Kauza Eduard 23.

Ráno se Damian vzbudil mnohem dřív než obvykle. Zapříčinila to bolest hrudníku, na němž odpočívala těžká hlava plná divokých světlých kudrn. Neohrabaně, jak mu jen zdravotní stav a starostlivost dovolily, se vypotácel z postele a po prvním šálku kávy se odhodlal vejít do Edova pokoje. Vypadal, jako by tam někdo hodil bombu. Otevřel okno, aby vyvětral ten odporný parfém, který se tam stále držel, posbíral všechny kusy telefonu a vysvlékl povlečení z postele. Chtělo se mu zvracet, když na něm identifikoval zaschlé sperma. Když usoudil, že všechny pozůstatky toho parchanta jsou pryč, sedl si na postel a vzal do rukou knihu, kterou měl Eda rozečtenou. Pilíře země od Kena Folletta. Prolistoval téměř tisícistránkovou knihu, pohladil ji a pak se vrátil na začátek, kde se staženým srdcem četl snad už posté věnování:

Drahý Damiane,

na památku a příslib dalších krásných měsíců a let v Tvé náruči. Jsi mi stejným pilířem jako ty, které podpírají stovky let katedrálu v Yorku, která nás spojila.

Nikdy na ten moment nezapomenu,

Tvůj Marek

Damian zavřel knihu a povzdechl si. Také nikdy nezapomene…

Netušil, že si ji Eda půjčil, ale vlastně s tím měl počítat. Miloval tlusté svazky a Damian takto objemných knih ve své sbírce moc neměl. Nejspíš ale na tohle vyznání nenarazil. Kdyby ano, rozhodně by se neubránil jeho otázkám. Eda nebyl nikdy příliš diskrétní a rozhodně je zvědavý jako opice. Kdyby se ho zeptal, možná by dokázal o Markovi mluvit, aniž by se mu zadrhával hlas. Nevěděl. Myšlenky a vzpomínky na něj stále bolely, ale ta bolest už byla tupá. Zamiloval se, a to místo naprosté oddanosti, které si dlouhé roky rezervoval Marek, teď zaplnil někdo jiný. Ani z toho zjištění nebyl zděšený, spíš smutný a plný beznaděje. Přestože se ukázalo, že Edova údajná přítelkyně byl Julián, stejně nepočítal s tím, že jeho včerejší slova o tom, jak ho má rád, někdy vystoupají do příslibu miluji tě. Eduard ho nemohl milovat, protože by si znovu kopal další hrob plný zklamání.

Odložil knihu a odklusal dolů. Měl hlad. Věděl, že v lednici najde jídlo, které noc předtím hosté nestihli sníst.

Nacpal do sebe pár kousků sushi a vzal do rukou svůj telefon. Nechtěl se dívat, jak ten kretén prznil jeho Oříška, ale musel vědět, co mu udělal. Musel se ujistit i přes všechno ostatní, co o Juliánovi věděl, že neudělal chybu, když ho málem svým kolenem vykastroval.

Spustil přehrávání. Klouby na rukou mu zbělaly, jak drtil telefon v rukou, a na tváři se mu mísil vztek s nevírou. Ať byl Julián jakýkoli, nikdy by si nepomyslel, že by dokázal takovýmto způsobem zneužít naivitu člověka. Nejspíš ho neznal natolik, jak si původně myslel. Byl to opravdu parchant. Polknul žluč, která se mu dostala do krku, a zapil ji vodou. Roztřeseně položil přístroj na stůl. Nedokázal si představit, jak by se vypořádal s Edovým traumatem, kdyby to zašlo dál. Sakra! Netušil ani, jak ho zvládne uklidnit po tomto, co zhlédl.

Bylo skoro devět a Eda stále spal. Damian rozdělal oheň, nakrmil psy i hada, opět si sedl a poslouchal ticho domu. Necítil se na rozhovor, ale vyhnout se mu nemohl. Napustil do sklenice vodu, sebral plato paralenu a vklouzl do svého pokoje.

Eda byl tou dobou už nějaké ty minuty vzhůru. A nutno podotknout, byly to snad nejhorší minuty jeho života. Minimálně si to myslel.

Přestože do pokoje pronikalo světlo nezataženými závěsy, a přestože slunce bylo schováno za mlhou, ona záře ho dokonale oslepila vzápětí poté, co se pokusil otevřít oči. V ústech měl sucho, jako by vodu naposledy viděl na obrázku ještě v Holandsku, a pod jazykem cítil nepříjemnou pachuť čehosi, co se bál identifikovat. Hlava ho rozbolela, jako by mu měla prasknout, a místnost plná slunečného svitu tomu rozhodně nepomohla. Stočil se do klubíčka, objímaje si hlavu pažemi. V tu ránu se mu ovšem zhoupl žaludek. Mohl být vděčný, nepozvracel se. V tomto se jeho kocovina lišila od zcela běžného příkladu uváděného v podnětné literatuře – gay románcích. Ovšem jako na vodě ho měl, ona nepříjemná pachuť tomu nepomáhala, a sakra, všechny vjemy, které na něj útočily, byly tak… výrazné.

Nemohl se celý svět jít zabývat něčím jiným?

Věděl, že Damian vstoupil do místnosti. Velmi dobře jej slyšel. Zakňučel. Prášek, který mu muž chtěl dát, zpočátku odmítal, protože se bál, že by ho vyzvracel. Měl pocit, že spal sotva deset minut, celé tělo měl tak mizerně slabé. První slova, která ze sebe dostal, byla v podstatě jen zachrčení.

„Co se stalo? Mně je tak špatně.“ Teprve až poté si stihl uvědomit i další detail. „Proč ležím ve vaší posteli?“

Chytil se za hlavu. Chtěl by si vzpomenout, měl pocit, že pro to musí existovat nějaké vysvětlení. Nějaká vzpomínka. Jenže jeho hlava byla pořád ještě těžká, neochotná přemýšlet, a on si nebyl jist, jestli to prázdno, které mu předkládala, kdykoli chtěl vzpomínat, bylo důsledkem té bolesti, nebo něčeho jiného. Jako by po celou noc byl jeho mozek mimo provoz. A teď v tom pokračoval. Místo na ty vzpomínky tam bylo. Ale v něm nic.

Damian se na něj starostlivě zadíval a vyloupl z plata jednu pilulku.

„Trochu jste to včera přehnal s alkoholem, vezměte si ten prášek, a pokud můžete, zkuste ještě spát. S tím, že jste v mé posteli, se netrapte, později vám všechno vysvětlím, pokud si sám nevzpomenete. Můžu pro vás ještě něco udělat?“

Možná by mu měl donést i kýbl. Vždycky býval bledý, ale nyní mohl konkurovat čerstvě napadlému sněhu. Tak zesinalého ho ještě neviděl. Bude muset být hodně opatrný při vysvětlování. Eda vypadal, že se zhroutí ještě dřív, než vůbec jeho mozek přijme požadované informace minulého večera.

Blonďák se na svého opatrovatele pokusil vděčně pousmát, vyšel z toho však spíš útrpný úšklebek. Znovu se chytil za hlavu, která bolela jak čert. Přehnal s alkoholem? Ano, bylo to možné, věděl, že bylo. Pamatoval si, jak mu Julián donesl skleničku, dál však bylo všechno jako v mlze. Na spaní neměl pomyšlení. Bolest by mu nedopřála klidu, krom toho začínal z té absence jakýchkoli vzpomínek na další hodiny být trochu zoufalý. Mohlo se stát cokoli a on o tom nevěděl.

„Je to pěkně hloupý zvyk,“ zaskřehotal po chvíli. Jeho společník překvapeně zamrkal. Eda se tedy rozhodl to rozvést. „To, že když se odmítnete napít na podobných akcích, je to, jako byste hostitele urážel. Nebo mu dělal ostudu. Je to pěkně hloupý zvyk. Vy byste se přece nezlobil, ne? Tohle byste mi nemohl přát,“ naříkal, vzpomínaje tak na poslední minuty, které ještě v jeho mysli přetrvaly. Protřel si oči s o něco větší razancí, než bylo nutné, ve snaze dát se dohromady. Za víčky se mu objevily barevné skvrny.

„Co prosím?“ Damian se na něj zmateně zadíval, ale vzápětí mu to došlo. „Tohle vám navykládal Julián…“

Zatnul zuby a potlačil nutkání stáhnout obočí. Nechtěl se mračit. Netušil, jestli by si to ta hromádka neštěstí nepřebrala na sebe. Měl chuť mu připomenout soukromou lekci číslo dvě – Nikdy nevěřit lidem jako je Julián. Tím by mu však rozhodně nepomohl.

