Kauza Eduard 31.

Cesta směrem k houseboatu proběhla příjemně. Oba se zahřáli a ponechali všechny Edovy myšlenky kdesi za sebou. Snažil se vybavit si nějaký vhodný pražský obchod s jízdními koly, co možná nejpodobnějšími těm amsterdamským. Mohl by si nějaké koupit. Bylo to příjemné, a navíc, byl to pohyb. Damian měl pravdu, když mu kdysi vyčítal, že se nehýbe. Navíc kdyby nabral alespoň nějaké svaly, mohl by ujet Viliamovi, až mu zase příště bude chtít píchat prstem do žeber.

Ostatně, nebylo to zas tak těžké, když Viliam žádné kolo nevlastnil. Ale to nebylo podstatné.

A taky by na kole mohl doprovázet Damiana. Když černovlásek běžel, naprosto určitě nepracoval. Trávit čas s nepracujícím Damianem? Za to by to mohlo stát. Pravda, moc si toho nesdělí, Eda bude rád, že v průběhu zběsilého dýchání nevyplivne vlastní srdce. Ale to nevadí. Prostě bude s ním. Hezká vyhlídka.

A taky by mu kolo mohlo pomoct dopravit se do práce. Projet trasy tramvaje nebo autobusu, když budou zrovna přeplněné, dojet někam, kde už bude moct nastoupit.

Na čaj se stavili v útulném podniku, ve kterém rovnou zůstali i na brzkou večeři. Kola už měli vrácená, nacházeli se jen kousek od svého ubytování. Eda chtěl využít poslední příležitosti, kterou k tomu bude mít, a vybíral Damianovi vhodný dezert dlouhých deset minut, než byl konečně spokojen. Rád by mu dal ochutnat snad všechno, co na tom lístku bylo.

Když místo opouštěli, byla už dávno tma. Příjemnou procházkou se vrátili na loď, aby se přioblékli – Eda Damianovi nabízel mikinu s Krysáky, ten však odmítl, což Eda dost dobře nechápal a zajímal se, jestli se náhodou nebojí krys. Tvrdil, že nebojí, ale dle Edova mínění to bylo trochu sporné.

S sebou vzal i deku, kterou měli k dispozici v houseboatu. Dost možná by nějakou dostali i na místě, ale tahle byla příjemně huňatá a jeden nikdy neví. Bylo lepší být připraveni.

Cesta na místo netrvala dlouho. Eda se tvářil nanejvýš tajemně, což by možná bylo poměrně otravné, kdyby nebyla tma. Tentokrát ovšem kolem Damiana netancoval štěstím, když byl zrovna muž unavený. To byl pokrok. Nebe bylo zatažené, rozsvícené domečky jako by ještě více vynikaly.

Konečně je Eda viděl – gondoly. Jistě, byla to spíš benátská záležitost. Navíc gondoliéři neměli známá pruhovaná trička. Jenže Amsterdam byl také plný kanálů, a byla to součást Edova dětství. Nešlo si to odpustit.

Holandština zdála se opět jakýmsi klíčem k srdcím místních. Povedlo se mu trochu zlidštit šílenou cenu, kterou muž jinak vyžadoval, a dokonce se na blonďáka usmál. Ten se zubil nazpět. Pak o krok ustoupil a ponoukl svého nadřízeného, aby do loďky nastoupil. Vlezl si za ním a usadil se vedle. Loďka se houpala podstatně víc než jejich současný domov, bylo to příjemné. Mile uklidňující.

Rozložil deku a přehodil ji přes jejich záda. Loďka se zatím odrazila od břehu, před nimi se objevil tmavý kanál odrážející rozsvícené domky. Voda byla magická, atmosféra byla magická. Vše na tom momentu bylo magické. Eda měl v krku knedlík, jak spokojený vlastně byl.

Ať už patřil kamkoli, kus jeho srdce byl uložený v téhle řece. V noční vodě. V tomhle okamžiku, který se pro tu chvíli prolínal se všemi ostatními okamžiky Amsterdamu. Seděl tu s Lotte a Damianem zároveň.

Noc byla chladná, jako na každé jeho narozeniny, kdy jej chůva na řeku brala, tentokrát se mu ovšem zdála jinak chladná. Posvátnější. Snad proto nemohl promluvit, ne nahlas. Bál se, že by to tím pokazil.

„Děkuju,“ vydechl šeptem. Kdesi v dálce, snad v nějaké restauraci, hrála hudba. Byla tichá, pomalá. Cítil se jako ve filmu. Opírali se o sebe rameny, jelikož jinak to v malé loďce a pod jednou dekou ani nešlo. Tam, kde se dotýkali, jej černovlásek hřál. Chtěl říct, že děkuje za důvěru. Za to, že mohl jejich dovolenou naplánovat. Že si ji Damian vůbec vzal a dny v Amsterdamu prodloužil. Že ho vzal s sebou, myslel na něj.

„Za tuhle dovolenou,“ dal nakonec všechno do jedné věty. Cítil, že se usmívá, přestože jej opět přepadl smutek, když si uvědomil, že zanedlouho bude i tento moment jen vzpomínkou.

Damian se k němu ještě víc přitiskl a položil mu ruku na koleno, které povzbudivě stiskl.

„Nemusíte děkovat, rád jsem s vámi strávil ty dny a odpočinul jsem si. Všechno je to vaše zásluha, sám jste vymyslel program, takže by spíš bylo na místě, abych poděkoval já vám…,“ odmlčel se.

Teplota dosahovala sotva pár stupňů nad nulou a od vody táhla ještě větší zima, ale on se cítil obalený příjemným teplem a moc dobře si uvědomoval, že deka tento pocit nezpůsobila. Zoufale ho miloval. A odmítal v tuto chvíli přemýšlet nad tím, že jeho láska nejspíš nebude nikdy opětována. Byli tak odlišní… Užíval si jeho blízkost, zářící oči, ve kterých se odráželo světlo retro pouličních lamp stojících jako hlídací majáky podél nábřeží. Mlčel, stejně jako Eda, a nasával atmosféru amsterdamského centra, domova, který byl kdysi Edův. Viděl na něm, jak to místo miluje, a cítil z něj stopy smutku a nostalgie. Vzpomínal a byl krásný. V celém tom zasraném širém světě našel jednu naprosto čistou duši… Neměl právo ji pošpinit, a přesto se jí odmítal vzdát, přitahován jí jako můra k plamenu.

„Slibuji, že si v létě najdu pár dní volna a navštívíme to tu znovu. Nebuďte smutný. A pokud to bude v mých silách, pomohu vám najít vaši chůvu, abyste se s ní mohl setkat. Dobře víte, že mí notáři jsou kouzelníci a najdou člověka, i kdyby se odstěhoval na Měsíc,“ pronesl něžně, protože viděl ten smutek a chápal, z čeho plyne. Eda se touto vyjížďkou loučil se svým městem. Bylo mu smutno s ním. Jen doufal, že jeho sladký Oříšek nezačne plakat. To by neunesl.

Eda k tomu skutečně neměl daleko, statečně se ale držel. Nemluvil, věděl, že pak by se mu nemuselo podařit udržet hlas v klidu. Oči zůstávaly suché, jen někde v hrdle vnímal, jak rád by se v tu chvíli rozvzlykal. Třeba by pak celý Amsterdam plakal s ním. Jenže to už by nikdy neodjel.

Možná bylo dobře, že se svým městem nebyl tak spjatý jako kdysi. Tehdy plakal. Když dorazili do domu, ve kterém pak žil až do doby, kdy odtamtud utekl, rozplakal se ve svém novém pokoji jako malé dítě. Město za život opustil mnohokrát, byl na to zvyklý. Jenže tentokrát, když stál ve sporně zařízených prostorách, dolehlo na něj, že to všechno od toho dne bylo napořád. Že už nebyla cesta zpět. Stáli tam, měli před sebou zařizování a všechno bylo tak prostorné, oproti úsporným pokojům jejich malého amsterdamského domku schovaného mezi velkými budovami, které jako by jej na pohled utiskovaly. V hlavě měl vzpomínky na svůj bývalý pokoj, prázdnou knihovnu, ze které už všechno přenosil do auta, a věci, u kterých neměl tušení, kde vlastně skončí. Naproti tomu nový pokoj byl sterilně čistý a věci ještě z Holandska v něm působily cize, přestože mu tam jako jediné byly vlastní. Nikdy Prahu nezačal nesnášet, měl k tomu městu odjakživa respekt. Ale ten dům, ten nesnášel od první minuty. Asi to bylo přirozené. Něčemu všechnu tu vinu připsat musel.

