Kauza Eduard 47.

Hned po odchodu Magdaleny začal Damian přepracovávat své poznámky. Byl si naprosto jistý, že ona nějak zasáhne, a on musel být připravený na cokoli. Nikdy ve své kariéře nezměnil stranu. Proč taky? Ale tentokrát bude muset. Bude muset stát proti své babičce, ženě, která ho vychovala. Neměl z toho dobrý pocit a jednou za čas ho výčitky vůči ní donutily zastavit práci a znovu, snad posté, přemýšlet, jestli dělá opravdu správnou věc.

A jako vždycky došel k závěru, že ano. Eda měl právo na svůj podíl, a pokud mu ho bude chtít darovat, bude to jen příjemný bonus. Na druhou stranu chápal Magdalenu a její vztek. Byl přece naprosto stejný a nedůvěřivý, a to Edu dobře znal. Magdalena akorát pocítila jeho nezkrotnou vášeň bojovat, a to bohužel proti ní. Rozuměl tedy její skepsi.

Vnořil se do práce, málem si ani nevšiml, že má návštěvu. Tentokrát o poznání milejší. Vešel Eda se zářivým úsměvem a mírně narůžovělými tvářemi. V rukou talířek se dvěma jeho oblíbenými cupcaky a s kávou balancoval směrem k jeho stolu.

Damian nemohl jinak než mu úsměv oplatit. Bylo to jako déjà vu. Uvědomil si, jak moc byl spokojený, když ještě pracovali spolu. Ano, uznával, že někdy mu Eda slušně cuchal nervy, také chvíli trvalo, než si zvykl na ta jeho nevinně prořízlá ústa. Ale navzdory tomu všemu musel uznat, že to byly jedny z jeho nejšťastnějších měsíců.

„Děkuji, nečekal jsem tě tu. Máš schůzku s Helenou? Rád bych se jí také zúčastnil, nastaly totiž tak trochu komplikace a bude třeba se pořádně domluvit. Nemáme moc času měnit strategii, kterou jsme mimochodem žádnou nepromýšleli, takže budeme muset improvizovat. Ale tím se netrap, to proberu s Helen. Myslím, že už jsem ji slyšel přijít, tak když mi dáte pár minut, sejdeme se u ní.“

Eda se culil jako sluníčko.

„Počkám na vás tady, jestli to nevadí a pak za ní půjdeme spolu,“ prohodil. Ani nečekal na odpověď a posadil se naproti velkému akváriu a s fascinací se vítal s Viliamem – rybou.

Damian sklonil pohled k poznámkám a s chutí se zakousl do dortíku. Za chvíli v něm skončil i ten druhý. Dneska byly výborné a on měl hlad. Zíral do dokumentů a jednou za čas si na okraj napsal malou poznámku.

‚…jestli Magdalena zpochybní rozhodnutí soudu. I pokud všechno půjde dobře, zcela jistě se odvolá.‘

Poškrábal se na předloktí a dopil zbytek kávy. Nejspíš už v tuto chvíli nic nevymyslí. Bude se muset spoléhat na svou intuici, a hlavně se nesmí nechat zviklat jejím pohledem. Moc dobře si uvědomoval, že má na něj pořád velký vliv, a to mohl být velmi rád, že nestojí proti svému dědovi. Povzdychl si. Nebude to lehké, ale s tím počítal. Cítil, jak ho obaluje nepříjemná tíseň. Měl strach, věděl o něm a v krku se mu začínal tvořit knedlík. Poškrábal se ve strništi. Měl by se holit každý den…

Přitiskl si dlaně na tváře. Hořely. Necítil však, že by dostával teplotu.

Nebesa – Damiane, vzmuž se! Přece před ní nepředstoupíš jako uzlík nervů. Zadupe tě do země, pokud projevíš slabost, tak se seber!

Tíseň ale neustávala a Damian cítil, jak mu stres krade každý mikrogram vzduchu. Povolil si kravatu a rozepnul vrchní knoflík košile. Sáhl po lahvi s vodou, ale ruce ho neposlouchaly. Každý nádech byl ošizený o vzduch, který v ten moment potřeboval víc než kdy jindy. Obličej ho pálil čím dál víc, ruce se mu roztřásly a konečky prstů necítil už nějakou chvíli. Vnímal tlukot srdce, bilo nepravidelně.

Rozšířily se mu oči uvědoměním. Tohle nebyl stres! Pokud hned nenajde autoinjektor, taky by se za pár minut už nemusel nadechnout. Začínal bojovat o každý nádech, a mysl, které začínal chybět kyslík, s ním odmítala spolupracovat.

Kam dal sakra svou tašku? Byl si jistý, že v ní má EpiPen. Vždycky a všude ho nosil. Postavil se, aby obešel stůl, ale nohy ho zradily a on se sesunul na zem. Jako ve snu viděl Eduarda, který se nad ním skláněl, ale nedokázal vnímat jeho slova.

„Helen… zavolej,“ zachroptěl. Tma před jeho očima byla stále temnější.

Eda, naprosto převálcovaný vlastním strachem, jeho slova v první chvíli ani neslyšel.

„Damiane? Damiane, co je s vámi? Damiane, Damiane!“

Mluvil na něj a volal, třásl s ním. Začínal panikařit, hlas se mu třásl a nabíral na intenzitě. Na očích bylo Damianovi vidět, že trpí, a Eda nedovedl přemýšlet. Nedovedl nic.

„Damiane! Pomoc. Pomoc!“ zakřičel, jak nejhlasitěji dovedl, zatímco u něj stále klečel a křečovitě jej držel za nadloktí. Tělo se otřásalo kašlem a bojovalo o každý nádech.

Dveře se rozrazily, za ním se ozvalo hlasité dupání. Viděl Magdalenu, Viliama a Helenu, slyšel, jak si v rychlosti cosi říkali, čísi ruce jej popadly za ramena a pokusily se od Damiana odtrhnout. Viliam zkoušel Edu uklidnit, ale pochopil, že i on je v šoku. Vzdal to, otočil se zpět k bratrovi a jedním mocným trhnutím rozerval šev jeho kalhot. Hned nato babička zabodla hrot adrenalinového pera do Damianova stehna. Eda vykřikl a odmítal se vzdálit, sám začal bojovat a nepřestával volat o pomoc, přestože ji sám neúmyslně odháněl. Všechno kolem něj se odehrávalo strašně rychle, měl pocit, že nikdo z těch lidí nechápe, nevidí, netuší, že Damianovi jen víc ubližují, a on ho potřeboval zachránit.

Místnost se mu ztratila z očí. Jeden z bývalých kolegů, muž, který ho předtím odtahoval od Damiana, na něj začal mluvit. Ptal se na Edovy koníčky, volný čas, chtěl vědět, jestli má sourozence.

„Nevím. Nevím! Musím za ním, nemůžu být tady!“

„No tak! Zůstaneme tu. Ti lidi vědí, co dělají.“

„Nevědí. Nejsou doktoři, vím, že nejsou. Nevědí.“

Přestože by to sám v tu chvíli nepoznal, konečně se tolik nevzpouzel. Jeho společník za to byl nejspíš vděčný. Odnese si od Edy slušné modřiny.

V patře se začali pohybovat saniťáci. Zaslechl slovo alergie. Veškerý nabytý klid byl ten tam, když Eda zahlédl, jak vynášejí bezvládné tělo. Neodstrkoval je od něj, automaticky se ale rozběhl za nimi, a kdyby opět nebyl zastaven, tentokrát u sanity samotné, vběhl by do ní. Nyní byl bariérou mezi ním a Damianem Viliam.

