Kauza Eduard 12.

Hned ráno Damian litoval, že se v noci nechal unést sladkou přítomností toho zatraceného anděla. Mohl si za to sám. Eduard ho nikterak nepřemlouval, aby s ním žvanil dlouhé desítky minut a ukrajoval si tak tolik cenného spánku. Byl protivný a blahořečil tomu, že i Eda byl nemluvný, přestože nevypadal zdaleka tak unaveně jako Damian.

V práci však všechno šlapalo jako hodinky, a tak se i Damian po druhé kávě a dvou cupcake, které mu prozřetelně donesl jeho asistent, uklidnil. Možná ho už přece jen trochu znal.

Helena donesla Eduardovi kostým, nadšená tím, že ji zrovna on bude tento rok zastupovat.

Ten den skončili brzy. Damian musel ještě do nemocnice na poslední rehabilitace a hned poté ještě prošmejdili obchodní centrum, kde nakoupili poslední nezbytnosti na to, aby vypadali jako dokonalá dvojka dobra a zla. Eduard chtěl být perfektní a Damian viděl, že se na tuto zkušenost těší víc než samotné děti z domova.

Oheň už opět praskal v krbu a Damian se s uspokojením díval na blondýnka, běhajícího po domě a přemýšlejícího, jak ze sebe udělat bezchybného posla Boha.

Eda si zatím několikrát vyzkoušel, jak pevně mu na zádech drží křídla, která mu Helena svěřila – byla krásná a jistě ji stála spoustu práce, pokud je nekoupila. A i kdyby je koupila, rozhodně nešlo o žádný plastový šunt za dvacet korun. Snažil se nějak zpacifikovat své vlasy, které odmítaly držet jakkoli přijatelně, upraveně ani neupraveně.

Na úpravu obecně celé své hlavy se nakonec zavřel do koupelny, jelikož tam měl přístup k zrcadlu. Vlasy rozčesal, aby udělaly o něco větší objem, jelikož tak to viděl u andílků, které mu vyplivl Google. Následně si sundal brýle. Jednou z věcí, které se mu podařilo v nákupáku sehnat, byly také kontaktní čočky. Neměl takové štěstí, aby měli přesně takové, jaké by potřeboval, nebyla na nich korekce astigmatismu, tušil ale, že víceméně uvidí, a to bohatě stačilo.

Trvalo mu, než čočky nasadil. Jeho oči se bránily, mrkal jako divý a chvíli měl pocit, že to dokonce vzdá, zejména když už měl obě čočky v očích a ony nepříjemně tlačily. Ten pocit ale po chvíli odezněl a on zjišťoval, že vlastně vidí – a také, že bez brýlí vůbec není ošklivý…

Posledním prvkem kostýmu byl prášek, který mu Helena svěřila s tím, že za zkoušku nic nedá. Nešlo vyloženě o make-up, bylo to ale třpytivé, stříbromodré. Zkusil si trochou ozdobit tváře pod očima, lícní kosti, nic víc. Byl překvapen. Bez brýlí a s pomocí tě kouzelné věci působily jeho oči daleko větší, důvěřivé a hřejivé. Vypadal tak otevřeně a svým způsobem vlastně pěkně. Usmál se na sebe. Líbilo se mu to.

Zkusil si připevnit i svatozář a křídla, a s tím vším pak předstoupil před svého nadřízeného. Muž v tu chvíli seděl na gauči, na sobě už zdánlivě potrhané, zamazané kousky hadrů. Kousek od sebe měl připravený záplatovaný pytel a řinčící řetěz. Nyní se patrně chystal dozdobit se trochou černé barvy.

Všiml si, že na něj pan Kraus kouká, a tak se před ním zatočil.

„Líbí?“ zeptal se nadšeně. „Helena je úžasná, že mi tohle všechno půjčila. Hrozně se těším,“ přiznal se zářivým úsměvem. Zdálo se, že i jeho šéf byl spokojen, protože pokýval souhlasně hlavou.

„Ukažte, pomůžu vám,“ nadhodil pak, a barvu od něj převzal. Pan Kraus se nebránil, působil naopak celkem smířeně. Eda proto nabral trochu barvy na prsty. A v tu chvíli zjišťoval jeden zásadní problém.

Jak se k němu měl dostat?

Nechtěl stát nad ním a sklánět hlavu, bál se o svatozář. Nemohl si sednout vedle kvůli křídlům, která by o pohovku zavazela. A nemohl nic z toho sundat, jelikož už měl obě ruce od barvy. Na andělsky bílém kostýmu nemohly být šmouhy od sazí.

Přistoupil k němu z jedné strany, pak z druhé, nejistě přešlápl. Pak udělal, co se mu zdálo jako jediné možné řešení. Sedl si mu obkročmo na klín.

„Zavřete oči, prosím,“ požádal, konečky prstů položené na jeho tvářích. Jeho nadřízený se zatvářil zvláštně překvapeně. Moc nechápal proč.

Damian jen stihl zatajit dech. Téměř nepostřehnutelně sebou škubl, tělo reagovalo rychleji než mozek, který se ale v ten moment vzpamatoval a přinutil všechny rozjařené nervové buňky se uklidnit. K Damianovu zděšení to moc spolehlivé nebylo. Směsice vzrušení s trochou paniky jím probíjela, a když ucítil horké dlaně na svém obličeji, málem zasténal blahem.

Proč se jen, ke všem svatým, nedokázal ovládat? Co bylo na tomto mladíkovi tak zvláštního, že se jej jen dotkl a on se měnil v nadrženého kloučka?

Jeho drobný asistent byl zkrátka krásný. Byl anděl, bledý, útlý, třpytky na jeho tváři ho dělaly ještě nevinnějším. A světlé oči, které tentokrát nezakrývala skla brýlí, zářily a byly snad ještě pronikavější než obvykle.

Damian sklopil víčka a vnitřně šílel. Cítil všudypřítomnou horkost – jeho těla, jeho klínu, jeho dechu. I v místnosti bylo najednou nesnesitelně horko. Zapřísahal se, že to vydrží, umožní mu dokončit jeho čertovský mejkap, jako by se nic nedělo. A v nejbližší příležitosti na něj vyjede, přímo a bez okolků. Takhle nemohl žít, a pokud by byl Eduard čistý heterosexuál, nikdy by nemohl být takto přítulný k osobě mužského pohlaví. Heterosexuál by nikdy nevypustil z úst větu – Kdybych byl s vámi já, jen tak bych vás neopustil.

Musel mít i jiné preference než jen dívky, a kolikrát už mu, krom jiného, řekl něco lichotivého, co nikdy neslyšel ani od své ženy, natož od svých opatrovníků.

Konečně byl s jeho zjevem Eduard spokojený. Mírně se zavrtěl a posouval se dozadu po stehnech tak, aby se dokázal zvednout, aniž by se musel špinavýma rukama o něco zapřít. Edovy pohyby pánví spustily v Damianovi novou vlnu paniky. Ještě chvíli by se mu hnízdil na klíně a drahý, dlouhé týdny opomíjený drahoušek by se postavil jak svíce.

Potřeboval by se zchladit. Alespoň tvář opláchnout ledovou vodou… Ale copak to šlo, když ho zrovna teď nalíčil?

Omluvil se tedy a alespoň vyběhl na čerstvý vzduch. Musel se dát dohromady. Pobíhal se psy, kteří byli nadšení, že se jim pán alespoň na chvíli věnuje. Pročistil si hlavu, uklidnil se a se zářícíma očima vešel zpět.