„Samozřejmě, že bych se nezlobil, dokonce vám osobně bych to zakázal. Byly tu i dvě děti, měly dětské šampaňské. Přípitek ano, ten je slušnost, ale rozhodně to nemusí být vždy s alkoholem v ruce. S tím už teď nic nenaděláme, tohle si budete muset odtrpět a máte ponaučení pro příště. Pokud už nemůžete spát, doporučoval bych vám se začít trochu hýbat. Pro začátek jen opustit ložnici a zkusit se jít nadýchat čerstvého vzduchu. Uvařím vám čaj a vy si sednete na terasu. Zůstaly tam ještě ty plynové ohřívače. Možná se vám paměť vrátí. Pojďte, pomůžu vám.“

Damian posadil Edu na posteli. Byl jako hadrová panenka. Chvíli sice protestoval, že se dokáže obléct sám, ale poté, co se mu do velmi bledé tváře vkradla ještě zeleň, raději útrpně seděl a nechal si obléct měkké zimní ponožky a silný svetr.

Na terase zapnul ohřívač, usadil Edu do pohodlného ratanového křesla vystlaného umělou kožešinou a celého ho zabalil do narozeninové beránkové deky, kterou přibral z pohovky v hale.

„Dýchejte. Připravím vám čaj a mám v mrazničce hovězí vývar. Dovařím k němu jen nudle. Pokud by bylo něco v nepořádku, volejte.“

Byl dokonalá starostlivá kvočna. A ani v nejmenším mu to nedělalo starosti. Co mu však vrásky rozhodně tvořilo, byl rozhovor, který ho čekal. Asi by byl nejraději, kdyby si Eda vůbec nic nepamatoval. Problém byl, že by to nic nevyřešilo. Eduard potřeboval vědět, s jakým zmetkem se zapletl.

Ten se zatím znovu pokusil o vděčné pousmání, tentokrát o něco úspěšněji. Schoulil se do deky a nadechl se chladného vzduchu. Trochu to pomáhalo, přestože zpočátku měl pocit, že nic nemohlo být horší než snaha rozhýbat své ztuhlé tělo. Bolest hlavy polevila ještě o něco víc, spolu s ní ona malátnost a neschopnost byť jen uvažovat. Damian už byl pryč, znovu se tedy pokusil násilně vrátit do vzpomínek. A spolu s tím si přehrával slova svého nadřízeného.

Julián mu lhal? Znělo to tak. Jestliže by se Damian skutečně nezlobil… Jistě, bylo možné, že pan Kraus byl výjimka z pravidla, s Juliánem však byli přátelé. Musel by to vědět. I Eda tušil, jen měl za to, že Julián bude tušit lépe. Byla to lež. Panebože. Proč mu lhal? S tím poznáním se přivalilo zklamání, které jako by na něj dolehlo a zabalilo ho. Schoulil se do deky ještě o něco víc. Přestože fyzicky mu zima nebyla, po zádech mu přejel mráz. Copak Julián chtěl, aby teď tak trpěl?

Zasténal bolestí, nejistotou i nervozitou. Co se sakra stalo? Udělal mu něco? Ne, neudělal, minimálně ne předtím, než mu tu sklenku dal, protože to si pamatoval. Tak co se dělo potom? Zavřel oči, svraštil čelo. Chtěl si přitáhnout kolena nahoru a obejmout je rukama, ta jej ale nepříjemně zabolela. Pokusil se ignorovat bolest a nechápavě si vyhrnul nohavice. Na obou kloubech měl poměrně čerstvé modřiny, jako by si je někde otloukl.

To ty přípitky prováděl v kleče? Na nějakém tvrdém povrchu – rozhodně ne na trávě.

Byl vůbec celou dobu na trávě?

Do mysli se mu začaly vkrádat rozmazané obrazy, spíš vědomí, že se scéna tak nějak odehrávala, než skutečný záběr. Ano, byl venku, nějakou dobu. Jistě byl. Taky si pamatoval, že byl s Juliánem. Hodně se smál. Dělal hlouposti. Jo, to tak sedělo. Všechno mu přišlo vtipné a Julián mu přišel vtipný.

Z toho si neudělal ty ošklivé modřiny.

Jistě byl i potom s Juliánem. Muž už dopředu avizoval, že se jeho společnosti jen tak nevzdá. Líbali se? Ano, mlhavě si to pamatoval, úžasné pocity…

Do mysli se mu vkradla další scéna. On a Julián na schodech, před ním jeho záda. Erekce v kalhotách. Sténání vycházející z pootevřených úst. Tiché prosím, na které se zmohl, když k němu natahoval ruku.

Panebože.

Rukama si přikryl ústa. Měl pocit, že bude zvracet, tentokrát doopravdy. Veškeré žaludeční šťávy i zbytky alkoholu v jeho těle začaly cestovat, a kdyby je na poslední chvíli nepolkl, měl by možnost je opět spatřit před sebou. Do očí se mu nahrnuly slzy, zrychleně dýchal a snažil se uklidnit rozbouřený žaludek. Sevřela jej úzkost.

Panebože. Že s ním nespal? Prosím, že s ním nespal. Nemohl. To by mu Julián neudělal. Věděl, že Eda ještě nechce. Bavili se o tom přece mockrát. Věděl, že Eda jednou bude chtít, asi, možná, snad, ale že bude chtít v jinou chvíli, v nějakou speciální. Ne teď. Ne takhle. Božínku. Že si to pamatoval špatně…

Za jeho zády se v tu chvíli objevil Damian, otočil se tedy na něj, rázně, až se křeslo málem převrhlo. Jeho žaludek se u toho zase zhoupl a muž málem vylil čaj, který nesl. Eda se však pokusil toto všechno ignorovat. Srdce mu bušilo až v krku.

„Já… Pane, vy, vy asi víte… panebože.“ Jistěže pan Kraus musel vědět. Ať to dopadlo jakkoli, jestli si jej někdo všiml, jak do těch schodů šel, božínku, udělal mu takovou ostudu. Musel už vědět. Eda byl příliš zoufalý, aby opatrně sondoval.

„Nic se nestalo, že ne? Nic… postelového. Že ne?“

Zdálo se mu to, nebo se v tmavých očích mihl mrak? Vložil si hlavu do dlaní.

„To ne,“ vydechl zděšeně. Spíš než zděšený byl ale smutný. Zoufalý. „Já… panebože. Kde je? Chtěl bych to slyšet od něj. Tohle by mi neudělal. Ví, že jsem nikdy nepil, musí vědět, že bych si to pak nepamatoval, a stejně tak ví, že tohle bych si chtěl pamatovat. Samozřejmě, že bych chtěl. Myslel jsem… Bože, takhle jsem svoje poprvé nechtěl…“

Damianovi vyskočila husí kůže. On byl vážně neposkvrněný. Byl čistý jako lilie, a ten parchant… Zatnul pěsti v kapse teplákovky. Eda nepotřeboval vidět, jak Damian zuří, a ten se to snažil nijak nedat najevo a tím ho ještě víc rozrušit.

Klekl si k němu a chytil jej za ruce. Byly studené. Možná by mu přece jen bylo líp vevnitř. „Nemusíte se bát, až tak daleko to nedošlo, vaše… nevinnost je…“ Do prdele! Jak mu to měl říct? Viděl to! Viděl, jak ho ten parchant donutil si kleknout a doslova ho pošpinil svým zvráceným ptákem. „… nespal jste s ním, nemusíte se bát,“ doplnil rychle, protože zpozoroval paniku, která se začínala rozprostírat na jeho obličeji. Jak mu ale měl sdělit, že ho Julián zneužil, donutil ho k felaci, vsadil jeho nevinnost, za co vlastně? Nestihl to ani zjistit. Ať to bylo cokoli, nic je neomlouvalo. Ani jednoho z nich. Budiž Karlovi odpuštěno v tom, že neměl ponětí, o koho se jedná. Stejně si to s ním později vyřídí. Klidně a s rozvahou.

Eda tak nějak vnímal, že by se mu po těch slovech mělo ulevit, ten pocit se ale ani zdaleka nedostavil. Naopak, vnitřnosti se v něm sevřely zlou předtuchou. Myslel, že tohle je důvod, proč má tak špatný pocit, důvod, proč na něj Damian hledí tak ustaraně. Jestli nebyl… panebože, co se stalo? Kde je vůbec Julián?