„Nemůžeš tam. Musíš je nechat odjet! Eddie, oni potřebují dělat svou práci, no tak,“ mluvil na něj černovlásek. A ať už to bylo jeho slovy nebo tím, jak podobný byl Damianovi, Eda křečovitě zakýval hlavou. Kdyby ho však muž v tu chvíli pustil, nejspíš by se stejně natlačil dovnitř.

„Nepomohl bys mu. Naopak, ještě bys mu ublížil, chápeš to? No tak, uklidni se! Pojedeme hned za nimi, ale tam musí být Damian sám!“

Jeho autoritativní tón Edu přesvědčil. Sanitka jim začala odjíždět a on se rozběhl směrem k Viliamovu Volkswagenu, do kterého nastoupil tak rychle a tak odhodlaně jako ještě nikdy. Viliam usedl na místo řidiče.

Bylo to poprvé v jeho životě, kdy Eda skutečně litoval, že nemá řidičák. Protože kdyby ho měl, vytáhl by ze starého auta minimálně dvakrát tolik.

„Přidej. Vili, rychleji, ujíždí nám!“

„Nemůžu! Jsme ve městě, sami nejsme sanitka. Nejenže bych dostal pokutu, mohli bychom někoho srazit,“ snažil se vysvětlovat černovlásek, ovšem nepadalo to na úrodnou půdu. Eda seděl jako na jehlách, skoro na sedačce tancoval. Tvář měl úplně bledou a bylo na něm vidět, že bojuje s nevolností, ačkoli si to možná neuvědomoval. Viliam ho nikdy neviděl tak vyděšeného a odhodlaného.

„Musíš přidat. Nesmí nám ujet!“

Dělal, co mohl. I auto dělalo, co mohlo. Snad v životě si nedovolil jet po Praze tak rychle a tak nezodpovědně jako toho dne. A že všech lidí, které kolem sebe měl, jej k tomu donutil zrovna Eda.

V budově byli usazeni do čekárny, prozatím sami. Helena dorazila až zhruba po půl hodině, pevně Edu objala a Viliamovi pak sdělila, že soud toho dne neproběhne. Zařídila to. Sama byla celá bledá. Když volala záchranku, hlas se jí klepal. Nezvládla by jet na druhou stranu Prahy, než ležel její dobrý přítel, a dohadovat se s jeho babičkou o nějaké firmě. V tu chvíli to jediné, na čem záleželo, bylo jeho zdraví. A věděla, že Eda to vidí úplně stejně. Možná ještě hůř. Od Viliama věděla, že se v průběhu čekání už jednou musel omluvit, pravděpodobně aby se vyzvracel.

„Mám strach. Vili, já mám strašný strach,“ říkal mu Eda, už asi po sté.

A Viliam, už asi po sté, odpovídal: „Bude to v pořádku. Už to párkrát přežil, Eddie. Přežije to zase! No tak, musíš se uklidnit. Bude to dobré.“

Eda se o to snažil. Ale že to bude dobré, tomu se věřilo strašně špatně. On svého šéfa viděl.

„Oba jsme jako děti milovali ořechy. Jedli jsme je, jako ostatní děti jedí čokoládu. Nikdy mu nic nebylo, až jednou těsně před Vánocema se to stalo. Nikdy jsem nic podobného neviděl, prožil jsi na vlastní oči, jak moc děsivé to je. A tehdy to bylo horší, neměli jsme adrenalinový pero a tehdy nikdo nevěděl, co se děje. Teď to víme, jsme o to rychlejší.“

„Alergie,“ zopakoval Eda zaskočeně, oči vykulené.

„Tys to nevěděl?“

Ta otázka jej překvapila. Kolovalo jím zděšení, které pořád ještě nepolevilo dost na to, aby mohl klidně uvažovat. Věděl to?

„Já nevím. Já nevím! Asi, asi ano. Něco říkal, někdy, nejspíš,“ odpovídal, přestože žádná vzpomínka, která by to potvrzovala, se mu nevybavovala. Alergie. Kdyby se ho někdo zeptal, co to slovo znamená, nejspíš by nedovedl říct vůbec nic. Jediné, co v tu chvíli věděl naprosto bezpečně, bylo, že má strašný strach – takový, jaký neměl ani včera, když zjistil, že možná bude nemocný. Pokud by měl možnost vyměnit své zdraví za to Damianovo, v tu chvíli by to udělal.

§§§

Damian se pomalu probouzel. Po příjezdu do nemocnice rychle vyčerpáním usnul. Pamatoval si cestu sanitkou, ale co se přesně dělo v jeho kanceláři, si vybavit nedokázal. Někdo mu musel aplikovat adrenalin a zavolat rychlou. Pamatoval si na svého bratra, Helenu a Magdalenu. Eduard tam ale nebyl. Nejspíš utekl, protože netušil, jak hrůzně může vypadat anafylaktický šok. Nikdy mu nevyprávěl, že jeho alergie je opravdu silná a bez pomoci by ho i malé množství ořechů mohlo zabít. Malou chvíli uvažoval, co mu to vlastně Petiška donesl. Byly to dva cupcaky, které miloval, a pro které Edu často posílal, když se zdrželi v práci déle. Tyhle byly běžně pečené s burákovým máslem, ale pekárna pekla pro alergiky každý všední den jeden plech těchto dobrot a zaměnili burákové máslo máslem obyčejným. Stejně jako tucet dalších dobrot, ze kterých si Damian mohl vybírat. I kdyby Eduard na jeho alergii zapomněl, což on nezapomíná, zcela jistě by se jeho konkrétně prodavači zeptali, pro koho svačinka je. Všichni tam věděli, že Eda pracuje pro šéfa toho baráku naproti. Udělal to úmyslně! Damian jen nedovedl pochopit proč. Byli přece domluvení, Damian mu nemínil dělat žádné problémy. Další jeho hra? Copak už toho nebylo dost? Chtěl se snad na něm mstít za jeho otce?

Vydechl. Vymýšlel nesmysly a kombinoval nekombinovatelné. Někdo udělal příšerou chybu a bohužel všechno ukazuje na Petišku.

Zase byl unavený. Civěl na kapačku, ze které líně ukapávala výživa, a věděl, že je nadopovaný antihistaminiky a kortikosteroidy, které ho vyčerpávaly. Prohrábl si vlasy, ale neuvědomil si, že má ukazováček v zajetí pulsního oxymetru napojeného na přístroje, které hlídaly i další životní funkce. Ten okamžitě spustil alarm. Damian si ho přicvakl zpět na prst a zavzpomínal na poslední takto silnou alergickou reakci. Stalo se to pár týdnů před tím, než Marek zemřel.

Depresi z nevítaných vzpomínek zahnal usměvavý mladý doktor. Muž v bílém plášti byl natolik atraktivní, že na chvíli zapomněl, nad čím vlastně přemýšlel.

„Jste vzhůru, pane Krausi, výborně. Jak vám je? Dýchá se vám dobře? Můžeme vás napojit na kyslík.“

Chtěl se na něj zaculit a koketoval na chvíli s myšlenkou, že by s ním začal flirtovat, ale pak si uvědomil, kde vlastně je. A také kdo okupuje jeho mysl už dlouhé týdny. Ten, který ho jednou dovede do hrobu. Dnes se mu to nepovedlo. Jindy možná bude úspěšnější.

„V rámci možností je mi dobře.“

Doktor se podíval na displej a kontroloval hodnoty.

