Kauza Eduard 22.

„Všechno nejlepší!“

Damian zůstal na pár sekund jen nejistě stát a pak téměř jako robot vztáhl ruce ke krabici a převzal si ji.

„Děkuji,“ zamumlal a pozval je oba dál. Dárek položil na stůl a protřel si oči. „Posaďte se. Dáte si něco k pití?“ Uvědomil si, že zapomněl být vzorným hostitelem, ale také věděl, že zrovna tihle dva mu to odpustí.

„Nedělejte si starosti, já nám potom něco přinesu, ale rozbalte si ten dárek. Asi by nebylo dobré, kdyby byl zabalený ještě několik hodin,“ ozval se Eda a tajemně se pousmál.

Damian nehnul ani brvou, ač ho to překvapilo. Usoudil, že uvnitř je buď zmrzlina, nebo zvíře. Opatrně, s obavami, že na něj vyskočí krysa, zbavoval balík papíru, a nakonec se před jeho očima objevilo malé betárium s aristokraticky vyhlížející rybkou uvnitř. Položil malou nádrž na stůl a fascinovaně na ni zíral. Eduard byl nápaditý, a to se mu líbilo. Stejně jako se mu líbil nápad založit si akvárium. V práci. Tam se stejně zdržuje větší část dne.

„Děkuji, líbí se mi, ale já se o ni neumím starat…“ Postavil se, aby šel sobě i bratrovi uvařit kávu a při té příležitosti přemýšlel, kolik času asi zabere přečíst si knihu o akvaristice.

Eda odložil huňatou deku, kterou už opět držel v rukou, na stolek. Než se Damian nadál, měl ho už zase za zády.

„To zvládneme, pomůžu vám. A konečně v kanceláři nebudete sám. Byl bych tam s vámi, jenže to bych musel mlčet jako ryba a rozhodně bych to nedovedl tak dobře, jako… no, ryba. Prodávala mi ji taková hodná slečna, dala mi k ní pár pokynů. Bude se k vám dokonale hodit! Teda, nechci tvrdit, že taky okusujete jiným rybám ploutve, to ne, ale je taková elegantní… Nemám tu kávu udělat já? Vy to neumíte,“ nadhodil, načež Damian překvapeně zamrkal a ve vedlejší místnosti se Viliam začal chechtat.

„Řekl jsem něco špatně? Jde to pít, jen tam toho kafe vždycky dáte moc, na svůj vkus, a pak vám to nechutná tolik jako když vám ho dělám já. Alespoň se tak vždycky tváříte,“ odtušil nevinně, zazubil se a přebral od něj hrníčky. Mohl slyšet, jak ho Viliam ve vedlejší místnosti soustrastně poplácal po paži, zatímco se stále ještě smál. Když se za nimi vrátil, v rukou hrníčky s kávou, bavili se už opět o majestátní rybce, která tou dobou zkoumala tmavozelenou rostlinu, jako by tam ještě předešlého dne nebyla. Sám se v akvaristice vyznal asi jako Eda v tanci, ještě ze střední měl ale kamaráda, který měl rybky snad odjakživa. Slíbil, že se ho pokusí přimět pomoct.

V následujících minutách proběhlo rozbalení i druhého Edova dárku, tedy měkoučké deky, a následně Viliamovy pobavené poznámky na účet toho, že se svým dvojčetem opět dostal totéž.

Přesně v celou se rozrazily dveře a s elegancí sobě vlastní do domu vplula Magdalena Krausová. První se k ní dostal Damian, hned vzápětí Viliam, který si pobaveně prohlédl nižšího chlapíka, kterého s sebou přivedla a který v rukou držel dva stejné květináče, nepochybně dary pro ně dva. Když Magdalena viděla Damiana, zdála se spokojená. Když se jí do zorného pole dostala obě dvojčata zároveň, vypadala snad až blaženě. A pak zpoza rohu vykoukl Eda.

Možná by situaci trochu pomohlo, kdyby ten skřítek nadšeně neposkočil, nezavýskl její příjmení, jako by byla první Kraus v jeho životě. Následně k ní přiskočil, aby jí pomohl s věcmi, jen aby zjistil – a nahlas zhodnotil – že pomoc by potřeboval spíš její asistent a že mu možná měla něco vzít, že to skoro vypadá, jako by ho trápila schválně a že on ví, že to ona by neudělala, protože je moc hodná.

Oba bratři udrželi ledový klid. Magdalena udržela ledový klid. Dokonce i muž udržel ledový klid, ale rozhodně mu to nešlo tolik jako všem třem Krausům a Eda tak na něj ještě chvilku nechápavě hleděl, snaže se zjistit, proč se tváří tak zvláštně.

„Nechcem jít nahoru, Eddie? Bude se řešit organizace, u toho bejt nechceš. Příšerná nuda,“ nadhodil Viliam, protože potřeboval výmluvu, aby se sám ztratil.

„Vy se znáte?“ optala se Magdalena, v očích cosi, co Viliam příliš nepoznával. Rozhodně by to bratrovi nepřiznával rád, byla však pravda, že se jejich babička skutečně po smrti manžela hodně změnila. Dříve míval pocit, že jí v očích dovede číst i za šera. Teď? Neměl tušení, co se jí honí hlavou. Ale bylo mu jasné, že příjemné pocity to nebudou. Znal ji, alespoň nějak. Rozhodně nepatřila mezi Edovy příznivce.

Mohl si dovolit jedno rýpnutí? Když byl ten oslavenec…

„No jasně. Jsem v podstatě jeho druhej domov. Když zrovna není u Damiana, mám ho u sebe já. Má z nás takovej Kraus hotel. Zbejváš jenom ty. Můžu mu u tebe zařídit pokojík, mám pocit, že vedle ložnice máš ještě volnou místnost, co ty na to? Konečně nebudeš tak sama,“ nadhodil. Ach, některé věci se nikdy neměnily. Velmi dobře mohl poznat, že kdyby Magdalena mohla, zaškrtila by ho.

„Promýšlej to, taky ho můžeš dát do toho pokoje vedle obýváku. Obojí je ve hře. Až budeš v tom zařizování, obal všechno, co nechceš, aby se rozbilo, bublinkovou fólií. My jdeme za knížkama, bavte se,“ zamával jí, otočil se a vyrazil s Edou do schodů. Když vyšli nahoru, blonďák se na něj zadíval s přimhouřenýma očima.

„Ty ji moc nemáš rád, viď?“ poznamenal vnímavě. Překvapivě vnímavě. Viliam by neměl zapomínat – Eda rozhodně nebyl hloupý.

„Ne, to ne. Mám ji rád. Ale občas není od věci trochu ji potrápit. Vzhledem k tomu, že jsem od ní nedostal ani korunu, může být ráda, že jsem jí to odpustil a vůbec s ní mluvím. Ale jednu dobu byla ona jediná má rodina, přestože mi odmítla dát to, na co jsem měl nárok,“ nadhodil.

Damian pozoroval celou výměnu názorů s kamenným obličejem. Jeho bratr měl humor, který dost dobře nechápal, ale zasadit pár nevinných ran do Magdalenina ega uvítal. Přesto pozorně sledoval její tvář, jako by z ní chtěl vyčíst postoj, který zaujímá k jeho asistentovi. Čím víc se k Edovi upínal, tím byl víc nervózní z toho, že ještě nepřišel na důvod, proč mu ho tenkrát vnutila do kanceláře.

