Kauza Eduard 37.

Eda se toho večera vracel domů pozdě a o nic méně zmatený, než jak odcházel.

O Damianovi už s Viliamem nemluvili. Bavili se o obrazech, právničině, o knihách a filmech a o světě jako takovém. Eda viděl, že by se Vil na bratra velmi rád zeptal. Nejednou mu to naznačil. A Viliam zase viděl, že by o něm Eda i nyní dokázal mluvit hodiny. Ale něco bylo jinak, černovlásek nevěděl co a Eda vlastně taky ne. Takže to téma vynechali.

Závěrem se jejich rozhovor stočil k Viliamově kariéře. Eda za to byl vděčný. Měl pocit, že zanedbával úplně všechno, včetně svého nejlepšího přítele, a to by nerad. Viliam byl už tolikrát jeho záchrana. Zdálo se však, že se mu dařilo. Od charitativního plesu se počet lidí navštěvujících jeho stránky znásobil a umělec sám měl navíc čím dál více nápadů. S těmi mu tedy měla pomoct i belgická přehlídka současného umění, o které Eda věděl už od Slovenska, až nyní si ale uvědomil, jak rychle se blížila.

Tedy, aby byla ta chvíle zaznamenána úplně popravdě, na moment měl pocit, že dostává infarkt, když pochopil, že konec dubna nebyl tak daleko, jak se zdál – vlastně vůbec – a že mu tedy Viliam odjede za pár hloupých dní.

Nyní zalitoval, že se nesnažil nacpat k Viliamovi. Jistě, umění ho stále nezajímalo, nerozuměl mu, takhle však černovlásek odjede a nechá ho tu. A co pak? Jenže mu nemohl nic říct, protože kdyby řekl, že chce, aby Viliam zůstal, on by skutečně zůstal. A to přece nešlo. Tolik se na tu akci těšil. Eda ho musel nechat žít vlastní život. Muž bude zpět, než se Eda naděje. Za tu chvíli se svět nezboří.

A tak tam seděl a jedl, povídal, užíval dost možná posledních příležitostí strávit s černovláskem nějaký čas, a ačkoli se za to styděl, po celou dobu se snažil nenápadně sondovat a hledat odpovědi na své otázky. Pevně Viliama objal, když k tomu dostal možnost, urovnal mu pěšinku a zkoumal vlastní reakce. Nenacházel ale nic znepokojujícího. Bylo to příjemné. Vždy byl poměrně kontaktní, líbilo se mu být si takhle blízko s někým dalším. Jenže to absolutně nevysvětlovalo, proč to tedy u Damiana nešlo tak samozřejmě a volně jako u Viliama. Ano, cítil se pak špatně. Neměl by kvůli jednomu bratrovi využívat druhého.

Bylo možné, že u Damiana všechno tolik řešil, protože nikdy nebyli oficiálně přáteli? Zase začal pochybovat o vlastních motivech. Co když protože mu Damian odmítl kývnout na kamarádství, on se snažil hledat za tím něco jiného, na co by už černovlásek kývnout mohl? Nedávalo to smysl. Proč měl proboha dojem, že zrovna do postele by ho chtěl víc než jako kamaráda?

Doma pak zalezl pod peřinu ještě před jedenáctou, což běžně nedělával, dlouho se tam ale převaloval, neschopen zabrat. Snažil se v hlavě si přehrát vše, co věděl, a zadívat se na to jinýma očima. Ať ale celou situaci obracel, jak chtěl, věděl jen, že to, co cítí k Damianovi, je jiné, nové, ještě neznámé. Že se toho trochu bojí. A že představa, ve které by Damian věnoval všechen čas někomu jinému, je pro něj děsivá.

Nežárlil dost podobně i na Lotte, když byl malý? Možná to byla zkrátka jeho povaha. Možná to byla všechno jeho povaha. Jenže jako malému mu to rozhodně nebránilo normálně spát.

§§§

Dalšího rána se probral brzy. Vzbudil ho stres, jelikož už neměl jistotu, že jej přinejhorším doprobere Damian, a bál se, že sám zaspí. Dostal se na nohy už před pátou hodinou a chodil po domě jako mrtvola, která je ráda, že našla vlastní brýle a nasadila si spodní prádlo správnou stranou dopředu. Z tohoto stavu se dostal snad až v tramvaji, když mžoural na zastávky a potřeboval se rozhodnout, na které bude vystupovat. Nejel jí až příliš dlouho, trasa už pro něj nebyla tak samozřejmá. Zvykl si na pohodlí auta. Zvykl si na Damiana. Chyběl mu, když s ním nebyl.

Chtěl by s ním být. Ale z té představy se mu rozhoupal žaludek. Nedovedl by se mu podívat do očí. Ne když věděl, že dlouho do noci přemýšlel, jestli se s ním skutečně už od září chtěl líbat.

Snídani svému šéfovi vyzvedl a donesl do kanceláře zhruba deset minut předtím, než Damian běžně přicházel. Zase si pak za to nadával, protože moc dobře věděl, že tím jen zvětšuje propast mezi nimi. Jenže když si uvědomil, že by mu jinak musel vysvětlovat, proč jel raději do práce tramvají, respektive proč vstával tak brzo, respektive proč už nechtěl, aby mu muž chodil do pokoje, rozhodl se raději se té pavučině lží vyhnout.

Sotva zapadl do vlastní kanceláře, slyšel na chodbě kroky a pozdravy vyslovované jeho hlubokým hlasem. Po zádech mu přejel mráz. Vzpomněl si, jak Damiana poslouchal v telefonu, když s ním volal. Jako by v něm rozvibroval každý orgán, ale příjemným způsobem. Hlavou mu problesklo slovo vzrušující.

Damian vstoupil do své kanceláře se smíšenými pocity. První, co uviděl na svém stole, byla jeho obligátní snídaně se stále ještě kouřícím hrnkem kávy. Rozhlédl se po místnosti, jako by čekal, že Eda bude ještě uvnitř. Nebyl. Jistěže nebyl. Proč by taky na něj čekal, když se mu tak úzkostlivě vyhýbal. Dokonce tak moc, že byl ochoten si přivstat, aby se doma nepotkali. Pohrdavě si odfrkl a zatvářil se kysele, přičemž pozvedl hlavu v nadřazeném gestu.

Dobrá, pokud nechce, on se mu vnucovat nebude! A pokud si míní hrát na nedostupného, vyvodí z toho patřičné důsledky. Pan Petiška musí přece pochopit, že takto žít nemůžou. Ani jeden z nich.

Včera večer, než se pustil do momentálně naprosto nenáviděného případu, nad tím vším, v mysli obluzené notnou dávkou kokainu, přemýšlel. Dnes ráno uznal, že na nic geniálního, co už by nevěděl, nepřišel. Jen ho to nakoplo k přesvědčení, že by se neměl utápět v sebelítosti a měl by zkusit na něj uhodit. Pakliže to bude k ničemu, zapátrá ve vodách realitních kanceláří, vrazí mu do rukou klíč od bytu a novou smlouvu, kterou ho přesune jinam. Když s ním Eduard nebyl schopen spolupracovat, byl mu k ničemu, to ale ještě neznamenalo, že by jeho kreativní plánovaní a jazykové znalosti nemohl využít někdo z jeho podřízených. Nechtěl ho vyhodit a rozhodně se nemohl přinutil vzdát se jeho přítomnosti nadobro. Co na tom, že potkat ho jednou za čas na chodbách by mohlo být bolestivé rýpaní v dlouho krvácejících ranách. A on byl přesvědčený, že tyhle jen tak zahojit nepůjdou, ať si je bude lízat jakkoli intenzivně.

Dnes se mu nad tímto vším přemýšlelo mnohem hůř, hlavně proto, že mozek neměl podporu toho svinstva a on sám byl, jako vždy po bílé jízdě, nervózní, značně protivný, s nosem plným hlenu a zaschlé krve. Kocovina by byla bývala lepší.

