Kauza Eduard 27.

Damian se ráno vzbudil jako obvykle brzy, bez Edy omotaného okolo sebe a nejspíš díky tomu i bez erekce, za což byl velmi vděčný.

Uvařil si kávu a dle pokynů svého poradce na pitný režim, stále pevně ukotveného v říši snů, si nalil sklenici minerálky. Sebral notebook a tašku, kde měl včerejší práci, a všechno si odnesl na malou terasu, aby spáče nerušil.

Bylo krásné slunečné ráno, ač teplota byla nízká. Zabalil se tedy do deky a vyřídil pár pracovních telefonátů, včetně jednoho soukromého. Zaúkoloval babičku, aby jim na středu zajistila soukromé letadlo, které je dopraví zpět do Prahy. Věděl, že ona je v zařizování komfortních letů jednička. Neustále využívá při svých cestách po Evropě nějakou firmu provozující luxusní lety. Přislíbila mu to beze slova. Stejně jako mu odkývala mnoho dalších povinností, jimiž ji zavalil, aniž by se jí zeptal, jestli má volno. Zdálo se mu to podivné, ale možná už jí stačila ta litanie před odletem, kterou si neodpustila. Nevyčítala mu, že si bere volno, vyčítala mu, že si ho bere tak zbrkle, nepromyšleně, a hlavně mu nenápadně naznačila, že se jí nelíbí, že ho do této prazvláštní dovolené dotlačil Petiška. Damian nad tím mávl rukou, už dávno věděl, že dělá mnohdy v Edově společnosti nesmyslná rozhodnutí, a vůbec mu to nevadilo. A měl za to, že kdyby v tom nehrál žádnou roli Eduard, popřála by mu pěkný pobyt a doporučila, ať si ho ještě o týden protáhne. Pořád jeho asistenta neměla ráda, přestože ji Damian ujišťoval, že s Edou vůbec nic nemá.

Vytáhl notebook a civěl do podkladů na poslední odročené stání. Málem se slil kávou, jak se polekal, když těsně za sebou uslyšel Edův hlas.

„Říkal jste, že to bude dovolená,“ pronesl blonďák velmi vyčítavě. „Přišel jsem vám říct, že mám pro vás kávu a vodu, protože káva odvodňuje, tak abyste to všechno hned doplnil, a pak že vám můžu ukrojit kus té buchty, co jsme včera koupili na snídani, a vy už zase pracujete. Pane Krausi, u vás není otázka, proč vás bolí hlava, ale jak je možné, že vás nebolí permanentně,“ odtušil, ruce v bok. O jizvách na zádech mluvit nechtěl, o krvi, která mu tehdy tekla z nosu také ne. Budiž. Ale o tomto by mluvit měli. Měl o něj strach.

„Já vím, že jste zvyklý spát málo a pracovat každý den. Ale když z té postele vystřelíte jako raketa, hned co se vzbudíte, nedáváte si moc šancí se pořádně prospat. A práci musíte odložit alespoň někdy. Nejen v neděli, to se nepočítá. Tu knížku, co jsem vám půjčil na letišti – můžu vám ji nechat na stolku.“

Damian zaklapl notebook a podíval se na něj přimhouřenýma očima, ve kterých se odrážela zloba. Ten kluk si z něj snad dělal srandu. Damian usoudil, že mu dovolil příliš mnoho a jeho drahý asistent toho náležitě využívá. Vyčítat mu, že vypije za celý den málo tekutin, to by dokázal pochopit, ale jestli mu odkývá všechno, nakonec mu kluk bude předhazovat i to, co si netroufne zmínit ani Magdalena. Damian byl ješitný, věděl to a nemínil se jakkoli měnit. Nedovolil nikomu, aby mu tak razantně řídil život – ani jemu ne!

„Podívejte se, já jsem nikdy netvrdil, že to pro mě bude dovolená. Primární důvod byla pracovní cesta, jinak bych vůbec nikam nejel. Vy jste mě přemluvil, abych tu zůstal s vámi pár dní navíc. Souhlasil jsem, protože si myslím, že se potřebujete odreagovat. Já vás nechci okrádat o čas na vaší dovolené ani o spánek, když máte tu možnost si přispat. Netušil jsem, že budete na nohou už v půl osmé. Budím se pořád ve stejnou dobu, většinou vyspaný, nedokážu jen tak ležet a lelkovat, tak mi tu chvíli nad prací nevyčítejte. Pokud si budu potřebovat něco vyřídit, tak to udělám a byl bych rád, kdybyste mi do toho nezasahoval. Nepustil jsem se do žádné velké akce, pár telefonátů, nic víc. Nemíním sedět nad počítačem celé dny, ale taky se nechci třepat pokaždé, když zvednu telefon, že se mi zase od vás na hlavu snese pokárání. Vaše rady si beru k srdci, vodu mám, ale prosím, nepeskujte mě jako malé dítě.“ Mluvil chladně, úsečně a rázně. Potřeboval, aby Eda pochopil, kam může zajít a kdy si nechat svoje výtky pro sebe. Miloval ho, to ano, ale nemohl ho nechat ovládat svůj život.

Eda nepatrně naklonil hlavu na stranu, snaže se všechna ta slova si nějak přebrat. Pak se na muže smířlivě usmál, jak to ostatně dělával vždy, když se jeho oči zlostně leskly. Některé zvyky se nikdy nezmění.

„To bych si přece nedovolil. Malé děti se nemohou ničit tak jako vy. Na to je potřeba osmnáct let studia,“ nadhodil. Příliš to nepomohlo. Tiše si povzdychl. „Víte, když jsem ještě žil tady, jako v Holandsku, otec býval často nemocný. Lotte vždycky říkala, že když si člověk nenajde nějaký čas, kdy by mohl vypustit úplně všechny starosti a povinnosti, jeho tělo si ten čas najde samo. Myslím, že měla pravdu. Když jsem pak studoval na gymnáziu, alespoň jeden týden každého roku jsem vždy strávil úplně vyřízený v posteli. Vy jste sólista, otec taky byl. Ale máte kolem sebe tolik schopných lidí. Nevybral byste si je, kdyby nebyli úžasní. Když jim firmu na těch pět dní přenecháte se vším všudy, sobě tím hodně pomůžete. A ušetříte si jiné dny, kdy byste musel zůstávat doma, až by vaše tělo mělo dost,“ zkusil přívětivě. Ještě chvíli na muže hleděl, pak k němu přistoupil a položil mu dlaně na ramena. Když usoudil, že za to nebude doslova hozen přes palubu, sklonil se a zlehka jej zezadu kolem krku objal, hlavu položenou na jeho rameni. Hřál.

Uvědomil si, jak moc mu na něm záleží. Mluvil a to poznání jako by mezitím postupně putovalo až do jeho hlavy. Byl jedním z jeho nejbližších lidí, bez ohledu na to, jakou pozici se sám rozhodne v Edově životě zastávat. Měl tendenci jej ochraňovat stejně, jako chránil muž jeho. Když jej takto objímal, když měl obličej kousek od jeho krku a prsty zvolna položené na dece, pod kterou vnímal jeho tělo, uvědomil si, že by pro něj udělal víc než pro kohokoli jiného. Byl tak speciální.

„Mám vás rád. Otec umřel, o Lotte jsem přišel ještě dávno předtím, a moje matka by byla ochotná mě tolerovat, snad jen kdybych se vrátil do života tak, jak mi ho nalajnovala. Prarodiče z otcovy strany jsem nikdy nepoznal, zemřeli, když jsem byl ještě hodně malé dítě, a ti z matčiny mě poznali, až když mi bylo patnáct, a nikdy o mě jako o vnuka nestáli. Pro ně jsem člověk, co se prostě jednoho dne vrátil do země s jejich dcerou. Nebudete se s tím chtít ztotožnit, řeknete mi, ať se na vás neupínám, ale jste v podstatě ze všech lidí, co ve svém okolí mám, nejblíž k rodině. Záleží mi na vás. Nemůžu vás prostě nechat existovat, aniž bych si byl jistý, že jsem udělal všechno, abyste byl v pořádku.“

Damian poslouchal. Věděl, že Eda si neprožil zrovna život naplněný pohodou, a chápal, že se chytá jakékoli příležitosti někomu věnovat kousek lásky a touží ji na oplátku dostat zpět. Julián ji zašlapal, tak ji dává tomu, s kým je často a kdo je k němu aspoň trochu hodný. Jenže Damian hodný nebyl a netoužil po kousku rodinné nebo kamarádské lásky…

Svatá nebesa, co mu to ten kluk zase provádí?

