Kauza Eduard 36.

Říká se, že člověk si časem zvykne na leccos. Damian už si zvykl na nesmyslné drmolení, které je vzápětí zapomenuto činem, jaký běžní lidé nedělají, filozofickou myšlenkou, kterou by čekal od starce, který už prožil desítky let. Zvykl si na naprostou ztrátu soukromí i na to, že se mu hlavou honí myšlenky, které by se mnichovi, jakým se Damian stával, honit hlavou neměly. Dokonce dokázal i ty myšlenky odsunout do pozadí a nechat se jimi ukájet až v době, kdy si přece jen pár minut o samotě vydobyl. Všechno to najednou mělo jistý řád, který Damian nutně pro svou psychickou pohodu vyžadoval. Zběsilý řád, ale přece jen aspoň trochu tušil, co může očekávat.

Tohle, co se dělo tento večer, však celý za potu a kázně vytvořený systém zničilo. Eduard se choval naprosto mimo všechny tabulky, které si pro něj Damian podvědomě vytvořil.

Seděl u stolu nad chladnoucím kuřetem a mlčel. Mlčel i v době, kdy mu Eda doslova uprchl do svého pokoje. Neměl tušení, co by měl udělat. První jeho myšlenka byla jít za ním. Naštěstí se včas zarazil a pochopil, že by to rozhodně nebyl dobrý nápad. Utekl před ním jako malý kluk, rozhodně se po pár minutách nebude mít chuť svěřovat.

Co se, do háje, mohlo stát?

Přešel ho hlad, ale věděl, že najíst se musí. Už tak se vykašlal na oběd, protože… Zkrátka byl příliš zaměstnaný tím, jak moc se na Oříška těšil.

Snědl sotva půlku a talíř od sebe odsunul, aby si mohl podepřít hlavu. Byla najednou těžká, jako by byla plná nevyřešených kauz a nesrovnalostí ve smlouvách. Přitom tam jako velký šedý balvan zbyla jen jedna – jeho věčná kauza Eduard. Měl za to, že už ji vyřešil, respektive blížil se konci a doufal, že i vítěznému. Jenže tato situace, které byl svědkem dnešní podvečer, mu tak zamíchala kartami, až měl dojem, že stojí zase na začátku.

Nahmatal v zadní kapse telefon a znovu se pokoušel volat Viliamovi. Jestli mu byl někdo schopný podat relevantní informace, byl to on.

Telefon přestal vyzvánět a ozval se hluboký hlas jeho bratra.

„Čau Dame! Kdybych od tebe neměl už jiný nepřijatý hovory a neměl strach, že mi na druhým konci umíráš a chceš mi naposledy sdělit, jak hluboce mě miluješ, asi bych ti to položil, mám docela fofr. Ale protože jsem dokonalej brácha, bla bla bla… Co tě trápí? Problémy v ráji? Neřikej, že ses ho nabažil tak rychle. Teď jsi měl tejden na to nabrat novej dech a urovnat si nervy, co nejvíc to půjde,“ popíchl ho Viliam. Jeho klientka sotva odešla, chystal se ještě obvolat další zájemce, jejichž počet se po charitativním plese rozrostl minimálně dvojnásob. Také měl v plánu zapracovat na nových nápadech, které přišly v průběhu dovolené.

„Viliame, je chvályhodné, že jsi konečně pochopil, že čas, který ti byl daný, neslouží jen ke kývaní nohama a civění do stropu, ale já mám problém. Co se stalo na Slovensku? Neříkal ti něco o mně? Nestěžoval si?“ Rád by se ho zeptal i na tak naprostou hloupost, jakou by byl jejich případný intimní vztah, ale byl si jistý, že Vil, i kdyby byl nakrásně bisexuál, by mu nic podobného neudělal.

Na ta slova Viliam zpozorněl. Povinnosti a plány byly zapomenuty, cosi v tónu hlasu jeho bratra se mu nelíbilo. Zamračil se.

„Eda? Upřímně si nepamatuju, že bych ho kdy vůbec slyšel si stěžovat. Natož na tebe. Zbožňuje tě, seš pro něj takový ztělesnění dokonalosti. Mluví o tobě, jasně, ale to on o tobě mluví furt. Mám pocit, že tě nejvíc znám od něj, ať udělám cokoli, skoro vždycky je mi potom sděleno, jak to nebo ono dělá Damian.“ Na chvíli se zarazil. Byla pravda, že v průběhu týdne tohle rozhodně neposlouchal tolik jako jindy. Ale nezdálo se mu to vyloženě zvláštní.

„Možná o tobě mluvil míň než běžně, ale nemyslim, že by se něco stalo. Naopak, ještě dneska ráno jsem dostal přednášku, že po sobě nedostatečně uklízim podlahu v koupelně. A včera večer mi to pako vykládalo, jak chodit na velkou po mně je jako čuchat k hnoji, připálenejm vajíčkům a půllitru, cituju, takovýho toho divnýho parfému. Udělali jste si něco? Řekl jsi mu něco nevhodnýho?“

„Jak jsem mu mohl něco říct, když se mnou vůbec nemluví! Poté, co jsi odjel, zašil se v pokoji, odkud jsem ho vytáhl jen na večeři. Tvářil se celou dobu jako boží umučení, chvíli zíral do talíře – mimochodem uvařil jsem mu jeho oblíbené jídlo – pak se najednou zvedl, sebral talíř a zase zmizel. Vile, vyhýbá se mi, odmítá se mi podívat do očí, nemluví se mnou a já nemám ponětí proč. Tak jestli něco víš, tak mi to řekni. Začínám být totiž v koncích.“

Chvíli bylo na druhé straně ticho. Viliam v jeho průběhu naprázdno otevřel ústa a několikrát zamrkal.

„No… teď jsi mě slušně překvapil. Mezi náma se nic nestalo, jsem si tim jistej. Skoro. Počkej, zamyslim se,“ odtušil černovlásek a snažil se spěšně projít všechny vzpomínky na celý ten týden. „Ne, vážně myslím, že se nic nestalo. Celou dobu vypadal spokojeně, užíval si to. Jo, domů se mu pak nechtělo, ale nemyslel bych, že by to mělo co dočinění s tebou. Měl jsem za to, že se mu prostě nechce, víš jak, nikdo není nadšenej, když jede z dovolený zpátky do práce. Možná krom tebe. Ačkoli, když tak vzpomínám, po cestě autem pak byl takovej tišší. Myšleno čím blíž cíli jsme byli, tím víc. Jo, jak to teď říkáš, asi se něco mohlo stát. Ale nic mi neřikal, normálně jedl, smál se, blbnul se mnou, žádná zvláštnost. Neřekli jste si něco u toho telefonátu? Asi byl trochu rozdíl mezi Edou před nim a po něm, když se na to hodně zaměřim. Nějaký nedorozumění? Ačkoli kdyby mezi váma něco takovýho padlo, myslim, že by mi to sdělil. Vždycky mi tyhle věci říkal, teď ani slovo.“

Čím dál Viliam mluvil, tím víc se mračil. Tohle se mu nelíbilo, takhle se Eda nechoval. A hlavně, Eda s ním vždy mluvil o každé hlouposti. Kdyby šlo o něco, čemu jen trochu mohl rozumět…

„Nemůže to bejt něco pracovního? To by asi sedělo nejvíc. Nějaká banalitka, kterou se mu povedlo pokazit a teď má za to, že ho zaškrtíš?“

„Nemyslím si. Bývá pečlivý a i kdyby, tohle mu nikdy žádné vrásky nedělalo. Je vůči mému láteření imunní a nic zásadního pokazit nemohl. V telefonátech to byl náš standard, nic, co by ho mohlo rozrušit, naopak mám dojem, že byl potěšený, že se snažím sblížit s tou jeho šedivou bestií. No nic, nebudu tě zdržovat, vím, jaké to je, když něco hoří a lidé kolem otravují s nesmysly. Třeba bude ráno v pořádku a je to jen nějaký zkrat. Mám dojem, že se ještě stále úplně nevzpamatoval z toho, co mu provedl Schneider. Třeba jen potřebuje soukromí.“

Rozloučili se a Damian zamířil do sprchy. Možná to bylo opravdu tím. Chápal, že z takového trauma se může člověk dostávat opravdu dlouho a vracet se opět na místo činu, přestože už vypadá úplně jinak, může být bolestivé. Jen to trochu drhlo s tím, že se právě do pokoje zavřel a nejspíš už z něj dnes večer nevyjde.

Ráno u snídaně bylo opět ticho. Damian nejedl, stejně jako téměř každý všední den, jen pomalu otáčel hrníček s kávou a pozoroval svého společníka, který do sebe soukal s velikým sebezapřením toust. Jedl dlouho a jeho šéf začínal být nervózní.

„Stalo se něco, Edo? Ublížil jsem vám?“

Dočkal se jen urputného zavrtění hlavou a opětovného útěku. Zamumlal sice, že musí do koupelny, ale Damian stejně viděl, že před ním utíká.

„A můžu s vámi počítat v práci? Pojedete se mnou autem? Mám totiž pocit, že jsem vám něčím odporný, tak bych rád věděl, co jsem vám udělal.“

Eda k němu na chvíli zvedl pohled a zaskočeně zamrkal. Pak ho zase sklopil k zemi.

„Co? Ne, to ne, samozřejmě že ne. Jste skvělý, úžasný, jste…“ krásný, chtěl říct. Bože, tak krásný. A měl svaly a byl opálený, a ty vlasy a oči a kůže a povaha, ta ochota pomoct, srdce, které nerad ukazoval, ale měl ho větší než mnozí jiní. Starostlivý pohled, úsměv, zodpovědnost. Byl dokonalý, tak moc, že si Eda musel pevně skousnout ret, aby nic z toho neřekl nahlas. Konečně si i on plně uvědomoval, jak všechna ta slova zněla. Byla nasáklá touhou být s ním nejen jako kamarád. Touhou po pozornosti. Po čase a péči, kterou by Damian měl věnovat sám sobě.

Otočil se k němu zády.

„Musím do té koupelny. Počkejte na mě, prosím,“ sdělil mu ještě, jelikož tam nemohl dál zůstávat. Musel zmizet alespoň na chvíli. Na tu cestu se připravit.

Ráno se nezlepšilo vůbec nic. Naopak, spal mizerně, večer nemohl usnout, a přestože by tedy měl být ráno unavený a napůl spící, mozek mu velmi brzy podsunul jeho situaci. A on si uvědomil, že všechna nejistota zůstala. A spolu s ní zůstal ten sakra špatný pocit, že se chová jako parchant.

