Kauza Eduard 16.

Eda krapítek znervózněl. Už když si sedal do auta, měl trochu strach – nechtěl, aby Damian zjistil, s kým bydlí. Ne že by se za Viliama styděl, nedejbože za jejich byteček. Naopak, zbožňoval to místo i černovláska, bylo to tam útulné a nutilo ho to skutečně se cítit jako součást domova. Viliam sám pak byl vtipný, starostlivý, talentovaný, a vyhýbat se s ním mezi horami věcí Edu nutilo smát se, pokud jej zrovna nepeskoval za bordel – to byly chvíle, kdy se smál pro změnu Viliam, z čehož měl Eda radost. Jeho smích byl úžasný. Nejednou zapřemýšlel, jestli by to jeho nadřízený dovedl stejně.

A přesto – nechtěl, aby to Damian všechno viděl. Protože věděl, že by z toho měl špatné spaní. Neměl Viliama rád, ať už si udělali cokoli, a snad by se bál, že by mu Eda prozradil něco o něm, přestože o Damianovi s mužem vlastně vůbec nemluvili. Nechtěl mu dávat dojem, že se s jeho bratrem spolčuje, nedejbože že se mu tak mstí za to, že ho vyhodil. Prostě to tak vyšlo.

Damian si vyslechl adresu, zatvářil se poměrně spokojeně, když zjistil, že Eda bydlí vcelku blízko centra – v lokalitě s pěknými čistými byty – a odvezl jej tam, evidentně nemaje tušení, co přesně to znamenalo. Pravděpodobně u Viliama nikdy nebyl.

„Počkáte tu? Za chvíli jsem zpátky,“ nadhodil Eda, když zaparkovali před bytem. K jeho překvapení však nebyl jediný, kdo v tu chvíli vystoupil z auta.

„Spěchal jste, pamatujete? Dal jsem vám volno, potřeboval jste končit dřív, pomalu jste si nemohl dojít na oběd, takže tu nebudete zbytečně běhat tam a zpátky. Dojdu si pro ty podklady s vámi.“

Eda o odstín zbledl, pohled instinktivně sklápěje k zemi – ze země ho pak přesunul na odpadkový koš nedaleko nich, z něj na korunu stromu, z ní na Damiana a z něj urychleně kamsi za něj. Nedovedl odolat nutkání podrbat se na zátylku. Málokomu by nedošlo, že něco není v pořádku.

„Ehm, no… Já bych radši, kdybyste počkal,“ zkusil. „Mně nevadí si zaběhat…“

„Dojdu si pro ně,“ přišla klidná odpověď. Eda věděl, že Damian vidí daleko za jeho chabé pokusy zamlčovat. Na očích mu mohl poznat, že jestli do té doby váhal, teď půjde, ať Eda chce, nebo ne. Zatvářil se velmi nejistě, pak to ale vzdal.

„Nebudete nadšený,“ varoval jej tiše, než vytáhl klíče, otočil se a zamířil k domu, následován svým šéfem. Ten už se na nic neptal. Eda věděl, že tohle bude katastrofa. Co víc, ne jedna – hned dvě. Protože stejně jako bude šílet Damian, bude šílet i Viliam, byl si tím jistý. Tohle zrovna nechtěl.

Přede dveřmi se naposledy zastavil.

„Vážně byste se nechtěl vrátit do auta?“ zkusil ještě.

„Petiško…,“ zavrčel Damian výhružně.

„No dobře, dobře,“ zvedl Eda ruce v obranné pozici. Když už nic, varoval ho. Koho ale varovat nemohl, byl Viliam. Tohle bude ještě zajímavé.

Vsunul klíč do zámku. A odemkl. Před nimi se objevil jejich malinký byteček v celé své kráse – možná trochu zaneřáděný, jelikož v něm Viliam evidentně něco hledal a pak se neobtěžoval jednotlivé věci vrátit na svá místa. Jejich uličky se opět zúžily na minimum, kterým se ještě díky bohu dokázali prosoukat.

„Doma!“ zavolal. Tak trochu doufal, že se z bytu neozve žádná odpověď, jelikož si jeho spolubydlící třeba odešel provětrat hlavu nebo šel nakoupit, zasportovat si, za přáteli… Bylo to jedno. Prostě, že tam nebyl. To se ale nestalo, z ateliéru se ozval rachot a pár sekund nato se dveře otevřely, v nich Viliam. Vlasy měl stažené do nedbalého culíku, z něhož mu většina předních pramenů vylézala, na sobě měl volné, světlounce hnědé seprané triko s dlouhým rukávem zašpiněné od barvy, tuže a snad i uhlu. Na nohou pak měl pracovní džíny. Slušelo mu to, vypadal jako typický umělec, tak poeticky svůj a volný. Všechno dokreslovala trocha barvy, která mu v tu chvíli zdobila čelist. Zdálo se, že muž znovu nalezl ztracenou múzu, na niž si přes prázdniny stěžoval.

Chtěl Edu pozdravit, blonďák to na něm viděl. V pikosekundě se však uvolněný výraz a ústa pootevřená k pozdravu změnily na grimasu plnou odmítání, nenávisti a znechucení. Eda mohl zaregistrovat, že stejný obranný postoj zaujal i Damian.

„A tohle má znamenat co?“

„Potřebuju ty tmavě modré desky, co jsem do nich předevčírem koukal. Netušíš, kde jsou?“

„Co má tohle znamenat?!“ zopakoval Viliam, evidentně odhodlaný z Edy odpověď dostat za každou možnou cenu.

„Práci. Znamená to práci. Prosím… Jen mu musím dát ty podklady. Víš moc dobře, že svoji práci potřebuju stejně, jako ty potřebuješ tu svou,“ snažil se vysvětlit, zatímco se provlékal uličkou, aby se k Viliamovi dostal.

„To ho neopravňuje lézt do mého bytu. Chápu, že by potřeboval víc místa, ostatně děda mu odkázal málo prostoru, který by eventuelně mohl obývat. Přišel čas zkusit, jestli by nemohl vymámit ještě něco z toho, co měl dostat brácha. Blbý, že tohle jsem si zařizoval sám.“

„Vili! Prosím!“ zkoušel, když se k němu konečně dostal. „Dívej se na mě, no tak.“ Prsty mu luskl asi pět centimetrů před obličejem. Naštvané oči se přesunuly na něj. Eda viděl, že na něj všechna ta zloba nemíří. Jako by hroty v tmavých zornicích začaly být jaksi otupené, když se setkaly s modrými studánkami. Ulevilo se mu.

„To se dělá, když někdo kouká do blba, Eddie. Já koukal na blba.“

„Prosím prosím, Vili,“ zkusil a ztišil hlas, aby jej slyšel jen on. „Já ho mám rád. Je tu jen kvůli těm podkladům. Zkus ho snést, kvůli mně…“

Byl těsně u něj, a tak jej pohladil po tváři, snad aby jej přinutil dál hledět do svých psích očí. Bylo vidět, že Viliam bojuje sám se sebou, boj však skončil jeho zmučeným výdechem a smířlivým pohledem Edovým směrem. Ten se úlevně usmál. Na Damiana se raději neotáčel. Trochu se děsil, co uvidí.

„Který že desky chceš?“

„Ty tmavomodrý. Někde jsem je tu měl,“ odtušil a přesunul se k nočnímu stolku, ze kterého začal postupně přehrabovat všechno oblečení a knihy směrem na postel. Viliam se zatím protáhl ke kuchyňské lince, kde za tu dobu stihli vytvořit další kopu věcí s mnohým silně podobným oněm deskám.

„Počkej, myslíš ty s těma černejma gumičkama?“

„Jo!“

„No tak ty jsou nahoře. Myslel jsem, že je budeš potřebovat až za dlouho.“

Oba se svorně zadívali na vrchní polici skříně. Ani jeden tam nedosáhl.

„Tak pojď sem, prtě,“ nadhodil černovlásek, postavil se ke skříni, a když k němu Eda přešel, chytil jej pod zadkem a zvedl do vzduchu. Silně se snažil ignorovat přítomnost svého bratra, cítil ale, že pokud ty mizerné desky nenajdou do třiceti sekund, udělá něco, čeho bude později litovat.