Byl tak blízko. Jeho horký dech laskal Damianovu šíji a hrudí se mu přitiskl k zádům. Damian se napjal, zadržel dech a pevně sevřel víčka k sobě. Neměl páru, jak se ubránit intenzivnímu nutkání se otočit a dravě si přivlastnit jeho rty, které vyřčenými slovy tak toužebně žebrají o pozornost. Dal mu jí spoustu, tolik, jako v posledních letech nikomu jinému. Víc nedokázal. Nebyl schopen mu dát víc takové, o kterou Eda stojí. A možná právě proto u něj nikdy nebude mít šanci. Vysoukal se z jeho objetí a otočil se, aby mu viděl do tváře. Doufal, že do té své dokáže nasadit neutrální výraz a nezůstanu v ní zbytky troufalého chtíče, který v něm Eda svým neuváženým činem vyvolal.

„Edo, já jsem v pořádku! Nemocný jsem nebyl už celé roky. Možná na tom něco bude, ale já jsem workoholik, a pokud nemám co na práci, stejně si ji najdu. Pokud nemohu zaměstnat hlavu, jdu pracovat na zahradu. Pochopte, že pro mě je přirozené být neustále v zápřahu, a když nejsem něčím zaměstnaný, dostávám deprese, nemůžu spát… Nevyčítejte mi těch pár chvil, které jsem věnoval něčemu jinému než vám. Já vás mám taky rád, ale nemůžete mi tak zasahovat do života, nejste můj partner, od kterého jediného bych to byl schopen tolerovat. Je mi líto, že jste měl rodinu, která vás brala jako kus hadru, ale já vám ji nebudu schopen nahradit. Ne tak, jak byste si přál vy. Ale nechme to plavat, dáme si ten perník a pak… budu vyžadovat ty nejlepší průvodcovské služby, jinak budu tento pobyt reklamovat! A já vyhrávám, to víte,“ povolil svou upjatou masku a pousmál se na něj. Nechtěl mu kazit dny a nepřál si ho vidět nešťastného. Stále kdesi uvnitř cítil chvění po jeho dotycích a toužil po nich. Uvědomil si, že naprosto zoufale. „A pokud mě chcete večer odtáhnout od práce, mohl byste mi udělat masáž, to bych přišel zcela jistě na úplně jiné myšlenky.“

V odpověď se na něj Eda usmál. To splnit mohl.

Jejich ráno dále probíhalo v poměrně poklidné atmosféře. Eda na sebe nic nevylil, za což byl na sebe hrdý, a ani nenadrobil na uklizenou podlahu. Dokonce i Damian se udržel, což Eda komentoval a tím svého nadřízeného pravděpodobně opět trochu popudil, v další rozepři to ovšem nevyústilo. Muž patrně usoudil, že pár drobečků za zkaženou náladu nestojí.

Stůl byl uklizený, oni dva oblečeni. Byl čas vyrazit.

Od samého rána se Eda cítil o něco vyrovnaněji než v předchozích dnech. To se nedalo považovat vyloženě za štěstí, rozhodně své trauma nepřekonal. To nešlo tak rychle. Na rozdíl od jiných dní, kdy cítil, že s myšlenkami na Juliána bojuje, nyní mu kolovaly hlavou, aniž by je zastavoval. Nebylo mu z nich do pláče, kdykoli se objevily. Také to neznamenalo, že by je přijal. Zkoušel to. Sžíval se s nimi. Dělaly ho o něco prázdnějším, ale být prázdný taky znamenalo nesmutnit. Nebyl úplně netečný jako toho rána po oné nešťastné noci. Byl schopen usmát se přirozeně a upřímně. Rozhodně to byl jeden z těch lepších dní. Jestli i další budou takové, snad by mohl být schopen žít jako dřív. Jednou…

Jejich procházka byla toho dne o něco osobnější. Eda svému nadřízenému ukázal všechny významné památky, které historické centrum nabízelo, a o každé mu pověděl, co si pamatoval z hodin dějepisu, od Lotte i z vlastních studií. Spolu s pozůstatky let minulých se ale dostali také k budovám, o kterých by muži jako neznámému turistovi neříkal, nyní si ale nemohl odpustit na chvíli se u nich zastavit.

„Tady jsem chodil do školy,“ ukázal na budovu. „Bylo to…“

Uvědomil si, že nedovede posoudit. Jaké to bylo, jak na ty roky vzpomínal? Nebyl tu po celou dobu díky častému stěhování, neměl moc šancí utvořit si tu stálé kamarády. Ke konci jeho let zde jej spolužáci nařkli z homosexuality, předtím se smáli jeho představám.

„Na tom hřišti za školou jsem se prvně líbal.“

Cosi na hrudi jej zabolelo. Proč to vůbec zmiňoval? Kdysi to byla vcelku hezká vzpomínka, když si na ni ovšem vzpomněl nyní, žaludek se mu rozhoupal. Líbání. Co se mu na něm kdysi líbilo? Nevedlo k ničemu hezkému. Bylo příslibem, že jednou, snad zanedlouho si dvojice navzájem odevzdá svá těla. Kdo líbal, chtěl sex. Všechno vedlo k sexu.

Už se nikdy nechtěl líbat.

„Měl jsem tu úžasné učitelky,“ začal, protože chtěl rozehnat nepříjemné myšlenky. Na sex myslet nemohl. Nemusel. Nikdy se ho týkat nebude. To ho uklidňovalo. „Je pravda, že ze mě byly trochu nejisté. Na jednu stranu jsem hodně četl, často knihy, které ještě vůbec nebyly pro můj věk. Na jinou jsem o hodinách často nedával pozor. Škola byla první místo, kde jsem se dostal mezi lidi, nebyl jsem zvyklý. Občas jsem uprostřed hodiny prostě vstal, přešel k oknu a chvíli koukal ven. Dostával jsem za to poznámky, dlouho, než mi jedna hodná vychovatelka vysvětlila, co je na tom špatně.“

Byla to pěkná budova. Líbila se mu. A lidi, kteří v ní kdysi byli – jeho spolužáci – také nebyli zlí lidé. Jen nevěděli, jak k němu přistupovat. Nešlo jim to vyčítat. Nikdo z nich ho vlastně neznal.

„A tady jsme bydleli,“ nadhodil o kousek dál. Svaly v jeho těle se uvolnily, hleděl na budovu odevzdaně. Zažil v ní tolik příjemných chvil. Jistěže se našly i takové, jaké by si nezopakoval. To už k tomu asi patřilo.

„Z ulice ten dům vypadá maličký. To bylo cílem, otec nechtěl, aby na nás cokoli přitahovalo pozornost. Měl čtyři místnosti – dvě ložnice, v jedné jsem spal já a v jedné matka, dříve otec a matka, jenže později, když mi bylo okolo sedmi let, se přestěhoval do pracovny. Pak tedy pracovnu. Jídelnu, v té byla i kuchyň. Zároveň to byla hala. Je to první místnost, do které se dostanete, když do domu vstoupíte. Moje bylo to okno přímo nad námi. Když jste šel z ulice, viděl jste za ním knihovnu. Zůstala prázdná, když jsme odjížděli. Vzal jsem si všechno, co jsem mohl. Jsem za to rád. Dům se prodal, spolu s ním i spousta dalšího vybavení včetně auta. Tak získala matka peníze na ten dům, ve kterém žije teď. Další dostala s jeho smrtí, ale to už je jiný příběh. Teď tu žije někdo nový. Co tak vím, uvnitř už to vypadá úplně jinak. Změnili i místnosti, probourali některé zdi. Už bych to tam nejspíš nepoznal.“

Jistě by to tam už nepoznal. I ta škola byla tak jiná. A přesto, vzpomínky zůstávaly.

