Kauza Eduard 32.

Večer strávil Eda ve svém království. Viliam mu svým gestem dodal odhodlání, které potřeboval, a on proto konečně otevřel všechny skříně, ve kterých schovával své někdejší poklady, a dal se do probírání. Svíralo se mu srdce a ruce se nepatrně třásly, rozhodně z toho neměl dobrý pocit. Naopak, znovu otevíral všechny rány, které už dávno nebolely. Ale byl to pokrok, protože dříve by toho nebyl schopen. Musel se zbavit pocitu, že v pokoji ty věci leží jako nášlapné miny. Nedovedl by tam s nimi být.

Jestliže se měl uzdravovat, chtěl to udělat bez pozůstatků, které by mu to ztěžovaly.

Jako první na něj vykoukl veliký medvěd. Ztěžka polkl. Začínat zrovna s ním nebyl dobrý nápad, kdysi mu udělal takovou radost. Měl zvláštní pocit, že čím více radosti mu předměty přinesly, tím víc nyní bude bolet manipulace s nimi. Třas jeho rukou se nezastavil, ani když se pro plyšáka natahoval, naopak. Kontakt s jeho srstí vyvolal u něj husí kůži.

Jak může tak sobecký, tak neskutečně zkažený člověk darovat někomu z podstaty tak milou věc? Všechny milé věci se pak jevily jako potenciální zbraně. Copak každá krása ve světě šla nějak hnusně zkroutit, otočit, využít? Podobné myšlenky jej uváděly do deprese.

Zabalil medvěda do tmavého pytle, který pak postavil do rohu pokoje. Ano, věděl, co je v něm. Měl jej nyní na očích, což nebylo dobré. Ale stejně to vnímal jako pokrok. A každý pokrok mu trochu zvedal náladu.

Parfému se zbavoval podstatně snáz – stejně jako mnohých kousků oblečení, které mu beztak nebyly dvakrát příjemné, byť mu možná slušely. Jiné se naopak rozhodl si nechat. Možná neměl, možná se měl zbavit všeho. Jenže on si některé oblíbil. Měly pro něj vlastní hodnotu, která dovedla vyvažovat Juliánův odkaz.

Oblek s Krysáky měl dřív tolik rád. Nyní ho vrátil zpátky do skříně. Teď se na jeho nošení necítil, věřil ale, že se to ještě změní.

Stejně tak si nechal kravatu, kterou mu Damian kdysi pochválil. Některé košile, kalhoty, pracovní tašku. Až o víkendu u Viliama skončí, půjde nakupovat. Vybere si nové věci. Nemusel nutně chodit v oblečení za šest tisíc. Cena beztak nehrála roli.

V půl desáté, když už byl vysprchovaný a tedy oblečený v trenkách s kuřátky – dokonale ladily s jeho novým povlečením – a vytahaném tričku, sešel dolů podívat se, jak je na tom jeho nadřízený. Přízemí bylo tmavé, všechna světla byla zhasnutá pravděpodobně už dávno. Muž spal, dokonce u sebe v ložnici. Eda se byl nucený usmát.

Že by si začal vážit vlastní postele, protože byl nucen sdílet jednu na týden s ním? Doufal, že ne, ačkoli vyloučit to nemohl. Pořád si pamatoval jeho unavený výraz, když jej Eda neúmyslně přinutil vstát ještě dávno před východem slunce. Slíbil si, že až s ním bude ležet příště, něco se sebou udělá. Ještě nevěděl co. To vymyslí…

§§§

Čtvrteční ráno, pakliže by se někdo rozhodl zaznamenávat poctivě Edův život, patrně by tvořilo kapitolu s názvem Holé neštěstí. Což celkem sedělo, protože když se probudil, ležel na posteli nahý a zaboha netušil proč. Vzápětí netušil, kde přesně se nachází a co tam má dělat – svůj pokoj nepoznával, věděl jen, že by si velmi rád dopřál ještě deset minut spánku. Jeho nová postel byla znatelně širší, pohodlná, měkká… V důsledku toho pak netušil ani co má dělat ve zbytku procesu, přestože ten už v tomto domě absolvoval nesčetněkrát. Při oplachování obličeje si omylem opláchl část svých kudrn, které mu pak zamáčely košili, kalhoty si oblékl první obráceně a nechápal, kde je zip a proč jej tak škrtí v místech, kde by jej rozhodně škrtit neměly, a nemohl najít jediný pár ponožek, který by nebyl rozdělený tak šikovně, že vždy viděl jen jeden kus. Nakonec vzal jednu ponožku červenou se zelenými puntíky a jednu tmavě modrou s veselými sněhuláky. V botách tato výstřednost nebyla vidět, minimálně dokud se někdo nezaměřil na jeho kotníky.

Jak se ukázalo, toho rána se Damian na jeho kotníky nezaměřil – místo toho řešil vlasy, které měl Eda v jednom hnízdě kvůli své snaze nešikovně si je upravit. Do práce dorazili včas, ač o deset minut později, než bývalo běžné, a Edovy ponožky nebyly zaznamenány.

Když do kanceláře svého nadřízeného vnášel snídani a kávu, Damian pročítal jeho poznámky. To znamenalo, že včera už nepracoval, a tedy opravdu šel spát relativně včas. Eda byl rád.

Počkal, až se jeho nadřízený pohodlněji opře – to byl znak, že skončil a chystá se buď přemýšlet, nebo rozebírat, co se dozvěděl. Eda se posadil vedle něj, do křesla, které stále zůstávalo tak vhodně umístěno.

„Co na to říkáte? Pojedu s vámi k soudu?“

Oči mu zasvítily. Od kdy se tam chtěl dobrovolně dostat? Od kdy se dokonce těšil? Hodně se změnil, jeho názory a priority se od září změnily a on přesně věděl proč.

„Strašně bych vás chtěl vidět v akci.“

Proto. Damian byl speciální.

„Bude to něco jako akční seriál, chápete. Jako je Soudkyně Barbara nebo Soudce Alexandr. To teda není moc akční seriál, ale i tak. Advokát Damian? Musíte uznat, že to zní jako něco, co by se dalo odvysílat, já bych na to koukal. Už teď máte jednoho pravidelného diváka. No, možná ne tak pravidelného, záleží, kdy byste se vysílal. Pozdě večer nemůžu, to bych radši četl. Nic proti vám ani vašemu pořadu, mám váš pořad rád. Teda jako váš hypotetický pořad. A taky by to nemělo být o víkendech, o víkendech chci trávit čas s vámi jako s vámi s vámi. Ale třeba od takových šesti večer… Minimálně jednou týdně bych si vás zapnul určitě.“

„Možná by stačilo jen říct – Ano, chtěl bych s vámi jet,“ brblal potichu Damian. Poslední, o co by měl zájem, by bylo šaškovat někde v televizi. Stejně všechny ty kauzy byly vykonstruované a naprosto příšerně podané. Nicméně, pokud tohle lidi baví... On se na to díval jen jednou a byl v šoku. Musel si tenkrát dát dva panáky, aby to vůbec rozdýchal. Ne, něčeho takového by se nikdy dobrovolně nezúčastnil. „Takže, když už jste tady, přepokládám, že nemáte nic důležitého na práci – probereme, na čem jste včera pracoval. V první řadě vás musím ujistit, jak jste hloupý, že se této profesi nevěnujete. Už jsem to kdysi utrousil a teď to říkám vážně – byl byste dobrý právník. Vaše nápady jsou použitelné a vyšťoural jste mnoho užitečných informací.“

Ještě hodinu probírali body, a přestože měl Damian ještě jinou práci, v tuto chvíli se chtěl věnovat Eduardovi. Učil jej a ukazoval, kde byly v jeho obhajobě díry a na čem by ho mohl protivník nachytat. Mladík ho poslouchal se zaujetím. V podstatě zastoupil druhou stranu a snažil se ho nachytat na jeho argumentech, které měly občas díru, a vysvětloval, jak jinak dostat druhou stranu do kouta, ze kterého už se nedostane. Pokračovali i na obědě, kde se na ně zbytek spolustolovníků díval s údivem. Nikdo netušil, jak ten mladík, který mnohdy působil, že si ani neumí zavázat tkaničku, uměl být výmluvný a nápaditý. A Damian byl na toto stání tak dokonale připravený jako snad nikdy dřív. Nebylo tedy překvapením, že vyhráli. A že byli natolik přesvědčiví, že se nekonalo ani odročení.

