval tedy takřka rovnou.

„Proč o vás váš bratr říkal takové věci? Já to nikde neřeknu, přísahám. Ani Heleně. O čem to mluvil?“

Damian pozvedl zrak od monitoru počítače a opřel se o křeslo.

„Proč? Slyšel jste mě. Je to sobecký parchant, kterému jde jenom o peníze. Nedostal své dědictví, protože je povaleč a flákač. Já jsem mu je neupíral, to Magdalena tak rozhodla a ta nejspíš ví, co dělá. Ačkoli v této chvíli o tom upřímně pochybuji. Viliam si pravděpodobně vymýšlel, aby mě dostal tam, kam potřebuje. Vždycky byl panovačný a manipulativní. Zkusil to zase. Ale po tom vám nic není. Je to jen můj problém a já si ho vyřeším,“ ujistil ho chladně. Hned nato vzal do rukou dokument a jeho rysy změkly. „Vám chci ale pogratulovat. Váš překlad je perfektní a já nemám žádné námitky k tomu, abyste se této práce jednou za čas ujal. Máte velmi dobrou angličtinu a myslím, že i všeobecný talent na jazyky. Opravdu byste se nechtěl dál vzdělávat? Zařídil bych vám ten kurz.“

Eda nad tím upřímně zapřemýšlel. Nikdy do žádného kurzu nedocházel, mohl tedy předpokládat, že by to bylo velmi podobné, jako když ještě chodil na střední. Kolik se tam toho ale naučil? Jistě, poslouchal profesory, to ale dovedl i doma u videí, a možnost pokládat otázky, případně pracovat ve skupině pro něj nikdy nebyla dvakrát užitečná. Otázky měl, učitelé z nich ale povětšinou nebyli nadšení – například kdysi se na hodině biologie zeptal profesora, jestli tasemnici náhodou nemá, jelikož si všiml, že na obědech příliš nejí, a byl vykázán z hodiny. Dodnes nepochopil proč přesně. Kolektiv s ním také nekomunikoval dvakrát s nadšením. Vlastně jej většinou postavili kamsi do rohu a konverzovali bez něj. Což pro Edu, když to vzal kolem a kolem, bylo celkem k ničemu.

„Já nevím. Vždycky jsem se radši učil sám. Chci říct, jestli vám to udělá radost, asi můžu. Zatím jsem se dostal k jednodušším textům, pohádkám a tak. Myslím, že do právnických termínů mi to ještě chvíli zabere, ale taky se tam dostanu, ten jazyk se učí docela dobře.“

Vzpomněl si, jaké problémy měl, když se na nějaký čas octl v Dánsku. Ten jazyk byl pro něj jednou velkou šíleností, primárně protože začít číst knihy v něm nefungovalo. Podobně jako u francouzštiny se v něm lišila psaná a mluvená forma, na první zmíněné byl ale trochu připraven italštinou a španělštinou, které se mu ve Francii začaly propojovat. Dánové pro něj představovali asi největší záhadu za všechny ty roky. Díky bohu u nich jeho rodina nevydržela moc dlouho a rychle se vrátila zpět do Holandska, které bylo jakýmsi jejich přístavem mezi všemi cestami a ve kterém strávil dohromady jistě nejvíc času. Dnes Eda ten jazyk více méně ovládal, jelikož si z Dánska odvezl řadu knih, a co nechápal, to se doučil v průběhu, rozhodně to ale bylo daleko těžší než toto.

„Vy se ji učíte jako samouk? Není to poněkud… obtížné? Mně to dělat radost nemusí, ale pokud jste ochoten se ten jazyk naučit, byl bych zase já ochoten vám to usnadnit. Myslím, že finance vložené do vašeho jazykového vzdělání se mi určitě v budoucnu vrátí. Pokud tedy míníte u nás pracovat i po vypršení vaší stávající smlouvy. Nechal bych si vás jako překladatele. Je pravda, že bychom tedy museli vypilovat i vaše… jak to říct – sociální cítění,“ usoudil Damian a pozvedl obočí.

