Kauza Eduard 13.

Edovi poskočilo srdce a na chvíli jako by mu cosi znemožnilo pořádně se nadechnout. Byl mužem před sebou zhypnotizován, okouzlen. Ona přezdívka – Oříšek – pak působila tak jemně, něžně. Snad si skutečně byli blízcí, bližší než blízcí. Jejich dech se mísil, ruka, která ho držela, hřála a on vnímal, jak se ty horké vlny rozlívaly celým jeho tělem. Teď už nemohl mít pochyb, jistě jeho doteky zbožňoval. Bylo na nich cosi opojného. Tohle mu nedala ani jeho chůva, ani žádná z jiných opatrovatelek. Mužovu tvář ozařovalo světlo ohně, promítalo se mu do očí. Nikdy je neviděl tak živé.

„Jste nádherný,“ zašeptal, příliš pohlcen situací, aby si uvědomil, co říká. „Jste jako mé postavy z knížek. Každý má slabé a silné chvilky, nikdo není vždycky úžasný. Ale vy jste nádherný. A čím víc vás znám, tím krásnější jste i zevnitř. Jste speciální. To mi nemůžete vymluvit. Nikdo obyčejný by nejezdil za těmi dětmi. Nikdo obyčejný by mi tak pěkně nečetl.“

Usmál se – hřejivě, měkce. Vůbec netušil, kdy se k němu Damian tak naklonil.

„Měl byste zkusit někam pozvat tu brunetku, co pracuje v pekárně naproti firmě. Myslím, že by se k vám dokonale hodila. Je moc hezká a hodná, pokukuje po vás. Myslím, že vás má ráda. Zasloužíte si někoho, kdo vás bude mít rád.“

Damian dvakrát rychle mrknul, obočí povytažené překvapením, a frustrovaně vydechl nahromaděný vzduch z plic. Ani si neuvědomil, že celou dobu, kdy čekal na vyjádření, zadržoval dech. Ruce mu klesly z jeho boků, posadil se na sedačku a vložil si hlavu do dlaní.

Tak toto bylo nejhorší odmítnutí, jaké zažil. Standardní – Odpal, šmíráku – by přijal lépe. Tohle bylo ale naprosto matoucí. Damian cítil, že jsou jeho slova upřímná, díval se na něj s takovou něhou… A přesto ho poslal do háje. Tedy spíš do pekárny. Ano, mladičká pekařka byla moc hezká, ale pro něj nezajímavá. Necítil z ní jiskření, které zažil jen dvakrát v životě a kterým se opájel natolik, že se ho nechtěl vzdát. Jednou musel, tenkrát neměl na výběr, ale dnes? Nikdo už nemá tu moc ho zlomit, a přesto měl dojem, že to bolí stejně.

Vypnul hudbu a pokojem zavládlo ticho. Ještě jednou se přinutil se na něj podívat.

Plameny tančily v krbu a jejich oranžová záře osvětlovala drobnou postavu, která nehnutě stála poblíž Damiana a zmateně ho pozorovala.

Eduard ho odmítl. Stále to nedokázal plně vstřebat.

Byl právník, dokáže se přece smířit s porážkou a zvládne ji přijmout. Jen potřeboval trochu času. Byl si tak jistý úspěchem, že ani nepočítal s tím, že by to dnes nevyšlo. Je třeba někdy sejít z obláčku a trochu si natlouct.

„Půjdu spát. Dobrou noc, Eduarde.“

Eda měl nepříjemný pocit déjà vu – a neměl ho jen v tu chvíli, ale po celý zbytek večera a pak také po celou noc, kdy se velmi dlouho převaloval a nemohl usnout, absolutně nechápaje, co tentokrát pokazil. Netušil. Netušil, ani když podobné reakce docílil prvně, ani nyní. Chápal, že je často schopný vypustit z úst úplnou kravinu, chápal, že mnohdy nepozná, co by mohlo druhému ublížit. Ale tohle, co řekl nyní, zatím každý přijal s úsměvem. Damian mu házel vidle i do toho, co už o světě stihl zjistit.

Tak trochu očekával, že další dny budou probíhat v duchu dní po jejich prvním nedorozumění, tak se ale nestalo. Damian mu neutíkal do práce ani z práce, nezavíral se před ním v posilovně. Dělal, jako by nic, fungoval zcela obyčejně, a dokonce s Edou čas od času prohodil pár slov, ačkoli to byla slova více méně formální a nijak nenaznačující, že by byli těmi přáteli, za jaké je Eda považoval předešlého večera.

Něco mezi nimi bylo. Něco divného, co tam být nemělo. Ale nedovedl to identifikovat. A tak se snažil zapomenout. Ostatně, bylo možné, že i pan Kraus chce celý incident přejít, ať už jej na něm naštvalo cokoli. To mohlo být dobré znamení.

První zvláštnost, kterou Eda skutečně za zvláštnost mohl považovat, přišla v pátek. Vstávali s mužem více méně stejně, prošli ranními rituály a sešli se u snídaně, kde se posadili naproti sobě a pustili se do jídla. Tehdy si Eda všiml drobných chyb, patrně z roztržitosti, které jeho šéf musel udělat při vázání kravaty. Ostatně, sám kdysi poznamenal, že v tomto byl podivně málo pečlivý, na jeho vkus.

„Ukažte, upravím vám kravatu,“ nadhodil a přistoupil k němu, prsty se pokoušeje uzel rozvázat. Nenapadlo ho, že by o to černovlásek nemusel stát. Ten sebou trhnul, aby se od Edy osvobodil. Blonďák sám nasadil nechápavý výraz. „Vydržte, necukejte sebou. Nic vám neudělám,“ zkusil, prsty se dostávaje pod uzel. Neplánovaně se jimi otřel o hebkou kůži na jeho krku.

Damian ho nepříliš jemně chytil za zápěstí a silou se od něj odtáhl. Poodstoupil a jeho oči nabraly ledový lesk. Celý se napjal. Věděl, že to byly jen nevinné dotyky. O nic nešlo, ale nedokázal je snášet s klidem, který cítil v době, kdy mu takto pomáhal, když neměl k dispozici druhou ruku. Jistě, tenkrát to bylo téměř nezbytné. Dnes ne.

„Dokážu se upravit sám, děkuji,“ promluvil chladným, naprosto nevýrazným hlasem, který podpořil ještě ostrým pohledem. Nedokázal se zbavit lehkého vnitřního chvění, které se v něm po doteku Eduardových hřejivých prstů rozproudilo. Měl na sebe vztek, že se stále nedokáže ovládat. A ten vztek se mu objevil ve tváři a směřoval přímo na jeho asistenta. Udělal rukou odmítavé gesto a zakroutil hlavou. Poté přistoupil k zrcadlu a kravatu si znovu upravil. Beze slov pak odešel do garáže, kde si sedl do auta a čekal, až dorazí i on. Ten čas o samotě využil k přemítání o tom, co se stalo. Neuhlídal se, nedokázal se ovládnout při tak banální situaci, jako byl jeden hloupý nevinný dotyk. Možná by se mu měl vyhýbat jako tenkrát, pak by snad pochopil, že nemá zájem se s ním jakkoli sbližovat. Chyba – Damian by se sblížil rád, to se ale nesetkává s pochopením. Usoudil však, že Eda zkrátka není schopen být s mužem, a tak se s tím bude muset Damian co nejdříve smířit a přestat si na něm vybíjet frustraci. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak si původně myslel. Dnešní ráno pochopil, že nesnese jeho doteky, aniž by jím neprobíjela touha se ho dotknout také. Neměl nejmenší ponětí, jak dlouho by to dokázal udržet na uzdě, aniž by si toho kdokoli včetně Eduarda všiml.

Dopoledne uběhlo jako voda, Damian byl v jednom kole a na svého asistenta málem zapomněl. To se změnilo ve chvíli, kdy se blížil čas oběda a on nakoukl do jeho kanceláře. Samozřejmě se neobtěžoval zaklepat a prosil ho, aby si udělal čas a šel s ním, Helenou a dalšími pár lidmi na jídlo do blízké restaurace.

Kdyby nebylo Heleny, která jej do toho přemluvila, a Damiana, se kterým se Eda cítil veskrze blízký alespoň donedávna, přišel by si blonďák v jejich skupince poněkud nepatřičně. Šli s nimi hlavně jeho nadřízení, spousta nadřízených, a jejich konverzace se i proto poměrně dlouho točila kolem práce. Eda se držel u Heleny a Damiana, mezi které se poté i posadil. Bylo to nejbezpečnější.

