Kauza Eduard 2.

Ten den pohovoru, jen o několik hodin později, se Damian zvedl, zaklapl notebook a schoval si ho do tašky. Bolely ho oči, hlava i záda. Rozhodně to nebyl dobrý den. Těšil se, až přijede domů a aspoň na chvíli, než se setmí, vyběhne se psy a trochu si pročistí hlavu.

Byl už plně zaměstnaný myšlenkami na domov a přemýšlel, kdy naseká tu hromadu dřeva, kterou mu dovezli předevčírem. Mohl si na to samozřejmě pozvat lidi, lépe – mohl si to dřevo nechat dovézt už naštípané na ideální délku, která se hodila do krbu, nicméně on tuto činnost bral jako jednu z mnoha možností, jak se tělesně unavit. Po celém dni sezení v kanceláři by člověk usoudil, že bude vycucaný jako citrón, pravda však byla taková, že pokud neunavil tělo, mnohdy nemohl usnout. Hlavou se mu honily případy, starosti, neustále přemýšlel, na co všechno zapomněl a co je třeba udělat druhý den, týden, měsíc…

Bytostně odmítal do sebe cpát prášky na spaní a meduňka nepomáhala. Jediné, co mu dovolilo usnout, byla fyzická zátěž. Měl v domě sice malou posilovnu, ale tam chodil jen v zimě nebo když pršelo a nemohl jít běhat se psy nebo zvelebovat okolí svého domu.

Bylo něco málo před pátou hodinou. Možná by se do toho dřeva mohl pustit už dnes. Stmívá se sice mnohem dřív, než by se mu líbilo, ale jemu bude stačit hodinka ohánění se sekerou, než padne na pohovku v hale k televizi a u ní pak usne. Zavíral dveře od své kanceláře a automatickými pohyby je zakódoval. Při té příležitosti přemýšlel, kdy se naposledy probudil v ložnici ve své posteli.

„Damiane.“

Oslovený v duchu zaúpěl a přemýšlel, že bude předstírat, že neslyší. Zrychlil krok.

„Damiane, sakra, počkej! Už taky nejsem nejmladší, abych tě mohla dobíhat.“

To už ignorovat nemohl, ostatně i předchozí revolta byla naivní a dobře to věděl. Babička s ním chtěla mluvit a neexistovala šance, že by si to rozmyslela. A to i v případě, že by jí došel dech.

„Stalo se něco?“ řekl víc nepříjemně, než plánoval.

„Máš na mě chvilku?“ zeptala se vlídně, ignorujíc jeho uštěpačný tón.

„Rád bych jel domů, jsem unavený, nepočkalo by to do zítřka?“ hlesl vyčerpaně, aby dodal svým slovům váhu.

„Nu, jak se to vezme. Vybral sis někoho z těch mladých lidí dneska ráno?“

„Víceméně mám vybráno, rád bych se na něj ještě pozeptal, ale doporučení od samotného profesora Komárka mluví za vše. Myslím, že mu dám vědět co nejdřív, ať může od nového měsíce nastoupit. Byl sebevědomý, působil velmi schopně, líbilo se mi jeho vystupování. Suma sumárum, ten kluk na mě udělal opravdu dojem,“ řekl uznale Damian.

Paní Krausová věděla, že tohle její vnuk neříká často. Vlastně si nepamatovala, kdy o někom mluvil v tolika superlativech. Jenže ho musela zklamat.

„Damiane, vidím, že teď na mě nemáš náladu a jsi jednou nohou doma. Co kdybych se později za tebou zastavila na večeři a ty bys mi při té příležitosti povykládal o svém dopoledni?“

„Magdaleno, odmítám dneska vařit…,“ odsekl, ale dál mu nebylo dovoleno se vzepřít.

„Tak jsem to nemyslela. Dovezu ti večeři, dáme si pak trochu vína, uděláme si pěkný večer, co říkáš?“ spřádala paní Krausová své plány.

Damian otevřel ústa, že ji odmítne, ale když viděl její rozhodnutý výraz, ustoupil. Bylo mu jasné, že by se s ním na liduprázdné chodbě byla schopná handrkovat ještě dlouhé minuty a on by stejně na její návrh nakonec přistoupil.

V osm hodin, těsně poté, co Damian opustil koupelnu po dvouhodinovém, poměrně vzteklém štípaní nebohých polen, se otevřely dveře a dovnitř vplula elegantní paní Krausová se dvěma krabičkami s jídlem v jedné ruce, v té druhé pak s výběrovým Teroldego Rotaliano, o kterém věděla, že jím její vnuk nikdy nepohrdne. Podle etikety i na dálku poznal, že je od jejího italského přítele – vinaře – který ji jednou za čas zásobuje svými nejlepšími víny.

Magdalena Krausová nebyla lakomá, rozhodně ne vůči svému vnukovi, ale o svá vína se dělila jen zřídka a vždy k tomu musela být vhodná příležitost. Nechápal tedy, proč se vzdala jednoho z nich dnes, když nic neslavili a měli se věnovat jen něčemu tak podřadnému jako tlachání o tom, co se děje ve firmě. Začínal mít špatný pocit.

Hladově se pustil do kachního stehna a s rozkoší upíjel rubínový skvost. Jakmile odložil příbor a s jemným, téměř neznatelným úsměvem poděkoval, paní Krausová si složila ruce do stříšky a zadívala se na svého vnuka. Vypadal unaveně a po jídle na něm bylo vidět, že by nejraději zalezl do postele a oddal se slastnému nevědomí. Měla ho ráda a poslední, o co by stála, by bylo ho nějak trápit, ale také věděla, že když je v plné síle, dokázal by se s ní o podstatných věcech dohadovat dlouhé hodiny. O to nestála. Tohle pro ni byla celkem dobrá půda začít.

„Damiane, jak se ti líbil ten poslední adept?“ Jeho babička nikdy neměla moc ráda nějaké okecávání a většinou šla hned k věci. Damianovi zatrnulo, když si vzpomněl na toho naprosto nevyhovujícího kluka, a absolutně nechápal, kam touto otázkou mířila. Znala ho snad? Špatný pocit by docela rád potlačil možností, že tam babička tu skrytou kameru opravdu nainstalovala. Jenže věděl, že ona je poslední, kterou by napadl takovýto dětský vtípek. Rozhodl se dělat hloupého.

„Kterého myslíš?“ zeptal se se zájmem.

„Byl u tebe poslední, sympatický mladík. Eduard Petiška. Co si o něm myslíš?“ Její nevinný výraz Damiana zaskočil. Tohle nemohla myslet vážně.

„Myslím si o něm, že je to neschopný pitomec, který není s to udržet své myšlenky na uzdě. Je to prostořeký, indiskrétní, neomalený, do huby si nevidící idiot, který přišel oblečený, jako by se vracel z pouti.“

„Och…“

„Och?! To je všechno? Takže víš, co jsi vědět chtěla, a mohli bychom dnes náš sedánek rozpustit…,“ řekl rázně její vnuk a už se zvedal, aby ji doprovodil ke dveřím. Nechtěl být hrubý, ale druhý den měl stání a byl by se rád na něj pořádně vyspal.

