Kauza Eduard 29.

Když si Eda všiml, že černovlásek pomalu usíná, pousmál se. Myšlenky na to, co si o něm kdy kdo myslel, velmi rychle odešly, ostatně jako vždy.

Opěrka pohovky se nepatrně zatřásla, když na ni dopadla hlava plná tmavých kudrn. Damian spal, ústa pootevřená, a působil tak unaveně, zranitelně a umělecky. Ano, to bylo vhodné slovo. Působil jako model, obraz, fotografie, přírodní scenérie… Jako veškeré umění vměstnané v jednom člověku.

Zas a znova – jak si tenhle chlap kruci mohl myslet, že není jedinečný? Viděl se někdy v zrcadle? Jeho tělo vypadalo tak jemné a zároveň pevné, specifické, složité, aby se na něj dalo dívat znovu a znovu a stále nacházet něco nového. Byl takový i v obličeji. Ty vlasy, upravenější než měl kdy Eda, a přesto divoce zkroucené, tmavé oči, v kterých se odráželo tolik emocí... Měl rudé rty, zrovna teď krapet popraskané. Eda by mu na ně mohl koupit nějaký lůj. A nos. Zdálo se mu to, nebo ho měl trošinku křivý? Bylo to vidět jen z profilu, ale ano, teď, když se na to zaměřil, byl si jistý.

Jeho poloúsměv se rozšířil. Vytáhl z batůžku knihu, kterou si s sebou poctivě táhl, což by si neodpustil, ani kdyby šel na konec světa, a položil ji na stolek. Přesunul se blíže ke svému šéfovi a opatrně mu zvedl hlavu z toho nepřirozeného záklonu. Nechtěl, aby muže po zbytek dne bolelo za krkem.

Co s ním teď?

Moc dlouho nepřemýšlel, využil nejjednodušší řešení, jaké se nabízelo, a položil jej na sebe, jeho hlavu na své rameno. I s ním se pak opřel do polštářů, které za sebou stihl urovnat.

Nemohl z Damiana spustit oči. Bylo fascinující mít jej tak blízko, zvláštně uklidňující vnímat jeho váhu. Byla důkazem, že byl člověkem z masa a kostí, jako jiní. Zároveň bylo to tělo uvolněné, jak jen spánkem může být, a tím o něco měkčí. Vláčné. Líbilo se mu, jak se mu našpulí ty rudé rty, když se tváří opírá o Edův hrudník, jak oddechuje. Na jeho zádech, kde měl Eda stále ještě položenou levou dlaň, z něj sálalo teplo. Byl jedním z nevelké skupiny mužů výškově podobných jako Eda sám, a přestože byl svými svaly o něco mohutnější, když se s ním takhle položil, působil zranitelnější.

Bezmyšlenkovitě jej po zádech pohladil. Celá byla teplá, jizvičky na nich nebyly přes vrstvy látky znát, ale Eda věděl, že tam jsou. A kdesi pod nimi, za páteří, bušilo srdce.

Byl tak živý. Tak nádherně naživu.

Byla to jedna z chvil, kdy na Juliána vzpomínal o něco víc, než bylo nutné. Pomalu se smiřoval s tím, že ho ten chlap nikdy nenechá na pokoji, i nyní měl však chvílemi tendence plakat frustrací. Přemýšlel nad Damianem a nad tím, že třeba jednou bude šťastný s někým, kdo ho bude mít rád, a to domnění v něm vyvolávalo úzkost spojenou se vzpomínkami. Snažil se tedy jen vnímat ten okamžik a jeho tělo, ale hlava se odmítala vzdát. Srdce se mu roztlouklo o něco rychleji, jak se vzpomínkám snažil bránit a stále dokola si opakoval, že on toto nemusí řešit.

Nemusí. Nikdy nebude muset. Má Damiana. Teď zrovna ho má u sebe. Má Viliama. No tak. Přece dovede být šťastný i bez sexu.

Kurva, ale kdyby dovedl být ve vztahu, třeba s tímhle chlapem, aniž by byl poznamenaný Juliánem – nebylo by to krásné?

Kousl se do rtu, aby nezasténal částečně úzkostí a částečně bolestí. Když si jen představil, že by s ním Damian provedl všechno to, co Julián – byť s dobrými úmysly. Mohl by ho milovat, mohl by ho chtít, ačkoli to nehrozilo. Stejně by do něj nakonec nacpal vlastní erekci, líbal by ho a dost možná by mu bylo úplně jedno, že to Eda prostě není schopen vnímat tak, jako všichni ti kluci v romantických novelách. Prostě by se na něj nalepil, a potil by se, a sténal by a zakláněl hlavu a dělal, že Edu nevidí, protože jinak by mu Eda kazil zážitek stejně jako Juliánovi. A pak by byl o něco hrubější, protože by ho k tomu ponoukal chtíč, a už by bylo jedno, jestli Eda pláče nebo se usmívá…

Bylo? Možná nebylo. A byl by zděšený. Bylo to jedno. Eda ani nevěděl, proč tak nad ním vůbec začal přemýšlet. Nebude s ním. Nebude s nikým.

Jak by mohl s někým být, když se mu jen z té představy chce brečet?

Najednou ucítil cosi vlhkého. Bylo to… Panebože, jeho nadřízený mu slintal na tričko?

Zadíval se dolů. Skutečně. Spal jako andílek, jinak to říct nešlo, a od úst, z těch rudých polštářků, mu stékal tenoučký pramínek slin vsakující se do Edova trička.

Usmál se. Damian věděl, jak jej dostat ze splínů, aniž by byl vůbec vzhůru.

Byl tak lidský. Tak nádherný. Možná se den co den snažil působit jako drsňák, přesně v ty momenty, kdy to odložil, byl ale krásnější a krásnější. A panebože, kdyby se takhle viděl, v životě by o sobě nemohl znovu prohlásit, že není roztomilý. Edovi bušilo srdce a v krku se tvořil knedlík dojetí, když na něj hleděl. Černé řasy mu sahaly snad až na líce a kruhy pod očima, které tam míval prakticky neustále, za jejich pobyt v zahraničí přece jen trochu vybledly. Nechodili spát nijak výjimečně brzy, zdálo se ale, že menší nálož práce muži pomáhala. Byl celý takový zdravější.

Neudal vlastnímu tělu žádný vědomý pokyn, po nějaké chvíli si ale uvědomil, že mu po zádech přejíždí v pravidelných kruzích. Konečně vytáhl knihu, otevíraje ji na stránce, na které skončil. Měli koneckonců spoustu času. Damian se potřeboval vyspat. A on zase potřeboval zjistit, jak dopadla zápletka. A taky, jaký šampón ten chlap používá, že mu ty kudrny tak příjemně voní…

§§§

Damian zmateně zamrkal. V prvních sekundách po probuzení neměl ponětí, kde je ani kolik je hodin, cítil však bezpečí vůně dětského oleje. Vymrštil se do sedu a zběsile si protíral oči, aby z nich vytřel poslední stopy spánku. Usnul? Spal na hrudi svého asistenta?

„Eduarde!“ oslovil ho rázně. „Proč jste mě nevzbudil?“ Pohlédl na něj vyčítavě, když však viděl Edův spokojený obličej, i jeho tvář zjihla. Byla v něm nejen spokojenost, ale ještě cosi, co Damian nedokázal rozklíčovat, a trochu tím pocitem nevědomí znervózněl. „Stalo se něco?“

„Mělo by?“ opáčil Eda nechápavě. Tedy, samozřejmě vyjma posunu v ději jeho knihy. A taky vyjma toho, jak příjemně ten chlap hřál. V jednu chvíli bylo Edovi skoro líto, že nebyl také unavený. Usnul by. A byl si téměř jist, že by s mužem na hrudi necestoval. Byl takové těžítko. Tím tedy nemyslel, že by byl těžký. Ach, ještě že to neřekl nahlas. To by se vysvětlovalo špatně.

„Nevzbudil jsem vás, protože jsem tak trochu doufal, že byste mohl usnout. Chtít, abyste spal, a pak vás vzbudit by bylo trochu hloupé,“ mrkl na něj. Pak ale nabral i jeho tón ten nevinný nádech, který pro něj byl typický. „Doufal jsem, že byste si trochu odpočinul. Tenhle den – všechny dny tady – byste si měl v prvé řadě užít, a to moc nejde, když budete unavený. Pořád ještě je brzy, mám pro vás překvapení… Je vám lépe?“

Oblékli se, Damian před zaplacením účtu do sebe ještě hrkl malé espreso a pod přísným dohledem svého společníka vypil i nabízenou vodu. Usmál se na servírku zářivým úsměvem a objal Edu okolo ramen. Byl sám ze sebe překvapený, ale cítil se skvěle a měl chuť si hrát. Tady má koneckonců jistotu, že nikoho známého rozhodně nepotká. Servírka se opět zachichotala a popřála jim krásný den.

