Kauza Eduard 4.

Ráno se Damian vzbudil před šestou hodinou, stejně jako každý den. Cítil se skvěle, odpočinutý nejvíc za poslední dlouhé týdny. Na chvíli ještě zavřel oči, schoulil do klubíčka, objal polštář a spokojeně vydechl. Ještě před tím, než se mu začaly honit hlavou dnešní povinnosti, byl nucený vytřeštit oči překvapením. Byl si naprosto jist, že do své postele večer neuléhal. A v té chvíli mu také došly události minulého večera. Byl tu za ním ten kluk. Viděl ho jako neschopnou trosku… Usoudil, že tohle mu zase tak nevadí, pokud si před někým nepustí pusu na špacír. Jenže to musel být on, kdo ho nějak přemístil do ložnice. Sám byl tak unavený, že se neprobudil a neměl ani ponětí, co se kolem něj dělo. Vyběhl do haly a tam ho hromádka popela ujistila, že ho hlava nezrazuje. Opravdu tu byl, udělal, o co jej žádal, i to, co by mu při smyslech nikdy nedovolil.

Když nad tím vším zapřemýšlel, zíraje neurčitě do vyhaslého krbu, dost dobře nechápal, jak ho ten kluk mohl unést. Proč to vlastně udělal?

Měl hlad. Včera toho moc nesnědl, ale dneska se mu chuť k jídlu vrátila. U míchaných vajec usoudil, že by se se včerejškem neměl nijak trápit. Že je Eduard divný a dělá věci s podivným entuziasmem, který nejspíš nikdy nepochopí, to věděl už dávno. Každopádně i díky němu byl dneska vyspaný do růžova. Spal deset hodin. Tvrdě, bez probuzení a divných snů, na své dokonalé matraci. Chyběla mu jeho žena a její láteření. Téměř každý večer ho hnala do ložnice s tím, že si na té pohovce odrovná záda. Nemilovala ho, ale byla starostlivá, a posteskl si, jako už několikrát, že je dům bez ní smutně prázdný. Možná kdyby se jim povedlo to dítě, o které se dlouhé roky snažili, dneska by bylo všechno jinak. Někdy si připadal zoufale osamocený. Sentimentálně se také politoval, že sex už neměl, jak byl rok dlouhý. Nepřemýšlel nedávno, že by si měl najít milence? Jen na jednu dvě noci? Přijatelné. Nemínil se stát mnichem. Ale pár dlouhých týdnů jako by jím byl.

Žvýkal opečený toust a při tom vymýšlel lákavé plány na víkend. V sobotu by mohl zajít do gay klubu a sbalit tam nějakého pořádného chlapa, který by mu ochotně nastavil.

Jeho ušlechtilé úmysly mu ale v pátek zhatila babička. Jako malá holka vyrůstala na velké farmě, kde její otec choval plnokrevníky. Tuhle svou vášeň neopustila a nechala si koně i rodný dům, ve kterém strávil dětství i Damian, než se odstěhoval s dědou do jednoho z luxusních bytů v centru Prahy. Dřevěnici i stáje zrekonstruovala a dodnes si neodpustila po večerech a víkendech sednout na hřbet svému černému Ódinovi a prohánět se na něm po lukách patřících k farmě. Na tuto neděli naplánovala, že tentokrát pozve na oběd ona Damiana. Ten moc nechápal, proč se tak rozhodla, když se nic neslaví, ale rezignoval a přistoupil na pozvání. Tím pádem odložil i návštěvu klubu. Koneckonců stejně tam chodil nerad, a když už se uvolil, viděl v tom přesně ten účel, za jakým se tam chtěl dostavit i tuto sobotu.

Podzimní neděle oplývala až netradičně pěkným počasím, které přineslo babí léto. Příroda jen kousek za Prahou působila, jako by impresionistický malíř použil všechny barvy. Damian si sklopil střechu na své Tesle 3, kterou si nechal upravenou na kabriolet dovézt až z Kalifornie. Vítr se mu proháněl v nezvladatelných onyxových kudrnách a on se cítil svobodný a šťastný. Hodlal si neděli se svou babičkou užít, a dokonce se těšil i na vyjížďku na koních, které se najisto nevyhne. Nebylo to tak, že by jezdil nerad, ale poté ho vždycky celý týden bolelo pozadí.