Uvědomoval si moc dobře, že Damianovi svým způsobem lže. Dokud nepřiznal pravdu, lhal, věděl to. Jenže jak zněla pravda? Nejspíš jsem se do vás zakoukal? Přijdete mi zajímavý natolik, že jsem se k vám upnul jako k jedinému člověku, se kterým bych eventuelně dovedl chodit?

Nebo ještě jinak – pamatujete, jak jste vždy dělal všechno, abych byl v pořádku? Tak teď jsem se rozhodl, že jediné, co mě může spasit, je nacpat se vám do života ještě víc. Berte nebo nechte být, ale když odmítnete, zničíte mi život. Bez vás už nebudu randit nikdy s nikým.

Takhle to totiž znělo. A to bylo strašné. To nemohl naložit na nikoho, dokonce ani na někoho úplně neznámého odkudsi z ulice.

Něco říct musel. Ale musel k tomu najít jiná slova, přestože nyní zaboha nevěděl jaká. Musel to promyslet. Potřeboval víc času. Ještě alespoň chvíli. Půlden, pracovní dopoledne. Damian myslel, že je pro něj nechutný? Z té představy mu bylo úzko. Sám sobě přišel nechutný, Damian byl dokonalý. Jenže sakra!

Vybavil si ty dva večery, kdy si s Damianem byli tak blízko. Tancovali spolu, on ho masíroval. A pak mu navrhl přátelství. Damian s ním po další den nemluvil. Vypadal raněně. Ani o tuto zodpovědnost nestál. Jak by mohl stát o ještě větší?

V patře sebral z poličky hned dvě knihy, které si přihodil do pracovní tašky. Pokusil se dát se co nejvíc do kupy. Ze zrcadla na něj hleděly ustarané pomněnkové oči. Opláchl si je, než je znovu orámoval brýlemi. Ten vystrašený pohled nemizel. Nelíbily se mu. Trochu se jich bál.

Co když na něj prozradí něco z toho všeho, co se Damian dozvědět nesměl?

V ten moment se rozhodl. Ano, Damian se to jistě dozvědět nesmí. O nic nešlo, nebylo to přece nic jistého. Netušil ani, jestli ta myšlenka byla pravdivá, jestli by se skutečně dovedl zamilovat. Pohřbí to tajemství někde hluboko v sobě a nikdy ho před ním nezmíní. Vymyslí něco jiného, co mu řekne, vysvětlí to trochu jinak. Zalže. Bude se to muset naučit. Neměl jinou možnost.

Odhodlaně se na sebe zadíval. Když ten pokus o rozhodnost viděl, vlastní oči se mu zhnusily ještě víc. Vždy je měl rád pro jejich upřímnost. Byla to jedna z vlastností, kterých si na sobě vážil. Měl za to, že se na světě nenajde příležitost, kdy by pravda nebyla nejvhodnější odpovědí.

Nechoval se dobře. Nesnášel se za své rozhodnutí. Ale nenapadalo jej jiné východisko.

Když do přízemí scházel, pohled měl už zase připevněný k zemi. Vina jej sžírala. Cítil, jak na něm po celou dobu visí důvěřivé tmavé oči. Připomínaly mu horkou čokoládu a horká čokoláda v něm evokovala komfort domova a sezení u krbu. Zrazoval je, každým tím pohledem k zemi a každým slovem, které nevyslovil.

Nevydrží to, rozhodně to nevydrží.

Musí. Bude muset…

Posadil se do auta. Dával si pozor, aby na práh šlápl oběma nohama, stejně ale nebyl s vyvážeností svých kroků spokojen. Snažil se to ignorovat, byl ale jeden z dnů, kdy mu to tak snadno neprocházelo. Nervózně se ošil. Přesto hned jak dosedl, vytáhl z tašky knihu.

Věděl, že nedovede číst. Nikdy nedovedl, auto jezdilo až moc rychle, aby se uvolnil. Mnohdy se Damiana dokonce držel, jízda mu pak byla příjemnější.

Bylo to skutečně kvůli rychlosti? Nebo se ho zkrátka držet chtěl?

Zabodl oči do stránek před sebou. Vydrží to. Dnes. A pak už vždycky.

§§§

Kdyby Damian neměl cestu do práce projetou už tisíckrát, rozhodně by se někde vyboural. Myšlenky mu neustále odlítávaly, stejně jako pohled, který kdykoli to šlo, upíral na drobného, do sebe schouleného Oříška. Držel knihu a nezúčastněný pozorovatel by soudil, že je zabraný v ději. Damian však věděl, že to tak není, protože za celou cestu neotočil ani stránku. Bál se však na něj promluvit, nechtěl ho tlačit do kouta jen proto, že byl zavřený v autě a nemohl z něj vystoupit. Byl by to nátlak, tím by ničeho nedosáhl a Eda by se jistě jen stáhnul ještě víc do sebe. Cítil se bezmocný a ten pocit bytostně nesnášel.

Když vystoupali nahoru z podzemní garáže a Eda stejně jako každý den zamířil směrem k pekárně, aby vyzvedl svému šéfovi snídani, Damian ho chytil za paži. „Počkejte, zajdu si tam sám. Ale rád bych, abyste mě doprovodil na oběd. Je to přijatelné?“

Bohužel pro sebe i pro Damiana, Edův mozek stačil zpracovat jen prvních pět slov, než mu v hlavě zasvítila varovná kontrolka. Ta upozadila všechny další informace.

„Nechci, abyste chodil,“ vypadlo z něj. Znělo to tak upřímně, plynulo to z jeho nitra. Svraštil u toho čelo nevolí. Až poté si uvědomil, co vlastně řekl, vykulil oči a přikryl si rty.

Věděl, proč to řekl. Došlo mu to, velmi dobře. Každé ráno Damianovi do té pekárny chodil, dokonce i když měl volno. Myslel, že to dělá jen tak? Z dobré vůle? Nebo protože se mu chtělo jet přes celou Prahu? Ani náhodou, žárlivost jej vyhnala. Obyčejná, sprostě majetnická žárlivost k té usměvavé brunetce, o které moc dobře věděl, že se jí Damian líbí. Nechtěl, aby se s ní setkával on. Protože nechtěl, aby spolu začali chodit.

Chtěl ho pro sebe.

Zhoupl se mu žaludek. Co to prováděl? Jak si to vůbec mohl dovolit? Neměl nejmenší právo ani na pár jeho volných odpolední, natož na podobné rozhodování. A přesto se rozhodoval, po celou dobu, po kterou věděl, že tam ta dívka je a nikdy ji Damianovi skutečně nepředstavil. Byla ještě hezčí, než jak mu ji kdy popisoval, měla super zadek a výstřih a byla moc hodná. Nepřál jí ho, ani z poloviny. Nikomu ho nepřál.

Byla to snad ta nejsobečtější myšlenka, jakou kdy vnímal. Styděl se za ni.

„Promiňte, to jsem… nemyslel jsem to tak,“ vypadlo z něj a hlas mu nepřirozeně přeskočil. Sklopil oči. Sakra, neuměl lhát a tohle lež byla, Damian to musel poznat. Jistěže to tak myslel. Sakra to tak myslel, řekl přesně to, co říct chtěl.

„Můžete dělat, co budete chtít, samozřejmě. Vy jste šéf…“

Bylo to snad poprvé, co tak o Damianovi mluvil. Vždy jej bral víc jako kamaráda – omyl, víc jako svého prince – a podle toho vypadaly i jejich konverzace. Musel si uvědomit, kým pro muže byl. Damian mu to tolikrát opakoval.

Přešlápl. Ticho mezi nimi vážilo snad tunu.

„Můžu… mám ještě, no… Helena chtěla… myslel jsem, že bych… v kanceláři,“ zamumlal, hlas tišší a tišší. Doufal, že mu nebylo rozumět. Ta slova nedávala smysl, protože nevěděl, co říkat. Nikdo po něm nic nechtěl, měl volno. Plánoval jít si za Damianem pro novou práci. Teď si najednou bytostně uvědomoval, že to nepřipadalo v úvahu. Musel z jeho vlivu zmizet, aby promyslel, co dál. Musel přijít na nějaký plán, jakýkoli. Byla to další myšlenka, ke které se upínal. Dávala mu naději, že něco zázračného, nějaké instrukce, skutečně půjdou vymyslet.

Od podzimu randil s Juliánem. A stejně se motal kolem Damiana. Ve své podstatě je oba podváděl, aniž by o tom vůbec věděl.

Damian ho celou dobu nevěřícně pozoroval s přimhouřenýma očima. Pokud snad ještě doufal, že měl Eda jen nějaký špatný den, tak teď pochopil, že je všechno jinak. Ten kluk něco skrýval, něco důležitého, protože pokud by to byla jen banalita, nechoval by se jako nervózní novic agentury FBI.

Pustil jeho paži, kterou celou dobu držel, a nedůvěřivě se na něj zadíval. „Běžte, ale na ten oběd s vámi počítám.“

Pak už mohl jen zaraženě sledovat Eduardova záda, která se od něj vzdalovala rychleji, než by považoval za možné. Utíkal od něj.

Povzdechl si a vydal se směrem k pekárně. Za pultem stála mladá žena a velmi mile se na něj usmála. Damian si ji pamatoval. Vždy se na něj usmívala, ale měl za to, že její úsměv patřil všem zákazníkům. Patřil, ale pro něj měla opravdu širší a zářivější. Zjistil, že je z toho v rozpacích. On si nikdy předtím nevšiml, že s ním to děvče jemně flirtuje? Pravda byla taková, že si jí moc nevšímal. Vždycky rychle sebral pečivo a pelášil do kanceláře, hlavu plnou povinností toho dne.

„Kdepak dnes máte svého milého asistenta? Snad není nemocný?“ zapředla nevinně rozhovor, zatímco chystala jeho snídani.

„Není,“ odpověděl lakonicky a s mírným chladem Damian. Vypadala opravdu mile a asi byla i hodná, jak tvrdil Eda. Ale odmítal jí dát jakoukoli záminku, aby s ním začala flirtovat víc než jen těch pár náznaků. Rozhlížel se po prodejně a hledal náznak čehokoli divného. Stále nechápal, proč Eduard nechtěl, aby si sám zašel pro pečivo. Nic znepokojivého kromě oné dívky však nenašel.

Dopoledne na své trápení zapomněl. Edu k ničemu nepotřeboval a odmítal ho zavalit prací, která mohla počkat, pakliže měl naloženo od Helen. Na ten oběd ale nezapomněl. O půl dvanácté klepl na jeho dveře, než vstoupil.

Eda ani nevzhlédl a jeho prsty se ještě zběsileji rozeběhly po klávesnici.