„Takže, jaké pro mě máte připravené překvapení? Abych pravdu řekl, docela se toho děsím.“

„Pane Krausi! To přece musíte zjistit až na místě, jinak by to nebylo překvapení. Ale nebojte se, myslím, že se vám to bude líbit. Lidé si to většinou užívají, a vy jste… nu, už nic neříkám. Uvidíte sám,“ zazubil se, dováděje jej zpátky na pláž a po ní ještě asi dvě stě metrů k blízkému molu. Bylo rozlehlé, s několika místy s výhledem, velikým ruským kolem, na které jako na jediné Eda kdy šel, ovšem sám už ho moc dobře znal a jeho nadřízeného by skoro určitě nudilo. A také s jednou vysokou věží, která se tyčila na samém okraji mola. Z její špice bylo směrem na opačný kraj natažené z dálky jen těžko viditelné kovové lano - Zipline.

„Vidíte tu věž?“

Nestáli od mola nijak daleko, byl ale čas na famózní odhalení. Eda sám byl nadšený i za svého nadřízeného, plný adrenalinu, přestože mu bylo jasné, že sám bude jen sledovat ze země.

„Jak by se vám líbilo z ní skočit? Ne do prázdna, projet se. Vidíte ten šedý drát? Nahoře vás přivážou do takového postroje, letíte vzduchem podél celého toho mola… Vím, že máte rád rychlost, tohle je hodně rychlé a hodně adrenalin. Chtěl jsem do téhle dovolené zařadit něco, co by se líbilo speciálně vám. Je pravda, že sám jsem z toho nikdy neskákal, možná to nebude zas tak ultraskvělé… Ale lidi, co jsem na tom viděl, se vždy tvářili nadšeně, a když jsem přemýšlel nad něčím konkrétně pro vás, napadlo mě to jako první. Co vy na to?“

Damian pečlivě sledoval konstrukci a snažil se představit si, co všechno tahle sranda obnáší. Byla pravda, že byl kdysi blázen do všech možných adrenalinových atrakcí. Byli s Markem párkrát na seskoku padákem, dokonce si koupili i padáky na paragliding a udělali si kurz. Tohle proti tomu všemu byl slabý odvar. Jenže on se takovémuto vypuzovači adrenalinu nevěnoval už téměř deset let. Přesto usoudil, že to není špatný nápad, a začal se těšit. A když se na konstrukci s lanem podíval z blízka a viděl ječící lidi, kteří velkou rychlostí sjížděli k pláži, téměř se otřásl blahem.

„Tak jo, jdeme! Pojedeme každý sám, nebo nám umožní sjet společně?“ zeptal se a oči mu zářily nadšením. Takovým, jaké už nepocítil celé roky. Přece jen v něm trochu toho kluka milujícího dobrodružství zůstalo.

Eda vykulil oči překvapením.

„Vy mě tam chcete taky?“ Zněl poměrně vyděšeně. Panebože, vůbec ho nenapadlo, že by se sám měl zapojit, tohle pro něj bylo šílené. Druhý šok pro něj ovšem byl výraz, který se objevil na tváři jeho nadřízeného. Málem se mu zastavilo srdce, když viděl, jak živé byly najednou jeho oči.

Nádherný.

„Asi by nám to umožnili, asi určitě, s dětmi se to dělat dá, takže je to nejspíš podle váhy, ale myslel jsem – počítal jsem, že budu, ehm… Stát tady? Koukat na vás, říkat vám, že jste byl skvělý, tyhle věci? Jako to dělají rodiče na pouti, to bych náhodou zvládl skvěle. Oči bych z vás nespustil. Odrovnal bych vám ruku, kdybych měl jet s vámi, pravděpodobně byste na zbytek dne ohluchl, zkazil bych vám zážitek,“ snažil se jej přesvědčit nejistě. Skutečně nejistý byl. Ty nadšené oči… Udělal by cokoli, aby tak nadšené zůstaly.

„Ale no tak, Eduarde! To mi nemůžete udělat. To by potom nebyla žádná legrace. Jednou jste mě k tomuto přemluvil, tak je vaší povinností to absolvovat se mnou. Risknu, že mi poškodíte sluch, a zážitek mi rozhodně nezkazíte. Zkazil byste mi ho, kdybyste nešel se mnou. Podívejte se, já vám odkývám kdeco a nic za to po vás nechci, ale tohle mi nemůžete odmítnout,“ prosil jej a pokoušel se o stejné psí oči, které Eda zvládal tak bravurně. Nejspíš se mu nedařily tak dobře, protože jeho společník stále nejistě postával a neměl se ke kladné odpovědi.

„Eddie, udělejte to pro mě. Tohle bude báječný zážitek i pro vás, uvidíte… Pokud půjdete, jsem ochoten vám večer odpovědět na jakoukoli otázku, kterou mi položíte.“ Nepoznával sám sebe, ale on opravdu toužil po tom, aby s ním tento malý adrenalinový výlet prožil.

Zvažoval bych i ten seskok do prázdna, kdybyste byl ochotný takhle mě na něj přemlouvat – blesklo Edovi hlavou. Ani on sám sebe nepoznával. Ještě v září by za vrchol blaha považoval zalézt někam s knihou. Ještě v září měl za to, že není na celém širém světě nic, co by mohlo být lepší než čtení. Dokonce ani lidská společnost. Ne že by neměl rád lidi, jen mu za to většinou nestáli.

I kdyby to měla být mise celého mého života, Gargamelovo slavné poslední, co kdy udělám, já vás prostě přesvědčím, že jste výjimečný. Za každou cenu. Jste první, kdo se mnou tohle dělá, i když tomu sám úplně nerozumím.

„No… uh,“ vydal ze sebe, když ztěžka polkl, oči na chvíli stáčeje k té vysoké věži. Jenže Damian byl tak šťastný, a to byl poslední dny cíl, se kterým se každé ráno probouzel. Nikdy by si neodpustil, kdyby mu ten úsměv smazal.

„Můžu… se zkusit zeptat, jestli nás tam vezmou oba. Jo, to bych mohl,“ nadhodil, v obličeji o něco bledší, než by asi bylo zdravé. Cesta po mole k okýnku pod věží zdála se mu snad nekonečná. Nebyl si jist, v jakou odpověď toho chlapíka doufal. Na jednu stranu měl příšerný strach. Srdce mu bušilo už teď, a to ještě ani nevěděl, jestli je tam oba pustí. Jenže zároveň, ty veselé jiskry…

Panebože, ať bude odpověď jakákoli, hlavně aby už ji věděl.

Když na chlápka ověšeného různými karabinami promluvil plynnou holandštinou, zdál se příjemně překvapen. Byl pravděpodobně zvyklý spíš na turisty, kterých už na mole potkali celkem dost, přestože nebyla sezóna. Změřil si je oba pohledem.

„Jo, to půjde.“

A Edův osud byl zpečetěn.

Než se nadáli, měli na hlavách helmy – proč proboha? Jestli z té věci spadnou, jsou mrtví na místě, helma je sakra k ničemu – a na sobě postroj, do kterého se nasoukali už dole a Eda svůj vlastní utáhl tak, že se mu odkrvovala stehna, dokud ho muž nepřiměl popruhy povolit. Nahoře si je nejspíš zase utáhne. Cítil se tak bezpečněji, ač moc dobře věděl, že je to hloupé.

A najednou stáli nahoře.

Kruci.

„Pane Krausi, já bych byl vážně úžasný pozorovatel. Tleskal bych vám,“ pronesl, bílý jako stěna. Znovu ztěžka polkl. Pak se ale postavil naproti němu. Vedle nich bylo prázdno. Stačil krok a padal by dolů…

S těžkým cvaknutím byli připevněni na napnuté lano – oba najednou, čely k sobě.

„Kdybych u toho umřel… pane Krausi, že se postaráte, aby Vil nezaneřádil ten nový byt? A taky si začnete průběžně rovnat stůl, ať na něm nemáte takový bordel, a začnete sám od sebe používat podtácky… Nikdy jsem se nenaučil bruslit. Budete hodně bruslit, že ano? Přišlo mi, že by to mohlo být zábavné, ale nějak jsem k tomu neměl příležitost.“

Ano, bylo mu naprosto jasné, že kdyby umřel on, umře i jeho nadřízený. Ale to bylo v tuhle chvíli úplně jedno! Panebože, do čeho se to zase řítil?

To už je muž ovšem popoháněl k akci. Udělal poslední krok směrem k černovláskovi a zvolna jej objal, jak zněly instrukce. Byl za to dost rád. Tohle rozhodně nebyla situace, na kterou by stačilo držet se za ruku.

