Kauza Eduard 15.

Středobod většiny Eduardových zmatených myšlenek se tou dobou pořád ještě nacházel ve víru zábavy vánočního večírku jejich firmy. Jeho společnice už nepila, alkohol v jejích žilách ale stále nabíral na síle a dívka ho tahala na parket, k baru i ven, dokud nebyl úplně unavený. Nelitoval ale. Zapomněl, zapomněl na Damiana i na trápení, na to, jak byl sám na sebe naštvaný za všechno, co černovláskovi udělal. Bavil se. Její úsměv ho dělal šťastným.

Bohužel, jak to tak bývá, kde je příkrý výstup do výšin, následuje také příkrý sestup. Pád. A co je horší, také dopad. Mohl si všimnout černovlasé postavy, kterou by nezaměnil snad ani pod vlivem všeho toho, co vypila Monika. Muž odcházel, stejně jako i přišel. Bez něj. A přestože Eda věděl, že to tak dopadne, přestože by pravděpodobně stejně nepřijal možnost sdílet s ním malý prostor auta, jelikož se bál, že by i tím panu Krausovi lezl na nervy, zabolelo to. A bolet to pak nepřestalo po zbytek dlouhého a pro celé osazenstvo snad i veselého večera.

Když dívku doprovázel domů, bylo okolo jedné hodiny v noci. Nechtěl, aby se jí cokoli stalo, čekal tedy, dokud za ní nezapadnou vchodové dveře. Teprve poté se otočil a pomalu se vydal čekat na noční tramvaj, později na noční autobus, a ještě později se pak loudal pomalým krokem směrem k velikému domu, který mu poslední dobou byl tak blízký. A každým metrem, kterým se mu přiblížil, se stával pomalejším.

Uvnitř panovala tma, dům spal. Dokonce i psi spali, ač když se k vile blížil, musel první hlasitým šepotem oba oslovit, aby je tak vlastním hlasem ubezpečil, kdo přichází a že tedy není potřeba budit pána domu a s ním v podstatě všechno živé v okruhu deseti kilometrů. Dali si říct, k jeho štěstí, a on se tak mohl dostat dovnitř, do tmy a klidu, který jako by jej celý pohltil, obalil a trochu uklidňoval.

Cítil, že se nepatrně usmívá. Byl unavený, příšerně unavený, hlavou se mu hnaly zběsilé představy podobné snům ještě dřív, než vůbec položil hlavu na polštář, a když tak udělal, okamžitě usnul. Neměl ani čas si uvědomit, jak blízko měl k tomu se rozplakat zoufalstvím. Protože něco bylo špatně. Něco bylo špatně už dlouhou dobu. A on to cítil. Možná ještě spal ve stejném domě jako Damian, už toho večera byl ale sám.

§§§

Probudil se brzy. To pro něj nebylo obvyklé, zejména protože šel v noci spát opravdu pozdě, tělo mu ale nedopřálo o moc víc než tři hodiny spánku. Byl trhaný, plný zběsilostí, které jej průběžně dostávaly plně do pozoru, a on se tak po těch třech hodinách rozhodl, že dál už spát nezvládne. Chvíli jen ležel a hleděl na strop nad sebou. Začaly prázdniny, chtěl-li tak tomu říkat. Dovolená. Byl víkend, třiadvacátého prosince. Den, kdy se dokončují poslední úpravy týkající se Štědrého večera.

V hlavě se mu vybavil stromek, který v hale nazdobil. Měl by se ho zbavit. Měl by se Damiana zeptat, jestli mu nevadí, jelikož šlo koneckonců o jeho dům. Nebo možná ne. Neměl by za ním chodit.

Bude Damian ochoten sednout si s ním k tomu stromku? Mohl to po něm vůbec chtít?

Sevřelo se mu srdce, když si vzpomněl, jaké plány měl. Chtěl ho přemluvit, aby mu zahrál na cello a smažil řízky, chtěl se bavit nějakými hrami, pokud se Damian nechá uprosit. Chtěl se dívat na pohádky, číst mu nebo ho nechat číst. Byl sobec. Všechno to byla jeho vize krásných Vánoc. Nikdy se nezajímal, co by chtěl Damian…

Posadil se na posteli, protíraje si obličej. Hlavu měl těžkou a unavenou, neschopnou zcela racionálního přemýšlení. Čím více mu v ní ale běhala všechna ta obvinění a nepříjemné pocity, tím více chápal, jakou chybu udělal, když si nehledal bydlení okamžitě. Co víc. Když okamžitě nešel za Juliánem.

Zlobil se na sebe. Ten muž mu přece řekl, že za ním může i nyní, pokud chce. Že může přijít kdykoli. A Eda stejně zůstával. Proč? Proč, proboha? Protože měl svého nadřízeného raději než Juliána, v jistém smyslu. Byl pro něj tolik cenný. Cítil se jako idiot. Pan Kraus, a nejen on, měl pravdu, když si to o něm myslel.

Na co ještě čekal?

Veškeré své pohyby a činy toho rána měl Eda v následující dny jako v mlze a nedokázal si je přesně vybavit. Byly v tu chvíli zcela samozřejmé a jeho hlavou tak nějak nevnímané. Přemýšlel nad Vánoci. Přemýšlel nad tím, jak je Damianovi chtěl udělat hezké. Nejspíš mu je zkazil. Ne řetězem. Tím, že se snažil změnit jeho pohled na svět. Změnit jeho. Měl ho přece rád takového, jaký byl, ne? Kdo mu dal právo myslet si, že skutečný pan Kraus je někdo jiný, než jaký se Damian vědomě rozhodl být?

Tělo měl zesláblé a měl pocit, že jeho kufr, opět plný všech knih, je nějak těžší než obvykle. Taška se zase zdála podstatně menší a některé Edovy svršky se tak do ní nemohly vlézt, mezi nimi jedno sako, které mu v posledních dnech dal Julián, osuška, některé páry ponožek…

Smířil se s tím, že u Damiana pravděpodobně nechá spoustu věcí. Přijde je uklidit, pokud je nestihne vyházet Damian sám. Slíbil si, že mu s tím pomůže. Nebo se pro ně vrátí, aby si je odnesl. Nezáleželo na tom. Teď je vzít nemohl. Zkontroloval tedy pouze, že má všechno podstatné – svou mikinu, deník, kravatu s Krysáky… – a všechno si poctivě odtáhl dolů, do přízemí. Tam vytáhl předem připravený list papíru spolu s propiskou. Měl si vzkaz nadepsat už nahoře, uvědomil si nyní. Nechtěl v těch místnostech být moc dlouho. I k těm se mu podařilo nějak se emočně připoutat. Zase tak zběhlý ale v podobných odchodech nebyl, koneckonců, dělal to podruhé a prvně nic nevysvětloval…

Chtěl jsem, abyste tento rok měl krásné Vánoce, napsal na úvod. Proto ho přiměl udělat si volno, proto měl spoustu plánů… Damian to musel vědět, netušil ale, jak jinak začít. Asi jsem to všechno zkazil. Mrzí mě, že jsem Vás rušil. Netušil jsem, že Vás budu rušit, ačkoli je pravda, že jste mi to často říkal. Ale taky jste řekl, že na Vás nesmím sahat a pak řekl, že Vám to nevadí, a pak se mnou chtěl tancovat a pak mi znovu řekl, že na Vás nesmím sahat. Jsem z Vás zmatený. A pořád mě mrzí, jak jsem Vám tehdy sáhl do rozkroku.

Měl tak trochu dojem, že podobným způsobem by se dopisy na rozloučenou psát neměly. Byl pako i na papíře.

Měl jste pravdu, jsem idiot. Nechtěl jsem Vám ublížit. Děkuji, že jste na mě byl hodný. Nebudu Vám kazit svátky, chtěl bych, abyste v nich byl šťastný. Bydlení mám. Uvidíme se v práci. Přesně v osm deset budete mít na stole kávu, kus perníku politý čokoládou a dva šátečky s nivou. A taky můj kus přípravy na Vaše další stání.

Krásné Vánoce.

Pod text připojil vlastní podpis. Následně papír dvakrát přeložil a úhledně nadepsal křestním jménem svého nadřízeného – zdálo se mu to vhodné, ač nad tím následně chvíli přemýšlel, a dokonce přemýšlel, že by pod to malým písmem napsal – omlouvám se, nechci být neslušný, ale zdálo se mi to na místě – což si díky bohu rozmyslel. Celý list připevnil magnetkou na lednici. Věděl, že tam ho Damian ráno najde.

Ještě jedna věc…

PS – zůstaly tu lívance. Dělal jsem je i pro Vás ten večer, co jsme se pohádali. Od té doby jsem nějak neměl hlad. Dejte si je, jsou Vaše. Pokud jsou ještě jedlé.

Moc se v tom nevyznal. Doufal, že jídlo přežilo.

Nepatrně se pousmál. Jeho nadřízený bude šťastný. Dělalo mu radost, že bude Damian šťastný, ačkoli to byl onen smutkem protkaný druh radosti, který člověka často dožene až k slzám. Popadl tašku i svůj kufr, vynesl všechno ven. Rozloučil se se psy. A pak mu nezbývalo než pomalu se rozejít na zastávku, počkat na autobus a tím pak odjet, ponechávaje celé to místo za sebou.

Stále ještě se usmíval. A usmíval se, i když mu do tváře foukal studený prosincový vítr. Vypadalo to, že bude krásný den.

Bohužel pro něj, žádné štěstí nikdy netrvalo věčnost. Ani to smutné, slzavé. A onen poklidný, smířený stav u Edy brzy nahradil strach.

Měl své důvody, proč nešel k Juliánovi, už když mu to muž prvně nabízel. A tyto důvody se nemohly vypařit, dokonce ani když si uvědomoval, že panu Krausovi byl na obtíž víc, než by kdy mohl být jemu. Na chvíli se dokonce lekl, jako by se teprve tehdy plně probudil a uvědomil si, co vlastně dělal. Stále bylo brzy, možná se pan Kraus ještě plně neprobral, nedostal se k lednici a nečetl jeho vzkaz. Možná by se Eda mohl vrátit. Jistě by se mohl vrátit. Bylo by krásné být zase tam, v jeho přítomnosti.