„Kde je?“ zeptal se, jelikož se ta otázka až příliš nabízela. Proč se probudil v posteli svého nadřízeného, proč s ním nebyl Julián? Jestliže spolu usínali po… něčem. Mazlení? Další vzpomínka. Mazlit, mazlit, mazlit. S někým ležel, chtěl se tulit. To mohlo být ono. Snad. Doufal…

„Proč tu není? Byl se mnou, vím, že byl. Nenechal by mě tu. Nějak jsme se… mazlili, že ano? Možná… nazí? Asi? Chtěl bych si to pamatovat, nemůžu si vzpomenout! Nechtěl jsem, ne takhle brzy, ale když se to stalo, měl by tu být. Přece by mě pak nenechal samotného. Vždycky říkal, že naše první noc bude kouzelná.“

Proč na něj Damian hleděl s ještě větším zoufalstvím? Eda sám začínal být zoufalý. Nechápal, sakra, nevzpomínal si! Přišel si na správné cestě, ale ne tak docela. Byl nervózní.

„Neměl důvod mě tu nechávat! Je můj přítel, bral mě na rande, psal… Kde mám telefon? Prosím, musel jsem ho tu někde nechat. Nevíte… dojdete mi pro něj?“

Na ta slova mu Damian zmizel v domě. Po chvíli byl zpět i s přístrojem. Eda mobil odemkl, najel na svoji a Juliánovu konverzaci a podal přístroj do Damianových rukou. Nejspíš se těmi činy a slovy potřeboval ujistit. Zoufale se chtěl ujistit, protože vnímal, že se stalo něco, co se sakra stát nemělo. Ony zprávy byly plné sladkých slov a příslibů.

„Už mě zná, dobře mě zná. Chodíme spolu už dlouho, vlastně pokud se to počítá od první schůzky, tak od doby, kdy jsem si u něj byl vyzvednout to oblečení, jak jste mě prvně poslal. Vždycky říkal, že je tu pro mě. Je tak hodný, tak moc se snaží. Neublížil by mi. Že by mi neublížil? Vy ho znáte, vy víte, že by mi neublížil. Říkal, že na mě půjde pomalu, že bez sexu vydrží, že hlavní jsem pro něj já…“

Damian si promnul obličej. Nejspíš by teď potřeboval panáka. Odložil telefon, aniž by ty cukrové lži četl. Věděl, jak umí být Julián přesvědčivý, a věděl, jakým zparchantělým hajzlem se dokáže stát, když mu něco hraje do karet.

Sakra! Neuměl utěšovat dospělé. Netušil, jak vysvětlit, že všechno je jinak. Ten bastard byl nechutný hráč s city. A dokonale se ujišťoval, že mu sám Damian nebude stát v cestě – ty neustálé poznámky už někdy na podzim, jestli s ním spí a jaký k němu má vztah… Julián moc dobře věděl, jak by to dopadlo, kdyby mu vlezl do zelí. Budiž mu ke cti, že se aspoň zeptal, nevěděl však, jak se jeho sympatie k Edovi změnily. Tohle mu mělo už tenkrát dojít. Jenže v tom období opravdu v Edovi neviděl nic víc než impertinentní, mimořádně nešikovné dítě, kterého by se rád zbavil.

Damianovi hlavou prolétla vzpomínka, jak se Juliánovi kdysi v klubu svěřil, že už u něj Eda nebydlí, protože se nepohodli. Co mu to tenkrát říkal? – Víš, že je to citlivý tvoreček a taky by ses k němu tak měl chovat. Někdy jsi neuvěřitelný hulvát.

Ten zmrd moc dobře věděl, jak je Eda zranitelný, a přesto si s ním takto zvrhle zahrával. Bavilo ho to, dělalo dobře jeho zvrácenému egu, že ho Eduard obdivuje a uctívá. Celého čtvrt roku si s ním hrál jako kočka s myší a jen vyčkával na možnost ho ponížit, ošukat a pak se mu vysmát do tváře. Damian vnitřně zuřil. Musel se uklidnit. Tak, aby ho mohl přesvědčit, že jejich vztah byl pouze jednostranný, nejlépe natolik pádně, aby se neptal dál na detaily.

„Edo, tohle všechno jsou jen lži, celou dobu vás vodil za nos. Nikdy s vámi nechtěl mít vztah a rozhodně vás nikdy nemiloval. Všechny jeho dárky a krásná slova byly jen póza, aby vás dostal do postele. Jakmile by se mu to povedlo, poslal by vás k vodě. Nechtějte vědět, co se stalo ve vašem pokoji, a nechtějte důkazy o tom, proč tomu tak je a jak to vím. Prostě mi věřte, prosím. Julián tady není, protože jsem ho v noci vyhodil. Za to, jak se k vám choval celou dobu, může být rád, že neskončil v nemocnici. Nevyčítejte mi, že jsem vás chtěl chránit…“

„Co?“ zeptal se Eda hloupě a naprázdno otevřel ústa, čelo nepatrně svraštělé a oči vykulené, jako by chtěl vidět co nejvíc ze svého společníka a tím tak lépe pochopit jeho slova. Cítil, jak se mu roztřásly ruce, které po chvíli zvedl z kolenou a pokusil se obejmout jimi svůj trup. Deka se mu svezla z ramen na křeslo, to ale nedovedl řešit, přestože se mu do paží začala vkrádat zima. Byl příliš vyvedený z míry, aby jí přikládal váhu.

„Já vám nic nevyčítám. Jak bych vám mohl něco vyčítat, když si nic nepamatuju. Chci si vzpomenout,“ zopakoval, dávaje do té poslední věty všechnu tu frustraci a zoufalství, které jím ve vlnách probíjely. Sakra! Musel to vědět, musel! Musel. Tohle nemohla být pravda, musel se o tom ujistit, musel najít nějakou vzpomínku, která by to vyvracela…

Zoufale se zadíval do tmavých studánek. Hleděly na něj tak provinile, jako by jej muž nechtěl ranit a věděl, že bude muset. Byla to pravda? Eda cítil, že byla, byť se tomu chtěl bránit. To přece nebylo možné. Tolik dní, tolik nocí…

„Psal mi každý večer. Bral mě ven, zajímal se. Nevím… nevím, proč mi tam lhal, ale…“ odmlčel se. Vybavilo se mu, jak stál v zahradě, v kalhotách Juliánovu ruku. Strčil mu ji tam, aniž by o to Eda žádal, ten se ale nechal, protože to bylo tak hezké. Začal to Julián, ještě venku…

Zalapal po dechu. Vzpomněl si na vše, co se stalo, než se dostal do té ložnice. Tedy, ne na vše. Ale na dost věcí, aby se mu v očích mihlo zděšení.

„On… bože. Pamatuju si, že se se mnou nechtěl líbat. Byl jsem už moc mimo, abych nějak odporoval. Vypadal, jako by se mu to zdálo nechutné. Já. Všechno na mně. Předtím se tvářil, že se mu na mně všechno líbí, já mu to věřil! Ale… to nebylo… poprvé.“ Až v ten moment mu to začalo docházet. „Vlastně se tak díval často. Nechtěl se mnou moc chodit na zmrzlinu, protože mu vadilo, že by mě někdo mohl vidět zamazaného. Vadila mu – na jiných lidech – spousta věcí, které jsem dělal já. Říkal to i nahlas. Myslel jsem, že jenom neví, ale musel vědět… Musel vědět a stejně to říkal. A taky mi dával spoustu věcí na sebe, většinou náhrady za ty kousky, které se mu moc nelíbily. A… parfém. Já… tehdy mně to nedošlo, ale vlastně si myslím, že jsem mu to už říkal. Že mi parfémy nedělají dobře na kůži, že je používat nemůžu. Tehdy jsme byli v poměrně luxusní restauraci. Chtěl, abych ho vyzkoušel. Udělal jsem to. Nechtěl jsem mu kazit radost, myslel jsem, že neví. Měl jsem z toho potom tu vyrážku. Tu, kterou jste mi pak pomáhal léčit… Musel to vědět. Ano, určitě to věděl. Zapomněl jsem…“

Zděšeně zamrkal. Julián ho měnil. Měnil ho pomalu a postupně v kluka, kterého by mohl prezentovat před společností, a podle toho jej do ní taky bral. Zpočátku ho ani nenapadlo vzít Edu někam mezi smetánku. Na samém začátku s ním jedl párek v rohlíku. Tehdy by se Eda ani pozvat nenechal. Posouval jeho hranice tam, kde je chtěl mít, a to jak v životě jako takovém, tak v jejich vztahu.

Na samém začátku tvrdil, že na něj s žádným milostným vztahem nebude tlačit…

„Nechtěl se ukazovat před vámi. Říkal, že nejste vyloženě nesnášenlivý, ale že kdo ví, jak byste na dva chlapy ve vztahu reagoval. Tohle musel vědět. Musel vědět, že jste na chlapy sám! Tohle… bože. Měl to všechno promyšlené…“

Smutně se zadíval na svého šéfa. Teď už pochybovat nemohl, rozhodně to ale neznamenalo, že to nebolelo. Nechtělo se mu plakat, to ne. Na to to bylo až moc náhlé, až moc čerstvé. Jen seděl, hleděl na něj a stále to nemohl zpracovat. A jeho srdce krvácelo. On toho muže miloval…

„Věřím vám, jistěže vám věřím, ale prosím, musíte mi říct, co se tam stalo. Všechno to mám pomíchané… Chci ty vzpomínky, tohle je hrozné. Nemůžu to prostě nevědět,“ zaprosil a zadíval se na něj těma velikýma, štěněčíma očima.