Dokud jim nepřinesli jídlo, nic významného se nedělo. Eda se trochu nudil, a tak strávil spoustu času rozhlížením se kolem a hleděním do prázdna. Také si pečlivě prohlédl černovláska. Stále se na Edu zlobil.

Damian Kraus pak byl zdrojem mnoha krátkodobých zábav, které pro sebe našel, ačkoli ani jedna z nich nevyšla úplně dobře. Jako první si všiml pár vlasů, které mu spadly na záda a nyní se vyjímaly na bělostné košili, a pokusil se obírat jej, jako to dělaly opice. Setkal se za to s nepříjemným pohledem, který se stal ještě nepříjemnějším, když vysvětlil, o co se snaží a co mu to připomíná. Následně měl tendenci upravovat mu rukáv na košili, protože ho vytáčelo, že ho má Damian divně zapnutý a působil pak nesymetricky. Po objednání jídla si odskočil na záchod, a když se vrátil, všiml si, že má nakřivo pěšinku, a pokusil se upravit mu ji. Tentokrát mu bylo syčivě, ač elegantně a nenápadně sděleno, aby toho nechal, což moc nechápal. Bylo to přece normální. Ostatně, kdyby jej Damian nechal upravit ho hned ráno, nedělal by to teď. Jinak, kdyby se s ním Damian bavil, neřešil by, jak je upravený…

Korunku všemu ale nasadil až v průběhu jídla. Mnozí, včetně Damiana, si dali polévku, k níž byl přinesen i košík s pečivem. A jak si už Eda všiml, jeho společník byl král všech drobilů. Nu, možná ne úplně, ale nebyl v tomhle tak ultrapečlivý jako ve všem ostatním. Povedlo se mu dostat si nějaké kousky pečiva do klína. A Eda, jakožto člověk vždy ochotný podat pomocnou ruku, mu je dvěma rychlými pohlazeními z klína dostal.

Pohlazeními. Ráznými dotyky přímo tam, kam by mu kamarád sahat rozhodně neměl. Asi bylo dobře, že si to neuvědomil.

Damian v ten moment zadržel dech. Byl nucen přitáhnout stehna co nejblíže k sobě, protože nebezpečné doteky způsobily okamžité tvrdnutí. Slastné šimrání po celé páteři shlukující se největší měrou v jeho penisu nedokázal zastavit ani ve chvíli, když už ruka jeho asistenta dlela ve vlastním klíně.

Nadechl se. Odložil lžíci a omluvil se, že musí na toaletu. Nikdo si ho nevšímal. Buď se věnovali jídlu, mluvili o nastávajících Vánocích nebo probírali pracovní problémy.

Studená voda na obličeji ho trochu probrala. Měl by mu striktně nakázat – samozřejmě, až budou v soukromí – ať se ho nedotýká a ať si od něj drží odstup nejméně na dva metry. Pak by všechnu tu nahromaděnou touhu snad mohl zvládat. Časem to zmizí, ale pro nejbližší dny a chvíle to pro oba bude nejlepší. A byl definitivně rozhodnut, že se musí sexuálně vyřádit jinde. Tahle sžírající touha mohla být docela dobře jen nevybité sexuální napětí, které cítil ještě dřív, než vůbec Eduard nastoupil jako jeho asistent.

Zpět přišel uklidněný, ale odmítal se vrátit na své místo a usednout po boku oněch nenechavých rukou, které mu dělaly naprostý chaos v sebeovládání. Posadil se tedy vedle jiného muže, který neměl souseda, a aby to nebylo zvláštní, začal s ním probírat body, které den předtím nestihli dořešit na poradě.

Nikdo si ničeho nevšiml – ani Helena, jelikož v tu dobu cosi vykládala elegantní dámě po své pravici. Jen Eda to gesto zaregistroval. A opět byl naprosto zmatený.

Něco udělat musel, definitivně. A to něco se mu povedlo už podruhé.

Kolečka v hlavě se mu točila po celý zbytek oběda, kdy se valnou většinu času v podstatě jen přehraboval v plném talíři. Jídlo dojedl skoro všechno, to ano – vadilo mu rozhazování peněz za něco, co pak nesní – ale chuť na pokrm, ač byl nachystán výborně, neměl. Pan Kraus dovedl být úžasný nepřítel, a ještě lepší neznámý kolemjdoucí, a to bez ohledu na všechno, co už mezi nimi proběhlo. Nechápal, podle čeho se ty stavy měnily.

Na cestě do práce se pokusil opět dostat vedle něj. Zdálo se, že mu to muž nechtěl dovolit, neustále se držel mezi svými kolegy a pro Edu mezi nimi nezbývalo místo. V budově pak zmizel do kanceláře, aniž by se s ním rozloučil. Eda se ale nevzdával a zapadl za ním, jako by tam odjakživa patřil. Přešel k němu a bezmyšlenkovitě mu zajel do vlasů, které prohrábl, aby je zbavil sněhu. Poté mu položil ruku na rameno, aby jej otočil k sobě.

„Damiane? Vy se mi už zase vyhýbáte? Nevím, co jsem udělal. Vadí vám, že jsem předtím nedokončil tu masáž, co jsem vám slíbil? Už mi nestačila síla, ale teď za ty dny jsem ji nabral zpátky. Když se mi tu posadíte…“

Damian měl co dělat, aby se ovládl a nezačal ječet jako hysterka. Copak tomu ten kluk stále nerozuměl? Pokud byl striktně na dívky, bylo by to naprosto pochopitelné, ale proč nechápal to, že Damian už nechce, aby se ho dotýkal… Přece mu to rázně naznačil už ráno, a i jiné dny se stranil těsné blízkosti.

„Nevyhýbám se vám, bydlím s vámi a musím s vámi spolupracovat. To, že jsem vám doma jednou dovolil, abyste mi namasíroval záda, neznamená, že se na mě vrhnete i v kanceláři. Uvědomujete si, jak by to vypadalo, kdyby sem někdo přišel? Nepřeji si, abyste mě masíroval, upravoval, a chci, abyste respektoval můj osobní prostor. Jste můj asistent, a ten má sedět vedle a starat se o agendu, tak si to už laskavě uvědomte! Pokud budu cokoli potřebovat, řeknu vám, ale sám se prosím v tomto neangažujte.“

Eda nakrčil obočí, zmaten snad ještě víc, než byl předtím.

„To nechápu,“ posteskl si. „Proč by mělo vypadat špatně, kdybych vás masíroval? Ostatní přece vědí, že bych vám neublížil. A kdyžtak byste jim to řekl. Jsem váš asistent, takže bych vám měl být k ruce, s čímkoli si řeknete. Ostatně, vy jste ředitel. Nerozumím vám, matete mě. Váš osobní prostor se pořád mění… Navíc, myslel jsem, že se vám to ten večer líbilo, ne že jste mi to dovolil, protože jste mi chtěl udělat radost. Měla to být splátka za to čtení, myslel jsem, že jinak byste mi nečetl. Jste složitý. Přitom byste byl úžasný kamarád, hezky se s vámi tráví čas.“ Lehce naklonil hlavu na stranu, čekal, co z Damiana vypadne. Tvářil se přesně tak zmateně a svým způsobem nevinně, jaký i byl.

„S čímkoli?“ pronesl Damian ironicky. „To rozhodně ne. Jste člověk, nikoli otrok a jisté věci po vás vyžadovat nemohu a stejně jako já budu respektovat vaši pozici, respektujte i vy tu mou. Kdybyste tohle ‚čímkoli‘ nabídl někomu, kdo nemá zábrany, mohl by si to vyložit všelijak. Dávejte pozor na to, co komu nabízíte! Vy máte být vedle a chystat mi podklady ke schůzce. Stále je tu ještě nemám. Hleďte si své práce a přátele si hledejte jinde než v mé kanceláři. Běžte! Chci mít tu složku za pět minut na stole!“ řekl rázně a stočil pohled na displej svého laptopu. Doufal, že pochopí.

Sotva se za Edou zavřely dveře, Damian málem zaúpěl. Ten kluk ho vážně jednou zničí. Teď víc než kdy jindy si vzpomněl na svá předsevzetí, která si dal těsně po rozvodu. Tohle jsou ty zjitřené emoce, kterých se chtěl vždycky vyvarovat, a přesně teď se mu vymstilo to, že porušil své motto – Co je v domě, není pro mě.

