Kauza Eduard 34.

Toho večera se vrátili domů pozdě v noci a uvítáni byli hlasitým štěkáním Oskara, který probral k životu i Bellu, Maxe a díky jejich pomoci pak polovinu ulice. V návaznosti na to se ve dvou oknech naproti nim rozsvítila světla a sousedka odvedle na ně křičela cosi, co by Eda jen nerad opakoval, protože sprostá slova používal poměrně zřídka.

Když Oskara bral nahoru, Damian jej provázel nespokojeným pohledem. Byla ale pravda, že venku se pes mohl zbláznit, jelikož věděl, že se jeho pán přece jen už vrátil, a muž pravděpodobně neměl zapotřebí riskovat nevrlé návštěvy v půl jedné ráno.

Další dny měl pak Eda napilno. Hrál si s Oskarem, čím dál více s ním chodil ven, a dokonce začal trochu běhat, o čemž odmítal říct Damianovi, protože po každých pěti metrech – alespoň mu to tak připadalo – celý zrudnul, málem mu explodovalo srdce, dýchal jako šílený a čekal, až umře. Hořce vzpomínal, jak na střední využíval všemožných příležitostí ulít se z tělocviku, jen aby mohl číst. Vyučovacích hodin se účastnil ochotně, z biologie moc dobře věděl, že se mu v těch jeho neexistujících svalech hromadí kyselina mléčná, ovšem bylo mu to dost dobře k ničemu. Oskar však pohyb potřeboval a on se zařekl, že se pro něj zlepší.

Zlepšovali se pro sebe navzájem. Pes byl učen základním povelům, aby jej Eda nemusel všude vodit na vodítku, jelikož nechtěl, aby mu utekl, a zároveň jej nerad omezoval na svou vlastní bídnou rychlost. Oskar byl velmi učenlivý, ovšem Eda na druhou stranu byl dost špatný učitel, takže se to vyvažovalo a postupovali veskrze průměrnou rychlostí. Brzy zvládali sedni, ke mně a do pokoje, což Eda zavedl, když je Damian viděl, jak na Edu Oskar zíral, když si v koupelně čistil zuby. Dle Edy zbytečně vyšiloval, ale jeho nadřízený si stál za svým, že pes neměl mimo Edův pokoj co dělat.

Pravda, obejít jeho požadavky tím, že psa naučí samostatně se vracet, nebylo úplně to, co Damian chtěl. Druhá věc byla, že Oskara omylem naučil každý z těch pokynů jiným jazykem. Na jinou stranu, alespoň si mohl být jistý, že mu psa nikdo neodloudí. Pokud ten někdo nebude mít kus masa. Nebo slupku od brambor.

Zbytek času se Eda hodně učil, což zahrnovalo v této fázi už v podstatě jen čtení, protože ve své učebnici ukrajinštiny vyplnil všechna cvičení poslední lekce, a hodně četl tak nějak obecně. Ještě několik dní přemýšlel nad konverzací, kterou vedli s Viliamem na pánských záchodech Lucerny, a přestože bylo to poznání stále provázeno kapkou pochyb, uvědomil si, že se mu vlastně ulevilo. Pořád ho vracelo na první políčko, to ale znamenalo, že jej Julián nemusel nutně zcela rozbít. A že on měl možnost celé to zkusit od začátku. Čekat na svého prince.

Pořád mu ta představa přišla naivní. Nepatrně se ale usmíval, když si vzpomněl na Viliamova slova. Ano, on se mu nesmál. Byl úžasný kamarád. Ten nejlepší.

Právě proto v ty dny, konečně po tak dlouhé době, vytahal z knihovny i dlouho opomíjené romány vykreslující vztahy, ke kterým se kdysi tolik upínal. Bylo zvláštní opět ty svazky držet v rukou. Mnohé byly zastrkané za jinými, aby ani pohledem nezavadil o jejich názvy a nebyl nucen nad nimi přemýšlet. Právě pro ty šel nyní jako první. Chtěl je mít zase u sebe a chtěl je mít zase na očích. Byly to jeho poklady, které kdysi tvořily jeho duši.

A poté, když je měl nějakou dobu na očích, odhodlal se ke druhému kroku. Rozhodl se některé si přečíst.

Byla to poměrně dlouhá cesta. Nejvíc se bál, že by sám v sobě snad mohl vyvolat jakoukoli formu touhy. Nechtěl se sám sebe dotknout, ne v tomto směru. Pořád ještě si pamatoval, k čemu ho hloupé vzrušení dohnalo minule. Tušil, že se stojícím přirozením by zase vnímal to ponížení, které cítil tehdy.

Bát se nemusel. Jeho penis zůstával zcela klidný, ať četl o čemkoli – pravda, nejožehavější scény povětšinou přeskakoval. Opět se ale začítal do romantických pocitů a vztahových problémů, které ho zajímaly kdysi, a když po nějaké době přelouskal znovu všechna svá nejoblíbenější díla, dokonce se stavil v Luxoru pro doplnění sbírky o pár dalších kousků.

Pořád se ty knihy nedostaly na místo jeho oblíbených. Ale vracel se k nim. Pomalu a postupně, ale posouval se vpřed. To bylo důležité.

Jaro bylo v plném proudu a v jejich zahradě začaly kvést sedmikrásky. Eda z nich byl nadšený a kdykoli to šlo, trávil čas s knihou a Oskarem venku, pod jedním z velkých stromů, kde se usadili a odpočívali.

Jednoho sobotního dopoledne, když bylo výjimečně hezky a Eda už od středy hučel do Damiana, že by s ním chtěl strávit víkend bez pracovního zápřahu, rozhodli se společně pustit do zkrášlování jejich zahrádky. Vytahali vše, co Damian sehnal už kdysi a pak před zimou uklidil, a přinesli cibulky, které kupovali v Holandsku.

„Počkejte, vydržte chvíli. Viděl jsem na internetu takové video… Přísahám, že to nebylo nic katastrofálního, to zvládneme. Vydržte, ještě mi poděkujete. Tohle bude obrovský usnadňovák.“

Následující půl hodinu strávil snahou naučit psa hrabat v místě, na které ukázal. Vybral němčinu, jelikož na holandský povel už Oskar chodil k němu, pakliže se zrovna nerozhodl dělat, že Edu neslyší. Na tom, když už o tom byla řeč, museli zapracovat, protože když na druhé straně domu zašustil granulemi, slyšel vždy velmi dobře.

Damian seděl kousek od něj a dost možná se Edovou snahou dobře bavil. Moc to nešlo odhadnout, jelikož se nesmál, zároveň mu ale nechával čas, o který si žádal, a vypadal celkem uvolněně. Eda by přísahal, že ho pozoroval se zaujetím. To se počítalo jako pobavení.

Následně jim Oskar vyhrabal dvě a půl díry, než za plotem kdosi prošel a on tam byl nucen běžet a štěkat. Edovi se zase jednou potvrdilo, jak dobře ten pes slyší.

Fascinující.

Nedlouho po obědě si ověřil, že se jeho inteligentní chlupáč skutečně učil ochotněji, než by očekával. Hrabání děr totiž aplikoval v podstatě na celé zahradě.

„Ehm, pane Krausi?“ zavolal Eda do domu. „Tak mě tak napadlo, eh… Nechtěl byste náhodou něco zasadit i k plotu? A pod keř… pod všechny keře, co máme? A taky do dvou míst doprostřed trávníku, a sem k chodníčku…“

Damian se přišoural ven z potemnělé haly, kde v klidu a v pohodě upíjel ze svého hrníčku kávu, s pocitem, že ten den má všechno hotovo a může jen lenošit. Dnes opravdu toužil nedělat nic. Ojedinělou náladu mu ovšem pokazil pohled na jeho pečlivě šlechtěný trávník, který předevčírem poprvé pokosil.

Zamžoural proti slunci na zahradu a na chvíli měl dojem, že se o něj pokouší mrtvice. Zavřel oči, aby se uklidnil, a žádal někoho tam nahoře, aby to, co viděl, nebyla pravda.

Byla.

„Já toho psa oškubu jako slepici!“ zachrčel výhružně, otočil se a šel zpět do domu. Eda běžel za ním. „Vás taky!“ zastavil se a prudce se otočil. Toto Eduard nečekal a vpadl přímo do jeho náručí. Damian jej podvědomě objal, aby neupadl. Ovanula ho vůně slunce, dětského oleje a ještě čehosi, co vybičovalo jeho hormony k akci. Blonďáček mu visel na rukou, přitisknutý k jeho tělu, nechápavě se ošívaje, otíral se svým rozkrokem o ten Damianův.

Ten zapomněl na zelený anglický trávník, zapomněl, že se zlobil na štěně, které ho rozčilovalo snad každý den, a úplně opomenul, že za toto všechno může právě mladík, který se už nějakou dobu vrtí v objetí jeho železného stisku. Nechtěl ho pustit, ale jakmile se podíval do jeho zmateného obličeje, spustil ruce, otočil se a beze slov odešel do svého pokoje. S hlavou v dlaních si sedl ke stolu a hodil nohu přes nohu, aby utišil mírně se vzdouvající přirození. Nikdy nezažil, že by na něj měl někdo takový vliv, jako to dokázal Eduard. A nejhorší na celé té situaci bylo, že on si to ani neuvědomoval. Byl vděčný za to, že za ním Eda neběžel a věnoval se psovi nebo možná úklidu po něm. A byl za to rád i jindy. Už neměl plnou Edovu pozornost, a tak i on mnohdy přehlédl, že jeho nadřízený neodpočívá tolik, kolik by dle osnov toho blonďatého bachaře měl. Unaveně sklopil víčka, a kdyby neseděl, byl by i usnul.

