Kauza Eduard 24.

Netrvalo dlouho a domem se rozezněl zvonek. Eda tak konečně Damiana pustil z náručí a sám se spěšně přesunul ke dveřím, které otevřel. Setkal se tam s usměvavou, ač starostlivou tváří Viliama.

Než se muž nadál, měl i on Edu v náručí.

„Jejej, to je najednou lásky. To abych ti pomalu začal odpouštět, jak jsi mě včera málem vyhodil z pokoje, jen abyste tam s Damianem byli sami,“ brblal Viliam, bylo na něm ale poznat, že se mu hodně ulevilo, když blonďáka viděl. Chytil ho za pas, zavřel za sebou dveře a vedl ho do vedlejší místnosti, kde kývl na své dvojče.

Eda na něj přesunul nechápavý, trochu nejistý pohled. Viliam se zašklebil.

„Neboj, pochopil jsem. Alkohol dělá s člověkem hrozný věci. Moc dobře vim, že za běžnejch okolností jsem v tvých očích to hezčí dvojče,“ nadmul se. Střílel si z Edy, viděl na něm, že ho večerní události stále ještě ovládají a chtěl jej rozveselit. Zdálo se, že to zabíralo. Eda mu věnoval jemný úsměv.

„Alkohol dělá hrozné věci… To samé jsem před chvílí řekl Juliánovi,“ nadhodil krapítek prázdně.

Viliamovi přeběhl mráz po zádech.

„On tu byl?“

„Jo. Ale už se nevrátí. Vrazil jsem mu facku. Dojdu se převléct, ačkoli by mi nevadilo takhle zůstat. Máte úžasně pohodlné oblečení, pane Krausi, hezky voní. Vy teda taky. A to máte speciálně vy, to není v rodině. Vaše babička takhle hezky rozhodně nevoní,“ vydechl, a než se oba muži nadáli, zmizel jim v patře.

Viliam šokovaně zamrkal. Obrátil pozornost na Damiana. Myslel si, že má Edu přečteného, ale jednou za čas ho dokázal dokonale překvapit. Jeho bratr však pouze přikývl, jako by to bylo to nejnormálnější, co mohl Eda říct. A ono, koneckonců, i bylo.

Posadil se vedle něj, sebral mu ze stolu kafe a napil se dřív, než jej Damian stihl zastavit a než si sám stihl uvědomit, že se setká s hnusnou hořkou chutí, kterou se Damian neobtěžoval mírnit byť jen trochou mléka. Útrpně se zašklebil.

„Jak to včera šlo?“ zeptal se, když potlačil touhu chvíli olizovat zeď, aby zbavil své chuťové pohárky té příšerné pachuti. „Jak jsem vám tam včera vešel, vypadal, jako bych vám překazil páření.“ Ta slova provázel úšklebkem. Začínal tak trochu chápat, co jeho bratr myslel, když tvrdil, že existovat s Edou je pro něj psychicky i fyzicky náročné.

„Jdi do háje, Viliame,“ durdil se naoko Damian, ale ušklíbal se u toho. „Říkáš to, jako bys mi snad záviděl. Nedovedeš si představit tu pohodu, když se ti v posteli vrtí opilé šídlo, dloube ti do naražených žeber a u toho blábolí nesmysly. Nakonec jsem ho uspal, ale až po výhružce, že odejdu a nechám ho samotného.“ Ve stručnosti mu popsal, jak probíhalo jejich ráno, včetně toho, že našel na zahradě prázdné plato prášků na podporu erekce. Jak se s tím vším vypořádal Eda, už si říct nestihli, protože do domu vtrhla parta chlapů v čele s babičkou a začali likvidovat pozůstatky včerejšího večírku. Oba bratři usoudili, že by se jim nemuseli plést pod nohy, a raději vyběhli do patra za Edou, aby jej vyzvedli a mohli se jet společně někam naobědvat.

Hezký zbytek dopoledne jim ale překazila babička, a to i přesto, že se z domu plížili jak tři mušketýři.

„Kampak, kampak, hoši?“ rozezněl se halou její zvonivý hlas. Damian si neodpustil protočit oči, Eda se na ni se zájmem zadíval a Viliam si frustrovaně odfrkl. „Potřebuji s vámi mluvit. Konkrétně s tebou, Vile, ale Damian by u toho mohl být taky, aby mi zase někdy něco nevyčetl,“ podotkla ironicky a šlehla po Damianovi pohledem.

Oba bratři se na sebe podívali a proběhla mezi nimi neverbální komunikace. Bylo tak jednoduché a přirozené se k tomuto vrátit.

„Posadíme se, mládenci.“ Oba bratři se svalili do křesel, jen Eda postával, nevěda, jestli u této rodinné porady může také setrvat. Viliam to vyřešil za něj, drapl ho za ruku a stáhl vedle sebe. Eda si málem kecl Vilovi na klín. Ten se na něj radostně ušklíbl a poplácal ho po zádech. Magdaleně už tolik do smíchu nebylo a propalovala blonďáčka pohledem. Vil s Edou si ničeho nevšimli, ale Damian přimhouřil oči a upřeně pozoroval Magdaleninu reakci na jejich kočkování. Ta nakonec jen pozvedla obočí a vytáhla z kožené tašky složku, kterou posunula před Viliama.

