Kauza Eduard 7.

Pro bono – právní služby poskytované zdarma, často jako forma dobročinné pomoci osobám, které si nemohou dovolit právní pomoc.

§§§

Ve vile slušnou řádku kilometrů od toho místa končil Edův den až podstatně později. A hlavním důvodem byl Julián Schneider, za kterým se odpoledne stavoval kvůli luxusní kožené tašce a který byl z jeho přítomnosti tak nadšený, že jej Eda zkrátka nedovedl odmítnout.

Tedy, aby to bylo vzato popořádku – on sám se na muže celkem těšil. Možná to bylo silné slovo, neznal jej tolik jako Helenu nebo Damiana, vždy k němu ale byl milý, a když už nic, rozhodně z toho Eda neměl špatný pocit. A to se pak ještě prohloubilo.

„Reprezentativní to možná bude, ale nevejde se ti tam tolik knížek,“ zhodnotil Julián, když mu Eda popsal, co potřebuje. Toho přesně se blonďák obával také. Tiše si povzdychl.

„To asi nevadí. Budu nosit čtečku.“ Nebyl to úplně příjemný pocit, papír měl daleko raději. Voněl mu, navíc hezky šustil a pocit, když Eda knihu držel a viděl, kolik mu ještě zbývá stránek a kolik jich má za sebou, byl k nezaplacení. Jistěže na čtečce měl procenta, to ale rozhodně nebylo ono.

„To nebude nutné. Počkej chvíli.“ Muž ho nechal stát a jal se prohledávat jednotlivé police a posléze i sklad. Nakonec se vrátil s elegantní černou koženou taškou, na které byla drobným písmem do kůže vytlačena značka Prada. Zálibně se na ni podíval a vložil ji Edovi do ruky.

„Sluší! Není tedy standardní, počítá se, že v takové bys nosil alespoň notebook, ale pro tvé účely ideální. Samozřejmě lépe bude vypadat, když ji poneseš v ruce, můžeš k ní ale přidělat popruh – máš ho uvnitř – a dát si ji na rameno. Na delší cesty, aby tě ta ruka nebolela. Před Damianem nos takhle, okouzlíš ho. Vážně ti to sluší, od minulé návštěvy snad ještě víc,“ podotkl a obdivně si Edu prohlédl. Tomu nepatrně znachověly líce. Nebyl zvyklý dostávat komplimenty na svůj zevnějšek. Nestyděl se za něj, tušil ale, že pro mnohé bude až příliš bledý a příliš hubený.

„Mimochodem, dočetl jsem tu knížku, kterou jsi mi doporučoval,“ nadhodil pak Julián, když zaregistroval, že by mu Eda možná chtěl odejít. Tomu se rozzářily oči.

„Vážně?“ Nečekal to. Myslel, že muž zapomněl.

„No jistě, copak bych mohl odolat? Když se líbila tobě, musela být skvělá.“

„A byla?“

Ani si neuvědomil, jak se to stalo – nemohl – a přesto to netrvalo ani půl hodiny a procházel se parkem, živě s mužem diskutoval o knihách i filmech a vykládal mu, co všechno sám četl a co si Julián jistě nesmí nechat ujít. Muž se zdál stejně zapálený jako on, obdivoval Edovy znalosti, co se knih týče, a pro mladíka bylo něco takového zcela novým světem. Domluvili se, že někdy určitě musí společně zajít do kina, a Eda nakonec neodmítl ani divadlo, do něhož Julián vlastnil permanentku.

Skutečný zlom ale začal nastávat, když se společně dostali na téma Damian. Jeho šéf Edu zajímal a Julián mu o něm byl schopen přidat dalších pár informací, ačkoli to byly primárně teorie k jeho povaze, které Eda moc nesdílel, a hlouposti typu, že když nedostane kávu ráno, bývá nevrlejší, než když ji nedostane odpoledne. Mluvili pak také o právech, o literatuře a o tom, proč Eda vlastně nestudoval, co by se k němu tolik hodilo.

„Moje matka by asi chtěla, abych tomu dal šanci. Myslí si, že je to pro mě nejlepší, hlavně po finanční stránce, protože v literatuře… No, mohl bych ji učit nebo pracovat v knihovně nebo čas od času psát, klidně všechno dohromady, ale rozhodně bych si nikdy nevydělal jako třeba pan Kraus. Chtěla by, abych ji dovedl zabezpečit, až bude v důchodu.“

„Aha. No a není to trošku sobecký? Chci říct,“ tento obrat se jistě naučil od Edy, „ty jsi knižní génius. Tahat tě od toho, ať to má jakýkoli důvod, si nezasloužíš, je to překrucování tvojí podstaty. Nemyslíš?“

„Možná. Tohle je těžké. Nejde mi jen tak říct ne. Mám občas strach, že to nepůjde nikdy.“

Bylo zvláštní to vyslovit, ač si to myslel už slušnou řádku let. Muž jej zastavil, zpříma se mu podíval do očí a chytil jej za ruce. Stiskl mu je.

„Jednou se to musí podařit. Jestli to někdo má vědět, jsi to ty. Jako by to nebyla pointa tolika knížek,“ řekl mu a usmál se na něj. „Může to trvat dýl. Ale nakonec se k tomu dostaneš. A pak budeš dokonalej.“

Bylo hezké to slyšet. Moc hezké. A blonďák vnímal, že se mu srdce rozbušilo o něco rychleji. Dlaně v těch jeho byly teplé, oční kontakt intenzivní. Slova hřejivá.

Když mu muž navrhl další schůzku, nemohl nesouhlasit. Slíbil si, že příště to odkládat nebude. I kdyby jen proto, že jej tím dělal tak hezky šťastného, jak ještě nikdo z jeho přítomnosti nikdy nebyl.

§§§

Pátek s sebou přinesl slibovanou návštěvu optiky a také velmi brzké vstávání, jelikož na předem dané místo musel Eda dojet autobusem. Možná se měl zeptat pana Krause, jestli by jej někde nenabral, v tu chvíli ho to ale nenapadlo. Ostatně ani nepředpokládal, že by muž měl cestu kolem. Ráno strávil pobíháním po domě a balením snad poloviny své knihovny, jelikož netušil, co bude dělat na tak dlouhé cestě, a v návaznosti na to po cestě autobusem skoro celou dobu koukal z okna a přemýšlel nad knihami, které nechal doma. Nakonec se ale dopravil na místo a tam setkal se svým nadřízeným. Posadili se do čekárny, kam je poslala recepční po ohlášení jejich jmen. A čekali. Příliš u toho nemluvili, jeho šéf měl s sebou notebook, do kterého hleděl, a Eda četl. Mnoho času k tomu beztak neměli. Brzy si je vyzvedly sestry, každá jednoho, a postupně je vodily do různých místností plných odlišných přístrojů.

Sešli se spolu znovu až v ordinaci, kde se s nimi doktor pozdravil a usadil Edu na veliké křeslo, Damiana zatím ponechávaje na malém gaučíku. Edovi byly brzo odebrány brýle, spolu s nimi i alespoň částečné povědomí o tom, co se s ním bude dít, a následně mu na nos byly nasazeny prázdné obroučky. Překvapeně zamrkal. Toto si pamatoval už opravdu mlhavě.

„Pane Petiško, dovolil bych si nedávat vám rovnou dioptrie, které už vám byly předepsány, a začít od začátku. Mohl byste mi prosím přečíst prostřední řádek?“

Eda zůstal hledět. Přimhouřil oči a nepatrně se naklonil dopředu, u čehož musel působit poměrně komicky.

„Vy už něco promítáte?“

„Ach tak,“ odtušil doktor. Jestli nahodil překvapenou grimasu, Eda to neviděl.

„Tady už přečtete?“

Eda viděl černé obrysy. To bylo plus.

