Kauza Eduard 28.

Když se ráno Eda probudil, měl trochu pocit, jako by někomu čuchal k nohám. O pár sekund později zjistil, že to pravděpodobně bylo proto, že skutečně někomu čuchal k nohám – konkrétně svému nadřízenému, který stále ještě spal. Bylo okolo sedmé hodiny a Edovi se za noc nějak povedlo v posteli otočit o devadesát stupňů. Vlastní nohy mu přepadávaly přes okraj.

Následně byl Damian vzbuzen, když si Eda kýchl přímo na jeho chodidla. Po tom už by pravděpodobně neusnuli ani jeden. Nezbývalo než vstávat.

Dopoledne se dvojice dostala za město. Eda muži ukázal rozsáhlá pole, která se zanedlouho naplní tulipány.

„Otec nikdy nechtěl květiny, které by byly vidět. Třeba do oken. Nechtěl na nás přitahovat pozornost. Dokud jsme tu ale žili, vídával jsem květiny prakticky všude. Když jedete v Čechách ulicemi, vidíte šedomodrou, případně trochu zelené. Tady? Na jaře jsou tulipány i jiné květiny na každém ostrůvku, každém byť úzkém svahu, který odděluje chodník a silnici. Všechno je tu tak barevné. Možná mají Holanďani tak rádi květiny, protože tu hodně času prší. Vyhráli jsme skvělý týden, podle telefonu by neměla spadnout ani kapka, ale za těch patnáct let myslím, že víc času snad pršelo, než svítilo slunce. Květiny to tu dělají veselejším. Víte, že Holanďani patří mezi jeden z nejšťastnějších národů světa?“

Oči mu plály nadšením, když na Damiana mluvil. Stále ještě byl zaujatý tou zvláštní aurou, kterou kolem něj najednou viděl. Jako by byl ještě zajímavější než předtím, ačkoli to nebylo úplně správné vyjádření. Křehčí, jistě. Ale ne špatným způsobem. Spíš tím, který člověka vybízí k jeho chránění. Protože kdyby se mu něco stalo, svět by ztratil až příliš.

Minimálně Edův svět.

Byly to myšlenky tak silné, že zvolna nahrazovaly to, co po sobě zanechal Julián. Jistě, jeho odkaz nemizel. Pořád tam byl. Ale Eda si nemyslel, že už nikdy nebude šťastný. Učil se se svým traumatem žít, přijal ho jako součást sebe. Jistěže čas od času bude smutný. Ale pakliže nechce myslet na sex, může se smát. A pokud se smál, žil.

Součástí procházky byla květinová tržnice.

„Máte krásnou zahradu, pane Krausi, ale máte na ní jenom stromy… Přitom je to škoda! Mohli bychom na ni vysázet květiny – tulipány jsou nutnost, můžeme i lilie, narcisky, možná růžové keře. Šeřík. Chtěl bych šeřík, zbožňuji jeho vůni. Ale květiny jsou tak úžasně barevné. Mohl byste si pak sedat do zahrady a relaxovat. Chápete, a číst. Jo, to mi připomíná, mám úžasnou knihu, kterou jsem vám chtěl doporučit, je o… Jé, hele! Takové květiny jsem si přesně představoval! Kde jsem to… počkejte, musíte zastavit. Žluté, nebo oranžové? Oranžovou? Prosím, oranžovou. Mám tu barvu rád. Koupím oranžové, počkejte chvíli.“

Než se jeho společník nadál, měl v ruce sáček s cibulkami.

„Je to národní barva, odkazuje na královskou rodinu – Oranžsko-Nasavský rod. Princ Vilém první Oranžský ji měl ve své vlajce. To teda není ten pravý důvod, proč mám tu barvu tolik rád. Nizozemsko je monarchie, má krále, to už jsem vám říkal. A podobně jako Anglie slaví každoročně narozeniny krále. Na rozdíl od Angličanů, kteří mají stále stejné datum pro všechny, Nizozemsko to datum přesouvá podle panovníka. Ty oslavy bývají veliké, všude smrdí tráva a všichni nosí oranžovou… Měl jsem ty dny rád, přestože na mě bývaly trochu moc hlučné. Líbilo se mi, jak jsou všichni naživu.“

Usmál se. To byly vzpomínky. Hned nato se mu zrak stočil k cibulím.

„Jo, zapomněl bych! Ty kytky. Vysadíme je na zahrádku? Budeme to tam mít úžasné.“ Zarazil se. „Teda, budete. Samozřejmě je to váš dům. Ale bude ještě hezčí, uvidíte. A něco bychom mohli koupit i na dovnitř. Nemůžete přece pracovat v místnosti bez barev. Květiny zlepšují kreativní myšlení. Chápete, bude z vás najednou superadvokát. To je něco jako superhrdina, ale trochu nudnější.“

Chvíli zíral do tmavých očí. Pak začal bojovat se smíchem.

„Pardon. Ale na moji obhajobu, úplně první mě napadlo superprcek. Tohle byla ta lepší varianta.“

„Ale kuš už s tímto! Tak jsem nevyrostl, no. Každý chlap nemusí mít dva metry, aby byl chlapem, kromě toho bych se nevešel do auta. Vás koneckonců v dětství taky nikdo za uši netahal, tak nerozumím tomu, co vás na mé výšce fascinuje,“ durdil se Damian. „A k těm květinám – kdybyste mě sem tam nechal něco říct, sdělil bych vám, že tohle byla moje druhá povinnost, která mě sem dovedla. Ta mnohem příjemnější. Na podzim jsem si začal tvořit skalku, tedy zatím mám v rohu nasypané jen kameny. Neměl jsem příliš mnoho volna, a když už jsem ho měl, tak pršelo. Ale na jaře ji chci dodělat a okolo ní bych rád měl právě tyto jarní krasavice. Chtěl bych i něco letního a podzimky jsou také úžasné. Mohl byste mi pomoct, kdybyste chtěl, ne jen s nákupem cibulek. Abych se přiznal, původně jsem chtěl najmout zahradního architekta, ale po zvážení jsem usoudil, že pokud si to neudělám sám, nebudu z toho mít radost. Možná byste v tomto mohl mít lepší cit, než mám já. A úplně v nejhorším to zadáme Vilovi,“ uvažoval, a když procházel okolo jednoho stánku s netradičně zabarvenými tulipány, koupil dva balíčky jejich cibulek.