„Mám!“ ozval se Eda konečně, a tak jej Viliam opět položil. To už se blonďáček otáčel bokem, aby se mohl protáhnout zpět ke vstupním dveřím a podat zmiňované zkoprnělému Damianovi. Nejistě se usmíval. Stále velmi dobře cítil všechno to napětí, měl ale tak trochu strach uklidňovat Damiana stejným způsobem jako Viliama. Přece jen, Vilovi jeho doteky nikdy nevadily.

Damian stál u dveří, v prostoru, jakému se ani při nejlepší vůli nedalo říkat předsíň, a nevěřícně sledoval počínání svého asistenta a nafrněného bratra. Mlčel. Nestávalo se často, že by mu došla řeč. Nechával bratrova slova, ze kterých čišela nenávist, vyšumět. Neměl zapotřebí na ně reagovat. Kdesi v nitru pochopil, co se mu dlouhá léta snažil Viliam předestřít, a na malý moment byl rozpolcený. Přestože si tohle všechno nezasloužil, nenávist k Viliamovi mu nedovolovala sklouznout k lítosti. Zadíval se i na druhou stranu mince – jako nezávislý pozorovatel prostý všech emocí. Jak mohla jeho vlastní babička tohle připustit? Byl to její chlapeček, kterého celé roky chránila. Věděl o ní, že je vypočítavá, a v posledních týdnech neměl pochyb, že s ním hraje nějakou velmi podivnou hru, přesto měl dojem, že svého oblíbeného vnuka zabezpečila. Damian byl přesvědčený, že jeho bratr dostává aspoň nějakou malou rentu, za kterou by mohl platit rozumný byt, pokud si na sebe nedokázal vydělat, ale viděl, že se spletl.

Stále šokovaně pozoroval malou místnost. A také obezřetně sledoval své dvojče, které velmi nelibě neslo, že do jeho království vstoupil někdo jako on.

„Děkuji,“ hlesl tiše. Když na něj Eda vrhl úpěnlivý pohled, aby už raději odešel, vzpamatoval se: „Eduarde, měl byste pro mě ještě chvilku? Potřebuji s vámi mluvit.“

„Nechoď, Eddie! Nemá právo tě zdržovat, máš už po práci.“

„Jeho pracovní doba končí ve čtyři, to je za dvě hodiny. A pokud já budu potřebovat něco v osm večer, i tak mi bude k dispozici, rozumíš?“

„Jistěže ano, nic jiného bych od takového parchanta, který má dokonalou dědovu školu, nečekal. Udělat si z lidí otroky, čemu se vůbec divím! Jsem rád, že jsem z té mašinerie klanu Krausů vypadl. Možná už nemám zájem o vaše peníze. Stydím se! Za vás za všechny. Hraješ si s tím chudákem klukem, jak se ti to zrovna hodí. Bylo ti smutno, tak sis ho vzal domů jako nějakou hračku, a pak tě omrzel, tak jsi ho vykopl jako nechtěné štěně. Jsi zmrd, stejný jako byl on.“

Damian se na něj díval nečitelným pohledem s kamennou tváří a s očima chladnýma jako led. Přestože v něm vřela krev, odmítal se hádat. Chápal, že hádkou Edu nepřesvědčí, aby se vrátil, což mu v tuto chvíli připadalo jako priorita. Musel ho přesvědčit… V těchto podmínkách žít nemohl. Ten byt byl malý i pro jednoho. A věřil, že by si Eda mohl dát říct. Měl to u Damiana rád a jeho bratr rozhodně nebyl jeho partner. Viliam je heterosexuál a nikdy by si s žádným mužem nic nezačal. Přesto pocítil jistou vděčnost, když viděl, jak se za Edu pere. Vzal ho k sobě a určitě mu ztráta posledního metru čtverečního nestála za to, aby Eduarda nějak využil proti Damianovi. Jeho vděk byl ale velmi brzy ušlapán, když viděl bratrovu tvář staženou nenávistí. Usoudil, že jen na chvíli propadl sentimentu z toho šoku. Vzal si ho k sobě jen proto, aby se dostal k penězům. Viliam velmi dobře věděl, jaké peníze vydělávají lidé v Krausovic impériu, a to i v případě někoho, kdo je v hierarchii natolik nízko, jako byl Eduard. Viliam už ho jistě poznal, stačila dvě setkání – musel vycítit jeho naivitu. A pokud měli všichni Krausovi něco společného, byla to schopnost vymámit z jalové krávy tele. Viliam byl parchant, a Damianovo prozření, že Magdalena nedává s největší pravděpodobností jeho bratrovi opravdu ani korunu, mu na moment zatemnilo mozek.

„Potřebuji s vámi mluvit! V soukromí,“ procedil mezi zuby. Záměrně ignoroval nasupený pohled i urážky z Viliamových úst. Nechtěl na Eduarda pouštět hrůzu, ale věděl, že to mnohdy zabírá, ačkoli v této situaci se mu moc nehodilo, aby z něj měl obavy. Nemohl si ale pomoct. Byl na pokraji toho, kdy se přestane ovládat.

Eda, v tu dobu už opět stojící po boku Viliama, se na svého nadřízeného zadíval krapet překvapeně – pouštění hrůzy na něj dvakrát nezabíralo, naopak to moc nedovedl pochopit. Neznatelně ale pokrčil rameny, připraven vydat se za mužem. Cítil, jak se mu kolem zápěstí ovinuly Viliamovy dlouhé prsty. Muž si jej přitáhl zpátky k sobě.

„Nechci, abys chodil,“ zopakoval mu paličatě, tak, aby se slyšeli jen oni dva.

Eda se na něj unaveně pousmál. „Je to můj šéf.“

„Taky jím bejt nemusí. Dej výpověď, ať si hledá někoho jinýho. O jeden další hladovej krk se na nějakou dobu postarat zvládnu a věřím tomu, že si dokážeš novou práci najít brzy,“ syčel a krapet se napřímil, snaže se tak působit silněji, snad dominantněji. Bylo to trochu jako souboj lvích samců. Kdyby měl Eda víc času nad tím přemýšlet, řekl by jim to. Přišlo mu to vtipné.

Nyní nepatrně naklonil hlavu na stranu, dlaň zvolna položenou na Viliamově rameni. Muž byl v tu chvíli možná zaslepený zlobou, Eda sám si ale uvědomoval, jak problematické by podobné rozhodnutí bylo. Měl málo peněz i pro sebe. Eda nepochyboval, že by se s ním rozdělil. Stihl jej už poznat dost, aby to věděl. Ale to nemohl dopustit, ani on, ani Viliam sám.

„Třeba chci, aby byl mým šéfem.“

„Nesnášíš práva.“

„A přesto mám tu práci rád. Ve všem se najde něco, co si člověk může zamilovat.“ Na chvíli se odmlčel a vědoucně se usmál. „Dokonce i ve tvém bratrovi.“

„To bezpochyby. Toho miluju bezmezně, asi jako puchýře. Podivej se na něj, on se tak i tváří,“ poznamenal, za což schytal jemně, ale důrazně pronesené vlastní jméno tak trochu způsobem, jakým napomínají rodiče své děti.

„Fajn, fajn, fajn, když to musí bejt. Běž. Kdyby se sem už nevrátil, byl bych ti vděčnej.“

To bylo asi maximum, co z Viliama mohl dostat. Nacházeli se na jeho území, Eda více méně chápal, že se na něm mohl cítit zranitelný. Byla tak trochu rána pod pás, když se právě tam objevil někdo, před kým se černovlásek běžně musel krýt. Notabene když toho někoho přivedl zrovna Eda. Byl mu vděčný i za tu toleranci, ke které se přiměl.

V závěsu za Damianem opustil byt a posléze i celý dům, nechal se dovést zpět na ulici. Na tu stranu neměl Viliam okna, což Eda tušil, že bylo hlavní kritérium soukromí, které Damian vyžadoval. Byl nervózní, chtěl to však mít rychle za sebou. Provinile sklopil hlavu.