Ještě jednou se zadíval dolů. Polkl. Sevřel svého nadřízeného o něco víc.

„Ještě je čas si to rozmyslet?“

„Eddie, buďte v klidu, nikdo neumře. Pokud se budete cítit líp, když vám všechno slíbím, tak tedy slavnostně slibuji, že Viliam pod mým bachařským dohledem bude byt udržovat jako klícku, také si budu lépe uklízet stůl i používat podtácky. A na ty brusle zajdeme jednou společně, abych vám vynahradil tento zážitek. Víte, Edo, člověk by měl překračovat hranice toho, z čeho má strach nebo co je mu nepříjemné. Uvidíte, že to nebude tak zlé, jak se vám to teď jeví. Kromě toho vás budu pevně držet a nepustím vás. Věříte mi?“ Upřel zrak do modrých očí, ve kterých našel stopy obav. Možná to nebyl tak úplně nejlepší nápad, ale Damian věřil, že to Eda zvládne. Vždyť toto byla jen dětská adrenalinová atrakce. Na bungee jumping nebo seskok padákem by si ho nedovolil vzít, tam by se opravdu obával o jeho zdraví, ale tohle spolu zvládnou. A to vzrušení, že ho může chránit svým objetím, tělo přitisknuté na tělo, bude k nezaplacení. Možná byl sobec, ale hodlal si tuto dvojí adrenalinovou zábavu patřičně užít.

„Tak jedeme? Chyťte se pořádně,“ přikázal Damian zcela zbytečně, Eda se ho držel jako klíště.

Chytil se ovšem ještě o něco pevněji, aby splnil pokyn i aby se sám cítil o něco lépe, a na chvíli si dovolil pevně zavřít oči a nadechnout se. Srdce se mu uklidnit nepodařilo.

Přikývl. Netušil, jestli to jeho nadřízený spíš viděl nebo spíš cítil, zajisté si ale všiml, protože počkal, až se Eda dá co nejvíc dohromady, a pak začal odpočítávat. Jeho srdce bušilo čím dál rychleji, oči držel pevně zavřené, odhodlaný je tak mít po celou cestu. Svíral muže, jako by na tom závisel jeho život.

Pět, čtyři, tři… ubíhalo to tak rychle! Teď mu měl hlavou problesknout celý jeho život? Ani náhodou, nebyl na to čas. Umře bez rekapitulace. Tři, dva, jedna. Krok do prázdna. A najednou letěli.

Vytřeštil oči kamsi před sebe, zatímco dělal všechno pro to, aby svého nadřízeného zbavil možnosti slyšet minimálně na to ucho, které měl Eda blíž. Chytil se jej ještě pevněji, až hrozilo, že ho udusí, kdyby byla cesta o něco delší. I nohama se jej držel jako klíště a těma vykulenýma očima pozoroval, jak mu přímo před očima mizí celé molo. V uších mu hučel vítr, zvuk, který ocelové lano vydávalo – znělo to trochu, jako když se zapíná zip – a vlastní křik. Adrenalin zaplavil celé jeho tělo, cítil ho v žaludku, na srdci, dokonce i v krku a hlavě. Kdyby měl jen trochu čas nad tím přemýšlet, napadlo by jej, že po zbytek dne už pravděpodobně nepromluví.

Život před očima? Ani náhodou, měl tam smrt, krutou nezaměnitelnou smrt a taky moře a svou zemi a zase moře a pak najednou pevnou zem.

Byl dole.

Na pokyn dalšího z provozovatelů atrakce uvolnil své křečovité sevření kolem pevného těla. S hlasitým cvaknutím byl uvolněn a za pomoci toho muže také zbaven popruhů. Dýchal zhluboka, jako by měl za sebou maraton, zornice stále ještě rozšířené. Cítil, že jej jeho nadřízený odvádí o kousek dál, v očích trochu obav.

A pak se najednou rozesmál. Začalo to skoro, jako by se chtěl rozplakat, po chvíli si ale uvědomil, že pláč nehrozí. Panebože, on to zvládl! Zvládl to! A ten výhled na moře, adrenalin, i ta rychlost… Vlastně to bylo neskutečně skvělé.

Sesunul se na zem, bez ohledu na to, jak špinavá s největší pravděpodobností byla, oči upřené na nebe nad sebou. Pořád ještě se smál, tak úlevně a vlastně šťastně. V životě by ho samotného nenapadlo udělat takovou šílenost.

Pod náporem emocí vstal, chytil svého nadřízeného pod zadkem, jak to ostatně už párkrát udělal – ano, on věděl, že by neměl – a zvedl jej do vzduchu. Vyhodil si jej ještě o něco výš, aby se mu lépe držel, a tím jej donutil pokrčit nohy a stehny obejmout Edův pas. Zvedl k němu hlavu, na tváři nadšený úsměv, a natiskl jej na sebe, jak uměl.

„To bylo úžasné! Panebože, myslel jsem, že oba umřeme. Úžasné!“

„Neumřeli jsme a užil jste si to,“ konstatoval suše Damian, když ho konečně postavil na zem. „Měl byste mi konečně začít věřit.“

Neodpustil si ho popíchnout a stále ještě se usmíval od ucha k uchu. Bylo to fajn a musel uznat, že jednou za čas udělat něco, co mu trochu zvedne ten správný adrenalin, je neskutečně osvobozující. Takto uvolněně se necítil už celé roky, a to i přesto, že mu pískalo v uchu přesně tak, jak předpověděl ten malý ďábel. Ječel, jako by ho na nože brali, a Damian se smál, uvolněně, užíval si pohled na rychlostí rozmazanou krajinu i vítr, který mu cuchal vlasy. A samozřejmě si nadmíru užil držet Edu v náručí a dodávat mu aspoň zdánlivý pocit bezpečí.

„Tak co, jedeme ještě jednou?“

Eda, stále ještě vysmátý, zakroutil nevěřícně hlavou.

„Pane Krausi, vy jste nepoučitelný! Jednou jsme měli nepředstavitelné štěstí, že pořád žijeme. A vy…“ kroutil nad ním hlavou, oči mu ale zářily. Proč vlastně ne?

„Tak jo. Jo, jdeme ještě jednou. A počítám s vámi na ty brusle, budete mě držet a chytat, protože budu naprosto nemožný. Jdeme,“ zavelel, zazubil se od ucha k uchu a chytil muže za ruku, aby se s ním v závěsu rozběhl na druhý konec mola, zpět k veliké věži. Jistě, Damian měl daleko lepší fyzičku než on, a tak byl až na moment překvapení úplně v pořádku, zatímco Eda oddechoval, jako by měl vyplivnout plíce, adrenalin mu ale dodával sílu, a tak nakonec bez problémů zdolal i schody, které je dělily od dalšího zážitku.

§§§

Dráhu nakonec projeli ještě dvakrát. Nezúčastněný pozorovatel by možná nepoznal, že se u Edy něco změnilo – pořád se svého nadřízeného držel, jako by měl jinak umřít, pořád byl poměrně hlučný, přičemž poměrně bylo velmi slabé slovo, a pořád byl ve tvářích trochu bledý, zároveň se ale smál, dokonce místy i v průběhu letu, a vlastně si ty cesty neskutečně užíval.

Ještě dlouhé minuty po posledním sjezdu mu tvář zdobil široký úsměv. Prošli se společně podél mola, dívali se na vlny, které pod nimi hučely, a na slunce, které vysvitlo zpoza mraků a odráželo se na hladině. Nebyl úplně den jako malovaný, pořád ale nepršelo a oni dva byli v Holandsku, dokonce u moře. To bylo samo o sobě natolik úžasné, že zkrátka nemohl chtít celý týden nebe bez mráčku.

Postavil se k zábradlí, předloktími o něj opřený, a zadíval se před sebe. Vždy tu vodu miloval, pláž a vlny ho uklidňovaly. Lotte mu s úsměvem říkávala, že si sem jednou vezme nějakou nápadnici.

Na to by teď myslet neměl. Trochu mu to kazilo výhled. Ovšem úplně zkazit mu ho nemohl dokonce ani Julián.

