Kauza Eduard 39.

Cestou domů se Damian stavil na další kávu a dostal chuť na panáka. Potřeboval, aby už byl pátek. Kokainové výlety mu čistily hlavu, přestože další dny byl nevrlý. Měl ale dojem, že když může jednou za čas vypnout, zachraňuje mu to zdravý rozum. A ve všední dny si to zkrátka nemohl dovolit. Jeho svědomí už tak bilo na poplach a cepovalo jeho podroušenou disciplínu.

S utrpením dodělal nezbytnosti a domluvil se s Magdalenou, že se v podvečer sejdou u něj doma. Nějak moc nepočítal s tím, že by byl Eduard ve vile, a i kdyby ano, přemístili by se na tento rozhovor do nějaké z mnoha restaurací, které má jeho babička ráda.

Na chvíli se opřel do křesla a promítal si v mysli celý tento den. Pořád nechápal, proč se Eduard tak brání přestupu jinam. Vždyť ho nenáviděl! Měl by být rád, že je Damian natolik vstřícný a nevyhodí ho. Nemůže… Přes to všechno, co si vyslechl, nemohl se zbavit vzpomínky na celou tu dobu, kterou měl vypálenou ve své mysli. Jedna jeho část stále nevěřila, že by mohl být tak záludný, a to ho drželo zpátky. Ten červíček pochybností. Nevinné oči, které se mu objevovaly ve snech… třeba byl naivní, ale úplně ho od sebe odříznout nemohl. Nemohl Eduarda nenávidět jen za to, že on ho rád nemá. Bylo to bolestivé, ale nedokázal s tím v tuto chvíli nic udělat.

Přijel domů na svůj vkus poměrně brzy a přivítali ho všichni tři psi. To byla známka toho, že jeho bývalý asistent rozhodně doma nebyl. Převlékl se tedy do teplákovky a vyběhl s nimi do polí.

Cestou zpět se stavil v restauraci pro dvě porce těstovin, které měli ten den na lístku. Nechtělo se mu vařit a Magdalena večeři ocení.

Po rychlé sprše vyšel z koupelny a málem dostal infarkt, když uviděl svou mentorku sedět na pohovce. Nedal ale na sobě nic znát. Měl by být zvyklý. Nebo si zkrátka jen změnit kód, aby jako každý jiný příchozí musela zazvonit. Hodil to za hlavu, pozdravil ji a přichystal jídlo.

„Je tady?“ zeptala se ho mezi sousty. Oba dobře věděli, o kom je řeč. Damian po celou dobu neslyšel v domě ani šustnutí a Oskar spokojeně ležel s oběma společníky přede dveřmi vily.

„Není.“

„Všimla jsem si, že spolu teď moc dobře nevycházíte?“ začala.

„Nic, co by se nedalo vyřešit. S tím si ty lámat hlavu nemusíš. Odmítáš se ho zbavit, tak jsem ho přesunul jinam. Tohle jsi mi schválila, pokud si dobře pamatuji. A teď bys mi konečně mohla říct, proč vůbec u nás pracuje.“

„Původně jsem si myslela, že to vzdá sám, ale nepočítala jsem s tím, že k tomu klukovi tak přilneš. Měla jsem ti to říct hned, jenže s tvým výbušným temperamentem jsem si to nemohla dovolit…“

„Mluv! Co jsi mi měla říct hned?“

„Mladý Petiška je syn Vaška Petišky…“

„To já přece vím, v čem je problém?“ nenechal ji domluvil Damian a pak přimhouřil oči. V ten moment ho osvítilo neblahé tušení. Doufal jen, že se mýlí.

„Václav Petiška opustil republiku a s tím i zářnou kariéru v Kraus Advocatus. Byli s tvým dědou spoluvlastníci. Odjížděl narychlo a odmítal komukoli sdělit, kde se budou nacházet. Nestihli se finančně vyrovnat, Václav svou polovinu přenechal Vladimírovi, ale pod jednou podmínkou, samozřejmě smluvně podloženou – jakmile, nebo jestli se objeví v republice jeho potomek, vrátí se mu poměrná část firmy…“

„Aha,“ šokovaně vydechl Damian. „A co tě vedlo k tomu, abys mi hada nasadila do kanceláře?“

„Nu, to byla zoufalá snaha dokázat, že Petiška je neschopný pracovat v advokátní kanceláři. Damiane, já ti ty smlouvy pošlu. Jeho matka mi dala tenkrát nůž na krk. Buď ho přijmeme, nebo se začne soudit hned. Vladimír samozřejmě nemínil předat kus své práce nějakému děcku, které ještě nebylo na světě, a tak je tam pár podmínek, o kterých jsem si myslela, že je ten kluk nesplní. Stále ještě máme šanci…“

Damian seděl jako na jehlách, zběsile přemýšlel a dával si dohromady všechny situace, které s Eduardem prožil.

„Věděl to Eduard od začátku?“

„To nevím, ale myslím, že ano.“

Damian zaťal pěsti. „Jsi senilní, Magdaleno! Proč jsi přede mnou toto tajila? Jsi paranoidní. Pošli mi ty smlouvy! A ještě něco! Jestli chceš mít firmu v kupě, přepiš ji na mě, protože tohle, co jsi udělala, byla šílená chyba. Mohl jsem se na to připravit, mohl jsem udělat opatření, sledovat ho a zdiskreditovat, místo toho jsi ho nechala s klidem bydlet u mě! Jsi normální?“

„Damiane! Nemluv se mnou tak!“ zahřměla. „Právě proto jsem ti to neřekla. Jsi výbušný, a když jsi pod velkým tlakem, nepřemýšlíš nad následky! A proto taky na tebe firmu nepřepíšu. Dokud budu žít, budu tě kontrolovat.“

„Takže si mě najmeš, abych tě obhajoval a zbavil té přítěže? Bylo by mnohem jednodušší, kdybych měl většinu. Tak to pochop, sakra!“

„Uklidni se, Damiane! Poslední moje slovo zní – nepřepíšu.“

„Dobře, dělej si, co chceš. Já se taky na to celé můžu vykašlat,“ vydechl a frustrovaně rozhodil rukama. „A teď odejdi, nemám na tebe náladu!“

Magdalena se zvedla, a ještě mezi dveřmi ho jemně oslovila: „Damiane, neudělej žádnou hloupost. Ty smlouvy ti pošlu na mail.“

Damian chtěl ještě něco odpovědět, ale nakonec si to rozmyslel. Měl chuť jít ječet do polí… anebo rozmlátit všechno, co by mu přišlo pod ruku. Nakonec tam ale stál, zíral na zavřené dveře a nechával zlost na svou mentorku pohasínat. Právě pochopil Petiškovo chování. Nebyla v tom jen nenávist k němu. Chystal se mu vzít kus jeho života. Nedovolí to!

Zmiňovaný zatím seděl na vrchním schodu a s pozdviženým obočím a velikýma, dokořán otevřenýma očima strnule hleděl před sebe.

Dostal se domů ještě před Damianem. Slíbil Helen, že se bude věnovat něčemu, co má rád. Nebylo to tak snadné. Slova jeho šéfa v kanceláři byla definitivní odmítnutí, naprosto jasné ne a tím měla být celá kapitola uzavřená. A Eda neplakal, protože to do jisté míry čekal. Možná. Konec konců, směřovalo to k tomu od začátku. Nikdy neměli šanci.

Dost možná už si svou část odplakal, když mu Damian tehdy utekl poté, co jej Eda načapal v koupelně. Nebo si odbyl všechen ten největší smutek v ty dny předtím. Po celou dobu se vlastně vyrovnával s odmítnutím. To, že teď přišlo napřímo, nic nezměnilo. A stejně to bolelo. Sakra to bolelo. Každé bouchnutí jeho srdce bylo o něco silnější, víc naráželo do žeber. Měl pocit, že se mu za chvíli nějaké z nich zlomí.

Nechápal, jak kdy mohl pochybovat. Miloval Damiana Krause už dlouhé měsíce. Miloval ho v Holandsku. A zamilovaný byl už dlouho předtím. A bylo mu to sakra k ničemu.

A pak se v přízemí začalo mluvit. Eda je nechtěl poslouchat. Kdo byl, aby odposlouchával kdesi za zdí. Jenže slyšel, jak ti dva začali zvyšovat decibely, a nedovedl se dál držet zpět.

Nyní byl blonďák tak trochu v šoku. Paradoxně tedy ani ne tolik kvůli vlastnímu podílu na firmě, ačkoli to znělo trochu jako nějaké fantasy. On a spolumajitel firmy? Měl za sebou několik měsíců práce v ní, a přestože ho lidi tam měli celkem rádi, rozhodně by ho v životě nerespektovali jako šéfa. On by to v prvé řadě ani nechtěl. Byl spokojený tam, kde byl, se zodpovědností, kterou měl. Tedy, teď už neměl.

