Kauza Eduard 14.

Dalšího dne měl Viliam napilno. Přesvědčit svou babičku, aby si na vnuka našla čas i v pracovní době, nebylo zase tak náročné. Ostatně, Magdalena Krausová beztak chodila do práce spíš proto, aby se mohla těšit z Damiana, než protože by skutečně toužila dál pracovat – alespoň mu to tak připadalo. Před ní to samozřejmě nikdy neřekl. I přes to, jak mu zavařila, ji měl rád. Byla jediným člověkem, kterého kdy považoval za rodiče, a jako jediná se z rodiny skutečně radovala z jeho úspěchů, přestože Damian mu nikdy nenechal víc jak pět sekund slávy a hned vzápětí se vytasil s tím, co on v té oblasti zvládl – a následně byl oceněn.

Přesvědčit babičku, aby pro něj našla ozdoby, které kluci kdysi utvářeli, pak také nebyl problém, notabene když jí řekl, že je hodlá dát Damianovi jako takovou vzpomínku na dětství. Viděla v tom snahu se usmířit. Nechal ji při tom.

Těžké nebylo ani najít v krabici plné vzpomínek dlouhatánský řetěz, který Damian vyráběl snad týden. Byl charakteristicky olepený, příšerně barevný, jak si jej pamatoval. To těžké mělo teprve přijít. Byl to pohled do Eduardova obličeje, když do jeho bytu přišel. Ten kluk s sebou přinesl sklenici medu.

„Nejsem žádná charita. Nemusel jsi nic kupovat,“ odtušil ostře Viliam. Eda se na něj nechápavě zadíval.

„Ale vždyť vy peníze nemáte, sám jste to říkal.“ Chvíli na sebe hleděli. Nevinnost v klukových očích mu napovídala, že svou poznámku nemyslel zle, což Viliama dovedlo šokovat. „Nemyslel jsem, že byste byl charita, že byste potřeboval peníze. Ale vypadal jste, že byste si jím rád osladil čaj, no, a sám mi pomáháte, chcete mně a Damianovi udělat nádherné Vánoce, přestože sám bratra nemáte moc v lásce. Víte, viděl jsem, jak na něj koukáte, a i jak on kouká na vás. Je mi jasné, že byste to pro něj nikdy sám od sebe neudělal. A stejně jste mi to slíbil. Med je hloupost, kterou jsem mohl udělat, abych zase pro změnu zpříjemnil den vám.“

Ta filozofie byla svým způsobem neskutečně čistá. Úsměv na rudých rtech pak onu čistotu jen podtrhl.

„Mohl bych to vidět?“

„Ale jistě.“

Netrvalo dlouho a Eda držel krabici plnou ozdob. Viliam mu do rukou vložil řetěz, z něhož byl Eda nadšený, držel jej, jako by to byla svátost, což Viliam moc nechápal. Sám mu to pak vysvětlil. Držel v ruce kus dětství, kus minulosti. To bylo přece samo o sobě nádherné.

Skutečná rána pod pás ovšem přišla až o něco později. Eda se dostal i k jeho ozdobám, které si tedy Viliam mínil nechat pro sebe. A byl uchvácen.

„To je… páni. Já nikdy nemaloval ani nekreslil, takže to nejspíš neocením, jak bych měl, ale… kolik že vám bylo? Deset let? Ty postavičky jsou propracované, detailní a hezky barevně sladěné.“

Viliam znal podobné pochvaly. Lidé mu často chválili jeho práce, to ano. Ale ty, které vytvářel, když byl ještě dítě? Přemohl jimi Damiana, jistě. Ale tím končil. Děda v něm nikdy neviděl potenciál.

„To nic není. Každé druhé dítě umí kreslit.“

„Každé druhé dítě také umí běhat. A ne každý vyhrává závody.“

„V kreslení se závody nepořádají.“

„Vidíte. A stejně dovede zapůsobit.“

To ano. Na Viliama umění vždy působilo. Netušil, odkud to přišlo, z čista jasna ale pocítil nutkavou potřebu ukázat mu víc, předvést mu, kam se v životě dostal. Jen to zkusit.

„Pojď,“ kývl na Edu. Přešel ke dveřím, které dělily jednu místnost od druhé, a ty pak otevřel, vpouštěje mladíka dovnitř. Před nimi se ukázal jeho ateliér v plné kráse, místnost s barvami a plátny, ale také už hotovými obrazy, abstraktními i realistickými. Některé výjevy sám vymýšlel.

Pohled, který mu Eda věnoval, donutil jeho srdce bít o něco rychleji. Ani si neuvědomil, že je sám dojatý, když své kousky předvádí. Bylo to do jisté míry neskutečně důvěrné. Možná by to neudělal, kdyby věděl, jak důvěrné to bude. Ale on to chtěl zkusit. Zjistit, co na to řekne. Vidět, co udělá. Chtěl vědět, jestli mu bude rozumět.

„Víte… nechápu, proč se s Damianem nebavíte. Věřím, že jste si museli udělat něco hodně zlého, ale stejně to nechápu. On je tak logický, jako právník má k tomu předpoklady. Věřím, že je velmi inspirující a že byste se toho od něj mohl hodně naučit.“

To zabolelo. Viliam před tím klukem málem zabouchl dveře.

„A že by se on naopak mohl hodně naučit od vás.“

Všechny nepříjemné pocity byly na lusknutí prstu pryč. Bylo to poprvé, kdy někdo navrhl, že by bezchybný Damian mohl v něčem pokulhávat – a že by v tom mohl pokulhávat zrovna za ním. V něčem podstatném, v něčem životním.

„Musíte mít nádherný vnitřní svět, když dovedete takhle malovat. Tím nemyslím nádherný ve smyslu růžový. Nádherný, jako promyšlený. Detailní. Pošramocený. Ale nádherný.“

„Víš co?“ odtušil Viliam, pozoruje jeden z obrazů, na kterém zrovna zakotvily i Eduardovy oči. Ten na něj přesunul pohled, očekávaje pokračování. „Přestaň mi prosím vykat.“ Sám mu začal tykat, protože se mu líbila ta převaha, kterou díky tomu pomyslně měl. Teď začínal mít dojem, že ji vlastně nikdy neměl. Že to celou dobu bylo poměrně hloupé. Chtěl to nějak zachránit.

Eda se na něj usmál. Snad se to povedlo.

Původně to neplánoval, ani ale netušil jak a zůstal s Edou až do večera. Posadili se spolu do ateliéru, jeho nový přítel měl spoustu otázek na obrazy a Viliam se snažil odpovědět, jak nejlépe dokázal. Povedlo se mu za rozhovor mnohokrát rozmluvit Edu, získat z něj spoustu informací a mimo jiné také párkrát nabýt dojmu, že jej ten kluk považuje za debila. Zjistil, jak se Eda vyjadřuje, také si ale všiml, že mu evidentně nechce nijak ublížit. Byl zvláštní. Velmi zvláštní. Možná trochu jako on. Ani Viliam nebyl takový, jakého si ho jeho rodina přála. Jakého si ho přála společnost.

Byl hodný. Přestože on k tomu předpoklady také neměl. Prostě byl, jen tak, jako by to šlo zcela přirozeně. Neznamenalo to, že by Viliam začal být hodný také. Ale když mu koncem dne chtěl předat barevný řetěz, ruka se mu na poslední chvíli zastavila.

Zaváhal. Pevně stiskl rty k sobě, odhodlán to udělat. Neudělal.

„Do hajzlu se vším! Nesnášim ho, je to příšernej spratek, i po těch letech,“ zaklel a zajel si rukou do vlasů, „ale tohle ti udělat nemůžu.“

Odložil řetěz zpátky do krabice a věnoval Edovi krapet rozpačitý pohled. Ten kluk byl esence nevinnosti. Cosi na něm bylo až moc speciální, aby to zabil. Možná to svět dřív nebo později udělá. Možná to udělá dokonce Damian. Ale vědomí, že na světě existuje někdo jako on, dodávalo Viliamovi naději, že ne všechno se řítí do sraček.

„Co se děje?“

Povzdychl si.

„Damian by nebyl rád. Totiž… hele, tohle se vysvětluje blbě, takže kdyžtak nesmíš rýpat, kdyby to nebylo jako z knížky,“ nadhodil. Eda cítil, že to nebylo myšleno zle. Přestože to byla krapet rýpavá poznámka, byla vyslovena jemně. Snad až s náznakem přátelství.