„Před několika měsíci jsem ti slíbila, že pokud se dokážeš domluvit se svým bratrem, dostaneš své dědictví. Usoudila jsem, že jsi svou část splnil, a tak i já ti předávám slíbené. Užívej ho s rozvahou.“ 

Viliam na chvíli přišel o všechna slova. Vytratila se dokonce i tendence rýpat a mohl být jen vděčný, že potlačil nutkání vykulit na babičku oči. Na tuhle část zapomněl. A to samo o sobě bylo dokonale zarážející. Celou dobu, od samého začátku, se s bratrem chtěl smířit, aby dostal ty peníze. Udělal by pro to cokoli. A pak přišel Eda. Priority zmizely, zůstala současnost, hloupé nápady, povídání dlouho do noci v ateliéru. Neuvědomil si, že v průběhu splnil svou část dohody.

Stále ještě nevěřícně složku sebral ze stolu. Otevřel ji. Vykoukly na něj informace k bankovnímu účtu i s jeho zůstatkem, čísla, na která by dovedl hledět klidně tři dny, než by se pořádně vynadíval. Měl najednou na všechno – měl na malování tak ,jak chtěl, na nové kvalitní barvy i plátna, na finanční podpoření své kariéry…

Další papír. Chvíli mu trvalo, než se v něm zorientoval. Akcie. Tedy další peníze. Neuměl s tímto pracovat, znal ale pár lidí, kteří to umět budou. Ostatně, bylo mu jasné, že ani Damian nebude úplně mimo.

Bylo toho moc – moc pocitů najednou. Po všech těch letech, kdy se snažil stěží vyžít ve svém malém bytečku s neustálou nejistotou, jestli někdo jeho obraz koupí nebo nikoli, už pomalu nedoufal… Odkryl další papír. Eda mu trhaně vydechl kousek od ucha, snad překvapením, to on sám ale moc nevnímal. Nevěřícně zíral na fotografie vykreslující prostorné, prosvětlené místnosti, prohlížel si je, jako by to byl sen, který se v nejbližší době rozplyne.

Blonďáček sám se na něj zatím zadíval velikýma očima, ve kterých se v pikosekundě promítl krátký boj, který vedl sám se sebou. Tohle bylo něco úžasného. Něco moc krásného, něco, z čeho by jindy skákal po pokoji. Děsila ho prázdnota, která jej zevnitř sžírala. Mohl s ní ale bojovat. Věděl, že mohl. Teď byl čas být šťastný.

„Ty se budeš stěhovat! Panebože, to je úžasné! Vili,“ vydechl konečně, odsouvaje trápení až kamsi daleko do pozadí. Pak mu fotografie sebral z rukou a spěšně se s nimi přesunul k Damianovi. Svalil se na křeslo, boky se vměstnávaje do mizerného prostoru mezi mužem a opěrkou. Než se Damian nadál, měl ty fotky asi tři centimetry od obličeje.

„Vidíte?“

„Takový ty kecy, že dvojčata dovedou cejtit svoje pocity, jsou všechny blbost, skoro bych ale dovedl vyvěštit, že vidí asi tak stejně, jako jsem stihl vidět já,“ podotkl Viliam pobaveně, bylo ale poznat, že mu situace rozhodně nijak nevadí. Naopak, sám byl v sedmém nebi a Edova radost mu jen přidávala. Se zájmem si prohlížel poslední z papírů. Týkal se farmy. Babička mu ji odkázala. Plánovala na ní dožít, pochopitelně, jednou ale bude jeho se vším všudy.

Eda sám zatím obrázky trochu oddálil, omluvně se usmál a pokusil se lépe se na malém prostoru křesla uvelebit, což mu moc nešlo. Zkusil přehodit nohy přes Damianův klín. To už bylo o něco lepší. Se zájmem si obrázky prohlížel, zatímco se vedle svého nadřízeného nepatrně vrtěl. Konečně našel nejlepší možné místo. Nepatrně se o muže opíral ramenem. Teď nebyl čas být smutný. Viliam se bude stěhovat…

§§§

Magdalena nevěřícně pozorovala Eduarda, jak pobíhá okolo jejích vnuků. Kdyby si nebyla jistá, že Viliam je heterosexuál, což jí mnohokrát při různých rozhovorech potvrdil, byla by přesvědčená, že to Petiškovic dítě obcuje s oběma muži. Nevěřícně mrkala, když jí na mysl přišla myšlenka, jak si ho asi dělí – jeden ho má sudý a druhý lichý týden? Alespoň že u Vila měla jistotu, že ho má spíš na hlídání, než že by se ho sexuálně dotkl. Na rozdíl od Damiana, který na tom blonďatém klukovi mohl oči nechat a div neslintal. Kam ten distingovaný úspěšný mladý muž dal oči a rozum, to netušila.

Tady se pravděpodobně jejich geny rozcházely. Pozorovala ho už pár týdnů a viděla na něm, jak moc se mění a pomalu, ale jistě se odchyluje od kopie svého dědečka. Měla z toho trochu hrůzu, ale v práci byl stejně výkonný jako jindy, žádné potíže nevznikaly, tak to nechávala být. Co by koneckonců svedla. Možná by z toho měla i radost, kdyby v té změně neměl prsty mladý Petiška. Nikdy nebyla nakloněna poměrně krutým výchovným praktikám svého manžela a nerada by se od jakéhokoli z vnuků dočkala, že by těmito metodami vychovávali její pravnoučata. Pořád doufala, že by Damian přece jen mohl dostat nějakou ženu do jiného stavu s pomocí umělého oplodnění. To by se ale okolo jejích vnuků nesměl neustále točit Eduard. Nepropustila své pocity a obavy na povrch a stále se na dva totožné černovlasé muže usmívala, ale přitom přemýšlela o tom klukovi. Dala by malíček levé ruky za to, že svou dětinskost jen hraje a že profituje z nevinné tváře, aby si její vnuky omotal okolo prstu. A ti, ukolébaní ochranitelským pudem, mu budou zobat z ruky, až nakonec dostane to, po čem prahne. V této chvíli ale neměla moc trumfů v ruce, a tak to nechávala běžet.