„Sedni si!“ poručila ještě rázněji paní Krausová.

Damian zatnul zuby, až málem zaskřípaly, a znovu se posadil.

„Ten muž je inteligentní mladík. Vezmeš ho!“ poručila nekompromisně.

„Cože? To v žádném případě! Nemohla jsi vybrat někoho z těch ostatních o něco schopnějších, než je tento trouba? Magdaleno, on je mimo. Kromě toho o tu práci ani v nejmenším nestojí. Nemá ukončené vzdělání. Jak by mohl být koncipient? Nikdy z toho kluka nebude právník!“

„Chlapče, ale ty přece nepotřebuješ dalšího právníka, těch máš plný barák, potřebuješ někoho empatického, který ti…“

„Ten kluk je sotva empatický,“ přerušil ji už s nervozitou vnuk, „je to ukecaný budižkničemu… Podívej se, babi, já nechci říct, že ten mladík je hloupý, a ať tě k němu váže cokoli, nechci jej urážet, ale on je pro mě nepoužitelný. Tak měj rozum! Koneckonců, neříkala jsi v neděli, že si svého asistenta musím vybrat sám, že mi s tím nepomůžeš? Tak mi řekni, co to teda bylo za divadlo?!“

„Nemáš zapotřebí si brát koncipienta, ty víc potřebuješ asistenta! A co se týče toho načasování – ano, to bylo nešťastné. Já jsem to ještě v tu neděli, když jsem byla u tebe, nevěděla. Potkala jsem Janu Petiškovou, když jsem jela domů,“ pokrčila rameny.

„Mám to brát tak, že ten kluk bude u mě z protekce? Přestože nesplňuje požadavky, které jsi do té žádosti napsala ty sama, uvědomuješ si to?! Nemůžeš přece kývnout na všechno jen proto, že tě pozve nějaká tvá drahá přítelkyně na víno! A teď mi laskavě vysvětli, jak to doopravdy je,“ požádal ji a nalil si další skleničku, přičemž doplnil i tu její.

Damian si všiml, že se jeho společnice nepatrně ošila, což ho zneklidnilo. Magdalena nikdy nebývá nervózní, ne v případě vedení firmy.

„Sama jsem Janě nabídla, že si vezmeš Edu pod svá křídla, a mám k tomu pádný důvod. Pamatuješ si na Václava Petišku? Ty si ho asi pamatovat nebudeš, byl jsi příliš mladý, když odešel z firmy. Nicméně byl pravá ruka tvého dědy, vynikající advokát, který mnohokrát zachránil reputaci firmy. Byla devadesátá léta, všechno bylo nové, včetně mnohých zákonů. Nebudu ti vykládat detaily, ale jistě jsi slyšel o kauze Kolinský. Táhla se dlouhé roky, ale to ty víš, a největší podíl na úspěchu měl právě Vašek Petiška. Jakmile tuto kauzu vyhrál, musel se stáhnout z veřejného prostoru, protože, co si budeme vykládat, byl pro něj nebezpečný. Nakonec se odstěhoval s manželkou kamsi do zahraničí. Eduard je jeho syn. Dlužíme mu to. Nemusíš ho nutně zaučovat v právních věcech, jen mu dej šanci…,“ odmlčela se a přísně se naň zadívala.

Pamatoval si to jméno, často se jednu dobu skloňovalo v kancelářích, a to, co řekla, by znělo uvěřitelně, nicméně pořád mu na tom něco nesedělo. Jeho mentorka moc nebyla na charitu v tomto směru. A tohle tím zavánělo. Ale ať měla jakékoli úmysly, toho kluka u sebe nechtěl. Sežral by mu všechny nervy, tím si byl jistý, a proto se znova ohradil s úmyslem, že tentokrát se své babičce nepoddá.

„Já ale nestojím o výchovu dítěte, které ještě netuší, co chce. Sama jsi tam napsala – a já jsem ti za to vděčný – absolventy s dostudovanou vysokou školou s titulem Mgr. nebo JUDr. To je pětadvacet let a výš. On nemá ani bakaláře. Ten kluk má sotva dvacet. Kromě toho nemá řidičák, to je taky pro mě dost problém. Bude mě jen zdržovat. Magdaleno, já si umím kafe uvařit sám a k ničemu jinému mi ten mladíček nebude! On o tu práci nestojí a já zase nestojím o něj. V tomto se spolu až nezdravě shodneme. Viděl jsem to na něm, nechce být právník ani ekonom, sám mi to řekl, tak mějte rozum všichni. Mě dostane do hrobu a on sám bude nešťastný. Pokud mu chceš pomoct, protože máš dojem, že mu něco dlužíš, zaplať mu školu, kterou by opravdu chtěl studovat. Mě do toho ale netahej!“

„Je to tvoje povinnost!“

„Není! To, v čem jste se topili kdysi v devadesátkách, se mnou nemá nic společného! Je to minulost, tak mě do toho netahej a toho kluka taky ne!“ Damian ztrácel nervy. Vždycky ve všem babičce vyhověl, ale tohle nemohla myslet vážně. Tentokrát jí neustoupí a to rozhodnutí mu zvyšovalo hladinu adrenalinu.

„Damiane! Nezvyšuj na mě hlas! Eduarda přijmeš, ať se ti líbí, nebo ne.“

„Neudělám to. Říkám to už podruhé, nemám zájem se starat o nedostudované fracky. Vezmi si ho k sobě, když o to tak stojíš. Proč tlačíš do takových nesmyslných věcí mě?“

„Toho chlapce přijmeš na místo svého asistenta, nebo se můžeš rozloučit se svým křeslem ředitele. Společnost pořád ještě vlastním já a mohu ji předat klidně Viliamovi…“

Damian se nejdřív uchechtl a pak se začal hystericky smát.

„Magdaleno, vypila jsi moc vína! Myslím, že nevíš, co mluvíš.“

„Tak, a teď toho mám právě dost! Jsi drzý spratek a začínám litovat toho, že tě Vladimír nedržel víc zkrátka. Kdyby tě teď slyšel, byl by z tebe zklamaný. Velmi zklamaný! Jestli tomu klukovi tu smlouvu nedáš, udělám, co jsem řekla. Tvůj bratr po tobě převezme místo a bude jen na tobě, jestli budeš chtít zůstat jako společník a běžný zaměstnanec.“ Z očí jí sršely jiskry, popadla kabelku, zvedla se a mezi dveřmi ještě promluvila: „Zítra spolu po stání zajdeme na oběd, ty mi řekneš, jak ses rozhodl.“

Damian se schoulil na pohovce a měl co dělat, aby se mu neroztřásly ruce. Na jeden zátah vypil zbytek vína a zoufale se snažil potlačit emoce, které jím zmítaly. Neděsilo ho tolik, že by mohl přijít o firmu, ačkoli zděšení to v něm samozřejmě vyvolalo. V tuto chvíli to odsunul kdesi do pozadí, přestože by se tímto problémem zabýval raději než vzpomínkami.