„Máte ještě hodně nízký tlak, ale jinak všechno vypadá v normě. Sestra vám přijde za chvíli vyměnit kapačku a aplikuje další antihistaminika. Pokud by zítra byly všechny výsledky v pořádku, pustili bychom vás domů, pakliže máte někoho, kdo by vás ještě dva dny pohlídal. Nestává se to často, ale anafylaktický šok se může vrátit ještě do dvaasedmdesáti hodin a následná reakce může být stejně závažná jako ta první. To bychom si všechno případně řekli zítra s propouštěcími zprávami.“

„V pořádku, se všemi těmito informacemi jsem dobře obeznámen. Děkuji, doktore.“

Mladý lékař už chtěl odejít, ale pak se na něj otočil: „Venku před pokojem sedí váš bratr a kamarád. Bratra s babičkou, která tu taky byla, bych tu nechal, ale ten kluk není rodinný příslušník. Potřebuji tedy váš souhlas.“

„Brýlatý blonďák?“

„Ano – má úžasně zapamatovatelné jméno – Eduard Petiška. Vypadá to, že mu na vás záleží. Byl dost v šoku a neustále někoho obtěžoval a mámil informace.“

„Tak toho za mnou nepouštějte, ani kdyby prosil na kolenou,“ řekl chladně Damian a pak si jen pro sebe zamumlal: „Může být rád, že ho neudám.“

Eda sám mezitím seděl na chodbě, ruce chvíli v klíně, chvíli složené na prsou, chvíli volně podél těla a chvíli mačkající Viliamovo předloktí. Všímal si, že se v pokoji jeho milovaného něco děje, a to něco jej dělalo ještě nervóznějším. Chodili tam lidé, chtěl tam jít taky!

Konečně vyšel doktor. Oba vstali, čekající na pokyny.

„Pan Kraus je teď vzhůru. Nechám vás, jakožto rodinného příslušníka, jít za ním,“ oslovil lékař Viliama. Otočil se také na Edu. „Vy bohužel budete muset zůstat zde.“

Tak tohle byla pro Edu rána pod pás. Hloupě pootevřel ústa a zamrkal, oči veliké, prosící a žalostné. Než ale stačil začít protestovat, promluvil Viliam.

„Co je to za blbost?“

„Omlouvám se, taková jsou bohužel pravidla.“

„Eda je jeho rodina,“ odtušil Viliam. Lékař povytáhl obočí. Změřil si Edu pohledem. Jeho výraz jako by říkal: jestli byl toto pokus o lež, byl pěkně chabý.

„Možná ne biologicky, to je jasný, ale na psychický úrovni je jeho rodina stejně jako já, ne-li víc. Pravidla jsou super věc, chápeme, ale je to jedna hloupá návštěva. Pohlídám, že mu nic neudělá.“

Výraz tváře toho milého, příjemného člověka zvážněl.

„Bohužel,“ odvětil pevně.

Eda nasucho polkl. Cítil, jak v něm panika opět roste a spolu s ní i knedlík, který tam míval, když se jako malý dohadoval s matkou, jestli s nimi Lotte zůstane, nebo nikoli. Tehdy prohrál. Taková vzpomínka pak v hlavě zůstává už navždycky.

„Chci ho jenom vidět. Prosím vás, já ho tam nemůžu nechat, aniž by věděl, že jsem tu byl s ním. Musíte to pochopit. Kdybych tam ležel já, kdyby se tohle stalo mně, on by u mě byl.“ Vzpomněl si u toho na sobotní ráno. Jak s ním Damian jel na ty testy. Byl tak vyděšený. On v tom Edu nenechal. On ho tehdy odmítal opustit. „Potřebuju, aby věděl, že jsem tady s ním. Musí mě vidět, já musím vidět jeho.“

Ticho mezi nimi trvalo jen pár sekund. Pak, když ho muž prolomil, hlas měl ledově klidný.

„Pan Kraus si vaši přítomnost nepřeje.“

Staly se hned dvě věci najednou. První, Edovi se zaleskly oči zděšením i zoufalstvím. A druhá, z Viliama vylétlo rychlé, ale výstižné: „Blbost.“ Přesunuly se na něj dva páry očí. „Hele, nevim, co to tady na nás hrajete, ale rozhodně to nehodíte na Dama. Znám svýho bráchu. Tohle by Edovi neudělal. Jdeme dovnitř.“

„Tam nesmíte, rozhodně ne oba,“ začal doktor, ovšem Viliam už měl jasno. Ostatně, právě strávil s Edou hodiny na nepohodlných sedačkách v nemocnici. Viděl, jak ten kluk šílí. Neměli náladu poslouchat, že si Damian nepřeje vidět prvního člověka, kterého má po šíleně dlouhých letech konečně rád. A který má navíc rád jeho. Oba byli unavení a mrtví strachy, přestože to černovlásek nedával tolik najevo jako Eda. Hrát si mohou jindy.

„Jdeme dovnitř,“ zopakoval. Chytil u toho Edu kolem ramen a udělal krok směrem ke dveřím, které rázně otevřel a Edu tam popostrčil. A tomu, když Damiana viděl, z hlavy zmizely všechny pochybnosti. Jestli měl do té doby oči úplně suché, teď se mu pohled zamlžil slzami, které se pokusil rozmrkat, zatímco k němu dvěma kroky přeběhl a jako lavina se na něj nahrnul. V podstatě jej zalehl a pevně ho objal kolem krku. Cítil, že pod ním Damian vyhekl.

„Pane Krausi, já o vás měl tak šílený strach,“ vychrlil ze sebe.

Damian ho ze sebe setřásl, ale chytil ho pevně za paže a zadíval se mu zblízka do očí. Z těch jeho šlehaly plameny zlosti.

„Vážně? Tak proč jsi mi donesl jídlo, které mě mohlo zabít? I kdybys nevěděl, že jsem alergik, tak jsem ti stokrát připomínal, že musíš vždycky upozornit, že je to pečivo pro mě. A vím, že všichni zaměstnanci pekárny se ptají všech mých blízkých podřízených, jestli nakupují pro sebe, nebo je to pro mě. Vím to, protože to Helena s Tomášem nedávno vzpomínali. A tebe se zcela jistě ptají vždycky, protože tam vědí, že jsi byl můj asistent. Kdyby nebylo událostí posledních dnů, tak bych i pochopil, že se mě snažíš přiotrávit, abych nemohl k soudu, ale v této situaci dost dobře nechápu, proč ses mě potřeboval zbavit. Pomáhám ti, držím tě nad vodou, když jsi na dně, vzal jsem tě domů a byl jsem ochotný ti dát tvou část firmy!“

Eduardovy oči se rozšířily, otevřel ústa, aby se obhájil, ale zase je zavřel. Damian pustil jeho paže tak prudce, až se zakymácel.

„Mluv! Tak mi řekni proč?“ Damianův hlas zahřměl prázdnou místností a zněl tak ještě hrozivěji než obvykle.

„Damiane!“ oslovil jej Viliam prudce a rychlými kroky se přemístil k Edovi, kterého jednou paží ochranitelsky objal. Viděl, jak se blonďák už zase začíná třepat, tentokrát ze strachu z Damiana místo o Damiana. Tohle se mu nelíbilo. Zadíval se na Edu.

„Co se stalo, Eddie? Zeptali se tě, nebo ne?“

Jenže Eda nemohl odpovědět. Uvědomil si to s čirou hrůzou, která se mu propsala do výrazu tváře. Neměl nejmenší tušení. Strach mu blokoval přístup ke vzpomínkám.

„Já nevím. Já nevím!“ dostal ze sebe zoufale, oči upřené chvíli do starostlivých, avšak naléhavých Viliamových a chvíli do těch nahněvaných Damianových. Nevěděl! „Asi, asi zapomněli. Nebo jsem zapomněl já. Možná, nejspíš. Nechtěl jsem vám ublížit, pane Krausi, přísahám, že bych vám nikdy nic neudělal. Prosím vás, nesmíte se zlobit, nikdy bych nechtěl, aby to takhle dopadlo. Něco se muselo pokazit, něco…“

Až v ten moment jako by mu došlo, že to byl on, kdo Damiana málem zabil. Celý se roztřásl, zalapal po dechu, a kdyby si ho Viliam nepřitiskl k sobě ještě pevněji, asi by se sesypal na zem.