Druhý den měli domluvené děti. Byl úžasný, téměř letní den a teploty přesahovaly dvacet stupňů. Damian měl v plánu relaxovat na zahrádce, což pro něj znamenalo tahat kameny a tvořit skalku, poté nasázet zbytek cibulek, děti však byly tak nadšené ze psů, že se všichni vypravili do Šárky.

Oskar byl neřízená střela a poslouchal jen tehdy, když se mu to hodilo. Ostatně z multijazykových povelů by byl zmatený snad každý pes. Damian mu už před nějakou dobou dal pár rad, jak vycvičit psa, Eda si z toho však evidentně nepamatoval ani ň.

Musel se pousmát, sedící na kmeni stromu, když Eda s láskou a něžností nadával asi třemi jazyky šedému darebovi a ten okolo něj jen poskakoval a vrtěl ocasem, jako by čekal nějaký pamlsek.

„Stejně ho máš rád,“ podotkla jen tak mimochodem Eliška sedící vedle něj.

„Koho? Tu chlupatou bestii? Ne, to rozhodně nemám, sežral mi už tunu nervů a zničil trávník…“ podotkl vážně Damian.

„Edu! Myslela jsem Edu,“ řekla vyčítavě a protočila očima.

„Já jsem někdy řekl, že ho nemám rád?“ podivil se.

„Měl bys mu to říct…,“ pokrčila rameny.

Damian si povzdechl: „Kdyby to bylo tak jednoduché… Nejsem pro něj nejspíš ten pravý. A taky mu nedávno někdo hodně ublížil. On by mě nechtěl, vždyť víš, jaký jsem.“

„Já bych tě brala hned, kdybys nebyl můj táta.“

Damian se napjal a srdce se mu málem zastavilo.

„Teda, jako můj táta, vždyť víš… Vadí ti, že nad tebou tak přemýšlím?“ zeptala se opatrně, když viděla napětí v jeho tváři.

„Eli, samozřejmě, že nevadí. Miluji tě, jako bys byla moje vlastní. Jsi ta nejlepší dcera, jakou můžu mít.“

Byl dojatý a v tu chvíli ještě víc nenáviděl všechny ty úředníky, doktory a psychology a nejvíc pak svou bývalou manželku, která způsobila, že Eliška nebyla už dávno v jeho péči.

Damian samozřejmě poslední týdny neustále sondoval a uháněl po mailech i osobně úředníky z OSPOD, aby se žádostí začali zabývat a byla co nejdříve schválená. Oni však stále neměli všechna povolení a Damian začínal uvažovat, že za tímto zdržováním stojí někdo, kdo mu nemůže přijít na jméno. V téhle mašinérii okolo dětí, ve které se coby advokát pohyboval už od ukončení školy, se stávalo, že se párkrát s několika lidmi ‚neshodl‘. Už když podával žádost, byl si toho vědomý, a kdyby Eda nebyl Eda, nejspíš by ji nechal ‚podepsat‘ jeho jménem. Ale ze všeho nejvíc se bál, že se do toho vložil Schneider. Vyhrožoval mu tímto přece, a za to, že mu zlomil nos i sebevědomí, by byl schopen člověk jako Julián tahat za provázky tak dlouho, dokud by nedosáhl své pomsty. Přesto se mu nechtělo věřit, že po tolika letech přátelství by byl takové nechutnosti schopný.

Eliška i Luis ale stále žili v nevědomosti a Damian byl za to vděčný. Nedovedl si představit, že ještě jim by musel vysvětlovat, kolik byrokratů sedí na jednoduché žádosti o hostitelství.

V podvečer musely děti zpět do domova, a stejně jako pokaždé i dnes se Damian jen těžce vzpamatovával ze smutných pohledů jejich chráněnců.

Eda dělal všechno pro to, aby jej z podobných splínů co možná nejvíc dostal. Nikdy si nebyl úplně jist, jestli jeho pokusy fungovaly, stejně si ale neodpustil obejmout jej kolem ramen, usmát se na něj vícekrát, než bylo obvyklé. Večer seděl na kuchyňské lince a koukal mu pod ruce až do doby, kdy do kuchyně přišel Oskar, sežral Damianovi přichystané maso a oba byli z kuchyně vykázáni.

§§§

V průběhu týdne se pak blonďák kolem svého nadřízeného pohyboval dost po špičkách, což v jeho případě působilo neskutečně nepatřičně, Damian jej však velkoryse snášel. Pravda, občas mu to ujelo – to hlavně když se jedno ráno rozhodl před Helenou, se kterou Damian zrovna cosi řešil, začít komentovat, že už má zase ty strašné kruhy pod očima, a v jedné větě zmínit, že ho nějak přestal hlídat, že ho to mrzí a že vypadá strašně, čímž myslí nezdravě, a ne obecně strašně, protože je hezký. Helena pobaveně pozvedla obočí a Damian vložil hlavu do dlaní, což Eda tehdy moc nepochopil.

Uvědomoval si ovšem, že měl se svým poznatkem pravdu. Opravdu se Damianovi věnoval méně, než býval zvyklý. Trochu ho to mrzelo, ačkoli věděl, že Damian nové nastavení pravděpodobně oceňuje, protože mu umožňovalo zase pracovat tak, jak byl zvyklý. Jenže s ním Eda zanedbával i Viliama, který by něco podnikal rád, a to už byli dva Krausové ze dvou. Oskar se na něj navázal jako na adoptivní matku, kterou mu dělal víc než rád, byla ale pravda, že pes potřeboval svou smečku a tou mohli plnohodnotně být jen Max s Bellou. Měl by jej s nimi nechávat častěji. Přece jen, jeho štěňátko rostlo a sílilo, už dávno bylo v plné kondici. I on by se měl vrátit k původnímu nastavení.

Snad právě tato myšlenka zapříčinila, že když v pátek večer našel lístky na výstavu archeologických vykopávek, na které chtěl vzít Damiana, rozhodl se nenechat akci jen tak odplynout. Když k nim v sobotu Viliam dorazil, aby, dle jeho slov, vzal zpátky, co mu Oskar bral, nadšeně mu lístky strčil pod nos.

„Měli jsme jít s Damianem, dal jsem mu je k Vánocům, jenže on se mnou jít nechce.“

Černovlásek nakrčil nos nevolí. Aby byl zcela upřímný, doufal, že zrovna tyhle vstupenky už v životě znovu neuvidí. Byl donucen napsat matce poměrně dlouhý mail, proč na akci nedorazí. Tehdy ještě netušil, že matka nebude jediná, komu bude svůj postoj muset vysvětlit.

„Eddie, nechtěl bys radši na něco jinýho? Vezmu tě do zoo,“ zkusil navrhnout, v hlase jasně zřetelnou nespokojenost. Té si Eda všiml a nechápavě naklonil hlavu na stranu.

„Damian chtěl být archeolog. Jste dvojčata, určitě jsi chtěl taky.“

Viliam protočil očima.

„Edo, tohle je asi největší stereotyp, jakej sis mohl vybrat. Jakože, jo, chvíli jsem chtěl, ale ne protože jsme dvojčata,“ zakoulel očima a pak se zašklebil. „Nicméně klíčový je to slovo chtěl. Minulej čas, vidíš? Byla to vize našeho dětství, mýho určitě, a tam taky skončila. Navíc mně se to líbilo hlavně proto, že jsem měl za to, že jako archeolog budu hodně času u moře. Vykopávky samotný mi byly dost buřt, abych se přiznal, už tehdy. Damian by z nich byl podstatně nadšenější. Zkus ho ještě překecat, třeba nakonec půjde.“

Na ta slova Eda frustrovaně zasténal.

„Damian nechce, protože se nechce vidět s rodiči.“

Viliam pozvedl obočí. Zdálo se, že tuhle odpověď nečekal.

„Fascinující. No, já taky nechci, protože se nechci vidět s rodiči.“

„Proč?“

Odpovědí mu byl ztrápený výraz. Zrovna o tomto se Viliamovi mluvit nechtělo. A přesně v tom momentu viděl své dvojče, jak opouští pracovnu a jde si vařit kávu. Ideální načasování.

„Nechtěl by ses zeptat Damiana?“

Další zmučené zasténání. Svým způsobem to v Edově podání bylo vtipné.

„On mi to neřekne,“ postěžoval si blonďák o něco tišeji. Kdyby to bylo tak snadné, znal by celý Damianův život od narození po současnost tak detailně, jak si to pamatoval muž sám.

Viliam zareagoval překvapeným výrazem. Pak se na pohovce natočil směrem ke kuchyni.

„Dame?“

Jeho bratr zrovna místnost opouštěl, přivolal jej tedy k nim.

„Bratříčku můj nejmilejší, posaď se u nás. Přece bys nás tu nenechal samotné na celé dlouhé odpoledne, to by mi znehodnotilo celý zážitek,“ zahlaholil, než Damianovi sebral kafe a usrkl z něj. Zašklebil se. Vzpomněl si, jak často od něj ujídal a upíjel jako malý. Vždycky se pak jen šklebil, ale nikdy si to neodpustil. Konec konců, v jiném si byli naopak nezdravě podobní, bylo celkem logické zkoumat, co si bratr přichystal.

„Nechtěl bys mi přinýst trochu cukru? Máš to hrozně hnusný,“ okomentoval, po čemž mu byl nápoj sebrán. Eda k muži mezitím přistrčil velikou sklenici vody.