Nemohl, věděl to. I kdyby podobné výčitky byly desetkrát intenzivnější. Bylo mu úzko, nedovedl by se ale otočit na podpatku a zradit tak všechny ty myšlenky, které jej ráno provázely. Ubližoval Damianovi, teď už věděl čím. Vším. Svou přítomností. V tom by nedovedl pokračovat.

A přesto za Juliánem nešel.

Dlouhé hodiny bloudil Prahou. Procházel jednotlivé uličky a sledoval slunce na své pouti po obloze. Prošel kolem firmy, ač v dostatečné vzdálenosti od ní, aby jej neviděl nikdo z jejích zaměstnanců, kdyby se uvnitř náhodou nacházeli. Měl pocit, že by tím Damianovi mohl dělat ostudu, a o to nestál.

Prošel taky kolem obchodního domu, kde si nechali oba dělat brýle, i kolem malého obchůdku s vánočními ozdobami. Procházel vším, co znal, jen aby si svou cestu prodloužil, jen aby co nejvíc oddálil ten moment, kdy se podívá do očí usměvavého Juliána. Přestože měl muže velmi rád, svíral ho zvláštní dojem, že by v jeho očích zahlédl spokojenost už z toho, že má Edu pod svou střechou. A ač to byla krásná emoce, extra když byla vztažená na něj, v tu chvíli nepotřeboval někoho spokojeného s jeho situací. Byl z ní zoufalý.

Myšlenky mu utíkaly od vzpomínky ke vzpomínce, stejně jako on přecházel od místa k místu. A snad kdyby se před něj postavil sám Damian Kraus, nepoznal by ho. Skoro se tak stalo. Vrazil do menší černovlasé postavy. Na jazyku měl omluvu, stihla mu tam ale zmrznout dřív, než ji vyslovil. Celý se napjal. A pak se naopak uvolnil, když muže poznal a s tím se i sesypal jako domeček z karet. Vyčerpání se na něm podepsalo, a jeho bezvědomé tělo se zhroutilo do náruče zkoprnělého Viliama.

„Do prdele,“ probralo ho o několik sekund později, spolu s třasem celého těla. Muž jím třásl, volal na něj a prokládal to nadávkami.

Viliam nebyl hloupý. Nemusel se ptát, jestli to, co vidí, je tak, jak si myslí. Dovedl si dát jedna a jedna dohromady, na to nemusel chodit na výběrovou školu pro nadané. Bohatě stačila jejich přiblblá základka.

„Já jsem tak příšerný vůl…“

Jednu Edovu ruku si přehodil přes ramena, jelikož ač byl mladík při smyslech, dařilo se mu opětovně mu v náručí usínat. Převzal od něj kufr i s taškou, která na něj byla navázaná, a obojí odtáhl ke svému bytu, který se naštěstí nacházel nedaleko místa, kde na Edu narazil. Po celou cestu si neodpouštěl častovat nadávkami v podstatě všechno od baráku samotného – výtahy byly pomalé, sousedi protivní, dveře moc těžké – přes váhu mladíka i zavazadla, po Damiana a v prvé řadě i sebe. Byl debil, naprosto nehorázný! Nikdy by to Damianovi nepřiznal, v tu chvíli ale moc dobře věděl, jak se situace měla a kdo za ni nesl zodpovědnost.

Jistěže si nemyslel, že jeden hloupý papírový řetěz zajistil Edovi vyhazov z Krausovské vily a přízně velkého šéfa. Damiana nesnášel a nemyslel si o něm nic úžasného, tohle by mu ale nepřipsal, jelikož by to bylo moc stupidní i na něj. Jistě to ale přidalo svou trošku do mlýna, možná spustilo hádky a možná jen dovršilo už plný pohár, ač Viliam nevěděl, čím mohl ten nevinný skřítek jeho bratrovi tak zvedat tlak. Mluvil o jejich společných Vánocích i o tom, jak má Damiana rád, jistě to myslel vážně.

Damian byl příšerný kretén. Ale Viliam v tu chvíli taky.

Položil opět bezvládného Edu do postele. Už věděl, že pouze spí, patrně padl vyčerpáním, když viděl známou tvář. Nezáleželo na tom, jestli jej podvědomě považoval za Viliama nebo Damiana, považoval ho za bezpečí a usnul. Nejspíš byl poslední noc víc vzhůru než spící. Pod očima měl příšerné kruhy.

Jeho kufr i s taškou zaparkoval Viliam mezi úzkou skříní a jedním ze dvou křesel. Pokoj se silně podobal obytnému vozu, každý metr čtvereční byl zaplněný věcmi a uličky na procházení mezi tím vším sloužily se štěstím štíhlému člověku, byl-li natočený bokem. Netušil, jak by v tom měli vyžít dva. A přesto už v tu chvíli podvědomě věděl, že pokud se nestane zázrak v podobě Damiana, který dostane rozum – na to by to chtělo minimálně čtyřicet víl plnících přání a pád všech hvězd v pozorovatelných galaxiích, to jen co byla pravda – nakonec to tak dopadne. Ten kluk do té doby žil s Damianem, jelikož neměl na výběr. A teď o tuhle možnost přišel. Viliam věděl, jakou vinu za to nesl. Od kdy byl dobrák? Netušil. Ostatně, cítil se spíš jako parchant. Od kdy měl tedy výčitky svědomí? Vždy měl pocit, že na podobné sračky je příliš chudý. Jenže Eda s ním strávil dva dny, a i přes Viliamovy nepříjemné poznámky k němu nebyl nic než laskavý.

Ze spánku, se štěstím alespoň trochu posilujícího, se blonďáček probral až okolo jedné hodiny odpoledne. A zabralo to slušných deset minut zmateného mrkání, než byl schopen posadit se, přemístit na jedno z křesel – musel u toho přelézt malý stolek, který blokoval přístup k posteli a na kterém ležely palety barev a oblečení – a vypil hrníček čaje, který mu Viliam nachystal. Následně dostal chleba namazaný medem. Poznal ve sklenici tu, kterou předtím sám přinesl. Polovina už jí chyběla. Zdálo se, že se pro Viliama na poslední dny stala hlavním bodem jídelníčku.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zkusil černovlásek, když se sám probojoval ke křeslu naproti blonďákovi a svalil se do něj. Už v tu chvíli se cítil vyčerpaný, a to byla teprve hodina a půl po poledni. Pravda, celé dopoledne strávil v ateliéru.

Eda se na křesle schoulil, nohy vytažené k bradě. Nebyl si moc jist, nakolik o všem může a nemůže mluvit, pamatoval si, že Damian nechtěl, aby ho s Vilem probírali. Jenže jej všechno tížilo. Potřeboval vrbu, jen jednou…

„Nemůžu,“ vydechl zoufale.

„Damian ti to zakázal?“ Nebylo to vyloženě ironické. V tmavých očích se objevil oheň, jako by se muž chystal vraždit. „Trefil jsem se, vidím. To je tak neskutečný debil…“

„Vili,“ vydechl Eda měkce, vyčerpaně. Působil najednou o mnoho starší. „Já ho mám rád.“

Znovu málem zaklel, tentokrát na svou vlastní adresu. Všiml si, že Edovi tak akorát přitěžuje. Bičovaly ho výčitky svědomí, které stále ještě nedovedl zastavit, přestože teď už mu bylo více méně jasné, že u něj kluk zůstane.

„Promiň,“ vyslovil nakonec krapet neochotně. Eda se pousmál. Moc dobře věděl, že to nesměřovalo na Damiana, Viliam si to stále myslel a myslet si to v nejbližší době nepřestane. Ale i tak to bylo hezké.

„Rušil jsem ho,“ vysvětlil nakonec.

„Já… bylo toho hodně, co se stalo. Moje…“ na chvíli zaváhal. Nevěděl, zda se před tím mužem smí nebo nesmí tolik odhalit, stále Damianovi věřil o něco víc a Damian ho před ním varoval. Jenže Edův cit, ať už byl jakkoli porouchaný, říkal, že za ty dva dny poznal Viliamův přístup k němu, že to může zkusit. Že jeho tajemství u něj budou v pořádku. Mohl tomu důvěřovat? Proboha, nemohl, jistěže nemohl. Damian sám byl důkazem, že jeho cit byl k ničemu. Ale bylo to tak lákavé a on se tak zoufale potřeboval někomu svěřit. V tu chvíli víc, než předtím nechtěl jen deník, nehledě na to, že na něj ten den zcela zapomněl. Potřeboval svoje soukromí a své knihy, nebo někoho, a poblíž byl Viliam…

„Moje matka ze mě chtěla právníka.“

Věděl, že mu bude rozumět. Přestože mu toho Damian o Viliamovi moc neřekl, věděl, že on byl k právům tlačen úplně stejně a poznal to na jeho obličeji hned, jak ta slova vyslovil. Popsal mu pak stručně, co sdělil i Damianovi – jak od své matky odešel. Jak přespával ve firmě.

„Tvůj bratr si mě vzal k sobě, přestože jsem ho rušil od samého začátku. Nedělám ve firmě nic z toho, co by po asistentovi potřeboval, a stejně mi zaplatil nové brýle, vlastně mě obecně vzal k očnímu, koupil mi nějaké oblečení, jídlo. Postaral se o to, že jsem neumrzl.“

„Ale teď tě vyhodil.“

„Nevyhodil. Já odešel…“ Sklopil hlavu. Všechno ho mrzelo. „Rušil jsem ho při práci i tak nějak obecně. Nevyhodil by mě, asi by mě tam ještě nějakou dobu nechal, jen… Vili, já už nechci být sám. Mně je jedno, kde budu, v jakých podmínkách, jen nechci být zase někde, kde si budu připadat cizí. Vím, že jsem v podstatě nikdy sám nebyl, vždy se mnou byla alespoň matka, případně matka a otec. Jenže to neznamenalo, že jsem uvnitř sám nebyl…“

Viliam to chápal. Míval to s jejich dědou stejně. Ty poslední roky, kdy byl Damian na vysoké a babička se čím dál více věnovala firmě, a tedy i Damianovi, jelikož děda pomalu umíral… Viliam v nich byl skoro stále sám. A poslední roky byl sám úplně. Bylo poměrně složité najít si přítelkyni, když žil na prostoru velikostí vhodném tak pro zlatou rybičku a takřka veškerý čas strávil snahou vydělat si na máslo, což bylo ironické, protože skutečné máslo nekupoval už roky a těch vydělaných peněz taky nebylo nijak štědře.