„Když jsem začal chodit do školy, býval jsem trochu zklamaný, možná. Tehdy jsem ještě nevěděl, že moji spolužáci zkrátka netuší, jak se mnou komunikovat. Lotte mi tehdy často opakovala jedno přísloví. Die mij bemint, bemint ook mijn hond. Vždycky když na ten dům koukám, vzpomenu si. Asi už to tak vždycky budu mít. Tehdy jsem to moc nechápal. Znamená to – Kdo miluje mě, musí milovat i mého psa. Nedávalo mi to smysl. Měl jsem za to, že lidi naopak daleko ochotněji zbožňují psy, však jsou to úžasná stvoření. Každý má rád psy. Ne každý má rád lidi. Nikdy jsem neznal nikoho, kdo by si první oblíbil člověka a pak až přijímal psa. Navíc, já psa nikdy neměl a Lotte taky ne. Vysvětlila mi to až pár týdnů před tím, než jsem ji viděl naposledy,“ zavzpomínal a otočil se na svého nadřízeného, v očích nostalgii, ale na rtech jemný úsměv. Bylo svým způsobem tak cenné smět mu to svěřovat.

„O žádného psa vůbec nejde. Znamená to, že pokud vás někdo miluje, bude vás milovat i s vašimi špatnými vlastnostmi. A naopak. Pokud vás někdo nemiluje i s vašimi špatnými vlastnostmi, není to láska.“

A ona ho milovala, i s jeho špatnými vlastnostmi. Stejně jako on ji. Byla mu matkou.

„Máte už hlad? Vzal bych vás do jedné blízké restaurace. Chodívali jsme tam slavit moje narozeniny, mají tam skvělé krokety. Nepředstavujte si je jako ty české s kaší, v těch holandských může být i maso. Podle toho, co si vyberete. A odpoledne vás vezmu do cukrárny. Když už jsem vás sem zatáhl, měl bych vám vynahradit váš workoholistický absťák, že?“

Damian na něj upřel zrak a jen nechápavě zakroutil hlavou. „Myslím, že jste mě zaměstnal docela solidně. Tolik historických informací, kterými jste mě zahrnul, jsem nevstřebal snad ani na týdenním výletě do Anglie ve třeťáku na gymplu. Musím uznat, že Amsterdam je krásné město a docela chápu, že se vám muselo stýskat. Je mi líto, že jste byl tak vytržen z prostředí, které vám bylo blízké.“

Pečlivě ho celý den sledoval. Eda ukazoval celou škálu emocí, které u něj nikdy nespatřil. Nadšené zářící oči byly zkrátka úplně jiné v holandském zimním slunci. Začal také hlouběji pronikat do tajů jeho duše a čím dál tím víc chápal, proč je Eda tak sociálně nevyzrálý, přestože jeho intelekt nejspíš vysoce převyšuje průměr.

§§§

Hospůdka byla malinká, ale velmi útulná. Damian prošel jen alergeny na jídelním lístku v angličtině, ale pak ho odložil a s trochou obav nechal objednat Eduarda. Za důvěru ho mladík obdařil oslnivým úsměvem a návdavkem jim číšník přinesl jídlo, po kterém se Damianovi protáčely panenky slastí. Už velmi dlouho nejedl nic tak lahodného, přestože chuť byla velmi netradiční.

Po kávě, ke které Damian nafasoval velkou sklenici vody, se vydali podél řeky dál. Našli volnou lavičku, kde měli výhled na malebné domky a chvíli na ní jen tiše seděli. Bylo to uklidňující. Jak to bylo dlouho, kdy mu naposledy s někým bylo tak dobře, že zapomněl na práci a na všechny starosti běžného života? Usmíval se a mhouřil oči do slunce, přestože měl sluneční brýle. Rozjímal a byl vděčný za trochu klidu. Edův hlas měl rád, s potěšením poslouchal, jak mluvil o všech místech, která patřila do jeho rodného města, ale v ten moment byl uchvácený scenérií okolo. Zavřel oči a zaposlouchal se do cinkání kol. Z blízkého obchodu hrála jakási sladká holandská písnička a všude okolo štěbetaly děti, které si nedaleko jejich lavičky hrály na hřišti.

Damian otevřel oči, potřeboval se podívat do tváře svého společníka. Ten se však otřásl a schoulil se do bundy.

„Je vám zima,“ konstatoval Damian potichu, jako by nechtěl porušit jejich mlčení. Asi by měli jít dál, ať se mladík zahřeje, ale Damian by rád ještě na tom místě strávil alespoň pár minut. Chytil jej tedy za ramena a přitáhl k sobě blíž, aby ho zahřál. Až teprve teď si všiml, že má na sobě jen podzimní bundu a pod ní nejspíš tu svou letní mikinu s krysou.

Eda se samovolně usmál, tváří se opíraje o mužovo rameno. Jeho náruč hřála, byla měkká a pevná zároveň. Více než kdy dříve mu připomínala pocity, které vnímal naposledy jako malé dítě, když se jej snažila zahřát Lotte, mnohdy stejným způsobem.

Na co byla romantická láska? Na co doteky, na co sex? Měl v Damianovi rodinu, ač to muž nepřiznával. Stejně tak v dětech. Měl nejlepšího přítele ve Viliamovi. I ten byl jeho rodina, Damian byl ale daleko větší jistota, šlo-li to tak říct. Věděl, že jestli se něco pokazí, Viliam do toho bude úžasný parťák. Ale Damian bude ten, za kým by s problémem šel. Bral ho trochu jako bratra.

Ta myšlenka byla úsměvná. Kdyby toto řekl Viliamovi, černovlásek by mu sdělil, že není o co stát. Edovi to bylo úplně jasné.

A stejně byly jeho doteky o něco jiné než ty od Lotte. Takové lepší. Možná si na ně jen nevzpomínal dostatečně do detailů, měl ale dojem, že s ní ani nikdy nevnímal tolik detailů jako s Damianem. U ní to bylo prostě objetí. Damianova náruč sama o sobě tvořila novou galaxii.

Zbytek jejich odpoledne proběhl ve velmi podobném duchu. Ukázali si zbytek památek, které Eda prvnímu dni jejich pobytu vyčlenil, a spolu s nimi i jiná místa, která pro něj byla důležitá. Také se dostali do slibované cukrárny, kde si koupili svačinu v podobě typických holandských vaflí, ke kterým si Eda dal hrníček kakaa a následně svého nadřízeného prudil tak dlouho, až Damian svolil a ochutnal.

Po večeři, když už se dostali do svého útulného království, Eda zatopil a nechal svého šéfa posadit se na pohovku a vysvléknout si košili.

Julián, blesklo mu u toho hlavou. V tolika věcech, které Eda denně dělal, byl Julián. A přesto, toho dne ho to jméno nezasáhlo tolik, jako dny předchozí. Uvědomil si, že ač na něj přes den čas od času pomyslel, jeho výsledný pocit vlastně nebyl špatný. Že by se věci konečně začaly zlepšovat?

Položil mu dlaně na ramena. Jeho kůže příjemně hřála, jako by jej vítala. Byla už pro Edu vlastně známá, a přesto s každým dalším dotykem nová a fascinující. Měla v sobě kouzlo, které nemohlo jen tak zmizet. Když trochu přitlačil, chystaje se začít, prsty se mu do toho těla zabořily – jen trošku, přesto by to tak ale nazval.

Srdce se mu sevřelo. Damian byl tolik… vzácný. Ano, to ho vystihovalo nejlépe. Nejen jedinečný, nejen speciální. Nic na něm se nemohlo opakovat. Ani v jeho dvojčeti. Vzácný.

Nemohl si pomoct. Oči mu sjely o něco níž, a spolu s nimi i ukazováček pravé ruky, kterým jemně obtáhl nejdelší z jizev zdobících jeho záda. Na pažích Damianovi vyskákala husí kůže. I na ten úkaz hleděl, jako by šlo o něco posvátného, dál však zkoumal ty světlounké čáry, které mu na zádech vytvářely mapu bolesti a síly.