Znovu se mu potvrzovalo, že by se měl řídit tím, co se mu už tolikrát vyplatilo. Jenže – on byl taky člověk. Ne vždy šlo všechno jen podle rozumu.

Eduard to stihl. Potichu položil tlustý šanon na stůl, pár sekund jen postával a díval se na svého šéfa. Damian ani nepozvedl hlavu a zamumlal: „Děkuji, můžete jít.“

To odpoledne se už Eda neukázal, kromě obligátního – Pokud nic pro mě nemáte, už bych šel – na což mu Damian jen kývnul.

Domů ten den dojel až okolo osmé hodiny v dost mizerné náladě. V práci ho zdržela Magdalena, která mimo pracovních záležitostí nakousla i téma Viliam. Trvala na jejich usmíření, aspoň do té fáze, aby spolu vydrželi v jedné místnosti a neštěkali na sebe při každém setkání jako psi. Odmítl. Neměl proč jí lhát a nemínil jí slibovat věci, které by znamenaly časté přátelské rodinné sedánky. Tohle neměl zapotřebí. Hned po sprše zapadl k sobě, v kuchyni se stavil jen pro kávu, jogurt a pečivo. Pracovat už dnes nemínil, ale nechtěl se v hale setkat s Eduardem a na posilovnu neměl energii ani náladu. Svalil se do peřin a tupě civěl na strop. Dlouho už nehrál… celé měsíce. Potřeboval nějaký relax, zaměstnat se, jinak bude do toho stropu civět až do rána a ty rakovinné myšlenky jej budou pronásledovat tak intenzivně, až mu z toho přeskočí.

Vytáhl svůj milovaný nástroj z kufru a vyzkoušel, jestli je naladěný. Usoudil, že je v pořádku. Jeho cello – nástroj, který ho v mládí udržoval při smyslech ve chvílích, kdy to s jeho mentorem nebylo k vydržení. Tušil, že pomůže i dnes večer.

Když se domem rozezněly první tahy smyčce, Eda byl zrovna v kuchyni. Dojídal poslední kousky pozdní večeře, která mu opět zabrala déle, než bylo běžné, jelikož polovinu času strávil zkoumáním bílé zdi naproti sobě. Nyní byl za to rád. Bylo možné, že kdyby tam neseděl, tak blízko Damianovy ložnice, pracovny a jeskyně, ve které se před ním schovával, neslyšel by ho. A přišel by o hodně.

Eda by se nikdy nemohl považovat za hudebně nadaného člověka. Stejně průměrně, jako zpíval, i hrál, jen s tím rozdílem, že tam jakékoli falešné tóny slyšel ještě méně než u svého zpěvu. Naučil se pár písní, dovedl celkem obstojně hrát podle jakéhokoli psaného návodu – akordů a tabulatur – ale že by skutečně slyšel, jestli byl určitý akord vhodný pro danou píseň, to se tvrdit nedalo. Bavilo ho se na nástroj – kytaru, kterou si přál k jedněm Vánocům ještě v Holandsku – učit, bavilo ho poslouchat, co vydává za zvuky, ale talent mu chyběl, a i díky tomu s hraním pak přestal. Dříve nebo později by beztak narazil na hranici, za kterou se on dostat nemohl.

Eda se orientoval dost na to, aby věděl, že na strunné nástroje bez pražců člověk postrádající talent rozhodně hrát nemůže, ne tak snadno jako na kytaru. A přestože hudbu neslyšel tak, jak ji pravděpodobně slyšel jeho nadřízený, i on vnímal, jak dojemná, teskná, ale precizní jeho hra byla. Byly to nádherné tóny, líbila se mu jejich hloubka. Byl barbar, netušil, jak se nástroj vydávající ten zvuk jmenoval, odhadoval, že to byly nějaké větší housle. Ale líbilo se mu to. A ostatně, to bylo to nejpodstatnější, u každého kousku umění.

Do poslední chvíle si neuvědomil, že vlastně tají dech. Aniž by to plánoval, stál najednou před zavřenými dveřmi, dlaň bezděčně položenou na jejich dřevě. Chtěl dovnitř, chtěl možnost lépe si ho poslechnout, ale na poslední chvíli si uvědomil, že by to muž pravděpodobně nikdy nedovolil. Schovával se před ním. Možná se hrou chránil tak, jako se Eda před lidmi dovedl chránit knihami. O jeho přítomnost nestál.

S tímhle vědomím blonďáček dál stál, netušil, jak dlouho. Mohla to být hodina, mohlo to být víc. Poslouchal. Byl plně zaujatý představami, jak u hry musel hudebník vypadat, jak soustředěný musel být. Jestli dělal chyby, Eda o tom nevěděl.

Bylo to tak smutné. Cosi v těch tónech. Eda by si přál smět tam být s ním, možná v průběhu sem tam zatleskat a možná se jen povzbudivě usmívat. Chtěl by jej obejmout, jako kamarád, který je připraven kdykoli ho podržet. Ale Damian Kraus o přátele nestál.

Možná stál. Ale ne o něj. Byl sám, a Eda mu nemohl pomoct. Anebo možná…

Odvážil se znovu pozvednout ruku ke dveřím až v momentě, kdy nastala odmlka dost dlouhá, aby soudil, že muž dohrál. Jemně na dřevo zaklepal a následně nakoukl dovnitř.

„Pane? Můžu dál? Jenom na chvíli. Chtěl bych s vámi chvíli být,“ zeptal se tiše. Rozhlédl se kolem sebe. Měl tendenci jít za ním a posadit se někam k němu, bál se ale, že by tím narušil Damianův osobní prostor. Netušil, kde ten začínal. Nakonec přemítání vzdal a usadil se na zem, vedle dveří, zády opřený o zeď.

„Moc pěkně hrajete. Chtěl bych si vás někdy poslechnout jinak než za zdí,“ posteskl si, oči přišpendlené na nástroj. Byla to basa? Takhle nějak si představoval basu, takovou menší. „Já… chtěl jsem se vám omluvit. Už minule jste mi naznačil, že o moji blízkost nestojíte. Pořád jsem z vás zmatený, ale nechci vám ubližovat a asi se mi to daří. Nebudu se snažit udělat si z vás kamaráda, chápu, že o to nestojíte. Ale vím, o koho byste stát mohl.“

Pousmál se, když si vzpomněl, jak šťastný byl Damian v domově, obklopený dětmi. Jak šťastná byla plavovlasá Eliška, když měla Damiana jen sama pro sebe.

„Trochu jsem se hrabal na stránkách Šance dětem, v zákonech, prostě to celé prozkoumal. Je mi jasné, že byste u Elišky nemohl zvažovat adopci, je k tomu potřeba pevné manželství, spousta papírování a taky čas, a vy jste zaneprázdněný muž. Ale existuje možnost brát si děti jako hostitelská rodina. Je to vždy maximálně na čtrnáct dní, ale zažádat o to může klidně i jednotlivec, podle všeho. Počítá se s rodinou, pravděpodobně, ale dané to není nikde. Jediná podmínka je, že dítě musí být dost staré, aby chápalo, že se po uplynutí té doby musí na nějaký čas zase vrátit do domova. To by podle nich mělo být deset let a více. Myslím… přemýšlel jsem, jestli byste ji tu nechtěl mít, někdy. Zbožňuje vás a mrzí ji, když musíte odejít. Jistě by byla nadšená, kdyby s vámi mohla strávit nějaký čas doma, v rodinném prostředí. Mohli bychom vzít i Louise, je v domově takový ztracený. Tuším, že čtrnáct dní je takový pomalu zázrak, ale vás ti lidé znají, navíc máte určitý vliv. Takový víkend, nebo prodloužený víkend, by nemusel být problém…“

Damian jej unaveně pozoroval a pozorně naslouchal jeho slovům.

„Zkoušel jsem to. Znám ty možnosti, ale nedali mi ji nikdy na noc. Je v tom strašně moc byrokracie, nedokázal jsem si ji vydobýt. Chtěl jsem se soudit, ale pak by mi zakázali i to málo, co jsem měl. Byla to tenkrát šílená podpásovka, protože jsem si tím byl jistý. Dělám pro ten domov víc než kdokoli jiný, moje spolupráce s ochranou dětí i sociálkou byla vždycky vstřícná, a přesto… Omlouvali se mi, vymlouvali se na neexistující zákony, přestože věděli, že já se v tomto pohybuji a znám paragrafy o rodinném právu a ochraně dětí naprosto dokonale…,“ zarazil se a oči se mu zúžily hněvem. Až teď, když o tom všem mluvil, mu došlo, proč tomu tak bylo. Proč mu ji nedali… Byl by dokonalým adeptem, zabezpečený, milující, s velkým domem, kde by Eli měla zázemí a pokojík. A byli tenkrát celistvá rodina. Nebyl v tom žádný háček. Nemohli najít žádný háček, vůbec žádný, kdyby se do toho nevložila další osoba.