„Vyfotíme se?“

Jestli si měl domů odvézt alespoň jeden jediný moment s nimi oběma, muselo to být toto. Damian, uvolněný po adrenalinovém zážitku, který Edu málem stál infarkt, ale co už. Voda, Holandsko, vzpomínky…

„Prosím. Říkal jste, že jednu fotku byste mohl, a tady je to tak krásné. Chtěl bych mít nějakou památku, na které budete i vy. Někoho bych požádal…“

Damian se na něj nevesele zašklebil, ale pak se zaváháním přikývl. „Dobře, vzhledem k tomu, že vy jste přistoupil na tu šílenost a překonal jste se se silným sebezapřením dokonce třikrát…,“ opět se ušklíbl, ačkoli věděl, že Eda v těch slovech nepozná ironii. Měl dojem, že ten kluk si ty jízdy užíval mnohem víc než on sám. „…měl bych i já vám vyjít vstříc. Běžte někoho poprosit.“

Eda odběhl a Damian měl chvilku na přemýšlení, jaké další následky má neustálá Edova přítomnost nejen na jeho tělo – to už díky všem svatým dokázal docela dobře ovládat – ale na jeho mysl. Focení byla maličkost, ale kolik dalších věcí by mu nedokázal odmítnout? Skákal, jak jeho asistent pískal a vůbec žádná červená kontrolka ho neupozorňovala, že by se měl mít na pozoru. Byl naprosto ukolébaný ryzí nevinností. Koneckonců, kdo jiný by pro něj skočil do ledové řeky než jeho Oříšek.

Uchechtl se – Eda tam neskočil pro něj, ale pro obyčejnou tašku. To bylo zkrátka neuvěřitelné. Damian pořád nechápal, jak mohl přežít až do této doby. V tu chvíli pocítil silnou touhu ho chránit. Rozhlédl se okolo, ale Edu nikde neviděl. Ztuhl a netušil, jestli by neměl začít panikařit. Rychle se však uklidnil a vrazil si imaginární facku, že uvažuje iracionálně. Co by se mu tak na pláži mohlo stát? Unesli ho mimozemšťani, protože pochopili, že kdysi dávno udělali chybu, když jej vyklopili na emocionálně vyprahlé a zlými lidmi se hemžící Zemi? Protože Eda působil, jako by byl z jiné planety.

Zakroutil sám nad sebou hlavou. Všechno mu to už leze na mozek a ještě nevymyslel, jak se z jeho šílené nadvlády dokáže vymanit. Ba naopak, tušil, že každou minutou, kterou s ním tráví, je stahován hlouběji do jeho spárů.

Potřeboval by se vrátit do práce! Procházka po pláži a po památkách byla fajn jeden, možná dva dny, ale pokud je to déle, začíná mu mozek nejspíš krnět a pak vymýšlí takové absurdity.

Kde je sakra ten kluk!

Sundal si sluneční brýle, které byly stejně v podmračeném počasí na nic, a pozorně se zadíval do dáli. Uviděl ho. Byl nedaleko a bavil se s jakousi skupinkou mladých. Cosi jim vysvětloval, máchal rukama, jako by mu slova nestačila, a společnost se velmi dobře bavila. Kdoví, co té mládeži zase nakukal.

Netrvalo dlouho a byli u něj.

„To je dost, že jste tady,“ zabrblal nevrle Damian. Nasadil si znovu sluneční brýle a upjatě si stoupl vedle rozesmátého blondýnka. Už by to měl rád za sebou.

Eda si jej změřil rychlým zkoumavým pohledem, ve kterém se neztratila ani trocha starostlivosti. Nerad by dělal něco, co bude muži opravdu nepříjemné. Na jinou stranu, kdyby to skutečně bylo za hranicí, Damian by to nepovolil. Eda už stihl zjistit, že existují lidé neschopní říkat ne, byl si ale téměř jist, že zrovna jeho nadřízený mezi ně nepatří.

Předal telefon vysoké brunetce, která se nabídla k zdokumentování tohoto zlomku celé jejich dovolené. Zbytek party postával o kousek dál, kluci pokukovali po vysoké věži a snažili se přemluvit ke skoku holky v sukýnkách. Za to sklidili dva velmi mírné pohlavky a jednu pusu na líčko. Byli to energičtí, nadšení lidé, kteří se s Edou začali bavit prakticky hned, co otevřel ústa – pravda, první na něj možná koukali trochu jako na hlupáka, ale byl neodbytný, takže měli smůlu, utéct je nenechal.

Konečně holčina zvedla telefon, připravená fotit. Eda už v tu chvíli stál vedle svého šéfa, zářivě se zubící. Dívka měla v pokynech, které od něj dostala, udělat ideálně co nejvíc fotek, a tak mohla skvěle zachytit jeden nadšený úsměv, jeden škleb, který si nedovedl odpustit, a jeden moment, kdy se Eda znovu otočil na svého nadřízeného a prohlédl si jej. Damian stál jako socha, což skvěle podtrhoval výraz v jeho tváři.

Plynulým pohybem mu sundal sluneční brýle. Pohled, který mu Damian věnoval, by nerad pojmenovával, byl si ale skoro jist, že se to muži nelíbilo.

„Prosím,“ zadíval se na něj s mírně našpulenými rty a přesně těma psíma očima, které v jeho přítomnosti bez vlastního vědomí nasazoval tak často. Zatímco jej prosebně pozoroval, zasouval mu brýle do vlasů a upravoval prameny kolem nich.

„Máte moc krásné oči. Takové hluboké, tajemné, ale taky hřejivé. Připomínají mi čokoládu. Člověku je vždycky tak nějak líp, když má v ruce hrníček čokolády,“ povídal, ačkoli to možná bylo trochu hloupé. Nechal neposlušnou kudrnu dál lemovat jeho tvář. Stejně to tak bylo hezké.

Damian jen stroze přikývl a strojeně položil ruku na ramena svého společníka. Byl napjatý, ačkoli netušil proč. Eda zcela jistě jeho fotku do žádných novin neprodá, nehledě na to, že měl v poslední době od novinářů klid. Jeho děd byl vždycky rád v záři reflektorů. Damian však o nic takového zájem neměl, ani v rámci reklamy pro svou firmu.

Snažil se uvolnit. Do hlavy mu vpadla nevítaná myšlenka, kterou nedokázal v tuto chvíli zpracovat. Jak bylo možné, že ho ten kluk viděl úplně jinak než převážná většina jeho známých, zaměstnanců i neznámých lidí? Jeho oči? Když na ně přišla řeč, většinou mu bylo řečeno, že má oči chladné, pichlavé, a pohled zraňující. Opravdu se na toho chlapce s poetickým jménem díval jinak než na ostatní? Jiné vysvětlení neměl. Miloval ho, to bylo dobré si neustále připomínat. Protože nalhávat si, že to není pravda, rozhodně nehodlal. A ve chvíli, kdy se setkal s jeho něžným pohledem, věděl, že je v tom opravdu až po uši. Zjihl.

I výraz v Edově tváři byl jiný. Aniž by si to uvědomil, úsměv se změnil ze zářivého na jemnější, tak nějak citlivější. Bylo to zvláštní, se slovy, která mu řekl, jako by se v něm ale cosi pohnulo, cosi co hřálo a nutilo jej vnímat příjemné vzrušení. Nikoli sexuální. Jen vzrušení. Trochu adrenalinu, ale taky docela dost čehosi stálého, co mu dodávalo pocit jistoty.

Bylo mu tak nějak obyčejně dobře.

Zřejmě za to mohly právě tyto emoce, na další fotografii se ale pohnul, zlehka muže objímaje kolem pasu. Držel jej jemně, ale zdaleka ne nějak zdrženlivě. Rozhodně nešlo o jedno z těch objetí, ze kterých má vnější pozorovatel – nebo i jejich účastník – pocit, že by se ho Eda štítil. Spíš to bylo opatrné, jako by držel něco velmi cenného, co by nerad poškrábal. Hlavu si mu položil na rameno.

Damian se tomu poddal. Položil ruku na jeho bok a přitáhl si jej k sobě. Přestože se nedokázal donutit se usmát – věděl, že by ten úsměv byl nepřirozený – uvolnil rysy. Mohlo by mu to být jedno, ty fotky budou stejně jen Edovy, sám o ně neměl zájem, ale přesto na nich nechtěl vypadat jako ten upjatý právník s kamennou tváří.

Slečna vrátila Edovi telefon, ještě spolu prohodili pár slov, pak se na oba usmála a odběhla za svými přáteli.

„Půjdeme se ještě projít po pláži, nebo pro nás máte vymyšlenou nějakou další šílenost?“ zeptal se, a když mu Eda procházku odsouhlasil, chytil ho za ruku. Nepřemýšlel nad následky, chtěl to udělat, chtěl mu dokázat, že o něj stojí, a toužil mu dát co nejvíc podnětů k tomu, aby o něm začal přemýšlet jako o partnerovi, milenci. Sám Eda mu neustále dokazoval, že mu není lhostejný, že ho má rád a že je pro něj atraktivní, ale musel to být on, kdo udělá první krok. Nemohl po něm vyjet poté, co mu Julián tak rozbil jeho sny a touhy. A Damian věděl, že mu musí dát čas. To ale neznamenalo, že by mu nemohl drobnostmi dokazovat, že o něj stojí. Přestože si to ještě donedávna zakazoval.

