Kauza Eduard 17.

„Jste lechtivý?“ otázal se Eda a zatvářil se naprosto nevinně.

Než mu jeho nadřízený stačil odpovědět, přiskočil k němu a vlastní vahou, hodně i díky momentu překvapení, jej povalil na pohovku na záda a rychle si na něj sedl, aby mu tak znemožnil únik. Neotálel, prsty mu zajel pod tričko na vypracované břicho.

Damian zadržel dech a vytřeštil oči. Takovýto útok vůbec nečekal, a než jeho tělo stačilo zareagovat na Edovu přílišnou blízkost, rozesmál se z plných plic. Rozhodil ruce a chtěl se zapřít a vyklouznout, aby se toho záškodníka co nejrychleji zbavil. Jenže Eda byl překvapivě silný a Damian byl v pozici, která mu toho moc nedovolovala. Huronský smích mu ubíral spoustu sil. Z očí mu tekly slzy a intenzivně cítil zákeřné dlouhé prsty, které běhaly po jeho žebrech a rychle se přesouvaly z místa na místo, o nichž ani nevěděl, že by na nich mohl být lechtivý. Vrtěl se, jak jen mu pozice, ve které se nacházel, dovolovala, a snažil se nenechavým prstíkům uniknout. Přes všemožné úskoky, o které se bezvýsledně snažil, prsty toho záškodníka stále tancovaly na nejneobvyklejších místech a Damian se nedokázal přestat smát. A čím déle se smál, tím byl více oslabený. Vzepjal své poslední síly, vyklouzl z jeho zajetí na zem a stále se smějící se rychle odsouval z jeho dosahu.

„Lstivý, záludný malý darebák,“ promluvil sám k sobě, sotva popadl dech. „Tohle už mi nikdy nedělejte, nebo na vás vymyslím mnohem zákeřnější mučení,“ pohrozil a obezřetně se blížil zpět k sedačce. Na moment zaváhal, jestli si ještě vedle něj sedne, aby se nedočkal dalšího útoku. Pořád divoce oddechoval, ale už se dokázal zatvářit rezervovaně.

Eda se zatím stále ještě tiše chechtal – nic člověka tolik nerozveselí jako vidět druhé se smát – a s naprostou fascinací pozoroval celého svého společníka. Ještě před chvílí měl rty nepatrně zvlněné v úsměvu. Byl nádherný. Vždy býval, při hře na cello, při hledění do ohně nebo na děti v domově. Byl nádherný. Ale bože, v ten moment se Edovi sevřelo hrdlo, jak dojatý byl jen z pohledu na něj. Jestli si nějak představoval padlého anděla, seděl teď před ním.

„Jste… tak výjimečný,“ vydechl.

„Výjimečný? Jen proto, že jsem lechtivý?“ řekl téměř neslyšně Damian a zakroutil nad jeho myšlenkovými pochody hlavou. Eda to však nepostřehl a vypadal stále zajatý fascinací toho, co právě zažil. Znovu se k němu vrhl, stejně jako předtím, a Damian ucukl připraven případně se mu bránit, Eda jej ale nechtěl dál mučit. Pevně jej objal, natiskl na sebe a držel, zatímco mu oči dál vesele zářily. Svíral ho tak jemně, jako by se snad měl rozpadnout. Ze zvláštních důvodů ten pocit skutečně měl – snad jako by chtěl muži ukázat, že si před ním může dovolit působit tak křehce. Tak šťastně.

Hlavou mu prolétly nesčetné vzpomínky na Viliamův smích. Byli stejní, a přesto to bylo úplně jiné. Možná vlastně ne. Ten zvuk byl stejný. Ale ten pocit, který z toho Eda měl? Viliam se smál nádherně. Ale Damian? Měl pocit, že kdyby ho takhle mohl poslouchat den co den, byl by to nejlepší smysl, jaký by svému životu kdy mohl dát.

Konečně jej pustil a stále zubící se od něj odtáhl. Složil si pod sebe nohy, jak to dělával, nepřestával jej však pozorovat.

„Jestli zákeřnější mučení zahrnuje, že se budete znovu takhle smát, možná bych to i risknul. Podceňujete moje priority, pane. Musel byste být opravdu velmi, velmi záludný,“ mrkl na něj krapet spiklenecky. Byl tak uvolněný. Za Damianem blikal jejich vánoční stromek, plameny v krbu naplňovaly místnost měkkým světlem. Bylo jedno, co bylo zrovna za den. Zbožňoval tyhle jejich Vánoce.

Damianovi se rozbušilo srdce. Místo toho, aby se uklidňovalo, vlivem blízkosti drobného těla bylo hnáno vzrušením ke stále rychlejší kadenci. Nechal se objímat, nevzpíral se, neměl na to sílu. Když jej ale Eda pustil a umíněně se odmítal vzdát očního kontaktu, Damianovi došlo, jak byl opět blízko tomu, aby ho tělo zradilo. Neznatelně se zamračil a jeho obličej opět přijal neprostupnou masku. Neuvědomoval si to.

„Přestaňte už s tím výjimečným! Kolikrát vám mám vykládat, že na mně nic výjimečného není. Smát se snad umí každý, a nemyslím si, že jsem jediný člověk v okolí, který je lechtivý. Jsou Vánoce – my máme Vánoce – a já se na vás za tuto podlost nemíním zlobit, ale prosím, zkuste ovládat svou nutkavou potřebu ze mě dělat někoho, kým nejsem. Nejsem Viliam a nikdy se jím nestanu. A také nejsem pokusný králík, na kterém byste mohl testovat, co všechno snesu.“

Opět se od něj vzdálil, tentokrát směrem k ozdobené jedli, a i on vzal do rukou obálku, kterou mu předal. „Snad vám to udělá aspoň trochu radost…“

Když si Eda obálku přebíral, nedovedl si odpustit zahledět se do ledových očí – jak mohly být tak hřejivé a tak chladné zároveň? – a jemně se pousmát. Už mu to radost udělalo. Už teď mu tělem koloval adrenalin spojený s očekáváním. Každý rád dostával dárky, nejen děti. Už to, že si na něj Damian vzpomněl, bylo hřejivé.

Pomalu obálku otevřel. A vykoukly na něj tři poukázky, které by poznal za jakýchkoli okolností.

Zvedl hlavu, pohled znovu otáčeje na Damiana. Předvedl mu ten nejzářivější úsměv, jaký uměl. Vlastně mu ukázal snad všechny zuby, které v ústech měl. Vytáhl poukázky a zamával jimi ve vzduchu, jako by je Damianovi chtěl ukázat, přestože on je sám musel moc dobře znát, a chvíli těkal očima mezi tím pokladem a svým nadřízeným.

„Půjdete se mnou? Prosím prosím! Na Václavák. Také si můžete něco vybrat, jestli budete chtít, je to dost peněz… Panebože! Vyšlo asi milion knížek, které si chci koupit, přemýšlel jsem, že bych tam zašel do oddělení angličtiny, a taky jsem tak trochu slíbil Louisovi, že si načtu pár španělských knih, vydali mi pokračování několika rozečtených sérií… Vůbec nevím, co vyberu, a to tam ještě nejsem. Poradíte mi? Mohl byste mi dělat takového dvorního nosiče. Ups. Ale zní to docela vtipně. Alespoň budu mít jistotu, že se ty knihy nerozsypou. Panebože, věřil byste, že se mi kdysi v jednom knihkupectví povedlo převrhnout celý regál? Mrzelo mě to, vlastně doteď mrzí, protože to určitě byly zajímavé knížky… Budete mi dělat dvorního nosiče-chytače? Byl byste na to dobrý. Máte svaly. Mluvím hlouposti, že ano? Já se těším!“

Vyskočil z gauče a rukama udělal poněkud explicitní gesto, rozhodil je do vzduchu, snad aby ukázal, jak moc nadšený je. Uvědomil si, jak dlouho si žádnou novou knížku nekoupil. Co mu matka sebrala peníze, bylo to s podobnými výdaji složité…

Zase se posadil. Usmál se od ucha k uchu.