„Dnes jsem vám toho o sobě řekl tolik,“ nadhodil, zatímco konečky prstů přejížděl po jeho páteři, zaujat tím, jak se povrch pod prsty mění. „Mohl byste mi říct něco dalšího o sobě. Chtěl bych vás znát lépe.“

„Vždyť už toho o mně víte dost. Nevím, co víc bych vám měl říkat,“ povzdychl si Damian a opřel se do těch laskajících rukou. „Řekněte mi, proč mě chcete poznat? Proč vůbec plýtváte energií na někoho, jako jsem já? Jsem ten nejnerudnější chlap v širokém okolí, bez kousku smyslu pro humor, cholerik a suchar, který je neustále zahrabaný v lejstrech. Jediné pozitivum je, že jsem nechutně bohatý, nicméně mám dojem, že zrovna o peníze vám nejde. Tak proč jste se upnul zrovna na mě?“

Obrátil se čelem k němu a čekal, co z něj vypadne. Věděl, proč k němu tak přilnul – ten kluk potřeboval teplé lidské slovo a objímat nejmíň třikrát denně. Jenže to bylo přesně to, co mu Damian zrovna moc nedopřával. Mohl by to zkusit, mohl by k němu být milý, více kontaktní, mohl by mu ukázat, že by stálo za to se do něj zamilovat. Viliam měl možná pravdu. Pokud bude Damian odtažitý, nedá Edovi šanci se k němu přiblížit. Ten bloudil v začarovaném kruhu, do kterého vstoupil ten parchant Schneider, a Damian mu ještě hodil pár klacků pod nohy. Bude peklo ho přesvědčit, že by měl lásce dát ještě jednu šanci, ale jsou před nimi ještě čtyři báječné dny v kouzelném Amsterdamu, ve kterých by mu mohl ukázat, že stojí za to vyzkoušet slepit své zlomené srdce. Damian by mu mohl pomoci.

Povzdychl si, přesunul se k posteli a lehl si na břicho. „Takto to bude mnohem účinnější, co říkáte?“

Možná by mu to tykání měl přece jen nabídnout. Stále si nebyl jistý a vlastně ani nevěděl, proč na formálním oslovování tak lpí. Bojí se sám toho se k němu přiblížit? Promyslí později… teď jeho tělo zaplavoval serotonin pod doteky překvapivě zručných dlaní. Zhluboka se nadechl a celý se uvolnil. Vrátil se zpět ke kauze Eda. Měl by mu to navrhnout. Usilovně se držel myšlenky, že není vyloučeno, že by mohli skončit v posteli a v tom případě by vykání bylo krapet nepraktické.

Eda se na něj usmál. Bylo to poprvé, co měl možnost jej takto vidět. Snad za to mohly i ty jizvy. Jeho nadřízený svá záda jen tak nevystavoval, chránil se, ať už podvědomě nebo schválně. Ale s ním si takto lehl. Edu to zahřálo. Důvěra sama o sobě byla krásná záležitost, ale sdílet ji zrovna s tímhle mužem v sobě mělo cosi navíc. Byla sladší.

Klekl si k němu, dlaněmi začal masírovat ztuhlé svaly. Muž pod ním působil tak uvolněně. Vše na celé té situaci bylo uvolněné a pohodové, rodinné.

„Celý váš svět by se tolik změnil, kdybyste si někdy uvědomil, že váš největší kritik a nepřítel jste jen a pouze vy sám,“ odtušil zaujatě, ale jemně.

„Edo,“ oslovil ho Damian jemně a otevřel oči, aby se mu mohl zadívat do tváře, „musím na sebe být tvrdý. Kdybych nebyl, mohl bych selhat. Taky by to bylo nefér pro mé zaměstnance. Měřím všechny stejným metrem, i sebe.“

„Takhle to přece nefunguje. Nejste vlastní zaměstnanec ani vlastní otrok. Jste úžasný člověk. Copak vy to nevidíte? Jeden z mála, kterým v dnešním světě skutečně nejde o peníze. Budete se snažit mi tvrdit, že to je tím, že už jste bohatý. Ale bohatí lidé mohou shromažďovat další bohatství, a mnohdy to dělají. Vy taky pokračujete v pracování, ale ne kvůli penězům. Jde vám o lidi kolem sebe, staráte se o mně a staráte se o děti. Máte v sobě tolik pocitů, nepamatuju si, že bych vás kdy viděl dělat něco napůl. Do všeho se vkládáte s takovou energií. Jste bojovník, a přestože se to snažíte schovávat, ani vy byste nenechal svět kolem sebe napospas osudu. Jistěže máte svoje špatné vlastnosti. Odmítáte myslet na sebe v základních potřebách, ničíte si záda na pohovce, nepijete, nespíte. Taky z vás mám občas pocit, že se nesmějete cíleně, protože chcete působit vážnější, přestože to nemáte zapotřebí. A přestože víte, že jste schopný právník, odmítáte si věřit jako člověku, což je strašná škoda. Řekl jsem vám to předtím a řeknu vám to klidně znovu, právník jste skvělý, ale to, co vás dělá tak jedinečným, je vaše osobnost, tak byste ji neměl považovat za druhořadou,“ vyčetl mu, zatímco uvolňoval trapézové svaly. Na chvíli jej pustil, jen ty dlaně na kůži jemně položil a naklonil hlavu na stranu, zvažuje každé slovo své otázky.

„Ptáte se, co bych o vás chtěl ještě vědět. Chtěl bych vědět, proč tak tvrdohlavě odmítáte věřit, že bych vás – vaši osobnost – mohl považovat za výjimečného.“

„Vy mě můžete považovat za kohokoli. Jsou to vaše názory a já si jich většinou cením. Ale říkám to už nejméně potřetí – jen si mě idealizujete a děláte to proto, že jste s mnoha lidmi neměl tak blízký vztah jako se mnou. A nejspíš už jste zapomněl, že i já jsem vám ublížil. Mnohdy neúmyslně, protože jsem netušil, že byste to neustál a převzal si má slova jinak. Jednou jsem vám skoro rozbil hlavu a škrtil vás, pamatujete? Máte pocit, že o někom takovém, který se nedokáže ovládnout jen proto, že jste mu překazil jeden debilní sex, můžete tvrdit, že je výjimečný? Nemám tušení, jak se to stalo, že zrovna teď ležím s vámi v jedné posteli a nechávám si vámi masírovat záda, ale jedna věc je jistá. Ve vašem životě hrála velkou roli pouze vaše chůva, otce jste skoro neznal, matka na vás byla jako na cizího, už když jste byl malý kluk. Spolužáci vás brali jako póvl, neschopni rozlišit a přiznat váš potenciál. Já jsem byl stejný. Myslím, že to není tak dávno, abyste si to nepamatoval, ale vy jste mi dokázal za toho půl roku, co vás znám, že jste nadaný mladý muž. Považujete mě za výjimečného pouze proto, že jste mi dal možnost tuto skutečnost objevit, a vycítil jste, že si vás přes všechny vaše nepodstatné přešlapy začínám vážit. Řekněte mi, kdo další z lidí, které řadíte jen do složky – známí – si vás váží? Že jsem pro vás udělal pár věcí, které nejsou úplně standardní? I pro spoustu jiných lidí dělám, nebo jsem udělal něco, co se nedá vložit do škatule zaměstnanecký standard. Chci, aby mí podřízení byli spokojení, a pokud jim mohu pomoci, udělám to, jestliže je to v mých silách…,“ odmlčel se a trpně držel, když se mu Eda snažil rozmasírovat zvlášť zatvrdlé místo pod lopatkou. 

Byl vážně tak divný, že se snažil zachránit jednoho mladého kluka, který se utápěl ve změti marastu života? Asi byl. Jenže on ho miloval, nemohl Edu nechat utopit se, zvlášť když i pod jeho dohledem ho málem hnusná smradlavá bažina stáhla ke dnu. Pro jiné toho nedělal zdaleka tolik. Nikdy by nedovolil obyčejnému klukovi bydlet pod jeho střechou, od nikoho jiného by se nenechal přemluvit, aby si protáhl pracovní cestu. Nikomu jinému by se nedokázal tak odhalit, jak duševně, tak i tělesně. Jeho zjizvená záda viděli jen prarodiče, Marek, jeho exmanželka a nyní i Eda. Možná v rámci sbližování by mu měl říct, jak k nim přišel.

Otřásl se nevolí. Ne, to nebyl dobrý nápad – nedokáže to.