„Je tam pěkná zima, nedivil bych se, kdyby začalo v noci sněžit,“ řekl jen tak mimochodem. Počasí nebylo zrovna nejchytřejší téma, ale bylo běžné a dokázal o něm mluvit s lehkostí. Koneckonců neměl se čeho bát, pro Eduarda sezení na něčím klíně nebylo pravděpodobně nic neobvyklého a v této chvíli už na to rozhodně nemyslel. Na rozdíl od svého šéfa, kterého jen vzpomínka na blízkost a vůni dětského oleje znovu rozechvívala. „Za chvíli pojedeme. Stavíme se i na firmě, kde vyzvedneme balíčky pro děti a konečně tam odvezeme ženským z práce ty ořechy – pokud už jste je všechny nesnědl. V komoře je nachystaných šest pytlíků. Zítra jim je roznesete.“

Jak Damian řekl, tak se i stalo. Dokončili poslední úpravy na svých kostýmech a strávili dobré tři minuty dohadováním se o tom, jestli si udělají nebo neudělají fotku. Slušelo jim to, dle Edova mínění vedle sebe vypadali naprosto dokonale, ovšem pan Kraus ze svého odmítavého postoje neustoupil a blonďáček měl tedy smůlu. Byl uplacen hrstkou nalouskaných ořechů, které do sebe nacpal před odjezdem.

V práci se skutečně stavili jen na otočku. Vyzvedli tam košík s dobrotami a následně i jistého pana Morávka, který byl podle všeho jeden z Damianových zaměstnanců – zaměřoval se převážně na trestní právo, a tak s ním Eda zatím neměl příliš co do činění. Ostatně, pokud měl a už jej párkrát za život viděl, nyní by jej pod převlekem stejně nepoznal. Byl vyšší než oni dva, a tak působil skutečně, jako by byl ten nejpodstatnější, svatý… Eda mu to sdělil. Tedy, sdělil mu také, že si chudák bude k dětem muset klekat, jelikož jinak by je ze vzhlížení k němu mohlo bolet za krkem, což v autě na moment způsobilo nepříjemné ticho, které Eda příliš nechápal, nakonec se mu ale s trochou štěstí podařilo vysvětlit, že svá slova myslel dobře, že všichni tři vypadají skvěle a že se těší, čímž si muže snad alespoň nějak naklonil.

Čím blíže byli místu, kam mířili – Damian Edovi prozradil jeho adresu už doma – tím víc se konverzace v autě přesouvala jen mezi Damiana a pana Morávka. Ke konci pak mluvili sami, zatímco Eda způsobně mlčel. Faktem tedy zůstávalo, že jeho zavřená ústa nebyla tolik snahou chovat se slušně. Byl nervózní.

Nikdy s dětmi nepracoval a měl tak trochu strach. Byl zvyklý jednat s lidmi a byl zvyklý, že si s nimi nesedne, že jej budou považovat za debila. Jenže děti? Na jednu stranu vnímal, že šlo o neposkvrněné duše a měl dojem, že by je svou nerozvážností mohl tak nějak nakazit. Za žádnou cenu nechtěl, aby si někdo musel procházet stejným vyčleněním z hloučků jako on sám, byl to těžký úděl a byl tak zbytečný. Na jinou stranu pak netušil, kdyby se s nimi bavit chtěl, jak by to měl dělat. Měl problémy spřátelit se s dětmi tohoto věku, když v něm byl sám, ačkoli tehdy to bylo jazykovou bariérou, nikoli jeho neschopností. Co by měl dělat teď? Nevyzkoušel si to ani v té školce, ani nikdy potom. Damian měl sice dojem, že se na úlohu někoho, kdo děti bude uklidňovat, hodí, on však ten dojem příliš neměl.

Když zaparkovali před budovou, měl pár minut, aby se dal do kupy, jelikož jejich Mikuláš potřeboval dodělat poslední úpravy svého převleku. Čekali na něj přede dveřmi, on ještě seděl v autě. Eda měl trochu pocit, že se mu podařilo zbělat skoro stejně, jako když jej Damian prvně vezl autem. To zrovna nechtěl.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Damian. Jeho společník celou dobu nepromluvil ani slovo, jen se krčil a nervózně si třel dlaně. V první chvíli si Damian myslel, že je mu jen zima. Přece jen tam stál v poměrně lehkém bílém hábitu, přes ramena přehozený kabát, který mu vypůjčil už u firmy.

Eduard jen přikývl a zkoumal špičky svých bot. Damian k němu přistoupil a položil mu ruce na paže.

„Já vidím, že není. Máte strach z toho, co přijde? Že vás ti prcci nepřijmou? To jsou plané obavy, nemusíte se ničeho bát. Tyto děti jsou nesmírně vděčné za cokoli. Stačí, když se na ně budete usmívat, chválit je za jejich snažení a obejmete je, pokud budou vyděšené. Nic na tom není, když tohle zvládám já, vy v tom budete naprosto skvělý. Jste velmi taktilní, nebude vám dělat problém je pohladit a pomazlit. Nejsou to zrůdy, které by vám chtěly ublížit, ponížit vás, smát se vám… Ne, tyhle děti určitě ne. Já… ještě jsem vám něco neřekl a měl byste to vědět – tohle je domov pro tělesně postižené děti. Možná budete v šoku, ale hlavně neprokazujte lítost, o tu ony nestojí. Není třeba je litovat, jsou to mnohem větší bojovníci než my všichni dohromady. Stojí jen o pár hřejivých slov a pohlazení. To zvládnete,“ ujistil ho. Pozvedl mu hlavu dvěma prsty a zkoumal jeho tvář. Nedokázal v ní číst, ale nepochyboval o tom, že ten kluk bude nejlepším andělem za celé roky, co za dětmi jezdí. „Zvládneme to všichni společně. Nejste na ně sám, a i kdybyste náhodou řekl, že čert drobí, nic by se nestalo. Naopak, měly by z toho legraci a já už bych asi nějak přežil, že jsem jako čert naprosto vyřízený… A teď už pojďme, i mně už začíná být zima a adepti na peklo už mě očekávají.“

Na ta slova Eda cítil, že se jemně usmívá. Pan Kraus mohl tvrdit, co chtěl, mohl se považovat za jakéhokoli člověka. A stejně, když nyní pozoroval jeho záda, zatímco se přidával po bok Mikuláše a vcházel do budovy, neviděl nic než chlapa se stejně velkým srdcem, jaké mohly mít snad jen ty děti schované v bezpečí budovy.

Nedalo by se tvrdit, že s tím utěšením odešla všechna nervozita. Pořád si nebyl jist, nakolik tam skutečně chce vejít a nakolik by se raději otočil a odešel, pomohlo mu to ale sebrat všechno odhodlání a bez ohledu na zděšení se rozhodnout pro první variantu. Bylo to jako návrat do dětství. Další šance tentokrát to všechno udělat jinak. Nezbývalo, než zavřít oči a doufat. Tedy, pomyslně. Zavírat oči by asi neměl. Bez brýlí s cylindry – ostatně i s nimi – byl příšerně nešikovný.

V místnosti, ve které děti byly, panovalo hrobové ticho. Damian poctivě třásl řetězem, aby z něj vyloudil co nejvíc zvuků, jejich Mikuláš si zase dal záležet, aby s každým krokem svědomitě bouchl těžkou holí o podlahu, a jejich příchod tak byl náležitě ohlášen. Byl to on, kdo otevřel dveře, a byl to on, kdo do nich vstoupil první, Damiana s Edou nechávaje projít hned za sebou. Před blondýnem se objevila spousta hlaviček, světlých, tmavých, zrzavých, a spousta párů očí plných zvědavosti, špetky posvátné bázně i nadšení. Adrenalinu. Cítil, že se usmívá, jak nejlépe uměl. Když oči těch dítek zakotvily na něm, vypadalo to, že se jim ulevilo. Pomáhalo mu to, dodávalo mu to odvahu.