„Vidíte? Jste výjimečný. Vzpomněl jste si na mě a koupil mi knížky.“

Bylo mu jasné, na co se Damian zeptá. Viděl mu na očích, že s tímhle tvrzením nedovede jen tak souhlasit. „Výjimeční lidé nejsou lidé, kteří dělají hrdinské činy. Být na správném místě ve správný čas je mnohdy spíš věcí náhody a částečně nedostatečného pudu sebezáchovy. Výjimeční lidé dělají spoustu krásných drobností. Těch, které může dělat každý. Ale ne každý je udělá.“

„Ale přestaňte už s tím! Příště vám nedám nic," durdil se Damian. Přesto všechno, že se na něj trochu za ta slova zlobil, byl hřejivý pocit vidět ho takto šťastného. „A rovnou zapomeňte na to, že s vámi půjdu nakupovat knihy. Za jedno bych byl nerad, kdyby mě zavalila police s knihami, a potom – já nejsem vás přítel, abych s vámi toto sdílel. Vezměte s sebou svou přítelkyni. Koneckonců, ona má jistě víc času celé dny bloumat po Luxoru na Václaváku. Je mi naprosto jasné, že tam budete chodit celý týden, abyste si pečlivě vybral, co nutně potřebujete. Edo… neupínejte se na mě. Já vám to nezvládnu oplatit. Pochopte to už. Dal jsem vám maličkost, protože jsem tušil, že vy si Vánoce bez dárků nedovedete představit a něco mi dáte. Nechtěl jsem se dopustit takového faux pas, že bych pro vás nic neměl. Tak tady máte můj dar a využijte ho, jak se vám zlíbí, ale mě už do toho netahejte. Nechci vás ranit, ale mám dojem, že je to třeba neustále připomínat – nejsem váš kamarád!“

Edův úsměv se na moment vytratil.

„Já vím,“ odvětil prostě. Bylo to tak, skutečně věděl. Ale to neznamenalo, že nedoufal. A stejně tak to neznamenalo, že zase doufat nezačne. A třeba, jednou, jej k sobě Damian pustí. Rozhodně za to doufání stál. Kdyby jen tušil, za co všechno stojí. Třeba by si pak víc věřil.

Na Luxoru nezáleželo. Zajde si do něj sám. Nebo vezme Viliama, pokud bude muž chtít a bude mít čas, ačkoli o ten zas tolik nešlo. Edovi bylo jasné, že i kdyby se mu jo nechtělo a byl zrovna nejvytíženější z vytížených, aspoň půl dne by si našel. Byl na něj hodný – jiným způsobem než Damian. Ne lepším, ne horším. Eda ho měl rád.

O Juliánovi v tomto směru moc přemýšlet nemusel. Tušil, že tomu by byl podobný zážitek krapet proti srsti. Jistěže by s ním Eda chtěl. Už na jejich druhé schůzce jej chtěl dotáhnout do knihkupectví. Šel s ním. Po půl hodině vypadal jako boží umučení. To Eda chápal. Ne každý byl ochotný trávit tolik času něčím, co bylo čistě Edovým koníčkem. Koneckonců, snad by to tak měli i Viliam s Damianem, po nějaké chvíli. Možná bylo dobře, že Eda půjde sám. Nechtěl nikoho otravovat.

Mraky, které se mu nahnaly do očí, se pomalu začaly vybírat. Vzpomněl si na obraz, který pro Damiana sehnal. Na ten nádherný výjev, ze kterého už v ateliéru nedovedl spustit oči.

„Počkejte tu chvilku. Mám pro vás ještě něco.“

Musel pro ten kousek vyběhnout nahoru, to už ale bylo jedno. Dolů se pak vracel, jak nejopatrněji dokázal. Za žádnou možnou cenu nechtěl zakopnout a zničit všechnu práci, kterou do toho kousku Damianovo dvojče dalo. Svět by přišel o kousek svého štěstí.

Když se dostal do pokoje, už zase se usmíval. Obraz držel zabalený, pečlivě – v tomto byl překvapivě zručný. Postavil jej před Damiana.

„Buďte opatrný,“ vyslovil potichu, přestože věděl, že Damian není on. Nemohl se dočkat jeho reakce.

Damian okamžitě zapomněl na předchozí slova a těkal očima mezi darem, který byl jistojistě obraz, a Eduardem. Nečekal, že by se zrovna on zajímal o výtvarné umění.

Rozbalil ho. To nebyl obraz, bylo to umělecké dílo se vším všudy, tak jak si Damian umělecká díla představoval. Možná nerozuměl modernímu umění, ze kterého nebyl schopen vyčíst vůbec nic, natož aby ho nějak ocenil. Tato malba dýchala životem, emocemi… Jako by to bylo vyznání snad silnější než prstýnek.

Nebylo. Damian to věděl, přesto na plátno hleděl s fascinací a nemohl z něj dlouhou chvíli odtrhnout oči. Rozostřily se mu a obestřel ho zvláštně teskný pocit, že je mu ten obraz bližší, než by měl být. Jako by ho dávno znal.

„Děkuji,“ vydechl po chvíli a nitro se mu rozehřálo, když spatřil nejistý pohled světlých očí, upírajících se na něj. „Je nádherný. Máte skvělý vkus. Anebo dobré pozorovací schopnosti, protože jste mě odhadl dokonale. Nedostal jsem obraz poprvé, ale všichni z těch lidí, co mi nějaký dali, mě obdarovali abstraktními čáranicemi, které já nejsem schopen ocenit. Na rozdíl od mé bývalé manželky, která abstraktní umění miluje. Jsem rád, že si je po rozvodu všechny vzala a já mám tak místo na něco tak příjemného, jako je tato olejomalba.“

Podíval se okolo sebe a měl jasno. Kdysi nad krbem visela akrylová hrůza od Bergra, a přestože neúmyslně zjistil, že měl ten obraz nehoráznou hodnotu, jaksi se s ním po celou dobu nedokázal sžít. Jakmile spolu s jeho ženou obraz zmizel, pověsil tam hodiny. Ty nyní sundal. A spolu s nimi vypadl i háček, na kterém visely. V duchu zaklel.

„Budu muset nejspíš navrtat novou skobu,“ mumlal si pro sebe. Pak ale vzal obraz a přiložil ho ke stěně. Bude tam dokonalý, to věděl už teď.

 §§§

Damian seděl u svého stolu a civěl na displej notebooku, kde měl zobrazenou reklamu na nastávající výstavu. Byl si naprosto jistý, že tam nepůjde. Nejen proto, že se s rodiči nechtěl potkat, ale hlavně proto, aby se tam nepotkal s bratrem. Nemínil nikde dělat ostudu, a poslední, čeho by se chtěl zúčastnit, by byla neupřímná přehlídka toho, jak jsou šťastná rodinka. Nemínil poslouchat všechny okolo, jak ti Krausovic chlapci dospěli a jak vypadají báječně. Jistě – uměl rozdávat neupřímné úsměvy, ale jen v případě, že by pro něj měly nějaký profit. Tady žádný neviděl, a přestože pro něj rodiče neexistovali, nemínil jim poskytovat bláhové naděje na to, že by snad po letech mohli být jedna šťastná rodina. Nebudou – nikdy. Jeho rodina je jeho firma, každý z těch lidí, kteří tam pracují, pro něj znamenají víc než matka s otcem. Magdalena je jeho nejbližší rodina, přestože by ji ve většině případů nejraději zaškrtil. Ostatně měl dojem, že je to mnohdy vzájemné. A to mu vyhovovalo, tento druh rodinné lásky byl v tom nejlepším pořádku.

Z rozjímání ho vytrhlo jedno klepnutí a dveře se rozrazily. Damian ani nemusel zvednout oči, aby věděl, kdo to je.

„Nebereš telefony?“ zeptala se ironicky Helena a dala si ruce v bok.

„Jistěže beru. Myslím, že už jsem tě párkrát prosil, abys mi do kanclu přicházela jako dáma. Někdy mám pocit, že tě tohle naučil Petiška.“

„Mám klienta, takže docela spěchám, nechci ho nechat čekat. Nicméně, z recepce volali, že tě dole čeká ten Belgičan či z které díry pochází... Monika tvrdí, že nebereš telefon. Eda je taky někde v háji, ale jeho odcházet viděla, tebe ne, tak jsem si říkala, jestli se tu někde nesvíjíš s infarktem nebo tak. Nu což – vidím, že jsi naprosto ve své kůži, tak se seber a jdi dolů, prý se s ním nikdo pořádně nemůže domluvit. Musím jít, přeju hodně štěstí,“ ušklíbla se ještě mezi dveřmi a křápla s nimi.