„Jako dítě jsem byl poměrně… talentovanej, co se týkalo kreslení, jak už jsi viděl, i jiných uměleckých věcí. Damian hraje na cello, to už asi víš, ale u toho končí. Na výtvarku nikdy nebyl. Tohle byla všehovšudy jediná věc, ve který jsem ho kdy před prarodiči skutečně porazil.“ Do hlasu mu na chvíli prosákla hořkost. Potlačil ji s pohledem do světlých očí. „Prostě, na stromek se dostaly moje ozdoby a můj řetěz, ačkoli on na tom svém strávil slušnou dobu. Od toho dne na výtvarný cokoli nesáhl. Nebude rád, že jsem ti to dal, a nebude rád, že to uvidí. Chci mu vrátit všechny ty roky, který jsem nebyl nic moc víc než brácha budoucího advokáta a ředitele mega společnosti. Ale neudělám to skrz tebe. To si nezasloužíš.“

Tak trochu čekal, že ho Eda pošle do háje. Zdálo se mu to celkem logické, ač byl sám se sebou nadmíru spokojen. Rozhodně ale nečekal, že ho Eda pevně obejme.

Překvapeně zamrkal, jako toho dne už snad podesáté. Tolik nových věcí.

„Děkuju,“ vydechl blonďáček. Věděl, jak snadno se s ním manipuluje, a věděl, jak jednoduché je mu lhát. Do jisté míry se za to ani nezlobil, ne na cizí lidi. Ale takovéto přiznání bylo něco, co zkrátka nemohl neocenit. Byl to smířlivý krok vpřed. Dojal ho.

Věděl, že někdo, kdo byl Damianovým bratrem, nemohl být jen špatný. A nyní, po odpoledni, které s ním strávil, začínal mít dojem, že byl víc než to. Že byl daleko hodnější, než působil. Možná jako Damian. Možná úplně jiným způsobem, ale přesto – takových lidí si bylo třeba vážit.

„Stejně si to vezmu. Je to vaše dětství, je to minulost. Té je potřeba si vážit.“

„Kdyžtak to můžeš hodit na mě, kdyby něco. Já už to asi unesu,“ mrkl na něj Viliam, smířený s tím, že by bratra mohl naštvat alespoň tak. Silně se mu ulevilo.

„Já to zvládnu. Ale děkuju ti. Víš, dovedete být s Damianem stejně roztomilí. Je to hezké.“

Viliam ještě dlouho do noci nad touhle poznámkou přemýšlel. Za boha se nemohl rozhodnout, jestli byl šťastný, že je sám Damian Kraus považován za roztomilého, nebo vykolejený, že je za něj považován on. Možná od obojího trochu. Ale skousl to. Koneckonců, nic jiného mu nezbývalo. Eda ho až příliš zaujal, aby ho jen tak zatratil za jedno hloupé slovo. Navíc, jestli stejně mluvil i s Damianem, bylo to celkem vtipné.

 §§§

Damian v předvánoční době téměř zapomněl na své trápení. Tři dny strávil pracovně v Německu, všechny ostatní povinnosti se snažil dodělat před tím, než začnou vánoční svátky. Přestože minulé roky v tu dobu pracoval, letos se mu do toho nechtělo. Věděl už sice, že děti o prázdninách domů nedostanou, ale to ještě neznamenalo, že si je nemohou vzít přes den. Tohle omezeno nebylo a Eduard mu dost nevybíravě naznačil, že by ho nerad viděl onen týden před Silvestrem v zápřahu. Poslechnout ho nemusel, přesto mu chtěl vyhovět. Absolvoval i dvě psychologická sezení a další s jiným psychologem bylo naplánováno pár ní před Vánoci. Měli se sejít v domě a přítomna měla být i sociální pracovnice, která chtěla zkontrolovat, zda je bydlení pro děti vyhovující.

Takže po nocích nejenže pracoval, ale v mezičase, kdy už neviděl na písmenka, povytahoval z krabic všechno, co nakoupil už tenkrát, a spolu s Eduardem začali tvořit dětský pokojík. Už několik týdnů měl Damian dojem, že Eda dospěl, když ho ale viděl, jak nadšený je z dětského vybavení, které mu firma přivezla pro Luise, pochopil, že ten kluk nejspíš opravdu nedospěje nikdy. Eda mu nakoupil knihy ve španělštině a zoufal si, že knihovnička, která byla původně jen pro jedno dítě, je nedostačující. Damian to vzdal. Vrazil mu ruky jednu z debetních karet a dal mu volnou ruku. Věřil, že pokud jeho asistentovi opravdu o něco jde, nezkazí to.

V ten den, co měly přijít sociální pracovnice, ho ale poslal pryč. Nemínil mu vysvětlovat, proč mu minule to hostitelství neprošlo. Nemusel to vědět. Taky nemínil riskovat, že Eduard vypustí z úst nějakou kravinu. Koneckonců on tu oficiálně nebydlel. Zkrátka měl dojem, že jeho přítomností by se všechno jen zkomplikovalo.

Jedno odpoledne se coural po přelidněném obchodním domě a přemýšlel o dárcích. Edovi něco dát musel. Za jedno ho tížily mírné výčitky, že zapomněl na jeho narozeniny, a potom – neříkal si před časem, že by si zasloužil pěkný Štědrý den? I Damian by si ho zasloužil.

Procházel zrovna kolem Luxoru – jistě, co jiného by Eduard víc ocenil nežli knihu. Otázka byla jakou. Ten kluk hltal všechno, co mělo text, přesto Damian neměl ponětí, co už četl nebo co dokonce vlastní ve své obsáhlé sbírce. Usoudil, že nejlepší bude, když si vybere sám. Koupil dárkový poukaz. Tedy jmenovitě tři. Tisícikorunová poukázka mu zkrátka přišla při jeho spotřebě málo.

Dětem pak nakoupil praktičnosti, na což byl celá léta zvyklý, a přestože ho to jako dítě mírně iritovalo, později, někdy okolo desátého roku, už začal tyto dary oceňovat. Zvlášť když pocházely převážně ze salonu SchneideR, který tehdy vlastnil Juliánův otec.

Jiné, pro děti mnohem příjemnější dárky, objednával spolu s Helenou a Eduardem po internetu. Nemínil se zaměřit jen na ty dva, jako každý rok koupil mnoho drobností pro všechny děti.

Do Štědrého dne zbývalo už jen pár dnů. Další den už do práce nemusel. Byl ve skluzu s pečením cukroví, které slíbil Magdaleně a věřil, že ani Eda nepohrdne jeho uměním. Cítil se volný a vážně se těšil, že si odpočine. Plánoval si, že stráví celé dny se psy nebo s dětmi. Bude péct a balit dárky, dodělá pokojík pro Elišku a Luise. Počítal také s tím, že i Eda bude trávit spoustu času mimo dům. Byly svátky, jistě bude chtít volno trávit se svou přítelkyní…

Bodlo ho u srdce. Stále s tím nebyl plně smířený, přestože si neustále do hlavy vtloukal, že takto je to vlastně nejlepší. Eda by s ním nebyl šťastný. Určitě si našel spřízněnou duši, se kterou celá odpoledne probírají literární díla a novinky na knižním trhu. Mimo jiné. Byl si jistý, že cudným životem určitě nežijí. Damian se cítil mizerně. Nevěděl, jestli mu to závidí, nebo jen stále nesmyslně doufá.

Domů přijel až v podvečer. Přes den bílá nadílka udělala břečku na cestách, ale na jejich kousku světa se třpytivá nadýchaná peřina pyšnila čistotou a neposkvrněností. Nešel ani dovnitř a chopil se lopaty. Po pár metrech už jen lítě nadával a zapřísahal se, že si nakonec tu frézu koupí. I kdyby ji měl použít jen jednou za pět let…

V domě se svítilo a před vchodem byl sníh vzorně uklizený, čemuž byl rád. Oklepal boty a vytřásl z vlasů pár zbloudilých vloček, které se znovu začaly snášet z tmavé oblohy. Uvědomil si, že děti musí být nadšené. Snad to za těch pár dní nestihne všechno odtát.

Vklouzl do předsíně. Ovanulo ho horko a vůně lívanců. Houkl pozdrav do kuchyně a vstoupil do haly. První, co ho upoutalo, byl velký strom, ozdobený a svítící, jako by onen posvátný večer měl být už dnes.