Tak jiné, a přesto tak stejné jako tehdy. Tehdy také koukali – než zjistili, že se se mnou nedomluví. Pamatuji si tu zvědavost. Nikdy ale nepřicházela s radostí a uklidněním.

Představila je jedna z žen, které se o děti staraly – netušil, jak ji nazvat, a tak ji v hlavě tituloval vychovatelkou bez ohledu na to, jakou v domě měla funkci. Povídala jim o tom, jak oni tři přišli posoudit chování dětí, povídala jim, jak je přišli odměnit, a naopak potrestat. Eda ta slova neznal, Holandsko nikdy nemělo nic takového, a přesto, atmosféra celého toho momentu mu byla známá velmi dobře. Také byl dítě…

Přišel čas ukázat, že nikdo v domově nepatří do pekla. Eda viděl, že se Damian snaží zachovat tvář, na očích mu ale bylo poznat, že by jej ani nenapadlo nějakému z těch dítek snad jen naznačit, že právě ono by mělo patřit do kotle. Hleděl na ně s něhou, jakou u něj neznal. Jako by byl doma tady, a ne v tom velkém domě, kde běžně žil. Vypadal jinak. Byl krásný.

Část dítek začala zpívat. Po nich následovalo několik recitací, které si připravily jiné skupinky. A pak přišla řada na chlapce, kterého Eda prvně snad i přehlédl, jelikož se schovával za svými vrstevníky. Až nyní, když bylo zmíněno jeho jméno, zadíval se na něj.

V místnosti bylo ticho. Nikdo nic neříkal, nikdo jej nepopoháněl, a přesto bylo znát, že na něj čekají. Hleděl do země, ústa stisknutá k sobě.

„Luisi, nechtěl bys to zkusit? Tak dlouho sis to připravoval, těšil ses, až se před Mikulášem ukážeš,“ snažila se jej povzbudit vychovatelka, mělo to ale opačný efekt, než chtěla. Chlapec zvedl hlavu a zadíval se na ni plamenným pohledem. Vypadal zdravý, Eda však později zjistil, že ve skutečnosti nebyl příliš schopen hýbat pravou polovinou svého těla – tedy ne tolik jako levou.

„Nechci zpívat a nechci ani mluvit, ne tímhle příšerným jazykem. Nechci být v téhle příšerné zemi. Já chci domů,“ dostal ze sebe rychlou španělštinou a vypadalo to, že nemá daleko k slzám. Jak Eda později zjistil, část jeho rodiny pocházela ze Španělska. Rozuměl jeho slovům. Jak by také ne, španělsky se učil na střední, a také v té zemi žil, nějakou dobu…

Neplánoval to, spontánně udělal několik kroků směrem k chlapci a pak, když stál před ním, klekl si, aby si viděli do očí. Pronikavé mechové studánky na něj hleděly nesouhlasně.

„Všechny jazyky jsou krásné, když si k nim najdeš cestu,“ navrhl smířlivě, téměř dokonalou španělštinou. Jeho oči se nepatrně rozšířily. „Copak jsi měl zpívat?“

„Měli jsme nacvičenou Un poco loco – z pohádky. Měla to se mnou zpívat Anička, jenže před dvěma týdny si ji odvedli noví rodiče,“ vysvětlil smutně. „Trénoval jsem to sám, jenže to prostě není ono.“

Celá hala na ně koukala. Nikdo jim nerozuměl, Eda o tom nepochyboval – děti hleděly překvapeně, čert s Mikulášem taktéž. Dokonce i vychovatelka nejistě přešlápla. Předpokládal, že se chlapec česky dorozumí bez komplikací, a tak nebylo nutné učit se pro něj i španělsky.

Pousmál se. Stále u něj klečel, a tak se natáhl a chytil jej za ruce. Cítil, jak mu tmavé ručky sevřely pravačku, v levé mu mladíkova pravá ležela, jako by v sobě měla jen špetku života. Stiskl mu ji i tak. Začal zpívat.

Kdyby se ho později někdo zeptal, jak myslí, že tu píseň zpíval, nedovedl by to posoudit. Byla to veselá písnička, jak vypovídal i název. Byla to jedna z těch, které bez nástrojů a studia zkrátka nejde nazpívat nijak zářně. Krom toho, Eda zpíval těžce průměrně – místy čistě, místy falešně. Ani on sám to ale nevnímal, nešlo o to. Viděl, jak se v očích před ním objevují jiskry. Pomalu a postupně jako by se ty studánky rozzářily.

I kdybych neuměl zazpívat čistě jedinou notu, udělal bych to pro tebe. Třeba bych dopadl lépe, kdyby se našel někdo takový v mém školkovém věku. Ty máš mě. Ať už jsem jakkoli dobrá nebo špatná náhrada.

Když začal zpívat i jeho společník, pochopil, jak těžce se spletl. On zpívat dovedl, dokonce tak dobře, že v jeho podání zněla píseň, jako by byla určená k reprodukci. Nadchl se vlastním hlasem, celý se rozzářil, a dokonce se zadíval přímo na Mikuláše a čerta, jelikož to těm přece jen dokazoval, kde je jeho místo – v pekle to nebylo a bylo nutné to obhájit. Nepouštěl ale Edovy dlaně, a když píseň ukončovali, spolu, opět se na něj díval. A pak jej objal. Eda se nechal. Srdce mu bušilo, a kdyby se mu do očí prodraly slzy, možná by se nedivil.

Jak jiné to bylo oproti jeho prvnímu pokusu. Získal kamaráda, věděl to. Podařilo se mu spřátelit se s jednou z duší. Cítil se silnější.

Následovalo pár dalších krátkých písní i recitací. Některé děti chtěly prezentovat svůj kousek samy, jiné natáhly ruku směrem k Edovi, aby mu tak ukázaly, že by potřebovaly podpořit. Jeho gesto jako by trochu prolomilo ledy. Anebo se možná přece jen pomalu učil poznávat drobnosti, které mu jindy byly záhadou? Stačilo po očku se na něj podívat a on tušil, že by přece jen mohl být potřeba. Být s těmi dětmi se najednou zdálo tak jednoduché.

Damian nemohl jinak než se usmívat. Sice se to nehodilo k roli pekelníka, ale jeho si v tu chvíli stejně nikdo nevšímal. Vlastně si ani neuvědomoval, jak moc spokojený je a že se usmívá. Ten kluk byl neuvěřitelný, vlastnil tak velké srdce… Stačilo jen pár slov a děti ho milovaly. Informaci, že jeho drahý asistent ovládá docela solidně i španělštinu, odsunul na druhou kolej. Ale rozhodně se k tomu vrátí. Nikdy nepoznal tak složitou osobnost, jako byl Eduard. A to si o sobě myslel, že každého prohlédne až do morku kostí v prvních pár minutách po setkání.

Děti dozpívaly a trojice měla opět plnou pozornost všech. Mikuláš poctivě rozdával balíčky se sladkostmi, Eduard pomáhal menším i těm, které byly odkázané na pomoc s rozbalováním. Čert zlověstně chrastil řetězy, procházel mezi staršími dětmi, které už z něj neměly takový strach, a zamazával je mourem po tvářích.

Jakmile byly balíčky rozdány, zachrastil ještě hlasitěji, aby si sjednal pořádek. Měl ho během jedné sekundy.