„Pane?“ zkusil tiše. Uvědomil si, že jej muž ani nemusí slyšet. Zvedl hlas. „Já mu o vás vážně nic neříkám. Tak, jak jste chtěl. Neví ani pořádně, co se mezi námi stalo. Nedovolil bych si vás pomlouvat…“

„Já vám to věřím. Teď mě ale dobře poslouchejte, co vám teď povím. Vím, že je to proti všemu, co jsem vám řekl před tím, než jste odešel, ale věřte i vy mně. Přehodnotil jsem to a žádám vás, abyste se vrátil. Sám musíte pochopit, že takhle byste dlouho nemohli žít. V takových podmínkách byste se za chvíli pozabíjeli, ačkoli mi teď budete odporovat a tvrdit, jak je můj bratr tolerantní. Není. Za chvíli by vás měl plné zuby a vy jeho taky. Možná se ptáte, co mě k tomu vede, že to není moje starost. Opět si odpovím – není, ale pokud chcete u mě zůstat pracovat, nejsem schopný se smířit s tím, že by vás mohl on ovlivňovat. Vím, že se dál vzděláváte, a z toho usuzuji, že to děláte pro další postup v práci, a v takovýchto podmínkách snad nemůžete ani v klidu číst.“ Neměl pořádné argumenty, kterými by ho mohl přesvědčit, nechtěl si vymýšlet a manipulovat jím, a tak mu nezbývalo nic jiného než zkoušet upřímnost.

Eda se naň zadíval krapet rozpolceně. O co se to snažil? Nechápal nic, stejně jako Viliam.

„A co by bylo pak? Kdybych s vámi šel? Vy moc dobře víte, že bych s vámi byl moc rád. Ale jak by mi to pomohlo? Neříkám, že mě Viliam nezačne mít plné zuby, vlastně bych tomu věřil. Chápu, že dovedu být dost otravný, nejednou jste mi to naznačil. Ale zatím se to nestalo. To je lepší než nic. Vy už mě plné zuby máte, říkal jste to. Teď si mě vezmete k sobě a za chvíli budeme zase hledat něco jiného… Jenže já nemůžu. Pane, vy nechápete… Je to složité. Přijde mi, že jsem nikdy nebyl tak moc mezi lidmi, jako co jsem začal žít s vámi, pak s ním. Je pro mě nádherné mít konečně společnost. Prosím. Slíbím vám, že se nenechám ovlivňovat, slíbím vám, že o vás nebudeme mluvit. Ale neposílejte mě zase pryč. Vím, že bych pak skončil někde v něčem vlastním, pěkném, velkém, kde bych měl klid, ale já nechci klid. Já nechci být zase sám.“

Úpěnlivě se na něj zadíval. Stačila střední. Stačila základka. Stačila školka. Stačily ty roky na vysoké…

Damian byl najednou rozpolcený. Co když je opravdu takto šťastný? Ale na jak dlouho? Jak dlouho vydrží být spokojený na pětadvaceti metrech čtverečních s dalším člověkem, o němž neměl Damian zrovna valné mínění? Co mu ale mohl nabídnout on? Luxus v podobě prostoru, velký pokoj, kde se může zavřít se svými knížkami, ale je to opravdu jeho priorita? Damian pochopil, že ne. Chtěl společnost. Někoho, kdo s ním bude sdílet jeho radosti nebo jen tak si povídat před spaním. Byl schopen mu tohle všechno poskytnout, aniž by dostal na oplátku to, po čem toužil? Právě si tímto věšel na větev oprátku. Měl možnost mu to odkývat, nechat ho ve společnosti bratra… A nechat ho se spálit? Až pochopí, že je stejný jako jeho matka a jen ho využívá? Nemohl.

„Eduarde, nikdy jsem neřekl, že vás mám plné zuby. Vy přece víte, jaký jsem a že občas vyletím, kolikrát zbytečně. Pochopte, že s velkou zodpovědností přichází i velká dávka stresu, a já to někdy neustojím. Řekl jsem vám pár nepěkných věcí a uznávám, že někdy opravdu potřebuji klid. Ale sám jste řekl, že jste se mnou byl rád. Všechno by to bylo jednodušší i pro děti, které nás mají spojené. Chápu, že to zní hloupě a já vypadám, že nevím, co chci. Jenže já vás nemohu v takových otřesných podmínkách nechat. Taky moc dobře rozumím vašim obavám. Napíšu vám nájemní smlouvu, abyste měl jistotu. Tuším, že mi po tom všem, co jsem vám provedl, nevěříte. Nemůžu vám slíbit, že pokaždé, když vám bude smutno, si s vámi sednu a budu se cpát zmrzlinou, ale abych pravdu řekl, těch pár večerů, kdy jsme si povídali, bylo příjemných i pro mě.“

Tak, a provaz oprátky je řádně uvázaný na silném kmeni…

Eda nepatrně naklonil hlavu na stranu ve snaze přemýšlet. Hleděl na muže před sebou krapet zoufale. Byl rozpolcený, netušil…

„Já přece neříkám, že vám nevěřím. Nepotřebuju od vás nájemní smlouvu, nechci žádnou smlouvu. Odporujete si, neříkáte mi všechno, ale vím, že nic z toho, co děláte, mi nemá ublížit. Nebojím se přece, že byste mi zabalil všechny věci a další den mi je postavil před vrátka. Jen nechci, abyste byl nešťastný,“ vysvětlil opatrně. Nevěděl. Opravdu nevěděl. Tak moc chtěl jít.

„Tohle není o mně, dokonce ani o dětech. Jste svým způsobem stejný bojovník za lepší svět jako já, i když se vám ten nápad moc nelíbí. Udělal byste pro lidi kolem sebe všechno. Ale já nechci všechno. Já chci, abyste vy byl spokojený. Bez ohledu na to, že to nemusí být ideální pro ostatní – i pro děti. Ony by beztak vycítily, že něco není tak, jak to má být. Po přehodnocení všeho tak nějak vím, že pro vás naše společné soužití nebylo jen utrpením. Ale nedovedu odhadnout, jestli převažuje spíš to dobré, nebo spíš to špatné. Na to mi smlouvu nevyrobíte. Chtěl bych vědět, že až vám začnu hodně vadit, řeknete mi to včas. Chtěl bych jednou za čas tušit, co se vám honí hlavou. Jste pro mě nepochopitelný. Jistěže jsem u vás byl rád. Kdo by nebyl…“

„Většina lidí by se mnou nebyla schopná vydržet. Sám jste to poznal. Já… uznávám, že jsem si mnohdy protiřečil a dělal jsem věci, které pro vás byly matoucí a nepochopitelné. Budu se snažit tomuto se vyhýbat. Nedělal jsem to úmyslně. Bojovník za lepší svět? Ne, to nejsem, ale pokud to tak působí, jsem rád. Elišku znám dlouho, od miminka, kdy byla ještě zdravá. Tak nějak přirozeně jsem ji nechtěl opustit, protože jsem jediný z blízkých, který jí zůstal, ale to je na dlouhé vyprávění. A že se k Eli přidaly další děti odtamtud, je zkrátka přirozené. A k upřímnosti? Budu se snažit, ale pokud mě paměť neklame, vždycky jsem vám řekl, kdy potřebuju klid. A čas, který jsem s vámi trávil, jsem s vámi trávil dobrovolně. Kdybych opravdu nechtěl, věděl byste to. Tak co? Zkusíte to se mnou ještě jednou?“ zeptal se obezřetně a položil mu ruku na rameno. „Mám v mrazáku lívance,“ oznámil mu jen tak mimochodem.

Edovi se rozzářily oči. Dovedl prohlédnout počínání svého šéfa, tedy jmenovitě onu poslední větu, přišlo mu to ale krásné, milé, příjemné. Zkusit to s ním ještě jednou? Vždyť už mu říkal, že u něj má vše, o co kdy stál. Byl by hloupý, kdyby to odmítl, přestože měl pořád trošku strach. Už ochota nějak mu své úmysly doložit papírově jej ale ubezpečovala, že to pak Kraus myslí vážně. Jinak by toho pro něj nedělal tolik.

Pak si vzpomněl na Viliama. I s ním chtěl zůstat, a přestože to bylo trochu jiným způsobem, nedovedl říct, kde chtěl být více a kde méně. Měl muže rád, také, i za tu krátkou dobu si jej stihl oblíbit a trochu se bál, že se Viliam bude zlobit. Nechtěl působit, jako by se ho snažil vyměnit. Nesnažil.

