Kauza Eduard 8.

Ex offo – právní zástupce nebo advokát, který je přidělen soudem obviněnému nebo účastníkovi řízení bezplatně, pokud si nemůže dovolit vlastní právní zastoupení.

§§§

Damian se nezdál dvakrát nadšený z nutnosti další hodinu čekat v obchodním centru a Eda jej chtěl trochu rozveselit. Dostal nápad.

„Pane Krausi? Nechal byste se pozvat na zmrzlinu? Jako takové poděkování, že jste sem se mnou šel. Hrozně bych si dal zmrzlinu,“ zasnil se, až mu skoro začaly téct sliny, a zadíval se na muže svýma stále ještě velikýma očima. A právě v tu chvíli kolem nich procházely tři dívky, jejichž hlasy by Eda pravděpodobně poznal, i kdyby ještě neměl nasazené brýle.

„Neee,“ protáhla jedna z nich, „Petiška!“ To slovo vyslovily všechny tři najednou, načež jim zacukaly koutky. Byly to jeho spolužačky ze střední, jedny z těch velmi oblíbených holek, o které měl zájem snad každý z kluků ze třídy. Na sobě měly slušivé šaty, na nohách lodičky. Působily velmi elegantně a on věděl, že byly i velmi schopné, co se učení týkalo. To oceňoval.

„Edo, my už jsme tě tak dlouho neviděly. Celá třída tě postrádá, nemohl bys přijít alespoň na nějaký sraz? Když už je pořádáme?“ zadívala se na něj Martina, tmavovlasá opálená dívka. Působila, že se celkem baví.

„Nebo nám tě zase seberou knížky? Matěj říkal, že těm tvým bichlím skoro závidí, mají tě celého pro sebe.“ Opět jim všem zacukaly koutky. Eda mlčel, jen je pozoroval.

„Představ si to – paní profesorka Hrdličková nedávno odešla do důchodu. Takové věci bys ani nezjistil, kdybys nás dnes nepotkal. Míval jsi ji rád, pokud se nepletu, že?“

„No, ano. Byla moc hodná.“

„Kluci spekulovali, jestli se ti náhodou trochu nelíbila. Zcela upřímně. Za to se nemusíš stydět. Byla hezká, nebo ne?“ dorážela na něj světlovlasá Simona, snaže se dostat z něj nějaký nový drb. Věděl to. Paní profesorku měl rád, byla velmi spravedlivá, ačkoli mu žádnou z jeho netaktních poznámek nenechávala jen tak. Také ho za ně ale nehodnotila, a když se mu něco povedlo, dovedla se upřímně usmát a ocenit to. Učila je dějepis a naučila ho mnohé, vždy se jí mohl zeptat, když jej něco zajímalo. A že jeho toho zajímalo hodně.

„Myslím, že byla elegantní, moc pěkná. Nemůžu soudit, když jsme ji dostali, bylo jí šedesát. Tedy, tím nechci říct, že by už pěkná nebyla, bylo na ní vždy vidět, že dřív bývala opravdu hezká. Teď teda taky. Chci říct, to se složitě popisuje. Byla taková rázná a bylo to vidět i na jejím vzhledu, ale alespoň podle očí pořád působila mladě.“

Jedna z dívek se musela otočit, aby se nezačala smát nahlas. Byl pro ně naprostým idiotem, vždy, a tohle setkání pak bylo zcela k popukání.

„No, my tě necháme. Máš tu doprovod, vidím. Nějaký rodinný příslušník, asi stejně nemluvný jako ty. Pořád ti dělá problém mluvit na úplně cizí lidi? Já jsem tak ráda, že už nejsme cizí, ty první roky na gymplu musely být těžké. Ale to nevadí. Určitě i ty najdeš brzy nějaké přátele. Žiješ ještě s matkou, hádám. Nájmy jsou teď drahé. Co se pamatuji, moc ses do hledání nějaké práce neměl, a kde jsi byl, tam to na pohovorech moc nedopadlo, takže se asi ani nemusím ptát, jak to vypadá teď. Ale tak, nějaké výpomocné práce jsou asi potřeba vždy. A zatím můžeš studovat, určitě se to jednou bude hodit. Budeš výborný advokát,“ pokývala hlavou, ač bylo vidět, že té myšlence ani za nic nevěří. Nechal ji při tom, nerozmlouval jí to. Věděl, že vydělává víc než ony tři dohromady.

Viděl, že už se dívky otáčejí, připravují se k odchodu, v tu chvíli si ale všiml pomalu se rozepínajícího zipu na elegantních šatech opálené Martiny. Ukazovaly zezadu zapínání její podprsenky. Dvěma kroky dívky došel a položil nejvyšší z nich ruku na rameno.

„Počkej chvíli,“ odtušil a chytil zip mezi prsty. Ozval se zvuk pro zapínání typický a dívka se napjala.

„Ty úchyle! Okamžitě mi přestaň…,“ zasekla se. Pustil ji a ona nabrala o něco červenější odstín. „Oh. Děkuji.“

Zdála se trochu v rozpacích. On se pouze usmál, zcela ignoruje, že jako první měla na jazyku urážku. S tím úsměvem jej tam pak všechny tři zanechaly.

Damian je pozoroval s přimhouřenýma očima. Jistě, sám mu neustále vyčítal, že se chová jako idiot, ale tohle byla čirá zlomyslnost. Nechápal, proč se Eda neohradil, proč ty slečny neposlal do patřičných míst, a ještě se k jejich omezené hře udělat z něj hlupáka přidal. Nechtěl se do jejich rozhovoru zapojovat, ale přejít to jen tak nemohl.

„Co to mělo znamenat? Proč jste se nechal od těch děvčat zesměšnit? Vy si nejspíš uvědomujete, že to není v pořádku, tak proč se nebráníte? Proč jste jim neřekl, že máte lukrativní místo, o kterém se jim nejspíš může jen zdát?“ odmlčel se a povzdechl si. „Teď půjdeme na oběd, musíte jíst a pak na tu zmrzlinu. A přestože to po vás nemůžu vyžadovat, rád bych věděl, co se stalo, že do sebe dodnes necháváte takto kopat. Vím, že nejste idiot, ale nechápu, proč necháváte svět okolo sebe si to myslet.“

Eda se přidal po jeho bok, rty zvlněné oním jemným, shovívavým úsměvem, jaký tak často nasazoval. Zadíval se na svého šéfa a jejich oči se na moment střetly.

„Já vím, že z toho pravděpodobně vznikne velmi vtipná historka, kterou si budou vyprávět, až se zase všichni setkají,“ vysvětlil klidně. „Ale taky vím, že to, co řekly, i to, co si eventuelně ještě řeknou, bude poměrně krátká epizoda, která v konečném důsledku nehraje roli. Víte, myslím, že všichni lidé jsou nějakým způsobem ovlivnění. Někdy posledními událostmi, pocity, někdy minulostí. A to je nutí chovat se nějak. Kdybych se k nim přidal a začal se s nimi dohadovat, podpořil bych dojem, že tak to prostě je a má být. Že když mají ony náladu se hádat, prostě se hádat budeme, všichni. Zapomenou, že se se mnou takhle dohadovaly. Ale co nezapomenou, bude, že jsem byl, nejen teď, po celou střední, ochoten jim pomoct. Lidé neposlouchají slova, ale následují příklad. Pokud chci lepší svět, musím mu ukázat, jak chci, aby vypadal. Ony si to jednou uvědomí. Nezáleží na tom, že v jejich očích pravděpodobně už vždycky budu idiot. Jsou to chytré holky, a to znamená, že je v určité chvíli ještě půjde zachránit. Třeba se pak budou chovat lépe k lidem, jako jsem já. Každý ocení dobré zacházení – idioti tím víc. A mně to nic neudělá.“

Jemně nakláněl hlavu na stranu, když svá slova vyslovoval. Skutečně si je myslel – nejen teď, po celý život, alespoň pokud nepřišla řeč na jeho matku. Snad jen do odrbaného zápisníku jednou za čas vypsal vše, co jej trápilo, mezi tím i jména svých spolužáků a spolužaček.

Ano. Každý oceňoval dobré zacházení. Občas by ho ocenil i on. Měl své knihy, mohl přežít všechno. Přenesl se přes všechno. A chvilkové nejistoty byly bezpečně schovány a uzamčeny na hustě popsaných stránkách deníku.