Povzdychl si. Pak se pousmál.

„Co bys řekl na to, kdybychom ti tu zařídili nějaký koutek… a udělali si tu z toho takový chlapský doupě?“

Jestli měl zpočátku tendenci toho návrhu litovat, vypařila se přesně v momentě, kdy se opět dostal do pevného objetí toho blonďatého stvoření. Teď už se Viliam nedivil, teď už začínal chápat. Vzhledem k Edovu příběhu, vzhledem k tomu, že snad neměl příliš mnoho blízkých duší. Tušil, že je jedním z těch, kterým dotek od někoho blízkého zvedne náladu lépe než tisíc slov. Na chvíli ho na sebe natiskl.

Měkl mu mozek, definitivně. Ale být hodný bylo překvapivě příjemné.

Třiadvacátý prosinec strávila dvojice v poklusu. Viliam se vydal sehnat něco, na čem bude Eda spát – chvíli váhal, jestli mladíka nechat samotného ve svém bytě, ale pak nad tím pomyslně mávl rukou a rozhodl se mu věřit. Eda byl zatím pověřen přeskládáním bytu, aby v něm mohli koexistovat a nepřerazili se u toho. Pustil se tedy do jeho úklidu, pokusil se pochopit, jaký má Viliam v bytě systém – zjistil, že žádný – a vzápětí skládal jeho věci a rovnal je, aby zabraly co nejméně místa. Naplno využil úzkou skříň a nacpal do ní, co nejvíc oblečení mohl. Stále mu pod rukama nevzniklo žádné světoborné místo, minimálně se ale šlo dostat od postele ke křeslům, což byl pokrok. Jak se pak Viliam vyjádřil, byt byl nejčistší, jaký ho od svého nastěhování viděl.

„Protože jsi příšerný bordelář,“ vysvětlil mu Eda. A prohodil to tak vážně a zároveň nevinně, jako by mu vysvětloval něco, co Viliam sám nemohl vědět, že se černovlásek začal smát.

§§§

K večeru pak v ateliéru rozložili Edovu nafukovací matraci. Tam totiž zůstávalo asi nejvíc prostoru, jelikož se umělec potřeboval pohybovat mezi svými obrazy. Viliam mu věnoval jeden polštář a deku, která už nepochybně zažila lepší časy, Eda si ale nemohl stěžovat. Posadili se pak spolu na onu matraci. Eda nebyl unavený, ostatně na své poměry ještě nedávno spal, a Viliam byl možná zvědavý a možná i na něj bylo brzy. Nějakou dobu si ještě povídali. Černovlásek už se o svém bratrovi nezmiňoval, ač mu Damian stále ležel v žaludku. Tak nějak viděl, že se Edovi z ramen zvedá cosi těžkého, když o tom všem není řeč, a tak se nevyptával. Mluvili o obrazech, o malování, o knihách a později i o právech a tak nějak o životě. O Štědrém dni.

„Chtěl bych tě vidět malovat,“ nadhodil blonďák někdy okolo půl jedenácté, dívaje se do uvolněného obličeje muže před sebou. Ten ležel na matraci, jednu ruku pod hlavou, zatímco Eda seděl vedle v tureckém sedu. Působili, jako by se znali už dlouhé roky.

„Jako teď?“

„Je mi jedno kdy. Jen bych tě chtěl vidět.“

„Není na tom nic moc zajímavýho, Eddie.“ Tak mu začal říkat někdy vprostřed večera. Edo se mu zdálo jako na psa, jak se vyjádřil, Eduarde zase jako by byl Damian. „Čtyři hodiny stojim před plátnem a hejbu zápěstím. V průběhu několikrát tak na deset sekund odstoupim, podívám se na to, zase se vrátim a zase hejbu zápěstím. Zábava je dělat to, ne koukat na to. Věř mi, taky by tě dvakrát nechytalo sledovat, jak někdo čte.“

„Stejně bych tě chtěl vidět,“ stál si za svým Eda, „třeba u něčeho kratšího. Takové to rychlokreslení, kde pak lidi vypadají úplně jinak než původně. Teda, ne úplně jinak, spíš jako jejich nejhorší noční můra nakreslená do seriálu.“

„Myslíš karikatury?“ To slovo provázel pobavený úsměv. Viliam s tím zjevně měl co dočinění, Edův popis ho pobavil.

„Jo.“

„No, nezkoušel jsem. Umím rychlý skicy, můžu ti zvýraznit brýle, jestli chceš, ale spíš bych zůstal u tvýho obličeje.“

„Chceš kreslit mě?“ podivil se blonďáček zaskočeně.

Viliam povytáhl obočí. „Chceš říct, že by tě bavilo sledovat, jak skicuju nohu stolu?“

„Proč zrovna nohu stolu?“

Viliam překvapeně zamrkal, jako už mnohokrát za ten večer. Chvílemi se mu zdálo, že ten kluk vůbec nechápe některé základní prvky mezilidské komunikace. Například ironii. Pak si ale vzpomněl, co už o něm slyšel. Možná vážně nechápal.

„Myšleno tak, že cokoli jinýho bych kreslil, bys pozorovat nechtěl.“

Obličej před ním se rozzářil. To bylo podstatně lepší.

A tak ho Viliam nakreslil – spěšně, ne nijak detailně. Jen tak, aby Eda viděl, jak kreslí. A Eda byl nadšen.

Jak blonďáček později, v průběhu večera, zjistil, ozdoby, které předtím Viliam koupil, nebyly pro něj. Poslala jej jeho babička, aby jí nějaké nakoupil, jelikož neměla sama čas – dala mu na to peníze – a černovlásek sám neměl doma ani stromek. Nebyl připraven slavit zde Vánoce. Jako každý rok měl být na farmě. Bude babičce muset zavolat a zrušit to. Nepřicházelo v úvahu tahat Edu mimo i tu komfortní zónu, kterou se mu tu povedlo sám sobě vytvořit.

Eda sám na Vánoce, pravda, také zprvu neměl dvakrát pomyšlení. A stejně, když se dalšího dne probudil, na skromném prostoru stolku mezi křesly našel stát malinký snad plastový stromek ozdobený ozdobami, které kdysi vyráběl sám Viliam. Nemohl se neusmát. Cítil se dojatý. Byl dojatý.

Všiml si úsměvu, který mu muž věnoval, když mu podával snídani. Podělil se s ním o všechno. O dům, o jídlo, o svůj volný čas. O Vánoce. Eda věděl, že toho neměl mnoho – spíš naopak – a stejně. Byl dalším andělem, kterého mu osud postavil do cesty. Nelitoval, že se mu předešlého dne svěřil. Věděl, že ho Viliam nepotopí.

Dopoledne strávil černovlásek v ateliéru, zatímco Eda pokračoval v úklidu malého bytečku a následně se pokusil spěšně uvařit. Prohlédl Viliamovi lednici a zamyslel se, zda mají peníze na něco speciálního, štědrovečerního. Jak tedy zjistil, peníze nebyly nejzávažnější problém. On i Viliam byli naprosto mizerní kuchaři.

Koupit si něco v restauraci nepřipadalo v úvahu. Vlastně, obecně slovo koupit bylo poměrně problematické, Edovi nezbývalo mnoho času do výplaty, a to znamenalo, že peněz bylo skutečně skromně. Jak to vypadalo, Viliam neprodal obraz už dlouhé dny. A přesto, byly Vánoce. Eda cítil, že by je tomu muži měl udělat speciální.

Pak jej něco napadlo.

„Nechtěl bys ven?“ nadhodil, když bylo okolo půl třetí. Tušil, že na náměstích v centru Prahy bude tou dobou lidí, že by je jeden nespočítal.

„Ven?“

„Malovat. Skicovat,“ vysvětlil, v očích pomalu se rodící jiskřičky. „Říkal jsi včera, že už jsi dlouho neměl klasickou večeři. Pojďme na ni vydělat! Teď hned. Ven.“

Jeho slova následovalo překvapené zamrkání.

„Chceš po mně, abych si vzal stojan a šel mezi asi padesát tisíc podobných lidí? Odmítám žebrat,“ pronesl ostře, skoro jako by se na Edu chtěl rozkřičet.

„Není to žebrání. Prodávají lidem svoje umění.“

Jeho slova nepadala na úrodnou půdu. Viliamovi se ten nápad nelíbil. Pak si ale uvědomil, jak na něj Eda hledí. Ten kluk se mu nevysmíval. Viliam se ještě měl hodně co učit, co se nového spolubydlícího týkalo…

„Hele Eddie, chápu, co myslíš. Vypadá to hezky, člověk si sedne ven, maluje, získává peníze. Ale poslyš, mně není dvacet, abych se o nic nemusel starat a mohl ze sebe dělat idiota, ani šedesát, abych byl natolik zoufalý, že by mi to bylo jedno. Jsem umělec a chci být umělec, ve smyslu… No, vždycky jsem chtěl, aby mě lidi brali vážně. Od mala jsem chtěl, aby mě prarodiče, rodiče, obecně svět bral vážně. Nemůžu si sednout na ulici, už kvůli svému sebevědomí.“

„To nechápu,“ postěžoval si Eda. „Teď přece slavný nejsi.“

„Ne,“ vydechl černovlásek s nádechem ironie. Nemyslí to tak, nemyslí, opakoval si. Tím se uklidnil.

„A někde se začít musí.“

„Je mi víc jak třicet. Nemyslíš, že mám na úplnej začátek něčeho, jako je dráha umělce, docela pozdě? Počítá se, že už budu někde daleko za touhle fází.“

„Nikdy není pozdě začít s něčím skvělým. No tak, přece to může být zábava! Jsi úžasný, a čím více lidem to ukážeš, tím lépe!“

Viliam věděl, že ukázat své umění zrovna tímhle způsobem už jej nevytrhne. Věděl. Ale stejně nakonec svolil. Eda byl až moc nadšený, a on chtěl vypadnout ze stereotypu svého bytu. A navíc, přemýšlel, když se oblékal a balil si své náčiní, možná by ho někdo mohl vidět a poznat v něm věrnou kopii Damiana. Krausovic krev žebrá v pražských ulicích? To nebyl úplně zlý titulek. Damian bude příšerně naštvaný.