„Pane Petiško, uložte ten dokument, zcela jistě na vás počká do odpoledne. Prosil jsem vás, abyste mě doprovodil na oběd.“ Možná na něj neměl tolik tlačit, ale začínal být zoufalý.

Eda trochu strnul, pohled upřený na obrazovku před sebou. Bylo to snad poprvé, kdy se pro něj Damian podobně stavil. Vždy předtím chodil on pro něj, nebo mu jeho nadřízený zavolal. Nad jedním se ale nikdy nepozastavil – černovlásek si zvykal na jeho přítomnost, myšleno neustálou.

Vybavoval si jejich začátky. Odmítal s ním trávit víc času, než bylo nezbytně nutné, byl rád, když se jejich cesty rozešly. Rozhodně s ním netrávil své polední pauzy, pakliže si vůbec nějaké udělal.

Jenže pak mu Eda začal obědy nosit. A později ho tahat ven, do restaurace, někdy s partou dalších lidí a někdy, ještě později, jen tak, ve dvou.

Eda si toho muže pamatoval už jen mlhavě. Byl uzavřený, možná povrchní, snad se jen bránil. Nikdy nepůsobil krutě, to ne. Ale minimálně se jistě snažil navodit dojem, že je schopen krutých činů. Nesl se, jako by mu na světě kolem příliš nezáleželo. Nonšalantně, možná kapánek pyšně. Připomínal mu pyšnou princeznu. Ale byl elegantní, charismatický. Ledově krásný.

Eda mu tehdy chtěl rozumět. Chtěl se od něj učit, něco jej k jeho osobnosti přitahovalo, jelikož skrývala záhady, které ho zajímaly.

Všechno se tak strašně moc změnilo, a jeho to zaskočilo nepřipraveného. Ten člověk, kterého viděl ve dveřích, nebyl ten Damian Kraus, kterého znával. Rozhodně ne. Oči tohohle zářily, poutaly na sebe pozornost. Tentam byl ledový, bodavý odstup. Vlasy měl o něco méně striktně upravené, ale působily zdravěji, stejně jako jeho obličej jako takový. Edovi předtím připomínal ledovou květinu. Teď vyzařoval mládí a svěžest. Tamten Damian působil, jako by se už dlouhé roky neusmál. Ani tenhle se neusmíval. Ale když se na něj člověk zadíval – když se na něj Eda zadíval – viděl jaro, cítil květiny, celý jeho svět se rozzářil barvami. Nemusel se usmívat, nemusel manuálně roztahovat rty. Cosi na něm se usmívalo, nutilo to lidi kolem úsměv opětovat. Byl jako ztělesnění života, radosti. Nebyl anděl na zemi, naopak, byl člověk, byl ztělesnění krve kolující v žilách, byl hudba a umění a tanec a klid, jezero uprostřed lesa, noční obloha. Byl všechno.

Edovi se zadrhl dech. Vždycky byl všechno, nejen dnes. Byl svět sám o sobě, který kráčel po tom jejich sdíleném, aniž by si to uvědomoval.

Kdy si tolik zvykl na Edu?

„Pane Krausi, nechtěl byste… měl byste jít s někým jiným,“ zkusil. Jeho srdce v tu chvíli vážilo snad tunu. Tohle se nemělo dít, Damian si neměl ze všech těch lidí kolem vybírat zrovna jeho.

„Máte kolem sebe spoustu dalších lidí, kteří s vámi půjdou rádi. Chtějí vás poznat, jako člověka, nejen jako šéfa, a budou s vámi chodit i dál, až…“

Zamrazilo jej. Skutečně si dovedl představit, že by prostě odešel? Ale zůstat přece nemohl, ne napořád.

Další uvědomění. Děsil se, kdykoli vnímal ten pocit, že do sebe jednotlivé kousky skládačky zapadají, nejraději by celé puzzle vyhodil z okna. Polilo ho zoufalství.

To, na co myslel na Slovensku, to nebyla možnost. Nebylo to, že kdyby se snažil, snad by se eventuelně byl schopen zamilovat. Bylo to obráceně. Pokud s Damianem zůstane dostatečně dlouho, zamiluje se. Naprosto určitě. Ať bude dělat cokoli.

Ne, to nemohl. To by nezvládl. Nebyl připravený, a už zase bolestně vnímal, že třeba ani nikdy nebude. Co polibky, co sex, co důvěra? Nemůže, nemohl by to poskytovat, ne dostatečně často, ne vůbec. Trápil by ho, trápil by sebe, bolelo by to. Nechtěl znovu zažívat bolest.

Zvedl se mu žaludek.

„Nemám dnes hlad. Mohl bych prosím zůstat tady?“

Damian si lehce, pro okolí téměř neviditelně skousl spodní ret. Měl chuť začít ječet. Nemohl. Před ním seděl vyděšený králíček a něco skrýval. Tak mizerně, až by se tomu začal smát, kdyby ho celá tato situace tak šíleně neiritovala.

Nechtěl jít Mohamed k hoře? Fajn, tak půjde hora k Mohamedovi. Jen neznatelně přikývl a zavřel dveře. Sjel výtahem do přízemí, přešel cestu a v restauraci naproti si nechal zabalit dvě denní menu. V kuchyňce se pak zastavil pro talíře s příbory a jako bůh pomsty se rychlým krokem vracel k Edově kanceláři. Vstoupil bez klepání. Beze slov, jako by tam ani Eda nebyl a vyděšeně na něj nezíral, srovnal do komínku dokumenty, na kterých pracoval, a odložil je na vedlejší stůl. Z krabiček vyklopil jídlo do talířů a jeden z nich položil před zkoprnělého mladíka. Přisunul si druhou židli naproti jeho stolu a zadíval se mu upřeně do očí.

„Já se nenechám odbýt,“ řekl příkře, jako by snad očekával, že pokud bude milejší, bude z jeho kanceláře vykázán. „Dobrou chuť."

Byl po jídle mnohem dříve než jeho společník, ten se v něm jen nimral. Bylo znát, že nemá chuť a je nervózní. Damian mlčel. Nemínil při stolovaní mluvit s plnými ústy, ale jakmile odložil příbor a zadíval se do jeho talíře, který byl stále plný, usoudil, že Eda do sebe v jeho přítomnosti nic nedostane.

„Eduarde, já potřebuji vědět, co se děje. Nejen proto, že žijeme pod jednou střechou… Pro mě za mě bychom mohli okolo sebe chodit, jako bychom se neznali, ač by to bylo, alespoň pro mě, velmi nekomfortní. Jenže já s vámi nutně musím vycházet pracovně, to snad chápete. A pokud se mnou nebudete mluvit, tak naše spolupráce jaksi pozbývá smysl. Takže mi řekněte, co vás žere! Jestli jsem se vás něčím dotkl, bylo to neúmyslné a budu se to snažit nějak napravit, ale musím vědět podstatu. V jiném případě bych vás musel přesunout na jinou pozici, kde bychom se nemuseli potkávat. A jestli jsem vám opravdu natolik protivný, jsem ochoten vám pomoci sehnat bydlení.“

Poslední dvě věty procedil přes zuby tak, že bylo jasné, že s tímto bytostně nesouhlasí. Jenže Eda byl svobodný člověk, a pokud mu nechtěl sdělit své pohnutky, nemohl ho nutit. Ovšem fungovat v něčem tak neuspokojivém, jako byl jejich vztah poslední dva dny, to nemohl. Jediné, co mohl, bylo udělat ústupek a pomoci mu, ač to bylo nad rámec jeho povinností. Měl ale stále dojem, že on sám je něčím vinen, přestože před pár měsíci by vinu rozhodně hodil na něj. Vydechl překvapením. Co ho vedlo k tomu, aby na sebe házel zodpovědnost za nezodpovědné a odmítavé chování toho kluka? A přestože před pár měsíci by mu bylo jedno, co se stane s nefungujícím podřízeným, jeho nyní vyhodit nemohl. Přesun pod někoho jiného se mu tedy zdálo jako nejlepší řešení, pokud by s ním nějaký problém měl. Sevřely se mu útroby. Nechtěl ho ztratit. Ale nikdo mu nemohl vyčítat, že chtěl až bolestně vědět, proč je jeho Oříšek k němu takový odmítavý. Co skrývá?

Netušil, jak dlouho vydrží v takové nevědomosti, než vybuchne a zaútočí na něj svou temnou stránkou. A v té chvíli bude všechno ztraceno. Moc dobře si tuto skutečnost uvědomoval a chtěl se jí za každou cenu vyhnout.

Eda se na něj nešťastně zadíval. Jeho žaludek se znovu nebezpečně zhoupl, a tak od sebe raději odsunul veskrze plný talíř. Jídlo vonělo, a on ho v tuto chvíli nemohl ani cítit. Čím dál šel, tím víc měl dojem, že cesta, kterou zvolil, byla sakra mizerná. Jenže už se nešlo vrátit. K čemu? K čemu, sakra?

„Vy za to nemůžete! Nic jste neudělal, ani neřekl. Pane Krausi, vy tomu nerozumíte, ničemu nerozumíte,“ vydechl krapet roztěkaně. Z představy, že by jej Damian skutečně od sebe odstřihl, se mu zběsile rozbušilo srdce. O to celou dobu stál, no ne? O to se přece snažil. Jenže si o to nedokáže sám říct, přestože to má nadosah. Byl na něj až příliš navázaný, cosi v něm Damiana zbožňovalo, uctívalo. Stahovalo se mu hrdlo, když si představil, že by se probudil v jiném domě, že by se ráno nemohl podívat do jeho očí, alespoň jednou denně neviděl byť mírný úsměv, ty známé pohyby, gesta, postoje. Nedovede se ho vědomě vzdát. Vyděsilo ho to.

Teď, v ten moment byla ideální příležitost mu to říct. Otevřít ústa, vysypat to na něj.

Nemůžu bez vás žít.

Prudce vstal z křesla, až se zakymácelo. Zapotácel se u toho. Moc toho nesnědl ani nevypil, tělo s ním spolupracovalo méně, než býval zvyklý.

„Nemůžu vám to říct! Neptejte se, prosím, nechtějte to vědět. Nestačí vám, že to vím já? Já to chci taky zapomenout. Snažím se vás chránit, tak mě nechte, nebraňte se, neptejte se. Ublížím vám, jestli to kdy zjistíte. Musím domů,“ dostal ze sebe prakticky na jeden nádech naléhavě, překotně. V tmavých očích zahlédl zděšení. Sám byl ze sebe vyděšený. Než se Damian stačil rozkoukat, prosmýkl se kolem něj a rozběhl se chodbami firmy. Musel ven. V ten moment. Zanalyzovat, co mu to vlastně řekl.