Když po čtvrté hodině vyšli ze dveří soudu, Damian se ohlédl na svého asistenta, a když uviděl nadšený výraz, usoudil, že už se snad ani dnes nebude vracet do práce, i když měl ještě plno restů. Práce nemá nožičky, ta neodejde, rozhodně na něj do zítřka počká. Dneska si Eda zažil první svůj triumf, i když ho za něj odprezentoval jeho šéf.

„Dobrá práce, pane Petiško,“ pokýval uznale hlavou a pousmál se. Eda zářil jako sluníčko. „Chcete své první vítězství někde oslavit? Pozval bych vás na brzkou večeři.“

Edovi se rozzářily oči.

„Bude tam zmrzlina?“

Kladná odpověď ho přiměla zářivě se zazubit. Znělo to dokonale.

Když později seděli u stolu a vychutnávali si jídlo, stále ještě mluvili o stání – samozřejmě když Eda zrovna nebásnil o zmrzlině, která byla na nejvyšší příčce všeho blaha, ať už byla situace jakákoli. Celý ten den byl pro něj novinka. Nebylo to poprvé, co se dostal k soudu, jeho matce se povedlo zařídit mu několik příležitostí k poznávání soudní síně, když byl ještě na střední. Nemíval to tam moc rád. Byly to ponuré prostory, lidé v nich byli buď smutní, zděšení, vystresovaní nebo zvláštně úlisní, pakliže vůbec šlo odhadnout, jací jsou. Soudce samotný naopak často působil, jako by se ho případ ani netýkal.

Eda by tu práci nemohl dělat, měl by tendenci několikrát vstát od svého stolu a začít křičet, vysvětlit těm lidem od plic, že to přece nedává smysl, že nechce poslouchat obhajobu někoho, kdo by si nezasloužil ani krátký ospravedlňující dopis.

Tohle bylo úplně jiné. Damian Kraus přidával svou vlastní osobou do soudní síně něco nového a fascinujícího. Měl dojem, že kdyby byť u jediného z případů, který měl tehdy možnost pozorovat, obhajoval Damian, jeho názor by se změnil. Byl živý, nápaditý, rázný a okouzlující. Působivý, charismatický. A takový byl vždy. Eda to věděl. Jen to možná nikdy nebylo tak do očí bijící.

Byl úžasný. A když přišlo na advokacii, moc dobře to věděl. V tom bylo možná to hlavní kouzlo.

Zmrzlina byla výborná, přestože mu ji odmítli posypat i Damianovou porcí oříšků. Ano, trocha mu skončila na kravatě, šlo ale o tmavou kravatu, až se vypere, nikdo nic nepozná. Nemohl chtít všechno, čokoládovou zmrzlinu jedl až příliš často, aby se s ní alespoň jednou za čtvrt roku nezašpinil. Někdy si to vybrat musel.

Později, když dorazili domů, jeho nadřízený se rozhodl ještě nějakou tu chvíli věnovat práci. To Eda dvakrát neocenil, nestihl ale říct ani slovo a bylo mu sděleno, že do tohoto nemá co mluvit, což ostatně skutečně neměl. A tak se i on byl nucen přesunout do svého pokoje a dlouhé minuty dokončovat poslední jeho úpravy, které se mu zdály nezbytné. Zachránil ještě pár kousků oblečení, až si byl jist, že se skutečně zbavuje jen toho, co opravdu nechtěl. Přerovnal některé věci, uklidil si, přestože měl v pokoji dokonalý pořádek, a prošel svou knihovnu, aby našel, co by si mohl dále přečíst. Pak se vysprchoval a v pohodlném vytahaném tričku a trenkách vzal do rukou knížku, připraven se začíst. Pohled mu padl na balíček, který měl na stole položený už od předešlého dne a na který by vlastně zapomněl.

Dárek od Viliama, který Damian odmítl byť otevřít.

Zvědavě se posadil za stůl a balíček potěžkal. Pak sebral z šuplíku nůžky a s jejich pomocí se dostal dovnitř. Vykoukly z něj další igelitové obaly. Otevřel i ty. A vytáhl kus látky, který ho přiměl začít se od srdce smát. Šlo o růžové trenýrky s veselými červenajícími se medvídky. Řada z nich držela balónek ve tvaru srdce. Když si představil, že by si něco takového vzal na sebe Damian…

Byla to celá sada. Medvídci byli jen začátek. Našel v balíčku jedny s banány, housenkami i želvičkami. Medvídci byli ale jeho favoriti.

Vyskočil ze židle, svlékl své vlastní spodní prádlo a navlékl si toto. Vytahané tričko zakrývalo část toho veledíla, svlékl si jej tedy. Zůstaly mu jen tlusté ponožky.

Zadíval se na sebe. Znovu se rozesmál. Panebože, Damian přišel o sakra hodně.

Tohle musel vidět.

Aniž by nad tím dál přemýšlel, vyklouzl z pokoje a seběhl schody do patra. Dům byl vytopený, zima ho netrápila, a tedy ani necítil nutnost se více obléct. Jak by mohl zakrýt tu úžasnou práci?

„Pane Krausi? Pane Krausi, pane Krausi, pane Krausi,“ halekal ještě ze schodů, zatímco se řítil ke dveřím jeho kanceláře. Ty pak bez klepání otevřel a strčil do nich hlavu, aby se rychle přesvědčil, že po něm nic nepoletí. Muž se na něj sotva stihl otočit.

Vstoupil dovnitř.

„Podívejte, co jste odmítl! Jsou to snad nejpohodlnější trenky, jaké jsem kdy měl, a medvídci jsou stejnak nejlepší motiv. Hele, jak mi padnou,“ radoval se, zatímco se před ním kroutil, aby kus oblečení ukázal. „Že jsou úžasné?“

Damian jen prudce vydechl, obočí mu vylétlo nahoru a udiveně zamrkal. Na moment měl dojem, že u počítače usnul a tohle je jen naprosto ztřeštěný sen. Velmi rychle se vzpamatoval a promnul si tvář. Uvnitř se zachvěl. Nezajímaly ho boxerky, anebo ne tak docela – zajímalo ho spíš to, co bylo pod nimi. Lačně zíral na drobné půlky Edova pozadí, které přiléhavé spodní prádlo naprosto dokonale kopírovalo. Rovné, štíhlé poskakující nohy ho provokovaly natolik, že měl chuť vstát a popadnout ho za rameno, aby přestal skotačit.

Místo toho, aby ho vykázal nebo jen uklidnil, jen seděl jako přibitý, vilně pozoroval téměř dětský hrudník, kterému dominovaly tmavé bradavky. S trochou paniky ucítil, jak jeho mužství bojuje s přitažlivostí zemskou a spodním prádlem, ve kterém bylo zajaté.

Nadechl se… a zase vydechl.

„Pěkné,“ zamumlal potichu a odvrátil se od křepčícího a nadšeného mladíka zpět ke své práci. Nejspíš naivně, ale přece jen doufal, že toto pochopí jako povel k odchodu.