„Tak! A teď vytáhnu pekelný deník a kouknu se, kdo z vás příde do pekla,“ promluvil zlověstně a napřímil se. Vytáhl z pytle ohořelý sešitek, začal jím zběsile listovat a do tváře se mu stále víc promítalo zoufalství. „Nikdo!?! Tohle jsem si nezasloužil,“ fňukl a málem ze sebe vytlačil i slzy. Znovu vyplázl jazyk a s velkým soustředěním dál listoval očouzeným bločkem. Sem tam si do něj černým uhlem něco napsal. „Tady jsou všecky děti hodné, a já nemám žádnou práci. Aspoň jednu duši musím každej rok přinýst, protože jestli ne, budu bitej a pak mě vyhoděj z pekla a já se budu muset až do skonání světa toulat jako vyvrhel po zemi.“

Nahodil ten nejzoufalejší pohled, který ze sebe dokázal vydolovat.

„Já půjdu, čerte,“ pípla do ticha blonďatá dívenka. Eliška – byla jedna z mála těch mladších, která věděla, kdo se za čertovským zjevem skrývá. Přestože už byla dávno školák, a přestože znala pravdu, stejně vypadala, jako by v ní byla malá dušička. Damian vypadal opravdu hrůzostrašně a zbytek dětí se ho stranil. Nyní desítky očí, převážně těch mladších, zděšeně hleděly na statečnou dívku.

A tohle Damian nečekal. Netušil, že jeho slova budou mít odezvu, a když teď Elišku popadne a odnese pryč, tihle malí broučci z toho budou mít špatné spaní.

„Nemůžeš jít do pekla, když tě tu nemam zapsanou. Dostal bysem strašně vyhubovaný vod Lucifera a celej měsíc by mi pak v podvečír piloval rohy i kopýtko,“ vyjekl vyděšeně a copatá malá slečna se spolu s ostatními začala smát. Damian si oddechl.

„Ale já chci!“ řekla umíněně. Damian zamrkal a po rychlém zvážení pro a proti se uvolil přistoupit na její hru. Oni to ti cvrčci taky přežijí, a když mají jako ochránce Eduarda…

„Mno, jak bysme to udělali…,“ zaskřehotal čert a lačně si olízl rudé rty. Usoudil, že růž nebo rtěnka, co na něj Eduard napatlal, chutná pěkně hnusně. „Moh bysem se zeptat. Vemu tě s sebou, počkáš před čertovskou branou a já se pudu kouknout ještě jednou do naší pekelné knihy, jestli jsem se nepřehlíd.” Zašklebil se na ni a zakoulel očima po ostatních dětech, které se jako na povel schovaly za andělského Eduarda. Ten ty nejmenší a nejvyděšenější stáhnul do náručí.

Damian sebral dívenku z vozíku a s tím nejpekelnějších výrazem se zašklebil po ostatních. Ještě ode dveří zlověstně promluvil: „Pokavad zjistím, že byla hodná, vrátím vám ji.“

„Elinko, to jsi neměla,“ vyčinil jí hned, jak ji položil do křesílka v jejím pokoji.

„Chtěla jsem být s tebou sama,“ řekla smutně, prstíkem přejela po jeho tváři a začernila si jím tu svou.

„Já bych se za tebou přece později zastavil,“ ujišťoval ji. „Něco pro tebe mám.“ Vytáhl z jutového pytle balíček a položil jí ho na klín. Dívka s očekáváním rozbalila malý dárek a uvnitř objevila zlatý řetízek se znamením štíra. Její tvář se rozjasnila upřímným úsměvem. Pokynula mu, aby k ní přistoupil, a objala ho tak silně, že Damian málem nemohl dýchat.

Už mu docházely nápady, co dívence dávat za dárky, ale ona se mu minule svěřila, že propadla čtení horoskopů. Usoudil tak, že by jí tohle mohlo udělat radost.

„A kde jsi sebral takového úžasného anděla? Pochlub se,“ otázala se a v očích se jí zatřpytila čertovina.

„Nebudeš mi věřit, ale to je můj asistent…“

„Ten, na kterého jsi minule tak nadával?“

„Nenadával jsem na něj…“

„Jistěže nenadával, jen jsi ho tituloval idioty a neschopnými ukecanými budižkničemy,“ opáčila, „ale teď už je to jinak, že ano? Máš ho rád.“

„Nemám ho rád, je to můj zaměstnanec. Řekněme, že ho toleruji,“ přiznal.

„Víš, že mně lhát nemusíš. Viděla jsem vás z okna. Máš ho rád,“ stála si tvrdohlavě za svým.

„Tak dobře, trochu ho rád mám. Ale teď už pojďme, ať se malincí o tebe nebojí,“ řekl rázně, pomohl jí zapnout řetízek a opět ji chytil do náruče.

Ve společenské místnosti panovalo veselo, vychovatelky pustily vánoční koledy a děti se ládovaly sladkostmi. Přes to všechny propukly v nadšený jásot, když se dveře otevřely a vešel čert se schlíplým výrazem, v rukou zářící dívenku.

V následujících minutách prošel Eda rukama snad všech dětí, které měly o něj zájem. Do této kategorie spadal v podstatě celý sál. Byl ale nadšený, nikdy si nepřipadal tolik přijímaný, a tak nějak oblíbený, tolik chápaný. V očích těch dětí nebyla ani špetka odsouzení a pohrdání. Nemusel ze sebe dělat hlupáka, aby jim předal, co předat chtěl. Měly ho rády takového, jaký se rozhodl být. Byl s nimi šťastný.

Zamlklý, ale podle výrazu tváře spokojený Luis už se ho nepustil. Měl tmavé vlásky, ač ne tak tmavé jako Damian, a vlnily se mu. Bylo vidět, že část jeho genů skutečně pocházela z rodného Španělska, byly ale silně naředěné někým jiným a podepsalo se to mimo jiné na očích, které měl chlapec čarovně zelené. Zcela z jeho španělského vzhledu vystupovaly, byly podmanivé a Eda nepochyboval, že jednou bude oblíbený u dívek jako nejhezčí postavy z jeho knih.

Skupinka nejmladších slečen se rozhodla vzít si do parády jeho vlasy. To se neobešlo bez zkoušky, jestli jeho blond kudrny nejsou jen paruka – tiše zaskučel a Luis jej málem začal bránit, chránil si Edu, jak mohl – pak ale přešly k česání, a než se nadál, měl na hlavě asi sedm culíčků a tři copánky. Podle dívek byl dokonalý.

Mnoho dětí se také rozhodlo prozkoumat jeho křídla, což jim pochopitelně dovolil. Obecně dovolil snad všechno, co mohl, nechal se ohmatat celý, včetně tváří, a objal každého, kdo o to stál. Luis mu po celou dobu seděl na klíně. Byl to drobný klučina, tak drobný, že by mu devět let snad ani nepřisoudil, byl ale velmi inteligentní. Povídal si s Edou chvílemi česky a chvílemi španělsky, nadšený, že mu konečně někdo rozumí, a možná také, že mají soukromí, že mají něco jako tajný jazyk, který chápou jen oni dva – alespoň tam, v té jídelně.

Když se koledy pomalu začaly měnit v písničky z pohádek, změnil se střed sálu na taneční parket. Mnohé z dětí nemohly chodit, byly ale vynalézavé a dovedly hýbat rukama tak ladně, že by Eda přísahal, že v jejich podání vznikl zcela nový tanec, u něhož nohy nejsou potřeba. Sdělil jim to. Zdály se nadšené.