Panebože, tohle neměl.

Věděl, že ho Damian nenásleduje, firmu ale beztak opustil ve spěchu, zadýchaný a rozcuchaný. Zodpovědnost na něj útočila, rozhodně ale ne tolik jako vina, které se snažil utéct. Zoufale se mu to nedařilo.

Takhle si představoval návrat k čemukoli, co byť z dálky připomínalo staré koleje? Tohle bylo jeho řešení situace? Co si to nalhával, on nebyl žádný bojovník. Dovedl přečkat v tichu i ty nejhorší možné situace. Přežil, když mu vzali Lotte, když zemřel jeho otec, když se stěhovali. Dokonce vydržel i začínající šikanu. Jenže nikdy skutečně nebojoval, dokonce ani sám za sebe, natož za někoho. Pro někoho. Neuměl cokoli řešit, uměl jen čekat, zhoršovat to, případně to opustit, když už to dál nemohl vydržet.

Opustil by tak i Damiana, byl si tím jistý. Po nějaké době. Kdyby se s ním pokusil chodit. I kdyby se o to nepokusil.

Vybavil se mu ten večer, kdy utíkal od matky. Nechal jí své peníze, dědictví ještě od otce, všechny své věci, oblečení. Velkou část svých knih. Proč se pro ty nevrátil? Byly to jeho poklady, slíbil si, že pro ně dřív nebo později přijde. Skutečně si nalhával, že to měl v plánu? Neměl, naopak, i nové by si ty kousky koupil, jen aby za matkou nemusel.

Damian měl pravdu, měl se jí postavit. Nejen jí. Měl se postavit těm dětem, a holkám, co potkali tehdy v obchoďáku, a taky osudu teď. Měl něco dělat, měl se rozhodnout… K čemu? Copak city šly ovládat? I kdyby šly, cokoli, co šlo ovládat, v tom dělal jednu botu za druhou.

Chtěl se zlepšit!

Skutečně chtěl? Tak proč to nikdy neudělal?

Protože nikdy předtím nešlo o Damiana.

Zamračil se. Stál v tu chvíli uprostřed ulice plné lidí jdoucích na oběd. Zastavil se v ní. Ano, tahle myšlenka byla správná. Byla první z tisíců, u které měl ten pocit. Musel pro něj něco udělat, alespoň něco. A první musel nějak začít.

K nedaleké zastávce přijížděla tramvaj. Poznával její číslo až příliš dobře, jezdíval s ní denně, když ještě bydlel s matkou.

S matkou? Copak to vždycky bylo jen tohle? Ne, býval to jeho domov, jeho pokoj, jeho knihovna, deka, zmrzlina, jeskyně, ve které se mohl schovat. Zůstaly v ní jeho knížky.

Rozběhl se k ní, na popud zběsilých myšlenek, které mu prolétly hlavou. Z vozu zrovna vystupovali lidé a tím jej trochu zdrželi, tak akorát, aby k němu stihl doběhnout a vtlačit se dovnitř. Až tehdy si stačil uvědomit, že tramvaj byla poloprázdná.

Vběhl by stejně i do přeplněné? Co by bylo pak?

Dveře se za ním zavřely.

Co to vůbec dělal?

Obracel svůj život novým směrem. Dělal to, co měl udělat už dávno. Snažil se zlepšit. Snažil se vymotat z vlivu lidí kolem, konečně se dostat z role oběti, kterou tak ochotně přijal. On nebyl žádná oběť. On byl Eduard Petiška a chtěl to, na co měl právo.

Před vysokým domem tohle odhodlání částečně odplulo. Snažil se ten fakt ignorovat. Vytáhl klíče. Uvědomil si, teprve tehdy, že po celou dobu nosil s sebou i klíč od hlavních dveří tohoto domu. Poznával snahu udržet sebe sama v domnění, že se skutečně chystá vrátit. Nepředpokládal, že je skutečně využije.

Odemkl. A stál tváří v tvář své matce.

Vždy si myslel, že pokud se s ní ještě někdy potká, nebude se jí moct dívat do očí. Předpokládal, stejně jako když se děsil setkání s Juliánem, že se stane něco velkého a děsivého, že celý zrudne, že bude hned o hlavu menší a bude se klepat jako ratlík. Tehdy nepohnul brvou Julián. A dnes to byl Eda, kdo jen stál a hleděl na tu ženu.

Byla silná. Dovedla být děsivá. Ale nebyla nepřemožitelná.

„Jdu si pro věci,“ sdělil jí. Neusmál se ani se nezamračil, nepřidal do těch slov žádnou emoci. A ona jen přikývla a o krok mu ustoupila.

Na chvíli jej to zarazilo. Podvědomě byl připravený o svoje knihy bojovat. Myslel, že ho jimi bude vydírat. Nestalo se tak.

Vyšel do patra, cestou, kterou byl zvyklý chodit i poloslepý. Jeho pokoj tam stále byl, s dveřmi stejně pootevřenými, jako je nechal, když odsud utíkal. Všude se v něm válel prach, neustlaná postel působila příšerně. Ale vše bylo tak, jak to zanechal. I jeho knihy.

Nečekala na něj žádná katastrofa. Jeho pokoj na něj čekal, dokud se nevrátí. A on se vrátil. Nic víc.

Jeho ztuhlé svaly se nepatrně uvolnily.

Knihy vytahoval ze skříně o něco klidněji. Oči mu trochu roztály, když viděl tituly, které kdysi tolik miloval. Byly to ohmatané svazky v různých jazycích, tahané všude, kam kdy jel. Ne tak omlácené jako ty, které už si převezl, to zdaleka ne. Ale snad každá jeho kniha mu byla drahá jiným způsobem, minimálně co se týkalo těchto starých. Neobětoval by ani jednu.

Všechno vyskládal na hromadu uprostřed pokoje. Vytáhl si poslední sportovní tašku, kterou vlastnil, a pečlivě do ní svazky začal rovnat. Pak, když byl v tom, systematicky pokoj prohledal, aby se podíval, jestli v něm nenajde ještě něco, co by pro něj mělo nějakou hodnotu. Oblečení, které by rád nosil dál. Když odcházel minule, na nic se neohlížel. Nyní měl čas své kroky si promyslet.

Matka za ním do pokoje nepřišla. Dům byl tichý, ale nikoli výhružně. Spíš jako by jeho obyvatelé preferovali ticho. Působilo to zvláštně mírumilovně.

Hodil si tašku na rameno. Sešel schody dolů. Chvíli mu trvalo, než našel boty, které si tam odložil, jelikož býval v domě zvyklý za každou cenu se zouvat. Když se opět narovnal, už obutý, uvědomil si, že není v místnosti sám. Stála za ním. Otočil se na ni.

„Ještě tohle,“ řekla mu a natáhla k němu ruku. Držela cosi malého, co na první pohled nepoznal. Předmět si přebral.

Byl to plyšák. Ale ne ledajaký plyšák. Poznával ho, byl to malý pejsek, kterého mu koupila Lotte nějakou dobu před tím, než od nich odešla. Nevěděl, že ho doma stále mají. V jednu chvíli zkrátka zmizel.

„Míval jsi ho rád. Měla jsem za to, že bys ho mohl chtít mít s sebou.“

Správný to předpoklad. Zadíval se na ni překvapeně. Opravdu si jeho matka právě úplně poprvé vzpomněla na něco, co se týkalo jeho osoby? Opravdu bylo možné, že ho alespoň trochu znala? Zaskočilo ho to, ale v dobrém slova smyslu.

„Dík,“ odtušil. Hleděla na něj a v jejím pohledu mohl spatřit náznak nejistoty. Celé dětství nesnášel, jak jistá si svými kroky byla. Teď to zmizelo. Neměla tušení, jak s ním jednat.

„Je hodný?“

Myslela Damiana. Věděl to. Jak mohla tušit, že si u někoho nakonec našel azyl? Že nebyl sám? Na ulici? Mohla, protože věděla. Poznal to na ní. Jak snadné najednou bylo v ní číst.

„Je.“

A ona se usmála. Nikdy v životě ji neviděl se usmívat. Začínal chápat, proč se do ní otec zamiloval.

Co když i její láska byla upřímná, alespoň zpočátku? Věděl, že jeho matka byla v mnohém jako on. I ona od problémů utíkala, otáčela se k nim zády. Pakliže byla v manželství nešťastná – pakliže se chtěla vrátit do Čech, za rodinou, a nikdy jí to nebylo umožněno – co když jen nevěděla, jak se s tímhle břemenem poprat? On sám ubližoval Damianovi, protože ho měl rád. Ona chtěla domů, věděl, že tam chtěla po celou dobu. Její vlastní rodina postupně zemřela, když ona byla v zahraničí. Když se vrátili, zůstala už jen sestra, která jí nikdy neodpustila, že s Václavem Petiškou odjela právě ona. Eda věděl, že to tak bylo, mnohé zaslechl a mnohé si odvodil. Taky věděl, jak se povaha jeho matky zhoršovala, kdykoli o své rodině slyšela nějaké zprávy.

Nikdo nebyl jen zlý, stejně jako nikdo nebyl jen hodný. Vždy měl dojem, že by se člověk měl chovat dobře k lidem kolem sebe bez ohledu na své trápení, protože každý čas od času trpí a nikomu to nedá právo svému okolí ubližovat. Jak pak svou teorii dokazoval teď?

Jana Petišková se životem bojovala, jak dovedla. To neznamenalo, že bojovala dobře. Ale v mnohém bojovala stejně špatně jako on. Na její tváři to zanechalo mnohé vrásky, které skrývala make-upem, přestože byla pořád ještě poměrně mladá. Měla Edu, když jí bylo necelých pětadvacet. Nebyla připravená odjet ode všeho, co tehdy měla. Ale stalo se. Aby skončila s právníkem, který po většinu času nevylézal ze své kanceláře, bál se byť jen dojít do samoobsluhy a kvůli porodu v rodné zemi se s ní pohádal tak, že kdyby už nebylo cesty zpět, rozvedli by se.

Nikdo se nerodí připravený natolik se životem bojovat. Mnohé to zlomí. Jako jeho otce. Někteří přežijí. Mezi nimi byla jeho matka. A zaplatila za to svou cenu. Toho dne prvně v jejích očích viděl, že si ji moc dobře uvědomuje.