„Nechtěl bych vás zabít, Damiane. Musíte mi věřit!“

Damian se nedokázal smířit s tím, co viděl. Eda byl na pokraji zhroucení. Netušil, co si myslet. Jen věděl, že ho jeho bolest zasáhla víc, než by měla. Sakra! Měl by mu věřit! Ale nemohl…

„Chtěl bych, vážně bych chtěl, ale je kolem toho všeho tolik proměnných, že nemůžu, pokud mi nepodáš srozumitelné vysvětlení. Uklidni se a rozmysli se, než mi řekneš, jak se to vlastně stalo,“ řekl už smířlivěji. Pak si povzdechl a zavřel oči. Byl strašně unavený, zmatený a ublížený. Tolik chtěl věřit, že to byla jen hloupá náhoda, nedorozumění, za které Eda nemohl. Otevřel oči a opět se zadíval na hroutícího se mladíka. Potřeboval si to nechat projít hlavou, třeba pak najde odpověď na otázku, proč se okolo nich dvou neustále stávají takovéto situace.

„Odejděte, prosím! Chtěl bych být sám.“

Eda cítil, jak ho Viliam znovu objímá a otáčí, aby jej mohl odvést z pokoje. Správně předpokládal, že blonďák sám od sebe neodejde. Eda věděl, že se příměří mezi nimi může vypařit jako pára nad hrncem. Zadrhával se mu dech.

„Pojď, Eddie. Zajdeme si na zmrzlinu. Stejně se tu za chvíli zase objeví Magdalena, já ji vidět nepotřebuju.“

Magdalena. Damianova babička. Eda si vzpomněl.

Prudce zastavil a otočil se tak rychle, že Viliam málem zakopl. Zadíval se na Damiana velikýma, vykulenýma očima.

„Vaše babička! To ona to byla!“

Viděl ji, obraz se mu zjevil přímo před očima. On nezapomněl, on na nic nezapomněl! Pamatoval si, jak tam stála, jak mu pečivo sama dala. Ponoukala jej, aby ho Damianovi donesl. Dvěma rychlými kroky se vrátil zpátky k posteli.

„Já v té pekárně vůbec nebyl! Nechtěl jsem tam chodit, jen jsem u ní chvíli stál. A pak z ní vyšla vaše babička a řekla mi, že jestli chci, můžu vám to donést já.“

V tu chvíli se zarazil, zmlkl a celý zbledl. Uvědomil si, co přesně to znamenalo. Magdalena svého vnuka chtěla otrávit.

Damian otevřel oči, které plály nezkrotnou zlobou.

„Hloupější výmluvu už sis vymyslet nemohl, že?“ zasyčel nenávistně. „Vypadni! Vypadni sakra z této místnosti!“

Přístroje se rozpípaly, když se jeho tep zvýšil nad běžnou normu. Znovu zavřel oči, aby jej neviděl, a pokoušel se uklidnit.

V tuto chvíli si byl jistý, že Eda je opravdu bravurní hráč. Nikdo Damianovi nemohl mít za zlé, že se tomu zoufalství, které se odráželo v té nevinné tváři, poddal. Cítil se v pasti. Celou dobu, co Eduarda znal, padal do hluboké strže a v této chvíli dopadl na zem. Bylo to bolestivé. Nemohl se na něj podívat, cítil bezmoc. Špatně se mu dýchalo a jen doufal, že je to jen důsledek rozčilení a bolesti.

Přiběhl doktor a kontroloval jej.

„Jsem v pořádku,“ ujistil ho.

„To posoudím já, váš tlak je opět velmi nízký, naopak tepová frekvence vysoká…“

„Rozčílil mě, za chvíli se to srovná.“

Lékař se ohlédl a pohledem zpražil oba muže tak, že vycouvali z pokoje.

Damian se pomalu uklidňoval a se zoufalstvím si uvědomil, jak se mu jeho osobní život zhroutil. Chtěl přemýšlet, co bude dál, až ho pustí z nemocnice, ale sestra mu do kanyly vstříkla mírné sedativum a vyčerpání si vybralo svou daň. Usnul.

Eda měl pocit, že se v podstatě ani nestihl nadechnout, nedejbože zpracovat, co přesně se stalo, když se na chodbě setkal s přísným a naléhavým pohledem svého přítele. Snad nikdy Viliama neviděl tolik vážného.

„Je to pravda?“

Chvíli mu trvalo, než odpověděl. Pořád ještě se nevzpamatoval po Damianově anafylaktickém šoku, evidentně způsobeném alergií. O té Eda, když nad tím přemýšlel nyní, vlastně po celou dobu nevěděl. Odpovídat na otázky? V tu chvíli? Byl rád, že si pamatuje, že má dýchat…

„Eddie, poslouchej mě. Potřebuju, abys mě vnímal,“ pobídl jej Viliam. Chytil ho za ramena a posadil na lavičku. Nejspíš z něj vycítil, že se Edovi brzy podlomí kolena. „Tohle je sakra vážný obvinění. Nezlobím se na tebe, ale potřebuju vědět, jestli si seš naprosto jistej. Protože jestli to tak fakt bylo, musel bych ji zabít. A nerad bych chodil do vězení nadarmo.“

Eda ze svého černovlasého přítele cítil napětí i potlačovaný vztek. Schovával ho dobře. Viliam měl k nemocnicím úctu. Stejně tak k nemocným. Nikdy by se tam nerozvztekal naplno. Ale Eda na něm viděl, že bojuje.

Konečně přikývl.

„Opravdu tam byla. Pamatuju si to.“

„A proč sis to od ní vzal?“ nechápal Viliam. Eda naprázdno otevřel ústa. Chápal, kam ta otázka míří. Proč jí důvěřoval? Proč? Věděl, že je zlá. Věděl, že nemá ráda Edu samotného a že dost pravděpodobně udělá cokoli, aby mu nějak uškodila. Lidé se nemění, ne tak rychle a tak razantně. Už se to stihl naučit alespoň u některých. Toho dne měli jet k soudu. Ostatně, i proto byl tou dobou v budově firmy Viliam. Byli s Helenou domluvení, že se všichni tři sejdou ještě před tím a Vil jim udělá takovou morální podporu. Hlavně Edovi. A trochu to s nimi oslaví. Původní plány se se skutečností víc minout nemohly.

Tak proč? Asi byl hloupý, asi byl naivní. Jenže, copak mu to šlo vyčítat? Kdo by proboha podezříval babičku, že se pokusí otrávit vlastního vnuka kvůli hloupé firmě? Kvůli penězům, které by notabene zůstaly v rodině? Proboha, to by nepředpokládal nikdo.

Viliam z Edy nejspíš vycítil jeho rozpoložení, protože jej objal a tiskl k sobě tak dlouho, až se Eda rozklepal potlačovanými vzlyky. Jako by jej teprve tehdy zasáhlo, co všechno se stalo a mohlo stát, kdo to způsobil a co to znamenalo. Bylo mu do pláče, ale ne ze strachu z Damiana, ne kvůli tomu, co mu muž řekl, ale protože ho to všechno, co se jeho černovláskovi dělo, mrzelo.

Viliam mlčel, a když k němu Eda na moment vzhlédl, zatímco si přesedal, aby jej mohl pohodlněji objímat, viděl, že má nasazený poněkud zádumčivý, nepřístupný výraz. Přemýšlel. Eda nepochyboval, že už se vidí, jak Damiana přemlouvá, aby na jejich babičku podal trestní oznámení. Byl ochranář, nejen Edův, ale i bratrův, a zároveň byl empatický a velmi dobře věděl, že s Damianem to ještě bude těžké.

