Kauza Eduard 25.

Přestože Damianův spánek netrval tak dlouho, jak byl zvyklý, biologický budík ho nenechal zaspat. Probral se ve stejné poloze, jako usnul a před očima měl opět Eduardovu tvář. Přestože byla stále tma, viděl, jak se mu na bledém obličeji chvějí černé dlouhé řasy. Obestřela ho trýzeň, litoval, že ho nedokázal uchránit od toho zklamání a bezmoci, že neudělal všechno pro to, aby zjistil, s kým se to nezkušené mládě stýká. Neodolal, natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Byla hebká jako hedvábí a ujistila ho, že se ještě nejspíš neseznámila s žiletkou. Cítil chmýří, jemné a tak světlé jako jeho vlasy. Přejel prstem po spodním rtu, který ho fascinoval, a když zvedl zrak kousek výš, setkal se s modrými duhovkami zářícími do tmy. Ucukl rukou, jako by se popálil. Polkl nadávku. Tak tohle dokonale posral…

Eda jej zatím pozoroval nechápavýma, ospalýma očima. Nepatrně je přimhouřil ve snaze zaostřit, krapet tupě zvedl ruku a dotkl se své tváře tam, kde před chvílí cítil cizí prsty. Ten kontakt s vlastní kůží mu toho moc nevysvětlil, neohrabaně se tedy natáhl dopředu a dlaní pokryl mužův obličej. Palec mu obalilo teplo, když ho nešikovně strčil mezi Damianovy rty. Vydal ze sebe jakýsi nechápavý zvuk.

„Damian,“ zhodnotil, než ruku zase stáhl. Pak se posadil. Zamručel. Bylo mu vedro. Proč mu bylo vedro? Spal v mikině. Proč spal v mikině? Nikdy nespal v mikině.

Pokusil se sundat si ji. Moc to nešlo, jelikož spolu s ní vzal i tričko, nakonec ale obojí skončilo pohozené kousek vedle něj a on tam seděl od pasu nahoru nahý, shrbený a mžourající. Pohled mu opět padl na Damiana.

„Co tu děláte?“

Chvíle ticha. Rozhlédl se. Nevypadalo to jako jeho pokoj.

„Eee?“

Pohled mu padl na hodiny. Bylo hříšně brzo.

„Ještě deset minut,“ zhodnotil, zatímco překvapeného Damiana v podstatě zalehl – vlastním polonahým tělem přišpendlil zpátky do postele. Zavřel oči. V pikosekundě opět klidně oddechoval.

Damian bezhlesně zaúpěl, když mu do jeho bolavých žeber narazilo horké tělo. Na to, jak Eduard působil křehce, byl sakra těžký. Chvíli rozdýchával bolest a snažil se vymanit zpod něj, ale docílil jen toho, že se svým přirozením třel o jeho stehno. Když si to uvědomil, bylo pozdě. Krev se nezadržitelně začala bouřit a stahovala se přesně tam, kam si Damian nepřál. Jediné plus bylo v tom, že okamžitě zapomněl na bolest hrudníku.

Začal sebou mrskat jak ryba na suchu a s bušícím srdcem málem utekl z pokoje přímo do koupelny pod studenou sprchu. Odmítal svou bílou rezervu rozcákat tak naplano dvakrát během deseti hodin. Věděl, že je to hloupost, a možná v tom opět hrála roli jeho výchova. Stejně jako v dalších desítkách věcí. Nebylo to tak, že by mu to jeho děd zakazoval, ale několikahodinová přednáška o sexu a zbytečnosti sebeukájení v něm evidentně zanechala stopu.

Uklidnil svou nadrženost, možná studenou sprchou, možná myšlenkou na děda. Každopádně o deset minut později vyšel z koupelny klidný a vyrovnaný. Opatrně vklouzl zpátky do pokoje, aby se oblékl. Na světlovlasého pokušitele se pro jistotu ani nepodíval.

§§§

Edu probral až šramot v kuchyni. Tedy, probral bylo silné slovo. Posloužilo to jako budík, který jej donutil vstát, s rukou ve vlasech, které se snažil odhrnout z očí, se došoural do koupelny a tam začal přemýšlet, proč nevidí ani svůj kartáček na zuby, ani cokoli jiného svého. Nakonec, když nastartoval svůj mozek natolik, aby ten orgán identifikoval kartáček jako takový, prostě vzal ten, který tam ležel, a pastu, která tam ležela, a poctivě si vyčistil zuby, zaujatý prapodivnou konzistencí i chutí té bílé hmoty.

Ještě chvíli pak chodil z pokoje do koupelny polonahý, jelikož žádná z věcí nebyla tam, kde měla být, než se probral natolik, aby si uvědomil, že tričko zahrabal do peřin, stejně jako mikinu, když vstával. Nasadil si brýle a přesunul se do vedlejší místnosti. Tam mohl spatřit svého nadřízeného. Vypadal, jako by se už chystal k odchodu.

Zrak mu sklouzl k hodinám.

„Panebože, je pozdě! Měl jste mě vzbudit,“ zanaříkal a spěšně se vydal do svého pokoje pro věci. Tam na něj začaly útočit poslední informace, které si jeho ranní já muselo osvojit – kým je a co se s ním dělo v minulých dnech.

Otřásl se. Za denního světla, notabene ráno ten pokoj působil o něco lépe, stejně by v něm ale rád trávil, co nejméně času jen bylo možné. Měl pocit, že na něj všechny ty stěny hledí jen a jen zřítit se, a šatník, do něhož pak hleděl a ze kterého více jak polovina byla od Juliána, příliš nepomáhal.

Julián, Julián, Julián. Měl pocit, že mu patřila snad každá třetí myšlenka jeho vědomého já, což v něm opět cosi sevřelo. Nesměl na to myslet. Alespoň ne přes den. Plakat může v noci. Mohl by z toho udělat rutinu.

Další zoufalství. Budou teď jeho dny probíhat takhle? Bude se cítit špinavý, pošpiněný a zrazený, bude mu do pláče, až dokud večer nevydrží a skutečně se nerozbrečí? A pak noc, sladké nevědomí. A další ráno, další zoufalství a další špína, kterou cítil, přestože se v koupelně poctivě drhnul předešlého dne hned dvakrát.

Rychle pokoj opustil, na sobě jednu z mála košil, které neměl od Juliána. Tuto mu dal kdysi Damian. Nesedla mu tak dobře, proto ji moc nenosil, účel ale splnila.

Černovlásek mu zatím připravil snídani, vděčně se k ní tedy posadil. Měl tendenci provádět všechny běžné úkony krapet zpomaleně, snažil se ale své tělo průběžně popohánět. Museli do práce. Chtěl. Nemohl tu zůstat sám. Všechno na něj padalo. A aby toho nebylo málo – jeho posedlost systémy byla ještě horší než obvykle. Po celou jízdu autem sebou šil, jelikož měl pocitově jednu nohu těžší než druhou. Až příliš pozdě si uvědomil, že jen levačkou došlápl na práh. Snažil se způsobit podobný pocit a tedy vyrovnat to nerovnoměrné zatížení přešlapováním na koberečku u sedadla spolujezdce, nenašel ale žádnou hranu tvarovanou přesně tak, jako byl i práh, a byl pak nucen druhou nohou toto přešlapování opět dorovnat, aby to nebylo jen horší. Co bylo pozitivní – cesta autem tak proběhla, aniž by měl moc možností utápět se ve splínech. A negativní – jeho celkové náladě to zas tak moc nepřidalo. Akorát si na konci nebyl jist, kterou nohu tedy zanedbal.

Damian si úlevně sedl do svého křesla a mazlil se s pocitem chvilkové samoty. Po cestě do kanceláře se zastavil v kuchyňce, aby si uvařil ještě jednu kávu, kterou nyní v tichosti upíjel a opět nechal mysl bloudit posledními událostmi.

Eduard v autě působil nadmíru nervózně a Damian nechápal proč. Měl za to, že ho vyhledává z důvodu, že mu Damianova blízkost pomáhá se vyrovnat s nepříjemným zážitkem, ale na cestě autem to vypadalo, že by nejraději vystoupil a šel pěšky. Damian to nemínil komentovat, byl zticha a stejně nemluvný byl i mladík.