Damian, ačkoli ani on nedával své pocity příliš často najevo, se pousmál. Před několika týdny by možná zuřil, dnes byl ale rád. Opravdu rád a přál bratrovi peníze i prostorný byt. Byl zděšený už tenkrát, když byl u něj poprvé, a někde v koutku své dětské duše svoje dvojče litoval, že musí žít v takových otřesných podmínkách. Přes to všechno věděl, že to Magdalena nedělá nezištně jen proto, že by se slitovala nad klukem, nad kterým držela celé dětství ochrannou ruku. Tohle ale Viliamovi říkat nebude. Stačí, že dostal, co si zasloužil, ačkoli to byl jen střípek toho, co pro něj měl nachystané děda. Pro poměrně skromného Viliama byl ale tohle poklad. A předpokládal, že je nejšťastnější za to, že zdědil farmu i s koňmi. Pamatoval si, jak to tam bratr miloval, a nevěřil tomu, že se to za ta léta změnilo. Soudil, že pro umělce je to ideální místo pro život.

Poplácal své dvojče po zádech a zvedl se. V duchu fňukl, když mu zaprotestovala žebra, a pohlédl okolo sebe. Hala byla jako po výbuchu. Věděl, že za dvě hodiny ani nepozná, že se tam noc před tím hýřilo, ale nyní zaplakal. Opravdu se tohoto nemusel zúčastňovat.

Objal oba muže okolo ramen a zářivě se na Magdalenu usmál. „Necháme tě tady, milá babičko, abys dohlídla na můj drahý dům, a my tři se odebereme zkontrolovat, jestli jsi oblíbenému vnukovi neodkázala nějakou kuču. Pakliže máš zájem, později bychom ti dovezli i nějaký pozdní oběd, protože uznej, že v těchto podmínkách nejsem schopen cokoli uvařit.“

Sebral veškeré dokumenty, mínil je později zkontrolovat, hodil klíček od bytu do ruky Vilovi, který jej ladně chytil, a důsledně si vyžádal klíč od své Tesly, který chtěl bratr znárodnit. On ho koneckonců ani nepotřeboval, ale stejně byl krapet nervózní, když nebyl u něj v kapse. A samo jeho dvojče muselo uznat, že pokud povezou Edu, žádné závody proběhnout nemohou.

Cesta na místo utekla v poměrně poklidném, ač pro oba bratry příliš pomalém a na Edův vkus zase rychlém tempu, dostali se ale na místo bez zbytečných komplikací. A tam Viliam dovedl jen hledět, oči otevřené dokořán.

To místo bylo úžasné. Byt byl v centru, a přesto dost daleko, aby byl ušetřen ruchu velkoměsta, šlo o historickou lokalitu s velkými byty, za kterou by se nemusel stydět ani Damian. A prostor samotný pak byl ještě lepší než na fotkách. A byl jeho. Celý, tak jak byl, byl od té chvíle dál Viliamův. Pořád ještě se mu tomu špatně věřilo, pořád měl dojem, že se za chvíli probudí a půjde nadávat na celý svět včetně prarodičů, přehrabující se ve svém bordelu, jelikož se mu opět podařilo ztratit v něm čisté prádlo.

Eda byl stále daleko tišší než běžně, což Viliam na jednu stranu chápal a na druhou byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby na noční události myslel co možná nejméně. To se mu nakonec podařilo spřádáním plánů na vlastní stěhování, do kterého se Eda hodlal zapojit a hned zkraje Viliamovi zavrhl jeho nápad přestěhovat nepořádek tak, jak byl.

„Nemůžeš zničit jednu místnost tím, že ji zastavíš krabicemi,“ peskoval ho.

Muž rozhodil rukama. „Proč ne? Budu žít vedle. Vidíš? A když budu něco potřebovat, budu nucenej to vybalit. Takhle se postupně všechno uklidí samo.“

Zdálo se, že blonďáčka nepřesvědčil.

„To teda neuklidí. Nebudeš to něco moct najít, takže akorát všechno rozhrabeš. A pak už to nebudeš chtít zase skládat. A postupem času zjistíš, že se ti ten nepořádek dostal i do vedlejší místnosti, a pak už nebudeš uklízet ani tu.“

To znělo pravděpodobně.

„A proč ne? To je výhoda toho, že žiju sám ve svým bytě. Jsem vlk samotář, zasluhuju svůj klid. A můj klid vyžaduje můj vlastní nepořádek.“

Eda našpulil rty, ruce si zakládaje na hrudi.

„Hele! To není fér, vůbec na mě takhle nekoukej. Damiane, udělej něco, vždyť on mě donutí uklízet,“ brblal.

„Damian má náhodou ve věcech systém. Je teda pravda, že by ho mohl mít o něco lepší, ztrácí se mu dokumenty, když je nezaloží tak, jak by měl. A neumí si pořádně vázat kravatu,“ připustil Eda, což Viliamovi zvedlo náladu.