Pokud se někomu do podobných aktivit nechtělo, pravděpodobně tato nejistota opadla, když děti viděly Edu. Pokud mladík tvrdil, že neumí zpívat, pro jeho tanec neexistovalo pojmenování. Byl naprosto příšerný a viděl by to i slepý. Netušil, jak by se měl hýbat, a jeho umělé pohyby pak působily, jako by si něco upustil na nohu a snažil se to rozchodit. Možná tomu všemu přidávaly i culíčky, které si nechtěl rozpustit minimálně, dokud byl ve stejné místnosti se svými kadeřnicemi. Nechtěl jim kazit radost.

Děti, které mohly chodit, se k němu přidaly alespoň na pár písní, těm méně šťastným v tomto směru Eda pomáhal. Mnohé vzal do náruče, natiskl na sebe a chvíli se s nimi vlnil, snaže se je rozesmát. Dařilo se mu to. Jedna z nich pak byla i copatá blondýnka, která se dobrovolně nechala unést před brány pekelné, jak se Damian snažil tvrdit. Černovlásek si pro ni pravděpodobně zrovna přišel, jelikož ho Eda spatřil ve dveřích. Viděl, jak se na ni předtím díval, tušil, že ji má rád. Nyní se na něj zazubil, zatímco se s dívkou zatočil. Ona se smála, úkolovala jej – přece jen, chtěla mít co nejlepšího tanečníka, to bylo pochopitelné – a on se snažil nešikovně její úkoly plnit. Byl za to odměněn veselými jiskrami ve světlounkých očích. Když se pak podíval směrem, kde muž stál, už tam nebyl.

Po skončení písně jej dívka požádala, jestli by s ní nešel do jejího pokoje. Luis se zrovna zdál celkem spokojen, poslouchal vychovatelky, které v rohu místnosti udělaly koutek se čtením Mikulášských pohádek, a tak ji lépe chytil, tak, aby mohl jednou rukou držet ji a druhou vozík – kdyby nebyla tak lehounká, nešlo by to. Nedovedl si to odpustit, byla to jeho tanečnice a princezna, s tou se muselo zacházet jako se skutečnou šlechtičnou. Cesta se opět neobešla bez instrukcí, jelikož Eda nevěděl, kde dívčin pokojík je. Schytal také pár z legrace míněných ran, když předstíral, že zahýbá špatně.

„Zavoláš mi Damiana?“ zeptala se jej v pokojíku s takovou nevinností, že se mu málem zastavilo srdce. Klekl si k ní, usmál se a položil si ruku na srdce, jako by skládal nějaký druh přísahy.

„Vaše přání je mi rozkazem, drahá slečno,“ odvětil a sklonil hlavu, jako by se klaněl. Zvonivě se zasmála.

„Jsem ráda, že má Damian kamaráda,“ přiznala pak. Trochu znejistěl a ona to na něm pravděpodobně poznala. Neuměl schovávat pocity, a ona byla velmi chytrou dívenkou.

„To úplně není pravda. Tedy, samozřejmě ho mám rád. Udělám všechno pro to, aby až se příště vrátí, vrátil se v pořádku,“ slíbil upřímně, „ale kamarád s ním asi dlouho nebudu.“

„Proč? Nechceš?“

„Chci. On nechce. Jsem jeho podřízený, prý by to nedělalo dobrotu,“ vysvětlil a ona se zářivě usmála. Snad ještě zářivěji. Obdivoval tu sílu, tu schopnost přenášet světlo, kterého sama nemohla mít dostatek. Také se o to snažil, když mohl. Jí to ale šlo v tak mladém věku…

„Damian je přece právník. Něco jako tajný agent – nemůže ti to říct napřímo. Ale cítí to stejně jako ty. Copak to na něm nevidíš?“

Pousmál se.

„Ty ano?“

„No jistě! Musí tě mít moc rád, když tě vzal sem. A ještě radši, když se na tebe tak usmívá.“

Tahle věta jej překvapila. Jeho nadřízený se usmíval? Viděl jeho úsměv, když se díval na tu dívku, byl to jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké se mu mohly naskytnout. Doteď to zpracovával, doteď vnímal motýlky v podbřišku a štěstí kolující v něm samém z prostého vědomí, že se konečně našlo něco, co dělalo šťastným Damiana. Ale na něj? Usmíval se na něj? Vážně?

„Máš krásné křídla,“ prohodila Eliška, prstíky jemně přejížděje po bělostných pírkách. Tentokrát to byl on, kdo jí věnoval hřejivý úsměv.

„Ty máš hezčí.“

„Já přece žádné nemám,“ odporovala mu nechápavě. Pohladil ji po tváři, urovnávaje jí ty nevinné copánky.

„To, že nejsou vidět, ještě neznamená, že neexistují,“ nadhodil. Byla andílkem, jestli někdo, tak ona. Všechny ty děti byly. Zbožňoval je za to.

„Je na tobě spousta nádherných věcí. A ještě daleko víc je těch, které nejsou vidět. Nezapomínej na ně. Jsi s nimi tak krásná.“

Neuvědomil si, že někdy před těmi slovy se dveře otevřely. Stál v nich Damian, vyčkávající, až si sám bude moct kleknout k dívence. Nyní si jej konečně Eda všiml, a tak se na něj usmál. Pak zase sklopil hlavu k ní.

„V Damianovi také. Připomínej mu to. Sám tomu nevěří,“ pobídl ji tiše a ona na něj spiklenecky mrkla.

„Vaše přání je mi rozkazem,“ zopakovala, co řekl on. Narovnal se, uvolňuje místo černovláskovi. Všiml si Luise držícího se po jeho boku. Ten nyní natáhl ruce směrem k Edovi.

Poprosil čerta, kterého se předtím bál, o pomoc s jeho hledáním? Stál mu za ten strach? To rozhodně potěšilo. Eda jej podepřel, aby se mu lépe chodilo.

„Půjdeš se mnou? Ukážu ti svůj pokoj,“ nadhodil chlapec svým rodným jazykem a Eda souhlasil. Koneckonců, ochota doslova pro něj projít peklem nemohla zůstat neodměněna.

§§§

Po cestě domů to byl Damian, který byl nezvykle zamlklý. V autě ovšem ticho rozhodně nevládlo. Eduard nadšeně vykládal a Damian tak pochopil, že udělal službu nejen svým malým svěřencům, ale také blondýnkovi samotnému. Viděl na něm, že po prvotním ostychu se tam cítil jako ryba ve vodě. Našel si malého přítele, vlastně spoustu malých přátel, kteří by mu nikdy neublížili, tak jako to dělali dosud téměř všichni okolo. Včetně něj samotného. Bodl ho osten výčitek. Rychle se však vzpamatoval. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že svou kauzu Petiška nebude řešit, protože nemá ještě dostatečné podklady, na kterých by mohl stavět svou obhajobu, vzpomněl si na stejně modré oči drobné dívenky. Smutné, ačkoli se její ústa usmívala. Věděl, že ona nechce, aby Damian věděl, jak je jeho odchod pro ni pokaždé těžký, ale ty modré studánky ji vždycky zradily. A on jen přemýšlel, kdy se natolik zocelí, aby na něj jejich loučení tak nedoléhalo. Po dlouhých letech na sebe nechal dopadnout i vzpomínky na Marka. Vždycky v jejích očích viděl i jeho, jen to zapíral, ušlapával, bránil se přicházející bolesti pokaždé, když nechal myšlenky nekontrolovatelně vystoupit z tmavých zákoutí mysli, kde celý život systematicky striktně uzavíral veškerou bolest. Poslední týdny se mu hradby povážlivě drolily.

Na Smíchově se rozloučili s Mikulášem Morávkem. I s ním se Eduard sblížil během této akce a nyní spolu probírali jeden známý případ Edova otce. Poslouchal je jen na půl ucha, ale i tak musel uznat, že je jeho asistent překvapivě vnímavý. Byl by skvělý právník, on otcovy geny v sobě měl.