Damian byl zoufalý. Nemohl mu vykládat, jak ho ten parchant zneužil. Už tak si Eda uvědomil spoustu věcí, které byly pro něj nesmírně bolestivé. Nemusel vědět všechno a Damian neměl to srdce mu ještě přidávat… Už i tak bylo pravděpodobné, že mu mysl během příštích pár hodin tyto nepříjemné vzpomínky nabídne.

Pohlédl na něj a ovládl emoce ve tváři. Blondýnek vypadal ještě menší, mnohem mladší a naprosto zranitelný a zničený. Třásl se – možná stresem, možná také chladem.

„Vezmu vás dovnitř. Přece jen je tady hodně zima,“ zašeptal omluvně Damian. Než se stihl Eda vymotat z teplé deky, chytil jej Damian do náruče a přivinul pevně k hrudi, aby mu nevyklouzl. Žebra nepříjemně zaprotestovala, ale bolest nebyla tak nesnesitelná jako minulou noc, kdy měl problém se zhluboka nadechnout. Pro Oříška by byl schopen daleko větší oběti, zvlášť když se k němu něžně přitulil. 

Ovanula ho známá vůně. Přestože byla hodně promísená s alkoholem, stále připadala Damianovi jako ten nejopojnější parfém. Potlačil jemné vzrušení, které se stupňovalo blonďáčkovým poddajným přijetím pevné náruče. Eduard položil hlavu na jeho rameno a úlevně vydechl.

Damian by ho nejraději z objetí nepustil ještě hodiny, ale pro zachování zdravého rozumu se ho musel vzdát. Sedl si naproti a dolil mu z konvičky stále horký čaj.

„Já přesně nevím, co se včera stalo,“ lhal z milosti. „O vašem vztahu se Schneiderem mi řekl Karel. A když mi oznámil, že vás viděl jít do patra, bylo mi jasné, co se bude dít. Já Juliána znám, varoval jsem vás před ním už kdysi. Nemohl jsem dopustit, aby vás pošpinil. Když jsem vešel do pokoje, vaše tvář byla potřísněná spermatem a jeho prst vás připravoval na vpád. Zastavil jsem to. Vás jsem poslal ke mně do ložnice a jemu jsem trochu pocuchal varlata, aby ho nenapadlo to na vás znovu zkoušet. Chytli jsme se a následně jsem ho vyhodil z domu. Za vámi jsem poslal Viliama…“

Eda zatím pevně hleděl před sebe krapet vzdálenýma, skelnýma očima. Aniž by si to uvědomil, i zde si přitáhl nohy k tělu, pokrčil je a objal pažemi, aby se tak mohl chránit před těmi informacemi i útoky nepříjemných pocitů. Vzpomínal si spíš na dojmy než na skutečné situace, v krku měl těžký knedlík a vnímal, že jej obalovala úzkost. A tak nějak tušil, že ta úzkost nepramení z dnešního rána. Rozhodně ne celá. Jeho dech se zrychloval, ruce se stále nepatrně klepaly.

Tvář potřísněná spermatem…

„Já… Já možná vím. Já…“ Nedovedl to doříct, zakoktal by se. Hlas se mu vytratil. Celý v obličeji zbledl ještě daleko hůř než ve chvíli, kdy se probudil – alespoň měl ten dojem – a pomalu, jako by si své myšlenky nechtěl ověřit, si znovu vyhrnul jednu z nohavic. Ona nafialovělá modřina stále ještě byla na svém místě, svítila na něj. Ztěžka polkl. Sperma na obličeji. Panebože. On mu…

Žaludeční šťávy se opět rozhodly pokusit se podívat na světlo světa, a přestože je i tentokrát stihl spolknout, nepatrně zezelenal a dostal ze sebe pár nehezkých zvuků. Jednu ruku si ochranitelsky položil na protestujících břicho, druhou přikryl ústa.

Ztěžka dopadl na zem. Julián jej pobízel několika nehezkými slovy. Místnost byla tmavá, nevlídná, a muž oblečený, jako by chtěl v průběhu odejít. Před očima měl jeho podbřišek. Cítil tu věc až v krku, hluboko, narážela mu kamsi do vnitřní strany šíje. V očích měl slzy, snažil se nadechnout, ale vzduch docházel. Julián jej přidržoval za vlasy. Nemohl odejít, nemohl se odtáhnout. Nemohl nic...

Trhaně se nadechl, prsty instinktivně ovinuté okolo vlastního hrdla, ve kterém jako by najednou znovu cítil, co mu Julián provedl. Panebože, on… On… Ne, to nešlo vyjádřit. Sliboval, že na něj půjde pomalu. Říkal, že ho má rád, že to bude výjimečné. Že to poprvé bude krásné, takové, jaké si to Eda bude přát. Že až mu to dovolí, bude to hlavně o něm.

Ty pocity se mu vybavovaly velmi dobře. Nic té noci nebylo o něm, vůbec nic. Vybavoval si výraz v Juliánově tváři a tón hlasu. A Eda tam seděl, prosil, mezi nohama mu tepala erekce. Julián se ujistil, že jej dostal do té nejpodřízenější, nejpotupnější pozice, jaké mohl, a Eda v ní žadonil, aby pokračoval.

Dýchal, alespoň se o to tedy snažil, a stejně tak se snažil uklidnit. Moc se to nedařilo, zatím mu ale ani nebylo do pláče, a to bylo jistě dobré znamení. Cítil se tak nějak tupě, vůči všemu. Všem emocím.

„Proč?“ zeptal se nakonec. Možná se chtěl porýpat v ráně, možná se chtěl k slzám uměle donutit. Ta otupělost se mu nelíbila.

„Proč to dělal? Proč tolik energie, proč tolik hezkých slov, proč zrovna já? Musel mě nesnášet… Panebože, musel mě příšerně nesnášet. Pamatuju si… pamatuju si některé jeho výrazy. Dělal kvůli mně věci, které by dělat nechtěl, přetvařoval se. Mohl si najít někoho, kohokoli, kdo by mu vyhověl daleko rychleji. Kdo by byl daleko méně já. Když nechtěl mě, moji povahu, proč se tvářil, jakože mi chce rozumět?“

Damian se sotva udržel, aby si jej nepřitáhl do náručí a nedržel ho tak dlouho, dokud by ta bodavá bolest neodešla. Nemohl. Zdálo se mu to příliš intimní a neodvažoval se ho dotknout víc než jen povzbudivě stisknout dlaně. Měl dojem, že by mu tím mohl ublížit. Neměl tušení, jak bude v dalších dnech Eda reagovat na jakékoli dotyky od kohokoli. Co si mohl dovolit, aniž by mu připomněl odporné ruce Juliánovy?

Raději se stáhl dál, aby mu dal prostor se nadechnout, a přemýšlel, co mu všechno může říct, aby ho neranil ještě víc. Usoudil, že trocha lhaní a spousta zamlčování mu budou odpuštěny.

„Julián je velmi tvrdohlavý člověk a co si umíní, to dostane. Je sobecký a málokdy se dívá okolo sebe, jestli svým jednáním někomu neublíží. Postrádá empatii, je manipulativní a umí to dělat velmi sofistikovaně. A když si něco usmyslí, jde za svým cílem a neohlíží se na city. Nemám tušení, proč si vybral zrovna vás, myslím si však, že ho provokovala vaše nevinnost, panictví, a dlouhodobé svádění mu připadalo jako hra. Nudí se, má všechno a díky svému charisma si jednoduše poddává mladé chlapce. Vy jste pro něj byl jako tvrz pro válečníka. Vzrušovala ho vaše nedostupnost. Kdybych věděl, že ta vaše rande provozujete s ním, utnul bych to už dávno. Ale on nechtěl, abych o tom věděl, je to tak? Nechtěl, protože ho znám, a protože bych mu to nedovolil. A to ani v případě, že byste u mě nebydlel.“

V průběhu celého toho monologu se Edův přerývavý dech uklidnil, tvář pozbyla onu vyděšenou masku a oči se krapet vzdáleně upřely na jakýsi neznámý bod před sebou. Už rozuměl, alespoň tedy začínal. Tvrz pro válečníka, vzrušující nedostupnost. Chtěl Edu dostat na kolena od samého začátku. Z té představy by se mu asi měl znovu zvednout žaludek, měl ale pocit, že to všechno začal vnímat se zvláštní dávkou apatie. Ten muž na to čekal celou dobu. Na moment, kdy se Eda nechá. A to, že u toho blonďák ještě prosil, že se nechal celý vysvléct, že se mu nabízel, to byla třešnička na dortu. Chtěl ho v tom vykoupat. Chtěl vidět, jak daleko bude schopen zajít. A Eda by byl schopen všeho. Protože se do něj zamiloval.

