Kauza Eduard 26.

Odbavení proběhlo rychle a k Damianově úlevě bez Edova vysvlékání. Dokonce i kufr měl v normě. Měli dvě hodiny čas. Eda si mohl sednout a číst si, ale Damian netušil, jak toto volno využije. Bylo to už dlouho, co se stihl nudit, a neměl s sebou žádnou práci ani knihu. Vklouzli do jednoho z obchůdků, kde si koupil nějaké časopisy a kávu. Pak už jen čekal na Edu, který se ploužil obchodem a civěl do regálů, jako by byl v malém letištním krámku poprvé.

Ten po nějaké době vyšel, v příručním batůžku pytlík bonbónů, jelikož si pamatoval, jak bylo přistávání nepříjemné, pokud neměl nic podobného – když se jako dítě stěhovali, jedna z jeho chův mu dala dvě lízátka. Nikdy jí za to nepřestal být vděčný, jinak by mu asi praskla hlava. V jedné ruce držel láhev s vodou, kterou koupil pro sebe i svého nadřízeného, a ve druhé tabulku čokolády, kterou Damianovi vtiskl, aby mu trochu zpříjemnil let, poděkoval, doplnil energii… a taky zkrátka proto, že ji v obchodě viděl.

Našli svůj gate, posadili se. Eda se napil, jako by ještě před dvaceti minutami nebyl nucen vypít celou svou vlastní láhev, jen protože se se svou vodou nechtěl rozloučit, a následně nabídl pití Damianovi, který ale odmítl. Chvíli jej skenoval očima, jeho i časopis, který se muž snažil číst.

„Jestli chcete něco zajímavějšího, mám knížku navíc. Vlastně mám dvě knížky navíc tady v batohu a čtyři další v kufru… To, co čtu já, je třetí díl, ale mám s sebou i jiné věci, počkejte. Máte rád sci-fi? Měl byste mít, podle všeho se vám líbí Star Trek. Mám pocit, že jste mi kdysi sám nějaké sci-fi půjčoval,“ nadhodil a položil mu do klína svazek, který s sebou poctivě táhl.

„Nechám vám ji, jak dlouho budete potřebovat.“

Vytáhl jinou, ještě objemnější knihu, kterou otevřel ve svém vlastním klíně, číst ale nedokázal. Jen seděl, díval se kolem sebe a hlavou mu proudily vzpomínky. Jak to bylo dlouho, co byl naposledy na letišti? Tolik momentů, a přitom byly všechny tak dávno. Snažil se vybavit si v hlavě svého otce – jak seděl, jak jedl nebo pil, jak se díval na svět kolem sebe. Mnoho mu toho v hlavě nezůstávalo. Čím byl starší, tím méně jej Eda vídal. Po jeho desátém roce života už s nimi nelétal…

Oči se mu klížily. Proč s nimi nelétal? Byl paranoidní. Chůva říkala, že se bojí, aby mu někdo něco neprovedl. Jako by do letadla šlo pronést zbraň. Vždyť tam nešel propašovat ani malý holandský kamínek. Dokonce ani ve šťastných trenkách.

Měl na sobě tehdy své šťastné trenky? Nebo se ta vzpomínka míchala s něčím úplně jiným? Obrazy se prolínaly a posléze rozplývaly, zatímco jeho víčka se zavřela a tělo se uvolnilo. Hlava mu klesla na rameno jeho šéfa, ke kterému se ze spaní stihl lépe přitulit, jelikož z něj sálalo teplo. Úlevně vydechl. Usnul.

Damian, který se poslední minuty věnoval zapůjčené knize, si ani nevšiml, že jeho společník upadá do spánku. Jakmile mu hlava klesla na jeho rameno, napjal se. Neodtáhl se, nechtěl ho probudit, ačkoli v ten moment jeho mozek zamrzl. Netušil, co by měl dělat.

Cítil jeho dech na šíji a jeho vlasy jej hladily po obličeji. Sladký, téměř nepatrný závan dětského oleje mu pošimral chřípí, a tak se zhluboka nadechl. Seděl, ani se nehnul a uvědomil si, že snad paradoxně nikdy nebyl tak spokojený jako v tuto chvíli. Opatrně vysoukal svou ruku ze zajetí, kterým se stalo Edovo tělo, ovinul ji okolo jeho pasu a jemně si ho přitáhl blíž. Vydechl z plic vzduch, který zadržel, a jemně se otřel o jeho vlasy, do kterých mu vtiskl motýlí polibek. Stáhlo se mu hrdlo lítostí. Jak by to mohlo být krásné, kdyby takto cestovali jako pár. Všechno mohlo být dávno jinak, kdyby nebylo toho zmetka Schneidera…

Přestože to bylo nevhodné, lehce se o něj opřel a vnímal souznění, které mezi nimi vládlo. Eda ho měl rád, věděl to, mnohokrát mu to řekl. Damian se už dokázal smířit s mnoha výstřednostmi, které Eduard okolo sebe neustále trousil, ale nejkrásnější byl, když spal. Andílek, kterému ustřihli křídla.

Ohlásili jejich let. Byl čas ho vytrhnout ze snění. Nejvyšší čas, protože pokud bude zmatený, jako bývá každé ráno, nejspíš si zažijí ještě horké chvilky.

Eduard se kupodivu probral docela rychle. Usmíval se a šustil obalem od bonbónů, které měl v kapse.

Letadlo bylo maličké a z toho plynul i velmi sporý prostor uvnitř. Samozřejmě už věděl, že nemůže očekávat komfort, ale miniaturní interiér mu vyrazil dech. Ve tváři měl stále kamenný výraz, v nitru ovšem trochu panikařil. Sedadla byla úzká a místo na nohy snad ani nebylo. Když se soukal na své sedadlo, hned po Eduardovi, kterého pustil k okýnku, říkal si, že někdy není na škodu být nízký. Jakmile se ale usadil, pokrčil neznatelně rameny a povzdychl si. Jednou za život by se mělo zkusit všechno. Něco ale opravdu jen jednou. Kdyby takto měl letět někam dál, asi by vyskočil z kůže. Tu hodinu a půl přežije.