Doma se pak oba převlékli, odlíčili a Damian se pustil do přípravy rychlé večeře, u čehož si Eda nedovedl odpustit poskakovat kolem něj a za každou cenu se snažit nějak pomáhat. Bylo mu přiděleno několik jednodušších úkolů včetně krájení zeleniny, a tak se s tím smířil, snaže se ujednat, že až budou zase dělat něco složitějšího, pustí jej muž k tomu. Kdyby se nad tím měl zpětně zamyslet, zjistil by, že od toho celoživotního advokáta nezískal ani ano, ani ne.

Ať už ho ale na jeho cestě za vařením širší škály pokrmů čekalo cokoli, jejich večeře toho dne byla výborná a proběhla bez katastrof. Nebylo jisté, jestli se po ní Damian chtěl vrátit k práci nebo ne, Eda ale zapálil v krbu a zadíval se na něj žadonícím pohledem. Chtěl s ním být, alespoň chviličku.

„Stejně byste si po jídle měl odpočinout,“ smlouval, když si sedal vedle něj. „Rád si s vámi povídám, jste zajímavý.“ Na ta slova se sám usmál. „A také máte krásný úsměv. Sluší vám, jste s ním ještě hezčí. Měl byste se usmívat častěji. Chápu, že tak úžasné děti nikde jinde nejsou, ale i přesto – něco hezkého jde najít i ve vážně ošklivých věcech. Nehledě na to, že když se na ně usmějete, mnohdy ošklivé být přestanou,“ nadhodil jemně. „Chtěl bych vás slyšet se smát. Když se dovedete tak hezky usmívat, musíte mít krásný smích.“

„Usmívat se můžu kdykoli a mnohdy to dělám. Dospělí nepoznají, že je falešný. Děti bych ale neoblafl a nemám důvod být vůči nim neupřímný. Přiznám se ale, že tam je moje útočiště, kde mohu být opravdu sám sebou. Taková malá oáza v poušti tohoto světa. Ale nechci být sentimentální, musím se vrátit do reality. Mám ještě nějakou práci… Ale vám chci poděkovat za dnešní večer. Byl jste skvělý,“ pochválil ho a už se chystal odejít do svého pokoje. Ještě, než Eda stačil něco říct, otočil se: „A to, že jste mi zatajil vaši znalost španělštiny, vám nezapomenu. Jsem ale rád, že mi dávkujete šoky po malých přídělech. Začínám si zvykat, že je ve vás mnohem, mnohem víc, než vůbec vy sám sobě připustíte… Natož abyste to dával na odiv světu. Teď nemluvím jen o jazycích. Dobrou noc.“

„Dobrou,“ odtušil Eda tiše, to už ale mluvil více do zavřených dveří než na muže samotného. Jemný úsměv jeho rty neopouštěl, přestože jej zároveň krapet mrzelo, že o Damianovu společnost tak rychle přišel. Nebyl si moc jist, jak by si to měl vyložit – tedy, byl, stál o něj jako o kamaráda – ale čím více spolu byli, tím víc byla jeho přítomnost tak nějak návyková. Cítil se šťastný, když ho měl vedle sebe, hřálo to uvnitř, na srdci, v břiše i podbřišku. Byl to zvláštní pocit, ze kterého se šlo smát i skákat po místnosti, jen tak. Byl chytrý, plný nápadů, hezky se s ním povídalo. Neznal snad nikoho zajímavějšího než svého nadřízeného. Ať už o sobě tvrdil cokoli – byl úžasný. Až si jednou někoho najde, bude z něj ten někdo nadšený.

Hodnou chvíli pak blonďák strávil čtením, zabalený do prostorné deky, kterou na pohovce měli. Kniha jej pohltila, ostatně jako to dokázala prakticky vždy, a nemohlo ho od ní odpoutat nic. Tedy, skoro nic – vyjma hladu, žízně, neodolatelné chuti na zmrzlinu a potřeby dojít si na záchod. Tentokrát zaúřadovalo to druhé.

Při cestě pro sklenku vody mu myšlenky na drobnou chvíli opustily děj knihy a oči mu bezúčelně sjely na zavřené dveře do Damianovy ložnice. Svítilo se v ní. Muž pravděpodobně ještě pracoval. Vzpomněl si, jak tam šel tehdy s rozkapanýma očima prosit, jestli by mu Damian nepřečetl pár kapitol. Měl krásný hluboký hlas, který rezonoval místností, jako by byl pro předčítání určený. Zadíval se na knihu, kterou měl nyní u sebe. Byl teprve na začátku. Možná, kdyby ho zkusil přesvědčit, uvolil by se ještě jednou. To by bylo krásné.

Ještě chvíli se rozmýšlel, přemítaje, jestli už měl pan Kraus dostatek času na dodělání vší té práce, o které mluvil. Pak nad tím ale pomyslně mávl rukou. Byl to nejvýkonnější člověk, jakého znal. Jistě už měl všechno neodkladné hotovo.

Tentokrát na jeho dveře zaklepal. Mohl na sebe být hrdý. Pootevřel je a strčil do nich hlavu, pohledem se střetávaje s tmavýma očima schovanýma za skly brýlí. Slušelo mu to, ačkoli vypadal krapet unaveně. Ostatně, to vypadal často…

Vstoupil, knihu stále svíraje v ruce.

„Pane Krausi? Napadlo mě, kdybyste si náhodou chtěl udělat pauzu,“ nadhodil a na chvíli se odmlčel, pozvedávaje knihu, „nepřečetl byste mi něco? Než mě vyhodíte, já vím, že existují audioknihy i že sám umím číst, ale vy máte tak krásný hlas a dovedete to podat lépe než všichni ti lidé. Prosím prosím, dvě kapitoly,“ smlouval a škemral. Pak jej něco napadlo.

„Mohl bych vás za to namasírovat,“ zkusil. Nikdy to nedělal, při poslední jejich schůzce mu ale Julián promasíroval snad všechno svalstvo od pasu nahoru a Edova paměť, co tak věděl, sloužila celkem obstojně. S trochou štěstí by si jednotlivé úkony mohl pamatovat. „Jste celý ztuhlý. Třeba se vám dokonce bude lépe usínat.“

Damian si sundal brýle a ostře se na něj zadíval. „Mažete mi med kolem úst, protože víte, že na to slyším, nebo mě jen chcete vyhnat od práce? Všiml jsem si, že je to váš koníček. Moc dobře víte, že knihy čtu jako paragrafy u soudu. Rozhodně vás to nemůže bavit, pakliže na písmena vidíte. Což předpokládám vidíte. Anebo mě tímto sofistikovaným způsobem chcete donutit milovat knihy?“

Chvíli bylo ticho a Eduard ukázal opět nemožné. On ty psí oči uměl, i když neměl rozšířené zornice. Zase to štěně – pomyslel si Damian. Otočil se k počítači, uložil práci a všechny dokumenty shrnul do složky. Mohl to nechat na druhý den a dvě kapitoly snad nebudou tak dlouhé.