Eda se usmíval do zubatého zimního slunce, souhlasně pokýval hlavou a dál vybíral cibulky, jako by se mu v hlavě už rodil plán, jak by květinová zahrada měla vypadat. I Damian se těšil na jaro a na to, jak spolu budou pracovat někde jinde než v neosobních kancelářích. Mohl by si okolo terasy nasadit i ozdobné stromy a keře, jak vzpomínal Eda, a rozumoval by v mysli ještě dlouhé hodiny, kdyby mu nezazvonil telefon. Neměl ani ponětí, do které z kapes svého nového batohu ho vložil. Koupil si ho na pochůzky den předtím na Albert Cuyp Marketu, největším a vyhlášeném amsterdamském tržišti. Nějak s ním ještě ale nebyl sžitý. Hovor vyřídil rychle, s nevolí v hlase, a tak ho druhá strana ujistila, že stačí, když se ozve k večeru.

Jakmile byli po večeři, Eda se šel osprchovat a Damian na terásce mírně se houpajícího houseboatu vytáhl notebook a s podklady před očima vyřizoval žádosti, které dle jeho obchodního ředitele nesnesly odkladu. Damian se chvíli mračil, toto by zvládla vyřídit i Magdalena, ale rychle sklouzl do pracovního módu a jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byl počítač a chladnoucí káva.

Eda sám si zatím užíval komfort teplé vody, ponechávaje své myšlenky bloudit po amsterdamských památkách i místech, kde vyrůstal. A ano, nechal je zavítat i k Juliánovi. Patrně to už byla jakási rutina. A když na něj pomyslel, nepatrně se usmál. Nebylo to za ten den úplně poprvé, věděl ale, že po celý den už ty myšlenky neútočily na jeho tělo s tou příšernou bolestí, která jako by mu znemožňovala normálně fungovat. Smál se, byl šťastný, užíval si slunce. S Juliánem i bez něj.

Ne nadarmo bylo Nizozemsko zemí jednoho z nejšťastnějších národů na planetě. Bylo nad lidské síly stát na jeho půdě a být smutný. Dokonce i v zimě, kdy nebyl každý roh posetý tulipány.

Koupelnu opouštěl bosý, v pohodlném pyžamu, přes které přehodil deku, aby mu nebyla zima. V pokoji si pak oblékl teplý svetr a natáhl huňaté ponožky. Byl dnes ten den, kdy by si mohli zahrát nějakou hru? Sdíleli spolu ložnici, museli alespoň jeden večer podniknout něco jako přespávačku. Nejen vedle sebe ležet. Mohli by udělat půlnoční palačinky a hrát hry. Pak by ho Eda mohl chvíli česat, a pokud pan Kraus bude chtít, může učesat jeho. Jo, to znělo dokonale.

Zadíval se na terasu. Jeho nadřízený tam seděl, bokem k Edovi, a mračil se na cosi, co na něj svítilo z obrazovky notebooku. Předem mu bylo avizováno, že se ten večer práci věnovat musí, Eda věděl. Stejně by jej ale raději viděl odpočívat. Možná kdyby mu trochu pomohl…

Připravil sklenici vody a i s ní se vydal k proskleným dveřím vedoucím ven. Mohli by do toho hledět spolu, víc hlav víc ví. A potom by mohli dělat něco zábavnějšího.

„Jak jste na tom?“ zeptal se, pokládaje sklenici na stolek vedle hrnku s kávou. „Myslel jsem, že bych vám mohl…“ Větu nedokončil. Chtěl trochu odstoupit, aby se nenacházel v jeho osobním prostoru, povedlo se mu ale zakopnout o nový batoh, který si jeho nadřízený koupil předešlého dne a který tam měl položený. Klopýtl, vydal ze sebe jakýsi neidentifikovatelný zvuk a rozmáchl se rukama, snaže se něčeho zachytit. Jeho dopad na zadek byl provázen hlasitým žbluňknutím, když batoh spadl přímo do řeky.

„Do prdele,“ uniklo mu přidušeně, zatímco si přitiskl ruce na ústa. Koutkem oka viděl, jak jeho nadřízený vykulil oči. Instinktivně za tím kouskem natáhl ruku, jako by ho tak mohl zachránit. Eda moc dobře věděl, jak spokojený z tohoto nákupu byl.

Vše se událo v sekundách, ne-li setinách sekund. V jednu chvíli seděl na zemi a pozoroval, jak batoh padá do vody. V jinou stál na nohou a dřív, než to pořádně stačil promyslet, skákal za ním.

Že to nebyl nejlepší nápad, jaký měl, si uvědomil zhruba ve chvíli, kdy se nad ním hladina uzavřela. Spadl přímo na batoh, který si instinktivně přitiskl k hrudi. Do celého těla se mu zapíchly jehličky chladu a on pod vodou vykřikl, což příliš nepomohlo. Nedošlo mu, že voda nebude jako v létě. Byl dobrým plavcem, šok ale udělal své a on v náhlém záchvatu paniky netušil, co dělat. Začal sebou mrskat. Celé tělo jej pálilo, nepamatoval, kdy naposledy zažil takovou bolest, a spolu s tím přišla zoufalá snaha se nadechnout a dostat nad hladinu, čímž se mu do plic dostala voda. Zběsile kašlal a zároveň se stále potřeboval nadechnout, černo před očima mohlo být způsobeno vodou stejně jako mžitky. Celé tělo mu zaplavovaly nové a nové vlny paniky, zatímco se marně snažil vydrápat se nad hladinu.

Damian zoufale rozhodil rukama, když pochopil, že nedokázal být natolik rychlý, aby svého společníka zadržel. Nikdy by si nepomyslel, že by byl Eda schopný se vrhnout do ledové řeky pro takovou banalitu, jako byl batoh. Měl asi dvě sekundy na to, aby zanalyzoval, co by mohl udělat, než bude donucený skočit za ním. Měl mnohem lepší fyzičku než drobný, věčně knížkami obklopený blondýnek, a věřil si, že by i ledovou vodu mohl snést lépe. V ten moment se však nad hladinou objevila hlava a máchající ruce hledající cokoli, co by mu pomohlo se dostat ven z toho mrazivého pekla. Damian se okamžitě vrhl na dřevěnou podlážku lodní terasy a modlil se, aby jeho ruce byly dost dlouhé a mohly zmítajícího se chlapce pořádně chytit a pomoci mu se vyškrábat na palubu. Nejprve koncem prstů zachytil jen kus jeho svetru, který ho nasáklý a ztěžklý vodu strhával pod hladinu, ale ihned se mu vysmekl.