Prohrábl si vlasy, čímž si zničil vizáž, o kterou se snažil půl hodiny v koupelně. Nedělal to proto, aby vypadal neodolatelně před svými manažery a jinými hosty… Kdepak, on se trápil před zrcadlem kvůli Edovi. Byla to hloupost, věděl to, vždyť jeho Oříšek si ani nevšiml, že je upravenější, než kdy býval před jakoukoli, i důležitou, schůzkou. Dopil studenou kávu a uvědomil si, že Eda přijel s Viliamem. To chce před ním opravdu svou přítelkyni schovávat? Další frustrující záležitost, která mu nedávala spát. Kdo to sakra je? Nejspíš ji neznal, nicméně alespoň základní informace nutně potřeboval.

Přestože nechávat Magdalenu běhat po jeho domě nebýval úplně nejlepší nápad, dnes jí byl vděčný, že se o všechno postará. Už se sklenicí vína pozoroval šrumec, který panoval v domě. Zaměstnanci najaté cateringové agentury přeměnili jeho halu v poměrně útulný bar a zbylo místo i na taneční parket. Všude okolo byly porůznu poskládány malé ratanové stolečky s křesílky. Když už toho na něj bylo moc, odebral se ven. Uviděl, že zařídili i sezení na poměrně velké terase s nenápadnými, ale účinnými plynovými ohříváky. Chtěl se vypařit, odjet a vrátit se až druhý den. Možná by si ani nikdo nevšiml, že chybí – zauvažoval dětinsky. Ostatně v domě byl i jeho bratr…

Vrátil se dovnitř a měl chuť si nalít něco ostřejšího než víno. Bojoval s nutkáním vyběhnout schody a schovat se v pokoji u Edy, stejně jako to udělal Viliam. Že to není možné, pochopil ve chvíli, kdy uslyšel dominantní hlas Magdaleny. „… a to terárium s tou potvorou odneste do vedlejšího pokoje, stejně tak ty myši. To tady nechci.“

„Ale já to tady chci! Zůstane to tak, jak to je,“ ozval se. „S tím hadem se hýbat nebude.“

Chlapíkům se evidentně ulevilo a babička na něj jen přimhouřila oči. „Bude vystrašený, a co uděláš, až uteče a někoho uštkne?“

„Neuteče, jsem si vědomý toho, že nemá nožičky, a i kdyby se nějak dostala z terária, kdyby si ji nějaký idiot chtěl pomazlit, je naprosto neškodná. Korálovky na rozdíl od korálovce jsou nejedovaté. Je to jen krásná užovka.“

Magdalena něco zamumlala, mávla smířeně rukou a odešla řešit něco k provizornímu baru.

Damian na tohle neměl nervy. Vyšel z domu, pustil psy a lehkým klusem s nimi vyběhl ven. U tohoto on být nemusel. Spílal si, že opět nedal na svoje instinkty a nepronajal si na oslavu nějaký podnik. Magdalena ale trvala na tom, že je třeba ctít tradice, a mlela o tom tak dlouho, až jí to opět odkýval. Věděl, že druhý den odpoledne ani nepozná, že se v jeho domě něco dělo, ale ty přípravy, a hlavně organizátorka ho doháněly k šílenství.

Copak asi dělá Eda?

Za dvě hodiny už byla zábava v plném proudu. Hudba tlumeně hrála, lidé posedávali v křesílkách, smáli se a dobře se bavili. Všichni se už s Damianem přivítali, se všemi prohodil pár slov. Po přípitku, předání darů a obligátním proslovu, který Damian dle babičky nemohl vynechat, se konečně mohl uvolnit. Mohl by, kdyby neustále nesondoval, kde se nachází jeho Oříšek. Ten se překvapivě docela dobře bavil. V jednu chvíli ho viděl postávat s Viliamem, za moment se něčemu smál s Helenou a netrvalo dlouho a viděl ho odcházet ven s Juliánem.

Co si ti dva mohli vykládat?

Měl tendence jít za nimi, ale odchytil si ho bratr.

„Teda – dvacet let jsem pro tebe nesháněl dárek, což bylo mimochodem velmi uspokojivé, ale co bych to byl za dvojče, kdybych ti něco nedonesl. Všechno nejlepší,“ zahalekal a chtěl mu dát pusu. Damian ustoupil a zpražil ho pohledem. V ruce mu přistála krabička belgických pralinek, načež se Damian rozesmál z plných plic. Sotva se uklidnil, chytil jej za paži a táhl k jednomu ze stolků. „Taky pro tebe něco mám, bratře. Neuhádneš,“ uculoval se stále. Pak vyhrabal zpoza jiných darů totožnou krabičku, jen měla jinou barvu. „Všechno nejlepší.“

Na to konto se rozesmál i Viliam. Pravda, rozhodně bratrovi nemohl odpustit, že si nenechal dát pusu – Viliam příšerně chtěl, měl ho totiž neskutečně rád a potřeboval to takříkajíc ventilovat – ale zároveň… Nu, člověk by si skoro říkal, po třiceti letech života, že mít dvojče není vždy úplně na škodu. Jeho bratr se rozhodně trefil podstatně víc než jejich babička. Ta mu totiž dávala květiny každý rok. A každý rok mu pochcípaly.

V zahradě, schovaný za kotcem se psy a mnoha rozložitými stromy se v té době v pomalých kruzích procházela dvojice, na kterou jako by všichni zapomněli. Eda byl zachumlaný do kabátu, který mu kdysi kupoval Damian, jednu ruku v pevném, oporu poskytujícím sevření té Juliánovy. Blonďáčkovi bušilo srdce, přestože se vlastně nic nedělo, a nedovedl se přestat usmívat. Byl tolik šťastný. A věděl, konečně, po všem zdráhání, že se s Juliánem rozhodl správně.

Uvědomil si to už předtím, než jej na oslavě vůbec spatřil. Uvědomil si to, když se v neděli vrátil z jejich schůzky. Tehdy se Eda nenechal od něj políbit, tehdy si ještě nebyl jistý. Ale dnes, když na něj hleděl, když viděl, jak si s ním povídá a s ničím na něj netlačí, byl v sedmém nebi.

Julián byl přesně tím, koho si v životě přál. Děti dovedou být zlé a jeho představa prince na bílém koni jim kdysi přišla k smíchu, on si však svého prince našel. A ten princ se smál, pevně jej držel za ruku, jako by tím zároveň sliboval, že tu pro něj je a bude, hleděl na něj, jako by byl Eda nejkrásnější bytostí na planetě, a patrně si to i myslel. Byl jediný, u koho Eda nikdy nemusel pochybovat. On ho měl rád. A Eda…

Panebože, Eda ho chtěl políbit.

Julián to musel vycítit. Zastavil se s ním za jedním z kmenů, teplou dlaň mu pokládaje na tvář. Byl vyšší než Eda, což se blonďáčkovi líbilo. Trochu se k němu skláněl, a to Edovi dávalo dojem, že by ho mohl ochránit, kdyby přišla jakákoli katastrofa. Jeho dlaň byla na Edově tváři teplá a jemná, hladil jej palcem a hleděl mu do očí.