Srdce se mu stáhlo. To uvědomění bolelo tím víc, že do jeho střízlivého, zdravého uvažování přišlo, až když už bylo po všem. Tehdy by toho pro něj udělal tolik. A on…

Ironií osudu bylo, že když se kdesi v soukromí snažil sám sobě dopomoct k orgasmu, orální sex byl jednou z představ, která ho vzrušovala opravdu hodně. Zdálo se mu to tak intimní, tak důvěrné, a ten pocit, že se v té jediné aktivitě cosi živočišně sexuálního snoubí s láskou, jej pokaždé dovedl příjemně rozvibrovat. Když si na to vzpomněl nyní, měl pocit, že se mu už nikdy nepostaví. Nikdy. Ta myšlenka byla najednou dokonalý zabiják.

Po jídle, které do sebe nasoukal spíš proto, že to jeho společník chtěl, se zamlklý odebral do sprchy. Vzpomínky se vracely pomalu a postupně, pod horkou vodou o něco lépe, protože byla uvolňující, smývala z něj i pomyslnou špínu. Většinou šlo ovšem o vzpomínky nepodstatné, o detaily, které už si stihl odvodit, přestože i nyní svým způsobem znechucovaly. Co ho ovšem zaujalo, byla vzpomínka zcela jiná. Vnímal ji už předtím, venku, a vnímal ji i nyní.

Měl pocit, že se s někým mazlil. Musel to být Julián, protože do nikoho jiného nebyl zamilovaný, po nikom jiném by takový kontakt nechtěl. V hlavě tu vzpomínku měl zařazenou mezi mazlení ve smyslu partnerském, nikoli přátelském. To by přece neprovozoval jen tak s někým. Alespoň v to doufal. Jenže si nemohl vzpomenout, o koho šlo. Musel to být Julián…

Spolu s tou myšlenkou se objevily i jiné hezké pocity, které si z toho pamatoval. Byl si jistý, že minimálně v téhle fázi bylo všechno pomalé a postupné, tak, jak o to úplně původně stál.

§§§

Zatímco se Eda dával dohromady v koupelně, Damian zdrceně seděl na malém sofa, zíral na nepořádek okolo a snažil se nevnímat úporné tepání v hlavě. Už si ani nepamatoval, kdy ho naposledy nebolela. Byl si naprosto jistý, že tato bolest nepramenila z včerejší konzumace alkoholu. Rozhodně ho nestihl vypít tolik, aby byl alespoň přiopilý, natož aby ho další den sužovala kocovina a bolehlav.

Usoudil, že malá procházka by mu neuškodila. Alespoň po zahradě, protože se nechtěl vzdalovat od domu, kdyby náhodou Eda něco potřeboval. Oblékl si tedy teplou bundu a vyrazil do mlhavého rána. Psi pofňukávali v kotci, včera v noci je nikdo po odchodu hostů nepustil. Donesl jim pár laskomin jako omluvu a pak bezcílně bloumal po vlhké trávě a sledoval chuchvalce mlhy povalující se na polích za cestou. Přestože včera bylo venku docela dost lidí, zahrada byla téměř bez odpadků. O jeden z plastových kelímků však přece jen klopýtl. Sehnul se, aby jej sebral, ale vedle zmačkaného plastu uviděl něco, co ho zaujalo mnohem víc. Prázdné plato po prášcích. To by samo o sobě nic neznamenalo, hosté mohli zažívat bolehlav – nedivil by se, kdyby jeho dům stál na nějaké špatné zóně, když jeho bolela hlava snad nepřetržitě. Alespoň měl ten dojem. Přesto jej otočil, aby se podíval, čímže se jeho hosté večer ládovali.

Viagra? Zarazil se – trvalo mu nekřesťansky dlouho, než mu to zapadlo do sebe. Schneider Edu oblbnul viagrou! Neměl ponětí, jak tohle všechno působí, nikdy nepotřeboval tyto podpůrné berličky, aby se mu postavil, ale z reklam a různých článků měl představu. A ta se mu nyní zhmotnila před očima, když si vzpomněl na uzardělého Edu s bolestivě postaveným penisem, kterak prosí o uvolnění. Zhluboka se nadechl, až ho ledový vzduch bodl do plic. Vítal tu bolest, která ho trochu uklidnila, protože opět zuřil. Opravdu by se měl jít uklidnit do posilovny? Nebo jít ječet do polí? Lepší nápad mu přišel najít toho zmrda, narvat do něj deset těch modrých pilulí, svázat ho a nechat trpět. A až by nápor odešel, opakoval by to a pak by mu jeho koule dorasoval natolik, že už by si nikdy nevrzl.

Zatímco nechával sadistické myšlenky běhat hlavou, pomalu se uklidňoval. Nemohl před Edu přijít rudý vztekem, zvlášť když neměl ponětí, kolik si toho z minulé noci pamatuje.

Doma zabloudil ještě jednou do lednice a probíral se nesčetným množstvím jídla. Měl chuť na jeden z dortíků, ale netušil, co obsahuje, a tak jej s lítostí vrátil nazpátek. Potřeboval se úplně uklidnit a cukr na to byl dobrý pomocník. Pustil se tedy do pralinek, které dostal od bratra. Byly originálně zabaleny, a i kdyby ne, Damian věřil, že by mu už Viliam nedokázal ublížit. Doufal, že ani před jejich usmířením by mu ničím neuškodil tak, aby ho dostal do nemocnice. V hlavě se mu zhmotnila vzpomínka na den, kdy spadl z koně. Byl tehdy v rudém oparu zlosti, nevnímal, co se okolo něj děje, ale nyní s odstupem času si uvědomil, že byl tenkrát Viliam vyděšený, když ho viděl ležet v nepřirozené pozici na zemi. Měl o něj už tenkrát strach. Obestřel ho neuvěřitelně úlevný pocit a hruď se mu stáhla – snad dojetím. Uvědomil si, jak moc mu celé ty roky chyběl...

Nechtěl ho znovu ztratit a zapřísahal se, že udělá všechno pro to, aby se to nestalo. Když se na celou jejich neshodu díval nezúčastněným pohledem, uvědomoval si, že většinu jejich hádek zavinil nějakým způsobem děd. A oni mu neúmyslně podlehli. Nedokázal však přijít na to, proč se je snažil od sebe odloučit. Moc dobře přece musel vědět, že by se Damian nenechal od Vila ovlivňovat ani stahovat do nějakých rebelií. Bylo možné, že by svému oblíbenému vnukovi nevěřil a bál se přesily dvou mladíků? Nebo že si své jednání neuvědomoval a bylo mu jedno, jak se bratři s jeho nátlakem poperou? Chtěl tomu věřit, ale vypočítavý a tvrdý charakter jeho mentora jasně dokazoval, že pro něj bylo přínosnější, aby byl Damian na všechno sám bez vedlejších podnětů. Teď tu ale nebyl a Damian zjišťoval, že se pomalu vyplétá z osidel toho manipulátora. Pomalu, ale jistě.

Sedl si na pohovku ke druhé kávě, když se domem rozezněl zvonek. Zaklonil hlavu a spílal všem těm nahoře, že ho nemohou ani na malou chvíli nechat v klidu. Přepokládal, že jsou to hoši z cateringové společnosti, kteří přišli dát jeho dům do původního stavu.

Jeho výraz ztvrdl, když uviděl osobu stojící přede dveřmi. Podvědomě se postavil do obranné pozice.

„Co tady ještě pohledáváš, Juliáne? Tobě to včera nestačilo? Přece ti musí být naprosto jasné, že tě k němu nepustím. Taky už vystřízlivěl a leccos mu došlo. Není tak hloupý, jak si o něm myslíš," promluvil tiše a klidně, ale s jasnou hrozbou v hlase. Ten chlap měl neskutečné štěstí, že nepřišel o půl hodiny dřív. Nejspíš by ho zabil ještě předtím, než by stačil sdělit, jaké štěstí hledá v jeho domě. Teď byl klidný, relativně. To ale neznamenalo, že sopka v něm doutnající nemůže vybuchnout.