„No,“ přiznal Eda, „to byste nebyl první, kdo by se o to pokoušel. Před vámi už byla naše výchovná poradkyně i školní psycholožka a taky profesorka češtiny v odborné komunikaci… A taky naše třídní na střední. Oni byli hodní, chápu, že se snažili,“ odtušil. Až na pár výjimek. Dodnes si vybavoval, jak s ním jeho třídní ztrácela nervy. Jenže takové věci bylo tak náročné učit se zpětně a málokdy to šlo ze dne na den. Mohla jej krásně naučit, že naznačovat, že je někdo tlustý, je obecně neslušné – to se ostatně naučil i od svých spolužáků, jelikož za to dostal facku – a on si to zapamatoval, stejně jako že by neměl zmiňovat spoustu dalších fyzických aspektů, ač to nemyslí posměšně a skutečně mu přijdou zajímavé a fascinující. Ale on pak stejně přišel a poukázal naopak na vtipné zakoktávání se, rytmus, v němž člověku tikalo oko nebo poklepával prsty, všechny možné povahové sklony i své naprosté nepochopení, proč se jeho spolužák, hrdý na svou maskulinitu, nenarodil jako dívka, když by mu tak krásně slušely dívčí šaty. „Asi bych zůstal rád, nějakou dobu. Peníze se budou hodit, až půjdu zase studovat. A obtížné, no, jak se to vezme. Většinu předmětů jsem se vždycky učil až doma z učebnic. Ne že bych profesory neposlouchal, snažil jsem se. Tedy, dokud jsem byl v učebně. Nejsem si jist, nakolik by mi to kurz nějak usnadnil. Sehnal jsem si pár videolekcí, učebnici a jednu aplikaci. A taky nějaké knížky. Myslím, že se k nim brzy dostanu, na což se těším, zatím mám jen krátké texty ve čtečce, a to není ono. Snažím se k tomu poslouchat audioknihy, abych věděl, jak se ta slova čtou. Zatím mi všechno dává smysl, více méně,“ odtušil a jemně se pousmál. Byl vděčný, že mu jeho nadřízený chtěl pomáhat, dovedl si ale představit, jak by v jeho případě probíhal jakýkoli kurz. Bylo by to zbytečné.

„Nu, jak myslíte,“ prohodil spíš sám pro sebe Damian. „Kdybyste si to rozmyslel, neváhejte si říct. A teď běžte, už tak jsme se dneska zdrželi nevítanou návštěvou. Určitě vás Helen i tak dost zaměstnává a já vás budu potřebovat v jedenáct na poradě.“

Sotva se za jeho asistentem zavřely dveře, zakroutil hlavou. Možná by měl přehodnotit pohled na toho kluka. Určitě nebyl idiot. V jistých společenských i běžných konverzacích byl naprosto nepoužitelný tak trochu způsobem, jakým se mnohdy prezentují introverti s dokonalým mozkem na určitou dovednost. Damian měl podezření, že by to mohly být jazyky. Pokud zvládne po měsíci a půl číst jednoduché texty v jazyce, který je sice slovanský, ale má odlišné písmo, pak ho určitě nemůže titulovat idiotem. Tuhle škatulku byl nucen vyškrtnout, ale zařadil si ho do jiné – byl jeden z těch příšerných asociálů, které na fakultě potkával poměrně často. Akorát pan Petiška tohle podivínství vyhnal do totálního extrému. Snad to byla daň za bravurní mozek zabývající se jinými informacemi a jeho kapacita na běžnou komunikaci s lidmi zkrátka nestačila. Chtěl jít dál studovat? Pochyboval, že by to byla práva. Předpokládal ale, pokud pochopil jeho monolog dobře, že by se stejně vrátil na studia prezenčně. A pak by mu utekl. Damian si povzdychl. Mohlo mu to být jedno, ale pokud by se ukázal jako schopný překladatel, nerad by ho pouštěl. Zamrkal – toto byla změna. Poprvé měl dojem, že ten kluk k něčemu bude, a nechtěl se ho zbavit. Bude ale muset na sobě pracovat a přestat být tak zbrklý.