„Edo! Uklidněte se a podejte mi ruku. Hned!“ poručil mu, ale ve svém hlase cítil jasně rozpoznatelnou paniku. Pokud se mu ho nepodaří vytáhnout hned, proud ho začne odnášet. Mohl být jen rád, že v zátočině, kde houseboat kotvil, téměř žádný nebyl. Téměř. Viděl, jak se mu centimetr po centimetru vzdaluje. A viděl, že v jedné ruce křečovitě drží ten nešťastný batoh.

„Eduarde! Okamžitě pusťte tu tašku a natáhněte ruku, vytáhnu vás!“

Kluk byl v šoku, neposlouchal, a bylo štěstí, že se vůbec dokázal udržet nad hladinou.

Damian rychle přeběhl k přídi, kam chlapce táhl proud, a s odhodláním, že tentokrát se to musí povést, pevně sevřel lem svetru. Přitáhl si ho blíž, chytil ho za paži a silně ji stiskl, aby mu nevyklouzla. Ruce mu sežehla zima a otřásl se, když si uvědomil, že tohle ledové inferno zažívá Eda po celém těle. Ten se stále pokoušel jakkoli se dostat ven a nejspíš ani tlak na své ruce necítil. Damian byl zoufalý, ale adrenalin mu poskytl sílu, kterou potřeboval na to, aby zmítajícího se chlapce vytáhl.

Byl při vědomí, dýchal rychle, vykašlával vodu a třásl se. Damian mu spěšně stáhl svetr z těla, se zbytkem se ale nemínil zdržovat. Popadl ho a donesl do koupelny. Bylo v ní příjemné teplo, ještě po Edově sprše. Mladík se jen chvěl a choulil v promočeném ledovém oblečení. Neměl na očích brýle a jen nepřítomně na Damiana mžoural. Ten si nedokázal v tu chvíli uvědomit, jestli je měl na očích, když za ním přišel. Náhradní s sebou rozhodně neměl. Když se ale podíval na poličku u umyvadla, uviděl je tam. Oddechl si. Netušil, co by další dny dělal s poloslepým asistentem, který je i s nimi nešikovný, a jak je vidět, bez nich dokonce se sebevražednými sklony.

Třesoucí se mladíček se k ničemu neměl, Damian tedy usoudil, že ho musí vysvléct sám. Na erotické myšlenky naštěstí neměl ani pomyšlení. Neodpustil si ale u stahování mokrého trička přilepeného na drobném těle tlumeně brblat: „Většího blázna, jako jste vy, jsem nepotkal. Proč děláte takové věci? Jednou z vás dostanu infarkt a vy mě budete povinně každý den navštěvovat v nemocnici!“ Stále mu laskavě spílal a snažil se stáhnout mokré pyžamové tepláky. Šlo to ztuha. 

Jeho tělo bylo bledé s rudými fleky, rty měl stále fialové, zornice rozšířené. Potřeboval teplo. A evidentně potřeboval i dozor, protože ačkoli něco potichu odpovídal, Damianovi stále připadalo, že je mimo. Rychle se tedy vysvlékl ze svého také promočeného oblečení jen do trenýrek a vstoupil i s vláčným blondýnem do sprchového koutu. I on se potřeboval zahřát. Nejprve sprchu nastavil na vlažnou, aby to pro Edu nebyl šok, později teplotu zvyšoval a masíroval jeho ztuhlé svalstvo.

Eda přicházel k sobě pomalu a postupně. Do mdlob neupadal, nohy měl ale zpočátku jako ze želé a zbytek těla s ním také dvakrát nespolupracoval. Mozek mu patrně stále plaval v ledové vodě. Teplo i péče jeho nadřízeného ale zabíraly. Po nějaké době začal vnímat svůj vlastní dech, na který se soustředil a snažil se ho vědomě zklidnit. Později registroval své myšlenky a následně i to tělo, na kterém cítil šikovné prsty.

Zachránil ten batoh nakonec?

Když voda ustala a jeho mokrou kůži na chvíli ovanula zima, ač nesrovnatelná s tou, kterou vnímal v řece, natiskl se na nejbližší zdroj tepla – svého nadřízeného. Rukama jej objal kolem pasu, pokusil se pokrýt co nejvíc jeho kůže tou svojí, zatímco mu úlevně vydechl kamsi do krku. Hřál.

Damian ho k sobě neobratně přitiskl, přece jen byl ten kout malinkatý. Zdál se dokonce ještě menší než ty běžné, v rámci úspory místa. Ovšem i Eda uměl být úsporný a vsunul své tělo, jak jen to šlo, do náruče černovlasého spasitele. Ten jej k sobě přitiskl, ale uvědomil si, že pokud odtamtud nevypadnou, bude jim za chvíli opět zima. A to ani nemluvil o tom, že se na něj tiskl úplně nahý kluk, po kterém bytostně toužil. Tu myšlenku ale rychle utlumila starost. Eda se stále třásl.

„Eddie, vstávejte! Slibuji, že vás nepustím, ale musíme se usušit.“

Eda jen cosi zamumlal. Bylo to však už spíše doznívání šoku, než že by byl stále prochlazený. Zabalil ho do županu, který byl v koupelně k dispozici, sebral zamlžené brýle, nasadil mu je na nos a za paži ho dovedl do pokoje. Tam z něj udělal dokonalou kuklu, když ho zabalil do deky, která nejspíš byla určena k posezení venku u studené řeky.

Na chvíli se vzdálil, aby zvýšil teplotu na termostatu. Dal vařit vodu na čaj a vrátil se za ním, aby si jej zase přitiskl k sobě a zahříval ho.

„Edane, vy jste neuvěřitelné pako, víte to? Co vás to napadlo?“

Eda se slabě zasmál, když slyšel, jak káravě jeho jméno splynulo z rudých rtů. Bylo to milé. Všechno na té situaci bylo tak milé a úlevné, celé tělo mu na povel zrelaxovalo, opřené o muže. Kdyby Damian vstal, Eda by pravděpodobně spadl. Ale zatím nevstával.