Eda se usmíval a něco nadšeně vykládal, Damian ho ale moc neposlouchal. Jakmile mu došel dech, neodpustil si trochu brblání: „Já si velice cením vaší snahy ušetřit, ale tohle nebylo nepotřeba. Jistě, usoudil jste, že když jsem přežil cestu tramvají, toto přežiji taky, ale je to naposledy, kdy jste něco takového zařizoval. Už teď se děsím toho, jaký jste vybral hotel. Chápete, že my nemusíme šetřit? Že kdybych opravdu chtěl, mohl bych si to letadlo koupit? Už to vezměte na vědomí, a když mi budete cokoli zařizovat, neohlížejte se na finance.“

Eda jej chvíli zamyšleně pozoroval. Pak se pousmál stejně bezprostředně a nevinně, jako to dělal vždy.

„Kdybyste letěl sám, možná by to byla jiná situace. Nechtěl jsem, abyste za něco, co děláte pro mě, platil víc, než je nezbytně nutné. Vím, že to pro mě děláte. Sám byste letěl na daleko kratší dobu. Jste hodný,“ odtušil. Pak se mu oči rozzářily. „Ale tohle si užijete, vážně. Holandsko si zamilujete. Uvidíte, nebude se vám chtít pryč.“

Jeho další slova byla přerušena hlášením jejich pilota a letuškami, které jim ukazovaly, jak zapínat pásy, kde najdou nouzové východy, jak nasazovat kyslíkové masky a jak na nafukovací vesty. Eda by ty pokyny kdysi dovedl odrecitovat zpaměti, bylo to ale snad podruhé, kdy je slyšel i v češtině. Fascinující. A zároveň mu dokonale naháněly hrůzu. Věděl, co znamenají. Za chvíli se poletí. A přestože měl nalétáno víc než mnoho lidí v jeho věku, i tak si nemohl pomoct. Ne že by se vyloženě bál létání, to ne. Jen to bylo trochu nepříjemné, minimálně u vzlétání a přistávání. Vždy bývalo, a ten pocit se nevytratil.

Nic se nestane, bude to v pořádku. Měl by si to opakovat. Nic se nestane, bude to v pořádku. Všechny ty letušky vypadaly tak sympaticky. Věřily svým pilotům. Ti věděli, co dělají. Trochu se uklidnil. Když všechno utichlo, začal mluvit, aby se nějak zaměstnal.

„Chtěl jsem letět levně, protože bydlení samo o sobě není úplně nejlevnější. Možná jsem mohl sehnat nějaký hotel, jak by to asi udělal každý, jenže jsem chtěl, abyste skutečně zažil Amsterdam, a to prostě chtělo něco speciálního! Ani luxus by nebyl dost speciální, ten můžete mít kdekoli. Tedy, doufám, že to nebude moc maličké. Na fotkách to vypadalo útulně.“

Letadlo se rozjelo. Mluvení přestávalo fungovat, pohled měl přišpendlený na jejich okolí. Těšil se, to ano, neměl strach z výšek a věděl, že s nepohodlím přijde i příjemný adrenalin. Bylo to trochu jako horská dráha. Když se ovšem dostali na runway a letadlo na moment zastavilo a připravovalo se k vzletu samotnému, spěšně hrábl vedle sebe a chytil svého nadřízeného za ruku. Teplá dlaň stiskla tu jeho.

Na chvíli zavřel oči. Cítil, jak sebou letadlo nepatrně trhlo a znovu se rozjelo, nabíralo rychlost. Opět oči otevřel, levačkou pevně svíraje druhou dlaň a pravačkou pak opěrku, a zadíval se ven. S malým zhoupnutím se letadlo odlepilo od země. V žaludku vnímal šimrání, celými zády se opíral o sedadlo, do kterého jej beztak tlačila jakási síla – snad gravitační, fyzika nikdy nebyla jeho silná stránka. Krajina za okýnkem se postupně zmenšovala, až zmizela úplně a nahradily ji uhlazené kopečky mraků.

Jeho srdce se uklidnilo.

„Jsme nahoře,“ vydechl, otáčeje se na svého nadřízeného. Adrenalin odcházel, obalila jej úleva. Pak mu zrak padl dolů, na dlaň, kterou ještě před chvílí svíral, jako by na tom závisel jeho život. Teď už ji jen držel.

„Ups. Jste v pořádku?“

Přitáhl si tu trápenou ruku blíže k sobě, aby se přesvědčil, že mu nic neudělal. Pak ji chytil oběma svýma a palci ji začal masírovat, podobně jako to dělal, když ji měl jeho nadřízený zlomenou. Nerad by mu ji zničil znovu.

„Říkal jsem si, jak přežijete vzlet, když se mi v autě třepete při sedmdesátikilometrové rychlosti. Zvládl jste to. Gratuluji,“ nedokázal ho nepopíchnout Damian a mírně se na něj pousmál. Ruku ale z jeho péče nestáhl a nechal ji dál šikovnými prsty rozmazlovat.

Eda se na něj nejistě pousmál a po nějaké době vzal do rukou knihu a zabořil oči do řádků tak blízko, až jeho společník zapochyboval, že by to mohlo být pro něj komfortní. Damian se nemohl dívat, jak čte s nosem ponořeným do příběhu. Chápal, že byl celé roky zvyklý, když měl špatnou korekci. Stáhl mu knihu dál od očí a pozvedl obočí, když se na něj Eda nechápavě zadíval.

„Pokud budete mít knihu tak blízko obličeji, zkazíte si zrak ještě víc, než už ho máte,“ vysvětlil. Vytáhl si tu svou, uvelebil se, jak nejlépe na malém prostoru dokázal a ponořil se do příběhu.

Za několik minut si všiml, že Eda opět klimbá, a tak zasunul područku a stáhl si jeho hlavu na svůj klín. V malém prostoru to bylo dost krkolomné, ale měli to štěstí, že třetí sedačka vedle něj byla volná, trochu se posunul, aby měl Eda více místa. Nenápadně vydechl, když ucítil tlak na své přirození. Uvědomil si, že udělal chybu, na druhou stranu to ale bylo omamné. Dokázal usměrnit své tělo, nedokázal však u toho už číst, a tak si položil hlavu na opěradlo a také zavřel oči. Zase se opájel fantazií, že spolu jedou na dovolenou, zamilovaní a šťastní. Byly mu jedno kradmé pohledy jejich spolucestujících, nikoho neznal, a i kdyby, byl to jejich život. Pokud mohl Edovi jakkoli zpříjemnit let, hodlal to udělat. Neměl daleko k tomu, aby také usnul. Cesta uběhla rychle a než se vzpamatovali, už stáli před letištěm a nasedali do taxíku.