„Iveta,“ hlesl potichu, postavil se a začal nervózně procházet pokojem. „Byla to moje žena, která mi to znemožnila. Vždycky byla proti tomu, abychom si Eli vzali do pěstounské péče. Stačilo, aby nesouhlasila, mohla na mě vytáhnout špínu… Proč mě tohle nenapadlo?“

Jak byl hloupý, když své manželce důvěřoval… Byl z toho tehdy tak vykolejený, že nedokázal čistě uvažovat. Netušil, že by toho byla schopná. Snad by tomu ani tenkrát nevěřil, i kdyby ho to napadlo.

„Edo, zkusíme to znovu, myslím, že za současného stavu už by to mohlo vyjít,“ nadchl se tou myšlenkou a měl nutkání Eduarda obejmout. Otevřel mu oči, sakra! Neobjal ho však, nemohl mu dát další impulz k tomu, aby se k němu znovu začal chovat důvěrně.

Možná by se vážně měl víc zajímat o život okolo sebe a trochu zvolnit své pracovní vytížení. A možná by pak viděl věci, které jsou důležitější, a mohl by zabránit spoustě manipulací, které na něj jeho žena s pomocí drahé tchýně pravděpodobně v posledních letech zkoušely.

„Ještě není tak pozdě, zkusíme to probrat a sepsat žádost. Tohle je vždycky běh na dlouhou trať, tak pokud chceme děti na Vánoce, musíme jednat. Jdeme si dát zmrzlinu,“ zavelel a zamířil do kuchyně.

Edovi se do očí dostaly jiskřičky, částečně způsobené ledovou pochoutkou, částečně tím, co od Damiana slyšel a částečně nadějí, že se jim přece jen podařilo se usmířit. Rozhodně to byl krok správným směrem.

I se zmrzlinou se schoulil na gauč, dost daleko od svého šéfa, aby mu dopřál prostor, a zároveň dost blízko, aby nepůsobili, jako by se navzájem odpuzovali. Další pokrok. Byl rád.

„Trochu se bojím, že s Vánoci už nemáme šanci. Kdyžtak mě opravte, vy se v tom určitě budete orientovat lépe než já, ale aby nám děti svěřili na víkend, musíme minimálně čtrnáct dnů předem požádat o propustku. To znamená ještě tenhle víkend. A předtím už bychom museli být prověření. Od toho můžeme očekávat prakticky cokoli, pohovory, psychologické testy, taky si asi budou chtít prohlédnout dům a budoucí pokoje pro děti, což se nikomu nebude chtít dělat takhle narychlo a o víkendu. Beztak by to asi chtělo trochu je uklidit, možná můžeme dokoupit nějaké věci. Když do těch dvou pokojů přidáme něco barevného, trochu víc dětského… lampičky, koberec, něco takového, prozatím… Víte, jak to chodí, jestli budeme mít štěstí a jestli si u vás budou chtít udělat oko, možná by se to mohlo zvládnout do dvou týdnů, ale to nestačí. Za dva týdny bude pozdě,“ vysvětlil, co si našel. Mrzelo jej to. Věděl, že by Luis i Eliška byli nadšení, kdyby si s nimi mohli sednout ke stromečku.

„Ano, já tohle všechno vím, prošel jsem si tím tehdy. Taky jsem pár soudních sporů s podobnými situacemi řešil. Ne přímo s hostitelskými rodinami, ale podobné. Přestože mi ji odmítli dát na víkend, mám povolení ji mít přes den. Prošel jsem si spoustou psychologických sezení. Dětské pokoje mi firma připraví za dva dny, tím bych se netrápil. Jen bych se rád naivně spoléhal na to, že by to ředitel mohl popohnat. Dávám jim opravdu hodně peněz a ten chlap mi to dluží. Budou Vánoce, pro děti ty nejkrásnější svátky… Zkrátka, chci to zkusit, i když je mi jasné, že to nejspíš nevyjde.“

„To chápu, bylo by to skvělé. Co bychom ale mohli zkusit, i kdyby Vánoce nevyšly, je vzít si ty dva na Silvestra. Možná bychom to i mohli spojit, udělat pro ně ještě jedny Vánoce, ač krapet opožděné, a před půlnocí je vytáhnout ven na ohňostroje. Kdybychom je dovezli do centra, třeba na Petřín, určitě by byli nadšení, z těch jejich okýnek toho nemůže být vidět nijak požehnaně. Tenhle rok vychází Silvestr na neděli, chtělo by to tedy prodloužený víkend, aby se mohli prvního vyspat doma, ale to už by měla být otázka pár tahů propiskou na papíře.“

§§§

Druhý den Damian podal žádost na OSPOD. Svým nejpřesvědčivějším hlasem hučel do jedné z pracovnic, se kterou často spolupracoval. Ta se však zatvářila zkoumavě, než promluvila. Jako by ho hodnotila. Na to nebyl příliš zvyklý.

„Damiane, víš, proč ti tenkrát Elišku nesvěřili? Myslím, že dneska už ti to můžu říct. Byla tady tenkrát tvoje bývalá žena, zjistila si, že se ti to chystáme schválit, a dlouho pak mluvila s šéfem. Ten s tím rozhovorem nedělal tajnosti – navykládala mu, že bereš drogy.“

Damian zatajil dech a naskočila mu husí kůže. Musel chvíli vstřebat ten podraz. Takhle to teda bylo! Nemohli mu ji dát po takovémto obvinění…

„Neberu drogy!“ řekl rázně.

„Já to přece vím. Ale ona o tu adopci nestála, odmítala ji. Myslela jsem, že tohle všechno už víš. Neměla tenkrát sice důkazy, přes to všechno to pro tebe v tuto chvíli znamená, že tě budou prošetřovat a pozorovat mnohem pečlivěji. Nepočítej s Vánoci, nepočítej ani s běžnou dobou, kterou se tohle řeší. Taky čekej spoustu návštěv psychologů a sociálních pracovníků, ale to ty všechno víš. Je mi to líto, kdyby to stálo jen na mně, ten papír ti napíšu hned.“

Kdyby měl Damian svou ženu při ruce, nejspíš by ji zaškrtil. Dobře věděl, co ho čeká. Když ale věděl, jakého nepřítele má proti sobě, mohl bojovat. Do práce přijel v mizerné náladě. A rozhodně odmítal Eduardovi říct, jak uboze pochodil. Sdělil mu pouze, že žádost podal. Eda se na detaily naštěstí neptal.

§§§

V následujících dnech oba čekali. Eda jakožto přirozený optimista zcela samozřejmě očekával, že jim děti nakonec budou svěřeny, ačkoli počítal s dlouhou dobou prošetřování. Ostatně, Damian měl spoustu místa, spoustu peněz a s dětmi se znal. Nikoho lepšího pro ně najít nemohli.

Sám si na středu odpoledne a pak i na sobotu, kterou měl Damian bohužel strávit v práci, pokud chtěl všechno stihnout, naplánoval návštěvu Domova. Chtěl se s dětmi poznat trochu víc, jestliže se o ně měl starat. Věděl, že Damian s tímto nemá nejmenší problém, mohl s nimi už strávit měsíce, možná klidně rok, pokud by se to sečetlo. Jeho jedno odpoledne zkrátka nestačilo. Pravda, měl trochu strach, že dětem zničí představy o sobě jako o andělovi, chtěl jim uchovat ten pocit, že se o ně zajímala nějaká vyšší moc, že nad nimi někdo držel ochrannou ruku. Taková představa by se u těch drobounkých človíčků neměla ničit. Zdálo se ale, že docílil pravého opaku. Děti ho samozřejmě poznaly, byly z něj ale naprosto nadšené, a nejvíc z nich pak Luis, který se od něj opět odmítal odtrhnout. S ním pak trávil čas až do večera, kdy už zájem ostatních pomalu opadl. Seděl s ním v pokoji a jemu i Elišce, která se původně přišla vyptat na Damiana, četl jednu z pohádek, jež měl Luis v knihovničce. Viděl, že by dívka raději měla u sebe černovláska, zdálo se ale, že ke konci dne byla přece jen o něco živější.