„Ne.“

„A tady?“

„Ne.“

Postupně se dostávali k větším a větším písmenům, pakliže tam písmena skutečně byla, jelikož to Eda nedovedl odhadnout. Nakonec na něj svítilo jedno jediné, veliké písmeno. Nejistě zamrkal.

„Uh… E? Nebo, ne, možná ne. Mohou tam být i čísla? Jestli ano, tak osm. Nebo možná B? Nebo H? Ne, dal bych B, asi.“

Na chvíli v místnosti zavládlo ticho. Pak mu do obrouček bylo přidáno první sklíčko a Edův obraz se zaostřil dost na to, aby viděl veliké E promítané přes celou tabuli. Postupovali pak dál a dál, k lepším a lepším řádkům, a Eda byl snad až překvapen. Šlo o skutečně malá písmenka, alespoň měl ten dojem. Netušil, že kdy dovede přečíst něco takového – že by to měl zvládnout přečíst.

V polovině jeho měření byl doktor na pár minutek odvolán a Eda s Damianem zůstali v místnosti na chvíli sami. Blonďák neodolal, poupravil si na nose ony legrační obroučky a vesele se na muže zazubil. Doufal, že se Damian pohledem na něj baví. Rád by se viděl v zrcadle.

Damian měl nutkání se pousmát taky. Tyhle zkušební brýle na všech vypadaly komicky.

„Hned jak nás odtud pustí, jdeme do optiky. Já budu muset asistovat určitě, protože vy bez brýlí nevidíte vůbec nic. Doufám, že věříte mému úsudku.“

Doktor se brzy vrátil a další vyšetření opět zabrala nějakou chvíli.

„Tak, pane Petiško, potřebujete nová skla, to už jste sám pochopil. Ve starých jste neměl cylindry, které zcela nutně potřebujete, abyste i s novými brýlemi viděl ostře a nevrážel do věcí. Jedná se o astigmatismus. Nelekejte se, je to běžná vada, se kterou si umíme poradit. Vysvětlím později, pokud budete mít zájem. Já ale budu potřebovat udělat ještě další vyšetření, už jsem to panu Krausovi říkal do telefonu. Oči vám teď rozkapu, vy si na chvíli odpočinete. Já si zatím vezmu do parády vašeho šéfa. Po aplikaci kapek to bude trochu nepříjemné, budete několik hodin citlivý na světlo a vaše vidění bude rozmazané, ale samotné vyšetření je nebolestivé.“

Dokud Eda odpočíval, všechno bylo v pořádku. Doktor měl pravdu, nic jej nebolelo, a to vesměs ani když otevřel oči. V ordinaci bylo šero, které tam doktor vytvořil, a ač měl oči vážně velmi citlivé a dělalo mu problém na cokoli zaostřit, všechna vyšetření zvládl. Problém nastal, když místnost opustil.

Na chvíli měl pocit, jako by stál na sjezdovce v krásném zimním dni a všude kolem byl zářivý sníh. Měl tendenci mrkat, bránit světlu prostupovat do jeho očí. A nejhorší bylo, že když si od Damiana přebral své brýle a pokusil se si je nandat, začala jej bolet hlava, jako by si vzal dioptrie na blízko místo na dálku.

Zase brýle sundal. Natáhl se po své tašce a pokoušel se v ní nahmatat pouzdro, což mu chvíli trvalo. Do něj pak brýle uklízel. Levé oko – horší – držel zavřené, aby si alespoň nějak ulevil, a tak se pak i postavil, tašku v ruce, a zahleděl se na svého šéfa. Vypadal před ním trochu rozmazaný, ač byl opravdu blízko.

„Pane Krausi? Já bych dnes do té optiky asi nechodil. Vašemu úsudku věřím, ale… kruci,“ ujelo mu, když jedna ze sester naproti němu otevřela okno a jemu do očí zasvítilo podzimní slunce. Kdokoli, kdo tvrdil, že už nebylo příliš silné, byl šílenec. Ten kotouč byl pomalu vražedný a Eda se pokusil zakrýt si ho rukou. Oči jej pálily, neměly tendenci přímo slzet, a přesto o nich věděl víc, než bývalo běžné. Trochu se mu zatočila hlava.

„Můžete… počkejte,“ odtušil, chytil se jej za ramena a postavil se před něj, tak, aby měl jeho hlavu před tím zdrojem světla a bolesti. To bylo lepší. Hleděl mu do očí svýma velkýma, zmatenýma. „Pane, já mám vaši výšku hrozně rád, ale musím uznat, že zrovna teď by mi nevadilo být nižší. Jestli spolu půjdeme ještě někdy, mohl byste si vzít něco jako chůdy. Uh, ale jinak jste super stínítko, jak máte rozpuštěné vlasy. Řekl bych vám, že vám to i sluší, ale vůbec na vás nevidím,“ stěžoval si, snaže se skrčit se tak, aby na něj šlo co nejméně slunečního světla. Možná bylo dobře, že moc neviděl, jak se jeho šéf tváří.

Damian si protřel tvář a zatvářil se zmučeně. Doktor ho upozorňoval, jak to bude nejspíš probíhat, ale netušil, že mu na krku zůstane prostořeký, téměř slepý kluk.

„Ano, pro nové brýle pojedeme jindy. Pokud nemáte nikoho, kdo by vám poradil, asi to nakonec zbude opravdu na mně. Já tam koneckonců musím taky. Drahý doktor usoudil, že pokud se nechci vzdát práce v noci, malá korekce mi na unavený zrak pomůže. A teď pojďme, ať jste rychle doma…“ zarazil se. „Bydlíte sám? Já bych nerad, abyste se přerazil už na schodech do domu.“

„No,“ zamyslel se Eda, „nebydlím, ale teď zrovna tam nikdo není. Matka odjela na víkend na nějaké cvičení, myslím. Něco v horách. Ale nemusíte se bát, já – prosím, nehýbejte moc hlavou – já jsem zvyklý se doma pohybovat skoro poslepu. Většinou. Uh, myslíte, že bychom mohli jít? Tohle je vážně nepříjemné,“ nadhodil, když ale odpoutal oči od svého šéfa, byl nucen je znovu zavřít. Kolem bylo až moc objektů a lidí, někdy moc blízko a někdy naopak moc daleko. Přimhouřil je nakonec, jako takový kompromis, a poslepu svého šéfa chytil za rameno. Potřeboval alespoň cítit, kam muž jde, aby se nemusel tolik spoléhat na zrak.

Damian ho nenechal tápat a podvědomě ho vzal zdravou rukou za rámě. Scházeli ze schodů, Eduard párkrát klopýtl, ale silná paže ho vždy podepřela. Když uviděl ostré slunce, jehož paprsky dělaly přes dveře dlouhý oslnivý pás světla, zastavil se, vytáhl z klopy sluneční brýle a nasadil je svému společníkovi na nos.

„Tyto možná budou na pár hodin příhodnější,“ zamumlal. Dovedl ho do auta a chtěl se zeptat na jeho adresu. Když ale uviděl zmučenou tvář a choulící se postavu na sedadle spolujezdce, povzdychl si. Měl by ho vzít k sobě, aspoň do večera, než mu odezní následky kapek. Chvíli sám se sebou bojoval. Mělo by mu to být jedno. Kluk je dospělý, doma si zatáhne závěsy a třeba ty hodiny může prospat. Zodpovědnost však vyhrávala. Eduard byl jako opuštěné štěně, ztracené, a podle všeho o něj nebylo postaráno ani v dětství, natož teď. Byl to dospělý muž, ale připadalo mu, že i jeho jedenáctiletá Eliška se o sebe dokázala postarat lépe. Nastartoval a zamířil směrem ke svému domu.