Dnes bylo všechno jinak. Zvykl si, že v ulicích žádnou holandštinu neuslyší. Zamiloval si Vltavu stejně jako kdysi miloval všechny amsterdamské kanály. Pousmál se, když za Muzeem cítil nezaměnitelný zápach trávy. Bušilo mu srdce v pražské MHD místo té amsterdamské. O mnohé přišel a mnohé zase získal.

Měl přátele. A kde měl přátele, tam měl domov, no ne? Chtěl někoho, koho by mohl mít rád, už když byl malé dítě. Takových přání se člověk nevzdá, ani když má pocit, že mu knihy všechny potřeby nahradily dostatečně.

Jenže se nemohl ubránit, smutek na něj doléhal. Být ve svém městě s osobou, ve které tuto blízkou duši našel? Damian mu byl nejbližší ze všech lidí z jeho okolí, uvědomoval si to. Dokonce bližší než Viliam, svým vlastním způsobem, ačkoli zrovna tito dva se srovnávali jen velmi špatně.

A Damian jej měl rád. Už mu nevěřil, že nechce být jeho kamarád. Ať říkal cokoli. Měl Edu rád. Hřálo to, ještě víc než Amsterdam.

Usmál se, přestože se musel hodně soustředit, aby se mu rty nerozklepaly.

Tolik se musel držet, aby mu nesdělil, že mu bude chybět. Aby se nezeptal, možná neprosil, jestli s ním bude i po návratu čas od času sedět, jestli bude tak pozorný, milý, tak jiný, než jak jej znával. Bál se zeptat. Věděl, že by tím situaci pokazil. Neměl na to právo. Ale chtěl by slyšet kladnou odpověď.

Když prvně odjížděl, s matkou mlčeli. On hleděl z okýnka, ona před sebe. Všechno bylo jiné. Všechno mohlo být jiné.

Objal jej oběma rukama kolem pasu, hlavu položenou na jeho rameni. Částečně nechtěl, aby ho viděl, protože se bál, že se skutečně rozpláče. Částečně potřeboval filtrovat všechny ty emoce, které se v něm zvedaly jako vlny. Byl dojatý.

„Jste úžasný,“ sdělil tiše. Rád by mu řekl, že se mu to tu v létě bude líbit. Že i na jaře stojí Amsterdam za to, ale že v létě je barevný a plný světla, že vítr příjemně chladí, když se člověk prochází ulicemi. Vzpomněl si na Fitzgeralda. Život s létem začíná znovu. Z jeho pohledu, v Amsterdamu určitě.

Neřekl nic z toho. Opravdu hodně nechtěl plakat.

„Moje chůva… Lotte,“ zkusil pak promluvit tiše, když cítil, že největší knedlík trochu povolil. Stále se Damiana odmítal pustit. „Lotte se mnou byla do mých deseti let. Dostala se ke mně, když mi bylo sedm, a hodně mi pomáhala. Většinu toho, co vím o světě… Myslím takové ty obecné věci, ty, které by měly být samozřejmost, vím od ní. Když mi ale bylo deset, musela pryč. Matka říkala, že jsem dost starý, abych to bez ní zvládl. Tehdy jsem hodně brečel, protože… no, protože jsem ji měl rád. Hodně jsem se s matkou hádal. Byla to naše první hádka, která trvala skoro dva měsíce. Dělal jsem, co jsem mohl. Moc jsem nejedl, zezačátku ve snaze přesvědčit ji tak, aby vzala Lotte zpátky. Nechtěl jsem chodit do školy, oblékal jsem se co nejzvláštněji. S nikým jsem nemluvil. Až později mi došlo, že to nikam nevede. Ji to nezajímalo. Potřebovala, abych zůstal naživu, a já neměl dost silnou vůli, abych se zabil hlady. To nemá nikdo. Nebyla zvyklá starat se o dítě, vždy o mě bylo postaráno někým jiným. Po dvou měsících jsem to tedy vzdal. Začal jsem dělat všechno to, co jsem dělal do té doby, akorát sám. Pak už jsem se s ní nikdy nehádal. Měl jsem za to, že to k ničemu nepovede. Až doteď. Asi i proto jsem zareagoval tak přehnaně, když mi dala tu facku. Nejspíš jsem chtěl odejít už před hodně dlouhou dobou. Asi jsem si nikdy neuvědomil, že už mi není deset.”

Nebyl si jist, proč mu to říká. Asi se chtěl rozloučit s Amsterdamem se vším všudy. Chtěl městu ukázat, že tu skutečně něco prožil, že tu chodil a dýchal a smál se. A chtěl to Damianovi předat. Tomuhle Damianovi, který tu s ním seděl. Kdyby se měl za cestu domů vypařit, chtěl by vědět, že udělal, co mohl. Předal mu část sebe.

Bylo uklidňující ji po těch letech někomu ukázat.

„Mám od ní tu mikinu. Tehdy mi byla velká. Chtěla, abych měl něco na památku, něco, co mi bude co možná nejdéle. Je pro mě podstatná, protože Lotte Krysáky objevila kvůli mně. Na krysáka Edu koukala se mnou kvůli mně, v češtině, abych se ten jazyk pořádně naučil, přestože neuměla česky ani slovo.“

Damian povytáhl koutek, ale jeho tvář vypadala spíš smutná, než že by jí ten drobný úsměv slušel. Dodnes netušil, jak moc je pro něj ta mikina důležitá. Byla to jeho jediná památka po člověku, který ho v životě naučil nejvíc. Neznamenalo to, že by mu v ní dovolil se promenádovat ve firmě, ale už se na ni rozhodně nebude tolik mračit, jako to dělával do této chvíle. Byla pro Edu jako vzácný artefakt a Damian to mínil respektovat.

„Určitě tato cesta nebyla poslední. Mám tady jisté závazky, pamatujete? A já budu na vás s každou návštěvou této země myslet. Stejně je vždy vhodné mít překladatele. Nemusíte se obávat, že byste se sem už nedoslal. A když jsem slíbil, že vaši chůvu najdeme, tak věřte, že to ode mě nebyla jen planá slova.“

Eda vykouzlil široký úsměv, přestože jeho oči zůstávaly smutné. Chápal ho, bylo těžké se loučit s něčím, co má člověk uchované hluboko v srdci.

Do postele se dostali poměrně pozdě. Damian, ihned jak dorazili, zavrhl myšlenku, že by si ustlal na pohovce, jak původně přemýšlel. Nemohl ho nechat samotného. To drobounké kostnaté štěňátko potřebovalo lidské teplo dnes víc než kdy jindy.

Ráno už tak shovívavý nebyl.

„Edvarde, vstávejte!“ houkl snad už popáté do ložnice. Sám byl už připravený, sbalený, kdežto Eda stále spal jako zabitý. Věci po celém pokoji ukazovaly, že večer už neměl sílu si alespoň to nepodstatné zabalit.

Nakonec se Eda ještě polospící procházel po palubě a se smutkem pozoroval temnou hladinu řeky i domky okolo. Loučil se, a Damian ho nerušil. Raději sbíral všechno oblečení a skládal je do kufru. Do svého nového batohu, který už naštěstí stihl uschnout, vložil jeho nové knihy i jednu zabalenou jako dárek. Jistě byla pro Viliama. On pro něj měl dárek taky, ale stihl ho téměř celý po večerech vypít. Nebylo nic jednoduššího než skočit do jednoho z malých krámků, které se táhly okolo nábřeží, a koupit ještě jednu láhev. Doufal, že Vil ocení dobrý gin. Byli přece dvojčata, aspoň v chlastu by mohli mít stejný vkus.

