Kauza Eduard 5.

„Řekněte mi, pane Petiško, jste spokojený? Myslím tím v práci…,“ zeptal se Damian, snad aby přerušil ticho, které mezi nimi už nějakou chvíli vládlo. Šli pomalu úzkou cestou okolo polí a Damian byl nervózní, že se nemůže rozběhnout, jak byl jindy zvyklý. Do toho ten nezvyklý klid ze strany jinak neustále drmolícího asistenta ho rozčiloval.

Eda se na něj zadíval jemným pohledem a stejně jemně se i pousmál. Jako by byl zároveň kdesi v myšlenkách a zároveň tam, s černovlasým mužem kráčejícím po jeho boku.

„Je to hezké. Za poslední měsíc a kus jsem přečetl daleko víc knih, než bych si předtím mohl jen představit,“ vydechl nadšeně. Všiml si, jak si jej jeho nadřízený krapet nechápavě přeměřuje, proto svou myšlenku rozvinul. „Na škole na nás vždycky měli strašně moc požadavků. Práva jsou tak neosobní. Teď mám spoustu volného času, po práci, i cestou tam. A paní Helena je fajn. Nikdy se nezlobí, když jí něco zničím, nějaké dokumenty, a chodí si se mnou ráno povídat. Říkala teda, že o tom vám říkat nemám, že byste jí to zakázal, ale pak mi to povolila, že prý stejně víte, že jinak by to vykládala vám, a o to nestojíte. Dokonce mi jednou pomáhala s přeskládáním toho mého archivu. Je pravda, že pak ji něco napadlo – řešení nějakého případu, možná – upustila všechno, co držela v rukou, aby mohla gestikulovat, a pak mě v tom nechala, ale zase jí to prý velmi pomohlo, takže v pořádku.“

Jeho šéf vypadal, jako by o takový výčet tak úplně nestál. Eda tomu moc nerozuměl.

„A vy jste taky hodný. Je teda pravda, že umíte být pěkně nevrlý, hlavně po ránu. V tom má paní recepční pravdu. Myslím, že to bude tím, že špatně spíte. Možná byste měl chodit dřív. Pak jste unavený a Helena říká, že když k vám chodí opravdu brzy, vypadáte, že jí ukousnete hlavu. Ale jste k nám ke všem spravedlivý, ke všem stejně. Je pravda, že pořád nechápu, proč jste mě vlastně vzal, když si pochůzky vyřizujete sám, kávu i jídlo si evidentně umíte přinést sám, ke klientům si sedáte sám a vlastně po mně nechcete nic z toho, co jsem se učil na škole. Ale nemůžu si stěžovat, je to skvělé místo a dobře mi platíte, což se bude hodit. A jste nižší než já. Na škole byli všichni profesoři vyšší, stoupali si pokud možno ještě na stupínek a mě pak bolelo za krkem.“

Damian si ho přeměřil pohledem. Zase neměl tušení, jestli si z něj ten kluk neudělal dobrý den, ale když viděl jeho upřímný výraz, usoudil, že si nemusí dělat starosti. Bylo to nešťastně šťastné stvoření, které moc rozumu nepobralo. Nechápal, jak mohl se svým intelektem a šikovností zvládnout dva semestry na právech. Napadlo ho, že mohla zaúřadovat matka. Stejně jako v případě místa asistenta, které mu teď náleží. A byl opravdu vyšší. V tom ten kluk nelhal. To ho ale nijak netrápilo. Přestože byl opravdu prcek, věděl o sobě, že stačí jeden jediný jeho studený pohled a dokáže se roztřást i svalovec o dvě hlavy vyšší. Fungovalo to na všechny, kromě babičky a jeho mentálně zaostalého asistenta. Rozhodl se jeho slova nerozvádět.

„Moc dobře víte, co po vás požaduji. Nemíním vás tahat do případů, když nemáte dodělanou školu. Ta přípravka, kterou první rok je, nestačí. Ovšem jsem rád, že jste mezi nás tak báječně zapadl,“ pronesl sarkasticky. Byl si dobře vědom toho, že o něm po firmě neustále kolují drby, ale možná nestál o to se je dovědět. Jednu výhodu ovšem žvanění toho kluka mělo. Pokud by opravdu potřeboval něco vědět, stačilo se zeptat. On totiž evidentně vyslepičí i to, co neví.

Pomalou chůzí přešli přes pole, přičemž Damian celou dobu házel psům tenisáky, když už byli ochuzení o běh se svým pánem. Zastavili se u lesíka, ve kterém se skvělo malé, sinicemi porostlé jezírko. Damiana už bolela ruka, přece jen levou nebyl zvyklý používat tak intenzivně a házení tenisáků bylo docela vyčerpávající.

A jestli měl jeho asistent nějakou dobrou vlastnost, byla to všímavost. Sebral mu tenisáky z rukou a pokoušel se žonglovat. Damian se vnitřně klátil smíchy. Eduard byl vážně nešika. A ten nešika nelenil a hodil. Jeden z míčků dopadl do hustého křoví a druhý skončil v zeleném bahnitém jezírku. Vzápětí už Damian jen s vytřeštěnýma očima sledoval Bellu, která se pokoušela dohonit Maxe, aby byl tenisák vhozený do zelené břečky jejím triumfem. Po chvíli byli oba psi mokří, špinaví a zapáchali.

Eda si zatím zděšeně přitiskl ruce na ústa a vykulenýma očima pozoroval katastrofu, kterou způsobil.

„Panebože. Omlouvám se! To jsem nechtěl,“ otočil se na svého šéfa, který vypadal úplně stejně zděšený. Eda byl na házení nešikovný už od dětství, nedovedl poslat jakýkoli předmět rovně před sebe, natož se trefit do nějakého cíle. A jeho smůla pak všechno dokončila. Psi byli celí špinaví a on věděl, že si jeho společník už představuje, jak je bude muset čistit.

„Já jsem příšerný mamlas. Věděl jsem, že házet neumím, ale nenapadlo mě… nepamatoval jsem si, že to bylo takhle mizerné. A ztratil jsem vám míček… Já pro něj dojdu, počkejte,“ zkusil ještě, protože si to chtěl alespoň trochu vyžehlit, a rychle se přihnal k neprostupnému porostu. Míček v něm byl zaklíněn poměrně hluboko, ač ne v nedosažitelné vzdálenosti.

Dříve, než jej pan Kraus stačil zastavit, rychle mezi změť větví strčil ruku, svíraje ji kolem tenisáku. Do ruky a částečně i do tváře, kterou o ně opřel, se mu zaryly trny. Obojí jej zaštípalo. Rychle ruku vytáhl.

„Mám ho! Au,“ dostal ze sebe, když mu poraněnou tvář i ruku ofoukl ledový vítr. Nebylo to příjemné.

Damian si promnul spánky. Už od první katastrofy toho dne se o něj pokoušela bolest hlavy a teď měl dojem, že už se jí neubrání. Rozšířené modré oči na něj bolestně hleděly a z rány těsně pod obrubou brýlí pomalu stékaly kapky rudé krve. Halloweenskému vzhledu pak rozhodně pomohlo, když si ji stíral poraněnou rukou a posléze tričkem.

„Nechte toho!“ utrhl se na něj Damian, ačkoli do svých slov nedal tolik chladu, jako tomu bývalo jindy. Vytáhl klasický bavlněný kapesník a pokoušel se mu otřít tvář. „Někdy mám vážně dojem, jako byste mnou manipuloval. Řeknete nějakou naprostou netaktnost, která mi zvedne tlak, a pak přede mě postavíte půlku mého oblíbeného pekařství, půl dne nato naprosto dorasujete mé psy, a abych vám za to neutrhl hlavu, raději skočíte do Dřišťálu,“ vyčítal mu, zatímco mu opatrně otíral krev z obličeje i krku. Moc to nepomohlo, ale stejně mu kapesník vtiskl do dlaně, ať si ho může přiložit na ranky.

„Můžete mi říct, proč děláte takové věci? Já jsem z vás nešťastný, copak jste ty obrovské trny neviděl, než jste do toho keře tak zbrkle skočil? Copak tohle stojí za hloupý tenisák?“ láteřil, zatímco obíral jeho oblečení od dalších ostrých trnů, které se jeho necitelným vpádem do nebezpečného keře přichytily na látce.

Eda zatím poslušně tiskl kapesník na pulzující tvář a krapet nešťastně hleděl na svého zoufalého šéfa. Věděl o těch trnech? Asi ano, věděl, že tam nějaké byly, ale nečekal jich tolik, nečekal je tak ostré, nečekal je přesně tam, kam zabořil paži. Skutečné rozměry a množství ostrých hrotů poznal, až když je měl zabodnuté v kůži.