Neuvěřitelně hubatá a hlučná ženská – pomyslel si s povzdechem a nepříliš ladně se vysoukal z křesla. Nejenže ho už od rána pobolívala hlava, ale ani jeho záda nebyla v dobré kondici. Potřeboval by masáž… Od kohokoli jiného než od pana ‚sladkého‘ Petišky.

Mimochodem už by měl být zpět. Poslal ho pro dokumenty na soud Prahy 6, která je vzdálená jen tři zastávky tramvaje.

Zavalitý chlapík v nepadnoucím obleku netrpělivě přešlapoval u pultíku recepce a mračil se na slečnu Šímovou, která neustále švitořila anglicky, aby ho nějak zabavila. Damian už z dálky viděl, že ten chlap jí nerozumí ani slovo. Polilo ho horko. Měl za to, že Holanďani se učí anglicky už od kolébky. Ale taky se určitě učí německy. Ne že by v němčině nějak zářil, ale oprášit by ji snad dokázal.

Přistoupil k němu, nahodil profesionální poloúsměv a natáhl k němu ruku.

 „Guten Tag, Herr Bauer, sprechen Sie Deutsch? Ich heiße Damian Kraus und…“

V ten moment ho Bauer přerušil rychlým sledem dlouhých vět, ve kterých poznal holandštinu. To bylo ale tak jediné.

Damian jemně pozvedl ruku, aby zastavil vodopád slov.

„Do you speak English? French? Spanish?“

„No, no, only small English…“

Damian nepohnul ani svalem na tváři, přestože ho začala stravovat zlost. Ten chlap byl idiot, pokud si myslel, že všichni budou v Česku umět jeho řeč! A kdo vůbec vyřizoval jeho schůzku? Damian si matně pamatoval, že mluvil s ženou, která hovořila anglicky perfektně. Proč si ji ten balík ze země tulipánů nevzal s sebou jako překladatelku? Neměl absolutně ponětí, jak se s ním domluví. Možná by bylo dobré mu nějak naznačit, že mu rád nabídne další schůzku, ale s překladatelem po ruce.

Pokynul mu rukou, ať ho následuje, doufaje, že je to mezinárodní gesto a ten chlap to pochopí. V hale bylo naprosté ticho. Všichni přítomní mlčeli. Znali Damiana a velmi dobře věděli, že i když se tváří nezúčastněně, uvnitř zuří.

Ve výtahu byli ticho. Bauer se téměř nadřazeně usmíval a Damian opět nabyl dojmu, že si snad z něho někdo vystřelil. Hloupost – samozřejmě, nicméně ta situace mu přišla tak bizarní, že se toho dojmu nemohl zbavit po celou cestu nahoru. Sotva se dveře výtahu rozevřely, před Damianem se rozprostřel výjev, který mu zvedl tlak ještě trochu víc.

Nepamatoval si, že by postřehl, že jeho asistent vchází do firmy, nicméně teď jako ve zpomaleném filmu viděl, jak plachtí vzduchem poté, co zakopnul snad o svou vlastní nohu, a kupa dokumentů a papírů se snesla na vínový běhoun, kterým byla pokryta chodba před kancelářemi. Rychle se ujistil, že měl v rukou pouze ty šanony. Kdyby tohle všechno bylo ohozeno ještě nějakou kávou, rozhodně by ten infarkt dostal.

Damianovi ztvrdly rysy ještě víc a skrze zuby procedil: „Pane Petiško, až to tady douklízíte, doneste mi do kanceláře dvě černé kávy, smetanu zvlášť, a sušenky. Byl bych rád, kdyby to bylo ještě dneska.“

Obešel záplavu papírů a stejně ho napodobil i jeho společník, který se pod vousy uchechtával. To mu nemohl mít Damian za zlé. Nejspíš to pro všechny ostatní byla vtipná záležitost. Pro něj však ne.

V kanceláři už měl nachystanou složku s předběžným návrhem smlouvy. Byla přeložena do jeho rodného jazyka. Nicméně Damian potřeboval mluvit, potřeboval znát další informace, potřeboval vědět, jestli souhlasí s prozatímním návrhem, který dal dohromady.

Dal mu ho do rukou, a zatímco pan Bauer pročítal dokumenty, Damianovi šrotovalo hlavou, co bude dělat. Potřebuje u sebe tu jeho sekretářku, se kterou tehdy mluvil, jinak se nikam nedostanou.

Bauer zvedl oči a promluvil lámanou angličtinou. Damian si nebyl moc jistý, co po něm chce, zeptal se jej tedy, jestli by mohl otázku zopakovat. Holanďan začal být okamžitě nevrlý, a tak Damian zkoušel jinak. Po chvíli mu došla trpělivost, ztrácel jen čas…

„Potřebuji překladatele,“ začal pomalu, anglicky, aby se chlapík stihl chytit. „Vaše asistentka by byla dobrá. Můžeme naši schůzku odložit na jindy a vy mě navštívíte s ní, anebo můžeme udělat videohovor a všechno vyřešit online?“

Do místnosti potichu vstoupil Eduard a Damian se jen modlil, aby kávy položil na malý stolek tak, aby zůstaly v hrníčcích.

Po tomto následovala plejáda dalších rychlých vět, které zněly dost naštvaně. To Damian byl taky, ale dokázal se ovládat…

Edovi se mezitím podařilo vzorně hrníčky položit na stůl a už už se chystal vzdálit, onen vodopád slov mu to ale dost dobře znemožnil. Jistě, neměl se cpát do Damianových věcí, moc dobře si pamatoval, jak jej varoval, že pokud jen cekne, když zrovna bude mít klienta, udělá s ním… Co vlastně? Tak trochu zapomněl. Asi se zeptá, až tenhle muž odejde.

„Tohle já nemám zapotřebí! Je samozřejmost, že pozvu-li si kohokoli z ciziny, zařídím, abychom si rozuměli. Divadlo, které mi tu předvádíte, je přímo donebevolající, jste neschopný!“ vztekal se muž rychlou holandštinou.

Eda si nedovedl odpustit jemně se na něj pousmát. „Neměl byste se tolik rozčilovat. Dělá se vám vráska na čele. Zůstane tam, pokud budete pokračovat, a pak budete působit poněkud nevrle,“ poznamenal mile. Muž vyskočil na nohy tak prudce, že se židle za ním málem převrhla a káva v hrníčcích se nebezpečně rozhoupala. I Damian překvapeně zamrkal.

„Mluvíte holandsky? Záchrana! Pane bože, záchrana!“ začal se radovat, tvář tak rozzářenou, že se Eda nemohl neusmát. Štěstí druhých bylo nakažlivé.

„Jistěže. Narodil jsem se v Amsterdamu.“

„Výborně! Výborně, posaďte se… Ne, ještě vlastně ne. Zdvořilostem musí být učiněno zadost. Bauer. S kým mám tu čest?“

„Petiška, Eduard. Dělám tu panu Krausovi asistenta.“

„Ideální! Měl jste tu být celou dobu, ne nosit hloupé sušenky. No sedněte si, nezdráhejte se. Stejně jste tu měl sedět od začátku,“ hučel do něj, zatímco se jej za ramena snažil zatlačit na volné křeslo vedle toho svého. Eda se krapet překvapeně nechal, zvlášť když koutkem oka zachytil Damianovo přikývnutí. V jedné ruce stále ještě držel talířek se sušenkami, který předtím nestihl položit, elegantně – jako by si vůbec neuvědomoval, co se to právě děje – jej tedy položil na Damianův stůl, a naprosto Edovsky se na něj usmál.

Holanďan opět spustil, a tak se na něj Eda natočil, poslouchal jej a místy pokýval hlavou, jinak ale způsobně seděl. Pak se otočil na Damiana.