Na druhý pohled ale zpozoroval něco, o čem si myslel, že to už nikdy neuvidí. Poznal ho, bezpečně… Bylo to jedno z mála jeho kreativních tvoření z dob, kdy měl ještě na tohle entuziasmus. Snažil se tenkrát, strávil nad tím hloupým papírovým řetězem dvě odpoledne, načež mu bylo netaktně sděleno jeho mentorem, že takovou hrůzu rozhodně nemohou vystavit ani nad dveře jejich pokojíků, natož že by skončila na stromečku. Jako dneska viděl, jak se jeho bratr ušklíbl a dal mu velice okatě najevo, že je lůzr a že by se už o nic takového nikdy neměl pokoušet. Utekl tenkrát do pokoje a tam potichu zuřil a sliboval si, že až se bude muset vrátit k večeři, ten řetěz zničí. Později ho už ale nenašel, a tak soudil, že to za něj udělal jeden z prarodičů. Měl vztek na všechny… Nejvíc na Viliama, který jen zářil a dmul se pýchou, když prarodiče, ale hlavně mnohé návštěvy obdivovaly jeho ozdoby, na nichž byly detailně vyobrazeny motivy Vánoc, stejně jako z keramiky vytvořený betlém se všemi zvířátky, třemi králi, Marií, Josefem i Ježíškem v jeslích. V duchu musel připustit, že byl nádherný, nikdy v životě by to ale bratrovi nepřiznal. Ani v devíti letech, kdy se to stalo, a rozhodně ani dnes. Ale věděl to. Jeho bratr měl talent. Jen ho nejspíš neuměl prodat.

Strhl řetěz ze stromku tak prudce, až se jedle zakymácela, a odhodil ho pryč, jako by se ho štítil.

„Petiško! Co dělá ta příšernost na vánočním stromku?“ pronesl temně, když Eda vyhlédl z kuchyně. Použil dědova slova – vždyť on měl přece tenkrát pravdu, jeho ozdoba byla naprosto příšerná.

„Opatrně!“ vydechl Eda, jako by snad mužova slova ani nezavnímal, a přihnal se k barevné změti papíru a lepidla, kterou si vzápětí zvedl na úroveň hrudi a jemně na ni přitiskl. Jako by šlo o svátost, se kterou je třeba zacházet s jemností. „Musíte být opatrný. Nesmí se zničit.“

Až po těch slovech jako by si pořádně přebral, co mu pan Kraus vlastně říkal.

„Proč příšernost?“ zeptal se, ve tváři naprosto nevinné nepochopení. Přešel ke stromku. „Víte, když ještě žili oba moji rodiče, Vánoce jsme slavili, ale oni vždy nakoupili pár plastových ozdob, světýlka a hvězdu a tím skončili. Vždycky jsem chtěl nějaký podobný stromek. Mám rád ty ozdoby, to, že je na nich vidět práce, pečlivost. Nic, co vám stroj vyplivne dvacetkrát do minuty. Možná jsem jich mohl vzít víc, ale na to jsem neměl peníze a přišlo mi, že to možná ani nebude nutné…

Chtěl jsem nějak dozdobit prázdná místa a tohle se mi zdálo ideální. Celý ten stromek je pak spousta vánoční práce a nálady. Krom toho, tohle je vaše dětství. Nemělo by se na něj zapomínat. Když jste si v sobě uchoval tolik hezkých věcí jako dospělý, musel jste být úžasné dítě.“ Jemně se pousmál, zatímco papírové kroužky v rukou rovnal, připraven je na jedli vrátit. Byl z nich nadšený.

„Nebyl jsem úžasné dítě!“ rozkřikl se Damian a hned nato se zarazil. „Vlastně si nepamatuji, že bych kdy vůbec dítě byl.“ Nechtěl o tom mluvit a nemínil se mu svěřovat. Ty Vánoce pro něj byly strašné a po nich nastal zlom v jeho pohledu na svět. Chtěl všem dokázat, že není k ničemu, že dokáže mnohem víc věcí než jeho bratr a jeho hloupé obrázky a dětské výtvory. Zapřísahal se, že už nikdy nikoho ze své rodiny nezklame. V ničem… A přestože ten odporný řetěz byl jen nesmyslný ukazatel jeho selhání, nedokázal se s tím smířit ani po letech. Tento jeho výbuch byl toho důkazem. Viděl před očima ty pohrdavé pohledy ještě dnes, ta slova, která tenkrát tak bolela. Už to nikdy nechtěl zažít. Dnes věděl, že to byla pouhá maličkost, vůbec o nic nešlo, přesto křehká duše dítěte trpěla a už nikdy opět nechtěla dojít k takovémuto ponížení. Měl by se od toho oprostit, ale stále cítil tu hořkou pachuť prohry a ponížení.

Ale teď měl možnost se toho zbavit. S pomocí Eduarda. Byl dospělý, prokázal úžasný potenciál v jiných věcech a byla by hloupost si myslet, že dokáže být nejlepší ve všem. A Edovi se ten řetěz líbil. On se nedokázal přetvařovat, a poslední, co by ten kluk udělal, by bylo, že by mu cíleně mazal med okolo úst.

„Dělejte si, co chcete. Je to váš stromek… Jen mi řekněte, kde jste to vzal? Myslel jsem, že ho děd vyhodil,“ řekl už smířlivěji a přistoupil k Edovi, aby vzal kousek papírového řetězu do rukou. Přejížděl po miniaturních sněhových vločkách, které byly nalepeny na páscích, a usoudil, že pokud jeho ozdoba neleží vedle bratrovy, zase tak špatně nevypadá.

„Vyhodil?“ zvedl Eda oči krapítek vyděšeně. „Jak by mohl? Copak vy byste někdy vyhodil něco, co by pro vás vyrobila Eliška?“

V první chvíli měl zvláštní dojem, že jej Damian nebude chtít nechat je dva přirovnat. Zdálo se to zvláštně nesprávné. Jenže proč? To nemělo důvod. Mohl je srovnat, a mohl srovnat jakékoli jiné děti, které v tomto spojovala čistota jejich věku.

Damian se na něj nesouhlasně podíval.

„Cože? Samozřejmě, že ne. Už kdysi jsem vám říkal, co mi nejvíce dělá radost. Tehdy jste to nemohl vědět, ale poukazoval jsem na většinu drobností, co pro mě vyrobila Eliška. Nesrovnávejte mě s mými prarodiči. Nejsem jako oni, ačkoli mě o tom většina lidí ubezpečuje. Neznají je a neznají ani mě. Vy jste se s mým dědem nikdy nepotkal, proto vám toto nemohu vyčítat. Přesto měl v lecčems pravdu, ta ozdoba ho přesvědčila o tom, že jsem v kreativním tvoření naprosto nemožný.“

„Ale pane, nikdo se přece nenarodí jako umělec. Neceníme si dětské výtvory, protože by byly geniální, ale protože jsou dělané od srdce. Jsou důkazem, že jsme se byli schopni něčemu od srdce věnovat, že jsme se v tom rozhodli trochu zlepšit. To je přece úžasné. Kdybyste měl soudit všechny pokroky dětí v domově tímto způsobem, všechny ty děti byste zkritizoval a docílil tak maximálně toho, že už to nikdy znovu nezkusí. Nikdo nejsme experti, a i kdybychom byli, děti nepotřebují být hodnoceny experty. Potřebují někoho, kdo je má rád. A někdo, kdo je má rád, by jim nikdy neublížil za snahu udělat ostatním krásné Vánoce,” pokusil se vysvětlit Eda a natáhl se, aby ozdobu vrátil na stromek.

„Proč mi všechno tohle vykládáte? Já to přece vím. Trávím mezi nimi dost času, abych věděl, jak je pro ně důležité jakékoli pochopení, pohlazení a pochvala. Vím to i z jiného důvodu, ale o tom bych nerad mluvil.“

„No možná právě proto. Víte, mrzí mě, že mi o tom všem nechcete povídat. Měl bych vás jako dítě určitě rád. Ty vzpomínky bych měl rád. Ale když to nechcete dovolit mně, měl byste se mít rád alespoň vy sám. Stojíte za to.“

Pečlivě ozdobu na větvičkách urovnal.

„A je to i váš stromek. I vaše atmosféra, i vaše Vánoce. Tím na vás teda nechci házet povinnosti, nenapadlo by mě vám po Vánocích říct, že když je to i vaše jedle, musíte ji odnést. Je teda pravda, že bych to možná ocenil, protože je docela těžká a povedlo se mi odřít si ruce,“ rozmluvil se a zastavil se až v tu chvíli, když si všiml, že na něj Damian hledí typickým výrazem „a jéje, přijde něco děsivého“. Začínal se ten výraz učit rozpoznávat.

„A dal mi ho Vili. Za med. Myslím, že ho vyprosil od vaší babičky.“

Damian pevně stiskl rty k sobě a na čele se mu vytvořila vráska.