Zakousl se do šátečku, který jako obvykle pečlivě očima zkontroloval, jestli na něm neulpěla nějaká sezamová semínka, a zapil sousto již téměř studenou kávou. Obojí chutnalo jako totální sračka, ale komentovat ani vzdát se své snídaně nemínil. Téměř jako stařec se dobelhal k lednici, studenou vodou spláchl divnou pachuť a zapil jí prášek na bolest hlavy a vitamíny.

S notnou nechutí, jakou už dlouho v práci nepocítil, si začal připravovat podklady na poradu, kterou svolal na půl desátou. Jen pevně doufal, že tam dorazí i jeho asistent. Protože jestli ne, zajde si pro něj a vytáhne ho z toho jeho kanclíku, ať by se bránil jakkoli. Už jen pomyšlení, že by se mu při běžné poradě vyhnul, mu zvedalo tlak. A ještě víc mu ho zvedl Eduard sám, když ho slyšel smát se na chodbě s Helenou. Byla to jen chvíle, smích pomalu slábnul, jak společně odcházeli připravit zasedačku.

Celá hodina, kterou strávil se svými nejbližšími manažery, byla příšerná. Štěkal po nich, přestože za problémy, které jim vyčítal, mnohdy až tak nemohli. A také to nebyly problémy, kvůli kterým by se musel tak vztekat. Věděl to a věděli to i oni, a proto po sobě zvláštně pokukovali, a to štvalo Damiana ještě víc. Pan Petiška měl veliké štěstí, že v místnosti setrval a taky byl jediný, koho si Damian vůbec nevšímal. Jako by tam snad ani nebyl. Jen jeho nadřízený a nejspíš i on sám věděli, že právě on je v hledáčku jeho pozornosti nejvíc. Z jeho skloněné hlavy a nahrbených zad, pečlivě, jako obvykle, zapisujícího poznámky, nevyčetl nic.

Jakmile poradu rozpustil, jeho podřízení se rozutekli, jako by do nich střelil, jen aby snad nemuseli soukromě čelit jeho cholerickému hněvu. On ale nic takového neměl v úmyslu. Co chtěl říct, už jim řekl. To měl v sobě vyřešené a tím pádem ukončené. Nemínil se k tomu vracet, pakliže mu k tomu nedají příčinu. Jeden problém však stále zůstával a neměl nic společného s prací.

„Počkejte na mě!“ vyštěkl, ovšem mnohem mírněji oproti tomu, co předvedl v zasedačce. Eduard zrovna otevíral dveře své kanceláře.

Po tom povelu se nepřirozeně napjal a celý ztuhl v pohybu, jako by očekával, že mu ze zálohy přistane pohlavek. Slyšel blížící se kroky, a když měl pocit, že je muž dost blízko, aby se to počítalo jako splnění jeho rozkazu, nechal ho chytit si otevřené dveře a vklouzl do kanceláře.

Byl nervózní. Nebyl naivní, aby si myslel, že je Damian tak nevrlý pouze kvůli němu, moc dobře ale viděl, že ho Edova změna chování rozhodila. Jeho svědomí na něj křičelo, že přece nemůže pokračovat, že by tím dřív nebo později zabil nejprve sebe a pak Damiana, jenže dokud se to nepřiblížilo, nedovedl se přinutit jen tak před ním obnažit celou pravdu. Netušil jak. Netušil, jak vypadala.

Chci, abyste nevycházel z domu. Chci, abyste se nebavil s nikým vyjma mě. Abyste se nechal hladit a pozorovat, abyste mě objímal, ale spát se mnou dost možná také nebudete moct. Vydržte to pár týdnů, než se rozhodnu, co přesně chci.

Sakra!

Bál se, že ho Damian k podobné zpovědi přiměje.

Snad proto se hned, co mohl, vydal za svůj stůl. Neposadil se. Začal horlivě urovnávat dokumenty, které na něm měl položené.

„Mám tu hrozný bordel. Určitě vám to taky vadí, uklidím si to tu. A uklidím i ten archiv. Myslím, že si trochu pamatuju, jak byl úplně původně, pokusím se co nejvíc ho vrátit do stavu, v jakém jste ho znal, a napíšu vám nějaký manuál,“ drmolil, jen aby Damian nezačal mluvit sám. Děsil se toho už předem.

„Zapomněl jsem na něco? Všechno mám, překlady i poznámky udělám. Už jsem začal, nechám vás do toho nahlédnout, jestli chcete, určitě to tu někde je.“ Mluvil s hlavou skloněnou ke stolu. Na ta slova začal zběsile rozhrabávat pečlivě srovnané komínky, aby našel, o čem mluvil. A v prvé řadě, aby se nějak zaměstnal.

„Ach, já je dal Heleně. Dojdu pro ně, jestli chcete. A rovnou vám vezmu kávu, určitě byste si ji dal. Přinesl bych vám ji do kanceláře, můžete klidně počkat tam,“ nadhodil. Pokusil se proklouznout kolem něj na chodbu.

Damian jeho počínání pozoroval s přimhouřenýma očima. Zůstal stát mezi dveřmi, tak nějak podvědomě čekal, že se Eda pokusí utéct. Když se chtěl okolo něj prosmýknout, chytil jej pevně za zápěstí.

„Zůstanete tady! Vykašlete se na kávu a poznámky!“ Natlačil jej tělem na zeď vedle dveří, které naštěstí nestihl otevřít. Ani jeden z nich by nejspíš neocenil dělat divadlo pro celé patro.

Srdce mu divoce tlouklo a někde v podvědomí mu neustále tepala myšlenka, ať to nedělá. Musel ho pustit. Neměl právo mu tak agresivně vstupovat do jeho osobního prostoru. Ale vědomá část, která celá pulsovala frustrací, neposlouchala.

Oči zabodl do jeho modrých, které se zamlžily. Nepřemýšlel, jestli z něj má Eda strach, jen sobecky potřeboval znát odpovědi. Mohl mu toto vůbec někdo vyčítat?

Eda sklopil hlavu, nedokázal se mu dál dívat do těch vyčítajících očí, ale tahle podřízená pozice mu dlouho nebyla umožněna. Damian ho chytil za bradu rukou, kterou měl volnou, a donutil ho opět hledět do tmavých dominantních zornic.

Hluboce vnímal typickou dětskou vůni, která byla Edovou věrnou společnicí. Rozptylovalo ho to, stejně jako mírně třesoucí se tělo, které měl na sobě pevně přitisknuté. Eda snad ani nedýchal a jeho vyděšené oči ho varovaly, že dělá velkou hloupost. Mírně zaváhal, ale stisk nepovolil. To zaváhání jej ale rozhodilo. Svíral jeho hubené nohy svými stehny a uvědomil si, že se svým rozkrokem tře o ten jeho. Cítil z jeho dechu hroznové víno, které bylo v zasedačce v miskách a jež ve velkém, nejspíš z nervozity, pojídal. A ke své hrůze vnímal neskutečnou chuť ho políbit. Za ten jeden polibek by se vzdal svých otázek… Pakliže by se Eduard začal chovat normálně. Zrychlil se mu dech a přiblížil své rty blíž. Zrak neustále přišpendlený k jeho očím. Povolil stisk brady a palcem ji téměř neznatelně pohladil. Naopak ruku, kterou přidržoval zápěstí nad jeho hlavou, ještě víc sevřel.

Edovi se zatím zadrhl dech. Oči měl vykulené a pohled pevně uchycený na hnědé oči, které jako by do něj propalovaly díru. Byly tak intenzivní, tmavší než obvykle, hluboké, podmaňující, naštvané, dravé, atraktivní, nebezpečné. Mohl vidět nakrčené čelo i varovně pozvednuté obočí, výraznou čelist zaťatou o něco víc, než by bývalo běžné, sevřené rty, které se postupně pootevřely. Na ruce, kterou jej Damian držel, se rýsovaly svaly, celé jeho tělo bylo tak silné, napínalo košili, až ji skoro trhalo. Přestože se hýbal, měl pevně utaženou kravatu, přísně, pečlivě, a stejně tak pečlivě měl upravené vlasy, jejichž prameny se mu dostávaly před obličej a kroutily se tam v dobře známých spirálách. Byl jako bůh pomsty. A nádherný.