„No… myslel jsem, že tady nebudou. Asi jsem nějaké viděl, ale ne takhle. Splývají s tím keřem, nejspíš,“ řekl a zadíval se na změť dřeva. Keř byl pod jeho očima celý neznatelně rozmazaný a z jeho pohledu už se všechny trny opět šikovně ukryly.

Po cestě zpět pak mezi nimi panovalo ticho. Damian se tvářil, jako by radši ani nechtěl slyšet nic dalšího, a Edu celá situace částečně mrzela a částečně netušil, co přesně by měl říkat. Tvář jej v průběhu přestala štípat, ranky to byly pouze povrchové, jakých už měl mnoho. Věděl, že ani jizvy z nich nebudou. Kolem nich se přitom proháněli stále nadšení, kompletně zašpinění psi.

„Pomůžu vám je nějak omýt? Je to moje chyba, že jsou takhle špinaví,“ odtušil Eda, když už stáli před domem. Jeho šéf už procházel dovnitř, vydal se tedy za ním, hlavu stále plnou myšlenek. Než si to uvědomil, levým bokem narazil do rámu dveří takovou silou, že zavrávoral. Rukou si začal třít poraněné místo, krom tichého au ale nevydal ani hlásku. Byl na takové věci zvyklý, stejně jako házení i narážení do dveří z něj dělalo mamlase prakticky neustále. Byl nepozorný, věděl to.

Damian se na chvíli zastavil a pozorně si ho prohlížel. Byl vážně tak zbrklý a nešikovný? To ani nemohla být pravda. Vzpomínal zpětně, jak ho kdysi zaujal nezvyklý postoj, když se zaobíral dokumenty. Když měl něco přečíst nebo udělat nějakou drobnost, měl nos zabořený skoro v papírech. Dnes při krájení zeleniny byl shrbený a soustředěný víc, než by si ta činnost zasluhovala, a ty trny na tom keři křičely už z dálky – nepřibližuj se, ublížím ti. Poslední tečka byla, že se málem netrefil do dveří. Tohle nebyla nešikovnost, rozhodně ne v plné míře. Měl jeho brýle na očích, bez nich by byl Eduard slepý jako krtek. Byly ale pro jeho oči vhodné?

„Vy si zajdete do sprchy, já si psy umyju sám. Ještě předtím bych rád věděl, kdy jste naposledy byl u očního lékaře?“

„No,“ zamyslel se Eda, „to už nějaký čas bude.“ Uvědomil si to, teprve když ta slova vyslovil, předtím jej totiž vlastně nenapadlo nad tím přemýšlet. Pamatoval si na dobu, kdy ještě brýle neměl – bylo to dlouho, matka se o jeho zrak nezajímala a ten se průběžně zhoršoval, až dokud se opravdu nemohl ani učit. Byla to mizerná doba, tehdy byl ještě nešikovnější než nyní. Jakmile brýle poprvé nasadil, bylo to, jako by se znovu narodil, a tento pocit mu zůstal. Viděl. To byla úžasná změna oproti stavu, když brýle neměl.

„Před… jedenácti lety?“ To bylo hodně. Jakmile slyšel svůj vlastní hlas, skoro se lekl. Jeho známí chodili k očaři pravidelně. Jeho to ale nikdy nenapadlo, matka jej nechávala po celé dětství, měl brýle, měl, tak co by chtěl dál řešit. Teď už byl dva roky formálně dospělý, neměl v sobě ale žádný zvyk řešit, jestli by skutečně nemohl vidět lépe.

Vlastně měl za to, že nemohl. Viděl, přečetl na dálku číslo přijíždějící tramvaje, většinou, a více méně dovedl číst, ačkoli se nad knihou dost nezdravě nakláněl. Měl by chtít něco víc? Netušil co.

Damian zamrkal. Jedenáct let, to znamenalo naposledy v devíti.

„To je dost dlouho. Já jsem tedy takové problémy nikdy řešit nemusel, ale pamatuji si, jak Helena skoro každý rok běhala se svým synem k očnímu, protože v pubertě se mu zrak neustále měnil. Vy jste od přírody nemehlo, nepřesvědčíte mě, že to tak není, ale to vaše mžourání do knih a to, co jsem viděl dnes… Já vás k tomu nutit nemůžu, jste svéprávný, ale mám jednoho známého dobrého očního specialistu. Co byste řekl na to, kdybych vás k němu objednal? Pokud nic nezjistí, aspoň budete mít jistotu, že vaše neohrabanost není vinou vašeho zraku. Nechte si to projít hlavou, ale doporučoval bych vám mou nabídku přijmout, protože najít dobrého očaře, který by vás vzal během následujícího měsíce, je nemožné,“ přemýšlel a u toho vytahoval ze skříně čisté triko a kalhoty. „Běžte se osprchovat a rozmyslete si to. Já se jdu věnovat těm zabláceným štěkajícím potvorám.“

Eda s poděkováním převzal nabízené oblečení a přesunul se do veliké koupelny, kterou už poznal při úklidu. Tam si prvně prohlédl sám sebe v zrcadle. Vypadal jako střihoruký Edvard, což tak sedělo. Zapřemýšlel, jestli mu pan Kraus říká Edvarde právě kvůli jeho nešikovnosti. Sundal si brýle. Chvíli slepě mžoural, jelikož na prostředí, ve kterém byl, přece jen nebyl navyklý, a znovu málem vrazil do rámu, tentokrát sprchy. Pak už měl ale sám pro sebe horkou vodu i spoustu myšlenek. Tedy, hned po tom, co panu Krausovi přerovnal v rohu vany vyskládané šampony podle velikosti.

Musel uznat, něco na tom bylo. Kdyby jej už dříve napadlo zkusit se k očaři objednat, snad by to i udělal. Na svém účtu míval nějaké ty peníze, tehdy ještě od otce, dokud žil, a kapesné od matky, ty mu ale nyní sebrala. Faktem zůstávalo, pokud si doktora zaplatí, přijde o většinu peněz, které si šetřil na odchod od své opatrovnice. Na jinou stranu, keř, do kterého se vnořil, byl vážně plný trnů a jeho nevšímavost tu nebyla tak úplně přirozená, ne zdravě vidícím lidem. Stálo to za zkoušku. Nechtěl, aby z něj pan Kraus byl zoufalý. Pokud by pak byl trochu méně nešikovný, třeba by tím muži udělal radost.

Netušil proč, měl ale pocit, že o to se v případě jeho nadřízeného mnoho lidí nesnažilo. Mohl být jeden z prvních.

Když čistý koupelnu opouštěl, jeho šéf ještě v domě nebyl. Sám tedy dodělal poslední činnosti chybějící k dokonalé čistotě domu a pak se přemístil do kuchyně. Věděl, že se blížila doba, kdy si muž poroučel druhé kafe – to nebylo vždy, pouze ve dny, kdy se zdál unavený. Dnes takový den nastal, a tak mu Eda takřka automaticky připravil voňavý hrníček.

„Pro vás. Dáte si, že? Promiňte mi ty psy, nechci vám přidělávat práci,“ odtušil, když už u něj pan Kraus seděl, a sám se sesunul k němu. K nabídce návštěvy očního už se tou dobou vyjádřit stihl. Souhlasil.

„Douklidil jsem to tu. Už jen to vaření.“ Proti jeho vůli se mu v očích objevily náznaky jiskřiček a rty se mu nepatrně zvlnily. „Těším se. Bude mi ctí se od vás učit, Helena říká, že jste výjimečný kuchař. Že prý jste jednou přinesl do práce nějaké sušenky, myslím, a že byly dokonalé. Tak prý mám dávat pozor, jak můžu, abych jí mohl pravidelně vařit, protože restaurace naproti firmě už jí leze krkem. Myslím, že to nemyslela vážně, ačkoli to řekla velmi přesvědčivě. Ale stejně se od vás rád budu učit. Nevím tedy, co bych vás já měl naučit na oplátku, myslím, že bábovku zvládnete také,“ pokrčil rameny, nadšení z jeho tváře ale nemizelo. Byl jako dítě čekající na pokyny – jako to plavovlasé dítě, které takhle stálo se svou chůvou a zbožně na ni hledělo, zatímco ona míchala hustou voňavou směs.

Zase ho překvapil. Ale Damian už se snad nedivil ničemu.

„To je snad poprvé, co jste mi vysekl nějakou pochvalu, jsem potěšen.“ Jeho oči se usmály. „A děkuji za kávu.“ Položil mu zdravou ruku na rameno a lehce stiskl. Viděl už ho bez košile, ale tenkrát si ho neprohlížel. Ten kluk byl neuvěřitelně hubený.