„Dobrý, Dame, už nemusíš. Přesunulo se to na tebe,“ zazubil se na bratra. Po nějaké době se tak vítězně zubit přestal. Bylo mu sděleno, že uklidit bude muset tak jak tak. Nicméně také mu bylo sděleno, že mu s tím Eda pomůže, že by spolu mohli udělat takový uklízecí stěhovací večírek zakončený slavnostním fastfoodem v novém bytě, a to už se Viliamovi nezdálo tak zlé. Ostatně, co on by pro Edu neudělal…

Damian celé jejich kočkování sledoval beze slov a mnohé vypouštěl. Skenoval prázdný prostor a analyticky přemýšlel, jak nejrychleji pomoci bratrovi, aby nežil i tady jako na skládce. V tomto se s Edou shodli. Jakmile těm dvěma došel dech, postavil se a promluvil podvědomě stejným hlasem, jaký používal při poradách: „Viliame, zítra dopoledne všechny místnosti přeměříš a nakreslíš si, jak by se ti líbilo rozmístění nábytku. Odpoledne se sebereme a zajedeme do obchoďáku, nakoupíme podlahovou krytinu. Doporučuji marmoleum, je příjemné a lehce udržovatelné, téměř čistě z přírodních materiálů. Je mi jasné, že koberce by jednou za měsíc musel přijít vysát Eda a já ti nedovolím si z něj udělat uklízečku, takže rozhodně něco omyvatelného. Ještě jsou možnost kachle, ale pokládka je na dlouho a jsou studené, nebo dřevěná podlaha, což bych barbarovi, jako jsi ty, nedoporučoval, měl bys ji se svým přístupem doškrábanou do týdne. Pak se zajedeme podívat na nábytek, postel a spotřebiče. Pokud budeš aspoň zhruba vědět, co chceš, měli bychom to za odpoledne stihnout. Najmeš si firmu, ať ti to doveze, vynosí do patra, položí krytinu a poskládá nábytek. Až teprve po tomto si můžeš nastěhovat svých pár švestek. Pokud budeš potřebovat víc času, rozhodně si ho nechej. Nábytek si nechej udělat i na míru, nespěchej. Koneckonců nejlepší by bylo všechno vybrat z katalogu, mohl bych ti doporučit firmy, které dělají skvělý nábytek z masivu, nemá smysl kupovat papírové skříně, které se ti po půl roce rozpadnou. Možná by nebylo od věci najmout i bytového designéra. Přestože kreslit umíš pěkně, tvá schopnost zařídit si byt je naprosto otřesná. Z tvého současného tě nikdo nevyhodí a v tomto budeš žít ještě dobrých pár let. Později pak už můžeš řešit kraviny, jako je televize, kytky a další. Takže myslím, že jsme projednali všechno, co jsme chtěli a teď bychom se mohli jít najíst, neboť jsem nervózní, co se děje u mě v domě a tím pádem jsem hladový. A taky potřebuju kafe a cukr. Je někdo proti?“

Viliam si nedovedl odpustit pořádně se na bratra zašklebit.

„Vidím, že velký boss rozhodl. To bychom ovšem neměli odporovat…“

Damian mu úšklebek vrátil. Vrátil se do dětství. Pod událostmi posledních dní se mu jejich rivalita a nenávist zdály dětinské a vzdálené.

Další hodinku pak strávila trojice u jídla. Zastavili se v blízké restauraci, kde se Eda tak nějak přirozeně neustále držel mezi oběma muži. Chutnalo mu, neměl ale příliš hlad. Kdyby jej Viliam nerozptyloval a nenutil pokračovat, asi by polovinu nechal na talíři. Pořád si stál za tím, že není čas být smutný, že všechny ty emoce překoná, protože konec konců, s Juliánem už si to vyřídil a to stačilo. Jenže kdykoli pomyslel na jeho jméno, všechno bylo ještě horší, a to, co se původně zdálo jako prázdnota, najednou jako by nebylo zas tak prázdné… A on měl strach. Příšerný strach, že ho to přemůže. A o to nestál. Protože opravdu hodně nechtěl plakat.

„Kam bys chtěl?“ zeptal se ho Viliam, když se chystali k návratu. Bylo pozdní odpoledne, Damian se plánoval vrátit do vily za babičkou, Viliam do svého bytu k malování. Eda by si měl vybrat.

Ten se na něj zadíval trochu poplašeně. Zpočátku moc nechápal, na co se muž ptal. Byl zajatý v myšlenkách. Asi byl unavený. Ano, to bylo nejlepší slovo. Za oběd se stihl dost unavit, potřeboval by jet domů a spát. Domů. Teprve tehdy mu to došlo. Kam domů? Měl jasno, už když nad domovem přemýšlel. Omluvně se na Viliama pousmál. Chtěl do svého pokoje, který mu Damian ve vile přenechal.

Před Viliamovým bytem zastavili a počkali, až muž vyběhne nahoru a vrátí se zpět, v rukou Edovu pracovní tašku i malý batůžek s jeho poklady. Tušil, že je bude potřebovat, byly to věci, které za dobu, co byl u něj, vzal do rukou nesčetněkrát. A pak už jeli do vily, v autě panovalo ticho a za oknem se míhala krajina. A všechno bylo jako vždycky.

Usmál se na paní Krausovou, kterou uvnitř potkal, a omluvil se jí, že bude muset k sobě do pokoje, že mu není moc dobře. Beztak už byla na odchodu. Omluvil by se i Damianovi, ten mu ovšem zmizel kamsi do nitra domu a on nechtěl dál čekat, nohy měl najednou jako ze želé a tušil, že pokud se co nejdřív neposadí, neudrží jej.