V jedné sekundě na něj Eda hleděl, zaskočený a neschopný se bránit. A v další vnímal hřejivé mravenčení, žár, který už necítil tak dlouho, že v prvních chvílích neměl tušení, co přesně se děje. A pak vnímal, jak sebou jeho cíleně opomíjený penis zacukal.

Panebože.

Damian jej přitahoval, teď už o tom nešlo pochybovat, a nejen že ho přitahoval, on ho vzrušoval. Jako doopravdy, nefalšovaně, tak, že by se s ním dovedl vyspat. Tiskl se na něj, dýchal mu na rty a tlačil se do jeho rozkroku. Od hlavy po konečky prstů mu projel žár, celé tělo na chvíli obalilo cosi, co by nazval počínající slastnou křečí a on vykulil oči ještě víc, tentokrát nefalšovaným zděšením. Začal sebou cukat, šok mu dodával sílu.

„Ne! Tohle ne, ne, ne, ne! Pusť, Damiane, pusť!“ oháněl se, zatímco zvyšoval decibely. Podařilo se mu vytrhnout se z jeho sevření, využil sílu, kterou mu adrenalin dopřával a odstrčil jej od sebe, až černovlásek zavrávoral. Nedovedl v tu chvíli své činy ovládat, nepřemýšlel nad nimi. Byl k smrti vyděšený.

„Nech mě!“ vyhrkl. Nebylo to na Damiana. Bylo to na pocity, na všechna ta uvědomění, ale hlavně na vlastní mužství, které se nepřestávalo hlásit o slovo, ani když se otočil, otevřel dveře a vyklouzl z nich. Zabouchl je za sebou.

Neřešil lidi, kteří v chodbě stáli. Rozběhl se dopředu, ke schodišti, jelikož nemohl čekat na výtah, a tím pak o patro níž, na nejbližší záchody, které ale nesdílel s nikým, koho znal. Zapadl do první kabinky, zamkl za sebou a zhroutil se na zavřenou mísu, až pevné víko pod jeho váhou nepříjemně zavrzalo.

Bylo to horší. Daleko horší, než si myslel. Nejen, že by s Damianem spát dovedl. Nejen že by se k tomu jednou dokázal dopracovat. On chtěl. On teď a tady toužil po spojení jejich těl.

Chtěl si to ověřit? Měl tendence si to vymlouvat? Jeho hlava jako by po něm ta uvědomění křičela. Chtěl se bránit? Fajn! Dostane důkaz! Co takhle si to představit? On a Damian, natištění na sebe. On a Damian, s těly klouzajícími po sobě. On hladící tu tmavou pokožku, on s prsty na svalnaté hrudi, on s tím krásným dlouhým přirozením v dlani. Vybavoval si ho, věděl moc dobře, že si ho vybaví téměř kdykoli. Mohl by ho držet. Mohl by ho obdivovat. A mohl by ho mít v sobě.

Jeho penis stál jako svíce, přestože byl stále ještě držen pevným objetím kalhot, a Eda se zajíkl, pohled připevněný na nemalý stan pod poklopcem. Potřeboval ho. Potřeboval jeho ruce, jejich pohlazení. Chtěl, aby se ho dotkl na správných místech, aby ho položil na postel, aby ho dovedl až k výstřiku. Chtěl dovést k orgasmu Damiana. Vidět, jak se prohne v zádech, zakloní hlavu, zavře oči, pootevře rty. Cítit jeho dech, dívat se do jeho očí, vnímat horkost kůže. Chtěl se s ním milovat naprosto zoufale. Teď. A pak už pořád. Protože byl jako vytesaný z mramoru a přitom jako stvořený pro milování.

Vytáhl nohy nahoru a sbalil se do klubíčka. Zasténal částečně bolestí a částečně vzrušením. Ve velikých modrých očích se zračil strach. Co měl dělat? Se sebou, s tímhle uvědoměním, ale hlavně s problémem v kalhotách? Nechtěl to nijak řešit, nechtěl se sám sebe dotknout. Copak věděl, jak by se choval u sexu samotného? Byl si jistý, že byl připravený? Ani náhodou. Ale ten zrádný orgán mezi jeho nohama svou odpověď znal, a Eda zaboha netušil, jak se s ním vypořádat. Ruce se mu klepaly. Přitiskl nohy ještě blíže k hrudi. Chtěl to přečkat. Zoufale si ho tam nechtěl vyhonit. Zoufale si přál, aby se na něj Damian nikdy tak živelně nepřitiskl.

Pokusil se myslet na něco méně sexuálního, černovlásek ale okupoval veškeré myšlenky. A on si uvědomil, že jestli do té doby mohl doufat, že bude jednou všechno jako dřív, teď už si o tom mohl nechat jen zdát. Protože ať už se jej Damian dotkne kdykoli a jakkoli, vždycky si vzpomene na tenhle moment. Vždycky si uvědomí, jaký hlad jím koluje při pomyšlení na jeho rty, jakou touhu vnímá, když cítí jeho přirození, byť přes čtyři vrstvy látky. Propast, kterou mezi nimi vybudoval se už nikdy neuzavře.

Z hrdla se mu vydralo cosi na způsob zakňučení. Bylo mu do pláče. A přestože by daleko raději plakal a litoval sebe, Damiana i jejich přátelství, které vlastně nikdy přátelstvím nebylo, to jediné, na co dovedl myslet, bylo pevné tělo přimknuté na to jeho, které všechny ty fantazie odstartovalo.

§§§

Damian prudce oddechoval. Měl najednou dojem, že v místnosti chybí kyslík, přestože okno jeho asistenta mělo otevřenou ventilaci a z venku proudil příjemný jarní vzduch. Ztěžka dosedl na pohovku a snažil se dýchat co nejvíc pravidelně, aby odehnal temno, které se mu tvořilo před očima. Mysl se pomalu dostávala do normálu a on si začal uvědomovat, co provedl. Přesně to, čemu chtěl celou dobu zabránit. Věděl, že mu neublížil, byl si jistý, že ani jeho zápěstí nedržel natolik pevně, aby na něm našel nějaké stopy násilí, ale to, co provedl psychice, bylo neoddiskutovatelně nepřípustné. Klidně ho mohl nahlásit za obtěžování na pracovišti. Jistě, z tohoto by se dokázal lehce vyvléknout, ale to, že ztratil poslední špetku důvěry, to už nikterak nezvrátí. Pakliže vůbec nějakou důvěru ještě u Eduarda měl. Bylo to vlastně jedno, tak jako tak prohrál a nezáleželo na tom, jestli znal pravidla téhle pokřivené hry.

Narovnal se a snažil se sám sobě namluvit, že se vlastně nic nestalo. Eduarda nikdy nemohl získat. Teď ani nikdy předtím, a jestli si kdy myslel něco jiného, byl naivní. Takže další jeho krok by měl směřovat k tomu odpoutat se od něj. To znamenalo stýkat se s ním co nejméně.

Zvednul telefon a poprosil personální manažerku, aby mu poslala všechna potenciální volná místa asistentů nebo nižších manažerů. Vysvětlil jí také svůj problém s neschopností spolupráce se svým stávajícím asistentem, aby počítala s tím, že ho v nejbližší době přesune na jinou pozici. Pan Petiška byl schopný, věděl, že je. Dokázal by se vyšvihnout časem i mnohem výš, pakliže by zvládl potlačit svou dětinskost a hloupé vyjadřování.

Mail mu přišel téměř vzápětí. Dvě asistentky odcházejí příští měsíc na mateřskou a jeden z manažerů mezinárodních vztahů jde za dva měsíce do důchodu. To by bylo ideální. Za těch pár týdnů by se pan Petiška stihl dokonale zaučit. A ředitele tohoto odvětví znal docela dobře, byl to klidný muž středního věku, trpělivý, neměl by s Edou problém, jakmile by zjistil, jak na něj. Nebylo vyloučeno, že už spolu dokonce spolupracovali ohledně nějakých překladů. Vytiskl všechny tři nabídky volných míst a položil mu je na stůl. Přidal k nim malý vzkaz, ať si do konce týdne vybere, která pozice by mu byla nejbližší, a dá co nejdříve vědět personálnímu. A také jemu. Zaúpěl. Nechtěl zase nikoho zaučovat a uvědomil si, že by raději zůstal bez asistenta, než si zase vybírat z toho stáda neschopných tupců.