A pak ho políbil. A bylo to jiné než vždycky předtím. Jistě, měkké, vlhké, ale tak nějak elektrizující. Vzrušující. Líbal ho a Eda se cítil jako součást jeho.

Ruce mu ovinul kolem krku, prsty zabořil do vlasů. Stahoval si jej níž. Ano, byl si jistý, zamiloval se do něj. A rozhodně si nedovedl představit jen tak ho teď nechat jít. Dokud mu nedá ještě pusu. A ještě. A ještě…

Obě těla, ochranitelsky a láskyplně na sebe přitisknutá, vyrušilo až odkašlání. Eda sebou trhl, nečekal ten zvuk. Před ním se objevil muž, kterého ještě neznal.

Zrudl jako rak. Julián jej jednou paží objal kolem pasu a přivinul k sobě, čehož Eda vděčně využil a položil mu hlavu na hruď. Nejistě toho cizího chlapa pozoroval, nepatrně se ale usmíval.

„Mám tě rád, Karle, ale přicházíš v dost nevhodnou dobu,“ nadhodil Julián s úšklebkem. Totožný úšklebek měl na tváři i onen muž. Eda pochopil, že šlo o staré přátele, a tak se trochu uvolnil.

„Jako bych tu nebyl, vy hrdličky. Jen jsem chtěl připomenout, že naším oslavencem není nikdo jiný než tvůj nejmilejší přítel, a tedy bys s ním mohl prohodit pár slov,“ skoro zanotoval, načež Julián nespokojeně mlaskl, dal mu ale za pravdu.

Když se za Edou vrátil, měl v rukou dva kalíšky. Jeden chtěl podat Edovi. Ten zakroutil hlavou.

„Já nepiju.“

„Ale no tak, jeden ti neublíží,“ snažil se ho povzbudit muž, Eda ale stále kroutil hlavou.

„Vy jste se s Damianem pohádali?“

Tu otázku Eda nečekal. Překvapeně vykulil oči.

„Myslel jsem, že ho máš rád.“

„To mám,“ nechápal blonďáček.

„Vážně? Tohle je přípitek, pije se na zdraví oslavence. Když to neuděláš, je to, jako bys říkal, že by ti nevadilo, kdyby…“ nadhodil a pohybem ruky, nehtem palce u krku, naznačil smrt. Eda se zatím zajíkl. Vážně to tak bylo? To nevěděl…

„Ale já vážně nepiju. Damian to ví. Určitě by pochopil, proč jsem nechtěl,“ snažil se ověřit si své myšlenky.

„Damian? Ten ví, že by ti jeden neublížil. Já to samozřejmě chápu, já ano, jen je to takové poměrně striktní. Podívej, všichni pijí. Odmítnout přípitek nosí smůlu.“

Když o tom nyní Julián mluvil – a hlavně když to tak barvitě popisoval – Eda měl skutečně dojem, že všichni ti lidé pijí poněkud… úzkostlivě, jako by chtěli horlivě dokázat, že oni přejí oslavenci jen to dobré. Viděli to stejně? Jistěže viděli. Julián by mu přece nelhal.

Jeden mu možná vážně neublíží. Rozhodně by nechtěl jít proti Damianovi, notabene v očích všech těch lidí…

Tekutina mu sežehla hrdlo, jako by šlo o oheň samotný, donutila ho chvíli kašlat a Julián mu musel setřít pár zbloudilých slz, dál mu ale bylo hezky. Nevnímal žádné speciální účinky, jedna sklenka mu vážně neublížila. Byl šťastný a spokojený stejně jako předtím, líbal se s Juliánem a svět byl tak krásný a zvláštní a barevný…

A pak držel ještě jednu skleničku, protože když mu první nic neudělala, druhá už přece taky nemohla – asi byl k alkoholu imunní – a pak ještě jednu, a pak měl tendenci vyšplhat na psí kotec a málem si u toho roztrhal kabát. Nebyl si moc jist, co se dělo dál. Věděl jen, že byl s Juliánem. Dlouho byli spolu. Bavili se, trochu se sebe navzájem dotýkali. Stáli venku, ve tmě, a Eda se smál všemu, co ten muž řekl. Byl tak úžasně zajímavý, vždycky!

Bože, Eda byl tak hloupý, že celý svůj život jen četl. Na chvíli měl tendenci vyběhnout do pokoje a všechny svoje knihy vyházet do sněhu. Nepotřeboval je! Měl Juliána. Brzy na to však zapomněl. Protože muž vsunul ruku do jeho kalhot.

Eda zalapal po dechu. Málem se mu podlomily nohy. Fascinovaně na Juliána hleděl, zasténal a objal jej rukama nemotorně kolem krku. Jeho dech byl těžký, ruka v kalhotách se zpočátku ani nehýbala a on byl přesto okamžitě tvrdý, jako snad ještě nikdy nebyl. Pohled měl celý skelný, tváře rudé stejně jako rty. Špičky stočil k sobě, palce na nohou zkroucené kdesi v botách.

Ruka se začala pohybovat. A pro něj se otevřel nový svět.

„Pojď, půjdeme nahoru,“ vyzval jej Julián a vytáhl ruku, která Edovi způsobovala tolik potěšení. Tomu se onou absencí tolik potřebného uvolnění až nahrnuly slzy do očí. Nahoru, jistě, rád s ním půjde nahoru, ale první…

„Prosím,“ zažádal jej, přirozeně nasazuje onen psí pohled, který tolik uměl. Nemohl v tu chvíli jít, ne někam jinam. Chtěl se udělat v ten moment.

„Tady tě dělat nebudu. Pojď.“

„Prosím, prosím, prosím, bolí to,“ škemral a znovu se pokusil Juliána obejmout. Chytil se jej těžce, nemotorně. Muž jej od sebe odstrčil.

„Nech toho. A nedýchej na mě, smrdí z tebe alkohol. Pojď. Jestli chceš, aby to přestalo – abych to znovu udělal – pojď. Teď hned,“ přikázal nekompromisně a otočil se, nechávaje překvapeného Edu na místě. Ještě předtím se ale natáhl a přes kalhoty jeho mužství zmáčkl, aby jej ujistil, co je třeba udělat. Eda vyhekl. Zoufale pozoroval jeho záda, pak ale pochopil, že Julián už se za ním nevrátí. Kachní chůzí se vydal za ním, oči stále ještě trochu vlhké a ústa pootevřená tím, jak bylo vězení kalhot nepříjemné, i touhou, která ho zároveň tepavě bolela.

Domem prošli, aniž by je kdokoli zastavil. Snad jen pár pohledů se na ně přesunulo, nikdo ale nic nenamítal. Edův roztoužený pohled mluvil sám za sebe. Oproti němu Julián se nesl jako král, jako dravec, který už má kořist jistou. Zahnanou do kouta. To bylo dokonalé vyjádření.

Vyjít do schodů bylo asi nejtěžší. Kalhoty se u toho otíraly o jeho erekci ještě víc, čemuž Julián příliš nepomohl, když jej plácl přes zadek a do ucha mu zašeptal, že pokud si blonďák nepospíší, ještě si své pohnutky může rozmyslet. To Edu skutečně urychlilo a konečně se dostal až do patra, kde zapadl za Juliánem do pokoje. Tehdy si neuvědomil, že šlo vlastně o ten jeho.