Pro jeho smůlu, univerzální a obecně chápaná gesta byla pro Edu vždy kamenem úrazu. Místo odchodu udělal dva dlouhé kroky, až stál těsně za svým nadřízeným a mohl mu tak nahlížet pod ruce.

„Pane Krausi,“ protáhl jeho jméno útrpně, svěsil ruce a zatvářil se, jako by sám byl mučen. To mluvilo za vše. Pak se zase napřímil, v očích nadšené jiskry.

„Chcete vidět další? Byla jich tam celá sada. Mohl bych vám udělat takovou módní přehlídku, chápete. Že bych si nachystal červený koberec – nějak bych to naaranžoval, bude stačit ručník – a udělal vám takovou tu modelovskou chůzi, víte, co myslím. Bez podpatků, na těch se mi chodí strašně špatně. Zní to jako když dupe slon. Ale zase na tom docela jde běhat, alespoň dokud to nejsou lodičky. V lodičkách bych chodil nerad. Ale to vy byste mě nenutil, že ne? Vy jste na mojí straně, vy byste mi lodičky odpustil. Co vy na to? Anebo bychom mohli dělat něco jiného, je pravda, že není zas takové teplo. Budete mi číst?“

Damian na něj upřel útrpný pohled. Oči měl lesklé, dílem touhou po tom štíhlém bledém těle, dílem pak únavou. Jeho slova odmítal vstřebávat a okamžitě je vypouštěl.

„Běžte se obléct, nebo se nachladíte a..." Zakroutil hlavou. Od kdy měl problém někoho odmítnout? „Dokončím to tu a půjdeme se podívat na nějaký film. Na text už dnes nevidím a s brýlemi se vám nelíbím." Opět se mu zaleskly oči, tentokrát zvědavostí. Líbil se mu s brýlemi? Chtěl znovu slyšet, že je pro něj atraktivní. Chtěl se ujistit, že se Eda jednou přenese přes své trauma a dá pak šanci zrovna jemu.

„To není pravda,“ našpulil Eda nespokojeně rty. Lesku v tmavých očích si snad i všiml, neměl však šanci ho správně interpretovat, a tak na Damiana dál hleděl tím přísným pohledem, trochu jako by ho káral.

„Sluší vám. Jste s nimi jako profesor. Tedy, tím nechci říct jako profesor profesor, jako ti století profesoři, ti většinou nejsou moc pěkní. Myslel jsem jako taková ta obecná představa, když se řekne profesor. To vlastně není moc vzhledové, spíš duševní. Profesoři jsou tak inteligentní. Tím nemyslím, že byste jen vypadal inteligentně a nebyl, vypadáte stejně inteligentně s brýlemi i bez brýlí, což nemá být urážka. Víte co, možná to zapomeňte, jako bych nic neřekl. Ale sluší vám to. Jste nejhezčí profesor, jakého znám, a to ani nejste profesor.“

Zazubil se na něj. Pak se trochu otřásl chladem.

„Půjdu se převléct. Mimochodem, to bych neměl zapomenout dodat – stejně byste ty brýle nosit neměl. Hezký v nich jste, ale jste hezký i bez nich a co se mi nelíbí, a to nijak nesouvisí s profesorským vzhledem, neměl byste si kazit oči, když nemusíte. Krom toho je fakt, že když si nasadíte brýle, zase jsou méně vidět vaše oči, což je dost škoda. Rád vám koukám do očí. Za chvíli jsem zpátky, nepouštějte nic beze mě,“ houkl ještě svá poslední slova do místnosti, ze které už byl jednou nohou venku, a zmizel v patře.

§§§

Dny plynuly jako voda, což bylo jedno z prvních ustálených slovních spojení, které se Eda česky naučil, a dodnes mu přišlo poměrně nelogické, jelikož každá voda tekla jinak rychle, některé dokonce vůbec, a o tom, co se skutečně dělo, tedy posluchač stále nevěděl vůbec nic. Bylo by tedy na místě trochu ten čas rozvést.

Edovy taneční lekce vrcholily, přestože čas od času si blonďák pořád připadal jako dřevo a čas od času mu to Viliam sám potvrdil, jelikož věděl, že s Edou a jeho odhodláním to stejně nic moc neudělá. Pokusil se naučit Viliama tanec, kterým strávili večer v Holandsku, ukázalo se ale, že polovinu kroků pozměnil a zcela zapomněl tempo, takže s Viliamem působili jako dřeváci oba dva, dokud to černovlásek se smíchem nevzdal a nerozhodl se raději se někdy zeptat bratra, pakliže s ním Damian bude ochoten v nejbližších deseti letech přátelsky promluvit.

To, na druhou stranu, minimálně v prvních dnech nevypadalo úplně pravděpodobně, jelikož hned na první poradu, kterou měli, přinesla jakási sekretářka nápoje v dalších kelímcích potištěných Viliamovým obličejem.

Eda i Damian dělali všechno pro to, aby k sobě co nejdříve dostali Elišku a Luise. Dokud děti neměli, alespoň za nimi pravidelně chodili. Pravda, Eda si nebyl jistý, jestli mají větší radost z něj nebo z velikého medvěda, kterého do domova přinesl, pokaždé si s ním ale hrál někdo jiný, pokaždé byl pro ty děti naprostým pokladem, a i Eda tomu plyšákovi tedy odpustil a sžil se s ním.

Hodně četl, ač se stále nedovedl vrátit k romantickým knihám. Jednoho večera, kdy na něj opět dolehl splín, se zařekl, že už je neotevře nikdy, a ten slib jej pak udělal o něco silnějším. S ním v hlavě překonal i slzy, které se pořád čas od času draly z jeho očí.

Už dávno dokončil svou učebnici ukrajinštiny, koupil si tedy další díly a odhodlaně se do nich pustil.

A taky hodně pracoval. Oba hodně pracovali. Blonďák překládal, u čehož se mu podařilo řediteli jakési francouzské společnosti hrdě demonstrovat svůj set s Krysáky. Damian působil, že to s ním sekne. Také pomáhal s přípravami na stání, když se to zrovna hodilo, a nechával svého nadřízeného dál jej vzdělávat, přestože v minulosti by na něco takového nikdy nekývl. Nyní byl ale mužem zaujatý, a Damian naopak oceňoval jeho snahu a pečlivost v tom znovu nedělat chyby, na které jej upozornil.

Život se dostal do zaběhnutých kolejí. Ovšem jak to tak bývá, jako vlak byl osud poměrně nespolehlivý. Dokud nevykolejil alespoň třikrát do měsíce, bylo to jako ticho před bouří. A zrovna v Edově případě i třikrát do měsíce značilo blížící se hromobití.

Byl nezvykle studený den. Eda se za tu zimu už stihl vykoupat v ledové řece, dovedl posoudit, co je nezvykle studené. A ten den to byl. Šel zrovna od tramvajové zastávky směrem domů, jelikož byla moc zima, aby čekal na autobus, a zároveň moc brzy, aby tahal domů i Damiana. Navíc, to by nikdy neudělal. Jistě, odvádět jej od práce bylo v pořádku, ne ale kvůli sobě.

Tak jako tak byl nucen cestu si prodloužit, přestože už v polovině toho litoval. Choulil se do bundy, bojoval s větrem, který se mu dostával snad i za uši, a držel ústa pevně zavřená, aby mu nedrkotaly zuby. Rozhodně neměl v plánu kdekoli se zastavovat – notabene ne u popelnic, které mu odrovnávaly všechny čichové buňky, přestože onen smrad z velké části odnášel vítr. Cosi na zemi jej ale zaujalo. Vypadalo to jako zvíře.

Jistě, chlupaté klubíčko mohlo být stejně tak kus nějakého dámského oděvu. Byla by to látka zablácená a řádně zašpiněná, pravděpodobně tedy stará. Dávalo smysl, že se jí její majitelka zbavovala. Jenže Eda byl Eda, nedalo mu to. Musel se ujistit.