„Prý by byl rád, kdybyste trochu rozvedl, co přesně myslíte oním právním vztahem na straně dvě, třetí odstavec. Že i kdybyste tím skutečně myslel vztah mezi jednotlivými odděleními, v budoucnu by to šlo velmi snadno napadnout a překroutit, pro něj dost nevhodným způsobem. Taky jste prý po telefonu s Giselou – promiňte, kdo je Gisela? – s jeho sekretářkou projednával další podrobnosti k tomu, jak smlouva vstoupí v platnost, což zde vůbec nezohledňujete. A taky vám mám říct, že jste idiot, že Gisele jste slíbil zařídit na tuto schůzku překladatele a nechal jste mě běhat s blbou kávou, ale teď když to říkám nahlas, nejsem si jistý, jestli jsem to skutečně měl přeložit nebo to bylo myšleno nějak jinak…“

Úspěšně vyřešili všechny sporné body smlouvy. Damian chladným hlasem poprosil Eduarda, aby pana Bauera vyprovodil z firmy, a sám si sedl zpět do křesla, aby si nějak srovnal v hlavě, čeho byl v minulé hodině svědkem.

Zuřil. Věděl, že by neměl. Věděl, že by měl být šťastný za to, že má při ruce kluka, který mu doslova vytrhl trn z paty. Ten sebestředný Holanďan, který mu nakráčel do kanceláře, byl opravdu idiot, pokud si myslel, že Damian mluví všemi evropskými jazyky. Ten muž byl majitel obrovské firmy a nebyl schopen se naučit anglicky? Možná by ten kontrakt měl odpískat. Netušil, jak se popasuje s vědomím, že ten, se kým bude muset často spolupracovat, je tupec. Nesnášel tupce. A tento nesympatický chlap byl rozhodně tupý. Ne proto, že neuměl jazyky, ale pro svou aroganci. Nicméně musel zatnut zuby, bylo by dětinské toho sebestředného hlupáka vyhodit ze dveří, protože znal a mluvil s několika jeho zaměstnanci. Ti byli mnohem schopnější a na tom musel stavět.

Další vlnu nevole, jemně řečeno, mu způsobil jeho drahý asistent. Kolika jazyky ten kluk mluvil, aniž by mu to sdělil? Copak se za to styděl? Proč mu sakra lhal? Damian si moc dobře uvědomoval, že je pouze Eduardova věc, kolik mu toho o sobě sdělí, a pokud chtěl své znalosti skrývat, mohl. Nevlastnil ho, neměl ve smlouvě napsány překladatelské služby, přesto to nechápal. Nikdo nezamlčuje své znalosti čehokoli… Potřeboval peníze, mohl dělat z domova… Usoudil, že nikdy nepochopí, jak ten kluk uvažuje.

Čím déle seděl a uvažoval nad ním, tím víc se uklidňoval. Nesporné kvality jeho asistenta jsou nesmírným profitem – toho by si měl vážit.

Klepl na sousední dveře a vstoupil. „Pane Petiško, mohl byste na moment ke mně?“

Neobtěžoval se čekat na odpověď, věděl, že Eduard vždycky udělá, co po něm chce. Ani se nestihl posadit do svého křesla a mladík už stál u stolu a sledoval ho trochu vyjukanýma očima. Nechtěl se ani domýšlet, co se mu honí hlavou. Pravda byla taková, že to znělo, jako by si ho pozval „na kobereček“.

„Chtěl bych vám poděkovat za dnešní pomoc. Bez vás by to byla katastrofa. Nicméně, byl bych rád, kdybyste mi do konce pracovní doby přepracoval svůj životopis. Tentokrát bez zamlčování vašich znalostí jazyků. Pokud si vaše sebevědomí není jisté, napište tam všechny jazyky, ve kterých jste schopný číst knihu.“

Modré oči za skly brýlí překvapeně zamrkaly.

„Rád bych vám upravil vaši smlouvu, vážím si takto erudovaných lidí víc, než si myslíte, a jsem ochoten je ocenit.“

Eda mírně naklonil hlavu na stranu.

„Myslíte peněžně? Proč? Platíte mi dost, jsem takhle spokojený. Krom toho u vás tak trochu bydlím, a čas od času si s vámi můžu povídat. To je skvělé. Jsem šťastný. Nepotřebuju víc peněz. Pomůžu vám rád, s čím budete chtít, říkám vám to přece pořád,“ zazubil se na něj bezprostředně. „Říkal jsem vám, že jsem vám k dispozici ve všem možném. Nevadí mi dělat sekretářku, pokud to potřebujete nejvíc. Nikdy jste se nezmínil, že by vás zajímaly jazyky.“

Zamyslel se. Jeho požadavek byl náročnější, než si Damian sám pravděpodobně myslel.

„Tohle bude těžké… Počítáte všechny knihy? Jako všechny všechny? I články? Portugalsky jsem totiž žádnou knihu jako knihu nikdy nečetl. Umím jen základy. Možná kdybych měl pár měsíců? Ale dřív jsem docela rozuměl. Je to trochu podobné španělštině. Italsky jsem četl nedávno, to jo. Ale třeba francouzsky jen Malého prince. Počítá se Malý princ? Je jednoduchý. Bojím se, že bych už nedovedl psát bez chyb. Ani francouzsky, ani dánsky. Německy možná. Jo, asi určitě. Mám ten jazyk rád. Je hodně podobný holandštině.“

Zazubil se, když se jeho myšlenky stočily zpět k jeho milovanému jazyku, a tedy i poslední hodině.

„Ten chlap byl zvláštní. Tedy, možná trochu moc… rázný? Nevím, jak to nazvat. Ale měl moc hezký přízvuk. Myslím, že bude z nějakého města blízko hranic s Belgií, možná přímo odtamtud. Určitá slova měl hodně specifická. Vždycky jsem měl Belgii rád, je to možná trošinku podobné, jako kdybyste jel někam daleko od Prahy. Holandština Amsterdamu dovede být, ač ji zbožňuji, krapet monotónní.“

Damian ho hodnotil očima a znovu, jako už mnohokrát, měl dojem, že si ten kluk z něj dělá dobrý den. Rychle se vzpamatoval, zasunul svou paranoidní stránku kamsi do pozadí a posadil se pohodlněji na židli.

„Zapomeňte na to, začínám mít představu, co v té vaší hlavince všechno je. Co nejdříve budu potřebovat hlavně překladatele do ukrajinštiny, už teď je pozdě. Tím však na vás nechci nijak tlačit. Ale pro tuto chvíli je podstatná holandština. Ten chlap je neskutečný alibista, nicméně v tomto případě musím zatnout zuby. Spolupráce s Advocatenkantoor Bauer je pro nás natolik přínosná, že se jí nemíním vzdát, i když je jejich šéf totální idiot. Mrzí mě, že zodpovědnost za kontrakty s nimi nemohu přesunout na vás,“ zamračil se. Kdyby ten kluk byl jen trochu schopnější se pohybovat v tomto byznysu, měl by po starostech.

„A k těm penězům – nebudu vás přemlouvat, byl bych sám proti sobě. To, že u mě bydlíte za zlomek částky, kterou byste zaplatil na jiném podnájmu, vás ještě neopravňuje penězi pohrdat. Pochopil jsem, že chcete studovat, taky nepředpokládám, že se mnou zůstanete bydlet až do důchodu. Máte přítelkyni, pravděpodobně se budete chtít po nějaké době sestěhovat. To znamená s největší pravděpodobností dost krutou hypotéku. Máte rád děti, takže předpokládám, že jste se už bavili i o rodině a tohle všechno je finančně velmi náročné. Uvědomujete si to? Přemýšlíte někdy nad budoucností? Teď je možná nepotřebujete, ale mít našetřeno na horší, nákladnější časy… nechápu vás.“ Damian kroutil nevěřícně hlavou a měl dojem, že se chová jako kvočna, která spílá svému nezodpovědnému pubertálnímu kuřeti. Ten kluk je tak nepraktický, až je z toho jednomu do pláče.

„Běžte dodělat svou práci…,“ kývl smířeně na svého asistenta, ale pak ho ještě mezi dveřmi oslovil: „Na stole máte pozvánku na charitativní ples. Nezkoušejte se z něj vymluvit, je to pracovní záležitost a jediná omluva je nemoc. A pane Petiško, zaplaťte si hodiny tance. Tohle není vánoční večírek naší firmy, to je pompézní akce snobů z celé Prahy, tak prosím, neudělejte sobě i mně ostudu.“ 

Už v momentě, kdy Eda tuto větu slyšel, hlavou mu blesklo krátké, ale nadmíru výstižné – a sakra. A pakliže ve své hlavě nechtěl použít sprostá slova, bylo to k dané situaci nejvhodnější možné vyjádření.