Křivdil jim. Věděl to, ale také věděl, že nikdo z nich nebude tak schopný, minimálně v jazykové oblasti, jako byl Petiška. Zavřel oči a nechal na chvíli bolest v jeho nitru beztrestně bloumat. Poté ji odsunul a otevřel si složku s případem Ochberg.

§§§

Když Edova erekce konečně opadla dost na to, aby mohl kabinku opustit, aniž by kdokoli poznal, s čím mladík bojoval, uběhla slušná řádka minut. Jeho penis s ním odmítal spolupracovat, stál jako svíce dlouho a vytrvale a kdykoli měl Eda dojem, že fantazie polevují, objevila se nějaká jiná v kombinaci se vzpomínkou na rudé rty nebo na ty podmanivé oči. Uvědomil si, jak přitažlivé ty hloubky vlastně byly. Kdyby se s ním miloval a hleděl u toho do těch dvou samostatných vesmírů, jistě by se nebál.

Pnutí v kalhotách bylo nepříjemné, a to ho čas od času donutilo tiše zasténat zoufalstvím. Věděl, že je v místnosti sám, mohl si to dovolit. Pokusil se manuálně vrátit orgán na své přirozené místo. Rozhodně to nepomohlo.

U umyvadel si pak opláchl tvář, aby se jí vrátila o něco přirozenější barva. Ten pocit ovšem nešel smýt, ani kdyby si tvář drhnul sebeochotněji. Proboha, v jeden moment dokonce vzpomínal na svůj a Viliamův nemotorný polibek a představoval si, že tam s ním místo Viliama sedí Damian. A vzrušovalo ho to. Už nikdy se sám sobě nepodívá do očí. A už nikdy se nepodívá do těch Viliamových. Proboha, co když i tehdy si bude představovat Damiana? A pak se mu postaví…

Hlavou mu problesklo, jak rád by z firmy znovu utekl. Mohl by se zašít na to staré hřiště a posadit se na houpačku. Mohl by zajít domů pro další knížky. Na chvíli se zarazil. Domů? Za matkou. To bylo lepší. Mohl by zajít za matkou pro další knížky a třeba nějakou další hračku. Mohl by tam s ní v rukou sedět. A vzpomínat na doby, kdy mu lidé říkali, co má dělat. A on to udělal. A bylo to správně.

Neutekl. Zastavil jej smysl pro zodpovědnost. Měl ještě práci, Helena ho potřebovala, a ačkoli na to nechtěl myslet, i Damian jej potřeboval. A on by se mu měl omluvit.

To byla pravděpodobně nejsilnější myšlenka ze všech těch, které mu kolovaly hlavou. Jeho vědomí se u ní zastavilo. Teprve tehdy si uvědomil, jak po něm vyjel. Odstrčil ho, jako by se ho snad štítil. Co si musel myslet? Tohle přesně nechtěl, tohoto přesně se bál. Věděl přece, jak je Damian křehký, přestože to nepřiznával. Lidé před Edou mu ubližovali a lidé po Edovi mu budou ubližovat, protože on je nechá. Eda mu chtěl ukázat, že může být lépe. A teď mu ztrpčoval život ze všech nejvíc.

Skutečně mezi ně vrážel klín. A uvědomoval si to. Protože si od něj chtěl držet odstup, zoufale v něm chtěl přestat vidět přitažlivé tělo a podmanivé oči. Jenže to nemohl dělat zrovna takhle! Teď ty hradby mezi nimi možná ještě šlo přelézt. Ale co potom? Co až už se za ně dostat nepůjde? Kolikátý val už to bude? Edův nebyl první. A možná nebude ani poslední, ale ta myšlenka byla tak zoufalá, že ho donutila na chvíli se zastavit.

Čím více nad tím přemýšlel, tím jistější bylo, že se do něj zamiloval. A nechtěl ho ztratit.

Do vlastní kanceláře se pak vrátil rychlejší chůzí s čímsi, co by se dalo nazvat odhodláním. A tam pak zůstal stát, oči vykulené na všechny tři nabídky spolu s lístečkem, který v podstatě ani nemusel číst. Došlo mu to. A stejně tak mu došlo, co to pro ně pro oba znamenalo.

Pan Kraus – Damian, už velmi dlouho jen Damian – se ho zbavoval. Eda o něj přicházel. Srdce mu sevřela úzkost.

Po celou dobu měl tak nějak přirozeně dojem, že až se rozhodne, ať už to bude pro cokoli, život bude pokračovat dál. Že až v sobě všechno vyřeší, věci se vrátí do veskrze starých kolejí. Jistě, mrzelo ho, jak Damianovi ubližoval, a vadilo mu, že to všechno muselo probíhat zrovna takhle, zároveň v sobě ale živil to nebezpečné přesvědčení, že vlastně nemá co ztratit, že jeho svět na něj počká tak, jak ho zanechal.

Bylo to poprvé, kdy si uvědomil, že už ho dost možná ztratil.

Jeho dech se zrychlil. Nebyla to vyloženě hyperventilace, potřeboval ale víc vzduchu, než bývalo běžné. Cítil u toho, jak se mu svět kolem něj motá, podlaha byla o něco méně pevná a předměty o něco méně neživé. Chytil se za hlavu, ve které mu hučelo, zavřel oči a pokusil se ten pocit překonat. Svalil se na sedačku, která byla příhodně postavena nedaleko, a pevně sevřel rty k sobě. Kdesi za čelem mu tepalo.

Nádech, výdech, nádech, výdech. Snad právě to dýchání bylo tak hlasité, snad ono způsobovalo ten nesnesitelný šum. Vytřeštil oči před sebe, nemohl dál snášet tmu, která jen zesilovala zvuky, hlasy příliš vzdálené, aby jim rozuměl, ale příliš blízko, aby je nevnímal. Mírně se nakláněl dopředu, jako by měl zvracet.

Chtěl se vrátit v čase. Chtěl neudělat nic z toho, co dělal. Chtěl se omluvit. Nechtěl se podívat do tmavých očí. Pokazil to. Pokazil to. Pokazil to.

Děti tehdy ve školce měly pravdu, ve škole taky. Na střední. Byl neschopný, co se lidí týkalo. Ublížil mu. Ničil ho. Zničí ho. Nemůže na něj mluvit. Nemůže se omluvit. Udělá to jen horším. Zaplavila jej tak silná vlna nechuti pokračovat, nechuti dál dělat to, co dělal, hýbat se, existovat. A zároveň tendence všechno napravit, která mu v krku vytvořila knedlík a rychlé nádechy pak přestaly evokovat pocit na zvracení a místo toho začaly připomínat momenty, kdy zrovna doplakal a nemohl se přes vzlyky dostat ke vzduchu.

Dělal chyby a věděl o nich, jenže mu nikdo nechtěl říct, jak je napravit. Topil se, padal prázdnem, a zároveň stál pevně na zemi.

Rukama si přikryl obličej, prsty tak pevně přitisknuté na tváře, že kdyby je měl o trochu výš, možná by si vydloubl oko.

Zasloužil by si to. Měl by trpět. Jako Damian. Chtěl trpět.

Chtěl všechno zachránit. Chtěl se zkusit zachovat líp. Nejspíš ho miloval. Byla to láska? Musela být. Nejspíš ho miloval. Musel udělat všechno pro to, aby byl šťastný. Nikdo mu neřekne, co dál. Musí se pohnout sám. Musí. Dokáže to. Nemá jinou možnost.

Srdce se mu pomalu uklidňovalo, stejně jako jeho dech. Povolil křečovitě zaťaté prsty a prohrábl si vlasy. Hřbetem dlaně otřel čelo orosené potem. Konečně byl klidnější.