Zbývalo jim dost času. Soukromé letadlo mělo jednu velmi nespornou výhodu. Počká na ně. Jistě ne půl dne, ale dvě hodiny před odletem tam opravdu nemusí stepovat. To, že za luxus se platí, Damiana nezajímalo. Chtěl mít klid, nestresovat na padesáti centimetrech čtverečních. V neposlední řadě mu tato společnost domluvila i odvoz domů, aby nemusel lovit taxíka na letišti v Praze.

Cesta na amsterdamské letiště byla téměř slzavé údolí. Téměř. Eda se držel, ale nemluvil a očima nasával poslední obrazy svého milovaného města. Damian mlčel také. Nemínil rušit jeho rozjímání.

Když dorazili do budovy, Eda se zadíval na hodiny a zmateně zamrkal. Kdyby letěli původním letem, byli by tu o hodinu dřív.

„Pane Petiško. Neletíme běžnou linkou. Omlouvám se, zapomněl jsem se vám zmínit. Zařídil jsem si soukromý let. Jsem zkrátka rozmazlený spratek, to nemíním popírat, a také si myslím, že byste i vy ocenil trochu pohodlí a udělal si se mnou pěknou tečku za naší dovolenou. Je špatné chtít s vámi mít trochu soukromí?“

Z tónu jeho hlasu šlo usoudit, že se Damian svým způsobem omlouval, nad tím však Eda neměl šanci přemýšlet. Oči se mu rozzářily, byly veliké a dětsky nadšené.

„My poletíme soukromým letadlem? Jakože budeme mít stolečky a koberec?“ zeptal se. Všechen smutek byl na ten moment nahrazen prostou, čirou radostí. Málem povyskočil. Když Damian přikývl, zazubil se od ucha k uchu.

„O tomhle jsem četl! Otec by do soukromého letadla nesedl, měl strach, že by tak na nás přišli. S matkou jsme se do Čech vraceli autem a pak jsme už nikdy nikam neletěli. Panebože, tohle bude úžasné. Tak jdeme, pojďte, musíme rychle do letadla!“

V následujících minutách kolem černovláska tak trochu poskakoval, myšlenky na odjezd ze svého milovaného města odkládaje do pozadí. Jistěže nezapomněl, jak by mohl. Ale tohle bylo stéblo, kterého se mohl chytit. Opravdu si vždycky chtěl vyzkoušet sednout do toho luxusního pokoje v oblacích, který jeho knihy vykreslovaly už na stý způsob. Bylo potřeba soustředit se na něco pozitivního. Tak on zkrátka fungoval.

Netrvalo dlouho a bylo jim umožněno nastoupit do letadla. Světlounké studánky zářily po celou dobu, co se k menšímu, ale na pohled krásnému stoji blížili. A uvnitř už zářil snad ze všech stran.

„Pane Krausi! My máme gauč!“

Všechny jeho věci s bouchnutím dopadly na zem, když se nahrnul ke gauči a skočil na něj, v letu skopávaje boty. Pohovka byla měkká a pružná, zhoupl se, a to jej donutilo tiše se zasmát. Otočil se na záda, hlavu zakloněnou z gaučíku dolů, aby tak na Damiana viděl, a opět se zazubil.

„Máme televizi, a stolečky, a koberec!“

Damian neměl tušení, že by ho něco takového mohlo vytáhnout ze splínu. K luxusu, ať už se jednalo o jeho dům nebo těch pár večeří po cestě z práce, které spolu strávili v poměrně honosných restauracích, se stavěl tak laxně, jako by takto žil celý život. To Damianovi imponovalo, protože neznal nikoho ze střední společenské třídy, komu by se aspoň neroztáhly zornice nad luxusem, kterým byl zvyklý se obklopovat. Eda to bral jako samozřejmost. Možná sám žil uprostřed luxusu a přišlo mu to přirozené. Soukromým letadlem však pravděpodobně nikdy neletěl a bylo to pro něj nové. Tak jako tak, Damian byl rád, že je Eda zase Edou. Ztřeštěný kluk plný emocí, tentokrát těch pozitivních.

„Jsem potěšený, že jste spokojený, ale za několik minut budeme vzlétat a pro tu chvíli se musíte posadit a připoutat. Pak si dělejte, co chcete. Za těmito dveřmi je malá kuchyňka. Pokud budete mít na něco chuť, nabídněte si. Poprosil jsem letušku, aby nás nerušila, ale pokud cokoli budete potřebovat, můžete si ji zavolat.“

Eda, už trochu uklidněný, změnil zářivý úsměv ukazující zuby za trochu mírnější, ač stále široký.

„To nebude třeba, já si vystačím. Ale je to skvělé. Lepší, než jak to popisovali v knížkách,“ zhodnotil. Rozhodně to byl zážitek, který jen tak nezapomene.

Vzlet přežil. To bylo asi nejšetrnější vyjádření. Mohl jít na ten šílený seskok z vysoké věže mola klidně šestkrát, stejně kdykoli sedne do čehokoli rychlejšího než tramvaj, bude vyděšený, jako by to mělo být to poslední, co kdy udělá. Damian mu svou dlaň nabídl tak nějak ze zvyku, ani jeden se nad tím nepozastavoval, když ji Eda pevně sevřel. Neslyšel jediný protest, přestože si později opět uvědomil, že kdyby mu ty kosti nějak promíchal svým pevným stiskem, ani by se tomu nedivil.

Let samotný proběhl hladce. Největší nadšení odešlo celkem rychle, jelikož přece jen, pořád to byl jen přepravní prostředek. Edu fascinovaly všechny prostory, které měl sám pro sebe, bylo to něco nového a tím pádem vzrušujícího. Když ale udělal nějaké fotky – Damian se k němu okázale otáčel zády, takže z něj na žádné nebylo vidět víc než vršek hlavy za křeslem, zatímco on sám se šklebil jako šílený – posadil se na gaučík, v ruce knihu.

Čtením si zkrátil cestu zhruba o polovinu. Déle to nevydržel. Damian měl před sebou notebook, ten už se mu ale dávno stihl vypnout. Oči měl zavřené. Možná spal, možná odpočíval, moc na tom nezáleželo. Tak jak tak, Eda ho nerušil. Přesunul se k okénku, ze kterého pozoroval nadýchaná oblaka.

Nebyl si jist, jak přesně se cítit. Hlavní myšlenka, která se mu vracela do hlavy, kdykoli se své pocity snažil zanalyzovat, povětšinou byla: zase tady? Měl pocit, že jeho život opsal další kruh, spíš než uzavřel další kapitolu. Létával tak často, hlavně jako úplně malý. Všechno si to pamatoval spíš jako životní styl než jednotlivé zážitky, bývala to součást jeho existence. Pořád byl smutný, že Holandsko znovu opouští, ten smutek už ale nebyl tak sžíravý. Možná trochu prázdný, jako by mu ten pocit dovolil vzpomenout si na všechna místa, na kterých kdy nechal část sebe. Bylo jich tolik.

A jedno z nich bylo u Juliána v dlaních.

Eda cítil, jak mu vyskočila husí kůže. Návrat do vily nemusel nutně znamenat návrat k myšlenkám na Juliána, které předtím vnímal, jemu ale bylo jasné, že alespoň nějakým krokům zpět se nevyhne. A jeho pohoda byla křehká, jak nyní chápal. Byl zoufalý, když si uvědomil, jak málo stačilo, aby jej ten muž ovládal jako hloupou loutku. Myslel, že utekl? Ne na dlouho. Vrátí se. A až se vrátí, bude na něj čekat pokoj plný věcí, které mu koupil, s postelí, na které znásilnil všechny jeho ideály. Cítil se zneužitý, kdykoli na to pomyslel. Uvědomil si, jak krutě se pletl, když měl za to, že to ta dovolená změnila. Jen mu ukázala, že může být lépe. Čas od času, když na to všechno nemyslí.

Jenže teď sakra myslel, a nebylo tu Holandsko ani nezvykle spokojený Damian, aby jej z toho dostali. Všechno se vracelo do normálu. Bude mít Viliama, aby ho zachraňoval, ale daleko raději by zůstal ve své zemi a zapomněl navždycky.