Damian jej celou dobu překvapeně pozoroval. Mluvil jako revolucionář, jako nadšený agitátor, který své myšlence bezmezně věří. Jeho smýšlení bylo krásně naivní. On sám, když téměř až zapáleně mluvil o lepším světě, byl kouzelný. Přichytil se, že ho svým způsobem obdivuje. Obnažil se až na kost, aby jednou kapkou přispěl k tomu ukázat dobro. Škoda jen, že je jeho snaha marná. Přesto v sobě poprvé od doby, co se znají, cítil, že si jej váží. Za ten nesmyslný boj s větrnými mlýny.

„Kéž by takto svět fungoval. Máte krásné myšlenky, ale nejsou proveditelné. Pokud ty slečny někdo pořádně neklepne přes prsty, nevzpamatují se. Svět je krutý a nelítostný a vy máte štěstí, že se mu nepoddáváte. Doufám, že se v tomto nemýlím,“ zauvažoval a obestřela ho jakási podivná tíseň. Mohl to nedávat najevo před světem, ale Damian nemohl tušit, jak všechno tohle zvládá vnitřně. Jak jednoduché bylo nasadit si masku, zvlášť když byl člověk naučený ji nosit od raného mládí. Moc dobře věděl, jak je to přirozené a v mnohých případech nepostradatelné, aby se člověk aspoň tímto chránil a necítil se zranitelný. „Avšak nemusíte ze sebe dělat mučedníka, nemusíte se s nimi hádat, nejste povinen jim ani sdělovat, že vaše soukromí nebo pracovní pozice je na mnohem lepší úrovni, než si dokáží představit... Ale mějte sebeúctu a lidé si vás možná začnou vážit. Nemusím mít pravdu, ale zkušenosti mě naučily tomuto. Není špatné doufat v lepší svět, zkuste ale v tom, jak se navenek prezentujete, najít zlatou střední cestu. Protože jakmile zjistíte, že vaše snažení, přestože do něj dáváte svou sebeúctu, nikam daleko nevede, mohl byste být zklamaný. Pozvedněte hlavu, naučte se sám sebe vážit a ukažte lidem, že nejste jen hodný idiot. Že ve vás něco je, něco víc než v nich, a oni začnou poslouchat, protože každý, kdo něco v hlavě má, to udělá. Lidstvo tíhne k silnému jedinci a naslouchá mu, protože se podvědomě chce vyvíjet. Ale když někdo bude označený jako hlupák, třebaže jím není, ten pak může vykládat cokoli a nebude vyslyšen.“

Damian nechápal, kdy se z něj stal filozof, ale ta potřeba tomu klukovi pomoct mu nedala možnost mlčet. Eduard byl neskutečný, fascinující, jiný, stejně jako byl otravný, společensky nemožný, nesmyslně upřímný, mnohdy impertinentní, naivní, sladký, nevinný… Nikdy nikoho takového nepotkal. Málem se mu zatočila hlava a byl rád, že už byli v restauraci, kde se mohl posadit. Byl zralý na panáka, ale uvědomoval si, že ještě musí sednout za volant.

Zkoumavě se zadíval do jeho světlých očí. Stále ještě měl zornice mírně rozšířené a působil tak ještě zranitelněji, než opravdu byl.

Eda se krátce zamyslel – potřeboval si uspořádat myšlenky, aby pak věděl, jak svá slova zformulovat. Pan Kraus mu toho řekl hodně a on chtěl odpovědět nějak uceleně, smysluplně. Na rtech mu stále pohrával ten jemný úsměv. Líbilo se mu, jak se muž projevoval, snad jako by jej chtěl chránit. Možná vážně chtěl. Bylo to milé.

„Proč myslíte, že sebeúctu nemám?“ zeptal se nakonec. „Chápu, kam míříte, tedy, myslím. Mám ale trochu pocit, že moji snahu neberete úplně tak, jak je. Kdybych ze sebe dělal mučedníka a měl v plánu všechny spasit, pak bych možná mohl být zklamaný. Jenže já od lidí kolem sebe nic nechci. Ani od těch holek. Myslím, že lidi nejdou jen tak zachránit, ne na povel a ne všichni. Nejsme superhrdinové. Co ale můžeme, je jednou za čas udělat něco pěkného. Chovat se hezky k lidem, kteří si to zaslouží, a chápat, že těch, kteří si to nezasluhují, je pomálu. Všichni jsme z podstaty stejní, jen… mnohokrát ovlivnění a měnění společností kolem nás. Ale všichni potřebujeme jednou za čas pomoc. Když lidem párkrát ukážu, že ji někdo pořád ještě dovede dávat, nemusí se nutně změnit, ale třeba nepřestanou úplně věřit, že je nějaká změna možná. A to stačí. Nedělám ze sebe přece nikoho, kým nejsem. To, co říkám, jsou mé názory, a pokud v nějaké fázi budou k smíchu, přežiju to. Dovedu existovat, aniž by mě lidé obdivovali.

Víte, je složité určit, kdo je silný jedinec a kdo není – stejně tak jako kdo si zaslouží, aby se k němu ostatní chovali dobře. Protože pokud slabost zkrátka znamená, že existuje něco, co nás dovede sežrat, pak jsme všichni stejně slabí a nemůžeme se mezi sebou porovnávat. A pokud ne, pak nejde za slabou označovat ani malou myšku, která přežila zverimex i stres na malém prostoru terária a stejně dovede důvěřovat natolik, aby se mi stulila do dlaně. V lidech nejde jen tak číst a stejně tak je nejde jen tak soudit. Neznáme pořádně ani sami sebe, natož ostatní. Nikdy nevíte, komu zlepšíte den jedním hloupým gestem, za které vám mnohdy ani nepoděkuje. Nikdy nevíte, kdo potřebuje potkat právě vás. Stejně tak nikdy nevíte, koho jednou budete potřebovat vy. Ale až se to stane, bude fajn, když ten někdo bude existovat.“

Damian si podepřel bradu rukou a se zájmem pozoroval, jak je najednou Eduard jiný. S vnitřní rostoucí panikou si uvědomil, že jiný není. Pořád se díval do nevinných očí stejného kluka, který ze sebe před chvílí udělal úmyslně hlupáka, přestože jím evidentně nebyl. Jeho myšlenky byly neuvěřitelně čisté. Tak čisté, že Damian na chvíli zapřemýšlel, jestli má vůbec právo s ním sedět u jednoho stolu. Přestože s ním nesouhlasil a věděl, že tohle jeho snažení v jejich společnosti nikdy fungovat nebude, začínal jeho úsilí chápat. Po páteři mu přejelo mrazení, ačkoli v prostoru restaurace bylo přetopeno.

Neřekl mu na to nic, neměl v úmyslu ho od jeho čistých myšlenek nadále odrazovat. Pustil se do jídla, které jim v tu chvíli číšník přinesl. Jedli mlčky a Damian s uspokojením pozoroval, že i jeho společník jí s chutí. Jakmile Damian odložil příbor, vzal znovu do rukou lístek. Doufal, že by si tu zmrzlinu mohli dát tady. Nechtělo se mu zvedat a tichá společnost blondýnka mu najednou byla neskutečně příjemná. Restaurace jako dezert nabízela i zmrzlinové poháry.

„Dal bych si ještě kávu a pohár cioccolato con amarene, ale bez polevy a ořechů,“ nadiktoval číšníkovi a pak se zadíval na Eduarda. Doufal, že pochopil, že na desert by rád zůstal sedět v klidu a pohodě.

Eda snad ani chápat nemusel – tuhle zmrzlinu miloval, nedovedl by se vzdát příležitosti dát si ji, když už konečně někde byla.

„Já bych chtěl ten stejný pohár. Ačkoli,“ odmlčel se a zadíval se na světlou košili, kterou měl zrovna na sobě, pak nad tím ale pomyslně mávl rukou. Do práce už nejde, nějak se domů dostane i s tmavými fleky. „Jo, chtěl bych ten stejný. Akorát oříšky bych chtěl. Myslíte, že bych mohl dostat i ty jeho?“

Číšník překvapeně zamrkal a pak pokrčil rameny.