„Damiane, nech toho. Nejsem tu kvůli němu, minimálně ne tolik. Nechtěl bys mě pustit dovnitř? Rád bych mezi náma vyčistil vzduch. Jak dlouho se známe? Nerad bych tuhle blbou shodu náhod nafukoval víc, než je nutný," odtušil Julián, hlavou pokyvuje do prostor uvnitř domu. Venku byla docela zima, dal by si kávu. A kdyby šly věci hodně dobře, i by se rád porozhlédl po tom blonďatém kuřeti. Nevěřil, že bylo všechno ztraceno. Eda do něj byl zamilovaný. To ještě muselo jít zachránit.

Damianovi v očích zahořel ještě větší hněv, přesto se přinutil zůstat klidný.

„Nechtěl. Já už si s tebou totiž nemám co říct. Říkáš blbou shodu náhod? Ty jsi nejspíš včera nepochopil, co se opravdu stalo, že? Ne! Já ti nevyčítám, když lovíš chlapečky v klubu a pak je bez milosti posíláš k vodě, ale tohle se stalo na mém výsostném území a ty jsi chtěl dorasovat nevinného kluka, který u mě bydlí a který je mým zaměstnancem. To je jedna věc. Ptal ses, jak dlouho se známe? Pravděpodobně se neznáme, alespoň ty mě neznáš. Nikdy jsem ti nebránil, abys oblboval naivní hochy a sliboval jim při tom nehynoucí lásku, ale moc dobře jsi věděl, že jsem s tímto leckdy nesouhlasil. Je odpornost takto si s někým hrát a ty sis s Eduardem hrál celé měsíce, i když jsi dobře věděl, jak je ten kluk zranitelný. Jsi bastard, ale jednou ti někdo ty koule opravdu odrovná. Ber to jako varování. A teď vypadni. Nechci, aby tě Eda tady viděl."

Julián moc dobře viděl, jak se Damianův postoj mění. Rozhodně nebyl o nic přívětivější. To se mu moc nelíbilo. Podobný vývoj událostí nečekal.

„Buď tý lásky a nemluv se mnou jako s odpadem a vrať mi můj telefon! Nic zas tak strašnýho se tomu tvýmu princátku nestalo. Trávil jsem s nim čas, dal do něj hodně úsilí a mimo jiný taky hodně peněz. Za to za všechno jsem si vzal jeden jedinej sex, kterej tvojí vinou ani nedopadl. Byl to výměnnej obchod a on z něj vyšel víc než dobře. Měl se se mnou nejlíp ze všech, který jsem měl před nim a ty to moc dobře víš. Je mi jasný, odkud vítr fouká. Vadí ti, že ti na něj sáhl někdo jinej. Ale Damiane, to není moje chyba. Já se tě ptal, jestli o něj máš zájem. Seš nasranej, protože jsem po něm hrábl první, ale dobře víš, že bych se ho nedotkl ani dvoumetrovou tyčí, kdyby ses netvářil, jakože jen z pohledu na něj ti naskakuje vyrážka. No a co, že je to tvůj zaměstnanec? Sám jsi řekl, že bys byl rád, kdyby nebyl. Nijak jsem ti neškodil, kluk chtěl mít svý poprvý za sebou a mně to taky nijak významně nevadilo, tak kdybys z toho nedělal takový drama, všichni mohli bejt spokojený. Proboha, nikdo nechce bejt v jednadvaceti panic," rozhodil rukama. Měl to tušit, jistěže měl. Ostatně, ke konci těch měsíců už tušil. Jenže to už to všechno nehodlal vzdát jen proto, že se Damian milostivě rozmyslel.

„Jsi neuvěřitelně pokroucený zmetek. Nestalo se mu nic? Nemáš ani ponětí, co se mu honilo hlavou. Slovo empatie ti nejspíš nic neříká. Pochopil jsi vůbec, jak ten kluk nahlíží na svět? Ne, samozřejmě, že ne! Neměl jsi ani zájem ho pochopit, proč taky. Byl pro tebe jen hračka, která masírovala tvé sebevědomí, chtěl jsi jen vyhrát tu posranou sázku. Ano, chtěl se zbavit toho cejchu, kterým pro něj panictví je, ale chtěl to prožít s člověkem, který by ho miloval... To, co jsi předváděl, bylo na hranici znásilnění, uvědomuješ si to?"

„Neuvěřitelné, jaký se z tebe stal sentimentální zamilovaný blázen...," přerušil ho s výsměšným úšklebkem Julián.

„Drž hubu a poslouchej mě dobře! K tomu klukovi už se nepřiblížíš, necháš ho být, nebudeš ho kontaktovat, je ti to jasné? Myslím, že tohle bys mohl dokázat, vzhledem k tomu, že pro tebe byl celou dobu jen odpad a hračka, kterou sis honil své ego a zabíjel nudu."

„Přestaň mi laskavě vyhrožovat," zamračil se Julián, a i tón jeho hlasu nabral zlostný nádech. Přišel se sem usmířit, to ale neznamenalo, že si nutně musel nechat nadávat mezi dveřmi. Jestli někdo, on by z nich dvou měl být ten naštvaný. „Ujasníme si to. Tobě do toho nic není, nic ti do toho nebylo a ani ti do toho nic nebude, protože ty nejseš ten, u koho se včera svíjel se stojákem, rozumíš? Jsem ochotnej ti ho nechat, jestli o něj stojíš, v zájmu přátelství, protože já o něj zas tak šílenej zájem nemám. Je to vychrtlý opelichaný kuře, který má místo mozku zmrzlinu, a jediný, co umí pořádně, je přitahovat na sebe pozornost a rozbíjet nábytek. Přesně jak jsi sám říkal, když jsme se o něm bavili prvně. Je tvůj, ošukej ho sám. Ale laskavě mi přestaň nadávat. Dělal jsem, na co jsem měl právo, a jestliže s ním budu chtít mluvit, pak by on měl říct, jestli chce mluvit se mnou. Ty s tím nijak nesouvisíš. Ta posraná firma ti leze na mozek, nejseš žádnej ředitel zeměkoule, tak se konečně vzpamatuj a přestaň se srát do mých záležitostí!"

Damian se třásl zlostí a jen nejasně si uvědomoval, že pokud se neovládne, skončí to stejně jako minulou noc. Vztek a agresivita ho ovládne a teď tady nebyl nikdo, kdo by jej zastavil, aby toho parchanta nezabil. Přesto se jim nebránil. Toužil mu zakroutit krkem, rozdrtit mu koule a uříznout čuráka, aby už nikdy nikoho takto nebyl schopen zneužít. Aby si uvědomil, že si nemůže zahrávat s lidmi a využívat je ke svému uspokojení.

Přestože byl nižší než Julián, věděl, že hodiny v posilovně z něj dělaly mnohem silnějšího protivníka, než se mnohým může zdát.

Neobtěžoval se na jeho výtky a urážky jakkoli slovně reagovat. Rychlým pohybem k němu přistoupil, zkroutil mu ruku na záda a přitiskl jej hrudí na fasádu svého domu. Druhou mu pak hrubě přitiskl obličej ke zdi a nikterak ho neodradilo křupnutí nosu a bolestné zasténaní. Julián nestihl zareagovat, ani otírat krev, která se mu rozlila po obličeji, natož se začít bránit. Nikdy nebyl rváč a všechny neshody řešil spíš svým ostrým jazykem, případně s pomocí Damiana u soudu.

Damian vzal do pěsti hrst jeho vlasů a otočil si jeho hlavu na stranu, aby mu viděl do očí. Neodradila ho rozbitá a dodřená tvář ani oči plné vzteku.

„Tak mě dobře poslouchej, ty zmrde!" promluvil jen několik centimetrů od jeho tváře a nemínil jej pustit ze svého bolestného sevření. „Ještě jednou mě budeš krmit takovýma pičovinama, tak ti ten nos nedá dohromady nikdo. Svíjel se ti u nohou se stojákem? Žadonil, prosil o to, abys ho ošukal? A ty mi chceš tvrdit, žes to dokázal svou neodolatelností a sexy zjevem? Že si před tebe klekl dobrovolně? Hovno! Abys tohle dokázal, musel jsi ho najet viagrou, ty prase jedno! To se pak dobře manipuluje s klukem, který neví, co se děje a nemá se jak bránit!"

Přitlačil ještě víc na ruku, až mu ji téměř vykloubil, a přitiskl ho ještě hruběji ke zdi. Vytáhl z kapsy prázdné plato po viagře a přistrčil mu ho přímo ke tváři.

„A opovaž se mi tu vyprávět pohádky, že to není tvoje a že jsi mu tu zasranou piluli nedal do pití!"