Přistáli v tichosti. Opět se Damiana pevně držel, tentokrát ale nezářil. Vypadal o něco mrtvěji. Jeho strach, ten, který měl z návratu – z toho, že by všechno skutečně mohlo být tak špatné jako předtím – byl podstatně silnější.

Letiště bylo plné češtiny. Stejně tak řidič v taxíku na ně mluvil česky, rozmlouval s jeho nadřízeným, zatímco Eda sledoval krajinu za okýnkem a vnímal, že se mu nebezpečně houpe žaludek.

Panebože, měl takový strach. Ano, on věděl, že ten strach dělal všechno jen horším. On věděl, že si své peklo vytvářel sám. Jenže k čemu to bylo, když se mu chtělo plakat, sesunout se na zem, aby mohl obejmout skrčená kolena a zůstat tak, dokud nevydechne naposledy?

V tomhle kontextu se všechno zdálo tak zatraceně k ničemu. A to jej stavělo zpět na bod číslo jedna. A z toho chtěl plakat. Myšlenkový kruh se uzavíral.

Auto zastavilo. Nadechl se a vydechl, zavřel oči. Dal si načas, věděl, že Damian na něj počká. Byl hodný. Jistě, Eda nechtěl, aby viděl, že s ním něco není v pořádku, v tuto chvíli si ale dovolil ukázat před ním část svých emocí. Byly až moc těžké, aby s nimi bojoval na vlastní pěst.

Pomalu se uklidňoval. Musel. Asi to prostě byla část uzdravování – tohle všechno. Stihl už zjistit, že mohlo být líp. Přece se nenechá převálcovat tak snadno. Dovedl se zase smát, což myslel, že už nikdy neudělá. Dokonce na muže čas od času myslel, aniž by se hroutil.

Hlavou mu blesklo, jestli jej vůbec stále ještě děsí Julián. Jestli už se jeho strašák nezměnil v něco většího, obecnějšího. Takové myšlenky ale nepomáhaly.

Vystoupil. A nahrnuli se k němu psi, kteří už stihli ochotně přivítat černovláska.

Klekl si, nechávaje oba chlupáče povalit jej do prachu, v tu chvíli mu to ovšem vůbec nevadilo. Kdo má rád mě, má rád i mého psa? Ani náhodou! Každý má rád psy, bez ohledu na to, jestli má rád i jejich pána. Přinutili jej se usmát a s tíhou jejich tlap na hrudi povolila z velké části ta, kterou cítil zevnitř. Vítali ho, nadšení a šťastní. Všechno mělo své stinné, stejně jako světlé stránky. Nemohl se toho tolik bát, všechno si akorát ztěžoval. Měl psy, měl Viliama, měl Damiana.

No tak! Bude silný, ještě jednou. A pak už vždycky.

Vnitřní prostory domu byly stejné, jaké si je pamatoval, stejně měl ale pocit, že v nich nebyl dlouhé roky. A s úlevou zjišťoval, že šlo o pocit veskrze příjemný. V obývacím pokoji pískaly myšky, vedle kterých odpočíval ve větším teráriu stočený had. Pořád ho Eda nezbožňoval, stihl si na něj ale zvyknout a částečně mu odpustit to utrpení, které mu způsoboval svým jídelníčkem. Před krbem byl běhoun a na pohovce zase deka, což obojí přinášelo vzpomínky. Hezké vzpomínky.

Pevně stiskl rty k sobě a popadl svá zavazadla. Zadíval se na schody. Teď, nebo nikdy.

Pravda, když stál nahoře, před dveřmi svého pokoje, na chvíli mu problesklo hlavou, že nikdy vlastně nebyla zase tak zlá varianta. Proč nemohl být jako ty postavy v knihách, které se pro něco rozhodly, chvíli byly odhodlané a bum, najednou bylo hotovo? Sakra, tohle nebylo spravedlivé! Proč vůbec možnost jako nikdy existovala? Kdo by si sakra vybral teď, když i nikdy připadalo v úvahu? Vlastně by byl extrémně hloupý, kdyby vybral teď.

Dost už! Někdy tam vejít musí!

Opravdu?

Zatřásl hlavou. Vzal za kliku a otevřel. A na chvíli zůstal stát, ústa dokořán.

Takhle si ten pokoj rozhodně nepamatoval. Vybavoval si postel u dveří, stolek na druhé straně a skříň, stejně tak poličky na knihy podél dlouhé stěny. Uprostřed pokoje býval prostor. Celá místnost nyní působila světlejší, svítilo do ní slunce a ozařovalo tak postel, rozhodně větší, než si pamatoval. Stůl byl umístěn také pod oknem, nedaleko té čistě povlečené postele. Ani povlečení si nepamatoval. Míval světlounce modré. Jeho nové bylo žlutooranžové – po bližším přezkoumání zjistil, že bylo pokryté drobnými kreslenými běžícími kuřaty. Viděl i spoustu polštářků navíc, které v pokoji určitě neměl. Skříně byly také přemístěné, alespoň ty, které nebyly vestavěné. Uprostřed už nebyla jen podlaha, ale chlupatý, od pohledu příjemný koberec sladěný s povlečením. Žlutá a oranžová – miloval ty barvy, byly tak živé. A to nebylo celé. Na jedné stěně, opřený o rám okna, si hověl krysák Eda.

Na posteli ležela obálka. Zvedl ji, třesoucíma se rukama vytahuje list papíru. Našel na něm kostrbaté písmo, které by nezasvěcený mohl zaměnit s Damianovým, on už se ale vyznal.

Prtě, říkal jsem si, že bys asi ocenil změnu. Jestli ne, budeš ji muset alespoň přežít, protože mě stála docela práci – to byl vtip, Eddie. Rád tě brzy uvidím.

Viliam byl neskutečný. A Edovi došla slova. Pozoroval ten pokoj, úplně jiný, než jaký si ho pamatoval. Do očí mu vstoupily slzy.

Ať na tom bude jakkoli. Měl kolem sebe ty nejhodnější lidi. Sakra, on za ně byl tak vděčný.

Viliam, kterému zavolal jako prvnímu, mu hovor nebral. Pravda, Eda mu nedal zase tolik času. Potřeboval své pocity filtrovat, a tak telefon odhodil na postel a rozběhl se dolů, kde si jeho nadřízený zrovna vařil kafe. Chytil ho za paži, beze slov ho tahal k sobě. Tam se pak zatočil kolem své osy, jako by tím mohl ukázat všechny aspekty pokoje. Přitiskl si dlaně na ústa a tiše se rozesmál. Spadl mu ze srdce jeden z opravdu těžkých kamenů.

Damianovo obočí překvapením vyskočilo vzhůru.

„No,“ začal uznale. „Tak tohle se mu povedlo. Docela dobrý vkus, ačkoli si myslím, že si na to stejně někoho pozval.“

Otočil se na štěstím zářícího Edu, který nesouhlasně našpulil pusu.

„Dělám si legraci. Nikdy bych nepředpokládal, že můj bratr bude tak předvídavý a empatický. Je to od něj hezké. Jenže mám neblahý dojem, že tohle pěkné vyváží nějakou katastrofou. Doufám, že moje auto přežilo. Mluvil jste s ním už dnes?“

Eda jen odmítavě zakroutil hlavou a skočil šipku do nadýchaných peřin.

Damian opět jen párkrát zamrkal a povzdychl si. Bylo to ale spokojené povzdychnutí. Byl rád, že je Eda stále více v pořádku a nový pokoj mu nejspíš ke spokojenosti dost dopomohl.

„Za chvíli pojedu do práce. Žádné jídlo tady nemáme, tak si asi něco objednejte, já se najím někde ve městě. Nevím, jak dlouho se tam zdržím, tak nemějte strach, ale cestou zpátky nakoupím. Pokud ovšem moje auto ještě žije.“ Poslední větu už řekl potichu s trochou despektu.

„Jestli chvíli počkáte, až se trochu zkulturním, rád pojedu s vámi. Třeba se vám tam budu hodit. Nebo Heleně. Stejně bych potřeboval vidět Viliho, telefon mi nebere a ani nevolá zpátky, takže ho buď někam založil, nebo rozbil… Radši ho uvidím tváří v tvář.“ Krom toho, měl pro něj nějaké barvy, které mu koupil, jelikož když je ve své zemi viděl, nemohl si to odpustit. A pralinky. Věděl, že ty on ocení vždycky.