„Aha, takže odtud vítr vane. Pochopil jsem. Zajímavá taktika, jak zatít do živého,“ zamumlal si jen sám pro sebe. „Vyřiďte mu, až s ním zase budete, že je to slabá munice. Nemůžu vám zakázat se s ním scházet – Bůh ví, že přátel moc nemáte, jen nevím, jestli zrovna on vám opravdovým přítelem bude. Nějak mám dojem, že se chce přes vás dostat ke mně. Že vás využívá. Určitě už jste si vyslechl spoustu úžasných historek, a vlastně se divím, že se ještě s takovým parchantem, jako jsem já, bavíte. A nevymlouvejte mi to. Je mi jasné, že jste se o mně bavili, a dovedu si představit, co všechno vám o mně navykládal. A je mi to vlastně jedno, vy sám máte vlastní rozum. Ale buďte tak hodný a nezmiňujte se o něm v mém domě. Aspoň toto pro mě můžete udělat.“

Eda naklonil hlavu na stranu, snaže se pobrat jistý rozpor, který v těch slovech mohl vnímat. Moc mu to nešlo.

„Vy jste se na něj přece zeptal. Já se s ním nijak nescházel. Potkal jsem ho, když jsem nakupoval ozdoby – úplně náhodou. Myslel jsem, že je vy, takže jsem na něj začal mluvit, a pak to šlo tak nějak samo. Ale moc mi toho o vás nepovídal. Vlastně vůbec nic. Spíš se ptal. Chtěl vědět všechno možné o vás, když zjistil, že s vámi bydlím.“

Damian se začal mračit čím dál víc. „Aha, takže jste spolu o mně nemluvili. Jen se vyptával, jistě,“ podotkl sarkasticky. „A vy jste se mu svěřil, že máte teplé místečko u mě v domě. To ho muselo potěšit, že jsem takový dobrák. Vždycky si to o mně myslel. Žádám vás – pokud to bude možné – nestýkejte se s ním. Nemám zájem, abyste mu dával zbraně do rukou, a nepochybuji o tom, že by vám byl schopný ublížit. Ne fyzicky, nebojte se. Jen bych nerad, aby se vám zbořily krásné představy, které jste si o něm jistě stihl vytvořit. Hýčkejte si je, dokud můžete. A jestli vás bude někdy kontaktovat, nebo se jen někde náhodně potkáte, nesdělujte mu o mně žádné informace, nepřeju si to. Zapamatujte si dobře, o co jsem vás žádal!“

Damian mluvil klidně a věcně, ale uvnitř něj to vřelo. Netušil, že jeho drahý bratr dokázal být takový parchant, že do svých intrik zapojil i nevinného člověka. Viliam vůbec netušil, jak moc je Eda citlivý a jak moc by ho zapojení jako bílého koně v jejich neshodách mohlo ranit.

Kdyby Eda nebyl zmatený, nejspíš by si všiml, jak atmosféra kolem nich nebezpečně zhoustla. Touha pokládat otázky však převažovala. Damian jej nenechal domluvit, to zaprvé, a zadruhé, nerozuměl jeho reakci.

„To ne, chápete to špatně. My o vás vážně skoro nemluvili. Tedy ten druhý den, když jsem u něj byl. Jen když mi říkal, proč pravděpodobně nebudete nadšený z toho řetězu, to jo. To už se ale neptal. Ten první den se ptal, když mě bral k sobě, ale mluvil o vás jen v tom obchodě. Je pravda, že jsem mu ze začátku moc nerozuměl, řekl něco o tom, že bych vám měl utírat zadek, což myslím, že zvládáte sám, ale trochu mě to zarazilo, protože i vy jste kdysi zmiňoval něco podobného, a tak jsem přemýšlel, co to na mně tolik křičí…“

Damian stisknul ruce v pěst a zatnul zuby. Cítil, jak jím cloumá vztek.

„Ne! Vy to chápete špatně! On mi chce co nejvíc ublížit a vybral si na to vás. Copak nechápete, jak je manipulativní? Jaký je to parchant a jde přes mrtvoly? Není mu nic svaté a využije každé příležitosti. Pokud mu chcete věřit a scházet se s ním, pak to samozřejmě dělat můžete, ale v tom případě si my dva nemáme co říct. Nechci vás dostávat do nějakých patových situací ani nijak vyhrožovat, ale v případě, že dáte přednost mému bratrovi, poprosil bych vás, abyste se odstěhoval. Hned ve chvíli, kdy si něco najdete. Nechápejte mě špatně, ale já nemám zapotřebí se dívat, jak vás proti mně štve a promiňte mi to, ale bojovat s ním, když si z vás udělal zbraň, rozhodně nebudu. Můžeme se zase vrátit do fáze, jako jsme byli před pár týdny. Uvidíme se jen v práci a veškeré soukromé záležitosti si budeme řešit každý sám. Myslím, že i pro vás to bude osvobození. Pokusím se najít rychle nějaké přijatelné bydlení a půjčím vám na kauci. Pak aspoň nebudete muset přemýšlet, jestli za mnou máte jít na toaletu, abyste mi pomohl s očistou. A vy se nebudete muset cítit svázaný. Pak si pro mě za mě z něj udělejte přítele a bavte se, o čem chcete. Ale nikdy – nikdy jeho intriky nepoužijte proti mně!“

Damian stál s rukama v bok a chladným pohledem skenoval bledý obličej, na němž se zračilo zděšení. Nepochopil ho, a když nad tím tak přemýšlel, ani ho pochopit nemohl. Neznal všechny okolnosti, které daly vzniknout nenávisti, kterou mezi sebou bratři měli. Nerad ustupoval a možná by měl bojovat, ale pokud od sebe Edu odstřihne, vezme Viliamovi vítr z plachet. Ne všechen, ale mnoho. A drobný vánek dokáže ukočírovat. Nechtěl, aby se Eduard dostal mezi mlýnské kameny Krausovic mlýna. Nezasloužil si to.

Eda překvapeně zamrkal. Tón, jakým pan Kraus mluvil, jeho ledový pohled i celý postoj jako by naznačoval, že se muž připravuje k divoké bouři. Hádali se?

Ta myšlenka blonďáka zaskočila. Hádali! Ale proč?

„Pane, vy si to nenecháváte doříct. Takhle to nebylo, neudělal si ze mě žádnou zbraň, necítím se svázaný. Přece byste mě nevyhodil, vy ne! Mluvili jsme, to ano, udělal mi čaj a pak jsme spolu seděli a povídali si. Ale není můj kamarád, teď, a nevěřím mu tak jako vám. Zatím. Je pravda, že jsem mu řekl, že byste se od něj mohl něco naučit, což si i myslím, ale to jsem nemyslel nijak špatně nebo proti vám. Každý se má od jiných co učit. A taky jsem srovnal váš vkus, ale to taky není nic proti vám, naopak, to je přece skvělé. On je úžasně talentovaný, je fajn mít stejný vkus jako nějaký umělec,“ snažil se obhájit, u čehož začal gestikulovat do vzduchu. Přestal, když málem převrhl majestátní jedli i se všemi ozdobami. To by jej mrzelo, utratil za ně polovinu toho, co ještě měl, a k tomu byly moc hezké.

„Navíc, upřímně, já bych vám zadek ani utírat nechtěl. Jestli to nemám v popisu práce, což doufám, že ne, ačkoli kdybyste to nutně potřeboval, asi bych to pro vás udělal. Ale jinak mi to přijde krapet nechutné…“

„To by snad stačilo, ne? Už ani slovo!“ rozkřikl se Damian a dvěma kroky došel k lednici, z níž vytáhl rozpitou láhev whisky. Štědře si nalil do sklenice a na jeden zátah ji vypil. Otočil se na Eduarda a málem zaskřípal zuby. Viděl štěně, opět. Přesto pochopil, že on se o něj postarat nemůže. Bylo to nad jeho síly. „My dva spolu nemůžeme existovat. Nesnesu vaše infantilní poznámky. Nedokážu to! Zítra se vám podívám po nějakém bytě…“

Damian vešel do dveří své ložnice a velmi rázně za sebou zavřel. Sedl si do křesla a teprve v ten moment se uvolnil. Cítil, jak jím proudí tvrdý alkohol, který v posledních letech nebyl zvyklý pít. Pomáhal, hřál a mírně omámená hlava ponoukala jeho přesvědčení, že udělal dobře. Nemohl ho mít ve svém domě… Nejen proto, že mu dokázal dělat takovéto podpásovky. On stále cítil jemné chvění, kdykoli se k němu ten kluk přiblížil. Byl to očistec se vším všudy a Damian věděl, že v ráji rozhodně neskončí. Trápit se ale nemusel. Rychlou cestu do pekla by uvítal raději.

§§§

Všechny ty činy Edovi do slova a do písmene vyrazily dech. Teprve v tu chvíli, když jeho slova přeložil, uvědomil si, že Vánoce po Damianově boku vůbec strávit nemusí.

Musel se posadit. Cítil, že se mu podlamují nohy.