„Prosimtě, když tě tu máme – nechtěl bys tady Edovi trochu povykládat? Udělali byste si krásnej večer, vy dva, hořící svíčky, perfektní atmoška, koukli byste na film a ty bys mu pak vyprávěl o svým vztahu k našim milovaným rodičům?“

Z Damianova výrazu poznal, že je ochotný asi tak stejně jako Viliam sám.

„Netvař se. Proč bych to měl vykládat já? Jste spolubydlící, kámoši, pracujete spolu, máte tři psy a dvě děti a učíte se od sebe navzájem gesta a výrazy. Jste v podstatě taková prima rodinka. Jestli by tyhle věci měl někdo vytahovat, měl bys to bejt ty, seš pro to daleko lepší adept. A já u toho vůbec nemusim bejt,“ nadhodil, zatímco zálibně pozoroval hrníček v Damianových dlaních. Stihl už zapomenout, jak hnusně neslazená káva chutnala, opět jej pohltila její vůně. Dal by si.

„Jdu ti udělat kafe. Když máš nedostatek kofeinu, jsi nesnesitelně vtipný,“ pronesl Damian se zmučeným výrazem. „Kámoš nejsem a nevidím vůbec žádný důvod, proč by měl můj asistent znát takové detaily mého života. Pokud máš ten pocit, že mu tyto informace chybí, aby mohl spokojeně spát, dávám ti prostor.“

Viliam si nervózně protřel oči a zadíval se na svého přítele.

„Eddie, nemáš ponětí, do čeho nás tlačíš… tentokrát stojím za Damianem. Proč bysme tam chodili? Střepy a kosti, které jsou tak milion let staré, fakt vidět nemusím.“

Eda nepatrně našpulil rty a zadíval se na něj svým co možná nejzdrcenějším pohledem, což bylo částečně hravé šťouchnutí. Viliam to pochopil a zašklebil se. Vnímal ale, že dílem ten pohled o Edových pocitech vypovídal.

„A proč bychom naopak nešli? Chtěli jste být archeologové.“

„Moře, Eddie, moře. Chtěl jsem moře. Předpokládám, že to tam nikdo nepřitáhl,“ připomněl Viliam.

„Nerozumím vám, ani jednomu. Chtěl bych vám rozumět. Říkáte, že nejde o nic podstatného a vlastně už k rodičům nic necítíte, takže oni problém nejsou. Jak bych mohl věřit, že se vám ani jednomu tolik nechce jen kvůli tomu tématu? Vili, tys se mnou šel i kupovat knížky. Naposledy jsi přečetl Romanci pro křídlovku od Hrubína, protože to bylo to nejkratší, co jsi na maturitu dovedl sehnat, a to jsi to navíc nedočetl, protože na tebe byla moc složitá,“ vzpomněl, co mu Viliam sám kdysi říkal. Mohl si všimnout, jak se Damianovi zalesklo v očích, zatímco Viliam si vložil tvář do dlaní.

„Edane! Jsou věci, který řikám tobě, když u toho Damian není, protože předpokládám, že je ani neuslyší,“ pokusil se vysvětlit s úšklebkem, bylo ale vidět, že mu to přílišné vrásky stejně nedělá. „A ne, není vhodná doba ujišťovat se, který to jsou.“

„Já přece vím, co nemám nikde říkat. Zvládnu udržet tajemství,“ našpulil Eda rty. Viliam jej mezitím pochybovačně sjel pohledem.

„Abys nekecal.“

„To neumím,“ odtušil Eda zcela upřímně.

„No právě.“

„Chtěl jsem jenom říct, že oba dva děláte spoustu věcí, které nemáte na prvním místě, co se zájmů týče. Nikdo z návštěvníků není sám archeolog, ti lidé chodí, protože to může být zajímavé. Všechno může být zajímavé a vy to oba víte, ale tohle odmítáte. Což znamená, buď že v tom je něco víc, co se týče archeologie, nebo co se týče rodičů.“

Viliam se na něj zadíval krapet unaveně. Povzdychl si.

„Eddie, tohle… já ti o našem dětství někdy budu vyprávět, dobře? Budu ti klidně vyprávět o Damianovi, protože on je morous a neřekne ti nic, co tak vidim, zatímco ze mě už jsi toho stejně vytáhl víc než dost. Ale tady nejde o nic spletitýho a fascinujícího, co by vyřešilo všechny tvoje otázky. Měli na nás vliv, dlouhodobej, ale ve velmi mizerných dávkách. Největší dopad na nás mělo, že s náma nebyli, a to samo o sobě už z podstaty nemůže mít žádnou konkrétní historku,“ vysvětloval trpělivě. Bylo vidět, že o tom mluví jen nerad, ale odbýt Edu taky nechtěl.

„A proč je teda nechcete vidět?“

„O to nejde, aspoň ne tak úplně… Edo, prtě, já chápu, na co narážíš. Často, hlavně v knížkách, to vypadá, že všechno má nějaký logický vysvětlení. Nějakou jednu příčinu, jednu kouzelnou historku, která to dělá naprosto logickým. Jenže některý věci prostě nemaj vysvětlení. Víš, jak se to říká – ne všechno je životní lekce. Něco je prostě jenom selhání. Chápeš mě?“

Na ta slova Eda sklopil pohled. Pokusil se to zanalyzovat.

„Moc ne,“ přiznal pak. „To přece není důvod brát si možnost vidět něco zajímavého.“

„Jenže pro nás to není zajímavý. Z velký části, protože to dělali naši rodiče. A ano, zní to, jakože nám to zkazili. Neměli k tomu příležitost. Naopak, když jsme s nimi byli v Egyptě, chovali se k nám skvěle.“

„Vy jste s nimi byli v Egyptě? Jako na vykopávkách?“

Pochopil, že to možná říkat neměl. Naštěstí přesně v ten moment přišel za nimi do místnosti poměrně vítaný šedivý host, který hned v prvních sekundách vyskočil na gauč a začal se tlačit do Viliamova klína, aby muže pořádně prozkoumal. Edovi se po nějaké době povedlo sebrat jej do náručí a s omluvou jej vynášel nahoru.

„Ne že s nim zase budeš půl hodiny,“ vyhrožoval mu Viliam, po čemž Eda se na něj jen omluvně usmál. A byl pryč.

Černovlásek si nepatrně povzdychl. Zadíval se na své dvojče a napil se kávy, kterou mu Damian předtím přinesl. Furt byla nesnesitelně hořká. Útrpně se zašklebil, převzal cukr, který mu jeho dvojče předtím zapomnělo podat, a s vyčítavým výrazem dělal kávu pitelnou. Pak, když se konečně mohl napít, znovu se zadíval na Damiana. Jeho bratr působil daleko rozhodněji, než se Viliam cítil.

„Taky jsi mi mohl pomoct, Dame. Netušíš, jak špatně se tohle vysvětluje, aniž bych lhal, že vlastně byli fajn rodiče, nebo naopak vyložil věci tak, že si to naše mrně odnese, že jsme byli zanedbávaní nalezenci,“ podotkl. „I tak mám pocit, že se mi to nepovedlo.“ Znovu se napil. Káva mu dovolovala relaxovat. „Stejně mě fascinuje, jak dovedeš bejt odhodlanej. Tos to fakt nezvažoval ani na chvíli? Necháš ho ty lístky vyhodit?“

Damian se na něj útrpně podíval. „Tak ať je někomu dá, má ve firmě dost přátel, kteří ocení jedno příjemné VIP odpoledne se stoly plnými žrádla,“ usoudil a na chvíli se odmlčel. Přemýšlel. Nechtěl si kazit den tím, že by se usmíval na ty, kteří ho stvořili. Projel mu mráz po zádech a byl to nepříjemný pocit. „Nechci tam jít, nechci je vidět, ani kvůli Edovi ne.“

Znovu mlčel a analyzoval situaci.

„Myslíš, že bychom se tam jen mohli narychlo protáhnout, aniž by si nás všimli?“ Věděl, že je to hloupá otázka. Pokud by si jich nevšimli rodiče, byl by to někdo jiný. Byli výrazné typy, a přestože do výšky moc nevyrostli, většinou si jich ve společnosti lidé všímali. Zvlášť, když byli spolu. A bez bratra se mu tam nechtělo jít už vůbec. Když byli spolu, byli silnější. Tak to fungovalo celá dětská léta a nyní bylo velmi jednoduché a příjemné opět do toho sklouznout.

Nakrčil nos nad tou myšlenkou, kterou by před měsícem rozhodně zavrhnul. Vrátili se zpět o dvacet let a Damian věděl, že se o něj může opřít, stejně jako jeho bratr může důvěřovat jemu. Alespoň v to doufal.

Viliam zatím zamyšleně pokýval hlavou.

„Taky jsem nad tim přemejšlel, jako nad spoustou jinejch alternativ. Nechci mu to úplně zavrhnout, chápu, co v tom vidí. Ale taky se mi nechce to vysvětlovat tak do detailů, aby to bylo pochopitelný. Je to marast, zbytečnej pro něj. Téma na pokecání si vybral skvěle, to jen co je pravda… Nemohls mu říct, žes chtěl bejt třeba cukrář? Možná by nás pak vzal na dort,“ nadhodil, mluvil ale spíš tak nějak do větru. Přemýšlel. Pak vytáhl telefon.

„Jak že se ta akce jmenuje? Zkusim to trochu proklepnout. Když už nic jinýho, třeba se mi povede najít nějakej srozumitelnej důvod, proč ho radši vezmeme na bazén… Což bychom mimochodem mohli, aspoň bys měl pěknou podívanou, víš jak. Musel by sis teda pořídit plavky z betonu, aby na tobě nebylo poznat, jak moc tě ten výhled dojímá. Nebo pás cudnosti.“

Na ta slova zvedl pohled, do té doby poměrně vážný. Když viděl Damianův výraz, zacukaly mu koutky.