Byl by z tebe velmi zklamaný…

Tato věta ho totálně vytrhla z kořenů a rozprášila jeho dlouholetou snahu se od svého děda odpoutat. Naučit se jednat sám za sebe, i když věděl, že by to neschválil. Byl si vědomý, jaká hloupost je být stále pod vlivem člověka, který je už dva roky mrtvý. Nicméně dlouhá léta drilu, co si jen pamatoval, striktní výchovy, příkazů a zákazů za každý drobný neúspěch v něm vypěstovaly totální závislost na jeho úsudku a přáních, přestože už nebyl mezi živými. Snažil se odpoutat, věděl, že jeho chování je iracionální, že dospěl a jeho firma teď stojí na jeho schopnostech a nápadech, které se nemusely slučovat s filozofií jeho děda. A pak přijde jedna hloupá věta a on se chvěje, jako by čekal, že jeho poručník vyjde ze dveří a poníží ho jako malého kluka.

‚Jsem z tebe velmi, velmi zklamaný! Vždycky jsem doufal, že je v tobě víc z Krause. Ale ty nakonec selžeš stejně jako tvůj otec, který se nechal přemluvit tvou příšernou matkou, a jeho životní náplň je hrabat se v hlíně kdesi v necivilizovaných zemích a hledat nepodstatné kosti. Budižkničemové. Skončíš jako oni, a to nechceš! Tak se seber…‘

Ta slova mu bušila v hlavě, spánky mu tepaly bolestí. Proč? Proč byl tak slabý a nechal se terorizovat svým mentorem ještě ze záhrobí?

Vyběhl z domu, aby ho zklidnil večerní studený vzduch končícího léta. Sedl si do ratanového křesla a psi si mu lehli k nohám. Pohladil je a měl tendence si jim postěžovat, jak je neschopný ovládat své emoce. Psí kožichy ho uklidňovaly a on se pomalu propadal do melancholie a lítosti.

Byla skoro půlnoc, když uléhal. Tentokrát výjimečně do své velké pohodlné postele v ložnici.

Druhý den dopoledne u soudu si připadal jako začátečnické pako. Nesoustředil se a udělal pár chyb, které ale naštěstí nijak nehrály roli. Byl to překvapivě snadný případ a byl rychle uzavřen. Když však za hodinu usedal k obědu, cítil se hůř, než kdyby ten případ prohrál.

Celou dobu, kdy jedli, nepromluvili ani slovo. Damian z toho byl nesvůj a vnímal, jak se mezi nimi vytvořila propast. Avšak neměl své babičce co říct, a tak čekal, až promluví nejdřív ona.

„Damiane…,“ odmlčela se. „Chtěla bych se ti omluvit za ten včerejšek.“

Mladík se na ni tázavě zadíval. Znamenalo to snad, že vyhrál a nebude muset toho neschopného kluka vzít?

„Přehnala jsem to, nikdy jsem nechtěla, aby byl na tebe Vladimír tak tvrdý. Ty víš, že jsem s tím nesouhlasila…,“ ujišťovala ho pokorněji, než by od ní čekal. Byla pravda, že pokud se oni dva začali hádat, bylo to vždycky nadivoko, ale jeho babička nikdy nevytáhla jako zbraň Vladimíra Krause – jeho dědu. Ačkoli si jí nikdy Damian nestěžoval, moc dobře věděla, jaký cejch na svém vnukovi zanechal.

„V pořádku,“ řekl suše. Nechtěl před ní ukazovat, jak moc se ho to dotýkalo. „A co ten Petiška? Nemusím ho přijmout?“

„Ne, všechno ostatní, o co jsem tě včera žádala, platí – i to, pokud mé žádosti nevyhovíš!“ vyhrožovala a opět jí ztvrdly oči.

„To prostě nemůžeš myslet vážně,“ zasyčel a zatnul pěsti. Nemínil dělat scény v restauraci, kde je polovina hostů znala.

„Myslím, Damiane! Myslím to naprosto vážně!“

„Budeš schopna obětovat firmu kvůli jednomu malému smradovi? To bys neudělala. Na to nemáš ani ty žaludek. Všechno by zůstalo na tobě, uvědomuješ si to? A když to na něj přepíšeš, obratem ji prodá i s tebou, se mnou, se všemi. Kdo tě vydírá? Řekni!“

„Nikdo mě nevydírá! To mě tak málo znáš? Je to jen splátka velkého dluhu,“ ujišťovala ho. „Damiane, co ti to udělá, když se o toho kluka postaráš? Je mladý, tvárný, brzy zjistíš, v čem je dobrý, a toho pak využiješ. Nepotřebuješ přece nutně osobu, která zná nazpaměť paragrafy. Jistě umí jazyky, mohl by kontrolovat smlouvy. Běžnou agendu zvládne i úplný pitomec, natož mladý inteligentní kluk,“ argumentovala Magdalena. „A pokud mi nevyhovíš, rozhodně to udělám, já se na rozdíl od tebe s Viliamem dokážu domluvit. Možná bych měla zezačátku víc práce, ale to neznamená, že bych to nakonec později neměla mnohem jednodušší. Tvůj bratr totiž není ani z poloviny tak umíněný a dokáže poslouchat rady starších a zkušenějších.“

„Ano, a proto od tebe nedostal ještě ani korunu, že? Co se mi to tady snažíš namluvit? Viliam je lůzr, nevydržel by v tomhle křesle sedět ani týden a hlavně, on by o to ani nestál.“

„O to ty se nestarej…“

„O to se budu starat, jsem to já, kdo to tady drží nad vodou, nejen ty dva roky, co jsem ve vedoucí pozici, ale i dlouho předtím a ty sis toho velmi dobře vědoma.“

„Nezapírám tvoje zásluhy posledních let, ale je to stále moje firma. A proto i já budu přijímat zaměstnance, které budu chtít, a ty se přizpůsobíš!“

Damian se nevesele uchechtl.

„Jak myslíš, přijmu ho.“

Rezignoval, protože věděl, že Magdalena Krausová nikdy nemluví do větru. Vždycky udělá, co slíbí, ať už je to taková hloupost jako předat firmu jeho neschopnému bohémskému bratrovi. Hlavní slovo by zase měla jen ona, protože Viliam by nedělal vůbec nic, ale s tím by se pravděpodobně byla schopná smířit.

Zatracená tvrdohlavá ženská!

Pořád nechápal, proč se za toho kluka tak bije. Na druhou stranu, nemůže být úplně neschopný, tak by mu měl asi dát šanci. Zase ustoupil…

Zkoušel ještě párkrát během týdne se svou mentorkou promluvit, ale bylo to jako mlátit prázdnou slámu. Byla neoblomná a umíněná. Dokonce své nároky na rozmazlování toho spratka vyšvihla na novou úroveň. Když si Damian posté stěžoval, že není možné ho přijmout, protože přišel ve vytahané mikině s krysou na hrudi, jen lehce nadhodila, že má snad svého stylistu a ten teď docela dlouho zahálel.

„Dej Juliánovi zase nějakou práci, hmm,“ podotkla tenkrát jemně a s úsměvem, ale Damian v jejích očích viděl, že pokud jí nevyhoví, bude to mít na talíři ještě o Vánocích. A nakonec tam toho kluka tak jako tak dotáhne sama. Bylo mu to jedno, vlastně to bral jako celkem dobrý nápad. Když už to bude katastrofa, tak ať je aspoň elegantně oblečená.