Tričko měl dole prakticky hned. S kalhotami si ale Julián dával načas. Trápil ho, tolik ho trápil. Plácl ho přes ruku, kterou se roztřesenými prsty snažil rozepnout pásek.

„Nejdřív já,“ poručil si. Eda se na něj nejprve útrpně zadíval, pak ale poslechl a kalhoty mu rozepnul a posléze stáhl. Následovalo spodní prádlo. Jeho penis už v té době stál, a když konečně i Eda přišel o pevné sevření kalhot a boxerek, postavilo se Juliánovo vybavení úplně. Za ramena jej zatlačil do postele, kousl jej do nateklého rtu a v tu samou chvíli kolenem zatlačil na jeho erekci. Edovi se do očí natlačily další slzy, bolelo to a zároveň jím zmítala tak šílená touha. Nikdy nic podobného nezažil.

„Prosím, prosím, prosím…“

„Chceš to? Chceš?“ vymáhal z něj Julián, a Eda zoufale kýval hlavou. Pokrčil nohy a roztáhl je od sebe, načež se na něj Julián zašklebil. Chytil jej za stehno, rychlým pohybem otočil na bok a plácl přes zadek. Pak jej otočil zpět, znovu jej sjel očima a olízl si rty. Blonďáček dýchal roztřeseně, ale roztouženě. Tak to bylo správně.

„První mě,“ přikázal Julián. Eda nechápavě zamrkal. Julián si odfrkl. „Nemůžu tě ošukat bez lubrikantu a pochybuju, že něco takovýho vlastníš. Tak honem, princezno. Vstávat.“

Tentokrát Eda pochopil, že bez této mezihry se neudělá. Natáhl k němu roztřesenou ruku.

„Pusina bude lepší,“ navigoval jeho milenec. A za ruku jej vytáhl do sedu. „Opovaž se to spolykat. Udržíš to v pusince.“

Eda pochopil. Muž jej chytil za rameno a přitlačil na zem, dál se ale blonďáček chopil práce sám. Položil muži ruce na stehna. Chvíli na jeho penis hleděl. Nevěděl, co má dělat.

Jedno z bosých chodidel opět zamířilo do jeho klína. To jako pobídnutí stačilo. Pokusil se nacpat si do úst, co nejvíc jeho délky dovedl. Julián nevydal ani hlásku. Chytil Edu za vlasy, pokusil se dostat mu do pusy o něco víc. To Eda nečekal a jeho dávicí reflex se ozval. Trochu jej bolely koutky. Nebylo to moc příjemné. Vlastně, příjemné pocity se obecně trochu vytrácely…

„Zakloň hlavu. Zakloň, zakloň,“ zopakoval mu muž několikrát, protože Eda nevypadal, že by jej poslouchal, a chytil jej za vlasy, aby mu k tomu dopomohl sám. Dostal se tak hlouběji, u čehož Eda vydal cosi na způsob vyheknutí. Jedna ze slz se mu svezla po tváři. Trochu to ale pomohlo. Nebolelo to tolik.

Měl pocit, že mu ty rty prasknou. Bylo toho moc.

Když se muž konečně udělal, měl Eda pocit, že vyčerpáním padne. Toto jej ale probralo a překvapilo, zakuckal se a vytrhl se z Juliánova sevření. Většina spermatu tak skončila na jeho obličeji. Taky si vysloužil pár nehezkých slov.

Opět ležel na zádech na matraci, muže nad sebou. Veškerá únava velmi rychle zmizela. Julián se jej chtěl opět dotknout. A tentokrát by se Eda skutečně udělal, uvolnění měl konečně na dosah. Skoro zavýskl úlevou. A ona se nedostavila. Kolem kořene se mu obtočily zručné, nesmlouvavé prsty.

Zalapal po dechu a zmučeně zasténal. Slzy mu vytvářely na obličeji cestu skrz sperma, které tam stále ještě měl. Julián část z něj setřel dvěma prsty, a než se Eda nadál, cítil je i s mazlavou tekutinou na svém vstupu. Věděl, co to znamená. Jeho mantra se vrátila. Prosil, škemral, doufal. Julián ho nechával balancovat na samém okraji. Skoro na něj neviděl, před očima se mu dělaly mžitky ze všeho toho vzrušení. Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal, kdo to tam s ním je, nedovedl by to říct. Ale příšerně ho miloval.

§§§

Damian se na své oslavě překvapivě dobře bavil. Pár skleniček šampaňského ho uvolnilo, a tak se proplétal mezi lidmi, s každým prohodil pár slov, ale nejvíce se potkával právě s bratrem. Snad si potřebovali vynahradit ta dlouhá léta a kupodivu i přes tohle odloučení nacházeli stále další a další témata, kterými by se mohli bavit. Viliam mu zrovna vykládal o trapasu, kterého se dopustila babiččina kuchařka, když si jednou na farmu dovedl svou přítelkyni. Myslela si, že je to nová posila do domácnosti, a než se Jitka stačila vzpamatovat, už měla okolo pasu zástěru a Lidka ji postrkovala do kuchyně. A že ta žena uměla být přísná, o tom Damian nepochyboval.

„… no tos měl vidět to rodeo. Jitka byla upjatá, trochu jako ty. Byla dcera jednoho ze zastupitelů města a majitele pár investičních společností. Jo, v posteli dobrá, ale nakonec mě ani tolik nemrzelo, že mě poslala za toto do háje,“ nahodil ublížený výraz, ale oči se mu smály. I Damian se smál, když si to představil. S jejich kuchařkou se nenudili nikdy, a to ani nemusela dělat takové omyly. Proto ji měl Damian rád, a proto strávil tolik času v kuchyni v dobách, kdy měl ještě tu možnost.

„Damiane, mohl bych s tebou mluvit?“ ozval se za ním naléhavý hlas. Damian se otočil a zadíval se do zvláštně ustaraných očí Karlíka.

„Děje se něco?“ zpozorněl Damian a rozhlédl se okolo sebe. Zaměřil se především na blonďatou kštici, u které by nějaký průšvih mohl předpokládat, ale nikde Eduarda nezahlédl. Snad byl stále venku.

„Potřeboval bych s tebou mluvit někde v soukromí,“ naléhal Karel a očima nervózně těkal po okolí. Damian pochopil, že se něco stalo. Něco závažného, protože Karlíka nikdy nic nevyvedlo z míry. Kolikrát měl dojem, že je vůči negativním pocitům naprosto imunní.

Vyšli tedy na terasu a sedli si dále od lidí.

„Ten kluk, o kterém jsi mluvil, když jsi byl u mě naposledy, to je ten brýlatý drobný blondýnek, který se pořád směje?“

Damian zapřemýšlel, kolik se uvnitř pohybovalo brýlatých blondýnů. Eda byl jediný. „Ano, to je Eduard. Stalo se mu něco?“

„Mám obavy, že ano. Pochopil jsem z našeho sezení, že ten kluk je citlivý a celkem dost naivní. Tedy, Julián mi o něm kdysi vykládal, byli jsme celkem dost opilí a tenkrát jsme se vsadili…,“ odmlčel se.