Julián se ze všech sil snažil nevydat ze sebe ani hlásku, hleděl rovně před sebe a držel v poloze, do níž jej Damian přitlačil. Znal Damiana, věděl, že se po pár sekundách uklidní minimálně z nejhoršího amoku. Kdyby jej nyní jen trochu pošťouchl, mohl se rozloučit se svým obličejem tak, jak ho znal. A Julián měl pud sebezáchovy docela vytříbený, extra když byla v sázce i jeho vizáž.

Konečně jej Damian pustil a odstrčil od sebe. Julián zavrávoral, pak ale konečně nabral ztracenou rovnováhu. Nechával mezi nimi prostor, pro jistotu, ještě ale neskončil. I on překypoval vztekem.

Do prdele se vším! Přišel sem, protože nechtěl ztratit kamaráda. Byl debil! Kurva, byl ochoten se Damianovi skoro omluvit a ten parchant by ho přizabil, kdyby měl tu možnost.

„Do hajzlu," zanadával, snaže se setřít si z obličeje krev. Pak to vzdal. Zadíval se na Damiana. V očích měl plameny. „Takže takhle to bude. Fajn. Teď zase poslouchej ty mě. Přivedeš mi tu kurvičku sem, ať už je kdekoli. Bude se mnou mluvit a ty mu v tom nebudeš bránit ani mu to jakkoli rozmlouvat. Ukážu ti sám, čeho jsem a nejsem schopnej a ty ani necekneš, protože jestli cekneš..." odmlčel se. Křivě se usmál. Ztišil hlas. „Nikdo ti nemůže tak zatopit jako já. Stačí mi jedno jediný vyšetření u doktora, notabene teď, a můžu tě dostat až k soudu. Můžu se postarat, že násilníkovi, jako seš ty, už nikdy žádný posraný kriplíky nesvěřej. Ostatně, člověka, co si běžně před stáníma pudruje nos, by neměli ani pouštět do budovy, nemyslíš?"

Mluvil tiše, čím dál tišeji, protože nechtěl, aby je slyšela půlka ulice. Tyhle informace sdělí na daleko příhodnějších místech. Jeho sebevědomí bylo podlomené, Damian mu v jeden moment sebral přítele, kterého v něm měl, i sebeúctu. Eda by to řešil pláčem. On si je potřeboval vybojovat zpět. Musel se mu pomstít. Chtěl mu v očích vidět stejné zoufalství, jaké jím projelo, když na něj Damian sám tak zaútočil, a bylo mu jasné, že nejlepší cesta k tomu je právě přes Edu. Co bylo původně vedlejší možností, se nyní stalo prioritou.

Damian se na lusknutí prstu uklidnil a jeho mozek začal pracovat na plné obrátky. Věřil tomu, že by toho byl Julián schopen, znal ho už celé roky, zastupoval ho on nebo některý z jeho lidí u různých případů, včetně sporů s jeho vlastními sestrami. Věděl, že dokáže jít přes mrtvoly. Jedním si byl ale Damian poměrně jistý – Eda s ním nebude chtít mluvit, a pakliže ano, řekne mu, co si o něm myslí.

Damian svěsil ruce podél těla, uvolnil se a tichým, ledovým hlasem promluvil: „Snížil ses k tomu mi vyhrožovat? Jsi zvrácená děvka. Chceš mě zničit? Já to dokážu taky, pokud o to stojíš. Oba toho hodně ztratíme, ale pokud začneš, budu se bránit. Jsem právník, nezapomeň na tuhle skutečnost. Nicméně jestli ti jde jen o to promluvit si s Eduardem, tak prosím. Jen bych tě rád upozornil, že ti nejspíš nebude nakloněný, tak abys pak nebyl zklamaný."

Otevřel dveře víc a vpustil Juliána do domu. Dál už se jen modlil, aby byl Eda soudný a nenechal se zmanipulovat hloupými romantickými řečmi.

„Je ve sprše, smývá ze sebe špínu minulé noci."

Damian se posadil na pohovce a opravdu se snažil být klidný. Nebyl. Vnitřní stres ho ovládal a jen léta u soudu, kde byl naučený nedávat své emoce na odiv veřejnosti, ho nyní zachraňovala. Na první pohled vypadal znuděně, jako by mu bylo naprosto jedno, jak se k tomu Eduard postaví. Ze srdce ale doufal v to, že mu mladík uvěřil a že se mu důležité vzpomínky vrátily. Pakliže by Juliánovým svodům znovu podlehl, musel by mu ukázat to video, a to by bylo to poslední, o co by stál.

Čas se táhl. Oba mlčeli a Damian měl dojem, že je v hale dusno. Jako by se někde ztratil kyslík. Musel se uklidnit a důvěřovat ve zdravý Eduardův rozum. I přestože neměl všechny střípky vzpomínek, i to málo, co věděl, muselo stačit, aby nebyl schopný odpustit.

V patře se ozval tichý šramot a dva páry očí se upřely na schodiště, po kterém scházel drobný blonďatý mladík. Damianovi se málem zastavilo srdce, když ho viděl. Vypadal tak zranitelně a Damian nemohl udělat nic. Snažil se ho aspoň očima varovat, ale on se na něj nepodíval. Polknul hrozivý knedlík, který se mu usadil v krku, a měl dojem, že se zalkne, pokud něco neudělá.

Eda vplul do místnosti bosý, na sobě tepláky a jedno z triček, které ukradl Damianovi. Tedy, půjčil si je. Brýle měl až na samé špičce nosu, jelikož se mu svezly, když si ručníkem sušil vlasy.

„Zapomněl jsem si vzít čisté triko, tak jsem si půjčil vaše, snad to neva–" ztichl, ručník mu málem vypadl. Pohled mu okamžitě sklouzl k muži, kterého v tu chvíli v domě rozhodně nečekal. Cítil se zranitelný, tak, jak byl, v tom červeném tričku, které na něj bylo příliš velké a neustále se mu sváželo z ramen, s mokrou hlavou...

„Juliáne! Tvůj obličej," vydechl opatrně, to ano, obezřetně, ale měkce. Jak mluvíval běžně. Stihl hodně přemýšlet, stihl celou situaci probrat horem spodem. Stihl si vzpomenout na spoustu špatného i na spoustu krásného. A rozhodně nečekal, že se mezi oběma stranami bude muset rozhodnout takto na lusknutí prstu. Jenže musel. To nebylo dobré.

„To nic. Musel jsem s tebou mluvit. Včera, co se stalo..."

„Neuvažoval jsi střízlivě, já vím," doplnil jej Eda. „I ty jsi vypil dost alkoholu, pamatuju si to. Chtěls to hodně dlouho, vlastně od začátku jsi mi to naznačoval, a teď, když se naskytla příležitost, nešlo tomu odolat. Mám načteno docela dost knih, pamatuješ? Vím, že určité biologické pudy prostě nejde ovládat donekonečna. A alkohol odstraňuje zábrany. Děje se spousta špatných věcí."

Julián nejprve pouze vykulil oči. Byl připravený na cokoli. Vážně. Jenže tohle nečekal. Nikdo to nemohl čekat. Pak se úlevně usmál. Skutečně se bál, že se věci odehrají, jak Damian pravděpodobně předpokládal. Byl tak sebejistý, když jej pouštěl dovnitř. Ztracená sebedůvěra se vracela. Ano, tohle bylo dobré zadostiučinění.

„Vím, že se stala spousta věcí, který by sis nepřál. Ale doufám, že se za náš vztah taky stala spousta těch, které ti udělaly radost," nadhodil pak. Eda se na něj usmál.

„To ano. Když jsem se ráno probral, byl to příšerný pocit. Ale měl jsem čas přemýšlet. Jako hodně přemýšlet. A vím, že jsi mi toho hodně vzal – ale hodně jsi mi toho dal."

Přestože by Julián nedopustil nechat si do tváře problesknout úlisnost, měl příšernou chuť zadívat se v tu chvíli na Damiana. Vstal, pomalu se k blonďáčkovi přibližuje. Měl ho v hrsti. Věděl to, vždy to věděl.

„Takže se za tu včerejší noc nezlobíš?" chtěl se ještě ujistit. Kdyby natáhl ruku, mohl by se jej dotknout. Cítil, že by mu Eda nebránil. Naopak. Blonďák se na něj usmál ještě jednou.

Zdálo se mu to, nebo byl ten úsměv nějaký jiný, než býval?

„Ne. Chtít sex je přirozené."