Podstatně překvapivější pro něj byla ta druhá část. Myslel, že Damian je majitelem, respektive spolumajitelem už dávno. Vlastně se ho na to nikdy neptal. Jak by taky mohl, když mu muž neustále opakoval, že je spokojený tak, jak je, šťastný s tím, co má, a tak dále a tak dále. Byla to ale pravda? Zněl frustrovaně.

Eda se zamračil. Jeho babičku neměl rád od doby, co v Holandsku nabyl podezření, že by snad mohla mít prsty v tom, jak na sebe Damian nyní nahlížel. Teď, když ji poslouchal, byl si tím téměř jistý. Manipulovala jím.

Sakra, ten chlap celý svůj život plnil příkazy svých prarodičů. Od úplného dětství. Nechal si kvůli tomu sebrat své dvojče. Když ho Eda poznal, fungoval v režimu, ve kterém se řítil k zástavě srdce někdy okolo padesátky, pakliže by měl štěstí. A kdykoli se ho na to blonďák zeptal, tvrdil, že to stálo za to, protože má svou firmu. Jestli jeho firma nebyla tak úplně jeho firma… Bože, ta ženská byla taková mrcha. Eda chápal, proč Damian zůstává. Kdo by nezůstal, když tomu zasvětil celý svůj dosavadní život? Celé svoje dětství. A co měl dělat teď? Čekat, až ona umře? To byla taková hloupost!

Nakonec se přece jen zvedl a přesunul se do svého pokoje. Vytáhl počítač a systematicky pak začal prohledávat internet, aby o celé věci zjistil co nejvíc.

Majitelkou firmy Kraus Advocatus byla skutečně Magdalena Krausová. Už roky. A výkonným ředitelem pak Damian Kraus, což Eda ostatně věděl taky. Měl nejspíš nějaká procenta, ale tak málo, že to v podstatě nehrálo roli.

Přemýšlel, že zavolá Viliamovi. Nakonec to neudělal. Zajedno, očekával, že až bude na příjmu, zavolá mu sám, a to se zatím nestalo, a pak, on se o firmu vždy zajímal ještě podstatně méně než Eda. Nebyl důvod, aby o těchto věcech věděl.

Druhá mu na mysl přišla Helena. Nechtělo se mu otravovat ji dvakrát za den, a navíc, už dopoledne se zmiňovala, že se jí do bytu už zase snaží nacpat Daniel. Nechtěl jí brát energii ještě on, ačkoli by byl rád, kdyby manžela konečně jednou pro vždy poslala pryč a nestresovala se jím vůbec.

Nakonec jí napsal esemesku. Na tu mohla a nemusela reagovat dle libosti.

„Co všechno víš o Kraus Advocatus? Myšleno o Damianovi a jeho babičce. Proč mu tu firmu ještě nepředala?“

Odpověď přišla ani ne za dvacet minut.

„Velký šéf o tom moc nemluví. Tváří se, že je takhle spokojený. Však ho znáš. Jeho babička dovede být pěkně vypočítavá, není divu, že s ní prohrává i on.“

Hodnou chvíli pak Eda seděl na židli a sledoval jednotlivá slova, četl je stále dokola. Ne že by v nich hledal druhý význam. Přemýšlel. Černý text a bílé pozadí jej uklidňovaly a dávaly mu možnost pořádně zapojit mozek.

Napadal jej ještě jeden člověk, který by mu mohl podat informace. Vytáhl proto telefon. Překvapilo ho, že má na vlastní matku vůbec číslo. Nepamatoval se, kdy jí naposledy telefonoval. Snad nikdy. Chvíli i nyní váhal, nakonec ale sevřel přístroj o něco pevněji a na ikonku klikl. Nemohl se jí bát napořád.

„Co potřebuješ?“ zeptala se jej žena chvíli poté, co hovor přijala a nastalo mezi nimi ticho. Zaujalo ho, že nepředpokládala, že by si chtěl jen tak promluvit. Na chvíli ho napadlo, jestli to nebyla ona, od koho měl schopnost číst v lidském chování. Možná měla stejně jako on potíže rozumět naopak slovům. Alespoň když byla ještě dítě. Třeba to jen velmi dobře maskovala. V tom byla vždycky dobrá.

„Všechno, co víš ty o Kraus Advocatus.“

Nebyl si jist, jestli byla překvapená, nebo jen mlčela a čekala, až svou otázku rozvine.

„Vím, že na něj mám právo. Alespoň na část. A taky vím, že by na tu firmu měl mít právo Damian, a z nějakého důvodu ji nemá. Proč?“

Jeho matka si odkašlala. Dovedl si představit, jak způsobně sedí, narovnaná a s rukama volně složenýma v klíně. Působila elegantně, dokonce i když se snažila získat si čas navíc, aby si své odpovědi promyslela.

„K Damianovi Krausovi ti toho moc říct nemůžu. Když jsme ještě žili s tvým otcem, sám dobře víš, že si nechával skoro všechny informace, alespoň ty pracovní, pro sebe. Pokud věděl, co Vladimír Kraus se svým vnukem plánuje, zpočátku se to nezdálo podstatné a později už by mi to stejně neřekl.“ Na chvíli se odmlčela. „Kraus Advocatus. Samozřejmě se to jmenovalo jinak, dokud byl tvůj otec spolumajitelem. Jakmile odjel, nezůstalo po něm skoro nic. Když jsem Magdalenu Krausovou kontaktovala, skoro se mi vysmála při pomyšlení, že by měla splnit svou část dohody. Na to, kolik toho pro ně tvůj otec udělal, se nám pěkně odvděčili.“

Eda toto nekomentoval. Nepotřeboval, aby se jim kdokoli nějak odvděčoval. Šlo o práci jeho otce, a pro toho už neudělá nikdo nic. Nikdy. Koncept zavděčování se jeho příbuzným mu přišel hloupý, jelikož koneckonců, oni nebyli on. Mnoho lidí by jim zaplatilo v domnění, že tak vyrovnají jakýsi dluh. Ale jediné, co je v tuto chvíli může mrzet, je, že Václava Petišku nechali samotného kdesi v zahraničí. Že za ním jedinkrát nepřijeli, že ho nepodpořili. A tento dluh nejde smazat nějakými gesty k příbuzným.

Vzpomněl si na Velkého Gatsbyho. Naučme se ukázat člověku přátelství, dokud je živ, a ne, až když umře.

Chápal její rozhořčení. I ona svým způsobem za Václava bojovala, když s ním v zahraničí zůstávala. Málokterý pocit může být pro člověka tak děsivý, jako že se zapomnělo na jeho zásluhy, ne-li přímo, že se zapomnělo na něj.

„Má ti toho patřit hodně. Proto se tak cukají. Totiž, když se firma zakládá, rozděluje se mezi její zakladatele. Když jsou dva, jako byli Václav a Vladimír, je to plus mínus padesát procent pro každého. Pak se z toho ukrajuje, jelikož je potřeba zatáhnout do toho další lidi, získat investory. Tím, že Václav odjel tak brzy, mu zůstal jeden z největších podílů, jaký v té mašinerii lze vlastnit.“

Páni. To ho nenapadlo. Chtěl se ale vrátit k černovláskovi.

„A co paní Krausová? Damianova babička? Jak s tím souvisí ta?“

„Těžko říct. Nicméně podle toho, co jsem se od ní dozvěděla, se toho jen tak nevzdá.“ No, to už věděl i Eda. „Když jsem s tvým otcem ještě randila, potkala jsem na jedné společenské akci její matku. Měla zrovna slavit osmadevadesát let a vypadala zdravě a živě.“

Ach tak. To bylo velmi pozitivní pro ni, ale ne zas tak pozitivní z hlediska firmy.

„Nic dalšího o nich nevíš? O něm nebo o ní?“

„Jestli něco věděl tvůj otec, vzal si to do hrobu,“ odvětila. Dovedl si představit, jak na druhé straně skoro neznatelně pokrčila rameny.

„Dobře. Děkuju ti. Už půjdu,“ rozloučil se, a hovor nakonec položil. A znovu byl tam, co předtím.

Nakonec Eda usoudil, že je po rozhovoru s matkou přece jen o něco moudřejší.

Dole v domě bouchly dveře, Damian se vrátil, a on zjišťoval, že nemá nejmenší tušení, co s touhle moudrostí dělat. Zase se v něm sevřely všechny útroby.

Možná se do jeho pokoje nastěhuje jeho nový asistent. Ostatně, byl Edovi dost podobný.

V ten moment ho to trklo. Byl mu až moc podobný. Typ postavy, oči, vlasy, tvar obličeje. Nebyl úplně Edovo dvojče, ale i tak – Damianovi se naprosto evidentně líbil typ mužů, kterým byl i Eda.

Tohle zabolelo ještě daleko víc než odmítnutí samotné. Zjištění, že by se Damianovi mohl líbit, ale Damian o něj nestál.

No tak, musel se dát dohromady! Žádné popotahování. Copak tohle nevěděl celou dobu? Byl gay, takže jistěže s ním mohl být.