Eda chvíli jen přemýšlel, snaže se všechna ta slova zanalyzovat. Na odhalování pocitů a jiných okolností býval dobrý, ačkoli nikdy nevěděl, jak přesně by s nimi měl pracovat. S panem Krausem tato schopnost krapet narážela a on si nebyl jist, jestli to bylo proto, že mířil úplně vedle, nebo protože se pravdě blížil, ale muž kolem ní měl postavené vysoké ochranné zdi. Na chvíli měl tendenci místo masáže jej po zádech pohladit. Chtěl by mu ukázat, že s ním může být upřímný. Věděl, že za sebou netáhne jednoduchou minulost. Rád by mu sdělil, že on sám mu nechce dál ubližovat. Místy měl dojem, že z něj má jeho nadřízený trochu strach. Tedy, že si myslí, že by Eda nějak zneužil, co mu sdělí. Stejně jako zbytek světa.

Jestlipak už se to někdy stalo?

„Nechtěl bych proti vám stát u soudu, ačkoli bych vás někdy docela rád viděl v akci. Musíte být perfektní. Ale na mě to zrovna teď moc nefunguje, nezapomínejte, že už vás trošku znám. Nechtěl jsem přece vědět, proč výjimečný nejste. Chtěl jsem vědět, proč to odmítáte přijmout. To není totéž. Souvisí to se sebevědomím. V kanceláři jste tolik sebevědomý, ale u sebe sama už si tak jistý nejste.“ Na chvíli se odmlčel. „To vám vnutil někdo, že ano?“

Zdálo se mu to, nebo se muž neznatelně napjal? Teď už nevydržel, místo masáže mu nehty zlehka přejel po páteři. Věděl, jak jsou podobná gesta uklidňující. Volnou rukou mu z čela odhrnul vlasy, aby mu viděl do očí, a pečlivě se na něj zadíval.

„Bylo to něco ještě na škole, je to tak? Lidi… hlavně děti dovedou být zlé. A na střední to jsou ještě děti, přestože sami sebe považují za vrchol inteligence. Občas, když na vás koukám, mám pocit, že to, co se stalo, ať už to bylo cokoli, přetrvává doteď. Nevím, kvůli čemu si na vás vyskakovali, může to být všechno od orientace po to, že jste chytrý člověk a to se dá hezky závidět.“

Vzpomněl si na Matthewa McConaugheyho – Ďábel by tě nikdy tak hrubě nenapadal, kdyby v tobě neviděl něco cenného. Zloději se nevloupávají do prázdných domů.

„Občas mám pocit, že tolik pracujete, protože chcete sám sobě dokázat, že máte na víc. A že čím víc pracujete, tím víc si tohle myslíte. Jenže vy si nemusíte nic dokazovat. Chtěl bych vás o tom přesvědčit.“

Možná i s ohledem na to, co se stalo jemu. Chtěl by pro svého nadřízeného daleko víc štěstí. Možná i rodinu. Lásku. Věřil v ni ještě? Existovala vůbec? Pochyboval. Láska je motýl, láska je klam, přiletí, odletí, zůstaneš sám. Ale i tak, pokud by šlo o hezký klam bez bolavého konce, i ten by mu přál. Zasloužil si být šťastný. Měl pocit, že ten stav za život moc nepoznal.

Damian se na něj upřeně zadíval, jako by chtěl z jeho tváře vyčíst skutečné záměry. Proč by chtěl znát jeho minulost? Dávno věděl, že mu může věřit. I kdyby jej nepožádal, aby se o tom, s čím se mu svěří, nikde nešířil, neudělal by to. Přesto na něj padla tíseň. Přišlo mu nepřijatelné vzpomínat na to, co byla jeho noční můra, kterou tenkrát přijímal s pokorou a jistotou, že takto to má být. Odhalit se až na dřeň? Klukovi, do kterého se zamiloval a který byl naprosto mimo všechny imaginární tabulky, které si o lidech vytvořil? Bál se. Ne toho, že by ho Eda nepochopil. Bál se lítosti, kterou by ten kluk s emocemi a empatií vybičovanými až na vrchol mohl k němu cítit. Nestál o ni a nebyl důvod ji cítit. Přijal ten život, přijal svou výchovu bez zbytečných výhrad. A kdyby jí nebylo, nikdy by nebyl ve svém věku tím, kým je.

„Ptal jste se, proč nevěřím tomu, že byste mě mohl považovat za výjimečného. Já vám věřím, že si to můžete myslet, řekl už jsem vám přece proč. Netrpím ztrátou sebevědomí, jsem zkrátka jen realista. Výjimeční lidé jsou ti, kteří dokáží změnit svět, ti, o kterých se mluví ještě staletí po tom, co umřou. Já jsem jen člověk, který slízl smetanu, a jediné, co dokážu, je udržovat odkaz tak, aby se za mě mí předci nemuseli stydět. Na tom ale není nic výjimečného. Nicméně, mám dojem, že se dohadujeme stále o jedné věci, ve které se neshodneme. To však není důležité. Respektuji a jsem poctěn, že si to o mně myslíte a taky vím, že se snažíte mi tímto zvýšit sebedůvěru. Nemusíte. Jsem se svým sebevědomím spokojený. Kdyby bylo ještě vyšší, byl bych naprosto nesnesitelný, a to – hlavně vůči vám – nechci.“

Stále cítil na svých zádech jeho ruce, které ho už nehnětly, ale nejspíš podvědomě hladily páteř a nejednou jen lehce přejížděly téměř neviditelné výstupky jizev. Damian věděl už delší dobu, že je jimi Eda fascinovaný a zoufale dychtil vědět, jak k nim přišel. Netušil však stále proč. Proč o něm toužil znát informace, které mu k ničemu nejsou? Jako dávné nechtěné artefakty by měly být jeho obrazce na zádech zapomenuty. Jen pro něj měly význam. Upomínky toho, s čím bojuje dodnes. Ale byl a je to jeho boj, nikoho jiného.

Zvedl se a oblékl si košili, kterou zapnul jen na pár spodních knoflíčků. Prohrábl si zdivočelé vlasy, aby mu nepadaly do očí a v kuchyňce si nalil jednu skleničku Geneveru, tradičního holandského ginu. Původně ho koupil jako dárek Viliamovi, nicméně usoudil, že pro tento rozhovor se mu pár skleniček jalovcového antidepresiva bude hodit.

§§§

Damian slastně mlaskl, když mu jemný gin pohladil chuťové pohárky. Byl výborný. Chvilku zaváhal a chtěl nabídnout i svému společníkovi, ale včas se zarazil. Dopil a nalil si ještě jednu, se kterou se posadil na pohovku a opět se upřeně zadíval do modrých nevinných očí. Znovu se napil. Cítil lehkost, kterou mu malá dávka alkoholu přinesla.

„Ve škole jsem nikdy s nikým žádné větší problémy neměl. Je pravda, že mě většinou brali jako podivína a nerda, ale převážně si mě nikdo nevšímal. Věděli, že můj děd je sponzorem školy a že by měli průšvih, kdyby mě nějak obtěžovali. Takže si mě buď vůbec nevšímali, anebo mi lezli do prdele, protože věděli, že jsem zazobaný vnouček jednoho z nejbohatších Pražanů. Cítili prachy, které by ze mě mohli vytáhnout, a chtěli se vézt na vlivu, který jsem díky svému postavení měl. To bylo pak později na vysoké. V těch letech už jsem byl vstřícnější v tom si někoho k sobě pustit, ale většinou to byli lidé, které jsem poznal na charitativních večírcích, děťátka stejně zazobaných rodičů, jako jsem byl já. Upřímně, měl jsem hrůzu ze zlatokopů a s precizností jsem si proklepl každého, koho jsem si pustil k tělu.“

Proč začal důvěřovat Eduardovi, to netušil, ale soudil, že v tom hraje roli ta jeho nezlomná nevinnost. Do té se zamiloval, tu zbožňoval. A nejen tu. Eda byl tak rozdílný ode všech, kteří se okolo něj pohybovali… Stejně jako byl jiný Marek. Jeho vzpurný Marek. Byl úplně odlišný od Eduarda, a přece měli tolik společného. Chyběl mu. I po tolika letech mu stále bolestně chyběl.

Damian dopil skleničku a odešel si nalít ještě jednu. Možná ji potřeboval, možná chtěl zamaskovat to pálení v očích, které způsobilo lesk, jejž nechtěl před Eduardem ukazovat.

Blonďák jej prvně pouze tiše pozoroval, zvažuje, jak by měl sám pokračovat. Odchodem z jeho blízkosti mu Damian unikal i duší, čehož se tak nějak bál. Mnohokrát už ho nechal, mnohokrát vycítil, že by nebylo dobré dál rýpat do ran. Možná by ho měl nechat i dnes. Jenže zároveň, teď byl Eda o něco zkušenější než předtím. Julián mu přece jen něco dal.