Eliška – dlouho tam nebyl. Měl by za ní zase zajet, aby si nemyslela, že na ni zapomněl. Ona už ve svých letech dobře chápala, že je zaneprázdněný muž, ale jednou za měsíc si vždycky našel odpoledne, aby zajel do Domova Šance dětem. Bylo to jedno ze dvou sociálních zařízení pro děti, které sponzoroval, a právě v tomto byla malá holčička odkázaná na vozík po autonehodě, při níž umřeli oba její rodiče i bratr. Jiní příbuzní se odmítli o postižené dítě postarat, a tak skončila v domově. Damian k ní téměř okamžitě přilnul stejně jako ona k němu. Byla neuvěřitelně inteligentní, a to byla devíza, které si Damian velmi vážil. Jednu dobu, když byl ještě ženatý, se dokonce zasazoval o to, aby si ji mohli vzít do pěstounské péče. Iveta to zamítla, stejně jako příslušný úřad, a Damian pochopil, že by na Elišku stejně neměl tolik času, kolik by si zasloužila a potřebovala.

Znovu mrknul na svého souseda. Do očí mu přes tmavé brýle neviděl, ale působil, jako by spal. Mlčel, za to byl Damian vděčný. Za pár minut už sepnul dálkové ovládání na bránu svého domu. Pomalu se zvedala i vrata od garáže.

„Pane Petiško, vítejte opět v mém království,“ zahlaholil, vysedl a šel zpacifikovat psy, protože tušil, že by Eduarda poctili svou přítulností. Byla to neuvěřitelně nevděčná zvířata.

Eda zatím překvapeně zamrkal. V průběhu cesty nespal, měl ale zavřené oči a moc se na svět kolem sebe nesoustředil. Odpočíval, možná se snažil nabrat energii ztracenou brzkým vstáváním. A najednou byl opět zde. Myslel, že ho pan Kraus doveze domů.

Z auta vystupoval opatrně. Venkovní slunce pro něj pořád bylo moc silné, následky rozkapání jeho očí ještě rozhodně neodešly a on tak byl jedině rád, když mohl vklouznout za svým šéfem do útrob domu, protentokrát odsouvaje i obligátní pohlazení obou psů. Slíbil si, že jim to později vynahradí. Uvnitř mu pak bylo vysvětleno, že v domě smí zůstat, dokud mu nebude lépe. Chvíli byl poněkud překvapen, pak se ale usmál. Damian mohl tvrdit, co chtěl. Stejně byl kdesi hluboko v sobě dobrým člověkem.

„Děkuji vám,“ řekl mu Eda, když ho jeho šéf posadil na gauč. Dovedl jej tam sám, aby se mladík po cestě nikde nepřerazil, což se ostatně málem stalo. Nejednou. „Mohl bych vám pomoct s převlékáním, jestli chcete. Ať tu nezůstáváte v košili. Když už tu jsem, kdybyste cokoli potřeboval… Nebo naopak nepotřeboval, měl volno a chtěl doporučit nějaké knížky. Anebo víte co, já vás nebudu rušit, vím, že to oceníte nejvíc. Budu jako myška, vůbec o mně nebudete vědět. Vážně.“

Neviděl, jak se pan Kraus tváří, zdálo se ale, že muže těmito slovy ukolébal. Eda se zatím natáhl pro svou tašku a prakticky po hmatu našel všechny svazky, které si s sebou přinesl. Jeden vytáhl. A přejel mu mráz po zádech, když se mu už při pohledu na písmenka zatočila hlava.

Zkoušel ještě jednou a pak ještě. Mohl číst, když se hodně snažil, dělalo mu to ale velké problémy, oči ho štípaly a po půl minutě jej tak rozbolela hlava, že byl nucen knihu zavřít. Zděšeně se zadíval na svého šéfa, který se usadil do křesla nedaleko něj, na kolenou smlouvy. A pak promluvil hlasem tak úzkostným a vážným, až to mohlo působit komicky, kdyby se netvářil, jako by na něj sahala smrt.

„Pane Krausi, já nemůžu číst!“

Damian si zdravou rukou frustrovaně protřel tvář a podíval se na něj jako na malé dítě, které si vymyslelo nějakou hloupost.

„Tohle nemyslíte vážně! Jedno odpoledne nemůžete bez knihy vydržet? Běžte spát, nebo vám mohu půjčit sluchátka a pustit nějakou audioknihu, mám jich docela dost… Ale pokud vám mohu mluvit do toho, jak byste měl strávit toto odpoledne, doporučoval bych spánek. Jakékoli otevření očí vás obtěžuje, tak proč nejdete do pokoje pro hosty, tam, kde jste spal minule, a neodpočinete si? Nemáte žádné povinnosti, proč nevyužijete toho, že se můžete jen tak flákat a spát?“ Poslední větu řekl téměř se závistí. „Doprovodím vás, po těch schodech byste si mohl ublížit. Půjčím vám svůj tablet a sluchátka, najdu příhodnou knihu a můžete poslouchat, pokud bez příběhu nedokážete usnout. Jaký žánr teď čtete? A je něco, co nejíte? Ještě jsme neobědvali a asi něco objednám, protože na vaření jsme evidentně oba v tuto chvíli mrzáci.“

Eda se zatím pohodlněji usadil, jednu nohu skládaje pod sebe, jako by si chtěl sedat do tureckého sedu, a druhou jen přikrčil a objal rukama.

„Myslím, že ne. Mám rád skoro všechno. Možná kdyby to nebylo rizoto… Nebo obecně nějaká směs, byl bych vám vděčný, ale nutné to není,“ zamyslel se. Měl v jídle svůj systém a směsi pro něj představovaly problém, jelikož strávil velkou část času jejich rozdělováním, pakliže rozhodl, že je to tak lepší. A to se většinou rozhodl. Byl v tomto speciální.

„Čtu, no, skoro všechno, co má příběh. Mám rád fikci i historii, něco, v čem je nějaká myšlenka, hloubka, a ideálně spousta a spousta zápletek. Čím delší, tím lepší, pokud kniha stojí za to. Jestli chcete jeden konkrétní žánr, teď zrovna mám s sebou scifárnu… Ale myslím, že bych teď neměl chodit spát. Věřím vám, nesmíte si myslet, že ne, ale kdybych teď usnul, večer bych měl problémy. A taky, nevím, jestli by se mi to vůbec podařilo, jsem zvyklý usínat v noci a poměrně pozdě.“

Nepatrně přimhouřil oči, snaže se dohlédnout až na svého společníka. Sluneční brýle měl v té chvíli už sundané, v domě bylo příjemně. Vlastní dioptrické ale stále nepřipadaly v úvahu.

„Proč té možnosti flákat se a spát nevyužíváte vy? Teď to není vidět, ale jsem si skoro jistý, že jsem vás ráno zase viděl s kruhama pod očima. Já vím, že spoustu času musíte trávit prací, ale teď třeba už byste mohl mít volno. Máte přece kolem sebe skvělé lidi, kteří se o firmu postarají, a sám dnes nemáte žádné schůzky, protože jste žádné nechtěl. A mně jste předtím řekl, že budete mít brýle, abyste se nemusel vzdávat ponocování s prací. Promiňte, nechci vás teď rušit, jen mi to přijde… zvláštní. Chci říct, nikdy bych si neničil oči dobrovolně, brýle pro mě vždycky byly v prvé řadě omezením. Nechápu, proč byste něco takového dělal. Říkal jste, že nějaký čas pro sebe máte. Tohle mě ale tak trochu přivádí k otázce, kdy ho vlastně máte, když večer nemůžete jít spát, jakmile začnete být unavený. Ráno vstáváte tak, že jste v práci ještě před osmou, a v průběhu pracujete. Kdy máte teda to volno?“

Damian nakrčil obočí a v první chvíli mu chtěl odfrknout, ať se nezajímá, že mu do toho nic není. Pak se ale zadíval do těch velkých rozšířených očí a měl dojem, jako by pod tím pohledem roztál.