„Jíte vy vůbec? Jste strašně kostnatý,“ šeptl spíš jen sám pro sebe, než že by mluvil na něj. Někdy měl dojem, že by toho kluka měl adoptovat. Z nějakého důvodu – netušil, co ho k němu vedlo – začal mít vůči němu jakýsi ochranitelský pud. Bál se sám sebe a své podvědomé reakce, aby jednou, až budou v práci, jej nenutil, aby se šel pořádně nasnídat. Neměl ponětí, jestli také chodí někam na oběd, ale v restauraci, kam chodili všichni z firmy, ho vídával zřídkakdy. Ty jeho extempore, při kterých se málem přizabil, ho v poslední době taky nenechávaly chladným. A byl potěšený, že mu kývl na tu návštěvu očního.

Zamrkal, když viděl, že mu Eduard něco vykládá a on vůbec netušil co. Bylo mu jasné, že z něj nic moc konstruktivního nevyleze, a tudíž o moc nepřišel.

Možná nechodil na obědy zkrátka proto, že neměl tolik peněz, zatím dostal jen dvě výplaty… Bůh ví, jak ten kluk žije… Možná by mu měl dát Sodexo kartu dřív než po uplynutí tříměsíční zkušební doby, aby mohl chodit na obědy jako každý normální zaměstnanec. Také nové brýle, pokud budou potřeba, nestojí jen pár stovek. Rozhodl se, že mu na Sodexo účet pošle celou roční částku najednou. Moc totiž netušil, jak by vysvětloval to, že by mu ty brýle klidně zaplatil, kdyby mu na ně scházely peníze. Pro tohle neměl vysvětlení totiž ani sám u sebe. Byla pravda, že pokud bude míň politých dokumentů, jeho košil a Heleniných halenek, bude svět přece jen trochu míň stresující. Když si to ale zaplatí sám ze svých benefitů? Měl jasno. A v tu chvíli si uvědomil, že se nejspíš zbláznil. Jenže kdo byl, aby nechal mňoukající kotě sedět u dálnice a nepostaral se o něj? Co na tom, že už je pár let podle data narození dospělý. Vždycky měl slabost pro postižené děti, a proto navštěvoval výhradně charitativní plesy, které pořádaly organizace zabývající se právě dětmi s postižením. A Eduard Petiška byl někdy vážně jako dítě. Dítě, které neznalo svět.

Nad tímto vším přemítal, když vkládal kachnu do rozehřáté trouby a gratuloval si, že to tentokrát nebyl on, kdo se popálil nebo říznul. Eduarda nechal krájet zeleninu a opět viděl to soustředění. Byl roztomilý. V hlavě mu zablikala červená kontrolka. Jeho asistent nemohl být roztomilý, jeho asistent byl slabomyslné nemehlo. A možná právě proto byl roztomilý. Potřásl podrážděně hlavou – na tohle by měl velmi rychle zapomenout.

„Kachna je v troubě, brambory na plechu, vy už se s tou zeleninou nějak vypořádáte sám. Potom ten salát dochutím. Já bych se šel osprchovat. Budu vám věřit, že se nepořežete…“

Eda se zazubil, jak nejzářivěji dovedl, a dokonce svému šéfovi předvedl něco, co by se dalo považovat za salutování, kdyby se u toho netvářil tak nadšeně.

„Nebojte, pane Krausi, o vaši kuchyň je skvěle postaráno. Nemohl bych zničit náš úklid svou krví. A taky vaše nervy. Krájení zeleniny je moje silná stránka.“

Odpovědi se nedočkal. Možná to bylo dobře.

Jeho slova se pak potvrdila. Kuchyň přežila, on také přežil a zanedlouho se zelenina skvěla ve velké míse, připravená na příchod pana Krause, který s ní provede další ze svých čar a přemění ji na mistrovské dílo. Tak se po nějaké době i stalo, muž přišel v čistém oblečení s ještě vlhkými vlasy, vyhrnul si rukáv a zručnými pohyby začal upravovat již nachystané kousky. Eda mu po celou dobu ochotně koukal pod ruce – tedy ruku.

Měli ještě nějaký čas, než se dodělá kachna. Na převlékání do večerního oděvu bylo brzy, minimálně v Edově případě, a tak se pouze na chvíli usadili na prostorný gauč vévodící obývacímu pokoji. Tedy, Damian se usadil – Eda byl plně pohlcen obrovskou knihovnou táhnoucí se podél celé zdi, a když získal povolení prohlédnout si knihy v ní, nic už ho na pohovce nemohlo udržet.

„Panebože! Vy máte dokonalou sbírku,“ pochvaloval si, když už držel asi desátý titul, s posvátnou úctou přejížděl bříšky prstů po přebalu a nahlížel do řádků knih. Byl nadšený, pan Kraus byl majitelem limitovaných kousků, jaké dnes už nešly sehnat. Ve firmě měl primárně knihy o právech. Zde? Bylo tu všechno, jen ne práce. Nacházel klasiku i cizojazyčné poklady, staré knížky i novější.

„Ne,“ vydechl pak. Měl dojem, že ho snad šálí zrak – nebylo by to divné, možná vážně neviděl nejlépe. Toto si ale nemohl splést. Jemně knihu vytáhl, vykulil oči a se vzrušením se otočil ke svému společníkovi. Tmavé oči jej pozorovaly. „Vy máte Východní klíč!“ Zamával knihou ve vzduchu – jen opatrně, ohleduplně. „Žádné už se nedotiskávají, autorka je prakticky neznámá a nakladatelství, které tu knihu vydalo, už neexistuje. Četl jsem ji jen ve čtečce. Bože, a dokonce je to ta stará, původní, ještě z Československa!“ Knihy patřící do doby před jeho narozením pro něj byly ještě cennější než ty nové. Znal děj té knihy, přesto ale cítil, jak mu hoří oči nadšením.

„Panebože, to je úžasné. Úžasné. Všechno tady je úžasné, ale tahle knížka je nejlepší.“ Chtěl knihu prolistovat, narazil ale na něco, co nečekal. Na záložku. „Pane Krausi! Vy jste ji nedočetl?“

Nepotřeboval odpověď, viděl to na něm. Spěšně se přemístil ke gauči tak, že na něj málem přepadl. Posadil se vedle svého šéfa, nohy si skládaje pod sebe, a strčil mu titul do klína.

„Vy jste se dostal jen na stranu čtyřicet dva! Přicházíte o tu nejlepší část! Tohle musíte dočíst. Podívejte, tady už začíná další kapitola,“ ukázal mu, co měl na mysli, nakláněje se k němu, „a hned v té přijde úžasný zvrat. Tam se prostě musíte dostat, předtím nemáte právo tu knížku nechat být.“

Mluvil zapáleně a zcela vážně, bylo mu jedno, jak významný muž s ním sedí. Jako vždy.

Nechal mu knihu v klíně a pro jistotu prolistoval i další tituly, které sám zbožňoval. Zjistil, že na tom jeho nadřízený byl všude velmi podobně. Všechno bylo plné záložek.

„Jak můžete?“

Zase se vrátil na pohovku a přebral si knihu, kterou Damianovi předtím vtiskl.

„Co vůbec čtete, když jste nedočetl tak krásné knihy? Pane Krausi, musíte dočíst tohle, a pak ty ostatní, co jsem vám ukazoval. A taky pár dalších, které tu vůbec nemáte. Přicházíte o strašně moc! Nedivím se, že vás čtení zas tak nechytá, když jste se nikam nedostal. Musíte se k těm knihám vrátit. U některých mám tedy doma lepší překlad, tak bych vám radši půjčil ten, nebo můžete číst v originále, ale i tohle pro příběh stačí. Nemůžete žít, aniž byste ty knihy znal.“

Damian se uchechtl.

„Můžu žít docela dobře. Pane Petiško, já na čtení nemám čas,“ sdělil mu vyčítavě. „Vy to máte jednoduché, ve čtyři vystřelíte ze dveří firmy a pustíte z hlavy všechno, co se tam za celý den dělo. Já ne. A hlavně mi nevyčítejte, že neumím odpočívat. Jednou za čas si před spaním vezmu knihu do rukou. Většinou po pár stránkách usnu a je úplně jedno, jak je ta kniha zajímavá. Jednou se k nim vrátím, ale v současné době pro mě nemá smysl cokoli rozčítat, kromě smluv a podkladů na případy. Uznávám, že to není příliš vzrušující četba, ale je to odpověď na vaši otázku. Jsem rád, že oceňujete mou pestrou knihovnu. Je vám k dispozici, půjčte si cokoli. Věřím, že vy na knihy dáte pozor.“

Odsunul kupu knih, kterou mu Eduard naskládal do klína, a zvedl se, aby zkontroloval kachnu.