Ale co fungovalo fyzicky, mohlo fungovat i psychicky, no ne? Alespoň tak to bylo v jeho knížkách. Teď ho Damian nemiloval, ale třeba by mohl. Třeba by se Eda do jeho přízně dovedl nějak vrátit. Dokázat mu, že by dovedl být vhodný partner. Dokonce lepší než ten kluk, se kterým byl teď v kanceláři.

Postavil se. Udělal pár kroků směrem ke dveřím. Pak se zase vrátil zpět. Když už v tom byl, začal přecházet po pokoji ze strany na stranu.

Potřeboval plán, jak sbalit Damiana Krause. Vzhledem k tomu, že se mu to nepodařilo jako Edovi Petiškovi, musel ze sebe udělat někoho jiného. A teď – koho?

První nabízená varianta samozřejmě byla být pozorný, nosit květiny a zvát na rande. Jenže to zaprvé znělo, jako by už byli ve vztahu, ne jakože se snaží přesvědčit někoho, kdo ho nesnáší, že mu má dát ještě jednu šanci, a zadruhé by to fungovalo na Edu, ne na Damiana. Dobře, takže princ není cesta. Co dál? Mohl by ho zkusit sbalit na sex. Nějak.

Otřásl se při té představě. Pořád ještě to pro něj bylo trochu děsivé. Ne tedy pro jeho penis. Ten zareagoval celkem ochotně a nadšeně, a Eda pak dělal všechno možné, aby ho zase uklidnil.

Dobře, takže striptýz mu předvádět nebude. A rozhodně by už ve své hlavě to slovo na s a končící na x nikdy neměl zmiňovat, protože jeho orgán začínající na p a končící na s na to reaguje až moc dobře. A ten orgán samotný je taky tabu, když už byl u toho. Protože když myslel na penis, myslel na ten Damianův.

Do prčic! Lehni, potvoro!

Co by se tak Damianovi mohlo zamlouvat? Vyjma slov, na která nemohl myslet? Černovlásek byl praktický člověk a nejpodstatnější část jeho života tvořila práce. Vážil si schopných a spolehlivých lidí. Ano, to by mohla být cesta. Kdyby mu ukázal, že svou práci – obecně všechnu práci – bere vážně. Že je schopen žít s ním a přispívat dokonce i finančně. Věděl, že z něj Damian má pocit, že o finance nestojí. Taky nestál. Ale pro spoustu lidí to znělo nezodpovědně.

Už žádné „nechci peníze“. Už žádné „je mi jedno, kam mě přesunete“. Bude zodpovědný člověk, který pracuje, aby vydělával.

Kdyby se sám slyšel ještě před rokem, nevěřil by si ani nos mezi očima. Teď ale vnímal odhodlání. Ano, tohle udělá.

Co dál?

Měl by si s ním promluvit o té firmě. Ukázat mu, že ví, že se orientuje a že mu na něm záleží. Že je ochoten mu pomoct. Dost možná to souviselo s tím, co jej napadlo jako první. Chtěl být zodpovědný právník, a zodpovědný právník – tedy, asistent – podpoří svého šéfa i v tomto směru. Žádné mě firma vlastně nezajímá. Zajímá. Zajímá ho její osud a je odhodlaný Damiana podpořit, pokud by se o ni chtěl soudit. Měl by na to právo.

Ano, to všechno znělo skvěle.

A už nebude prosit. Řekne mu zcela na rovinu, rád bych u vás zůstal. A vysvětlí mu, že je to primárně proto, aby mu mohl pomáhat s firmou, aby se jim lépe pracovalo, a taky kvůli dětem. Samé rozumné a dospělé důvody.

Geniální! Ano, to půjde. To znělo všechno skvěle. A s tím vědomím sešel hrdě dolů a napochodoval přímo do obývacího pokoje, kde Damian seděl a pracoval. Napřímil se.

„Chtěl bych dostávat víc peněz.“

Cože? To bylo absolutně, ale absolutně mimo všechno to, co mu chtěl říct! Jako, jo, vycházelo to z jeho původních plánů, jasně, eventuelně se k tomu mohl dopracovat, ale proboha, znělo to příšerně! No tak, Edo, zachraň to. Řekni něco chytrého – teď!

„A taky bych chtěl, abyste mi vysvětlil všechno to, o čem jste se dneska bavil s babičkou.“

O do háje. To bylo ještě podstatně horší. Protože to vyznělo asi nejhůř, jak mohlo.

„Tím nechci říct, že bych vás odposlouchával…“ Sebevědomí, Eduarde! „Ale když už se to stalo, asi je načase si o tom promluvit.“

Jo. Za to byl na sebe hrdý. Dokonce se trochu usmál. Znělo to přesvědčivě.

Damian pozvedl zrak od monitoru počítače a přimhouřil výhružně oči, než ho propálil pohledem.

„Tak vida, konečně ses projevil. Sedni si!“ poručil mu. Počkal, až se Eda s hlavou vzpřímenou usadí naproti do křesla.

„Výplatu dostaneš podle své nynější pozice. Plat asistenta ředitele je mnohem vyšší než těch, co pracují pod advokáty a právníky. Já jsem ti ho z dobré vůle nechal stejný, ale nyní to přehodnotím. Asi jsem vyměkl, ale to se změní. Nevyhodím tě, přestože by sis to za své dramatické vystoupení, kterým jsi mě krmil celý půlrok, zasloužil. Mohl bych to udělat, i bez odstupného, uvědomuješ si to, že to pro mě není problém? Ale neudělám to, protože jsem férový člověk. Ovšem jen do té doby, než po mně budeš vyžadovat, co ti nepatří. Nezkoušej to ani, neuspěješ a jen ztratíš to, co už máš. Čím víc budeš žádat, tím víc ti vezmu. Vem už konečně na vědomí, že tě dokážu zašlápnout jako hmyz!“ Damianovy oči plály, mnozí by řekli, že hněvem, ten hněv byl ale mířený dovnitř, do jeho nitra. Ta slova tak bolela, zklamání z toho, jak se Eda projevil, bodalo jako nůž, a on věděl, že se musí bránit. Musel ho odradit od všech nesmyslných žádostí, které na něj zkoušel, a ještě zcela jistě zkusí, pokud mu nezatne tipec.

Kdyby všechno bylo jinak… Kdyby si dál rozuměli, jako tomu bylo ještě před pár dny. Kdyby byl dál ochotný se vzdělávat, poslouchat jeho rady, kdyby byl ochotný se nechat vést… Nakonec by byl schopný manažer v mezinárodních vztazích. Jeho jazykové schopnosti jsou nedocenitelné. Jenže bylo nad slunce jasné, že ze submisivního sekretáře se stal nepoddajný samec, se kterým by se nedalo spolupracovat. Nemohl dopustit, aby někdo takový přišel do správní rady a začal si vymýšlet nesmysly. Ne, to Damian nemohl dovolit, nenechá zlikvidovat tolik svého úsilí jedním nedostudovaným štěnětem. A podle jeho posledních slov by to tak dopadlo.

„O čem jsem se bavil s Magdalenou, po tom ti vůbec nic není. Nechápu, kde bereš tu drzost, abys se mnou takto mluvil,“ zakroutil odmítavě hlavou. „Ale o jednom si promluvit musíme, to máš pravdu. Nejsem schopen dál s tebou sdílet bydlení. Pokud nemáš kam jít, domluv si s Viliamem pronájem jeho garsonky, pokud vím, ještě tam nikoho nemá. Žádám tě tedy, aby ses do konce měsíce odstěhoval. Další věc – děti. Přestože jsi mě neskutečně zklamal, nemůžu své problémy přenášet na ně a brát jim člověka, kterého mají rády. Já jenom pevně doufám, že tvoje láska k nim není tak falešná jako všechno, co jsi doposud předvedl. Protože jestli zjistím, že jsi jim jakkoli ublížil…“

Eda překvapeně zamrkal. Dokonce trochu pootevřel ústa. Damian mluvil hlubokým, trochu chraplavým hlasem, který i on dovedl rozklíčovat jako výhružný. Nakláněl se k němu. Seděl vzpřímeně. Eda sám oproti tomu nevěděl moc co s rukama, po zádech mu běhal chlad a pootevřená ústa se z nějakého důvodu rozklepala a odmítala s ním spolupracovat a spolehlivě se zavřít. Nechápal Damianovy pohnutky.

„Co to povídáte? Pane Krausi… Damiane,“ vyslovil. Cosi v jeho hrudi se při jednotlivých slabikách toho jména rozvibrovalo. Bylo vždycky tak zvláštně vzrušující na vyslovení? Tak lahodné, sklouzlo mu ze rtů přirozeně, a přesto měl pocit, že dráždivě. Znovu pocítil šimrání, které směřovalo až k jeho zatím stále ležícímu přirození. Sklopil hlavu. Uši mu zrudly. Dokázal by se udělat nad jeho jménem? Jenže ono bylo tak výrazné, poetické, takové dlouhé…

Takový dlouhý a objemný pták.