Eda první zcela neprofesionálně, překvapeně zamrkal. Pořád ještě jej mátly výkyvy toho, jestli jeho šéf přijímá nebo absolutně odmítá jeho doteky. A do toho se přidalo cosi dalšího, jakýsi všeobalující, hřejivý a vlastně skoro až vzrušující pocit, který nevnímal nikdy dřív, když muže držel za ruku. Dělal to tak často, ještě toho dne jej táhl po molu k opakování jízdy vzduchem a rozhodně mu nebušilo srdce jako splašené.

Cosi bylo jinak. Jenže jeho nadřízený jej dost možná držel, aby mu udělal radost, dost možná mu chtěl udělat příjemné odpoledne a třeba také ukázat, že přestože to nahlas nikdy nepřizná, byl připravený být mu přítelem. A to Eda nemohl odmítnout.

Slunce se pomalu klonilo k západu, teplota ale prozatím neklesala, a moře, ač bylo jistě příšerně ledové, Edu na pohled hřálo. Hezky šumělo, což doplňovalo ticho mezi nimi. Čas od času se ohlédl, aby se zadíval na stopy, které nechávali v písku, jindy se zase shýbl, aby zvedl nějakou hezkou škebli a přidal ji do sáčku k těm, které už měli nachystané pro děti. Neodpustil si ani ponořit prsty do vody, když zrovna vlna vystoupala dostatečně vysoko. Pravda, dost možná to za to nestálo, protože voda byla příšerně studená, Damian na něj hleděl, jako by měl každou chvíli udělat něco nerozvážného, a ostatně, to se málem stalo. Jako na potvoru, zrovna na tom místě se usídlil krab, který se rozhodl nešetrně jej do ukazováčku štípnout.

Další zhruba půlminutu jim dělal ostudu, jelikož šel s prstem v puse a velmi útrpným výrazem. Voda skutečně byla slaná, to se nezměnilo. Ale možná by to raději zjistil nějakým příjemnějším způsobem.

Konečně byli u autobusu, od jejich provizorního domova je ale dělila ještě jedna zastávka. Eda si ji nedovedl odpustit. Nedaleko pobřeží se totiž nacházel nevelký, ale také nijak titěrný krámek, ve kterém jako mladší trávil hodiny a hodiny, někdy s Lotte za zády a někdy úplně sám.

Budova se vůbec nezměnila. Prodavač byl starý pán, který nikdy nemusel změny, a tak na dveřích stále visel ten stejný zažloutlý nápis „otevřeno,“ kterému chybělo jedno písmenko, ovšem všichni návštěvníci byli zvyklí. Nad dveřmi zvonil stejný zvoneček – Edovi ta atmosféra připomínala staré filmy – a uvnitř to vonělo čajem, který muž pil prakticky neustále.

Když Edu uviděl, chvíli si jej nejistě prohlížel. Pak se jeho oči rozzářily. Edovi také.

„Můj nejmilejší zákazník!“ zahlaholil radostně. Blonďák mu přirostl k srdci, což bylo veliké privilegium. Ne že by to byl nějak nesnášenlivý člověk, svou práci měl ale rád možná tak před třiceti lety. Později? Zdála se mu monotónní, knihy už vlastně ani číst nechtěl, natož o nich mluvit s jinými, a mořský vzduch mu podle vlastních slov lezl na nervy. Jenže Eda byl neodbytný. Nepamatoval si už, jak se stalo, že zrovna on staříka pokaždé už jen svou přítomností přiměl přijít za ním, popovídat si a pomáhat mu vybírat – často spolu o některých titulech dlouze hovořili – když ale z Holandska naposledy odjížděli a on se stavil rozloučit, sdělil mu muž, že má v sobě Eda neskutečně nakažlivý entusiasmus. A také, že mu bude chybět. Jako zákazník samozřejmě. Což Eda přijal.

Nyní, když si muž neodpustil obejmout jej stejně jako to sedmileté dítě, které si z něj udělalo náhradního dědečka, nabral Eda dojmu, jestli si z něj ten člověk tehdy nestřílel. Možná jej měl přece jen rád o něco víc než jako zákazníka.

Nějakou dobu pak ukazoval Damianovi všechny knihy, o kterých slyšel, které jsou na internetu doporučovány a které napsali autoři, od nichž by rád četl něco dalšího. Měl ve své podstatě co říct skoro v každém oddělení, za boha se nemohl rozhodnout, co vybrat. Byl ovšem zcela ve svém živlu, oči mu zářily a svazky prolistovával s takovou opatrností, jako by držel batole, kterému nechce ublížit. Když se k nim přidal i knihkupec a začal s Edou holandsky rozmlouvat, rozhodl se jeho nadřízený raději si zajít na kávu. Eda mu sdělil, kde kavárnu najde – v těchto místech se vyznal velmi dobře – a sám v prodejně zůstal, zcela pohlcen.

Odcházel toho odpoledne s pěti tituly, což byl poměrně úspěch. Minimálně na to, že se mu líbilo úplně vše. Čtyři knihy byly jeho – v holandštině, dva historické romány, jelikož historie nebylo nikdy dost, jedno sci-fi a jedna kniha, kterou neznal, ale prodavač tvrdil, že se mu naprosto určitě bude líbit. Pátá kniha byla dárek.

„Není pro mě,“ vysvětlil, když si jej prodavač se zaujetím prohlédl.

„Budeš si ji v tom případě chtít zabalit?“

Stařík nabízel balení knih, které měly sloužit jako dárky. Uměl to moc hezky, už ale Edu trochu znal. Byl jeho jediným zákazníkem, kterému papír zkrátka půjčil a nechal ho pracovat samotného. Když se posledně snažil knížku pro Edu připravit sám, blonďák mu stál za zády a neustále se mu něco nezdálo.

Byla to kniha v angličtině – a tématem bylo právo. Podle všeho byla dobrá, zatím ale nebyla přeložená do češtiny. Což vůbec nebylo na škodu. Jeho nadřízený měl výbornou angličtinu.

Ještě nevěděl, kdy mu ji dá. Možná až ho někdy zase vytočí. V rámci usmiřování…

§§§

Damian spokojeně zapadl do útulné, dřevem obložené kavárničky. Jen co za sebou zavřel dveře, do nosu ho uhodilo známé aroma. Uvnitř svítily jen lampičky na stolech, kolem kterých se toulal dým produkovaný několika lidmi usazenými u malých stolků. Zamrkal, aby si oči rychleji navykly na přítmí, a jakmile se dostal k baru, pochopil, že se nemýlil. Eda ho poslal do tradičního amsterdamského coffee shopu.

Na barové stoličce seděl mladík a zrovna si zapaloval dlouhého jointa. Damian roztáhl ústa do širokého úsměvu. Neříká se jen tak, že čich je nejlepší spouštěč vzpomínek. A než mu barman udělal jeho kávu, hlavou se mu prohnaly všechny párty, kterými se protáhl během svých vysokoškolských studií, a i po nich, kdy ho Julián tahal z jednoho snobského večírku na druhý. Na nich pak vystřídal marihuanu za kokain. Nikdy však nebyl zhýralý a nikdy to nepřeháněl. To ovšem neznamenalo, že si jednou za čas nedal. A dobré brko neměl už velmi dlouho. Proč taky? Vždycky pro něj bylo synonymem zábavy a uvolnění. Ovšem že by si doma jen tak jedno zakouřil, ho nikdy ani nenapadlo. 

Popíjel kávu a pomyslel si, že by byl hřích si pár gramů nekoupit. Když už byl v Amsterdamu… Beztak to bude první věc, na kterou se ho Karlík zeptá, až se v Praze potkají.

Po pravdě, moc se v těch druzích nevyznal, a tak barmana poprosil o nějaký zlatý střed. Nechtěl, aby to s ním seklo, a věděl, že holandská tráva dokáže být solidní zabiják. Přibral k ní i papírky a pár sušenek, kdyby se čirou náhodou chtěl k jeho drogovému večírku přidat i Eda. Koupil by i hašiš, jen tak pro strýčka příhodu na doma, ale měl strach. Soukromá letadla sice nikdy nikdo nekontroloval, jenže on bojoval o děti, které mu nechtěli přiklepnout právě kvůli drogám. On přicestoval z Amsterdamu. Kdyby se jen někde v záznamech objevilo, že něco vezl, jeho šance by byly nulové. A bylo by úplně jedno, že malé množství není trestné. Nemínil riskovat. Na testech už byl a také věděl, že následky příležitostné zelené cigarety jeho tělo vyloučí velmi rychle. Ale dnes večer se pořádně vyhulí a nechá ze sebe spadnout všechny starosti i to jeho infantilní poblouznění tím blonďatým ďáblíkem. Shodí masku spolu se všemi nahromaděnými stresy a ukáže mu, že se umí smát.

Dopil kávu i vodu, na kterou výjimečně nezapomněl, schoval svůj proviant do kapsy kabátu a v té chvíli se vynořila z kouře blonďatá kštice.