Damian se nemohl dívat do té starostlivé tváře a jen neznatelně kroutil hlavou v nevíře, čeho je svědkem. Poslouchal jeho monolog, a pocit, že se mu hroutí celý svět, se stupňoval. Měl chuť na něj řvát, ať se vzpamatuje, měl nutkání udělat těch pár kroků a zabalit ho do náruče, chránit ho, našeptávat mu tu bolestivou pravdu, že teď odpouští tomu největšímu parchantovi, kterého snad za svůj krátký život potkal. Ale on mu to všechno odpustil, on ho omlouval tak jemně a s takovou jistotou, že bude všechno v pořádku… Neviděl do obličeje toho parchanta, stál k němu zády, ale dovedl si představit, že se mu v ní zrcadlí totální vítězství. To mu však bylo úplně jedno, ať se třeba tím svým nabubřelým egem zardousí. Bál se o Oříška, který se ke Schneiderovi přibližoval s úsměvem a co nevidět mu vklouzne do náručí, v něm se stulí a nechá se rozmazlovat. Jak dlouho bude trvat, než mu ten parchant vrazí kudlu do zad poté, co mu sebere panictví…

Sklopil nešťastně hlavu a zavřel oči. V domě bylo příliš světla ze slunečních paprsků, které konečně odehnaly mlhu a prodíraly se velkými okny. Tento krásný den jen sotva korespondoval s tím, jak se cítil a do jakého pekla se řítil jeho mladý přítel. Vnímal, jak mu ve spáncích tepe krev, a přestal poslouchat, co se okolo něj děje. Necítil úlevu, že bude Schneider držet jazyk za zuby, to domnělé bezpečí bylo příliš hrubě vykoupeno Edovým neštěstím.

Eda se stále jen usmíval. V jednu chvíli. V jinou se v tichém domě jako rána z děla rozlehlo plesknutí, když Edova dlaň dopadla na jeho tvář s takovou silou, až se zmatený muž zapotácel a z rozbitého nosu mu znovu vystříkl hutný chuchvalec krve. Absolutně to nečekal.

„To nebylo za včerejší noc. To bylo za ty dny předtím. Za včerejší noc si to s tebou vyřídil Damian."

Když Damian uslyšel nezaměnitelný zvuk, který dokáže vydat jen dlaň, která uhodí tvář, probral se z letargie a okamžitě zapomněl na bolest hlavy. Rychle otevřel oči, aby se přesvědčil, že je Eda v pořádku. To, co uviděl, ho vyděsilo. Tolik nenávisti v jeho dětsky nevinné tváři ještě neviděl. Jako by se andílek bez křídel s divokými rozevlátými vlasy změnil na samotného samozvance pekel.

Chvíli Juliánovi trvalo, než nabral ztracený klid – alespoň částečně. Nějak se bránit musel, ač mu pod nohama ujížděla pevná půda.

„Nebuď drzej, ty spratku. Moc dobře víš, že bych Damianovi dovedl slušně zatopit. Ty ho máš taky rád, viď? Je mi to jasný, vždycky bylo. Jestli ho máš rád, budeš se chovat v jeho zájmu, protože to, co mi provedl, jde dost dobře nadepsat jako napadení a já se nebojim dotáhnout to klidně až k soudu."

Edovi zajiskřilo v očích. Napjal se. A rozešel se směrem k Juliánovi, na tváři tak zvláštní výraz, že Julián začal podvědomě ustupovat. Nikdy tak Edu neviděl.

„Jedno byste měl vědět, pane Schneidere. Mám důkazy, že jste mě zneužil,“ řekl s jistotou, kterou rozhodně necítil. Jediný jeho důkaz bylo svědectví od dvojčat Krausových. Mohl mu ale zasadit brouka do hlavy. Neměl moc co ztratit a doufal, že se za něj bratři postaví. „Jestli se budete chtít setkat u soudu, připravte se na obvinění ze znásilnění."

„Nedotáhneš mě k soudu, na to nemáš koule," ušklíbl se Julián, když ta slova ovšem vyslovil, najednou si jimi rozhodně nebyl tak jistý.

„Měl jsem být právník. Strávil jsem v soudní síni dost času, abych ještě nějaký mohl přidat. A já, na rozdíl od vás, mám svědky, kteří se ochotně postaví na moji stranu – shodou okolností právníky. Velmi dobré právníky."

Damian už to nevydržel. „Chtěl jsi svůj telefon? Rozbil jsem ho hned poté, co jsem shlédl jedno zajímavé video. Přeposlal jsem si ho. Přišlo mi, že by bylo škoda, kdyby se zničilo spolu s tvým mobilem.“

V ten moment se zatvářil Eda zmateně. Když ale uviděl, jak Julián zbledl, usoudil, že snad ono video by mohlo nějak jeho prznitele zkompromitovat, a tak se znovu napřímil. Pochopil, že mu Damian opět dal možnost se toho parchanta zbavit jednou pro vždy.

Stál opět vzpřímeně a plný sebevědomí a házel po Juliánovi jednu výtku za druhou. Damianovi spadl kámen ze srdce. Napětí, které cítil ještě před malou chvílí, najednou bylo to tam a tělem se mu rozlila úleva a vděčnost. Ztuhlá maska opadla a on se začal mírně usmívat. Oříšek to zvládl. Naprosto bravurně a s grácií si s ním pohrával stejně, jako si Schneider hrál celé měsíce s ním. Opět zavřel oči, ten pocit zadostiučinění byl k nezaplacení. Byl na něj tak hrdý!

Teprve tehdy si Julián stačil uvědomit, že jej Eda donutil zacouvat až ke dveřím. Ty mu nyní otevřel. Už zase stál na prahu, v zádech mráz. Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Julián hloupě otevřel ústa, oči vykulené na mladíka. Panebože. Jak dlouho s ním chodil? A celou tu dobu...

„Debile," vyslovil ještě Eda, a než se Julián nadál, zabouchl mu dveře přímo před nosem, div že mu jej jimi nerozdrtil úplně.

V domě, za těmi těžkými dveřmi, se zatím všechny napjaté svaly v Edově těle uvolnily. Cítil, že se co nevidět celý sesype. A tak, když viděl ve vedlejší místnosti stále ještě stát svého nadřízeného, několika rychlými kroky přeběhl k němu a vtiskl se mu do náruče. Dech se mu zrychlil, oči zůstávaly suché, přesto bylo jasné, že nechybělo málo, aby se rozplakal. Sám netušil, kde v sobě sebral tolik síly. Ale byla pryč. A on se nejenže cítil neskutečně slabý, ale hlavně zraněný. Zavzlykal.

Vyhodil z domu prvního člověka, do kterého byl skutečně zamilovaný. A přestože to bylo to nejlepší, co mohl udělat, sakra to bolelo.

Než se Damian stihl z toho všeho vzpamatovat, měl tu drobnou osůbku v náručí. Automaticky okolo něj ovinul paže a silně k sobě přitiskl. Třásl se, jako by snad plakal. Měl u sebe opět starého Edu – nejistého, nevinného a zranitelného, takového, který potřeboval podporu nejen pevných paží.

„Všechno je v pořádku. Byl jste skvělý a on už vám nikdy neublíží. Uklidněte se, už je pryč a my si teď na oslavu půjdeme dát zmrzlinu. Nepochybuji o tom, že vám vaše oblíbená udělá dobře,“ šeptal do jeho ucha a bojoval s nutkáním ho políbit. Poděkovat za to, že byl silný, že to všechno zvládl, protože nepochyboval o tom, že po výhružkách, které si vyslechl, už Julián nikde mluvit nebude. Přišel by o mnohem víc než Damian a slovutný pan Schneider si umí spočítat, co se mu vyplatí a od čeho je dobré dát raději ruce pryč.

Eduard se ho stále držel jako klíště. Damian se snažil se od něj jemně odtáhnout, neměl však nejmenší šanci.

„Eddie, nemůžeme tady takto stát celé dopoledne. Za chvíli přijede Magdalena a… musíte se dát do pořádku. Nikam vám neodejdu a pamatujte si, vždycky budu stát na vaší straně. Nenechal bych vás jím sežrat…“

„Já vím,“ vydechl Eda, stále se ho ale odmítal pustit. Bylo to tak příjemné, tak uklidňující. Z pevné náruče sálal pocit bezpečí ještě daleko víc než kdykoli předtím. Netušil, co to zavinilo, nepamatoval si, jak jej Damian v noci zachraňoval. Měl jen jeho slova. Ale cosi v něm velmi dobře vědělo, jak se věci odehrály. A ta část se od něj nechtěla hnout.

„Nestojím už o žádného přítele, budu sám… Budu mít knížky a budu mít Viliama a budu mít vás. To stačí,“ prohlašoval. Byl tím nápadem zcela pohlcený. Ano, to ho zachrání. To bude nejlepší. Už teď to bylo lepší, cítil to. Všechny ty pocity byly jakoby otupené, vlastně je nevnímal a byl za to vděčný. Bude šťastný, bude nadšený, bude se smát tak, jak se vždycky smál. Vždyť se vlastně nic nestalo. Že se nic nestalo? Jistě nestalo, nestalo, nestalo. Nebylo proč plakat.