Kývl a usmál se, jelikož tak už to zkrátka dělal, a rychleji, než bylo nutné, se přesunul do své kanceláře. Skutečně, na jeho stole ležela pozvánka. Pokusil se vyhledat si onu akci na internetu, jelikož jak správně tušil, tenhle rok nebyla organizována poprvé. Mohl si prohlédnout nějaké fotky. Onen a sakra pocit pomalu a jistě nabíral na síle.

Všichni byli oblečeni tak elegantně. To byla první věc. Nikdo, jako naprosto nikdo neměl na sobě skvrnu od kečupu, kávy nebo čehosi, co se bojí identifikovat, ale díky bohu to nesmrdí. Jak moc bylo možné, že fotograf pouze vyfotil správné lidi? Moc ne, to bylo Edovi jasné hned zpočátku.

Druhá věc – všichni vypadali jako profesionální tanečníci. Tedy, možná ne zas tak profesionální, ale vypadali jako tanečníci. Tedy, ne nutně tanečníci. Jinak. Nikdo nevypadal jako parodie na špatný němý film.

A to nejhorší – Eda věděl, co by ho čekalo, kdyby se snažil sám ze sebe udělat něco podobného. Nejenže by byl dokonalá Pretty Woman – možná až na to, že v polovině celé akce by se z něj nestala krásná elegantní dáma která, pravda, neumí otevírat šneky, ale alespoň si je nehodila do klína nebo hůř, někomu jinému do klína. Je fakt, že bod jedna, tedy najít si prachatého kohosi, ke komu by se nastěhoval, už splňoval. Možná by mu v životě pomohlo, kdyby místo práv dělal panu Krausovi gigola.

Stejně by ho nakonec vzal do společnosti. Dokonce na operu. A Eda opery nechápal.

Zpátky k jeho plánům. Nejenže by byl nemožný. On by na hodiny tance, v prvé řadě, ani chodit nedokázal. Panebože, vždyť on měl problém nastoupit do přeplněné tramvaje. Tím, že ho Damian vozil každé ráno do práce, mu už dost možná ušetřil něco přes týden času. Jít do sálu plného lidí a snažit se tam hýbat s někým dalším, koho vůbec nezná a kdo se na něj přilepí? On byl velmi kontaktní, ale ne s někým, kdo si ho vybere jako ovci. Nehledě na to, že byl příšerný společník a mrzelo by jej, kdyby dané dámě zničil den nějakou blbou poznámkou.

Z té představy mu bylo snad až úzko. Jenže, co jiného mohl dělat? Chodit soukromě? Na to neměl. Tedy, možná by měl, ale nic by mu nezbylo. A požádat Damiana? Ani náhodou. Nebyl s ním kvůli penězům a stál si za tím. Pan Kraus byl jeden z nejštědřejších lidí, jaké znal, jistě by mu ty peníze dal, kdyby si o ně požádal. Ale nepožádá. To přece nešlo. Eda už viděl, jak do něj pan Kraus nasype spoustu peněz a on pak přijde na ples, znemožní se nějakými slovy a stejně všechno bude k ničemu. Ne, to za to nestálo.

Musel vymyslet něco jiného. Potřeboval někoho jiného. Naprosto nutně se potřeboval naučit tancovat aspoň nějak a netušil jak!

Do zoufalých myšlenek mu vstoupilo tiché zacinkání jeho telefonu. Zvedl jej, snad aby se ujistil, že nepřišlo nic horšího. Psal Viliam. Byli spolu domluvení na odpolední vycházce po Praze, jelikož už se dlouho neviděli – alespoň pro Edu to bylo dlouho, muž mu chyběl – venku ale začínalo slušně pršet a nevypadalo to, že by mělo přestat. Vili jej tedy zval k sobě. Eda se nerozpakoval, stiskl požadované tlačítko a zavolal mu.

„Eddie! Co bys…“

„Musíš mě naučit tancovat!“

Chvíli bylo ticho. Věděl, že druhá strana hovor nepoložila, protože slyšel, jak muž dýchá.

„Cože?“

„Vili, prosím! Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím!“

„Eddie, vydrž. Před chvílí jsem ještě maloval, nemůžu otevřít okna, aby mi nenapršelo na plátna, takže je tu příšernej vzduch. Jsem možná přiotrávenej a tim pádem pomalej. Co takhle sdělit mi to pomalu a postupně, hmm?“

Eda se zhluboka nadechl. Pak zase vydechl. Nechtěl to úplně vychrlit.

„Bude ples. Pan Kraus chce, abych šel na ples. Já nechci jít na ples, ale musím jít na ples. Ples! Chápeš? Ples. Prostě ples. Bude se tancovat. Ples. Chápeš?“

„Hmm. Mám zvláštní pocit, že jsem zaslechl slovo ples, ale možná jsem jen špatně slyšel. Zkus ho párkrát zopakovat, ať si to ověřím,“ popíchl jej Viliam, načež se Eda zašklebil.

„Hej!“

Viliam se na druhé straně začal smát. Eda nevěděl, jak to ten chlap dělal, vždy jej ale dokázal uklidnit, zdálo se, snad až jednoduše, jako by to byl jen vedlejší účinek. Jako by se o to vůbec nesnažil. V jeden moment byl Eda nervózní a ve druhý se smál.

„Vili, já neumím tancovat. Vůbec. Nikdy jsem se to neučil, nechodil jsem do tanečních, když tam chodili moji spolužáci. Neumím se hýbat do hudby. Ani podle sebe. Nechci udělat panu Krausovi ostudu, chápeš?“

„Tak zrovna tohle se mi chápe špatně, ale budu dělat, že souhlasím.“

„Viloune!“

Další smích. Viliam na druhé straně následně cosi brblal, Eda si ale tak nějak odvodil, že to nebylo nic vyloženě důležitého. Znělo to jako spokojené brblání.

„Nechci být dřevo. Vím, že ty budeš skvělý tanečník, jsi úžasný umělec a úžasní umělci bývají nadaní ve všech těchhle věcech.“

„Tak, když to řekneš takhle…“ ozvalo se s neskrývanou samolibostí.

„Damian to tak má taky.“

Chvíli bylo ticho.

„Zabils to.“

„Pomůžeš mi? Prosím prosím. Já to sám nezvládnu. Nemůžu chodit na hodiny,“ zděsil se Eda opět, a to Viliam pravděpodobně zaznamenal, protože na něj začal mluvit skoro až uklidňujícím tónem.

„No jo furt, budem tancovat. Uvidíš, dostaneš ty nejlepší hodiny tancování v celý Praze. Náhodou ses trefil – co se mě týká. Damian je oproti mně matlal.“

S tím Eda nesouhlasil, zdálo se ale, že si to Viliam beztak nenechá vymluvit. Mluvil s Edou mile a jemně, ač vtipkoval a dělal si z něj legraci, jak to snad nikdy nikdo nedělal. Málokdo si z Edy střílel, jelikož mu jemná ironie většinou nedocházela a lidé to pak vzdávali. Viliam měl ale trpělivost, kdykoli Eda potřeboval, jednotlivé slovíčkaření mu vysvětloval. A on se, překvapivě, začínal docela chytat.

Domluvili se. Eda hovor položil. A vrátil se k práci, uklidněný, spokojený a plný svého naprosto typického entuziasmu – protože byl krásný den, ačkoli pršelo, protože byl s úžasnými lidmi, přestože zrovna v ten moment u něj nebyli, a protože zkrátka a dobře žil, ačkoli to občas bylo složité.

Domů jeli toho dne s Damianem společně. Muž měl všeho po krk poměrně brzy, na své poměry – vyčerpala ho ona schůzka s Holanďanem a po zbytek dne se zdál krapítek podrážděný, což Edu přimělo přinést mu druhou kávu a následně to okomentovat. Měl zvláštní dojem, že Damian jeho slova příliš neocenil.

A pak dorazili domů. On zapadl nahoru, do svého pokoje. Převlékl se, vzal do ruky knihu a krátil si čas, který zbýval do jeho první hodiny tance, a hlavně do doby, kdy znovu uvidí Damianova bratra. Byl nadšený. I kdyby padaly trakaře, toho dne měl trávit čas se dvěma ze svých nejoblíbenějšími lidí na planetě. Chyběla jen Helena, Julián a jejich recepční, a byli by všichni. Byl nadšený. A jak to tak bývá, podařilo se mu začíst se. Zvonek, který se domem rozezněl, zpočátku úplně přeslechl.