„Vidíš? Jsem enormně vtipnej, i když mám v sobě kofein. A ta druhá varianta mi přijde super i na běžný nošení. Klíček bys mohl dát mně. Až se jednou dostanete například až k tykání, požádej si, já ti ho vydám. Jestli do tý doby nestihnu umřít.“

Damian se napnul jako struna a potichu zamumlal: „Příště ti do toho kafe přidám cyankáli, on tě ten humor přejde…“

Vstal a začal přecházet po pokoji. „Já nemůžu. Chtěl bych… Přál bych si to, ale nemůžu. On by ztratil i tu trochu odstupu, kterou teď ke mně má a já bych to nezvládl. Nerad to připouštím, ale nedokážu se v jeho blízkosti úplně kontrolovat a…“

Pevně stiskl k sobě čelist a znovu se posadil. „Nemůžu mu ublížit tím, že bych po něm vyjel. Musí se nejdřív vymanit z toho, co mu provedl Schneider, a pak třeba usoudí, že bych pro něj mohl být ten správný partner. Naivně v to doufám, přestože jsem v lecčems mnohem nesnesitelnější než Julián. Proč by měl chtít být s někým, jako jsem já? Řekni mi proč?“

Viliama ona nejistota v bratrově hlase zarazila. Přirozeně si myslel, že má Damian sebevědomí až na půdu – trochu jako on sám. Minimálně jako dítě míval, černovlásek si to pamatoval. Zarazilo jej, jak moc se nyní od toho dítka odlišoval.

„A proč by tě nechtěl?“ nechápal, obočí nepatrně pozdvižená. Pochopil, že není čas pokračovat v žertech. Damian mluvil i působil více než vážně.

„S kym bys ho viděl? Každej člověk je v něčem parchant. Někdo je lakomej, někdo má tendenci lidi kolem sebe vědomě urážet, někdo je línej nebo neochotnej… Jasně, mohl bys pro něj chtít někoho, jako je on sám, ale kolik takovejch lidí už se ti povedlo potkat? Navíc, ti dva by se nikdy nedali dohromady, a kdyby přece jenom dali, v životě by se utopili. Ať skončí s kymkoli, přinese mu to nějaký stinný stránky. Nechápu, proč by to nemohly bejt zrovna ty tvoje,“ pokrčil rameny. Nikdy by neřekl, že takový rozhovor povede zrovna s Damianem. Asi měl natrénováno od Edy.

Damian si jen povzdychl. Viliam ho neznal. Znal jen střípek jeho temné povahy. Neříkal ale nic, a tak Viliam pokračoval: „Seš hezkej. Jako podle něj. Podle mě taky, koukám na tebe a vidim sebe, takže naprostou sexbombu, ale podstatný je, že to tak vidí i on. A tvoji povahu má on taky rád. Nechápu, proč by tě neměl chtít. Dame, co se povahy týče, i já o tebe stál, pamatuješ? Byli jsme spolu ve všech týmovkách, na koních, v lese, na koupáku… Kdybychom o svoji společnost nestáli, nebyli bychom spolu neustále, k tomu tě pár blbejch genů a informace, žes tomu druhýmu prvních devět měsíců existence olizoval prsty u nohou v mámině břiše, prostě nedonutí. A tohle přiznávám fest nerad, takže to už nikdy nebudu opakovat, ale stávalo se, že mi tě lidi záviděli. Posílal jsem je do hajzlu, když mi tě chtěli brát. Byls chytrej, férovej a obecně fajn parťák do čehokoli.“

Pousmál se, když mu do hlavy vstoupily vzpomínky. Tehdy ještě bylo všechno tak jednoduše hezké.

„Pamatuješ, jak ses se mnou ve školce prohazoval? Za správný odpovědi na určitý otázky byla odměna z kouzelný krabice, jestli si to vybavuješ. Několikrát jsi něco řekl mým jménem, protože ti vadilo, že já zatím neměl žádnou figurku nebo sladký. Dovedeš se zachovat správně, když na to přijde, a dovedeš dělat skvělý věci, čas od času. Hele, v týhle fázi se s tebou furt ještě dost seznamuju, nicméně tehdy jsem s tebou existoval každej den v podstatě čtyřiadvacet hodin. Chodili jsme i ve stejnou dobu na hajzl. Dokonce i na noční hajzl. To možná decentně souvisí s tim, že jsem tě budil, ale stejně bys za nějakou dobu vstával, pili jsme stejně vody ve stejnou dobu, takže jsi mě rovnou mohl doprovodit. Nikdo si nedovede představit život s tebou tak jako já. Jasně, chvílema je to dost peklo, ale nevidim důvod, proč by mělo bejt bytí s někym jako seš ty tak nesnesitelný. Mimo to, že nesladíš kafe, to by mě asi po určitý době zabilo,“ zašklebil se na bratra Viliam, aby trochu uvolnil atmosféru.

Damianovi se svírala hruď. Nevěřícně a s bolestí v očích pozoroval svého bratra. Vzpomněl si. Jako by se mu otevřel nový svět a všechny emoce byly najednou vypuštěny ven.

„Už nejsem ten malý kluk, co jsem býval. Změnil mě. Jsem jako On. Mnohdy nesnesitelný, násilnický, majetnický, tolikrát jsi mi to říkal a měl jsi pravdu. Snažil jsem se to v sobě potlačit, nedokážu to… ne úplně. On potřebuje spoustu lásky, porozumění, někoho, kdo se umí smát, toho, kdo má v sobě ještě kus dítěte, alespoň špetku. Zabil to ve mně, všechno. Neměl jsem to dopustit, měl jsem se bránit. Jsem jenom skořápka svého minulého já,“ vydechl. „Bojím se, že mu ublížím…“

Sklonil hlavu, vjel si prsty do vlasů a silně je stiskl. Snad sám teď potřeboval bolest, aby přehlušila trýznivé emoce a uvědomění, které podvědomě cítil už dávno.

„Omluv mě na chvíli.“ Zvedl se a rychlými kroky mířil ke své ložnici.

„Damiane, kam jdeš? Co se stalo?“

„Vrátím se, jen mi dej pár minut,“ zamumlal, než se za ním dveře zavřely.

Jak jsem mohl být tak hloupý?

Zavřel oči…

„Damiane! Kde jsi byl?“

„V jízdárně.“

„V jízdárně,“ zopakoval posměšně. „Copak nemáš na farmě dost koní? Měl jsi se mnou jet na seminář! Zapomněl jsi?“

„Ano, promiň mi to.“

Věděl, co přijde. Znal dokonale jeho tvář a nikdy tam nenašel vlídnost. Nyní byla zkřivená zlostí. Vrásky se prohloubily a šlachy na krku vystouply hněvem. Jedním tahem vytáhl pásek ze svých kalhot. Damian už byl připravený. Znal tu bolest, pevně sevřel víčka i pěsti a schoulil se. S prvními ranami přicházela další slova.

„Ty nesmíš zapomínat!

Ty si takovou slabost nemůžeš dovolit!

Vždycky ve všem musíš být o krok napřed, jinak tě převálcují.

Nikdy nesmíš selhat!

Dávám ti toho málo, Damiane? Nemáš svobodu a volno? Poslední týdny jsi zalezlý jen v knihovně, hodiny trávíš fidláním a já jsem od tebe chtěl jen jedno odpoledne tohoto týdne. Jedno jediné! Pro tebe důležité. A ty?“

Damian se choulil a nedokázal potlačit vzlyk a zasténání. Kousek roztrženého trička, které mu drželo na rameni, potřísnila kapka krve. Neodvážil se podívat do rozběsněné tváře a věděl, že nemá smysl jej prosit. Neovládal se. Neposlouchal by ho. Další rána i vzteklý hlas prořízly pokoj: „Nefňukej! Moc dobře víš, že si to zasloužíš! Víš, že s tímto tvým přístupem nikam nedojdeš. Pokud se takto míníš flákat dál, nikdy nedokážeš vést tak velkou firmu, jako je Kraus advocatus. Nikdy! Tak se vzpamatuj a začni se chovat jako budoucí ředitel!“

V Damianovi vzplanul vztek. Bolest a ponížení ho dohnaly k tomu, aby se napřímil a s odhodlaným výrazem se mu zadíval do ledových tmavých očí naplněných záští. Uviděl, že je nepříčetný a neovládá se, ale to věděl i před chvílí. Nechtěl se už krčit v koutku. Nechtěl mu zobat z ruky.

„Ne! Nepůjdu na práva!“

Dědova ruka se zastavila v pohybu. Pásek mu vypadl z rukou a ve tváři mu běsnilo samo peklo.

Chytil hrdě zdviženou bradu a stiskl ji tak silně, že měl Damian pocit, že mu zlomil čelist. Hrubým škubnutím si ho přitáhl blíž k obličeji a sykavým ledovým hlasem promluvil: „Samozřejmě, že půjdeš na práva, ty nevděčný parchante. Umíněný puberťáku! Ty nemáš tušení, co bys chtěl. Děláš to jen proto, abys mě provokoval. Stejně jako tvůj otec. Jste stejní! U něj jsem selhal, u tebe neselžu! Já z tebe ty jeho geny vymlátím, rozumíš?“

„Nepůjdu!“ Nikdy před tím mu Damian takto neodmlouval a už vůbec ne ve stavu amoku, ve kterém jeho děd nyní byl. Nemohl ale jinak, třásl se bezmocí, která mu paradoxně dodávala sílu se vzepřít. Další rány dopadaly na jeho schoulené tělo. Měl by se bránit… nedokázal to.