§§§

Damianovo dopoledne probíhalo v hektickém tempu, ale všechny schůzky proběhly úspěšně. Těsně před obědem se probíral záplavou mailů, ve kterých nacházel převážně přání k narozeninám. Málem si nevšiml jednoho pocházejícího z Holandska. Zvedl telefon a naštěstí se spojil s inteligentní, anglicky mluvící asistentkou. Už před časem se domlouvali na soukromé schůzce, a v nejbližší době byl nejméně vytížený tento pátek.

„Pane Petiško,“ oslovil ho, když za ním Eda vklouzl, aby mu předal poznámky z porady. „Potřeboval bych, abyste odpověděl na maily, kterými mi lidé přejí k narozeninám, a také přesunul případné schůzky z pátku tohoto týdne na jiný termín. Myslím, že tam je jen jedna, tak by to neměl být problém. Odlétám na pracovní cestu, vrátím se pravděpodobně v sobotu nebo v neděli.“

Eda mu mezitím stihl začít urovnávat dokumenty na stole do úhlednějších, až puntičkářsky spořádaných komínků. Potlačil tendenci zadívat se na něj krapet zoufale. Jeho přítomnost mu dodávala jistotu, nechtěl tu být sám. Nechtěl být v tom velkém domě sám. Musel by se přestěhovat k Viliamovi, což by nebylo tak špatné – nebylo by to vůbec špatné, měl Viliama tolik rád – jenže teď, v tenhle moment Viliama rozhodně nepotřeboval tolik jako svého nadřízeného. To nemohl říct nahlas. Nemohl, nesměl. Damian měl svůj život a své povinnosti, dost na tom, že Edu nechal spát ve své posteli. Opět.

„Jistě, zařídím. Máte tam paní Karáskovou na deset třicet.“ Ano, pamatoval si to. Stejně tak si pamatoval všechny jeho další schůzky na půl měsíce dopředu. Od rána dělal každý úkon svědomitěji než kdy dřív, podvědomě se snažil zahrabat do práce a ono to skutečně trochu pomáhalo. Začínal chápat, proč jeho nadřízený tráví prací veškerý svůj volný čas. Dovolovalo to člověku nemyslet. Bylo to smutné.

Nehledě na to, on stejně myslel. Až moc.

„Stejně s vámi chtěla mluvit spíš dřív než později. Takže zítra? Máte volno mezi jedenáctou a dvanáctou, pak byste měl vyrazit na pracovní oběd s panem Jedličkou, ale tohle na víc jak hodinu rozhodně nebude, alespoň podle toho, co říkala.“

Nadzvedl jeho hrníček s kávou, aby setřel těch pár kapek, která z něj stihly stéct a vytvořit pod ním hnědý kruh.

„Kam jedete? Budete potřebovat pomoc ještě s něčím?“

„S největší pravděpodobností budu potřebovat nějaké překlady smluv z holandštiny. Paní Goldbergová mi je přislíbila poslat ještě dnes a ujistil jsem ji, že pro nás není problém si je přeložit. Bude to jen pro mou potřebu, takže byste nemusel vytvořit oficiální dokument, ale potřebuji přesné znění, aby nevznikly nějaké nejasnosti. V pátek mám v Amsterdamu schůzku s Bauerem a ty smlouvy budu potřebovat, abychom případně probrali poslední nejasnosti a mohli je podepsat. Vy byste koneckonců mohl letět se mnou, překladatel by se mi hodil, ačkoli na schůzkách bude samozřejmě i jeho asistentka. Popřemýšlejte o tom. Ovšem pokud byste se na to necítil, nebo byste raději zůstal v Praze, vaše účast není nutná. Všechna tahle jednání jsou otrava a já vás nechci moc zatěžovat. Potřebujete se dát pořádně dohromady, takže to nechám na vás, jak se rozhodnete. Dejte mi ale do zítřka vědět, abych mohl zabookovat letenky a zajistit ubytování.“

Teprve po těchto větách byl Eda donucen přestat přerovnávat už tak uklizenou kancelář. Mohl jet domů. To zkrátka muselo přinášet alespoň slabý závan pocitů, které tam kdysi cítil. Nebude plakat? Kdyby se tam podíval. Nebude plakat ze všech těch ideálů, které tam měl a pak ztratil, stejně jako plakal včera nad svojí oblíbenou mikinou? Možná, ale cosi na tom nápadu bylo nabíjející. Nadějné. Únik z reality, ač jen na pár dní.

„Nechtěl byste tu cestu trochu protáhnout?“ zkusil opatrně. Ona nejistota ovšem neplynula z reakce jeho nadřízeného. Byl opatrný, protože se bál, jak odpoví jeho vlastní hlava. Tak trochu očekával, že těch slov začne litovat hned po jejich vyslovení. Jenže to se nestalo. Slabý závan naděje přetrvával.

„Nebude vás to stát o nic víc, než byste dal za ty dva tři dny,“ sliboval zamyšleně. Skutečně nebude? Kdyžtak by to doplatil. Nechtěl z něj tahat peníze na dovolenou pro sebe sama, chtěl mu ukázat svůj rodný kraj. V tom byl rozdíl. „O nezbytnosti kolem bych se postaral. Mám pár známých, s trochou štěstí bychom mohli bydlet blízko centra, a přitom za to nedat majlant. Myslím, že by se vám ta země líbila. Holanďané jsou poměrně pracovití, pečliví, Amsterdam je historický, trochu jako z pohádky. Když jsme se s matkou natrvalo přestěhovali sem do Prahy, první měsíce mi strašně chyběl…“

Damianovi se po těch slovech nepatrně rozšířily zornice pochopením. Tak proto ten kluk mluvil tak bravurně jazykem, který se téměř nikdo neobtěžoval učit. On tam žil…

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že ho vyzpovídá, nakonec ji odsunul. Na tohle bude ještě času dost, přestože ho opět udivilo, jak moc se cítí nepohodlně, když mu chybí informace. A když to byly informace, které se týkaly jeho Oříška, ten pocit byl ještě palčivější.

Přesunul své myšlenky k jeho první žádosti. Nechtělo se mu zůstávat někde v cizí zemi déle, než bylo nezbytně nutné, a hlavou mu vířily povinnosti, které měl naplánované na příští týden. Nebyl si jistý, jeho diář v hlavě nosil Eda, ale zcela jistě věděl, že týdnu poté rozhodně nemůže říkat volnější. Jenže ten kluk tam žil, nejspíš se tam i narodil... Zarazil se. Měl toto napsáno v životopise? Uvědomil si skutečnost, že tam snad neměl jedinou zmínku o tom, že žil nebo se narodil v zahraničí. Jak je možné, že si toho nevšiml? Zamračil se a vrátil se k přemýšlení o následné cestě do země tulipánů. Eda se vrátí domů a zrovna teď by pro jeho psychiku bylo takové zpestření nejspíš to nejlepší, co by mu mohl poskytnout. Opravdu by mu bylo proti srsti si vzít pár dní volno? Nepotřeboval by ho náhodou taky? Kdy naposledy opravdu vypnul? Nejspíš kdysi na podzim, když doprovázel Magdalenu na cestách po Japonsku.

„Na jak dlouho byste to viděl? Myslím, že do úterý, možná do středy bych se nejspíš mohl uvolnit, ale nemám tušení, co mě ty dny čeká. Jsem si akorát jistý, že ve čtvrtek musím být u soudu. Pakliže dokážete všechny moje povinnosti přesunout, pak by to snad bylo možné,“ uvažoval opatrně a přemýšlivě si mnul jednou rukou bradu. Druhou pak otevíral diář, který měl sdílený s Edou. Sám do něj nahlížel zřídka a téměř nikdy do něj nic nezapisoval, protože Eda, na rozdíl od něj, byl v tomto opravdu pečlivý a vždy mu všechno připomínal dopředu. Došel k závěru, že by bylo možné si ty dny vyčistit. A také usoudil, že by se i Magdalena někdy mohla aktivněji zapojit do vedení firmy. V poslední době už do práce chodila jen na inspekci, což znamenalo popíjení kafíčka a dlouhé přátelské vykecávání s jeho zaměstnanci. Omyl – s jejími zaměstnanci, ta firma nebyla jeho.