„Stav se, jestli budeš chtít,“ řekla mu, když už stál ve dveřích. Kývl na ni. Udělal to spíš ze setrvačnosti, uvědomil si ale, že tím gestem nelhal. Skutečně to vzal na vědomí. Staví se. Jestli bude chtít…

Plánoval původně jít do tramvaje a odjet, ač si nebyl přesně jist kam, toho odpoledne to ale neudělal. Rozešel se ulicí, netuše kam, a procházel se tam pak ještě dlouhou dobu, dokud nenarazil na dětské hřiště, na kterém dřív čas od času sedával. I nyní se posadil na opuštěnou houpačku. Kolem nikdo nebyl. A seděl. Hleděl před sebe. Přemýšlel nad vším, co zrovna zažil, nad matkou, nad jejím osudem, nad svým dětstvím. Vzpomínal.

Zadíval se na plyšáka, kterého pořád ještě jemně svíral. Psí oči na něj důvěřivě hleděly.

Die mij bemint, bemint ook mijn hond. - Najdeš někoho, kdo tě bude mít rád takového, jaký jsi. Zasloužíš si svého prince. Najdeš ho, uvidíš. Nestresuj se tím, Pannenkoek.

Zoufale toužil, aby tu jeho chůva byla. Aby mu něco řekla i teď.

Našel jsem ho.

Jistě by mu řekla, ať za ním tedy jde. Dovedl si to představit. Kdo by nešel?

Jenže stejně jako si prince zasloužím já, zaslouží si ho i on. Dovedeš si mě představit s mečem v ruce? Nedejbože na bílém koni? Viliam říká, že kdybych měl jet na koni, posadil bych se na něj obráceně, spadl z něj a nechal se jím podělat. O meči jsme spolu nikdy nemluvili. Jsem si ale skoro jistý, že bych se ho pokusil držet za ostří. Chápeš vůbec, jak marný jsem?

Chápala by, ona chápala všechno. Ale nebyla tu. Byl tu jen Eda. A Eda nebyl Lotte, aby rozuměl podobným věcem. Nebyl ani Damian, aby na to nějak logicky přišel.

Zadíval se na pomalu zapadající slunce. V tu chvíli nebyl vyděšený. Jen smutný.

Domů se toho večera vracel pozdě, unavený a bez zázračného plánu, jak postupovat dál. Jedno mu však ten den dal, jednu cennou informaci zjistil. Dovedl za sebe bojovat. Když to zkusil, když se do toho vložil. V životě si vystavěl mnohé zdi, které vždy měl za nepřekonatelné. A ony nebyly.

Musí bojovat dál. I za Damiana. Šlo s city bojovat? Netušil, musel se o to ale pokusit. A jestli chtěl mít alespoň nějakou šanci, musel se od Damiana držet dál.

Polkl, aby překonal knedlík, který se mu tvořil v krku. Zatnuté pěsti pomáhaly uklidňovat mírný třas těla. Nepřijde o něj, opakoval si, a to mu dodávalo sílu. Neztratí ho. Když si nyní dá nějaký čas pro sebe, když se bude soustředit na sebe. Uvidí se s ním co možná nejméně. Jen tak si ho může udržet. Jen tak zajistí, že se přes ty počínající pocity dostane. A pak bude všechno jako dřív, bez hrozící potřeby mít muže neustále pro sebe.

To vydrží. Protože kdyby nevydržel, všechno by bylo horší.

§§§

Po zběsilém útěku Eduarda z kanceláře zůstal stát Damian uprostřed místnosti ještě zmatenější, než byl před ním. Jistěže ho napadlo ho zadržet a silou dominance i tou fyzickou si odpovědi vydobýt. K čemu by to ale bylo? Jen by ho vystrašil, a pokud se mu svěřit nechce, nepohnul by s ním ani silou. A tím by bylo všechno nadobro ztraceno. Takhle měl aspoň šanci dát mu čas, aby se uklidnil, a snad by se mohl vyzpovídat aspoň Viliamovi. Z něj by to vytáhnout mohl. Pokud je jeho tajemství pro něj nějak nebezpečné, bratr mu to ochotně vyzvoní. Doufal tedy, že se utíkal vyplakat do jeho náručí.

Celý den byl nervózní. Bylo to tak frustrující, že štěkal na každého, kdo se mu připletl do cesty. Nebyl na to hrdý, dokonce si svůj cholerismus i uvědomoval, ale nemohl si pomoct. Bylo samozřejmé, že ve svém rozpoložení moc výkonný nebude, a proto se mnohem dřív, než bylo jeho zvykem, sebral a odjel domů. Trochu tak nějak doufal, že tam najde i Edu, ale už z dálky viděl Oskara venku s Belou a Maxem, a tak mu bylo naprosto jasné, že Eduard domů nepřijel.

Udělal si kávu a měl tendence si nalít i panáka. Nevěděl však, jestli nebude ještě muset řídit – vytahovat Edu z nějakého průšvihu, který by mohl ve svém rozpoložení provést. Znal už ho docela dobře, ale stále neměl ponětí, do čeho všeho se může dostat.

Čas večeře dávno přešel a ten kluk pořád nebyl doma. Damian to už nedokázal vydržet a zavolal bratrovi.

Přestože se držel, aby nezněl znepokojivě, věděl, že Vil jeho rozpoložení dokáže rozpoznat. Když mu pak bratr sdělil, že Edu od příjezdu ze Slovenska neviděl ani se mu neozval, odbyl jeho starostlivé otázky a zavěsil. Chvíli koketoval s myšlenkou, že zavolá přímo jemu, ale pak ji zavrhnul. Někdo by namítl, že by se pak choval jako stíhačka, toto mu však bylo naprosto jedno. Kdyby věděl, že by to bylo něčemu platné, byl by jako Lockheed Martin ef třicet pětka. Jenže mu bylo naprosto jasné, že telefonát by byl spíš na škodu. Musel tedy být trpělivý. A to on uměl, pokud mu o něco opravdu šlo.

Jen velmi nerad okolo jedenácté uléhal do své postele a do rukou si vzal knihu. Už dávno zapomněl, jak jsou černým inkoustem potištěné bílé stránky zákeřné. Jako jemná ukolébavka… Vklouzl do snů o králi dánském, který se prolínal s malým princem s nevinnýma modrýma očima. Oskar ležel u jeho postele. Důkaz, že ho Eda neopustil.

§§§

Ráno Oskara v ložnici nenašel. Nebyl ani v hale. Damian pochyboval, že by odešel do pokoje Edy a tam ho sám ‚oplakával‘. Na to byl ten pes příliš společenský. Všiml si také Edových bot pečlivě uložených na svém místě v botníku. Cítil, jak mu padá kámen ze srdce.

Proklouznul ven s hrnkem kávy a nechal melancholickou náladu, aby souzněla s kapkami deště, jež se řinuly z šedivé oblohy. Přemýšlel, jak postupovat dál.

Rozhodl se, že se bude chovat, jako by se nic nestalo. Nebylo výjimkou, že Eduard neslyšel zvonění budíku, který řval na celý dům, nebo ho prostě vypnul, aniž by se probral. Proto už bylo jejich nepsaným pravidlem, že Damian smí vejít do jeho pokoje a jakýmikoli prostředky ho vytáhnout z postele, aby nezaspal. Vstoupil tedy i dnes. Klubíčko zabalené do peřiny, která působila příliš velká, naprosto nekorespondovalo s běžným typicky Edovsky rozvaleným polehem, ve kterém se obvykle ráno nacházel. Usoudil tedy, že jeho starosti se odrazily i ve snech. Nebylo to příjemné pomyšlení a on zase zapochyboval, že je dobrý nápad ho tahat z postele. Jenže na dnešní den ho zoufale potřeboval.

„Edvarde, vstávejte!“ řekl rázně a zacloumal koulí peřiny. Oskar vyskočil nahoru, aby si svého pána chránil. Anebo aby Damianovi pomohl s buzením… Začal olizovat jeho tvář, dloubat do něj čumákem a dělal to tak dlouho, až se jeho víčka zatřepotala a dovolila jasné modři Edových duhovek opustit svět snů.

„Vstávejte, Edo! Jestli chcete jet se mnou, a já bych vám důrazně doporučoval, abyste jel, protože venku lije, tak by bylo na čase se odebrat do koupelny. Snídani nestihnete, dáte si ji v kanceláři.“

Asi to bylo příliš slov pro jeho neprobraný mozek, ale Damian pochopil, že Oskar už ho dál spát nenechá. Alespoň pro něco byl ten pes dobrý. Odešel tedy dolů.

Eda by dnes zaspal rád. Velmi rychle se mu vracely vzpomínky na minulé dny a myšlenky, které jím poslední dobou kolovaly, všechna předešlá uvědomění se s bolestnou jistotou objevovala a sázela mu další a další rány. U čištění zubů už si přišel probuzený, a přesto vnitřně prázdný.

S odstupem noci byl jeho útěk z kanceláře ještě absurdnější, než jak na něj působil včera. Pochopil, že už nemělo žádný smysl na cokoli si před Damianem hrát a tvářit se, že se nic nedělo. Zachoval se jako idiot.

Opláchl si obličej. Pak vzhlédl, aby se sám na sebe zadíval do velikého zrcadla. Kapky vody mu stékaly po lících, namáčely některé jeho kudrny. Ta tvář se mu zdála unavená, starší a cizí. I ty vlasy jako by měl nějaké splihlejší než předtím. Měnil se. Byl unavený, psychicky. Ta tam byla prostá, uvolněná radost ze života. A už to nemohl shazovat na Juliána. Za toto si mohl sám.

Cesta do práce proběhla v hrobovém tichu. Už se nepokoušel číst, místo toho zarytě hleděl z okýnka. Déšť jeho náladě nepřidával. Po celou dobu přemýšlel, jak začít rozhovor – chtěl se Damianovi omluvit za ten svůj zběsilý útěk – jenže jej nenapadal vhodný způsob. Vždy by buď bylo jasné, co skrývá, nebo by beztak nepředal, co předat chtěl. Byl zoufalý, kdykoli si uvědomil, jakou bariéru mezi sebou a Damianem vytvářel. Dřív mu byl schopen říct úplně cokoli, jen tak. Jenže taky si uvědomoval, že dřív nevěděl o všem, o čem věděl teď. Dřív ho objímal a skoro líbal a nikdy nepochopil, jak moc si jej přivlastňuje.

Pořád měl pocit, že to, jak se chová teď, je lepší, než jak se choval předtím. Nedovedl si představit úplně ho ztratit.

Tentokrát jej Damian nechal dojít do pekárny samotného, za což byl sobecky vděčný. Brunetka se na něj usmívala, ačkoli v jejích očích viděl, že by Damiana viděla raději. Měl chuť se na ni zašklebit. Měl tendence říct jí, že nemá co tam Damiana chtít, že nemá právo vůbec si to přát. Hned poté se za to pomyslně profackoval. Ale cítit to nepřestal.