Znovu se zadíval na papíry na svém stole. Byly jako pohlavek. O tohle se dost možná celou tu dobu snažil. Jenže teď, když se vrátil ze záchodů, kde nad ním celou dobu přemýšlel, když cítil, že ho dost možná miluje, a když se tomu pocitu konečně alespoň trošku podvolil, pochopil, jak sakra špatně by to bylo. Nemohl to dovolit. Nemohl to udělat sobě a nemohl to udělat Damianovi. I kdyby se měl dávat dohromady ještě dlouho. Nemohl ho od sebe odstřihnout. Protože nechtěl. A měl právo nechtít. Měl právo se o něj starat a zajímat. Měl právo to zkusit.

Sebral papíry ze stolu. Pak se otočil na patě a konečně se přemístil do kanceláře, ve které měl být celou dobu. Otevřel dveře, rozhodnutý neklepat, přestože jeho odhodlání tentokrát nebylo jen chvilková záležitost. Vstoupil. A naskytl se mu pohled na prázdné křeslo.

Překvapeně zamrkal. Trvalo mu nekřesťansky dlouho uvědomit si, že jeho nadřízený měl na to odpoledne naplánované stání, u kterého nemohl chybět, dokonce ani když byl rozrušený.

Pracovní stůl měl uklizený – neplánoval se vrátit. Všechnu práci si pravděpodobně poslal domů. Eda by tam měl jít taky.

Co na tom, že měl sám ještě co dělat? Nepatrně se zamračil. Když sebou pohne, skončí dost rychle, aby domů dorazil ještě před Damianem. A tam na něj počká. Velmi dobře si uvědomoval, co by jeho přemístění znamenalo. Už nyní, když Eda trochu slevil ze svého pracovního vytížení, Damian pracoval pozdě do noci. Měl tendenci si za to nadávat. Byl sobec! A probral se za pět minut dvanáct, ale ještě nemuselo být pozdě.

Vysvětlí mu svůj postoj. Právě se rozhodl. Nezáleželo na tom, co to bude znamenat – pro něj i pro jejich vztah. Tohle Damiana ničilo daleko víc. I kdyby jediné, co z toho bude, bylo, že mu ukáže, že ho někdo může milovat, co víc, že ho někdo chce milovat. Že kdyby s ním ten někdo mohl být, kdyby dostal šanci, udělal by pro něj úplně cokoli. Bude se muset být schopen i přiznat. Jinak by na něj skutečně neměl právo. A on si uvědomil, jak moc rád by to právo měl.

Co teda cítil? Pořád nevěděl. Ale k lásce se to blížilo a on už to nemohl dál tajit.

Jak se ukázalo, Helena už po něm nic dalšího nechtěla. Zpracoval část dalšího překladu, zbytek si ale poslal na notebook, stejně jako to dělával Damian, a rozloučil se s osazenstvem patra. Tramvaj dobíhal, nutně potřeboval být doma co nejdřív. Na autobus se vykašlal, beztak by přijel pozdě, a rychlým krokem se vydal k vile. Oskar z něj byl nadšený.

I tebe jsem zanedbával, viď? Jsem hrozný člověk. Ale už nebudu, slibuju.

Později, když seděl nad prací, zatímco jednou rukou hladil Oskarovu hlavu, uvědomil si ještě jednu, snad poslední věc toho dne – kdyby Damian skutečně chtěl, tedy kdyby ho na místě svého asistenta doopravdy nechtěl – Eda by odešel. Zabolelo to, ale vnímal, jak pravdivé to bylo. Odešel by. Věděl, že nebyl tak kvalifikovaný, jak by si jeho šéf představoval. Ale nemohl ho nechat zbavit se ho na popud pocitů, na popud toho, jak si o to Eda poslední dny říkal. Pak by se jeho šéf zničil. A to by bylo ještě horší než skutečně ho opustit.

S těmi myšlenkami hleděl do notebooku, odhodlaný. S těmi myšlenkami si vybavoval Damianovu strhanou tvář a sliboval si, že všechno bude jinak. A s těmi myšlenkami pak také zaregistroval bouchnutí dveří a kroky v hale dokazující, že už nebyl sám.

Postavil se. Chvíli jen stál. Nadechl se a vydechl. Potřeboval ty myšlenky srovnat, uvědomit si, co přesně mu chce říct.

Myslím, že jsem se do vás zamiloval.

Věděl, že hlas bude mít podstatně méně pevný než ten vnitřní, bylo to ale podstatně jasnější a lepší vyjádření, než jaká ho napadala předtím. Byl na správné cestě. Přemýšlel správně, tentokrát ano. Takhle mu to řekne.

Myslím, že jsem se do vás zamiloval.

Zkusil si otevírat u toho rty. Natrénovat, jak musí hýbat jazykem, aby se nezakoktal. V hrudi vnímal jakési chvění, byl nervózní, ale konečně ne tím provinilým způsobem. Tohle zvládne. Oběma jim to pomůže.

Myslím, že jsem se do vás zamiloval.

Byl připravený. Konečně pokoj opustil. Pomalu. Nechtěl běžet, byl by pak zadýchaný.

Stejně klidně se snažil i sestupovat ze schodů. Oskara nechal nahoře. Pes spal, a to bylo možná dobře. Musel se soustředit na Damiana. Nechtěl kolem sebe nic, co by ho rozptylovalo.

Neviděl ho, viděl ale pootevřené dveře do koupelny. Muž si tam pravděpodobně myl ruce. Dvěma kroky se tedy dostal k nim. Rychlým pohybem je otevřel.

„Myslím, že jsem…“ jeho větu přerušilo zajíknutí. Jeho nadřízený se jej dost možná lekl, jelikož sebou trhl a poskytl tak Edovi pohled na lajny čehosi, co by identifikoval jako mouku. Pozoroval to vyděšeně, neschopen slova, protože hned vzápětí se mu naskytl pohled do mužovy tváře. Na veliké hnědé oči. Na pozdvižené obočí. V jedné ruce držel srolovanou bankovku a ve druhé kreditu. A před Edou stále ještě ležela ta mouka, která vůbec nebyla mouka a Eda to moc dobře věděl, přestože si to odmítal připustit.

„Co to děláte?!“ zeptal se, hlas měl ale nepřirozeně vysoký, rozčilený a zároveň vyděšený. Tak nějak se i cítil.

Damian zuřil. Ten kluk neuměl klepat, nerespektoval soukromí a v neposlední řadě ho přichytil při tom, jak si pudroval nos. Popotáhl a soustředěně se zadíval do překvapené tváře mladíka, který zkoprnělý postával mezi dveřmi a zíral.

„Co je ti do toho? Najednou se staráš? Vypadni z mé koupelny, nemáš tady co dělat!“ vyjel po něm a bezostyšně do sebe nasál druhou lajnu. Už to bylo všechno jedno, stejně ho viděl, tak proč skrývat, že ho dohnal k tomu, aby se aspoň na pár desítek minut uklidnil a mohl pracovat nebo jen normálně existovat?

Nechtěl si za žádnou cenu připustit, jak hluboce ho zasáhlo odmítnutí, kterého se mu dostalo v kanceláři. To, jak se Eda otřásl nevolí a nejspíš i odporem, když se ho dotýkal. Musel uznat, že poměrně dost intimně, ale čin, který tyto doteky provázel, by snad nikdo intimitou nemohl nazývat. Možná až na ten poslední popud, kdy se Damianovy oči rozžehly touhou ho políbit. Musel to vnímat, nebylo možné, že by to necítil, a přesto ho odhodil od sebe takovou silou, kterou Damian vůbec od tak drobného člověka neočekával. Ano, bylo to přesně v ten moment, kdy by se dotkl jeho rtů a políbil jej. Cítil se, jako by na něm ulpěla nějaká odpornost, která se rozlézala a kroutila na jeho těle. A přestože si byl vědomý, jaké to jsou iracionální myšlenky, nemohl se jich zbavit. U soudu na chvíli zapomněl, ale po příjezdu domů na něj opět dolehly ničivou silou. Nedokázal se s tím srovnat. Chtěl svůj klid, chtěl mít naději, která už nyní mrtvá plavala kdesi v podvědomí a trhala ho na kousky.