Zaparkoval před luxusní dřevěnicí a málem se usmíval. Když však vstoupil dovnitř, dobrá nálada ho okamžitě přešla. U dubového stolu seděl nad hrnkem kávy jeho bratr. Damianovy rysy okamžitě ztvrdly a měl nutkavý pocit, že by se měl otočit a odejít. V tu chvíli už ale přicházela babička, usmívajíc se na něj, jako by nevěděla, že přítomnost jejího druhého vnuka je Damianovi bytostně nepříjemná.

„Co ten tu dělá?“ vyjel na ni místo pozdravu a ostře se na oba dva zadíval.

„Damiane, sedni si! Chtěla jsem vás tu mít oba. Musíme si promluvit, ale až po obědě. Liduška nám udělala svíčkovou, takovou neumíš ani ty, Damiane,“ zjemnila svůj hlas. Zatlačila na ramena mračícímu se vnukovi a posadila ho naproti bratrovi. Zálibně se na ně podívala, načež si Damian odfrkl. Neřekl ale nic. Díval se s nevolí na svou naprosto věrnou kopii, která seděla naproti němu. Byl by mu v této chvíli schopen vyčíst i to, že se narodil o sedm minut později. Nesnášel ho. Rostli spolu v mámině břichu, byli parťáci po deset let, ale jestli někoho opravdu bytostně nenáviděl, bylo to jeho dvojče. Zatvrdil se, že rozhodně nebude vyvolávat hádky, dnešní den přetrpí v tichu a uzavřený do sebe. Naobědvá se a vypadne. Cokoli chtěla Magdalena řešit, může počkat na pondělí.

Jejich babička však měla jiný názor a striktně jim sdělila, že se s ní oba půjdou projet. Na Damianovy protesty nebrala ohled a Viliam se mu jen smál. Tak rád by mu setřel ten uštěpačný úsměv z tváře, prát se ale nehodlal. Rozhodně ne na půdě, která mu svým způsobem byla posvátná. Ne že by tady strávil mnoho ze svého dětství, tu výsadu měl pouze jeho bratr. Ten se mohl celé dny prohánět na koních, zatímco Damian byl převážně v Praze a pomalu se seznamoval s chodem firmy. Co na tom, že mu bylo sotva deset. Ale i tak to byl jeden z jeho domovů a měl to tam rád. Jen jeho protežovaný bratr mu kazil ten pocit, že se zase jednou mohl podívat do domu, kde strávil část dětství.

„Dáme závod?“ prohodil vesele Viliam a poplácal ho po zádech. Damian se otřásl a smetl ruku, která se ho dotýkala.

„To ani náhodou,“ odfrkl kysele. Opět si na něm chtěl jeho bratr vyleštit ego. Oba dobře věděli, že by Viliam vyhrál. Jízda na koni pro něj byla stejně přirozená jako dýchání.

„Výborně, chlapci. Jeďte se spolu projet, já se k vám připojím za hodinku U Tří křížů,“ rozzářila se Magdalena. Damian ji zpražil pohledem, ale babička se na něj jen chápavě pousmála. Neměl tušení, čeho tímto chtěla dosáhnout. A usoudil, že bude lépe se jí nevzpřičovat. Prohrával nerad, ale zrovna toto mu začínalo být jedno. Kvůli této prohře brečet nebude. Neměl to zapotřebí.

Vyšvihl se na hnědáka a neodpustil si pohrdavý pohled na svého soka. Ten se na něj povzbudivě usmál, což ho vnitřně rozzuřilo.