Přemítal nad dětmi i nad tím, jak Damianovi trochu usnadnit papírování, sám brouzdal po internetu. Také muže sledoval a snažil se z jeho jednání vypozorovat, jestli mu plně odpustil, ať už Eda udělal cokoli. A jak tak trávil čas zahrabaný v nápadech i povinnostech, uběhl bez povšimnutí i 12. prosinec a s ním Edovy jednadvacáté narozeniny.

Neuvědomil si to, ne zpočátku. Nebyl zvyklý své narozeniny nějak slavit, a tak pro něj bylo více méně přirozené, že si jen sám uvědomí další rok jeho života střídající ten starý. Nyní se to ale nepodařilo, povinnosti jej zaměstnaly dostatečně. A k uvědomění jej dotlačil až Julián, když mu vykládal o vlastní oslavě narozenin – rapidně se blížila a Edu tam zval – a zeptal se, kdy vlastně slaví on. Byla to otázka pronesená jen tak, mezi řečí. Edova odpověď ho ale odzbrojila.

Ještě toho večera mu zavolal, naštvaný. Velmi jemně ho seřval, že Eda nic neřekl – bylo to takové to milé řvaní, kdy člověk ví, že na něm druhému záleží a chce to tak dokázat. Možná si vyčítal, že sám zapomněl – a hned následně se s ním domluvil na schůzce hned tu neděli. Chtěl mu to vynahradit.

Toho večera si povídali dlouho do noci. Eda mu neviděl do tváře, a to jej mrzelo. Slyšel ale jeho hlas. Muž k němu promlouval jemně a mile. A Eda cítil, jak moc má Juliána rád.

Možná proto, když mu ke konci rozhovoru přiznal, jak rád by s ním šel jako něco víc než kamarád, nakonec svolil. Nebyla v tom žádná povinnost, předem řekl, že po něm nechce ani polibek, ani nedejbože sex. Jen to zkusit. Držet se za ruce, obejmout se. Chtěl ho vzít na večeři. A Eda souhlasil.

A pak přišla neděle. Za tu dobu Eda stihl projít několika fázemi, ve kterých byl pomalu štěstím bez sebe, jak se těšil – to, že neměl za sebou ani pořádnou líbačku, těch pár nemotorných polibků nepočítaje, ještě neznamenalo, že po tom nikdy netoužil. Pořád byl zdravý kluk se zdravě fungujícím tělem a nejednou, když se sám sebe dotýkal, přemýšlel, jaké by asi bylo skutečně to s někým udělat. Na jinou stranu měl ale strach. Bál se, jestli nedělá chybu. Doufal, že ho Julián přesvědčí o opaku.

V průběhu dne, kdy spolu na onu schůzku měli jít, přecházel po patře jako lev v kleci. Pečlivě si umyl vlasy a upravil je, aby mu splývaly v úhledných vlnách. Pak si je stáhl, až na pár předních pramenů, jako to dělával u Damiana – dělalo ho to starším. Měl pocit, že by na takovou akci měl vypadat starší. Vyčistil si brýle a vzal si na sebe formální oblečení, oblékané pečlivěji než jindy. Zasekl se u kravaty. Netušil, jakou si vzít, a jestli ji vůbec vzít – jeho šťastná s Krysáky byla špinavá – a on byl na vážkách. Byl nervózní. Chtěl vypadat naprosto dokonale. Šel na rande. Na své první rande…

Nakonec nevydržel. Měl ještě zhruba hodinku, než bude muset vyrazit, a tak seběhl schody do přízemí, kde tou dobou pan Kraus seděl ve své pracovně a hleděl do dokumentů, přestože mu předtím tvrdil, že neděle má volné a Eda se tak nemusí strachovat. Byl jako na jehlách, nechtěl nic nechat náhodě.

Rychle zaklepal a hned nato mu do pokoje vpadl krapet jako velká voda. Vzápětí si to uvědomil.

„Promiňte! Promiňte, nechci vás rušit, fakt ne!“

V tu chvíli se na něj muž otočil. Obočí mu neznatelně povyskočilo, když si všiml jeho oblečení. Edovi zajiskřilo v očích.

„Musíte mi pomoct. Já, um, potřebuju vypadat nejlíp. Nechci všechno pokazit. Pořád ještě tomu nemůžu uvěřit,“ vydechl, a při té myšlence mu zase do mysli prosáklo štěstí a jeho hlas zakolísal, „já jdu na rande! Bože, těším se. Ale… kravatu, nebo motýlka? A hlavně, jaké?“

Na svá slova natáhl k překvapenému muži ruce s asi pěti kravatami a dvěma motýlky, které mu za tu dobu Julián stihl nacpat. Hleděl na něj, jako by byl jeho jediná záchrana.

Damianovi tváří probleskla bolest, ale hned se vzpamatoval. Polkl knedlík v krku, který se mu tam vytvořil, a zadíval se na sbírku kravat, které držel Eduard v rukou.

„Máte bílou košili a tmavý oblek, je úplně jedno, jakou si vyberete,“ řekl bezvýrazným hlasem. „Máte rande, tak… mně by se na vás líbila ta námořnická modrá s pruhy berlínské modré. Pokud vaše slečna rozumí módě, určitě váš výběr ocení. Máte modré oči, modrá kravata je fajn.“

Prohlédl si celou jeho garderobu a všiml si i nového účesu. Bylo poznat, že mu na tom večeru záleželo a měl tu dívku nejspíš hodně rád. Damian si posteskl sám nad sebou. Jak si mohl být tak jistý, že ten kluk nemá jiný život než ten, co sdílel s ním? Jak drsně narazil… Pokud měl dosud jiskřičku naděje, že si to Eda rozmyslí a pustí ho k sobě, tak tímto definitivně pohasla.

Svým způsobem si Damian oddechl. Měl svou jistotu a ten pocit měl rád. Jen škoda, že v tomto případě by raději ještě chvíli doufal.

Eda si uvázal kravatu a otočil se nazpět na svého šéfa s otázkou v očích.

„Dokonalé. Dobře se bavte,“ zašeptal chraplavým hlasem a stočil židli zpět k pracovnímu stolu. Měl stažený krk bolestí, která se mu prodírala z nitra. Připadal si nemožný. Jak se jen mohl do toho kluka zamilovat?

Na to existovala jednoduchá odpověď – byl přece jen člověk, nedokázal emoce věčně potlačovat. Teď mu zbývalo jediné – musel přijít na způsob, jak se od něj odpoutat. Ale pokud Eda bydlel u něj, půjde to dost těžko.

Eda nejistě přešlápl. Měl nutkavý dojem, že se něco kazilo, že něco nebylo přesně tak, jak by to být mělo. Mohl si ale v tomto věřit? Lidi pro něj vždycky byli záhadou, notabene pak pan Kraus. I kdyby nakrásně něco bylo špatně, on nedovedl přijít s vhodnou reakcí. U Heleny předtím pomohlo položit jí ruku na rameno a být tam s ní, to se ale udělat bál. Muž o jeho doteky nestál, dal mu to dost jasně najevo. Co by tedy měl dělat?

„Jste v pořádku?“ zkusil opatrně. Moc kloudných slov z Damiana nedostal, jen nějaké zabručení. Už zase se věnoval své práci, a když se mu Eda pokusil nahlédnout do tváře, nezaznamenal nic zvláštního.

Netušil, jak pomoct. Ale tušil, co by mohlo zabrat snad vždy. Měl ještě chvilku, stavil se tedy v kuchyni, kde uvařil kávu a vyndal z poličky, kde je Damian skladoval, krabičku pralinek. Obojí mu pak donesl k pracovnímu stolu. Usmál se na něj. Snad se mu ta zvláštní atmosféra jen zdála. Opravdu s mužem všechny principy, které se horkotěžko naučil, selhávaly. Měl by začít budovat nové. Jinak jej černovlásek ze svého života úplně odstřihne. A tomu chtěl Eda zabránit, ať to stálo cokoli.

Na celou situaci pak myslel ještě dobrých dvacet minut, které strávil v autobuse a posléze tramvaji. A pak zapomněl. Julián velmi dobře věděl, jak udržet jeho pozornost.