„Na kolik dní bych to viděl já je zavádějící, Holandsko by si vyžadovalo klidně měsíce. Ale do středy to nejpodstatnější stihneme. Provedl bych vás, máte asi rád historii, podle toho, co čtete – něco bych vám o ní pověděl. Co se vašeho kalendáře týče, o to se nemusíte starat. Co se pamatuji, velká část vašeho programu jsou interní záležitosti. Přesuneme je, nejde o nic neodkladného. Mimo firmu tam pak máte hlavně bezvýznamné klienty – chci říct, nejsou bezvýznamní, ale oni potřebují vás, ne naopak. Až na pana Komárka, jenže ten nám beztak navrhoval více termínů a s tímto souhlasil ne úplně ochotně, odložení by naopak mohlo působit jako ústupek v jeho prospěch. Jestli mi to dovolíte, mohl bych vám přeorganizovat kalendář i v těch dalších týdnech, abyste toho po příjezdu neměl moc. Není to problém, nic z toho.“

„Dobře, věřím vám. V organizaci schůzek i mého času jste ještě lepší, než byl váš předchůdce. Nechám to tedy na vás. Možná jen drobnosti, které zůstanou na bedrech paní Krausové, s ní vyřídím sám,“ ujistil ho Damian a opět stočil zrak k diáři.

Eda zamyšleně přikývl, snaže se představit si, co bude asi muset udělat. Celý ten nápad se mu ale líbil. Jel by i na tři dny, když nad tím tak přemýšlel. Navíc to pro něj znamenalo spoustu povinností na dobu do odjezdu. Věnovat se organizaci, zařizování, později balení… Opravdu nutně se potřeboval zaměstnat. Tohle by mohlo vyjít.

„Zařídím to, nebudete s tím mít žádné komplikace. Jestli máte nějaké speciální požadavky, můžete říct, ale docela se vyznám. Minimálně si pamatuji, kde nejvíc smrdí tráva.“

A taky kde prodávají nejlepší knížky. Ach, ty vzpomínky…

Damian se uchechtl. Že by přece jen to mládě nebylo tak nevinné, jak se prezentovalo?

„Pokud to ubytování zařídíte, budu rád, aspoň se nebudu muset courat po Booking. A když už v tom budete, můžete zařídit i letenky. Ve čtvrtek bychom letěli, pátek bych předpokládal, že bude téměř celý zabitý podpisy smluv, a pak máme volno. Zpáteční letenku zajistěte na středu nejlépe dopoledne, ať mám ještě čas se stavit do kanceláře a připravit se na čtvrteční stání. Teď v týdnu už toho moc nestihnu, pokud si nechci ukrajovat spánek. Zaplaťte to všechno dopředu z firemního účtu. A Edo, budu požadovat nadstandardní průvodcovské služby, tak nám ten program pořádně připravte,“ pousmál se na něj a mrkl jedním okem.

I Eda se na něj nepatrně pousmál. Nebylo to úplně to, co by udělal běžně, běžně by se zubil od ucha k uchu. Asi od sebe ale nemohl chtít úplné zázraky. Už snaha se počítala.

Další hodiny pak strávil zahlcený tou osvobozující nutností neustále něco dělat. Přeložil pro svého šéfa onu smlouvu, se kterou pak chtěl pracovat, obvolával postupně všechny klienty i firemní partnery, které potřeboval přesunout, a v mezičase brouzdal po internetu a hledal kontakty na lidi, se kterými už nemluvil dobrých pět let. Jeho rodina mívala mnoho známých. Otec se i v exilu bál prezentovat svým skutečným jménem, jelikož ho sžírala paranoia, a většinu zakázek tak dělal natajno. Právě tak utvořil síť lidí, kteří byli ochotni pro jeho rodinu udělat mnohé.

Otec. Jestliže jede do Holandska, jede i za otcem, uvědomil si. Nebyl si jist, jak se kolem toho má cítit. Nebylo mu vyloženě smutno, nevnímal ani nutnost nějak více se tím zaobírat. Ten muž s nimi prostě a jednoduše žil, nic víc. Sdílel jejich prostor, čas od času rozhodl, že se rodina bude stěhovat, a zařídil jim přemístění. Ale to bylo celé. Netušil, kde strávil poslední roky po jejich odletu ze země. Když se s matkou rozvedli, ona trvala na tom, že se vila prodá. Získala tak peníze na vlastní dům v Praze. Pamatoval si mlhavě, kde otce uložili k poslednímu odpočinku, to ano. Mohl by ho navštívit, jestli zbyde čas. Možná. Svým způsobem mu toho muže vždy bylo líto.

Nicméně, známé míval, a někteří z nich, shodou okolností, byli také majitelé turistům pronajímaných nemovitostí. Václav Petiška jim pomáhal se smluvní stránkou zařizování tohoto podnikání.

Prohlédl si na stránkách, co bylo v nabídce. Měl před sebou příjemně působící místnůstky v hotelech, u nichž věděl, že s trochou štěstí sníží jejich cenu na třetinu, nemohl se ale rozhodnout. Všechno to byly obyčejné hotelové pokoje, krásné, to ano, ale taky takové, jaké si muž jako Damian mohl koupit kdekoli. Eda nechtěl luxus, Eda chtěl ukázat město. Nechat svého nadřízeného skutečně cítit tu historickou atmosféru, ten klid, radost, jako by to všechno bylo vytržené ze stran nějakého románu. Chtěl mu dopřát pocit, který vnímal, kdykoli stál na mostě nad řekou, vedle sebe kolo, na kterém tehdy jezdil stejně jako všichni obyvatelé Amsterdamu v podstatě kamkoli se hnul, a sledoval pomalu plynoucí vodu a domy v ní se odrážející. Kolem voněly sýry a ano, i ta tráva, nad městem se vznášely mraky…

Kdyby si Damian vzal tu šálu, v níž působil trochu jako básník, byl by nad tou vodou naprosto dokonalý. Nicméně to neřešilo Edův problém. Pořád nebyl spokojený, s žádnou tou nabídkou. K čemu bylo, že mohli mít k dispozici krytý bazén? Chtěli cestovat, koupat se mohli i doma…

A pak to konečně viděl. Oči se mu rozšířily. Mohli by bydlet na vodě? Klikl na tu kolonku spíš tak nějak ze setrvačnosti, než že by jej skutečně zajímala, nyní se ale zamyslel. Bydlet na řece, přímo uprostřed všech těch malebných domečků? Nikdo nebyl tolik v centru, tolik uprostřed atmosféry jako lidé na lodích. Houseboat, který našel, navíc vypadal útulně, což bylo slovo, které Amsterdam vystihovalo naprosto dokonale.

Zadíval se na bližší informace. Měli by loď pro sebe. Mohli by v ní dokonce i vařit, kdyby se jim nechtělo do nějaké blízké restaurace. Pravda, k dispozici byla jen manželská postel, copak na tom ale záleželo? Už na sebe byli docela zvyklí. A za tu atmosféru to rozhodně stálo.

Ještě toho dne majitelce zavolal. Jeho příjmení působilo jako diamanty posázená vstupenka do nějaké VIP zóny, dáma byla podstatně přívětivější. Hned zkraje se optala, jak se daří Edově matce a jestli by nebyl ochoten přijet i s tou, že by ji velmi ráda viděla, nadšeně ale souhlasila dokonce i bez matky – za předpokladu, že až ji Eda uvidí, bude ji od ní pozdravovat a vyřídí jí, že splnit jejímu synovi podobné přání je pro ni vždy maličkost a ráda mu vypomůže za všech okolností. Byla to hodná žena. I tu cenu pro něj ochotně upravila. Nemohl si stěžovat.

Ke konci dne také volal s Viliamem. Muž byl opět, jak jinak, ponořený do malování, chtěl ale zjistit, jak na tom Eda je, a mimo jiné si taky ověřit, že ho bratr příliš netýrá. Myslel to z legrace, ačkoli to odmítal přiznat. Zkrátka ho chtěl trochu pobavit.

Nápad s Holandskem se mu zamlouval. Chvíli si, pravda, stěžoval, že na něj se zase nedostane, pak ale usoudil, že má stejně spoustu práce. Nadhodil, že by v mezičase mohl zkusit zařídit to akvárium, aby se Damian vrátil do méně nudné kanceláře. A když už bude v tom, rovnou se nabídl, že by rybu mohl krmit, aby chuděra neumřela hlady. A taky aby se Damian neměl na co vymlouvat, dodal vzápětí.

§§§

To pondělí bylo prvním dnem za celou dobu, co Eda ve firmě pracoval, kdy neskončil dříve než Damian. Když mu muž přišel oznámit, že jede domů a že jej sveze, stále ještě byl zahrabaný v papírech. Všechno to uteklo až příliš rychle, byl ale psychicky úplně vyšťavený a díky tomu veskrze spokojený. Dokonce, když jeli domů, zapomněl po cestě kontrolovat, jestli oběma nohama šlápl na stejný počet schodů.