Jenže taky si uvědomoval, že měl Damian pravdu, co se bytu týkalo. Vážně byl malinký, a opravdu pak byla daleko větší pravděpodobnost, že muži začne lézt na nervy. On potřeboval malovat, a potřeboval u toho mít prostor alespoň k svobodnému nadechnutí.

Nechtěl přijít ani o jednoho z nich. O Damiana přijde, pokud u něj nebude. A o Viliama by mohl, kdyby mu naopak bral prostor příliš dlouho. Byl rozhodnutý.

„Počkáte tu na mě? Musím se zeptat Viliho,“ odtušil, a než jeho nadřízený stačil protestovat – záblesku nevole v jeho očích si nešlo nevšimnout, jistě by pak protesty přišly – zmizel mu zpět do budovy a v té do požadovaného patra. Vešel do bytu. Viliam na něj čekal.

„Co chtěl?“

„Abych se vrátil.“

„A tys řekl ne.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Eda mohl vidět, že ač Viliam nejspíš doufal v kladnou odpověď, ač ji tím přísným tónem možná vyžadoval, čím déle to ticho trvalo, tím méně ji očekával. Zatvářil se silně rozladěně ještě před tím, než skutečně slyšel, co měl Eda na srdci.

„Řekl jsem, že to musím probrat s tebou. Ale chtěl bych jít.“

Rozladění se vypařilo. Viliam si povzdychl, snaže se zahnat tak všechnu nevoli, a přešel k blonďáčkovi. Nechtěl, aby svého rozhodnutí později litoval.

„Eddie, já ho nesnášim. Je mi jasný, že ať ti řeknu cokoli, pro tebe to bude ovlivněný tim, že Damian je v mých očích parchant. Což o to, on jím je i obecně, ale to mi nechceš věřit.“

„Vili…“

„No jo furt. Jde mi o tohle – chápu, že ti na něm záleží i že pro tebe občas dělal pěkný věci, dovedu si to dost dobře představit. Ale on to nevydrží donekonečna. Bude na tebe hnusnej, bude se ti mstít bůh ví za co, bude tě trápit. Neustále nebude mít čas. Damian není dobrej spolubydlící, i když spolu máte relativně růžovej vztah. Zůstaň tady. Já tě tu chci, Eddie. Není to o tom, že bych tě velkodušně toleroval nebo se uvolil, že ti teda milosrdně věnuju pár minut svého času, jako to dělá on. Skutečně tě tu mám rád. Zůstaň tady. Nemáš to zapotřebí.“

Byl hodný. Oba bratři na něj byli hodní. Škoda, že neviděli, jak úžasní dovedli být.

„Já vím. O to přece nejde. Kdyby šlo o to, jací jste lidé, nedovedl bych si vybrat.“

„Au.“

„Ty víš, že to nebylo myšleno jako urážka. Mám vás oba rád. Ale on má pravdu v tom, že tady bych ti po čase začal vadit. Musel bys kvůli mně přeskládat ateliér. Vždyť ty do něj normálně nikoho ani nepouštíš. To místo je pro tebe skoro svaté. Nechci ti ho ničit.“

„Ty bys ho přece neničil!“

„No neříkám, že – “ začal, větu ale nedokončil. Zrovna se otáčel se, aby se dostal ke svým věcem, podklouzlo mu to, a než se nadál, padal směrem do kupy knih a nádobí. Na poslední chvíli jej Viliam zachytil a přitáhl k sobě, oči vykulené. Vzpamatovával se z toho šoku.

„Vidíš? A tohle bych mohl udělat tam.“

Viliam už si všiml, jak je Eda nešikovný, to jen co byla pravda.

„Budeš to u něj alespoň dělat často a před drahejma a křehkejma věcma?“ zeptal se, stále ještě silně neochotně, když jej pustil. Viděl, že u Edy už zřejmě neuspěje. Chápal jeho důvody, ač se stále tvářil, že ne. I on měl svou hrdost. Brát Viliamovi i to málo místa, které si vybojoval, sice černovláskovi nevadilo, jistě to ale nebylo příjemné, i kdyby u něj Eda byl rád.

„Trochu se děsím, že na mojí snaze to nestojí,“ povzdychl si Eda. To Viliama celkem uklidnilo. Alespoň něco.

Spěšně spolu sbalili všechny věci, se kterými Eda přijel. Nebylo to tak těžké, jeho knihy zůstávaly permanentně v kufru, jelikož nebylo kam jinam je dát, aby zůstaly pohromadě – Eda by nedovolil zahrabat je do nepořádku – a na oblečení mu příliš nesešlo. Zkontroloval své nejpodstatnější kousky a dál tak nějak oba počítali, že co ztratil v bordelu bytu, to mu Viliam buď někdy přinese, nebo to už nikdy nespatří světlo světa.

Všechno bylo sbaleno, Eda oblečen. Chystal se odejít. Zastavila jej ruka na jeho rameni.

„Počkej, prtě. Nezapomněls na něco?“

Eda překvapeně zamrkal. Pak, stále krapet tápající, odložil věci a pevně Viliama objal na rozloučenou. Ten se rozesmál a natiskl jej na sebe ještě víc.

„To můžeš taky, beru. Ale myslel jsem telefon. Přece mi na sebe necháš nějakej kontakt, ne?“

To pro Edu bylo něco nečekaného. Viliam byl první, kdo jeho číslo chtěl, aniž by jej plánoval vytáhnout na rande nebo ho potřeboval pracovně. Byl první, u koho blonďáček věděl, že s ním prostě jen chce být.

Jako kamarád?

Bál se vyslovit to nahlas, bál se, že dopadne jako s Damianem. Ale byl šťastný.

Nadiktoval mu číslo, nechal ho prozvonit Edu, aby i on měl kontakt na černovláska. A pak už byt opustil, s rozloučením na rtech a s příslibem dalšího setkání kdesi ve vzduchu. Byl šťastný – šťastný, že Viliam pochopil, ale také šťastný, že mu zůstal. Šťastný z budoucnosti. Do poslední chvíle si neuvědomil, jak moc je vlastně nadšený.

Z domu vycházel se zářivým úsměvem.

Dokud Damian neuviděl Edu vycházet ze vchodu s taškami, neopovažoval se ani spoléhat na to, že ho Viliam nepřemluví. I kdyby se náhodou mýlil a jeho bratr toho kluka nechtěl jen pro peníze, mohl ho přemlouvat zkrátka jen proto, aby Damiana naštval.

Teď měl ale svého asistenta vedle sebe, s taškami a kufrem. Neměl ponětí, jak se tak rychle v tom chaosu stihl sbalit, nad touto nepodstatnou myšlenkou nemělo smysl přemýšlet. Teď byla jistota, že už nemůže couvnout, a překvapeně zjistil, že ten pocit je paradoxně hřejivý. Měl ho rád, přiznal si to a rozhodně se bude muset držet, aby při nějakém svém zkratu na něj nesmyslně nevyletěl. Upsal se mu. A i když to byl úpis ďáblu, byl za něj vděčný.

Když nasedal do auta, lehce k jeho chřípí zavanula vůně dětského oleje, smísená s pachem akrylových barev. Jeho Oříšek mu načichl cizí vůní… Potřásl neznatelně hlavou, mysle si, že už se dočista pomátl. Nasadil si handsfree a snažil se v rychlosti vyřídit pracovní věci i zrušit plánovanou schůzku. Nebylo mu to příjemné, tato byla už jednou odložena a chlápek na druhé straně telefonu zněl nadmíru nevrle. Avšak Damian věděl, že teď prostě Edu nemůže nechat samotného. Dlužil mu to a kupodivu ho vůbec netrápilo, že si udělal nepříjemnosti. Tušil, že Eda pochopil, že je druhá strana téměř nepříčetná a zběsile kroutil hlavou a gestikuloval, ať schůzku neruší, ale Damian byl rozhodnutý. To pan Dvořák potřeboval jeho, a pokud nedokáže pochopit pojem neodkladná situace, může si hledat zastoupení jinde.