„Měli bychom se převléknout. Pan a paní Johnsonovi tady budou za půl hodiny,“ podotknul a odešel do šatny, aby odtud donesl Eduardovo oblečení, které v rychlosti přejel parní žehličkou.

Eda se zatím trochu učesal, rozdělil vlasy, aby pěšinka v nich nebyla úplně křivá, a přebral si od svého nadřízeného košili. Převlékl se.

„Pomůžu vám s úpravami. Zvedněte ruce,“ poručil, a když to jeho šéf udělal, přetáhl mu tričko přes hlavu. Damian překvapeně zamrkal a Eda se usmál. Věděl, že to by muž jistě ještě zvládl, stálo by jej to ale spoustu času a energie. Tak proč mu nepomoct?

Stejně tak mu ve vzduchu přidržel rozepnutou košili, a když si ji navlékl, postupně mu zapnul všechny knoflíky. Oči mu u toho mimoděk sklouzly na pevné svaly na břiše i prsou. Nedivil se, že se jeho nadřízený líbil dívkám v pekárně i některým dalším z firmy, opravdu byl moc hezký. Jako z nějaké knížky. Eda by si ho dovedl představit jako jednoho ze současných hrdinů, o kterých po večerech četl.

„Ještě vlasy. Myslím, že vám udělám to co posledně,“ nadhodil a usadil muže na gauč, zády k sobě. Z koupelny přinesl kartáč i gumičku, klekl si k němu, tedy nad něj, a svědomitě mu pramen po pramenu celou černou záplavu rozčesal. Dával si na čas, stejně jako prvně, a pracoval s totožnou jemností a opatrností.

„Stejně to nechápu,“ odtušil, když zrovna rozčesával prameny u jeho uší. Prsty volné ruky měl zvolna položené na kůži, aby mu kartáčem o ucho nešikovně nezavadil. „Jak můžete nemít čas? Chci říct, vy jste šéf, vy si můžete dát volno kdykoli chcete a odcházet klidně přede mnou. Co vy děláte, když nečtete? Jako mimo práci. Přijdete sem, postaráte se o zvířata a o sebe, možná se jdete proběhnout. A co pak? Se zlomenou rukou na koni jezdit nemůžete. Tak čím se bavíte, nevím, o dovolených?“

Damian se na něj obrátil a podíval se mu do očí.

„Ano, to bych jistě mohl. Mohl bych odmítnout některé případy a soustředit se jen na chod podniku. Ale to by mě nebavilo, tak bych to nechtěl. Kromě toho mnozí z klientů chtějí přímo mě. Taky jako jediný ze všech se soustředím na jedno z odvětví rodinného práva, nemohl bych to hodit na někoho jiného. Nemůžu si dovolit se ve tři sebrat a odejít, rozhodně ne často, protože další dny bych pak musel pracovat do noci a to nechci. Dovolenou si beru velmi zřídka, převážně jen na pár dní. Většinou proto, že chci udělat něco na baráku. Co můžu, to si dělám sám, protože mě to baví. To je můj relax, tak jako máte vy knihy…“

A tohle je taky úžasný relax – pomyslel si hned poté, co ho prstíky pošimraly na krku, když se pokoušely zachytit neposlušný pramen vlasů. Neměl by mu něco takového dovolit, přišlo mu to příliš intimní, i když podle pohledu do jeho tváře by nic takového nesoudil.

„Myslím, že už by to stačilo,“ ošil se a vstal. Zkontroloval vzhled svého kadeřníka a byl spokojen. Navlékl na sebe ještě zástěru a šel podlít kachnu, která už byla zlatá a vypadala i voněla báječně. Trochou výpeku podlil brambory, které vložil do trouby zapéct a naposledy zkontroloval třešňovou omáčku, do níž přihodil další snítku tymiánu. Luxus. Měl už hlad, ale musel ještě chvíli vydržet. Sedl si tedy ke smlouvám. Chtěl je naposledy zkontrolovat.

Eda se posadil vedle černovláska, nohy si skládaje pod sebe, a nepatrně naklonil hlavu na stranu. Stále jej příliš nechápal. Bylo tolik skvělých věcí, které mohl dělat. I kdyby se mu práva zdála úžasně zábavná, svět byl tak pestrý.

„Tak proč tu firmu vedete?“ zeptal se bezelstně. Všiml si, že jeho šéf dotaz pravděpodobně zcela nepochopil, pokusil se jej tedy rozvést. „Jestliže vás nejvíc baví případy, proč se staráte i o chod firmy? Povinnosti, které se k němu vážou, vždycky můžete rozdělit. Na jednoho člověka by to možná bylo moc, když ale vytvoříte určitý počet něčeho jako samosprávné celky, kterým vyberete šéfa – nebo najmete nového – sám pak můžete jen vyhodnocovat jejich hlášení, případně radit s nějakými problémy. Anebo pokud teď nepostrádáte peníze, to nemusíte dělat vůbec. Chci říct, pokud nejlepší jsou pro vás případy, dělejte jenom ty. Můžete být klasický zaměstnanec, ti jsou potřeba vždycky,“ pokrčil rameny.

Snad na to opět měla vliv jeho odtrženost od společnosti, naprosté postrádání jakéhosi citu pro hodnoty, které většina uznávala. V čem byl rozdíl mezi těmi pozicemi? Pro něj pouze v penězích. A pokud nebyla krize, byly ty zbytečné.

Damian si promnul kořen nosu. Nemínil se mu svěřovat, jak těžká byla cesta k tomuto cíli a co všechno musel obětovat, aby se k němu dostal. Nemínil se svého postu vzdát.

„To, o čem jste mluvil, jste odhadl dobře. Tak to funguje. Mám samozřejmě společníky, kteří se starají o dceřiné společnosti v zahraničí, další manažery tady v Praze, které byste koneckonců už měl znát. Se spoustou povinností mi pomáhal Rudolf, můj bývalý asistent. Byl dokonalý ekonom a ještě lepší právní poradce. Jeho podporu teď nemám, proto to působí, že neustále pracuji. Samozřejmě, že všechno nestojí jen na mně… jen, jak to říct – někdo musí být tím hybným kolem, které celou tu mašinerii drží bez chaosu v chodu. Jistě, mohl bych se toho vzdát, jsem vlastním pánem, a i kdybych teď přestal úplně pracovat, tak nezchudnu. Ale řekněte mi, proč bych to dělal? Abych měl čas na čtení? Byl jsem celý život, od dítěte, vychováván k tomu, že jednou budu sedět na této židli, a sedím na ní rád. Ta práce mě uspokojuje, nedovedu si představit dělat něco jiného, nebo své povinnosti předat někomu jinému,“ vysvětlil a zamyslel se. Vlastně nad tímto nikdy nepřemýšlel. Byla to ale pravda. Většinou mu nevadilo pracovat dlouho a odjíždět z práce v podvečer. Když měl čas se jít proběhnout se psy a udělat to, co měl naplánované doma, bylo mu jedno, kdy skončí. Neměl nikoho krom psů, komu by chyběl a komu by byl nucený se věnovat.

„Stejně myslím, že byste tím hybným kolem, jak říkáte, nemusel být nutně vy. Chci říct, jste majitel, to nemusí nutně znamenat, že budete dělat i toto. Můžete si na to najmout někoho, kdo vám bude jenom podávat hlášení, a sám to kontrolovat a dělat případy. Nemyslel jsem konkrétně kvůli čtení, ačkoli bych vám samozřejmě ochotně doporučil asi sto padesát tisíc knih, které si v následujících šesti měsících prostě musíte přečíst – do té doby objevím dalších sto padesát tisíc. Může to být kvůli kterékoli volnočasové aktivitě. Co vás baví? Teď nic krom práce neděláte, tak co vás bavilo předtím? Co jste chtěl dělat, než jste se dostal k právům?“ Na chvíli se odmlčel a jen se na něj zadíval. Vzpomněl si na další jeho slova – byl k tomuto chystán už od dětství. Tomu Eda rozuměl více než dobře. Svým způsobem mu jej bylo líto, ačkoli byl rád, že to pana Krause nakonec svým způsobem chytlo. Kdyby i on někdy našel kouzlo práv, jistě by byl nadšený.