„Co na mě tak zíráš? Jsem ti odporný, že? Teď ještě víc než předtím. To je dobře! Aspoň vím, na čem jsem.“

Zkřivil ústa do úsměvu a pozvedl obočí. Droga už kolovala jeho tělem a pohled na kluka nebyl tak bolestivý.

„Tak mluv, co jsi mi potřeboval říct?“

Na chvíli zavládlo ticho a Damian tak pochopil, že z něj nic nedostane. Protáhl se okolo něj, aby mohl opustit koupelnu.

Snad nikdo nemohl Edovi mít za zlé dobu, kterou mu trvalo, než se vzpamatoval. Byl v šoku. Nikdy nesouhlasil s marihuanou, a aby byl zcela upřímný, dokonce ani s alkoholem. Kokain? Měl za to, že v životě ani neviděl nikoho ho nést, natož si ho brát. A tohle byl Damian. Jeho Damian.

Stejně tak ho zaskočil tón, kterým s ním mluvil. Zlobil se. Pohrdání, které z toho hlasu čišelo, jej na chvíli odzbrojilo a všechny původní myšlenky odešly kamsi stranou. Takhle s ním černovlásek nikdy nemluvil. Takhle na něj nikdy nekoukal. Nikdy. A nikdy se nešklebil tak falešně, a zároveň jaksi krutě.

„Přestaňte odcházet!“ zavolal na něj. Znovu se setkal s pichlavýma očima. Lekl se jich. „Jasně, že se starám! Proboha, jak si tohle můžete dělat? Co bych vám na to měl říct? Jo, je to odporný. To jste chtěl slyšet? Je to odporný a ničí vám to srdce, mozek, psychiku.“

Byl vyděšený. Nedovedl reagovat jinak. Jeho tendence nahlížet na vše optimisticky a podporovat svého šéfa byla upozaděna tendencí ho chránit. Srdce mu tlouklo strachem, když si uvědomil, že se tak Damian lajnu po lajně dostával do hrobu.

„Kdy jste se mi to chystal říct? Nemáte pocit, že bych to měl vědět? Vychováváme společně děti.“ Zarazil se. Děti. Drogy. Děti. Drogy. „Proto vám je nechtějí dát! Že jo? Někdo na tom sedí a sedí na tom právem! Myslel jsem, že je to nějaký mizera, že neví, kdo jste a jak jste hodný, ale on je to dost možná rozumný člověk, který ty děti prostě nechce dát někomu, kdo si platí za takový hnus. Víte moc dobře, jak se k tomu stavím já, co to s vámi dělá, a nepochybuju, že taky víte, jak vám to může zatopit u dětí. Tak proč proboha? Zešílel jste?“

Sám měl pocit, že šílí. Nepoznával se. Jenže taky nepoznával Damiana.

Zadíval se na pytlík, který muž stále ještě držel. Pořád toho v něm bylo víc než dost.

Jedním rychlým krokem k němu přešel a sáček mu vytrhl. Přejel mu mráz po zádech, když se té věci musel dotknout, adrenalin mu ale dodával sílu. Než se Damian stihl vzpamatovat, otevřel ho, přešel k umyvadlu a třesoucíma se rukama do něj pustil vodu. Kdyby nebyl tak rozčilený, nejspíš by si vzpomněl na své hodiny chemie. Kokain byl velmi rozpustný. Dnes to Eda zademonstroval.

Damian se jen pobaveně uchechtl nad jeho počínáním.

„Naivní chlapečku,“ oslovil ho téměř sladce. „Jestli máš dojem, že tohle něco vyřeší, tak se mýlíš.“

Otočil se a zmizel mu ze zorného pole. Bylo mu ukradených těch pár tisíc, které odtekly odpadem. Jediné, co by ho mohlo deprimovat, by bylo, že musí znova za Máriem, pokud bude mít potřebu se znova sjet. Ale měl koneckonců ještě jeden sáček v kapse. Teď byl v rauši a jediná potřeba byla vypadnout z domu a jít se někam bavit. Být co nejdále od toho prostořekého kluka, který má pocit, že mu musí zachraňovat prdel.

Sebral kabát a vyšel z domu.

Taxík ho čekal před restaurací, do které chodili jednou za čas na večeři.

Přestože byl všední den, v Jidášovi bylo poměrně živo. K jeho překvapení za barem narazil na známou tvář.

Se zářivým úsměvem si objednal u Filipa dvojitou whisky, a když se dočkal stejného úsměvu, s tou druhou mu dal nabídku na pár desítek minut strávených v darkroomu místního podniku. Jindy by ho ani nenapadlo využít tuto šikovnou část nočního klubu, ale vlivem koksu byl nadržený, a když viděl, že je Filip více jak ochotný nechat si protáhnout díru, byl by hloupý, kdyby ho nezkusil v tomto směru oslovit.

Na Eduarda si vzpomněl až ve chvíli, kdy znovu seděl na baru a občerstvoval se další skleničkou whisky. Další lajnu si dal přímo tam. Nebylo to neobvyklé a vyhazovači, pokud si vůbec všimli, to ve většině případů neřešili.

Filip končil o půlnoci. Damian se neostýchal a svedl ho na ještě jedno číslo, zbytek noci společně propili, protančili a profrčeli. V šest ráno se se smíchem svalili do taxíka a nechali se dovézt do skromné Filipovy garsonky.

Damian se probral po jedenácté dopolední s urputným bolehlavem a žaludkem na vodě. Kromě fyzického utrpení přišlo i to psychické. Vzpomněl si na Eduarda. S obtížemi vyhrabal telefon z kabátu, který byl pohozený u postele. Nepřijaté hovory – Eda, Helena, Viliam, a nakonec i Magdalena.

Skvělé! Na druhou stranu, co čekal? On vždycky bude žádaný, přestože o to včera ani dnes neměl ten nejmenší zájem.

Ve stále oblouzněné hlavě alkoholem marně přemýšlel, co tak neodbytného dneska zameškal. Nevěděl a bylo mu to jedno. Měl taky právo jednou za čas prostě vypnout a nepřijít do práce. Oni se tam bez něj jeden den obejdou. Ani si nevšiml přicházejícího Filipa, který si ho zabalil do náruče a lehce políbil na šíji.

Damian se na něj otočil a nahodil útrpný výraz. „Neměl bys být ve škole? Nebo dneska nemáš přednášky?“

Filip se rozesmál. „A neměl bys být v práci, velký šéfe?“

„Ano, měl. Ale právě proto, že jsem velký šéf, si to mohu dovolit.“

„No a já dneska přednášky nemám, zbývají mi už jen dva semináře a hurá na zkouškové. Pokud dokážu dopsat tu pekelnou diplomku a obhájím ji, bude ze mě magor jak má být. Takže, kdy se mohu hlásit na nějaké lukrativní místečko tam u vás?“

„Klidně hned zítra, ale u nás se začíná u uklízečky. Jestli se osvědčíš v šúrování záchodů, byl bys jen podržtaškou některému z mých lidí,“ odvětil suše s notnou dávkou ironie. „Abys mohl výš, musel by ses od nich učit. Učit se a učit se, dlouhé měsíce, než tě vůbec pustí ke klientovi. Možná v malých advokátních kancelářích bys to měl jednodušší. Abych pravdu řekl, netuším, jestli někdo z mých podřízených by byl ochoten vzít si k sobě koncipienta.“

„Já se nepotřebuju stát advokátem, chci jen nějakou praxi, stačí mi právničina. Tak co, přimluvíš se?“

„Přimluvit se. Ke komu? Mám jít prosit personálního, ať si k tvému CV dá červenou značku?“ uchechtl se a přebral od něj sklenici vody a nezaměnitelně růžovou piluli. „Všechna oddělení si dělají výběrová řízení sama. Do tohoto jim nekecám. Pakliže máš zájem, naše stránky si vyhledat umíš.“

§§§

Do práce dorazil až po obědě, nevrlý, s kocovinou nejen alkoholovou, ale i tou po kokainu. Bolest hlavy se vrátila a příšerně se potil. Už když vcházel do budovy, uvědomil si, že tam dnes vůbec neměl chodit. Nedokázal se však vzepřít své disciplíně, zvlášť když měl na třetí hodinu domluvenu schůzku. Odmítal volat komukoli a žádat o odklad.