Damian se zamračil a prudce vstal ze židle. Zakroutil hlavou a zaťal pěsti. „Mluv!“

„Vsadil se se mnou, že ho stihne ošukat do Valentýna. Damiane, netušil jsem, že si pohrává s někým, kdo je tvůj. Tvrdil mi, že je to tvůj nový asistent a ty o něj stejně nemáš zájem, že je ti lhostejný, a ujišťoval mě, že ho spíš nenávidíš a udělá ti radost, pokud mu někdo střihne hřebínek.“

„Mlč už! Kde jsou?“

„Nejsem si jistý, někde v domě. Viděl jsem je jít nahoru. Víš, jaký je Julián, nejspíš ho opil a nechoval se k němu zrovna jako něžný milenec…“ Dál už Damian neposlouchal, vystřelil z terasy a hnal se směrem ke schodišti. Jen pevně doufal, že dorazí včas.

Netušil, ve kterém pokoji jsou, ale předpokládal, že zapadli do Edova. Rozrazil dveře a na dvě sekundy zůstal naprosto konsternovaně stát, když uviděl blondýnkovu tvář. Na žhnoucích lících měl rozmazané sperma, ústa pootevřená, zrychleně dýchal. Ve sněhobílé zadnici se míhal dlouhý prst jeho prznitele. Byl nahý a penis se mu vzpínal vůči téměř oblečenému Juliánovu tělu. Na tváři staršího se mihl vztek, frustrace a zášť. Vyskočil na nohy.

„Ty zmrde!“ zasyčel Damian. Chytil jej za límec košile a přitáhl k sobě. Cítil, jak jím proudí téměř neovladatelný vztek, ale sotva očima zabloudil k Edovi, rychle ho potlačil.

„Běžte ke mně do pokoje!“ poručil mu hlasem, do kterého stále prosakovala zlost. Když viděl, že se snaží protestovat, přisadil: „Okamžitě! Oblečte se a jděte! Nikde se nezastavujte, s nikým nemluvte!“

Bodlo ho u srdce, když pozoroval ty vyděšené oči. Zase se ho bude bát… A to všechno jen kvůli takovému zkurvysynovi, jako byl Schneider. Zabije ho!

Julián se v sevření Damianových pěstí začal kroutit a málem se mu povedlo ho uhodit. Damian měl dobrý postřeh a zkroutil mu ruku za zády, až poklesl v kolenou a zkřivil tvář bolestí. Nadával mu, ale Damian jeho slova neslyšel, ignoroval je a jen pozoroval, jak se Eda v rychlosti obléká a opouští místnost.

„Parchante!“ zasyčel mu do tváře a přirazil ho ke zdi tak hrubě, až spadly z nedaleké police drobnosti, které tam měl Eda vystavené.

Přestože tlak na Juliánovu ruku musel být bolestivý, návrhář nahodil jízlivý úsměv. „Jsi sračka! Normální majetnická sračka, která nedokáže dotáhnout chlapa do postele a jiným to odpírá! Mohl bys mi vysvětlit, o co ti jde? Proč děláš takové scény? Edan je úžasná děvka, která je svolná ke všemu a ještě prosí. Miluje to a miluje mě, tak nás nechej na pokoji.“

Tohle nemohl poslouchat a zlost se vrátila do jeho rozlíceného nitra ještě silněji a vybouchla. Pustil mu ruku, hrubě si jej otočil čelem k sobě a kolenem se neomylně trefil mezi Juliánovy nohy. Jekot musel být slyšet až dole, ale Damiana to nezajímalo, v hlavě mu tepalo, a když pozoroval svíjejícího se muže v předklonu, kterak se drží za genitálie, pocítil zadostiučinění. „Takové zmrdy, jako jsi ty, by měli povinně kastrovat!“

„Ty hajzle neplodný!“ vysoukal ze sebe Julián nenávistně. To byla pro Damiana poslední kapka a začal bušit pěstmi do téměř bezbranného muže.

„Damiane! Damiane, dost! Zabiješ ho!“

Nevnímal ten hlas až do chvíle, kdy jej od choulícího se muže odtáhly dva páry rukou. Viliam s Karlem ho drželi tak dlouho, dokud se pomalu nezačal uklidňovat. Zběsile lapal po dechu a před očima se mu začala vyjevovat hrůza, kterou způsobil. Julián ležel v obranném klubku a kryl si hlavu.

„Vypadni z mého domu, ty parchante!“ promluvil Damian už vyrovnaným, velmi chladným hlasem. Julián se pomalu postavil. Kdyby neměl poněkud pocuchané oblečení a rozhozený účes, nikdo by nepoznal, že se nepohodli. Tvář si velmi dobře vykryl, ale s patrnými bolestmi genitálií přistoupil k Damianovi, navzdory tomu, že v jeho očích stále viděl neovladatelnou zlost.

„Jsi blázen! Tohle nenechám jen tak,“ vyhrožoval. Damian ho chytil za paži a hrubě vyhodil ze dveří na chodbu. Pramálo se zajímal, jestli to Julián ustál.

„Běž s ním, Karle! Venku jsou taxíky!“

Damian si sedl na postel, vložil hlavu do dlaní a prudce oddychoval. Bolestně si uvědomil, že ani on nebyl ušetřený od ran, kterými se Julián snažil bránit. Dýchání bylo bolestivé, nejspíš měl naražená žebra, bolelo ho břicho a klouby na rukou. V hlavě mu hučelo a cítil, že brzy dostane migrénu. Potřeboval vodu, ticho, a hlavně uklidnit Oříška, který se nejspíš podle jeho pokynů choulil kdesi v koutě jeho pokoje. Měl však obavy, že v tomto stavu a v této chvíli za ním nemůže. Zcela jistě se mu vrátily pocity z oné noci a on se ho opět bojí. Nechtěl mu vytvořit další trauma z toho, že vstoupí do pokoje. Zvedl hlavu a uviděl, jak ho Viliam starostlivě pozoruje.

„Jsem v pořádku. Jdi do mého pokoje, poslal jsem tam Edu. Pokus se ho uklidnit. Prosím,“ zašeptal smířeně a trhaně vydechl. Bolelo to jako čert. Doufal, že ta žebra nemá zlomená. Koutkem oka zaregistroval, že bratr jen přikývl a zmizel. Pokoušel se položit na postel, přičemž zjistil, že bolest je horší, když se natáhne. Jeho ruka však nahmatala telefon. Nebyl Edův, nebyl ani jeho. Metalická světlá šeď s nakousnutým jablkem ho ujistila, že ho tu nechal Julián. A mobil stále natáčel.

Stopl nahrávání, a ještě než se stačil uzamknout, poslal si celý záznam do svého. Neměl moc chuť se dívat, co ten parchant natočil, ale potřeboval zkontrolovat, jestli video přišlo. Obrnil se a spustil ho. Stačila první půlminuta, a i přes bolest na hrudi i vytrvalé tepání v hlavě se Damian postavil a vší silou hnanou obnoveným vztekem mrštil Juliánovým iPhonem proti zdi. Z drahého přístroje zbyla jen kupa smetí roztroušeného po celém pokoji. Sesunul se opět na postel a snad poprvé od doby, kdy umřel Marek, se mu chtělo plakat. Nedokázal zpracovat, že ten zmrd, hnaný pudem a nebetyčným sebevědomím, chtěl jeho Oříška znásilnit. A jen ten pocit, že by přišel pozdě…

Dýchej, Damiane…

§§§

Eda zatím seděl na posteli, obličej celý červený, jak si jej drhl jedním z ručníků, který našel v Damianově koupelně, aby z něj dostal sperma, vlastní slzy i sliny. Jeho vzrušení opadlo ještě v pokoji a na chvíli takřka vystřízlivěl. Onen pocit, že se něco mohlo stát – že ta slast, to uspokojení bylo tak blízko, skoro na dosah, on se po něm natahoval a ono se blížilo – a nakonec se nic nestalo, ten jej týral stále. Cítil tu frustraci. Chtělo se mu z ní brečet.