Jak řekl, tak i udělal. Pravda, když otevřel skříň a vykoukl na něj veliký plyšový medvěd, po zádech mu přeběhl mráz, pevně ale sevřel rty k sobě. Co Viliam začal, to on musel dokončit. Hned, co to půjde, probere své věci. Protřídí je. I kdyby musel jít na nákupy a polovinu šatníku sám obnovovat. Nehodlal se trápit.

Když do firmy dorazili, usmíval se, jako by mnohé z těch lidí neviděl podstatně déle než necelý týden. Skutečně mu chyběli, v čele s Helenou, která mu vlastním výrazem mohla konkurovat. Dokonce i dívky v pekárně, kam se stavil pro svačinu pro svého nadřízeného, na něj hleděly celkem mile. Dřív míval pocit, že ho považují za šílence.

Když do Damianovy kanceláře vstupoval, dvakrát dokonce klepl na dveře, což byl docela pokrok. Tehdy ho nenapadlo, že by den mohl probíhat jinak než v celkem příjemném, pohodovém tempu a náladě. Svítilo slunce, což v Amsterdamu poslední dny moc nezažívali, bylo tepleji než předchozí dny a on měl sladké, což Damianovi vždy zlepšovalo náladu. Skvělá kombinace.

Možná proto ho zaskočil výraz, který viděl na tváři svého šéfa. Působil poměrně vystresovaně.

„Stalo se něco? Můžu nějak pomoct?“

Jeho šéf mu nestihl odpovědět. Dřív, než se vůbec dostal ke slovu, ozvalo se další zaklepání. Muže, který vešel dovnitř, Eda nepoznával, nevypadal ale jako řadový zaměstnanec. Minimálně úpravou by mohl Damianovi konkurovat. Až na ruce – v těch držel hrníček s tmavou tekutinou, která k Edovu překvapení voněla jako kakao, a sklenici s kopečkem zmrzliny posypaným oříšky. Sbíhaly se mu sliny, už jen když to viděl.

„Pan Petiška? Omlouvám se za vyrušení pánové. Tady, přeji dobrou chuť,“ popřál, podal Edovi nápoj i dezert a otočil se, opouštěje kancelář dřív, než oba muži v ní stihli zareagovat. Eda zavřené dveře sledoval vykulenýma očima, kterýma pak sjel i na zmrzlinu a kakao.

Damian se zatvářil nejistě a marně přemýšlel, kde toho muže viděl. Potkával ho občas na chodbě, musel tedy patřit do jeho firmy. Co tohle mělo znamenat, to však jeho mysl nedokázala zpracovat.

„Vy jste si něco od někoho objednával?“ zeptal se zaraženě, protože zrovna toto nebyl Edův styl. Samozřejmě by mu to dopřál, měl koneckonců dnes napsáno ještě volno, nicméně to k němu nesedělo. I kdyby si Eda chtěl dopřát, Damian ho znal a usoudil, že by se zeptal i jeho, jestli nemá na něco chuť.

Eda pořád nenašel řeč a jen záporně vrtěl hlavou a stále nevěřícně hleděl na pochoutky, které nevinně stály na Damianově stole.

Damian došel k závěru, že by to neměl řešit. Byl to nesmysl, kterým neměl čas se zaobírat. Za poslední dny se mu nahromadilo tolik restů, které už nesnesly odkladu, že spekulovat, proč Edovi chtěl někdo přilepšit, byla ztráta času. Měli ho rádi, na rozdíl od svého šéfa, tak mu někdo skočil pro zmrzlinu… alespoň ho čekalo pěkné přivítání. Pokrčil jen rameny a sklopil zrak k rozdělané práci.

Eda zatím vzal do rukou sklo s lákavým kopečkem i lžičku a ochutnal. Jistě, kdyby byl v některé ze svých knih, pravděpodobně by se okamžitě skácel na zem mrtvý. Z jakého jiného důvodu by mu nějaký anonym poslal jídlo, které má rád, než aby ho otrávil? To byl začátek nějaké skvělé zápletky, jenže zmrzlina byla jeho slabina. Jestli byla tak dobrá, jak vypadala, byl připraven to risknout.

Byla. Slastně zavřel oči.

„Chcete kousek? Přinesl bych vám ještě jednu lžičku,“ nabídl, zatímco si olizoval oříšky z vrchního rtu. Měl docela štěstí, že mu neznámý dobrodinec vybral vanilku. Čokoládová by pro něj na začátku pracovního dne nebyla úplně šťastná volba.

Další zaklepání. S pozdravem na rtech do kanceláře vstoupil muž o něco starší a o něco méně upravený, i tak ale velmi elegantní. Držel jakýsi papír, který nyní položil na Damianův stůl.

„Vypracoval jsem pro vás tu zprávu na téma výskyt much v kancelářích prvního patra, jak jste si žádal v pondělí. Mohu pro vás udělat ještě něco?“

„Prosím?“ zeptal se nevěřícně a chladně Damian. V první chvíli měl dojem, že se jen přeslechl, ale když uviděl nadpis na hustě popsaném papíru, začínalo mu svítat. Nebylo tak těžké pochopit, kdo v takových nehorázných vtípcích může mít prsty.

„To jste to zvládl rychle. Docela by mě zajímalo, z čeho jste čerpal,“ zavrčel ironicky.

Muž nepohnul ani brvou, když začal vyprávět: „No, na stránkách jedné inse…“

„Dobrý bože! Mlčte! To vás nenapadlo se ohradit, že toto dělat nebudete, protože je to nesmysl? Já jsem tu od pátku nebyl. A pokud vám takovou nehoráznou blbost někdo zadal, tak to byl můj bratr, který tu maloval. Viděl jste mě se pohybovat po firmě někdy v něčem jiném než v obleku? Kdo je váš nadřízený?“

„Oh,“ vysoukal ze sebe muž, který střídavě bledl a rudnul. „Pan doktor Pěnička.“

„Oh?“ zopakoval ironicky Damian. „Asi bych si s ním měl promluvit, že zaměstnává nemyslící ovce!“

„Omlouvám se, nevěděl jsem. Zkoušel jsem se ohradit, že něco takového není možné, ale váš… váš bratr byl neoblomný. Vážně jste to nebyl vy?“

„Máte dojem, že já bych byl schopen vás zaúkolovat takovým blábolem? Viliam je moje dvojče, nicméně si myslím, že jsme docela slušně rozeznatelní. Možná ne vzhledem, ale chováním. Do háje! Běžte a tenhle nesmysl si vezměte s sebou. Pan Pěnička bude jistě rád, když se pochlubíte, na co jste naletěl.“

Muž sebral dokument a rychle se vzdálil. Damian si všiml, že se Eda za hrníčkem potichu chichotá.

„Vám to přijde směšné?“ vyjel po něm. „Mně teda ne.“

Eda, stále bojující se smíchem, se na něj shovívavě zadíval. Oči mu zářily.

„Trochu jo,“ přiznal a raději rychle upil, aby kakao nevylil. Byl by toho schopen. Možná by se měl posadit, uvědomil si vzápětí. Dveře kanceláře se totiž opět otevřely. Zdálo se, že černovlásek ženu vyhodí ještě dřív, než vůbec stačí vstoupit.

„Pošta,“ vysvětlila, snad protože si všimla nebezpečného výrazu v jeho tváři. To Damiana trochu obměkčilo. Položila mu na stůl balíček.

„Mělo by to být to spodní prádlo, které jste si předevčírem objednal.“

„Ven!“ Damian na ženu téměř hystericky zaječel. Balík sebral do rukou a chtěl ho po ní hodit. Nakonec si to rozmyslel.

„To bude nejspíš pro vás, řekl bych,“ podotkl už smířlivěji. Vstal, obešel stůl a s nasupeným výrazem okázale položil měkký balíček na stolek, u kterého Eda seděl. Ten se stále dobře bavil.