Netušil, odkud se mu to slovní spojení v hlavě vzalo, ale začaly mu rudnout i tváře. Měl ho neodmyslitelně spojené s… no, se zlatým polštářkem na piedestalu uprostřed síně slávy. Cítil se jako úchyl.

„Damiane, nezlobte se, tohle možná bude znít drze, ale já vás nepoznávám. Helena říkala, že nemáte právo takhle se ke mně chovat. Že nemáte právo takhle se mnou nakládat, jen protože už víte to, no, tamto. Já vás neodsuzuju, vlastně vás chápu, ale v něčem s ní možná začínám souhlasit. Totiž, tohle jsem si možná vážně nezasloužil. Chci říct, nic jsem vám neudělal. Nijak jsem vás nenapadl. Ano, moje chyba byla, že jste se to dozvěděl. Neměl jsem to s ní probírat, možná. Ale potřeboval jsem to někomu říct, jinak bych se zbláznil, a ona mě podpořila a mně to pomohlo. Tohle je důvod, proč jsem tak dlouho nechtěl, abyste se to dozvěděl vy. Přísahám, že kdybych mohl, ještě hodně, hodně dlouho předstírám, že chci být váš kamarád. Fakt! Jenže jste nás slyšel. A teď, promiňte, ale mám z vás pocit, že jste ke mně cíleně hnusný. A to si možná nezasloužím, protože já k vám nikdy hnusný nebyl. Doufám. Určitě jsem nechtěl.“

Zvedl hlavu. Zadíval se na něj. Zajíkl se. Jeho tvář jej děsila, zároveň jím ale začal kolovat adrenalin a ten vytvářel cestičku slovům i kolem knedlíku v krku. Chtěl mu své city vysvětlit. Helena měla pravdu, uvědomil si konečně. Jeho láska nebyla špatně. Nezasloužila si takové zacházení. Přestože mohla být nevyžádaná.

„Totiž, Helena říká, že jste to mohl čekat. Že jste mohl vědět, že to k tomu dřív nebo později – spíš dřív než později – dospěje. Pravda je, že jsem myslel, že až se to dozvíte, v nejhorším případě to budete ignorovat. Myslel jsem, že to možná i pochopíte. Znáte se trochu? Víte, jaký jste? Nejsem určitě první ani poslední. Přece mě za to nemůžete zavrhnout. Je to… přirozené.“

Damianova tvář odrážela stále víc zloby, ale v nitru ho jeho slova trhala na kusy. Opravdu byl tak příšerný, že ho i ten, kterému dal střechu nad hlavou, ujal se jej a snažil se být mu alespoň trochu vlídným mentorem, takto odsoudil? Necítil z jeho slov nenávist, a to ho mátlo. Ale pociťoval z něj nicotu, prázdno a snad i kousek bolesti. Ten kluk přece věděl, jaký jeho nadřízený je. A také ho snad poznal i z té lidské stránky. Odkryl se mu tolikrát, jako snad nikomu za posledních mnoho let. Přesto si vysloužil jen zášť a nevraživost. Bolelo to…

„Prosím, řekněte mi, co mám teď dělat? Jak se mám zachovat? Já se nechci odstěhovat. Jsem přece Eda. Pořád Eda. Váš Eda. Měl jste mě rád. Čím bych si vás získal zpátky? Udělám pro vás cokoli. Stojím za vámi a budu za vámi stát v čemkoli. A chci si promluvit o tom, o čem jste se bavil s babičkou, protože se mě to přímo týká, a protože mám pocit, že… promiňte, ale že vámi vaše babička manipuluje. Vlastně si trochu říkám, jestli nemluví i do vašeho vztahu se mnou, protože to, co děláte, nejste vy. Nemůžete být.“ Rychle zamrkal, aby udržel svoje oči suché. Natáhl se a chytil jej za ruku. Damian se mu snažil vytrhnout, on ji však stiskl pevně, jako by chtěl dokázat, že se nechce nechat odbýt jen tak. Skutečně nechtěl.

„Nedotýkej se mě! Už jsem ti to tolikrát říkal! Na tyhlety sentimentální doteky si domluv Viliama. Pokud máš dojem, že jsem poslední týdny byl přítulnější, bylo to proto, že jsem netušil, co jsi zač. Tvoje emociální nerovnováha mě nezajímá. Nemáš nejmenší tušení, co je mezi mnou a Magdalenou, tak nerozumuj. Koneckonců, jak už jsem se zmínil, vůbec nic ti do toho není,“ vyprskl a postavil se. Začal nervózně pochodovat po hale a vstřebával jeho slova.

„Můj Eda říkáš? Nikdy jsi můj nebyl. Proč mě mučíš, když už víš, že jsem tě prohlédl? Copak si zasloužím tohle všechno za to, co jsem pro tebe udělal? Změnil jsem se, snažil jsem se ti udělat život snesitelnější, vzal jsem tě k sobě, a nakonec si vyslechnu všechna ta nenávistná slova. Možná jsem s tím měl počítat, nejsem dobrý člověk. Smířím se s tím. Je mi jasné, že ti bylo fajn v luxusní vilce, kde jsi měl všechno, a že se ti odtud nechce, ale pochop, že má naivita už skončila. Já bych měl být ten ublížený. Vzal jsi mi soukromí, iluze, že ještě existují andělé bez křídel, a teď mi chceš vzít i to, co jsem budoval skoro celý život. A stále nemáš dost. Vyvrať mi, že se se mnou budeš soudit o část firmy, a já ti uvěřím, že to všechno, co jsi předváděl ten půlrok, nebylo jen divadlo a že alespoň někdy jsi byl ke mně upřímný.“

Eda se na chvíli nezmohl na víc než na další hloupé pootevření úst. Nevyplatilo se mu to, omylem vdechl jednu svou kudrnu. Začal pak prskat a vytahovat si vlasy z úst, což jej na chvíli zaměstnalo a on tak nevypadal tolik šokovaně. To neznamenalo, že nebyl.

„Vy se mě bojíte?“ nechápal. „Proč? Mám se s vámi soudit? Teda nemám? Jakože proti vám, nebo s vámi jakože s vámi? Totiž, já bych se proti vám asi ani soudit nemohl, ne? Chci říct… tu firmu vlastní vaše babička, co jsem tak pochopil.“

Ze zvláštních důvodů měl pocit, že to nebyla správná slova. Možná za to mohly Damianovy zlostně přivřené oči. Kruci.

„Pane Krausi, prosím, mluvte se mnou. Nezatajujte mi nic, nebojte se mě. Nic bych vám neudělal. Já nechápal tu část, která se týká vás. Proč vás vaše babička nenechá žít vlastní život? Proč je na vás tak hnusná? Proč by vás měla hlídat, proč by vám odmítala tu firmu předat, o jakých chybách mluvila? Na tu část se mnou jsem se ptal matky, ta je mi více méně jasná. Nerozumím tedy, proč vy teď říkáte, že se budu soudit. Proč bych se soudil? Pochopil jsem, z toho, co matka říkala, že by mi ta část měla patřit, jako jen tak. Smluvně. O to by se nemělo být potřeba soudit, ne?“

Damian se uchechtl a zakroutil nevěřícně hlavou.

„Jsi opravdu tak naivní, nebo to zase jen na mě hraješ? Magdalena ti ji nepředá, rozumíš? Nepochopil jsi to, že ne? Nikdy ti ji bez toho, aniž by ses s ní soudil, nedá, a i pokud by ses pokusil, nevyhraješ, protože zastupovat ji budu já. Můžeme se domluvit, pokud se ti do soudní pře nechce. Já ti dám nadstandardní odstupné plus deset milionů a pak se už nikdy neuvidíme. Myslím, že jsem docela štědrý.“ Mluvil pevným hlasem s jistotou, přestože věděl, že mu nabídl naprosto směšnou částku a kluk na to rozhodně neskočí. Byl by hloupý, ale byl by také hloupý, kdyby se s ním pokoušel pustit do křížku před soudem. Neměl ponětí, co v té smlouvě je všechno zahrnuto, přesto si věřil. Nedůvěřoval však svému vlastnímu srdci, které v tuto chvíli upozadil a nenechal ho promlouvat. Když se však podíval do jeho očí, opět mu připomnělo, že jsou tady i jiné záležitosti, se kterými mu nepomůže žádný soudce. Stále na něm lpěl, stále se nemohl odpoutat od zářivých modrých očí schovaných za skly brýlí, které na něj, jako už tolikrát, hleděly s nevírou a ublížením. Proč tomu klukovi stále tak podléhal? A proč tak bolelo pomyšlení, že by ho už nikdy neviděl? Přišel si tak slabý. Vzal mu i tu sílu nepodléhat emocím. Tohle mu ale vyčítat nemohl, byla to jeho vlastní slabost a se znovunalezením emoční rovnováhy se bude muset poprat jen on sám. A věřil, že to dokáže.