Damian se probudil po dobré hodině. Poznali to, protože do jeho pokoje už zase vcházely a vycházely sestry v čele s doktorem, který je dva vždy zpražil slušně naštvaným pohledem. Ani jednoho neměl dvakrát v lásce a to, že je Damian vzhůru, pak oznámil jen Helen. Ovšem ten, kdo se k místnosti vydal, byl Viliam. A oni to oba respektovali.

Pravda, Eda na něj chvíli tázavě hleděl, jako by se ptal, co černovlásek považuje za nejlepší – měl by u toho být taky? Viliam mu ale pouze naznačil, aby zůstal sedět. Rád by si s bratrem promluvil o samotě.

Do pokoje vklouzl sledován přísným pohledem, který elegantně přehlédl. A pak tam stál.

Na chvíli se ve vzpomínkách vrátil do minulosti. Do momentu, kdy se Damianova alergie poprvé projevila. Vybavoval si, jak takhle stál. Bylo pár dnů před Vánoci a jejich rodiče, stejně jako každé svátky, trávili dva týdny s dětmi na farmě. Držel se tehdy za ruku jejich mámy, která i s tátou, babičkou a dědou čekala před pokojem. Proběhly tam asi nejintenzivnější momenty jejich vztahu. Byli vyděšení, on i jeho rodiče, a on po celou dobu seděl vedle matky a křečovitě ji objímal. Byli první, kdo se k Damianovi dostal. Viliam stál přede dveřmi už deset minut dopředu a trpělivě čekal, až dostane svolení. Pořád si pamatoval, jak tam tehdy Damian ležel. Byla to jedna z klíčových vzpomínek jejich vztahu i Viliamova dětství.

Pamatoval si, jak tehdy neměl nejmenší tušení, co přesně Damianovi říct. Byl tak strašně rád, že ho viděl, tak strašně vyděšený, a nebyl schopný to dát do jedné věty. A plácl první hloupost, která ho napadla.

„Máš ve vlasech větvičky,“ prohlásil téměř vyčítavě, stejně jako tehdy, ačkoli nyní byly Damianovy vlasy upravené a rozhodně v nich nebylo nic nepatřičného. Nedovedl začít jinak. Chtěl řešit Edu, jejich vztah, babičku, svět. Ale v první řadě byl stejně jako tehdy úplně obyčejně rád, že je bratr naživu.

Damian se trhaně nadechl. Jeho průdušky už byly v pořádku, antihistaminika a kortikosteroidy odváděly dobrou práci, přesto měl dojem, že v místnosti chybí kyslík. Podíval se s nepochopením na své dvojče a přemýšlel, co tou větou myslelo. Viliamův výraz byl napůl starostlivý a napůl rozpačitý.

„Co to meleš? Jaké větvičky? To se všichni okolo mě zbláznili?“ utrousil otráveně.

Viliam se pouze pousmál a na moment zavládlo ticho. Damian povytáhl obočí a tázavě na něj hleděl. Když se nedočkal reakce, promluvil: „Co ti k tomu Petiška řekl? Proč je takový? Já… chtěl bych pochopit jeho pohnutky, ale zkrátka nevím, co si o tom všem mám myslet. Přece si nemůže myslet, že mu takovou hloupost spolknu. Magdalena, ať je jaká chce, by mi něco takového nikdy neudělala. Mohl klidně říct, že se museli splést v pekárně… nevěřil bych ani tomuto vysvětlení, ale rozhodně by to bylo méně přitažené za vlasy.“

Když uviděl, jak se Viliam zatvářil, oči se mu rozšířily překvapením.

„Ty jsi přesvědčený, že nelže…“

Viliam vzdal snahu podat všechny své myšlenky pomalu a opatrně. Jeho bratr jej měl přečteného. Místo obcházení horké kaše si tedy povzdychl a přešel blíž, usazuje se na kraj postele. Mohl si tak své dvojče lépe prohlédnout.

„Ano. A než mi to začneš vyčítat, uznávám, že je to přitažený za vlasy. Jenže to říká Eda, a říká to zrovna v tomhle rozpoložení. Věř mi, on teď fakt nemá myšlenky na lhaní. Je rád, že ještě neomdlel.“ Vydechl. Lokty se opřel o kolena. „Dame, poslyš – já ti nechci brát vztah s Magdalenou. Fakt nechci. Zasloužíš si mít babičku. Ale ona je mrcha, víme to oba. A Eda tě má opravdově a upřímně rád. Bolí ho, když ho takhle odstrkuješ.“

Damian sevřel rty pevně k sobě a prudce se nadechl.

„Dobrá,“ odvětil chladně. „Já už nevím, čemu mám věřit. On opravdu vypadal, že ho to mrzí, ale probůh…, proč to zrovna hodil na Magdalenu? Já nemám informace a potřebuji důkaz. Jsi schopný mi nějaký opatřit? Protože abych pravdu řekl, v tuto chvíli nevěřím vůbec nikomu.“

Viliam se zamyslel. Jistěže se z Edy snažil něco vytáhnout, blonďák byl ale rád, že si vůbec vzpomněl, jak se věci odehrály. Věděl přesně, jak se žena tvářila, která slova využila, pamatoval si její postoj i tón hlasu, nicméně to všechno bylo Viliamovi slušně k ničemu.

„Nebyl jsem u toho,“ musel Vil ven s částí pravdy, která jim do karet úplně nehrála, „ale to, co jsem viděl… Dame, kolik si toho pamatuješ? Od momentu, kdy to s tebou seklo? Pamatuješ si Edu? Protože já když do tý místnosti vběhl, volal o pomoc a třásl s tebou. Vlastně nám všem šíleně překážel. Málem mě napadl, když jsem ti cupoval kalhoty. Jeden načesanej brunet ho musel odvést ven, aby nepřekážel. Pak, jak tě ti doktoři vynášeli, odmítal se od tebe hnout. Jedinej důvod, proč nejel sanitou s tebou, je, že jsem mu slíbil, že vás budeme v podstatě pronásledovat. Tvrdit, že ho to mrzí, je sakra slabý slovo. Byl tak vyděšenej, že mu bylo fyzicky špatně. Jednou zvracel.“

„No, to je všechno opravdu pěkné, ale já si taky můžu myslet, že byl jen vyděšený, jak moc velký následek to mělo. Spousta lidí má alergii na to či ono, ale jen málo z nich má tak silnou reakci. Ty sám moc dobře víš, jak příšerně to vypadá. Nečekal to. Možná si říkal, že mi bude špatně od žaludku nebo se mi udělá nějaká vyrážka…Věřím, že neměl v úmyslu mě zabít, jen mě chtěl z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu vyřadit ze hry,“ zauvažoval Damian. Uznával ale, že na slovech jeho bratra něco je. Bože! Ten kluk se neustále choval, jako by uctíval i zem, po které chodí. Proč by to proboha dělal? Jenže jeho babička? Člověk, který ho vychoval, by přece nebyl schopný něčeho takového. Byla intrikánka, ale ne vrah. Ona přesně věděla, co mu způsobí i malé množství ořechů.