U kanceláře svého nadřízeného svědomitě zastavil, zaklepal a počkal, dokud jej nevyzve k pokračování. Uvědomil si, jak málo tohle dělával. Když už klepal, většinou do kanceláře vpadl půl sekundy nato. Začínal chápat, proč si muž vždy stěžoval na nedostatek soukromí.

Tiše vešel, oči přišpendlené k zemi, aby o nic nezakopl. Byl by toho schopen. A taky aby neviděl spalující pohled tmavých očí. Pohled, který by jistě zračil nepochopení, protože ten muž už si na Edu zvykl, přijal jej takového, jaký byl. Byl na něj tak hodný. Položil mu talířky na stůl. Teprve tehdy si uvědomil, že i sám sobě by měl něco přinést. Žaludek měl bolestně prázdný. Ale hlad jako takový taky neměl.

Původně chtěl odejít. U dveří byl rychleji, než se jeho šéf vůbec stačil rozkoukat. Tam se ale zastavil, ruku na klice. Srdce mu bušilo.

„Prosím, už mě ráno nebuďte,“ vypadlo z něj nakonec tiše. Moc dobře si uvědomoval, že jeho slova byla slyšet – v tiché kanceláři se roznesla daleko chladněji a odtažitěji, než chtěl, aby zněla. Říct je ale potřeboval. Vidět se navzájem spát, to bylo z podstaty vlastně důvěrné. Intimní. Už věděl, proč s ním jeho nadřízený nechtěl být na jedné posteli. Chápal, proč se zlobil, když zjistil, že Edovi spal na hrudi. Byl k tomu všemu slepý a tím i Damiana přiměl vnímat to jako normální, přátelská gesta. Jenže ona normální nebyla.

Skutečně ne? Copak by to podobně vnímal i s Viliamem?

Jistěže ne. Jenže Damian byl Damian. Odolal nutkání zmučeně zasténat a znovu uhnul očima, aby se nemusel střetnout s těmi tmavými. S Damianem to všechno bylo jiné. Nechtěl, aby ho viděl, zatímco spal. Tak trochu se bál, co všechno by mu v tom stavu mohl říct.

„Budu se snažit vstávat včas. Kdybych nevstal, přijedu autobusem. Můžete mi to strhávat z platu. Nechci vás okrádat. Můžete mi ho obecně snížit, jestli chcete. Sám jste říkal, že ho mám až moc vysoký. Nevadí mi to,“ odtušil. Peníze byly to poslední, co ho v tu chvíli zajímalo.

„V pořádku. Nechci vám zasahovat do soukromí, jen jsem netušil, že vám to vadí. Pokud je ještě něco, co je vám nepříjemné, musíte mi to říct. Nemám věšteckou kouli a nikdy jste mi nijak nenaznačil, že vás to obtěžuje. Mluvte se mnou o všem, co vám na mém chování vadí, protože tyto hloupé neshody ovlivňují nejen náš pracovní život, ale i ten soukromý,“ řekl potichu a zkoumavě se na něj zadíval. „Plat vám snižovat rozhodně nebudu, dávno už není pravda, že si ho nezasloužíte. Jen prosím, zkuste chodit včas. Pokud mi nic dalšího nehodláte říct, běžte, ale připomínám v jedenáct pracovní oběd s panem Ulrichem. Umíte německy lépe než já a usnadnil byste mi svou přítomností práci.“

Eda jen neznatelně kývl a potichu za sebou zavřel dveře.

Kde se vytratil ten energický, životem se opájející mladík, který se na něj věčně sápal, aby upravil jeho kravatu nebo účes? Kam se ztratily všechny ty dlouhé minuty, které trávil zbytečným tlacháním v jeho kanceláři a vykládal mu o jeho nectnostech, kruzích pod očima a vyčítal mu absenci láhve s vodou na stole? Obtěžovalo ho to tenkrát, kolikrát měl dojem, že mu zakroutí krkem, a dnes? Dnes akorát trpěl spolu s ním. Netušil, jak dokáže být bolestivé dívat se do nešťastné tváře, která ještě před týdnem zářila životem. Dnes jako by byla mrtvá.

Sakra! Musel zjistit, co se mu stalo. Někdo další mu ublížil? Nebo mu snad až takto pozdě došly následky činu, který mu provedl Julián? Hloupost. Stále měl neblahý dojem, že za jeho stísněnost může on. On, anebo nějaký pracovní průšvih. Bál se to říct?

Zvedl se a zamířil do kanceláře, která byla z druhé strany Edovy sluje.

Klepl a nakoukl dovnitř, jestli je tam Helen sama.

„Damiane?“ oslovila ho překvapeně a vstala od stolu. Chápal, že to pro ni musí být trochu šok, protože on za ní nikdy takto nepřišel. Když s ní potřeboval mluvit, zavolal nebo vzkázal po Edovi, aby přišla ona za ním. „Stalo se něco?“ zeptala se ještě, když uviděla jeho ustaranou tvář. I tohle bylo u něj netradiční.

„Nevím,“ odpověděl popravdě. „Nepřipadá ti pan Petiška poslední dny nějaký… nesvůj?“

„No… ani ne. Včera byl sice trochu nesoustředěný, ale to u něj není neobvyklé. Nicméně hned ráno mě obligátně upozornil na bordel na stole a poukázal na pokrčenou sukni. Pak mně téměř vynadal, že jsem mu poslala smlouvu na poslední chvíli. Takže… běžný stav z mého pohledu. Ačkoli vypadal trochu nevyspalý, na jeho tradičním sekýrování se to nepodepsalo.“ Pokrčila rameny a dlouze se zadívala na svého šéfa, který seděl na sedačce a pečlivě ji poslouchal.

V ten moment se ozvalo jedno silné klepnutí a vzápětí po něm vpadl do kanceláře jako velká voda Eduard s deskami pod paží.

„Dobré ráno!“ zahlásil, hned co se začal cpát dovnitř. „Vzpomněl jsem si na tu knížku, co chtěl Marťas doporučit! Chtěl jsem ji přinést dneska, ale jsem nějak mimo, usnul jsem až po půlnoci, takže jsem byl ráno rád, že jsem si utřel obličej do ručníku, a ne do Oskara. Mám ho rád, ale tohle není něco, co bych za každou cenu musel…“

Jeho hlas se vytratil. Zaregistroval Damiana. Sakra, proč nemohl prostě mluvit dál? Proč bylo pro něj tak těžké předstírat, že se nic neděje?

„Mám ještě práci,“ odtušil kamsi do podlahy a spěšně před ni položil štos dokumentů. Než mu stačila odpovědět, zmizel pootevřenými dveřmi ven z její kanceláře. V duchu si u toho nadával.

Helena se tázavě zahleděla na svého nadřízeného, který seděl na pohovce napjatý a s výrazem, který by snad popsala jako ublížený. Nebyla si jistá, protože takovýto obličej u Damiana ještě neviděla.

„Co jsi mu provedl?“ zeptala se vyčítavě a dala si ruce v bok.

Damian si jejího útočného tónu nevšímal. Vstal a začal po kanceláři chodit jako lev v kleci.

„Nic,“ řekl nakonec. „Tedy, nejsem si vědomý ničeho, čím bych mu mohl ublížit.“ Povzdechl si a chodil dál. Helena se zatvářila skepticky. „Nic jsem mu neudělal, Helen! Ba naopak, v poslední době se snad ani nepoznávám. Dělám tomu klukovi, co mu na očích vidím. Až mě to děsí. Snažím se být k němu milý, vycházím mu vstříc i ve věcech, které bych nedovolil snad ani sám sobě. A on místo toho, aby byl spokojený, utíká ode mě, jako bych měl lepru. Sama jsi to viděla.“

„Ptal ses…“

„Jistěže jsem se ptal,“ nenechal ji domluvit. „Nemluví se mnou a vyhýbá se mi jak čert kříži. A když už něco poví, jsou to jen superlativy na mě – jak jsem hodný a jak si mě váží a tyhlety sentimentální nesmysly. Já potřebuju sakra vědět, co se děje! Nedokážu s ním pracovat za takových podmínek! Heleno, máš primární úkol zjistit, co se tomu klukovi honí hlavou, jinak o něj přijdeš.“

Jejíma očima probleskla obava.

„Nechci ho vyhodit, ale musel bych ho přeřadit někam jinam, což zoufale nechci, protože ho potřebuji. Věděla jsi, že kromě japonštiny, čínštiny a pár afrických nářečí umí snad všechny jazyky, na které si vzpomeneš?“

„Přeháníš,“ hlesla.

„Jistěže ano. S Afrikou kontrakty nemáme, učit se je nemusí,“ procedil ironicky. „Někdy mám dojem, že jsi nakažená Petiškou.“

„Nikdy jsi tak sucharský smysl pro humor neměl!“ pozvedla obočí. „A přestaň se mi tady promenádovat, jsem z tebe nervózní.“

Hodil po ní chladný pohled, pod kterým se jen uculila. „Tak mi promiň mou upřímnost. Pokusím se zjistit, co se děje.“

§§§

Obchodní oběd proběhl nad očekávání dobře. Eduard se zdržoval všech poznámek a striktně jen překládal. Nic dalšího, co běžně klientům vykládal, se nekonalo. Kdyby Damian nevěděl, že tohle je špatně, byl by naprosto spokojený s dokonalým překladatelem.

Odpoledne mu Eda donesl kávu a zmizel. Zmizel i z firmy, aniž by mu dal vědět, že odchází, což bylo jejich nepsané pravidlo. Nestávalo se to často, ale někdy Damian potřeboval, aby zůstal déle. Většinou mu tuto skutečnost ale oznamoval už ráno, a tak nejspíš usoudil, že pro dnešek jeho služby po pracovní době nejsou potřeba. Přesto byl Damian na něj naštvaný. Pořád doufal, že aspoň základní pravidla, která měli tak nějak zažitá, zůstanou pevná.

Domů jel unavený a rozmrzelý ještě mnohem později, než jezdíval běžně. Do toho všeho opět začalo pršet. Z procházky se psy, kterou si chtěl vyčistit hlavu a unavit tělo, nebude nic.

Eda byl tou dobou už nějakou tu chvíli doma, ve svém pokoji a s Oskarovou hlavou na klíně. Kdyby toho psa neměl, zešílel by, věděl to. Nebyl totiž schopný číst. Vedle něj ležel jeho deník.