Netušil, co bylo zrovna na jeho náruči tak speciální, ale byla výjimečná. Božínku, a tak omamně voněla, hřála, byla pevná a zároveň měkká. A zase tu byla ta elektrizující, všepohlcující vlna vedoucí až k chvilkovému knedlíku v krku.

Tak neskutečně vzácné.

„Nechtěl jsem, abyste byl smutný. Mám pocit, že jste kvůli mně smutný docela často, a to nechci,“ vysvětlil po chvíli tiše, když odezněla největší vlna naprosté fascinace pevnými pažemi a měkkou kůží. „Ta taška vám udělala takovou radost, a kvůli mně byste o ni přišel. A taky stála dost peněz…“

„Dobrotivá nebesa! Copak jste ještě nestihl pochopit, že peníze jsou to poslední, co bych řešil? Už si to uvědomte! Ano, líbila se mi, ale to neznamená, že se kvůli ní musíte přetrhnout. Klidně jsme zítra mohli nasednout na autobus a jít ji koupit znovu, ten chlapík jich tam měl dost. Co je mi po nějaké tašce, když jste se málem utopil, a to ještě nevíme, jestli tohle koupání neodstonáte, vy kluku hloupá! Kvůli vám nejsem nikdy smutný, jsem kvůli vám věčně v nervech, protože děláte nepředvídatelné věci, které jsou mnohdy nebezpečné,“ zlobil se, ale přesto měl hlas zjemnělý starostí a slyšel to i on sám. „Jdu zalít čaj. Vy tady seďte a ani se nehněte. Další šok už bych dneska nejspíš nepřežil.“

Po chvíli byl zpět. Eda už deku odložil a jen v lehkém županu se k němu opět přitulil. Damian ho s povzdechem přijal pod své křídlo a s tlukoucím srdcem si uvědomil, že adrenalin odešel a on se opět zabývá myšlenkami, že by ten zbytečný kus látky nejraději někam odhodil a začal líbat jeho bledý hrudník s růžovými bradavkami. Velmi rychle mu mozek nabídl vše, co viděl ve sprše a co v té chvíli nebyl schopen vnímat vinou stresové situace.

Blonďák si zatím dál užíval komfortu, který mu známá náruč přinášela. Pozoroval svaly, které se Damianovi napínaly na rameni a na prsou. Vzpomínal částečně na hodiny biologie, kde se je naučil rozeznávat, a částečně na výtvarnou výchovu. Někdo by toho muže měl vysochat. Někdo… Jenže zároveň Edovi přišlo, že kdyby to udělal kdokoli jiný než on sám, ztratilo by to to hlavní kouzlo. Jako by bylo jen jeho tajemství, jak fascinující ty svaly jsou. Jen a pouze jeho. Nikdo jiný by ho sochat neměl. A Eda neuměl sochat, ani malovat. Jen trochu fotit.

„Proč se tak moc nechcete nechat vyfotit?“ zeptal se na to, k čemu jej myšlenky zavanuly. Od jejich příletu se Damiana snažil nejméně tucetkrát přemluvit k nějaké té společné fotce, nikdy mu to ale nedovolil. Stejně, jako tehdy v optice.

„Promiňte, utekly mi myšlenky. Nechci, abyste za mě utrácel, alespoň ne tak, jak vy mi nabízíte. Včera jste mi to říkal, ale věděl jsem to už předtím – hodně lidí se vám snažilo vlichotit kvůli penězům. Mně o ně nejde. Jenže když mi odmítáte věřit, že vás mám rád, protože jste výjimečný, kdo ví, kdy dospějete k tomuto názoru, a to bych nechtěl. Teda, nechci říkat, že neoceňuju, že když jsem byl předtím úplně na mizině, doplňoval jste naši zásobu zmrzliny. Ale jinak bych vás strašně nerad jakkoli využíval. Na to jste až moc… No, trochu se mi to zacykluje, ale výjimečný. Promiňte, ale už jsem slíbil, že to budu opakovat častěji, abyste se s tím sžil, tak jsem to asi říct musel. A ty fotky by mě pořád zajímaly. Řeknete mi to?“

U svých posledních slov, stále zaujatý těmi pažemi, jedním prstem bezmyšlenkovitě přejel po jeho rameni. Fascinující. Pak ruku stáhl, zvedl hlavu a zadíval se mu do očí.

Damian ignoroval ono slovo, které se mu neustále snažil vnutit. Na jednu stranu to bylo příjemné poslouchat. Lidé, od kterých toužil něco podobného slyšet, mu to nikdy neřekli a vlastně nikdy ani nepřemýšlel nad tím, že by mohl být nějak jiný. Ano, možná měl trochu vyšší intelekt než půlka populace, ale takových, jako byl on, běhalo po Praze mnoho. V čem mohl být výjimečný? Malovat neuměl. Sakra, ani blbou květinovou skalku si neuměl naplánovat, něco zazpívat by asi dokázal, ale do pořádného zpěvu by to mělo daleko, a naučit se aspoň trochu obstojně na hudební nástroj znamenalo hodiny a hodiny cvičení, aby byl aspoň průměrně dobrý. Drobil a nedokázal si pořádně uvázat kravatu…

Bože! Musel ty myšlenky zastavit, vždyť on už se slučuje s nesmysly, které mu neustále nakukává jeho drzý, avšak nyní už spokojený asistent.

„Fotím se nerad jako spousta dalších lidí. A ne, nemyslím si, že bych na fotkách vypadal jako pitomec, jen to zkrátka nemám rád. Ale jo, až budeme u nějaké zajímavosti, vyfotím se tam s vámi, abyste měl památku a doma vám to věřili. Nepřeji si ale, abyste to dával někam na sociální sítě. O to vás žádám.“

„Sociální sítě nemám,“ prohodil Eda spíš tak nějak mimochodem, zatímco se mu rty samovolně stáčely v úsměv. Stále ležel v černovláskově objetí, přehodil tedy nohy přes ty jeho, aby se tak k němu natočil a měl možnost lépe si ho prohlédnout. Po chvíli se usmíval od ucha k uchu.

„Už zase jste roztomilý,“ prohlásil jemně. Bylo to svým způsobem krásné. Naklonil hlavu na stranu, zaujatý tmavýma očima, které ho nyní pozorovaly, trošku jako by se zbláznil.

Tmavé oči byly tak důvěryhodné.