Damian nic nezařizoval, všechno nechával na Edovi, ač trochu se strachem, kam dojedou. On to tu ale znal lépe. Znal řeč, která mimochodem z jeho úst zněla neskutečně sexy. Po cestě si vykládal s taxikářem a Damianovi se tvořila na zádech husí kůže. I když mluvil Eda česky, měl pěknou barvu hlasu, ale holandština, jakkoli znevažována lidmi jako divná chrochtající němčina, plynula z Edových úst jako med rozlévající se na skývě chleba. Damian si mohl jen domýšlet, co všechno chlapíkovi za volantem navykládal, a protože viděl zpětným zrcátkem do jeho tváře, mohl odhadnout, že sem tam jeho asistent opět zaperlil. Taxikář se většinou jen začal smát, nepochopil, že svá slova myslí Eda vážně.

Zastavili u řeky, kde se u přístaviště houpalo na vodě pár houseboatů i malých loděk. Zábradlí okolo vody bylo zastavěno neuvěřitelným množstvím kol, a přestože nebylo zrovna příliš teplo, slunce vyhnalo turisty i rezidenty na procházku po nábřeží.

Damian vystoupil, nechal taxikáři slušné dýško a nadechl se vlhkého říčního vzduchu. Když se rozhlédl okolo, uviděl pár domů, ve kterých byly obchody a kanceláře, ale hotel nikde neviděl. Doufal, že se Edovi nechce chodit s kufry někde po procházkách. Byli přece jasně domluveni, že se nejdřív ubytují a pak si půjdou prohlédnout okolí. Začínal se děsit, co přijde. Přece jen z něj měl vytáhnout, kde budou těch pár nocí přežívat. On se ale po této otázce zatvářil tak tajemně a natěšeně, že mu nechtěl kazit radost. Ostatně, vždycky mohou najít něco jiného, měli na to času dost.

„Kdepak je náš hotel?“ zeptal se opatrně.

„Není to hotel,“ vydechl Eda vzdáleně, příliš se ale nesoustředil ani na otázku, ani na vlastní odpověď. Oči měl připoutané ke krajině kolem sebe a celé jeho tělo jako by bylo pohlceno okolními vjemy. Jeho země jej doslova vtahovala, za ním zvonili cyklisti, před ním hučela řeka, na kterou laskavě shlížely ty malebné domky. Nechal kufr kufrem, opatrně vstoupil na most a proklestil se změtí kol až k zábradlí, na které zvolna položil dlaně. Zavřel oči. Vlasy mu čechral vítr, který zároveň rozhoupával tu tmavou hladinu. Město žilo, tepalo životem stejně jako jeho srdce.

Byl doma.

Panebože, on byl doma! Teprve tehdy mu to začalo plně docházet. Stál tam, vnímal Amsterdam všemi smysly. Na tom mostě stál nesčetněkrát. Jako dítě, to mu bylo tak deset, se v té řece vykoupal… Mnohokrát se tam procházel, mnohokrát tam projížděl na kole. Jak dlouho už neseděl na kole? Snad od příjezdu do Čech. Ale tady jezdil, skoro každý den. Primárně do knihkupectví, které se nacházelo kousek za městem.

Oči se mu zaleskly. To knihkupectví. Jestlipak tam stále bylo? A co cukrárna, odkud si domů nosil malou vaničku zmrzliny a pak ji tam tajně spořádal? Ten dům? Kdo tam teď žil? Měli pořád ještě jeho kolo? Tehdy ho tam musel nechat.

Kousek odsud byla jeho škola. Všechno to bylo tak blízko. Panebože. Tak blízko.

„Doma,“ vydechl tiše, holandsky. Zdálo se to v té zemi tak přirozené.

Oči mu padly na loďku, která se před ním houpala. Na prostor byla skromná, to ano. Ale už od prvního pohledu mu bylo jasné, že v ní stráví úžasné dny.

Odlepil se od zábradlí a zatočil se kolem své osy, hlavu zakloněnou. Nad ním pluly mraky, ze kterých sem přiletěl.

Chtěl sem vzít Juliána. I ta myšlenka mu přišla do hlavy, a po zádech mu přejel mráz. Pak zakroutil hlavou, snaže se uzamknout ji kamsi hluboko do sebe. Ani ona nedokázala nakonec zabránit skromnému, ale vřelému úsměvu, který mu zkroutil koutky rtů. Knedlík, který se mu dělal v krku dojetím, byl silnější než cokoli.

Spěšně přešel ke svému nadřízenému, který jej mezitím pozoroval a čekal, až se Eda vrátí nohama na zem.

„Pojďte!“ vydechl, volnou rukou jej chytil za tu jeho a vedl překvapeného Damiana ke schůdkům vedoucím do malé lodičky. Tam jeho ruku pustil a seběhl je. Loďka se nepatrně houpala. Tak zvláštní pocit.

Klíče našel schované ve skulince v rámu dveří, kam je majitelka toho rána umístila, jak se domluvili. Všechny informace mu beztak sdělila už po telefonu. Odemkl. A otočil se, pohledem vyzývaje svého šéfa k pohybu. Damian stále stál nad těmi schody, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.

„Čeká vás nejlepší možná dovolená,“ usmál se a vklouzl do loďky. Muž ho následoval nedlouho po tom. Blonďák zůstal stát v obývacím pokoji, oči zářící.

Bylo to úžasné. Přesně takové, jaké si to přál. Ten pokoj byl útulný, malý, ale dostačující. Obsahoval pohovku, stoleček a dvě křesla, jídelní stůl i vybavenou kuchyňskou linku. Za pohovkou byla stěna prosklená a nabízela výhled na ty malebné domky i vodu. Po pravé straně byly dvoje dveře – jedny vedly do koupelny, druhé pak na skromnou terásku se stolečkem a dvěma židlemi. Po levé straně měli vchod do ložnice. Té dominovala prostorná manželská postel.

Bylo to jejich království. Jejich útulné království, do kterého se mohli zavřít a nechat celý svět, ať existuje bez jejich přičinění, houpat se na vlnách a vnímat, jak kolem nich žije Amsterdam.

Nechal tašku ležet na podlaze, dvěma kroky se dostal k oknu a zadíval se opět ven. Pak houseboat přešel z jedné strany na druhou, prohlédl si skromnou koupelnu i ložnici. Vrátil se zpět. V poličkách, které stály za pohovkou, viděl vyskládaných pár deskových her.

Mohli by si je zahrát, některý večer. Znal je, samozřejmě, byly to klasiky jeho dětství.