„Teď pracuji, protože potřebuji dodělat resty, aby mi nezbyly na zítra odpoledne. Tehdy mám totiž volno – většinou. Taky celou neděli – většinou. A ve všední dny si taky dávám chvíli oddech v podvečer, když přijedu z práce. Uznávám, že v noci pak ještě nahlédnu do počítače a někdy to protáhnu. Mám lidi, kteří jsou schopní, ale i ti jsou zaneprázdnění a své zaměstnance odmítám nechávat v práci přesčas, sami toho mají dost. A tohle jsou moje povinnosti, nevidím důvod, proč je nakládat někomu jinému. Možná mě to jednou za čas štve, ale musím si sám sobě i vám přiznat, že jsem workoholik a bez práce, jakékoli, být dlouho nemůžu. Berte to jako fakt a buďte rád, že nejsem jeden z těch, kteří by do tohoto stylu života tlačili i své podřízené. Jak by se vám líbilo chodit domů v šest a ráno na sedm zase zpátky? Neměl byste se kdy věnovat svým knihám. Edvarde, vaše vášeň je čtení. Moje je vedení firmy a advokacie. Pokud působím sešle a pobuřuje vás to, pak si ty poznámky nechejte pro sebe a nedívejte se na mě. Teď půjdu objednat jídlo, snad vám bude vyhovovat něco z čínských pokrmů, vyvaruju se směsí,“ ujistil ho a sám pro sebe dodal – „beztak do nich dávají buráky.“

Najel na stránky svého oblíbeného čínského fastfoodu a udělal na něm objednávku. Vzal iPod, chvíli do něj civěl, než vyhledal knihu, kterou Eduardovi pustil do sluchátek, jež se k tabletu automaticky připojila.

„Není to sci-fi, ale je to docela napínavé, třeba vás to zaujme.“

Eda se na něj jemně pousmál, oním shovívavým způsobem, u nějž se zdálo, že mu nahlížel až na dno duše – nebo na dno vlastních myšlenek. Nikdy to nebylo jisté.

„Určitě zaujme. Děkuju vám. Nebudu na vás už mluvit.“ Sklopil oči, upravuje si sluchátka. Tušil, o čem Damian mluví. Dokud chodil na školu, nedovedl jen tak přestat pracovat, nechat testy být a soustředit se jen a pouze na své knihy. Snad to byla zodpovědnost, snad také určitý druh workoholismu, nebo možná jeho systematičnost. Často nad zápisky seděl dlouho do noci.

„Nepůsobíte sešle, to jsem přece neřekl. Hezky se na vás kouká. Jste moc pěkný, mladý a od pohledu inteligentní. Možná proto je trochu škoda, že jste si za jedinou vášeň a smysl života vybral něco, co budete moct dělat i až už o vás toto všechno říct nepůjde.“

Ještě jednou se zadíval jeho směrem a neznatelně pokrčil rameny. Neviděl na výraz v jeho tváři, nedovedl odhadnout, jak bude muž na jeho slova reagovat. Nemyslel je zle. Neměl za to, že by právo nutně muselo přinášet méně štěstí než literatura. Rozhodně ne. Ale pokud jeho šéf nikdy nedělal nic jiného a trávil prací i čas, který už u ní trávit nechtěl, pak ho to postupně zabíjelo. A někdo tak speciální, což ten muž nepochybně byl, by se neměl jen tak nechat zabíjet.

Po následující hodiny bylo více méně ticho. Najedli se, u čehož Eda objevil zvláštní talent na užívání hůlek, který netušil, že má, a následně se snažil naučit s nimi pracovat i svého šéfa, což Damian Kraus kategoricky odmítl a pokusil se tuto myšlenku zničit hned v zárodku. To se ovšem nepovedlo a byla mu opakována v průběhu následujících třiceti minut. Následně se opět přemístili na pohovku – a tam, světe div se, Eda usnul. Usnul, jako by vůbec nebyl bílý den, a ochotně spal, přestože mu do sluchátek dál hrála kniha, která mu skutečně přišla velmi zajímavá. Ostatně, vybral mu ji Damian. A když se probudil, byl podobně dezorientovaný jako vždy po ránu, ztracený v ději knihy a stále takřka slepý.

Po zhruba půl hodině, kterou se dával dohromady, sluchátka odložil. Kapitola stejně skončila a on, ač šlo jistě o zajímavý příběh, by se rád vrátil k jiné knize, rozečtené už z rána. Dostal se v ní do nejzajímavější části, byl zvědavý, jak dopadne. Znovu ji tedy vytáhl a otevřel, pokoušeje se chvíli do ní hledět. Výsledek byl totožný jako předtím.

Odolal touze ublíženě fňuknout. Potřeboval svou dávku kapitol, blížil se hlavní zvrat – Eda to cítil v kostech – a nemohl si k tomu sednout ani na hloupých deset minut. Pokusil se knihu najít na všech možných stránkách včetně YouTube, který mu ochotně přehrál dvě reklamy, jednu na platební kartu, s níž jde platit po celém světě, a druhou na dámské spodní prádlo. Toto skoro minutové utrpení bylo ovšem zbytečné. Ke knize se nedostal.

V místnosti byl sám. Netušil, v jaké části bytu pan Kraus je, tipoval ale ložnici, jelikož tam posledně zahlédl počítač a cosi na způsob domácí kanceláře. Možná ještě pracoval. Kdyby neobědvali tak pozdě, byl by čas na večeři. Pracoval dlouhé hodiny. To nebyly resty…

Znovu se zadíval na knihu ve své ruce. Dostal nápad. Mohl by vyjít? Netušil a příliš nad tím nepřemýšlel, neměl ve zvyku dopředu předpovídat úspěch nebo naopak neúspěch. Nebyl v tomto směru ani optimista, ani pesimista. Věci se zkrátka musely zkusit. A tak vzal knihu a opatrně, aby se nikde nepřerazil, se přesunul k ložnici, na jejíž dveře zaklepal a následně nakoukl dovnitř.

Muž tam skutečně byl. Seděl na pohodlném křesle, natočený k němu. Čekal, s čím Eda vyrukuje.

„Pane Krausi? Myslíte, že byste mi mohl chvíli číst?"

Na chvíli pokojem zavládlo ticho. Dovtípil se, že možná bude potřeba tu myšlenku nějak rozvést.

„Ta kniha, kterou jste mi dal, je skvělá, vážně, jenže já jsem v téhle v té nejlepší části a potřebuji vědět, jak to dopadne. Nejde to nikde najít a pořád ještě mě bolí hlava, kdykoli se podívám na text. Napadlo mě, kdybyste měl chvilku… Prosím! Udělal bych vám za to večeři. Pokud vám nevadí obložený chleba. Dal bych na něj vajíčko. Krom toustů a krájení zeleniny ještě umím dobře vařit vajíčka.“

Prosebně se na něj zahleděl. Byl v tu chvíli jeho jedinou možnou záchranou.

„O můj bože,“ zamumlal si sám pro sebe Damian a protřel si čelo. Právě skončil s tím, co dnes potřeboval dodělat, a byl zralý akorát tak na sprchu, najíst se a zalehnout. Místo toho měl u sebe dítě, které potřebuje před spaním přečíst pohádku. To se mu snad muselo jenom zdát. Za svou dobrotu je po zásluze potrestán.

Uvědomil si, že je stále oblečený v pracovní košili, ale to už nemínil řešit.