V kuchyni mu tou dobou chladla večeře, kterou pro sebe a Damiana nachystal za užití jedné z velmi podrobných kuchařek, které muž vlastnil, nedovedl se však přimět posadit se tam a pustit se do jídla. Místo toho se sesunul na pohovku, nohy si automaticky přitáhl k hrudi, aby je objal pažemi. Jeho vykulené oči pak jen podtrhovaly onen dojem vyděšeného uzlíčku čekajícího na pohlazení.

Co se to stalo?

Ačkoli se usilovně snažil, jednotlivé dílky skládačky mu začaly zapadat až po hodné chvíli. Damian nechtěl, aby se proti němu Eda nechal zmanipulovat. Myslel si, že by se nechal. Copak na něm neviděl, jak moc ho měl Eda rád?

Poskočilo mu srdce s tím uvědoměním. Měl, měl ho rád. A další pohyb toho zrádného orgánu. Bylo to jedno. Protože Damian se zrovna teď zlobil. A pokud Eda něco neudělá, přijde o domov, který našel nejen v jeho domě, ale hlavně v jeho přítomnosti.

Vyskočil na nohy, připraven vtrhnout mu do ložnice a znovu se snažit vše mu vysvětlit, těsně u dveří se však ze své zběsilosti vzpamatoval. To nemohl, to by jen pokazil. Zase se vrátil. Musel mu dát čas. Jenže co když mu dá čas a tím jen potvrdí myšlenky, které mu pravděpodobně vnukl? Zase se nahrnul ke dveřím. Jenže on se neuměl omlouvat. Pak už ho Damian nikdy nebude chtít ani vidět.

Složil se na zem, kde se zabalil do klubíčka. Drželo ho pomyšlení, že přece vše musí jít nějak vysvětlit. Že v určitý moment jej Damian musí nechat. Nemohl ho odstrkovat donekonečna. Někdy povolí…

Lívance dal toho večera do lednice netknuté. Dají si je ráno, pokud někdy. Nedovedl by pozřít jediný kousek, byl až příliš nervózní. Dopřál si krátkou, krapet zběsilou sprchu – měl pocit, že ten večer dělal snad vše zběsile a podle toho to i vypadalo – a pak se vrátil do obýváku, kde si rozestlal pohovku. Nechtěl spát nahoře, bál se, že by mu Damian utekl do práce dřív, než by vůbec vylezl z postele. Potřeboval ho ráno vidět, i kdyby měl spát před jeho dveřmi.

Zahrabal se do deky. Pokusil se zavřít oči. A po chvíli je opět otevřel, upíraje je kamsi do tmy před sebou.

Bylo na něj hříšně brzy, touto dobou obyčejně četl. Na to neměl pomyšlení. Mohl by sáhnout po deníku, ze zvláštních důvodů však věděl, že ani ten nepomůže, jelikož upřímně stále moc netušil, co se přesně stalo a co by tedy měl vypisovat. Pohádali se. Nejspíš. A mohl za to on. Už zase.

Potřeboval spát. Musel spát, byla to jediná možnost, jak změnit večer na ráno. Jenže to nešlo. A okolo půlnoci si uvědomil, že to ani nepůjde, rozhodně ne jen tak, na lusknutí prstu. Musel vyzkoušet své štěstí, i kdyby to bylo ještě horší, než původně očekával.

Vstal z pohovky. Hlavu držel sklopenou, trochu jako spráskaný pes. Kolem sebe měl stále ještě obmotanou deku, jíž se snažil chránit, oči upřené na podlahu a vlasy rozcuchané převalováním se po pohovce a snahou propadnout se do sladkého snění, bohužel pro něj neúspěšnou. Už nyní si ten čin tak trochu vyčítal, i on věděl, že pan Kraus z jeho přítomnosti nebude moc rád. Ale zkusit to musel.

Neklepal. Vzal za kliku, nakoukl dovnitř. Na nočním stolku svítila malá lampička, skoro jako by víc sloužila k odhánění příšer než jako zdroj světla. Spolu s ní z pokoje svítil pár tmavých, emocemi protkaných očí.

„Pane Krausi?“

Chtěl mluvit tiše a vážně. Chtěl znít rozumně. Nedovedl to. Zlomil se mu hlas, ač plakat nezačal, jen se zajíkl a tím konec jeho jména vyhrkl zvláštně pisklavě. Dál mluvil rychle, překotně, ač snad ne nesrozumitelně.

„Pane, mě to mrzí! Mám vás rád, i když nejste můj kamarád. Vysvětlím vám to! Prosím, nevyhazujte mě, já – “ dostal ze sebe, zatímco se rozešel. Chtěl k němu přejít dvěma rychlými kroky, jeho štěstí se ale opět ukázalo, zamotal se do veliké deky a natáhl se na zem, narážeje si oba lokty a trochu žebra. Vyhekl, hned ale zvedl hlavu a snažil se vysoukat na všechny čtyři, což se mu příliš nedařilo. Pak to vzdal, jako nemohoucí uzlík se otočil na záda a jen se na něj nešťastně zadíval.

„Prosím, nezbavujte se mě. Já bych proti vám nikdy nic nedělal…“

Damian málem zaúpěl. Protřel si tvář a snažil se vyhnout pohledu na neštěstí, co leželo u jeho nohou. Nevěřil, že to udělal schválně, a nedokázal si představit, že by do něj v tuto chvíli měl kopnout – obrazně. Podal mu ruku. Eda ji přijal a posadil se, stále zabalený v dece, vedle něj na postel.

„Eduarde, já se snažím. Vážně se snažím, ale vy nechápete mou situaci. Já vám to nevyčítám, neznáte ale všechny okolnosti a podkopáváte celý můj uspořádaný život. Nemůžu vám zakazovat, s kým se máte stýkat. Slibte mi ale, že se s mým bratrem nebudete o mně bavit. A nemluvte tak o sobě – nejste přece žádná věc, abych se jí zbavoval. Jste jako dítě a já už jsem vám párkrát řekl, že na ulici bych vás nenechal. Pokusíme se spolu najít rozumné bydlení a budu vám důvěřovat, že mi neutečete dřív, než mi všechno splatíte. Koneckonců nevěřím, že byste to udělal. Plavete v životě jak námořník v širém oceánu na loďce bez plachty. Jediná jistota, kterou máte, je vaše práce. Já ale s vámi nedokážu žít pod jednou střechou. I pro vás to bude lepší. Budete mít soukromí se svou přítelkyní, naučíte se starat sám o sebe. Po Novém roce se společně po něčem podíváme, pomůžu vám se vším, co bude v mých silách, ale žít s vámi je pro mě nemožné. Nemusíte se bát, že bych vás odstřihl od Luise a Elišky. Jakmile je získáme, budete trávit čas s námi. Teď běžte spát, zítra od vás očekávám, že svou nešikovnost zkrotíte a neuděláte mi ostudu na večírku. Tak byste se na to měl pořádně vyspat.“

Eda se začal vymotávat z deky, aby se o ni znovu nepřerazil, nedovedl se ale přimět vstát a opustit místnost. Měl tak trochu pocit, že pokud to udělá, třeba už se nikdy nevrátí. Jistěže věděl, že by jej Damian nenechal na ulici. Viděl jeho starost, když ho tehdy zachránil z deště, viděl, jak na něj koukal, ale taky viděl, jak koukal na děti v domově, na Elišku. Měl příliš velké srdce, aby ho jen tak vyhodil. Ale třeba se Eda nebál bydlení na ulici. Měl už víc peněz než tehdy, měl možnost chvíli někde přežívat. Měl Juliána. Teď už by se k němu nebál jít. Věděl, že muž žije v téměř stejně velkém domě jako sám Damian, místo by se pro něj tedy našlo.

„A co vy?“ neodpustil si nakonec, když si uvědomil, že pokud to neřekne, nejspíš z toho místa nevstane. „Vím, že byste mě jen tak nevyhodil, vím, že byste mi děti nesebral. Ale co by bylo s vámi? Vás bych tím přece ztratil,“ vyslovil měkce, štěněčíma očima se snaže vnímat co nejvíc z Damianovy tváře, snad aby si ji zapamatoval a nikdy ji nezapomněl.

„Sám jste to řekl. Bylo by to jako před pár týdny. Nechci přijít o možnost si s vámi jednou za čas popovídat, i když vás to nejspíš vytáčí. Nechci přijít o vás. A to se stane, pokud se s vámi budu vídat jen dvakrát denně, jednou když vám nesu snídani a jednou když vám jdu říct, že jedu domů. Já o vás vašemu bratrovi nic neřekl. Vyptával se, to ano – ze začátku. Ale já mu nic neřekl. Krom toho, co už věděl, a co mu stejně nebylo k ničemu. Šel jsem za ním pak, protože mi slíbil ten řetěz, nic víc. Chtěl jsem vám udělat radost,“ přiznal sklesle.