Udělal dva kroky tím směrem. Zajíkl se.

Nepletl se. Na zemi tam ležel pes, pravděpodobně ještě štěně. Bylo celé špinavé snad od prachu, snad od bahna z blízkých polí a snad od těch popelnic, u kterých pravděpodobně přebývalo. Třáslo se zimou, bylo celé vyhublé. Srst mělo slepenou.

Nedovedl odhadnout plemeno. Pravděpodobně to byl nějaký kříženec, něco mezi vlkem, vlčákem, nedovedl říct. A rozhodně jej tam nedovedl nechat. Ještě žil.

Zepředu se k psovi přiblížil, aby jej zvíře vidělo. Nevrčelo, nechtělo se bránit. Jen jej pozorovalo, v očích utrpení. Nechalo se pak zabalit do kabátu, který si Eda sundal, přestože toho hned celkem hořce litoval, a přitisknout do blonďákovy náruče. Doufal, že látka půjde vyprat, v tu chvíli to ale moc neřešil.

Zbytek cesty domů běžel. Hnala jej zima i adrenalin, byl vyděšený. Pořád věřil, že lidé jsou z podstaty dobří, ať už se ale tímhle způsobem zbavil psa kdokoli, blonďák by mu to neodpustil. Některé věci se nejspíš odpouštět neměly.

Zapadl do první koupelny, na kterou v domě narazil. Nenapadlo jej v tu chvíli přemýšlet nad tím, jestli by Damian tento nápad schválil. Jistě schválil. Tohle byla nouzová situace.

Položil psa na zem a dal napouštět vanu. Pak se k němu zase vrátil a vymotal jej z kabátu, aby prozkoumal, zda nemá nikde žádná zranění. Nerad by mu ublížil ještě víc. Až na hlad a zimu, kterými evidentně trpěl víc než dost, vypadal v pořádku. Byl pouze nehorázně špinavý. A zacuchaný.

Donesl mu něco k jídlu – konkrétně šunku. Ano, tu by dost možná jíst neměl, v kuchyni ale nenašel nic vhodnějšího. Poté jej znovu sebral do náruče. Chtěl jej položit do vody.

V životě by nečekal, kolik energie ten vysílený, klidný pes dovede najít. Sotva se jeho ocas dotkl hladiny, trhl sebou. To Eda nečekal a do vody jej upustil, čímž pocákal prakticky celou podlahu. Co se mu nepovedlo namočit tím šplouchnutím, to pak namočil pes sám, jelikož se z vany začal zběsile drápat rychleji, než stačil reagovat Eda. Nakonec se mu to navíc povedlo, přepadl na zem a vyletěl z koupelny.

Do háje.

Eda vyběhl za ním. Pes proběhl několikrát obývák, kuchyň i předsíň, jelikož místnosti byli spojené, a nechával za sebou cestičku tvořenou vodou i bahnem, které se namočilo a nyní z něj odpadávalo. Jen tak tak jej Eda zachytil, aby neskočil na gauč – zastavil jej skutečně vlastním tělem, natiskl jej na sebe, čímž si dost možná zničil košili. Jedna ze stěn už takové štěstí neměla.

Ten pes byl stejný nešika jako Eda. Jak se mu sakra povedlo otřít se o zeď?

Krucinál, tohle nebude dobré.

To uklidí. Měl ještě čas. Pevně k sobě přitiskl vzpouzející se kouli chlupů, která najednou ožila a dělala všechno pro to, aby se dostala z jeho náruče. V koupelně pak za nimi zavřel, aby zamezil druhému kolu téhle katastrofy. Zase se přiblížil k vaně.

„Klid,“ promluvil Eda na psa. „No tak, nic se nestane. Bude to v pořádku, uvidíš. V pořádku. Všechno bude v pořádku.“

Počkal, než se pes skutečně uklidní. Pak jej k vodě zkusil přiblížit znovu. Byl poměrně nevybíravě kousnut do ramene.

Vzdal to, vodu vypustil. Musí to zkusit jinak.

Položil psa do prázdné vany. Zapnul sprchu. Pořád to nebylo úplně oceněno, pes jej ještě několikrát kousnul, tentokrát ale Eda vnímal, že mu nechce vyloženě ublížit, což oceňoval.

Jeho košile byla celá špinavá a podrápaná. On sám byl celý špinavý a podrápaný. Neřešil to, přestože jej tělo štípalo a kdyby se na to zaměřil, asi by sám sebe docela vyděsil. A pes, srst pokrytou mydlinkami, konečně zbavenou nejhorších nánosů špíny, jej vyčítavě pozoroval.

§§§

Damian se dnes opravdu těšil domů. Měl toho všeho za poslední dny nad hlavu a bytostně toužil po odpočinku.

Jaro bylo podle kalendáře v plném proudu, počasí však spíš evokovalo urputný únor. S ním přicházely virové infekce a lehla mu snad polovina firmy. Jindy tohle nebyl jeho problém, ale když bylo lidí na neschopence moc, u nezbytných záležitostí se zapojoval i on. Zbytek jeho podřízených včetně něj byli unavení a protivní. Odjížděl z práce před osmou vycucaný jak citron a toužící po troše klidu, hodince v posilovně, teplé dlouhé sprše, a přistihl se, že míní požádat Edu, aby s ním shlédl Dunu, jeden z kultovních sci-fi, jehož přepracování nedávno vyšlo. Zamrkal, když si uvědomil, že tak nedávno už to není, ale zrovna dnes mluvil v kuchyňce o druhém díle Tomáš z právního poradenství, a přistihl se, že by rád dotáhl Edu na toto pokračování do kina. Damian by měl své rande a Eda by zcela jistě tohle tak nebral. Vlk by se maličko nažral, ale koza by zůstala celá. Zkrátka, když nad tím vším přemýšlel v autě po cestě domů, nálada mu stoupala.

Téměř s úsměvem na rtech vstoupil do haly a strnul. Šokovaně procházel velkým pokojem a zíral na tu katastrofu. Jeho domem se přehnalo stádo prasat, které se před příchodem do jeho království rochnilo v bahně. Vyděšeně očima těkal po pokoji a jediné, co ho v ten moment napadlo, bylo, že se Eda opil, vyválel se vzadu na zahradě v kompostu a pak se ploužil zcela nesvéprávný po obývací hale.

„Petiško!“ zaječel směrem ke schodišti. Bylo mu jedno, jestli toho malého žrouta jeho nervů vzbudí. Pokud neumí pít, tak ať se proboha alkoholu vyhýbá. Ozvalo se jen vyjeknutí a Damian uviděl, jak se z jeho koupelny žene vychrtlé mokré zvíře, které identifikoval jako psa až ve chvíli, kdy na něj vyskočilo a nadšeně jej vítalo.

„Petiško!“ ozval se znovu, v hlase potlačovaný šok.

„Sedni, zvíře!“ pokusil se usměrnit mokrou katastrofu, ale šedá hyperaktivní koule mokrých chlupů jako by byla hluchá. Chytil ji tedy za kůži na šíji, protože obojek nenahmatal, a táhl jej ke dveřím, kde ho bez milosti vyhodil ven. Bylo to ještě stěně, odhadoval okolo čtyř měsíců. Věděl, že se mu nic nestane, protože Max s Bellou byli zavření v kotci. Ti v tu chvíli začali divoce štěkat. Damian nereagoval. Měl by toho nevítaného hosta vyhodit ven z pozemku, ale potřeboval zjistit, co se to sakra u něj doma děje.

„Petiško!“ Doufal, že na třetí a nejvýhrůžnější zvolání už bude reagovat.