Na tváři měl Eda úšklebek, který si nedovedl odpustit. Jak bylo vidno, jeho nadřízený tu z toho měl pravý amsterdamský zážitek. Vždycky to tu bylo tak silné, nebo byl jako dítě na ten zápach pouze o něco… zvyklejší? Nevybavoval si. Damian ale nevypadal nijak zděšeně ani pohoršeně, a tak usoudil, že mu místní prostředí zas tak příšerně tlak nezvedlo. Naopak, oči mu jiskřily. Nejspíš to pro něj byla stejná novinka jako pro Edu, když to tu prvně viděl.

Tedy, aby byly věci uvedeny na pravou míru – tehdy s ním šla Lotte. On na muže, který si zrovna zapaloval, začal ukazovat a velmi nahlas se ptát, co to dělá, jestli se to smí a jestli „bude blbý stejně jako teta Mila“, což byla známá jeho chůvy. Žena v tu chvíli dost možná zvažovala, že mu o ní nikdy neměla říkat. Byl to její pokus zabránit mu sám nějaké drogy brát, nikdy k nim díky ní neměla dobrý vztah.

Ten člověk na ně pak zle koukal, kdykoli ho znovu potkali. Jako na potvoru se s ním potkávali docela často, jelikož začal pracovat v krámku naproti jejich domku. Svět byl nevhodně malý.

Předpokládal, že nic podobného jeho nadřízený neudělal, takže byl defacto lepší než Edovo osmileté já.

Jejich cesta k houseboatu probíhala v poměrně příjemné atmosféře. Eda byl nadšený z knih, které pro sebe koupil, a tak je svému nadřízenému nacpal do klína a všechny mu pečlivě ukazoval zhruba deset minut, než si uvědomil, že Damian nemluví holandsky a nechat ho číst anotace tedy bylo dost k ničemu. Následně jej zahrnul spoustou výčitek, že ho neupozornil, jelikož kdyby to jen věděl, neotravoval by jej s tím – to tedy neznamenalo, že by na něj nemluvil vůbec, ale že by mu všechno překládal. Damian na něj hleděl poměrně shovívavě, a když nad tím Eda později ve sprše přemýšlel, uvědomil si, že to muže dost možná absolutně nezajímalo. A stejně mu chtěl udělat radost.

Sám pro sebe se tehdy usmál. Tedy, samozřejmě to mohl říct, Eda by se nějak přizpůsobil. Ale stejně to bylo hezké.

Ještě před návratem do lodi se stihli stavit na večeři a následně zajít do blízkého obchodu pro snídani. Tentokrát namísto již hotové buchty skončily v nákupním košíku suroviny. Eda si nedovedl odpustit alespoň jedno ráno využít kuchyňku, kterou pro sebe měli – jako by doma žádná nebyla, jak prohlásil Damian, když se mu to Eda snažil vysvětlit – a hodlal udělat nejlepší palačinky, jaké houseboat zažil. Což bylo poněkud ambiciózní vzhledem k tomu, že sám dokázal uvařit se štěstím čaj. Bez velkých plánů by to ale nebyl Eda.

Damian seděl poměrně vyčerpaný na pohovce, jedním okem pročítal zprávy na telefonu, tím druhým pozoroval Eduarda, jak s pečlivostí sobě vlastní ukládá nákup do lednice a malé skříňky nad dřezem. Po chvíli telefon odložil a oslovil ho: „Eduarde, koupil jsem si marihuanu.“

Odmlčel se na chvíli, protože jeho společník se na něj s trhnutím otočil a jeho překvapená tvář působila tak, že z ní nedokázal vyčíst, jestli je mu to jedno, nebo nesouhlasí.

„Dáte si se mnou?“ zeptal se nevinně a naklonil hlavu na stranu. Eda působil, že nejspíš ztratil řeč. Bylo to opravdu tak šokující? Trávu přece hulí kdekdo i v Čechách, proč by si nemohl ukroutit cigaretu jeden právník na dovolené v Holandsku? Přišlo mu to přirozené, ale to nejspíš zapomněl, kdo s ním obývá jeden malý útulný houseboat.

„Raději ne,“ vyslovil nakonec blonďák, nedovedl se však přinutit pohnout se z místa. Pečlivě svého nadřízeného sledoval – jeho zaujetí, pohyby, uvolněné tělo. Sám byl přitom krapet ztuhlý. Jistě, dalo se to čekat. Slíbil Damianovi poznat Holandsko, tak muž poznával Holandsko. Ovšem i tak, nemusel to dělat… nu, zrovna takto. Eda sám byl z Amsterdamu a nikdy by tu věc nedal do úst. Ne že by měl za to, že je Damian hloupý. Neměl právo ho soudit, rozhodně ne na základě vztahu k lehkým drogám. Ovšem i tak. Nadšený nebyl. Měl o něj strach.

Damian si vytáhl nůžky na nehty z manikúrní sady, kterou vozil všude s sebou, rozevřel malý zipový sáček a vytáhl z něj kulaté nafialovělé květenství. Místností se rozvoněla typická vůně nezapálené marihuany s podtónem borůvky. Damian neodolal a zhluboka k ní přičichl. Nastříhal květenství na drobné kousíčky a zcela dětsky se poté bavil tím, jak mu lepí prsty. Byl to příjemný návrat do mládí. Na chvíli zavřel oči a nechal hlavou proudit vzpomínky. Kdyby mu do uší ještě duněla rychlá taneční hudba, byl by se v nich ztratil úplně. Pro příjemný pocit však stačila sytá vůně a ulepené prsty. Otevřel oči a téměř před sebou viděl ty modré nevinné. Eda ho pozoroval, jako by ho viděl poprvé.

„Stalo se něco?“ oslovil svého překvapeného společníka, ten však jen zavrtěl hlavou, a tak se Damian opět nahnul nad stolek. Vytáhl dlouhý jemný papírek a v tu chvíli si uvědomil, že balení zelené dobré nálady nikdy nebylo jeho silná stránka. Karlík se mu vždycky smál a tvrdil, jaké měl štěstí, že se stal právníkem, protože kdyby měl začít pracovat rukama, nevydělal by si ani na slanou vodu. Po prvním neúspěšném pokusu mu musel dát za pravdu. Zmačkal papírek a vytáhl nový. Nejenže byl v této činnosti mizerný, ale znervózňovalo ho, že Eda, místo aby se věnoval svým knihám, mu fascinovaně hledí pod prsty.

Věnoval mu chladný pohled, což ale mladíka neodradilo.

„Možná se vám osud snaží sdělit, že byste to měl nechat být,“ nadhodil, v hlase stále trochu odtažitosti. Nesměřovala k černovláskovi. Směřovala k té věci, na kterou hleděl, jako by z ní za chvíli mohly začít šlehat plameny. Tedy, samovolně.

Nikdy předtím podobné pocity nevnímal. Jistě, Lotte mu vštípila přirozenou nechuť kdykoli cokoli takového zkoušet, kvůli ní původně nechtěl ani pít. Jenže se napil. A kdykoli si teď představil znovu nad sebou ztratit kontrolu, přejel mu mráz po zádech a žaludek se mu nepatrně zhoupl. Jeho šéf nebyl žádný expert, minimálně podle toho, co Eda viděl. Jeho spolužáci rozhodně bývali zručnější. Všechno mu to padalo. Jasně, trávou se předávkovat nešlo, stejně ale znamenala něco si dělat s mozkem. A to něco mohlo vést… nu, do situací, kterých pak může litovat, dokonce i když by se zrovna měl radovat ze svého milovaného města. Člověk mohl mít nejhezčí možný pohled na svět. Drogy ho dělaly šedivým.

„Nejde vám to. Jste příšerně nešikovný, sype se vám to po celém stole. Nechtěl byste radši něco sladkého? Koupil bych vám pralinky,“ snažil se navrhnout, tvář mírně zamračenou. Pohled měl stále upřený na hromádku, která ležela na stole a jako by na něj zle koukala nazpět.

„Jsme jen kousek od Belgie, taky tu seženete výborné pralinky. Ne všechno se přece musí zkoušet. Ukážu vám daleko zajímavější věci než zrovna tohle, koupím vám zmrzlinu, nebo dortík, nebo další kávu. Vezmu vás na něco skvělého, klidně s vámi půjdu na nějakou další šílenost…“

Damian se napřímil a prolupal si klouby na rukou.