Bohužel pro blonďáčka, pokud měl dojem, že tato zázračná spokojenost už vydrží až do dalšího dne, čekalo jej zklamání. Ještě lépe pochopil, proč Damian tak často pracoval až do poslední minuty před usnutím.

Zdálo se mu to, nebo se jeho nálada tak rapidně zhoršila přesně v momentě, kdy vstoupil do domu? Jako by už na prahu tušil, že bude muset jít do patra a v patře do pokoje, tam že se bude muset posadit, a jakmile se posadí, začne vzpomínat. A jeho hlava tedy začala vzpomínat rovnou, Juliánovo jméno, tisíckrát vyskloňované, mu ještě jednou zaznělo kdesi v uších a on pochopil, že ani toho dne mu nebude dovoleno v poklidu číst.

Neměl hlad, tentokrát jej však Damian donutil nacpat do sebe alespoň část své večeře. Nahoře se pak vysprchoval a ještě chvíli se věnoval naprosto zbytečnému úklidu už tak uklizeného pokoje. Neplakal, přestože i tentokrát měl na srdci cosi těžkého, co jej k tomu nutilo. Nesnášel tu depresi, která na něj padala, nesnášel to cosi, co mu zabraňovalo chovat se jako dřív. Jenže všechno bylo moc čerstvé, až moc na to myslel a až moc to všechno stále cítil.

Vložil si hlavu do dlaní. Přál by si to všechno zapomenout. Přál by si nikdy Juliánovi nekývnout na první schůzku. Přece by toho nechtěl tolik…

Věděl, že tu noc už jej Damian ve své posteli pravděpodobně nenechá. Nedovedl si ale odpustit i tentokrát za ním sejít, v ruce olejíček, jelikož se mu na předloktích už zase tvořila ta mizerná vyrážka. Potřeboval s ním strávit alespoň pár minut, slyšet jeho hlas. Ne při čtení. Nedovedl by se soustředit na příběh. Chtěl ho slyšet, jak mluví o něčem obyčejnějším. A Damian mu to splnil. Byl mu za to vděčný. Dali si společně zmrzlinu, probrali, co už Eda zařídil – řekl mu, že bydlení už má, že ještě shání letenky a že jim Viliam přislíbil zařízení akvária i krmení nového přírůstku Krausovské familie.

Odešel mu do postele až v pozdních nočních hodinách. Eda sám si ustlal na pohovce. Nebyla pohodlná, skutečně jim oběma ničila záda. Jenže do pokoje se vrátit nemohl. Nechtěl. Takto byl blíž svému nadřízenému. To bylo fajn vysvětlení.

Usnul asi po půl hodině, ležící na zádech a s hlavou zaklíněnou mezi područkou a opěrkou. Jednu nohu měl nahoře na opěrce a druhou prapodivně složenou tak, že část z ní naopak přepadávala dolů. Na hruď si jednou rukou tiskl polštář, který objímal jako milence. Druhou měl položenou vedle hlavy, dlaní nahoru. Spával přesně jako to dítě, které po noci s Juliánem postupně začínal oplakávat. Bohužel pro něj to jeho situaci nijak nepomáhalo.

§§§

Ráno Damiana čekalo v hale překvapení. Tiše se přesunul k sedačce a pozoroval spícího blonďáka.

Nevinný – blesklo mu hlavou – tak příšerně nevinný, že v tomto světě snad ani nemůže přežít. Ta odpornost, kterou si zažil ve svém pokoji, ho vyhnala sem…

Svatá nebesa, jak ho ta jeho neposkvrněnost vzrušovala.

Přemýšlel nad ním i v práci u snídaně, ale východisko neviděl. Nejspíš pomůže jen čas, a Damianovo vlídné chování by mu taky nemuselo uškodit. Třeba v něm konečně uvidí toho spasitele, který by mu mohl jeho zjizvené srdíčko trochu zahojit.

Chvíli nečinně zíral z okna a přemýšlel, že určitě na něco, co měl dnes vyřídit, zapomněl. Nebylo by od věci se čas od času podívat do diáře. V té chvíli vtrhl do dveří Eda, samozřejmě bez klepání.

„Um, promiňte,“ odtušil, když si všiml, že se listy květiny stojící nedaleko dveří stále ještě třepotají v důsledku toho, jak prudce ty dveře otevřel. Neměl by sem tak vpadat, věděl to. Jenže byl nervózní, trochu, a to se na něm podepisovalo. Po příchodu do práce opět začal plánovat jejich pracovní dovolenou, ponořil se do toho. Málem by zapomněl.

„Včera jste mě žádal, abych vám připomněl dojet na ten úřad. Ještě je čas, ale měl byste asi pomalu dokončovat, co máte rozdělané, abyste pak stíhal.“ Zatímco mluvil, oči mu sklouzly k oknu, za kterým nebe zrovna rozsvítil blesk. Oblaka byla jako protržená už od božího rána. Ne že by se kvůli tomu cítil nějak hůř. Amsterdam samotný nebyl zrovna městem slunce, byl zvyklý na podobné počasí. Ale že by mu přidávalo, to se také říct nedalo.

„Jistě,“ hlesl Damian, když mu tímto odpověděl, nad čím posledních pět minut přemýšlel. Podíval se na náramkové hodinky a mírně vnitřně zpanikařil. Přijde pozdě. Jeho totálně vyšťavená Tesla se dole v podzemním parkovišti nabíjela sotva půl hodiny, nemůže si dovolit s ní vjet do provozu, přestože úřad nebyl tak daleko. Litoval, že ji nenapojil na Supercharger, v rámci zachování dlouhodobé účinnosti se tomu co nejvíc vyhýbal. Jenže to netušil, že ji dnes bude potřebovat dřív než odpoledne na cestu domů. Bylo skoro devět, v této chvíli budou ulice plné. Zabrousil očima k oknu. Venku lilo jako z konve – pochopitelně. Nikdy nemůže být slušné počasí, když potřebuje někam dojít pěšky.

„Pane Petiško, asi mám problém. Vzhledem k tomu, že jezdíte tramvají pravidelně, budete nejspíš vědět lépe než já, která jede k úřadu. Budu tam muset jet MHD, protože rozhodně nejsem takový romantik, abych se procházel v dešti. Auto je, jak víte, v nabíjecí stanici a já musím být za tři čtvrtě hodiny na sociálce. Vyhledáte mi prosím, kterou bych měl jet?“ zeptal se s nadějí ve tváři, že ho jeho asistent navede. On tam byl koneckonců jako doma, mnohokrát ho tam už posílal a jistě tam ne vždy šel pěšky.

Mohl by si vzít taxík…

Ano, to nebyl úplně nejhorší nápad. Neměl hrůzu z jízd v tramvaji, ale pokud v tom člověk není úplně zběhlý…

Než ale stihl svůj dotaz vzít zpátky, že se raději zařídí jinak, uviděl, jak se bleďounká tvář rozzářila.

„Jistěže! Vlastně, pokud byste chtěl, mohl bych jet s vámi. Helen mi už ráno říkala, abych se tam stavil, kdybych měl cestu kolem. Zajdu za ní, vyzvednu si ty dokumenty, které potřebuje podepsat,“ nadhodil. Původně se mu příliš nechtělo, minimálně ne dokud pršelo. Nerad by tu ženu odmítl, za deště ovšem jezdil jen v případě největší nutnosti. Jenže pokud pojede s Damianem, bude mít čistou hlavu – alespoň nějak.

Než se nadál, stál po boku svého nadřízeného před dveřmi firmy. Na povrch černého deštníku, který muž vytáhl a oba je jím zastřešil, dopadávaly veliké těžké kapky. To hučení Edu uklidňovalo.

„Neměl bych deštník držet já?“ zeptal se, když udělali první tři kroky, a jemně jej svému nadřízenému sebral. „Měl by to dělat ten vyšší, pokud mám správné informace. Je to praktičtější. Ale nebojte, nejste zas o tolik nižší, takže vám na hlavu pršet nebude,“ sdělil mu. Nestihl zaregistrovat, jakým pohledem jej jeho společník počastoval. Soustředil se na zem. Tedy, lépe řečeno na vzor, který chodník zdobil a který Edu v tu chvíli krapet vytáčel. Šlapat jen na ty tmavé části a zároveň udržovat deštník nad hlavou jeho nadřízeného bylo poněkud obtížné, šel navíc tak trochu jako idiot. Dvakrát své kroky úplně nevychytal a trochu svého šéfa osprchoval.