Damian se nad něj postavil a s kamennou tváří na něj zíral. Beze slov, výhružně. Eda jen sklopil zrak a nejspíš neměl odvahu se podívat na zuřícího šéfa.

„Až to dojíte, stoupnete si před mé dveře a kdokoli – kdokoli by chtěl vstoupit, toho upozorníte, že pokud se tak stane, utrhnu mu hlavu. Nechci už být nikým rušen. Ani vy na mě nemluvte! Topím se tady v práci a můj drahý bratr mi z firmy udělal kůlničku na dříví a z mých lidí nemyslící idioty. Nemám smysl pro humor, neocením to. Vás chci vidět ve čtyři hodiny přesně s nějakým jídlem a silnou černou kávou! Bez mléka.“

V ty chvíle byl Eda velmi vděčný, že už Damiana trochu znal. Věděl, kdy jeho pokyny plnit nemusí, jelikož se svět nezboří. A stejně tak věděl, že kdyby nesplnil tento, zbořil by se minimálně jeho svět. A taky svět všech ostatních zaměstnanců budovy.

Eda do sebe rychle naházel zbytek svačiny, za kterou byl velmi vděčný, ať už mu ji přinesl kdokoli – vážně to byla výborná zmrzlina, měl by si zjistit, odkud byla – a s kývnutím kancelář opustil. Když za sebou zavřel, málem se srazil s nižším, zavalitým chlapíkem.

„Je pan Kraus uvnitř?“

„Eh,“ odtušil Eda krapet neprofesionálně, „obávám se, že dovnitř nebudete moct.“

„Nepotřebuji. Jen mu mám na dveře nalepit toto,“ řekl, vytáhl jakýsi plakát a přilepil ho přímo pod jmenovku. Eda jen vykulil oči na hlavu rozzuřeného býka, který jako by očima propaloval celou chodbu. Nad ním se velkými písmeny skvělo jasné: Beware of the bull.

Vyprskl smíchy. Viliam byl třída, to se mu muselo uznat.

Plakát na dveřích zůstal ještě do čtvrté hodiny, kdy Eda vstupoval. Zhodnotil, že mu usnadní práci – pak už za Damianem podle všeho skutečně nikdo nebyl – a on sám bude moct jít za Helenou a pomoci s něčím jí. Nyní měl ovšem nový úkol. Musel jejich firemního býka nakrmit. Sám pro sebe se uculil. Jeho pojetí, tedy tanečník flamenca, většinou sedělo víc, ale zrovna v tuhle chvíli… Nu, Viliam věděl, o čem mluvil.

„Dobré odpoledne. Vypadáte klidněji,“ zhodnotil, což měla být pochvala, zdálo se ale, že tím Damiana akorát znovu popudil. Ne že by chápal proč. Trochu to ale vylepšil, snad když před něj postavil kávu a talíř s pořádným kusem masa, který mu snad trochu spraví náladu. Spolu s tím také přinesl láhev vody. Nešlo si to odpustit, ani když se černovlásek zlobil.

„Jak jste na tom? Můžu s něčím pomoct?“

„Nemůžete, Edo,“ řekl odmítavě a vsunul arch jednoho z mnoha papírů do složky, přičemž kousek za ním šuměla kopírka a plivala jeden papír za druhým. „Měl byste jít domů, pokud snad Helen něco od vás nepotřebuje.“

„Nepotřebuje, ptal jsem se už. Věci jí za dobu, co jsem tu nebyl, kontroloval Marťas,“odvětil Eda.

„Kdo je proboha Marťas?“ zděsil se Damian.

„Její syn,“ řekl nevzrušeně Eda.

„Ten patnáctiletý puberťák? Nezdědil po matce její příšernou schopnost prznit češtinu? Ach jo,“ povzdychl si Damian, vložil hlavu do dlaní a zavřel oči.

„Náhodou, je mu dvacet, a jestli se ještě nerozmyslí, za pár let bude češtinu učit. Měl jsem v ruce jeden dokument, který jí sjel červenou propiskou. Myslím si, že bude báječný učitel, už i to písmo a poznámky, které jí k tomu napsal… No prostě bude skvělý.“

Damian protočil očima. „Dobře, budu mu věřit. Vy byste mohl zavolat Viliamovi, ať mi doveze auto. Upozorněte ho, že nejsem v dobré náladě, takže jestli najdu na autě jeden jediný škrábanec, umře ještě horší smrtí, než už pro něj mám vymyšlenou. Klíč by mohl předat vám. Mám dojem, že kdybych ho viděl dnes, byl bych schopen ho opravdu zaškrtit. A to jsem ještě nebyl u vás v kanceláři, abych zkontroloval, jakými zajímavostmi vám ji dál ozdobil. Až mi donesete klíč, běžte domů, tam zatopte a zkuste pouklízet ten bordel, který nechal můj drahý bratr v kuchyni.“

Ráno ty tři hrnky, špinavou pánev, skvrny po vejcích a drobky na lince neřešil. V tuto chvíli by ho za to byl schopen seřvat, až by se okna třásla.

„S večeří se nenamáhejte, budu tady do noci.“

„Přece musí být něco, s čím bych vám mohl pomoct,“ zadíval se na něj ustaraně Eda.

Damian odmítavě zakroutil hlavou a pak rozhodil rukama. Potřeboval klid a jeho neústupný asistent mu ho moc nedopřával. „Pojedete se mnou zítra k soudu a zastoupíte mě? Pakliže ano, tady máte podklady a informace. Nastudujte si to, najděte způsob, jak to děcko dostat z rukou týrajícího rodiče a můžete se zítra předvést!“ Ironie z jeho hlasu jen stříkala. Doufal, že ho tím definitivně odradí a on se stáhne do své kanceláře, kde se pokusí spojit s jeho trapné-situace-vytvářejícím bratrem.

Přestože alespoň nějakou ironii už se Eda naučil rozpoznávat, zrovna tuto do uší bijící paradoxně nějak přeslechl. Zcela samozřejmě se natáhl po papírech, které Damian odhodil na stůl, když mu je nabízel, a začal je spěšně přejíždět očima. Dovedl být velmi rychlý čtenář, i díky tomu se tolik vyznal v mnohokrát přeorganizovaném archivu. U většiny těch pří věděl, o co zhruba šlo.

Damian jen přimhouřil oči a tápal, o co tomu klukovi šlo. Musel přece vědět, že to nemyslel vážně. Nemohl ho úkolovat věcmi, o kterých nemá ani zdání. Nikam by to nevedlo a tratil by čas jak Eda, tak i on.

Eda zatím rychle doprojel zbytek dokumentu. Pak mu jej konečně vrátil a postupně přehrabal celý jeho stůl, aby získal alespoň nějaké povědomí o tom, co všechno už jeho šéf má. Cítil, že jej Damian čas od času zabíjí pohledem a čas od času naopak okatě ignoruje. Nejspíš v tu chvíli jeho náladě nepřidával, moc to ale nechápal a ani se na to moc nesoustředil. Byl čas pracovat. Pořád se dovedl v jednu chvíli soustředit jen na jednu věc, taky byl jen člověk.

„Pane? Damiane,“ vyžádal si jeho pozornost. „Anebo ne, já to prostě udělám. Vydržte.“

Očima sjel na Viliama – rybu. Zdálo se, že je zaujatě pozoroval. Pak se otočil a kancelář opustil. Měl by svůj archiv znovu přeskládat, už teď nebyl spokojený, velmi dobře ale věděl, kde najde který dokument. Netrvalo to ani pět minut a byl zpět v kanceláři svého šéfa, v rukou štos složek.