Eda slyšel, do té doby ale pobíhal po koupelně a snažil se za každou cenu ji dát co nejrychleji do pořádku. Podlaha byla celá zacákaná, všude navíc byly chlupy, protože se Eda rozhodl štěněti srst rozčesat, a v návaznosti na to zjistil, že některé kusy rozčesat nejdou. To nejhorší tedy ostříhal. Chudák pes jej nechal o něco ochotněji, než když ho Eda chtěl koupat, ačkoli vypadal dost oškubaně. Z Damianova hlasu ale poznal, že nemůže dál čekat, a tak odložil vše, co držel v rukou. Už z toho tónu mohl poznat, že jeho šéf není příliš nadšený. Nebyl ani podle vzezření.

Eda sám si prohrábl vlasy, aby mu nepadaly do očí. Měl je celé zacuchané, polorozepnutá košile byla na vyhození. Působil, jako by na sebe přebral alespoň polovinu špíny, kterou horko těžko dostal ze psa. Toho, když už na něj myslel, nikde neviděl.

„Kde je?“ zeptal se prakticky okamžitě, co k tomu dostal příležitost. Psa neslyšel ani neviděl. Zato slyšel Bellu s Maxem. Nervózně se rozhlédl. Dům byl pořád jako po výbuchu. O ou…

Damian měl dojem, že se o něj za chvíli pokusí mrtvice.

„Venku. A já vám teď řeknu, co uděláte! Převlečete se, seberete toho psa a odvedete ho do útulku. Pak se vrátíte a všechny místnosti, kde se ta mokrá koule pohybovala, vycídíte tak, aby byly sterilní jako operační sály.“ Mluvil výhružně, neřval po něm, ale vnitřně byl opět na pokraji amoku. Podíval se do jeho vyděšených modrých očí a okamžitě si připomněl své minulé selhání. Musel odejít, jinak by ho zaškrtil. Rázoval si to dlouhými kroky do koupelny, ale Eda mu zastoupil cestu.

Zatnul pěsti a zavřel na sekundu oči, aby se uklidnil. „Pusťte mě do mé koupelny!” Edovi se rozšířily oči zděšením a Damianovi došlo, že ani jeho výsostné území nezůstalo neposkvrněno. Otočil se a mířil do svého pokoje. „Zbavte se toho štěněte!“ procedil ještě mezi zuby u dveří, než jimi za sebou definitivně práskl.

Eda přešlápl na místě, v očích nejistotu. Část jeho chtěla vyběhnout za Damianem a snažit se ho přesvědčovat. Jiná část věděla, že to nebyl dobrý nápad. Jenže, co teď? Opravdu štěně odvézt do útulku přece nepřipadalo v úvahu, to nemohl. Bylo tak hladové, muselo mít za sebou příšerné dny. Co by s ním bylo dál? Zavřeli by ho do klece příliš malé, aby v ní mohlo spokojeně existovat? V útulcích to smrdělo strachem, byla to hrozná místa i pro Edu, natož pro ty psy. A tohle bylo tak rozradostněné stvoření, ať už si prožilo cokoli.

Jak mohlo být štěně staré? Eda by dal krk za to, že bylo původně vánočním dárkem. Lidem se zvířata zdála jako skvělý dar, jenže rozhodnout se pořídit si nějaké je a vždy bude rozhodnutí o něco hlubší. Člověk si musí být jist, že to skutečně zvládne.

Nějaká rodina málem zničila dlouhý život tohohle tvorečka. Eda ho přece nemohl vyhodit zpátky na ulici, natož dovézt někam, kde se bude klepat strachy o svou budoucnost.

V tuhle chvíli ho musí dostat do tepla. Pak vymyslí co dál.

Sebral ze své koupelny osušku a co možná nejtišeji se vyplížil ven. Damianova ložnice díky bohu neměla okna do zahrady, alespoň ne na tu stranu, kde našel své štěňátko. Hned jak jej vidělo, skočilo mu do náručí a začalo jej olizovat. Srdce se Edovi sevřelo, když si představil, jak také mohlo skončit.

Ne, to nemohl dopustit.

Zabalil jej do osušky. Teď musí být opatrný.

Do domu se plížil v podstatě jako ninja. Pes nekňučel ani neštěkal, což bylo jeho jediné štěstí. Pohyboval se po špičkách, věděl, že kdyby jej Damian viděl, zabije ho. Srdce mu bušilo jako splašené.

Jeden krok. Druhý. A pak do schodů. V pokoji úlevně vydechl, zavřel za sebou a sesunul se na zem. Chlupatá oškubaná koule kníkla, olízla mu tvář a hravě jej kousla, naštěstí do druhého ramene.

Položil psa na zem. Vysušil jej, co nejvíc to šlo, a pak mu na zemi rozložil deku, na kterou se pes položil, stočil se do klubíčka a zvědavě Edu pozoroval.

Zadíval se na sebe do zrcadla. Vypadal příšerně, košile skutečně byla na odpis. Pod ní ale zůstala jeho kůže vesměs neporušená, snad až na pár škrábanců na hrudi – pozůstatek snahy namydlit psovi packy – a kousnutí do ramene, kde měl otisky ostrých mléčných zubů. Nedivil se. Pořád ještě to bolelo.

Vzal na sebe čisté tričko.

„Zůstaneš tady, dobře? Musíme být co nejvíc ticho, jinak oba skončíme na ulici. Jako myšky, ty i já,“ promlouval na štěně, které mu sice nemohlo rozumět, ale pečlivě naslouchalo.

„Půjdu uklidit, abych nám trochu vylepšil podmínky. A pak… pak nevím. Pak vymyslím, co dál. Nedám tě,“ sliboval. Srdce mu u toho poskakovalo až kamsi do krku. Byl si skutečně tak jistý? Rozhodně nebyl, ale chtěl trochu uklidnit sám sebe a skrz psa se to provádělo nejlépe.

Tiše za sebou zavřel dveře do pokoje. Sešel dolů. Čekala ho slušná spousta práce.

Hotový byl po zhruba hodině. Podlahy vytřel celkem bez problémů, stejně jako tu koupelnovou. Ta místnost měla navíc zdi obložené kachličkami, takže než se nadál, leskla se, jako by se v ní nikdy nikdo nekoupal, natož zablácené štěně. O něco horší už to bylo s nábytkem a hlavně kobercem. U toho Eda málem vypustil duši, aby jej zbavil všech fleků.

Poslední byla stěna. Na tu byl se svými schopnostmi krátký. Zůstala na ní velká šmouha. Měl v podstatě dvě možnosti – první byla vzít černý fix a zakomponovat ji do nějakého uměleckého díla, jako to vídal na internetu, druhá pak stěnu přemalovat. Ke štěstí majitele domu měl dost soudnosti sám se sebou a s vlastním uměleckým nadáním, aby první možnost zavrhl.

Když se vrátil do pokoje, zavolal Viliamovi, aby jej poprosil o bílou barvu. Muž mu telefon nebral, Eda ale věděl, že až si všimne zmeškaného hovoru, zavolá zpět. Tím byl první krok k vyřešení fleku na stěně hotový, a mohl tedy uzavřít úklid jako vesměs vyřešený.

To vedlo k problému číslo dva. Onen problém mu stále ještě ležel na dece a poklidně oddechoval.

Co teď?

Vyzvánění telefonu mu málem přivodilo zástavu srdce. Nadskočil a vypískl ve stejný moment, ve který sebou trhl pes a vydal ze sebe jakýsi kníkavý zvuk. Naštěstí nezačal štěkat. Eda k němu stačil přiskočit a chytit mu pravou rukou tlamu. Upřely se na něj hnědé oči. Pozorovaly jej celkem vyčítavě. Ten pohled mu připomínal Damiana.