„Ty obložené chleby udělám já, pak se půjdu osprchovat…“ Chtěl jej odmítnout s tím, že je utahaný a rád by šel spát, jenže se zaměřil na Eduardův výraz, a hlavně na oči, stále s nepřirozeně rozšířenými zornicemi – vypadal jako štěně, které prosí o pohlazení. Uvědomil si, že mu to vlastně nic neudělá. Na chvíli vezme tu jeho zatracenou knihu do rukou, přečte mu pár kapitol, pak ho zakryje až k bradě, zhasne lampičku… ještě tomu chybí pusa na čelo s přáním dobré noci. Pochopil, že bude nejlepší, když to mládě u něj zase přespí. Doma nikoho neměl, na autobus ho pustit samotného, poloslepého, nemohl. Na to byl příliš zodpovědný. A vytahovat auto, aby ho vezl přes celé město domů, se mu rozhodně nechtělo. Raději se procvičí ve čtení nahlas. Jako by ho od soudu neměl dost.

Chtěls děti? Tak právě máš jedno doma. Trochu přerostlé, ale co na tom záleží.

„… a pak vám pár kapitol přečtu, abyste mi tady neskučel. Jste neskutečně otravný, víte o tom?“ neodpustil si mu sdělit, aby pochopil, že tohle pro něj dělá poprvé a naposledy.

Ještě jednou se zadíval do obrovských zornic, které chránila tenounká obroučka světlounké duhovky, a téměř hmatatelně cítil jeho štěstí. Jak jednoduché bylo udělat mu radost…

Jeho zářivý úsměv stál za všechny peníze. Uvažoval, jak někdo tak jednoduchý, svým způsobem prostoduchý a dětinský, může být tak fascinující. Cestou do kuchyně si vzpomněl na jejich první setkání. Už tenkrát mu přišel tak trochu jako z jiného světa. To ještě nevěděl, že mu bude dělat opatrovníka. Tohle musí skončit! Ještě mu pomůže vybrat brýle a tím jeho charita končí. Kluk je dospělý a musí se o sebe postarat sám.

Suše mu oznámil, že ho domů dnes nepustí, a poslal ho do sprchy. Sám se dal do přípravy večeře.

Bylo skoro deset hodin, když oba usedli na pohovku a Damianovi se ocitla v rukou kniha. Rozevřel ji tam, kde Eduard nechal záložku, a začal číst. Uvědomil si, že intonuje a čte stejně, jako čte dokumenty u soudu, suše a jednotvárně, ale Eduardovi to evidentně nevadilo. Audioknihu by tedy načítat nemohl. Byl zvyklý sdělovat fakta, ale monotónnost se časem z jeho projevu vytrácela. Jeho společník se spokojeným výrazem a přiblblým úsměvem odpočíval vedle něj v tureckém sedu a neustále se škrábal na zápěstí.

Damiana to po nějaké době začalo rozčilovat.

„Mohl byste s tím přestat?“ osopil se na něj a chytil Eduardovi ruku, kterou si zápěstí téměř surově třel. Vytřeštil oči. Kůže byla rozedraná do krve a ten hloupý kluk si ji trápil stále víc.

Eda se omluvně pousmál, instinktivně si zápěstí překrývaje dlaní, což alespoň trochu zmírnilo onu neutuchající touhu do rány rýpat, přestože už z toho získával víc bolesti než příjemných pocitů.

„Otravuje vás to? Promiňte, nechám toho. Prosím, čtěte ještě, máte moc pěknou barvu hlasu a hezky se posloucháte. A hlavně, tohle jsou nejlepší části,“ zaprosil, viděl ale, že muž stále sleduje jeho poraněnou ruku a tváří se, jako by se Eda úplně zbláznil. Viděl to i na dálku. Pustil své zápěstí a zamával rukou ve vzduchu. Moc to nepomáhalo, pořád svědila i pálila, jako by mu ji někdo lechtal peříčkem a zároveň to peříčko strkal do drobných krvavých ranek.

„To nic, do rána to zmizí. Mám trochu problematickou kůži, nemá ráda zimu… a slunce a vlhko a sucho a prakticky všechno. Takovéhle vyrážky mívám celou zimu takřka pravidelně. O nic nejde, bývají i horší,“ vysvětlil. Jeho vůle praskla a on se znovu začal po trápené levačce sápat pravou rukou. Opět jej zápěstí zabolelo a zároveň se mu trochu ulevilo. Na mírně zarudlé ruce po jeho nehtech zůstaly bílé čáry, které hned vzápětí zmizely.

„Máte na to nějakou mast?“ zamračil se Damian a vzápětí mu došlo, že i kdyby měl, bude v koupelně jeho bytu. Uviděl odmítavý výraz a věděl, že má pravdu.

„Počkejte, dostal jsem od jednoho známého skvělou mastičku na všechno. Od atopického ekzému, přes píchnutí hmyzem až po spálení sluncem. Pokud nepomůže toto, tak už nic, ale aspoň by to mohlo ulevit tomu svědění,“ usoudil, odložil knihu a přesunul se do kuchyně, kde měl v jedné z postranních skříněk uloženou malou lékárničku. Kalíšek s mastí po něm hodil, ale neuvědomil si, že Eduard se svým chabým zrakem rozhodně nebudeme mít takový postřeh. Mast mu spadla do klína, načež se skutálela pod stůl.

Damian frustrovaně povzdechl. Měl to čekat, on by ji nechytil ani s brýlemi, doktor mu popisoval vadu, jakou mu zjistil. Natáhl se pod stolek a kelímek mu vložil do rukou.

„Namažte si to! Pokud se budete pořád škrábat, já odmítám číst!“

Eda se zadíval první na mast a pak na své poraněné zápěstí. Už toho zkoušel hodně, pár produktů dokonce celkem pomáhalo, pokud si je ale aplikoval na tak rozdrážděnou vyrážku, většinou si moc nepomohl. Okamžitě mast opět seškrábal, začalo to bolet ještě o to víc, protože ji dostal do krve, štípalo to a chtělo raději pryč z jeho těla. V pár případech přípravky dokonce smyl, jak nepříjemné byly na jeho kůži. Mohl si za to sám, věděl to, šlo ale o instinkty, se kterými se bojovalo velmi těžko.

Snad jen jeden přípravek zabíral. Nebylo to ale pro jeho kvality, to rozhodně ne, ačkoli onen holandský gel byl bezesporu velmi kvalitní. Tehdy mu jej natírala jeho chůva. Držela mu ruku a dlouho mu hladila předloktí, ruku plnou přípravku, mazlila se s ním a tím uspokojovala onu potřebu neustále na ranku sahat, dokud gel eventuelně nezačal působit dost, aby mohla přestat. Nikdy se mu samotnému nepovedlo docílit stejného efektu.

Nejistě pohlédl na svého šéfa.

„Myslíte, že byste to mohl udělat vy?“

Pak Kraus tentokrát seděl dost blízko, aby mohl více méně zaregistrovat, jakou grimasu nasadil. Vypadal nanejvýš zmučeně. Eda pochopil, že asi nešlo o požadavek, který by se mu chtělo plnit.

„Promiňte, nechci vás otravovat. Ale když to dělá někdo jiný, není to tak nepříjemné. Strašně to svědí…“

„Vy jste neuvěřitelný! Víte, že se pomalu začínám bát, abych vám nakonec nechodil utírat zadek?“ durdil se Damian a vyhýbal se pohledu jeho psích očí.

„Ne, to ne…,“ snažil se ohradit Eda, Damian ho ale přerušil. Neměl zájem, aby v celkem pokročilý večer probírali stolici, což by tak klidně mohlo dopadnout.

„Udělám to, ale nechtějte už po mně, abych vás šel večer přikrýt a dát vám dobrou noc. Rozloučíme se tady a to hned, jak se postarám o vaši kůži a dočtu tuto kapitolu. Já totiž na rozdíl od vás musím být zítra ještě při smyslech, tudíž bych si šel lehnout nejlépe ještě před půlnocí. Nechci se dočkat toho, abyste mi zase vyčítal kruhy pod očima.“

Eda se na něj nechápavě zahleděl, na bolest a svědění v tu chvíli skoro zapomínaje. Ruka se velmi rychle připomněla, stejně byl ale překvapený.