Venku za dveřmi zatím nespokojeně přešlápla zcela věrohodná kopie majitele onoho domu. Aby byl zcela upřímný, čím blíže byl Viliam té honosné vile, tím méně se mu onen nápad zamlouval. Přestože bratra nenáviděl a ta nenávist jen vzrostla, když měl možnost pozorovat, v čem žije, zároveň měl nepříjemný pocit, že vstoupením do jeho rajónu dělá v podstatě to samé, co udělal předtím Damian jemu. A koneckonců, on nebyl parchant jako Damian.

Zarazil se a zamračil. Co to bylo za změny? Tohle neznělo jako jeho filosofie. Míval dojem, že jako chudý umělec, na kterého se rodina vysrala a bratr na něj házel špínu celkem pravidelně, kdykoli měl jen trochu možnost, zkrátka jako Viliam Kraus měl předpoklady k parchantství. Na rozdíl od Damiana, u Viliama to bylo pochopitelné. Život se s ním nemazlil. Takže mohl být, jaký chtěl a nemusel se na nic ohlížet, a už vůbec ne na bratra.

Kdy se to změnilo? Měl nepříjemný pocit, že moc dobře ví. Změnilo se to přesně v momentě, kdy mu do života vstoupil ten světlovlasý ďáblík. Ne andílek. Dokonalý ďábel. Měnil Viliama k obrazu svému, aniž by se ho ptal na svolení, aniž by ho jakkoli varoval. A Viliam se nechával. A vlastně byl docela spokojený.

Fascinující.

Dveře se otevřely. A v nich nestál nikdo jiný než sám velký pan ředitel, miláček jeho prarodičů.

Bylo v ten moment na místě hluboce se uklonit a políbit mu špičku boty? Fuj. Viliamovi se z té představy skoro zvedl žaludek.

Než muž stačil cokoli říct, Viliam rozhodil rukama. Nebyl úplně klidný, zvedal se v něm adrenalin.

„Než něco řekneš, Damiane – já řikal, že to nebude dobrej nápad.“

Damianovi na povel ztvrdly rysy. Před tímto setkáním měl dobrou náladu, půl hodiny telefonoval s manažerem holandské firmy, který mu oznámil, že pan ředitel Bauer pověřil jeho v jednání s Kraus advocatus. Byl to příjemný, inteligentní muž, jemuž věřil, že se s ním dokáže shodnout. A teď tady stojí tenhle…

„Co tady sakra děláš? Nejdřív přijdeš do kanclu a teď mě otravuješ i doma? Kdo ti vůbec dal adresu? Magdalena? Poslouchej mě – cokoli chceš, ode mě nic nedostaneš. Vyřiď si svoje dědictví s Magdalenou a nechoď žebrat k mým dveřím.“

Bylo tak strašně těžké dívat se do té tváře. Měl by být zvyklý za celý život, ale jeho bratr byl jako zrcadlo. Nejen vzhledem, věděl, co se mu honí hlavou po těch slovech, a tušil, jaká budou následovat. Také ale věděl, že si je ani nemusí vyslechnout, dokonce by na něj mohl poštvat psy. Zarazil se nad tou myšlenkou. Znejistěl. Svého bratra ze srdce nesnášel, ale zranit by ho nechtěl.

Ta chvilka nepozornosti stačila, aby Viliam podržel dveře, které mu chtěl Damian přirazit před nosem, a narovnal se natolik, aby působil vyšší.

Venku pršelo, Viliam tedy neměl příliš chuť ustupovat od svého bratra do deště, jeho nepříjemný pohled a blesky v tmavých očích ale nepůsobily dvakrát přátelsky. Viliam se nepotřeboval prát, ačkoli by to možná nebylo úplně od věci. Kdy posledně měl možnost pořádně bratrovi ukázat, co stojí vysírat Viliama Krause?

A přesně do těchto myšlenek se na schodech za Damianem objevila drobná postavička s kulatými brýlemi, rozčepýřeným hnízdem světlounkých vlasů a výrazem tak nadšeným, že Viliam úplně na všechno zapomněl a jeho rty se zvlnily v široký úsměv.

„Vili! Vili Vili Vili Vili Vili,“ vyhrkl Eda a rozběhl se po schodech dolů, u čehož se mu podařilo zakopnout, čtyři schody přeletět a jen zázrakem to nějak ustát, aniž by spadl na obličej. Nepřestával opakovat jeho jméno, hnal se k němu jako splašený, a kdyby se Viliam instinktivně nepřikrčil, smetl by ho. Doběhl totiž k němu a doslova mu vyskočil do náruče a pevně k sobě přitiskl, takže Viliam trochu zavrávoral. Udělal krok vzad a byl nucen ustoupit do deště.

„Vili! Přišels!“

Nemohl jinak než úsměv ještě víc rozšířit. Takové nadšení by potěšilo snad každého. Dokonce i chladného, rezervovaného umělce, na kterého celý svět sere. Protože tenhle kluk na něj zcela očividně nesral.

„Eddie, no tak. Mohl jsem nás oba hodit do bláta,“ snažil se jej trochu napomenout, a hlavně vydýchat ten šok. Přece jen, nemohl čekat zrovna tak prudkou reakci. Ačkoli, měl co dočinění s Edou. Čekat měl všechno.

„Ty bys to ustál vždycky.“

Zazubil se. Ten poblázněný kluk se zazubil.

„Pojď! Pojď dovnitř, mokneš. No tak,“ pobídl jej, když ho konečně pustil a začal jej za rukáv od kabátu tahat dovnitř, do domu. A u toho se setkal s velmi nepříjemným tmavým pohledem. „Děje se něco?“

Damian se na něj podíval jako na malomocného a zamračil se ještě víc. Z očí mu šlehaly blesky, které se spravedlivě dělily mezi obě osoby. A sám Damian se cítil, jako by mu něco unikalo, jako by snad majitel domu ani nebyl on a neměl nárok zamezit přístup tomu parchantovi, kterého musel titulovat jako svého bratra.

„Ano! Děje! Můžete mi vysvětlit, co tu dělá? Měl jsem dojem, že jsem vám srozumitelně vysvětlil, že se s ním nemíním vybavovat a v podstatě pro mě neexistuje, tak proč tedy stojí na prahu MÉHO domu?“

Tentokrát všechen vztek zasáhl drobného blondýnka, který však nepohnul ani brvou. Stejně jako Viliam se napřímil a čelil jeho vzteku s výrazem, jako by se ho ani netýkal. Dokonce působil téměř překvapeně. Damian těkal očima od jednoho ke druhému a čekal na vysvětlení. Pokud nepřijde v příští sekundě, byl rozhodnutý smáznout samolibý úsměv bratrovi z tváře pořádnou fackou. Jeho sebeovládání bylo na pokraji.

Eda jemně naklonil hlavu na stranu a nevinně se na Damiana zadíval. Instinktivně se postavil přímo před Viliama. Měl zvláštní pocit, že by se jinak mohlo stát něco nepříjemného. I on cítil houstnoucí atmosféru, a přestože druhé z dvojčat se skutečně snažilo bratra nezabít – pro Edu – neznamenalo to, že mu nechtěl jednu vrazit. Z kterékoli strany mohl přijít útok. Potřeboval tomu zabránit.

„Ale já jsem se vás přeci ptal. Říkal jste, že vám to nevadí, že si kamaráda můžu přivést, kdy chci, ani ptát že se vás nemám,“ připomněl, co mu skutečně sám Damian řekl. Byl tehdy zahrabaný v papírech, ani na Edu nezvedl oči. Jen zabručel, že je mu to jedno, že je to i jeho domov a že to už mu přece říkal, tak ať si dělá, co chce a nechá ho pracovat. Bylo to v období těsně po Vánocích, Eda se chtěl pro jistotu zeptat, kdyby náhodou nastala podobná situace – tušil, že dříve nebo později se tak stane – a Damian byl už zase v plném pracovním zápřahu. Byl to složitý týden, muž nebyl zvyklý si brát volno, a tak se mu všechno nakupilo.

„Chtěl jste, abych se naučil tancovat do toho plesu. A Vili slíbil, že mi s tím pomůže. Byli bychom venku, jenže hrozně prší. A u něj je tak málo místa. Nechtěl jsem tu schůzku zase posouvat, už strašně dlouho jsem ho neviděl a vy jste řekl, že je vám to jedno,“ obhajoval se.