V pondělí večer odeslal kandidátům vyrozumění. Všechny ty perspektivní a schopné lidi odmítl, jen Eduard Petiška dostal kladnou odpověď…

§§§

Sám pan Petiška, budoucí pravá ruka jednoho z nejdražších právníků v Praze – toto označení by jej možná i rozesmálo – strávil den svého přijetí do funkce způsobem nijak nesouvisejícím s náplní jeho nadcházejících dní. Hledal si brigády, mezi nimi i nabídky práce v místních knihovnách, do kterých ho to stále táhlo. V mezičase stihl přemýšlet i nad dobrovolným odchodem z vily, ve které žil od svých patnácti let. Jenže vždy, když nad něčím takovým přemýšlel, myšlenky se mu teskně vrátily ke studiu, na které se těšil v podstatě celou střední.

Literatura byla jedním z důvodů, proč na gymnáziu zůstal. Přestože byl studijní typ, sedět osm hodin v lavici nebylo pro něj a většinu toho času beztak strávil s očima zabodnutýma na krajinku za oknem a hlavou v oblacích. Pak se pochopitelně vše doučil a odcházel ze školy s výbornými výsledky, to ale nic neznamenalo. Nemusel to tam. Nikdy se pořádně nezačal bavit se svými spolužáky, částečně protože nevěděl jak a částečně protože oni netušili, co si říct s ním. Zvali jej na všechny možné akce, mnozí by ho i byli ochotní přijmout do svých skupinek. Nikdy nebyl vyloženě vyčleněný a pravděpodobně, kdyby se trochu snažil, skončil by střední se spoustou přátel. Jenže on nechtěl. Stačilo málo, pár pokusů, a zjistil, že návrat domů je snad nejlepší částí každé takové akce. Vadily mu prostory, do kterých jej spolužáci tahali, vadila mu opilá atmosféra. Nedovedl přijímat jejich kontaktnost. Dívky, které lákaly jeho modré oči a blonďaté kudrnaté prameny vlasů, ho nezajímaly ani svým poprsím, ani svými boky, a chlapci, kteří by jej eventuelně zajímat mohli, byli pro jeho knihami zahalenou mysl až příliš velkou záhadou – v tom smyslu, že mu nestálo za to na ni přicházet. Jistěže se mu mnozí líbili, mělo ale smysl začít se snažit, když věděl, že s nimi stejně nikdy nebude tak šťastný, jako by byl sám?

Byl to tak trochu začarovaný kruh. Možná, že kdyby nikdy nezačal číst, byl by na tom stejně jako jeho spolužáci. Možná by taky hledal zábavu. Možná by taky potřeboval interakce s jinými. A kdyby je potřeboval, snad by se jim přiučil už kdysi dávno, ve školkovém věku, kdy se ještě nikdo neuměl dorozumívat tak jako dnes. Jenže on to tehdy nedokázal. A pak už bylo pozdě.

Bylo zbytečné nad tím přemýšlet. On by své knihy nevyměnil. Na tom bylo potřeba zakládat.

Tak jako tak, literaturu na gymnáziu zbožňoval. Stejně tak oceňoval seznam povinné četby, který přečetl skoro celý – ty knihy, které tehdy nepřelouskal, nechal ležet ladem jen proto, že už je četl v minulosti, v průběhu základky.

Pamatoval si, že krásy svého rodného jazyka párkrát také předával dál – primárně spolužákům, pokud se mu svěřili, že jim výklad jejich krapet roztěkané profesorky jde jedním uchem tam a druhým ven, aniž by chtěli samozřejmě, a potřebovali by vše zopakovat trochu srozumitelněji a pomaleji. Možná, že právě něco takového by rád dělal v budoucnu. Nevěděl. Ale věděl, že jeho vysněná profese souvisí s literaturou a že souvisí s knihovnami i jazykem jako takovým. A že aby toho všeho dosáhl, musel se odstěhovat od matky. A, čímž se dostal k jádru pudla, aby se odstěhoval od matky, bylo nutné vydělat nějaké peníze.

O dani za shovívavost, jak jeho matka začala nazývat ono nájemné pro vlastního syna, se Eda v těch dnech nedozvěděl žádné bližší informace. To bylo dobré znamení, přestože jinak byla jeho matka krapet roztěkaná a možná až příliš nesvá. Na vyrozumění od pana Krause se jej nepřestávala ptát alespoň dvakrát denně. Naučil se automaticky odpovídat, že žádný mail nepřišel.

A tak se stalo, že onu zprávu zcela přehlédl. A našel ji v neděli večer. Den před tím, než měl do své nové práce nastoupit.

Bylo by bezpředmětné podotýkat, že mu v tu chvíli přejel mráz po zádech. V jeden moment si totiž uvědomil celý řetězec faktů, příčin a důsledků, které v následujících měsících ovlivní jeho život.

Byl přijatý. On.

Nechápal to a toto nepochopení ho zcela prostoupilo a zapříčinilo, že chvíli jen seděl a hleděl na otevřený mail. Cítil se krapet zoufalý, možná víc než krapet, a to hned vzápětí vystřídalo všechno nepochopení. Byl přijatý. Musel tam jít. Věděl, že musel. Věděl, že se z toho nevymluví. Pokud chtěl vydělat alespoň nějaké peníze, pokud chtěl ještě někdy přemýšlet nad studiem.

Beznaděj, kterou vnímal, se pak ještě prohloubila. Tuto novinu zjistila matka. A byla nadšená.

Svým způsobem měl na ni vztek. Za všechno. I za tu radost. Musela přece vidět, že Eda není spokojený. Musela chápat, jak příšerně se mu představa skákání dle jejích pravidel – vplutí do jejího právnického přesně nalajnovaného snu – příčí. Přestože si stál za tím, že pracovat právě pro toho mladého advokáta, kterého ve firmě potkal, bude lepší, než kdyby to byl někdo jako býval jeho otec. Ač si toho muže příliš nepamatoval.

Měl vztek. A nic neudělal. Jako vždy. I toho dne prostě odešel spát, zcela vyčerpán, rozhozen okolnostmi a zvláštním humorem osudu, který zapříčinil, že všichni ostatní kandidáti zemřeli náhodnou a rychlou smrtí. Nebo všichni onemocněli nakažlivou a dlouhodobou nemocí. Nebo se jejich životopisy vznítily, pan Kraus ztratil svůj notebook a nebyla žádná možnost, jak na ně opět najít kontakt. Něco takového se totiž stát muselo. Jinak ona souhra okolností nedávala smysl.

Toho dne usnul snad nejpozději za poslední týdny. Byl vyčerpaný, emocemi i dlouhým popocházením z jedné strany místnosti na druhou.

První den v jeho nové práci pak také nezačal zrovna zářně. Hned zkraje totiž zjistil jednu věc – neměl nejmenší tušení, co by si měl vzít na sebe. Saka doma neměl, do tanečních nikdy nechodil, na plese taky nebyl a k maturitě mu matka prostě vypůjčila naprosto příšerné komunisticky hnědé sako jeho otce, které, jak předpokládal, by však pan Kraus příliš neocenil. Ostatně, onen naprosto nepadnoucí kus šatníku neocenili ani u té maturity, zachránily jej tam ale jeho úžasné výsledky a výkon, který podal.