„A ještě jedna věc – nikdy bych vás nesrovnával ani s vašimi prarodiči, ani rodiči. Bez ohledu na to, jaké jste podědil geny, každý člověk je jedinečný. Srovnával jsem vás s Eliškou. S tím řetězem. Protože vím, že jí byste nikdy neublížil. Tak byste neměl brát za normální, že bylo ubližováno vám způsobem, který byste sám nikdy nedopustil. Chtěl jsem to říct už předtím, nějak jsem se k tomu nedostal.“ Jemně se pousmál, pohled sklopený do vlastního klína. Byl rád, že měl možnost to sdělit. Když už nic jiného, tohle Damianovi dlužil.

Damian jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Neřešte to, co bylo kdysi. Byla chyba, že jsem tak vyletěl. Není to podstatné. K tomu, co po mně žádáte – už jsem vám jednou řekl, že nebudu váš kamarád. Pokud budete potřebovat s něčím pomoct, dojdou vám peníze… ano, pak za mnou přijďte a pomohu vám, ale svoje osobní trable zkuste řešit jinde, s Helenou, svěřovat se a povídat si můžete přece i se svou přítelkyní. Upnul jste se na mě a já nejsem dobrá vrba, nedokážu…“ odmlčel se a stále kroutil hlavou. „Dostáváte mě do situací, se kterými si nevím rady. Lituji toho, jak jsem před Magdalenou vyslovil, že jsem s vaší společností v tomto domě spokojený. Chtěl jsem ji naštvat, ale nebyla to pravda. Nedokážu vás tu mít jako podnájemníka. Mám rád svůj klid a vy mi ho hrubě narušujete. Domluvili jsme se už na začátku, že tento podnájem bude jen přechodný.“

Lhal, věděl to. Ale byl dobrým lhářem, a proto se mu na tváři nepohnula ani brva. Na jednu stranu toužil po tom, aby ten skřítek běhal po domě a obdařoval ho impertinentními řečmi. Na tu druhou chápal, že situace, do kterých ho dostával, nedokázal mnohdy překousnout. Damian se s nimi nedokázal vypořádat a Edovi tím ubližoval. Měl by si zvyknout žít sám, a nakonec bude ještě své soukromí milovat. A Damian se zase vrátí ke svému životu bez neustálých šoků, a hlavně bez trýznivé žízně po tom drobném těle. V práci se s tím dokáže vyrovnat, vidět ho ale každý den doma, vědět o tom, že oddechuje v pokoji kousek od něj… Dívat se každý den do těch velkých modrých očí plných přízně – to nedokázal.

„Běžte spát, je pozdě…“

Kdyby Damian nevyslovil tato poslední slova, snad by tam Eda seděl ještě dlouhé minuty, neschopen se pohnout. Hleděl na něj, ústa nepatrně pootevřená, jako by se snažil najít jediný náznak toho, že to Damian nemyslí tak vážně, jak se tvářil. Že si to ještě rozmyslí, jako si svůj postoj k němu rozmyslel už tolikrát. Díval se na něj a doufal, že je to vtip, čekal, zatímco se cosi v něm nepříjemně sevřelo. Po tomhle už ale čekat nemohl.

„Promiňte,“ vydechl tiše, hlavu sklápěje k zemi. Složenou deku si mezitím natiskl na hruď. Chtěl se mu omluvit, že to nevěděl. Že přestal hledat jakoukoli další možnost ubytování, když slyšel tehdy ta slova pronesená k Damianově babičce. Že za ním pořád chodil, pořád ho vyrušoval, pořád tam byl, až moc výrazný, až moc svůj. Chtěl se omluvit, že za ním přišel i ten večer. To bylo přesně to, co Damian nechtěl. Zase mu narušoval jeho osobní prostor. Ať dělal cokoli, byl v jeho životě navíc. Mrzelo ho to.

Byl vděčný Elišce za její povzbudivá slova. Ale neznala jejich vztah takový, jakým skutečně byl. Eda byl hloupý.

„Promiňte, že jsem vás obtěžoval.“

Tiše za sebou zavřel dveře a potmě se přesunul k pohovce, kterou vzorně ustlal, snad až pedantsky upravil. Deku znovu složil, ještě lépe, a nechal ji tam položenou. Teprve poté se přemístil nahoru, do pokoje, ve kterém poslední dny přespával. Lehl si do postele, schoulil se do klubíčka. A z roztřeseného dýchání se staly tiché vzlyky, přestože slzy mu po tvářích nestékaly.

Vážně byl hloupý. Co čekal? Stalo se to, co se dělo celý život. Co se dělo v Holandsku i ve všech těch ostatních zemích, co se stalo v Česku… Bylo jedno, jestli je nazýval přáteli, nebo si pouze chtěl jednou za čas někam sednout a strávit spolu pár hloupých minut. Nikdo z těch lidí o to nestál. A nestál o to ani Damian. Nechápal, jak ho mohl tak dlouho otravovat. Co si myslel? Hodil na něj zmrzlinu, polil ho kávou, v jednom kuse mu chodil do ložnice/kanceláře a vyžadoval si jeho pozornost. Pozoroval ho při vaření, vyprávěl mu o knížkách, cpal se na jeho procházky se psy. Žil v jeho domě, jako by ho napůl vlastnil, přitáhl stromek, který nazdobil. Každé ráno jej už svou přítomností nutil jet do práce pomaleji, než byl zvyklý, v některé výjimečné dny i z práce. Kdykoli byl nadšený nebo naopak smutný, vybalil na něj všechno bez ohledu na to, jestli to Damian chce nebo nechce poslouchat. Vlastně na něj obecně mluvil více, než bylo považováno za slušné, bez ohledu na to, jak s tím Damian souhlasil a nesouhlasil. Zlobil se sám na sebe. Chtěl mu dělat radost, a docílil pravého opaku. Jako vždy.

Eda nechtěl žít sám, nechtěl žádný klid. Sám a v klidu byl do té doby celý život, dlouhých dvacet let, pokud se nepočítaly jeho chůvy. Neuvědomoval si, dlouho, jak moc by mohl stát o někoho, kohokoli, kdo by existoval kousek od něj a za kým by mohl přijít sdílet emoce. Nebo nepřijít, jen vědět, že tam někde je, že taky přemýšlí, dívá se, dýchá, existuje. Přál si být součástí domova – ne domu, domova. Pevné zdi jsou nutnost, co se týče přežití. Ale Eda si přál něco, za čím by se rád vracel. Něco, na co by se mohl těšit. Moc dobře věděl, už z minulých let, že to dům samotný nesplňoval. Možná proto tak hrubě ignoroval Damianovy pocity. Chtěl si udržet ten pocit, že tohle všechno má. Cítil se jako sobec.

Možná proto to toho večera s usínáním nebylo dvakrát jednoduché.

Vstávání dalšího rána bylo pro Edu příšerné. Mohl jen děkovat svému tělu, které bylo zvyklé na minimum spánku. I přes počáteční dezorientaci, která trvala déle než obvykle, se nakonec přemohlo k běžnému fungování, aniž by u toho vypadal jako mrtvola. Věděl, že i večerní akci zvládne, byl za to rád. Nechtěl Damianovi přidělávat problémy.

Až do večera se neviděli.

Oblékl se, upravil. Dal si na svém vzhledu záležet, přestože už se rozhodně netěšil tolik, jako když mu Damian před časem o akci pověděl. Pak, slušnou řádku minut před začátkem, sešel dolů. Damian byl u sebe, což se mu hodilo. Na kuchyňský stůl mu položil lísteček se sdělením, že na něj nemusí čekat, že jede napřed autobusem. Že se nemusí bát. Udělá všechno pro to, aby mu neudělal ostudu.

Pousmál se, když dům opouštěl. Tak to bylo lepší. Nechtěl jej využívat víc, než bylo nezbytně nutné.

Damian s trochou zoufalství civěl do šatníku. Smoking, který si na sebe oblékl, měl příliš úzký v ramenou, a další, který vlastnil, byl dárek. Dárek od jeho zemřelého děda. Nikdy ho neměl na sobě, ačkoli měl nutkání si ho na sebe vzít na jeho pohřeb. Nakonec to neudělal. I tehdy to bral jako protest proti němu, přestože už to nemělo žádnou váhu. Zdánlivě… Damian nedokázal překousnout jeho jízlivá slova o tom, že jeho vkus je příšerný a neumí se ani elegantně obléci na zlatou svatbu svých prarodičů, na kterou přišel v obyčejném obleku. Tmavě modrý smoking s odlesky černé měl na stole ve firmě hned dva dny na to – ten večer Krausovi pořádali raut na jejich počest pro klienty a obchodní partnery. Damian tam tenkrát přišel ve smokingu, ale ve svém starém. Celý večer na něj děd zíral, jako by ho chtěl zapíchnout. Pozdě v noci, když osaměli, si pak Damian vyslechl dlouhou přednášku o tom, jak je neskutečně nevděčný. Damianovy poznámky ohledně toho, že Viliam běhal po sále v rozepnuté košili bez kravaty a v saku barvy magenta, které se na tuto slavnost absolutně nehodilo, a působil tam krajně nepatřičně, jen okázale smetl ze stolu.