Souvisel s tím on? To on Damiana vydíral? To ne. Eda je viděl spolu mluvit na oslavě. Byli přáteli. V jeho přítomnosti býval černovlásek uvolněný.

„Stalo se toho víc, že ano?“ nevydržel nakonec. „Víc než to, co vám způsobilo ty jizvy. Ne každá zkušenost po sobě zanechá něco na první pohled viditelného. To ji ještě nedělá nepodstatnou.“

Jeho společník se opět posadil na pohovku. Chvíli jej bezhlasně pozoroval. Rád by mu sdělil, že tu pro něj vždycky bude, stejně jako Damian pro něj. Že mu nechce ublížit. Jenže měl dojem, že to už řekl. Nejednou. Bylo to všechno k ničemu.

Možná by k němu neměl přistupovat stejně, jako by to udělala Lotte. Bylo to to jediné, co si Eda pamatoval. Ale Damian Kraus nebyl jeho sedmileté já. Mohl by zkusit něco jiného.

Přešel k pohovce. Měla tvar písmene L, posadil se tedy vedle svého šéfa tak, aby si mohl natáhnout nohy, z nichž jednu okamžitě skrčil a zvolna objal pažemi. Některé zvyky se neměnily, ani po dlouhých letech.

„A co kdybych pro vás měl návrh?“

Tohle by si měl promyslet hodně pečlivě. Žádné hlouposti, žádné vyhrknutí prvního, co ho napadne. Pěkně přemýšlet. Jo, na to ho vždycky užilo, jak by pravděpodobně ironicky okomentoval Viliam. Zrovna toho v tu chvíli v hlavě nepotřeboval.

„Vím, že na pocitové věci moc nejste. Co takhle výměnný obchod? Chtěl bych nějakou část klubíčka. Nebudu vás tlačit přímo do… nu, do toho. Ale obcházení se taky nepočítá. Oblíbenou barvu a podobné věci mi můžete říct jindy. Trochu už vás znám. Rád máte přehled. Všechny trumfy v rukou, že? Na každý kout mít alespoň něco. Udělám to pro vás výhodné – do jiné nabídky by právník jako vy ani nešel. Dám vám za to otázky dvě. Jakékoli.“

Ano, tohle by si mohlo vzbudit pozornost… Přece jen se Eda za ty roky něco naučil. Nepatrně naklonil hlavu na stranu.

„Rozhodně bych si netroufal myslet si, že byste kdy byl ochoten kupovat zajíce v pytli. Já žádné jizvy nemám, může být složité vymyslet nějakou otázku jen tak na místě. Jestliže nic nevymyslíte, navrhnu vám něco sám, s podobně ožehavou odpovědí, pokud něco takového v mém životě bude.“

Kdyby byl Damian střízlivý, nikdy by na tuto hloupou otázkovou hru nepřistoupil. Nezbylo už moc toho, co by o něm potřeboval vědět. V podstatných věcech měl jasno, v těch, které ho pálí celou dobu, Eda nejspíš nezná odpověď, a pokud ano, nesvěří se mu. Přesto ho fascinovala umíněnost, se kterou se nechtěl vzdát odpovědí na své otázky.

„Tak dobrá, vymiňuji si však právo na nějaké otázky neodpovědět. Nejsem si jistý, jestli jsem připravený předložit před vás celý svůj život. Jsou věci, které jsou pro mě tak intimní, že jsem je neřekl ani svému psychologovi.“

Když Eda neochotně přikývl, položil své první otázky: „Proč jste se opravdu přihlásil na místo mého asistenta? Má to něco společného s tím, že váš otec byl kdysi jeden z vlastníků KRAUS ADVOCATUS?“

Eda vykulil oči.

„Můj otec byl…“ začal, dlaní si ale rychle přikryl ústa. Takhle hloupě svou otázku vypotřebovat nemohl! Stejně byl ovšem překvapený. Tohle mu matka neřekla, když jej do té pozice nacpala.

„Nedovedu si vzpomenout, co jsem vám na tuto otázku řekl v minulosti, ale rozhodně jsem vám nelhal,“ nadhodil pak zamyšleně. Byl si jistý, že už se jej pan Kraus ptal. Šest měsíců ale byla docela dlouhá doba, i na jeho poměrně dobrou paměť.

„Matka mě zatlačila do kouta. Řekla mi, že jestli se nevrátím na školu, můžu se rozloučit nejen se všemi svými penězi, ale i se svým místem v domě. Tedy, řekla, že po mně bude vyžadovat nájem a že si všechno ostatní budu platit sám. Nicméně jak ji znám, to už by bylo výhodnější si ten nájem hledat někde jinde. Na což jsem neměl peníze. Pak mi řekla, že má ještě jeden návrh. Že jí nějaká známá řekla, že vypisujete konkurz na asistenta, a že kdybyste mě vzal, můžu si na rok dát od školy pohov. Nechtěl jsem, dala mi ale nůž na krk a řekla, že pokud na ten pohovor ani nedorazím, můžu se rozloučit i s tím, co nabízela prvně. Že mě prostě vyhodí. Takže jsem šel. O otci jsem nevěděl, v jeho šlépějích jsem ale nikdy pokračovat nechtěl, takže by to stejně nehrálo roli. Nepředpokládal jsem, že mě vezmete. Bylo to takové nutné zlo, které mi sice zabije odpoledne, protože dojet k vám od nás mě stálo nehorázné množství času – ráno je hromadná doprava dost přecpaná – ale to mělo být celé.“

Jeho matka nejspíš předpokládala, že se Eda bude snažit. Na škole to tak vždy fungovalo, i když ji studovat nechtěl. Měl by na to? Možná i ano. Myslelo mu to, i co se práv týkalo. Ale tehdy se nesnažil. A stejně byl teď tady.

Damian jej pozorně sledoval a usoudil, že nelže. V jeho modrých očích by to poznal. Stejně jako prozradil skutečnost, že jeho matka se mu neobtěžovala říct, že v dobách před jeho narozením byl Václav Petiška pracovním partnerem Vladimíra Krause. To bylo překvapující.

„Teď já. O jizvách mi tedy říct nechcete, co tak vidím. Alespoň ne teď. V tom případě…“

V hlavě mu dál samovolně hrála situace, kterou mu tam podstrčil jeho nadřízený. Několikrát se ho pak ptal, proč nezvolil někoho z jiných zájemců. Vždy mu akorát sdělil, že jich bylo dost, ale že jemu do toho nic není. Když už na to přišla řeč…

„Proč jste mě vzal?“

Damian přimhouřil oči a analyzoval. Co by mohl ztratit, když mu řekne pravdu?

„Protože mi Magdalena dala nůž na krk. Přestože mi den před výběrovým řízením poslala hromadu životopisů s upozorněním, ať vybírám pečlivě, stejně mi později nařídila, ať vezmu vás. Nechtěl jsem, ale ona mi nonšalantně sladkým hlasem oznámila, že pokud vás nepřijmu, firmu přepíše na Viliama. Hádal jsem se s ní, ale byla neoblomná. Udělala by to. Vzal jsem vás a dneska jsem za to rád, protože vaše jazykové schopnosti jsou neocenitelné, stejně jako jste rychle pochopil, jak funguje můj den a přizpůsobil se. Jsem rád, že vás mám v týmu, a myslím, že i Helen by souhlasila.

Teď další z mých dvou otázek. Proč jste mi tajil své jazykové znalosti a do životopisu lhal, že jste se narodil v Praze? Našel jsem ho ve složce a díval jsem se. Základní školu jste pro jistotu nenapsal žádnou. Já vím, že vám se to zdálo nepodstatné, ale tímto zatajováním jste mi mnohokrát způsobil trochu šok. A protože mám ještě jednu, tu bych nechal na vás. Slíbil jste mi, že mi na sebe něco rád prásknete.“

Matka, blesklo Edovi hlavou. Jistěže měla všechno daleko promyšlenější, než jak se tvářila. Paní Krausová byla její známá. Obě to měly naplánované.

Jestliže ta žena byla kamarádka jeho matky… To nebyl úplně štítek, který by připisoval hodným lidem. Byla do toho všeho, co Damiana trápilo, nějak zapletená? Jestli ho byla schopná vydírat kvůli takové hlouposti, čeho všeho asi byla schopná?