§§§

„Prošvihli jsme Vánoce… Tedy já rozhodně. Věřím tomu, že vy jste si užil svátky asi příjemněji.“ Snažil se z hlasu vyeliminovat ironii, ale přesto se jí trochu neubránil. Otočil se na Eduarda, aby zjistil, jestli si toho všiml. Nevšiml. Anebo aspoň dělal, že ho to nijak nezasáhlo. Seděl spokojeně na pohovce a s výrazem gurmána popíjel kakao, které mu Damian připravil. „Jestli máte zájem, můžeme je oslavit společně někdy v tomto týdnu. Nechal jste tu stromeček. A takovou rybu, jakou umím udělat já, jste ještě nejedl. Zkrátka… rád bych vám to vynahradil.“

Damian cítil, že se v tuto chvíli odhaluje až na kost. Bylo to přiznání chyby, kterou udělal.

Edovi se rozzářily oči oním dětským nadšením, které mu občas bylo tolik vlastní. Vánoce? Jistěže by rád oslavil druhé Vánoce, byl by nadšený! Už předtím je s mužem tolik chtěl trávit, ostatně, měl pro něj i dárek… Těšil se na hudbu, a na knihy, a krb, a cukroví…

„Pojďte sem,“ zažádal jej a natáhl k němu ruce, snad aby tak svá slova podtrhl. Damian stál kousek od pohovky. „Prosím prosím.“

Když Damian jeho přání splnil a usadil se vedle něj, neodpustil si obejmout jej kolem pasu a na chvíli se k němu přitulit. Snad si trochu zvykl od Viliama, kterému podobný kontakt nikdy nevadil. Chtěl mu tak poděkovat, za všechno. Už podruhé.

Začal se culit. Odtáhl se od něj, natočil se směrem k němu a složil nohy pod sebe.

„Budeme dělat cukroví? Prosím, že budeme dělat cukroví! A salát. Náhodou, salát jsem kdysi dávno dělal. Ještě ve škole. Ale moc mi to nešlo. Ale dělal jsem ho. Budou perníčky? Budete mi číst? K Vánocům patří pohádky. Anebo ne. Mohl byste mi vyprávět něco svého. Když vy nikdy nic neříkáte…“

Měl na jazyku, že je škoda, že Viliam nemůže také slavit, na poslední chvíli to ale spolkl.

„Zahrajete mi na basu?“

Setkal se s překvapeným pohledem.

„Tu minibasu, která zní jako velké housle. Chtěl jsem vás poslouchat už prvně, ale přišlo mi, že možná chcete být sám…“

Damian, který poodešel z jeho vlivu a raději se soustředil na to, aby rozmrazil lívance, se na něj otočil a nevěřícně se na něj zadíval.

„To není basa. Vám to zní jako basa? Je to violoncello. Budete-li o to stát, mohu něco zahrát. Vždycky jsme na Vánoce s babičkou hrávali. Salát uděláme, mohl bych ho svěřit vám, myslím, že na něm nejde nic pokazit, a když už tedy bude tradiční ryba… Ne, moment, to jsem říct nechtěl, kapra mě nikdo nedonutí obalovat – udělám lososa nebo tuňáka, a k Vánocům neodmyslitelně patří salát. Péct budu stejně muset, protože Magdalena bude mít příští týden narozeniny a já jsem slíbil, že jí napeču tradiční cukroví na ten její sedánek, který si každoročně užívá se svými přáteli. Já se ho chválabohu nemusím účastnit, ale tohle jsem slíbil. Takže toho zkrátka udělám víc a zbyde i nám,“ zapřemýšlel a poté si hned vzpomněl na Elišku. Rád by ji tu měl taky, spolu s Luisem, aby viděli, že je zase všechno v pořádku, ale na poslední schůzce se sociální pracovnicí se dověděl, ať rozhodně ještě s lednem nepočítá. Čekají ho další prošetření a jen letmo se ho zeptala, zda bude ochotný zajít i na testy, které by vyloučily stopy drog v těle. Přikývl. Nebál se. Věděl, že po svém posledním úletu už dávno všechno vyloučil, a nejsou tak rafinovaní, aby mu brali vzorek vlasů, ze kterých se přítomnost drogy dá určit nejdéle.

Sedl si za ním s lívanci, které úspěšně rozmrazil, Edovi je namazal Nutellou, po které pokukoval v marketu tak dlouho, až ji Damian vložil do košíku, a sám si je dochutil jahodovou marmeládou. Eduard vypadal spokojeně, přesně jako dítě těšící se na Vánoce.

 §§§

Byl leden, měsíc klidu a pohody, pokud se tak dá nazvat pracovní nasazení snad úplně všech. Lidé se po zběsilém prosinci uklidnili a zvolnili tempo. I Damian měl více volného času, a tak jezdil domů mnohem dřív. A jak slíbil své babičce, tak se i činil. Přes rameno pozoroval jeho práci párek modrých hřejivých očí a jejich majitel kde mohl, tam pomáhal. Damian by sice ocenil, kdyby se mohl po kuchyni pohybovat sám, ale nechtěl mu kazit radost. Avšak jeho letmé dotyky, občasná, snad podvědomá pohlazení a neustálé štěbetání si vlastně užíval. Myslel si, že za nějaký čas si na jeho velmi blízkou přítomnost zvykne a nebude muset při každém jeho dotyku bojovat se vzrušením, ale opak byl pravdou. Čím déle trávil Eda v jeho blízkosti a kradl mu jeho osobní prostor, tím se jeho chvějící se rozjitření stupňovalo. V pátek večer, poté, co strávili pečením tři celá odpoledne, se Eda svalil na pohovku, opřel si hlavu o Damianův klín a zářivě se pousmál. Pozvedl dlouhé řasy a zadíval se do tmavých očí. Byl to tak nevinný pohled, že Damian nepochyboval o tom, že nemá ponětí, co mu právě působí.

Nedýchal a nevnímal nepříjemnou skutečnost, že mu brzy prasknou plíce. Ale nutkavý pocit mu tvrdil, že pokud se nadechne, neudrží svou touhu na uzdě a Eda pochopí, proč se vždycky tak jeho dotykům bránil.

Eda sám si ten týden užíval snad ještě víc než valná většina dětí ten skutečný předvánoční. Čas s Damianem pro něj byl pomalu svatý, byl mu neustále za zadkem a v mezičase, když u toho zrovna nebyl, snažil se vymyslet, jak by i on mohl jejich Vánoce udělat co nejpříjemnějšími. Znovu si zkontroloval, že dárek, který pro něj sehnal vlastně už dávno před Vánoci, zařídil správně, zajistil, že budou mít mrazák plný zmrzliny – ta se přece hodila vždycky – a když měl volno, pokukoval i po dalších věcech, které by v obchodech mohl sehnat. Tam také koupil barvy, o kterých Viliam mnohokrát prohlásil, že by je chtěl, ale jak Eda hádal, nikdy by to neudělal. Byly zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že svých měl ještě dost. Bude rád. Tak trochu sám pro sebe a tak trochu pro pana Krause potom koupil knihu, nebyla ale plná písmenek. Její stránky byly prázdné. Bylo to fotoalbum.

Začínal mít dojem, že ani on to neměl úplně snadné, co se přátel týkalo. Měli sebe navzájem, i kdyby si to nikdy neřekli. A do jisté míry spolu chtěli mít rodinu. To bylo naprosto nezbytně nutné zdokumentovat.

Úplně nejlepší dar mu ovšem přišel na mysl až skoro na poslední chvíli. Psal si zrovna s Viliamem, který mu odpovídal poměrně sporadicky, jelikož měl zrovna nával inspirace, sdílel s ním však všechny pokroky na novém obrazu, který Eda už nyní zbožňoval. Něco jej napadlo.

Otevřel svůj notebook, vyhledal stránky, které si Damianův bratr kdysi založil. Měl malý internetový obchůdek a příliš mnoho lidí tam nikdy nechodilo, přestože jeho obrazy byly nádherné a nabízel i malování podle fotografií, krajinu i lidi, a spoustu jiného. Edu však zaujal výjev tak trochu jako z pohádky. Co se pamatoval, když mu Viliam stránky prvně ukazoval, ještě tam nebyl.

Netušil, proč jej napadlo, že nyní by věci mohly být jinak. Snad jen chtěl vyzkoušet onen pověstný vánoční, ač v jejich případě pozdně vánoční zázrak…

A obraz tam byl. Málem zavýskl nadšením.