„Asi ano? Ano, proč ne. Hned to bude, pánové,“ schválil Edovi jeho dotaz a po chvíli se skutečně vrátil s kávou a dvěma poháry, z nichž jeden byl vrchovatě posypaný sekanými oříšky. Edovi se už jen při tom pohledu sbíhaly sliny. Pamatoval si, že pan Kraus si oříšky nedal ani posledně, když spolu jedli zmrzlinový pohár, bylo tedy možné, že tu kombinaci zkrátka nemusel. Nebo obecně nemusel oříšky? Když nad tím Eda tak přemýšlel, jeho pralinky také nesnědl. Na jinou stranu, v čokoládových dobrotách, které si dával z pekárny naproti jejich firmě, oříšky stoprocentně byly a nikdy mu nevadily. Bylo to asi jedno, jeho volba.

S očima plnýma jiskřiček a širokým úsměvem se po poháru natáhl a převzal si ho od číšníka, nečekal ale, že na jedné straně bude sklo o něco těžší než na straně druhé a ono se mu v dlaních podezřele zhoupne. Zachytil jej, oči vykulené a dech zrychlený. Číšník se tvářil stejně.

„Dovolte,“ natáhl se muž, sebral ze stolu ubrousek a zastrčil jej Edovi za límec košile, „tak to možná bude lepší. Dobrou chuť.“ A Eda se vesele rozesmál. Bože, on byl tak hrozné poleno, že to snad ani nebylo možné. Reakce toho muže ho ale pobavila.

Zazubil se i na svého společníka.

„Nechtěl byste si mě takhle vyfotit, než si to vyndám? Když už mě máte v telefonu na asi padesáti různých příšerných fotkách, mohl byste si mě přidat ještě s bryndákem,“ nadhodil, stále se tiše pochechtávaje. Škádlil jej. Napadlo jej, že ho vlastně nikdy neviděl se pořádně smát.

Damian neřekl ani slovo, dokonce i na obličeji nechal stejnou prázdně chladnou masku, vytáhl telefon a udělal pár fotografií křenícího se mladíka. Pak telefon odložil a napil se kávy.

„Pakliže o ty fotografie – upozorňuji, že mizerné a rozmazané – budete stát, přepošlu vám je. Teď bych doporučoval soustředit se na dezert, ať ta košile zůstane ve stavu, v jakém byla, když jste sem vešel.“

Mlsání se obešlo bez nehody, Damian za Eduardových tichých protestů vytáhl kartu, a ještě svého společníka zpražil pohledem.

„Jednou mi to všechno vrátíte, ale dneska to zaplatím já. Nejsem zvyklý, aby za mě někdo platil, a už vůbec ne někdo, kdo nemá na to, aby ve všední den chodil na dotované obědy,“ podotkl a zamířil směrem k optice. Tam jim ale oznámili, že brýle ještě nemají hotové. Damian se zadíval na obchod naproti.

„Jdeme nakupovat. Potřebuji nový podzimní kabát. Jestli se vám nechce, zůstaňte klidně tady, mají docela pohodlnou sedačku.“

Eda se zkoumavě zadíval na svého šéfa, na moment přemýšleje, jestli náhodou nenarážel na jejich první setkání. Tehdy mu sám řekl, že má v kanceláři velmi pohodlnou sedačku, jelikož se mu do ní usadil a začal číst prakticky hned, jak usoudil, že Damian bude pravděpodobně nějakým příbuzným onoho pana ředitele Krause. Nyní Eda nemusel příliš přemýšlet. Mohl by si sednout a číst, jistě, tady byli ale spolu, a jeho šéf mu pomohl vybrat brýle. Nenechal by jej samotného.

„Půjdu rád.“

Společně se přemístili do obchodu plného elegantního pánského oblečení – nepochybně velmi drahého, také ale naprosto dokonale se hodícího k člověku, jakým pan Kraus byl. Pravda, Edovi se v něm líbila i ta stránka tanečníka flamenga a prodejce kokosáků, chápal ale, že ve firmě a v jejím okolí zkrátka bylo potřeba nedávat ji jen tak na odiv.

Zanedlouho se sobě navzájem vzdálili. Jeho nadřízený postupně prohlížel kabáty a Eda zatím popocházel po obchodě a průběžně se k němu vracel s kousky, o kterých tušil, že by muži mohly slušet. Pan Kraus byl jako model, a i tím, že byl Edův naprostý opak, se pro něj úžasně vybíralo prakticky cokoli. Konečně měl Eda možnost na někom si představit přesně to, co by on sám nikdy nemohl vzít na sebe.

Všiml si, jaký druh kabátů by si muž rád vyzkoušel. Z jedné z polic sebral tmavou šálu a vrátil se k němu.

„Počkejte chvíli,“ zastavil jej, otočil na sebe a s precizností sobě vlastní mu šálu obmotal kolem krku – volně, aby jen podtrhovala onen dojem, který kabát pravděpodobně vyvolá. Usmál se.

„Vy jste jako básník! Jeden z těch lyrických. Vydržte,“ natáhl se pro čepici, „ještě tohle. Ne, to ne. To to kazí.“ Zase mu ji sundal. Tím jej trochu rozcuchal, prsty mu tedy vlasy vrátil do původní podoby a trochu od něj poodstoupil, aby si jej mohl prohlédnout.

„Jste skvělý. Zkuste si nějaký z těch kabátů k tomu. Vyfotím vás pak. I kdybyste si to nevzal, budete vypadat úžasně, tak ať to máte zdokumentované,“ zajiskřily mu oči.

„Básník, to určitě, to jsem celý já.“ Damian měl nutkání protočit očima, nakonec to ale neudělal. Šála byla hřejivá, z kašmírové vlny, neviděl důvod, proč si ji nekoupit, ačkoli zrovna jako básník působit nechtěl. Zaujala ho ale čepice, co měl Eduard v rukou. Vzal ji a jemně nasadil na blonďaté kudrny. Naklonil hlavu a prohlížel si ho, jako by ho viděl poprvé v životě.

„Jo,“ pokýval hlavou, „já v ní vypadám jako dekadentní malíř, ale vám podtrhuje eleganci.“ Poupravil mu ji nepatrně na stranu a vypadalo to ještě lépe.

Sebral mu ji z hlavy a položil na stranu k šále. 

„Fotit mě nebudete, nepřeji si to,“ poukázal na jeho předešlou větu a vykročil k sekci, kde byly pověšeny kabáty. Vzal do rukou jeden tmavě šedý, téměř do černa, úzký a délkou jen několik centimetrů pod zadek. Na chvíli se na něj díval a přemýšlel, jestli se do úzkého rukávu dostane i se sádrou, ale pochopil, že to musí vyzkoušet. Tento se mu líbil. S trochou štěstí nasoukal sádru do rukávu, ale když se narovnal, pochopil, že i přestože má na sobě pouze košili, v ramenou je mu malý. Eda ho se zájmem pozoroval, a tak nelenil, a jakmile se z něj vysvlékl, přehodil mu ho přes ramena.

„Vyzkoušejte si ho,“ pobídl ho a hned nato poprosil prodavačku, jestli by nenašla o číslo větší. Ta přicupitala se stejným modelem, jen v barvě světlé šedi. Odložil jej na chvíli a opět pozoroval svého společníka. Kabát mu sedl dokonale, jako by byl šitý pro něj. Damian se natáhl pro čepici a znovu mu ji nasadil.

„Dokonalé! Bereme…,“ zašeptal jen sám pro sebe a jal se vyzkoušet svůj. Tentokrát měl štěstí i on. Cítil se v něm skvěle, a když se zálibně pozoroval v zrcadle, usoudil, že i barvou mu mnohem víc sedne než onen tmavý, který zase slušel Eduardovi.

„Líbí se vám?“ zeptal se a očima přejel štíhlou postavu, kterou paradoxně kabát vyzdvihoval.

Eda pouze pokýval hlavou, koutky zdvižené už snad permanentně, a krapet impulsivně se před ním zatočil, aby mu kabát předvedl ze všech stran. Nebyl zvyklý shánět sám na sebe nějaké oblečení. Nosil většinou to, co matka odněkud přinesla, případně co koupil, protože se mu poslední kus daného druhu rozpadl. To byl taky důvod, proč neměl nic moc společenského, dokud jej pan Kraus neposlal za Juliánem. Oba se mu v těch věcech líbili, oba působili oním trošku básnickým dojmem, takovým bezprostředním, což bylo u jeho šéfa nové, a přesto velmi vhodné. Byl tak mladý, byla škoda schovávat to. Mohl všem naplno ukázat, kým byl. A přesto se dokázal dostat na svou pozici. Protože byl skvělý.