Nepatrně se zamračil. Cítil, jak se jeho vztah k té ženě mění. Damian byl jeho. Jeho zachránce. Jeho rodina. Jen tak ho nedá. Dokonce ani jeho vlastní babičce.

„Nelhal bych vám. Skutečně jsem se narodil v Praze. Moje matka si vymohla, že odrodí tam. Hned se mnou zase odjeli, vyrůstal jsem tady, v těchto ulicích, a Prahu prvně viděl, jako skutečně viděl, až když jsme se v mých patnácti přistěhovali. Co se jazyků týče, to je složité. Až vy jste mě donutil pořádně nad tím přemýšlet. Všechny jsem je měl možnost vyzkoušet s rodilými mluvčími a vždy jsem byl poněkud ztracený. Hodně jsem se toho pak doučil sám, hádám. Časem. Nějak mě nenapadlo, že bych to mohl považovat za svou přednost, když to kdysi byla spíš koule na noze, abych byl upřímný. Tedy, tohle by se dost dobře dalo kvalifikovat jako dvě otázky, jelikož to vyžadovalo dvě odpovědi. Ale budiž po vašem, řeknu vám ještě něco. Nenapsal jsem do toho životopisu žádnou základní školu, protože jsem na žádnou nedocházel dostatečně dlouhou dobu, aby bylo spravedlivé ji uvést. Moje rodina se hodně stěhovala, když jsem byl dítě. Amsterdam není můj jediný domov. To souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí. V určité chvíli jsem se musel naučit alespoň základy spousty jazyků, jelikož jsem v těch místech alespoň na chvíli žil. Teď zase já,“ nadhodil. Nepatrně našpulil rty. Nebylo vůbec jisté, jak dlouho s ním jeho nadřízený vydrží hrát, a on měl tolik otázek! Musel si nějakou vybrat.

Proč se skutečně tak nesnášel s Viliamem? Ne, to ne. Na to je až moc možných odpovědí, a žádná přitom nemusela být skutečně ta pravá. Krom toho, mohl to zkusit vymámit z Viliama. Možná.

Proč se tak nerad svěřuje? Moc otevřené. Navíc ani nemusel vědět.

„Jak vznikl váš vztah s Eliškou? Chci říct, všechny děti v domově vás mají rády, protože tam chodíte často a rád. Ale ona vás bere jako náhradního rodiče. Vy sám tam chodíte primárně za ní. Kdysi už jste mi o tom něco říkal. Že ji znáte od miminka, že jste jediný, kdo jí zbyl. A že by to bylo na dlouhé vyprávění. Mám pocit, že to tehdy byla tak trošku snaha se mě zbavit. Chtěl bych to dlouhé vyprávění slyšet.“

Damian si povzdechl: „Moc mi to neusnadňujete, jste si toho vědomý, že ano?“ Znovu vstal a přinesl si z lednice celou láhev, přestože se před malou chvílí zapřísahal, že pije už poslední skleničku.

„Nečekejte zajímavý příběh. Jen je pro mě dost bolestný, a proto mi promiňte, že tu před vámi do sebe klopím gin, jako by to byla voda. Nechci se opít, jen potřebuji odvahu se opět ponořit do vzpomínek. Začnu od začátku a možná vám tím zodpovím spoustu jiných otázek. Když jsem vykládal o spolužácích, kteří mi buďto lezli do prdele, nebo mě velmi okázale ignorovali, byl mezi nimi jeden, který se vymykal. Nesnášel mě, pohrdal mnou takovým způsobem, že kdybych byl trochu víc emocionálně založený, brečel bych každý večer do polštáře. Zásadně si všude v hodinách sedal vedle mě, aby mě mohl trýznit slovy, ač bolestnými, která byla vlastně pravdivá. Byla jen řečena takovým tónem, který mě zraňoval. Možná by to jiní brali jako šikanu, ale já jsem nemohl. Kdykoli už můj pohár trpělivosti přetékal a já jsem byl nastartovaný, že mu buď rozbiju hubu, nebo ho někomu napráskám, udělal něco, co mě naprosto vyvedlo z míry. Na narozeniny mi koupil pralinky, jindy po tělocviku zahlédl, že trochu krvácím. Beze slov šel a vyprosil si náplast od učitelky, které nakecal, že se doma řízl a potřebuje si to jen přelepit, aby se dál nestarala. Otřel mi ránu svým bavlněným kapesníkem tak něžně, až jsem lapal po dechu. Další hodiny byl zticha, jen mě po očku pozoroval. Kromě díků jsem s ním už ten den neprohodil ani slovo. Další týden se všechno vrátilo do starých kolejí. Sofistikované urážky a pohrdavé pohledy. Prosil jsem ho, aby si ke mně nesedal, když mu tak strašně vadím. Neudělal to. A mezi tím vším jsem si všiml kradmých pohledů, které mě mátly. Navštívil můj koncert, který mi zařídil učitel, objevil se na dni otevřených dveří na právnické fakultě, kterou jsem navštívil z naší třídy jen já a on, protože jsme byli ještě ve druháku. Nikdo ze spolužáků ještě ve druhém ročníku neřešil vysokou. Ani on by neměl, zvlášť když byl bedna na technické předměty a zcela určitě chtěl v budoucnu studovat něco jiného než právničinu. Jednou jsem byl nemocný a poprosil jsem na třídní skupině, zda by mi neposlali zápisy. On přišel osobně. Viděl mě ve stavu, ve kterém mě nikdo vidět neměl. Pak přicházel každý den a každý den se zdržel déle. Vzniklo přátelství, které nakonec vyústilo v lásku. Každou volnou chvilku, kterou jsem mohl, jsem strávil s ním a s jeho rodinou. Byli báječní. Všichni, včetně jeho mladší sestry Elišky, která v té době byla ještě miminko. U nich jsem poznal, co znamená opravdu milující rodina. Ta moje na to však brzy přišla. Stejně jsem se ho nevzdal a dál jsem se s ním stýkal, jak jen to šlo, což moc nešlo… Pak měli autonehodu, přežila jen Eliška.” Damian polkl knedlík usazený v krku a na jeden zátah do sebe vyklopil gin. Pořád to bolelo.

I Eda sám měl dojem, že se mu v hrdle pomalu a jistě vytváří těžký knedlík, který by mohl vést až k slzám, kdyby se jim blonďák nebránil. Damian měl pravdu, skutečně mu zodpověděl daleko víc otázek, než skutečně položil.

Byl to on, kdo mu způsobil ty jizvy? Bál se zeptat. Měl pocit, že jestli bude ránu dál otvírat, už svému nadřízenému jen ublíží. Zažil si šikanu, Eda byl jedním z těch, kdo by to tak klasifikoval. Ani pokud se později stali přáteli, to nebylo nic menšího. To, že člověk někomu jinému čas od času pomůže, mu ještě nedává právo také ubližovat. Laskavost není nic, co by se později dalo vybírat. A rány zase nic, co by šlo jen tak napravit.

Teprve s tímhle klukem poznal jeho nadřízený milující rodinu. Takže měl Eda pravdu, jeho babička skutečně nebyla tak milá, jak vypadala. Jeho sympatie k ní klesly pod bod mrazu.

Stejně se ho nevzdal, i když na to rodina přišla. To znamená, že nesouhlasili? Znělo to tak.

A to hlavní – mluvil o tom všem tak jemně, s takovou láskou. Nejenže jej to všechno stále mrzelo. Víc. Všechno špatné, co v tom příběhu bylo, všechny stinné stránky už Damian stihl odpustit.

Byla to zpověď z podstaty tak čistá, že mu přeběhl mráz po zádech. Hleděl na toho muže, ústa nepatrně pootevřená v němé snaze dostat ze sebe nějaká uklidňující slova, nenapadalo ho ale nic vhodného. Takhle Damiana neznal. Byl úplně jiný.

Stáhlo se mu srdce teskným dojetím. Úžasem. Panebože, byl tak neskutečně krásný. Natáhl k němu ruku, hned posléze ji ale zase stáhl. Chtěl ho líbat.

Projelo jím cosi, co neznal. Ne vzrušení. Vyráželo to dech, propojovalo to. Bylo to tak hluboké, tak všeříkající.