„Přímo takový případ jsme ještě neřešili, alespoň ne vy. Nejpodobnější tomu, co tu máme, je jeden z roku sedmdesát šest, ten jsme prohráli, ale některé části určitě půjdou využít, a pak jeden z roku osmdesát jedna. Tam jsme vyhráli, ačkoli okolnosti se mi zdají trochu sporné. Pak jsem přinesl případy primárně z přelomu tisíciletí. Ani jeden není použitelný jako celek, ale přijde mi, že by pár šlo využít s ohledem na příbuzenské vztahy v rodině dítěte. Rok dva tisíce jedna duben a říjen by nám mohly dát něco na rodiče, a rok dva tisíce tři mi přijde jako obecně dobrý případ s dobrými argumenty, něco se tam najde určitě. Víc podrobností zatím nevím, ale pomůžu vám to projít,“ navrhl, zatímco přesouval křeslo tak, aby neseděl naproti Damianovi, ale vedle něj. Posadil se. „Jestli mi řeknete, co jste zatím připravil a zjistil, můžu na základě toho najít lepší dokumenty.“

Damian měl dojem, že mu v tu chvíli spadla brada. Na sekundu zavřel oči, chtěl se ujistit, že se mu to nezdá, přesto byl téměř vyděšený.

„Jak…? Vy jste ty složky četl? Všechny? Vždyť…,“ odmlčel se. Zkoumavě se na něj díval a pochyboval o tom, že se mu to nezdá. Došla mu slova. Mlčel a analyzoval, jak ten kluk vlastně funguje.

„No. Ono to úplně tak nefunguje, většinou tedy… Ale jako odrazový můstek k tomu se něco naučit je to asi dobrý krok. Je pravda, že já si občas taky vyhledám podobný případ, hledám precedenty, ale případ od případu je jiný.“

Stále se na něj zkoumavě díval a pořád nevěřil. A to si myslel, že už ho Eda nemůže ničím překvapit. Kolikrát už si v minulosti byl tímto jistý? A on zkrátka jednou za čas přišel, šokoval a zase odešel. Proč mu nedat šanci, aby zkusil dát dohromady obhajobu? Ten kluk má zcela jistě eidetickou paměť. Má v hlavě celý archiv! A pokud k tomu všemu ještě disponuje dobrou intuicí a emoční inteligencí, je to výhra. Později se na jeho poznámky podívá a vybere použitelné. Večer, nebo zítra ráno… Stání je až odpoledne. Nějaké poznámky už si udělal, i kdyby měl čerpat jen z nich, věřil si. Ale tohle by mohla být zkouška, nakolik je Eda schopný. Cit pro právničinu zdědil, toho už si Damian párkrát všiml. Dokáže ho ale využít v praxi?

„Tady jsou všechny moje poznámky i informace. Dávám vám volnou ruku. Ukažte, co ve vás je,“ řekl povzbudivě a podal mu černou složku. Ty, které Eda přinesl z archivu, shrnul do komínku a také přisunul k němu.

„Nebojte se psát, cokoli vás k případu napadne, i kdyby to byla sebevětší hloupost. Někdy právě tyhle nepodstatné informace stání vyhrávají.“

Eda si posunul brýle výš, přisunul si k sobě už hotové poznámky a začetl se do nich. Vzal si k nim ještě jeden papír, připraven psát si do něj své vlastní postřehy. Z kanceláře neodcházel. Damian měl velký stůl, už dříve to spolu zvládali, a on věděl, že minimálně nyní jej bude potřebovat.

Nějakou dobu pak pracoval. Čas od času se svého společníka ptal na detaily, kterými si nebyl jistý, a pravda, jednou se napil jeho kávy a pak chvíli vydával nelibé zvuky, jelikož kafe bez cukru se mu zdálo neskutečně hnusné, jinak jej ale nerušil, a pokud mluvil, bylo to jen k věci. Projel všechny materiály, které k případu měli, a spolu s nimi i vše, co se mu zdálo kontextově vhodné. Po nějakém čase si také přinesl svůj notebook a vydal se hledat materiály na internet – projel vše včetně sociálních sítí otce. Zaujalo jej, s jakým sebevědomím sdílí každou hloupost, která ho napadne. Buď si skutečně myslel, že nemá za co se stydět – pak by mohl být velmi neopatrný – nebo moc dobře věděl, čeho se dopouští, a spoléhal na známé „pod svícnem je největší tma“. Tak jako tak, s jeho povahou bude třeba počítat.

K večeru, když viděl, že už Damian dokončil, co hořelo nejvíc, oslovil jej znovu.

„Proberete to se mnou? Mám nějaké body, které byste měl posoudit vy, a ještě pár trochu komplikovanějších otázek. Dám vám své poznámky, přinesl bych zatím něco k pití. Vypil jsem vám vodu,“ navrhl, pohled upřený na prázdnou láhev, ze které ano, něco do Damiana dostal, ale úplně mnoho toho také nebylo. Na cestě zpět do kanceláře se málem srazil s jakousi ženou.

„Kávu?“

I ta se hodila. Jak to mohla vědět?

Pochopil o chvíli později. Vtiskla mu ro ruky kalíšek spolu s talířkem, na kterém leželo několik kousků čokolády. Obojí bylo potištěné Viliamovým rozesmátým obličejem.

Ještě když vstupoval do kanceláře, cukaly mu rty.

„Vypadá to, že nejsem jediný, komu bylo přilepšeno. Vaši zaměstnanci pro vás mají pozornost,“ prohodil, když všechno před Damiana pokládal.

Damian už neměl sílu ani pozvednout obočí. Kdo tady v tuto pokročilou hodinu ještě straší, aby splnil hloupé požadavky jeho bratra?

„Super,“ zamumlal potichu a s trochou sarkasmu, ale ani na ten už neměl moc energie. Měl by se jet domů pořádně vyspat. Zamračil se na vysmátý Vilův obličej, který se na něj šklebil z podtácku.

„Mimochodem, kdy říkal ten malý protivný chlap, že mi doveze to auto? Stále ještě si nejsem jistý, jestli jsem natolik uklidněný, abych ho na místě nezaškrtil.“

„Říkal, že bude moct až okolo osmé, tak jsem ho ujistil, že v tu dobu tu ještě asi budeme. On mi připomněl, že jste novodobý otrokář a že mě chcete udřít, tak jsem mu řekl, že jsem s vámi rád a že jste mi chtěl dát volno, ale já jsem nechtěl, protože vy byste pak přijel domů o půlnoci a nepil byste a pak by vás bolela hlava. Tomu se smál, což jsem moc nepochopil, a pak mi řekl, že v osm se staví a bude požadovat honorář za vymalované kanceláře.“

„Já mu dám honorář, až mu z toho bude špatně!“ brblal Damian a promnul si čelo.

Osmá hodina se blížila a on už neviděl na písmenka. To znamenalo, že ho za chvíli začne bolet hlava a stejně by nic dalšího už dneska neudělal. Co opravdu nutně potřeboval na zítra, měl hotovo. Jen ta příprava na stání… To zvládnou probrat doma, v klidu, po večeři nebo v nejhorším zítra dopoledne. U soudu mají být až ve tři hodiny, budou mít spoustu času se na to podívat s čistou odpočatou hlavou. Sbalil všechno do složky, vypnul notebook a pohodlně se posadil na židli, aby si mohl vychutnat pralinky.

Eda se shovívavě pousmál, když viděl, jak se Damian rozčiluje a vzápětí konečně trochu uvolňuje. Přešel za něj a položil mu ruce na ramena ve snaze nasměrovat jej, aby si na židli sedl bokem. Damian pochopil. Obě ramena mu stiskl a dal se do masírování ztuhlých svalů.

„Nezlobte se na něj,“ zkusil za Viliama orodovat, z hlasu mu ale bylo patrné, že moc dobře ví, že Damian bratra jen tak nezavrhne.

„Po dlouhé době má zase bratra. Když jsem byl malý, hodně jsem chtěl sourozence. Vlastně bych je uvítal doteď. Ať chtějí nebo ne, mají s vámi něco společného. Sourozenecký vztah je tak speciální. A on o něj málem přišel. Kdybyste byl můj bratr, taky bych si vás chtěl užít, co to půjde. A máte krásnou zeď i krásné akvárko, květiny i psi vám přežili. Myslím, že auto na tom nebude o moc hůř, jinak by ho nenabízel už dneska. Nemyslel to zle a má vás rád,“ připomněl jemně, zatímco ho masíroval. Pořád ještě se usmíval. „Podívejte se na to z té lepší stránky – váš bratr dal všem těm lidem v podstatě bezplatné školení o podobných podvodech. Za něco takového by firma mohla dát klidně tisíce, a Viliam to předvedl jen tak, ze své dobré vůle. A taky… pamatujete, jak jste na škole musel psát slohovky? A říkal si, že vám tohle umění nikdy k ničemu nebude, tak proč se to proboha musí pořád trénovat? Já to takto neměl, ale spousta mých spolužáků ano. A váš zaměstnanec poprvé v celé své kariéře tuhle znalost aplikoval.“

Naklonil se přes Damianovo rameno, aby se na muže zazubil.