Měl by se od toho oprostit a ten luxusní kus oblečení si dnes obléci. Chvíli ještě bojoval sám se sebou a pak si dal imaginární pohlavek. Byla to hloupost. Vytáhl ho z obalu a vyzkoušel ho. Sedl mu dokonale. Ušklíbl se nad skutečností, že tenkrát by mu byl velký. Děd mohl být rád, že přišel na jeho slavnost v dokonale padnoucím smokingu.

„Eduarde!“ zavolal, když vstoupil do haly. V domě bylo ticho. Damian dopil minerálku, kterou si tam zapomněl, a všiml si lístku, který byl popsaný pečlivým Eduardovým písmem.

Zamračil se. Byli přece domluveni, že pojedou spolu. Proč mu utekl?

Pochopil, že to jistě mělo co dočinění s jejich včerejším rozhovorem, ale tohle mu přišlo dětinské. Nebo se mu opravdu raději chtěl natolik vyhýbat?

Pochopil, že na analyzování této situace už nemá čas.

§§§

V sále už bylo plno a Damianovi trvalo nejméně půl hodiny, než se dostal k baru. I přes zdvořilostní rozhovory neustále sledoval okolí, jestli nezahlédne svého asistenta. Nechtěl si to připustit, ale měl o něj trochu starost. Věděl, jak na něj působí velké množství lidí, a i přesto, že sál byl veliký, už i v tuto brzkou hodinu v něm bylo lidí víc, než vůbec čekal. Večírek byl soukromý a o pozvánky se starala Magdalena. Měl čekat, stejně jako každý rok, že pozve půlku Prahy. Rychle do sebe vyklopil minerálku a přesunul se k podiu, odkud na něj už mávala jeho babička. Její optimistický proslov poslouchal jen na půl ucha a ten svůj zkrátil, jak jen to šlo. Nikoho jeho slova o novém roce, který bude jistě lepší a úspěšnější než ten starý, nezajímala. Při tom stále skenoval sál a hledal divokou blond hřívu. Potom prohodil ještě pár slov se svou mentorkou a přesunul se zpět k baru.

Tam našel svého přítele a dobrou duši, která se dlouhá léta starala o jeho psychiku.

„Ahoj Karlíku,“ oslovil ho a podával mu ruku, „čekal bych, že tě najdu ve společnosti Juliána. Kde ten se toulá?“

„Ále,“ uculil se tajemně a mávl rukou do prostoru. „Ten hlupáček včera něco špatného snědl a dostal moribundus. Od rána objímá záchodovou mísu, popřípadě do ní odkládá obsah střev. Možná i obojí dohromady. Co ti budu vykládat… Byl jsem tam jen na čtvrt hodiny, byl šedivě bledý jak lednový ostravský prašan a odešel se snoubit s porcelánem za tu dobu ještě dvakrát.“

Damian jen zamrkal nad jeho slovníkem, ačkoli při soukromém rozhovoru už by na něj měl být zvyklý.

Eda se během té doby schovával daleko za barem a daleko od všeho hluku a zábavy. A přesto se nedalo říct, že by se nebavil. Naopak, tvář mu zdobil jemný úsměv. Měl úžasnou společnici.

Pravda, když na akci dorazil, všechno vypadalo celkem bledě. Od Damianova pozvání tak nějak podvědomě očekával, že bude celou dobu po jeho boku. Bude si s ním povídat a tím se trochu odreaguje a třeba i zapomene na všechna ta těla kolem, u kterých zkrátka musel předpokládat, že tam budou. Damian jej předem varoval. Až když tedy dorazil, uvědomil si, že toto se nestane, a že on se bude muset postarat o sebe sama bez tiché podpory černovláska.

První, kdo mu ukázal, že by večer nemusel být zas tak ztracený, byla Helena. Nebyl zrovna v nejlepší náladě, ona se ale usmívala i za něj, a přestože se musela věnovat ostatním hostům, její zásluhou už po zbytek večera nebyl sám. Po jeho bok se totiž dostala jejich recepční, Helenina kamarádka, která odchodem své nadřízené také ztratila někoho, s kým by mohla trávit večer. Tak trochu na sebe zbyli. Nemohl si stěžovat.

Monika, jak zjistil, že se žena jmenovala, byla okouzlující slečna jen o málo starší, než byl on sám. Měla kaštanové vlasy sestříhané do úhledné podkovy dosahující jí těsně nad ramena, veliké modrozelené oči a drobný nosík, na kterém se skvěly pihy. Vlasy podtrhovaly eleganci, kterou v sobě měla, ty oči a pihy naopak příslib divokosti a zábavy. Byla mladá a svěží, štíhlá, a měla na sobě krásné šaty, které barvu jejích očí jen podtrhovaly. Nebyly nijak nabírané, zvýrazňovaly její postavu ve všech směrech – výstřihem, nijak provokativním, i odhalenými zády. Byla drobná, dokonce menší než Eda, a byla krásná.

„Co tu děláte sama, jestli se můžu zeptat?“ nadhodil Eda, když spolu probrali jeho bydlení po odchodu z firmy. Dávalo smysl, že se zajímala, ostatně, to ona mu pomáhala zařídit, že se budova nebude kódovat, sehnala mu pár nezbytností a málem jej u sebe nechala vysprchovat. Patrně to bylo na přání Heleny, nikdy by to však neudělala, kdyby nebyla přirozeně hodná.

„Jste krásná slečna, měla byste mít nějakého krásného tanečníka.“

Usmála se, a kdyby byli na denním světle, všiml by si, že se nepatrně zarděla.

„Mám, doma mám. Bohužel nemohl přijít, mají dnes vlastní večírek, s firmou, ve které pracuje. Nemůže si dovolit nebýt tam,“ odtušila a pokrčila rameny, „ačkoli mně se to moc nehodí. Věděla jsem od začátku, že s Helenou dnes prohodím sotva tři slova. Co ty? A tykej mi prosím. Žádná tanečnice?“

„No, i kdybych nějakou měl, stejně tancovat neumím,“ vysvětlil. V očích se jí objevily jiskry.

„Neříkej… Zatancujeme si?“

Nechtěl. Původně nechtěl a vymlouval jí to, povídali si ale dál, a než se nadál, působili, jako by se znali dlouhá léta a daleko důvěrněji, než tomu skutečně bylo. Byla velmi zábavnou společnicí, zajímala se o něj, a i když se k nim zrovna na chvíli stavila Helena, začleňovala jej do hovoru. To pro něj bylo nové, vždy když už se s někým mohl pobavit, bylo to, protože ten někdo byl sám. Jak se naskytla lepší možnost rozhovoru, byl odkopnut. Monika byla jiná. Obdivoval ji za to.

S dvěma sklenkami, které do sebe dostala – on nepil, nebyl na to zvyklý – zmizela veškerá nevinnost a stydlivost. Nevyjela po něm, ani jednou za ten večer. Viděla ho pouze jako přítele. To ale neznamenalo, že jej nechytila za ruku a neprovlekla celým sálem, aby mu ukázala každý jeho kout, a vzápětí, po úpěnlivém prošení, se s ním rozběhla směrem k parketu. Začal se smát, což prokládal rychlými omluvami, když zrovna do někoho vrazil. Netušil, co cítit dřív, a dvakrát se mu nelíbilo tlačit se mezi všechna ta těla, v tu chvíli byl však parket volnější a ona ho táhla tím davem, smějící se.

Ani si nevšiml, že jeden z lidí, do kterých nedopatřením vrazil a spěšně se jim omluvil, byl i jeho nadřízený. Ten, kterému se po celý den vyhýbal.

Dostali se na parket. Hrálo cosi rychlého a ona tancovala, zatímco on se snažil nevypadat příliš nepatřičně. Obdivoval ji a bylo to na něm vidět. Monika byla úžasná tanečnice, vlnila se tak, jak hudba vyžadovala. On sám byl naopak příšerné dřevo, to se nezměnilo, ona se ale zdála šťastná, a tak byl šťastný taky.