Zbytek večera měl v mlze. Usínal a probouzel se bolestí. Tričko se mu lepilo na rány plné krve. K ránu zavolal babičce. Věděl, že si záda nedokáže ošetřit sám, a také věděl, že mu děd nedovolí jen tak se flákat – kvůli pár škrábancům.

Netušil, co babička dědovi řekla, ale sebrala tenkrát Damiana a odvezla ho na farmu. Vydržel tam tři dny, než on sám zavolal dědu, aby pro něj přijel. Viliam netušil, co se stalo, a neustále ho pošťuchoval. Bolelo to, Viliam nechtěně, aniž by věděl, bodal do nejcitlivějších míst. Nesnášel ho za to. Za ty tři dny s ním Damian nepromluvil ani slovo, nereagoval na jeho nemístné poznámky. Mlčel a dál živil v sobě sémě nenávisti k člověku, ke kterému měl dlouhá léta nejblíž. Těsně před tím, než sedl k dědovi do auta, s odporem ho oslovil: „Nikdy nepochopíš a vždycky zůstaneš jen šašek.“ Nenávist z těch slov jen kapala. Jako poslední, než zavřel dveře auta, uviděl starostlivý výraz babičky. Dnes už věděl, že se mu jím snažila říct – ‚nejezdi‘. Jenže Damian ho potřeboval, neuměl by vysvětlit proč. Jeho vědomí na něj celé ty dny křičelo, že bez něj nic nedokáže. A on jim všem, a hlavně jemu, chtěl dokázat, jak moc se mýlí. Dokáže všechno, o co bude stát. Jen k tomu potřeboval svého mentora. Byl si tím tenkrát jistý.

Babička ho za ty společné dny přesvědčila, aby své rozhodnutí přehodnotil. Ujistila ho, že jednou bude ten nejlepší právník, a nakonec z něj vytáhla, že on sám nemá nejmenší tušení, co jiného by vlastně studovat chtěl. Slíbil jí, že tu přihlášku podá. Ale vrátil se k němu. Bez něj se cítil ztracený.

Vypil vodu, kterou mu Eda nachystal na stůl, a vrátil se zpět do haly. Nechtěl bratra znepokojit ještě víc, než už to dokázal. Vždyť přece o nic nešlo. Byla to minulost. Dávná, skoro zapomenutá a nepodstatná.

§§§

Viliam do té doby nejistě přešlapoval u pohovky. Bratrův výraz jej znepokojil, nedovedl dál sedět. Přestože se Damian snažil udržovat ledový klid, viděl, že něco bylo sakra špatně. Snažil se přehrát si všechna slova, která před svým dvojčetem vypustil, hledal, čím mu mohl ublížit. Nebyl hloupý, bylo mu jasné, že by se Damian nerozrušil jen tak.

Nikdy to nedělal. Jeho bratr byl citlivý, ale nebyl přecitlivělý.

Také si přehrál jeho slova. Věděl, koho myslí tím tajemným on, pro něj to zdaleka nebylo tak tajemné. Nebylo to poprvé, co tak Damian jejich dědu nazval. Krom toho, měl přece jen o něco víc informací, co se Damianova dětství týkalo, než jiní.

Když jej viděl – když pak viděl jeho tvář, uvědomil si, jak moc své znalosti přeceňoval. Pootevřel ústa překvapením, chvíli na něj jen zoufale hleděl. Nevěděl vůbec nic.

Všechno si to nechal vzít. Teď už chápal Edovo zoufalství tehdy na záchodech. Přišel o úplně všechno, na čem záleželo, když byl ještě moc malý, aby to vůbec pochopil. A nikdy nad tím pořádně nepřemýšlel.

„Dame, promiň,“ začal, šokovaně si ale uvědomil, že mu i jen v těch krátkých dvou slovech nepřirozeně přeskočil hlas. Kluci nepláčou? Kluci se neobjímají, s jedinou výjimkou, kterou byl Eda? Ale hovno, pomyslel si v té chvíli, chlapi můžou dělat, co chtějí, a v prvé řadě se mohou objímat, když mají kurva pocit, že budou brečet, protože kdyby se rozbrečeli a ten druhý to viděl, bylo by to podstatně horší.

Přešel k němu a sevřel jej v náručí, držel ho stejně, jako kdysi dávno, když byli ještě děti. A stejně to bylo jiné. Věděl, proč mu bylo tolik do pláče. Cítil tíhu všech let, které ho nechával samotného. Protože teď už chápal, chápal mnohé.

„Kurva, nejseš jako on. Nikdo není jako on. Já jsem takovej vůl,“ říkal, zatímco jej držel.

Zase jej pustil a odstoupil od něj zhruba na délku paží, jelikož nejsilnější přívaly slz polevily. Zvládne to, alespoň doufal. Musel.

„Promiň. Já věděl, jakej byl. Dovedl jsem si to představit, viděl jsem ho. Vídával jsem ho, pamatoval jsem si, jak hnusně na mě dovedl koukat, jak samolibě mluvil, jak byl chladnej. Vždycky jsem se ho tak trochu bál, a pozdějc… Odešel jsem kvůli němu. Nevydržel jsem s nim ani těch pět let, co ty jsi chodil na vejšku, a odešel jsem, protože všechno, co jsem udělal, skoro všechno, bylo špatně. Nikdy mě nenapadlo… Do hajzlu, myslel jsem, že seš s nim spokojenej. Že to bereš, že… myslel jsem, že si to zasloužíš.“

Pevně zavřel oči. Do háje se všim, opakoval si. Nadávky mu částečně pomáhaly ty pocity nějak korigovat.

„Nejseš jako on, rozumíš? Ani nebudeš. Jo, řikal jsem to, protože jsem chtěl, aby ses tak cejtil. A chtěl jsem, aby ses tak cejtil, protože jsem byl debil, a protože jsem to nedovedl pochopit. Do hajzlu, jsem ochránce pěkně na hovno. Ale jestli to pomůže, kdyby tu teď byl, zabil bych ho.“

Vjel si rukama do vlasů. Dělával to vždy, když byl rozrušený a potřeboval se uklidnit. Vydechl. Znovu se na něj zadíval.

„Mrzí mě to. Všechno. Nikdy jsem ho neměl nechat mi tě definitivně sebrat.“

A bylo to venku. To, co by před ním v životě neřekl, když se tehdy nesnášeli, to, co si za žádnou cenu nechtěl připustit. Vyslovil to nahlas a bylo to k ničemu.

Sklopil pohled. Pak se natáhl a chytil jej za ruce, dívaje se mu do očí. Působil o něco odhodlaněji.

„Nejde jen o Edu, že jo? Jenom o snahu zachovat se správně vůči němu. Obecně si o sobě myslíš všechno to, co ti natlačil do hlavy, aby se mu s tebou snáz manipulovalo. Chtěl, aby sis myslel, že jsi jako on, protože chtěl, abys ho bral jako jedinýho člověka, kterej ti ještě zbejvá. Abys nehledal nikoho jinýho, aby ses nikdy v životě neupínal na nikoho jinýho a asi ani aby ses s tim všim nesvěřoval nikomu jinýmu. Že je to tak? Že ano? Dame, Edovi neublížíš. To všechno, cos řikal – spoustu lásky, porozumění, někoho, kdo se umí smát, kdo má v sobě ještě kus dítěte, to všechno nepotřebuje Eda. To potřebuješ ty. Jenže ten kretén tě přiměl myslet si, že na to ve svý podstatě nemáš právo. Protože to zavání tendencí se usadit. A přestat se plně soustředit na tu podělanou firmu.“

Věděl. Znal toho muže, po celou dobu, a přesto se nikdy neohradil. Nepřimluvil se u babičky, aby s nimi bratr zůstal, neusiloval alespoň o přestěhování za nimi do Prahy. Ne, on chtěl být s babičkou sám a chtěl, aby na Damiana zbyl zrovna děda, protože chtěl, aby to měl těžší. Aby to měl jedinkrát v životě těžší. Nenáviděl se za to, když si uvědomil, co mu tím vlastně přál.

Slíbil, že ho nikdy neopustí. Že ho bude chránit.

Pevně stiskl čelisti. Do hajzlu, nesnášel se, když si uvědomil, jak špatně se vůči němu zachoval. Damian měl právo být k němu takový.

Dlouhé roky, tolik dlouhých let měl Viliam pocit, že je z nich dvou ten ojebanej. Že má na svoje chování právo, když už nic jinýho. A celou dobu byl prostě parchant.

„Dame?“ zkusil po nějaké chvíli. „Takový to když budeš mluvit, uleví se ti je asi docela sračka, ale… řekneš mi, co ti dělal? Prosím. Chtěl bych to vědět.“

Damian se rychle ohlédl ke dveřím, aby se přesvědčil, že je Eduard stále pryč. Nebyl připravený na to, vysvětlovat Edovi svou minulost. Jeho bratr na to ale právo měl. Kdysi to byl jeden z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Po zádech mu přejel mráz. Pořád byl, celá ta léta. Přes všechny jejich neshody, přes všechna ta bolestivá slova, která na sebe metali, byl pro něj důležitý. A proto vždycky ty hádky byly tak bolestivé. Mohl si namlouvat cokoli, mohl se bránit myšlenkami o nenávisti, ale ve skrytu duše to věděl. A proto usoudil, že je na čase se otevřít, všechny ty démony vypustit ven a zabít je zpovědí. Nejistě, skoro neznatelně pokýval hlavou na souhlas.