„Ahoj Eddie, volal jsi mi,“ začal Viliam, když Eda hovor přijal. Ten svěsil ramena, už trochu klidnější. Ve stavu, v jakém byl, by jej vyděsilo snad všechno, nervy měl na pochodu.

„Jo, no, to jo… Eh, Vili, mám tak trochu dvě otázky. Teda, mám jednu otázku a jednu spíš tak nějak žádost, která je víc otázka než prosba, ale víc prosba, než že bych tě nutil, protože do toho nutit nejde. Vlastně to ani není žádost nebo prosba, spíš tak trochu jakoby hypotetický dotaz?“

„Pohádali jste se?“

„Co? Ne, to ne. Teda, možná. Asi ano. Ne. Já nevím. Asi se za nějakou dobu pohádáme. Teda, vlastně, s kým? Na koho se vlastně ptáš?“

Chvíli bylo ticho. Pak druhá strana dlouze vydechla.

„Na tomhle ještě budeme muset zapracovat. Povídej. První otázka, ožehavý hypotetický dotaz dáme až potom, takže nádech, výdech. Porod teprve přijde, zatím jsme u prvního ultrazvuku,“ odtušil Viliam. Z hlasu mu bylo patrné, že Edu popichuje jen napůl. Bál se, co se stalo.

„No, nepůjčil bys mi barvu?“

„Barvu? No, asi jo. Jasně, proč ne. Na co?“

„Na stěnu? Potřeboval bych zamalovat jeden flek,“ přiznal blonďák.

„Jo takhle,“ vydechl Viliam na druhé straně, o poznání uvolněnější. Bylo patrné, že se v tu chvíli začal usmívat. „Já se lekl, co se stalo za katastrofu. Jo, tohle už chápu. Damian je pako, vzteká se kvůli každé maličkosti. Nejsi zatím na ulici, že ne?“

„Ne, to ne.“

„Super. Pomůžu ti, přinesu barvu i sebe, a jestli to hodně hoří, ještě dnes máte dům jako ze škatulky. Spíš teda až zejtra, ale tak to už náš ředitel zeměkoule přežije. Tys mi pomohl se stěhováním, tohle je maličkost.“

Kdyby to bylo tak jednoduché, asi by i Eda dovedl mluvit tak uvolněně.

„Ještě ten hypotetický, um, dotaz. Totiž… nechtěl bys náhodou psa?“

Chvíli bylo ticho.

„Jak jako psa?“

„No, jako psa. Jsi doma tak sám, tak jestli bys nechtěl štěně, asi od Vánoc, něco mezi vlkem a vlčákem, křížence. Nerad se koupe a nesmí se mu sahat na tlapky, je to kluk, je hodně akční a teď zrovna spí…“

Další ticho. Pak si Viliam odkašlal. „To je… podezřele specifický.“

„Chtěl bys ho?“

Následoval dlouhý povzdech.

„Eddie, já psa mít nemůžu. Hodně času trávím v bytě, kde to smrdí barvami. Nemohl bych ho pouštět do ateliéru, kde jsem zavřenej největší část dne. Štěňata potřebujou spoustu času a spoustu venčení – to tvoje už je možná naučený, ale i tak. Co se stalo?“

A tak mu to Eda řekl – popořadě, jak jej Viliam nabádal, postupně a pomalu. Až do bodu, ve kterém byl nyní.

„Nemůžu ho odvézt do útulku, to prostě nejde!“

„Tak si ho nech,“ ozvalo se. To mu teda Viliam moc nepomohl.

„Jak? Damian mi to nikdy nepovolí.“

„To je fakt. Brácha si umí držet slovo. Řekl, že si nebude dělat dovolenou, že se za žádnou cenu nebude fotit, že tě nechce u sebe doma, že nemůžeš přespávat ve firmě, že se nemůžeš bavit se mnou… No a podívej se na něj teď, neustoupil ani o píď. Nemá moc cenu to zkoušet, nikam se nedostaneš,“ poznamenal a Eda skoro viděl, jak na druhé straně zakoulel očima.

„To byla ironie, že?“

„Jo. Eddie, podívej se na něj,“ promluvil k němu Viliam smířlivěji a podstatně jemněji. „Má tě rád. Ty to nevidíš? Udělal by pro tebe, co ti na očích vidí. Mít dům obrácenej vzhůru nohama je docela šok, vypořádal se s ním po svém. Tohle je jeho reakce kdykoli vidí něco, co nezapadá do jeho předem nalajnovanýho dne. Počkej, až vychladne, pak se ho zeptej znovu. Mimochodem, brácha má sám pro opuštěný štěňata docela slabost. Přeber si to, jak uznáš za vhodné,“ popíchl jej ještě muž, což Eda příliš nepochopil. Pak už musel jít. A Eda byl zase sám.

A zase nevěděl, jak dál.

Ale v jednom měl Viliam pravdu. Psa se jen tak vzdát nesmí.

Nechal klubíčko spát v pokoji a tiše sešel dolů. Musí mu svůj postoj vysvětlit. Nestihl se ani posadit na pohovku, když se dveře do ložnice otevřely. Eda automaticky sklopil pohled k zemi a ošil se, rukama se objal kolem pasu a měl co dělat, aby pohled udržel alespoň na té zemi. Neudržel, střelil jím po stěně, na které byl pořád flek, z té na strop, za Damiana, sakra, na chvíli na něj, ale rychle uhnul na druhou stěnu a pak zase na podlahu. Byl sakra špatný lhář a sakra špatný ve schovávání čehokoli. Chtěl si s ním promluvit, jak radil Viliam, Eda ale bytostně vnímal, že nesplnil požadavek, který muž měl. A byl to jeho dům. Sakra, možná se štěněte vážně měl zbavit.

„Um, eh, no, teda, chtěl jsem říct, no,“ dostal ze sebe na první nádech. Pak byl nucený odmlčet se a znovu nabrat vzduch do plic. „Totiž, všechno jsem uklidil, voní to jako jablka, protože máte jablečný jar a já to čistil jarem. Chápete, dal jsem jar do vody a vzal jsem si mop a to, no, prostě jsem tak jako vytíral… Prosím, nezbavujme se ho.“

A bylo to venku. Konečně zvedl pohled a zadíval se do tmavých očí.

„Našel jsem ho na ulici, je hrozně hubený. Není zlý, je to ještě štěně. Nechte mě nechat si ho, dokud pro něj nenajdu nového majitele. Pak se ho zbavím, slibuju. Je to váš dům, já vím, dělám vám z něj kůlničku na dříví a vás pak bolí hlava a všude je nepořádek, ale prostě, tohle prostě nejde. Útulky jsou hrozná místa, bojím se, že kdybych ho do jednoho dal, prakticky bych ho zabil…“

„Ale nepřehánějte!“ ohradil se Damian. „Ještě jsem neslyšel, že by pes v útulku umřel. Na co? Na nedostatek lásky? Dostávají tam veterinární péči i najíst. To štěně by to rozhodně přežilo. Dneska už tam asi nikoho nechytneme, ale do zítřka si vyberte útulek, kam ho odvezete. Nebo najděte někoho, kdo by ho chtěl, to je mi jedno, ale zkrátka zítra odpoledne už ten pes bude z domu. Nestačí vám ty dvě štěkny, které se mimochodem mohly zbláznit, protože jste jim do jejich teritoria donesl narušitele?“

Damian opravdu nevěřil tomu, co se děje. Jak si tohle mohl dovolit?

„Dnes už ho nechci vidět, jestli vám uteče z vašeho pokoje, zakroutím krkem nejdřív jemu a pak vám. Zítra máte neplacené volno.“ S těmito slovy mávl rukou, aby odešel, což Eda s úlevným oddechnutím splnil.

Ráno byl v domě klid. Damian obezřetně nakoukl do haly, ale všude byl pořádek a po opelichaném štěněti ani památky. Oba nejspíš ještě spali nahoře.