Vzpomněl si, že mu slíbil návštěvu očního lékaře. Zvedl tedy telefon a za pár minut měl termín. Věděl, že doktor Procházka nové pacienty nebere a ti stávající čekají na vyšetření dlouhé týdny. Neměl rád protekci, ale usoudil, že se k ní někdy zkrátka musí snížit. Koneckonců Procházka se nevymlouval, byl si vědom toho, že je dlužný jednomu z Damianových lidí za úspěšný soudní spor s jedním pacientem. Sám si schůzku domluvil také. Chtěl mít jistotu, že jeho zrak je v pořádku, a zamlžená písmenka, která mu pozdě v noci tančí před očima, plynou jen z únavy.

Znovu zvedl telefon.

„Pane Petiško, na příští pátek mi neplánujte žádné schůzky. Domluvil jsem nám toho očního. Jedu s vámi. Budou vám rozkapávat oči, tudíž po vyšetření budete mírně indisponovaný.“

Eda s poděkováním a úsměvem, který jeho šéf nemohl vidět, jeho slova odsouhlasil. Byl tak trochu zvědavý, jak jeho návštěva dopadne, a zároveň vděčný, že jej muž nechtěl nechat jít samotného. Nikdy mu oči nerozkapávali, netušil, co by od toho měl čekat, z popisu pana Krause to ale znělo jako něco podobného injekci s anestetiky, a tak byl rád za jeho doprovod.

V kanceláři byl tou dobou teprve chvíli. Na chodbě jej odchytila Helena, potřebovala dokumenty k pár specifickým kauzám, a tak jí je dohledával prakticky hned, co do místnosti vešel. Teprve když telefon položil, měl tedy možnost vydechnout a zaměřit oči na svůj stůl – tedy na cosi, co tam předtím nebylo. Knihu. To u něj nebylo tak zvláštní, byl si ale jist, že zrovna tuto na stůl nepokládal. Na jejím přebalu ležel papír s ne zrovna úhledným vzkazem. Eda to písmo poznával velmi dobře. Nejednou panu Krausovi naznačil, že cokoli bude potřebovat napsat ručně, měl by to nechat na svém asistentovi. Nemyslel to zle, to už ale bylo jedno.

Zaměřil na papír oči. Postřehl cosi o vyrovnání, o nutnosti přijetí tohoto dárku. Dál se nedostal. Nepatrně knihu natočil, a v tu chvíli už si všiml i jejího hřbetu s autorem a názvem. Zajíkl se.

Panebože!

Papírek se volně snášel na stůl, zatímco on hleděl na přebal knihy, v očích posvátnou úctu. Takřka třesoucíma se rukama svazek prolistoval, jen narychlo. Byla to ona, byla to publikace, kterou u svého šéfa předtím viděl. Měl pocit, že stále ještě voněla.

Než si to stačil rozmyslet, otočil se na patě a vyběhl z kanceláře, rozrážeje první svoje dveře – vyděsil jakousi dámu, která zanadávala na jeho způsoby – a hned nato vpadl do těch vedoucích do kanceláře jeho šéfa. Dupání pravděpodobně jeho příchod ohlásilo samo o sobě, nemusel se tedy bát, že by panu Krausovi způsobil infarkt. Muž stál vedle svého stolu a hleděl na Edu, jako by se zbláznil. Mladík už byl zvyklý.

„Tohle… Panebože! Pane Krausi, vy vůbec nevíte, čeho se vzdáváte! Teď si ji nebudete moct přečíst, to jsem nechtěl, ale, ježiši, to je dokonalé!“ snažil se vyjádřit, zatímco knihou nadšeně mával prakticky těsně před jeho obličejem.

„Vy… Děkuju,“ řekl nakonec, jelikož nemohl najít správná slova, a prudce muže objal, vytahuje jej u toho kousek nad zem. Jen krátce ho na sebe natiskl, moc krátce, aby stačil nějak zareagovat, a přitom dost dlouho, aby ukázal, jak je nadšený. Zase jej postavil.