Pokud si Eda podle knih a filmů nějak představoval úžasné rande, tohle jeho požadavky splňovalo. Muž byl okouzlující, krásný a zdvořilý, hned zkraje Edu chytil za ruku, a když jej pak prováděl městem, směrem k restauraci, kde jim zarezervoval stůl, mluvil s takovou lehkostí a kráčel tak přirozeně, že se zdálo, že Edu vede do ráje a provádí ho životem, nejen ulicemi. Bylo vidět, že si dal se svým vzhledem záležet, ruce měl jemné a moc hezky voněl.

V restauraci samotné pro ně bylo všechno připravené. Stůl byl ozdobený krásnou rudou růží – Julián řekl, že je původně chtěl koupit, ale nechtěl tím naznačovat, že je Eda dívka. To Eda příliš nepochopil, růže byly moc pěkné a ostatně, jemu by nepřišlo za urážlivé, ani kdyby mu Julián řekl, že by mu sukně slušely víc než kalhoty, ačkoli by s ním nesouhlasil. Bylo to ale jedno. Brzy to pustil z hlavy.

Šlo o drahý podnik, jeden z těch, kde jsou na stolech bílé ubrusy, protože se nepředpokládá, že by do nich kdy zavítal někdo jako Eda. Ten byl z toho také krapet nervózní. Julián ještě neviděl jeho nešikovnou stránku a on se tak trochu bál, kdy si něco hodí do klína. Tím víc se toho bál, když jakýsi pár nedaleko takovou situaci prožil – slečně se podařilo převrhnout na sebe sklenku s šampaňským – a Julián s kapkou despektu poznamenal cosi o tom, že netušil, že i do lepších podniků pouštějí takový dobytek. Asi chtěl Edu pobavit, to se ale moc nepodařilo. Byl nervózní. Nechtěl, aby Julián poznal, že on by dovedl být stejným dobytkem, a ještě se posléze začít celé situaci smát.

Díky bohu, celá večeře proběhla bez potíží. Dokonce mu Julián přenechal svůj kopeček zmrzliny, který dostal k moučníku, jelikož Edova porce – dal si pouze zmrzlinu – byla na jeho vkus naprosto mizerná, ač za směšně vysokou cenu. Na chvíli měl dojem, že se muži podobné přesuny nelíbí, nedal to ale najevo, usmíval se. Nepříjemné pocity s Juliánem rychle odcházely. Byl s ním spokojený.

Těsně před tím, než chtěli odejít, se Julián s omluvou zvedl, a když se vrátil, nesl dárkovou taštičku, na tváři zářivý úsměv.

„Všechno nejlepší,“ popřál mu. Eda si s ním chtěl potřást rukou, tak to vídal ve svém okolí, Julián se ale nerozpakoval, stáhl si jej k sobě a vlepil mu rychlou pusu na rty. Eda celý zčervenal, tak, jak jen člověk zčervenat může, a zadíval se do země. Tohle nečekal. Nedovedl takhle najednou určit, jestli se mu to líbilo, nebo ne. Asi ano. Ano. Jistě ano. Nejspíš. Byl plný emocí.

Snad i díky těm pocitům se pak na jednotlivé dárečky nemohl příliš soustředit. Byl by nadšený z čehokoli, dlouhá léta dárky nedostával, a tak když si prohlédl zabalené balíčky a uvědomil si, že skutečně slaví své vlastní narozeniny, málem mu vhrkly slzy do očí. Zapomněl by na sebe, a přitom to mohlo být tak krásné…

Děkoval Juliánovi úplně za všechno, co v taštičce objevil. Nebyly to levné věci, dostal parfém, další kravatu a výtisk jakési knihy o módě, kterou sice neznal, věřil ale, že bude pěkná. Naprostý vrchol a zlatý hřeb večera však měl teprve přijít. Nevšiml si, že mu Julián opět odešel. Prolistovával knížku. Když zvedl zrak, na židli naproti němu seděl veliký plyšový medvěd s rudou mašlí kolem krku.

Eda si dlaněmi přikryl ústa. Tak tohle ho dostalo. Neměl žádné své hračky, teď, všechny zůstaly v Holandsku, jelikož se matka nechtěla stěhovat se zbytečnostmi, a co tak věděl, otec pak věci vyházel. Nebo možná ne on, možná jeho příbuzní, kterým matka dům přenechala za spoustu a spoustu peněz, jelikož sama se tam vracet nechtěla. Bylo to jedno. Tohle bylo nádherné.

Domů se Eda té noci dostal až pozdě. Julián jej vezl, ostatně, věděl velmi dobře kam jet, ačkoli nezastavili až u domu. Eda by neměl problém ukázat muže před Damianem, pokud by byl tolerantní vůči jeho orientaci, Julián se ale příliš ukazovat nechtěl.

„Ne že by byl vyloženě nesnášenlivý,“ pokusil se Edovi vysvětlit, „ale jen tak bych to před ním neříkal. Nejsem si jistej, jaká by byla reakce.“

Eda ta slova přijal. Ostatně, muž znal Damiana nejlépe, musel vědět, pomyslel si. A Julián byl zase spokojen, že Eda neodporoval. Kdo ví, jak by Damian zareagoval, kdyby věděl, že má pod střechou možného milence. Mohl si tvrdit, co chtěl, nešukal už dlouhé měsíce. Myslet si, že je jeho asistent stoprocentně heterosexuální, byl dokonalý pás cudnosti. A koneckonců, opatrnosti nebylo nikdy dost.

Před odjezdem ho ještě jednou pohladil po tváři. Chtěl blonďáčka opět políbit, ten ale sklopil tvář k zemi. Všech těch emocí bylo až příliš, netušil, o co vlastně stojí a o co už ne. Tohle byl příliš velký krok, potřeboval na něj čas. Muž jej tedy pouze políbil na tvář, jak už byl Eda zvyklý, a ještě jednou mu popřál všechno nejlepší k pozdním narozeninám. A pak už mohl pouze pozorovat, jak se mu drahé auto ztrácí v dálce.

Pevně objal medvěda, kterého od svého čerstvého přítele dostal, a zasněně se pousmál. Trochu jej pálil krk. Nastříkal si na něj parfém, který od Juliána dostal, jelikož mu chtěl udělat radost. Věděl, že by ho měl smýt. Jeho kůže se s podobnými přípravky příliš nebratříčkovala. Jediné, co oceňovala, byl jeden specifický dětský olej, který používal už jako předškolák a který trochu ulevoval jeho ekzémům. To však Juliánovi neřekne.

Stále se usmíval, bez ohledu na mírný diskomfort. A usmíval se, i když vcházel do domu, v náruči medvěda. Skutečně se to stalo, skutečně byl na rande. On.

V hale bylo rozsvíceno. Nestačil pomalu ani zavřít dveře a vykoukl z ní Damian, už nachystaný ke spánku. Vážně bylo pozdě. Všiml si velikého medvěda v Edově náruči.

V první chvíli měl mladík tendenci muže obejmout. Na poslední chvíli si to rozmyslel a pevně na sebe natiskl medvěda.

„Já vím, že vás to asi nezajímá, ale… tohle byly snad ty nejlepší narozeniny posledních let,“ svěřil mu. Pořád ještě na něj bylo všech těch emocí moc. Zářivě se zazubil. Nedovedl si v tu chvíli všimnout, jak se tváří, neviděl mu pořádně do obličeje. Brýle měl v ruce, čistil si je do košile.

„Byli jsme se projít a pak jsme byli na večeři. Asi to zní hloupě, je mi jasné, že vy takhle chodíte s každým, na koho zamrkáte, jste pěkný a všechno, ale pro mě… no, nějak jsem se k randění nikdy pořádně nedostal. Tolik emocí! A ještě jsem dostal dárky. Úplně bych zapomněl, že mám narozeniny. Strašně dlouho jsem žádné dárky nedostával, doma jsme moje narozeniny moc neslavili. Zapomněl jsem, že to vlastně může být moc pěkné… Otravuju vás, že jo? To bych nerad. Ale jsem tak šťastný. Možná ještě šťastnější kvůli vám,“ odtušil, zkoušeje proti světlu, jestli už má brýle čisté. Ještě ne. Slepě se zadíval Damianovým směrem. „Chápu, že na vás ty dny se mnou musely být trochu moc. Dovedu být otravný, nedivím se vám. Jsem vám vděčný, že jste mě sem přijal, ale nemůžu po vás chtít i váš čas, máte lepší věci na práci. Musíte být rád, měl jste tu konečně chvíli klidu. Doufám, že se vám v ní udělalo trochu líp, vypadal jste… no, ne úplně unaveně, ale zvláštně. Už zase moc mluvím, viďte? Jsem prostě šťastný,“ vydechl. Usmál se.