Když domů přišel, věděl, že už v sobě to tajemství neudrží. Asi i proto odjel z firmy tak brzy – bylo na místě něco udělat, ač nevěděl co. Musel se někomu se svým trápením svěřit. Někomu, kdo mu poradí.

Kdyby mohl, vše by řekl Lotte. Nešlo to, neměl na ni žádný kontakt. Viliam? Možná by Damianovi neprozradil, o co šlo, v tom mu Eda věřil, ale jistě by to na něm leželo stejně dusivě jako na Edovi. Až moc by se do té situace vžil, trápilo by ho, že se trápí Eda i že se trápí Damian. To Eda nechtěl. Ani on si to nezasloužil. Helena? Nebyl si jist, co přesně by jí měl říkat. Kdyby byl jeho postoj jasný, kdyby věděl, jak na tom je, pak možná, ale takhle? Něco cítím a to něco není vyloženě pocit, spíš vědomí, že můžu mít pocit, který ještě nemám. Ne, to nedávalo smysl. Snad by to pochopil Viliam nebo Lotte, Heleně by to ale musel vysvětlit, a jak měl vysvětlit někomu jinému něco, co nedovedl vysvětlit ani sám sobě?

Měl vůbec ještě někoho dalšího? Měl děti, ale tam to už vůbec nepřipadalo v úvahu. S Damianem měli nepsané pravidlo nenakládat na ně žádnou špínu, které jsou oni dva svědky, a to on hodlal dodržet.

Tím seznam jeho blízkých lidí veskrze končil. Jeho postoj k matce se změnil, to ano, rozhodně by jí ale nedovedl vykládat o podobných osobních pocitech. V životě jí neřekl ani o své orientaci. A žádné přátele z doby před Damianem neměl. Tehdy vše řešil za pomoci deníku.

Právě proto ho vytáhl i teď. Bylo zvláštní tu knihu zase držet – od doby, co znal Damiana, ji otevíral čím dál méně a poslední měsíce pak vůbec. Nebyl důvod svěřovat se papíru. Nikdy se nemohl vyrovnat hřejivým očím a teplé pevné náruči.

Přinesl si propisku a posadil se na chladnou zem. Oskar se stočil vedle něj, zády o něj opřený, jak byl zvyklý, když si Eda četl. Jistě, mohl sedět na posteli nebo na židli, tohle ale bylo zvláštně uklidňující. Vyhovoval mu chlad, který ze země táhl, i to, jak byla pevná.

Hleděl na ten prázdný papír dlouho, zamyšleně. Pak, aniž by nad tím víc přemýšlel, začal sepisovat báseň, která mu utkvěla v hlavě z jedné z jeho knih.

I sit beside the fire and think

Of all that I have seen

Of meadow flowers and butterflies

In summers that have been

(U ohně sedím, přemítám

o všem, co jsem kdy uviděl,

o lučním kvítí, motýlech

z letních dnů, kterými jsem šel.)

Psal dál. Uvědomil si, že se v té básni poznává. Neměl tu oheň, ale také seděl a vzpomínal.

Of yellow leaves and gossamer

In autumns that there were

With morning mist and silver sun

And wind upon my hair

(O žlutém listí, babím létě

 v tolika prošlých podzimech;

 o mlze, o stříbrném slunci,

 svištění větru ve vlasech.)

A stejně jako autor, i on měl tendence vzpomínat tolik do detailu. Uběhlo tolik času...

I sit beside the fire and think

Of how the world will be

When winter comes without a spring

That I shall ever see

(U ohně sedím, přemítám,

jaký to asi bude svět,

jaké to bude dočkat zimy

a jaro – to už nevidět.)

Co až tu nebude? Proč nad tím vůbec přemýšlel? Nesnažil se po celou dobu to odvrátit? S kapkou zoufalství si uvědomil, že ať udělá cokoli, stejně Damiana ztratí. Už teď se od něj oddaloval. Měl by si ho užívat, dokud ho měl. Jenže jak? Jak měl něco takového udělat, když cítil spalující vinu, kdykoli na něj hleděl?

For still there are so many things

That I have never seen

In every wood in every spring

There is a different green

 (Vždyť všechno, co jsem neviděl,

 je víc nežli to viděné!

 A každé jaro v každém háji

 je zase jinak zelené.)

Do očí se mu nahrnuly slzy, když se dostal k těmto slovům. Rychle je zamrkal. Nechtěl, aby skapaly až na papír. Ano, i tohle byla pravda. Jestli o Damiana přijde, přijde o strašně moc. O víc, než si vůbec dovede představit nyní. Jak dobře ho znal? Jistě, mnoho už o něm poznal, ale mnoho se nikdy nedozví. Mnoho se nikdy nikdo nedozví.

I sit beside the fire and think

Of people long ago

And people that will see a world

That I shall never know

(U ohně sedím, přemítám

o lidech z dávno předešlých let

a o lidech, jež nepoznám,

a jaký bude jejich svět.)

Jak na ty on žárlil! Lidé před ním? Lidé po něm? Měl by za ně být vděčný. Kam zmizela snaha získat pro muže někoho lepšího, než byl on sám? Vnímal ji vůbec někdy, nebo si to jenom myslel?

But all the while I sit and think

Of times there were before

I listen for returning feet

And voices at the door

(Však zatímco tak přemítám

o časech dávno minulých,

zdaleka krokům naslouchám,

kdy poutník stane ve dveřích.)

Zajíkl se. Dopsal poslední slova a vyděšeně se na ně zadíval. Ta báseň nejenže vykreslovala jeho pocity. Ona ho dostávala k dalšímu uvědomění.

Damian byl jeho svět. Viděl ho v té básni, protože když se mluvilo o ročních obdobích, o krásách barev a slunce a nebe, ve všem viděl jeho. Byly to metafory a seděly naprosto dokonale, protože v nich cíleně hledal, co tam vidět chtěl. A chtěl to tam vidět, protože Damian byl jeho svět.

Nejspíš se do něj zamiloval.

Vyskočil na nohy, čímž chudáka Oskara probral, v tu chvíli se na to ovšem nedovedl soustředit. Dvěma rychlými kroky se přesunul k oknu, o které se opřel, aby se neskácel zpátky na zem.

Nejspíš se zamiloval do Damiana Krause.

Dobře, dobře. Musel se uklidnit. No tak! Jestli se neuklidní, nikam se nedostane. Klid! Tak, to bylo o trochu lepší. Ne, rozhodně nebyl klidný, ale už s tím šlo pracovat. Musel přemýšlet, jestli někdy, tak teď. Byl si jistý?

Nebyl. Proto taky to nejspíš. Jak přesně se poznala láska?

Copak on se v tom vyznal?

Dobře, tohle nepomáhalo. Musel na to jít z jiné strany. Co vnímal, když byl ještě s Juliánem?

Tohle taky nepomáhalo. Nešlo to srovnávat. Chtěl sám sobě sdělit, že tehdy byl zamilovaný a že od toho se tedy jde odpíchnout, uvědomil si ale, že ani tím si není zas tak jistý. Byl? Nebo ne? Co když si to jen namlouval? Co když si to teď jen namlouval? Nemohl si myslet, že se zamiloval podle jedné básničky, která třeba ani nebyla o lásce. Jenže podle čeho jiného se měl sakra rozhodnout?

Jeho knihy mluvily o motýlcích v břiše a hlavě v oblacích a touze být s daným člověkem neustále. Měl v břiše motýlky? Sakra, co to vůbec bylo? Nechápal, jak mohl mít někdo v břiše motýlky. Musel by sníst jejich kukly a nějakým způsobem zaručit, že je žaludeční šťávy nerozloží. Byla to asi metafora, že? Jenže pro co? Kdo proboha popíše pocit dalším pocitem? Jak měl vědět, jestli zrovna jeho pocit byl ten pocit, když nevěděl, jestli cítil ten pocit, dokud necítil ten pocit?

Chtěl být s Damianem pořád? To bylo k ničemu! Ano, chtěl. Ale to chtěl za život být se spoustou lidí. A s Damianem bydlel, bylo přirozené, že s ním ten čas trávil, protože ono to často ani jinak nešlo. Navíc Damian byl jediný člověk, který s ním dobrovolně tak moc být chtěl. Až na Viliama.

Nebyl zamilovaný i do Viliama?

Ne, určitě ne. To mohl zavrhnout ještě dřív, než si tu otázku položil. Takže byl zamilovaný, protože to nezvládl tak lehce vyvrátit? To přece nedávalo smysl! Rozhodně nebyl zamilovaný, jen protože nemohl říct, že není.

Potřeboval by mu dát pusu. To by to jistě rozhodlo. Jenže to nepřipadalo v úvahu.

Zavřel oči. Konečně se pustil parapetu a postavil se, ruce svěšené podél těla. Nadechl se a vydechl. Oskar se mu pletl pod nohama a strkal do něj čumákem, pravděpodobně aby zjistil, co se s Edou dělo. Ten se nyní vrátil zpět na zem, kde si sedl, psí hlavu v klíně. Automaticky ji začal drbat.

Jestli předtím nepřipadalo v úvahu se Damianovi svěřit, teď to nemohl udělat už tuplem. Nemohl! Ne, dokud si nebyl jist. Byly totiž tři možnosti, tři možné scénáře. V prvním by o něj Damian neměl zájem. Tedy, přišlo by mu to divné, možná by se zlobil. A všechno, co v něm Eda měl, by šlo do kopru. Ve druhém by o něj Damian nestál, ale nebránil by se to zkusit. Byli by zmatení dva. Skončili by pravděpodobně zklamaní a v podobné fázi jako v prvním scénáři. Třetí možnost zahrnovala, že by jej Damian do své náruče přijal snad až rád. Nepočítal s tím, že by sám byl zamilovaný. Toho by si snad všiml. Doufal. Nicméně co by dělal tehdy? Dal by mu planou naději. Spoustu plané naděje. A pak by ji zničil.

Svěřit se v tomto případě znamenalo totéž co vyznat se. A vyznat se s láskou byla jedna věc, ale vyznat se s dost-možná-a-dost-možná-taky-ne láskou? Netušil, jak by na něco takového reagoval sám, natož Damian. Extra po tom, co Eda předváděl poslední dny.

Přestal hladit psí hlavu a chytil se za kudrny, za které zatáhl. Musel za každou cenu zjistit, jak na tom se svými pocity je. Do té doby nemohl nic. Jenže jak přistupovat k něčemu takovému? Copak byl nějaký expert na lásku? Nedovedl ani poznat, že si servírka v restauraci myslí, že se svým nadřízeným chodí.

Zasténal zoufalstvím. Dokonce ani nevěděl, jestli by chodil rád, nebo ne. Hloupé Slovensko! Přál si nikdy se všechno toto nedozvědět.