Poté dlouho stál a díval se na malou antickou sošku, kterou dostal od děda za promoci. Moc dobře znal její cenu, a přesto všechno měl chuť ji vzít do ruky a mrštit jí o zeď. Místo toho si svlékl sako, zručnými prsty porozpínal knoflíčky na košili a nechal ji sklouznout z ramen. Odhalil tak svá záda plná drobných jizev. Neměl sílu vysvětlovat, proč to dělá, a připravit Viliama na to, co uvidí. Ten se jen zmateně ošíval, ale mlčel. Čekal.

Damian se k němu otočil zády. Věděl, že na denním světle jsou viditelné až příliš.

„Tohle mi dělal…“ odmlčel se. „Kdykoli jsem se mu vzepřel. Někdy jen za hlouposti, za drobná selhání. Musel jsem být dokonalý, úplně ve všem. Párkrát se stalo, že jsem dostal i za tebe. Nevěděl jsi to, nemohl jsi za to a já jsem pak na tebe byl bezdůvodně hrubý. Nedokázal jsem to ovládat. Když jsi mě při setkání něčím popíchl, neudržel jsem se. Od té doby, co jsme se odstěhovali z Horoušan, proti tobě brojil, tvrdil mi, že mě nenávidíš, protože jsem ve městě a mám všechno, co si umanu – velkou knihovnu, soukromého učitele, možnost se vzdělávat přímo s ním a ve firmě, spoustu zajímavých seminářů, pracovní cesty do ciziny. Namlouval mi, že mi závidíš mou inteligenci a že nakonec to budu já, kdo firmu zdědí. Věřil jsem mu. Bylo mi jedenáct. Měl své mantry, které mi celá léta vtloukal do hlavy. Manipuloval mnou a já jsem se ochotně nechával, protože jsem mu bezmezně věřil.

Věřil jsem mu i to, když mě trestal za tebe, že je to pro mé dobro, abych neskončil jako ty, protože nad tebou nikdo ‚ochrannou‘ ruku nedrží. Nesnášel jsem tě za to a ty jsi ani nevěděl proč. Někdy jsem ti záviděl, že tě Magdalena brala jako normální dítě, jezdil jsi po výletech, do zoo…

Jednou jsem se za tebe dokonce vydával. To jsme ještě jezdili na farmu docela často. Už nevím, co jsem provedl, ale přijel jsem do Horoušan a napadlo mě, že když se budu chovat jako ty a budu mu tvrdit, že jsem Viliam, najde si tebe a odneseš to za mě. Bylo to asi v páté, možná šesté třídě. Poznal mě, samozřejmě. Tenkrát mě odvlekl do stájí a seřezal mě čímsi, co tam bylo na koně, skoro do bezvědomí.“ Sklopil pohled a na chvíli se odmlčel. Tyto vzpomínky nebyly o jizvách viditelných, ty byly uvnitř. Dlouho se smiřoval s ponížením, kterého se mu tehdy dostalo. Děd z něj tenkrát serval triko i kalhoty, shodil jej na zem tak prudce, že měl chvíli dojem, že mu tímto zlomil ruku, a s nepříčetným výrazem, který dokazoval, že nemá ponětí, co může způsobit, ho švihal tou rákoskou dlouhé minuty. Mezitím svým démonickým chladným hlasem, který nekorespondoval s jeho nepříčetným rozpoložením, mu vtloukal do mysli své zákony, jako by je předčítal z bible. Zakázal mu křičet a plakat.

Damian pochopil. Dusil v sobě vzlyky a zuby silně skousl dolní ret, aby nekřičel. Nebylo to poprvé, kdy ho zbil do krve, ale určitě to bylo nejbrutálnější. Když děd řekl všechno, co chtěl sdělit, odešel. Damian zůstal ležet na seně, které ho bodalo do ran, a polykal slzy i krev z prokousnutého rtu. Babička přišla nedlouho poté a v jejím obličeji viděl vztek. Tenkrát si myslel, že se zlobí na něj kvůli tomu, že se chtěl vydávat za Vila. Později pochopil, že byla naštvaná na děda. Pro jeho povahu s ním nemohla žít, ale Damiana z jeho okov zachránit nemohla. Nemohla, protože on sám s ním žít chtěl. Strašně se tenkrát styděl. Babička pochopila a poslala Viliama spát k sousedům za kamarádem, aby nic z toho, co se stalo, neviděl. Byl jí vděčný. Děd odjel nejspíš hned, jak se pohádal s babičkou, kterou poslal do stájí, aby se tam postarala o vnuka, kterého tak špatně vychovala.

„Myslím, že nemá smysl ti víc vykládat, obrázek o něm jsi měl i před tím, já jsem ho jen trochu dobarvil. A hlavně mě prosím tě nelituj. To je to poslední, o co bych stál. Jen jsem chtěl, abys věděl, proč jsem byl takový a co mě k tomu vedlo.“

Viliam zatím stál, ústa pootevřená a oči vykulené. Odráželo se mu v nich zoufalství, pozoroval všechny ty jizvy a srdce mu s každou další víc a víc svírala ledová ruka bezmoci.

„Nelituju,“ řekl mu tiše, když se konečně zmohl na slova. „Nelituju, jasně, že nelituju. Čeho bych měl litovat? Člověk, kterýho jsem měl chránit, kterej byl svýho času mym nejlepším kamarádem, spřízněnou duší, všim, má zjizvený záda, zjizvený dětství a tunu vzpomínek, ve kterejch vyrůstal s cholerickym kreténem. Do prdele.”

Mluvil tiše a zoufale, i ty nadávky zněly přidušeně a bezmocně. Damian se na něj otočil a on rychle zavřel oči. Co to s ním bylo? Kurva, fakt hodně nechtěl brečet. Ale bylo to fakt hodně zkoušený.

Měl jako dítě jeden jedinej úkol. Jeho rodina mu ho dala, on ho dal sám sobě. Kurva, tohle ani nebylo selhání. Měl na rukou jeho krev, částečně i on. Panebože.

„To ti taky řekl on, že jo? Že není čeho na tom litovat. Jasně, že řekl. Tvrdil ti, že je to pro tvoje dobro. Všechno bylo pro tvoje dobro. Ale teď už víš, že to byla sračka, že je to tak? Řekni, že to víš?“

Na ta slova bratra chytil za ramena a opatrně znovu otočil k sobě zády. V tu chvíli to nebyla vyloženě otázka, která vyžadovala odpověď, patrně protože by ji stejně nedovedl vnímat. Potřeboval se znovu zadívat na ty jizvy, a hlavně potřeboval, aby mu Damian neviděl do tváře. Nechtěl, aby si všiml, co všechno se mu honí hlavou.

„Kurva, tohle se nemělo stát. Tohle všechno se nemělo stát, měl jsem něco říct, a ne bejt tak podělaně hrdej a sobeckej. Měl jsi pravdu, fakt jsem myslel jenom na sebe,“ přiznal, zatímco vzpomínal na všechny ty momenty, kdy za bratrem šel pro peníze, nebo jen trochu ho popíchnout. Chtěl mu shodit hřebínek, chtěl ho udělat méně jistým. Netušil, že se ve skutečnosti snaží sebrat mu i to poslední, co mu ještě zbylo.

Položil mu ruku na ta záda. Asi se chtěl přesvědčit, že jsou ty značky skutečné. Kolik síly musí stát tak hluboká rána? Kolikrát to ve skutečnosti muselo být? Měl pocit, že pod dlaní cítí i všechny ty momenty, ze kterých žádná jizva nezůstala. To bylo to nejzoufalejší.

Prázdná schránka jeho minulého já? Chtěl mu to rozmluvit, ale nevěděl. Jistě to nebylo tak, jak Damian tvrdil. Ale mnohé nahradila bolest, mnohé zcela utlumila. Jak asi člověku musí být, když toho v sobě nese tolik? Nejen rány rákoskou, i slovní rány, zákazy a příkazy…

„Když jste odcházeli, jako prvně odcházeli, do hajzlu, já nechtěl, abys šel. Jasně, že jsem nechtěl, kurva, byls… seš můj brácha. Moje dvojče. Celou tu dobu, jak jsme se začali hádat, doufal jsem, že se to jednoho dne nějak zázračně spraví, snažil jsem se držet tvář a nechtěl jsem bejt první, kdo se omluví, ale věděl jsem, že dělám kurva chybu. Chyběl jsi mi, celou tu dobu, a pak jak jsi odjížděl, chtěl jsem ti něco říct. Jenže ty ses tvářil tak rozhodnutě, a já měl za to, že jsem jedinej, kdo to tak vidí. A nechtěl jsem…“ odmlčel se. Něco si uvědomil. „Nechtěl jsem zase působit jako ta horší verze tebe.“

Jenže tahle myšlenka se mu do hlavy nedostala samovolně. To malé dítě jen tak nenapadne.