§§§

Damian po Eduardově odchodu na rande jen seděl a tupě zíral na vypnutou televizi. Ticho přebíjel jemný praskot dřeva v krbu. Jednou za čas zaštěkali psi. Cítil se zbitý, odmítnutý a marně přemýšlel, jestli pláče jen jeho sebevědomí, nebo mu krvácí i srdce. Nevěřil tomu, že by se dokázal za tak krátkou dobu zamilovat do někoho, s kým si nedal ani polibek. Bylo to absurdní, a přesto cítil, že k tomu klukovi cítí mnohem víc, než by se mu v tuto chvíli líbilo. Trápil se. Trápil se teď i ty minulé týdny. Ale během těch mohl alespoň doufat. Hýčkal si svou malou naději, že si to třeba Eda rozmyslí, že Damiana pochopí a láska k jeho přítelkyni nebude tak silná, aby ji nedokázal pustit k vodě. Všechna ta slova o něm neustále podněcovala naději. Ta se teď vytratila jako pára nad hrncem. Jediná malá jiskra zbyla. To rande nemuselo vyjít podle Edova očekávání. Ten, kdo ho dobře – velmi dobře – nezná, by se jeho prapodivné povahy mohl vylekat. Damian mu to nepřál, ale stát se to mohlo, a pak by blondýnek mohl skončit se zlomeným srdcem v náruči, která ho doma čeká. Teď by mu ji otevřel, utěšil jej a šeptal uklidňující slovíčka, že všechno bude dobré a že ta fuchtle, která si neumí vážit člověka jako je on, za to nestála.

Všechna tato naděje, kterou celý večer živil, se vytratila hned poté, co uviděl jeho šťastný obličej. Čišela z něj spokojenost, a že je zamilovaný by pochopil i takový sobec, jako byl Damian.

Nestíhal vnímat všechnu tu záplavu slov, která se přes něj přehnala jako velká vlna. Co ale rozhodně zachytil, byla informace, že měl narozeniny.

„Jsem rád, že jste doma. A že jste si večer užil. Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl chraplavým hlasem. Definitivně prohrál. Pohladil jej po stále ledové tváři zrudlé zimou i nadšením a zaklapl za sebou dveře ložnice.

Přál mu jeho štěstí, dávno pochopil, že to v dosavadním životě neměl jednoduché, a také moc dobře věděl, že s ním by Eda tak šťastný být nikdy nemohl. Chyba však byla, že si nezjistil, kdy má ten rozzářený kluk narozeniny. Nebyla jeho povinnost mu popřát, přesto – byli spolubydlící, alespoň slovní přání by bylo na místě. Vymlouvat se, že to neměl kde zjistit, by byla dětinskost. Nemohl si to namlouvat ani on sám, natož aby se touto výmluvou chtěl ospravedlnit před ním. Přišlo mu to líto. Stejně jako cítil lítost sám k sobě. Nebylo to tak dlouho, kdy opravdu věřil, že by snad někdy v budoucnu mohl Eduard přijít na to, že nejen děvčata jsou fajn, a přijmout tak Damiana. A přestože se neustále tvrdohlavě ujišťoval, že je Eda jistě heterosexuál, nějaký skřítek v hlavě ho ustavičně přesvědčoval, že pokud je někdo tak kontaktní s osobou stejného pohlaví, musí k němu nutně tíhnout i v sexuální oblasti. Teď mohl skřítka ubíjet argumenty, že sic mohl mít pravdu, nicméně Damian není ten, o kterého se Eduard zajímal.

§§§

V průběhu pondělka neměl Eda moc možností si s Damianem popovídat. Jeho nadřízený byl stále zvláštně zamlklý, ač tentokrát se choval krapet podezřele prakticky ke všem, nejen k Edovi. Proto mladík usoudil, že je ve stresu kvůli nadcházejícím svátkům. Spousta jeho podřízených si vezme volno, takže zbyde jen málo lidí ochotných pracovat. Bylo potřeba stihnout většinu práce před Vánoci a k tomu zbývalo zoufale málo času.

Eda sám se v průběhu dne snažil udělat všechno, co mu jeho šéf zadal, i něco navíc, pokud to bylo možné, stejně se mu ale povedlo skončit vcelku brzy, a tak po obligátním rozloučení budovu opustil. Bylo okolo čtyř hodin, a to bylo ideální. Měl ještě program.

Sám pro sebe se pousmál, když mu na tvář dopadly lehké sněhové vločky a zvolna na ní začaly tát. Byl krásný den, zpoza mraků vykukovalo slunko a sníh se vesele třpytil. Ulice přímo křičely nadcházejícími Vánoci, na lampách už byly přidělané svítící komety a z každého druhého obchodu hrála vánoční hudba. Eda měl tuhle atmosféru vždycky rád, Vánoce slavil rok co rok, i kdyby je měl oslavit sám. Byl to snad jediný svátek, kterého se nikdy nevzdával. Miloval ho ještě v Holandsku, a miloval ho i nyní. Přinášel cosi kouzelného, přestože obchody a reklamy dělaly všechno možné, aby se tohle kouzlo co nejtrvaleji vytratilo.

Všiml si, že Damian Kraus na tom pravděpodobně byl stejně jako on po dlouhé roky. Nezdál se, že by plánoval cokoli chystat, vlastně se o nadcházejících svátcích ani slůvkem nezmínil. A Eda to tak nemínil nechat. Chtěl mu udělat úžasné Vánoce, protože i kdyby byl dlouhé roky sám – člověk může být sám i s manželkou po boku – nyní byli spolu. Užijí si to. Třeba Damiana přiměje usmažit s ním řízky. Zbožňoval řízky. A mohl by mu zahrát nějaké koledy u hořícího krbu.

Mohli by si dát zmrzlinu. To znělo ze všeho nejlíp.

Tak jako tak, chtěl pro něj udělat Vánoce se vším všudy, a Vánoce se vším všudy se nemohly obejít bez stromečku. I kdyby koupil metrový malinký stromek v květináči, potřeboval ozdoby. A ty nikde nenašel ani při četných úklidech domu, ani v sobotu, kdy se vydal na menší průzkum. Ptal se pak na ně Damiana. Muž mu odvětil něco v tom smyslu, že všechno podobné odvezla manželka, když se stěhovala. Soustředil se na něj tak napůl a dál už mu nevěnoval pozornost.

Nevadilo to, mohl koupit vlastní. Proto měl dnes namířeno právě sem – do menší prodejny plné krásných, malovaných ozdob. Zaujala ho už v době, kdy byl ještě na střední, neměli však tehdy doma stromek a on nechtěl kupovat ozdoby jen tak. Nyní by mohl. Tušil sice, že na nic velkého mu peníze nevybydou, lepší ale něco než nic.

Obchůdek byl daleko hezčí, než si mohl přát. Zářil Vánoci a vánoční atmosférou, dokonce měl pocit, že voní cukrovím. Nebylo v něm mnoho lidí, nešlo o známý podnik. Eda byl nadšený. Chystal se zrovna přesunout se s vybranými ozdobami k pokladně, když jeho pozornost upoutala zářivá hvězda, ideální na špici stromku.

Natáhl se po ní. Nenatáhl se jediný.

„Pardon!“ vydechl, otáčeje se. Na chvíli se mu zastavil dech. „Pane Krausi! Myslel jsem, že jste ještě ve firmě!“

Pohledná tvář se stáhla do útrpného úšklebku.

„Tam by mě nedostali ani stádem volů,“ odvětil mu muž, než pokroutil hlavou a sundal z police rovnou dvě hvězdy, z nichž jednu Edovi vtiskl do dlaně. Edovy oči se zatím naplnily pochopením. Ach tak. Viliam… bratr jeho nadřízeného.

„Děkuji. Mimochodem, moc hezká kombinace,“ pokynul Eda k obsahu černovláskova košíku. Ten se pousmál, zjevně potěšen.

„Musíte mít dobrý vkus.“ Úsměv se ještě rozšířil.

„Možná i umělecké nadání. Lidé s dobrým vkusem bývají i umělci. Mám rád umělce. Jsou takoví složití, ale pěkně složití.“

Muž se dmul pýchou.