„Podívejte se, už mnohokrát jsem vám říkal, že jisté věci nejsou váš problém. Tohle je další jedna z nich. Pokud já si budu chtít udělat příjemný večer a konečně jednou za rok se opravdu uvolnit, tak to udělám. Nechci slyšet žádné výmluvy, že to jde i bez podpůrných berliček. Neznáte mě, nechápete, s jakým stresem se každý den potýkám, a vy mi mnohdy taky solidně nakládáte. Nejsem dokonalý, nezvládnu všechen ten marast jen tak hodit za hlavu a úplně se uvolnit. Jsem na dovolené a mám právo si ji udělat příjemnou. A tohle je jedna z věcí, která mi pomůže se pročistit od stresu, abych mohl v klidu přijet domů s relativně čistou zrelaxovanou hlavou. Od toho přece dovolené jsou, ne? Pokud se mnou nechcete dnešní večer trávit, nikdo vás nenutí, máte knihy z domova i další nově koupené. Klidně se zahrabte do peřin a odpočívejte tak, jak jste zvyklý,“ prohodil suše a věnoval se dál svému plánu. Na třetí pokus se mu to povedlo. Nebylo to dokonalé, ale účel to plnilo.

Šlehnul po Edovi pohledem, sebral deku a s mobilem se přesunul na palubní terásku. Trochu mu zatrnulo, když se podíval do temné ledové řeky. Nutně potřeboval vypnout, jinak se ze svého asistenta zblázní. A to nejen kvůli jeho sebevražedným sklonům.

Zapálil si jointa a zhluboka vdechl kouř do plic. Protože nekouřil tabák, v první chvíli to pro něj byl šok a zakuckal se. A opět se střetl pohledem s tou blonďatou chůvou. Rozesmál se. Když si představil, že kdysi nad ním přemýšlel, že by ho přijal jen jako chůvu pro děti, pocítil jakýsi druh veselého zděšení. Rozhodně by ty děti nepřežily…

Eda sám se trochu uvolnil, když viděl, že se jeho nadřízený nezlobí – minimálně ne tak, jak už se na něj párkrát zlobil. Měl zvláštní dojem, že knížka by jej v tuhle chvíli nezachránila.

Přisedl si k němu. Tedy, lépe řečeno, nacpal se na židli vedle něj, což dost možná nemusel, jelikož naproti byla jedna další, částečně tak ale zabraňoval kouři, aby mu šel do obličeje – pod svícnem je největší tma – a částečně mu rád byl takhle blízko.

„Promiňte. Nechci vám to dělat těžší,“ sdělil mu, zatímco si zvolna pokládal hlavu na jeho rameno. Pozoroval, jak se za okny domů pohybují postavy, a přemýšlel nad vším, co zrovna slyšel. Moc se mu to nelíbilo.

Damian byl ve stresu a věděl o tom. Věděl dokonce, že nemá žádné volno, žádný čas, kdy by mohl opravdu vypnout. I on sám vnímal vlastní život jako nekonečnou horu práce, se kterou prostě bojuje, protože… musí? Snad ten pocit měl. Proto mu možná tvrdil opak. Nemohl by si přece přiznat, že si skutečně myslí, že musí pracovat. Protože nemusel. Ty myšlenky by se pak dostaly do konfliktu.

Měl tak trochu dojem, že frustrace, která se na něj právě snesla, nebyla úplně celá mířená na něj. Tedy, ne pouze na něj. Cítil v ní výtky tak nějak k celému světu.

Přece musel existovat nějaký způsob, jak mu ulevit. Nebo ne? Jenže měl občas pocit, že si Damian ani nechce nechat pomoct, což mu ostatně i potvrdil. Jak si mohl být tak jistý, že by bez práce nepřežil? Vyzkoušel to vůbec někdy? Eda o tom pochyboval. Bylo mu jasné, že dokud byl ještě na škole, neustále se učil. Děda jej začleňoval do chodu firmy, to znamenalo, že ještě k tomu pracoval.

Vzpomněl si, jak mu vykládal, že to jediné, co on dělá, je udržování odkazu předků tak, aby z něj nebyli zklamaní. Zalitoval, že nestudoval psychologii. Rád by to chápal o něco víc a v prvé řadě, rád by mu nějak pomohl. Mohl by zajít za Helenou. Ta žena věděla všechno, mohla by mu pomoct nakouknout i do tohoto.

Mohl by jít za Eliškou. Byla sestrou člověka, kterého tenhle muž miloval. Aby mu, stejně jako všichni, nakonec ukázal záda. Co na tom, že neúmyslně? Co na tom, že sám zaplatil životem? Eda ho neobviňoval. Ani nechválil. Neměl moc právo pro něj ani truchlit, byl mrtvý a blonďák ho neznal. K mrtvým měl vždy poněkud rezervovaný vztah. Živí lidé byli ti, o které bylo třeba se starat. A jeho nadřízený byl dost živý. A dost smutný.

Eda sám byl smutný, když nad ním takhle přemýšlel. Vyměnil by kteroukoli část vlastního bytí, aby jej udělal šťastnějším. Naprosto kteroukoli. Ne s marihuanou. Dal by část sebe, aby byl Damian šťastný v úplně obyčejné dny.

Měl ho tolik rád. Bylo mu smutno, když si uvědomil jak moc. Protože podobná přání byla k ničemu. Žádný trh, který by umožňoval vyměnit své vzpomínky za cizí, neexistoval.

Neuvědomil si, kdy to udělal, někdy v průběhu přemýšlení jej ale objal kolem pasu a lépe se mu v náruči uvelebil. Tráva mu nikdy nevoněla, ze všeho, co označoval jako smrad, mu ale přišla snad nejsnesitelnější. Byl na ni celkem zvyklý. Navíc v něm evokovala spoustu příjemných vzpomínek. Měl by myslet na ty.

Zvedl hlavu a pousmál se. Ano, měl by rozhodně myslet na něco pozitivního. Když už nic, mohl být šťastný sám. A zkusit svého nadřízeného nakazit.

„Co teď? Měl bych vám pokládat nějaké kompromitující otázky, tahat vás do šílených aktivit a vy se necháte? Spolužáci mě běžně nezvali, když se zrovna chystali trochu si zakouřit. Měl bych se nachystat na druhé kolo otázkové hry? Nerad bych si tedy vypotřeboval tu jednu slíbenou otázku, tu si nechám na později,“ nadhodil zaujatě.

Damianovi se rozšířil úsměv a shovívavě se na něj zadíval. Kolik toho ještě ten jeho nezkažený Oříšek musí poznat…

„Kompromitující otázky pokládat samozřejmě můžete, ale stále bude jen na mém rozhodnutí, jestli vám je zodpovím. Vykouřit pár miligramů marihuany neznamená, že člověk ztratí veškeré zábrany, jako třeba po větším množství alkoholu. Na nějakou šílenost mě samozřejmě vzít můžete, dobře víte, že tomu se nebráním ani s čistou hlavou, přesto bych možná rád naplánoval dnešní večer já. Mohli bychom jít na ten billiard a pak někam tančit…“ zarazil se, když mu pípl telefon. Otevřel ho. Čekala jej hlasová zpráva od Viliama. Zhluboka do sebe natáhl další šluk a pustil ji.

‚Hele brácha, akvárko máš v cajku, bude se ti to líbit, akorát‘… na chvíli se odmlčel, ‚akorát jsme ti trochu vytopili kancl, ale neboj se, už je všechno vysušené, koberec vyměněný a vymalováno – a teď přijde ještě jedno akorát – akorát jsem se neudržel. Víš, ty bílé stěny vypadaly otřesně, a protože jsem to musel udělat já, poněvadž babička zuřila, tak jsem ti to tam trochu zútulnil. Babička pak zuřila ještě víc a poručila, že tě mám připravit předem, tak posílám fotky. A vůbec, dějou se tady věci, to bys nevěřil… představ si, že většina tvých podřízených ještě nezjistila, že máš dovolenou. Víš, jaký to byl šok pro toho vysokého zrzka s ježkem, když mě viděl na štaflích?‘

Rozchechtal se a vzápětí nato se ozval trochu vzdálenější hlas jeho babičky: ‚Damiane, neposlouchej ho, všechno jde jako po drátkách. Dobře víš, že já bych…‘

Babiččin hlas přerušil ten Viliamův: ‚Dobrý, Dame, užívej dovolenou…‘ Telefon utichl.

Damian chvíli seděl narovnaný jak pravítko a tvář kamennou jako socha. Jen očima zabloudil na blonďáčka, který pravděpodobně netušil, jestli se má smát, nebo být vyděšený. V ten moment už to Damian nevydržel a začal se smát na celé kolo. Vytěsnil informaci o vytopené kanceláři i o tom, že její stěny už nejsou bílé. Představil si svého upjatého a stokrát víc sucharského ekonomického manažera, jak civí na rozchechtaného Vila balancujícího nahoře na žebříku. Byla to tak vtipná představa, že se nemohl přestat smát, z očí mu tryskaly slzy. Když se uklidnil a rozevřel znovu telefon, uviděl svou, ale také Edovu vymalovanou kancelář a znovu se rozesmál. Na jeho nebylo nic úsměvného, pokud mohl v tomto svém rozpoložení mínit, tak soudcovské kladívko opřené o silný svazek knih a nad ním Brush scriptem napsáno jméno a logo firmy vypadaly dokonale. Ovšem Edova kancelář? Vedle dveří byl přímo na stěnu namalovaný rám obrazu a v něm velmi důležitě se tvářící Damian, nebo Viliam, to už záleželo na tom, koho tam zrovna bude chtít Eda vidět. Pod fotkou se skvěla zpráva – Jako ve školách mají prezidenty, i náš Eda si zaslouží mít jednoho ředitele zeměkoule na obraze v kanclíku.