Stál něco málo přes šest tisíc. To Eda mohl obětovat. Před pár dny si vyžádal zálohu, protože neměl ani korunu, a za chvíli dostane výplatu. Pak prostě nějakou dobu nebude chodit na zmrzlinu…

Koupil ho. Vyzvedl ho ještě další den. Nechal si ho poslat. Nechtěl, aby Viliam ani Damian věděli, odkud a pro koho dárek je. Sám byl z obrazu nadšen. Bude i Damian, věděl to.

V sobotu muž pracoval. To Edu zas tolik nepřekvapilo. Večer si na něj ovšem našel čas, ať už ochotně nebo neochotně, pekli spolu poslední kousky cukroví. Eda zdobil perníčky a ukázal nezměrný talent na vytváření naprosto příšerných čar, které ani nebyly rovné, nemluvě o tom, že jeho ryby se nepodobaly rybám, srdíčko působilo, jako by na něm byla vyobrazena exploze, a u prasete nepochopil, že tvar má symbolizovat prase, takže vytvořil čtyři paobrazy připomínající lodě, než mu Damian sdělil, o co se má snažit.

Také mu trochu přiblížil svůj nástroj – zjistil, že Eda už o cellu slyšel, jak nadšeně prohlásil, od Viliama, a taky zjistil, že se Eda v hudbě vyzná dost podobně jako v tanci. Ostatně, vzhledem k jeho perníčkům byl celkově v kreativním tvoření dost mizerný.

Dalšího dne se toho stalo mnoho. Damian do práce nešel. Kdo také nešel do práce, byla jeho babička, která se u nich stavila pro cukroví a jako první viděla Edu, který jí otevřel dřív, jelikož Damian byl tou dobou na záchodě. Zářivě se na ni zazubil a následně jí starostlivě oznámil, že vypadá trochu jako Damian, když má jeden ze svých nevrlých dnů. Také se zeptal, jestli by si nechtěla na chvíli lehnout, že by jí rozestlal pohovku a že by ji klidně pustil do své postele, protože je moc hodná a všechno, ale když posledně navrhl starší dámě, jako byla ona – ups, to asi říct neměl, působila velmi mladě – že může jít do jeho postele, dostal facku, a to by opakoval velmi nerad, protože takhle na ni rozhodně nemyslí, i protože je starší – ups – ale aby si nemyslela, že není hezká, to ona zase je. Jen nejspíš unavená.

Nemohl si pomoct, měl tak trochu dojem, že možná zmínil něco nevhodného. Tvářila se zvláštně.

Odešla toho dne poměrně brzy. S sebou si nesla tři krabice cukroví. Perníčky jim nechala. Oběma oznámila, že jistě budou výborné, jelikož je pekl Damian – a že zdobení jistě obstaral jeho asistent, že to se pozná. Znovu se na ni zářivě usmál, jelikož tu větu vyslovila jako kompliment, a sdělil jí, že ona by to jistě dovedla stejně.

„Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se později Damiana, který v sobě dusil smích tak, až mu do očí vystoupily slzy. „Máte moc milou babičku. A přišla o to nejlepší. Děláte výborné cukroví. Mohl byste se přihlásit do nějaké vařící soutěže, nebo tak něco. Ačkoli to byste pak možná nebyl jako advokát takový drsňák. Chci říct, člověk moc nevypadá jako tvrďák, když všichni vědí, že v televizi pekl sušenky. To není úplně dobře, náhodou udělat dobré sušenky je umění, ale jestliže pracujete s lidmi, asi se musíte aspoň na veřejnosti řídit tím, co lidi chtějí, a to je působit naprosto antiroztomile. Ale dělat byste to mohl. Jste skvělý. Fandil bych vám."

Damian se na něj nevěřícně zadíval s pozvednutým obočím.

„K tomu se raději nebudu vyjadřovat, stejně jako k vašemu faux pas, které jste si trhl před Magdalenou. Byl jste neskutečně indiskrétní, nicméně… ona už to nějak vstřebá, nic jiného jí nezbyde,“ ušklíbl se. „Jen pořád nechápu, co máte s tou roztomilostí? Někdy si připadám jako pes. Možná vám může připadat roztomilý Viliam, ten je přítulný jak kočka a ten jeho věčně vysmátý ksicht může působit rozkošně, ale na mě se toto přirovnání nehodí. Pokud se vám tak jevím, máte nejspíš opět špatné brýle a rozhodně mizerný úsudek. Anebo mě tím chcete pozlobit, čemuž bych taky věřil.“

Vytáhl bramborový salát, který jen s velmi malou pomocí udělal Eda sám, a ochutnal ho. Přestože byl právě vytažený z lednice a chutě byly zimou upozaděny, chutnal výborně. Večer bude mít pokojovou teplotu a Damianovi už se sbíhaly sliny. Naloží si pořádnou kupu. Koneckonců Eda ho udělal tolik, jako by snad čekali, že jim na večeři přijde půl jejich ulice.

Při jídle narazili na téma ‚děti‘. Damian tušil, jak je to Edovi líto, že s nimi teď nesedí, on se necítil o moc líp, ale přesto mu všechno poreferoval. Téma drogy a s ním spojené komplikace samozřejmě zamlčel. Po večeři vzal do rukou smyčec a kouzelné tóny violoncella se příjemně rozprostřely po rozlehlé hale. Damian měl oči zavřené a soustředil se na úžasnou akustiku, kterou velký pokoj měl. Ponořil se do hudby, nevnímal pohled, který na něj jeho spolubydlící upíral. Vracel se ve vzpomínkách na farmu, na pěkné svátky, které trávil s rodinou, i na dobu, kdy bylo mezi ním a jeho bratrem ještě všechno v pořádku.

Eda celou jeho hru poslouchal a každý pohyb pak pozoroval se zatajeným dechem. Skoro nemrkal, jak si nechtěl nechat ujít jediný tah smyčce, fascinovalo jej na Damianovi snad úplně všechno. Jestli nezávislý pozorovatel nemohl slyšet jeho rychle bušící srdce nebo cítit teplo, které mu vyzařovalo z tváří, jež zahořely vzrušením – nikoli sexuálním – pak to mohl vidět na pootevřených ústech, o kterých Eda buď nevěděl, nebo se je neobtěžoval zavřít.

Možná by se měl nejvíce soustředit na hudbu. Možná to svým způsobem bylo ošklivé vůči letům, po která musel Damian cvičit. Ale stejně měl jeho plnou pozornost on, jako osoba. Byl nádherný.

Eda jej pozoroval a to jedno slovo mu z mysli vytlačilo všechny další myšlenky. Pozoroval jeho soustředěnou tvář, která zůstávala stále stejná, a přesto měl Eda dojem, že se v ní odráží množství emocí. Pozoroval pevné paže, na kterých se Damianovi napínaly svaly podle toho, v jaké poloze měl zrovna smyčec, pozoroval, jak se bělostná košile vlní na jeho těle podle pohybů jejího nositele. Cosi na pohybu té látky působilo na Edu až hypnotizujícím dojmem, jako by to žádná jiná látka nikdy nedělala. Nebo jej možná zaujímala ta obyčejnost, domáckost, kterou to navozovalo? Za Damianem hořel oheň a dokresloval na jeho těle stíny, které tančily spolu s látkou a svaly. Štíhlé prsty zdály se na strunách jako na skutečném parketě. Damian působil, jako by hrál pro veliké publikum a Eda mu na jednu stranu přál, aby měl tu možnost, protože byl výborný. Dovedl si představit světlo reflektoru, osamocené a teskné jako schoulená postava a zároveň jistým způsobem nadějné, jako každý zdroj světla. A na jinou stranu mu skoro přestávalo tlouct srdce z toho zvláštního vzrušujícího a pohlcujícího pocitu, že hrál jen pro něj a pro plameny. Přestože zvuk byl stejný. Měl za to, že kterékoli umění získává neskutečný, skoro kouzelný nádech, je-li světu skryté.

Skoro jako ve snách vytáhl telefon a roztřesenými prsty se pokusil co nejrychleji najít kameru. Potřeboval jej vyfotit. Potřeboval zachytit alespoň část toho kouzla, ač kdesi hodně vzadu v hlavě možná tušil, že by z toho Damian nebyl nadšený. V tu chvíli nad tím nepřemýšlel, několikrát jej vyfotil a zase telefon odložil, zcela zapomínaje na možné důsledky. Byl nádherný.