„Vy si vždycky všechno vyložíte po svém, že?“ prskal Damian, pak se ale rychle uklidnil. Matně si na ten rozhovor vzpomínal. Mělo mu to tenkrát dojít. Vždyť Eduard nemá hordu přátel, které by si mohl dovést. „Myslel jsem, že vám došlo, že svého bratra bych do škatulky vašich kamarádů nikdy nezařadil. Věděl jste, že ho tady nechci, tak co vás to napadlo?“

„Já jsem tady taky, mohl bys pro mě udělat alespoň to, že bys o mně nemluvil, jako bych tu nebyl?“ opáčil s nevolí Viliam.

„Nemohl!“

„Jsem mnohem víc jeho kamarád, než kdy budeš ty, a on si přátele zaslouží. Jsi sobec, že mu toho jednoho odpíráš! Nechtěl jsem sem jít, ale přikázals mu, že se musí naučit tančit… Hele, je mi jasné, že bys nebrečel, kdybych na tom dešti dostal zápal plic, ale měl jsem dojem, že na Eddiem ti aspoň trochu záleží, a když nejsi schopný ho naučit tančit ty, musel poprosit opravdového kamaráda…“

„Mě nepožádal,“ odvětil Damian hlasem, ve kterém bylo slyšet ublížení. Ovšem – nemohl očekávat, že jej požádá, a taky byla pravda, že by mu to Damian s největší pravděpodobností odmítl. Netušil, jak by jeho tělo reagovalo, kdyby mělo být v takové blízkosti toho kostnatého a přesto velmi přitažlivého mladíka. Damian odmítl být jeho kamarád a Eda to Viliamovi jistě vyslepičil, ostatně jako spoustu dalších drobností, jak pochopil později.

„Nefňukej a nech nás pracovat. Naučím ho tančit tak, že bude nejlepší tanečník na parketě. To přece chceš, ne? Aby ti neudělal ostudu,“ pozvedl pobaveně obočí Viliam.

Damian zatnul zuby, aby nezačal ječet na Eduarda. Zavřel na chvilku oči, aby se uklidnil. Měl by si zaplatit hodiny jógy nebo něčeho podobně uklidňujícího, jinak ho ten kluk dostane do blázince. Nebo si koupit prostituta – to by bylo nejspíš účinnější. 

Již zklidněný se na něj otočil: „Když jsem vám kývl na kamaráda, myslel jsem třeba i vaši přítelkyni… Někdy mám pocit, že jste jako inspektor Colombo. Ten má svou manželku rád, stále o ní mluví, ale nikdy nikdo ji neviděl. Vaše věc – samozřejmě, ale nemůžete se na mě zlobit, že jsem nepočítal s tím, že u svých dveří uvidím bratra.“

Eda se na něj podíval téměř vyděšeně. Zkrátka nepochopil, že udělal něco proti Damianově vůli. A ten se zapřísahal, že si bude muset dávat velmi dobrý pozor na to, co mu odkývá.

„Když už je tady, tak ho nevyhodím, zvlášť když vám chce pomoct. Ale buďte takové lásky a nepouštějte hudbu nahlas. Rád bych ještě pracoval a potřebuji klid,“ řekl rázně a zasekl svůj pohled v totožně tmavých očích. To byla narážka na něj. Už jako dítě byl Viliam hlučný, a pokud neměl sluchátka, příšerná hudba, kterou si se zalíbením pouštěl, ječela po celém domě. I proto byl tehdy jako dítě rád, že mohl vypadnout s dědem do pražského bytu, kde, pokud nebyl naprostý klid, muzika byla puštěna velmi potichu a většinou toho žánru, který se zamlouval i Damianovi. Byl v té době v zajetí svého cella a nezajímal ho pop nebo rock, který jeho vrstevníci později s oblibou poslouchali.

Ještě jednou je oba zpražil ledovým pohledem a vklouzl do své pracovny.

„Ukážu ti svůj pokoj, chceš?“

Viliam neměl mnoho příležitostí odporovat. Vlastně mohl být rád, že si stihl vysvléct kabát, ve kterém mimochodem působil jako dokonalý umělec. Zejména pak když si dal ruce do kapes a kolem krku šálu. Slušelo mu to, a kdyby Eda mohl, nakreslil by ho. Nakreslil by je s Damianem oba, řekl mu to. Každopádně kdyby to Viliamovi mělo trvat jen o pár vteřin déle, už by to nestihl. Eda jej chytil za ruku a rozběhl se s ním do nitra domu, do schodů a v patře do pokojíku, ve kterém jej pustil a zatočil se kolem své osy, ukazuje tak na každou část té místnosti. Byl tak nějak dětsky nadšený. Měl někdy možnost ukázat nějakému svému kamarádovi, kde bydlí? Tušil, že ne. Dokud žil s matkou, vzal k sobě občas spolužáky, to ale bylo výlučně proto, že museli pracovat na skupinovém projektu a za přátele by je rozhodně nepovažoval. Z Viliama byl nadšený. Neustále se zubil a tahal jej za sebou, zatímco muž se chvílemi chechtal a chvílemi brblal, přičemž na něj hleděl s odevzdaným pochopením. Bylo vidět, že je šťastný už jen z toho, že Edovi dělá radost.

Skončili dole v hale, byla nejprostornější. Byl čas začít tancovat. Viliam mu přednesl plán – chtěl začít waltzem, jelikož jestli má umět jen jeden jediný tanec, byl to tenhle. A pak chtěl přidávat další podle toho, jak bude Eda zvládat. Ukázal mu kroky, vysvětlil taneční držení. Milostivě svolil, že se nechá vést, protože přece jen, cílem bylo naučit Edu jeho kroky a Viliam byl dokonalý ve všech ohledech a uměl v podstatě všechno, na co sáhl, takže i toto. Nechal se chytit.

Následujících deset sekund bylo pro jeho prsty na nohou nejbolestivějších deset sekund života a pro jeho uměleckou duši mučení na vskutku vytříbené úrovni.

„Takhle to nejde,“ zhodnotil, když se ještě mnohokrát snažil vše vysvětlit a pokaždé docílil toho samého. Eda věděl, co má dělat, výsledek ale zkrátka a dobře působil hrozně. „Budu vést já tebe. Pro začátek. Musíš se naučit hejbat se do hudby, bez toho to nepůjde. Chyť se mě – ano, takhle. Ten loket výš. Super. A prostě se nech vést.“

Znova pustil hudbu. A následně zakopl o Edu, který zůstal stát jako kamenná socha.

„Eddie, ty pakoni! Nechat se vést neznamená odmítat se pohnout. Víš co? Úplně se uvolni.“

Eda svěsil ruce kolem těla. To bylo tak celé. Viliam jej chytil kolem pasu.

„Tohle je úplně? Jak tě jako můžou unýst nohy, když seš úplně uvolněnej?“

Svalil se mu do náručí. Viliam jej chytil pod zadkem.

„A hlavu držíš jak? Eduno, uvolnit znamená úplně uvolnit. Udržím tě. Když s někým tancuješ, musíš mu věřit, aspoň nějak.“

Položil mu hlavu na rameno. Konečně byl Viliam spokojený.

Hudba dál hrála. V podstatě držel celou Edovu váhu, ačkoli se mladík nohama dotýkal země, pokusil se s ním tedy opatrně hýbat. Vlastníma nohama strkal do těch jeho, aby mu tak ukázal, jak se on sám chystá hýbat a jak probíhá ono vedení dalšího člověka. Když už toto prováděli nějakou dobu, začal se mu Eda do ramene smát, jelikož si připadal jako pytel brambor, načež se Viliam začal ksichtit.

Asi stačilo.

„Postav se na vlastní. Tak. A teď se naopak zpevni. Jako úplně zpevni.“

Pobaveně povytáhl obočí. Ten kluk buď nechápal, co znamená uvolnit a zpevnit, nebo jej sakra nebral vážně. To nebyl dobrý nápad. Viliam Kraus se zásadně bral vážně.

Chytil jej za pas a v nestřeženou chvíli zvedl do vzduchu. Eda se okamžitě začal kroutit, v pase se zlomil a naklonil tak dopředu, rukama se zapíraje o Viliamova ramena. Vyjekl. Tohle nečekal.