„Když jsme začali chodit do školy, to jsme ještě bydleli všichni společně, on mi to čas od času řikal. Že mám bejt víc jako ty, že se mám snažit víc, líp, že tě stahuju dolu. Každej den, kdy jsem tě odtáhl od knížek někam ven, mračil se na mě a nejednou mi poměrně důrazně doporučil, ať tě nechám bejt. Nebral jsem to moc vážně, nikdy mě nenapadlo, že by byl schopen zajít tak daleko, ale… On uměl řikat slova, se kterejma jsi nesouhlasil, ale prostě jsi je přijal. A já to po nějaký době přijal taky. Proto jsem s tebou pak trávil čas čim dál míň. Snažil jsem se upnout na jiný lidi, na naše rodiče… Tvrdil mi, že bych bez tebe nebyl nic, že můj prospěch a obecně to, že jsem ještě naživu, je jenom tvoje zásluha, a že mě za to jednou budeš nesnášet. Tedy za to, že tě takhle využívám a brzdim tě ve věcech, který by tě skutečně bavily. A pak, jak jsme se přestali bavit a tys chtěl odjet, nějak jsem… chtěl, abyste všichni pochopili, že to tak není, a že tě dokážu nechat jít a že se nezhroutim, když se mnou nebudeš. Kurva, ten chlap byl takovej parchant.“

Ruku, kterou měl volnou, zatnul v pěst. Pevně stiskl čelisti. Zabil by ho, skutečně by ho zabil, kdyby k tomu měl tu možnost.

„Nesnášel jsem tě za to, jak moc tě oba měli rádi. I babička. To, že byla se mnou, ještě neznamená, že nechtěla, abych byl víc jako ty. Děda jí volával, čas od času, vim to, protože jsem to párkrát slyšel. Vyptával se na mě, ona mě obhajovala, ale jediný, co z toho vyznívalo, v podstatě bylo, že zas tak ultrablbej nejsem. Ani ona mě nebrala za tobě rovnýho, nesnášel jsem tě za to. Víš, proč jsem do tebe rejpal? Chtěl jsem, aby ses se mnou porval. Chtěl jsem z tebe dostat trochu emocí a chtěl jsem, aby oba viděli, že ani ty se neudržíš úplně vždycky, a že v něčem seš jako já. Ten řetěz, ale i všechno ostatní tomu podobný – chtěl jsem jim ukázat, že aspoň v něčem jsem lepší. Zoufale jsem chtěl, aby nás viděli podobně schopný, i když v jinejch oborech. Až pozdějc jsem pochopil, že pro ně cokoli jinýho než práva nikdy nebude rovnocenný, ani kdybych v tom exceloval. Natož výtvarné umění.

Vzdal jsem to, když mi on chtěl rozpárat ten obraz, co teď máš ty. Pohádali jsme se u něj šíleně, on chtěl, abych šel na školu, a já řekl, že nikam nejdu. Bylo to asi nejblíž k těm stavům, cos musel zažívat ty. Byl šílenej. Jenže já už byl dospělej, a on zase nemocnej a starej. Oba jsme byli vzteklí.“

Svěsil obě ruce volně podél těla. S těmito vzpomínkami pomalu odcházely největší vlny adrenalinu, zoufalství se trochu otupilo. Nechal Damiana znovu se k němu otočit. V jeho tváři v tu chvíli nedovedl číst – alespoň ne ty odpovědi, které potřeboval nejvíc. Musel se na ně zeptat.

„Co si o něm myslíš teď? Jako celkově. Čemu všemu ještě věříš?“

„Já nevím, Vile. Na jednu stranu toho pro mě udělal strašně moc. Nebylo to pořád, že by na mě řval. Většinu času byl striktně pozorný. Dokázali jsme večer sedět hodiny a on mi vykládal o tom, jak začínal, o procesech, které vyhrál. Mě to fascinovalo, sál jsem jeho slova jako houba. Tak jako dokázal slovy ublížit, stejně tak dokázal dodat sebevědomí a nakopnout k neuvěřitelným výsledkům, ačkoli o pochvale jsem si mohl nechat jen zdát. Vypozoroval jsem, kdy je na mě hrdý. Stačilo mi to. Používal na mě metodu cukr a bič. Toho cukru bylo mnohem víc a já jsem na něm byl závislý. Dokázal ze mě stvořit skvělého ekonoma a jednoho z nejlepších právníků v Praze. Vím určitě, že kdyby mě necepoval, nikdy bych takového výsledku nedocílil. Vždycky byl chladný a věcný, ale dokázali jsme spolu neuvěřitelně souznít, a když jsme pracovali spolu, byl jsem nadšený. Byl parchant a jeho výchova byla v určitých věcech přes čáru, přesto však přinesla své ovoce. Tohle je to pozitivní. Možná dnes dokážu přiznat, že ne všechno dělal správně, ale vím, že to, co dělám a jak vedu firmu, správné je. Nechci lkát nad tím, že mě mí podřízení nemají rádi, nemůžu s nimi být kamarád, nefungovalo by to. Kdybych u nich neměl respekt, nejspíš by vznikl chaos. Věř tomu, tohle vím jistě, protože jsem to kdysi párkrát zkoušel a dopadlo to příšerně. Myslím si však, že přestože se s nimi nekamarádíčkuji, jsem k nim spravedlivý. Doufám, že to vědí. Snažím se. Naučil mě vést firmu, a ještě něco navíc, naučil mě, jak ji držet, aby se rozšiřovala, aby byla úspěšná. Na toto tě žádná škola nepřipraví. Tohle byl dar od něj, za který jsem zaplatil ztrátou kousku lidství, agresivitou a neschopností se kontrolovat, když jsem ve stresu. V té chvíli se prostě vynoří staré vzorce chování, které do mě za ta léta vložil. Takové, které nedokážu potlačit.

Viliame, pochopím, že tohle nepřijmeš, ale nebyl jen špatný. Kdyby byl, nevydržel bych s ním. Tak tohle prosím přijmi jako fakt. K tobě se totiž choval daleko hůř, to mi věř. Přehlížení a totální pohřeb sebevědomí je horší než těch pár jizev, za které se mi mimochodem později omluvil.

A poslední věc, než tohle ukončíme. Ty si nic nevyčítej, rozumíš? Byli jsme děti a oba jsme byli figurky na jejich šachovnici. Jsme jimi stále, i když už je děd mrtvý. Jen nějak nevím, jak do toho všeho zapadá Eda. On je jeden z pěšáků a určitě to má něco společného s jeho tátou. Jen se mi nechce věřit, že to Magdalena udělala jen jako hold jeho jménu. Něco tady nehraje a já úplně přesně nevím, kam bych se na té šachovnici měl hnout. V jeho případě totiž odmítám udělat chybu. Mimochodem, víš proč Magdalena chtěla, abychom se usmířili? Musí ti být jasné, že kdyby to dělala jen kvůli rodinné pohodě, začala by s tím hned po jeho smrti.“

Viliam se na něj nešťastně a nejistě zadíval. Čím víc toho Damian říkal, tím hůře mu z jeho slov bylo. Babička ho v tu chvíli nezajímala, ta mohla dělat, co chtěla. Zajímal ho bratr.

„Takže odpověď na moji otázku je když se to vezme kolem a kolem, bylo dobře, že se věci odehrály zrovna takto, je to tak?“

Nedal Damianovi moc možností odpovědět. Bylo mu celkem jasné, že nemá co na to říct. I kdyby měl, nijak by to situaci nepomohlo. Nechtěl znova slyšet, v čem mu jejich děda pomohl.

„Konstrukce vím, že tohle nepřijmeš dost přímo implikuje, že tvůj pohled na věc je jedinej správnej. Necháš si říct, co si myslím? Dej mi chvilku, než to nějak zformuluju, nebude to nijak dlouhej monolog,“ nadhodil a na chvíli se skutečně odmlčel. Kolečka v hlavě se mu točila, jak jen mohla. Stejnak měl pocit, že by potřebovala promazat. Nebo vyměnit.

Pečlivě se na bratra zadíval. Zvažoval, jestli skutečně vyslovit, co mu přišlo do hlavy.

„Dame?“ Ještě jedna odmlka. „Nezvažoval jsi někdy… Nebál bych se označit to, co s tebou teď je, jako Stockholmskej syndrom.“

Věděl, že musí mluvit rychle. Nechtěl, aby jej teď Damian přerušoval a snažil se tvrdit mu, že se nejspíš úplně pomátl.

„Kdysi jsem viděl jeden film, pak jsem si dohledával další informace, protože mě to téma zaujalo. Jo, jasně, nebyl jsi svázanej ve sklepě, unesenej, mohls chodit ven a tak, ale zamysli se nad tím ještě dřív, než to odsoudíš. Čím se projevuje Stockholmskej syndrom? Vzniká, když je postižená osoba v nějaký chvíli na pokraji smrti, alespoň pocitově. Například zbitá skoro do bezvědomí. A přežije. V hlavě si v tu chvíli začíná vytvářet pozitivní pocity, protože má pocit, že ten, kdo jí to udělal, ji tím vlastně ušetřil, dal jí život. Touha žít je silnější než vztek. Posiluje se to, když je oběť dál pod stejným tlakem, postupně si zvykne na režim, ve kterym žije, a začíná bejt vděčná za každou laskavost, protože začne mít pocit, že je k ní pachatel vlastně lidskej, aspoň někdy, a začne věřit, že maj stejný cíle a hodnoty. Později, když se někdo snaží vysvětlit jí, že to všechno ve skutečnosti bylo sakra špatně, ona už tomu nevěří. Protože má za to, že i když to špatně působí, vlastně jí to přineslo i spoustu hezkejch pocitů. A ty za to stály.

Dame, tohle se netýká jenom oběti a únosce. Stockholmskym syndromem trpí taky oběti domácího násilí, ale hlavně, často se projeví u týraných dětí. Ty máš za to, že jsi jako on, a máš za to, že je to do jistý míry dobře. Protože máš za to, že se to všechno mělo stát.