Okolo recepce prošel bez pozdravu a dojel do nejvyššího patra, kde okamžitě zapadl do kuchyňky. Potřeboval kafe. Nic víc. Jakékoli jídlo by šlo nejspíš okamžitě ven, nehledě na to, že ani neměl hlad a hlavně chuť. Dveře nechal pootevřené a za hučení kávovaru se zaposlouchal do hluku, který vycházel z chodby. Kávovar vyprskl poslední kapku černé tekutiny a ztichl. Damian uslyšel hlas, který tak dobře znal. Ztuhl v pohybu, protože měl dojem, že zaslechl své jméno.

„Helen, on není dobrý člověk. Jako osobnost,“ zkusil Eda opatrně. „Vím, že se to chápe špatně. Znáš ho tak dlouho. Jistě, v každém je něco dobrého, věřím tomu, ale to neznamená, že to, co on dělá, je správné. Svět se prostě netočí jenom kolem něj, přestože má ten pocit. Vždycky jsem nesnášel takové to všichni říkají, že, ale zrovna u něj? Kolují o něm pomluvy na každém rohu a jsou oprávněné.“

„To neříkej,“ napomenula jej Helen nejistě. „Udělal i spoustu pěkných věcí.“

„Jenže pěkné věci přece nemají sloužit jako náhrada za ty špatné. Helen, on je oblbnutý penězi. Nezaslouží si nic z toho, co má, a úplně nejvíc si nezaslouží lidi, které kolem sebe má. Nevymlouvej mi to, prosím. Chápeš mě?“

„Chápu. Samozřejmě, že chápu. Edo, já bych ti to ráda odkývala. Ráda bych ti řekla, že už ho nikdy nechci vidět, že bych ráda zasvětila život něčemu úplně jinému, ale pochop. Já nemůžu jen tak odejít. Ano, usiluju o to. Slibuju, že už takhle nebudu pokračovat dlouho. Však o to se snažím už jakou dobu. Ale v tuhle chvíli musím zůstat, a protože musím zůstat, je v mém zájmu, aby ze mě necítil, jak jsou mi některé jeho pohnutky protivné. Chápeš ty mě?“

Zadíval se na ni zkroušeně.

„Takže mám předstírat, že ho mám rád? Udělá ti to radost? Nevím, jestli to dokážu. Neumím lhát, nikdy jsem neuměl,“ přiznal.

Povzdychla si. A objala ho. Tohle po něm nechtěla. Věděla, že jí jen chce pomoct. Ostatně, sama si uvědomovala, že chování jejího exmanžela v posledních dnech zkrátka nebylo správné. Mluvili o tom s Edou velkou část rána. A taky slušnou část předchozího večera, kdy jí Eda volal, omlouvající se, že ji vyrušuje. Viliam mu tehdy nebral telefon a on potřeboval alespoň někoho, kdo by si jej vyslechl.

Když mu Damian předešlého dne odešel, ještě chvíli vyděšeně pozoroval sáček plný vody, která už téměř průzračná vytékala do umyvadla a jím pak mizela kamsi do odpadu. Šokovalo jej vše od počínání jeho nadřízeného až po slova, kterými jej obdařil. Šokovalo ho, do čeho jej on sám byl evidentně schopen dostat a jak velký na něj měl vliv. Přestože to nebyl on, kdo Damiana přiměl prvně kokain vyzkoušet, v tuto chvíli měl pomyslně na rukou jeho krev a nešlo se jí jen tak zbavit.

Zabouchnutí dveří ho probralo z letargie. Trhl sebou a rozběhl se k nim. Stále ještě mu ani zdaleka neřekl, co potřeboval. Jenže bylo pozdě, když dveře otevřel, nikoho neviděl. Zemi už dávno nehalila bílá peřina sněhu, která by mu ukázala, kam jeho nadřízený mířil. Do holé kůže se mu zahryzl studený vítr. Vyšel ven. A pak zakopl a letěl vzduchem, až dokud nedopadl na dlaždice a nepříjemně si neodřel obě dlaně.

Vrátil se do domu. Ranky tupě pulzovaly bolestí, krev z nich ale netekla nijak výrazně, a tak se rozhodl bolest ignorovat.

Co teď?

Nějakou tu chvíli chodil po místnosti z jedné strany na druhou, než se zastavil. Nadechl se a vydechl. Nepatrně se zamračil.

Co to zase dělá?

Všechna ta poznání, ať už byla jakkoli náročná, jej měnila v kupu nervů. Neustále se hroutil a ubližoval lidem kolem sebe. To, jak se poslední dobou choval k Damianovi, byla jedna věc. Ale co třeba Viliam?

Posadil se. To, co si zažil dnes v kanceláři, to byla panická ataka. A on to poznával. A poznával to, protože už si je párkrát zažil, když byl ještě dítě.

Vzpomněl si na Viliamova slova tehdy v koupelně. Když se naposledy bavili o Juliánovi. Možná měl tehdy pravdu ve více věcech, než se zdálo. Možná Eda vážně potřeboval víc času pro sebe. Aby se správně uzdravil. Možná jedno povídání a pár knížek, které nyní vytáhl na světlo a dokonce z nich přečetl některé pasáže, ještě neznamenaly, že byl zcela vyléčený.

Zavolá mu. Právě se rozhodl. Ano, věděl, že je Vil zaneprázdněný, věděl, že má spoustu práce, jelikož se chystá na odjezd ze země, ano, stejně tak si uvědomoval, že se zavázal v tuhle chvíli ho nestresovat. Jenže tohle byla nouzovka, potřeboval si promluvit. I o lásce. Ať už si o něm muž bude myslet cokoli.

Vytočil číslo. A po dlouhém čekání hovor spadl do hlasové schránky. Jak se zdálo, osud byl o něco odhodlanější než on.

A tak do domu nakonec zavítala jeho nadřízená, ale v prvé řadě kamarádka. Všiml si, že v ruce drží tabulku čokolády. Pochopila už z tónu jeho hlasu, že půjde o konverzaci, u které trocha cukru přijde vhod.

Usmála se na něj.

„Jak ti můžu…“ chtěla začít. On ji nenechal.

„Miluju ho.“

Tak tohle byl trochu šok. Pro ni i pro něj. Kam se vytratilo možná? Nikdy neexistovalo, uvědomil si. Už slušnou řádku měsíců.

„Počkej, počkej, tohle jsem nějak nezpracovala,“ přiznala s vykulenýma očima. Zavřela za sebou a zatřepala hlavou, snad aby si v ní uvolnila místo na tu velkou a překvapivou novinku, kterou jí teď Eda předal.

„Damiana?“ zeptala se pak. „Myslela jsem, že jste si nějak ublížili.“

„Já vím. A on si to nejspíš myslel taky. Jenže já měl hrozný strach, jak by reagoval, vlastně se toho stalo víc, a nechtěl jsem mu to říct, a pak jsem mu to nechtěl říct nějak divně, a pak jsem se prostě bál a vím, že on je gay, ale nevěděl jsem, jestli je gay zrovna do mě a pro mě a pak už to začalo být blbé a já si pořád nebyl jistý a teď jsem si jistý a on je pryč a já vůbec nevím, co mám dělat,“ vysypal prakticky na jeden nádech.

„Božínku,“ zamrkala žena. Její nadřízený byl gay. Šuškalo se o tom, ale nenapadlo ji, že by to skutečně byla pravda. Eda byl taky gay. Panebože. A bydleli spolu. Byli přáteli. Vlastně, když nad tím přemýšlela nyní, Damian byl s tímhle klukem úplně jiný. Mělo by ji spíš překvapovat, že ještě nebyli spolu, ačkoli přijmout takovou myšlenku bylo skutečně náročné.