„Proč se nechcete nechat vyfotit?“ nechápal hned vzápětí, když si pan Kraus prohlížel sám sebe v chytře rozestavěných zrcadlech a Eda stál za ním, kabát už svlečený. „Sluší vám to. Jste trochu jako model, mohl byste na to oblečení dělat reklamu, kdybyste ještě trochu zapózoval. Nechcete to mít zdokumentované? Co vy víte, třeba si na to zítra hodíte kus dortíku, který už nikdy nevyperete, a tahle příležitost navždy zmizí,“ nadhodil.

„Krom toho, na telefon umím fotit docela dobře. Až jednou napíšete knihu – nějakou šestisetstránkovou sbírku vašich nejlepších případů, nebo něco podobného – měl byste mít na přebalu tohle. Rozhodně bych pak byl v pokušení si to přečíst. Tedy, kdybych vás neznal. Teď bych si to samozřejmě přečetl, protože je to vaše.“

„Myslím, že mě nikdo nedonutí psát knihy. Asi by mě to nebavilo, takže si s tímto nemusíte dělat starosti. Dortík na sebe taky nesvrhnu, zase taková nešika jako vy nejsem, ačkoli mě o tom chcete neustále přesvědčovat. Kromě toho mám docela dobrou prádelnu, která vyčistí nevyčistitelné, měl bych vám na ni dát vizitku. Myslím, že ji budete potřebovat častěji než já,“ ohradil se chladně Damian, sebral obě ramínka, na nichž byly kabáty pověšené, a pokynul i k šále a bekovce. Zaskřípal zuby, potřeboval obě ruce a už mu to lezlo na mozek, ale Eduard pochopil.

Zaplatil, přičemž se opět setkal s protesty. Když však prodavačka vyslovila sumu, Eda zmlkl.

Přesunuli se jen přes uličku do optiky a za malou chvíli se Damian opět na sebe díval do zrcadla. Byl spokojený a ještě víc pak byl, když se zadíval na drobné písmo na jakémsi letáku. Eduarda si moc nevšímal, optometrista jeho brýle ještě dočišťoval od jakési nečistoty. Reakci na to, když mu brýle přistály na nose, ovšem ani zdaleka nečekal.

Eda už si zdaleka nepamatoval, jak přesně reagoval, když dostal brýle, které nosil doteď, a i kdyby si to pamatoval, nemohlo se to rovnat dnešku. Všechny barvy se najednou staly daleko barevnějšími a jasnějšími, předměty nabraly na ostrosti a on viděl! Viděl detaily, viděl spoustu rozličných obrouček, viděl venku za dveřmi do optiky chodbu a za ní další obchody se svítícími nápisy hlásajícími jejich název. Vydal ze sebe jakýsi zvuk, který by šel popsat jako částečné vyjeknutí a částečné zajíknutí se, přikryl si dlaněmi ústa a otevřel je dokořán. Otočil se kolem své osy. Rty se mu samovolně stáčely a on se začínal smát, nahlas. A s tím výrazem se otočil na svého šéfa, dvěma kroky k němu přešel a chytil ho za ramena, dívaje se mu do obličeje.

„Panebože!“ dostal ze sebe hlasem napůl přiškrceným emocemi, tváře jej začínaly bolet. „Panebože,“ vyhrkl znovu ještě akčněji a pod přívalem všech těch emocí jej pevně objal, jednou rukou chytil pod zadkem a na místě se s ním zatočil. Pak jej znovu postavil, oběma rukama pevně chytil kolem pasu a sevřel, nadšené oči na chvíli zavíraje. Bál se, že by jej mohl rozmačkat. Emoce mu dodávaly sílu, nedovedl se kontrolovat.

Nakonec jej přece jen pustil, ruce ponechávaje na jeho nadloktích a odtáhl se, ač jen na délku svých vlastních natažených paží. Hleděl mu do obličeje, rozzářený štěstím.

„Já vás vidím, naprosto dokonale!“ A hned vzápětí: „Pane Krausi, vy máte vrásky! Nikdy jsem si toho nevšiml,“ dostal ze sebe uznale a ukazováčkem mu přejel po čele. Hned nato si uvědomil, že to možná nebylo nejtaktnější.

„Ups. Neberte to špatně, mně se to líbí. Vidím vám i na ty řasy, co zmiňovala vaše návštěva. Dokonce vidím jednotlivě každý vlas,“ vydechl a prsty se opatrně dotknul jedné temně černé vlny. Byl mužem před sebou naprosto unešen, vším na něm. Viděl jej, detailně, jako prvního ze všech lidí kolem sebe po opravdu, opravdu dlouhé době. Leskly se mu oči. Neměl daleko k slzám štěstí.

Damian byl z jeho reakce natolik vykolejený, že jen stál s vytřeštěnýma očima a zíral na něj jako na návštěvu z kosmu. Neměl ponětí, jaké je to vidět špatně, ta malá, mírně rozostřená písmenka pozdě v noci se nejspíš nedala srovnat s tím, jak se člověk koukal na rozmazaný svět v dáli a v jeho případě nejspíš i v bezprostřední blízkosti. Chápal, že je šťastný za nové brýle, které mu zkrášlily svět, ale kvůli tomu nemusel Damian létat vzduchem. Byl háklivý na svou komfortní zónu a ten kluk mu ji neustále narušoval. Poodstoupil od něj, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.

„To už by stačilo, ne? Nejsem žádná vaše panenka na hraní a nechtějte, abych litoval toho, že jsem sem s vámi šel. Kdybych totiž jen trochu předvídal to, že se na mě vrhnete, poslal bych vás sem sám. A já vám vaši kritiku na mou osobu nemohu oplatit. Vypadáte elegantně. Ty staré brýle z vás dělaly šedou myšku, ale tyto?“ povytáhl obočí a přemýšlivě naklonil hlavu na stranu. „Dokážete být charismatický mladý muž, pokud se ovšem hloupě nesmějete a nechováte se impertinentně.“

Stále jej pozoroval, protože Eduard dal na jeho slova, přestal se hihňat a opětoval vážný pohled svému šéfovi.

Rozevřel jeden z vaků, ve kterém byl uložen Eduardův kabát, a podal mu ho.

„Shoďte ze sebe tu bundu a oblečte si toto. Teď se chci já podívat, jak s malou pomocí financí dokážu z Popelky udělat prince.“

Eda si poslušně svlékl bundu, navlékl zbrusu nový kabát a jemně se usmál, otáčeje se před svým šéfem kolem své osy. Trochu si při tom urovnal a načechral vlasy, na které hned vzápětí posadil novou čepici. Stále se nedovedl přestat rozhlížet všude kolem sebe, snad všechno bylo úžasné, nové a fascinující. Nejen jeho šéf. Všechno.

„Je to… uspokojivé,“ usoudil Damian spokojeně. Přemýšlivě si promnul bradu, když viděl, jak se z ošklivé housenky vylíhl krásný motýl. Přesně tak si představoval člověka, který ho mohl reprezentovat.

Společně se přesunuli ven z obchodu, kde Eda opět strávil nějaký čas rozhlížením se po stropě a obchodech nad nimi, kolem nich, v dálce na koncích chodby. Byl nadšený.

„Budete si tuto proměnu chtít zdokumentovat? Princ ze sebe ochotně ještě jednou udělá modela,“ nadhodil a postavil se o kousek dál, aby si jej pan Kraus mohl vyfotit. Přesně v momentě, kdy viděl, že se prstem blíží k displeji a chystá se fotografii vyfotit, zašklebil se. Pak se začal smát. Mohl vidět, že na něj jeho nadřízený hledí, jako by měl na krku tříleté dítě, nemohl si ale pomoct. Nabízelo se to…

Zdálo se, že mu muž brzy odejde, doběhl jej tedy a přidal se po jeho bok. Už se nesmál, oči mu ale stále ještě jiskřily štěstím a spokojeností.

„Promiňte, nerad bych vám dělal ostudu. Jsem rád, že jste se mnou šel, máte skvělý vkus. A taky bych se bez vás hrozně nudil. Je pravda, že netuším, jak vám budu vracet peníze za to oblečení, ale já už něco vymyslím,“ slíbil částečně jemu a částečně sám sobě. „Co si vlastně člověk jako vy přeje, když něco slaví? Nemyslím teď čokoládu a šampus, to pravděpodobně dostanete, protože jste ředitel. Co si přejete, když máte možnost si vážně něco přát? Třeba k narozeninám. Kdy vlastně máte narozeniny?“

Damian se zamyslel.