Damian nevěřil svým očím. Vlastně vůbec neměl ponětí, co si o celé té situaci myslet. Když ho sledoval, kterak se vítá se svým městem, bylo mu zvláštně smutno. Ještě před tím, než převzal firmu, a několikrát i poté měl nutkání sbalit se a nechat tu ztroskotanou zemi upadat bez jeho přítomnosti. Až teď si opravdu uvědomil, jak má Prahu rád. I kdyby nakonec tu šanci dostal, nebyl by schopen ji využít. Oproti tomu Eda neměl možnost se rozhodnout. Musel jít, opustit všechno, co bylo jeho domovem a přijet do neznámé země. Štěstí, že jeho matka měla aspoň tolik rozumu, že na něj mluvila česky a on se nemusel trápit s jazykovou bariérou. A v tuto chvíli si také uvědomil, že celou tuto jeho epizodu života mu jaksi Eda zapomněl sdělit v životopise. To však už nemínil řešit. Jeho CV byl přesně ten nepoužitelný cár papíru, jak vypadal na pohled. A pokud byl do jisté doby přesvědčený, že už ho pan Petiška nemůže ničím překvapit, tak v této chvíli už si to nemyslel. Důkazem byl tento pronajatý houseboat. Uznal, že jako hnízdečko lásky je to to nejromantičtější, co si mohou dva milenci pronajmout. Jenže jejich vztah nebyl ani milenecký, a už vůbec ne romantický. O plné penzi si může nechat jenom zdát, o svém osobním soukromí zrovna tak.

Nedalo mu to a začal zkoumat místnosti stejně jako Eda. Bylo to všechno tak malinké. Útulné, čisté, to ano, ale naprosto nevhodné pro dva muže, kteří sem přijeli na pracovní cestu. I on se svou výškou musel sklonit hlavu, aby mohl vejít do miniaturní ložnice. Zaujala ho manželská postel… dvě křesílka, stolek, malá skříň.

„Pane Petiško, je tu jen jedna postel. Kde budete spát vy?“ Zadíval se na něj s přimhouřenýma očima a sledoval jeho mimiku, kterou se chtěl přesvědčit, že nemíní okupovat jeho postel. Anebo to měl dobře naplánované. Chtěl s ním spát v posteli? To nebyla novinka, přesto opět začínal dumat nad tím, jestli ho Eda nechce stejně, jako chce on jeho. Byla to ovšem bláhová myšlenka. Jeho trauma je ještě příliš živé, než aby se pokoušel vstoupit do dalšího vztahu. Kromě toho, být na jeho místě, nevěřil by si ani mrknutí oka. Pro spoustu lidí okolo, kteří ho nepoznali do hloubky, byli s Juliánem naprosto stejní. Zazobaní parchanti, kterým není nic svaté. 

Eda se na tu postel krátce zadíval – na obě její poloviny, na noční stolky a na prostor vedle lože samotného. Pak se otočil zpátky na Damiana.

„Můžu vpravo?“

V tu dobu už měl svůj kufr otevřený, vytáhl z něj hned čtyři svazky a s těmi se postavil.

„Nechci vám brát lepší výhled na město, tahle strana je u okna. Ovšem kdybyste chtěl doprava sám, musel bych si k vám dát knížky. Je tedy pravda, že se v noci trochu… stěhuju, takže bych je stejně měl mít spíš u vás, u sebe je shodím, ale to bych vám zase bral prostor na vaše knihy. Doufám, že jste si nějaké vzal, Amsterdam bez čtení není Amsterdam,“ nadhodil a pousmál se. Další vzpomínky…

„Tím nechci říct, že se vám nebudu věnovat. Nějaký večer můžeme udělat něco jako pyžamovou párty. Zahrajete si se mnou nějaké deskovky? A někdy taky billiard? Ta hra je původem holandská a v Čechách ji moc lidí nezná, ale mě vždycky bavila. Hrávali jsme ji s Lotte – mojí chůvou. To už bylo hodně dávno…“

Damian zmateně zamrkal. Musel uznat, že už se dlouho nenechal vyvést z míry. Ale vlastně – co si to namlouval, ten blonďatý ďábel ho vyvádí z míry dnes a denně. Měl už by si na to konečně zvyknout.

„Co má společného pyžamo s billiardem?“ zamumlal jen tak pro sebe. Odpověď raději ani nechtěl slyšet, stejně by ji nejspíš nepobral. Unaveně se zadíval na postel. Nebyla to snad ani stoosmdesátka, jakou má doma.

Sedl si na levou stranu postele a vložil si hlavu do dlaní. „Proč mi tohle děláte, pane Petiško? Co ode mě vlastně očekáváte? Já s vámi nemůžu spát v posteli!“ pronesl zoufale.

„Proč ne? Ze spaní jsem někoho kopl jen jednou, to už je dávno, nemusíte se bát. A nechrápu, alespoň myslím,“ zadíval se na něj nechápavě Eda.

Damian se nadechl, aby mu rázně vysvětlil, že to není vhodné, není to normální a obtěžuje ho to, ale když uviděl ta čistá modrá kukadla, zase vydechl vzduch z plic. Odpovědět ale něco musel.

„Protože mívám každé ráno erekci a s vaším nedávným traumatickým zážitkem by to pro vás mohlo být nepříjemné,“ vyhrkl a v duchu si blahopřál, že zabil dvě mouchy jednou ranou. Pokud by se stalo, že opravdu budou spát oba v jedné posteli, zcela jistě se se stojákem budit bude, ačkoli v posledních letech to bylo spíše vzácné. Možná to vůbec neměl řešit a každý večer si měl ustlat na pohovce v tom maličkém obýváčku. Těch pár nocí by to vydržet mohl.

Nikdy by neřekl, že ho někdo kdy dostane do takových prekérních situací, ale také by nikdy neřekl, že bude schopný se tak bláznivě zamilovat do ještě bláznivějšího kluka.

Upřel znovu pohled na mladíka, který jej pozoroval, jako by ho viděl poprvé. Pokrčil rameny. „Já vím, že už mi není patnáct, ale někdo to tak prostě má i v pozdějším věku. Vy se ráno nebudíte se stojákem?“

Uvědomil si, že možná rýpe do čerstvé rány. Trochu ho to mrzelo, ale čím víc se o sexu a o té nepříjemnosti budou bavit, tím rychleji by se s tím snad Eda mohl smířit. Jestli jejich postelové dýchánky budou stejně časté jako doposud, Damian se bál, že by se jednou zkrátka nemusel udržet.