„Chcete mi udělat radost a schováváte to za aby mi doma věřili. To je roztomilé. Můj domov je částečně tady, pane Krausi, a částečně u vás. Jste hodný. Zahrajete si se mnou billiard? To tedy až někdy... A dnes nějaké deskovky? Viděl jsem je u pohovky v jednom z regálů, hrávali jsme je s Lotte, když jsem byl malý. Musím vás teda varovat, býval jsem sakra dobrý. Anebo mě nechávala vyhrávat, to budete muset odhalit vy."

Damian si povzdychl. Ten kluk ho vytlačoval neustále z jeho komfortní zóny a on se nechával. Stále byl překvapený, na co všechno byl schopný mu kývnout. I na ten billiard se nechal bez jakýchkoli vytáček přemluvit. Byl zvědavý a musel uznat, že i když už to v poslední době neměl zapotřebí, byl soutěživý. A nerad prohrával. Když se ale nad tím zamyslel, v tomto případě bude nejspíš prohrávat neustále a rád, protože když uviděl Edův výraz, když mu hru odsouhlasil, usoudil, že tuto radost by chtěl vidět častěji. Přestože bude mít prohru a neschopnost na talíři ještě příští rok, s tím počítal.

Po zbytek večera tedy prohrával. A to se vážně snažil alespoň jednou dát svému protivníkovi na frak. Byl v takovýchto hrách zoufale ubohý. Kde byla jeho brilantní mysl, kterou plně využíval při soudních přích, to netušil.

§§§

Ranní probuzení bylo pro Damiana trochu jako noční můra. Zamžoural na rozsvícený mobil a zlostně stiskl čelist. Bylo něco málo po půl páté. Noční můra vedle něj něco zamumlala a sebrala mu i ten poslední kousek postele spolu s peřinou, které si dosud stihl bránit. Chtěl ještě spát. Zapřel se do bezvládného spícího těla, ale to se ani nepohnulo. Frustrovaně zasténal a odešel do kuchyňky, aby si uvařil kafe.

U snídaně vzal do rukou znovu telefon. Od té chvíle, kdy ho vyrušila na jednom z výletů Magdalena, vypnul zvuky, protože neměl zapotřebí slyšet výtky od toho blonďatého usurpátora. Po výčtu šestnácti nepřijatých hovorů usoudil, že udělal dobře. Měl dovolenou.

Nyní byl ale čas vyřídit všechny resty. Věděl, že dotyčný, kterému hoří koudel v kapse, se určitě ozval i mailem. Volat v tuto hodinu nemělo smysl.

Vypracoval, co potřeboval, a s druhou kávou se posadil do křesílka v kuchyni, aby se nasnídal. Bylo skoro osm, a tak udělal tousty i tomu spáči, který by pravděpodobně potřeboval postel velikosti fotbalového hřiště.

Střapatá hlava a nepřítomný pohled se objevily hned v tu chvíli, kdy nad ním opět začal přemýšlet. Tohle on by kvalifikoval jako roztomilost, a proto se pousmál. Byl už zvyklý na mimózní Edova rána, ale dnes, v paprscích ranního slunce, jež pronikaly malými okénky, vypadal k zulíbání. Možná kdyby to hned v ten moment udělal, Eda by to ani nepostřehl.

Hloupost!

Po pozdravu a upozornění, že je snídaně na stole, raději sklopil zrak k telefonu, na němž už si jen pročítal noviny, které měl předplacené.

To ráno byl Eda plný energie. Jeho nadřízený se s ním poměrně dlouho snažil držet krok, jak mu Eda byl nucen připsat k dobru poté, co už to dávno bylo jedno. Tyhle věci mu docházely až s řádným zpožděním. Každopádně plný energie byl, a hlavním důvodem bylo, že program jejich dne byl překvapení.

Kdo nikdy neviděl Edu snažícího se udržet překvapení, mohl by se považovat za poměrně šťastného člověka. Blonďák byl jeden z těch lidí, kteří mohou mít v plánu sebevětší blbost – klidně jen oznámit vám, že po letech konečně ochutnali vaši oblíbenou příchuť sirupu, což už vás absolutně nezajímá, protože jste od té doby svou volbu šestkrát změnili, a nakonec došli k názoru, že vlastně nemáte rádi sirup – a omílat všem kolem tak dlouho, že má překvapení, že to všechny začne zajímat víc než cokoli jiného. Ovšem, on nic neřekne. Protože koneckonců, je to překvapení a on vám to říkal, no ne?

„Neotravuju vás, že ne? Mám pocit, že jsem se vyspal snad nejlíp za poslední dny, mám tolik energie. Ono probudit se bez vašich nohou kousek od nosu je podstatně lepší než s nimi.“

Damian se mírně napjal, ale ještě než mu stihl cokoli vyčíst, kluk mlel dál: „Teda, to nemyslím nijak špatně. Nerad bych vás urazil, samozřejmě když už mám rád vás, tak mám rád i vaše nohy, krom toho jste byl vykoupaný a všechno, takže jste ani nesmrděl.”

Pomohl tomu? Moc ten pocit neměl.

„Náhodou, i kdyby vám ty nohy smrděly, pořád ještě jsem vám je ze spaní mohl olizovat, což by bylo podstatně horší...”

Damian ho chytl trochu neurvale za rameno a otočil ho k sobě, ale pak frustrovaně rozhodil rukama. „Dal bych si kafe…“ Co na tom, že to ráno už měl dvě, vstával, když byla ještě hluboká noc, a to jen jeho vinou.

Jelikož byl jeho nadřízený stále dost unavený a neměl sílu jej zastavit jen prostou žádostí o kávu, snažil se Eda zachraňovat dál a popisoval mu, jak si mu kdysi spolužák na škole v přírodě uprdl přímo do obličeje. To bylo podstatně horší.

„Svatá nebesa, zachraňte mě!“ rouhal se Damian s očima upřenýma vzhůru. Eda na něj rozpustile zamrkal. Muž se na něj jen škaredě podíval a unaveně, a přitom zlověstně zamumlal: „Zmlkněte už, nebo mě začne bolet hlava, ale tentokrát to nebude pitným režimem, ale nekonečným vykecáváním díry do mozku.“

Následně bylo Edovi konečně sděleno, ať se v tom pro Kristovy rány hlavně dál nepatlá, po čemž se měl tendenci z legrace zeptat, jestli kdyby to udělal, nacpe mu pan Kraus za trest nohy do obličeje. Pocit, že je to jistě geniální a naprosto vhodná poznámka, odešel, když ji přebil ještě geniálnější a naprosto vhodnější nápad nacpat si celou buchtu do úst, aby tak nemohl nadrobit. Nutno podotknout, nadrobil ještě víc, nehledě na to, že měl chvíli dojem, že se udusí. A taky, že to s Damianem sekne. Drobnost.