A pak seděl. A čas jako by se zastavil.

Neusnul, jak si původně představoval. Únava přetrvávala, spíš než fyzická byla ale jaksi vnitřní, emoční, a on neměl náladu vlastně na nic. Nechtělo se mu číst, psát do deníku, nechtělo se mu ani vybalit těch pár věcí, které si od Viliama přinesl. Snad jednu věc vybalit chtěl. Sáhl do batůžku a vytáhl mikinu s krysou, ten kus látky, který už navždy bude spojovat jeho současnou bytost s jeho dětstvím, s ideály a láskami, které jím tehdy zmítaly.

S těmi ideály, které přesně v tomto pokoji Julián před necelými čtyřiadvaceti hodinami pohřbil.

Zalapal po dechu, vzduch byl najednou o něco hůře dýchatelným. Svíral tu mikinu v prstech, hlavou se mu začaly tak nějak přirozeně honit vzpomínky na dětství a cosi na nich nutilo jeho srdce ledově se sevřít. Vzpomínal na chůvu, na pohádky, na knížky, na prince, na lásku, na představy, na sebe s tím naivním úsměvem a vybavili se mu všichni ti lidé, co jej za naivního, snad až hloupého považovali a také jej tak titulovali.

Byl hloupý.

Konečně jako by mu pomalu, pomaličku začalo docházet, co přesně se tam v tom pokoji stalo a mohlo stát. Dýchal čím dál rychleji, obalovalo jej zoufalství a on ho chtěl za každou cenu rozehnat, ruce si přitiskl na obličej a křečovitě, nepřirozeně se usmál. Chtěl se smát, chtěl se smát, chtěl se tak moc smát, protože tomu muži za žádnou cenu nechtěl darovat ani jednu jedinou slzu. Nesnášel ho za to, co mu chtěl provést, ale hlavně za to, co mu provedl. Ne za tu noc. Za to, že mu sebral ty ideály, že si vybral zrovna jeho, i když mu muselo být jasné, že tohle Edu zničí. Za to, že ani on, ze všech těch posraných lidí, kteří jej za život odsuzovali, ani on na něj nebral ohled. Využil ho, protože mohl, protože se Eda nedokázal účinně bránit. Protože měl za to, že se nenajde nikdo, komu by to mohlo vadit.

Do tváře mu stoupala horkost, spodní čelist se mu klepala, jak zběsile dýchal. Svalil se na posteli na bok, nohy přitažené k hrudi a pevně semkl rty k sobě, aby ze sebe nevydal jedinou hlásku. Stejně tak měl pevně sevřená víčka. Nechtěl, aby jej slyšel ani Damian. Nechtěl už plakat před nikým. Nikdy.

Nechtěl nikomu ukazovat tak silné emoce. Mohl lidem pomáhat, mohl je chránit. Ale už nikdy, nikdy jim nechtěl dát tak úžasný přístup k jeho zničení. Slzy a láska. Proč zrovna on musel tak nadšeně dávat obojí?

Proč pořád brečel? Nikdy neviděl brečet Viliama ani Damiana. I on chtěl zůstat silný, jenže už bylo pozdě, ty slzy už se mu po lících svážely a mizely kdesi v polštáři. Do jisté míry se za to nesnášel.

Vzpomněl si, jak s ním Julián mluvil o knížkách. Hned vzápětí se mu vybavili všichni ti lidé, kteří toto dělat odmítli. Proč si myslel, že zrovna on je jiný?

Držel v sobě hlasité vzlyky, které se chtěly dostat na povrch, strčil si tedy mezi zuby ruku a skousl, až tlumeně vyhekl. Fyzická bolest, překvapivě, trochu ulevila té psychické.

Věděl, proč si to myslel. Protože v něm viděl prince na bílém koni. Myslel si, že se bude zajímat o Edovy radosti a strasti, že za ním bude chodit, nadšený z každého jeho nádechu. Že udělá všechno tak, jak to bude příjemné Edovi. I v sexu. Jenže na ten Eda nebyl připravený a netušil, jestli vůbec někdy bude – a tohle musel vycítit i Julián, každý by to někdy vycítil.

Nevěděl, tehdy, jestli někdy bude chtít. Teď už to věděl. Nechtěl. Už nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy. Pamatoval si to zoufalství z pocitu, že nad ním někdo má plnou kontrolu. Všechno na světě je o sexu, krom sexu. Sex je o moci. Pamatoval si ten citát a konečně mu plně porozuměl. Měl z té moci takový strach. Příčilo se mu, jak potupně se u toho cítil, jak málo měl kontrolu nad vším, co se s ním zrovna dělo.

Vysnil si to tak romantické. Co se mu na tom sakra mohlo zdát romantické? Dvě nahá těla, která se navzájem perou, dokud jedno z nich nedosáhne snad příjemné nadvlády. Co na tom, že průběh se skládal z pocitů, příjemných pocitů, které znal z mnoha rychlých ručních prací po přečtení nějaké obzvlášť zajímavé pasáže? Na sexu nebylo romantického nic. Byl živočišný, zvířecí, byl skvělým důkazem důvěry. Ale proč si za každou cenu dokazovat důvěru? Proč si navzájem nemohli… prostě vyhonit? To mohlo být tak hezké. Všechno ostatní, i vzájemné svlékání, doteky, to přinášelo potěšení jen jednomu. A ten druhý, ten to prostě musel přežít.