„Proč byste měl mít kruhy pod očima? Zítra je sobota, můžete spát, jak dlouho chcete. Máte plány?“

„Ano, to mám. Soboty dopoledne většinou trávím na firmě. Je sice pravda, že bych si mohl chodit do práce, kdy chci, zvlášť v sobotu, kdy tam skoro nikdo není, ale můj vnitřní budík mě stejně vzbudí každý den ve stejnou dobu, tak proč bych to oddaloval. Na oběd už proto bývám doma,“ vysvětloval trpělivě, neuvědomuje si, že o jeho pracovních sobotách nejspíš jeho asistent neví, a na jeho hlavu se snesou další výčitky.

Eda sklopil oči na své zápěstí, ponořený v myšlenkách. Byl do jisté míry snad až zděšený, mrzelo ho, co slyšel, přitom lítost rozhodně nebyla nejvhodnějším označením.

„Vy jste vážně v práci pořád,“ vyslovil pak pomalu, strnule. Nemohl jej přemlouvat, věděl už, že by to bylo k ničemu. Konečně začínal chápat, o co šlo. Jestli to takhle bylo vždycky, každý týden po dlouhé roky, pak věděl, proč Damian Kraus neměl žádné jiné záliby a koníčky. Nic jiného nepoznal. A to bylo zároveň smutné a zároveň nespravedlivé, notabene protože takový styl života člověka měnil.

Eda věděl, že za dvacet třicet padesát let bude muž před ním úplně jiný. Stejný jako ostatní právníci. Jako ostatní ředitelé. Možná ho tehdy už nepozná – nenajde v něm to hezké, co jej nutilo věřit, že ve své podstatě je dobrým člověkem, který dělá zcela lidské chyby. Třeba za ty roky nebude schopen přepnout a začít mu číst živě, snad až se zájmem. Třeba vůbec nebude ochoten to udělat. Možná, že tehdy jej ani nenapadne zpříjemnit večer někomu, jako je Eda.

A co předtím? Hrdlo se mu stáhlo, když si uvědomil, že kdyby znal Damiana Krause jako čtyřleté osmileté desetileté dítě nebo jako čerstvého puberťáka, možná by jej nepoznal nyní. Bylo to děsivé.

Kdyby byl tehdy postaven před totéž rozhodnutí, dovedl by odsoudit důvěřivou bílou myšku na smrt?

„Pane Krausi, nechoďte tam zítra,“ zadíval se na něj prosebně. Opět měl dojem, že jej překvapil, uvědomil si ale, že snaha přimět jej pochopit, jak krásné věci život nabízel, byla k ničemu. Nemohl to vědět, nikdy je nepoznal. „Prosím, zůstaňte doma. Udělejte si volno. Nemusíme nutně číst, mohli bychom se dívat na televizi, nebo jít ven se psy. Na nějakou delší procházku než předtím. Nebo bych vás mohl vzít na něco úplně jiného. Nemusíte ani jít se mnou, vím, že do toho se vám nechce. Můžete vzít nějakého svého kamaráda, se kterým jste se dlouho neviděl, a třeba jet kousek za Prahu. Jsou tu krásná místa, která stojí za to vidět. Nebo si zahrát nějakou hru, já nevím… Zase, nemusí to být nutně se mnou, ačkoli jsem překvapivě dobrý na piškvorky a jednu jejich variantu, někdy vám ji ukážu. Můžete toho dělat tolik. Udělejte si pauzu,“ zaprosil. Zadíval se přímo na něj a jeho veliké oči nabraly ještě víc prosící odstín.

„Vy si všechno představujete strašně jednoduše. Jistěže si mohu naplánovat volno, ale nejde to ze dne na den. Pokud práci, co mám na firmě, zítra odložím, budu ji muset zvládnout v neděli, a to se mi vážně nechce. Je to příprava na stání, které bude v pondělí, nejde to odročit, a ani bych to nikdy neudělal. Prosím, neřešte můj život. Vyhovuje mi to tak, říkám vám to už poněkolikáté. Mám dost volna na to, abych si odpočinul. A zítřek nebudeme trávit spolu. Nic proti vám, ale jeden den mi stačil na dlouho. Asi chápete proč. Ráno vás odvezu domů, to už váš zrak bude v pořádku a já pojedu do kanceláře. Strávím si svůj den tak, jak budu chtít já, stejně jako vy…,“ odmlčel se a trochu neurvale chytil jeho zápěstí do dlaně. Vydechl překvapením. Viděl, že jeho ruce, a vůbec celé tělo, jsou vyhublé, ale nyní pod prsty cítil snad jen kosti potažené kůží. Potřásl hlavou a zamumlal cosi o Dachau. Litoval, že nemá k dispozici druhou ruku. Položil si tedy tu jeho na klín a jal se opatrně vtírat mast do postižené pokožky.

„Změna – jste neuvěřitelně vyhublý. Vím, že jedním obědem asi nic moc nepřiberete, ale zítra pojedeme do práce spolu, já si tam vezmu podklady a přepošlu si všechno na pracovní notebook. Pak zajedeme do té optiky a odtamtud pak na pořádný oběd. Teprve poté se rozloučíme a vy mi svatosvatě slíbíte, že budete pořádně večeřet. Nechci, aby se mi jednou v práci asistent sesypal na podvýživu,“ vyčítal mu a znovu ho zasáhl pohled do jeho očí. Celou dobu své řeči opatrně kroužil po pokožce zápěstí a vtíral tak do ní další vrstvy konopné masti.

Eda nikdy neměl příležitost pořádně se zamyslet, jestli svému tělu dodával dostatek živin. Když se o něj přestala starat chůva, nikdo už mu nevařil a on se naučil vajíčka, párky, tousty, zeleninu a obložené chleby. Nebylo to úplně všechno, uměl ještě něco, tohle ale podtrhovalo hlavní jeho snahu za kuchyňským pultem. Matce to nikdy nevadilo, pravděpodobně ani netušila, čím se Eda stravuje, a jeho jako malého zkrátka nenapadlo, že by nad tím měl přemýšlet sám. Stejně tak jej nikdy nenapadlo, že by mohl zajít do optiky. Teď už byl dospělý, mohl dělat věci sám za sebe, v dětství jej ale nikdo nenaučil, že by o to vlastně měl stát, a on zapomínal.

Když chodil do školy, obědval tam. K snídani a večeři si zkrátka něco vzal. Přes prázdniny, když na to nyní vzpomínal, jedl celkem pomálu – a stejně tomu bylo pak na vysoké a vlastně i nyní. Nedělal to schválně, jen jej to přirozeně nenapadlo. Tělo energii nepotřebovalo, nesportoval. Vyjma tělocviků a plavání, které si vybral jako sportovní aktivitu na vysoké, jelikož ho děsila většina kolektivních sportů, a nikdy se nenaučil běhat, aniž by se po půl minutě zadýchal. O aerobiku a tanci ani nemusel mluvit. Nikdy nechodil do tanečních. Byl naprosté dřevo.

„Kdybyste chtěl, mohl bych vám s tou přípravou pomoct. Pak byste skončil dřív a měl den pro sebe. Prosím, nepřestávejte ještě, je to příjemné,“ skoro zavrněl blahem, když měl dojem, že jeho šéf ruku odtahuje. Schoulil se do čehosi na způsob klubíčka, blízko svého šéfa a zároveň dost daleko, aby mu nepřekážel, a nechal ruku volně v jeho klíně. Bolest pomalu odcházela.