Pousmál se. Za to to mohlo stát.

A tak vyrazili. Rozložili jeho vybavení na Staroměstském náměstí, kus od sochy Jana Husa, kde našli kousek místa mezi desítkami stánků. Náměstí bylo plné lidí, všude voněl punč a trdelníky. Viliama napadlo, že tohle zavání průšvihem, protože nemají povolení, ale pro jednou? Kdo by přímo o vánočních svátcích běhal mezi stánky a mámil povolení. Pomalu se stmívalo, vybrali tedy místo pod lampou, aby Viliam na svou práci viděl i po setmění, rozložili jeho vybavení. A čekali. A povídali si. Kolem nich procházelo spousta lidí, občas se zastavili, ale vzápětí zase spěchali dál.

Nic se nedělo, zpočátku. Tedy, dokud Eda nezaslechl jakési cizinky, mluvící o náměstí i jejich stánku. Mluvily francouzsky.

Usmál se. A odpověděl jim.

Nedovedl by zpětně říct, jak se to stalo, najednou ale obě seděly před Viliamem a nechávaly se kreslit, zatímco on si s nimi dále povídal. Byly nadšené, že jim někdo rozumí.

„Ty umíš francouzsky?“ vydechl jeho společník, když obě odešly. Eda se jen skromně usmál. „A anglicky, předpokládám.“ Další úsměv. „Neumíš náhodou ještě něco?“

A tak mu Eda všechny ty jazyky vyjmenoval. A Viliam hodnou chvíli nemohl jinak než zůstat sedět, ústa hloupě otevřená. Pak se celý rozzářil.

„Co bys řekl na to zkusit mi dělat dohazovačku cizinců? Zkusit sehnat co nejvíc takových lidí?“

„Když já to s lidmi moc neumím,“ vysvětlil blonďák nejistě.

„Eddie, jen buď svůj. Ti lidi už tě nikdy neuvidí. Nemusíš se bát, že ti nebudou rozumět. Nebudou mít čas tě odsoudit. Jen do nich, uraž je dle libosti,“ ponoukl jej.

A tak pracovali. A než se nadáli, jejich stánek měl úspěch, jaký podobní umělci dlouho nezažili. Cizinci oceňovali schopnost naučit se jejich jazyk, zejména ti, jejichž řeč se v zahraničních školách běžně neučila, a už jen proto se k Viliamovi posadili a nechali v rychlosti zvěčnit. Povídali a pracovali. A než se nadáli, byla noc. Zcela vyčerpaní se svalili na jednu z blízkých lavic. Byli šťastní, nezávisle na sobě. Zubili se na sebe.

„Kolik máme?“

„Něco kolem dvou táců. Makali jsme taky jako šrouby.“

„Ale byla to zábava.“

„To jo,“ přisvědčil Viliam. „Teď bychom mohli na pořádnou štědrovečerní večeři. Ačkoli, zasloužili bychom si pak i pěknou snídani, a třeba i oběd, jestli to teď všechno dáme za restauraci… Je to na tobě. Co bys řekl na štědrovečerní Mekáč?“

To neznělo zle. Eda byl spokojen. Koneckonců, jakékoli jídlo, které by si za ty peníze koupili, by pro něj v tu chvíli bylo naprosto vhodné do atmosféry Vánoc jako takových.

Neměli pro sebe dárky, ostatně, jejich stromeček taky nepůsobil dvakrát profesionálně. Jíst u něj jídlo, na které si společnými silami vydělali, za to ale stálo. I tak se však Eda nemohl ubránit vzpomínkám na Damiana, které jej přepadly, sotva se na chvíli bytem rozhostilo ticho. Nemohl si pomoct, litoval, že nemohl být s ním a s dětmi, se kterými chtěl být původně přes celý Štědrý den. Pro snahu rozveselit na Vánoce Viliama se k nim nedostal jindy než na pár hodin dopoledne. Mrzelo jej to, mrzelo jej všechno, co se stalo.

„Nemysli na něj. Je to vůl,“ nadhodil Viliam. Eda cítil, že ač si to nepochybně myslel, tentokrát to pronesl smířlivě. Chtěl mu tím pomoct. Pousmál se na něj. Byl mu vděčný.

Následující dny pak strávil Eda jako spolubydlící Viliama Krause, a přestože se ze začátku černovlásek vážně bál, že to s ním nevydrží a v určitou chvíli svého rozhodnutí litovat začne – třeba až se mu přestane roztékat mozek pod tíhou výčitek – nestalo se tak. Ba naopak, výčitky zvolna odpluly a on si uvědomil, že se z nich vlastně stal vcelku sehraný tým za dobu tak krátkou, až to bylo zarážející. Jejich věci se na malém prostoru začaly míchat a v bytě tak v jednom kuse panoval neskutečný bordel. Ten Eda bezmyšlenkovitě rovnal, kdykoli měl volnou chvíli, a Viliam se mu smál, jelikož věděl, že nemá šanci. Oba se v něm ale orientovali. Dovedli si navzájem podat, co ten druhý potřeboval, pomoct, jak bylo vhodné. Chystání Edova spacího koutku a jeho ranní bourání už také nebylo tak zdlouhavé jako zpočátku, ač druhé jmenované dělali velmi brzy zrána, jelikož Viliam chtě nechtě musel pracovat a vstával ve stejně nekřesťanskou hodinu jako jeho bratr.

Eda nepracoval. Měl dovolenou, kterou původně chtěl strávit s dětmi, a to ostatně udělal. Kdykoli měl za ten týden chvíli času, v domově se stavil a něco jim přečetl, hrál si s nimi a povídal si. Jen o Damianovi mluvit nechtěl, i přes Eliščino naléhání. Vysvětlil jí, že to bylo poměrně citlivé téma. A bylo. Svíralo se mu ze všech událostí ve vile hrdlo, srdce i všechny vnitřnosti. Damian mu chyběl. A nemohla to zastavit ani jeho přesná kopie, co se vzhledu týkalo, přestože se Viliam snažil, jak mohl, zvedat mu náladu. Možná spíš naopak. Viděl ho v něm, kdykoli se na Viliama podíval, chyběl mu Damian a jeho povaha. Postrádal ten klid, který z muže sálal. Viliam byl vichřice, byla s ním zábava, ale Damian byl pevný bod uprostřed ničeho. Měl ho rád pro jeho klid. Měl ho rád pro to, jak se popasoval se svým údělem, jak byl zodpovědný a dobrosrdečný. Měl ho rád pro to, jak moc ze sebe dával světu kolem. Měl ho rád. Chtěl by si s ním sednout ke krbu a popovídat si.

Přemýšlel nad ním, myslel na ty dny skoro každou noc. Nenechávaly ho spát. Neplakal. Nechtěl plakat, protože věděl, že by tím vzbudil Viliama, a nechtěl mu ukazovat, jak moc ho to všechno bralo. Netušil, že černovlásek beztak všechno ví.

Doufal, že měl Damian krásné Vánoce. Ta myšlenka ho držela nad vodou. Chtěl, aby byl šťastný. Chtěl, aby byl šťastnější než doposud. Přál by si, aby se smál. Ani slyšet ho u toho nemusel. Třeba se vážně smál, někde tam, s někým jiným…

A tak uběhly svátky. Minula jeho dovolená, minul Silvestr, na který s Viliamem stáli na střeše domu a pozorovali ohňostroje nad Prahou, zatímco Eda střídavě vzpomínal, jak s Damianem chtěli s dětmi na Petřín pozorovat tu úžasnou podívanou, a střídavě se usmíval, jelikož se jej Viliam snažil udržet šťastného. Byl mu vděčný, moc vděčný, za všechno, co dělal. Ale nemohl si pomoct, dokonce ani v tak krásnou noc.

Minul Nový rok, na který jej Viliam výjimečně nechal vyspávat a Eda jeho pak výjimečně nechal rozbordelit celý byt. A pak přišel druhý leden, a s ním i čas vrátit se do práce.

Eda zaspal. Tím celý den začal.

„Pan Kraus bude zuřit! Proč nezvonil budík, měl zvonit budík,“ plašil, zatímco pobíhal po bytě – moc pobíhání to tedy nebylo, pokud se za pobíhání nedalo považovat přelézání té jejich překážkové dráhy – a snažil se zkulturnit se. Teprve tehdy si uvědomil, že netuší, kde nechal svůj telefon. Ten mu měl zvonit. Možná zůstal někde u Damiana…

Bylo to jedno. Potřeboval do práce.

U snídaně na něm Viliam upravoval límec košile a česal mu vlasy, aby tak jeho přípravy urychlil. Dle jeho skromného názoru, kdyby Eda prvních dvacet minut nehleděl na jeho obličej, jako by byl prvním člověkem s obličejem, jakého kdy viděl, stíhal by úplně v pohodě, to ale nešlo říct, stejně by to situaci nezlepšilo.

Nemohl si pomoct. Musel se nakonec zeptat, ač věděl, že jej tím jen zdrží.

„Vážně tam chceš? Promiň, ale Damian je… Damian,“ ovládl se, ačkoli to řekl jako nejhorší možnou urážku. Eda se jen pousmál.

„Chybí mi, Vili. Chci ho vidět klidně jen tak, jako člověka. Nikdy mi neudělal nic zlého, pamatuješ? Zařídil mi bydlení, nabízel peníze. Na mě je hodný, ať jste si vy dva udělali cokoli.“

„No jo,“ protáhl černovlásek neochotně, „tak se drž, ty krysáku. Uvidíme se.“

Bylo osm dvacet – ups – když zadýchaný snahou zmenšit své zpoždění na minimum spěšně klepal na Damianovy dveře a následně do nich vpadl jako velká voda. Jak už byl ostatně majitel té kanceláře zvyklý.