„Stejně to byla skvělá noc. Bylo tak akorát teplo, žádný hluk... Proč jste vůbec vstával tak brzy? Byl byste odpočatější, kdybyste se alespoň pokusil zůstat ležet o něco déle,” našpulil Eda přemýšlivě rty.

„Proč? Vy se ptáte proč? Divím se, že vás to ještě nenapadlo. Já chápu, že člověk nemá ve spánku nad sebou kontrolu, ale nevyčítejte mi, že se probudíte s mýma nohama u vaší tváře. Já jsem se netočil celou noc jako na kolotoči, spal jsem na své půlce, a hlavně na svém polštáři! Ovšem tuto noc mi to bylo bohužel odepřeno. Už v noci jsem se dvakrát probudil bez peřiny a velmi brzy ráno jsem málem skončil na zemi. Nemám tušení, jak to děláte, ale máte mimořádnou schopnost se totálně rozvalit a usurpovat si celou postel. Raději jsem vstal, protože jsem pochopil, že pokusit se znovu usnout už nemá cenu. Já se vážně snažím vás chápat, nemůžete za to, ale buďte té lásky a mluvte na mě co nejméně, a hlavně to neřešte. Jen mě to ještě víc rozčiluje,“ řekl příkře, ale pak si uvědomil, že si slíbil, že na něj bude hodný. „Řeknete mi tedy, co máme dneska v plánu a kam se teď chystáme? Ačkoli musím uznat, že jste zatím velmi příjemný průvodce, stejně mám obavy.“

„Pane Krausi! To přece nemůžu, je to překvapení,” vysvětlil Eda, už podstatně klidnější. Omlouval se mu pak ještě v autobuse, ve kterém mimochodem stále odmítal sdělit, kam že vlastně jedou – bylo to přece překvapení – takže si jeho nadřízený nejspíš příliš nepomohl.

„Vážně jsem nechtěl, pane Krausi. Opravdu. Totiž, já doufám, že se to nikdy nezopakuje, ale jak se znám... No, pro příště, kdyžtak mě nějak odstrčte. Nebo mě můžete zkusit probrat, ale to nikdy moc nefungovalo… Přinejhorším mě prostě přelezte na druhou stranu, nebo si můžete lehnout na mě, mě to nevzbudí,“ přemýšlel. To už se před nimi ovšem objevovala jejich cílová destinace, a tak se vrátilo jeho počáteční nadšení a s oznámením, že zde vystupují, společně autobus opustili, vydávaje se ulicemi směrem za nezaměnitelnou vůní soli, která s každým dalším krokem jen sílila. A pak se před nimi objevily širé vody, tmavé a zakalené, ale přesto pro Edu krásné a unikátní. Na obě strany se táhla pláž, na kterou neúnavně dorážely vlny.

„Mám pro vás ještě jedno překvapení, ale to je až na později. Teď pojďte se mnou,“ vyzval jej s úsměvem od ucha k uchu, rozcházeje se do písku. Pravda, hned první krok úplně nedomyslel a ta zrníčka se mu dostala do obou bot. Na to, že to tu znal, dost možná mohl použít mostek, který se nacházel nedaleko nich. Jenže na to nepomyslel, a dokonce nepomyslel ani na to, že by jaksi mohl varovat svého nadřízeného, takže když dorazili blíže k vodě, měl černovlásek na tváři dost podobný útrpný výraz jako Eda. Díky bohu, na tento diskomfort byl blonďák zvyklý od dětství. Kdyby ho jeho zvláštní tendence udržovat pořádek měla trápit i teď, zbláznil by se.

Sehnul se na zem, sbíraje z ní první krásně zvlněnou škebli. Byla hodně tmavá, věděl, že pokud ji trochu opláchne, bude připomínat Damianovy vlasy. Nebo panenky. Nebo řasy. S tím přirovnáním se mu najednou zalíbila o něco víc. Možná, že tuhle si nechá pro sebe.

Chvíli se pak společně procházeli podél břehu, nasávaje atmosféru, zatímco Eda se nepřestával rozhlížet a hledat drobné poklady pláže. Voda na první pohled vypadala docela teplá. Ostatně, jezdíval sem jen v létě, jinou ji neznal. Zamyšleně prohlásil, že kdykoli byl v minulosti u moře, brouzdal se v něm, bylo mu však věcně oznámeno, ať na něco takového ani nemyslí.

„Nasbíráte taky něco? Máte lepší oči než já, já vidím samé zlámané,“ postěžoval si nespokojeně. Pak mu poťouchle zajiskřilo v očích. „Vyzval bych vás na zápas – takový odvetný zápas k včerejšku. Kdo nasbírá víc, vyhrál, mohli bychom se vsadit o zmrzlinu, ale vy byste mi řekl, že takové hlouposti se vám dělat nechce, takže… budete se mnou chvíli hledat bez sázky? Tu zmrzku vám pak klidně koupím i tak, náhodou tu kousek mají úžasnou. Doufám teda, že mají otevřeno i v zimě, to jsem nikdy nezjišťoval. Chtěl bych přinést nějaké lastury dětem.“

„Cože? Jaký odvetný zápas? Jediné, co jsme večer dělali, byl zápas o váš život,“ zabrblal nevrle Damian, když si vzpomněl na hrůzu, kterou v podvečer zažil. Pak mu ale na mysl přišly tři utrápené hodiny proher dětských deskovek. Přece jen se tedy raději zaměřil na písek, než by Eda začal rozebírat, jak mizerný je v něčem, co se nápadně podobalo hře Člověče, nezlob se. Byl příjemný relax procházet se pískem a hledat v něm lasturky, kterých bylo po pláži rozeseto mnoho. Eda měl však pravdu, většina byla rozbitá. Přesto měl po chvíli celou hrst. Nasypal ji do sáčku, který Eda držel jako svátost.

„Nespočítal jste je!“ vyčetl mu.