„Vaši podřízení se hned budou mít trochu víc na pozoru. Podtácky jsou bonus,“ uculil se už sám pro sebe.

Damian na něj hodil zlý pohled a zamračil se. „Pane Petiško, buďte tak laskavý a nezastávejte se ho. On moc dobře ví, že já takové vtípky nemám rád, neměl jsem je rád ani jako dítě, a to se pochopitelně nezměnilo. Pokud se on baví tím, že přidává mým podřízeným práci navíc, tak mě to tedy nepobavilo. A vlastně je mi to dneska už jedno. Jen doufám, že další podpásovky v příštích dnech nepřijdou. Nerad bych posílal všem maily, že vše, co bylo řečeno od pátku, nejsou má slova. Jestli on má čas na takové srandičky, pak se nedivím, že to ještě nikam nedotáhl. Celý jeho život je jen plytká legrace. A ne! Neříkejte, co jste chtěl teď podotknout,“ zarazil ho, když viděl, že otevírá ústa a chce svého kamaráda obhájit. „Kde se fláká? Rád bych už jel domů.“

Zvedl se ze židle a uvědomil si, že si ještě za celý den neprohlédl své nové akvárium. Betabojovnice se v něm vlnila, evidentně spokojená, a Damiana při pohledu na tu aristokratku obestřel klid.

Vážně je to uklidňující – pomyslel si.

Eda sám se také zadíval na akvárium. Vybral dobře, teď to viděl a byl za to rád. Jistě, takového krysáka by jeho nadřízený mohl krom pozorování i mazlit, jeho učitelka ještě na základce mu ale sdělila, že dávat lidem k narozeninám krysy není dobrý nápad. Ano, za život se na to stihl zeptat. Svým způsobem to bylo dobře, teď věděl.

Do ticha mu cinkl telefon.

„Vlk za dveřmi,“ zahlásil. Pak, když si vzpomněl na plakát na Damianových dveřích, dodal: „Možná spíš býk.“ Sundal ten papír vůbec? Nebyl si jist. Měl neblahé tušení, doufal, že se mu nepotvrdí.

O minutu později, když spolu kancelář opouštěli, se mu potvrdilo. Černovlásek se netvářil dvakrát nadšeně.

Odchody z firmy byly pro Edu v dny před odjezdem do Holandska provázeny nepříjemným pocitem v žaludku. Ten se objevil i nyní. Jít domů znamenalo nemít žádný úkol, kterému by se mohl celý odevzdat, a tedy přemýšlet a vzpomínat. A to byla přirozeně nepříjemná představa. A přesto, tentokrát se ten pocit v plné míře nedostavil. Naopak. Spolu s kapkou nejistoty vnímal naději.

Pocítil vděk, stejně jako v pokoji. A když Viliama před firmou viděl, opřeného ležérně o auto, zatímco mu vítr čechral vlasy i dlouhý kabát, plně si vybavil, co všechno pro něj muž udělal a dělal – nejen ten pokoj. Byl jeho nejlepším přítelem, nešlo o tom pochybovat.

Sakra, jak ho to vždy mohlo tak zasáhnout?

„Viluno!“

To umělce donutilo zvednout pohled a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu. Sekundu nato měl blonďáka v náručí.

„Jéje, tady mě někdo postrádal. Ani sis na mě nevzpomněl, ty zrádče. Už jsem tě skoro odepsal,“ brblal Vil, nepouštěl jej ale, dokud se nepustil sám blonďák. Ten pak sáhl do tašky, ze které vytáhl pralinky i zabalené barvy.

„To teda vzpomněl. Mrzelo mě, že jsi nemohl být s námi, bylo by to s tebou ještě hezčí,“ pronesl Eda, a šlo o přiznání tak čisté, že Viliam nevydržel dokonce ani dál hrát svou hru. Usmál se na něj.

„Co říkáš na pokoj?“

Sklidil zářivý úsměv.

„Že jsi ten nejlepší nejlepší kamarád. Ze všech nejlepších kamarádů.“

Jo, to by bral. A co nečekal, dokonce i on vyfasoval pusu na tvář. Na chvíli překvapeně vykulil oči, pak se ale rozzářil, objal Edu jednou rukou kolem pasu, aby si jej mohl přitisknout na sebe, a otočil se tak na příchozího bratra. Jeho kamenná tvář nenapovídala, že by chtěl sdílet zážitky z cest.

Ehm… copak se asi stalo? Že by špatný let?

„Dame, brácha, než cokoli uděláš, chtěl bych, aby sis vzpomněl, jak nerad bys připravil Eddieho o nejlepšího kamaráda, kterého ve mně má. A taky aby sis vzpomněl, jak si mě vážíš jako člověka a jak hluboce si vážíš našeho vztahu jako takového. Nejde mi o sebe, jde mi o tebe. Nerad bych, abys později litoval svých činů, přemýšlel, proč jsi byl na nebohého bratra tak krutý… a tak,“ nadhodil. Edu držel před sebou jako živý štít.

Damian ho sjel chladným pohledem. „Drahý bratře, jediné, co tě v tuto chvíli zachraňuje, je moje neskutečně vlídná povaha, kterou ve mně vypěstoval tady Eduard, jinak už bys byl na kousky. Jsi idiot, to už vím dávno, udělal jsi z mé firmy kůlničku na dříví a z mých zaměstnanců stejné idioty, jako jsi ty sám. Další tvá záchrana před krutým mučením je, že auto vypadá v pořádku a že jsi dokázal udělat z toho nevlídného hostinského pokoje roztomilý kurníček, který pan Petiška velmi ocenil. A taky jsem unavený. Příšerně. Takže naval klíč, chci jet domů. Vděku se ode mě za tvou oddanost nedočkáš, všechno jsi zabil těmi svými dětinskými vtípky, které z mých lidí udělaly dementy.“

Natáhl ruku, aby mohl přebrat klíč od auta. Viliam se pochechtával. Samozřejmě, že mu to přišlo vtipné. A Damian mu tímto předal střelivo, aby se mohl bavit ještě víc. Nedokázal se však už v tu chvíli zapojit do jeho hry. Nasedl do auta. Uvnitř bylo čisto a interiér voněl čistícími prostředky. Viliam pečlivě uklidil, anebo si na to někoho najal, Damianovi to bylo jedno. I lak vypadal, jako by ho někdo čerstvě navoskoval. Raději nechtěl ani přemýšlet, jak vypadalo před touto procedurou.

„Nasedejte,“ houkl na Edu. „A ty!“ řekl už smířlivěji a namířil prst na bratra. „Ty se někdy stav k nám, koupil jsem ti pravý holandský gin. Doufám, že máš stejně mlsný jazyk jako já.“

Viliam jej odměnil širokým úsměvem. Blonďák ještě chvíli zvažoval, co udělá. Nechtěl Viliama jen tak opouštět, rád by si s ním chvíli popovídal, ten jej ale popostrčil směrem k autu.

„Jen běž, jinak nedostanu svůj dárek.“ Mírněji pak dodal: „Brzo se zase uvidíme. Počítám s tebou o víkendu na zařizování toho mýho novýho království, bude dost času na všechno. Velkej šéf je na prvním místě.“ Měl pravdu. Eda by málem zapomněl. Už teď se nemohl dočkat, ať už na společně trávený čas, zařizování, které vždy provázela naděje a radost z nových prostor, přestože nebyly jeho, anebo na možnost předvést muži nový tanec, který se s Damianem naučil.

Doufal, že jej bude moct předvést i na charitativním plese. Na okolnosti typu hudba se na takovou akci vůbec nehodila, styl se vůbec nehodil a on dovedl tančit pouze s Damianem ani nepomyslel.