„Pane Krausi, nikdo se nenarodí jako advokát. Chápu, že na vás rodiče měli takové požadavky, ale stejně – když jste byl malý, nemohl jste vědět, co přesně něco takového obnáší. Mohl jste chtít být kouzelník, nebo zpěvák, tanečník, zahradník, nebo pečovatel o zvířata v zoo, těžko říct – takovéhle práce. Jistěže byste je dnes už nedělal, odvíjely se ale od toho, co vás zajímalo, co vás bavilo. Tak co jste chtěl dělat vy? Tomu byste se měl věnovat ve svém volném čase. Nemohlo to ve vás jen tak umřít.“

Damian se zamyslel. Dlouho už nebloudil ve vzpomínkách, které předcházely tomu, kdy si ho vzal do parády jeho děd. Byl malý, tak malý, že vzpomínky byly hodně mlhavé. Na pár věcí si však vzpomněl.

„Když mi byly asi čtyři, chtěl jsem být archeologem…,“ odmlčel se. Nechal toulat svou mysl po egyptských píscích a viděl nadšení své matky, když s tátou objevili kousky jakéhosi nádobí a úlomky kostí. Další dny se pak procházeli po památkách, které Damiana uchvátily, na rozdíl od neustále fňukajícího Viliama, který vyžadoval návštěvu pláže.

„A rok nato jsem chtěl být prezidentem, kterým jsem se i stal, ačkoli jen svého malého světa. Už ve školce jsem úkoloval a řídil všechny děti ve třídě a myslím, že jsem to zkoušel i s učitelkami. Po nástupu na základní školu jsem velmi rychle zjišťoval, co to obnáší. Můj děd mě brával k soudu, byl jsem s ním často ve firmě. Snad jen jednou poté, to už jsem byl téměř dospělý, jsem zatoužil dělat něco jiného. To, čím jsem se stal, byl můj sen. To mě bavilo odjakživa. Nechci dělat nic jiného a nechci ani měnit to, jak to dělám. Ale to jste slyšet nechtěl, že? Volný čas. Mám dost volného času, abych dělal, co mě baví. Baví mě vařit, naučil jsem se zahradničit, rád něco kutím. Ten dřevník venku jsem si postavil sám. Starám se o zahradu i o sad. Uspokojuje mě to. Neříkám, že vůbec nikdy nečtu, jednou za čas si knihu vezmu do rukou. Nejsem barbar, jak si o mně jistě myslíte. Jednu dobu, někdy na střední, jsem hodně četl. Později už mi to přišlo jako ztráta času. Na vysoké už jsem měl jiné zájmy, mimo učení jsem pracoval i ve firmě. Takže, já mám spoustu zájmů, ale vy máte pouze jeden koníček. Ušlechtilý sice, ale někdy je třeba se odpoutat od víl, robotů a romantických hrdinů. Chápu, že v tom vidíte útěk od reality, ale měl byste se taky někdy hýbat, a nejen se hrbit u příběhů a kazit si oči.“

„Hmm,“ přitakal Eda zamyšleně, oči zafixované částečně na muže před sebou a částečně na prostornou knihovnu, která se v tu chvíli nacházela za jeho zády. Přemýšlel. „Nemyslím, že byste byl barbar,“ zhodnotil nakonec zcela upřímně, „jste svůj. To je dobře. Ne každého musí nutně bavit to, co baví mě, ačkoli si myslím, že na všem je něco krásného, a kdybyste to zkusil, zamiloval byste si knihy znovu, podobně jako já. Ale na naprostém vrcholu pro vás nemusí nutně být zrovna čtení. Víte, myslím, že pokud je vaše práce zároveň to, co vás baví ze všeho nejvíc, ještě jste svůj skutečný koníček nenašel. Chci říct, já knihy zbožňuji, ale existují věci, které mohu dělat a u kterých nad příběhy nepřemýšlím. Má to tak být. Jestli nic takového nemáte, možná byste ještě měl hledat. Vaření je úžasné, stejně tak já rád jezdím autobusem, částečně protože u toho můžu číst. Ale věci, které se pro vás staly nutností a vlastně jste si je oblíbil, a koníčky, které děláte jen tak, protože chcete, mezi tím je stejně rozdíl.“

Damian jen kroutil hlavou. Ten kluk ho vůbec neposlouchal. Jede si stále v tom svém. Copak mu teď nevyjmenoval nejmíň pět činností, které ho uspokojují? Možná Eduard soudil, že práce okolo domu není hobby. Pro něj nejspíš ne. Problém byl akorát v tom, že Damian nedokázal jen tak sedět a nedělat nic. Rozhodl se však, že mu to vyvracet nebude. Eduard ho nikdy nepochopí.

Edu samotného bavila již zmíněná psychologie – rád lidi pozoroval, jako mladší si dokonce sedával do parku, s knihou samozřejmě, když bylo hezké počasí, a jedním uchem poslouchal konverzace lidí kolem sebe. Nikdy se s nimi sám nezačal bavit, vnímal je ale, přemýšlel nad nimi. Snad právě proto, že pro něj byli takovou záhadou. Také hrával na kytaru a jako úplně menší zkoušel kreslit, což obojí dopadalo dost katastrofálně, dělal to ale rád. Zbožňoval zvířata, a když se pořádala nějaká akce na pomoc například psům z útulku, povětšinou dorazil a pomohl. Jistěže rád četl, ale nemohl by tím žít. Tím by se zničil.

„Možná,“ zamyslel se pak Eda, „kdybyste chtěl začít dělat něco nového a toužil to zkombinovat s mým pohybem, mohl bych vám v tom dělat parťáka. Uznávám, že to nebude úplně můj šálek kávy, většinu sportů neumím, ale za nalezení něčeho, co byste pak chtěl dělat o nějaké dovolené, by to mohlo stát.“

Myslel to zcela vážně, ač nikomu jinému nic takového nenabízel. Pana Krause však svým způsobem začínal mít rád a měl pocit, že neměl moc lidí, kteří by si s ním jen tak vyšli zkusit bruslit, například. Neuměl bruslit, na tom však nezáleželo. Jeho nadřízený byl hodný, nikdy Edu nevyužíval, jako to dělávali jeho spolužáci, když zjistili, jak naivní dovede být. Nedělal si z něj legraci, odpouštěl mu jeho nešikovnost. Chtěl by, aby byl o něco šťastnější. Přišlo mu, že takhle zkrátka být nemohl.

Damian jen překvapeně zamrkal. Copak tomu klukovi nedal dostatečně najevo, že je spokojený tak, jak si žije teď?

„Poslouchejte, Edvarde, já vám nechci brát iluze, ale jsem většinou velmi rád, když se odpoledne rozloučíme a každý si jdeme svou vlastní cestou. Nechci vás ranit, ale nemám zájem o společné trávení volného času. To, že jsem byl teď vstřícný a odpovídal vám na vaše nejapné otázky, byla jen moje dobrá vůle. Do mého soukromí vám nic není a nesnesu, abyste mi plánoval, co mám nebo nemám dělat ve svém volném čase, stejně jako já nebudu zasahovat do toho vašeho. Mám dojem, že jsem vás teď mnohokrát ujistil, že mě naplňuje to, čím se zabývám. Nepokoušejte se mně organizovat můj čas. Je to zbytečné.“

Vstal a chladně se na něj zadíval.

„Z mé pozice bych mohl já plánovat vaše volno. Vzdal jsem to, s kurzem ukrajinštiny jste mě poslal do háje, řidičský průkaz odmítáte dělat. Už do vás nehučím, nechávám vás tak, přestože váš plat mnohokrát převyšuje vaše vzdělání a dovednosti.“

Eda z něj nespouštěl oči, hlavu jemně nakloněnou na stranu. Nezlobil se ani se necítil raněný. Přemýšlel, co se mohlo skrývat za mužovými slovy. Pan Kraus se dovedl bránit, primárně když Eda narazil na téma, které pro něj bylo problematické. Opět se dostával na začátek – ten muž musel být v určitém aspektu života nešťastný. Nikdy se neusmíval. Kdyby byl skutečně nejšťastnější tak, jak byl, usmíval by se. Smál by se. Nesnažil by se ho nyní odehnat.

Všiml si, že když černovlásek vstal a otočil se na něj, uvolnil se mu z účesu pramínek vlasů a neposlušně se vlnil po jeho čele. Vstal tedy, natáhl se a zastrčil mu jej za ucho. Upřímně se na něj usmál.

I kdyby se mu ten úsměv nikdy nevrátil, nelitoval by jej. Možná pan Kraus v životě obecně moc nevídal jiné než zamračené tváře. Nehodlal jej utvrzovat v tom, že tak svět zkrátka funguje. Nefungoval, ne dokud žil Eda.