Edu na chvíli napadlo, jestli se mu celá ta situace nemůže jen zdát. Čas od času míval podobně šílené sny, které však pocitově hraničily s nočními můrami. Rád by se probudil. Jenže všechno kolem něj se zdálo až moc detailní. Reálné.

„Já přece nejsem váš nepřítel! Odstupné a deset miliónů? Možná v tom nehraje roli tolik peněz, ale tohle děláte s lidmi, kterých se chcete zbavit. A taky na ně takhle koukáte. Děsíte mě! Já nejsem protistrana, rozhodně ne vaše,“ dostal ze sebe nakonec zaskočeně. Jeho společník už byl nějakou dobu na nohou, a tak vstal i Eda. Pořád měl tendenci nějak se jej dotknout, už ale věděl, že by neměl, a tak držel ruce u těla.

„To, že mě vaše babička od začátku nesnáší, přece neznamená, že…“ zarazil se. Po celou dobu podvědomě vnímal, a spolu s posledními slovy, která slyšel, spolu s výrazem v Damianově tváři, spolu s tím, jak na něj ta žena chvílemi hleděla – bylo mu to najednou jasné.

„Chtěl bych se s ní soudit.“ Nedával si moc času zpracovat, co to zase vykládal. Vnímal jistotu, která jím proudila. Jistotu, se kterou k Damianovi vzhlédl. „Chtěl bych se s ní soudit a chtěl bych vás po svém boku. Tedy, jinak – chtěl bych, abyste se soudil vy. A chtěl bych vám pomoct. Ten díl, který má patřit mně, je mi jedno. Vysoudíme tu vaši část.“

Nádech, výdech. Na nic víc neměl čas. Mozek mu pracoval a on mluvil prakticky hned, co se jednotlivé myšlenky zformovaly. Sám byl částečně překvapený, jaký nabíraly ráz.

„Pane Krausi, ona vámi manipuluje. A dělá to od samého začátku, akorát mi to nikdy nedošlo. Nebo možná došlo, ale neviděl jsem to, nebo jsem to nechtěl vidět. Já nevím. Ale teď to vidím. Hýbe s vámi tak, jak se jí chce. Přinutila vás přijmout mě. Nutí vás chodit na večírky, které nemáte rád, a komunikovat s lidmi, které byste nejraději už nikdy neviděl, protože jsou to mizerové. Mluví na vás jako na malé dítě, protože ví, že nic člověka nedovede tak dobře ovládat jako pocit, že je mu znovu pět. Já to znám! Vy sám jste mě od tohohle zachránil. Nechte teď mě zachránit vás. Získáme vaši část firmy. Tu, kterou vám chtěl předat váš děda. Nic nikomu nedlužíte, nemusíte…“ Na chvíli se odmlčel. „Stejně jako nemusím být mučedník já, nemusíte ani vy.“

Konečně vzhlédl. V očích se mu odrazila naděje, přestože srdce měl až kdesi v hrdle. Znělo to všechno šíleně. A zároveň sakra správně.

Damian se nestačil divit, co z něj vylezlo. Čekal cokoli, ale takový nesmysl by ho nenapadl ani v nejšílenějším snu. Přikročil k němu a výhružně se mu zadíval do očí.

„Myslím, že největší manipulant jsi tu ty a taky jsi ve své vychytralosti naprosto naivní. Myslíš, že ti na tohle skočím?“ zakroutil hlavou nevírou a znovu si sedl. „Jak si vůbec můžeš dovolit mě takto zkoušet? Možná jsem se unáhlil a nechal se zase obalamutit tvou rádoby nevinnou tváří. Teď hned si sbalíš nezbytnosti a opustíš můj dům. Věřím tomu, že se o sebe velmi dobře dokážeš postarat, koneckonců máš obtočeného okolo prstu mého bratra, on ti poskytne azyl, a myslím, že i starý byt. Je mi jedno, že se s ním paktuješ, nebudu vás hanět. On nemá s firmou nic společného a pořád ještě nejsem tak na hraně, abych tě začal cíleně ničit. Ale jestli se své myšlenky nevzdáš a podáš na firmu žalobu, začnu. A pak budeš litovat, že jsi mě kdy poznal.“

Na chvíli si Eda přišel jako v hodně špatně vymyšleném filmu.

„Co-cože?“

Rozhodil rukama. Měl tendenci začít pochodovat po místnosti ze strany na stranu, stejně tak se ale nedovedl pohnout z místa. Proč se mu sakra tak rozbušilo srdce?

Damian ho vyhazoval. Nevyhrožoval, neříkal, že někdy v budoucnu… něco. Vyhazoval ho. Teď hned. A bylo to sakra na nic, protože to Eda po celou dobu nečekal. Od samého začátku zkrátka nevěřil, doufal, že muž přehání, že to nemyslí vážně, že se pořád ještě zlobí, ale kdyby došlo na lámání chleba, tak, no…

Damian ho vyhazoval. Cítil, že jej za chvíli zradí nohy.

„Nemůžete mě vyhodit!“ dostal ze sebe, přestože mu bylo jasné, jak vetchý to je argument. Jistěže mohl. Jenže on byl vyděšený. Hlas mu stoupal a zase klesal. „Kam bych šel? Vždyť Viliam ani není v Čechách. A taky tu mám Oskara, a tulipány u té skalky, a pokoj, a všechno. Nemám do čeho ty věci dát. A i kdybych měl, nevím, co bych s nimi dělal, je pozdě na hledání jakéhokoli přístřešku, a navíc, já odsud nechci! Nic jsem neprovedl!“

Damiana už se začal zmocňovat vztek. Myslel, že z jeho postoje Petiška pochopí, ale on se ho držel jako klíště.

„Můžu tě vyhodit, tohle je můj dům a ty tu nemáš trvalé bydliště. Ten pokoj, který obýváš, není tvůj, a pokud sis myslel, že je, tak ses mýlil. Tulipány ti zaplatím, a psa spolu s dalšími věcmi si vyzvedneš, až budeš mít vlastní podnájem. A buď tak hodný, nedělej ze sebe hloupého. Celou dobu jsi nemusel platit nájem, tvůj plat byl natolik solidní, že musíš mít našetřeno na kauci a rozhodně máš na několik nocí někde na ubytovně nebo motelu. Běž se sbalit.“ Otočil se a vzal do rukou telefon. Netušil, jestli je ten kluk tak neschopný, nebo jen hraje na city, ale nerad by ho měl na svědomí. Zavolal jednomu známému, který provozoval ubytovny po celé Praze. Tenkrát, když si ho stěhoval domů, na svého spolužáka Tomáše, který udělal díru do světa s levným ubytováním, zapomněl.

„Ahoj Tome, u telefonu Damian Kraus, potřeboval bych na týden ubytování pro jednoho,“ začal a chvíli poslouchal druhou stranu.

„Výborně, bude to na jméno Eduard Petiška…, ne není to sranda, on se tak opravdu jmenuje, fakturu mi pošli na firmu. Díky. Ano, dorazí ještě dnes.“

Druhým telefonátem objednal Liftago.

Damian sesbíral všechny zbytky trpělivosti, aby jeho hlas zněl nadále nezúčastněně.

„Za hodinu je tu taxík, měl bys sebou hodit,“ otočil se ještě na něj, protože viděl, že Eda stojí jako zařezaný a evidentně stále nepochopil, že to Damian myslel vážně. Nenechá se vydírat jeho modrýma očima. Už ne!

Eda se zajíkl. Měl na krajíčku. Spodní ret se mu klepal, podvědomě se trochu krčil, a kdyby se silou vůle nedržel, rukama už by se objímal kolem trupu. Znal ten postoj. Přesně takhle bezmocný se cítil, když žil ještě s matkou. A to jej vyděsilo a zároveň dohánělo k slzám ještě víc, protože tohle byl Damian, jeho Damian, jeho domov a bezpečí. Nechtěl se s ním cítit takhle malinký.

„Nechci nikam dorazit,“ sdělil nakonec. Vlastní věty mu přišly ubohé. Hloupě sentimentální. Chci a nechci? Komu záleželo na tom, co on chce a nechce? Měl pocit, že Damianovi. Možná proto je pořád opakoval.

„Nechci do taxíku. Nechci do žádného ubytování pro jednoho. Nechci zaplatit za tulipány, nechci si vyzvedávat Oskara. Nechci si balit. Balím si vždycky hrozně dlouho a pak se bojím, že jsem něco zapomněl, nerad kamkoli odjíždím, nerad dělám cokoli na poslední chvíli. Damiane, vy víte, že…“ zadrhl se mu hlas. Nádech, výdech, nádech, výdech. Rychleji, než bylo běžné. Mluvil trochu plačtivě, ale neplakal. Byl by za to na sebe hrdý, kdyby nebyl tak zoufalý.