Damian si neslyšně oddechl. Nechtěl si to připouštět, ale měl strach. Napřímil se a ostrým pohledem sjel Eduardovu postavu. Propadlé líce a kruhy pod očima nenaznačovaly, že by zrovna prožil šťastné svátky, a Damian věděl, že to je jen jeho chyba.

„Dobrý den,“ řekl chladně, „jdete pozdě.“

Eda už se nadechoval, že se obhájí, ale Damian jen zvedl ruku, aby jej zastavil. „Děkuji za snídani, a teď prosím běžte, potřebuji ty podklady. Poslal jsem vám na mail i jeden dokument na překlad. A… počítám s tím, že mě doprovodíte na oběd, rád bych s vámi mluvil.“

Mladík jen přikývl a zmizel ve dveřích.

Damianovi se neskutečně ulevilo. Ta chvíle, kterou byl nucen na svého asistenta čekat, ho obrala nejmíň o deset let života. Po pár minutách byl přesvědčený, že Eda nejen opustil jeho dům, ale pro jistotu všechno, co by se pojilo se životem Damiana Krause, tedy i svou práci. Přestože mu slíbil v dopise, že dorazí… u něj se mohl dočkat čehokoli. A doufat v to, že si práci bude chtít udržet, aby měl co jíst… Damian měl dojem, že takto Eduard neuvažuje. Pokud by uznal za vhodné, že by se už neměl se svým šéfem vidět, udělal by to. Možná ho ale jen málo znal a možná to sám hrotil víc, než celá situace vyžadovala. Chtěl po něm, aby se odstěhoval, tak to Eda udělal, protože měl pocit, že ho obtěžuje. Samozřejmě, že měl, když mu to kolikrát netaktně naznačil, přestože to až taková pravda nebyla. To ale mladík nemohl vědět.

Do této chvíle se nevzpamatoval z toho šoku, který mu připravil den před Štědrým dnem. To ráno vstal velmi pozdě a hned první myšlenka po probuzení patřila Edovi. Zaplavil ho nepříjemný pocit žárlivosti, již chtěl zaplašit společnou snídaní. Uvažoval, že by si ji mohli zpříjemnit zmrzlinou. V domě bylo ale ticho, přestože hodinky na jeho ruce ukazovaly téměř deset hodin. Eda však mohl ještě vyspávat. Damian neměl ponětí, v kolik se vrátil z večírku, a uvědomil si, že se vlastně ani vrátit nemusel. Mohl přespat u slečny Šímové. Hořkost té myšlenky ho ochromila. Nadechl se a jako kolovrátek si v hlavě přehrával, že takto je to správně. Věděl přece, že má Eda nějaký vztah. Měl by mu jeho štěstí přát a konečně se od něj odpoutat. Nikdy v takové situaci nebyl, nikdy ho nic tak nevykolejilo jako uvědomění, že není tak silný, aby ho nechal ze své mysli odejít. Byl sobec? Ano, byl, věděl to, ale tohle přece se sobectvím nemělo co dočinění.

Konečně se vyhrabal z peřin, a místo aby zamířil do koupelny, vstoupil do haly. Letmo mrknul na konferenční stolek, kde vždycky ležely nejmíň dvě knihy. Byl prázdný. To by asi samo o sobě nic neznamenalo. Pochopil, že Edovi svým jednáním ublížil a ten se mu teď chtěl vyhýbat, tak si své věci přestěhoval k sobě do pokoje. Byl doma. To ho uklidnilo a zapřísahal se, že až se trochu zkulturní, půjde si s ním promluvit. Pořád měl dojem, že bude lepší, když se odstěhuje – byl sobec, nechtěl se vystavovat sebemrskačství, že ho bude mít každý den před očima ještě i doma – ale do té doby se před ním schovávat nemusel.

Vešel do kuchyně, aby jim připravil pozdní snídani. Na dveřích lednice však svítil bílý arch papíru, na němž bylo vzorným Eduardovým písmem napsáno jeho jméno.

Strhnul ho tak rychle, až se magnet zakutálel kamsi pod lednici. Po prvním řádku se mu písmena slila v jeden hloupý chuchvalec slov, který nebyl schopen pochopit.

Odešel? Den před Vánoci?

Nemínil to dočítat… Chtěl se přesvědčit, že to není pravda. Odhodil vzkaz na kuchyňskou linku a rozběhl se do schodů. Před jeho dveřmi si dal dvě sekundy na uklidnění zběsilého dechu, než vstoupil. Stačil jeden jediný pohled a musel se smířit s realitou. Byl pryč. Rozbolela ho hlava a celým tělem mu projela slabost. Posadil se a sebral tričko, které leželo pohozené na pečlivě ustlané posteli. Chvíli ho žmoulal, než si uvědomil, že sebelítostí, kterou se v tu chvíli notně užíral, si nijak nepomůže.

Kam odešel?

Pochopil, že fňukáním a zíráním na prázdnou polici, kde vždycky bývalo tolik knih, se nic nedozví.

A nezjistil o moc víc, ani když dočetl jeho vzkaz.

Mohl se snad jen utěšovat tím, že se nejspíš nastěhoval ke slečně Šímové. Jenže co když ne? Co když se sbalil a odešel, aniž by měl kam jít? Už to tak jednou udělal, proč by takovou hloupost neprovedl zase. Ano, Damian chtěl, aby se odstěhoval, jenže to mělo proběhnout úplně jinak. V klidu, řízeně, a hlavně až po svátcích. Až poté, co se domluví, jak to bude s dětmi, po sepsání nájemní smlouvy, kterou Damian pořádně proklepne… Ale možná byl vážně u své přítelkyně. Damian nevěděl, a to ho vyvádělo z míry. Potřeboval ujištění, že je v pořádku, nesedí někde ve stanici metra a neklepe se strachy o budoucnost. Byl jeho štěně, jeho princezna a on se v tu chvíli cítil jako panoš, který ji měl na starost a někdo mu ji unesl. Zoufale se uchechtl. Panikařil. A panikařil nejspíš úplně zbytečně – Eda byl snad dospělý a věděl, co dělá. Nemohl si ale pomoct. Pokud nezjistí, že má střechu nad hlavou, nedokáže se soustředit vůbec na nic.

Sebral telefon a spílal si, že nezná jeho soukromé číslo. Vytočil tedy to služební. Polekal se, když telefon začal vyzvánět kdesi blízko něj.

Zatrnulo v něm. Dovedl si představit, co znamenalo, že si nevzal s sebou služební telefon. Rozhodl se, že přetrhá všechny nitky, které je spolu vázaly.

Aby ho nerušil… Co je to za hloupost?! On ho přece…

Uvědomil si svá slova, která mu řekl, když jej žádal, aby se odstěhoval, a všechna předchozí tomuto rozhovoru. Byl hlupák, nebetyčný idiot!

Potřeboval vědět, kde ten kluk je a jestli je v pořádku. Pak bude i on klidný.

Promnul si čelo. Bolest hlavy začínala být neúnosná. Sedl si a zachumlal se do deky. Procházel si v myšlenkách předchozí večer, vědomě se nechával mučit vzpomínkou na rozesmátého blonďáčka a v ten moment ho přepadlo nemilé prozření. Co když v tomto měla prsty Magdalena? Neskrývala zděšení, že by Damian mohl Edu pozvat do svého života jako něco víc než asistenta. I ten spolubydlící byl podle ní přes čáru, ale to nejspíš nějak dokázala vstřebat. Tohle už ale pro ni bylo moc. Viděl to na ní. A Damian – idiot – jí to ani nepopřel. Na co včera myslel? Měkne mu mozek. Nepoznával se. Jindy by zapřel i svoji matku, a včera? Málem jí odkýval, že ho už v posteli měl, ačkoli to zdaleka nebyla pravda.

Rozhodně to byla její práce, věřil tomu. Potřebovala ho dostat od Damiana co nejdál a vlastně už dlouho ho neujistila, že Eda v jeho kanceláři musí zůstat. Změnilo se snad něco a ona ho donutila opustit nejen vilu, ale i práci?

Kdyby ji měl při ruce, nejspíš by ji zaškrtil – opět neadekvátní reakce – ale on už se svými pohnutkami odmítal zaobírat.

Telefon, na kterém hledal její číslo, málem rozdrtil v ruce, jak si představoval, že drží svou mentorku pod krkem. Hrála si s ním, s nimi oběma, a Damian neměl tušení, jakou hru to hraje.

„Magdaleno! Kde je Eduard?“ vyjel po ní bez pozdravu.

„Dobrý den, drahý vnuku. Byla bych potěšena, kdybys na mě nezvyšoval hlas, mám citlivý sluch. Na tvou otázku ti nemohu odpovědět, protože to nevím. Měla jsem za to, že bydlí ve tvé vile, tudíž bys měl mít relevantnější informace ty sám. Pokud jste se po včerejšku pohádali, což bych i usoudila, protože jsi byl nepříčetně žárlivý, pak zavolej jemu a odpros si ho. Nicméně, pořád bych byla raději za to, aby s tebou nesdílel dům a nesváděl tě. Sám vidíš, že kluk je na dívky, tak ho netahej do toho svého homo spolku.”

„Nechal si tady služební telefon! Vyhodila jsi ho?“

„Ty neposloucháš, co ti vykládám? Ať se mezi vámi stalo cokoli, já v tom žádnou roli nehraji, nevyhodila jsem ho a ani ty se neopovažuj se ho zbavovat. Na své pozici zůstane, proto ať se tomu klukovi honí v hlavě, co chce, přesvědčíš ho, aby výpověď nedal.“

„A můžeš mi říct, jak ho mám přesvědčit, když nevím, kde je?“

„Kdybych nevěděla tak zásadní informaci, jako je ta, že slečna Šímová má přítele a za tři měsíce se budou brát, řekla bych ti, ať ho hledáš u ní…“

„To nemyslíš vážně! Proč jsi mi to včera neřekla?“ vyjel na ni vztekle.

„Přišlo mi to jako nepodstatná informace…,“ zapředla sladce do telefonu.

To už Damian telefon položil, aniž by se s ní rozloučil. Rozhodně by se neudržel a řekl by jí něco velmi nehezkého. Ale pořád ještě s ní musí pracovat a stále je majitelkou většiny podílů ona.