„Jsem rád, že vás vaše práce baví. Pořád mi přijde, že člověka tak trochu vysává, všichni právníci jsou dost podobní – nebo se alespoň snaží být – a to je škoda. Jste fajn, pane Krausi. Jako osobnost. To, že jste právník, je pěkné, ale není to vaše jediná kladná vlastnost,“ nadhodil, ještě jednou se naň usmál a nechal jej tam stát, neočekávaje odpověď. Ze zvláštních důvodů měl pocit, že muž něco podobného potřebuje slyšet. Že vidí svou profesi jako to nejlepší, čeho v životě mohl dosáhnout a dosáhl. Možná proto nechtěl slyšet o ničem jiném. Přišlo by mu to jako ztráta času.

Čím více jej znal, tím víc pro něj pan Kraus byl fascinující osobností – a to možná právě proto, že Eda viděl více a více věcí, ve kterých se mýlil. V Edovi se mýlil naprosto jistě. Jeho poznámka o ukrajinštině nebyla správná. Eda už se několik týdnů věnoval jejím základům a připravoval se alespoň na takovou úroveň, aby mohl začít číst, poslouchat a tím se zlepšovat tak nějak samovolně. Potřeboval k tomu alespoň nějaká slovíčka a nějakou gramatiku. Tušil, že brzy tento čas přijde.

Stejně tak se pan Kraus mýlil v sobě. Eda ještě přesně nevěděl jak. Ale ta plamenná touha odstrčit jej od celé věci, ta na to poukazovala jako červený nápis.

V kuchyni pečlivě prováděl, co už viděl i u svého šéfa. Jídlo příjemně vonělo. V té chvíli se ozval zvonek.

„Pane Petiško, prosím vás, celou dobu budeme mluvit anglicky a zdržte se netaktních poznámek,“ upozornil ho ještě jednou Damian a odešel přivítat návštěvu.

„Ahoj Jess, zdravím Ronalde, pojďte dál. Jaký jste měli let?“ zeptal se anglicky a nasadil zdvořilý úsměv na tvář. Nebylo to proto, že by se snad před těmi dvěma musel nějak přetvařovat, byl to jen prostý zvyk. „Ještě se neznáte s mým novým asistentem. To je Eduard Petiška, pracuje u mě dva měsíce a dnes jsem ho musel využít i jako asistenta kuchaře,“ poukázal na svou ruku v sádře. Zmínil se, že spadl z koně, a dál to nehodlal rozebírat. Anglickým přátelům vysvětlení stačilo. Hned poté se posadili ke stolu. Damian trnul a vlastně si docela přál, aby Eduard neovládal konverzační angličtinu. Hned po této myšlence pochopil, že jeho přání bude nevyslyšeno.

„Tak tedy, pane Petiško,“ otočila se na něj elegantní Jessica, na tváři zářivý úsměv. Působila velmi upraveně, hladce, příjemně. „Vy jste teď novou pravou rukou Damiana. Pochopte, on nám na sebe nechce dát žádnou munici, tak doufáme, že ve vás najdeme vhodného spojence. Nějaké nové drby? Něco, v čem náš elegán není naprosto dokonalý?“ mrkla na něj žena.

Eda si mohl všimnout, jak Damian ztuhnul. Už svého asistenta znal a věděl, že tohle je přesně voda na jeho mlýn. Hlavou mu proběhla myšlenka, že by to měl nějak zamluvit, ale Eda byl rychlejší. Žena se zatím zářivě usmívala. Možná nečekala, že by Eda ten žert vzal zcela vážně.

„No, pan Kraus je v něčem příšerný pedant a v jiném zase hrozný bordelář. Tedy, nechci říct úplně bordelář, ale neumí si moc vázat kravatu. Něco zaváže, ale šlo by to pečlivěji, ačkoli uznávám, že je to poznat až po bližším přezkoumání. A taky hrozně drobí, když jí. Není to vidět, ale kdybyste se podívala pod něj, taky si všimnete.“

Celý stůl zůstal zticha. Kdyby v té místnosti spadl špendlík – nebo příhodněji, drobek – bezpochyby by to bylo slyšet. I Eda si všiml zvláštní atmosféry, kterou způsobil.

„Řekl jsem něco špatně? On za to pan Kraus nemůže, hlavně teď jak má tu ruku v sádře. Je těžké jíst jen svojí nešikovnou rukou. Je teda pravda, že jsem ty drobky viděl, i když měl obě ruce v pořádku, ale ne tolik. Vážně si toho pak skoro nevšimnete.“

Zdálo se mu to, nebo to bylo ještě horší?

„A s tou kravatou je taky šikovný. Když mu ji váže babička, vypadá to daleko hůř.“

Definitivně to bylo ještě horší. Dusnou atmosféru prolomil ženin smích, smála se upřímně a dlouho. Nepříjemné ovzduší se jako na lusknutí prstu vypařilo. I Ron se na něj usmál.

„Jste vtipný. Tohle si ještě ověřím, jsem zvědavá,“ mrkla na něj. Úsměv jí oplatil.

V Damianovi by se krve nedořezal. Seděl vzpřímeně a ztuhle, jako by spolkl pravítko, a ve tváři měl nepřístupný výraz. Zaškrtí toho kluka hned, jak budou mít soukromí.

„No, nikdo není dokonalý, že, Edvarde? Vy už vůbec ne. Jistých věcí si dovedete všímat až dokonale pečlivě. Jiné zase dokonale ignorujete,“ řekl kousavě a zpražil ho pohledem.

„Ale tak se na něj nezlob. Má úžasný smysl pro humor,“ prohodila Jessica a vysloužila si od Damiana pohled plný nepochopení. Pak se znovu otočila na Edu: „Musíte si být velmi blízko, když se tak špičkujete. Jeho žena měla podobný druh humoru. Jde vidět, že se Damian rád obklopuje veselými lidmi, když už je sám studený jako psí čumák.“

Eda se na ni zadíval s kapkou nefalšovaného překvapení.

„Vážně? To jsem nevěděl. Naopak jsem měl za to, že je pan Kraus občas naštvaný za to všechno, co říkám. Zrovna včera mi přišel trochu naštvaný, řekl jsem mu, že bych si ho dovedl představit jako svoji malou sestru. Nemyslel jsem to špatně, já vždycky chtěl malou sestru, vím, že není holka, ale prostě mi to tak v ten moment připadalo, protože jsem přemýšlel, jak bych ho mohl česat a že by mu ty vlasy šly dokonale zaplést, ale on vypadal naštvaný, tak se mu to asi moc nelíbilo. Ale nechtěl jsem ho naštvat.“

Ron překvapeně zamrkal. Jessica držela profesionální výraz, v očích poťouchlé jiskry.

„Nad tím jsem… nikdy nepřemýšlela. Je pravda, že Damian má hezčí vlasy než kdejaká žena,“ uznala měkce.

„Že? Jsou skvělé, a skvěle se češou. Tohle, co má teď, jsem taky česal já. Kdyby mi pan Kraus dovolil mu ty vlasy i umýt a pak třeba vyfoukat, mohlo to být ještě lepší.“

„No, to by jistě mohlo,“ odtušila ona pobaveně.

„Myslím,“ přisadil si Ron, kterému se celá situace zdála absurdní, ač vtipným způsobem, „že by Damian taky ocenil trochu zvýraznit řasy a rty, trochu make-upu, co myslíte, pane Petiško?“

Za tuto větu se dočkal zcela upřímného překvapení a hodnotícího pohledu, jako by se zbláznil. Ironie v jeho slovech vyšla zcela naprázdno.

„Proč? Pan Kraus má sám o sobě dost červené rty. Řas jsem si nikdy nevšiml, počkejte,“ přerušil svá slova a na chvíli se naklonil k Damianovi, „ne, rozhodně ne. Má dlouhé a tmavé řasy. Je moc pěkný, nemá důvod se malovat.“ Vykládal to, jako by to skutečně musel vysvětlovat – s vážností sobě vlastní. Ron pouze pokýval hlavou, odolávaje škubání rtů. Jessica takové štěstí neměla. Tiše se chechtala.

Damian ji obdařil ledovým pohledem a vypadal, že ho za chvíli skolí infarkt. Začala se smát ještě víc.

Výborně! Jsem tu všem pro legraci – pomyslel si a zhluboka si povzdychl. Byl čas tomuto učinit přítrž.