Eduard se rozzářil, když pochopil, že vyhrál. Přemístili se ke krbu, Damian otevřel knihu tam, kde čouhala záložka, a naposledy se zadíval do spokojené tváře. Jak málo stačilo ke štěstí – pořád ho to udivovalo. Přestože to v životě nejspíš neměl vůbec lehké, byl vděčný za něco tak obyčejného jako to, že mu někdo předčítá milované knihy. Mohlo v tom však být úplně něco jiného, a to by rád Damian zjistil. A nabízená masáž mu hrála do noty…

Eda se zatím krapet přiblble usmíval, nohy skrčené k tělu. Jednou paží si je objímal a působil tak menší a zranitelnější, zabalený v dece, která podtrhovala onen skřítčí zjev. Po celou první kapitolu poslouchal, jako by si odmítal nechat ujít jediné slovo. I to tak bylo. Jeho chůva mu nikdy nečetla, četl sám, v češtině. Jistě, poslouchal pohádky, to ale přece jen nebylo ono. Navíc, netušil proč, zrovna v ten moment by Damiana ale nepřirovnal k něčemu, co znal z dětství. Tohle bylo nové, krásné samo o sobě, bez nostalgie.

Po první kapitole se jeho společník na chvíli odmlčel. Byl čas na slibovanou masáž, Eda pochopil, že nyní je jeho šance. Doufal, že si na všechno vzpomene. Vzal Damianovi knihu z rukou a pečlivě ji založil, kde skončili.

„Uvolněte se, jak nejvíc to půjde. Bude se vám to líbit, snad. Alespoň by mělo. Jen, mohl byste si sundat košili?“ nadhodil, jelikož to vypadalo, že to Damian sám od sebe neudělá. Nechat se masírovat oblečený přitom nebylo tak příjemné a masáž nedosáhla takových výsledků – nebo tak to alespoň tvrdil Julián, a Eda mu bezmezně věřil.

Všiml si, že se jeho společník napjal. Podvědomě mu položil ruku na záda a pohladil jej tak tam, kde se pod látkou skrývaly téměř nepostřehnutelné jizvy.

„Nemusíte se bát. Já už je viděl,“ odtušil tiše. Věděl, že v místnosti, kde jediný zvuk tvoří praskání dřeva v krbu, jej muž musí slyšet.

Damian po něm loupl pohledem. „Já vím, párkrát už jste se mě na ně netaktně zeptal.“ Sklopil hlavu, ale pak si s povzdechem začal odepínat knoflíky své domácí košile. Pomalu se psychicky připravoval na nápor emocí, které v něm vždycky Eduardovy ruce rozžehly.

Horké dlaně nejdřív jemně začaly hníst ztuhlé svalstvo okolo krku a čím déle zpracovávaly tuhou svalovinu, tím víc se Damian uvolňoval a nechal příjemné pocity, aby hladily jeho rozbouřenou mysl. Vzrušoval ho. Jemně, ale důsledně narušoval jeho citovou rovnováhu, kterou si hýčkal dlouhé roky. V té chvíli si tím víc uvědomoval, že v přítomnosti toho hubeného kluka nejen tělesně strádá a touží po jeho dotycích, on s radostí nasává i jeho prapodivnou povahu. Pochopil, že zrovna Eda by mu mohl zacelit díru v srdci, kterou jen provizorně utěsnil a poté ignoroval.

Byl zdatným lovcem milenců a milenek. Nerozuměl svému ostychu vyzkoušet své umění na tom blondýnkovi. Co ho drží zpět? Jistě – celou dobu si tvrdil, že nepřipustí žádný románek s kýmkoli ze svých podřízených. Ale to se dá ignorovat. Jeho nevinnost? Jistě už ve svých letech není tak nevinný, jak vypadá. Nechtěl mu ublížit? Uvědomil si, že by mu snesl modré z nebe, kdyby na něj udělal znovu ty psí oči. Netvrdil by, že je to láska, ale rozhodně cítil velkou náklonnost. Takovou, jakou cítil k málokomu za svůj život. Za to už by stálo trochu bojovat. Na co čekal? Až se mu Eda svěří? Můj bože, proč byl tak natvrdlý? To Damian musí udělat první krok. Pořádný – takový, aby to pochopil i jeho naivní nezkažený asistent.

Eda zatím pokračoval v pečlivém uvolňování ztuhlých svalů. Tělo se mu nepatrně chvělo, spíš vnitřně než navenek, a mohl vnímat vlny tepla, které jako by jím probíjely. Kůže pod jeho prsty hřála, byla měkká a Eda měl zvláštní pocit, že nejspíš bude i voňavá a zajímavá, co se její chuti týkalo, ač nechápal, jak by to mohl tušit z hloupé masáže. Položit na tu kůži celé ruce pak bylo tak nějak zvláštně návykové, elektrizující. Líbilo se mu dotýkat se ho, líbilo bylo slabé slovo.

Kdyby jej nerozbolely svaly na rukou, dělal by to donekonečna.

„Přestávka?“ navrhl, když cítil, že už by jej dovedl tak maximálně hladit. To nebyla úplně špatná představa, vzhledem k tomu, co si před chvílí uvědomil, slíbil ale masáž a hlazení se jako masáž rozhodně počítat nedalo. Nechtěl pana Krause zklamat.

„Koupil jsem další zmrzlinu, mohli bychom si ji dát. A taky zbyly nějaké oříšky. Vím, že vy je na zmrzlině rád nemáte, ale kdybyste mi je nasekal… Mohl bych udělat něco, co máte rád vy. Nachystám vám úžasný pohár, i ozdobený. Bolí mě ruce, myslím, že bych sám sebe sekl,“ nadhodil. Damian se trochu odsunul od opěradla pohovky a on tak měl možnost prohlédnout si jeho záda v plné jejich kráse. Položil na ně dlaně a přejel po nich, jaksi labužnicky, obdivně, se zatajeným dechem. I jeho nadřízený se přestal hýbat a nechával jej.

První jej hladil jen kousek pod rameny, tak nějak aby vyzkoušel, jestli může. Pak přesunul ruce trochu níž, tam, kde byly jizvy nejhorší, a dotýkal se jich, mazlil se s nimi, jako by byly posvátné. Bylo na tom cosi hluboce uspokojujícího.

„I kdybyste mi o nich nikdy nevyprávěl, mám je rád,“ nadhodil. Měl pocit, že s nimi muž není tak smířený, jak by měl být. Možná ne s nimi, možná s něčím za nimi, něčím schovaným, co se do nich otisklo. Chtěl mu ukázat, že by se za to něco nesmál. Že by to pochopil. Že to chápal už nyní. Protože chápal jeho. Bez výhrad.

„Jste silný. Zvláštní, speciální, jako osobnost. I když si to nemyslíte. Čím víc speciální jste, tím víc lidí se vás snaží zlomit, tak to bohužel bývá. Měl byste je mít rád také. Ty jizvy. Jsou ukázkou, co všechno už jste přežil. Co všechno už se vás snažilo zničit bez úspěchu.“ Pousmál se. „Hlavně neříkejte, že si touhle úspěšností nemohu být jistý. Kdyby se vás podařilo zlomit, nikdy byste nebyl tak zajímavý, jak jste nyní. A jestli přece jen pozorujete nějaké změny, už to je známka, že všechno není ztraceno. Znáte ten citát – If you’re loosing your soul and you know it, then you‘ve still got a soul left to loose. Když vám toho z duše moc nezbývá a víte to, pořád ještě nějakou duši máte.“

Ukazováčkem obkreslil největší z jizev. Zajímalo by jej, jaký se za ní psal příběh. Nedovedl na nic přijít. Jediné, nad čím dovedl přemýšlet, bylo, jak krásný Damian Kraus vlastně byl. Jak krásným jej dělaly jeho slabiny a nedostatky.

Damian si skousl ret. Cítil, jak mu na pažích vystupuje husí kůže. Úponky touhy obepínaly celé tělo a pozvolna se přesouvaly ke klínu. Horká dlaň ho hladila, jako by toužila přislíbit další požitky, které mohla poskytnout.