„Úžasné! Strašně se těším, až si ji znovu přečtu. Ne tedy v pracovní době, vážně ne, nemusíte se bát. Půjdu pracovat. Fakt. Bože, je skvělá. Ups, asi jsem vás vyrušil, že? Já vás nechám. Je to skvělý! Díky!“

V tu chvíli už byl zase ve dveřích, které za sebou zavíral. Na chodbě tou dobou pořád ještě stála ona dáma, hledíc na něj, jako by byl naprostý magor. Zazubil se na ni. Stále ze sebe nemohl setřást nadšení – ani tam, ani ve své kanceláři. Měl v rukou naprostý poklad.

Damian protočil očima a jemně povytáhl koutky úst do téměř neviditelného úsměvu. Změna – ten kluk byl naprostý magor, ale jeho nadšení mu rozhodně zvedlo náladu a musel uznat, že je i nakažlivé. Kdy někomu, kromě vyhraných případů, udělal radost? Opravdovou nefalšovanou, takovou, jakou on asi nikdy nezažije. A vlastně, kromě úspěchů ve škole, kdy se mu dostalo poklepání na rameno, ani nezažil. Pocítil zvláštní příval emocí, které už dlouho necítil. Nebránil se tomu je identifikovat jako závist. Na malinkou chvíli tomu klukovi neskutečně záviděl. To ho ovšem velmi rychle přešlo, když do dveří, taktéž bez klepání, vstoupila jeho bývalá tchýně a jedna ze společnic firmy.

„Porada bude za hodinu, Květo, potřebovala jsi ještě něco probrat mezi čtyřma očima?“ zeptal se trochu povýšeně Damian. Nemohl si pomoct, tou ženou pohrdal. Byla v jejich podniku malou paní a po Damianově rozvodu s její dcerou v podstatě neměla téměř žádný vliv na chod společnosti.

„Ale ani ne, jen jsem se musela ujistit, že jsem ve správné budově. Na chvíli jsem měla dojem, že jsem se ocitla v Jedličkově ústavu,“ zapředla.

„Vážně? Nicméně, co se týče pana Petišky, pláčeš na špatném hrobě. Tohle je produkt Magdalenina kontroverzního myšlení. Nevím, čeho tím chtěla docílit, ale nebyl to můj nápad přijmout toho bláznivého kluka. Nicméně úplně nemožný zase není. Ale to není tvoje věc. Chtěla jsi ještě něco, nebo jsi přišla jen sbírat drby a znovu mi vyčítat, že tvoje dcera přišla o bezednou kasičku?”

„Jsi hajzl, Damiane. Iveta si to nezasloužila a jen tak mimochodem, byla na testech a v ní ten problém nebyl. Takže je to dobře, že už s tebou není. Ale ty se smiř s tím, že jsi neplodný – ty chudáku!“ otočila se a práskla dveřmi.

Damian zavřel oči a pokoušel se uklidnit. Jeho tchyně vždycky věděla, kam ho zasáhnout, aby to bolelo. Smířil se s tím už dávno. Tušil, že je chyba v něm, přesto ale nahlas pronesený fakt citelně zabolel. To kvůli tomu začal podvědomě víc tíhnout k mužské populaci. Vybavila se mu rozesmátá šťastná tvář jeho asistenta. Byl tak jiný než všichni ti snobové, kterými byl neustále obklopený. Tak živelný, nezkrotný a přitom milý. V té chvíli měl dojem, že mu pomalu, ale jistě začíná šplouchat na maják. Ten pocit neměl poprvé. Pořád měl v plánu jít na lov a stále se k tomu nedostal. Kolik by ho stálo úsilí dostat svého asistenta do postele? S jeho naivitou by ho pravděpodobně měl na háčku za jednu večeři.

Přemýšlíš šulinem, ty magore – pomyslel si. Další dny si dal za úkol, že se tak nesmyslných úvah musí zbavit. Ten kluk je šílený, je jako vyžle, a Damian koneckonců odjakživa razil přesvědčení – co je v domě, není pro mě. Toho by se měl držet. Představa mít toho hubeného ukecaného kluka v posteli byla absurdní. Co by se v ní asi tak dověděl? Nechtěl vědět. Přesto se ho ta myšlenka držela až do večera a s ní usínal na pohovce v hale.