Ze zavřených očí vytekly další potůčky slz. Bylo to jeho poprvé, nechtěl to prostě přežít. Chtěl, aby to bylo moc hezké. Chtěl… bylo zbytečné nad tím přemýšlet. Nikdy to nemohl dostat. Vymyslel si pohádku. Hloupý…

Konečně se na posteli posadil. Díval se přímo před sebe, nechtěl myslet na nic z toho, co se mu honilo hlavou v posledních minutách. Věděl, že pokud to udělá, nikdy plakat nepřestane. A on přestat chtěl. Bylo už pozdě, chtěl jít do sprchy a chtěl jít spát. Neměl hlad, neměl ani chuť vidět svého spolubydlícího. Chtěl to zaspat.

Jako zaspal své poprvé. Bylo úplně jedno, že to Julián nedokončil. Edovi bylo jasné, že už by to lepší nebylo. Jeho knihy popisovaly splynutí dvou těl jako bolestivé, alespoň pro toho dole. Sice to mělo být bolestivé jen ze začátku, Eda už jim ale nevěřil.

Přesunul pohled na ty svazky. Psaly, že úkon, ke kterému byl on sám včera donucen, je intimní, svým způsobem příjemný tou důvěrností. Nic o potupě a zoufalství. Kolik toho zamlčely u sexu jako takového?

Aniž by to plánoval, rty se mu zkřivily do úšklebku. Polovinu těch svazků psaly ženy. Nemohly tušit, jaké to ve skutečnosti je. Nezažily to. Ne že by jim to přál. Ale na chvíli měl chuť s nimi se všemi mluvit. A říct jim, že nemají právo sdělovat lidem takové věci, že nemají právo vytvářet v nich představu galantních princů, protože ta představa se pak rozplyne s jednou hnusnou nocí a všechno to bude tak sakra k pláči.

Do sprchy se nakonec přesunul, aniž by se dal pořádně dohromady. Když se to vzalo hodně kolem a kolem, bylo příjemné plakat pod tekoucí vodou. Netušil, co všechno byly jeho slzy a co ty kapky. Nemusel slané potůčky stírat. A když nastavil vodu o něco studenější, než nutně potřeboval, chlad jej nutil nemyslet na uplynulou noc.

Když sprchu opouštěl, tělo měl celé červené. Zabalil se do mikiny, své mikiny, a zadíval se sám na sebe do zrcadla. Pokusil se usmát, vznikl z toho však jen škleb, který jeho vzezření příliš nepřidal. Působil, jako by krájel cibuli. Tváře měl červené, stejně jako nos, a oči veliké. Rty okousané. Netušil, kdy to stihl. Beztak to bylo jedno.

Pomalu se uklidňoval, pohled na sebe sama mu k tomu paradoxně trochu pomáhal. V jednom měl Julián pravdu. Sám to řekl – jestliže mu to tu noc neudělá on, tak už nikdo. On tím myslel, že je Eda ošklivý. Eda věděl, že i kdyby jej někdo za ošklivého nepovažoval, i kdyby se někdo rozhodl zkusit, co zkusil Julián sám, on toho někoho nenechá.

Zadíval se do těch zarudlých očí, částečně skrytých zcuchanými slámovými vlasy. Věřil, že se o to mnoho lidí pokoušet nebude. Nikdy se o něj nikdo nesnažil. Asi byl vážně ošklivý. A už to tak zůstane. Byl za to rád. Nikdo o něj nebude stát. Ale on nikoho nechtěl. Měl svoje knihy. Knihy, ze kterých chtěl polovinu vyházet, protože je nesnášel za všechny ty ideály. Ale i tak. Měl je, mohl se k nim vracet jako to vždy dělával. A čas běžel dál.

Přesunul se zpět do pokoje. Oči mu automaticky padly na postel. Proč si Julián vybral zrovna jeho pokoj? Proč ne nějaký jiný, nějaký, ke kterému mu nemohl zničit ten krásný vztah, který si stihl vybudovat? Nebylo to spravedlivé, měl to tu tolik rád a on prostě přišel, vzal si všechno, na čem stály Edovy priority a… a postříkal to svým spermatem.

Byl rád, že nevečeřel. Teď by to pravděpodobně vyzvracel.

Už nikdy. Tohle bylo naposledy.

Pomalu, krapet roboticky začal vybalovat věci, které si přinesl od Viliama. Oddaloval tak nutnost lehnout si a usnout, děsilo jej, že na to všechno zase začne myslet. Pláč mu trochu pomohl, už ale plakat nechtěl a bál se, že tak snadné to nebude.

Když mu v ruce skončilo sněžítko, které dostal na Vánoce od Luise, usmál se. Hned vzápětí mu v ní ovšem skončilo tričko, které mu kdysi dal Julián, aby jej udělal prezentovatelnějším.

Co udělá s jeho věcmi? Co udělá s těmi parfémy, oblečením, co udělá s velikým plyšovým medvědem, kterého díky bohu neměl na očích, jelikož byl ve skříni, aby se na něj neprášilo? Někde tam byl a Eda věděl, že až se na něj podívá, zase mu připomene, jak moc to měl Julián všechno naplánované.

Co udělá s tím mizerným pocitem, který se v něm rozprostřel, kdykoli pomyslel na jeho jméno?

Vše pečlivě uklidil, daleko pečlivěji, než by to dělal běžně. Žaludek se mu bolestivě sevřel, na oběd toho nesnědl nijak požehnaně a večeři by tak potřeboval. Edu ale nenapadalo jediné jídlo, které by v tu chvíli ocenil, a tak nechával ono svírání být.