Damianovi to přišlo vtipné, nemohl si pomoct… Jeho bratr byl magor!

Eda vykulil oči, pohled už zase upřený na svého nadřízeného. Skoro se zapomněl sám smát, když jej pozoroval. Skutečně ho ta tráva takhle uvolňovala? Nezáleželo na tom. Smál se, po tvářích mu tekly slzy, nepatrně zakláněl hlavu a…

On měl křivé zuby! Tedy, ne všechny, jen jeden. Ale i tak. Měl! Eda si doteď nevšiml!

Byl dokonalý.

Než se nadál, sám se zubil od ucha k uchu – spíš než kancelář, která se tedy Viliamovi moc povedla, na tom ale mělo zásluhu to nové zjištění, další informace, kterou si o něm zapíše kamsi hluboko do podvědomí a už nikdy ji neztratí. Nesmí ji ztratit, musí ji chránit. Jeho nadřízený… měl pocit, že čím více podobných věcí o něm věděl, tím lepší byl. Když jej poznal, věděl, že je chytrý a krásný. Jenže pak ho poznával víc, objevoval vrásky, jizvy, chybičky. S každou další byl v jeho očích hezčí, chytřejší, byl daleko lidštější, a přesto kdyby mu někdo řekl, že byl nějaká nadpřirozená bytost, která s nimi na zemi pobyla jen na pár krátkých let a brzy zase zmizí, nedivil by se. Možná proto tolik stálo za to ho chránit. A využít každou minutu, kterou s ním mohl být.

Na jinou stranu, nebylo to tak se všemi? Všichni tu byli tak krátce. I on sám. Pár mizerných desítek let. Srdce se mu na chvíli zastavilo, když si uvědomil, že tyto dny mohl trávit na právnické fakultě studiem něčeho, v čem pak za žádnou cenu nechtěl pokračovat. Přišel by o všechny tyhle momenty. Nikdy by Damiana nepoznal.

Měl najednou příšernou chuť jej obejmout. Neudělal to. Jen se na něj usmíval.

„Chtěl bych umět malovat. Už jsem nad tím přemýšlel kdysi, hrozně bych chtěl umět malovat, protože bych vás pak mohl namalovat, stejně jako to udělal Viliam. Nebo o vás napsat nějakou báseň, nebo povídku. Umím jenom fotit, trochu. Necháte mě vás fotit? Prosím prosím,“ žádal, u čehož mu prsty zvolna několikrát přejel po nadloktí. Damian se ošil.

„Vy jste lechtivý i tady?“ zeptal se překvapeně, a na zkoušku jej tam zkusil pošimrat. Roztáhl rty do širokého úsměvu.

„Jste! To byste mohl být… dejte mi ruku.“ Levačkou chytil tu jeho, pravačkou mu začal úřadovat v dlani. Muž mu ji po chvíli vytrhl. Edovi nadšeně jiskřilo v očích.

„Tak co, povolíte? Nemusíte, taky vás můžu dál zkoumat,“ snažil se vyhrožovat, což mu moc nešlo, jelikož na něm bylo naprosto jasně vidět, že svá slova nemyslí vážně.

„A pak bych ty informace prodal lidem ve firmě, a už nikdy byste nezískal svou reputaci přísného a chladného šéfa. Musel bych je pak taky vydírat, a dost možná bych jim všem nosil kávu až do konce svých dnů, abych vás zachránil.“ Nějak se mu to vymklo. Neznělo to moc jako hrozba směřující k Damianovi.

„A vy byste pak strašně trpěl, nikdy byste si nepřestal vyčítat, co se to se mnou stalo. Už bych za váma vůbec nemohl chodit, a vy byste se nikdy nedozvěděl, že máte nedotaženou kravatu a že si máte uklidit. A teď pozor, teď přijde to děsivé. Musel bych tím zaúkolovat Viliama. A prodal bych ty informace i jemu. Celý váš život by byl příšerná noční můra."

„O můj bože!“ stihl ze sebe ještě vydolovat Damian, než se dal opět do hurónského smíchu. „Měl byste začít psát knihy – nejlépe psychologické horory, tohle je námět na velmi dobrou utopii, určitě by se parádně prodávala. Mám podezření, že jste si vzal jednu z těch sušenek podle toho, co z vás leze.“

Ten kluk byl stejný magor jako jeho bratr. Už se nedivil, že si spolu tak rozumí. Měl dokonce i smysl pro humor. Jak je možné, že to nikdy nezpozoroval?

„Tak jo, jdeme se fotit, abych měl vzpomínky na lepší časy, než mě zahltí ta vaše noční můra,“ uculoval se stále Damian. Hned nato vzal z Edových rukou mobil, stáhl si ho na klín, natáhl ruku, aby je oba zabral, a zazubil se do něj. Udělal několik takových fotek a pak hned, nepouštěje Eduarda ze svého objetí, si je začal prohlížet. Opět se rozesmál. Tentokrát ho zaujal vydivočený výraz na blondýnkově tváři. Pravděpodobně vůbec nečekal, že by Damian mohl být tak přítulný, a na prvních pěti fotkách zpracovával šok.

„A teď si uděláme nějaké vážné,“ řekl, snaže se o svou běžnou seriózní tvář. Koutky mu ale stále cukaly, protože vidět Edu takto vykolejeného se mu už dlouho nepovedlo. Vtom ho napadlo, že mu možná taková intimnost může vadit. Jistě, Eda byl kontaktní typ, přesto nemohl tušit, jak moc je ještě traumatizovaný po tom nešťastném narozeninovém večeru. A Damian nebyl zrovna úplně střízlivý. Co na tom, že v tom nefiguroval alkohol. Otočil si ho tedy k sobě, držel jej rukama za paže a už beze smíchu, který se mu neodrážel ani v očích, ač tam ještě před malou chvílí byl, se ho zeptal: „Vadí vám to? Dovolil jsem si moc?“

Eda překvapeně zamrkal. Netušil, na co jeho nadřízený naráží.

„Ne, to ne. Jenom jste úplně jiný, takový… zářivější, a zákeřnější,“ poznamenal tak fascinovaně, že se v tmavých očích opět objevily jiskry.

„Hodně zákeřnější. Vůbec jsem tohle nečekal, teď máme první fotky, na kterých nejste kakabus, a pro změnu tam já vypadám, jako bych potřeboval na záchod. No ale fakt, se podívejte,“ ukázal mu fotografii, kde přiblížil vlastní výraz. Pak přelistoval na ty, které stvořil na pláži – konkrétně na momentku, na které Damianovi zrovna sundal brýle.

„Jé, hele, tak dobrý, vy tak vypadáte taky.“

Ups. Ovšem přísného pohledu, který tak trochu čekal, se nedočkal. Damian se zase rozchechtal.

„Náhodou vypadám jako distingovaný ředitel velké společnosti,“ vyprsil se.

„Který potřebuje na záchod. No tak, ještě jednu nezáchodovou,“ vymínil si Eda. „Bude to dlouhá noční můra, budete potřebovat hodně dobrých vzpomínek… A pak vám vysvětlím, jak se ta hra hraje. Porazím vás, jsem dost dobrý, ale nebylo by to ono, kdybych porazil člověka, co neví, co má dělat,“ zazubil se na něj.

„Noční můry jsou se mnou tak spjaté, že pokud přijde ještě jedna navíc, ani si toho nevšimnu,“ uculil se Damian, naposledy potáhl, načež zbytek jointu típnul do popelníku, který objevil ve skřínce vedle dveří. Uvědomil si, že ji vykouřil celou sám. Uchechtl se, za chvíli bude sjetý jak paprika.

Svému asistentovi však bezmezně věřil. Kdyby ne, nikdy by se v jeho přítomnosti tak nezliskal.

„Ale tedy dobrá, vyfoťte ještě nějaké nezáchodové, a pak, protože neustále blábolíte o nějaké hře, půjdeme na ten billiard. Prohraju, zcela jistě.“

Eda se zazubil, zcela spokojen. Znovu vytáhl telefon. Věděl přesně, kam svého nadřízeného zatáhne, a už teď se těšil.