Byl v háji. Netušil, s jakými lidmi se Eduard stýká, ke komu by mohl jít. Na Moniku soukromé číslo neměl a o Heleně věděl, že dnes brzy ráno odjela k rodičům na Slovensko.

Užíral se nejistotou až do večera. Bylo skoro osm hodin, když na sebe hodil neformální oblečení a odjel do klubu. Nemohl být sám, výčitky a nejistota by ho sežraly.

Samozřejmě, že první známý člověk, na kterého narazil, byl Julián.

„Nazdar, kocourku!“ rozplýval se natolik hlasitě, že překřičel dunivou taneční hudbu. Okamžitě si ho nárokoval a dotáhl ho k baru, kde objednal whisky. „Jak se máš? Konečně ses ukázal, ale někdo nám tu chybí. Jak je možné, že jsi s sebou nevzal zajíčka? Jsi nemožný – sám se jdeš bavit a jeho necháš doma!“

„Nebydlí už u mě,“ řekl Damian nevzrušeně. Měl na jazyku otázku, jestli náhodou on neví, kde by Eda mohl být, ale přišlo mu to absurdní. Proč by zrovna Julián, který se setkal s Edou třikrát, měl vědět, kde nyní bydlí?

„Ale ne! Copak jsi mu udělal? Víš, že je to citlivý tvoreček, a taky by ses k němu tak měl chovat. Někdy jsi neuvěřitelný hulvát, uvědomuješ si to?“

Damianovi nezbylo nic jiného než mu v mysli dát za pravdu. Což by ovšem nahlas nikdy nepřiznal.

Dál už Edu neprobírali a s vypitými skleničkami i Damian zapomínal na své trápení. Ulovil mladého kluka, nechal si od něj na záchodech vykouřit, a když se ho ani po hodině nemohl zbavit, ve stejné kabince ho i ohnul a pořádně mu protáhl anál. Klučík působil spokojeně, zvlášť když mu Damian koupil láhev velmi drahého alkoholu. Posadil ho i s flaškou ke stolu, kde seděla jeho parta, a na jeho naléhání mu neochotně slíbil, že si ho na konci večera najde. Neměl to v úmyslu, ale odmítal se ploužit po klubu s klukem, který působil jako jeho ocásek. Znervózňoval ho. Vytvářel v něm výčitky svědomí, přestože neměl proč jakékoli cítit. Ale cítil. Cítil se, jako by Eduarda podvedl. Jak absurdní myšlenky… nemohl se jich ale zbavit. A v té chvíli se sebral, a aniž by se rozloučil se všemi známými, sedl do taxíku a jel domů.

Ráno se rozhodně nevzbudil s vánoční náladou. Budíček mu zběsilým zvoněním telefonu udělala jeho babička, která mu s neskrývaným nadšením přála krásný Štědrý den a mimochodem ho také pozvala k nim na farmu.

„Jistě, já tam budu sedět vedle Viliama a budeme si hrát na báječné bratry a dokonalé vnuky! Zbláznila ses?“

Bylo slyšet, jak si Magdalena povzdechla. „Viliam letos nepřijde, má jiný program.“

„Tak vidíš, já náhradníka dělat rozhodně nebudu.“

Odmítal trávit Štědrý den se svými rodiči a s babičkou a tvářit se šťastně a vesele, že se jako rodina opět sešli. Takový pokrytec zase nebyl.

Po obědě zajel do domova a tam na něj konečně dýchla atmosféra Vánoc. Chvíli zapomněl, co jej trápí. Tedy až do chvíle, kdy se ho Eliška nevinně zeptala: „Kde máš Edu?“

Netušil, co jí má odpovědět. Otočil se k oknu, aby nemusel čelit jejímu zkoumavému pohledu.

„Asi je doma,“ odpověděl neurčitě a doufal, že to nebude dál rozvádět.

„Zajímavé…,“ utrousila tak ironicky, až se na ni Damian překvapeně otočil.

„Proč by to mělo být zajímavé?“ zeptal se příkře.

„Protože on dopoledne, když tu byl, mi odpověděl na tutéž otázku úplně stejně,“ pokrčila rameny a propalovala ho svýma modrýma zkoumavýma očima.

„Vážně?“ podivil se, pak ale zjihl a znovu se od ní odvrátil.

„Ano, a víš co? Vypadal zrovna tak provinile a smutně jako teď ty.“

Damian se držel zuby nehty, aby se nezačal vyptávat. Měl spousty otázek, podle nichž by zjistil, v jakém stavu Eduard byl, a jestli opravdu neskončil na ulici. Eliška ale změnila téma a Damian už neměl odvahu se k tématu Eduard vracet, zvlášť když se k nim připojil i Luis.

Další dny jezdíval do domova každý den, a pokud tam ten den Eduard byl taky, vždycky se minuli. Děti se už neptaly, ale Damian tušil, že ony vědí, že se něco mezi nimi stalo. Byl ale vděčný alespoň za jejich skromné informace. Eda byl v pořádku a Damian si nejspíš opravdu dělal zbytečné starosti. Kdyby byl na ulici, Eliška by si všimla, že je něco špatně. Poukázala však jen na to, že nejspíš oba mají v poslední době špatné spaní, a že už i jemu nabízela, aby použil její make-up na ty hrozné kruhy pod očima.

V první chvíli se Damian vyděsil, že tak mladá dívka se maluje, ale ta jen s lehkostí podotkla, že v dnešní době se už i jedenáctiletým děvčatům tvoří na tváři akné. 

Pak se ale nenápadně zeptal znovu na Eduarda.

Elišce už dávno došlo, že se něco stalo, slitovala se nad ním a řekla mu, jak jim Eda vykládal, že si našel bydlení s jedním prima klukem.

„A ujišťoval mě, že tě má pořád rád, že jste se nepohádali, ale domluvili jste se…,“ odmlčela se a pak bojovně vystrčila bradu. „A já si myslím, že jsi to pěkně pohnojil a byls na něho nepříjemný. Já moc dobře vím, že ty to umíš.“

„Co?“ nechápal v první chvíli Damian.

„Být nepříjemný, hodně nepříjemný,“ podotkla s chladnou vypočítavostí.

Na to neměl Damian co říct. Povzdechl si. „Elinko, tohle není tvoje věc. Vás se naše rozepře týkat nebude, neboj se.“

Podívala se na něj skepticky, ale nic na to neřekla. Nechtěla se hádat. Kromě toho opravdu nevěděla, co se mezi jejími oblíbenými opatrovateli stalo. Jen doufala, že si brzy vše mezi sebou vyjasní. Ty nevyspalé smutné tváře totiž ukazovaly, že by mohly mít něco společného s jejich roztržkou.

Toto všechno se dověděl na Silvestra. A ten večer se doma sám opil tak, že usnul u krbu, zkroucený na malém běhounu, na kterém zažil s Edou tak hezké chvilky.

Dva dny nato seděl v kanceláři, stále mu nebylo úplně nejlíp, zíral na hodinky a po čtvrt na devět přestal doufat, že dnes vůbec Edu uvidí.

§§§

Eda zapadl do své kanceláře a bez dalších prodlev se pustil do práce. Příliš se nad Damianovým chováním nepozastavoval – jak se zdálo, všechno bylo zpět ve starých kolejích. Muž se zlobil, že Eda přišel pozdě, jinak jej ale neřešil. Priorita byla co nejrychleji ho dostat ze své kanceláře. Tak to bývalo, když Eda nastoupil. A bylo to tak i dnes.

Nemohl si pomoct, cítil se šťastný, že svého nadřízeného zase vidí. Postrádal ho, postrádal ho i přesto, nebo snad právě proto, že jeho postavu, vlasy a oči vídal denně po celé svátky. Postrádal jeho povahu, a to, co Damian předvedl v kanceláři, byla její typická ukázka. Edu to svým způsobem uklidňovalo. Byl tam, byl svůj, byl takový, jakého si ho pamatoval.

A stejně si nemohl pomoct, stále ho to mrzelo. Přál by si ho obejmout. Jen tak. Protože mu zcela lidsky chyběl. Nedovolil si ale příliš dlouho nad tím přemýšlet, jeho povaha to zakazovala. To by si Damian nepřál. Přál si to takhle, jak to bylo. A tak to Eda udělá. A až jej zase uvidí, bude se usmívat jako vždy. Protože dělá Damianovi radost – a to je přesně to, o co se celý ten čas snažil nejvíc.

Blížilo se poledne a s ním i doba zmiňovaného oběda. Zapomněl na tento pokyn prakticky hned, jak jej zaslechl, nyní se k němu však byl nucen vrátit. Uvědomil si, že pokud se jídlo protáhne stejně, jako se protahovalo vždy, když jich šlo víc než Eda sám, za Viliamem se dostane se zpožděním. To se moc nehodilo.

Bylo něco po dvanácté, když klepal na dveře vedlejší kanceláře. Po úsečném dále, na které si tentokrát počkal, vstoupil. Díval se na Damiana se stejnou nevinnou nejistotou, jakou měl v očích prakticky kdykoli jej o něco žádal, případně mu něco upíral.

„Pane Krausi? Chtěl jsem se zeptat – to co se mnou chcete probírat, nepočkalo by to?“

Zdálo se mu to, nebo Damian překvapeně zamrkal?

„Je mi jasné, že to bude něco pracovního a vy musíte k soudu a všechno, ale já bych dnes potřeboval domů co nejdřív, slíbil jsem pomoc se stěhováním,“ vysvětlil. Měli přeorganizovávat ateliér. S Edou, který tam přes noc potřeboval své dva metry čtvereční na spaní, začínalo hrozit, že na sebe jednotlivé obrazy popadají a tím se zničí. To by byla konečná.

Uvědomil si, že to místo nazval domovem. Nebylo to zvláštní, tíhl k tomu nazývat tak všechno, kde zrovna přespával, včetně hotelových pokojů na školách v přírodě. V určitém věku si ale začal uvědomovat, že to zní krapet nepatřičně. I nyní si to uvědomil. Měl někde skutečný domov? Nebyl si jist.

Damian se napřímil a ostře se na něj podíval.