Možná to nebyl nejlepší nápad, už ale bylo pozdě. Zastávka byla před nimi. A přijížděla na ni tramvaj.

Zadíval se dovnitř. Plná. Jak taky jinak. Lilo jako z konve.

Dokud byl ještě na střední, jeho profesoři stihli vypozorovat, že pokud venku prší, Eda přijde pozdě. Někteří z nich si z toho dělali legraci. Nebyla to žádná shoda náhod. Možná, pravda, si tehdy jejich narážky nezasloužil. Sám neměl úplně příjemné ráno, na zastávce byl včas a pak tam mrznul klidně i půl hodiny, to už ale nikdo nevěděl.

Ani nemukl, když jim tramvaj ujela před nosem. Mají ještě čas, tři čtvrtě hodiny byla dlouhá doba. Další snad bude lepší…

Damian se s lítostí díval na odjíždějící tramvaj, ale usoudil, že Eda ví, do které nastoupit. Alespoň v to doufal. Měl dojem, že jeho asistent nebyl ve své kůži – tedy, on v ní nebyl od té nešťastné noci, ale v tento moment měl dojem, že si Eda v kanceláři něčeho přihnul. Alkoholismus se rozhodně nemůže projevit tak brzy po první opici! A zcela očividně měl jeho asistent k alkoholu odpor. Nevěřil ani tomu, že by bral nějaké drogy. Alespoň ne takové, jaké znal on.

Sebral mu deštník z rukou, protože mu nevěřil, že zase neskončí pod kapkami, které se z deštníku řinuly po stranách. Vzal jej za rámě a táhl blíž k ceduli jízdního řádu. Nebylo to tolik složité. Bylo tam napsáno jen jedno číslo a časy v tuto dobu ukazovaly příjezd každé z nich po pěti minutách. Chvilku na to nevěřícně zíral a pak se na něj otočil: „Odtud jede jen jedna tramvaj, proč jsme nenastoupili do té předchozí? Vám se líbí tu stát v dešti?“

Sotva to dořekl, ze zatáčky už k nim mířila další.

Eda přimhouřil oči, nemusel se ale příliš snažit, aby si všiml, že tento vůz byl snad ještě přeplněnější než ten předchozí. Nejenže všechna sedadla byla obsazená, lidé se tam tlačili až ke dveřím takovým způsobem, že mnozí z nich se pravděpodobně neměli čeho držet a pouze se opírali o okolní těla.

Panebože. Rozbušilo se mu srdce. Měli nastoupit do té předchozí…

Tramvaj zastavovala a černovlásek se k ní chystal rozejít. Chytil se jej za nadloktí a stiskl jej, možná až příliš silně, aby na sebe upoutal pozornost. Nepatrně zbledl.

„Nemohli bychom ještě počkat?“

„Do háje, Petiško!“ vyjel na něj Damian. Trochu mu už ujížděly nervy, neměl moc času, potřeboval být na úřadě včas. Jednalo se o děti a nedochvilnost nebyla zrovna vlastnost, která by byla oceňována. Kromě toho zoufale nerad někam chodil pozdě. Taky měl na sobě jen lehký kabát, nepočítal s tím, že se dnes bude courat po venku. Ten byl nyní vlivem Edova klopýtání s deštníkem trochu zvlhlý. „Můžete mi vysvětlit, proč bychom do té tramvaje nemohli nastoupit?“ Stáhl deštník, pevně chytil Edu za paži a vtáhl jej do přeplněné tramvaje. Nebylo to komfortní, byla opravdu plná, ale bylo v ní teplo a nepršelo tam. Posunul se ještě kousek dál a přidržoval Edu u sebe. Deštník pak od sebe odsouval, aby nebyl ještě víc mokrý, než už stihl Eduardovým přičiněním být.

Asi za minutu pochopil, proč nikdy nechtěl jezdit tramvají. Bylo to na zabití, a pokud nechtěl skončit na zemi, musel Edu pustit a sám se chytit madla, které měl nad hlavou. Příšerné.

Eda se před rozjezdem tramvaje stihl spěšně rozhlédnout. Srdce mu tlouklo až někde v krku, vidění se mu trochu zamlžilo, když jej obalila masa těl. Podařilo se mu omezit se pouze na zrychlené dýchání a úpěnlivé přemítání nad tím, že ta cesta brzy skončí, že Damian je s ním a že hele, zatím to zvládal, třeba se všechno zlepšilo, třeba to bude v pohodě, šlo to skvěle, úžasně, perfektně. Ano, mluvil sám k sobě. Nebyla to jeho nejdivnější schopnost.

Kdy se do přeplněné tramvaje dostal naposledy? Hádal, že koncem základky. Jel tehdy na přijímačky, věděl, že musí stíhat, jinak bude mít doma příšerný průšvih. Tehdy také pršelo. Málem se tam složil. Vlastně to nebylo málem. Omdlel, jakási dáma jej ale probrala, lidé mu uvolnili sedačku a mnozí z nich z tramvaje na další zastávce vystoupili, možná protože se ho děsili. Ač by jim to nepřál, tehdy to pro něj nebylo úplně na škodu.

Nicméně ať už se tehdy dělo cokoli, bylo to irelevantní. Teď bylo teď. Jeho strach nebyl úplně strach ve smyslu, že by se klepal. Spíš šlo o nutkavý pocit, že něco bylo špatně. Něco v celé té situaci se prostě dít nemělo, a to něco bylo horší a horší, jako by měla přijít nějaká katastrofa. Svírala jej úzkost, tělo začal zaplavovat adrenalin. Damian se zastavil a Eda se postavil co nejblíže k jeho tělu ve snaze nedotýkat se žádného z těch lidí kolem. Dokud měla tramvaj otevřené dveře, očima skenoval ten průlez. Třeba to nebude tak zlé, opakoval si v hlavě, přestože už v tu chvíli to rozhodně nebyl žádný zázrak. Nebude to tak zlé. Už tu stál. To vydrží. Nádech, výdech, nádech, výdech. To vydrží. Zůstane stát tak, jak teď stojí, všechno bude v pořádku. Za chvíli vystupují. Hlavně nepřestávat dýchat.

Jenže pak se tramvaj rozjela. Jeho nadřízený jej v té sekundě pustil, aby se sám mohl chytit, a Eda klopýtl, u čehož zády spadl na další lidi. Nedopadl na zem, bylo jich tam tolik, že jej hradba těl udržela, všechen ten adrenalin jako by v něm ale vybuchl. Trhl sebou, ti lidé udělali totéž a tím se o něj znovu nešikovně otřeli, on sebou začal mrskat a oni taktéž. Obklopili jej, černovlásek se mu ztratil. Panika. Zhoupl se mu žaludek. Lidé začali nadávat a ustupovat od něj. V tu chvíli muže znovu zahlédl. Dvěma kroky byl u něj a než stačil přemýšlet nad následky, chytil se jej tak trochu jako živého štítu.

„Bude to dobrý, bude to dobrý, bude to dobrý.“ Neuvědomil si, do té doby, že si ta slova sám pro sebe opakuje jako mantru.

„Co bude dobré? Mluvte se mnou!“ šeptal mu do ucha Damian a pevně jej držel jednou rukou. Druhou se přidržoval, aby se oba nezřítili mezi lidi. Ti se na ně zvědavě i pohrdavě otáčeli, někteří nadávali, ale Damian na to nedbal. Potřeboval vědět, co se k čertu s jeho asistentem děje. Tramvaj zastavila, ale ještě to nebyla jejich zastávka. Přesto měl Damian pocit, že by bylo nejlepší opustit ten stísněný prostor, než se mu mladík v náručí úplně zhroutí. Ten neodpovídal a jen si dál mumlal pro sebe a zrychleně dýchal.

„Všechno je v pořádku! Buďte v klidu, držím vás,“ mluvil na něj, ale nezdálo se, že by ho slyšel. Jen se třásl a se stále vzrůstající panikou se na něj tiskl, až měl Damian dojem, že bude mít jistě na bocích modřiny. Neřešil to. Potřeboval ho uklidnit, a to se nejspíš stane až ve chvíli, kdy Eda vystoupí a bude se moct nadechnout čerstvého vzduchu. Ten uvnitř přeplněné tramvaje zoufale chyběl.