Košili našel. Jednu. Rukávy mu byly trochu krátké, s tím se ale musel smířit. Vzal si ji. Kalhoty k ní ne, vybral tedy černé džíny, a na to hodil svou milovanou mikinu, kterou však plánoval svléknout, aby svého šéfa příliš nerozrušoval. Nechtěl mu dělat problémy. Pan Kraus za jeho situaci nemohl.

Vyrazil. A po celou cestu v tramvaji – druhé tramvaji, jaká přijela, protože první byla nacpaná k prasknutí – stále nemohl uvěřit, co přesně se s ním děje. Ale dělo se to. Jeho šéf musel být šílený.

Do budovy firmy vklouzl stejně nepozorován jako prvně a stejně tak se přemístil až ke kanceláři. Tentokrát neměl ani takové zpoždění. Na to, že ráno příšerně nestíhal, protože dlouhou dobu prohrabával skříň, to byl docela výkon.

Možná by ještě byl rád, kdyby ho někdo zastavil. Snad by mu ten člověk připomněl onu mikinu, kterou plánoval sundat. Škoda, že se to nestalo.

Zaťukal. A vstoupil. Stejně rychle a krapet zbrkle jako prvně.

„Dobrý den!“

Setkal se s hodnotícím pohledem. Teprve v tu chvíli mu to došlo.

Ups.

„Pardon! Počkejte chvilku,“ dostal ze sebe, chytil spodní okraj mikiny a začal si ji svlékat. Bohužel, onen zbožňovaný kus jeho šatníku neměl zip, svlékal se pouze přes hlavu, a to také vyústilo v obligátní boj s brýlemi, které mikinou nechtěl shodit. Stejně se mu to podařilo a ony s tichým ťuknutím dopadly na zem. Jako krtek se rozhlédl kolem sebe a zamířil ke svým brýlím, ležícím u veliké lampy. Jedno však nečekal. Oči bez podpůrných berliček skel nedovedly přesně určit, kde ona lampa je, a on do ní nešikovně vrazil bokem. Málem se mu zastavilo srdce, když se od pohledu cenná věc zakývala, a jen tak tak ji zachytil a vrátil na vlastní místo.

To bylo o fous.

Sklonil se pro brýle a nasadil si je. Pak se vrátil ke dveřím, kde upustil mikinu, zvedl ji a nacpal do tašky ke dvěma svazkům, jimiž si chtěl krátit čas prakticky kdykoli měl tu možnost. Jeho oči se pak opět střetly s očima jeho šéfa. Pro jistotu ještě shlédl dolů a upravil na sobě košili.

„Omlouvám se, nechci sem chodit v něčem, co by vám nějak vadilo. Váš mail jsem ale našel až včera. To možná zní, jako bych si vůbec nevážil téhle pozice a tak podobně, je mi jasné, že je to lukrativní místo, akorát jsem… měl pocit, že na něj bylo trochu víc zájemců,“ odtušil zcela popravdě.

„Ano, to bylo, ale já jsem si vybral vás. Proč jsem to udělal, nad tím přemýšlet nemusíte,“ řekl rázně Damian. Měl přimhouřené oči a nevěřícně sledoval, co před ním ta parodie na asistenta provádí. Dávno se smířil s tím, že ho Magdalena podrazila, a místo aby mu doporučila řádnou náhradu za pana Stržínka, podstrčila mu adepta na katastrofy. Pokud dům, kde sídlí jejich firma, vydrží stát do konce roku, bude si gratulovat.

„Ten kus oblečení, který jste ze sebe tak nešetrně stáhl,“ loupnul okem po lampě, která nevinně stála na jeho stole, „už nikdy nechci ve své kanceláři vidět. Požaduji, abyste zde chodil ve společenském obleku. V případě, že se ten den nezúčastníme žádného stání, mohu tolerovat černé džíny a košili. Žádné pubertální výstřelky, díry, vytahané mikiny s krysami ani s ničím jiným. Bude-li vám zima, můžete si ve své kanceláři přitopit nebo si vzít svetr – slušný, žádné divoké vzory. Budete reprezentativní, protože budu přijímat klienty a vy se schůzek mnohdy budete účastnit. Není mým úmyslem vás zbavit veškerých úspor, a proto vám dám příspěvek, který u mě dostávají všichni zaměstnanci po uplynutí zkušební doby. U vás budu muset toto porušit, protože vaše nynější košile je nevhodná a já předpokládám, že by mohla být i jediná. Nesnesl bych, kdybyste se mi po firmě pohyboval… v tomto.“ Přejel ho okázale pohledem. „Dnešní den tedy zasvětíte nakupování, a protože předpokládám, že nemáte ponětí o své velikosti a vůbec o módě tohoto typu, zavolám do salonu, kde mě znají a tam se o vás postarají. Dám jim informace, vy se nechejte pouze rozmazlovat. O peníze se nestarejte. Až tahle – předpokládám – příjemná povinnost bude za vámi, přijeďte zpátky sem. Ukážu vám vaši kancelář, poinformuji o tom, jaké budete mít povinnosti, a probereme smlouvy,“ odmlčel se. „Pokud si nutně potřebujete tu mikinu obléct, učiňte tak až tři metry za vstupními dveřmi do firmy – vždycky! Nejen dnes. Děkuji.“

Kluk na něj zíral a Damian měl na chvíli dojem, že mu nerozuměl. Vložil mu do ruky vizitku s adresou salonu. „Ještě než odejdete, stavte se na účtárně pro svou smlouvu, poslal jsem vám ji i na mail. Předpokládám, že v ní není nic, s čím byste nesouhlasil, když teď přede mnou stojíte a jste ochoten nastoupit.“

Poté, co se zavřely dveře, Damian chvíli seděl a opět přemýšlel, co to Magdalenu napadlo. Byly mu jedno ty peníze, ale takový komfort a nadstandard, jaké poskytl tomu nemehlu, neměli ani jeho nejlepší lidé. Ale když chtěla, hádat se s ní už nemínil. Dokázal být velmi trpělivý a věděl, že jednou přijde na to, proč jeho mentorka tohle nemožné dítě tak protežuje. Koneckonců, aspoň bude chodit slušně oblečený. Ta jeho mikina ho neskutečně iritovala. Měl tendence mu zakázat ji vůbec do prostor firmy přinést.

Po rychlé kontrole času – měl ještě deset minut do první schůzky – vzal do rukou telefon a vyhledal číslo.

„Salon Schneider, jak vám mohu pomoci zlepšit den?“ ozval se nezaměnitelný a naprosto teplý hlas přítele, který mu už od dětství zaštiťuje šatník.

„Zdravím tě, Juliáne, už jen slyšet tě mi zvedlo náladu nejmíň o deset procent,“ řekl suše Damian.