Den probíhal překvapivě bez zádrhelů, Damian dokonce zvedal telefony bez toho, aby na druhou stranu začal vřískat. Uvědomil si, že je bez Edy opravdu jak bez ruky, a to šlo jen o pár domluv na schůzky. Stejně ale celý den cítil jemnou nervozitu, co se u něj doma děje. Už dávno vypozoroval, že Eda jeho požadavky odkývá a pak si stejně dělá, co chce. V tomto případě ale doufal, že ho poslechne.

Domů dorazil překvapivě brzy, hladový, s podivnou předtuchou, že se s šedou koulí chlupů ještě potká. Hned, jak vstoupil do domu, se však střetl jen s provinilým modrým pohledem.

„Ne, nic mi neříkejte. Já vím, že ten pes je stále tady. Najím se a pak ho vezmu, nasednu do auta a pojedu s ním do útulku. Pokud se ho nejste schopen zbavit vy, musím to udělat já.“

Eda sklopil pohled k zemi, jednou rukou se drže za nadloktí druhé. Přešlápl. Asi by Damiana měl nechat se najíst, měl pravdu. Chvíli snad počkat vydrží. Třeba jej v té době napadnou vhodná slova, která by mu řekl. Třeba se stane nějaký zázrak. To by se hodilo.

§§§

To dopoledne byl Eda docela v zápřahu. Spal celkem dlouho, jelikož jej pes v průběhu noci budil, aby ho pustil ven se vyčůrat. Plus bylo, že jej předchozí majitelé zřejmě dokázali naučit nečůrat v domě. Mínus pak, že štěně příliš dlouho nevydrželo a Eda za tu noc vstal… nu, minimálně třikrát, nebyl si jist. Před obědem pak přijel Viliam a pomohl odstranit skvrnu, kterou pes způsobil. Šedá koule chlupů přitom chodila za nimi a zvědavě je pozorovala.

Kolem oběda, kdy psa nakrmil granulemi pro Maxe a Bellu – předešlého dne mu nějak nedošlo, že i to Damian vlastní – šedý narušitel Damianova klidu dostal nové jméno. Eda na něj mluvil až příliš často, oslovovat ho „pse“ bylo značně nepraktické. I kdyby jen na tu chvíli, než jej odveze do útulku. Provizorně mu tedy začal říkat Oskar.

Ostatně, našel ho na ulici, takže byl ve své podstatě divoký. Oskar Wilde? Od Eduarda Petišky to sedělo.

Později, když byli oba po jídle, s těžkým srdcem se posadil k počítači. Oskar si lehl k němu a začal se drbat, jako to ostatně dělal v průběhu celého dne. Pak, když přestal, Eda ho chtěl pohladit. Štěně jej nechávalo ochotně, co víc, celé se rozvalilo. Když jej ale chtěl podrbat za uchem, byl poměrně důrazně kousnut.

Ucukl. Pak přimhouřil oči. To nebylo úplně normální.

Nyní, když čekal, až Damian dojí, uvědomil si, že ani neustálé drbání nebylo úplně v normě. Pes neměl žádné viditelné rány, něco s ním ale bylo.

„Pane Krausi, počkejte. Chtěl jsem s vámi ještě mluvit,“ pokusil se jej zastavit, když Damian dojedl a vydal se nahoru do Edova pokoje. Nezastavoval, a tak se blonďák rozešel za ním.

„Myslím, že je nemocný. Je to veselý pes, rád se mazlí, ale jsou místa, kde na sebe nenechá sáhnout. Taky ho evidentně něco svědí, nevím, jestli nemá blechy,“ vykládal. To už Damian otvíral dveře jeho pokoje. Oskar se jako na povel přestal drbat a nadšeně Damiana vyrazil očuchat. Eda ho vzal do náruče a zvedl, aby si ho černovlásek mohl prohlédnout.

„Pane Krausi, přece se ho nemůžeme jen tak vzdát. Podívejte, jak smutně kouká…“

Damian přimhouřil oči a povzdychl si. Dívalo se na něj bezmocné, naprosto roztomile oškubané štěně, pohledem, který neměl daleko k tomu, co na něj nejednou zkoušel Eduard. I teď na něj házel ty prosící oči. Nicméně spíš než ty lidské ho zaujaly ty hnědé psí. Byly začervenalé a v koutcích se mu usazoval hnis.

Vzal štěně z Edových rukou a posadil ho na zem. Zvíře mělo tendence jít okamžitě zkoumat, co se nachází za otevřenými dveřmi. Avšak Damian ho přidržel jednou rukou, druhou mu jemně chytil čenich a zadíval se blíž. Nebylo pochyb, chlupáč měl zánět spojivek.

„Kde jste k němu přišel?“ zeptal se, a když se dozvěděl poměrně sáhodlouhý příběh odehrávající se u popelnic, svitlo mu.

V době, kdy mu Eda příběh nalezence vykládal, zajel štěněti do kožichu a nahmatal stroupky a výstupky. Byl příšerně podvyživený, cítil pod rukama všechny kosti. Vyskočila mu husí kůže. Po delším zkoumání, kdy se po něm poměrně klidný psík ohnal pichlavými, stále ještě mléčnými zuby, usoudil, že bude mít bolístky ještě i jinde. Stiskl mu tlamičku silněji, nikoli však bolestivě, a jemně prohmatal uši. Štěně ani nezačalo jančit a Damian už viděl velký hematom uvnitř ušního boltce.

Tohle nebylo dobré. Nepochyboval, že by se o něj v útulku postarali, jenže Damian byl pejskař. To není jen slovo, to je celoživotní láska k těm chlupatým potvorám, které svýma očima dokážou přesvědčit i chladného právníka, že teď potřebují pomoc. A tento pejsek nepotřeboval jen veterinární péči. Nutně potřeboval někoho, kdo ho bude mít rád. V této slabé chvilce se rozhodl, že nejdřív se musí vyléčit a v období jeho rekonvalescence najdou nějakou dobrou duši, která si ho vezme pod svá křídla. Nebylo možné, aby se někdo nenašel. Jen v jeho firmě dělalo okolo stovky lidí. Zavázal se, že někoho přemluví. Byl by mizerný právník, kdyby se mu to nepovedlo.

Zabalil chlupáče do deky, kterou měl Eda u sebe, a vložil mu ho do náručí. Zaběhl ven do kůlny, kde měl ve skříňce schované věci pro psy. Vrátil se se sáčkem pamlsků, vodítkem, obojkem a plátěným lehkým náhubkem.

„Pojďte, jedeme,“ vyzval Edu, když nasadil obojek na droboučký krk.

„Ale…“ ohradil se nešťastný Eduard. Damian ho však nenechal dál lkát.

„Jedeme na veterinu. Má zánět očí, ucha, je neskutečně zablešený a možná má i svrab, to nejsem schopen odhadnout, nejsem veterinář. Chraň vás ruka páně, jestli to od něj dostanete vy nebo já.“

Edovi se rty samovolně roztáhly do zářivého úsměvu, který mu pak vydržel ještě v autě, přestože kdyby ho v tu chvíli viděl Viliam, prozradil by mu, že takové hmatatelné štěstí už by šlo považovat za píchání do vosího hnízda. Nemohl si ale pomoct. Sklonil se k chlupáčovi, který jeho radost dost možná vycítil a olízl mu tvář od brady až kamsi k uchu.

„Ještě budeš náš. Alespoň chvíli,“ pokusil se přetlumočit štěněti šeptem, co se dozvěděl, jako by mu snad mohlo rozumět. Psí oči na něj ale hleděly důvěřivě a zdálo se, že žádné vysvětlení ani nepotřebovaly.