„Nevěděl jsem, že neplatím nájem. Myslel jsem, že si berete nějaké peníze z mého platu, myslel jsem, že vám něco vrátím, když budu nakupovat jídlo, myslel jsem, nevěděl jsem, nedošlo mi to. Všechno vám zaplatím. Dám vám svůj příští plat, budu zásobovat lednici celý měsíc, budu uklízet celý dům, já nevím. Já nechci být sám. Já nechci pryč.“

Nádech, výdech. Konečně se dovedl pohnout. Udělal krok směrem k Damianovi, který stále hrozivě mlčel a propaloval ho pohledem. Včas se zastavil. Nádech, výdech. Kdyby jen stejně snadno šel zastavit třas těla a pocit, že se za chvíli složí.

„Prosím. Pane Krausi, Damiane, vy víte, že já tyhle rychlé změny nezvládám. Zešílím, jestli budu muset znovu rozhodovat, které knížky si vezmu a které ne, a zešílím, když je nebudu mít kam dát, a taky když budu zase sám. Nemůžu o vás najednou přijít na všech místech, na kterých jsem vás měl. Zvyknu si na pana Karáska, po nějaké době, asi, přestože mám pocit, že mě nemá rád. Býval jsem na tenhle pocit zvyklý, teď už nejsem. Ale nemůžu bydlet jinde a pracovat jinde a chodit za dětmi jindy, nemůžu! Tohle je můj domov. A vy jste můj spolubydlící, a můj kamarád, slíbil jste mi, že až se mě budete chtít zbavit, nebude to ze dne na den. Slíbil jste mi, že až se něco bude dít, vyřešíme to spolu, slíbil jste mi, že jen tak neodejdete, že budete na mojí straně.“

Oči se mu zaleskly. Rychle se pokusil to zamrkat. Vzpomněl si, jak jej černovlásek držel to ráno poté, co se málem vyspal s Juliánem. Zoufale se zadíval na postavu před sebou.

„Slíbil jste mi, že vždycky budete na mojí straně. Tohle není moje strana…“

„Nikdy jsem tvůj kamarád nebyl. Říkal jsem ti to tolikrát. Uznávám, že jednu dobu jsem tě měl rád, ale ty ses situoval do nevinného chlapečka, který ze mě intrikánským způsobem udělal naprostého idiota.“ Pokýval ironicky hlavou a odešel k minibaru, aby si nalil šedesátiprocentní pálenku, o které se dušoval, že ji nikdy nedá do úst. Štiplavým alkoholem chtěl spláchnout hořkost, která v něm klíčila jako zlo. Nepomohlo to. „Měl jsem tušit, že andělé neexistují. Stal se ze mě snílek. Gratuluji, takhle mnou manipulovat se povedlo jen jednomu člověku. Akorát ten to dělal v dobré víře, na rozdíl od tebe.“

Nalil si další sklenku téměř do poloviny a hned ji vypil a neznatelně se otřásl.

„Jsi dospělý muž, věřím, že se dokážeš nějak zařídit, když jsi dokázal naplánovat takovouto dlouhodobou frašku. O své věci se bát nemusíš, nic s nimi neudělám, nejsem zase taková hysterka, abych ti tvé knihy vyházel před dům. Jen si sbal to nejnutnější a odejdi. A přestaň konečně hrát na moje city, už je to zbytečné.“

Stále působil klidně, přestože ten kluk neustále mlel svou písničku. A pořád házel ten ublížený zoufalý pohled.

„Co tu stojíš? Běž, nemáš moc času. Já velmi dobře rozumím, že se ti z luxusního hnízdečka nechce, ale už si to uvědom! Hra skončila, byl jsem hlupák, ale ještě jsem neprohrál.“

Eduard pořád stál na jednom místě, s lesklýma očima a odmítal se hnout.

„Běž, nebo zavolám policii. Nerad bych ti ublížil, nerad bych dostal další pozvánku k soudu za ublížení na zdraví.“

Stál a klepal se. Damian ho chytil za paži a táhl ho ke schodišti, po něm pak nahoru do jeho pokoje. Rozhlédl se, pootevíral skříně, ale cestovní tašku nikde neviděl.

„Kde máš batoh?“

Eda první jen naprázdno pootevřel pusu. Nádech, výdech. Znovu a znovu. Začínal si to v hlavě opakovat, snad aby nezapomínal. Začínalo mu v ní hučet, všechny myšlenky se slívaly a on nedovedl vybrat jednu konkrétní, zapátrat ve vzpomínkách. Jako by ani žádné neměl.

„Já nevím. Nevím!“ odvětil nakonec, chytaje se za hlavu. Automaticky u toho udělal krok kousek doleva. Až o chvíli později si uvědomil, proč – podvědomě se snažil vlastním tělem bránit cestovní tašku, kterou Damian hledal. Stála vedle postele, napěchovaná knihami a oblečením, které přivezl od matky, aby se zde ještě víc zabydlel. Neměl čas ani chuť je vybalovat, rozhodl se, že rovnou přeorganizuje knihovnu a na to potřeboval víc síly. Na tašce zatím ležela složená deka a pár triček, byla jimi zamaskovaná. A snad by byla i dál, kdyby se on na ni nyní neotočil, jen aby hned poté jako přistižený při činu zvedl pohled, vykulil oči a zrudl ve tvářích.

„Výborně,“ ohodnotil ironicky jeho počínání Damian. „Jsi ochoten udělat všechno, abys tu mohl zůstat, že? Proč, když jsem ti tak…“ rozhodil rukama, otočil se a prásknul za sebou dveřmi. Spěchal do své šatny v přízemí. Tam sebral velkou cestovní tašku a zamířil opět nahoru. Sžíral ho vztek a byl za něj vděčný. Moc dobře si totiž uvědomoval, že nebýt jeho, utápěl by se v depresi, bolesti a zklamání.

Opět otevřel dveře a uviděl Eduarda, jak sedí na posteli a zírá do zdi. Hodil po něm tašku. „Seber se už konečně!“ Když se nic nedělo a Eda stále strnule, téměř v šoku, seděl na své posteli, Damian sevřel čelist i ruce v pěst. Jeho trpělivost byla na hranici. Nechtěl volat policii.

„Zvedni se a běž mi udělat kafe!“

Nečekal na to, jestli ho poslechne, otevřel šuplík komody i dveře od skříně, letmo obojí přejel pohledem a začal komínky oblečení skládat do prostorné tašky.

Eda se postavil, částečně natočený ke dveřím a částečně k Damianovi, kterého nepřestával vyděšeně pozorovat. Část jeho samého chtěla splnit příkaz, jiná se však nemohla hnout z místa. Měl pocit, že se všechno děje děsivě rychle.

A zároveň, Damian bral do rukou jeho věci. Ty věci, které mnohokrát přeskládal, udržoval v až nezdravě precizních komíncích. Lpěl na pořádku ve svém pokoji tím víc, že byl ve stresu, a Damian do něj nyní zasahoval.

Uvědomil si, že kdyby tam stál ještě chvíli, byl by schopen začít je z tašky dětinsky vyhazovat. Byl by schopen jej odstrčit. Možná se začít prát. Vyděsilo ho to.

Rychle se otočil a proti vlastní vůli pokoj opouštěl. Seběhl schody do přízemí. Za dveřmi slyšel štěkot. Káva byla zapomenuta, potřeboval mít v tu chvíli svého psa u sebe, a tak dveře otevřel. A za nimi nenašel jen jeho, ale celou trojici jejich chlupatých společníků, nadšeně vrtících ocasy, jako by všechno bylo při starém.

Otevřel dveře dokořán. Pustil všechny tři dovnitř. Čtyřnozí psí přátelé se mu začali proplétat pod nohama a zkoumat jeho i místnost prakticky až dokud nedošel zpět do obýváku, kde se sesunul na zem. Cítil jejich čumáky, vlhké psí jazyky. Uvědomil si, že pořád dýchá přerývavě a pořád má na krajíčku, oni mu ale dodávali pocit, že se mu to všechno nezdá. Pevně objal Oskara, který se mu snad už ze zvyku nacpal do náruče. Chtěl se rozplakat, najednou to ale nešlo, snad poprvé za celý jeho život. A pak slyšel zvuk neodmyslitelně spjatý s rozbitím nějaké křehké, a tedy pravděpodobně drahé věci, který moc dobře znal, protože doprovázel celý jeho život. Tentokrát za něj nemohl on. Tedy, ne přímo. Mohl za něj Max, který ocasem smetl k zemi sadu sklenic. Ty se jako na povel rozbily na malé kousky, zatímco pes začal kňučet. Na podlaze se objevily první krvavé stopy.

Do prdele. Ne, ne, ne, ne, ne! Tohle Eda nechtěl!

Měl tendenci vrhnout se pro Maxe a vlastnoručně jej ze střepů vytáhnout, když však pustil Oskara, ten se začal hýbat směrem k raněnému zvířeti, které bylo evidentně zmatené a způsobovalo si tak další a další drobné ranky.

Eda jej znovu zachytil na poslední chvíli.

„Stůj! Stop! Halt!“

Nemohl si vzpomenout, jaký jazyk na ten povel využil, hlas se mu navíc lámal.