Jeho pohyby byly trhané, chvílemi dokonce vztekle uspěchané, tělo měl ale slabé. Třáslo se. Nedovedl si uspořádat myšlenky, vracely se do toho pokoje a on si nebyl příliš jistý, k čemu. Věděl jen, že tam měl zažít svůj první sex, že ho zoufale chtěl a že tomu Damian zabránil.

Když klopýtal do schodů, Juliána za zády, šeptal mu muž do ucha, že pokud to neudělá s ním, neudělá to už nikdy s nikým. Byl na něj hodný, on jediný to chtěl dokončit, přestože Eda byl Eda. Bylo to tak? Bylo, bylo, jistěže bylo. Panebože, měl pravdu. Co když už zůstane panic navždycky? Mohl to mít za sebou, Juliánovi nevadilo se toho ujmout, a teď o něj přišel a už nikdy nenajde nikoho takového.

Ručník mu vypadl z rukou. Pokoušel se ho zvednout, nedařilo se mu však prsty tu látku uchopit. Byl roztržitý, koloval v něm adrenalin, smutek, úzkost, nejistota, nepochopení…

Dveře se otevřely. Dovnitř nakoukla Viliamova starostlivá, zasmušilá tvář.

„Kde je?“ zeptal se Eda ještě dřív, než Viliam stačil cokoli říct. Ten se k němu posadil. Všiml si, že se blonďáček nepatrně pohupuje. Neobjal jej. Nebyl si jist, jestli se jej v této chvíli může dotknout, nechal to tedy na Edovi a Eda nic neudělal.

„Kdo?“

„Julián. Kde je?“

„Damian se o něj postaral,“ nadhodil Viliam. Eda si pažemi objal skrčená kolena. Oči se mu už zase naplnily slzami.

„Eddie! Už se tě nedotkne, slibuju,“ snažil se jej uklidnit. Mohl si všimnout, že se Edovo tělo maličko uvolnilo.

„To já ale nechci! Já chci, aby se mě dotkl. Já ho mám rád, mám ho tolik rád. Vili, já ho mám… já ho mám rád,“ zadíval se na něj vyděšeně. Ten nesoulad mezi jeho slovy a reakcemi těla Viliama překvapil. Snad jej stále ještě hodně ovlivňoval alkohol.

„Ublížil ti! Bože, Eddie. Bude to v pořádku…“

„To teda nebude. Nic nebude v pořádku, nechci, aby to bylo v pořádku. Nechci, aby mi někdo mluvil do mých věcí, nechci, aby se o něj Damian postaral, nechci, nechci, nechci… Nechte mě všichni na pokoji!“ Hlasivky s ním příliš nechtěly spolupracovat. Kdyby mohl, patrně by tu větu křičel. Takhle spíš chraptěl. Obličej si složil do dlaní. Viliam na něj hleděl s nejistotou. Co měl dělat? Rozhodně mu nepomáhal…

„Miluju ho, miluju ho a on miluje mě, chci ho, dělal tak úžasné věci a Damian to všechno zničil, zabil, prostě, prostě to všechno pokazil. Nesnáším ho, nesnáším,“ říkal, zatímco na Viliama hleděl přes všechny ty slzy. Pár z nich mu přeteklo až na tváře, kde je Eda vztekle setřel. „Nesnáším ho! Proč má pocit, že do všeho může mluvit, že mě může chránit a nechce být ani můj kamarád? Proč je tak hloupě, tak, tak, proč je tak hloupě zabedněný? Já v něm nechci žádnýho hrdinu, já chci svůj první sex!“

Po těch slovech se Eda zajíkl a vložil si hlavu do dlaní.

„Já chci svého prince,“ vydechl po chvíli, najednou snad něžně. Jako by se uklidnil, vzpomínal na něco hodně dávného. Něco ztraceného.

„Já chci Damiana. Vili, proč tu není? Chci ho vidět.“

„Opravdu? Měl bys jít spát, Eddie. Pokud to jenom trochu půjde. Odpočineš si, ráno ti bude líp,“ snažil se přemluvit jej a chtěl mu položit ruku na rameno, Eda se od něj ale odtáhl, jako by se měl popálit.

„Chci, aby tu byl Damian!“

Jeho hlas se zlomil, mluvil najednou teskně, utýraně, rozbolavěle.

„Prosím Vili. Půjdu spát, vážně půjdu. Ale chtěl bych mít u sebe Damiana.“

Ještě chvíli ho černovlasý muž pozoroval, pak ale nejistě přikývl. Nezdálo se, že by v nejbližších minutách měla přijít další změna Edovy nálady, hleděl na něj zcela vyčerpaně, avšak odhodlaně. Ať mu chtěl cokoli, nemohlo to počkat.

Viliam si povzdychl, když pokoj opouštěl. Doufal, že na Damiana Eda nezaútočí, až mu do toho pokoje vejde.

V patře byla snad ještě větší spoušť, než když odtamtud odcházel. Neptal se, co přesně tam Damian dělal. Bylo mu to zhruba jasné.

Starostlivě se na bratra podíval. Jestli mu už teď nebylo dobře a Eda ho s pomocí alkoholu v krvi ještě dorazí…

Mohl si všimnout nechápavého pohledu, který po něm jeho dvojče hodilo.

„Chce, abys za ním šel ty,“ vysvětlil, zatímco si sedal na postel vedle něj. „Chtěl by tam tebe, ale nemám tušení, co přesně s tebou chce dělat. Nerad bych, aby tě dorasoval úplně. Nevim, co se mu honí hlavou, nechce se mnou mluvit… A ty taky nevypadáš dobře. Měl bys možná k doktorovi, ten kretén se nijak nedržel. Jestli se necejtíš, já to nějak okecám. Nakonec stejně usne, musí bejt vyčerpanej…“

„Ne. Půjdu za ním. Jsem v pořádku, doktor nebude potřeba. Musím mu vysvětlit, jaký jsem k tomu měl důvod. Měl by znát pravdu, ač předpokládám, že ji v tom opileckém stavu nejspíš nepojme,“ odvětil Damian, a jakmile se zvedl, bolestí se mu zatmělo před očima. Teď do nemocnice nemohl a věděl, že určitě nedostal takovou ránu, aby mu ta žebra zlomila. Po pár krocích se mu udělalo lépe.

Zaklepal. Když ale neslyšel žádnou odezvu, vstoupil a našel blondýnka schouleného na své posteli. Velké oči na něj zíraly jako na toho největšího nepřítele. Chápal, že Eda neznal informace, netušil, proč se Damian choval jako vzteklý býk… V jeho očích byl teď momentálně jako ničitel vztahu a jeho lásky. A nebylo vyloučeno, že se v něm opět zrodil strach, o kterém si Damian myslel, že ho k němu už nikdy cítit nebude.