Eda na ta slova zmrznul na místě. Rozzářený výraz, který předtím měl, se pomalu vytrácel a jeho ruce se trochu roztřásly – jen maličko, raději ale odložil tričko, které se zrovna chystal vybalit, a pažemi se objal kolem břicha. Sklopil pohled.

„Dřív jsem se tak čas od času budil,“ vyslovil krapet odosobněně, oči přišpendlené na špičky svých bot. Vybavoval si to. Bylo to ještě v Holandsku, když prvně začal objevovat své tělo a přemýšlet nad těly jiných. Číst. Nedovedl si představit znovu vzít do rukou kteroukoli z těch knih. Žádná z těch, které měl nyní na stolku, nebyla romantická.

Tady, v Holandsku, jeho zkoumání před necelými osmi lety začalo. Byl tehdy tak naivní. Nejen protože snil o princích, nejen protože už tehdy dobrovolně chtěl, aby se o něj někdo při sexu staral a měl za to, že to ten v nadřazené pozici skutečně udělá. Byl naivní, protože si už tehdy skutečně představoval někoho, jako byl Julián. Dostal, co si vysnil. Tak krutou facku mu realita ještě neuštědřila, a to jej fackovala docela často.

„Upřímně ze srdce doufám, že už se tak nikdy nevzbudím. Ale myslím, že to nehrozí. Jak by se mi mohl postavit, když ze všeho, co mě kdy vzrušovalo, se mi teď dělá špatně,“ pronesl chladně, možná až zhnuseně. V očích se mu zračila lítost. „Měl jste pravdu. Ti silnější nakonec sežerou ty slabší, ať se budu snažit jakkoli. Možná kdybych mu ukázal, že nejsem jen hodný idiot, nikdy by mi tohle všechno neudělal. Jenže já byl hodný idiot. Byl bych pro něj ten úplně nejhodnější idiot. Protože jsem myslel, že mě má rád.“

Musel se na chvíli odmlčet, sevřelo se mu srdce. Uvědomil si, že kdyby v ten moment vyslovil byť jediné další slovo, rozplakal by se. Pak však tento pocit odezněl, poodstoupil. Trochu roztřeseně nabral vzduch do plic.

„Už chápu, proč jste raději sám. Je to lepší. Měl jsem vás poslouchat a učit se od vás rovnou.“ Aniž by to plánoval, koutky rtů se mu stočily ve smutný úsměv. Násilím odtáhl své ruce z ochranitelského objetí a přinutil se opět zvednout tričko.

„Měl bych si dovybalit. Jestli vedle mě ležet nechcete, lehnu si na zem. Možná bych se vám nedivil.“

Damian byl schopný všech těch věcí. Byl schopný sexu. Byl schopný budit se s erekcí. Nechtěl mu to kazit. Možná na něm muž viděl všechnu tu špínu, kterou na sobě Eda nedovedl přestat vnímat a která zkrátka nešla smýt ani dlouhým trápením vlastního těla v koupelně. Některé pozůstatky Juliánovy péče nikdy nezmizí.

Damiana píchlo u srdce. Proč jen nedokázal odhadnout, co jeho Oříškovi ublíží? Byl opravdu někdy natvrdlý. A rozhodně to musel nějak napravit. Tohle byl jeho výlet, měl si ho užít a zapomenout na tu hrůzu, která na něj má takový vliv. A Damian to hned z kraje tak pokazil. Tohle přesně nechtěl.

„Přestaňte na chvilku vybalovat a pojďte sem ke mně,“ požádal ho. Eda překvapeně zamrkal, ale udělal, oč jej prosil. Damian se na něj upřeně díval, sjel jeho postavu očima od hlavy až k patám a hned nato si ho jemně, ale důsledně přivinul do náručí. Pevně doufal, že nedělá chybu. Vytušil ovšem z jeho chování minulých dní, že jeho objetí mu trauma nezpůsobuje. Naopak, s největší pravděpodobností ho uklidňuje. Moc tomu nerozuměl a nemínil to teď analyzovat, protože Eda v tuto chvíli posílit sebevědomí potřeboval.

„Jste hodný, až příliš, to ano, ale rozhodně ne idiot. Tímto přízviskem se může chlubit Schneider. Vy jste se spálil, to se stává, nejste jediný, kdo naletěl takovému manipulantovi. Zkuste se tím netrápit. Jste úžasný mladý muž a tímto máte jednu zkušenost za sebou a už nikdy nedovolíte, aby se to opakovalo. Nedotáhl to do konce, a to je dobře, zkuste nad tím přemýšlet takto. Něco vám sebral, ale ne všechno, a dal vám lekci, na kterou nezapomenete. Jednou to překonáte, najdete si někoho hodného a prožijete nádhernou noc. Takovou, jakou jste si vysnil. Někdy vám povykládám o svém poprvé, pokud budete chtít. Je to krásné s člověkem, který vás miluje a kterého milujete vy. A jednou vám někdo dokáže, že o vás opravdu stojí a že pro vás bude ochotný udělat cokoli. Věřte mi. Ale teď se tím netrapte,“ promlouval mu do ucha a hladil ho po zádech.

„A pokud si o sobě myslíte, že jste snad ošklivý nebo nějak tím idiotem poznamenaný, tak na to rychle zapomeňte! Já s vámi nechci spát na posteli, protože vás nechci přivádět do rozpaků, ne proto, že byste byl ošklivý. Jste půvabný a milý, a všichni teplí chlapi, které jste kdy poznal, jsou blázni, že se o vás nezajímali.“

Otřel se tváří o jeho jemné vlasy a s povzdechem se odtáhl. Chytil ho za paže. Úplně se mu otevřel, shodil nepřístupný výraz z tváře a nechal do ní promítnout své city. Pokud Eda nevyčetl jeho lásku k němu, pak už netušil, jak by mu ji měl dát najevo.

Edovi samotnému se zaleskly oči a rty roztáhly v úsměv, který by se dal považovat za směsici vděku a dojetí. Natáhl dlaň, zvolna ji pokládaje na jeho tvář, a zlehka ji pohladil. I když muž nechtěl být jeho kamarád, byl tu pro něj. Bez něj by všechno bylo daleko horší. Bez něj by se dost možná nikdy nevzpamatoval.