„Dýchejte! Další vystupujeme,“ ujišťoval ho poté, co zjistil na obrazovce, která je příští zastávka. Netrvalo dlouho a tramvaj konečně zastavila. Spolu s mnoha lidmi mohli vyklouznout i oni. Stále vytrvale pršelo. Postavil se s ním tedy pod stříšku, ale pořád ho pevně svíral, protože neměl ponětí, jestli se Eda udrží na nohou. Cítil ale, že se jeho srdce uklidňuje a dýchání se stává přirozenější.

„Eduarde, co se vám tam uvnitř stalo? Měl jsem dojem, že jste zvyklý jezdit tramvají a nedělá vám to problém. Vždyť jezdí pomalu…,“ konstatoval a kousek se od něj odtáhl, aby se mu podíval do očí.

Eda sám udělal krok dozadu a sesunul se na lavičku, která pod stříškou byla. Zimní vzduch za deště byl příjemný, trochu jej probíral. Zaklonil hlavu, oči zavřené. Dlaně měl zvolna položené na hrudi, kde mu kdesi pod kabátem stále ještě bušilo srdce.

„Už dobrý,“ odvětil tiše, když se probral natolik, aby se svým šéfem mluvil. Otevřel oči a zadíval se do těch jeho, tmavých, které Edu bedlivě pozorovaly. „Je to složitější. Zrovna tohle jste nemusel vědět.“ Omluvně se pousmál. „Když vám řeknu, že o nic nejde, asi vás od té otázky neodradím, že?“

Zkusit to musel. Úspěch to ovšem nemělo, vysloužil si ostrý pohled, který jasně dokazoval, že tím Eda celou scénu neuzavře, ani kdyby v to hodně doufal.

Konečně vstal, pomalu se rozcházeje k budově. Díky bohu tady byl chodník jednolitý.

„Když jsem byl dítě, stávalo se mi… hrál jste někdy takovou tu hru, kde můžete šlapat jen na určitou barvu, jinak jakoby umřete? Děti tohle dělají. Představte si, že ji sám se sebou hrajete celý život. Nemáte vyloženě pocit, že umřete, to ne. Teda, já ne. Díky bohu. Jen je z toho takový zvláštní pocit. V dětství jsem to řešil docela hodně, za ty roky se toho hodně změnilo.

Souvisí to trochu s pořádkem, a taky docela dost s přelidněnými prostory. Ale to je asi jedno. Až se dám do pořádku, zase na to na všechno zapomenu. Jen je to teď všechno takové složitější. Neustále na něco vzpomínám, což moc nepomáhá, ale bojím se, že kdybych nevzpomínal na tohle, vzpomínám na… jiné věci. Vy víte. A to nechci. Skládat si pyžamo na čtyřikrát je pořád o něco lepší varianta. Trochu to zaměstná hlavu, což asi potřebuju,“ podotkl se smutným poloúsměvem. Chytil se svého nadřízeného za rámě, aby zpod deštníku nevyklouzl a samotnému mu nenapršelo do vlasů. Měl by je pak všude. Zadíval se na něj s kapkou nostalgie.

„Říkal jsem vám někdy, že jsem na svoji maturitu jel dvě a čtvrt hodiny?“ Jeho poloúsměv se rozšířil, ačkoli si ponechával ten smutný nádech. Prázdně se zadíval před sebe. „Tehdy taky pršelo. Většinou chodím pěšky i v dešti, všechny spoje bývají plné. Tehdy jsem nemohl, naše třídní, češtinářka, mi už dopředu řekla, že pokud přijdu celý mokrý, vyhodí mě. Nechtěla, abych jí dělal ostudu. Jel jsem tam tedy hodně s předstihem, věděl jsem, že budu pravděpodobně dost čekat. Dojel jsem jen tak tak. Stejně jsem jí tu ostudu nejspíš udělal, měl jsem na sobě sako ještě po otci. On byl podstatně vyšší než já, musel jsem si na něm ohrnout rukávy. Asi to působilo urážlivě…“

Damian celou dobu mlčel a poslouchal. I poté, co mladík zmlkl, nic neříkal. Potřeboval zpracovat jeho slova. Když před budovou stáhl deštník, jen chápavě pokýval hlavou, aby Eda věděl, že ho poslouchal, a jen prohodil: „Až budete hotový, počkejte na mě tady u vchodu. Zpátky pojedeme taxíkem.“

§§§

Ve čtvrtek dovezl Damian do své kanceláře betabojovníka Viliama a zavolal jmenovci, že by se mohl zastavit, aby se domluvili.

„Myslíš, že bych tě mohl okrást o pár minut třeba v neděli, že bys sjel i ke mně domů a zkontroloval to tam? O hada se starat nemusíš, jen nakrm myši, ať chuděry nechcípnou dřív, než se naplní jejich osud. Pokud by se ti chtělo každý den, bylo by to dokonalé, protože jsem ještě nikoho nesehnal, kdo by mi nakrmil psy,“ úkoloval jej Damian. Nevěřil sice moc Viliamovým schopnostem, ale pro jednou by to nemuselo dopadnout zle. „Budu ti důvěřovat, že mi nezničíš dům ani kancelář a pohlídáš toho kluka, který bude to akvárko dělat.“

Než se stihl Viliam ohradit, že je na něj spoleh, do kanceláře vstoupil Eda a oči se mu rozzářily, když uviděl oba bratry spokojeně sedící v křesílkách a popíjející kávu.

Krátce se přivítal s oběma Viliamy, přičemž ten lidský ho vřele objal a nechal se rozcuchat, u čehož se tvářil, jako by příšerně trpěl, a druhý jeho pozdrav ignoroval a dál zkoumal dno nádrže. Z ryby se stala součást Krausovic rodiny, ze které koho Eda znal, toho zbožňoval. Nebyla výjimkou.

„Chtěl jsem vám jen sdělit, že máme všechno nachystané. Zítra po desáté jsme v Amsterdamu,“ nadhodil a jeho tvář jako by se u těch slov nepatrně rozzářila. Pořád to bylo jeho rodné město, spjaté se vzpomínkami. Jistě, neměl tam zrovna moc přátel, chůvu by nebyl schopen dohledat, a ta žena, která jim pronajme jejich ubytování, byla známá jeho rodičů, nikoli jeho, stejně se ale těšil. Srdce mu bušilo o něco rychleji, kdykoli pomyslel na to, že se tam znovu podívá. To tedy mohlo být i nervozitou.

Jemně řečeno, od rána trochu panikařil. Letenky na poslední chvíli byly všechny příšerně drahé, trvalo mu najít něco přijatelného a do dnešního dopoledne tak měli zařízeno vše krom dopravy, což byl dost podstatný detail. Taky vůbec netušil, co s sebou. Byl zvyklý balit čtyři dny před odjezdem, nyní měl jen jeden večer. Stoprocentně něco zapomene, na to byl mistr.

Plus bylo, že to dokonale zaměstnávalo jeho hlavu. Mínus – trochu panikařil.

„Odlétá nám to z Letiště Václava Havla v půl osmé ráno, musíme tam být s dvouhodinovým předstihem. To znamená vstávání někdy před pátou. Je to ale úžasně levné! Byl jsem nervózní, bál jsem se, že nakonec nebudu mít nic. Last minute letenky jsou strašná pálka, extra na tak konkrétní místo. Tohle bylo jako zázrak. S čímž se pojí – možná bychom dnes měli jet domů dřív, ať stíháme zabalit,“ vysvětlil.

„No, užívej, brácha,“ zahlásil Viliam a soustrastně svého bratra poplácal po rameni.

„Mám zvláštní dojem, že to byla ironie,“ odtušil Eda podezřívavě. Viliam se na něj zazubil.

„Když jsme měli jet na dva dny, čtyřikrát jsi mi volal a napsal asi dvacet esemesek, aby ses zeptal, co si vzít s sebou. A všechny byly k ničemu, stejně jsi nakonec přijel s taškou, se kterou ses stěhoval, takže v podstatě s celou svojí skříní. Je teda fakt, že jsi tam neměl žádný tílka. To se uprostřed zimy docela hodí. Můžu ti půjčit, jestli chceš.“

Eda mu věnoval pokus o Krausovský pohled. Viliam se začal smát. Pokus to byl chvályhodný, ale těžce selhal.