„Tak jste mě probrali, jsem rád, že jste se všichni o mně dověděli něco nového. Koneckonců vy víte, že jsem rád středem pozornosti, ale myslím, že už by to stačilo. Primárně jsme se sešli kvůli smlouvám. Edvarde, mohl byste sklidit ze stolu? Také bych vás požádal, jestli byste nezapálil oheň v krbu. Zdá se mi, že je tu nějak nevlídno,“ řekl tiše, trochu dvojsmyslně, s patrnou hrozbou v hlase. Bylo mu sice jasné, jak malá je pravděpodobnost, že by Eduard zjistil, proč na něj tak vrčí, nemohl si však pomoct. „Pak byste se mohl jít na chvíli vyvětrat a při té příležitosti pustit psy a dělat jim společnost. Myslím, že to obě strany uvítají. Nudil byste se tu s námi.“

„Myslíte?“ zeptal se jej Eda krapet nechápavě, zatímco vstával a sbíral jednotlivé talíře. Proč Damian říkal něco takového? „Řekl bych, že ne. Máte moc milé přátele, pane Krausi, jsou zábavní,“ usmál se na jejich návštěvu a ta mu veselé jiskry v očích opětovala. „Ačkoli pořád nechápu, proč byste chtěl pana Krause malovat.“

„Ach, to neřešte,“ mávl rukou Ron, „mívám někdy až bizarní nápady.“ Bylo vidět, jak komická mu situace přijde.

Eda pouze přikývl, rozdělal oheň, jak jej jeho šéf žádal, a dům opustil, pouštěje se do tmou pokryté zahrady. Nebylo to dvakrát příjemné, moc šero nemusel. Zářivé oči jeho chlupatých společníků jej ale velmi brzy uklidnily. Klekl si k nim, zabořuje prsty do srsti.

Jakmile Eduard odešel, Damian si vložil hlavu do dlaní a tiše zaúpěl.

„Snad by ses na něj nezlobil, je milý a vtipný, chtěl nás pobavit,“ podotkla Jessica a položila mu ruku na rameno.

„Nechtěl, Jess, on to všechno myslí naprosto vážně, je bezprostřední a nedocházejí mu možné následky. Dneska je to jedno, ale on je něco takového schopný předvést i před cizím klientem…,“ odmlčel se.

„Ale Damiane, já vím, že ty jsi měl vždycky slabost pro postižené děti. Uznávám, že je trochu svérázný a někteří klienti by to nemuseli pochopit… Jo, přijetí do firmy byla od tebe asi tak trochu charita, ale mohl by sis z něj udělat maskota. Je velmi milý, mě teda naprosto dostal.“

„Ano, jistě, mě dostává do blázince téměř každý den.“

„Proč ho tedy u sebe máš?“ nechápala. „Jako překladatele? Má skvělou angličtinu, rozhodně lepší přízvuk než ty.“

„Upřímná jako vždy,“ odfrkl kysele, „ale popravdě mě docela překvapil, v životopise se mi nepochlubil, angličtinu pasivně bych viděl na mnohem mizernější úrovni. Nepřekládá, dělá mi sekretářku a korekce smluv. On není hloupý, je velmi sečtělý, jen si prostě nevidí do úst a nechápe, že mnohdy něco řekne přes čáru. To dnes byl ještě slabý odvar, sám se ti přiznal, co na mě minulé dny vytáhl. Kromě toho nemá ponětí, co je osobní prostor. Aby mi zapínal ty otravné knoflíky jsem ho poprosil, ale on se vždycky vrhne ještě na vlasy…“

„Ví to o tobě?“ zeptala se a laškovně zamrkala řasami.

„Co?“

„Že jsi schopen v posteli skočit na kohokoli, kdo se ti zamlouvá.“

„Nevím, myslím, že neví. Ale je to drbna a úzce spolupracuje s další drbnou v domě, takže je to vlastně docela možné.“

„Tak si říkám, jestli tě tímto svým netradičním přístupem nechce sbalit,“ zauvažovala a Ronald vzhlédl od knihy, kterou si vypůjčil a k jejímu názoru se přiklonil.

„Jako že by ze sebe dělal idiota jenom proto, aby mě dostal do postele? Slyšíš, jak blbě to zní? Nesmysl. Kromě toho je heterosexuál,“ ujišťoval možná více sám sebe než ji.

„Každopádně by to byla jedna z možností. Ať si o něm říkáš, co chceš, mám dojem, že jsi vedle něj takový živější. Dáváš mnohem víc najevo emoce, což je mimochodem mezi přáteli žádoucí. A je velmi osvěžující vidět někoho vedle tebe, kdo si nebere servítky.“

Damian se pousmál a zakroutil hlavou v nevíře.

„Jsi šílená, víš to? A ten kluk má velké štěstí, že je totálně splachovací. Netušíš, kolikrát jsem na něj hulákal a on vůbec nereagoval. Jako by v tu chvíli vypnul a ještě se pak na mě usmál. Necháme toho, Edvard je zkrátka šílená hříčka přírody, která chce testovat, kam až jsem schopen zajít, než ho totálně zaškrtím. Pak mě budeš zastupovat ty, máš nejlepší lidi na vraždy.“

Jessica se zvonivě rozesmála.

„Myslím, že to nebude nutné. Pojďme na ty smlouvy, je pozdě a nechceme zdržovat příliš dlouho.“

Nějakou dobu se probírali záplavou dokumentů týkajících se nové pobočky v Yorku.

Ten čas Eda trávil obklopený neustále se hýbajícími, funícími těly Maxe a Isabely, které si svým pobytem v jejich království získal ještě víc než předtím. Seděl s nimi, mazlil je a drbal, po nějaké době také vytáhl kartáč a pečlivě je rozčesal. Nechtěli se nechat, primárně Max, Eda ale nebyl nezkušený. Dny strávené v útulcích jej naučily přesvědčit i opravdu tvrdohlavé jedince, aby o sebe chvíli nechali pečovat – sarkastický nestranný pozorovatel by mohl zmínit, že jedním z nich byl koneckonců i Damian Kraus. Průběžně psa mazlil a krmil pamlsky, které našel v nízkém šupleti, kde jeho šéf skladoval i vodítka. Po nějaké době se na něj pes vesele usmíval, jazyk vyplazený – srst měl krásně čistou a více méně nezcuchanou. Stejný proces pak zopakoval s Bellou, ačkoli ta nejevila prakticky žádný odpor, a dokonce si pro něj lehla na záda a nechala si česat břicho. I jí nacpal spoustu pamlsků. Musel být spravedlivý.

Kdyby bylo jen o trochu více světla, nejspíš by si všiml, že jeho bílá košile po dalším vyválení se v prachu rozhodně není tak bílá, jak bývala. Ani vyžehlená. Za možnost trávení času se zvířaty to ale rozhodně stálo.

Po tomto všem si se psy dlouho hrál v rozlehlé zahradě. Přetahoval se s Maxem o kus provazu – jeho hračku – a znovu zkoušel házet Belle míček, ač s menší razancí. Pořád nelétal, kam Eda chtěl, ostatně jako vždy, nezpůsobil ale žádné škody.

Když už venku začínala být opravdu zima a on soudil, že by mohl zkontrolovat, zda pan Kraus nic nepotřebuje, zavedl psy zpět do kotce. Zapřemýšlel u toho, proč je tam jeho nadřízený drží. Měl krásný velký dům. Bylo mu těch zvířat líto. Když byla zima Edovi, musela být i jim. Poslušně šli ale za ním a nechali se ještě jednou podrbat. To mu opět vrátilo úsměv na tvář. Pak je opustil, vraceje se do domu – špinavý a zmačkaný, na tváři měl ale šťastný výraz, s jakým předstoupil i před celou společnost.

Damian Kraus na něj hleděl, jako by byl padlý na hlavu. Ve tváři Jess a Rona se zračilo upřímné překvapení. Moc ty emoce rozklíčovat nedovedl. Usmál se ještě o něco víc.

„Můžu s něčím pomoct? Nebudu rušit, vrátím se ještě ven. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli něco nepotřebujete,“ řekl směrem ke svému šéfovi, užívaje angličtinu. Přišlo mu nezdvořilé sdělovat cokoli v řeči, které návštěva nemohla rozumět. Nezdvořilé, a hlavně pro ně nepříjemné.