„To je právě ono, potřebuji kvalifikovaného, vystudovaného právníka nebo alespoň ekonoma, a tím vy nejste. Tímto vám nechci nic vyčítat. Už je na vašich bedrech všechno, co zvládnete.“ Damian ani nemrkl a přitáhl si ruku k sobě blíž, aby k ní měl lepší přístup. Viděl, že to Eduardovi pomáhá, a kůže se pod vrstvou masti pomalu zabarvovala do přirozenějšího odstínu. Pamatoval si, že jeden nebo dva roky, těsně než nastoupil na vysokou, měl podobnou příšerně svědící vyrážku, která mu potom zmizela, když jedno léto s dědou strávili pracovně v Barceloně. Neměl sice mnoho času se vyvalovat na pláži a slunit se, ale večerní koupání a mnohem větší příděl slunce nejspíš zapříčinil, že vymizela. Anebo to možná bylo proto, že jej přijali na vysokou a on se tím zbavil velké dávky stresu.

„Měl byste si zajet někam k moři a chodit víc na slunce…,“ vyčetl mu, nabral další mast a tu opět začal vtírat do kůže. Rukou v sádře si přidržoval knihu a znovu začal číst. Jednou za čas jej poprosil, aby mu otočil stránku, a vlastně se v té chvíli i bavil. Byla to absurdní situace. Bylo chvíli po půlnoci a písmenka mu pomalu začala tančit před očima. Zaklapl knihu a shlédl na mladíka, který se spokojeně tulil k polštáři, na rtech úsměv, z něhož ho zákonitě musely bolet panty.

„Jdu spát, jsem unavený. Pokud to bude možné, zkuste vstát tak, abychom v osm vyjeli. Rád bych zvládl tu optiku, protože další dny nebudu mít moc času. Pokud nemáte někoho, kdo by tam s vámi zašel… Nechci říct, že jste neschopný, ale s vaším zrakem bude opravdu lépe, aby vám někdo řekl, jak vám obroučky sedí. Je to na vás, ale upozorňuji, že jsem náročný. Mimochodem, máte u sebe kartu Sodexo? Určitě už vám přišla. Nevím, jestli jste se na svůj účet díval, ale je tam dostatečná částka na dobré brýle s kvalitními skly. Pokud tedy za to nechcete jet na dovolenou. Nicméně doporučoval bych ty peníze raději utratit za brýle. Už jen proto, že se vám nejspíš bude mnohem komfortněji číst,“ pozvedl jeden koutek úst a stáhl ze sebe kostnatou ruku. „Běžte spát. Dobrou noc.“

Dalšího rána probudil Edu pečlivě vybíraný budík. Bylo brzy, chtěl ale, aby měl dost času skutečně se probrat a nachystat, přestože pravděpodobně stále neuvidí na víc než půl metru před sebe. Jaké však bylo překvapení, když se probral do pokoje osvětleného slunečními paprsky – a nic. Žádná bolest, žádný nepříjemný pocit. Když se na sebe později podíval do zrcadla, zjistil, že jeho panenky jsou stále ještě nepřirozeně veliké, byl to ale jediný pozůstatek včerejších činů doktorových. Mohl si dokonce nasadit brýle a tím opět přidat svému světu alespoň nějaké obrysy. Nic jej nebolelo.

Tím se čas, který určil k ranní přípravě, podstatně zkrátil, a když se dostal dolů do kuchyně, našel ji ještě prázdnou. Jeho šéf už byl vzhůru, slyšel jej chodit po bytě, k snídani se však ještě evidentně nedostal. Eda se tedy dal do přípravy ranní kávy, a když už byl v tom, podíval se, čím disponuje mužova lednice. Našel chleba a marmeládu. To by mohl zvládnout, pokud se tedy jeho nadřízenému nechtělo do krátkého ranního vaření.

Ta myšlenka se zdála nanejvýš lákavá, tušil ale, že ráno je snad jediný čas, kdy má černovlásek více méně volno. Nechtěl, aby v něm musel dělat cokoli navíc. Respektoval, do jisté míry, nutnost každé ráno opakovat stejné rituály a nechtěl do nich zasahovat. Alespoň pro dnešek. Byla sobota. Namazal tedy chleby a spolu s kávou je postavil na stůl, své vlastní si přenášeje na druhou stranu. Pravda, málem se mu povedlo jeden z chlebů upustit na zem a on se na ni málem připlácl namazanou stranou – jen málem, Eda jej zachytil – jinak se ale ráno obešlo bez katastrof. Když se dostavil i jeho šéf, na sobě napůl zapnutou košili, Eda se na něj vesele zazubil.

„Dobré ráno! Udělal jsem vám snídani. Počkejte,“ odtušil, přešel k němu – díky bohu předtím odložil rozjedený chleba – a pečlivě mu zapnul zbývající knoflíčky. Pak si od něj přebral i kravatu, kterou mu zavázal. „Možná jsme vás neměli oblíkat takhle brzo. Nic proti vám, ale u jídla dovedete být stejně nešikovný jako já, a to je co říct. Ale asi by to nebyla zas taková katastrofa, myslím, že by vám slušelo i jiné oblečení než košile. Nikdy jsem vás v žádném neviděl, měl byste to někdy zkusit,“ nadhodil a usmál se. Propustil jej a nechal usadit se k jídlu. „Můžu vám udělat i vlasy?“

„Ne, vlasy jsem si upravil už sám, stačí, že vás musím neustále otravovat s knoflíky. Mimochodem, v tričku už jste mě viděl. Pod teplákovou soupravou, pamatujete? Nenosím jen košile, ale pokud jedu někam pracovně, vlastně kamkoli pryč, cítím se líp ve formálním. Co se týče jídla, já zrovna teď nemám na bradě kus marmelády. Buďte tak hodný a zdržte se před společností poznámek o mém stolování. Nicméně – děkuji za snídani, chleba s marmeládou už jsem neměl celé roky,“ podíval se mlsně na poslední krajíc a zaujatě usoudil, že tato krmě zajímavě chutná s kávou. Ocenil, že Eduarda napadlo udělat jídlo, jakákoli pomoc v tomto směru byla v tuto chvíli velmi příjemná. Nevymýšlel si moc, když mu tvrdil, že je pro něj problém ukrojit si krajíc.

Netrvalo dlouho a opustili dům. Damian se držel, aby nejel svou běžnou rychlostí, a přesto byli po chvíli v centru. Dobře si pamatoval tu bledou tvář, o které si myslel, že už zsinalejší být snad nemůže.

Nemínil se dlouho zdržovat, s Eduardovou pomocí vyhledal všechny podklady a opustili budovu.

V optice se chvíli rozhlíželi, než na ně přišla řada.

„Chci nejkvalitnější skla. Do obou brýlí. U těchto požaduji co nejvíce ztenčit. Cena mě nezajímá,“ řekl možná víc arogantně, než zamýšlel. Nechtěl se zdržovat nějakými nabídkami, co by za jakou cenu mohl dostat. Chtěl to nejlepší – i pro kluka, který mu žere nervy. Když už si někoho vzal pod křídla, mínil se o něj starat, jak nejlépe dovedl. Vždycky to tak měl, ač si to do této chvíle nijak neuvědomoval. A Eduard evidentně péči a vedení potřeboval.

Optometrista ho jen krátce poinformoval o značce skel, které označil jako nejlepší, a začal se věnovat Eduardovi.

Po pár kontrolních otázkách byli oba odesláni k dlouhé zdi pokryté nejrůznějšími druhy obrouček. Eda si nebyl jist, jak by měl sám u sebe začít, rozhodl se tedy nechat sebe sama až jako druhého a první se porozhlédnout po něčem, co by mohlo slušet jeho šéfovi. Pravda, možná si pan Kraus chtěl obroučky vybírat sám, Eda měl ale skoro jasno, co by mu mohl posadit na nos, a chtěl to vyzkoušet.

Jako první vytáhl nenápadné brýle prakticky bez obrouček, obdélníkové s tenkými černými nožičkami.

„Počkejte, nehýbejte se,“ promluvil na svého šéfa a bez dalšího varování mu je jemně nasadil. V očích mu zajiskřilo a rty se mu samovolně roztáhly do velikého úsměvu.