„Nezlobte se na mě, ale já dnes zmrzlinu oželím, je na ni příliš velká zima, a proto se nemusím této hry účastnit. Škeble pro děti máme a teď bychom mohli někam do tepla na kávu a nějaký sendvič, mám docela hlad.“ Bylo sotva poledne a on už se cítil unavený. Chyběl mu spánek a byla mu zima. Možná by nebylo od věci si další noc ustlat na pohovce. V prvé řadě ho nebude trápit slastné aroma Edovy horké kůže, a pak, bylo pravděpodobné, že gauč zůstane celý jeho. Bude mít jen sám pro sebe těch padesát centimetrů. To znělo báječně.

Kousek za pěší zónou, která vedla okolo pláže, narazili na malé, ale útulné bistro, kde to vonělo čerstvě upraženými zrny kávy a bylo tam teplo. Damian se s úlevou svalil do boxu a přitáhl si k sobě jídelní lístek. Zaúpěl. Angličtinu tu nevedli. Pečlivě zkontroloval alergeny na konci lístku. Tak nějak automaticky se před každým výjezdem do ciziny, kde se nemluvilo anglicky nebo německy, naučil celý jejich seznam nazpaměť, přestože věděl, že ořechy jsou osmička ve všech státech EU. Na jiných potravinách, kupovaných v obchodě, se ale tímto řídit nemohl. Rychle zjistil, že ani v jednom jídle překvapivě skořápkové plody nejsou, a tak lístek odhodil zpět na stůl. Přemýšlet v té změti nevyslovitelných slov, co které znamená, neměl sílu ani náladu.

„Vyberte něco…,“ rezignoval a sám anglicky oslovil servírku, která v tu chvíli přišla k jejich stolu. Na objednávku kávy kývla a otočila se na Edu.

Ten, už holandsky, si neodpustil přidat ke kávě i sklenici vody – to jeho nadřízený pravděpodobně pochopil. Ostatně, bylo to v podstatě anglické water s přízvukem. K tomu přidal dvě ryby. Nizozemsko bylo koneckonců svými rybami docela známé, alespoň mu to tak Lotte tvrdila. Jet k pobřeží a nedat si tam čerstvou rybu, to byl v podstatě hřích. Bylo skoro poledne a oni vstávali poměrně brzy. Minimálně Damian. Byl čas na oběd.

V průběhu jídla jej pak nemohl přestat pozorovat. Přestože se mu za ten den omluvil alespoň šestkrát, pořád ještě si vyčítal, jak jej ráno probral. Nyní se zdálo, jako by černovláska už od východu slunce mučili a on všechno snášel jen a pouze proto, že chtěl udělat Edovi radost. Eda věděl, že chtěl. On už to tak dělával.

Pousmál se, spíš na talíř než před sebe, jelikož už byl opět skloněný k rybě. Tyhle myšlenky ho hřály. Na druhou stranu, o to víc mu bylo nepříjemné, co se v noci pravděpodobně dělo. Jistě, nezlobil by se dokonce, ani kdyby ho pan Kraus probral nějakým jemným políčkem, jelikož by pochopil – po deseti minutách minimálně – za co mu přistál. Ale on to neudělal, protože byl hodný, a Eda si to nedovedl přestat vyčítat. Dokonce pomalu zapomínal na překvapení, které pro něj měl. Možná by ho měli nechat na později. Netušil, jestli bude čas, bylo mu jasné, že už se k pobřeží pravděpodobně nedostanou. Tak tedy mohli tuto aktivitu úplně vyškrtnout. Nechtěl, těšil se, že Damiana uvidí se smát, ale když byl takto unavený? Pravděpodobně by se nesmál, ani kdyby ho tam Eda skutečně dotáhl. To jim za to nestálo.

Do úvah mu vstoupila servírka, zrovna když s našpulenými rty bedlivě kontroloval, že jeho nadřízený skutečně pije všechnu vodu, kterou měl před sebou. Ona slečna se na ně energicky usmála.

„Mohu nabídnout ještě něco? Mimochodem, sluší vám to,“ podotkla a potutelně se na Edu usmála. Eda se zadíval první na sebe a pak na svého nadřízeného.

„Kterému?“

„Myslela jsem spolu. Sluší vám to spolu.“ Mluvila na ně anglicky, i Damian jí tedy mohl rozumět. Eda mu ale nedal šanci odpovídat.

„Vážně? Vidíte, pan Kraus vždycky říkal, že když budu nosit tuhle mikinu, naopak je to naprosto nereprezentativní, vzhledem k tomu, jak chodí on… Vidíte, pane Krausi?“

Servírku trochu vykolejil, ta si ale odkašlala a pokračovala.

„Tedy, co jsem vám chtěla sdělit – kdybyste měli zájem, v patře – projdete kolem baru a pak po schodech nahoru – máme takový speciální koutek, kde je o něco větší soukromí i pohodlí. Kdybyste chtěli zůstat, dát si nějaký… dezert, udělat si u nás hezké odpoledne.“ Laškovně na ně mrkla.

Eda se na oplátku zářivě zazubil.

„To by bylo skvělé! Zrovna jsem přemýšlel, že by se něco takového hodilo.“

Eda pak objednal dezert – kopeček zmrzliny, to byla klasika, a talířek s ochutnávkou nejrůznějších druhů pralinek, které malé bistro mělo na jídelníčku. Majitelé byli původem Belgičané a bylo to znát. Čokoládové kousky už na lístku vypadaly lahodně. Doufal, že takové i budou. Chtěl svému nadřízenému zlepšit náladu, jak jen to půjde.

Když se servírka vzdálila, aby jim jejich jídlo přinesla, otočil se na černovláska.

„Je hodná. Asi viděla, jak jste unavený. Chvíle někde v klidu není vůbec špatný nápad, naberete trochu energie… Pořád mě mrzí to ráno. Rád bych vám ho nějak vynahradil.“

Damian unaveně pozvedl koutek úst. Eda nebyl jen nevinný, on byl v tomto odvětví naprosto natvrdlý. Pochopil, že nejspíš nemá smysl vysílat jakékoli signály, protože ten kluk si je přebere… jak vlastně? Úplně jinak, Damian raději ani nechtěl přemýšlet, co se mladíkovi ve chvílích, kdy na něj vyjel, honilo hlavou. Přemýšlel, jestli se pustit do jemných nuancí vzdělávání jeho sociálního cítění. Viliam už ho částečně naučil poznávat ironii, nebyl to kdovíjaký úspěch, ale přece jen posun. Možná se to i dokáže naučit, alespoň trochu. Povzdechl si. Nechtěl, aby ho život sežral jen proto, že nedokáže pochopit základní věci, jako jsou ironie, lež, manipulace, ale také ochudit se o příjemnosti jako je flirt, jemné nevinné koketování a škádlení se.