„Pamatuji si, že přišel, nadšený jako vždycky, donesl mi ty cupcaky s kávou a pak se jen coural po kanclu, civěl na ryby, možná četl. Nevím to jistě, pracoval jsem a nevnímal jsem ho. Pak si mě všiml, až když jsem se zhroutil a lapal po dechu. Vím, že jsem ho prosil, ať zavolá Helenu. Pak mám všechno v mlze, jediné, na co jsem se musel soustředit, bylo se nadechnout. Teď jsi asi jediný člověk, kterému alespoň trochu věřím, což je naprostá ironie,“ pousmál se na něj vděčně. „Vile, já potřebuju znát pravdu. Kde je vůbec Magdalena?“

„Byla tu. Musela taky vyjíždět skoro nastejno se sanitkou, protože přijela jen pár minut po nás. Teď už tu není.“ Takticky vynechal část, kdy na ni nevraživě zíral. Nevyhodil ji, odmítal Damianovi upírat právo mít ji u sebe, až se probere, ale byla to jedna z velkých obětí, které pro bratra udělal. „Vlastně, když nad tim tak přemejšlim, byla u toho, když jsme volali sanitu, byla to ona, kdo do tebe zabod to pero. Bylo to tak rychlé, jako by ho měla už u sebe. Ale nevím to jistě, nepamatuju se na moc dalších detailů. Asi byla vyděšená, asi byla překvapená, ale to my všichni. Bez ohledu na to, kdo ti to udělal. Měli jsme o tebe strach.“

Chvíli váhal, jestli bratrovi plně vyjevit svůj postoj. Nechtěl na něj přenášet i svou vlastní nejistotu, měl za to, že bohatě stačila ta jeho. Nakonec se však tendenci být s ním upřímný poddal.

„Dame, já taky nechci věřit, že to byla ona. Fakt nechci. Eda je v šoku, mohl si to splést. Věř mi, že bych si strašně přál, aby to všechno bylo nějaký nedorozumění. Ale jestli si něčím můžu bejt stoprocentně jistej, tak je to to, že Eda tě přiotrávit nechtěl. Ani kdyby si myslel, že to odneseš jen s vyrážkou.

Chceš něco vědět? Sem do nemocnice jsme jeli hned za sanitkou. Tak rychle, jak jela ona, a místy i rychleji, protože jsme často museli čekat na světlech a ona se mezitím ztratila z dohledu. Ten kluk byl úplně bílej strachy a jsem si stoprocentně jistej, že to nebylo jenom tebou. Moc dobře vnímal, že sedí v autě. Hnal mě tak, že jsem se ve městě sám necejtil úplně komfortně. Málem mi na tom sedadle spolujezdce omdlel. Chápu, že mu nechceš věřit každý slovo, a je to přirozený. Nemusíš věřit tomu, co říká. Vzpomínky nejsou úplně věrohodná záležitost. Ale věř jemu. Věř tomu, že tě má rád a že by ti neublížil. Vždyť to pako tě miluje, i kdyby o tom nevědělo.“

Damian se nevesele uchechtl.

„Já bych vážně rád věřil tomu, že mě má rád. A mnohdy jsem si tím byl i jistý, ale on vzápětí nato udělal něco, co mě znovu přesvědčilo, že tomu tak není. Viliame, já o sobě vím, že jsem cholerický mizera, který je paranoidně nedůvěřivý. Jenže v tomto případě potřebuji vědět, na kterou loď mám nastoupit, aby se se mnou nepotopila. Jsem bezradný. Komu můžu věřit?“ zeptal se ho s kapkou zoufalství v hlase. „Zavolej mi ho, rád bych s ním mluvil. A uklidni ho. Slibuji, že se pokusím na něj být milý. Tak rád bych věřil, že je nevinný…“

Viliam přikývl, ve tváři vepsanou špetku nejistoty. Když pak pokoj opouštěl, měl tendence vyjít z budovy ven a pořádně si na celou tu situaci zanadávat. Kdyby tu jen neměl bratra a přítele, kteří oba potřebovali pomocnou ruku, hned by to udělal.

Bože! Kroužili kolem sebe, a úplně zbytečně! Viliam by přísahal, že je Eda zamilovaný. Jeho bratr se svými city taky nijak extra netajil. Eda by pro Damiana udělal všechno, Damian by udělal všechno pro Edu. Měli by si padnout do náruče, ne spolu mluvit jakousi divnou tichou poštou prostřednictvím bratra. Celá ta situace byla jako ze špatného filmu.

Něco jej napadlo.

Přede dveřmi do bratrova pokoje se téměř okamžitě setkal s tázavým modrým pohledem. Eda pořád působil jako hromádka neštěstí a černovlásek nedovedl odhadnout, co přesně se mu v tu chvíli honí hlavou. Pouze mu tedy položil ruku na rameno a zadíval se zpříma do jeho světlých očí.

„Jsi v pořádku?“

Eda zarputile kýval hlavou, jako by se bál, že pokud odpoví jinak, Viliam jej z nemocnice vykáže.

„Můžu za ním?“

„Jo. Promluvte si. Sliboval, že na tebe bude milej, což nejde úplně zaručit, protože je šílené pako,“ přiznal s mírným úšklebkem, „ale snad se alespoň pokusí. Eddie, já na chvíli odejdu, dobře? Vrátím se hned. Pokusím se sehnat něco, co by toho našeho tvrdohlavce přesvědčilo. Drž se, jasné?“

Eda horlivě kýval hlavou. Čekal, až jej Viliam propustí. A pak najednou stál vevnitř, za sebou zavřené dveře, které jako by ho dělily od normálního světa, a cítil se strašlivě křehký. Tolik rozbitý. Jako by všechno, co se snažil předstírat, když seděl v té chodbě, přestalo dávat smysl.

Viliam jej měl za silného. Věřil mu, že je Eda alespoň nějak v pořádku. Moc v pořádku se necítil.

K Damianovi přecházel pomalým, rozvážným krokem. Působil trochu, jako by litoval svého minulého vpádu do jeho soukromí a chtěl ho nyní napravit. Nebyla to úplně pravda. Kdesi v sobě, svázané a zastrčené do nejzazšího kouta, měl pořád to nutkání pevně ho obejmout. Na jednu stranu se mu tolik ulevilo, že byl jeho přítel naživu. I přes Viliamovo uklidňování, i přes Heleniny povzbudivé pohledy si ho v poměrně krátkém intervalu představil mrtvého tolikrát, že se z toho málem zbláznil. Na jinou stranu měl strach, že ho Damian znovu vyhodí.

Vedle postele stálo křeslo. Usadil se na něj a zcela automaticky si u toho vyzul boty a vytáhl nohy nahoru, aby se stočil do klubíčka. Kdyby mu Damian dovolil ho objímat, držel by ho a už nikdy nepustil. Kdyby mu to v tu chvíli dovolil, žádný z doktorů by jej od něj neodtrhl. Jenže Damian o jeho chabou ochranu nestál. Potřeboval tedy objímat alespoň sám sebe.

Zkusil muže chytit za ruku. Damianova tvář byla o něco klidnější než předtím a on nejednal nijak rychle. Snad chtěl, aby měl Damian možnost jej zastavit. Nechtěl, aby se znovu rozzlobil.

Vytáhl si tu dlaň k tváři a přitiskl si ji na ni. Trochu studila. Opřel se do ní navzdory tomu chladu, ztěžka vydechl a nejistě se zadíval do tmavých očí.

„Měl jsem o vás strach,“ vypadlo z něj tiše, zranitelně. Trochu se mu klepaly rty. Částečně snad předpokládal, že ho za ta slova Damian opět vyhodí. Přitiskl si jeho dlaň na tvář ještě silněji.

Damian zaťal čelist, ale neucukl. Soustředěně se díval do jeho očí, jako by tam chtěl vyčíst jeho záměry. Uviděl však jen čistou, ničím neředěnou upřímnost, vřelost a starostlivost. Měl by mu uvěřit už jen proto, že neměl důvod se ho zbavovat, a pokud by to opravdu byla jeho práce, neudělal to úmyslně. Eda byl kolikrát zbrklý – třeba přeslechl otázku a zamyšleně odpověděl záporně na dotaz, zdali je pečivo pro Damiana. Pak ale dost dobře nechápal, proč to hodil na Magdalenu. Musel přece vědět, že mu to nemůže projít.