„Ty smlouvy znám! Měla je na starost Helena, dělala v nich nějaké úpravy. Kontroloval jsem je po ní,“ nadhodil, když si všiml, co jeho šéf drží. Zdálo se, že se papír chystá schválit. Jemně naklonil hlavu na stranu. Skoro se mu zdálo, že se Damian nepatrně napjal. „Nechci vám do toho mluvit, pane Krausi, ale možná byste si to měl ještě přečíst. Nevyznám se v tom tak jako vy, určité odstavce jsou tam ale velmi zvláštně podané. Když se podíváte, jak pisatel hovoří o jednotlivých pobočkách – poznáte to na tom, jaká volí slova – skoro se zdá, že mateřskou společnost, tedy nás, jaksi preferuje. Vyplývá to z celého vyznění toho textu. Nejzvláštněji podaná je asi strana čtyři, tedy odstavce k vztahům firem. Možná jsem to jenom špatně pochopil, pobočka v Yorku má ale být plně řízena New Castle Ltd. Jenže pokud se budete řídit odstavcem 18c, je jasné, že pokud vy jako mateřská společnost neumožníte nahlédnout do hospodaření yorské filiálky, což ten odstavec v podstatě říká, New Castle nebude moci ovlivňovat právní ani účetní specifika. V tom případě by ta smlouva byla téměř bezcenná. Ale možná v tom pouze hledám něco, co v tom není.“

Damian se na něj neurčitě zadíval. Pochopil ho správně? Pokud byla jeho slova pravdivá, jak bylo možné, že si toho sám nevšiml? Stejně jako Jessica. Té ale posílal smlouvy už před časem, a pokud se v nich ještě mezitím Helena šťourala a neřekla mu to… Povzdechl si. Důvěřuj, ale prověřuj. Dlouho se tímto rčením řídil, než zjistil, že by se zbláznil, kdyby měl všechny smlouvy po svých zaměstnancích číst a kontrolovat. Uvědomil si, že to po Helen nedělá už celé roky. A to ani tentokrát. Možná by měl začít. Všiml si, že je v poslední době roztěkaná, a nijak jí to nevyčítal. Po dlouhých dvaceti letech se konečně rozhodla se rozvést. A to je vždycky velmi nepříjemná záležitost. Damian by mohl vykládat. Poprosil ještě Eduarda, jestli by nebyl ochoten připravit zmrzlinový pohár, a hosté neodmítli ani kávu.

Začetl se do smluv a nestačil se divit. Kdyby to nebyla Helena, které si nadevše vážil, vyhodil by ji. Naprosto školácká chyba, která by způsobila v budoucnu dost nepříjemností. Prodiskutoval to i se svou přítelkyní a oba se shodli, že je nutné smlouvu přepracovat. Naštěstí manželé Johnsonovi zůstávali v Praze další týden. Domluvili se tedy na neděli s tím, že se s nimi Damian protáhne Prahou a bude jim dělat průvodce.

Rozloučili se, a ještě než nasedli do taxíku, Jessica si neodpustila Eduarda obejmout a při té příležitosti mu zašeptala do ucha, ať se o Damiana pořádně stará.

Byla skoro půlnoc a Damian byl unavený. Nic nešlo podle plánu, a to on nesnášel. Byl vždycky puntičkář a najednou měl dojem, že pokud zklamal jeden z jeho týmu, všechno se mu začíná hroutit pod rukama. Věděl, že to jsou scestné myšlenky, přesto se neubránil pocitu, že selhává. Unaveně sledoval Eduarda, jak skládá do složek smlouvy rozložené po stole.

„Myslím, že bych měl taky jít. Nemám tušení, jestli v tuhle hodinu odsud něco jede, tak bych si asi taky měl zavolat taxíka,“ prolomil ticho Eda.

„Ne, nepojedete nikam. Je pozdě, než byste přijel domů a dostal se do postele… Nevyspal byste se a já vás v práci potřebuji čilého. Mám tři pokoje pro hosty, jeden vám bude pro tuto noc k dispozici. Kromě toho bych s vámi docela rád mluvil. Sedněte si a neuklízejte pořád,“ obořil se na něj, když viděl, jak Eduard okolo pořád prochází a pravděpodobně ho vůbec neposlouchá. „Leze mi to na nervy, jak kolem mě stále poskakujete.“

Eda položil složky na stůl a sedl si.

„Můžete mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Abych se vyjádřil konkrétněji – první věc – měl jsem dojem, že jste mi sdělil, že se ve smlouvách a právu nevyznáte. Laik by na to, na co jste poukázal, nikdy nepřišel. A druhá věc – mluvíte skvěle anglicky, máte ponětí, co znamená pasivní a aktivní angličtina? Proč to nevím? Chtěl jste se tomu vyhnout, abych vás tím neobtěžoval? Mohl jste mi být nápomocen v překladech. Nebo si tolik nevěříte? Jestli ano, tak začněte. Já jsem si jistý, že pokud jste v originále schopen číst knihy, tak i psaná právnická angličtina pro vás nebude složitá.“

Eda na něj v průběhu těch slov hleděl s výrazem ukazujícím částečně nepochopení, částečně zcela upřímné přemýšlení nad tím, co mu muž sděluje. Jinými slovy, bylo zcela jasné, že se žádným způsobem nepokusí lhát, dokonce ani výrazem ve tváři.

„Neřekl jsem, že se v tom nevyznám. Řekl jsem vám, že jsem na škole studoval jen rok, že jsem v právu neviděl svou budoucnost a že jsem se jím ani zabývat nechtěl, tedy ve svém volném čase. Což je pravda. Jestli se vyznám nebo ne, to asi nemohu soudit. Rád ale čtu, cokoli, a jsem zvyklý hledat v textu nějaký podtext. Tohle, co jsem vám řekl, nesouviselo s právnickými termíny – tedy ne tolik, jako se zvláštní… náladou, dejme tomu, kterou ten text měl. Působil podezřele, jako když se v knize schyluje k zápletce. To prostě poznáte. Chtěl jsem tu smlouvu ještě jednou dát Heleně, jenže ona už byla pryč, byla kolem svého odpoledního programu dost ve stresu, nechtěl jsem ji rušit. Netušil jsem, že to dnes už chcete probírat a schvalovat.“

Nechtěl napřímo sdělit, co přesně jeho nadřízená řešila. Svěřila mu to, jako mnoho věcí, měl ale za to, že její vztah s manželem byl skutečně její soukromí. Netušil, že Damian moc dobře ví. Helena mu to podala jako tajemství, hodlal to tak tedy uchovat.

„Pokud jde o angličtinu – abych byl úplně upřímný, vlastně jsem netušil, jak budu mluvit. Naposledy jsem ji používal na střední, a i tam jen velmi málo. Čtu, to jistě, i poslouchám, moc možností mluvit tím jazykem jsem ale v posledních letech rozhodně neměl. Vlastně skoro žádné. Neříkal jste, že by se vám to hodilo. Překládat z angličtiny bych zvládnout měl,“ odtušil klidně a přívětivě se usmál. Svým způsobem by rád nějak pomáhal nějak víc. Začínal mít dojem, že jeho nadřízený, ať tvrdí cokoli, volný čas opravdu potřebuje. Když už Eda ve firmě byl, mohl mu nějaký ušetřit.

„Dobře,“ rezignoval Damian. Neměl náladu se s ním dohadovat a v podstatě měl pravdu. Tohle mu řekl. Co se týče angličtiny, Damian se ani neptal, usoudil, že pokud napsal pasivní angličtina, bude se umět sotva zeptat na cestu. Nepředpokládal, že by zvládal složité překlady. Možná je nezvládne, ale rozhodně usoudil, že by si ho mohl v tomto vyzkoušet. Pochopil text v Helenině smlouvě, nebude ani na právnické překlady úplně marný. To bylo potěšující a musel uznat, že tímto u něj trochu stoupl. Nebyl idiot, byl jen neskutečný sociálně zaostalý jedinec, který nemá ponětí, jak jednat s lidmi. Doufal, že by ho to mohl postupem času naučit, anebo aspoň zmírnit časté trapasy a pohledy do zrcadla, které mu svými slovy nastavoval. V soukromí už to ani nevnímal, před lidmi, a zvlášť neznámými, to bylo ale neomluvitelné.

„Půjdeme spát, je pozdě a já už jsem touto dobou většinou v limbu. Ukážu vám pokoj,“ kývl na něj a vykročil do patra. Postel byla zakrytá přehozem, takže peřiny pod ním byly docela dobře použitelné a on ho nemusel nutit je převlékat. „Vedle vašeho pokoje je i koupelna. Ručníky jsou ve skříňce, stejně jako nový kartáček i pasta. Čistý oděv vám nechám v pokoji. Jestli ještě nejste unavený a jste zvyklý chodit později, klidně si dole pusťte televizi, nebo si půjčte knihu, ale ráno bych byl rád, kdybyste nevypadal jako mrtvola. Já mám pokoj dole, hned vedle schodiště. Dobrou noc…“

Zavřel dveře a pomalu scházel dolů.