I kdyby mělo umění největší kouzlo, právě dokud zůstává skryté, Eda velmi dobře věděl, proč jej umělci nakonec ukáží světu. Kdokoli, kdo o tento moment přišel, byl ve své podstatě ochuzený.

Když Damian dohrál, vstřebal všechny pocity a otevřel oči, seděl Eda kousek před ním, na zemi. Nohy měl přitažené k hrudi, objímal je pažemi a bradou se o svá kolena opíral, oči zafixované na jeho tváři. Pokud se netvářil zcela očarován, pak minimálně jeho oči to o něm musely vypovídat.

„Jste úžasný,“ řekl mu, ač to nebylo poprvé, co to Damianovi pověděl. Nyní ta slova ovšem vyslovil pomalu, důrazně a naprosto pohlcen. Zazněla v místnosti jinak než vždy předtím. „Děkuju, že jste mi dovolil u toho být. Rád pozoruji, čím vším vynikáte, přestože sám tomu nepřikládáte váhu.“ Jemně se pousmál. „Věřím vám. Byl byste advokát vždy, nakonec. I bez pomoci rodiny. Nepochybuji, že vás to naplňuje. Ale všechno to ostatní, v čem jste výjimečný a za co byste sám sebe měl milovat, dovede vyrážet dech. Začínám mít pocit, že jste to jako malý moc často neslýchal. Třeba mi to uvěříte, když vám to ještě párkrát zopakuji…“

Vzpomněl si na dárek, který už pro něj měl tak dlouho nachystaný. Návrat do minulosti, návrat k dětským snům. Doteď poklidně ležel pod stromkem, kam jej před večeří uložil. Odběhl pro něj a vrátil se, podávaje jej do klína Damianovi, který během té doby stihl uklidit svůj nástroj a posadit se na běhoun k hořícímu krbu.

„Něco pro vás mám…“

Damian přebral s nejistotou obálku a děsil se toho, že uvnitř objeví peníze. Nechápal sice, proč by mu zrovna jeho chudý spolubydlící dával finance, ale pokud si potřeboval obhájit svůj pobyt v jeho domě a měl dojem, že mu je dluží, chápal by to. Byli sice domluveni jinak, ale ten kluk, co stál před ním a tajemně se usmíval, byl schopen všeho. I toho jej šokovat tím, že mu peníze na nájem dá pod stromeček. Přesto ho jeho prazvláštní úsměv přesvědčoval, že standardní předání peněz v obálce, se kterým se tak často potkával, to jistě nebude.

Otevřel ji a uvnitř našel dva lístky, které se zvědavostí ihned vytáhl, aby se podíval, na jaký koncert ho to mládě chce dotáhnut. V ruce se mu objevily vstupenky, které nedávno dostal poštou a jsou teď schované hluboko v šuplíku jeho pracovního stolu.

Přejel mu mráz po zádech a oči mu na moment ztvrdly. Bublal v něm vztek velmi podobný tomu, jaký pocítil ve chvíli, kdy otevřel poštu, o níž byl přesvědčen, že mu ji posílají rodiče.

-VÝSTAVA EGYPSKÝCH VYKOPÁVEK – VIP vstupenka-

V ceně rozhovory s předními českými archeology, raut, možnost fotografování

Odkašlal si a trochu se uklidnil. Nemohl se na něj zlobit, neprozradil mu jednu část své temné minulosti, kterou by měl raději nadobro uzavřenou. Snad opravdu stále podvědomě vyčítal svým rodičům, co jim udělali, i když už si celá léta nalhával, že je mu to jedno. Teď pochopil, že dokonale vyřešené to v sobě stále nemá a nejspíš nikdy úplně mít nebude. Kdyby tu pro něj byli, možná by nebyl tím, čím je dnes, ale věřil tomu, že by měl zastání před nekonvenční výchovou jeho děda.

Podíval se do hřejivých očí svého společníka a cosi se v něm začalo lámat.

„Eduarde, já… děkuji, ale nemohu to přijmout,“ řekl tiše. Cítil, že Eda bude chtít vysvětlení. Jsou to přece jen lístky na výstavu, proč by je měl odmítat? Muselo to působit v jeho očích jako dětinské gesto, jenže Eda neviděl pod pokličku. Damian nepochyboval, že by se tam potkal se svými rodiči. Neměl o to nejmenší zájem.

Eda překvapeně zamrkal. Nedovedl rozklíčovat ony stíny v Damianových očích, vysvětlit jeho slova. Jemně naklonil hlavu na stranu a neznatelně se zamračil, příliš to ale nepomohlo. V prstech už zase držel lístky, jelikož mu je tam jeho společník jemně vložil, natáhl tedy ruku před sebe, aby mu je zase vrátil. To přece nešlo, dárky se nevracely…

„Říkal jste mi, že jste jako malý chtěl být archeologem – že to byl váš dětský sen. Chtěl bych vám splnit vaše dětské sny. Navrhl bych, ať vezmete s sebou Viliho, můžete si ostatně jako doprovod vybrat, koho chcete, nemusím to nutně být já, ale mám trochu dojem, že to není to, co se mi snažíte naznačit. Nerozumím vám. Vy už na ten termín něco máte?“

Přes Damianovu tvář přeletěl drobný stín. „Dobře víte, že nemám. Znáte můj diář nazpaměť, jak jsem se nejednou přesvědčil, a tohle je až za dva měsíce. Zcela jistě si své soukromé aktivity neplánuji tak dlouho dopředu…“ Na chvíli se odmlčel a zhluboka si povzdechl. Nerad mluvil o svých rodičích, ale měl by mu říct, proč nechce přijmout jeho dárek. Ranil ho tím. Jen mu chtěl udělat radost. Hlavou mu proběhl rozhovor, který vedli před několika týdny, v němž se mu svěřil, že kdysi, velmi dávno, se chtěl stát archeologem.

„Moji rodiče jsou archeologové a nevycházím s nimi zrovna nejlépe. Vlastně s nimi nevycházím nijak. Oni mi občas napíší pár mailů, pravděpodobně na popud Viliama nebo spíš Magdaleny, které, přiznám se, většinou ignoruji, a velmi zřídka mi zavolají. Nemám ponětí, proč se snaží, když ví, že pro mě jsou to v podstatě cizí lidé. Není to tak, že bych se nepřenesl přes to, že mě odvrhli, už je mi to jedno, ale nechci s těmi lidmi mít nic společného. Ten dávný sen je starý, velmi starý, bylo mi snad pět, když jsme jeli s Magdalenou za rodiči do Egypta. Tehdy se mi to líbilo, viděl jsem, jak je to baví a chtěl jsem se jim přiblížit – tehdy ano, byl jsem dítě a oni byli mí rodiče, které jsem viděl sotva dvakrát za rok. Zoufale jsem toužil po jejich pozornosti. Při těch krátkých chvilkách jsem ji nikdy nedostal. Velmi rychle jsem to vzdal a smířil se s tím, že nemám rodiče. Jenže každé dítě potřebuje vzor a já jsem ho získal ve svém dědovi.“

Rozhodil rukama a vstal z pohovky. „Ta výstava bude nepochybně velmi zajímavá. Radil bych vám, abyste vzal s sebou svou přítelkyni. Je mi to líto, nechtěl jsem vám ublížit, ale já bych ty lístky nevyužil a odmítám k vám být neupřímný jen proto, abych vám udělal na chvíli radost.“

Eda se nedovedl jakkoli zamyslet nad svými dalšími činy a reakcemi, Damian by mu odešel, kdyby něco neudělal. Natáhl se tedy a chytil jej za ruku, dívaje se na něj úpěnlivýma očima.

„Počkejte! Neodcházejte mi pořád, není to od vás spravedlivé. Prosím. Vysvětlete mi to víc, nerozumím vám. To přece nemůže být všechno. Proč mi o sobě nechcete říct nic… celého? Já to přece nechci použít u soudu proti vám. Dáváte mi spoustu útržků, ale nikdy celý příběh, protože jste na to zvyklý z práce. Kdybyste se s bratrem odcizil jen proto, že jste nějakou dobu bydleli daleko, nezačal byste ho nenávidět tak, jak ho nenávidíte. Kdybyste s rodiči neměl žádný vztah, tolik by vás netrápilo pomyšlení na to, že je uvidíte. Svět je plný lidí, se kterými nemáte žádný vztah, a stejně chodíte ven.“

„Neměl jsem v úmyslu odejít. Jen… jistě jste pochopil, že je to pro mě nepříjemné téma. Nechci se opakovat s otřepanou větou, že můj život vás nemusí zajímat, ale pravda je taková, že už toho o mně víte víc než dost. Přirozeně si chráním své soukromí a nemíním se nikomu svěřovat, že jsem v jistých věcech zkrátka zranitelný. Vy je nevyřešíte, s tím se musím poprat sám. Máte svůj život a své problémy.“

Eda pustil jeho dlaň a tiše si povzdychl. Složil si ruce do klína a na chvíli se na ně zadíval, než k němu zase vzhlédl.