Odtáhl se od něj, ale nikterak agresivně. Nechtěl, aby si myslel, že je mu jeho dotyk nějak odporný. Sledoval pozorně řeč jeho těla a stále neviděl nic, co by dokazovalo jeho vinu.

„Mohl bys mi prosím říct, jak to opravdu bylo?“

Eda pokýval hlavou, silněji si objal pokrčené nohy. Ruce se mu třásly. Celý se tak zabalil do ochranářského uzlíku. Působil jako zraněné štěňátko.

„Pamatuju si, že jsem stál před pekárnou,“ začal tichým, nejistým hlasem vyprávět. Obraz se mu objevoval před očima zdánlivě odnikud – vždy sekundu před tím, než ho potřeboval popsat. „Chtěl jsem jít za Helenou a za vámi, ale zastavil jsem se tam. Nevím, proč jsem to udělal. Asi kvůli vzpomínkám. Bylo hrozně hezké tam najednou zase stát. Chtěl jsem do té pekárny jít, někoho tam pozdravit.“

Na chvíli se odmlčel. Bál se, že další jeho slova Damiana opět rozčílí.

„Pak z ní vyšla vaše babička. Držela ten talíř. Byla taková přísná, asi by kolem mě jenom prošla, ale pak jsme spolu začali mluvit. Něco jsem jí říkal. Už nevím, co to bylo, zapomněl jsem… Něco málo. Snad jen pozdrav. Nečekal jsem, že by nějak reagovala, ale ona mi dala ten dortík a řekla, že vám ho můžu donést. Myslel jsem, bral jsem to jako že se chce usmířit, asi. Že to dělá kvůli vám. Byl jsem jí strašně vděčný. A byl jsem nadšený, pamatuju si, že jsem potkal spoustu lidí, co už jsem hrozně dlouho neviděl a všichni mě zdravili. A pak jsem byl u vás a vy jste se usmíval, a u Viliama ryby, který okusoval řasu, a pak jste se začal dusit.“

Hlas se mu vytratil. Byl v šoku, když nad tím přemýšlel. I nyní, když už byl Damian vzhůru. Nikdy z hlavy nedostane moment, kdy se jeho černovlásek zhroutil k zemi. Byl v tu chvíli tak strašně bezmocný.

Damian potřeboval čistou hlavu. Potřeboval přemýšlet, a léčiva, která v něm neustále kolovala, mu to příliš neumožňovala.

„Dobře,“ zašeptal téměř neslyšně a povzdychl si. Byl stále tam, kde před chvílí. Utopený v nejistotě a zarputile odmítající uvěřit, že by jeho babička byla schopná takovéhoto činu. Jenže na druhu stranu už odmítal věřit i tomu, že by něčeho takového byl schopný Eda.

Byl unavený. Stále. I když to nebylo dlouho, co se probudil, zase cítil únavu. Ale úplnou důvěru neměl, aby nechal Edu v pokoji, ve kterém by sám usnul.

„Jeďte domů. Řekni Vilovi, že bych byl rád, kdyby tě pohlídal. Myslím, že počítá s tím, že u něj dnes zůstaneš, je to tak? Já bych teď rád odpočíval…“

Eda si nejistě skousl ret, pohled upřený do země. Měl na jazyku, že Viliam v budově není. A taky, že v tu chvíli odjet nemůže. Že kdyby to bylo možné, ustlal by si na zemi vedle jeho postele a strávil tam noc. Třeba by si pak povídali. Anebo by jej mohl pozorovat, zatímco on by spal a měl na tváři ten uvolněný a bezstarostný výraz. Měl pocit, že by to byly jedny z nejšťastnějších chvil jeho života.

Zvedl pohled. Cítil, že ho Damian v podstatě z pokoje vyhazuje. Nedovedl si odpustit ještě naposledy pokoušet své štěstí.

„Mohl bych vás obejmout?“

Když Damian opět spatřil ten nevinný pohled, měl chuť vykřiknout – ano. Jenže pochybnosti, které v sobě nedokázal potlačit, mu to nedovolily.

„Edo,“ řekl jemně, „prosím tě, odejdi. Já věřím tomu, že se to nějak vysvětlí, ale pochop mě. Jsem podezíravý víc než jiní a… nechci ti dál ubližovat, ale já ti prostě úplně nedůvěřuji. Pokud jsi nic neprovedl, nemusíš se přece bát. Až budu odsud pryč, zjistím, kde je pravda, ale teď bych byl rád sám.“

Eda nešťastně přikývl, paže složené na hrudi. Čekal to a mohl to čekat. Byl by odhodlaný dát Damianovi všechen čas světa, o to nešlo. Byl nevinný. Jenže v tu chvíli, v ten jediný moment by tak moc potřeboval nebýt sám. Rád by dostal nějaké ujištění, že se věci vrátí do starých kolejí. Doufat, že se Magdalena Krausová přizná? Nebyl přece naivní. Ne tolik.

Přede dveřmi do pokoje se opět setkal s Helen. Ukázala na místo vedle sebe, nechala Edu opřít se o ni a zavřít oči. Netlačila na něj, aby jí řekl, co přesně s černovláskem probírali. Nejspíš už měla dostatek informací od Viliama.

Věřila mu, uvědomil si, když jí na rameni pomalu usínal vyčerpáním. Jestli nikdo jiný, ona mu věřila. Byla jeho anděl strážný.

§§§

Kdyby Eda sám svůj příběh vyprávěl, v tu chvíli by nejspíš podotkl, že nikdy nebyl vstávací typ. To bylo dobré vzít v potaz. Pakliže se probudil po prvním podnětu, což se stávalo málokdy, potřeboval ještě spoustu času, aby začal pořádně vnímat. A právě proto bylo poměrně výjimečné, jak rychle se probral ve chvíli, kdy se do nemocnice vrátil Viliam. Jeho příchod byl velkolepý. Nejenže černovlásek sám sršel energií – viditelně byl rozčilený, ne tak na někoho jako spíš obecně, dělal rychlé dlouhé kroky a vypadal sakra silně a schopně. Ovšem co bylo ještě víc do očí bijící – právě vedle tohoto boha pomsty se k Damianovu pokoji hrnula nízká brunetka, kterou Eda znal z pekárny. A byla viditelně vyděšená.

Viliam se nezdržoval s otázkami. Jestli Damian spal? Jestli za ním v tu chvíli někdo mohl, nebo nedejbože jestli tam muž někoho chtěl? Bylo mu to jedno. Viděl svého bratra se trápit a viděl Edu se trápit – a to všechno kvůli ženské, která si nenašla dost času, aby počkala, až se její vnuk probere z anafylaktického šoku. Zaškrtil by ji, kdyby tím situaci tak akorát nezhoršil.

Dveře do pokoje v podstatě rozrazil. Blonďák vyskočil na nohy jako opařený a nahrnul se do místnosti, viditelně dezorientovaný, ale připravený Damiana bránit. A tam se zastavil v pohybu. Scéna před ním jej donutila tupě pootevřít ústa.

Mladá pekařka vypadala, jako by se právě dozvěděla, že sama brzy zemře. Byla celá bledá, a jakmile se její pohled zatoulal k lůžku, ke kterému ji Viliam dovedl, přikryla si ústa dlaněmi, aby nevyjekla. Černovlásek v pekárně nebyl už tak dlouho. Pamatovala si jej, když byl ještě zdravý, svěží, mladý. Tohle byl pro ni šok. Měla pocit, že muže před sebou snad ani nepoznává. A hned vzápětí si uvědomila, že to byla právě ona, kdo ho málem zabil.