Trochu se předklonil a zlehka se rty otřel o jeho líčko. Na chvíli zaváhal, pravda, rychle to ale potlačil. Toto už prováděl i s Damianem. A bylo to tehdy moc hezké. Nebylo na tom nic sexuálního. Nemusel se toho bát.

„Děkuju. Jste na mě hodný.“ Tiše si povzdychl. „Víte, jsem těm všem teplým chlapům docela vděčný. I když to může být krásné. Kdyby si mě on nevšímal stejně, jako si mě nevšímali všichni před ním… Ale na tom teď nezáleží. Čekají nás skvělé dny. Jako malý jsem se dostal na řeku, mimo jiné výjimečné situace, vždy na své narozeniny. Byl to takový rituál. Nikdy mě nenapadlo, že na ní jednou budu i přespávat, je to trochu jako z pohádky – pro mé desetileté já určitě.“

Jemně se usmál. To byly hezké vzpomínky. Pokud o ně Damian někdy bude stát, bude mu je vyprávět. Kde jinde se to tolik hodilo jako právě zde. Ale ne teď. Teď si musel vybalit. Vytáčel jej nepořádek, který tvořil jeho kufr uprostřed místnosti, a potom už museli vyrážet, pokud chtěli přijít na pracovní oběd včas.

„Ano, čekají nás skvělé dny,“ hlesl potichu Damian a zapadl do koupelny. Potřeboval se osprchovat a trochu se dát do kupy.

§§§

Oběd i celé odpoledne dopadlo nadmíru skvěle a Damian usoudil, že ani pan Bauer není takový idiot, za jakého ho měl. Byl ředitel zeměkoule, o tom nebylo pochyb, ale to byl i Damian, a pokud se jednalo o jejich zájmy, našli společnou řeč za pomoci dvou překladatelů poměrně rychle. S díky přijal i pozvání na večeři a po osmé hodině už se s Edou procházeli po nábřeží a spokojeně pozorovali život města. Nespěchali nikam a Damian se s radostí zaposlouchal do Eduardova vyprávění o všech památkách, které právě míjeli. Brzy ale začal být unavený, a tak usoudil, že by bylo načase se vrátit.

„Eduarde, dnes jsme splnili pracovní povinnosti a máme spoustu dalších dní. Chápu, že jste nadšený a nechci vás tak brzy tahat zpět na hotel, klidně se ještě procházejte, ale já už bych rád byl v klidu. Bolí mě hlava a potřeboval bych se vyspat.“

Eda byl také uondaný, souhlasil. Ačkoli byl nadšený z toho, že může dýchat amsterdamský vzduch prosycený řekou i slaným větrem vanoucím od nedalekého moře, sám být nechtěl. Vklouzli ještě do malého obchůdku, kde nakoupili nezbytnou kávu i nějaké drobnosti na snídani. Uvnitř jejich malého království už byl Damian schopný se jen posadit a tiše trpět. Eda mu uvařil kávu a starostlivě se na něj zadíval, když Damian ještě horkou černou tekutinou zapil prášek proti bolesti.

Věděl, že Damian nemá rád, když k němu přistupuje vestoje a nutí si jeho pozornost, chtěl se mu ale zadívat do tváře, a tak si k němu klekl, zvedaje k němu hlavu. Zvolna mu položil dlaň na čelo. Bál se, jestli s ním není něco vážnějšího. Už od oběda byl nějaký špatný. Pak se zadíval na platíčko, které držel.

„Vy ty prášky asi jíte poměrně často, že? Je vám něco? Nějaká vrozená indispozice, o které bych měl vědět? Tohle není poprvé, co vás vidím takhle špatného. Hádám, podle toho, jak si ten prášek berete, že jste poměrně zvyklý. Jenže prášky na bolest nejsou řešení, jestli jste nějak nemocný, měl byste možná zajít k doktorovi,“ navrhl starostlivě. „Já doktor nejsem, ale krom rýmy, která by se vám rozhodně nerozjížděla tak dlouho, může mít bolest hlavy i docela závažné příčiny. Ty tedy neznám, nikdy jsem se tímhle nezabýval. Vím jen takový ten základ – stres, únava…“ Nepatrně se zamračil. „Pil jste vůbec dneska něco?“

Nepotřeboval odpověď. Ráno jim na letišti sebrali veškerou vodu, žádnou svoji tedy neměl. Té, kterou koupil Eda pro ně pro oba, se ani nedotkl, místo toho si koupil kávu. U oběda, ano, tam si tu malou skleničku dal, to ale nebyla ani trojka a zapil ji dalším hrnkem kávy. A u večeře nepil vůbec nic. Ani ten prášek teď nezapíjel vodou. Kdykoli ho Eda viděl něco pít v Praze, byla to černá káva.

„Pane Krausi! Vy jste tak neskutečný…“ zamyslel se, rukama zběsile gestikuluje. Ze rtů mu pak přirozeně sklouzlo jedno z holandských zaklení, kterým byl jako dítě častován nesčetněkrát.

„Vy to splňujete úplně všechno! Únavu beru, moc jsme toho nenaspali, dnes. Ale vy to máte úplně stejně i doma. Jste vzhůru do noci, vstáváte brzy, nepijete a neustále se stresujete. Samozřejmě, že vás pak bolí hlava,“ káral ho energicky. Klekl si, aby byl očima na jeho úrovni. Odhrnul mu vlasy, zadíval se do tmavých hloubek a našpulil nespokojeně rty.

„Váš mozek trpí a vy ho ještě oblbujete, aby vám to nedával vědět. A to ani nemluvím o tom, že únavu řešíte brýlemi, které byste vůbec neměl nosit. Máte zdravé oči, vidíte dobře. Zničíte si je, zničíte se celý.“

Během posledních svých slov vytáhl ze skříňky sklenici, kterou mu naplnil vodou. Tu před něj pak postavil a založil si ruce na hrudi, rty stále nepatrně našpulené.

Damian se na něj zadíval téměř rozpustile s mírným pobaveným úsměvem a pak sklouzl jeho pohled na sklenici s vodou. Eda byl jako kvočna. Nicméně po jeho slovech si uvědomil, že má opravdu žízeň, a také to, že má jeho asistent pravdu. Za celý den toho moc nevypil. S těmi jeho ostatními výtkami byl také ztotožněn, nicméně ty mnoho omezit nemohl. Vzal sklenici a trochu se napil. Když uviděl jeho vtipně přísný výraz, vodu raději dopil, aby se na něj nesnesla další záplava pokárání. Byl jeho výstupem pobavený, ale navenek nic nedal znát.