„Ale ne!“ zacvrlikal afektovaněji, než by Damian ocenil. „Sám velký pan Kraus! Dami, zlato, co pro tebe můžu udělat?“

„Juliáne, během hodiny se k tobě staví mladík, drobný blonďák podobně vysoký jako já. Chci standard. Košile, obleky, jeden na míru, tmavé džíny, svetr, kabát. Až to všechno vyřídíte, zavři ten svůj krámek a vezmi ho k Máří. Nemá ani pořádné boty. Dík.“

„Oh…,“ ozvalo se tiše z telefonu. „Nový objev?“

„Zklidni hormon. Můj nový asistent. A až odejde, buď té lásky a nevolej mi!“

To bylo důležité podotknout, protože po návštěvě pana Petišky u Juliána Schneidera bude majitel plný emocí. A to by bylo na dlouho. Julián je typicky teplá, zatvrzelá duše naprosto oddaná módě a nutno říct, že jí opravdu rozumí. Jakmile však uvidí toho kluka oblečeného v mikině s krysou, mohly by se o něj pokoušet mdloby. A samozřejmě, bude zvědavý. Zavolá tak jako tak. S tím Damian nic nezmůže.

§§§

Dle Edova mínění byl takový začátek jeho právnické kariéry jedním z lepších. Nikdy moc neřešil, jak se bude oblékat, až na svou mikinu, kterou nosil stále, jelikož ji měl spojenou se svou nejmilejší chůvou. Žádného kousku šatníku se nedržel nijak striktně a chápal, že si jeho nový šéf nechtěl kazit reputaci. Nerad by jej nějakým způsobem shazoval. Jistě, měnit sebe sama pro práci, jako byla tato, také nebyl zrovna jeho sen, byl to ale jeden z přijatelných ústupků. Kdyby se na ně měl ohlížet, zbláznil by se.

Do salonu se pak dostal poměrně rychle. Tou dobou už většina lidí buď seděla ve školních lavicích, nebo za svým kancelářským stolem, a on se tak svezl poloprázdným vozem, ve kterém mohl na chvíli vytáhnout poutavý Žert – klasika, kterou ale objevil až relativně nedávno, přestože z historické literatury rád pročítal zejména novodobou českou. Na cestě do salonu pak přesvědčil sebe sama, že není nutné vracet se ke schodům, kterých byl k jeho smůle lichý počet, a levou nohou ještě jednou šlápnout na jejich okraj. Cestu tak uspíšil o asi pět sekund a na druhou stranu se obohatil o spoustu myšlenek zakončených tím, že to možná udělat měl, jelikož by se jim vyhnul. Pak celý tento problém zapomněl.

Majitel salonu jej poznal okamžitě. A když se tak stalo, začal se smát.

Podobné chvíle byly jedny z těch, u nichž Eda dodnes netušil, jak by se měl chovat. Na jednu stranu měl tendenci to neřešit. Z vědomí, že se muž směje jemu, ale už od dávných dob pramenil nepříjemný pocit, který jako by jím rychle prostoupil. Zase se vypařil, ale věděl o něm.

Nechtěl, aby se mu někdo smál. Mohl nadávat i na něj koukat jako na hloupého. Ale smích?

Rychle to setřásl.

„Můj milý, teď už chápu, proč tě sem ten náš ředitel zeměkoule poslal tak brzy. Tak pojď, udělám z tebe hotového prince. Jsem Julián Schneider a budu strůjcem tvé proměny v zaměstnance pana Krause,“ uculil se na něj pak. Vřelému tónu hlasu Eda příliš nerozuměl, stejně jako spikleneckým jiskrám v mužových očích.

„Jinak promiň, jestli jsem se zatvářil nějak zvláštně, jak jsme se viděli. Já jen… no, Damián si na Krysáky moc nepotrpí,“ zakřenil se.

Ach tak.

„Ale zase tě poslal sem. To je úžasný výsledek, nemyslíš?“

Muž mluvil uvolněně, s upřímností a příjemným podtónem značícím lehkost, se kterou jednal s lidmi. Byl to dle Edy hodný člověk. Až příliš extrovertní, aby se s ním dovedl uvolnit. Nerozuměl mu. Ale hodný patrně byl. Smích, kterým jej poctil při vstupu do místnosti, byl zapomenut.

„No, upřímně, když pan Kraus řekl, že se nemám o nic starat a nechat se jen rozmazlovat, vzpomněl jsem si na Pretty Woman,“ odtušil, a aniž by to zamýšlel, vysloužil si tím další salvu smíchu. Nemyslel si, že by na jeho poznámce bylo něco tolik vtipného, nebyl to ale smích mířený na jeho osobu, a tak byl příjemný na poslech.

Julián od něj nyní poodstoupil a změřil si ho pohledem – od hlavy až k patám. Pak pokýval hlavou.

„Ale jo, myslím, že tebe by si určitě zaplatil. Klidně na víc jak týden. Ale jako závěrečnou zkoušku mu budeš muset vymyslet něco jiného než vystoupání do druhého patra, nebo kolikáté v tom filmu bylo, výšek on se nebojí. To jen tak do budoucna,“ zaculil se. Pak se rovnou vrhli na zkoušení a posléze braní Edových mír. Když z krámku odcházeli, Eda již oblečený v nové košili, tašku plnou nového oblečení, a hodlal si na sebe znovu vzít svou mikinu, Julián si jej pobaveně prohlédl.

„Drahoušku, kdyby sis radši vzal ten svetr, co jsem ti přinesl, udělal bys větší dojem.“ Eda přikývl a svetr na sebe vzal, muž jej ale nenechal mikinu uklidit. Převzal si ji od něj a pohlédl si ji.

„Eda k Edovi, chápu to správně? Asi rozumím, proč na ni nechceš dát dopustit. Tos vymyslel sám?“

„Ne. Dostal jsem ji. Je to památka,“ odpověděl mu Eda zcela upřímně, aniž by příliš zabíhal do detailů. Uvědomoval si, že muže nemůže zahltit podrobnostmi o své minulosti. Ani se mu do řeči o ní příliš nechtělo.

Chvíli pak panovalo ticho.

„Ach tak. Jenže v tomhle chodit nemůžeš, to by Damian nebyl rád,“ podotkl zcela zřejmé a znovu si Edu prohlédl, přestože salon už byl za jejich zády a on moc dobře věděl, jak Eda vypadá. Pak se rozzářil.

„Víš co? Až si přijdeš pro oblek, budu pro tebe mít takové… překvapení. Na účet podniku. Anebo ho naúčtuju Damianovi, stejně je jeho chyba, že ti nedovolí tenhle skvost. Co ty na to?“

Ještě než Eda stačil odpovědět, zakřenil se a předběhl jej.

„Nic neříkej. Nemůžu si to odpustit, ani kdybys nesouhlasil. A teď pojďme, ať jsme tam rychleji a ty se můžeš vrátit do práce. Musíš už tomu našemu vlku samotáři chybět.“

Eda nedovedl určit, jestli muž žertuje či nikoli. Obecně měl pocit, že je jeho hlas tolik prosáklý žertovnou a dobře míněnou ironií, že sám Julián neví, kdy si z něj dělá legraci a kdy ne. Cítil ale, že v žádném případě nechce nikomu ublížit, byl otevřený a veselý. Takoví lidé bývali fajn.