„Z hmotných věcí asi nic, mám všechno, co potřebuji, a ještě víc toho, co nepotřebuji. Přál bych si, aby měl den třicet hodin, aby měl můj asistent řidičák a diplom, aby můj bratr nebyl taková sketa a spoustu dalších nehmotných přání, která se mi nikdy nesplní.“

Vzpomněl si na Elišku a na to, jak si kdysi tolik přál, aby jí operace, kterou musela podstoupit, alespoň trochu ulehčila život. A také na to, jak ho o minulých narozeninách obdarovala svícnem z keramické hlíny. To byl jediný dárek, ze kterého měl tehdy opravdu radost…

„Uspokojení cítím z dárků, které jsou věnované s upřímností. Nemusí stát ani korunu, ale když vím, že nad nimi onen člověk přemýšlel, popřípadě si s nimi dal práci, vážím si jich a udělají mi větší radost než kašmírový svetr nebo láhev předražené whisky. Narozeniny mám v lednu, od vás – pokud mohu mít přání – bych byl v sedmém nebi, kdybyste omezil své netaktní jednání. A k vašim obavám. Nechci, abyste mi nic vracel, potřebuji vás vedle sebe upraveného, reprezentativního. Bude mi bohatě stačit, pokud mi v budoucnu neutečete, budete se vzdělávat nejen v jazycích, ale i ve společenské etice, a já budu moci vašich jazykových znalostí využívat i mezi klienty.“

S těmito slovy došli na parkoviště, kde narazili opět na Eduardovy bývalé spolužačky.

„Edo?“ zavolala jedna z nich a tím si získala jeho pozornost. Otočil se na ni a upřímně se zakřenil. „To jsem netušila, že se necháváš vydržovat svým klukem?“ Poukázala pohozením hlavy k papírové tašce, která měla logo drahého obchodu a obalu na obleky, jenž držel v rukou. „Vždycky jsem si myslela, že jsi na chlapy, ale že z tebe bude zlatokop, bych nikdy neřekla.“

To už Damian nevydržel, přistoupil k ní a chladně, bezemočně promluvil:

„Slečno, my se ještě neznáme. Jmenuji se Damian Kraus. Nejspíš jste o mně nikdy neslyšela a věřte tomu, že je to dobře. Za svůj krátký život jste pravděpodobně nepotřebovala právníka. Rozhodně nechci, abyste se ocitla v nějakém maléru, ale jestli někdy v budoucnu budete potřebovat právnické služby, na mou společnost se neobracejte. Já pevně věřím tomu, že by se vás pan Petiška s ochotou ujal, protože je hodný a vždycky pomůže i tomu, kdo si to nezaslouží, já bych mu to však zakázal. Jsem totiž jeho šéf.“

Odvrátil se od ní, aktivoval klíč a sporťák se mu ohlásil zablikáním světel. Neodpustil si otevřít dveře spolujezdce a vyzvat svého zkoprnělého asistenta, aby nasedl. Pak už si děvčat přestal všímat. Jestli jejich závist nebyla zadostiučiněním Eduardovi, jemu rozhodně ano. Nikdy předtím si nehrál na velkého šéfa, ani se nijak nechlubil svým nadstandardním majetkem, ale tady si tu dětinskost nemohl odpustit.

Ještě chvíli po výjezdu z parkoviště si naopak Eda nedovedl odpustit svýma stále ještě velikýma očima pozorovat postavu vedle sebe, pevné sevření volantu a zároveň náznak uvolnění, klidu a spokojenosti s tím, co se právě stalo. Tedy, bylo to kompletně proti Edově logice. Co víc, dívky z toho pravděpodobně nebudou mít lehké spaní. Zachoval se přesně tak, jak Eda nechtěl, vklouzl do jejich hry a s elegancí sobě vlastní je v ní rozdrtil, čímž jim možná ukázal, že byla hloupá, a možná je přinutil snažit se ji vypilovat, být zlé jiným způsobem. Nedovedl by to určit. Jak se zdálo, z jeho slov si nevzal vůbec nic.

„Děkuju,“ vydechl a rty se mu stočily v tentokrát jemný, ale upřímný úsměv. I kdyby to nakrásně bylo proti jeho logice, zastal se jej. Nepamatoval si, že by to kdy udělal někdo před ním. Vždy věděl, že byl jeho šéf hodným člověkem, toto mu to ale jen dokázalo. Postavil se za něj, přestože nemusel.

Vzpomněl si na jejich konverzaci u bílých myšek.

Edvarde, takhle to prostě chodí, smiřte se s tím. Ti silnější prostě sežerou ty slabší, to je život. Snažte se být tím silným, jinak vás život převálcuje.

Udělal by to pan Kraus z té doby? Možná ne. Možná by jej nechal vyválet se v tom, pozoroval by ho stejně jako tehdy tu myšku zápasící o vlastní život. Věděl, že to celé tehdy byla jedna velká metafora. Viděl v ní jeho. Tehdy by ho tam hodil taky, kdyby na to přišlo. Dnes ne.

Možná přece jen někoho měnil.

„Pane Petiško, děkovat nemusíte, obhajoval jsem primárně sebe a vím, že se to neslučovalo s vaší filozofií hodného idiota, takže to poděkování je vlastně bezpředmětné. Zkazil jsem vám vaši snahu hnout s větrnými mlýny, ale nemohl jsem si pomoct. Možná jsem sobec, ale už dávno vím, že je zbytečné měnit svět, a proto se soustředím na to, abychom já ani mí blízcí nespadli do propasti špíny a pohrdání. Jsem advokát, vlastně ani moc jiný být nemůžu…“

Eda se znovu jemně usmál.

„To já přece vím. Ale i kdybyste bránil jen sebe, přidal jste se do něčeho, do čeho jste nemusel. Když už se někdo rozhodne být můj Sancho Panches, měl bych mu alespoň poděkovat, když už nemohu přislíbit ostrov, nemyslíte?”

Nenechal jej na narážku reagovat.

„Vážně by vám můj řidičák udělal takovou radost?“ Ukazováčkem kroužil po čalounění a očima ty kroužky sledoval, jelikož jej trochu začínala bolet hlava z nárůstu dioptrií a nechtěl dál koukat ven. „Byl pro mě vždy trochu problém už posadit se do takových těch dětských autíček na pouti a v herně. Vlastně i kolo mi dělalo potíže. Brusle jsem nikdy nezkoušel… Chci říct, většina podobných věcí je pro mě náročná, asi je to až moc velký adrenalin. Zní to banálně, ale stejně – je neskutečně jednoduché udělat chybu, v čemkoli, v psaní i v řízení. Jediný rozdíl je, že tam jedna taková nepozornost může řidiče stát život. V autě toho přehlédnete tolik, oproti chůzi. Svým způsobem ve všem, co vás trochu urychlí – i na tom kole – ztrácíte kontrolu nad sebou samým, jestli mi rozumíte. Přijde mi, že řízení samotné je pak tak trochu loterie. Jako byste se procházel podél srázu s klapkami na očích. A čím rychleji pak člověk jede, tím je to horší. Jistěže to jde natrénovat, proto existuje tolik akrobatů. Ale to neznamená, že to přestává být nebezpečné. Vy to nevnímáte?“

„To rozhodně ne. Nad svým vozem máte vždycky kontrolu. Udělá jen a pouze to, co chcete vy. Žádná loterie. Jistě, můžete se setkat s bláznem, který se opije, ale ten vás může smést i z chodníku a nenaděláte nic. Určitě ale neztrácím nad sebou kontrolu. Nikdy jste to nezkusil, tak je mi jasné, že můžete mít strach, ale opravdu se není čeho bát. Měl byste si najít kamaráda, který by vás vzal za Prahu, někam na cestu, kde nic nejezdí. Tam byste si mohl vyzkoušet, jak je opojné, když auto reaguje na vaše podněty. Jak poslechne každé vaše přišlápnutí plynu, nepatrné otočení volantu… Přiznávám se, že já rád jezdím rychle, je to jistý druh adrenalinu, který vy můžete třeba zažívat u knih – předpokládám. Každý jednou za čas potřebuje probudit nadledviny a nechat ho proudit krví. Samozřejmě ten správný. Ten nesprávný se jmenuje stres. Já třeba i rád lítám a jednu dobu jsem si chtěl udělat kurz na pilota malého letadla. Nakonec mně to práce nedovolila. Je to časově náročné a usoudil jsem, že ho vlastně nepotřebuji.