„Zpevnit, Eddie. Úplně. Nemůžeš se mi takhle lámat. Já tě udržím.“

Zase ho postavil na zem, a když blonďáček přikývl, opět ho zkusil zvednout. Tentokrát se mu nezlomil, ale Viliam si byl naprosto jistý, že kdyby na to tolik nemyslel, udělal by to klidně ještě desetkrát. Byl nepoučitelný.

„Tak jo. A teď zkusíme něco mezi. Záda budeš mít narovnaná, pevná, ale ne kamenná. Ano, takhle. Hlavu nahoru. Koukáš na mě, ne na zem. Všechno kolem je ti jedno, zajímám tě já, jasné? Můžeš obdivovat ladnej tvar mýho obočí nebo tak něco. Nedávno jsem si ho upravoval, takže obdiv je na místě.“

Setkal se s překvapeným pohledem.

„No jo no, někdo to holt dělat musí. Ty ne, protože seš blonďák, takže ti nad těma očima roste blonďatý cosi, čeho je ještě ke všemu málo. Černovlásci maj nevýhodu. Ale to je teď jedno. Prostě zírej na mě. Ruce totéž, co záda a hlava. Lokty nahoru. Výš, to udržíš, ty siláku. A teď…“ Prsty mu zajel pod žebra. Nemohl si to odpustit. Eda okamžitě povolil všechny svaly, začal se smát jako neřízený a stočil se mu na zemi do klubíčka. Tomu se naopak začal smát Viliam.

Zase všechno ztratili.

„Tak znovu. Jo, záda dobrý, hlava super. Lokty výš. No tak, já už to neudělám. No fakt ne. Fakt ne! Eduno, říkám, že ne, zvedni ty ruce. No, tak je to… Eduno! Jo, super. Fakt to neudělám. Ne teď. Zadek nemusíš mít tak vyšpulenej, někdo tě přes něj pleskne. Tak je to lepší. Nohy – budeš s nima hejbat, takže ne že budou jako zalitý do betonu. Něco mezi tim, cos dělal na začátku, a tim na konci. V momentě, kdy cítíš, že se jdeme hýbat, budeš je mít spíš volnější. Vnímej, co zhruba chci dělat já, proto mi koukáš do očí, přečti si to tam. To ty umíš. Koukej na mě, dělej, co dělám já. Tak pojď. Ještě jednou.“

Byla to katastrofa. Byla to naprosto příšerná katastrofa. Ale nebylo to tak příšerně katastrofální jako na samém začátku.

„Dáme pauzu, ty dřeváku?“ navrhl, když už začínal být jeho společník unavený. Viliam to na něm viděl. Kdyby se otočil, všiml by si Damiana, který se zrovna vydal pro další kafe. Nezaregistroval ho. Eda však ano, a tak snad, i aby na něj udělal dojem, postavil se do své nejlepší taneční pozice. Chtěl mu ukázat pokrok.

Zase se příšerně prohnul v zádech. A Viliam jej plácl přes zadek.

Eda nadskočil a tlumeně vypískl, zapomínaje na Damiana ve dveřích.

„Ej! To ti nedaruju!“

Začal se smát a pokoušel se k němu dostat, na což Viliam reagoval podlým úšklebkem. Když se po něm natáhl, aby mu podlost oplatil, chytil jej za ruku, posléze za druhou, otočil jej a plácl znova, jako by se nechumelilo. V očích mu blýskalo škodolibou radostí.

„To teda daruješ, minimálně teď. Bys musel víc papat a míň ležet na gauči, bramboroune,“ popichoval jej. Eda našpulil rty. Zdálo se, že se vzdává. Viliam tušil, že jen blafuje, co ale nečekal, bylo, že se blonďáček vrhne po jeho hlavě a rozcuchá mu vlasy, které si ráno tak pracně česal – kecy, nechal je žít vlastním životem, ale probudil se s docela přijatelnou pěšinkou. Okamžitě se oběma rukama pokusil zastavit tu jednu, která ho cuchala, to ale dělat neměl. Tentokrát plácl přes zadek Eda jeho.

„Kdo je tu bramborák, ha?“

„No počkej,“ dostal ze sebe Viliam, to už se ale Eda otočil a rozběhl se do domu. Hala, předsíň i kuchyňka byly propojené, proběhl tedy nejprve kuchyní, kde jen taktak nenarazil do svého šéfa – ten stál u kávovaru a hleděl na ně, jako by se naprosto pomátli – proběhl předsíní, znovu halou a skončil znovu v kuchyni. Zastavil se za stolem. Viliam stál na jeho druhé straně. Na Damiana nehleděli, v tu chvíli na něm nezáleželo.

Stáli, hleděli jeden na druhého. Občas jeden nebo druhý udělali prudký pohyb na jednu ze stran, aby toho druhého donutili tam běžet, nic se ale nedělo. Damian už měl kávu uvařenou, pravděpodobně ale pochopil, že by se mohl s jedním z nich srazit, a tak se rozhodl čekat.

Konečně Eda vyběhl. Viděl příležitost. Nečekal ale rychlost Viliamovy reakce, muži se podařilo zachytit jej za zápěstí a než se Eda nadál, držel jej Viliam kolem pasu a přehazoval si jej přes rameno jako… nu, jako pytel brambor.

Naposledy jej vítězně plácl přes pozadí, u čehož Eda zase tak zvláštně tlumeně vyhekl. Začal se smát. Byli jako děti, ale co na tom záleželo? Eda žádné podobné vzpomínky neměl, to už Viliam stačil pochopit. Byl čas mu je vytvořit.

Následující hodinu opět strávili tancem. Damian byl u sebe, takže je neviděl, což možná bylo dobře. Příliš už se toho nezlepšilo. Skončili tedy na gauči, kde si spolu povídali tak nějak obecně o životě, práci, malování a snech.

„Už zase máš tu vyrážku,“ nadhodil Viliam, když si všiml, jak se Eda škrábe. Přes Vánoce mu ekzém mazal pravidelně každý večer a oba věděli, že to neslo své ovoce. Skoro bledou pokožku vyléčil. Teď bylo všechno zpátky v plné síle. „Přineseš krém? Namažu ti to.“

„Já ho asi před třemi dny dopoužíval, Vili. Musím si koupit nový. Ačkoli,“ nadhodil, když si vzpomněl na svůj druhý večer v tomto domě. Mast, kterou mu tehdy dal Damian, měla podobně zklidňující účinky. Potřeboval se nějak zbavit toho pálení, aby s mužem mohl normálně komunikovat. „Počkáš chvilku?“

Zvedl se, spěšně se přesunul k pracovně svého nadřízeného a způsobně na ni zaklepal. Dokonce způsobně počkal na přísné a krátké dále – přemýšlel, jestli by to Viliam dovedl říct stejně striktně. Při vstupu dovnitř nejprve malou škvírou strčil hlavu, což byl divný zvyk, jelikož kdyby po něm měl například letět kus nábytku, bylo jedno, že si uchránil zbytek těla, stejně by se složil. Ale dělával to tak pravidelně. Pak, když viděl, že po něm žádná váza nepoletí, ukázal se celý. Rozpačitě se usmál.

„Pane Krausi? Já vás nechci rušit, vážně ne, jenom…“ Výmluvně ukázal své červené ruce. Mohl vidět, jak si Damian povzdychl. „Došel mi můj vlastní olej, napadlo mě... Nemáte ještě pořád tu mastičku, kterou jste mi půjčoval tehdy, jak jste měl zlomenou ruku? Ono to svědí,“ stěžoval si, a nevědomky nahodil onen psí pohled, který na Damiana zabíral snad vždy. Muž jej sice sjel nepříjemným pohledem, vstal ale a přemístil se s ním do kuchyně – dělal, že bratra v obýváku nevidí – a z jedné z polic vytáhl hojivý přípravek. Eda si ho přebral.

„Děkuji!“

Otočil se na patě a znovu se svalil na gauč, kde se lahvička dostala do rukou Damianovy věrné kopie. Eda k muži natáhl ruce.

„Namažeš mi to ty? Prosím,“ zkusil, což Viliama přimělo začít se tiše chechtat. Neprotestoval ani na chvíli, moc dobře tenhle úkon znal. Jemně Edovi vtíral mast, pozoroval, jak blonďáček skoro přede spokojeností.

Jak málo stačilo, aby byl ten kluk šťastný.