Rychle se vzpamatoval. I proto rukou ucukl, jako by se popálil. Všechny předešlé pocity zmizely, zvolna nahrazeny teskným zoufalstvím už jen z představy, že by se zopakovalo, co zažil té noci s Juliánem. Proč na to vůbec pomyslel? Copak mělo jeho tělo tendenci zkoumat za každou cenu, jestli náhodou nezapomněl? Jak by jen mohl.

Nadechl se, zase vydechl. Nesmí na to myslet. Jinak sám bude smutný – víc, než už je.

Zase se na Damiana zadíval. Uběhly jen sekundy od doby, co muž domluvil. Jenže, co by měl Eda dělat teď? Měl by k němu mluvit? Říct mu – co vlastně? Že by neměl být smutný? A proč ne? Vždyť Eda byl taky. To byla hloupá rada. Že si nemusí nic vyčítat? To by mu rád opakoval neustále, jenže v tuto chvíli se to zdálo hloupé. Koho on kdy uklidňoval?

„Vaši učitelé vás museli milovat,“ řekl nakonec. Jestli svého nadřízeného chtěl donutit myslet na něco jiného, dost možná se mu to povedlo, jelikož se na něj zadíval dost překvapeně. „Chci říct, myslí vám to, vlastně jste asi nejchytřejší člověk, jakého znám. A taky jste tehdy hodně četl, což teď už teda neděláte, což je škoda, a taky jste sportovec a máte svaly a jste fakt silný. Vlastně mě nenapadá nic, co neumíte. Umíte vařit. Jakože hodně dobře. Někdy… někdy bychom spolu mohli něco upéct. A jste to nejlepší, co si děti v domově mohly přát. Máte spoustu povinností, a stejně se za nimi vždycky stavíte a něco jim dáte a jste prostě tak hodný.“

Překvapený výraz přetrvával. Eda trochu znejistěl. Rukou si vjel do vlasů, se kterými si začal nervózně hrát.

„Takhle se to asi nedělá, že? V mých knížkách se v podobných situacích vždycky říká to mě mrzí. Jenže to mi vždycky přišlo víc jako snaha ukázat sám sebe v dobrém světle. Tomu člověku to beztak nepomůže. Myslel jsem, že bych třeba mohl říct spoustu pěkných věcí, aby se to všechno trochu vyvážilo. To mě mrzí může říct každý. Tím nemyslím, že mě to nemrzí, mrzí. Teda nemrzí, jakože mrzí, ale mrzí, jakože mrzí mrzí, chápete?“

Stále na sebe hleděli. Pomáhal mu? Neměl nejmenší tušení. Minimálně se jeho nadřízený stále ještě nerozplakal. To se počítalo.

Měl tendence rukama gestikulovat do prostoru, rozhodl se ale natáhnout je před sebe a raději mu vklouznout do náruče. Pevně jej na sebe natiskl. Tohle pomáhalo jemu samému. Mohlo by i Damianovi.

„Prostě vás mám rád, víte? Jsem pako. Ale furt vás mám rád.“

Když ho Damian drtil v náručí, nemyslel na Marka. Jediná myšlenka byla, že by chtěl líbat toho kluka, který se na něj tiskl tak silně, že snad cítil tlukot jeho srdce. Divoce, zběsile plenit ta rudá ústa, která ho svými slovy zraňovala, místo toho, aby mu přinášela úlevu. Byl by raději, kdyby jej nenáviděl. Všechno by bylo mnohem jednodušší.

„Vy jste neuvěřitelný, víte to? Nemusíte mě litovat. Je to dávno, už jsem se s tím stihl smířit,“ přiznal se mu, jakmile se od něj odtáhl. Neřekl mu však, že je to hlavně jeho zásluha. A neřekl mu, že teď se opět musí smiřovat s jinou bolestí. Tenkrát to bylo divoké, skrývali se, Damian byl neustále ve stresu, a když jeho děd jen trochu zavětřil, vůbec mu nebylo odporné vytáhnout na dvacetiletého mladíka pásek a mlátit ho hlava nehlava. Dnes to bylo jiné, a přece o to zoufalejší. Dnes už mu nikdo nestál v cestě, nic nezakazoval, a přece jeho touha a chtíč byla vzdálená víc, než mu byl tehdy Marek. Seděl vedle Eduarda, mohl ho svírat v náručí, ale on byl pro něj přesto nedosažitelný. Málem vzlykl zoufalstvím, když se zadíval do jeho světlých očí plných soustrasti.

„Marek byl úžasný, chytrý, Eliška je stejná. Často jí o něm vyprávím. Nepamatuje si jeho ani rodiče, byla příliš malinká. Marek mi později vysvětlil, proč byl na mě tak krutý, ale to už vám nejspíš došlo. Myslel si, že jsem pro něj nedosažitelný, že pokud by se mě pokoušel balit, poslal bych ho pryč jako všechny ty holky, co se na mě lepily, a tím, že by si mě nevšímal, by zrovna tak ničeho nedosáhl. Pozoroval dlouho, jak se chovám, a usoudil, že takovýto nátlak mě přesvědčí, že si ho všimnout musím. Povedlo se mu to a já jsem mu později přiznal, že to opravdu byla jediná šance, jak se mi dostat pod kůži. Všechno ho to ještě dlouho mrzelo. Mě ne, otevřel mi oči. Nikdy jsem mu jeho zarputilou snahu nevyčítal, protože chvíle s ním byly to nejkrásnější v mém životě. Teď je to Eliška, kdo mi naplňuje život. Je mu tak podobná… nejen vzhledem, ale i povahou. I vy jste mu podobný. Měl stejně modré oči, i ty vlasy, ta tvrdohlavá snaha o lepší svět, tu měl také v sobě.“

Povzdychl si. Zase byl sentimentální. Nebylo divu po tolika sklenkách alkoholu. Měl by jít spát, než se mu tu rozbrečí.

Eda, už zase sedící vedle něj s nohama nataženýma před sebe, si jej ještě jednou pečlivě prohlédl. Přál by si zapamatovat si ho do detailů – jeho současnou verzi, toho Damiana, který tu s ním dnes seděl. Aby se mu v hlavě vybavil tento večer, kdykoli na něj pomyslí. Nezáleželo na tom, co to bude provázet. Mohly to být špatné emoce, mohly to být vzpomínky na ten večer, po kterém se jej tolik bál. Chtěl, aby se spolu s tím objevil i dnešek. To, jak mu po tváři splývaly vlasy. Víčka, která držel nepatrně přivřená, čímž ukazoval dlouhé tmavé řasy. Jeho téměř nepatrně pootevřené rty. Jak se trochu hrbil, jak čas od času trochu změnil polohu svých dlaní, které měl většinu času položené na stehnech. Chtěl by si pamatovat, že když úplně ztichl, mohl slyšet mužův dech. Cosi na tom večeru působilo kouzelně, přestože byl z podstaty vlastně smutný.

Když o něco později leželi vedle sebe na posteli, stále ještě Eda pozoroval to pomalu se uvolňující tělo, které jako by najednou viděl poprvé. A možná to tak skutečně bylo. Už nikdy jej neuvidí stejnýma očima.

„Pane Krausi?“ odvážil se nakonec zašeptat, přestože mu další slova přišla možná trochu nevhodná. Jeho nadřízený byl jistě unavený, bylo to na něm vidět. Eda ne. Chtěl být vzhůru, dokud Damian neusne. Chtěl si být jistý, že se propadne do říše snů, aby teprve poté mohl jít spát sám. Možná ho tak chtěl hlídat před jeho vlastními strašáky.

„Chtěl jsem vám říct… Chtěl jsem vám říct, že pořád nevím, z čeho máte ty jizvy. Je mi jasné, že za tím vším je něco víc.“

Damian se na něj zadíval unavenýma očima. Možná už ho neměl vyrušovat.

„Ať vám to udělal kdokoli, ať už vám říkal cokoli. Já si to nemyslím.“

Kde bral tu jistotu? Neměl zdání. Ale měl ji. Pousmál se. A pak už bylo ticho, obalila jej tma a Damian zavřel oči. Eda sám netušil, kdy přesně usnul i on. Ale byl si jist, že nejdřív měl možnost pozorovat narůžovělé tváře svého společníka, na kterých tančily měsíční paprsky.