„Oříšku, nechej si to všechno vysvětlit…“

Eda rezolutně zakroutil hlavou. Oči mu zaplály, pak se ale ponořily do výčitek smísených s utrpením, bolestí a frustrací.

„Já nechci, abys vysvětloval! Pojď sem,“ přikázal, mluvil ale spíš pevně než panovačně. Neuvědomil si v procesu, že by svému nadřízenému měl vykat, a neměl dost čistou hlavu, aby analyzoval výrazy v Damianově tváři. Prstem ukázal na místo vedle sebe a sám se k němu začal šoupat, aby se k muži dostal co nejrychleji. Černovlásek se posadil. Eda se mu zadíval do očí. A v tu chvíli všechna ta lítost vyhrála.

„Nechci, abys něco vysvětloval,“ zopakoval znovu tvrdohlavě, zněl plačtivě a roztřeseně. Popotáhl. Tolik ho to mrzelo. Mohl mít za sebou své první milování – to, o kterém četl v knížkách. To, které si představoval, když si ho jednou za čas honil. Konečně to mohl zkusit, bylo to tak silné…

Znovu se zadíval do tmavých očí.

„Vyspíš se se mnou?“

Damian zalapal po dechu a odvrátil se, aby mu Eduard neviděl do tváře. Celé tělo se mu napjalo a jen síla vůle mu zakázala ihned vyřknout souhlasnou odpověď. Co by z toho měl, kdyby toho kluka zneužil stejně, jako se to chystal udělat Julián? Hned ráno by si Eda uvědomil, jak hanebně Damian využil situaci, a nenáviděl by ho ještě víc než nyní. Až pochopí, proč to Damian udělal, snad získá jeho důvěru. A pak ho bude moct Damian přesvědčit, že je pro něj on ten pravý. Projel jím chlad, když si uvědomil, jak moc by klesl, kdyby se s ním teď vyspal. Tohle mu nemůže udělat. Ani kdyby škemral a žadonil až do rána – nemohl by. A také pochopil, že v tuto chvíli nemá pražádný smysl mu cokoli vysvětlovat. Eduard potřeboval spát, pořádně si odpočinout a zbavit se té šílené opice. S vyrovnaným výrazem pohlédl do štěněcích očí, které čekaly na verdikt.

Zakroutil odmítavě hlavou: „Ne.“

„Proč ne?“ zajíkl se Eda. Hlas mu přeskočil, oči se opět zdály, jako by se co nevidět měly naplnit slzami. Ústa měl pootevřená, zrychleně jimi dýchal. Působil, jako by mu Damian zostra vynadal.

„Vždyť ty jsi na kluky! A ten kluk, kterého jsi tu měl, vypadal skoro jako já. Proč jsi jeho chtěl ošukat a mě ne? To není fér! Máš rád všechny kolem, ale mě rád nemáš, já chci taky,“ žadonil. Snažil se došoupat co nejblíž k němu, tělo měl ale těžké a končetiny se mu motaly. Každý pohyb šel s obtížemi. V jeho alkoholem pomatené hlavě situace působila ještě daleko tragičtěji, než skutečně byla.

Damian si povzdychl a s trochou frustrace si prohrábl vlasy. Bolest na hrudi ho donutila ruku stáhnout. Rád by ho pohladil a uklidnil, ale věděl, že v tuto chvíli by to bylo jen přilívání oleje do ohně. Musel ho přesvědčit, že by měl jít spát. Také by nebylo dobré, kdyby před celou společností ztropil nějakou scénu. Uvědomil si, že se bude muset v co nejbližší době vrátit. Neměl tušení, kolik toho lidé bavící se v hale vědí.

„Edo, dobře víš, že to tak není. Mám tě rád, ale nemůžu s tebou spát. Nemůžu zneužít toho, v jakém stavu jsi, právě proto, jak moc tě rád mám. Pamatuj si to, záleží mi na tobě. A teď vlez do postele a spi. Jsi opilý a žádáš něco, čeho bys zítra litoval.“

„Ale s ním jsi chtěl. Chceš se mi pomstít? Za to, že jsem sem tehdy přišel? To není fér, ty už jsi měl alespoň jeden sex a já neměl ani jeden. Tohle, co říkáš, přece není pravda,“ ohradil se Eda s jemně našpulenými rty, ruce ochranitelsky složené na hrudi. Chtěl pokračovat, jako na zavolanou se ovšem ozvalo krátké zaťukání. Do dveří vstoupil Viliam.

„Teď ne!“ vyjel po něm Eda, přičemž muž překvapeně pozvedl obočí a zvedl ruce v obranném gestu. V místnosti ale zůstal, zavíraje za sebou dveře, aby je nebylo slyšet ven.

„Za chvíli jsem pryč. Organizační info. Poslal jsem ty lidi domů, večírek skončil, hádám. Budete potřebovat klid, oba byste měli spát. Chytej.“ Hodil po bratrovi kouli látky. Ukázalo se, že šlo o Edovo pyžamo.

„Je dost pravděpodobný, že strávíte noc spolu. Jak tehdy přišel od tebe, taky mi jinak usnout nechtěl. Do deseti minut budeš mít dům prázdnej. Pokus se uspat ho co nejdřív.“

„Běž pryč! Pryč, pryč, pryč!“ zvýšil hlas Eda, možná aby ukázal, že spánek v nejbližších minutách příliš nehrozil. Došoupal se až k Damianovi a pověsil se na něj, propichuje vetřelce nenávistnými pohledy.

„Můj, můj, můj, můj, můj!“

Viliam povytáhl obočí, pak se ale otočil a spěšně místnost opustil. Nebylo příliš jisté, jestli dveře stihl dovřít sám, nebo je zabouchl až malý polštářek, který po něm Eda v zápalu snahy uchránit si muže před potenciálními predátory hodil. K velkému překvapení, kdyby tam Viliam stále stál, trefil by se. V tu chvíli Damiana pustil, odtáhl se od něj a odsunul se o trochu dál, pažemi se objímaje. Všechna majetnická frustrace byla pryč. Opět se tvářil tak smutně.

„Máš mě rád, ale milovat se se mnou nechceš. Nikdo nechce, měl pravdu, nikdo nechce. Ale já chci a nikdo nechce, nikdo to nechápe. Nechci spát, nebudu moct už nikdy spát. Konečně jsem našel někoho, kdo mě chtěl pomilovat, a tys mu to nedovolil.“

„Nedovolil jsem mu to, protože by ti tím ublížil. Edo, není všem dnům konec a není pravda, že on je jediný, kdo ti může dát, co požaduješ. Svedl tě, aby tě zneužil. Důvěřuj mi, když říkám, že existuje nejméně jeden člověk, který by tě chtěl milovat, ale ty mu to nechceš dovolit. Pokud někdy v budoucnu svolíš, bude tě milovat klidně každou noc, udělá, co ti na očích uvidí, ale ne dnes. Neuvažuješ čistě a neuvědomuješ si, co se mohlo stát. I to, jak se mi teď nabízíš, není správné, a ty to brzy pochopíš,“ hlesl, bojuje sám se sebou a se svou touhou si bezostyšně a bez skrupulí to horké tělo podmanit. Tušil, že pokud se to nestane dnes, už ho k sobě nikdy nepustí, ale toto mu zkrátka udělat nemohl. Nemohl být tak vypočítavý jako Julián a těžko by se smiřoval s tím, že by ho začal Eduard nenávidět vzápětí poté, co by si ráno uvědomil svou chybu.