Damian se na chvíli pokoušel zklidnit tvůj tep. Jeho bratr ho vytrhl z toho nejhlubšího spánku a připravil mu šok.

„Viliame!“ zavrčel výhružným chraplavým hlasem. „Tohle nemyslíš vážně, že ne? Vy tohle chcete hodit na ni? To je ještě absurdnější, než když jste se pokusili obvinit Magdalenu. Tohle děvče je rozhodně nevinné a ty jsi ji sem přivedl jako prase na porážku. Kam až chcete zajít? Možná všechno přehodnotím a nebudu pátrat, kdo udělal chybu, než obviníte další nevinné lidi. Koneckonců se toho zase tolik nestalo. Není to poprvé a myslím, že ani naposledy, kdy jsem skončil v nemocnici. Takže bych prosil, aby ses slečně omluvil a odvezl ji zpátky do práce nebo domů. A koupil jí kytku, protože tohle si ta dívka nezasloužila.“

Zlostně si zajel prsty do vlasů a věnoval bratrovi pohled tak chladný, až se dívka, ač zloba nebyla namířena na ni, přikrčila.

„Edu do toho nezatahuj, přivedl jsem ji já,“ uvedl věci na pravou míru Viliam. To poslední, co chtěl, bylo, aby si z toho všeho Damian odnesl, že Eda se snaží očerňovat nevinné lidi. To už ať si to jeho bratr myslí o něm. Sám se s tím nějak vypořádá. Měl v plánu ve svých slovech pokračovat, předběhl jej však právě ten uzlík neštěstí, který se vedle něj do té doby jen krčil, zmítaný mezi bratry jako mezi mlýnskými koly. Když mladá pekařka promluvila, hlas měla tichý a vysoko posazený.

„Váš bratr za nic nemůže. Ani Eda.“ Ztěžka polkla, když se na ni přesunuly všechny tři páry očí. Dýchala přerývavě. „Je to všechno moje chyba. Když u nás paní Krausová objednávala, moc dobře jsem věděla, že to pravděpodobně bude pro vás, sám si u nás tyhle kousky často kupujete. Zeptala jsem se jí, jestli si to jídlo vezme ona nebo někdo jiný. Muselo to vyznít, jakože se ptám, kdo si ho vyzvedne, musela mě pochopit špatně. Panebože, kdybych se napřímo zeptala, jestli je to pro vás, nic z toho by se nestalo. Myslela jsem, že to pochopí… Tolik mě to mrzí. Měla jsem naspěch, neměla jsem mít! Měla jsem se ujistit ještě lépe. Netušíte, jak ráda bych vám to nějak vynahradila…“

Damian se zasmušilou tváří a nepřítomným výrazem hleděl z okna, v hlavě ale skládal střípky všech informací a analyzoval je. Všechno vedlo jen k jedné osobě a ta mu s jasným záměrem ho odstavit koupila jeho oblíbený cupcake a měla v úmyslu mu ho donést. Shodou nešťastných náhod se ale potkala před pekárnou s Edou. To jí hrálo do noty. Proč by nemohla zabít dvě mouchy jednou ranou? Zdiskreditovat člověka, který ji ohrožuje, a vyřadit dalšího, který mu pomáhá získat to, na co má nárok. Oba je potřebovala mimo hru. A hlavně potřebovala, aby Damian přestal Eduardovi důvěřovat. Byl to narychlo vymyšlený plán se spoustou děr, ale ona spoléhala na Damianovu loajálnost a nezlomnou oddanost své rodině. Málem jí to vyšlo. Kdyby sem nepřišlo to děvče, nikdy by neuvěřil, že by žena, která za ním celý život stála a které bezmezně důvěřoval, byla něčeho takového schopna.

Trhaně se nadechl a s obtížemi polkl, než se zadíval do něžných očí drobné dívky.

„Poslouchejte mě, slečno. Vy za to nemůžete. Nejste povinna kontrolovat každého, kdo od nás přijde pro pečivo. To, že to děláte vy i všichni další z vaší provozovny, je jen vaše dobrá vůle, nikoli povinnost. Nepodepsala jste žádnou smlouvu. Dokonce jste se zeptala. Hádám, že vám neodpověděla, a proto jste jí přirozeně prodala dortík, který je mimochodem velmi chutný, když jsou v něm všechny ingredience, které tam patří. Já sám jsem měl být obezřetný. Měl jsem to poznat.“

Dívka se na něj zadívala se smutkem, který Eda velmi dobře poznával. Také tak na Damiana hleděl, když viděl, jak špatně na tom byl. Když si uvědomil, že ten muž ztratil dalšího člověka, kterému věřil a kterému bylo přirozené věřit. Vzpomněl si na Malého prince. Stáváme se navždy zodpovědnými za to, co k sobě připoutáme. On byl zodpovědný za svou růži. Magdalena Krausová za Damiana. Bylo to tak strašně nespravedlivé.

„Nemohl jste,“ pokusila se vyvrátit mu jeho slova. To nejmenší, co pro něj mohla udělat, bylo snažit se sejmout jeho výčitky mířené na sebe samého. Za nic nemohl. „Ten rozdíl je sotva patrný.”

Zamyslela se nad Damianovými slovy. Když se nyní snažila celou situaci si vybavit, musela sama sobě přiznat, že přece jen neví, jak jí její zákaznice odpověděla. Možná si její reakci nevyložila špatně. Možná si ji totiž jinak ani vyložit nešlo.

„Jde o chuť. V ní jsem měl poznat odlišnost. Blesklo mi hlavou, že jsou ten den velmi dobré, ale měl jsem hodně práce a velký hlad na to, abych se tím zabýval. Věřil jsem Eduardovi, který, jak sama víte, je velmi pečlivý, nejen v tom, jaké jídlo přede mě předloží. Je to jedno, ani jeden z vás za to nemůže a já alespoň vím, že ten, komu člověk nejvíc věří, může zabodnout nůž do zad mnohem snadněji než nepřítel,“ odmlčel se a ve tváři se mu zrcadlil smutek. Pokud si před pár hodinami myslel, že se mu zhroutil svět, tak se mýlil. Až teprve nyní byl v dokonalých troskách. Zavřel oči, aby potlačil touhu se rozplakat.

Dívka na rameni cítila teplou dlaň. Ohlédla se na jejího majitele – byl to Eda. Chtěl ji podpořit, viděla to na něm. Ta tam byla žárlivost, kterou kdysi cítil. Anebo možná ne úplně ta tam. Takové pocity nejspíš nikdy nezmizí, a člověk si pak za ně nadává, když se objeví v momentě, ve kterém se absolutně nehodí. Eda by přece jen dal mnohé, aby to byl on, komu Damian uvěří, koho bude obhajovat a u koho si bude stát za tím, že nemá smysl snažit se jej očernit. Ovšem za nic na světě by nechtěl přítomnost změnit a tu dívku tu nemít. Damian potřeboval vědět, jak se věci odehrály. Byl jí vděčný, že přišla.

Damianovi pípl telefon.

‚Dami, musela jsem odjet v naléhavé záležitosti. Doufám, že už je ti lépe. Pokud bys něco potřeboval, popros Viliama. Měla bych se vrátit koncem týdne.‘ 

Damian drtil mobil v rukou tak silně, až mu zbělaly klouby na rukou. Raději ho odložil, měl totiž neutuchající chuť jím mrštit proti zdi.

Chovala se, jako by se nic nestalo. Byla si tak jistá jeho oddaností…

A on kvůli ní ublížil tolika lidem. Bratrovi, Heleně a úplně nejvíc Oříškovi. Zahleděl se do jeho očí a stáhlo se mu hrdlo.

„Edo, mohl bych s tebou mluvit o samotě?“ promluvil tiše. „Prosím…“