A jestli by mi udělalo radost, kdybyste ten řidičák měl? Je mi to už v podstatě jedno, zvykl jsem si, že mám po ruce kluka, který neřídí, ale pro vás je to škoda. Být neustále odkázaný na přeplněné tramvaje a autobusy není komfortní. Teď mi však povězte, kde vlastně bydlíte, abych vás odvezl domů, když už jsme v centru. Udělal jsem z vás Popelku, měl bych se postarat i o to, aby v pořádku dorazila mezi své knihy,“ usoudil Damian a koutkem oka na něj pohlédl. „Pojedu s vámi pomalu, slibuji.“

Eda se nad tím ohleduplným, milým gestem pousmál a bezmyšlenkovitě muži nadiktoval adresu. Nebydlel vyloženě daleko od centra, ačkoli to bylo na druhou stranu, než kam běžně jezdil Damian. Jednalo se o veskrze klidnou čtvrť plnou rodinných domů a vilek obývaných zejména bohatšími rodinami. Ta jejich toho byla ukázkovým příkladem. Už předzahrádka budovy byla pěkně udržovaná, od pohledu odborníkem, a průchod po stranách domu sliboval, že se za ním bude nacházet další prostor, pravděpodobně větší část zahrady. Vedle domu byla garáž – tam parkovala matka se svým autem – a celý komplex pak působil čistě, udržovaně a veskrze příjemně. Jeho matka si potrpěla na komfort, ráda ale vytvářela dojem obyčejné rodinky. To se zoufale nedařilo, jestli dům o něčem vypovídal, tak to byly peníze do jeho stavby vložené. Byl rozlehlý a skládal se hned ze dvou pater. Když na to člověk zaměřil pozornost, v jednom z oken mohl zahlédnout část Edovy knihovny.

„Tady, tenhle dům to je,“ ukázal Eda pro jistotu a jeho nadřízený mu zastavil. „Děkuju za odvoz i za opatrnost. A taky za věci, ačkoli tam vám to nějak vážně vrátím, já něco vymyslím,“ slíbil ochotně.

Damian se cítil podvedený. Když poměrně šokovaně zíral na vilu, do níž Eduard vstoupil. Nechápal, proč se celou dobu ten kluk snažil předstírat, že nemá ani na rohlík. Nesedělo to k tomu, co viděl na vlastní oči. Žil v přepychovém domě, který se nijak zvlášť nelišil svou honosností od jeho vlastního. Damian ale nebyl hloupý. Nemohl tušit, co se odehrává za těmi zdmi. Vzpomněl si opět na pohádku o Popelce. Mohl být Popelkou? Žít mezi luxusem, který mu byl upírán, přestože na něj měl nárok? Nikdo svéprávný by si nehrál na chudáka, kdyby jím nebyl, pokud by mu nebyl majetek odepřený někým silnějším. Anebo to byla hra a on chtěl jen víc. Takoví lidé samozřejmě existovali, tohle ale rozhodně nemohl být případ Petišky. Damian nevěřil tomu, že zrovna on by dokázal manipulovat a vytvářet okolo sebe tak dlouho takovou komedii. Damian byl od přírody nedůvěřivý, ale ať tu situaci probíral z jakéhokoli úhlu, neviděl žádnou sebemenší skulinu, z níž by Eduard nechal uniknout nějakou vypočítavost.

Měl volné odpoledne, tak vyběhl se psy a strávil s nimi v Šárce celý den. Potřeboval si odpočinout od práce, od Eduarda, od všech zpackaných smluv…

A večer, ve chvíli, kdy se zahrabal do deky a pustil si televizi, jeho myšlenky se opět přehouply přes pomyslnou bránu a začal se přehrabovat v případu Petiška. Nechápal ho, ten člověk byl mimo všechny vzorce, se kterými se u lidí kdy setkal. Damian by se s tím dokázal smířit, koneckonců už nějaký týden jeho nevšední chování a hloupé poznámky ignoroval, případně respektoval. Alespoň se o to snažil. Eduard mu pomalu dokazoval, že není tak hloupý, jak se snaží působit, a tím pádem se s jeho poněkud bizarní povahou Damian mnohem lépe smiřoval. Dokonce začínal věřit, že mu opravdu v budoucnu bude mnohem více nápomocen, než tomu bylo dosud.

Co však zcela určitě nechápal, byla jeho vlastní angažovanost. Stále si nedokázal vysvětlit, proč se o to štěně tak stará. Proč mu bylo tak proti srsti, že kluk nejspíš špatně vidí? Pochopitelné vysvětlení bylo to, že bude produktivnější a aspoň trochu obratnější – málem přišel o uklízečku, která si mu přišla stěžovat, že už odmítá neustále čistit od kávy koberec u paní Svárovské. Helen nakonec ten běhoun dala raději pryč. To by byla možnost, jak si svou starostlivost vysvětlit.

Jel s ním k lékaři, pomohl mu, když viděl, že je téměř slepý. To by snad udělal každý, kdo je aspoň trochu empatický. Lidé, kteří Damiana neznají dokonale, o něm sice tvrdí, že je sobec a studený psí čumák, ale on měl svá tajemství, která dokazovala, že je schopen soucítit. I tuto starost si dovedl obhájit, ostatně potřeboval Eduarda v práci, a ne někde přeraženého ze schodů v jeho vlastním domě.

Dosud však neměl odpověď na to, proč si z něj udělal Popelku. Protože jí opravdu byl? Teď ale Damian věděl, že v tu chvíli podvědomě chtěl, aby mu to slušelo. A přestože netušil, že ty bláznivé holky ještě potkají, měl dojem, že mu musí zvednout sebevědomí, ačkoli později usoudil, že to byla úplně scestná myšlenka. Smýšlel tak podle sebe – jemu by přesně toto sebevědomí zvedlo.

On byl kluk, který se nejlíp cítil v mikině s kreslenou myší a bylo mu naprosto jedno, jestli kabát, který na něj navlékl, byl ze sekáče nebo z luxusního obchodu s oblečením.

Měl by si připustit, že tomu klukovi chce pomáhat kvůli němu samotnému, ne kvůli firmě, ne proto, aby byl vymóděný, ale proto, že jeho asistent neměl mnohdy tušení, jak svět funguje. Nebyl u očního lékaře jedenáct let? Co celou dobu dělala jeho matka, když z něj vychovala totálně nepraktickou osobu? V tu chvíli mu to začínalo docela zapadat. To, že bydlí ve vile, ještě neznamená, že je rozmazlovaný synáček. Sám na sobě to v dětství a mládí pocítil docela dobře. Nikdo se s ním nemazlil a rozhodně o sobě nemohl říct, že je zhýčkaný penězi své rodiny, jak si mnozí myslí. Nikdy nedostal nic zadarmo a mnohé nedostal, ani když by si to zasloužil za své známky a vzorné chování. Možná by si měl tu jeho matinku proklepnout. Docela by ho zajímalo, s kým má tu čest. Uvědomil si, že se zase stará. Mělo by mu to všechno být jedno, ten kluk byl dospělý. Měl by být schopen se sám o sebe postarat. Jenže, co měl Damian dělat s tím, že jeho asistent působil jako týdenní štěně odhozené u popelnice? Nemohl ho nechat umřít i přesto, že ho Eduard nejspíš nechá po uplynutí smlouvy na holičkách. Ten jazyk se stejně učí jen proto, aby Damianovi zavřel ústa, nebo jen pro svou touhu se vzdělávat v něčem, v čem on sám vidí smysl. Se znalostí ukrajinštiny se mu otevřou spousty dveří, ve kterých by mohl být vlastním pánem a nemusel se stresovat s nerudným šéfem, kterým Damian bezpochyby mnohdy byl.

§§§

Neděli strávil Damian s manželi Johnsonovými a v podvečer vyzvedl svou babičku, se kterou byl výjimečně domluvený až na večeři, kterou koupil po cestě. Stále se nesmířil s tím, že má pravou ruku nepoužitelnou a nemohl se tak věnovat něčemu, co dělá rád a co ho svým způsobem zbavuje stresu.