„Budu si na to dávat pozor, pane Petiško, a koneckonců mám také vás. Nepochybuji o tom, že mě budete hlídat,“ pronesl naoko vážně, ale koutky úst mu jednou za čas ucukly od potlačovaného smíchu. Jeho výraz byl k nezaplacení. Možná by ocenil i fotografii, nechtěl ale jeho snahu udržet ho při zdravém rozumu nijak zesměšňovat. Ba naopak, když si uvědomil tu starostlivost v jeho tváři, byl potěšený. Kdy se o něj někdo takto staral? Ani nepamatoval – kromě Edy, který ho hlídá jako oko v hlavě už několik týdnů. Spílal mu za jeho nezdravé spaní na úzké pohovce, jeho ponocování, mnohdy ho přišel upozornit i do kanceláře, že už je čas na oběd. Byl jako jeho chůva, až na to, že on ji ve spoustě podstatnějších věcí potřeboval mnohem víc. A Damian se snažil a mnohdy mu tu chůvu opravdu dělal, stejně jako jeho bratr, protože na tak silný kalibr, jakým Eduard byl, by jeden zaměstnaný právník nestačil.

Eda byl spokojený, že se s Damianem nemusel hádat, vklouzl pod deku a sáhl po připravené knížce, která na něj už čekala na stolku.

Damian si jej ještě chvíli prohlížel. Měl tendence opět k němu přistoupit a stáhnout silný svazek dál od jeho očí, ale neudělal to. Nemohl se odtrhnut od těch modrých studánek, které rychle přejížděly řádky. Jednou za čas se jeho výraz pozměnil, nejspíš dle toho, co zrovna četl. V pravidelných intervalech si dlouhými prsty odhrnoval světlé prameny vlasů, které mu spadaly do očí hned ve chvíli, kdy s rukou sklouzl ke knize, aby otočil stránku. Damian měl chuť sám mu prohrábnout hustou kštici a pak promasírovat šíji skloněnou nad stránkami jakéhosi románu. Dál ve svých fantaziích ani nemusel pokračovat. Málem zaklel, když si uvědomil, co si sám svými představami způsobuje. A to ani nechtěl přemýšlet, jak to bude pokračovat, až spolu zalehnou do jedné poměrně dost úzké manželské postele. S tímto něco musel provést, ačkoli si svým neuváženým proslovem udělal solidní alibi. Jenže toto alibi bylo na ráno. Jak by vysvětlil ztopořený penis o půl jedenácté večer, kdy by měl mít tělo plně pod kontrolou?

„Jdu do sprchy,“ upozornil ho, a když zpozoroval jemné přikývnutí, vzdálil se. Byl sám, ne úplně, nemohl si dovolit příliš hlasité vyjadřování, ale sprcha by mohla utlumit jeho tiché sténání, které rozhodně nijak neovlivní. Odmítal přemýšlet nad tím, že masturbovat není zrovna hodné jeho výchovy, ostatně začínal si pomalu uvědomovat, jak byla ona výchova v lecčems pokřivená. Rozhodně bylo lepší se vystříkat teď než vyděsit Oříška jeho poměrně solidně rostlou erekcí někdy v noci v posteli. Taky by se docela rád vyspal, s postaveným ptákem se neusíná zrovna lehce. A pokud se sladký pan Petiška bude chtít přitulit v rámci své celoživotní frustrace z nedostatku dotyku a lásky, mohlo by to všechno dopadnout poměrně katastrofálně. Zkrátka měl tolik podnětů, že si musí ulevit, že už nemělo smysl na cokoli čekat. Zvlášť když jeho penis téměř škemral po uvolnění. Zmateně zamrkal, když se podíval do zrcadla a uviděl roztouženou tvář sebe sama. Přejel jemně svými prsty po celé délce a na poslední chvíli polkl zasténání. Vklouzl do sprchy a pustil si příjemně teplou vodu, takovou, jakou měl rád. Opřel se o kachličky, zavřel oči a pokračoval v ukájení svého těla i mysli. Představy v hlavě měly pramálo společného s ženami, nad kterými se jednou za čas ukájel v minulosti, když už tlak mezi slabinami byl nesnesitelný. Stačilo mu vybavit si svého Oříška – jeho chtíčem zrůžovělá líčka sálala horkem a rudé rty byly pootevřené. Zrychleně dýchal a z úst mu nepřetržitě plynuly lehké steny. Tělo se mu prohýbalo touhou, kterou mu způsoboval penis jeho milence zaražený hluboko mezi těmi rozkošnými malými půlkami.

Damian věděl, že to dlouho nevydrží, a za několik chvil provazce bílého štěstí opouštěly ústí jeho naběhlého penisu. Damian sklouzl podél zdi a pokoušel se uklidnit své zběsile tlukoucí srdce. Neměl ponětí, jestli při orgasmu nevykřikl, a pokud ano, netušil co.

K jeho štěstí, Eda neměl tou dobou příliš šanci jej slyšet. Kdyby zůstal v ložnici, pochopil by, co se ve sprše odehrává. Přestože byl zvyklý jen na vlastní sténání, chodil koneckonců na střední školu. Jednou z oblíbených činností jeho spolužáků bylo vysadit někoho na parapet, postavit se mu mezi stehna, v tandemu se pohybovat dopředu a dozadu a vydávat všechny možné i nemožné zvuky, dokud do třídy nepřilákají některého z profesorů. Plus bylo, že evidentně nebyli nijak homofobní. Mínus pak, že když Edovi došlo, co dělají – trvalo mu to nekřesťansky dlouho – měl tendenci rudnout. Díky bohu v době, kdy to Edovi došlo, to ty lidi pomalu přestávalo bavit.

Eda ale v ložnici nezůstal. Když Damian odešel, pomalu dočítal kapitolu a po posledním jejím slově knihu zavřel, pohled upřený před sebe. Potřeboval zpracovat vše, co se v knize stalo, jako to ostatně dělával vždy po nějaké důležité scéně. A když tak seděl, v pozadí tekoucí vodu a kolem sebe své rodné město, začaly na něj opět útočit vzpomínky a rozechvívající nostalgie.

Po nějaké době sebral deku, která byla složená v košíku u pohovky, a přesunul se na malou terásku. Zavřel za sebou dveře, aby dovnitř nevětral zimu, která od vody šla. Deka nebyla příliš silnou ochranou, to mu ale v tu chvíli nevadilo. Posadil se na zem, ignoruje obě křesílka, a zabalil se do té deky stejně, jako byl zabalený, když jej Damian ráno po té nešťastné noci přenesl z postele na vzduch.