Když se s ním pak loučil, popřál mu muž hodně štěstí a dodal, že ho bude potřebovat a že pokud už s panem Krausem chvíli mluvil, pravděpodobně ví své.

„Myslím, že to bude fajn,“ odpověděl pak Eda. Skvěle tím muže překvapil. „Někdo, kdo má za kamaráda člověka, jako jste vy, by nemohl být zlý.“

Usmál se. Přebral si boty a odešel. Myslel svou poznámku zcela vážně. A za sebou přesto nechal muže, naprosto nechápajícího, jaký je hlubší význam toho sdělení a kde v něm hledat tajný háček. I po letech strávených občasným konverzováním s Damianem Krausem ho nenašel. Buď byl ten kluk neskutečný hráč, nebo upřímný tak odzbrojujícím způsobem, až měl tendence ho litovat. Damian ho zničí. Nebo on zničí Damiana.

Sám pro sebe se zašklebil. Neodhadl by, která z těch možností byla pravdě blíže.

Eda se zatím opět dostal do tramvaje, kde měl možnost znovu strávit chvíli zvyšováním svého povědomí o dění v Čechách, zatímco on a jeho rodiče žili daleko za jejich hranicemi. Nebral to úplně jako svůj dluh té zemi, to nikoli, bylo to ale období, o kterém mu v Holandsku nikdy nemohli říct dost a v Čechách naopak předpokládali, že už jeho vědomosti nepotřebují víc než drobně poupravit, a tak ucelit. Kdyby nečetl, pravděpodobně by se dodnes neorientoval.

Faktem zůstávalo, že kdyby nečetl, také by asi nepřejel svou zastávku, to ale nebyl zas takový problém. Tušil, že jej jeho šéf stejně neočekává v nějaký specifický čas. Do firmy se tak dostavil zhruba okolo oběda, na sobě krásné nové oblečení, skvěle padnoucí košili a svetr, na kterém nebyl Krysák, a vstoupil do kanceláře. Tentokrát tam, když už nic jiného, alespoň nevtrhnul jako velká voda.

„Jsem zpátky,“ sdělil, ač to pravděpodobně bylo jasné. Pak se před svým zaměstnavatelem otočil kolem své osy. „Co na to říkáte? Pan majitel říkal, že se vás určitě mám zeptat a že mu svoji odpověď máte sdělit telefonicky, protože je na svůj výběr opravdu pyšný. A taky říkal, že vám mám speciálně předvést ten svetr, protože prý zdůrazňuje moje oči a vám se to bude líbit. S tou částí bych byl trochu na vážkách, ale jinak je to hodný člověk, tak jsem si říkal, že to předám, protože nedovedu určit, jestli to myslel nebo nemyslel vážně. Řekl bych, že i ano.“

Jistě ano. Všiml si, že když muž navrhoval něco, u čeho si skutečně přál, aby se to stalo, nepatrně zvedal obočí. Trochu jako by Edu hodnotil – jestli to zvládne, nebo nikoli.

Čtení v lidech byla jedna ze stránek jeho osobnosti, které jej v očích jeho matky přímo nabízely právnickému řemeslu. Snad jej podědil po otci. Když mu tyto myšlenky přišly na mysl, znovu si uvědomil, proč tu práci dělat nechtěl, a všechno nadšení z dopoledne krapet zchladlo. Možná měl v autobuse zůstat a déle si tam číst. Už ale bylo pozdě. Byl tady. Musel to nějak zvládnout. Večer se vrátí ke shánění vhodné brigády. Slíbil si to.

Damian v klidu a téměř labužnicky vložil do úst belgickou pralinku a přitom očima sjížděl drobnou postavu. Neměl tušení, jestli si ten kluk z něj dělá legraci, nebo je opravdu tak svérázně přirozený.

„Lekce číslo jedna, pane Petiško – před tím, než vstoupíte do mé kanceláře, zaklepejte a počkejte na vyzvání. Lekce číslo dvě, a to už je čistě soukromá rada – nikdy nevěřte lidem, jako je pan Schneider. Nicméně…,“ odmlčel se a znovu si ho důkladně prohlédl, „svoji práci odvádí bravurně.“

Pokýval hlavou a rozbalil si další kousek čokolády. Julián byl vždycky intrikán, ale jedno mu musel uznat – ten svetr tomu klukovi skutečně slušel. Kontrast tmavého oblečení s jeho světlou pokožkou byl úžasný. Černé, skvěle padnoucí kalhoty, tmavě šedý svetr, z něhož mu vykukoval límec vínové červené košile. To všechno spolu s tmavými koženými polobotkami s nepatrně vyšší podrážkou jej udělalo štíhlejším, a nejen mnohem atraktivnějším, ale také reprezentativnějším. Kdyby se ten naivní kluk tak blbě neusmíval, Damian by byl celkem spokojený.

„Dobrá tedy, to hlavní máme vyřešeno, přistupme tedy k vaší náplni práce. Sedněte si, ačkoli nyní už jsem si naprosto jistý, že vás nohy nepochybně nebolí. Nemohu vás strhat hned první den,“ promluvil suše, pozvedl jedno z obočí a pokynul k židli. „A začneme tím nejjednodušším. Ráno přesně v osm hodin deset minut bych měl rád na stole espreso, bez mléka a cukru, jeden kousek perníku politý čokoládou a dva šátečky s nivou, které prodávají naproti v pekárně. Mám tam otevřený účet, jen řeknete, že je to pro mě, nic platit nemusíte. V některých dnech poté odjíždím k soudu, takže mi připravíte všechny podklady, které budu na ten den potřebovat. Pokud zůstanu v kanceláři a budu mít klienty, budu očekávat, že mi zajistíte soukromí a budete místo mě zvedat telefony. Minulý asistent zajišťoval přípravu jednoduchých případů, ale k tomu vás pustit nemohu. Je vám jistě jasné, že jsem si o vás zjistil několik informací. Přesto bych se na pár věcí zeptal. Jak jste na tom s češtinou? Gramatika, stylistika? A za jak dlouho jste schopen se naučit cizí jazyk? Abyste mě chápal, já nutně potřebuji překladatele do ukrajinštiny, případně ruštiny a první jmenované je pro mě teď priorita. Pokud to zvládnete do konce příštího roku, jsem ochoten vám prodloužit smlouvu a nechat si vás jako překladatele. K tomu všemu musíte zvládat právnickou latinu a odbornou angličtinu.“

Uvědomil si, že to na něj vychrlil, a jen doufal, že jeho dětinskost neznamená hloupost. Avšak bravurní výsledky na gymnáziu i vysoké škole ukazovaly, že ten kluk není tak hloupý, jak působí. Profesor Hromádko, který přednáší právnickou latinu, ho dokonce označil za nejnadanějšího studenta posledních let. Jeho infantilní chování zvládne potlačit během času. Byl to jen nápad, ale pokud by se osvědčil, měl by jeden palčivý problém vyřešený, ten kluk by zůstal tak, jak si to Magdalena přála, a on sám by si pak mohl přijmout asistenta dle svých preferencí.