„Spíš viděla, že na mě zíráte jako na svatý obrázek, což dost dobře nechápu, protože se to neslučuje s vašimi touhami.“ Nejspíš tomu moc nepomohl, protože po této větě se blondýnkovi rozšířily oči a zíral na něj ještě zmateněji, než civěl zpočátku na mladou servírku.

„Usoudila, že jsme spolu,“ doplnil, ale výsledek nebyl o nic lepší.

„Však to taky jsme,“ odtušil s jistotou Eda. Damian si povzdechl a prohrábl si vlasy tak, jak to dělával, když byl vážně v koncích.

„Myslela si, že jsme milenci, že spolu spíme, že jsme partneři. A protože evidentně není homofobní a podporuje stejnopohlavní partnerství, chtěla nám dopřát soukromí. Což rozhodně nemusela, protože vy se zcela jistě nechystáte k žádným intimnostem. Takže jsme mohli zůstat dole a tohle místo přenechat jiným. Ale když už jsme tady…“ Rozhlédl se po útulné místnosti a vyhlédl z okna, z něhož byl výhled na moře. „Je to tu pěkné, příjemné. Asi bych si ještě rád dal čaj a nějaký moučník.“

Odtrhl pohled od uklidňujícího moře a zaměřil ho na mladíka sedícího vedle něj. Ten na něj zíral, jako by ho viděl poprvé.

„Co se na mě tak díváte? Nezdá se vám moje vysvětlení, proč se ta dívka na nás tak culila? Věřte mi, že mám pravdu.“

Eda zamrkal, pohled stále upřený kamsi před sebe.

„Ne, to ne, o to nejde. Jenom… Je nějaká šance, že to takhle vnímáte jenom vy a nikdo jiný?“ Zvedl oči, v nich naději. Ta se velmi rychle vypařila. „Panebože! Nevěděl jsem… myslel jsem, že… Pane Krausi, váš bratr je hrozný!“

Tímhle obratem Damiana pravděpodobně slušně překvapil. Právě do toho momentu jim vstoupila servírka, přinášeje Edovu zmrzlinu a pralinky, které vyžádal pro svého šéfa. Obojí od ní přebral, pralinky pokládaje na stolek, pohár ponechávaje v dlaních. Damian si ještě objednal čaj a opět se zaměřil na zkoprnělého mladíka.

„Tak proto se mi smál! Když jsme spolu byli v cukrárně, jeden číšník tam na nás mrkal dost podobně. Viliam tvrdil, že to je mrkací válka. Mně se to zdálo podezřelé… Ježiši, a pak mi to hrozně dlouho předhazoval, protože se ten číšník tak trochu urazil, když jsem na něj začal mrkat zpátky. A pak nás vyhodili. Ten mizera!“

Najednou se zarazil a vykulil oči. Zmrzlinu spěšně položil na stůl, aby ji nevyklopil, a začal zběsile gestikulovat do vzduchu.

„Počkejte! Počkejte, počkejte, teď mi něco došlo. Vy! V té kanceláři! Pamatujete?“ Zdálo se, že si Damian nepamatoval, jelikož v půl sekundě, kterou mu Eda dal, nestihl odpovědět. „Tehdy jak jsem vás chtěl namasírovat. A vy jste se ptal, jestli si uvědomuju, jak by to vypadalo, kdyby tam někdo přišel. Vy jste myslel tohle! Panebože, to jsem nevěděl. Vlastně jsem vůbec nechápal, proč mi to říkáte, měl jsem za to, že jste prostě nechtěl, aby si vaši zaměstnanci mysleli, že se flákáte. Což je mimochodem dost divné, protože vy pracujete neustále, dokonce i na dovolené, což byste teda neměl, takže vám nikdo nemá právo cokoli vyčítat. Krom toho, že moc pracujete, ale o tom jsem teď mluvit nechtěl. Šlo vám o tohle! To je divné. Proč by si to lidi mysleli? K masérům se chodí běžně, a navzájem se přitom nebalí. Tím jsem si skoro jistý, Lotte měla hned dvě masérky a určitě s nimi nechtěla chodit.“

Tendence rozebírat tuto myšlenku velmi rychle přešla. Tváří se mu mihlo zděšení.

„Mám tak trochu dojem, že jsem kdysi nepřímo naznačil naší stoleté chemikářce, že jsem do ní zabouchnutej.“

Po těch slovech zkřivil tvář do útrpného šklebu. Zadíval se na svého šéfa, jako kdyby mu Damian právě oznámil, že mu po nohou teče sliz a on se tam samým zděšením odmítl podívat.

„Pane Krausi, vy vůbec nechápete, jak je to příšerné. Měla knír, smrděla po kyselině máselné a neustále si olizovala rty, když na nás koukala…“

„Edo! Stop! Zastavte už tyhle myšlenky. Myslím, že vaše učitelka chemie si rozhodně nemyslela, že ji chcete sbalit, pokud, jak říkáte, měla téměř století za sebou. A Vil? Ten je zkrátka zákeřný. Nedivím se, že vás testuje, pro něj to musí být legrace. Mně vaše nedůvtipnost moc radosti nedělá. Teď se tím přestaňte zabývat. Lidé mnohdy vycítí vaši jinou sexuální orientaci a domyslí si mnohé, zvlášť ženské jsou v tomto neuvěřitelné a vidí ve dvou chlapech to, co tam vůbec není. Přeberou si vaši spontánnost jinak, protože většina teplé populace takovou spontánností ukazuje právě to, že je s druhou osobou pár,“ vysvětlil a začal se věnovat třídění pralinek. Dvě položil na Edův talířek, ale ani ostatními si nebyl jistý. Nepatrně se ošil.

Naštěstí v tu chvíli přišla opět servírka s jeho čajem a ujistila ho, že ty zbývající jsou v pořádku. Byly vynikající, dokonce i s čajem a on začal pociťovat opravdovou únavu. Byl nasycený, v krvi mu koloval cukr, a okolní teplo ho uvolňovalo. Zavřel na chvíli oči…