V přízemí bouchly dveře. Damian přišel. Bylo pozdě, Eda to viděl. A venku bylo hnusně. Stejně hnusně, jako se Eda k muži choval. Už zase se za to zastyděl, zase jej obalila vina a zmáčkla jak citrón.

Pokusil se vybavit si jeho obličej, kdykoli mu nabízel přátelství. Chtěl tím sám sobě ukázat, jak by dopadl, kdyby se mu vyznal. Bylo by to ještě horší. Jenže jeho hlava byla mrcha a jediné, co mu podsunula, byl zářivý úsměv, který viděl, když s Viliamem dorazili z té proklaté dovolené. Úsměv, který pak už neviděl.

Domem se rozezněl zvonek. A nedlouho nato jeho jméno pronesené tónem, který by Damianovi nepřiřadil. Viliam.

Ten se zatím v přízemí krátce přivítal s bratrem a pečlivě si jej prohlédl. Měl ten den spoustu práce, pochopil ale, že něco nebylo v pořádku, a to něco nesneslo odkladu. Rozhodl se tedy stavit, až budou oba muži doma. Chtěl vidět, jak spolu interagují. Doufal, že šlo o nějakou drobnost, nuanci, kterou on sám ani neuvidí. Velmi rád by bratrovi řekl, že se mu to jen zdá, a oddechl si. Stačil ale jediný pohled do tváře jeho dvojčete a bylo mu jasné, že tak snadné to nebude.

Eda se objevil na schodech v rekordní rychlosti. Sbíhal je směrem k němu. Viliam se na něj zazubil. Tohle poznával.

Blonďák jej objal o trochu déle, než bylo nezbytně nutné, a o trochu pevněji, než měl ve zvyku. Pak se od něj odtáhl a chytil jej za rukáv.

„Vili! Pojď ven.“

Tak tohle nečekal.

„Cože?“

„Pojď ven,“ zopakoval mu Eda. On sám zatím vykulil oči nejprve na blonďáka, pak na bratra a pak znovu na Edu.

„Myslel jsem, že jdu na večeři,“ zkusil nadhodit.

„Půjdeme do restaurace.“

„No… teda… jako, asi můžem. Damian…“

„Damian musí pracovat. Pojď ven,“ dožadoval se Eda, aniž by se na svého nadřízeného podíval. Nemohl by. Za tohle by si zasloužil facku nejen pomyslnou a moc dobře to věděl. Jenže si zoufale potřeboval urovnat myšlenky a Viliam byl k tomu úžasným prostředníkem. Vždy mu pomohl. Věděl, že pomůže i nyní.

„Tady je určitě taky něco k jídlu. Proč ven?“

„Je tam hezky.“

Další lež. Venku jako na zavolanou zahřmělo. Viliam zaskočeně zamrkal nad zarputilým tónem jeho hlasu.

„No tak, Vili! Prosím,“ zkusil znovu, popadl deštník a začal jej tahat ke dveřím. Viliam hodil další zaskočený pohled po svém dvojčeti, pak se ale konečně nechal vytáhnout ke dveřím. Netrvalo dlouho a ony se za dvojicí zabouchly. A byli venku.

Chvíli bylo ticho. Vlastně trvalo až do doby, kdy seděli v autě a ujížděli směrem k blízké restauraci, kterou Viliam vybral, když si uvědomil, že hřmění, kterého najednou slyšel až moc, bylo hřmění jen někdy – ve zbytku případů to byl Edův žaludek.

„Nechtěl bys mi vysvětlit, co se děje?“ zkusil, když seděli u stolu. Posadil se na židli vedle něj, aby je stůl nedělil. Automaticky chytil jeho ruce do svých. Eda se mu složil do náručí, a tak jej objal, natiskl na sebe a chvíli bezmyšlenkovitě houpal.

Teď, blesklo Edovi hlavou. Teď by to měl prozradit. Vysypat to ze sebe, úplně všechno od prvních pocitů na Slovensku po poslední uvědomění dnes. Byl nejlepší čas.

Otevřel ústa. A v hrdle se mu udělal těžký knedlík a pohled mu sklovatěl neprolitými slzami. Rychle je zkusil zamrkat.

„Můžeme…“ zkusil. Ne, nezvládne to. „Prosím, mluvme o něčem jiném.“

Prohrál. Prohrál sám se sebou. Nezasloužil si Damiana. Jenže ho zoufale nepřál nikomu jinému.

Damian se ještě dlouho díval na zavřené vchodové dveře a hlavou mu blesklo, že tuto nezáživnou kratochvíli provozuje v poslední době celkem často. Ono i ta vrátka, která dělí souznění jeho a Edy, jsou mu zavírána přímo před nosem mnohem častěji, než by byl schopen v klidu snášet.

Posadil se, vložil hlavu do dlaní a přemítal, jak si má vyložit další jeho útěk. Ujistil ho akorát v tom, že on sám je něčím vinen, anebo Eduard před ním něco tají. Podle jeho kruhů pod očima soudil, že je to nějaký průšvih, který ani jemu nedává šanci příliš dobře se vyspat. Jedno věděl jistě. Ten kluk neuměl lhát a snažil se něco tak moc tajit, že raději utekl z jeho dosahu.

Nahmatal v zadní kapse kalhot telefon a vytočil Helenu. Ta mu potvrdila zvláštní chování, které Eduard nedokázal skrýt, když se ho na šéfa zeptala. Potvrdila mu, že zcela jistě něco tají, ale i jí se odmítal svěřit. 

Byl v koncích.

Bouřka ztratila na intenzitě, a přestože stále pršelo, Damian si oblékl větrovku a vyběhl ven se psy. Nasadil vražedné tempo a bylo mu jedno, že byl po několika metrech zmáčený téměř na kůži. Soustředil se jen na dýchání…

Nádech, výdech, nádech, výdech…

Studené kapky ho bičovaly do tváře. Běžel stále rychleji po rozmáčené polní cestě, jako by chtěl uniknout všem rozmarům osudu, které ho neustále zkoušely.

Kolik toho ještě musí vydržet? Proč jednou jedinkrát nemůže být něco jednoduché?

Konečně došel k rozhodnutí ve své kauze Eduard a najednou mu všechno proklouzává mezi prsty.

Zastavil se a zběsile lapal po dechu. Kolik uběhl kilometrů touto rychlostí? I psi si lehli kousek od něj a oddechovali s vyplazenými jazyky.

Věděl, že se chová iracionálně, věděl, že i jeho vnímání celé té absurdity, která se okolo něj omotává a dusí ho, je naprosto mimo jeho běžné uvažování. Nemohl tomu zabránit. Cítil se v pasti, a to v něm vzbuzovalo neutuchající bublání agresivity, která se chtěla protlačit ven. Zoufalství… frustrace… beznaděj.

Moc dobře si uvědomoval, že se vnitřně chová jako blázen, který se nedokáže vrátit k běžnému racionálnímu uvažování, na které byl vždycky tak pyšný. Nikdy nic ho nedokázalo vyvést z míry. Vždycky tak chladný, klidný… Ale Eduard? Ten z něj udělal malou zatuchlou kuličku nervů, kterou už mnohokrát donutil se vzepřít a vyletět jako čert z krabičky a prskat síru všude okolo sebe.

Nádech, výdech…

Znovu se rozběhl a stejným tempem se vracel k domovu. Přestalo pršet, ale nohy mu přesto ujížděly v bahně polní cesty.

Doma se nikde nezdržoval, shodil ze sebe mokrou teplákovku, vklouzl do sprchy a nechal se bičovat uklidňujícími kapkami horké vody.

Přestože sprcha trochu utišila jeho trápení, nedokázal se soustředit. Zděšeně si uvědomil, že v jednom měl Eda pravdu – musel pracovat. Za pár dní ho čekalo stání, pro které měl svůj soukromý název Ochberg. Zastupoval babičku jedenáctiletého dítěte, kterého oba rodiče psychicky a pravděpodobně i fyzicky týrali velmi specifickým způsobem. Neměl moc trumfů v rukou, ale podle toho, co věděl, tušil, že kluk prožívá peklo na zemi. Chlapec ale všem okolo s úsměvem tvrdil, že je všechno v pořádku. Matka – primářka chirurgického oddělení, otec – manažer jedné investiční společnosti. Trochu je znal, jednou za čas se objevili na charitativních akcích a nikdo by do nich neřekl, že mohou na své dítě působit neadekvátním vlivem a chtít po něm téměř neuskutečnitelné. Kluk byl premiant třídy a Damian měl tu čest mluvit i s jeho třídní učitelkou. Mikoláš byl tichý jedničkář s hlavou sklopenou a bez kamarádů. Zašel i za tělocvikářem a zjistil to, co tušil. Když se nad chlapcem pan učitel zamyslel a Damian se zeptal na správné otázky, utvrdil ho v jeho přesvědčení. Kluk se nikdy nevysvlékl do kraťasů, do trička s krátkými rukávy, i přesto, že sportovali venku v teplém počasí. K lékaři téměř nechodili. Prý nebýval nemocný. Měl by si vyžádat posudek dětského lékaře. Ale copak to v tuto chvíli mělo cenu? Ti parchanti si byli velmi dobře vědomi jeho dalších kroků. Nedotkli se ho už od doby podání trestního oznámení. A Damian tušil, že tím víc se na klukovi vybíjeli psychicky.

Zatnul zuby. Mluvil s ním jen jednou, ale viděl jeho pohled, tvář. V očích byl ten záchvěv strachu, přestože jinak celé tělo bylo odhodlané. Posudky psychologa byly jasné z jeho pohledu, ale pro soudce to přesvědčivé nebude. Bál se, že selže. Stejně jako selhává s Eduardem.

Sakra! Zase ten kluk!

Sebral kabát, nasedl do auta a z něj pak vytočil číslo dávného přítele. „Mário, jsi v doupěti?“

„Jasně, kámo. Stav se, rád tě uvidím. Mám si připravit díru?“

„Ne, nezdržím se, ale nepohrdnu citrónovou zmrzlinou. Máš jí dost?“

 „Kolik jen budeš chtít, zlato…“

Po půl hodině se vracel domů s deseti gramy kokainu. Byly to zásoby na dlouhé týdny, a protože věděl, že by mu Mário neprodal žádný šmejd, měl před sebou nejmíň sedmdesát královských tripů. Nemínil troškařit a nemínil se vracet do zaplivaného squatu, kdyby potřeboval víc. Nepřemýšlel nad následky. Chtěl se sjet. Dneska, zítra, pozítří…

Verše: Bilbova píseň – J.R.R. Tolkien