Lehce vydechl, aby se uklidnil. Poslouchal jeho slova, vnímal, s jakou lehkostí o něm mluví a pronáší myšlenky, o kterých by nikdy on sám nepřemýšlel. Byl pro Eduarda opravdu tak výjimečný? Nebo tohle tvrdil každému, kdo mu vstoupil do cesty a nějak ho ovlivnil? Copak tato slova nebyla pronesená s příměsí něhy?

Laskal ty odporné jizvy a mluvil o nich, jako by to bylo něco krásného…

Bylo to špatně. Neznal svého šéfa tak, jak by ho znát měl. A Damian nechtěl, aby mu jednou spadly růžové brýle a uviděl ho v tom pravém světle. Totiž jednou už by mohlo být pozdě pro oba dva. Ale vzdát se ho nehodlal. Nikdy se nevzdával, pokud si něco usmyslel.

Otočil se na něj, aby mu viděl do tváře, a hlasem položeným o oktávu níž tiše promluvil: „Už jsem to jednou řekl – idealizujete si mě a já bych vás nerad zklamal. Rychle pod zážitky posledních dní zapomínáte, že v mnohých věcech nejsem vstřícný člověk a dovedu být velmi nepříjemný. Lekce číslo pět – nesuďte člověka podle jednoho činu a pamatujte na jeho činy minulé. Já ze sebe nechci dělat nestvůru, ale znám se. Nejsem milý člověk a rozhodně nejsem zajímavý. Pamatujte si to. Tohle jsou fakta, ne ztráta sebevědomí. A teď pojďme udělat tu zmrzlinu. Mám na ni chuť.“

Když Damian sekal ořechy, po očku pozoroval svého společníka zdobícího kopečky. Mezi pracovním nasazením stíhal ještě chroupat vylouskané půlky vlašáků. Nikdy nikoho neviděl sníst tolik ořechů.

Posadili se zpět na pohovku se zdobenými poháry. Eda se na něj zářivě usmál a s gurmánským výrazem vložil lžíci do úst. Vypadal tak smyslně. Damian zatajil dech. Kdyby mohl, políbil by ho hned v té chvíli. Co na tom, že měl plná ústa ořechů.

„Ty jsi můj odpíraný Oříšek,“ zamumlal si jen sám pro sebe a sklopil zrak ke své pochoutce. Nechtěl se dál terorizovat pohledem do té půvabné nevinné tvářičky.

Eda se jemně pousmál, s očima upřenýma do poháru. Slyšel ta slova, ač v nich nedokázal najít nic víc než důvěrnou blízkost podobnou té, kterou už zažil. Líbilo se mu tykání, které k němu pan Kraus užil snad poprvé. Eda věděl, že to bylo v pořádku, stejně jako že on by dál měl svému nadřízenému vykat, tak jej to učila jeho chůva. Líbila se mu i jemnost, s jakou to muž vyslovil. Možná měla drobná dívenka přece jen pravdu. Snad k přátelství s Damianem Krausem nepotřeboval výslovný souhlas. Možná přátelé prostě byli, jen tak, jednoduše. Znělo to krásně.

Po celou dobu, co jedli, ho po očku pozoroval. Byl ještě polonahý a světlo z ohniště jako by mu tančilo na bronzové kůži. Vážně byl pravým opakem Edy, úplně ve všem. Musel být tolik silný, měl všechny druhy svalů, o kterých Eda kdy četl, a ještě nějaké další, které ani netušil, že lze mít. Opět zalitoval, že neumí kreslit.

Přesunul zrak na jeho obličej. V tu chvíli se na něj jeho nadřízený otočil, vědomý si toho, že je pozorován, a Eda měl možnost všimnout si čokolády zdobící část jeho spodního rtu a koutek. Naklonil se k němu a prstem mu po těch rtech přejel, jemně je tak očišťuje. Hned poté prst labužnicky olízl. Ta zmrzlina byla výborná.

Zazubil se.

„Jste nešika, co se jídla týče. Teď už to nemůžete popírat.“

Nevšiml si, jaká atmosféra se mezi nimi vytvořila, ani jak je obalila jako těsný plášť, jako mlha.

Damian se podvědomě napjal, aby potlačil touhu, které se rozpínala jeho tělem jako břečťan. Rudé rty, které ochutnaly kousek čokolády z jeho úst, vábily a sváděly Damianovu odtažitost. Byl rozpolcený.

„Nepopírám,“ vydechl a odložil prázdné sklo na stolek. Poodešel ke stereu, na kterém pustil jedny ze svých oblíbených rockových balad. Cestou sebral svou košili a oblékl si ji, avšak s knoflíky se nezatěžoval.

Přistoupil ke křeslu a stejně jako předtím Eduard, nyní Damian začal hníst svaly okolo šíje blonďatého svůdníka. Ten se lehce nahrbil a uvolnil se. To bylo dobré znamení, proto Damian neváhal, naklonil se těsně k jeho uchu a zašeptal: „Zatančíte si se mnou?“

Eda zaváhal.

„Já tančit neumím,“ přiznal pak, vstal ale a přešel ke svému společníkovi. Oči mu bezúčelně sjely na odhalenou hruď se svaly, o jakých se jemu mohlo maximálně tak zdát. Kdyby byl o něco lepší spisovatel, udělal by z něj nějakou postavu. Dokonale se na to hodil.

Zalitoval, že nikdy nechodil do tanečních. Damian jej chytil za pas a ruku, on ale neměl tušení, jak by se měl hýbat. Byl nešika a nikdy se to v tomto směru nesnažil zlepšit, ostatně beztak neměl s kým do tanečních docházet. Nenapadlo jej zeptat se nějaké své spolužačky, všechny jej měly za hlupáka.

Možná, kdyby se to nyní s Damianem naučil, Julián by to ocenil. Tušil, že to ale nepůjde jen tak na lusknutí prstu, hlavně u něj. Byl dřevo.

„S tím se netrapte. Vím to o vás, viděl jsem vás v domově. Ale pamatujte, žádný učený z nebe nespadl a tady vás nikdo nevidí. Nemusíte se stydět, já vás povedu. Jen mi důvěřujte…“

Chytil jej okolo pasu, přitáhl si ho těsně k sobě a zaklesl levou dlaň do jeho pravé. Zatajil dech, když ho ovanula jeho vůně čokolády a ořechů. Pohlazením po boku se snažil zmírnit lehký třas těla, které si tak intimně držel u sebe. Bylo to omamné. Cítil, jak ho ovívá Eduardův dech, který se v první moment zadrhával. Byl nervózní? Z čeho ale? Z blízkosti těla, které ho přitahovalo, nebo se jen bál, že se ztrapní? Zvolil naprosto jednoduché kroky ploužáku a Eduard se brzy přizpůsobil. Přesto ho však z pevného zajetí odmítal pustit. Horkost blondýnkova těla byla opojně sladká. Nebyl schopen se od něj odtáhnout, přestože musel bojovat s podlými reakcemi svého těla. Zavřel oči, přitiskl k sobě jeho pánev ještě víc a zaposlouchal se do tónů kytar, klavíru a houslí písně November Rain. Vnímal text, který se mu vrýval pod kůži. Byl vděčný za to, jak je píseň dlouhá, a na konci mu spolu se zpěvákem zašeptal poslední verše textu:

„Don't ya think that you need somebody
Don't ya think that you need someone
Everybody needs somebody
You're not the only one!“

Po posledních tónech od něj Damian poodstoupil. Odhrnul mu pramínek vlasů, který mu spadal do tváře, a dvěma prsty lehce přejel po líčku.

„Oříšku,“ hlesl tiše. Oči mu planuly touhou. Touhou po tom, aby v jeho očích uviděl souhlas k polibku.