„Dám ti náskok. Jeď,“ uculil se a plácl klisnu po boku. Nevšiml si však, že kůň má na zádi drobnou hojící se ranku. Zvíře se leklo a vzepjalo se na zadní. Damian toto vůbec nečekal, neměl pořádně v rukou otěže. Vysmekly se mu, a než se stačil nadechnout, válel se na zemi. Měl neskutečnou zlost, rychle se zvedl, ačkoli ošklivě dopadl na bok a bolela ho kyčel, ruka i rameno. Adrenalin mu však zakázal bolest vnímat. Měl toho dost – svého neskutečně arogantního bratra, ubohého úsilí Magdaleny je usmířit i trapných pokusů Viliama ho ponížit. Neměl to ve svých letech zapotřebí. Rukou, která byla pádem nedotčená, si oprášil od nečistot jezdecký oděv a beze slov zamířil ke svému autu. Nereagoval na starostlivé volání jeho dvojčete, bylo mu to jedno.

Nasedl do auta a zamířil k Praze. V půli cesty, když už vztek i adrenalin odcházel, si uvědomil, jak moc ho ruka, kterou chtěl zmírnit pád, bolí. Tak moc, že se mu pomalu zatmívalo před očima. Zamířil proto nejdřív k nemocnici a domů odtamtud pak odjel s bílou sádrou, ze které mu vykukoval jen palec. Přelomil si nejen předloktí, ale i tři prsty. Marně přemýšlel, jak bez dominantní ruky zvládne pracovat.

V pondělí, když v osm hodin a sedm minut vešel do kanceláře jeho asistent, s grácií jemu vlastní, měl co dělat, aby se nad tou ironií osudu nezasmál. To nešikovné dítě bylo stokrát tak blízko úrazu a nikdy se mu nic nestalo. A on, až příliš opatrný, s křivkou sebezáchovy kdesi na vrcholu, si přikráčí do kanceláře s rukou v sádře.

„Pane Petiško, není mi to nadvakrát milé, ale v příštích pár týdnech vás budu využívat mnohem víc než doposud. Přestěhujete se se svým počítačem sem ke mně, abyste mi byl tou pravou pravou rukou.“

Eda tento povel splnil prakticky okamžitě, přestože krapet nechápavý pohled už si z tváře smést nedokázal. Nebylo to tak dávno, co svého nadřízeného našel s obličejem od krve, a tyto dva pohledy se nyní prolnuly. Bylo to podezřelé.

Všechny své věci stěhoval Eda v tichu, zatímco pan Kraus pročítal jakousi smlouvu a snažil se krapet nemotorně podepsat. Pak se posadil vedle něj a otevřel si práci, kterou měl od něj zadanou, nedovedl se ale přestat ohlížet jeho směrem. Nevydržel.

„Pane Krausi?“

Muž mu neodpověděl ani na něj nepřesunul oči. Byl plně zaměstnán. Eda chvíli počkal.

„Pane Krausi, je to důležité,“ sdělil naléhavě. Po chvíli jeho nadřízený konečně odložil dokument a s tichým povzdechem na něj zaměřil svou pozornost.

„Vám někdo ubližuje?“ Chvíli v kanceláři panovalo ticho. Jeho šéf krátce překvapeně zamrkal. „Chci říct, kdyby vám někdo vyhrožoval a bil vás, třeba kvůli nějakému případu, měl byste mi to říct, zavoláme na policii. Lidé si možná myslí, že si na vás mohou dovolovat, protože jste prcek – to jsem nechtěl, pardon – ale to není pravda. Kdo vám tohle udělal? Vy sám byste si to neudělal, jste právník.“

Ups.

„Teda, nechci tvrdit, že právníci nedělají nic jiného, než koukají do smluv, to si nemyslím, ale pořád si nedovedu představit, při čem se vám to mohlo stát. Ruku si může zlomit každý i rozbít nos, ale vlastní záda si nezjizvíte. Musí vám to dělat někdo. Tak kdo?“

Damian se na něj ostře otočil a chvíli jej skenoval černýma očima. Rysy mu ztvrdly a rty stáhl do úzké linky. Ten kluk byl neuvěřitelný. Kdy mohl vidět jizvy na jeho zádech? Jsou téměř neznatelné a on se před ním obnažil jen jednou jedinkrát, když si převlékal kávou politou košili. Nepamatoval si však, že by se k němu otáčel zády. Byl v pasti, ale nemínil to na sobě nechat znát. Nebylo třeba dávat najevo, že je zmatený. A rozhodně nemínil dát najevo, jak moc se cítí kvůli nim zranitelný. Tyto připomínky rozhodně nechtěl s nikým probírat. S nikým a už vůbec ne se svým asistentem, který evidentně lační po nějakých drbech.