Začala hrát pomalá píseň. Natiskli se na sebe, ona vložila ruku do té jeho. A dobrých dvacet sekund pak zakopávali o vlastní nohy, ona ve snaze dělat správné kroky a on ve snaze hýbat se jako zbytek sálu, což bylo dost neefektivní, jelikož jak se ukázalo, každá dvojice dělala něco jiného. Nakonec ji dvakrát zatočil, natiskl na sebe a zaklonil, jak znal z filmů, což jí vhrklo do očí slzy smíchu – po té příšernosti, co prováděli a do hudby to bylo naprosto nevhodné – a pravděpodobně je oba ztrapnil na zbytek večera. Ani jeden to moc neřešil. On to nevnímal a ona si odmítala kazit večer. Bavila se s ním. A chtěla mu udělat radost. Všimla si, když přišel do sálu, že byl zvláštně smutný…

Pomalé písně pokračovaly a on ji znovu chytil. Tentokrát na lidi kolem sebe nehleděl. Rozhodl se zkusit zopakovat kroky pomalého ploužáku, který jej Damian učil, opatrně se s ní houpal, a přestože to jistě nevypadalo tak, jak mohlo, vnímal, že se konečně sladili. Položila mu hlavu na rameno a on jí upravil kaštanové vlasy.

Nebylo to jako s Damianem. Nebušilo mu srdce tím zběsilým způsobem. Ostatně, ona byla dívka, a on na dívkách nikdy neviděl nic vyloženě přitažlivého, přestože dovedl posoudit, že některé jsou moc hezké. Monika však byla svá a živá, a on ji za to zbožňoval. Bylo mu s ní dobře. Alespoň na chvíli, dokud se mu do myšlenek nevrátí jeho nadřízený a vše, co se mezi nimi odehrálo…

Damian se nedokázal soustředit. Spílal v duchu sám sobě. Tančit se učil už jako malé dítě a za léta strávená po různých plesech a večírcích se mohl považovat za ucházejícího tanečníka, který nemusel přemýšlet o krocích a otočkách. Zvlášť u tak jednoduchého tance, jako byl waltz. Jenže oči mu neustále ujížděly směrem k páru, který vytvářel na parketě neuvěřitelné kreace. A velmi dobře se u toho bavili. Když nad tím tak přemýšlel, nikdy neviděl Eduarda tak veselého, jako když protáčel jejich recepční. V tu chvíli mu začaly zapadat informace do sebe. Eda byl kamarád s Helen. S tou by si jistě nikdy nezačal, zrovna se rozváděla a měla syna stejného věku. Nemyslel si, že by zrovna Eduard mohl být na starší ženy, tedy o tolik starší, že by mu spíš mohly dělat matku. Jenže Helen se podle slov Edy hodně přátelila i se slečnou Šímovou z recepce. Už jen krůček k tomu, aby párkrát společně zašli na kávu a… ano, Monika Šímová byla velmi atraktivní slečna a co si tak matně vzpomínal, byla jen o rok starší než Eda. Damian měl v tu chvíli jasno. Uchechtl se a sám slyšel, jak to znělo zoufale. Jak by mohl soupeřit s mladou, velmi pěknou dívkou? Jeho babička si naštěstí jeho zoufalého odfrknutí nevšimla, zato však citelně pocítila koženou obuv svého tanečníka na své lodičce. Když se tak stalo podruhé, Magdalena se zastavila a naznačila, že by ráda z parketu odešla. Damian se nebránil. Jindy tančil rád, ale dnes? Byl jako dřevo. Nesoustředěný a schopný přerazit sebe i svou partnerku.

„Co se s tebou děje?“ vyjela na něj hned poté, co ukořistila dvě skleničky se šampaňským z tácu pikolíka, který kolem nich prošel.

„Nic,“ odfrkl otráveně a zabloudil očima zpět na parket, aby vyhledal blonďatou kštici. Zrovna hrála pomalá píseň a Eduard se tiskl ke své tanečnici rozhodně intimněji, než by bylo zdrávo. U něj by to nejspíš nehrálo velkou roli, co ho tak znal, ale ani jeho partnerka se neostýchala a jedna ruka položená na jeho zadnici rozhodně nepůsobila, že jsou jen přátelé z práce. Stiskl ruce v pěst a málem zaskřípal zuby.

„Nic? Ale já vidím, že nejsi ve své kůži, a mám dojem, že pan Petiška by mi byl dnes lepším tanečníkem nežli ty.“

Damian se na ni udiveně zadíval a pochopil, že i ona sleduje dvojici, kterou byl tak zaujatý. Proč si jen nedával pozor? Jistěže si Magdalena všimla, na koho tak intenzivně civí.

„Pokud chceš mít své nové lodičky na odpis, tak prosím,“ odvětil sarkasticky.

„A teď mi řekni, co tě na pohledu na ty dva tak irituje? Jsou krásný pár, ne? Nebo sis na slečnu Šímovou myslel sám? Anebo je to všechno jinak?“ propalovala ho Magdalena pohledem.

„Co prosím?“ Schválně nechal do otázky prosáknout silné nepochopení, ačkoli moc dobře věděl, kam jeho babička míří. O tomto se s ní ale rozhodně bavit nechtěl a pomýšlel na únik z tohoto rozhovoru. „Omluv mě na chvíli.“

„Moment! Ještě chvíli vydrž. Ráda bych ti něco řekla…“ Zastavila ho, a když viděla, že chce Damian protestovat, chytla ho za rukáv, a ještě rázněji pronesla: „Hned teď! Chvíli ještě ve společnosti své babičky vydržíš, ne?“

„Tak mluv!“

„Žárlíš… Na jednoho z nich a ta holka to nebude…“

„Opovaž se mi kecat do života a zakazovat partnery. Tohle byla parketa tvého muže a mně už není sedmnáct, rozumíš?“

„Damianku, je mi jedno, s čím si míníš pohrávat v posteli,“ podotkla sladce. „Dávno jsem se smířila s tím, že jsou ti bližší penisy, ale jeho vynechej, je ti to jasné?“

„A můžeš mi říct proč? Tedy ne, že bych s ním něco měl, jen mě tvoje chování zaráží. A není to poprvé. Nejdřív mi ho násilím podstrčíš do kanceláře, pod výhružkou, která ti není podobná, vzhledem k tomu, jak jsi Viliama odepsala…“

„Nebudu ti vysvětlovat, co mě k tomu vedlo,“ skočila mu do řeči, „ten kluk není pro tebe! Sám jsi ho dlouhé týdny haněl, tak nechápu, jak sis ho mohl nastěhovat do domu. Doufám, že jsi to tenkrát nemyslel vážně, že ho u sebe necháš!“

„Myslel! Naprosto! Nevidím důvod, proč bych mu nemohl pomoct. Ještě v říjnu jsi mě žádala, ať se o něj postarám, tak se starám, no!“

„Nebuď drzý, Damiane! Dobře víš, jak jsem to myslela. Netušila jsem, že si ho pozveš až do své postele.“

„Nemám ho ve své posteli!“ vypěnil Damian a bylo mu naprosto ukradené, že se lidé stojící v blízkosti po nich začali otáčet. „Nestarej se o mě a už vůbec nestrkej nos do mého milostného života! A teď mě omluv…“

Ještě než mohl Damian odejít, Magdalena si jej opět přitáhla k sobě a se starostlivým pohledem mu zašeptala do ucha: „Dávej si na něj pozor, ano?“

Pokud byl Damian zpočátku jejich rozhovoru zmatený, tak teď nechápal vůbec nic. A to v něm vzbuzovalo ještě větší zuřivost, než zažíval před chvílí. Neměl náladu zůstávat, stejně už by se nebyl schopný bavit. Jeho povinný čas, který musel na večírku strávit, už vypršel, kromě toho ho začínala bolet hlava. Ještě chvíli v tom hluku a zbláznil by se. Rozhodl se, že pojede domů. Na moment ho napadlo, že by měl s sebou stáhnout i Eduarda, ale při pohledu na jeho rozesmátou tvář pochopil, že i kdyby mu příjemné rande překazil, stejně by neměl šanci. Prohrál proti mladičké dívce a uměl si to přiznat.

Mezi dveřmi ho ještě odchytil Karlík.

„Kam jdeš, Damiane?“

„Jedu domů, bolí mě hlava!“

„Chtěl jsem s tebou ještě na chvíli mluvit.“

„O čem? Nepočkalo by to?“

„O tom tvém zaječím asistentovi,“ ušklíbl se.

„Dejte mi všichni pokoj!“ vyjel na něj, otočil se a rychlými kroky opouštěl budovu.

Po silném prášku na migrénu, který užíval jen velmi zřídka, usnul kupodivu téměř hned, jak položil hlavu na polštář.