„Dobře víte, že jsem vám ochoten ohledně vašeho volna vždycky vyjít vstříc, ale je třeba mi to říct dopředu. Můžete mi sdělit, proč jste mi to neoznámil už ráno? Myslím, že neodkladné věci máte hotovy, takže se mnou pojedete na oběd. Na tom trvám. Poté si udělejte volno. Já stejně odpoledne jedu pryč a nebudu vás nutně potřebovat,“ sdělil mu a při tom si oblékal sako a kabát.

Eduard ho pozoroval, jako by ho viděl poprvé.

„Co se děje? Běžte se obléct! A vezměte si všechny věci. Pokud to vaše stěhování není na druhé straně republiky, odvezu vás tam, když tak spěcháte,“ ujistil ho. Když viděl, jak se mu rozšířily oči a chystal se protestovat, věděl, že bude muset být důsledný. Odveze ho, ať chce, nebo ne. Nevěřil, že by se mu Eduard sáhodlouze svěřoval, kde bydlí a s kým. S největší pravděpodobností z něj nic relevantního nevytáhne, ale rozhodně se potřeboval ubezpečit, že nežije v nějaké sloji nebo squatu s bezdomovci a pankáči. Možná přeháněl, ale pokud se ubezpečí, že má to štěně přijatelné bydlení, bude konečně moct lépe spát.

Stál mezi dveřmi jeho kanceláře a pozoroval, jak si balí věci. Zhubl, zase… Tváře, které se mu za tu krátkou dobu, co na něj dohlížel, zabarvily do růžova, byly teď opět bledé a propadlé. Na zápěstí viděl každou kůstku a měl dojem, že i sako, které mu před Vánoci ještě dokonale sedělo, na něm najednou visí jako na věšáku. Kruhy pod očima ani nezmiňoval. Na bledé tváři přímo křičely, že se ten kluk pořádně nevyspal už celé dny. Nebo žije permanentně ve stresu. Nebo obojí.

Vyšli sami z budovy a Eda automaticky zamířil k restauraci, kde běžně obědvali.

„Pojedeme jinam,“ oznámil mu. Dlouhými kroky přešel silnici a mířil k podzemím garážím.

Po cestě ten jeho úprk Damian řešit nemínil, ač ho všechny otázky už pálily na patře. Eda mlčel taky.

Damian vybral na tuto schůzku svůj oblíbený steak house. Taky měl dojem, že poslední dny toho snědl zoufale málo a jeho tělo potřebovalo bílkoviny.

„Smím za vás vybrat?“ zeptal se Damian, když viděl, jak Eda zírá do lístku.

Přikývl.

„Jako předkrm si dáme hovězí carpaccio, hlavní chod pak Steak ROSSINI z hovězí svíčkové, foie gras a restované brambory s bylinkovým máslem a grilovanou zeleninou.“

Eduard se na něj vyděšeně podíval. Bylo mu jasné, že toho bude moc. Damian rychle pochopil, co se mu honí hlavou.

„Snídal jste? Pochybuji, že to bylo něco výživného. Čím jste se živil minulé dny, raději ani nechci vědět, ale opět jste zhubl. Pokud se chcete tahat s nábytkem a těžkými krabicemi, bylo by dobré se pořádně posilnit.“

Eda se krapet provinile zadíval na pevnou desku jejich stolu. S Viliamem vždycky něco snědli, což o to – bez jeho pobízení by pravděpodobně vypadal jako úplná kost a kůže. Byl to on, kdo jej minimálně třikrát denně přiměl posadit se ke stolu na snídani, oběd, večeři a někdy dokonce svačinu. Jenže přestože byl starostlivý a chtěl, aby Eda jedl, jejich schopnosti, co se vaření týkalo, byly na podobné úrovni, a na hotovky neměli peníze. Jedli, co bylo v supermarketu a nepotřebovalo další úpravy. Byla pravda, že snad jediné teplé jídlo, které za tu dobu měl, byla ona štědrovečerní večeře. Ale nešlo to vyčítat Viliamovi. On se snažil. Sám navíc jedl totéž co Eda. Nebyla jeho chyba, že víc se zkrátka starat nemohl.

„Nebude to úplně stěhování, jaké si asi představujete. Spíš… přeorganizovávání? Abychom se do bytu lépe vešli. Posouvání věcí, otáčení a tak,“ vysvětlil. Nechtěl, aby o něj měl Damian strach.

„Poslední dny nebyl na jídlo moc čas a myšlenky… Ale jedl jsem, to jo. Promiňte, nechci vám přidělávat vrásky – ne že by se vám dělaly nějaké nové, jste mladý a hezký, jen jsem si všiml, že se to říká, chápete. No, prostě, já se z toho vyhrabu. Nemusíte mít strach, zvládnu pracovat. Dneska ráno to byla výjimka, nebyl jsem si jistý, jak dlouho do práce pojedu, a ještě jsem trošku zaspal. Příště budu mít budík, už se to nestane.“

„Tak vy se z toho vyhrabete…,“ podotkl velmi potichu Damian a protřel si tvář. Když už mluvil o budíku, vzpomněl si, že stále nosí v kapse saka jeho telefon. Vytáhl ho a poslal po stole naproti, kde Eduard seděl.

„Byl bych rád, kdybyste ho měl vždycky u sebe. Vím, že když máte volno, není vaše povinnost mi ho zvedat, přesto bych ocenil, kdybyste mě neignoroval ani po pracovní době. Dobře víte, že pracuji i o víkendech a mnohdy by mi pomohla jen informace. Nemusíte se bát, že bych vám neohlášeně ukrajoval z vašeho volna,“ odmlčel se, a když na to Eda nijak nereagoval, rozhodl se změnit téma. „Rád bych věděl, co to bylo za zkrat, že jste se sebral a odešel. Měl jsem za to, že jsme se domlouvali, že se odstěhujete až po Novém roce. Provedl jsem vám něco dalšího, kromě toho, že jsem byl tenkrát nepříjemný? Dobře víte, jaký umím být, ale to ještě neznamená, že se seberete a odejdete, aniž byste mě ujistil, že máte všechno zařízeno. Celou dobu mám totiž pocit, že to byl zkrat a vy jste neměl domluvené nic. Nebudu se ptát, co se vám honilo hlavou a jak jste si dokázal tak rychle najít bydlení, ale podobné věci už mi nikdy nedělejte. Netušil jsem, jestli dnes vůbec dorazíte do práce, když jsem našel váš telefon doma, a Eduarde… už jednou jste podobnou věc udělal a já jsem vás našel zmoklého a ztraceného sedět na zídce. Nemusíte mi to věřit, ale já jsem o vás měl obavy. Tak pokud vám na mně aspoň trochu záleží, už nikdy mi podobné věci nedělejte. Myslím, že jsem z vašeho hovoru pochopil, že jste pod mostem neskončil, takže jsem klidný, ale mohl jste mi ušetřit spoustu nervů, kdybyste mi tuto skutečnost oznámil už v tom vzkazu. A teď jezte, a použiji výrok mého děda – budete u toho stolu sedět tak dlouho, dokud neuvidím prázdný talíř.“

Damian se nestyděl za svá slova. Možná chtěl jimi Eduardovi otevřít oči, aby pochopil, že i když jeho nadřízený chce, aby se odstěhoval, ještě to neznamená, že se o něj nezajímá a je mu jedno, jaký bude jeho osud. Taky však cítil brnění a neskutečnou chuť položit otázky typu – A jaký je ten byt? Máš co jíst? Máš peníze na nájem? A hlavně – Co je to za kluka, se kterým žiješ?

Není to nějaký násilník, který by ho chtěl zneužít, obrat o peníze, zesměšňovat? Eda byl tak naivní a Damian se o něj opravdu bál. Tyto otázky však neměl právo pokládat. Zvlášť když on Eduarda vystrnadil z domu, kde ho měl pod kontrolou.

Odveze ho a mohl by si toho spolubydlícího proklepnout a zjistit, v jakých podmínkách jeho Oříšek žije. Málem zaúpěl, když si uvědomil, že v duchu na něj použil tu proklatě sladkou přezdívku.

Eda se ze všech sil snažil skutečně do sebe celý talíř nacpat, zjišťoval ale, že za určitou hranici jej žaludek odmítal pustit. Ne bez varovného pocitu, že ještě něco do něj přidá a uvidí celý ten pokrm znovu před sebou, o což dvakrát nestál. Nechtěl však Damiana stresovat, a tak se přinutil dostat se, co nejdál za tuto hranici bylo možné. Na talíři nakonec zůstalo jen posledních pár kusů brambor. Mohl být spokojen.

Po tomto boji tak nějak pololežel, poloseděl na židli a tiše trpěl. Chvíli trvalo, než se dostal do fáze, v níž by byl schopen začít mluvit.

„K tomu, na co jste se ptal – my se, mám pocit, nijak nedomlouvali. Tedy, říkal jste, že se po svátcích po něčem podíváte, ale ještě předtím jste říkal, že hned další den se po něčem podíváte, a pokud jste mě tam obecně nechtěl, což jste řekl, myslel jsem, že vám udělá největší radost, když zmizím co nejdřív…“

Sklopil hlavu. Nemluvilo se mu o tom nejlépe. Prsty si začal hrát s lemem ubrusu, který na stole měli.

„Já vím, že jste říkal, že to bude přechodné – to bydlení u vás. Jenže pak jsem nějak přestal cokoli hledat, bylo mi u vás moc hezky. Vím, že jsem neměl, je to váš dům a váš prostor, ale nějak jsem to natahoval, co to šlo, asi. Já… mohl jsem si něco najít daleko dřív. Kdybych začal hned začátkem prosince, už dávno bych u vás nebyl. Jenže jsem nezačal, je to moje chyba, že se stalo tohle všechno. Mrzí mě to. Nechtěl jsem vás otravovat.“

Nepatrně se pousmál. Stále byl na sebe naštvaný a zároveň hrdý, že se nakonec skutečně rozhoupal k akci.