Pak, když vybalil všechny věci, došel do koupelny pro hadřík. Byl čas uklízet. Dlouho v tom pokoji nebyl. Musel ho uklidit. Musel zlikvidovat všechen prach, který se v něm stačil nasbírat. A pak, pak mohl přerovnat své knihy. Ne, ty ne. Nechtěl na ně nyní sahat. Ale mohl urovnat už tak urovnané komínky, a mohl si ustlat postel, do které si beztak neplánoval lehnout, a mohl…

Mohl dolů.

Zastavil se v činnosti. Byla už hluboká noc, tušil ale, že jeho nadřízený ještě nespí. Mohl dolů. Třeba ho ještě zastihne. Chtěl by mu dát dobrou noc. Nerozloučil se s ním, když přišli do vily. Měl by mu něco říct.

Potřeboval společnost, uvědomoval si to. Potřeboval se zbavit toho nutkání neustále se nějak zaměstnávat. Potřeboval ho alespoň vidět. Něco na něm ho uklidňovalo.

Dům byl tichý, přízemí bylo celé zhasnuté. Z ložnice vycházel tenounký proužek světla, snad způsobený jen stolní lampičkou. Damian už musel být v posteli. Nejspíš ještě prohlížel nějaké dokumenty.

Vzal za kliku. Nakoukl dovnitř. Našel jej přesně tak, jak předpokládal. Na nose měl posazené brýle, ty, které vybírali spolu. Temné oči přesunul na Edovu osobu.

Ten nejistě přešlápl.

„Můžu na chvíli k vám?“

Hlas mu u toho přeskočil, což nečekal ani on sám, ani jeho nadřízený, a ten jen mlčel a přemýšlivě si ho prohlížel. Znamenalo to souhlas? Asi ne. Také to ale neznamenalo nesouhlas, a tak k němu Eda rychle přešel, vklouzl za ním pod deku a stulil se k němu. Úlevně vydechl. Bylo to tak zvláštně známé, tak zvláštně bezpečné.

§§§

Na celé té situaci bylo zvláštní, že Damian přesně věděl, že za ním Eduard přijde. Očekával ho, a když zamyšleně hleděl do úzkých desek plných dokumentů, přemítal, jak se asi musel cítit, když přišel do svého pokoje. Vzpomínky se mu vracely a Damian nepochyboval, že si vzpomněl téměř na všechny detaily, které se té noci udály. Když se večer vrátili a on téměř utekl do patra, přemýšlel, jestli by neměl jít za ním. Ale copak on dokázal utěšit člověka, kterého zneužili? Sám do něj nedávno kopl, ačkoli to rozhodně nebyla úmyslná a promyšlená akce. Už nikdy se před tím klukem nesmí přestat ovládat…

Cítil, jak jsou všechny jeho svaly napjaté. Tělo, horké a vláčné, které na něj bylo přilepené, rozpouštělo stres, který se v něm od včerejšího večera hromadil a ten se nyní pomalu uvolňoval. Chtíč opět zapustil kořeny a nitro se mu zazmítalo touhou. Odtáhl se od něj, odložil složku i brýle na stolek, otočil se k němu, předloktím si podložil hlavu a zadíval se do jeho strhané tváře. V této chvíli neviděl mladíčka v rozpuku, nevinného, naivně doufajícího v lepší svět, ale nešťastného mladého muže, kterému život neustále uděluje rány. Soustředil se na jeho tvář tak dlouho, dokud nezpozoroval, že mladík znejistěl.

„Edo, chtěl byste se z toho pokoje přestěhovat? Víte, že mám ještě jeden volný k dispozici. Já rozumím tomu, že ve vašem starém na vás všechno padá a nepříjemné vzpomínky ještě dlouho nevyblednou, protože… protože tohle nebyl jen úryvek ze špatného románu. Nemůžete za mnou chodit každou noc. Mám vás rád, to ano, jsem šťastný, že jste se zase vrátil, ale máme každý svůj život a já bych potřeboval mít soukromí alespoň ve své ložnici…,“ odmlčel se. Ztrápené oči, které se na něj upíraly, zesklovatěly. „Ne! Hlavně neplačte, nemyslím dnes, myslím do budoucna.“

Můj bože, kdybys jen věděl, proč tě tady nechci. Kdybys věděl, do jakých stavů mě přivádíš, utíkal bys a nikdy už bys mě nechtěl vidět. Kdybys jen tušil, jaký jsem parchant, jak jsem se musel držet, abych neudělal to samé co Julián, a jak se musím držet teď, abych si tě nepřitáhl k sobě a nezbavil tě toho prokletého panictví. Nejsem schopen dlouho odolávat a blízkost tvého těla je pro mě nesnesitelně vábivá…

Eda se zatím stočil do klubíčka, paži si skládaje pod hlavu stejně jako jeho nadřízený. Vážně mu s ním bylo o něco lépe, snad jako by takhle spolu lehávali vždy, když se stalo něco špatného. Nepamatoval si na jediný podobný moment. Možná se mu to pletlo s Viliamem – a přesto věděl, že s ním by to nefungovalo. To jen Damian tohle uměl.

„Já nevím,“ vydechl krapet zoufale. „Taky už mě to napadlo, na jednu stranu je mi tam příšerně. Jenže na jinou, jestli se přestěhuju, už nikdy do toho pokoje nevkročím. Nechci si vytvářet takové strašáky. Nechci to dělat horší, než to je. Chtěl bych se zachovat správně, ale nevím, co je v tuhle chvíli správné…“

Chtěl by zůstat tady. Nastěhovat se k Damianovi do ložnice, spát s ním v jedné posteli. Jen tak byl skutečně v bezpečí. Věděl, že on by mu neublížil – minimálně ne tak jako Julián. Jenže to on nikdy neschválí.