„Jak jste na takovou hloupost přišel? Ruku jsem si zlomil při pádu z koně a z nosu se mi prostě jednou za čas spustí krev, hodně stresu, citlivá nosní sliznice, nic v tom nehledejte. Kdyby se někdy stalo, že bych byl v nebezpečí, najmul bych si ochranku. Ale nic se neděje, tak nemějte starost.“

Eda nejistě zamrkal.

„Z koně? Vy se vyškrábete na koně?“

Krucinál. Vyslovit něco takového se vážně mohlo povést jen jemu, v celém širém okolí se nenacházel nikdo s tak prořízlou pusou. Nechtěl jej urazit a bylo mu zcela jasné, že se mu to povedlo. Proč do jeho výšky pořád rýpal? Protože sám s ní měl stejné problémy, konkrétně na koňském hřbetu tuplem, bylo pro něj přirozené se o to zajímat, ale sakryš, mohl trochu kulantněji…

„Tak jsem to nemyslel! Chci říct, myslel, ale nemělo to tak vyznít. Teda, mělo to vyznít tak, jak jsem to řekl, ale neměl jsem to říct, protože jsem nechtěl, aby to tak vyznělo.“

To nedávalo moc smysl.

„Jen mě to překvapilo. Nevypadáte jako člověk, který by měl rád podobné záležitosti. Já vlastně ani nevím, na co bych vás tipoval, ale na tohle ne. Ale jsem rád, že vám nic nehrozí. Krom předčasného zešedivění, jak říkala vaše babička. Právě ten stres říkala, že byste měl omezit, jinak se prý složíte, což je pravda.“ Zadíval se mu pod ruce. „Neměl bych vás podepisovat já? Dejte mi chvíli, naučím se to. Neberte to špatně, ale levou rukou se podepisujete dost hrozně.“

Damian na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil. Zase ho začínala bolet hlava. Copak ten kluk nemohl na chvíli sklapnut? Pořád ho v duchu omlouval, že je vlastně jednoduchý tvor a nemůže za to. Ale probůh – tohle už byl extrém.

„Možná jsem vás měl nechat ve vaší kanceláři,“ řekl stroze a se zřetelnou nevolí. „Já rozumím tomu, že máte tendence všechny v okolí usurpovat, ale mě z toho vynechte. Co mám a nemám rád a čemu se věnuji ve svém volném čase, po tom vám nic není! Dokonce vás nemusí ani trápit, že budu šedivý. A rozhodně se tak stane mnohem dřív, jestli nesklapnete. Potřebuji pracovat a potřebuji na to klid, pokud máte nutkání o mně cokoli zjistit, nechejte si zajít chuť. Jste neuvěřitelně indiskrétní a já bych se nerad dověděl, že o mně po firmě kolují ještě větší drby než dosud. Držte jazyk za zuby, nebo se spolu rozloučíme. Teď mě nechejte pracovat. Dokud na vás nepromluvím já, budete mlčet a ani se nepohnete, rozumíte?“

Eda pouze přikývl. Dlouhé další minuty pak skutečně seděl, hleděl na svého nadřízeného tak, jak na něj koukal i předtím, a nepohnul brvou ve snaze splnit jeho příkaz. Slova, kterými jej obdařil, nebyla pravdivá. Eda by si nikdy nedovolil o něm roznášet drby – dokonce ani rozšiřovat soukromé informace, které by mu svěřil ať už on, nebo nikdo jiný. Jistěže by o tom nelhal, řekl by však, že jde o osobní věc, což by byla naprostá pravda, a dál by téma nerozebíral. To však jeho nadřízený nemohl a v prvé řadě nechtěl vědět.