„Všichni právníci mají přirozeně pocit, že celý svět je jejich nepřítel. Myslím, že to je to, co je v jejich práci dělá tak dobrými. Můj otec takový byl. A byl úžasný právník. Nechápejte mě špatně, pane, obdivuji ho za to, co dokázal. Ale je to to jediné, co o něm vím.“

Když ta slova vyslovil, nepatrně se pousmál. Oči měl vzdálené, zahalené vzpomínkami.

„Většinu svého dětství jsem strávil s chůvami. Často jsme se bavili tím, že mi ta či ona povídala o všem, co o mém otci zjistila odkudsi z internetu, hádali jsme, jaké asi měl dětství, oblíbenou barvu, v jaké zvíře by se proměnil, kdyby měl tu možnost… a tak. Jako malý jsem ho chtěl znát co nejlépe. Byl úžasným právníkem, pane. Před čtyřmi lety zemřel. Zůstal po něm veliký dům, spousta peněz a to, jak úžasný právník byl. Nikdy jsem ho pořádně nepoznal. Myslím, že ho pořádně nepoznal nikdo. Jeho rodiče ho přestali znát dlouho předtím, než zemřeli, a po jejich smrti už se k tomu nikdo ani nepřiblížil.

I vy jste úžasný právník. Vážně. Neříkám, že je to málo nebo že vám v životě něco chybí. Ale stejně se vás jednou za čas budu snažit vytáhnout ven, a za Eliškou a Luisem, a abyste mi něco vyprávěl. Tedy, myšleno častěji, než to děláte teď. Kolem vás jsou lidé, kteří by vás chtěli znát pro to, jaký jste. Ne kvůli vaší práci. Profese právníka z člověka nedělá skvělého. Člověk je skvělý právník, protože je sám skvělý. Je to stejné jako s košilemi. Sluší vám, protože máte skvělou postavu, ne protože jsou zázračně ušité…“

Damian se nevesele uchechtl. „To si budu pamatovat, až si budu kupovat nové košile. Myslím, že by s vámi Julián nesouhlasil. I pokud člověk nemá skvělou postavu, když si vybere košile, které na těle sedí, tak přirozeně tomu člověku sluší. Nemáte svaly jako já, a přesto vám pečlivě vybraný střih sluší.“

„Zamlouváte to,“ zamumlal tiše Eda.

„Ne, nezamlouvám. Chci jen říct, že celý tento rozhovor se netočí kolem toho, jakou profesi dělám a jak v ní jsem nebo nejsem dobrý. Je mi líto, že jste nikdy nepoznal otce, přestože jste ho znát chtěl. Bylo to od něj sobecké a možná kdyby se vám věnoval, mohli jsme dnes sedět spolu v jedné budově a já bych si vás vážil jako výborného právníka…,“ zarazil se, když postřehl lehký stín v Edových očích. „Nemylte se, vážím si vás i tak, jako svého asistenta, jen mi přijde, že váš potenciál je ubitý tím, že vám byl upřen vzor. Máte na víc, než se hrabat v kartotéce a zvedat telefony. Čas už nevrátíme, ale stejně jako moji rodiče i váš otec byl sobecký. A vaše matka, předpokládám, udělala víc škody než užitku. Jenže na rozdíl od vás, já jsem vyrůstal v harmonické rodině, kde mi matku a otce suplovali prarodiče. Ale nechci být psycholog a nechci vás nějak urážet. Věřím, že jste to neměl lehké.“

„To vy také ne. Nevymluvíte mi to,“ pousmál se blonďáček. Obálku zatím odložil na stůl. „Třeba si to s tou výstavou ještě rozmyslíte. Jako malého vás to zajímalo. I mně přijde, že by to mohlo být zajímavé. Člověk by se nikdy neměl připravovat o zajímavé zážitky jen kvůli možnosti, že potká špatné lidi.

Co se mě týče, nemusíte se nijak omezovat. Neurážíte mě. Máte pravdu – kdyby byl otec na matčině straně, žil s námi a snažil se se mnou nějak interagovat, jistě bych teď před vámi skutečně seděl jako právník. Musel bych ho za to nenávidět.“

Jemně po těch slovech pokrčil rameny. Byl klidný. Otec mu nechyběl. Neměl mu nic z toho, co se stalo, za zlé. Do jisté míry mu toho muže možná bylo líto. Stejně, jako litoval svých bývalých spolužáků.

„Nepřesvědčím vás, vidím. Ale vaše tvrzení, že nemáte proč se mi svěřovat…“ hlavou mu prolétlo pokračování tak absurdní, že mu do hlasu začal prosakovat smích, rty se nepatrně stočily a oči začaly jiskřit. „Komu jinému byste se měl takhle odhalovat než klukovi, který už vám stihl i sáhnout do rozkroku?“

Zírali na sebe. Eda vyzývavě zamrkal. Pak se začal smát. Střílel si z něj, nemohl si to odpustit. Viděl, že na Damiana to moc dojem neudělalo, ale stejně se smál.

„Promiňte! Nemohl jsem si pomoct. Můžete to brát jako pomstu za to, jak mě poslední týden vykrmujete. Nemyslete si, že jsem si nevšiml, jak jste mi včera přistrkával další brambory, když jste měl dojem, že nevnímám.”

Damian prkenně seděl a koutkem oka si prohlížel jeho uvolněnou tvář. „Nevidím důvod, proč bych vás měl nechávat hladového. Jste kost a kůže, a přestože mi teď nejspíš řeknete, že jste zvyklý vážit padesát kilo, nemyslím si, že je to zdravé. Chcete dál studovat? Chcete. Vzděláváte se a na to potřebujete energii. A taky na to vaše tahání se s taškou nákupu. Kolikrát už jsem vám za poslední týden řekl, že budeme jezdit spolu? Ale vy si stejně děláte, co chcete,“ plísnil ho.

„S tím, že jste mi sáhl do rozkroku, jsem se už smířil. Pochopil jsem za ty týdny, že mě na to nenecháte zapomenout. Ale řekněte mi, líbilo se vám to, co jste cítil?“ zeptal se hlasem, který byl o oktávu nižší než obvykle. Pokud se chtěl mstít, Damian se tak lehce nemínil vzdát a doufal, že mu tím nadobro zamezí, aby tuhle situaci ještě někdy vytáhl. Kromě toho byl velmi zvědavý, jak na tuto narážku bude reagovat.

Eda zapomněl na vše, co předtím řekl a dělal – snad jen ústa mu zůstala pootevřená ze smíchu, kterým se do té doby zalykal. Vykulil oči, jako by mu to mělo pomoct srovnat se s šokem plynoucím z té otázky. Neměl nejmenší tušení, jak na to odpovědět, primárně protože se nad tím nikdy nezamyslel. Na něco takového se jej ještě nikdy nikdo nezeptal, nikdo po něm nechtěl, aby nad tím přemýšlel. Tváře mu začaly nabírat nachový odstín.

„No, jakoby, takhle to, no… to,“ dostal ze sebe moudře. „Totiž, jakože… co?“

Pan Kraus ho balil? Panebože, znělo to, jako by ho balil. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl chtít. Mluvil tak jinak. Co měl říct? Netušil!

Zachránilo jej cosi, co mohl vidět v jeho očích. Jakási světélka. Pochopil. Šokovaně se nadechl.

„Vy si ze mě děláte legraci! To se nedělá! Počkejte, to vám nedaruju, to ještě…“ ztichl a zamyslel se, jak mu ten čin oplatit. Eda věděl, že patrně cítil silné zadostiučinění, přestože se nesmál.

„Jste lechtivý?“