To, co říkáš, že pro tebe udělal – všechno je to nic v porovnání s tim, že tě málem zabil. Několikrát. Ať o tom budeš vyprávět komukoli, pokud to bude rozumnej člověk, vždycky to bude v jeho očích nic. Protože, brácha, stal by ses přesně tim, kym by ses chtěl stát. I bez něj, a dokonce právě bez něj. Možná úplně stejně, možná dřív a možná pozdějc, ale záleží na tom? Byl bys, kym bys bejt chtěl, a jestli by to bylo tohle, pak ano, dosáhl bys toho. Požádal bys o radu jeho nebo babičku, když bys ji chtěl, a nežádal bys, když bys měl pocit, že to pro to období stačilo. Naučil by ses vést firmu postupně, krok po kroku.“

Na chvíli se odmlčel. Pečlivě se zadíval do tmavých očí. Něco v nich bylo zvláštně známé.

„Ty už jsi něco podobnýho slyšel, viď? Nejsem první, kdo tyhle věci tvrdí. Vim, že nejsem, vidim to na tobě.“ Povzdychl si. Pak se znovu natáhl, aby jej chytil za ruce, ale Damian se mu vytrhl a nesouhlasně kroutil hlavou. Viliam se na něj zadíval o něco pevněji. Naléhavěji.

„Nevěříš nikomu z nás. A chápu, že nevěříš spoustě jiným lidem, protože toho chlapa nikdy nepoznali. Ale já ho znal. Já s nim nějakou dobu žil. Prosím, slib mi, že nad tím budeš přemejšlet. Nikdo tě nemůže nutit, abys měnil svoje názory, a dokonce ani abys chodil za psychologem – tedy, pravidelně,“ dodal, když si všiml záblesku v bratrově tváři. „Ale kdybys to aspoň zkusil, byl bych rád. Hodně rád. Nemohl jsem bejt na tvojí straně tehdy, ale rád na ní budu teď.“

Damian po celou dobu jeho monologu mlčel a stále víc se mračil. Oblékl si košili i sako, a nakonec zůstal stát napjatý, ztuhlý s odmítavým výrazem. S hlavou nadřazeně nahoru přimhouřil oči, zaťal pěsti a hlasem chladným jako led promluvil: „Jsem rád, že jsi mě pustil ke slovu. Prosil jsem tě, ať už o tom nemluvíš, a stejně ses v tom začal šťourat. Vím, co je to Stockholmský syndrom, měl jsem párkrát tu čest vytáhnout dítě z takovéto rodiny, a to, o čem mluvíme my, má k tomu na míle daleko. Začínám litovat, že jsem se nedržel svého přesvědčení a vyžvanil ti podrobnosti. Nestarej se o to a nechej mě být. Nemám zájem zase kvůli němu a našemu odlišnému pohledu o tebe přijít, ale pokud mi budeš podsouvat takové nesmysly, tak si s tebou nebudu mít co říct.“

„Dame…“

„Mlč!“ zvýšil hlas Damian a cítil, jak se třese. Rozbušilo se mu srdce. Byl rozpolcený. Nechtěl ho ztratit, zoufale nechtěl, ale v tuto chvíli nedokázal potlačit svou zlost. Přesto v sobě našel tolik sebeovládání, že promluvil mnohem měkčeji a klidněji. „Nechej mě být, dej mi čas a už toto nikdy přede mnou nevytahuj…“

V ten moment se v patře otevřely dveře a Eda seskakoval schody po dvou. Jeho úsměv prozářil celou místnost a hustá atmosféra začala řídnout.

„Copak jste probírali?“ zeptal se nevinně.

„Nic!“ utrhl se na něj Damian, otočil se a rychle odcházel. V půli cesty ke svému pokoji se ještě zastavil a otočil se na něj. „Edvarde, na tu výstavu nejdu! Smiřte se s tím!“

„Já vím,“ odtušil Eda, jako by ani o nic nešlo. Viliam na ta slova překvapeně pozvedl obočí. Dokonce i Damiana lehkost té odpovědi překvapila. Jako by si Eda ani nevšiml, jaká atmosféra v místnosti panuje. Naopak. Zvolna se na Damiana usmál.

Pravdou bylo, že věděl. Věděl moc dobře. Dokonce by dovedl odhadnout, že se Viliam musel zeptat na jeho minulost. Znal tuhle reakci. Ale usmát se ještě nikdy situaci nezkazilo víc, než už byla, takže to rovnou mohl zkusit.

„Zavolal jsem panu Heinzovi, tomu blonďatému řediteli, se kterým máme počínaje příštím měsícem spolupracovat. Měl jsem z něj pocit, že nám moc nedůvěřuje, říkal jsem si, že takové gesto by mohlo být dobrým začátkem o něco vřelejších vztahů. Myslím, že byl rád, tvrdil, že se mu to akorát hodí, že jsem mu – respektive vy, udělal jsem to jménem firmy – vytrhl trn z paty, protože zoufale potřeboval vymyslet, co podniknou s manželkou k výročí.“

Viliam na něj hleděl s pootevřenými ústy. To znělo… nejlepší vyjádření by nejspíš bylo dospěle. Sakra dospěle.

„Chtěl jsem se vám omluvit, pane Krausi. Slíbil jsem, že vás nebudu do ničeho tlačit, a chci to dodržet. Bez ohledu na to, proč se s rodiči nebavíte. Respektuju to,“ pronesl pevně a zvedl hlavu, snaže se působit tak rozhodně, jak jen mohl.

„A něco pro vás mám.“ Z tašky, kterou si s sebou nesl, vytáhl zabalený dárek ještě z Holandska. Knihu, kterou mu tam koupil. „Měl jsem to pro vás původně připravené, až budete zase něco slavit, ale to je za dlouho a je pravda, že tenhle můj vánoční dárek se úplně nepovedl. Říkal jsem si, že tohle by se mohlo líbit o něco víc.“

Přistoupil k němu, na rtech úsměv. Natáhl k němu ruku s balíčkem.

Damian nevěřícně natáhl ruku a přijal zabalenou knihu, kterou už jednou v rukou měl, když se pokoušel zabalit Edovy věci. Otevřel ústa – chtěl se ho zeptat, jestli si nespletl bratry, ale pak je zavřel. I Eda dobře věděl, že Viliam přečetl naposledy pár stran Harryho Pottera, když byl ještě novinka. Nu dobrá, ještě toho Hrubína před maturitou…

„Děkuji,“ hlesl potichu a sám slyšel, jak zněl jeho hlas dutě. Stále bojoval s pocitem, že se musí stáhnout a sám si ve své ložnici začít lízat rány, které mu neúmyslně uštědřil Viliam.

Myslel to dobře – naléhalo na něj svědomí.

Zadíval se na zabalený balíček, poté na Edu, a nakonec sjel očima až ke stojící postavě svého bratra. Vypadal nešťastně, a dojem, že musí utéct, zesílil už proto, aby se do jeho kajícné tváře nemusel znovu podívat. Nakonec se překonal a promluvil na něj: „Promiň, nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Jen už o tom opravdu nikdy nemluv.“

Přistoupil k němu a podával mu ruku na důkaz smíření. Viliam ji přijal a naléhavě stiskl. Damian pochopil. Pousmál se na Edu, sedl si a rozbalil pečlivě zabalenou knihu.

Když uviděl titul, který před pár lety sháněl a překvapivě nesehnal ani po antikvariátech, ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu.

„Vy jste neskutečný! Jak jste mohl vědět, že ji nemám?“

„Pane Krausi,“ zakoulel na něj Eda očima, jako by v životě neslyšel tak hloupou otázku, „sice nejsem váš kamarád, ale jsem minimálně váš největší fanoušek. Jasně, že vím, co máte v knihovně.“

Na ta slova zakoulel na bratra očima i Viliam. Náhodou, u něj taky Eda věděl, co má v knihovně. Bordel. Už mu za něj stihl vynadat aspoň dvacetkrát.

Blonďáček se na něj zatím zazubil, posadil se k němu a vklouzl mu do náručí. Jemně jej k sobě natiskl.

„Veselé dubnové Vánoce,“ nadhodil, než mu vtiskl vřelou pusu na tvář. Kolik už mu jich dal? Netušil, ale ačkoli kouzlo té první už pominulo, nikdy nebyl nevhodný čas na další. A nikdy nebyl nevhodný čas na objetí. Stále měl za to, že nic nevyléčí šrámy na duši tak dobře jako úsměv a přívětivá náruč.

Viliam měl zřejmě taky ten dojem, protože se mu rozzářily oči, zahlásil já chci taky a posadil se vedle Damiana z druhé strany, aby jej taky objal a políbil na tvář stejně mlaskavě, ale o něco víc neurvale. Damian se na to konto zatvářil, jako by byl právě nucen políbit ropuchu, načež Eda našpulil rty a začal Viliama na druhé straně hravě odstrkovat.

„Viluno, najdi si svýho,“ protáhl jeho jméno na oko nespokojeně, zatímco do něj jednou rukou šťouchal. Tou druhou stále ještě objímal Damiana.

Viliam rozhodil rukama, jako by byl v šoku.

„Jak jako svýho? Už je můj, zabíral půlku mojí spermie a půlku mýho vajíčka, jsem si skoro jistej, že místo aby kopal mámě do břicha, kopal do mě, takže na něj mám největší práva já,“ šklebil se na Edu pobaveně. Ten se ochotně šklebil nazpátek.

„A dal jsi mu knížku?“

„Dal jsem čokoládu,“ přimhouřil Vil bojovně oči.

„No…“ zamyslel se Eda. Pak se rozzářil. „Ale já mám zmrzlinu! V mrazáku mám zmrzlinu, kupoval jsem ji předevčírem. A je čokoládová, s višněma.“

Na ta slova se trochu odtáhl, aby se zadíval svému nadřízenému do očí.

„Že se necháte koupit zmrzlinou?“