Po tříštivém zvuku skla se Damian narovnal, na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil, a pak vydechl vzduch z plic. S čím dalším se ještě bude muset dneska poprat? Zastrčil do boční kapsy tašky kosmetickou taštičku, trhnutím ji zapnul a lítostivě se s ní loučil. Měl ji rád. Ne proto, že se na ní skvěla značka Prada a stála tři a půl tisíce euro, ale protože byla praktická a také jediná této velikosti, kterou vlastnil. Procestovala s ním půl světa, měl k ní vztah.

Konec sentimentality! Měl by se jít podívat, o kterou starožitnost ho to nemehlo připravilo.

Už na schodišti viděl, že antické sošky to nebyly. Neměl ani šanci si oddechnout, protože se mu do zorného pole dostal Eduard, který se skláněl nad dvěma psy a pokoušel se je uklidnit. Isabella jediná stála, a jakmile zbystřila svého pána, vydupala poschodí a sedla si mu k nohám.

„Petiško! Co to má znamenat? Co dělají mí psi v domě?“

Eda se na něj otočil s prosíkem v očích a Damian tak pochopil, že přišel nejen o broušené sklo, které už z dálky identifikoval jako hromadu střepů, ale také o klidný večer. Ne že by čekal, že s odchodem jeho Nemesis bude jeho večer klidný. K televizi by si určitě nesedl.

Seběhl rychle schody a analyzoval situaci. Podle množství krve, které okolo sebe viděl, pochopil, že některý ze psů má slušně pořezané polštářky na ťapkách. Max, který dosud ležel, se zvedl a přikulhal k němu. Stopy krve, které za sebou nechával, Damiana ubezpečily, že ten nešťastník je on.

„Lehni!“ vyštěkl na něj a pes okamžitě splnil příkaz. Hodil po Edovi úsečný pohled, ale odmítal komentovat spoušť, která se nacházela v hale. Jen silně stiskl čelist a zkoušel se ovládnout, aby jeho ruka nevystřelila směrem k blonďatému nebožákovi a nezačala ho škrtit.

Klekl si k Maxovi a začal kontrolovat jeho tlapky. Uviděl nespočet střípků. Když se zaměřil na Oskara, usoudil, že je v pořádku. Eda ho celkem křečovitě držel a odmítal ho pustit. Zadíval se znovu na zakrvácené tlapky svého psa plné drobných střepin. Tak na tohle neměl! A nemínil něco zanedbat.

„Jedu s ním na veterinu, ty se modli, aby byl v pořádku,“ řekl chladným hlasem směrem k Eduardovi. „Maxi, zůstaň! Bello, Oskare, ke mně!“ Fena mu přiběhla k noze a následovala ho ze dveří. Vlk zůstal v područí Edy. Damian jen pokrčil rameny a zamumlal: „Jestli tam budu muset jet ještě jednou, tak tě vlastnoručně zaškrtím. Až budeš odcházet, zavři si psa do kotce za Isabell. Na ubytovně zvířata být nesmí. Až budeš mít vyřešené bydlení, vyzvedneš si ho spolu s ostatními věcmi.“

Chladný tón jeho samotného ujistil, že je klidný, až nezdravě moc. Věděl, co to znamená. Jednou se to v něm naskládá a pak pohár přeteče a on vybuchne. Jen pevně doufal, že v té době už nebude Petiška v jeho dosahu.

Hodil starou deku na zadní sedadla a nacouval ke vchodu. Sebral psa do náručí a obrátil se na blonďáka. „Za deset minut tu bude taxi.“

Eda přikývl. Po chvíli, když měl pocit, že by to možná měl i vyslovit nahlas, snad aby tím sám sebe ubezpečil, dodal: „Dobře.“ Vlastní hlas mu zněl prázdně. A pak byl sám. S Oskarem, se spouští kolem sebe a s tichem, které odjakživa nesnášel. A v tu chvíli taky konečně začal plakat.

„Promiň,“ mumlal psovi do srsti, do které tiskl tvář. Oskar držel, jen chvílemi, když Eda zavzlykal, sám kníkl, snad aby mu dokázal, že v tom byli spolu. Jenže v tom nebyli spolu, pes za nic nemohl. Pes tu byl pro Edu od začátku do konce, pes jej vítal, i když měl Eda sám ze sebe mizerný pocit, a teď tu s ním ležel, přestože by dost možná neměl. Když se Eda od něj trošku odtáhl, začal mu z tváří olizovat horké slzy. Jindy by to Edu možná rozesmálo, nyní si jej ovšem přitáhl blíž a rozplakal se ještě usedavěji. Třásl se. Nudle i slzy stíral do hřbetů dlaní, ať už to bylo sebenechutnější, jelikož se nedovedl zvednout a dojít si pro kapesník. Nedovedl nic.

Panebože, všechno se to tak strašně pokazilo. A možná to nebyla jeho chyba, možná to nebyla Damianova chyba, možná to nebyla ničí chyba, ale pokazilo se to a už to nikdy nemohlo být jako dřív, a jeho to mrzelo, i kdyby nakrásně nemuselo, protože, protože, protože…

Za dveřmi slyšel troubení. Taxík přijel. On se ale nezvedl. Pojede něčím jiným. Bude čekat na autobus a tramvaj, potáhne se bůh ví kam pěšky. Bylo mu to jedno. Věděl jen, že nemůže vstát, protože dost možná ubíhají poslední minuty, které stráví v tomhle domě a on to tu miloval, protože miloval momenty, které tu prožil, a protože miloval muže, který je utvářel. Miloval i toho mizerného hada, který jej nyní okatě ignoroval, protože ho Eda ještě nikdy nenakrmil a ten had byl evidentně zištný mizera a zadarmo ani nevyplázl ten svůj půlený jazyk.

Zvedl hlavu. Slzy nešlo zastavit, dost možná proto, že když se rozhlédl kolem sebe, všude se viděl. Svůj život, prolnutý s tím Damianovým. Nebyl žádný bordelář, a snad proto jeho věci tak zapadaly do domu. Komínek šanonů ve stolku snad vždy zahrnoval i dvě jeho knihy, které si tam odložil. Na dece byla odjakživa složená i jeho mikina, do které se balil, když mu byla zima. I Damianovy věci na jeho přítomnost odkazovaly. Velká sklenice, kterou Eda plnil pro Damiana, hrníček, který používal snad jen on, tužky, které narovnal do sklenice kousek od televize, přestože Damian sám je vždy nechával volně na stole, protože Eda chtěl udržovat pořádek. Mísa s ovocem, kterou oba dost možná nevědomky neustále posouvali, jelikož každý ji chtěl o centimetr jinde, aby lícovala se zbytkem místnosti. Všechny pokoje vykazovaly známky Edovy snahy udržovat pořádek, Edovy nešikovnosti, Edovy chaotičnosti, která se s pořádkumilovností zdánlivě neslučovala. Byly tu Oskarovy hračky a byl tu obraz, který Eda koupil. Bylo tu toho tolik.

Pevně stiskl rty k sobě. Konečně si vzpomněl na povel, který psa učil, a tak mu jej sdělil a pozoroval, jak on zpevnil svalnaté tělo a zadíval se na něj důvěřivýma, oddanýma očima.

Oskare, mě to tolik mrzí…

Pečlivě uklidil všechny střepy. Pak se přesunul nahoru, do svého pokoje, kde s Oskarem v závěsu naházel do tašky, co nejvíc knih jen dovedl. Tak moc, že pak musel některé vyhazovat, protože zjistil, že tašku nezvedne. Zůstaly v komíncích vyrovnané na zemi. Nic jiného než knihy neřešil. Věděl, že se obejde bez kartáčku, trenek i deodorantu, přestože bude do jejich dokoupení zažívat dost peklo. Co na tom ale záleželo? Strhaný bude tak jak tak, fyzicky i psychicky.

Konečně měl pocit, že s taškou zvládne chvíli jít. Taxík už dávno odjel a cestičky slz začaly pomalu zasychat na jeho tvářích. Dech se mu zklidňoval, ačkoli v krku stále ještě cítil těžký knedlík značící, že všechny slzy ještě zdaleka nevyplakal.

Třásly se mu rty, když Oskara vedl do kotce. Bella na něj hleděla s vrtícím ocáskem, měl ale dojem, že v jejích očích beztak zahlédl výčitky. Nedivil by se jim. Měly právo soudit jej.

You see her when you close your eyes

Maybe one day you’ll understand why

Everything you touch surely dies…

Nádech, výdech. Jeden krok a druhý. Otočil se a Oskar za jeho zády tiše zakňučel, snad jako by věděl, že nic není jisté. Že Edu možná uvidí znovu a možná taky neuvidí, protože Eda sám zničí, na co sáhne, a protože už sáhl na všechno, co kdy miloval.

Když Eda došel na autobusovou zastávku, uvědomil si, na který vůz čeká. Na který jako na jediný může čekat. Protože Helenu otravovat nemohl. Viliam byl v zahraničí a Eda, ačkoli mu zoufale chtěl alespoň zavolat, věděl, že muž jeho hovor ani nezaregistruje. Vypínal si na podobných akcích telefon. A co by mu vůbec řekl?