„Neměl jsem ti to říkat. Promiň, nechci na tebe nakládat ještě tohle, je to…“

„Zadrž,“ zastavila jej konečně. Zdálo se, že se jí podařilo sebrat ztracený klid. Položila mu ruku na rameno. „Edo, podívej se na mě. No tak. Proč to podáváš takhle? Tohle přece není žádné bahno, které bys na mě nakládal. Říkáš mi, že jsi zamilovaný. To je krásné.“

Zavrtěl odmítavě hlavou. Sbalil se do klubíčka.

„Je to složitější. Celé je to zamotané. Nechce se mi mluvit o tom, co tomu předcházelo, ale pro mě jsou všechny tyhle láskové věci složité. Bojím se, že na něj půjdu až moc pomalu, a že třeba nikam nedojdu. Krom toho, vynecháváš tu hlavní část. Poslední dny jsem se kvůli tomu choval jako totální idiot!“

Usmála se na něj. Opravdu byla úžasnou ženou.

„Každý se chová jako idiot, když je zamilovaný. A co to povídáš? Jaké půjdu moc pomalu, jaké nikam nedojdu? Nemusíš přece za každou cenu někam dojít.“

Ztrápeně vydechl její jméno. Bylo mu líp. Hodně mu to připomínalo doby, kdy byl ještě s Lotte. Ona by nejspíš říkala stejné věci.

„Jemu v minulosti hodně ublížili. Vím to. Neptej se jak, prosím, ale vím. Nechci být další, kdo mu ublíží. A nakonec by to tak dopadlo. Jen mi neříkej, že láska je krásná věc. Damianovi nedopadla, Vilovi nedopadla, mně nedopadla a tobě taky ne. Moji rodiče se rozvedli. Nakonec všechno skončí nenávistí. Nechci ho nenávidět, chápeš?“

A zase ten úsměv. Nevysmívala se mu. Spíš jako by jej sledovala shora, z míst, kde člověk ví vše, co vědět lze, a shovívavě pozorovala jeho počínání.

„Samozřejmě, že to nakonec může dopadnout špatně. A mnohdy to tak dopadne. Neříkám, že kdybys ho miloval a on miloval tebe, budete spolu na věky věků. Ale o to přece nejde. Nejde o to, co bude za sto let. Jde o to, co cítíš teď. Lidé milují, protože jsou rádi zamilovaní. Je to moc hezký pocit, chodit na rande, dostávat a dávat dárečky, myslet na toho druhého. Když jsme se s Danielem dávali dohromady, psal mi taková hezká retro psaníčka a házel mi je do schránky. Den co den.“

„Ale teď jsi nešťastná,“ připomněl, co mu svěřila už před slušnou dobou. Ona si povzdychla.

„Ano. Ale kdybych mohla, celé bych to udělala znovu. Z naší lásky se narodil Martin, mimo jiné. A mám tyhle hezké vzpomínky. Když se těmi vzkazy probírám, pořád ještě si dovedu živě vybavit takové to šimrání, co jsem cítila, když mě prvně políbil.“

Pohladila jej po rameni. Její oči hřály vzpomínanou láskou.

„Když ho budeš milovat, dáš mu spoustu hezkých vzpomínek. A vše, co spolu uděláte, dá spoustu hezkých vzpomínek tobě, protože když ho budeš milovat, každá, byť obyčejná činnost se ti bude zdát kouzelná.“

Měla pravdu. Mrzelo jej, že se jí nesvěřil hned zpočátku. Mohli si ušetřit tolik trápení. Nepatrně posmutněl.

„Co mám dělat teď?“

To byla i pro ni o něco náročnější otázka. Nenechal ji odpovědět.

„Chtěl bych mu to říct. Jenže jsem se opravdu choval jako pitomec a vím to, protože…“ zmlkl. Polkl. „Prostě, dohnal jsem ho k věcem, které by jinak nedělal. Myslím. Helen, on je tak hodný. Kdybych mu teď řekl, že ho miluju, nepochybuju, že by to všechno, co jsem dělal, stejně jako ty odsunul s tím, že zamilovaní lidé prostě jsou idioti. Jenže já nechci, aby tohle udělal. On si prostě nezaslouží pocit, že se k němu lidi takhle chovat můžou.“

Tak naivní… Bylo jí ho trochu líto. Jednou ho svět sežere.

„Ale budete spolu. Vysvětlíš mu to, až ho budeš líbat. U toho se odpouští snáz,“ chtěla jej podpořit. To nepadlo moc na úrodnou půdu.

„Nemyslím, že by to cítil stejně.“

Pozvedla obočí.

„Podle čeho soudíš?“

Vzpomněl si na všechny ty momenty, kdy si byli blízko a Damian se po nich choval, jako by mu Eda ublížil.

„Prostě to vím. Odpustil by mi, jak jsem se k němu choval, ale nedalo by mu to nic hezkého. Žádné šimrání, žádná psaníčka, žádné líbání, nic. Nechci, aby mi odpustil jen tak. Musím se mu první omluvit. Ukázat mu, že si zaslouží víc. A taky že udělám všechno, abych mu tohle víc dal. Tím bych mu taky mohl dát důvod se do mě zamilovat.“

Za ta slova si od ní zasloužil další úsměv. Možná ho svět hned tak sežrat nemusel. Byl kouzelně nevinný. Kdyby jej Damian ponechal pod svými křídly, mohl by vydržet s těmito ideály velmi dlouho. A ty by, možná, mohly prodloužit i přistřižená křídla jejich velkého šéfa. Znělo to až moc naivně, aby to byla pravda. Ale tak zněla celá Edova existence. A přesto tu seděl a hleděl na ni s odhodláním, které obdivovala.

Ten večer usínal Eda na pohovce, na které s Damianem sedávali, pod beránkovou dekou. Dlouho pozoroval bílý běhoun, kde s ním mluvil o Platónově Podobenství o jeskyni. Vzpomněl si, jak mu Damian četl, jak Edovi hladil ruce, když mu léčil vyrážku, jak ho objímal po tom, co se stalo s Juliánem. Vzpomněl si, jak se černovlásek usmíval.

Do očí se mu začaly tlačit slzy. Všechno mu to chybělo. Julián mu ublížil, a přestože on se to snažil řešit po svém, pořád ještě v jeho životě hrál svou roli. Kdyby Edu nikdy nepoznal, on by nebyl tak vyděšený. Nikdy by nebojoval se všemi svými uvědoměními. Protože to bylo přesně to, co dělal. To nebyla snaha ochránit Damiana. On měl strach. Z lásky, ze sexu, z možnosti, že by se zopakovalo, co znal. A nezáleželo na tom, jestli v tom měl figurovat někdo neznámý, nebo jeho černovlásek. Prostě se toho bál.

Chápal tu úzkost. Paniku. Nechtěl o Damiana přijít, protože se nechtěl vzdát všeho toho hezkého, co mezi sebou měli. A ano, to byly i dotyky, objetí, polibky na tvář.

Zrůžověly mu líce. Ty polibky. Chtěl by mu dát další. A konečně si uvědomil, že to nebylo špatně.

Tušil tak nějak po celý večer, kdy s Helenou mluvil, že Damian už se ten večer nevrátí. Uvědomil si ale ještě jednu další věc. Byly podstatně horší činnosti než brát kokain. Po světě chodili sérioví vrazi, tyrani, lidé schopní mučit a ubližovat způsobem, jaký si Eda ani neuměl představit. Krom toho, jeho nadřízený nebyl žádná smažka. Uměl se kontrolovat, měl své zásady a svou disciplínu. Pohled na něj Edu vylekal, až nyní si ale uvědomil, že to nebyl konec světa. Neměl tak jančit.

Nemusel za každou cenu neustále vymýšlet, co dál. Možná si vážně nemusel hrát na mučedníka, jak mu kdysi řekl Damian. Mohl tu být pro něj, aniž by se ho snažil za každou cenu zachránit. Měl by mu zkrátka věřit. A on mu věřil.

Později, někdy okolo jedné ráno, se rozplakal. Nejspíš zkrátka nemohlo jít úplně všechno podle plánu, extra pokud přišlo na lásku. Bylo toho na něj hodně…