V této pozici vydržel dobrou hodinu. Teprve poté příkaz porušil. Jeho šéf psal, vytvářel jakýsi dokument, a pouze jednou rukou to pro něj bylo značně nepříjemné. Když byl Eda ještě na gymnáziu, učil se psát všemi deseti. Nikdy to neplánoval využívat, psaní čehokoli nebylo jeho koníčkem, ale uměl to.

„Pane?“ Měl dojem, že pokud se nevyjádří rychle, jeho nadřízený jej prohodí dveřmi. „Diktujte mi, napíšu to. Chci vám pomoct.“

Damian beze slov přisunul notebook ke svému společníkovi. Nechápal, proč ho to nenapadlo samotného, koneckonců proto tam s ním seděl. Uvědomil si, že má Eduard v mnohém pravdu. Byl tak zvyklý být samostatný, že mu vůbec nepřišlo na mysl, že by si z něj mohl udělat sekretářku. A mnoho věcí si dělal sám, ačkoli by mu s nimi mohl Eduard pomoci. Byla pravda, že podvědomě nevěřil jeho schopnostem a byl si jistý, že by něco zákonitě zbabral, což si Damian dovolit nemohl. A kontrolovat každou jeho činnost se mu nechtělo.

Nakonec uznal, že jeho pomoc mu ušetří mnoho času. Zvlášť když ani další dny pan „ukecaný“ Petiška nevzpomínal jeho krvácející nos, jizvy, a dokonce se ani nenavážel do jeho výšky.

Sám pak dennodenně zápasil už jen se samotným oblékáním, a kdyby neměl téměř každý den klienty, snad by do práce začal chodit v tričku. Zapínání drobných knoflíků na košili bylo peklo, o manžetách ani nemluvil. Měl jediné štěstí, že pro něj jezdila babička a ta ho každý den upravila. Tvářil se u toho kysele, ale měl dojem, že si nedokáže zavázat ani blbou kravatu. Připustit si to ale nechtěl. Jenže v pátek nastal den, kdy paní Krausová, po stém ujištění, že to zvládne sám a do práce se taky nějak dostane, odjela pracovně do Plzně.

Po téměř hodinovém strojení frustrovaně usoudil, že se pro jednou nic nestane, když přijde do práce bez kravaty a se třemi knoflíky u krku rozepnutými. První schůzku měl naplánovanou až na deset, poprosí Helen, ať ho upraví.

Unaveně a se špatnou náladou čekal na svého asistenta, až mu donese snídani. Doufal jen, že nepřijde pozdě.

Eda toho rána nezaspal. V tom týdnu už přišel pozdě dvakrát – k velké nelibosti jeho šéfa – a dalo se tudíž říct, že to měl pro těchto sedm dní odbyté a nyní skutečně štěstí stálo na jeho straně. V tomto. V jiném, samozřejmě, byl stále stejně nešikovný, přerazil se o práh, shodil si namazaný krajíc chleba do klína a málem dostal infarkt, když to vypadalo, že převrhne sklenici s vodou, ona se roztříští a tím vzbudí jeho matku.

Situace se ženou stále stagnovala a začínalo to být velmi znepokojující. Občas, pravda, měla otázky, jak to ve firmě probíhá, jinak jej ale ničím netrápila, a když ukončil svůj první měsíc v pozici a dostal výplatu, ani slůvkem se nezmínila, že by mu z ní měla něco vzít. Doufal, že je to dobré znamení, a on se rozhodl správně, když ve firmě zůstal. Zatím to tak ale vypadalo. Pokud vydrží ještě alespoň půl roku, bude mít na účtu slušný základ, se kterým by si eventuelně mohl pronajmout nějaký menší byteček a začít sám za sebe žít. I příspěvek na studium by se tam našel, ač to už možná viděl příliš optimisticky.

Toho dne, i přes svou nešikovnost, přišel Eda více méně včas. Kdo však včas nepřišel, byla Helena Svárovská. Když blonďák vstupoval do kanceláře svého šéfa, ještě netušil, že to bude problém. Postavil mu na stůl kávu i sladké a přívětivě se na muže usmál.