„Co tvůj asistent?“ zeptala se babička hned poté, co probrali počasí, její poslední výlet do Plzně a lázně, ze kterých přijela zase o něco mladší a vitálnější.

„Co je s ním? Udělal jsem z něj elegantního mladého muže, přesně jak jsi chtěla. Co se týče jeho impertinentní povahy, s tím bohužel nic nezmůžu. Ale prokázal se jako schopný překladatel do angličtiny, takže pokud moc nemluví a nevylívá kafe na důležité dokumenty a můj stůl, jsem celkem spokojený,“ podal vyčerpávající odpověď.

„Hmm…, a co právnické otázky, s těmi ti taky pomáhá?“ ptala se obezřetně.

„Prosím? Nechápu, na co narážíš? Dobře víš, že je nedostudovaný…,“ podotkl a nedůvěřivě se na ženu podíval.

„Nic za tím nehledej, jen se ptám. Není to tak dávno, co ses u mě v kanceláři rozčiloval, tak mě jen zajímá, jestli jste už našli společnou řeč.“

„Tak společnou řeč asi nikdy nenajdeme, ale pracovat už s ním dokážu,“ přiznal Damian a zadíval se ven z okna. Mluvil pravdu, už zvládl být v jeho společnosti, aniž by se mu tvořila vyrážka.

„Tak to je fajn. Damiane, chtěla jsem tě o něco požádat…,“ promluvila přesně tím hlasem, ze kterého Damian cítil, že to není žádost, ale příkaz. Znal ji. „Nemohl by sis naplánovat v listopadu deset dní volna?“

„Proč?“

„Potřebuji gentlemana na svou cestu do Japonska. Koupila jsem si kurz, ve kterém mě naučí pěstovat bonsaje, ale mám v plánu i cestovat a nerada bych se tam pohybovala sama,“ upřesnila a sladce se na něj usmála. „Chtěla bych strávit nějaký čas se svým vnukem, je to hřích?“

„Není, ale máš ještě jednoho vnuka, který by s tebou jel rozhodně raději než já. Taky jeho pracovní vytížení je poměrně mizerné, a tudíž mu dovoluje na deset dní opustit Prahu. Nic mu neuteče…“

„Však tobě taky ne. Máš okolo sebe ty nejschopnější lidi, myslím, že se nic nestane, když je necháš pracovat bez tvého dohledu. Věřím ti, že se dokážeš zařídit tak, abys mě mohl doprovázet,“ řekla rezolutně a Damian jen pokrčil nos nevolí. Jistěže nad svými lidmi nemusí stát s bičem, přesto pro něj bylo deset dní absence v práci neúnosné. Když však vzhlédl od sklenice vína a podíval se na svou mentorku, věděl, že nemá smysl se s ní hádat.

Během několika dní uspořádal svůj rozvrh a práci. Usoudil, že může opustit republiku, aniž by se něco zhroutilo.

Den před odletem byl na kontrole u lékaře, který mu striktně odmítal sundat sádru. Damian si uvědomoval, že je nezodpovědný, ale to bílé mučidlo mu tak šíleně žralo nervy, že s ní odmítl odletět na dovolenou. Přesvědčil doktora a ten mu dal sáhodlouhou přednášku o tom, jak pomalu ruku rozcvičovat. Poté, co se sádry zbavil, pochopil, o čem mluvil. Rehabilitace si tedy nechal napsat hned poté, co přiletí zpět.

§§§

Začátek listopadu proběhl velmi poklidným, příjemným způsobem. Eda chodil do práce včas, více méně – asi třikrát přišel později, než jeho šéf vyžadoval, a jednou pak i později, než povolil, ale zrovna byl v jedné ze svých lepších nálad a komentoval to pouze vyčerpaným výrazem a jakýmsi tichým zamumláním, které podezřele znělo jako „dokud na sebe ani na mě nic nevylil, asi nemohu žádat víc“. Nebylo to ale tak docela na místě a mohly za to primárně jeho nové brýle.

Eda od těch skel nečekal zázrak. Věděl, že uvidí lépe – pravda, netušil jak moc – to ale ještě netušil, že to nebude jediná změna k lepšímu. Další, daleko podstatnější, se totiž udála v jeho běžném životě, a to primárně ve vnímání prostoru. Věděl už, jakou vadu mu předchozí brýle zcela přehlížely, míval problém vidět jednotlivé předměty přesně tam, kde byly. Podepsalo se to například na házení – zjišťoval, že vlastně nikdy neházel tak příšerně, jak si pamatoval, naopak, mířil docela přijatelně – a také na jeho šikovnosti. Pořád zakopával a rozlíval věci, už ale ne tolik. Vnímal detaily, a to jej mnohdy zachránilo od zničení dne svého i Damianova.

Další zázrak, kterého byly brýle strůjcem, pak nastal, když se Eda opět sešel s Juliánem. Muž si totiž této změny, spolu s novým oblečením, všiml téměř okamžitě, a tvrdit pouze, že se zdál nadšen, by bylo těžkým podhodnocením. Vypadal naprosto unešeně a chválil Edu snad po celou dobu takovým způsobem, že mladík nabral neznatelně nachový odstín. To pro něj byla novinka, kterou znal jen s Juliánem. Nebyl zvyklý se rdít. Také jej odmítl se zapadajícím sluncem pustit domů, protože prý s tímto zcela novým princem chtěl strávit ještě alespoň hodinku, aby ho mohl obdivovat. Byl sladký a hodný a Eda se na něj usmíval snad nejdelším upřímně jemným úsměvem posledních týdnů. Byli spolu až do pozdního večera, seděli v parku na lavičce, přestože kolem byla neprostupná tma. Eda nebyl zvyklý se bát, pokud nečetl nic děsivého, a Julián sliboval, že ho případně ochrání. Blonďák si ten večer opravdu užil. Když se rozcházeli, nemuseli si ani slibovat, že se znovu uvidí. Věděli, že se tak stane. Eda si toho muže až moc oblíbil, Julián byl tolik hodný. Zapsal se mu pod kůži jako přítel, se kterým může být svůj. Takové nikdy neměl – a přesto je potřeboval. Byl za něj rád.

Bohužel, jak to tak bývá, v životě nelze jen stoupat. Kde jde všechno až moc hladce a bezproblémově, tam se blíží pád, náraz, problém, který zlomí vaz. A málokde mohlo být toto tvrzení pravdivější než právě u Edy. Jeho pád jej totiž málem stál i ty poslední špetky důstojnosti, bez kterých by vážně nemohl být.

Kdyby měl na celý ten listopadový večer vzpomínat, snad by si hořce uvědomil, že spoléhat na matčino dobrodiní a zapomnětlivost nebyl dobrý nápad. Matka nebyla zapomnětlivá, a pokud řekla, že jí bude platit onu daň za milosrdenství nebo také nájem, pak to myslela naprosto vážně bez ohledu na povolání, které jí mladík nakonec odkýval. Nezmiňovala se o něm, nepředložila Edovi žádné podrobnosti. Byl hloupý. Myslel, že tím životním obdobím propluje stejně jako časem na střední a týdny po odjezdu z Holandska. Možná mu to vážně nemyslelo tak, jak by mělo.

Matka se nepotřebovala na nic ptát. Peníze si prostě vzala. Všechny.

Zjistil to, když plánoval nákup vánočních dárků. Kontroloval, kolik má na účtu peněz, potřeboval vědět, s čím může počítat. A nenašel prakticky nic.

„Eduarde, okamžitě se uklidni! Nesnáším, když se chováš jako dítě. Jsi mladý muž, skoro právník, tak se tak laskavě chovej a mluv se mnou slušně!“ vyjela po něm matka, když se jí přišel zeptat, co to mělo sakra znamenat. Viděl rudě, přestože se to na jeho vystupování rozhodně neprojevovalo tak, jak by mělo.

„Jak si dovoluješ sebrat mi mé peníze?“ oplatil jí co nejpodobnějším tónem, jaký sama nasadila. Ona se postavila. Chtěla na něj shlížet, jak to vždy dělala a jak jí to nejspíš vždy bude umožněno. Výšku zdědil po svém otci, poměrně nízkém muži, zatímco ona měřila něco přes sto sedmdesát centimetrů a mimo dům to ještě zvyšovala podpatky.