Prosím, přijeď. Moc prosím. Potřebuju tě. Nemám kde bydlet. Už zase. Nevím si rady. Už zase. Nemám nic. Tady žádné „už zase” není na místě. Míval jsem všechno. A všechno jsem to ztratil.

Ano, řekl by mu to. Dokonce si to přiznával. Možná bylo dobře, že se mu nešlo dovolat.

Doprava byla toho dne pomalá, místa na sezení obsazená a jeho taška těžká. Třičtvrtěhodina se protáhla, co to šlo, a když on dorazil ke dveřím domu, ve kterém myslel, že už nikdy žít nebude, byl už dávno čas večeře. Uvědomil si, že toho dne vůbec poprvé nemá s sebou klíče. Snad to byla ironie osudu. Snad myslel, že když si je přestane brát, zmizí možnost, že se sem ještě kdy vrátí.

Zazvonil. Matka jej pustila, aniž by jen slůvkem zmiňovala velkou cestovní tašku na jeho rameni. Nebo to, že nebyla jeho. Nechala ho odejít do pokoje, který mu kdysi patřil, a odložit tašku doprostřed. Posadil se k ní. Na posteli i židli byly nánosy prachu a jemu z toho naskákala husí kůže.

Dalšího dne jej budík málem zničil. Usínal pozdě a špatně, protože dlouho do noci uklízel pokoj a snažil se vyměnit si s Viliamem alespoň pár esemesek, což velmi rychle vzdal, protože to nikam nevedlo a on ho nechtěl otravovat. Uprostřed noci jej pak vytrhl ze spaní pocit, že na něco zapomněl. Byl to právě zmiňovaný budík. A tak si ho nastavil, jen aby jej probral už okolo čtvrté.

Měl pocit, že spal sotva pár minut. Absolutně navíc nepoznával prostředí kolem sebe, odvykl si na něj a povedlo se mu tedy vlézt do sprchy, místo aby si čistil zuby, a až pod ledovou vodou pochopil, že ztrácel drahocenný čas. Alespoň se ale probudil dost na to, aby pochopil, kde je a kdo je.

V šest hodin chtěl vstoupit do kanceláře, jak pan Karásek poručil. A ona byla zamčená.

Chvíli u ní čekal. Chvíle se změnila v půl hodiny, po které kolem procházela jakási dobrotivá žena, která ji pro něj odemkla a řekla mu, že za ní může jít, kdykoli bude něco potřebovat.

„Nevíte, kde je pan Karásek?“ zeptal se jí tedy. Ona soucitně pokývala hlavou. Až o chvíli později zjistil proč.

„Ten chodí až na devátou.“

Překvapeně zamrkal. Bolela jej hlava, víčka se mu klížila, kdykoli bylo kolem ticho, a pobrat takovou informaci tedy stálo značné soustředění.

„Ale dnes tu měl být už v šest,“ řekl jí sebejistě. Když viděl její oči, ta sebejistota trochu odplula.

„Nikdy nechodí v šest. Vždy chodí až na devátou.“

Nádech, výdech. A znovu. Nezapomínat na to.

„Chtěl, abych tu byl už v šest. On… zapomněl?“

Zase ten soucitný úsměv. Děsil jej.

„Nezapomněl. Ví moc dobře, že tu jsi. Přijde v devět.“

„Tak proč chtěl, abych tu byl takhle brzy? Má pro mě nějakou práci?“

Žena sklopila hlavu. Když ji znovu zvedla, pokrčila rameny, jako by se jí to netýkalo. A ono, ostatně, netýkalo.

„Dej se zatím do kupy. Nemá rád, když lidé kolem nevypadají jako ze škatulky,“ poradila mu. A odešla. Ještě chvíli hleděl na její vzdalující se záda, dokud těžce nevydechl.

Pan Karásek neměl rád, když lidé nevypadali jako ze škatulky. Pan Karásek, který jej přinutil vstávat ve čtyři ráno úplně zbytečně. Proč? Aby mu ukázal, že může? Uvědomil si, že nejspíš ano. Byl z toho zoufalý.

V osm hodin poctivě vyšlapal schody do patra, kde si měl převzít Filipa. Ten už na něj čekal před dveřmi Damianovy kanceláře. Zdálo se, že černovlásek sám s ním mluvit odmítá, přestože by Eda mluvil rád. Chtěl vědět, jak je na tom Max.

„Dej mu čas,“ radil Viliam předešlé noci, když Eda prozradil, že věci pořád ještě nebyly úplně v pořádku. Neřekl tehdy, že sám spí u matky, za kterou se už nikdy nechtěl vracet, že Max jeho vinou skončil u zvěrolékaře a že se Damian rozhodl zapřít všechno hezké, co se mezi nimi stalo.

„Udělal jsi, co jsi mohl. Teď je to na něm. Nech mu chvíli, aby se uklidnil. Přijde za tebou sám.“

Tou poslední částí si nebyl jistý, musel ale uznat, že v něčem měl Viliam pravdu. Opravdu teď nemohl dělat víc. Jen žít svůj život, tak, jak ho žil předtím. A čekat, až si Damian rozmyslí, co všechno vlastně chce. Jak se k celé situaci staví. Anebo čekat, až se Viliam vrátí ze zahraničí. Třeba pak všechno zachrání.

Filip si od něj držel striktní odstup, a to bylo paradoxně dobře, protože kdyby si ho nedržel, prosakovalo by na povrch, jak moc Edu nemá rád. I tak to na něm bylo vidět. Kdykoli Eda k prostému popisu jeho práce přiložil nějakou vlastní poznámku nebo radu, Filip ji zpochybnil. Když Eda mluvil o archivu, dokonce měl chvílemi pocit, že ho skoro neposlouchá.

„Bylo by dobré, kdyby ten archiv zůstal takhle. Damian…“ setkal se s ledovým pohledem, který mu na zádech způsobil husí kůži a donutil jej se zarazit, „pan Kraus na něj byl takhle zvyklý. Tedy, začínal si zvykat.“

Nebyl ve své kanceláři vítán, cítil to. Dokonce mu to druhý blonďák okatě naznačil, když dovnitř vstoupila Helena a on Edu popostrčil směrem ke dveřím. Sám se vydal k ní, natahuje k ní ruku. Představil se. Ona se představila taky, v očích stopy překvapení. Eda je tam nechal. Až o patro níž si uvědomil, že mu žaludek svírají úponky žárlivosti.

Ani on Filipa neměl rád. Ať už si to zasloužil, nebo ne. Nemohl si pomoct. Helena by řekla, že to bylo přirozené. On sám byl příliš unavený, aby s tím bojoval.

Pan Karásek, na rozdíl od něj, se tvářil poměrně čile. Dorazil do kanceláře v devět hodin přesně, podle všeho, a když tam napochodoval Eda, pod očima veliké kruhy, pozvedl jeden koutek rtů. Eda cítil, jak klimatizace za jeho zády zvýšila svůj výkon. Bude sem muset začít nosit svetr, uvědomil si.

Po celou dobu se snažil myslet na Damiana co možná nejméně. A po celou dobu se mu to zoufale nedařilo. Byl ztracený případ. Začínal si zvykat.

Když toho dne budovu firmy opouštěl, strašně se potil, jak mu mimo kancelář bylo horko, všude usínal a zároveň byl velmi čilý, jelikož kdykoli zavřel oči, měl pocit, že slyší hlasitou ránu pěstí do pevné desky stolu. Nohy jej bolely. Jeho nadřízený jej ke konci směny přiměl roznášet jakési dokumenty prakticky po celé budově, neobtěžoval se ale dát mu je všechny najednou – dával je Edovi postupně, tak, že musel jednou vyjít úplně nahoru a zase zpět, pak úplně dolů a zase zpět a pak zase úplně nahoru, protože, jak sám říkal, už nebyl nejmladší, byl hlava děravá, ale naštěstí, Eda mladý byl, měl silné svěží nohy a všechno by to měl zvládat s úsměvem.

Napadlo ho, jestli to, co muž dělal, už nešlo považovat za šikanu. Svým způsobem to bylo ironické. Šikana na škole, to je obecně známý fenomén. Ale na pracovišti? Kdo by mu to věřil? Paní, kterou ráno potkal, evidentně ne. Nebo se o tom alespoň nechtěla bavit. Zamrzelo ho to. Doufal, že by v ní mohl najít kamarádku.

Odpoledne měl původně v plánu stavit se za dětmi, stačilo ale vidět vlastní odraz v zrcadle, aby si to rozmyslel. Vypadal jako chodící mrtvola. Cítil se jako chodící mrtvola. A smrděl. Toho si ostatně všimla i matka, když přišel domů. Povytáhla nad jeho zjevem obočí. Nic ale neřekla. Jen ho pozdravila. A on šel nahoru, zapadl do postele a usnul. Dokonce se ani nepotřeboval zcela vysílit pláčem.