Eda se nad těmi otázkami upřímně zamyslel – stejně jako nad celým sdělením svého šéfa. Přece jen, to, že jej sem matka nastrčila, ještě neznamenalo, že mu musel sabotovat jeho dny. Tendenci jíst každý den ve stejnou dobu totéž jídlo chápal velmi dobře, a přesné požadavky na něj si zapsal do paměti. S časem už to bylo horší. I na školu, dokud dojížděl, neustále jezdil pozdě, ráno vyrážel podle toho, jak dlouho hledal oblečení, a s jeho tendencí čekat na poloprázdnou tramvaj, případně autobus, to taky nebylo úplně ideální. Díky jeho výsledkům a schopnosti vše se doučit, případně se na vše doptat, to profesoři příliš neřešili, tušil ale, že pan Kraus z něj nadšený nebude.

Nu, třeba to Eda bude stíhat. Nebo si jeho šéf zvykne. Nedovedl odhadnout.

Se sdělením, dle kterého s právnickými záležitostmi nebude mít moc společného, byl smířen. Nešlo říct, že by byl vyloženě nadšený. Nevadilo by mu dělat něco víc odborného, pouze tomu nechtěl zasvětit zbytek života. Na jinou stranu, nemusel se do toho nutně vrhat a necítil potřebu svému šéfovi cpát, že už se ve skutečnosti na jednodušších případech podílel díky matce. Takto byl spokojen.

„Vlastně netuším,“ odvětil na jeho otázku, když usoudil, že už přemýšlí dost dlouho. „Chci říct, nikdy jsem se žádný jazyk vyjma té latiny, což jsou v podstatě termíny, neučil. A taky angličtinu, trošku.“

Byla to pravda. Nedovedl si představit sednout si a skutečně se učit nějaký jazyk. Mládí strávené na cestách zapříčinilo, že základy angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, španělštiny a dalších evropských jazyků měl zakódované kdesi hluboko v mysli přirozeně. Jelikož ve všech těch jazycích alespoň v některé části života začal číst a sám se je tak doučovat, protože když už v dané zemi byl, chtěl znát její historii právě prostřednictvím knih, začal ty jazyky ovládat alespoň na základní úrovni. Pochopitelně, holandsky mluvil zcela plynně. Ale že by se učil? Od základů? Časy, slovíčka? Nikdy. Mohl by to zkusit.

Všiml si, že na něj jeho zaměstnavatel hledí krapet, jako by se pomátl. Usmál se na něj.

„Zkusím. Je pravda, že jsem si vždycky chtěl přečíst Tolstoje, Dostojevského a Puškina v originále. V češtině záleží, co byste potřeboval. Nepsal jsem zatím nic moc víc než slohovky, dva tři příběhy a taky ten váš životopis. Ale kdybyste něco potřeboval, asi to nebude problém. Jen mi to musíte říct dopředu, potřeboval bych si přinést počítač. Jsem zvyklý psát cokoli na něm a on je neustále vybitý.“

Když nyní Eda mluvil o slohovkách – možná by mohl po práci sem tam napsat nějaký článek. Jako takovou brigádu. Opravdu potřeboval vydělat co nejvíc peněz, přestože zrovna psaní nebylo jeho koníčkem. Ještě se na to podívá.

Damian si stiskl kořen nosu. Neblahá známka toho, že ho brzy začne bolet hlava. Nepokoušel se své rozpoložení ani nijak zakrýt.

„Vy o tu práci opravdu nestojíte, je to tak? Jenže já jsem vás přijal a snažím se vám vyjít vstříc, proto i vy respektujte to, o co vás žádám. Jestli se mýlím, potom nechápu, proč se shazujete.“ Snažil se z něj vykřesat aspoň náznak toho, že bude respektovat povinnosti, které po něm Damian požadoval, a nijak je nebude okecávat. Chtěl vidět trochu sebevědomí, které je v této branži nezbytné. Ne, z toho kluka nikdy nebude právník. Nakonec, bylo to jedno. On potřeboval pomoct s agendou a překlady, a to se mohlo naučit docela dobře i takové nemehlo, jako byl tento kluk.

„Dobře, toto téma odložíme na dobu, kdy budete zaučený a budete bez problémů zvládat jednoduchou práci. Můj bývalý asistent byl k ruce také kolegyni, která má kancelář hned vedle. Jmenuje se Helena Svárovská a vy po ní budete kontrolovat všechny dokumenty, které budou napsány její rukou. Je vynikající právnička, ale její texty se hemží tak otřesnými gramatickými a pravopisnými chybami, že je bez kontroly nemohu poslat dál. Další vaše práce bude archiv a psaní a odesílání jednoduchých dopisů a mailů, na které jsou šablony v počítači. Počítač a mobilní telefon dostanete samozřejmě firemní, a dostal byste i automobil, kdyby vám k něčemu byl. A to mi připomíná – dost dobře nechápu, jak to chcete bez auta zvládat? Budu vás mimo jiné posílat vyřizovat různé pochůzky, mnohdy budete muset i na soud, který je na druhé straně Prahy… Takže se ještě tento týden přihlásíte do autoškoly. Pokud na ni nemáte peníze, zaplatím vám ji já a po částkách si budu sumu strhávat z vašich výplat.“

Odmlčel se a měl tendenci si zoufale protřít oči. Kluk měl na tváři výraz, že ho moc nepobírá. Definitivně ho rozbolela hlava. Stoupnul si, v páteři mu zapraskalo. Měl by si zajít na masáž, nebo se jednoho dne ráno nezvedne z postele.

„Pojďte, ukážu vám vaši kancelář.“

Vstoupili do poměrně velké místnosti, jíž ubíraly na velikosti dlouhé police zaplněné šanony.

„Pan Stržínek, můj bývalý asistent, v tom měl výborný systém, ve kterém jsem se vyznal i já, zkuste v tom pokračovat,“ upozorňoval Damian a s lítostí se podíval na křeslo, na kterém ještě před půl rokem seděl jeho přítel a nezbytný pomocník, díky němuž mu odpadala spousta práce. Kancelář byla stále precizně uklizená, přestože viděl stopy i po Heleně, která je dle jeho mínění strašný bordelář, a systém, jakým ona pracuje, nebyl Damian nikdy s to pochopit. Ta ale věděla, že pokud by kancelář po bývalém asistentovi rozbordelařila, Damian by ji uškrtil. „Váš počítač – už je zapojený na místní síť, byl bych nerad, kdybyste si na něm vyřizoval soukromé věci. Stejně jako mobilní telefon, kde jsou zatím navolena jen nezbytná čísla. Rád bych vás seznámil i s paní Svárovskou, ale ta je teď mimo firmu. K vaší dnešní práci – založte tyto dokumenty do šanonů, jsou popsané, věřím, že se rychle zorientujete, a v počítači najdete složku pod názvem svarovska. Tam najdete texty, na které je třeba udělat korekce do konce týdne. Nechám vás tady, zabydlete se.“

Otočil se na patě a zmizel do své kanceláře. Potřeboval buď spoustu čokolády, nebo prášek proti bolesti. Usoudil, že protentokrát bude Brufen účinnější.