Sklopil hlavu. Hloupé nápady.

„Pane? Nemohli bychom mít zítra volno?“

Damian si neslyšně povzdychl.

„Pane Petiško, jsem ochotný toho pro vás udělat hodně. Tolik, jako pro žádného jiného dospělého v mém okolí, ale tohle nepůjde. Já si nemůžu dovolit zůstat doma. Mám domluvené schůzky, je porada a já se prostě nemohu flákat jenom proto, že se mi tam nechce. Vy ale zůstaňte, stejně bych vám to ráno nabídl, nicméně zkuste zůstat na telefonu. Korekce nebo překlady, které by byly nutné udělat hned, bychom vám já nebo Helena poslali na mail. Na tohle bych čas už neměl. O všechno ostatní se postarám. A teď prosím zkuste spát. A popřemýšlejte o té změně pokoje. Pokud se rozhodnete, ani se mě nemusíte ptát a prostě se přesuňte. Smíte si na pomoc pozvat i Viliama. Mimochodem, děkuji vám.“

Eda se na něj nechápavě zadíval, tendenci ještě chvíli škemrat odsouvaje do pozadí. Jestli Damian půjde do práce, on půjde s ním. Chtěl být s ním. Musel být s ním. V jeho přítomnosti mu bylo lépe než bez ní. Nechtěl mu přidělávat potíže.

„Vy mně? Za co? Já bych vám měl poděkovat,“ odtušil Eda. Zapomněl by na to. Byl mu vděčný, jistěže byl. Za všechno. Přestože upřímnou radost vnímat nedovedl. On se o něj staral, snažil se. To nebyla jeho povinnost.

„On vám jednou poděkuje i Viliam. Alespoň doufám, že pro něj stále ještě něco znamenám,“ hlesl Damian potichu, zhasnul lampičku a otočil se k němu zády. Trpně si uvědomil, že opět spí pod jednou peřinou. Nemohl usnout. Přemýšlel, co se v jeho životě mohlo tak pokazit. Bylo to absurdní. Do jeho lože přicházel kluk, po kterém zoufale toužil, ten ale žebral pouze o společnost, nikoli o lásku. Damian chápal, že tak brzy po otřesném zážitku by Eduard nebyl schopen žádné ze sexuálních aktivit, jenže Damian už se ve svém zoufalství dostal na takovou mez, že by mu stačil jen příslib nějakého posunu v jejich prazvláštním vztahu. Pokud ho však nechtěl vystrašit, nemohl ten příslib ani žádat.

Netušil, kolik strávil času v neveselých myšlenkách, když se mladík ležící vedle něj pohnul. Ucítil, jak se vláčné horké tělo přisálo na to jeho a dokonale dokázalo využít každou skulinku, kterou zaplnilo. Spokojený povzdech ho varoval, že blondýnek tohle neudělal ve spánku a že si s největší pravděpodobností myslí, že Damian už spí.

Rozbušilo se mu srdce a nehnutě se snažil potlačit úponky touhy, které se rozeběhly po těle. Jednoznačně potřeboval uvolnění – chlapa, na kterém by všechen svůj chtíč mohl vypotit, nebo aspoň vlastní pravačku. Jak je to dlouho, kdy se alespoň tímto způsobem pořádně zbavil plných koulí?

Drobný hrudník se zvedal pravidelně a horký dech šimral Damiana na šíji. Měl chuť zoufalstvím plakat. Vymanil se opatrně z jeho náruče, vyběhl schody a zapadl do koupelny na patře. Osvobodil penis z volných spacích trenýrek. Byl už bolestivě prokrvený. Damian zavřel oči a potlačil jakýsi druh aristokratického cítění, že narychlo se vyhonit kdesi na záchodě je vrchol barbarství. Neměl však jinou možnost, pokud se chtěl zbavit nepříjemného tlaku, který mu jeho napjatý penis způsoboval.

Zapřísahal se, že na něj nebude myslet, jen udělá, co je nutné a pak se vrátí zpátky do postele. Uchechtl se – jistěže se tam nevrátí, není masochista.

Párkrát přejel po celé délce. Mysl se nedá oklamat… vzpomínky na minulou noc se nedaly jen tak dostat z podvědomí…

Budeš se se mnou chvíli mazlit? Měl bys, když mě nechceš pomilovat, přestože tamtoho kluka jsi chtěl. Viděl jsem, že jsi chtěl. Ležel jsi tam nahý, pamatuju si tě. Máš výstavního ptáka. Když člověk čte knížky, nikdy neví úplně do podrobností, co si představovat, a na sobě je to prostě jiný. Měli by do těch knížek dávat tvoji fotku. Máš ho takovýho zajímavýho, takovýho dlouhýho a objemnýho. V knížkách se píše, že penisy je lepší cítit než se na ně dívat, ale na toho tvýho by se dalo koukat dlouho a dlouho…

Potlačil výkřik, svalstvo mu vypovědělo službu a sesunul se na zem, když se jeho tělo otřásalo orgasmem.

Vrátil se k sobě do pokoje, neodolal tomu cítit jeho vůni celou noc. Schoulil se na okraj postele, a než ho k sobě stáhl Morfeus, fascinovaně pozoroval mladistvou spící tvářičku.