„Vám to sluší! Počkejte, jen vyzkouším,“ odtušil, natáhl se k němu a až na pár předních pramenů mu chytil vlasy a rukama přidržel vzadu, jako by je tam měl stažené. Zazubil se ještě víc. Elegantní nenápadné brýle mu dodávaly na přísném, pedantském vzhledu, který u sebe pan Kraus požadoval. Vypadal trochu jako nějaký profesor, a ještě víc tím potlačil onen vzhled tanečníka flamenga někde ve Španělsku. To byla trochu škoda, byl by moc hezkým tanečníkem.

„Jste skvělý. Podívejte,“ pobídl jej a otočil jej k zrcadlu, stále ještě mu drže vlasy. Stál za ním a zubil se. Vypadali spolu vtipně, tak odlišně – vším, včetně výrazu ve tváři.

„Ještě zkusím jiné, vydržte.“ Sundal mu obroučky, vrátil je na místo a natáhl se pro jiné – opět velmi elegantní veskrze obdélníkové, tentokrát ale po celém obvodu lemované černými obroučkami – tenkými drátky. Vyvolalo to v podstatě stejný efekt. Moc to muži slušelo.

Damian na to nic neřekl, jen usoudil, že má Eduard pravdu. Byl v obličeji výrazný, ale brýle mu podtrhovaly jeho tmavé oči a vyeliminovaly divokost, která z něj vyzařovala díky jeho nepoddajným vlasům. Na chvíli zapřemýšlel, že by si jedny z obrouček koupil jen s obyčejnými skly a nosil je k soudu a na důležité schůzky, ale pak tu dětinskost v sobě potlačil. Měl by být rád, že žádné nepotřebuje, a smířit se s tím, že ještě dlouho bude vypadat mladistvě a mírně excentricky. Nasadil si jich ještě pár na oči a dlouze se sledoval v zrcadle, načež se vrátil k prvním, které mu vybral Eduard. Byly lehounké, skoro je na sobě necítil a slušely mu. Bylo to sice celkem jedno, opravdu je potřeboval jen večer, kdy měl oči unavené, přesto by byl sám proti sobě, kdyby si zbrkle vybral něco, co by mu neslušelo. Jeho bratr kdysi o něm prohlásil, že je metrosexuál a narcis, což popřel – proč by se člověk měl trápit svým vzhledem, když taková maličkost jako padnoucí, kvalitní oblečení a slušivé brýle mohou potřebu být dokonalý uspokojit.

Lehké obroučky odložil na stranu a zadíval se na řadu dalších. Eduard byl bledý, vlasy světlé, stejně jako oči. Ty oči – hledal nějaké, kterými by je nějak zvýraznil. Za těmito, které nyní vybral, se utápěly, byly nezřetelné a tím jeho největší devíza zůstávala zastřená.

Stejně jako před chvíli Eduard, Damian vybíral a nasazoval na nos různé druhy. Plastové vyloučil hned po druhém pokusu a také u kovových hranatých usoudil, že nebudou to pravé ořechové. Sebral jedny oválné, povytáhl obočí a zakroutil hlavou.

„Jako učitel…,“ zamumlal a vzal jiné. „Také ne, jako nerd… A můj bože – jako vrah, s tím nevinným obličejem…“

Zkoušel další a další a zase vracel a u každých měl hlášku.

Eda se zatím tiše pochechtával a průběžně se na svého společníka šklebil podle toho, co pan Kraus zrovna prohlásil. Po nějaké době přitáhli pozornost jednoho z pracovníků prodejny a ten se rozhodl poradit jim.

„Možná by se mladý muž mohl podívat i do jiných oddělení,“ navrhl hladce. „Máte jemné rysy, mohly by vám slušet některé z obrouček, které máme na druhé straně obchodu. Zařazení jako dámské a pánské nemusí nutně znamenat, že jsou dané brýle určené pouze pro ženy,“ vysvětlil a Eda se zaculil. Natáhl se po naprosto hrůzných brýlích tvaru podobnému kočičím uším. Byly velmi výrazné s čímsi, co by se podobalo gepardímu vzoru, kdyby hlavními barvami na nich nebyla růžová a červená. Nasadil si je, jemně si je na nose stahuje dolů, aby se na muže mohl zadívat přes ně, a snad až koketně zamrkal.

„Sluší mi?“

Damian se nadechl a pozvedl obočí.

„Jako štětka z přístavu,“ usoudil chladně a sundal mu je. I v této sekci byly kulaté obroučky, které byly v šuplíku, na němž bylo napsáno junior.

Vzal jedny černošedé s tenkými obrubami a nasadil je Eduardovi na nos. Pousmál se.

„Perfektní.“ Menší brýle seděly jeho drobnému obličeji mnohem více.

Vzal telefon a vyfotil ho. Vícekrát, protože ten dětina se mu do objektivu šklebil.

Vyzkoušel pár dalších, ale ty první v porovnání s dalšími byly dokonalé. Univerzální, mohl si k nim obléknout jak sako, tak i tu hrůznou mikinu. Přednosti jeho tváře vystoupily na povrch, nezastiňovaly jeho jemnou tvář. Vzal ještě jednou do rukou telefon a fotil ho s různými obrubami. Přece jen, i on si musel vybrat.

„Netvařte se jako idiot, pokud se na sebe chcete podívat. Rád bych, abyste viděl inteligentního mladíka, a ne chovance Jedličkova ústavu,“ vyčítal mu.

Eda se na něj pouze krapet rozpustile usmál.

„Pane Krausi, kdybych se dovedl tvářit jako vy, vybral bych si stejné brýle, jako jsem vybral vám. A takové už v tomhle obchodě neprodávají,“ řekl mu jemně, ač to bylo ve své podstatě cosi na způsob poškádlení. Viděl, že pan Kraus znovu fotí, a tak se zazubil, jak nejvíc dovedl. Když si pak telefon přebíral, aby si fotky prohlédl, cukaly mu koutky. Byly to hrozné fotky, vtipným způsobem. Velmi dobře ale viděl, které brýle mu sluší nejvíc. Trochu to viděl i v zrcadle.

„Ty první jsou dokonalé,“ vyslovil a položil je na stolek vedle těch, které si vybral jeho šéf. „Máte dobrý vkus. Jen ty fotky fotíte trošku rozmazané, ačkoli uznávám, že na tom možná nesu vinu. Částečně. Kdybyste někdy měl zájem, naučím vás lepší, váš telefon toho umí víc, než si myslíte,“ nadhodil, zatímco se k nim blížil jeden ze zaměstnanců prodejny. Ten si je pak přebral pod svá křídla, zaznačil, na které úrovni mají v brýlích zornice, a sepsal s nimi všechny potřebné údaje ke sklům do brýlí i cylindrům, které dorovnávaly Edův astigmatismus.

„Pokud chvíli počkáte, podívám se vám, jaká skla máme na skladě. Pokud bychom tu ty vaše měli, mohli byste se na hodinku projít, a až se vrátíte, vaše brýle tu budou čekat. Jinak vás budeme muset požádat, abyste počkali na email a esemesku – běžně to trvá okolo týdne – a teprve pak se pro své brýle dostavili,“ informoval je muž a po dvojím přikývnutí jim zmizel z dohledu. Nevracel se dlouho, pravděpodobně sklad prohledával opravdu pečlivě, jim dvěma se to ale vyplatilo. Když se vrátil, tvářil se velmi spokojeně.

„Takže, skla tu máme. Vaše telefonní čísla mám, počkejte tedy, až vám přijde esemeska – předpokládejte, že to bude zhruba za hodinu – a pak se můžete vrátit, budete to tu mít nachystané,“ usmál se na ně muž a rozloučil se s nimi. Byli volní.