Když však uviděl odmítavý a rozhodný výraz dostat to, po čem prahne, rozhodl se udělat snad nejtěžší věc ve svém životě. Tušil, že ho čeká očistec, a doufal, že Eda brzy v jeho náručí usne, aniž by se pokoušel ho dál svádět. Nejspíš musel dát za pravdu svému bratrovi a zůstat na noc s tím nešťastným skřítkem.

„Eddie, měl by sis lehnout a zkusit usnout. Zůstanu tu s tebou, pokud na tom trváš, ale sex s tebou mít nebudu. Ne dnes. Ovládá tě alkohol, nikdy jsi nepil, tak netušíš, co dokáže pár panáků. Tohle nejsi ty, tvoje touha po mně není opravdová. Až mě o toto požádáš střízlivý, pak ti vyhovím. Takhle jsem jen náhradník. Chci, abys mě chtěl ty sám, a ne whisky, která tebou koluje. Pojď si lehnout. Pomůžu ti do pyžama, lehnu si s tebou, budu s tebou, ale víc pro tebe dnes večer udělat nemohu. Možná by pro tebe bylo mnohem lepší, kdyby tu s tebou byl Viliam, mnohem více ti rozumí. Neměl bych zavolat jeho?“

Byl nemožně nezkušený v takovýchto utěšovacích situacích a nedovedl se smířit s pohledem plným proseb. Byl v koncích a jen pevně doufal, že Eda uzná, že Vil bude pro něj lepší varianta, s kým strávit noc.

Pro jeho smůlu, blonďáček rezolutně zakroutil hlavou a zarputile, tvrdohlavě se na něj zahleděl.

„Nechci Viliama. Chci tebe.“

Neochotně zvedl ruce a nechal Damiana, aby s jeho převlékáním udělal většinu práce. U toho jej nepřestával pozorovat s jemně našpulenými rty a tím prosebným psím pohledem, který tolik uměl. Možná byl nyní trochu zakalený výčitkami. Poté, když byl převlečený, počkal, až si i Damian lehne. Přitulil se k němu. Poté mu položil ruku na hruď a zkusil ho po ní pohladit.

„Budeš se se mnou chvíli mazlit? Měl bys, když mě nechceš pomilovat, přestože tamtoho kluka jsi chtěl. Viděl jsem, že jsi chtěl. Ležel jsi tam nahý, pamatuju si tě. Máš výstavního ptáka. Když člověk čte knížky, nikdy neví úplně do podrobností, co si představovat, a na sobě je to prostě jiný. Měli by do těch knížek dávat tvoji fotku. Máš ho takovýho zajímavýho, takovýho dlouhýho a objemnýho. V knížkách se píše, že penisy je lepší cítit než se na ně dívat, ale na toho tvýho by se dalo koukat dlouho a dlouho…“

Damian se nestačil divit. Jak se mohl tenkrát v tom jeho zápase uniknout z pokoje zaměřit na jeho penis? Ten kluk byl neuvěřitelný. Frustrovaně vydechl vzduch z plic. Kdyby byla jiná situace, už by blondýnkovi šeptal do ucha oplzlá slovíčka o tom, jak ho ten zajímavý, takový dlouhý a objemný pták dobře udělá. A kdyby ho Julián nekopnul do žeber, onen zajímavý, dlouhý a objemný orgán už by byl v pozoru. Avšak tlak na jeho hruď, který svými trhanými pohyby způsobil Eda, když se na něj chtěl přilepit, ho dokonale uzemnil. Jen tak tak že nezasténal bolestí. Jemně se ho pokusil odsunout, ale mladík měl sílu a rozhodně se jeho blízkosti nemínil vzdát. Začal jej hladit přes látku košile, a když se neobratně pokoušel dostat k rozkroku, Damian mu ruku zachytil.

„Edo, prosím tě zmlkni a spi. Nebudeme se mazlit. Potřebuješ se vyspat a já taky. Jestli toho nenecháš, tak já odejdu a budeš tady sám,“ vyhrožoval, snaže se nedívat do těch zoufale prosících modrých očí. Eda povolil stisk a Damian vydechl úlevou.

Blonďáček zatím posmutněl a vydal ze sebe cosi, co podezřele připomínalo zakňučení. Stočil se do klubíčka kousek od svého společníka, leže na boku, aby se na něj mohl dál dívat. Konečně jej začala obalovat únava. Tolik pocitů v poměrně krátkém časovém úseku si zkrátka vybralo svou daň. Ještě se však nemohl vzdát.

„Jenom trošinku mazlit? Prosím, prosím, Damiánku. Trochu pohladit. Chtěl bych pusu. Jedna stačí,“ smlouval, nebo se o to alespoň snažil. Opět se k němu pomaličku šoupal, naklonil hlavu dopředu a zabořil muži obličej do ramene. „Naprosto určitě toho nebudu litovat. Chviličku. Ty tak moc hezky voníš.“

„Zítra. Pokud mě o toto požádáte zítra, s radostí vám vyhovím,“ změnil taktiku Damian a vrátil se k vykání. Už jen oslovení Damiánku mu postavilo všechny chlupy na zátylku. Nesnášel, že musel strpět jeho žadonění, a ještě víc nesnášel, že se Eda k tomuto vlivem alkoholu snižoval. I přes bolest žeber jej k sobě obrátil zády a na ta se pak přitiskl, ruku mu položil na hrudník a jemně ho pohladil. Jeho tělo bylo horké, a i přes odér alkoholu cítil vůni dětského oleje. 

„A teď spěte, jinak opravdu splním, co jsem před chvílí slíbil,“ vyhrožoval. Potřeboval spát. V hlavě mu nepřestávalo tepat, spíš se bolest zvyšovala. Potřeboval by prášek, ale neměl odvahu od něj odejít. Eda byl i jindy nevyzpytatelný, v tomto stavu tím víc.

Ten ještě jednou tiše zakňučel. Pak se ale sbalil do klubíčka, vnímaje uklidňující teplo, které z Damiana sálalo. Oči se mu zavíraly, skutečně byl unavený. Stihl se však chytit Damianovy dlaně, té, kterou měl přes něj přehozenou, vzít ji do svých a vtisknout mu do ní krapet nemotorný polibek. Pak si ji přitiskl k tváři a lépe se k ní přitulil. Uvolnil se. Cítil se o něco lépe. Obalil jej klid.

„Mám tě rád. I když mi nechceš dát pusu,“ prohlásil. Nepatrně se pousmál. Nebylo příliš jisté, jestli to v tu chvíli stále ještě bylo vědomé rozhodnutí, nebo už jej ovládal spánek, který pomalu a jistě přebíral kontrolu nad jeho tělem.

„Taky tě mám rád, ty pako. Jinak bych si nenechal obrátit život vzhůru nohama a rozhodně bych teď neměl naražená žebra,“ zamumlal potichu Damian ve chvíli, kdy si byl jistý, že Eda už spí. Pomazlil se tváří s jeho vlasy, nadechl se jejich vůně a vtiskl do nich jemný polibek.