„Myslím, že to máte s Damianem v rodině.“

Pýcha zmizela. Takhle rychle se ji Edovi snad ještě nikdy zabít nepodařilo.

„Jsem rád, že nás máš s Damianem takhle prohlídnutý, je potěšující cítit, že jsem svému bratrovi ještě podobnější, než se zdá na první pohled,“ pronesl černovlásek s notným nádechem ironie, který Eda postřehl jen proto, že věděl, jak se k sobě bratři mají.

„Na co že tě vlastně má, že ho takhle znáš? Utíráš mu zadek? To zní jako něco, na co by si brácha někoho našel. Ostatně, má spoustu peněz, a na něco se použít musí, že.“

Eda mu věnoval nechápavý pohled. Měl tak trochu dojem, že na utírání zadku už kdysi narazil i Damian. Docela ho zajímalo, co na něm tak moc působí, že by o něco takového stál. Díky bohu začal mluvit dřív, než v hlavě tuhle myšlenku víc rozvedl.

„To ne. Znám ho, protože u něj bydlím.“

„Cože děláš?“

„Bydlím u něj. Jako podnájemník.“

„Jako za trest?“

„To… je trochu osobní, s dovolením,“ odtušil Eda tiše, pohled sklopený k zemi. Pak zase zvedl hlavu. „Je to složité a na dlouho. Prostě jsem neměl kde být. A on mi pomohl.“

Zdálo se, že tohle Viliam nečekal. Na chvíli jej to zarazilo, nenechal se ale vyvést z míry. Naopak, po chvíli jako by jej ta myšlenka potěšila, jako by v ní viděl cosi moc hezkého. Ostatně, cosi hezkého tam skutečně bylo.

„To jsem nevěděl,“ vyslovil měkce. „Hodláte spolu slavit Vánoce, vidím. Nechtěl bys na chvíli se mnou? Nezdržím tě dlouho, kousek odsud bydlím, tak bych si dovolil pozvat tě třeba na čaj, můžeme si popovídat. Tohle mě zajímá.“ Na důkaz svých slov se smířlivě usmál. Eda se usmál taky. Nebyl si moc jist, nakolik muži může věřit. Viděl, jak moc Damiana uráží, jak o něm ošklivě mluví. Damian dělal totéž a Eda věřil, že ani jeden z bratrů nebude vyloženě hodný nebo vyloženě zlý, přirozeně ale věřil Damianovi, kterého přece jen znal. I proto mu nechtěl povídat o sobě a své minulosti. Na to to bylo až moc citlivé.

Sám Viliam naopak rozhodně necítil neutuchající potřebu přimět bratrova asistenta, aby se s ním kamarádil. Jistě, to by asi byla vhodná kudla do zad, nestálo mu to ale za námahu. Věta, kterou se blonďák prozradil, že s Damianem bydlí, mu vnukla dokonalý nápad. Chtěl zjistit, co přesně tohle bydlení obnášelo. A chtěl v tom zkusit trochu rýpat. Jen jednou jedinkrát bratra trochu popíchnout, víc nežádal. Eda – tak mu prozradil, že se jmenoval – k tomu mohl být dokonalý prostředník. Věděl to.

Cesta k Viliamovu bytu probíhala v duchu otázek. Viliam chtěl vědět, jak dlouho mladík s jeho bratrem žil, jestli byli přáteli – Eda se moc nechtěl vyjadřovat, což bylo zvláštní – jak Damian žil a co dělal ve volném čase. Také chtěl vědět, jaké měli oba plány na Vánoce. Do jisté míry musel uznat, překvapovalo jej, jak jemně o muži ten kluk mluví. Možná do něj byl zamilovaný, myslel si zpočátku. Ostatně, Damian byl velmi pohledný, to mu Viliam musel přičíst.

Viliam nebyl úplně čistou duší, to se muselo uznat, a ostatně, dovedl by to uznat i sám sobě. Žil v malém dvoupokojovém bytě, z čehož jeden pokoj byl jeho ateliér, čímž pádem sám pro sebe měl naprosté minimum místa. V lednici měl jídla tak akorát, aby neumřel hlady do prodání dalšího obrazu, pokud to bude brzy, v což silně doufal. Ty týdny se mu ale v malování nějak přestávalo dařit, a to jej dostávalo pod tlak. Posledních pět let žil jako neznámý umělec, jeden z miliónů neznámých umělců, a to po letech, po kterých ho všichni označovali za talentovaného a nadaného, dost bolelo. Jistěže věděl, že talent má a že se nesmí vzdávat, neměl to v plánu. To ale neznamenalo, že byl jeho život jednoduchý. Notabene když se mu minimálně jednou do měsíce podařilo nějak natrefit na jméno svého bratra.

Damian měl všechno. Měl peníze, měl úspěch, šel si po cestě, kterou si v dětství vybral, a byl v tom dobrý. Měl přízeň jejich dědy, dokud ještě žil – Viliam se zcela upřímně divil, že jemu v závěti neznemožnil vůbec přijít na pohřeb, pro něj byl on zklamáním – a babička měla Viliama ráda, neodpouštěla si ale neustále mu předhazovat Damiana a jeho úspěchy, Damiana a jeho rozhodnutí, Damiana a vzor, kterým by Viliamovi mohl být, kdyby se jen trochu rozhodl být… nu, víc jako Damian.

Viliam rozhodně nebyl hodný. Neměl k tomu předpoklady. Hodní byli lidé jako jeho bratr, kteří měli úplně všechno, a tak mohli trávit čas trajdáním po dětských domovech, aby se před lidmi ke vší své slávě ukázali i jako lidumilové. Hodní lidé byli zmetci. On neměl peníze na to být hodný, a k osudu zmetka jej život naopak ochotně tlačil. Často mu nezbývalo nic moc jiného.

„Děkuju,“ usmál se na něj Eduard, když už seděl ve Viliamově bytě na jednom ze dvou menších křesel, která muž do místnosti vmáčkl snad zázrakem, a přijal od něj šálek čaje. Pečlivě si ho osladil. Ptal se, jestli má Viliam med, že ten se do čaje hodí víc, muž jej ale pouze odbyl s tím, že není Damian, aby rozhazoval peníze za lepší způsob slazení. Kluk to pak nechal být.

„Tak tedy,“ zkusil Viliam, „říkáš, že chceš bráchovi dopřát dokonalý Vánoce. Šlechetné. Ty ozdoby ocení, to ano, ale… víš, co by mohl ocenit ještě víc?“ Ten nápad zdál se Viliamovi naprosto geniální. Škoda že nepřišel hned, rozhodně ale nebylo pozdě. Ach, jak málo mu stačilo ke štěstí. „Myslím, že by se mi mohlo podařit sehnat pro tebe ozdoby, které kdysi vytvářel sám Damian.“

Nemohl tušit, jakou reakci tím způsobí. Veliké modré oči se rozzářily, celý mladíkův obličej se stal odrazem štěstí tak hmatatelného, že by se Viliam na chvíli snad až zastyděl, kdyby jej tolik neovládala nenávist k bratrovi. Překvapeně zamrkal, Eda na to ovšem nebral ohled.

„To byste udělal? Panebože, to by bylo úžasné!“

Radost, která Viliamem měla proudit, se vytrácela. Začínal mít dojem, že byl ten kluk skutečně tak naivní, jak vypadal. Nejspíš chtěl Damianovi udělat radost. Místo toho si to vyžere. Nezasloužil si to, neudělal nic zlého. Nestálo ale za to vzít svá slova zpět. Kluk to vydrží.

„Stavíš se tedy zítra? Budu to tu pro tebe mít nachystané. Damian bude nadšený,“ nadhodil, snaže se trochu si tak vylepšit náladu, která k velkému překvapení nebyla tak růžová, jak z představy vzteklého Damiana měla být. Viliama to trochu děsilo. Od kdy si hrál na dobráka?

„Určitě. Děkuju vám, moc. Jste úžasný.“

Další překvapené zamrkání. Viliamova nálada se rozhodně nevylepšila. A nevylepšila se, ani když se za klukem zavřely dveře. Jednou ho někdo krutě zklame, pomyslel si Vil. Přirozeně chtěl v hlavě dokončit, že to bude Damian. Přepadl jej ale náhlý pocit, že Damian to možná bude, nestane se tak ale na popud osudu, ale Viliama. Překvapilo jej, jak nepříjemné takové pomyšlení bylo.