Vzdáleným pohledem se zadíval na malebné domečky. V hrdle už zase vnímal ten knedlík, který se mu tam tvořil prakticky kdykoli pomyslel na cokoli, co s tím incidentem mělo něco společného. Vnímal tu úzkost, která jej obalovala v kombinaci s přetrvávající nostalgií, a lítostivě přemýšlel nad vším, co nyní zažíval a zažívat ještě bude.

Vážně to takhle bude každý večer? Ať už bude dělat cokoli, ať bude kdekoli. S Damianem nebo sám. Večer, po tom, co všechno odejde, zůstane jen on, Eda a jeho pocity. A ty pocity jej budou nutit plakat, jako by už neuběhlo tolik času, jako by se rány nikdy nezačaly hojit.

Vnímal tu bolest, kterou cítil, a spolu s ní i naději, že v Holandsku snad všechno otupí. Věřil, že jej ten pobyt vyléčí. Upínal se ke spoustě podobných pocitů. A nic z toho se nedělo. Naopak, ona teskná rána jako by se ještě rozšiřovala, nabírala na síle díky holandštině, kterou poslouchal, těm domkům, řece, jedinečné atmosféře. Být rozbitý doma bylo tak zvláštně tragické, tragičtější než být rozbitý někde venku, protože domov byl vždy bezpečným místem, na kterém by mělo být všechno v pořádku. Asi už takové bezpečné místo neměl. Rozhodně ne v Holandsku. Tolik se to tu změnilo.

A už zase plakal – tentokrát nad změnami, které se v jeho rodné zemi staly, i nad těmi, které musel podstoupit on sám. Nestál tu přece před tak dlouhou dobou, patnáct let tu žil a vnímal to město s pocitem, že ono zase vnímalo jeho. A teď najednou byl zpátky a nic nebylo jako dřív, pevná půda mu ujížděla pod nohama a nebylo možné to nijak zastavit. Zbývaly jen slzy.

Nechával si ty slané kapičky zvolna stékat po tvářích. Co měl se sebou dělat teď? Teď, když neexistoval žádný zázračný lék? Zbývalo mu vůbec něco, nebo byly ty ideály to jediné, co jej drželo při smyslech? Chtěl by se probudit, už dávno ale pochopil, že to nebylo možné.

Mohl sám sobě tvrdit, že je v pořádku, že už se bude jen smát. Mohl to opakovat, kolikrát chtěl. Nakonec stejně vždycky skončí takto. Zhroucený jako hadrová panenka. Bylo to tolik nespravedlivé.

Kolik rozbitých lidí asi chodilo po světě? Kolik jich bylo tady v Holandsku? Amsterdam byl jedním z nejšťastnějších měst Evropy. Asi sem vážně nepatřil.

Jenže už tu byl. Jednou se tu narodil, jednou se přestěhoval, jednou se zamiloval a jednou se krutě spálil. A teď s tím musel žít – on, jedině on, ať už za to mohl kdokoli. Anebo mohl plakat.

Teskně se usmál, na rtech slanou pachuť těch kapek. Ano, to mohl. Asi to byla nejlepší možná varianta. Dokud to bude bolet, bude plakat. A v mezičase se bude snažit být tak šťastný, jak jen to dovede. Nic jiného mu nejspíš nezbývalo.

Nezaregistroval moment, kdy jeho nadřízený opustil koupelnu. Když se sám vrátil do lodi, byl už celý promrzlý. Přestože se hodně snažil všechny stopy smýt, na očích mu stále bylo poznat, že se ty studánky ještě nedávno koupaly v slzách. Vytáhl z kufru pyžamo, našel dokonce i mýdlo a ručník, a sám se přemístil do koupelny, kde se v rychlosti dal do kupy.

Když si později lehal vedle Damiana, místnost osvětlovalo jen slabé světlo lampičky. Mezi oběma muži panovalo ticho. Tušil, že mu jeho společník chce dát prostor. Byl tak starostlivý. Vždycky.

„Myslím, že vám zítra skočím do obchodu – pro láhev vody – litrovou. Abychom přesně odměřili, kolik jste toho za den vypil. Mohl bych vám koupit nějaké bonbónky, abyste se jimi mohl krmit stejně jako těmi prášky. Ale spíš vás vezmu na kakao a na vafle…“ zamyslel se unaveně. Složil si paži pod hlavu, aby na muže viděl, a líně se pousmál.

Damianovo obočí povyskočilo vzhůru, ale jemný úsměv mu oplatil: „Chcete mě hlídat? Jako malého kluka? Dobrá, myslím, že tohle bych vám mohl dovolit.“

„Výborně. Nebudete litovat. Mimochodem, to slovo, kterým jsem vás předtím počastoval – možná ho budu používat častěji. Sedí k vám,“ zamyslel se, vzpomínaje tak, jak Damianovi vyčinil. Když viděl, že na něj muž hledí krapet nechápavě, jeho unavený úsměv se ještě rozšířil. Zavřel oči.

„Pannenkoek. Říkala mi tak Lotte, když jsem večer nechtěl jít spát. Znamená to palačinka… nebo lívanec,“ vydechl spokojeně, napůl ve snách. „Docela se to na vás hodí. Když už nechcete přijmout roztomilý, mohl byste být sladký…“

„Proč mi tohle děláte?“ povzdechl si Damian, víc sám pro sebe, než že by potřeboval znát od něj odpověď. Byl by pro něj klidně vídeňský Sacher, kdyby to k něčemu spělo. Dokázal by být tak sladký, až by to zavánělo diabetem, ale tyhle sladké řeči bez možnosti slastného milování ho jen ranily.

Zakroutil hlavou, ale neřekl dál nic, nemělo smysl se s ním hádat. Stále však neměl ponětí, čím tak na něj působí. Jeho ostře řezaná tvář, věčně se mračící, bez úsměvu, pro většinu spíš evokovala citrón, sám by se přirovnal k černé kávě, tmavé, hořké… ale už se smířil s tím, že nedokáže dohlédnout za myšlenky, které se honily tomu klukovi hlavou.

Zdálo se mu, že je hodně unavený. Jeho oči působily ospale, a přestože si z Damiana dělal legraci, vypadaly smutně.

„Jestli si chceme zítřek užít, měli bychom jít spát. Dobrou noc.“