„Viliame Krausi, ty jsi strašný člověk,“ prohlásil, což Vila pobavilo ještě víc. Edu samotného to však přimělo nepatrně se pousmát, což byl ostatně účel.

§§§

Damian později doma bojoval s pokušením z něj vytáhnout informace o ubytování. Děsil se už toho letu a přemýšlel, jak by si měl přebrat slova – úžasně levné.

Když pochopil, že mu Eda stejně nic neřekne s tím, že bydlení je překvapení a let je normální let, usoudil, že by mu měl důvěřovat. Ať už to dopadne jakkoli, pro jednou to přežije. Koneckonců cesta trvala přibližně hodinu a půl. Zase takové princátko nebyl. Když to vezme jako dobrodružství, mohl by to ustát. Ale skoro týden někde v zaplivaném hotelu, kde se prohání po koupelně švábi, by rozhodně nedal. S tím se ale popere až tam. Přiletí dopoledne, a pokud Eduardův výběr bude hrůzný, do večera určitě najde ubytování, které bude splňovat jeho standardy.

Měl sbaleno za necelou hodinku, uvařenou večeři a doháněl papírování. Po očku při tom sledoval Edu, jak nejmíň počtvrté sbíhá schody, ve tváři soustředění. Jen pevně doufal, že jeho adrenalin s postupujícím večerem poklesne a v klidu se uloží ke spánku. Měl tu čest ho už párkrát budit před sedmou hodinou a musel uznat, že ten kluk v tu chvíli měl hlubokou půlnoc. Nikdy nikoho tak zmateného po probuzení neviděl. Pokud bude muset vstát v pět, pochyboval, že ten kluk sepne dřív než v osm, když už budou vysoko v oblacích. Přece jen by si měl ty letenky od něj vyžádat. Nerad by přijel na letiště s tím, že Eda bude v polospánku procházet telefon a hledat QR kódy.

Ráno Damianovi zazvonil budík o půl páté. Nemohl by tvrdit, že se mu chtělo, ale přece jen se neochotně vydrápal z postele a po návštěvě koupelny připravil snídani. Pohyboval se tiše, a proto se lekl, když se v hale ozval zvuk podobný bolestnému zasténání. Ten kluk zase spal v hale na pohovce! A jemu to celé týdny vyčítal…

Přišel k němu a musel se pousmát. Spal v pozici, o které by Damian soudil, že není možná, a to nejen proto, že sedačka byla pro jeho komfort poměrně dost úzká. Už dávno věděl, že Eda by sám pro sebe potřeboval tu největší manželskou postel, protože ač bylo jeho tělo drobné a do výšky taky zvlášť nevyrostl, měl neuvěřitelnou schopnost se totálně rozvalit.

„Pane Petiško,“ zahlaholil sladce. „Už je ráno a vy se dnes vracíte do země svého dětství.“

Samozřejmě se nic nestalo, Eda si jen povzdychl a cosi zablekotal. Damian ho pohladil po tváři, a když tím ničeho nedosáhl, sebral mu peřinu. Ani to nemělo kýžený efekt. Chvíli se kochal štíhlým pružným tělem, oblečeným jen do jeho starého vytahaného trička a trenýrek, které byly zcela jistě Edovy, protože Damian by si nikdy nic takového rozhodně nekoupil. Boxerky s potiskem volských ok by na sebe nedal, ani kdyby měl z domu odejít naostro. U Eduarda by ovšem nečekal nic méně extravagantního. Měl ostatně už pár jeho kousků v rukou. Prádlo si sice pral Eda sám, někdy se ale stalo, že se něco z jeho oblečení dostalo i mezi Damianovo. Nemínil to řešit a vždy jeho oblečení nechal poskládané u něj na posteli. Přemýšlet nad Eduardovými trenýrkami by dokázal dlouho, tedy on by raději přemýšlel, co se skrývá pod nimi, nicméně dnes na to nebyl čas.

„Edvarde! Vstávejte!“ řekl už mnohem hlasitěji a s trochou frustrace lítostivě opustil myšlenky na Edovu zadnici.

Jediný pohyb byla víčka, která se líně otevřela, a zamlžený pohled spočinul přímo v Damianově rozkroku. Ten, vědom si toho, že jeho drahoušek není úplně zvadlý, se otočil a kráčel zpátky do kuchyně. Byl si naprosto jistý, že Eda toto zcela jistě nepobral, a i kdyby ano, věřil tomu, že jeho krátkozraký pohled v černi volných Damianových kalhot nemohl nic spatřit.

Promnul si tvář a dopil studenou kávu. Pokud ten kluk do pěti minut nevstane, nestihnou to.

„Petiško, vstávejte! Okamžitě. Pokud nebudete sedět do deseti minut u snídaně, odlétám sám!“ vyhrožoval, přestože dobře věděl, že ty letenky z něj večer nevymámil. Tohle ale zrovna probuzenému mozečku s největší pravděpodobností nedojde. Vystřelil do sedu a zase sebou plácl do polštářů.

„Deset minut? Prima…,“ mumlal a poslepu hledal peřinu, kterou mu jeho nadřízený dávno odnesl do jeho pokoje.

Damian jej chytil za paži a donutil vstát. Pak jej nasměroval ke koupelně, kam mu pro jistotu donesl i jeho kartáček a pastu. Tak nějak tušil, že by se do své koupelny, která byla v patře, drápal dost neochotně. Kufry už byly v autě a příruční tašky čekaly na židlích v kuchyni.

Eda stál v koupelně a civěl do zrcadla. Damian měl pocit, že jeho spolubydlící nemá zdání, na koho nebo na co se dívá.

„Musíte si vyčistit zuby,” úkoloval ho. Nic se nedělo, stále ten tupý výraz sledující sebe sama v zrcadle.

„Zuby. Zuby. Slyšíte?“ mluvil na něj. Dočkal se pohledu, ve kterém se konečně kmitl nějaký život, a Eda sáhl do kelímku, který patřil Damianovi.

„Edvarde, to není vás kartáček! Své zuby máte vyčistit svým kartáčkem!”

Sebral mu ho z ruky, pustil studenou vodu a šplíchnul na něj. Měl chuť mu pod ten kohoutek vrazit celou hlavu, ale tušil, že by to nebyl ten nejlepší nápad. Vypadalo to však, že se jeho drahý asistent začíná probouzet.

Konečně si, pořád krapet tupě, naučeně začal čistit zuby. Jeho nadřízený u toho pravděpodobně usoudil, že se Eda začíná chytat, a mladík měl tak čas postupně přinutit svůj mozek alespoň trochu sepnout. Opláchl si obličej, nasadil brýle. Mozek byl nastartován.

Jede do Holandska!

Myšlenky na Juliána jej s poměrně krutou pravidelností provázely vždy od božího rána, tato myšlenka se ale objevila stejně rychle a konečně snad i s větší intenzitou. Pořád to bylo jeho rodiště, strávil tam tolik let.

Oblékl se, přesunul do kuchyně. Tam se posadil ke stolu. Věnoval svému nadřízenému stále krapet ospalý, ale už probuzený úsměv.

„Dobré ránko,“ prohlásil, jako by s ním Damian právě nestrávil dlouhé minuty, ve kterých jej málem zaškrtil, a posadil se k jídlu. Adrenalin ho držel při smyslech více než dobře a do jeho očí se po dlouhé době i v tu brzkou hodinu vracely jiskry, které tam míval ještě před Juliánem.

„Panebože. Nezapomněl jsem mýdlo, že ne?“ začínal panikařit, když už dobrých pět minut jeli směrem k letišti a on, plně probraný, se navrátil do své večerní nálady. „Nepamatuju si, že bych ho balil. Myslím, že jsem ho nechal doma. Potřebuju mýdlo, nemůžu tam smrdět! Přestaňte na mě tak koukat, vy nemáte co říkat, vy nesmrdíte snad nikdy. Možná trošinku po běhání, ale to není vyloženě smrad, jakože by mi bylo špatně, takový ten příšerný puch, co je třeba v pánských šatnách ve škole. Víte, co myslím, špatně se v tom čte. Vy smrdíte hezky.“

Damian jej krátce uklidnil, že kdyby mýdlo skutečně zapomněl, jakože si to nemyslel, půjčí mu své. To Edu upokojilo – asi na čtyři vteřiny.