„Myslím, že po svátcích by to všechno bylo daleko horší. Bojím se, že bych od vás nedovedl jen tak odejít. A o to vy nestojíte. Ale nevěděl jsem, že budete mít strach. Chci říct, napsal jsem vám do toho lístku, že mám kde být – to byla pravda, ačkoli nakonec všechno dopadlo trošku jinak, než jsem původně zamýšlel. Ale to je jedno. Já jsem v pořádku. Záleží mi na vás, jistěže záleží. Jinak bych neodešel.” Poslední větu zamumlal tiše, spíš tak pro sebe. „Nebyl to zkrat. Viděl jsem na vás, že o to stojíte. Už v ten pátek vám to nejspíš takhle vyhovovalo, tedy to, že jsme se spolu neviděli. Jinak byste mě domů odvezl s sebou. Tak jsem vám chtěl udělat radost…“

„Cože?“ Damian téměř zaúpěl. „Copak jste si vážně myslel, že i kdybychom – kdybyste si něco našel dřív, že bych vás nechal tak narychlo odejít? Měl jste tady stromeček. Počítal jsem s tím, že spolu pojedeme za dětmi. A až by ten vánoční blázinec utichl, byl by čas se věnovat stěhování. Vím, že jsem mnohdy protivný, ale to si nesmíte brát tak k srdci. Věřte tomu, že ještě Vánoce bych ve vaší společnosti přežil.“

Asi by měl pečlivěji volit slova, než mu něco nakuká, protože ten kluk prostě nečte mezi řádky, jako to dokáží jiní.

„Záleží mi na vás, proto jsem odešel“ – kdybys jen věděl, proč jsem tě o to opravdu žádal.

Nadechl se a zavřel oči. Jakmile je zase otevřel, měl před sebou – Oříška. Seděl a viditelně funěl, jak moc byl najezený, a Damian přemýšlel, že by si opravdu měl dávat pozor, co před ním vypustí z úst. Přesto měl dojem, že by mohl trochu odlehčit situaci.

Pousmál se na něj. Téměř laškovně a s lehkostí pak promluvil: „Nedal byste si ještě pohár?“

Eda na něj upřel veliké psí oči, z nichž jasně vyzařovalo utrpení, a dlouze zaúpěl. Pohár, ano, pohár… Zmrzlinu on chtěl naprosto vždy, ale dnes v něm ta myšlenka vzbuzovala nevolnost. Cítil předkrm i hlavní jídlo až někde u mozku, ten orgán mu místo přemýšlení plaval v grilované zelenině.

Pak si všiml, jak se jeho společník tváří. Přimhouřil oči. A byl nucený sám se zazubit.

„Pane, kdybyste mi sám neřekl, že nemáte vůbec žádný smysl pro humor, skoro bych řekl, že si ze mě střílíte,“ pronesl jemně. Škádlil jej, nedovedl si to odpustit. Pak si tiše povzdychl. „Já vím, že přežil. Jste hodný, nic byste mi nevyčítal. Ale já nechtěl, abyste svátky přežíval, chtěl jsem, abyste byl šťastný. To se mi evidentně moc nepodařilo. Mrzí mě to. Zapomněl jsem si ten mobil při balení… Vlastně jsem si zapomněl víc věcí,“ zamyslel se. Vzpomněl si, kolik toho v domě nechal s tím, že se pro to někdy vrátí.

„Promiňte, nechal jsem vám doma nepořádek. Nějak se mi nedařilo zabalit tolik věcí, kolik jsem v těch taškách nesl prvně. Přijdu to uklidit, opravdu. K dětem… Myslel jsem, že i s těmi budete radši sám. Navíc… pochopte, nemohl bych s vámi být přes svátky a pak zmizet. Těšil jsem se na ně. Co pak? Všechno by tak nějak utichlo. Bojím se, že bych se nepřinutil od vás odejít, pokud byste mě nevykopal násilím. Máte všechno, co jsem kdy chtěl, máte psy, krb, u kterého se skvěle čte, žijete v přírodě, máte obrovskou knihovnu plus spoustu místa na další knížky, a ještě jste sám úžasný. Dokonce i vaříte. Je teda pravda, že pořád usínáte na té pohovce, z čehož vás prostě musí bolet záda, ale zakázal jste mi vás nosit do ložnice. Což je trochu nefér. A taky dovedete být hrozně nešikovný a nechcete mi dovolit o tom mluvit. I když je to roztomilé. A taky jste mi tak trochu zakázal říkat, že jste roztomilý. Pardon.“

Damian pozvedl obočí a znovu měl chuť se pousmát. Ten kluk mu nedá pokoj. Ty jeho věčné narážky…

„Uznejte, že nejsem mrkací panna ani štěně, abych se mohl pyšnit přívěskem ‚roztomilý‘. A s nelibostí musím uznat, že jsem v lecčems nešikovný, žádný člověk není dokonalý ve všem. Ačkoli, pokud mohu soudit, na vaše katastrofy opravdu nedosáhnu. A co se týče bydlení, pochopte, nikdo nemůžeme mít všechno, co by rád měl. Ani já ne. Věřím, že byste to zvládl, našli bychom něco blízko přírody a z jedné místnosti byste si mohl udělat klidně knihovnu. Všechno jde s trochou dobré vůle. Za psy byste mohl chodit a klidně je brát na procházky. Ocenili by to. Co se týče dětí – snad jsme se na tomto domlouvali. Pokud by mi hostitelskou péči schválili, byl byste tu s námi, váš pokoj vám zůstal. Já jsem vás přece nechtěl ode všeho odstřihnout. Jen jsem zkrátka zjistil, že… potřebuji být sám, mít klid. To není nic proti vám. Všechno by bylo stejné, akorát vy byste měl své soukromí a svůj život. Copak nechápete, že je to i pro vás mnohem lepší? Já vím, že se lépe žije v luxusu, a neupírám vám ho proto, že bych se o něj nechtěl dělit. Je mi to jedno. Jen… prostě potřebuji svou existenci ve stavu, v jakém byla v létě, a vy se potřebujete naučit žít. To ale neznamená, že pokud byste potřeboval s čímkoli pomoci, nesmíte za mnou přijít na radu. Ačkoli jsem mnohdy protivný a cholerický, říkal jsem vám nejednou, že bych vás ve srabu nenechal. Věříte mi?“

„Jistěže věřím. Zachránil jste mě před zimou, vyrážkou a zemření na nedostatečný denní příděl čtení, nemám důvod vám nevěřit a nenechat si od vás radit. Nejde mi o luxus, stejně dobře se mi čte i v koruně stromu v zahradě nebo třeba na lavičce na Kampě. Ale to je přece jedno. Já jsem šťastný tam, kde jsem teď. Sice nemám psy a tolik místa na knížky, ale zase mám jiné věci. Jsem spokojený,“ vysvětlil, a usmál se – tentokrát upřímně. Byla to pravda, byl u Viliama šťastný. O mnohé přišel, mnohé však naopak získal. Každý večer si mohl do noci povídat, a tentokrát úplně jinak. Viliam se s ním pošťuchoval, nebyla mezi nimi žádná bariéra. Taky mu mnohokrát znovu něco nakreslil, jelikož jej Eda chtěl pozorovat. Pokoušeli se spolu vařit a těžce selhali. To bylo to nejpodstatnější – ta atmosféra, v níž se cítil vítán. K té se chtěl vracet.

To neznamenalo, že mu Damian nechyběl. Stejně jako chtěl být u jednoho z bratrů, chtěl být i u druhého. A nemohl si pomoct, Damian přece jen převažoval. I po tom všem – nebo právě kvůli tomu. Eda ho měl rád tak nějak jinak, přestože to nedovedl specifikovat a nemyslel, že by to nutně muselo znamenat víc. Jen jinak. A bál se, že ho ztratí. Věděl, že pokud se odstěhuje, o Viliama už nepřijde. Ale o Damiana mohl, pakliže už o něj nepřišel.

„Tak potom je všechno v pořádku. Kdybych tohle věděl třiadvacátého, lépe by se mi spalo,“ vyčetl mu Damian znova, ale v jeho hlase musel i Eda slyšet alespoň trochu úlevy. „Pokud už jste vytrávil natolik, abyste se mohl zvednout, měli bychom jít. Moje nabídka platí, odvezu vás tam.“

Byl spokojený a myslel to vážně. Pokud něco Eda opravdu zoufale neuměl, bylo to lhaní, a jeho upřímný úsměv ještě potvrdil, že svá slova myslel vážně. Damian byl rád. Všechno bude v pořádku. Pokud mu někdy bude Eda doma chybět, vždycky ho může pozvat na zmrzlinu. Na tom přece nebylo nic divného… Ačkoli to trochu pokulhávalo s urputnou myšlenkou se s ním scházet, co nejméně to bude možné. Stejně by to nedokázal. Ten kluk byl pro něj jako živá voda. Jednou za čas velmi osvěžující, když je jí ale moc, dokáže se jí člověk zalknout.

Jedno si ale jeho neustálá žárlivost odmítala odpustit – potřeboval vědět, co je to za kluka, se kterým žije. Nebyl totiž natolik přesvědčený, jako na začátku jejich známosti, že je Oříšek čistý heterosexuál. Za ty týdny viděl pár nepatrných znaků, o jeho přítulnosti ani nemluvil. A když jeho přítelkyně nebyla slečna Šímová, mohl to být klidně onen kluk, který mu tak rychle poskytl azyl. Přišlo mu to přirozené.

Změnil tedy téma a do ticha, které panovalo v autě, promluvil: „Pane Petiško, docela by se mi hodil pro dnešní schůzku, na kterou teď jedu, výtah z případu Jedličková. Vím, že ho máte u sebe, protože jsem ho ráno nikde nenašel a vy jste mi před Vánoci tvrdil, že na něm budete pracovat doma. Předpokládám, že všechny pracovní věci, vyjma telefonu, jste si vzal k sobě. Zapomněl jsem si ráno o něj říct a předpokládám, že ho stejně s sebou nevozíte. Vím, že jsem vás ujišťoval, že máte čas do půlky ledna, ale mně by se teď hodil, přestože na něm nejspíš stále pracujete. Potřebuji z podkladů jen nějaké informace.“

Nelhal, opravdu by se do té složky potřeboval podívat, přestože i bez toho by se dnes obešel. Teď mohl jen doufat, že to doma opravdu má a nenechal to ve vile.