„A dost! Slušně jsem řekla!“ zasyčela výhružně a udělala krok k němu. Instinktivně ustoupil. Hned vzápětí si za to tiše nadával, jelikož si mohl všimnout, že jí to udělalo radost.

„Tak si to ujasníme. Jaké své peníze máš konkrétně na mysli?“

Věděl, kam tím mířila. Nechtěla odpověď. Nedala mu na ni čas.

„Jen jsem si vzala, co mi dlužíš, ty nevděčný kluku. Žiješ pod mojí střechou? Žiješ, platíš. Jíš mé jídlo? Jíš, platíš. Šatila jsem tě, živila a platila za tvoje nesmyslné knihy dobrých dvacet let. Kolik jsem nacpala těm mizerným chůvám, vychovatelkám, doučovatelkám!“

„Nemůžeš si účtovat peníze za něco takového, proboha!“

„Proč ne? Tak abys věděl, já mám povinnost živit člověka studujícího, případně aktivně hledajícího práci. V momentě, kdy jsi schopen sám se o sebe postarat, tahle povinnost končí. A já si mohu účtovat, kolik chci.“

„Nemělas právo sahat mi do mého účtu! Byla to krádež. Na to bys mohla slyšet líp!“

Nezmohl se na pořádné argumenty. Zase byl před ní maličký, nemohl nic. Byl rád, že vůbec mluví. Její autoritativní hlas a blesky v očích s ním dělaly divy.

„Nemáš svůj účet, spravuješ část mého. Alespoň to sis jako člověk, který by měl myslet jako advokát, mohl zjistit. Ty jsi tak neskutečně neschopný. Vždycky jsem věděla, že tě nemáme nechávat těm mizerným podržtaškám. Udělaly z tebe hlupáka.“

Držel zuby u sebe, alespoň do té doby, v tu chvíli ale nemohl. Hořel vzteky.

„Teď poslouchej ty. Nebudeš nadávat mým chůvám, nebudeš a nebudeš! Byly to nejlepší, co mě mohlo potkat, kdybych měl celé dětství vyrůstat s tebou, nedožil bych se ani deseti let. Jsi tak…,“ nedořekl to. Vrazila mu facku.

Hleděl na ni šokovaně, se směsicí nevíry a naprosté zrady. Nenáviděl ji, pořád to ale byla jeho matka a alespoň po finanční stránce se o něj po většinu života starala. Chtěl od ní utéct, až našetří nějaké peníze, jenže tohle? Neměla právo. Neměla právo, neměla…

„Je ti příjemnější platit, abys o tom věděl? Můžeš. Každý měsíc mi přineseš… Kam si myslíš, že jdeš? Eduarde, okamžitě se vrať, nebo…“ Už ji neslyšel. Nemohl, hučelo mu v uších, šel dopředu a odmítal se ohlédnout. Pak nevydržel, do schodů běžel a v pokoji se z něj stala hotová vichřice. Nemohl tam být už ani minutu. Ta nenávist, kterou v jejích očích viděl, ta ho donutila se rozhodnout. Ať z něj chtěla advokáta z jakéhokoli důvodu, nebylo to kvůli němu. Nenáviděla ho. A on ji taky. Nebude tam s ní! Nemůže!

Ze skříně vytáhl veliký kufr, který měl snad ještě od stěhování z Holandska, a sportovní tašku. Tu napěchoval oblečením – primárně tím od Juliána a pana Krause, také ale dalšími jeho oblíbenými kousky včetně mikiny s krysákem Edou. Nedovedl se na tu činnost moc soustředit, vzal vše, k čemu měl nějaký citový vztah, alespoň maličký.

Byl v pokoji zamčený, jeho samotu narušovalo jen bušení na dveře. Matka vyhrožovala, vztekala se, bylo to ale k ničemu. Nedovedl se zastavit. Všech pocitů bylo stále moc.

Do kufru skládal knihy. Nikdy by se mu tam nevešla celá jeho knihovna, snažil se tedy vybírat ty nejpodstatnější tituly. Ostatní nechával, sliboval si, že se pro ně ještě vrátí. Pak přihodil do kufru tlustý deník, rezervní peněženku, ve které měl pár tisíc v hotovosti – musel si založit nový účet v bance – a další osobní věci, bez kterých by se přežívalo špatně. Na poslední chvíli popadl z nočního stolku i rozpracovanou učebnici ukrajinštiny. Na nos si nasadil nové brýle, na sebe navlékl kabát. Popadl obě zavazadla. Pokoj působil jako po výbuchu a Edovi se sevřelo srdce, když to viděl – primárně pak knihovnu, jeho pýchu, kterou už přerovnal tolikrát, že by své tituly dovedl vyjmenovat zpaměti. Nyní byla rozhrabaná. Teprve v tu chvíli zapřemýšlel, že ještě nebylo pozdě udělat krok zpět.

Na moment se mu zastavilo srdce, sevřelo se bolestí a začalo se mu špatně dýchat. Byl občas tak slabý. Nezvládne to. Nemůže jen tak odejít, nemůže! Nemůže.

Zavřel oči. Musí. Věděl, že musí. Jestli neodejde, toto se zopakuje. Jestli se to nezopakuje, vrátí se na práva. Nikdy nebude vhodný moment odejít, matka jej nenechá. Musí to zkusit.

Kam půjde?

K Juliánovi. Ne, to nejde. Nevěděl, kde muž bydlí. Tak do kanceláře. Vzpomněl si na pohodlné sedačky, na které se celkem v pohodě šlo natáhnout. Jednu noc se vyspí tam a pak promyslí co dál. Matka stále stála za dveřmi, její hlas nabíral na intenzitě. Kdyby počkal do rána, rozmyslel by si to. Kdyby si to rozmyslel, neodešel by nikdy.

Odemkl. Setkal se s ní tváří v tvář. Bylo to snad poprvé, kdy ji viděl zblednout a vytřeštit oči nevírou. To mu paradoxně dodalo odvahy.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se, její hlas ale postrádal onen syčivý nádech. Šokoval ji. Bylo to veskrze příjemné.

„Už tu nebudu.“ Ta slova mu splynula ze rtů tak samozřejmě, skoro jako by se o ně nemusel snažit. Skoro jako by byl prostě určen k tomu je vyslovit a nemusel pro to hnout prstem, skoro jako by ho to nestálo žádné úsilí. Vyslovil je. A pak byl najednou venku z domu, tak snadno, tak hloupě snadno. Byl pryč.

Směsice strachu a euforie, která jej v tu chvíli zavalila, se ani v jeho pocitech nedala okamžitě rozklíčovat. Hrdlo měl stažené a nedovedl by určit, co z toho na tom mělo podíl, byl skoro na mizině a zároveň byl konečně volný. I kdyby ale měl přespávat ve firmě více než tu jednu noc, počká do příští výplaty. Pronajme si někde nějaký pokojík. Bude vydělávat peníze. Dostane se z toho. Někde začít musel.

Cesta poloprázdnou tramvají na něj působila neobyčejně příjemně. Byl zvyklý na nacpaný vůz, v tomto s ním však seděli všehovšudy čtyři lidi. Rukou se opíral o okýnko, hleděl ven do tmy. Vedle sebe mohl v odraze ve skle zahlédnout kufr i napěchovanou tašku. V celé té situaci bylo cosi tak autentického, těžko sehratelného, že jej to utvrzovalo o skutečnosti každého momentu, a to Edu naplňovalo jakýmsi zvráceným nadšením, skoro jako by byl na horské dráze. Asi vážně šlo o adrenalin.

Do kanceláře vklouzl hladce a stejně hladce tam odložil své věci. Složil se na pohovku, nohy přitahuje k hrudi, aby mu v místnosti nebyla taková zima. Přikryl se kabátem, brýle odkládaje na svůj pracovní stůl. Nedovedl by vzít nějakou ze svých rozečtených knih. Byl až moc ovlivněn vlastním bytím.

Do jeho deníku toho večera přibyl dlouhý zápis. Když jej Eda dopsal, oči se mu automaticky vrátily k první větě.

Dnes jsem odešel.

Srdce se mu sevřelo strachem, zjistil ale, že se usmívá. Bylo to trochu jako v knize. Ten zápisník v sobě držel snad tisícero přání, myšlenek na odchod, teprve dnes je ale naplnil. Ta slova byla tak příjemná na přečtení. S těmi myšlenkami pak také usínal.