„A co když nemám ručník? Myslím, že ho mám, ale bojím se, že ho nemám. Co když jsem ho vyndal a nepamatuju si to? Nemám žádné oblečení navíc, nevešlo se mi do kufru, aby měl pod patnáct kilo. Co když můj kufr nemá pod patnáct kilo? Nezměnila se tahle norma, že ne? Letěl jsem letadlem naposledy už tak strašně dávno, vůbec si to nepamatuju. Vlastně pamatuju. Budou nás kontrolovat, ano, to si vybavuji. Říkal jsem vám někdy, že jsem se jako dítě pokoušel převézt si v kraťasech kamínek? Matka říkala, že nesmím tahat nic zbytečného, jenže mně bylo devět a chtěl jsem mít s sebou kus Holandska. Problém byl, že kamínek nebyl úplně kamínek, byl to kus nějakého kovu, a měl jsem ho v kapse, která byla jakoby zevnitř. Taková skrytá. Vysvlíkli mě do trenek, než zjistili, o co jde… Ale nebojte, teď s sebou nic takového nemám. Ne že bych měl problém chodit před nimi v trenkách. Mám svoje šťastné trenky, aby všechno dobře dopadlo… Jsem trochu nervózní, je to hodně poznat? Asi je, že? Ne, vy to nemůžete pochopit, když ani pořádně nesmrdíte.“

Damian se za volantem dobře bavil. Někdy bylo opravdu zvláštně zábavné, co z toho kluka lezlo. Nad větou, že mu smrdí hezky, se ušklíbl. Feromony fungují, to byl základ. Teď zbývalo to nevinné ukecané a nyní drobet nervózní stvoření jen přesvědčit, že jedno zklamání přece nemůže ovlivnit celý jeho život.

„Edo, klid! Cokoli vám bude chybět, můžeme dokoupit. Důležité je, že jste nezapomněl brýle a pas, ale ten jsem vám s dovolením zkontroloval. Včera jste byl dost roztěkaný a dnes ráno…“ odmlčel se. Přijížděli už do areálu letiště a Damian vjel na parkoviště u terminálu 1. Vytáhl telefon a vyhledal bratrovo číslo.

„Vile, stojíme na levé straně parkoviště u T1, za jak dlouho pro něj přijedeš?“

„Milý bratře, můj spánkový režim je hrubě narušený od doby, kdy přespávám v novém bytě. Byl jsem vzhůru už ve čtyři a celou dobu odpočítávám minuty do chvíle, kdy opustíš republiku a já budu jediný Kraus z naší rodiny v zemi. Snad sis nemyslel, že bych vás nechal odjet bez rozloučení. Už vás vidím a chvátám k vám.“ Telefon ohluchl a netrvalo ani dvacet sekund a zahlédl široký úsměv s dokonalými zuby.

Damian ho ale nikterak nezajímal, popadl blonďatého mladíka a stiskl jej.

Ten se na něj usmál a pevně ho objal kolem krku. Následně ho Viliam rozcuchal, snad aby mu oplatil všechny ty chvíle, kdy naopak zničil účes Eda jemu, u čehož mladík protestoval, okamžitě ale na nějaké vlasy zapomněl.

„Budeš mě postrádat? Když jsme jeli spolu, to bylo Damiane, ty mi budeš chybět, Damiane, napíšu pohled, Damiane, bla bla bla, jak vystřižený z béčkovýho romantickýho filmu. Skoro se slzama, a to šlo jenom o víkend. Čekám na svoje vlastní loučení,“ nadhodil a zářivě se zazubil.

„Hmm,“ zamyslel se Eda. V očích mu zajiskřilo. Trochu už se od Viliama přece jen naučil, co se vtipů týkalo. „To asi nepůjde.“

Tohle muž nečekal. Překvapeně zamrkal.

„To jako proč? Proč Damian tohle dostal a já nic?“

„Damian je hezčí,“ sdělil mu Eda zcela seriózně, ač bylo na jiskrách v jeho očích a poťouchlém výrazu v jeho tváři zcela patrné, že si z Viliama utahuje. Ten místo odpovědi otevřel ústa a vykulil oči, chvíli zíraje střídavě na svého blonďatého přítele a na bratra. Ten jen povytáhl obočí a vítězně se pousmál. Viliam na Damiana ukázal, vzápětí na sebe a poté opět na Damiana, a vydal ze sebe jakýsi přidušený zvuk vyjadřující šok.

„Ty malej zmetku… Tohle ti nikdy nezapomenu,“ vydechl ublíženě.

„Jsem vyšší než ty. Ty malej zmetku,“ prohodil Eda, přičemž poslední větu vyslovil s tak dětskou nevinností – snad jako by vůbec netušil, co říká – že se Viliam rozesmál. Kroutil u toho hlavou, snaže se působit zrazeně. Příliš se mu to ale nedařilo.

„Právě jsme spolu skončili. Skončili! Počkej, tohle se ti vrátí, to ti povidám. Já, tvůj věčnej ochránce, kterej by pro tebe udělal v podstatě cokoli, a takhle sprostě mě vyměnit. Asi si budu muset najít novýho nejlepšího kamaráda.“

V tu chvíli Eda na všechno zapomněl.

„Já jsem tvůj nejlepší kamarád?“

„No teď už ne,“ zašklebil se Viliam, Edovi samotnému ale krapítek zesklovatěly oči. Měl nejlepšího kamaráda. Byl zvyklý nemít vůbec žádného, a najednou měl někoho, kdo ho sám stavěl na první příčku. To bylo… neskutečné. Znovu jej pevně objal, i přes Viliamovu snahu zpočátku se tvářit uraženě. Nakonec jej muž s uchechtnutím přidržel u sebe.

„Fajn, asi ti to odpustim. Co nadělám. Ale stejně nikdy nezapomenu,“ přislíbil a zazubil se na něj. „Užij si to. Pěkně mi tam Damiana pohlídej, má tendenci se ztrácet, když ho na novejch místech nedržíš za ruku. Osobní zkušenost,“ prohodil.

Pak se otočil na bratra. Chytil jej za tváře, aby mu nemohl uhnout, a na jednu z nich mu vlepil mlaskavou pusu. Zašklebil se.

„Nemohl jsem odolat. Když seš tak hezkej… A budeš mi příšerně chybět, úplně neskutečně. Už teď mi chybíš. Auto je slabá útěcha za dlouhý dny, kdy se nebudu moct podívat do tvé líbezné tváře. Ještě že mám zrcadlo. Takže, Damianku, neztrať se, všude se drž Edy, kdybys v letadle nemohl rozepnout pás, někoho popros, měň si pravidelně trenky, zmrzlinu smíš jenom v teple a kdyby cokoli, volej.“

„Magore,“ odfrkl Damian a ušklíbl se na něj. Tohle byl opravdu návrat do dětství. Tehdy se rád s bratrem kočkoval, dnes už z toho vyrostl a nemínil se do jeho her nechat tak snadno zatáhnout.

„Poslední instrukce – je mi jasné, že Teslouše nezaparkuješ u domu a nebudeš se na něj chodit jen obdivně dívat. Takže tě žádám, hlídej si baterku, on tě sice kecal upozorní, ale znám tě, jak posloucháš – jedním uchem dovnitř, druhým ven. Najdi si dobíjecí stanice nebo ho nechej dobít u mě doma nebo u firmy. Tam se prosím chovej slušně, tak, abys nedělal ostudu rodu Krausů, jak jsi zvyklý. Magdalena už tě sice nemůže vydědit, ale věř, že je lepší být bez peněz než čelit její sladké náladě, když ji někdo nasere. Psi žerou každý den jednou, to znáš, máš to podobně, jednou za den se nacpat jako nezřízený. Kytky stačí v neděli. Na hada nesahej, bývá někdy nevrlá. Žádné párty u mě doma a auto hlídej jako oko v hlavě. Jo a pokuty si platíš sám!“

„Jistě, samozřejmě, pochopitelně, jak je vašemu veličenstvu libo, píšu si,“ řehtal se Viliam a příliš ochotně hrábl po klíči, který mu podával Damian.

„Myslím, že v noci nebudu spát,“ zamumlal Damian a lítostivě se zadíval na vyleštěné černé auto, jako by ho viděl naposledy. Původně rezolutně zamítl svěřit ho do rukou toho nezodpovědného barbara. Nicméně bratr umíněně odmítl dělat ty maličkosti, o které jej žádal, a jedinou úplatou, se kterou se spokojil, bylo užívání jeho auta na těch pár dnů. Opravdu doufal, že se s ním potká ve stejném stavu, v jakém mu ho nyní předal.