„Nebojte, pane Krausi. To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou,“ zažertoval, když už seděli v autě, jelikož se to do situace hodilo. Alespoň podle toho, co jej naučil Viliam. Pravda, to, co ho naučil Viliam, většinou s Damianem moc nefungovalo.

Natiskl si štěně blíže na sebe. Hnědé oči fascinovaně pozorovaly interiér auta.

„I kdyby, já bych vás pomohl odblešit. Teda, tím nechci tvrdit, že kdybychom něco chytili, chytil byste to jenom vy, ale chápete, černovlásek, navíc opálený, víc se toho ztratí. Koupil bych vám šampon proti blechám. A rozčesával bych vám vlasy takovým tím speciálním hřebínkem. A museli bychom si vzít dovolenou, a kdybyste měl svrab, drbal bych vám záda. To vlastně nezní tak špatně, zase bych vás měl na nějakou dobu pro sebe… Nechtěl byste svrab?“

Chvíli zavládlo ticho.

„Pardon, asi říkám hlouposti. Ačkoli drbat záda bych vám mohl, to je furt fajn představa. Jsem jenom rád, jsem vám vděčný, že se mnou jedete a že se staráte. Tím neříkám, že bych vám za to přál svrab. Teď se mi to nějak zacyklilo…“

Damian pevněji sevřel volant i čelisti, aby mu neřekl něco nepěkného. Ano, měl by být zvyklý, ale na něco se prostě zvyknout nedá. Stále neměl ponětí, co se Eduardovi honí hlavou, když vypouští z úst takové hlouposti… A přesto v jiných situacích dokázal přemýšlet a předávat tak hluboké myšlenky, až se z toho jednomu tajil dech.

„Zkuste prosím nejdřív přemýšlet, než řeknete nějakou hloupost,“ požádal ho tiše ve chvíli, kdy vstupovali do ordinace zvěrolékaře.

Eda moudře nechal mluvit jen Damiana, vysvětlil pouze, že je to nalezeneček. Chlupáč byl sice očipovaný, ale původní majitel ho nezaregistroval, tak nebyl ani dohledatelný. Po dvou hodinách si Oskara, téměř odblešeného, odčerveného, ještě polospícího po narkóze kvůli čištění ucha odnášeli v dece zpět do auta. V rukou sprej proti blechám, antiparazitní obojek a dalších pár lahviček a krémů, které nakoupili hned vedle ordinace v maličké lékárně, která se specializovala na léčiva a přípravky pro zvířata.

„Příští týden musí na kontrolu a taky na očkování,“ zamumlal Damian. Bolela ho hlava, přestože už nemusel myslet na svrab, který pejskovi doktor nepotvrdil. „Budete se o něj starat sám. Dokud je tak nemocný, smíte ho mít v pokoji. Ale jen tam! Nechci ho vidět pobíhat po domě, rozumíte?“

Eda horlivě přikyvoval, zatímco jemně přidržoval unavené klubíčko ve svém klíně. Když štěně pohladil, vyčerpaně se natáhlo a prsty mu olízlo, snad aby dalo najevo, že je s jeho činy spokojené. Pokračoval tedy v drbání. Ostatně, když byl malý, Lotte jej před spaním také čas od času hladívala po zádech. Bylo to příjemné.

Špatně se mu věřilo, jaký spád věci nabraly. Opravdu se bál, že ještě ten večer o Oskara přijde bez ohledu na všechno. Ano, nebyl tak bláhový, aby měl za to, že nakonec zůstane jeho. Ale věřil by v to rád. A v co jde věřit, to pak v konfrontaci s realitou bolí. Rád by pejskovi alespoň nalezl hodného nového majitele. Někoho, kdo ho nebude peskovat za akční povahu, za tendenci prozkoumat všechno nové a pomazlit všechny, které potká.

„Pane Krausi?“ zkusil, a svá slova opravdu promýšlel. To byl důvod, proč okamžitě nevypálil, jestli by ho nemohl někam pozvat jako poděkování za to, co pro Oskara udělal. V návaznosti na to by mu totiž musel říct, že samozřejmě myslí jako takové pracovní rande, ne rande rande, z čehož by sám sobě způsobil trochu husí kůži a mezi nimi divnou atmosféru. Pak by dodal, že pracovní rande by byl jeho pokus udělat mu radost, protože moc dobře ví, že na klasické rande by s ním jít nechtěl. Ostatně, Eda také ne. S nikým.

A přestože to tak sám vnímal, děkovat lidem a vzápětí jim říkat, že s nimi nechtěl na rande, to znělo poněkud zvláštně.

Stihli už přijet domů, vstoupili zrovna do haly. Oskar spal. Eda se zastavil a otočil se na svého společníka. Zakřenil se.

„Jste nejlepší, víte to? Nejlepší šéf a nejlepší spolubydlící a nejlepší všechno. A náhodou to nesouvisí s tím, že jsem žádné jiné šéfy a spolubydlící neměl. Byl byste nejlepší vždycky.“ Na ta slova udělal půlkrok směrem k němu, a jelikož neměl volné ruce, vlepil mu pusu na tvář. Až příliš si na tu formu kontaktu stihl zvyknout, bylo to příjemné. Zazubil se.

„Nejlepší z nejlepších. Děkuju. Hodně to pro mě znamená.“

„Ještě aby ne,“ zabručel Damian, otočil se a odešel do kuchyně. Nutně potřeboval kafe a notnou dávku cukru. Zase si na sebe upletl bič, ale ať nad tím vším přemýšlel, jak chtěl, věděl, že by to štěně nedokázal ani on dát pryč. Bylo v tak ubohém stavu…

Eda se celé odpoledne neukázal. V podvečer na něj zaklepal, protože věděl, jak náročné bude štěněti ošetřit oděrky i ránu na uchu. V jeho pokoji to vypadalo jak po výbuchu, nicméně Damian ani nehlesl. Hned poté odešel za svými psy a vzal je na dlouhou procházku, aby se necítili opomíjení. Moc dobře si uvědomovali, že v domě je narušitel. Celou cestu jim vykládal své trápení a tím vlastně sám v sobě analyzoval, jaký by měl být jeho další krok. Cítil, jak je nalomený to štěně Edovi dovolit. Jednou to bude krásný inteligentní pes, pokud se mu jeho pán bude věnovat. A jeho pán potřebuje takovéhoto kamaráda jako sůl. A koneckonců není snad jedno, jestli se okolo domu budou pohybovat místo dvou chlupáčů tři? Byl si jistý, že štěně přijmou. O Bellině oddanosti nemusel přemýšlet a Maxe zpacifikuje. Dost velký problém viděl akorát v tom, jak uchránit hárající Isabellu od alfa vlka, jakým se ta šedivá koule patrně za pár měsíců stane. O tom nepochyboval. A zrovna Max byl mírný a poměrně neprůbojný. Vykastrovat kohokoli z nich by mu bylo proti srsti, přestože už se kdysi děsil myšlenky, že bude mít doma březí fenu a potom kupu štěňat. Zvládl to už ale dvakrát. A nebránil by se tomu dál, ale oříšky by měl nerad, přestože si dovedl představit, jak by byli roztomilí.

Jednoho Oříška by ale měl rád. Pousmál se nad tím. Eda nebyl žádný kříženec! Rozhodně ne svých rodičů. Svému otci ukradl úplně všechny geny, včetně vzhledu. Kdyby matka nebyla jistá, pochyboval by, že je jeho, a to ji ještě ani neviděl. A seznamovat se s ní rozhodně nehodlal. Musel by ji zaškrtit.

Doběhl skoro až na pomezí Šárky, nabíral do plic studený vzduch a marně přemýšlel, jak od vypelichaného štěněte došel až k té příšerné babě, která má tu drzost titulovat se matka. Ne že by ta jeho byla lepší.