„Sluší vám to, pane Krausi,“ řekl mu zcela upřímně. Kudrnaté vlasy s ležérně rozepnutou košilí daleko víc vynikaly, muž vypadal jako smyslný hrdina nějakého románu. To neznamenalo, že k němu Eda pocítil nějakou formu přitažlivosti a prohlížel si ho jako slintající pes. Jen to poznal a okomentoval, jak bylo jeho zvykem.

„Vypadáte daleko víc uvolněně. Pokud se ale nepletu, dnes máte nějakou schůzku. Nutné to není, ale když se obléknete jako normálně, působíte přísněji, a to lidé u právníků ze zvláštních důvodů očekávají.“

„Vážně? Možná jste se měl dát na psychologii, když vždy tak skvěle dokážete odhadnout člověka. Nenapadlo vás třeba, že je pro mě obtížné se upravit natolik, abych se mohl ukázat před klientem?“ odfrkl Damian a pohodil nespokojeně hlavou. „A protože všechny moje stávající stylistky jsou mimo dům, budu nejspíš muset požádat vás, abyste mě zkulturnil.“

Po Edovi onen jedovatý tón i nepříjemný pohled sklouzly, jako by je ani nezavnímal.

„Napadlo, ale vždy jste přišel jako obvykle, takže jsem soudil, že máte tento problém nějak vyřešený. Psychologie je zajímavý obor, ale raději o ní budu číst. Ukažte,“ přistoupil k němu a urovnal na něm košili. Tu pak začal zapínat, jak byl u pana Krause zvyklý. Skláněl se k němu stejně, jako se skláněl nad otevřenou knihou, částečně, aby na něj viděl, a částečně snad ze zvyku. Pak se natáhl po kravatě, která zatím ležela na stole, a pečlivě ji zavázal a urovnal.

Damian pozoroval jeho soustředěný výraz a opět ucítil tu nevinnou vůni dětského oleje. U posledního knoflíku se Eduardovy prsty lehce dotkly Damianova krku. Téměř neznatelné pohlazení však mělo za následek husí kůži a Damianovi se rozšířily oči. Zhluboka se nadechl. Ucítil i jemnou vůni heřmánku a na chvíli ho popadlo neodbytné nutkání vklouznout mu prsty do vlasů, aby zesílila. Ztuhnul. Když se jeho asistent narovnal, aby zkontroloval svou práci, Damian se mu zadíval do tváře. Před sebou viděl jen tuctového mladíka s přerostlými světlými vlasy, malým nosem, bledými rty, které měl mírně našpulené, jak se soustředil na svůj úkol. Poodstoupil od něj na krok a mírně se zamračil.

Eda mu pohled opětoval s kapkou nepochopení.

„Máte nakřivo pěšinku. Počkejte.“

Než stačil odporovat, měl jeho společník vlasy rozdělené přesně tak, jak je vždy míval. Eda se naň usmál.

„Máte skvělé vlasy, myslím, že by šly dobře česat. Nikdy jsem si toho nevšiml, možná proto, že jste je nikdy nenosil takhle přirozeně. Mohl bych vám je stáhnout, někde tu mám gumičku. Myslím, že by vám to slušelo. Máte na to vhodný tvar obličeje,“ nadhodil. Všímal si, že muži padaly do tváře. Také by tím mohl ještě podtrhnout přísný vzhled, kterého se snažil docílit.

Damian nevěřil svým vlastním uším.

„Možná jsem se špatně vyjádřil. Chtěl jsem po vás, abyste mi upravil oděv. Moje vlasy…,“ odmlčel se a otočil se k oknu. Pozoroval mumraj na živé ulici a zpracovával zmatené myšlenky. Byl těmi doteky rozhozený, prsty toho neschopného kluka byly jemné, snad až příliš. Přitom se nezdálo, že by byl tak opatrný jen proto, aby se na něj Damian nerozzlobil, pokud by jej zatahal. Nikdy k němu nikdo nebyl tak něžný. Když by malý, děd ho nechával stříhat nakrátko, později se o své vlasy staral sám, kromě občasného zastřihnutí. S rukou v sádře mu vlasy každé ráno upravovala Magdalena, která se s nimi nepárala, a ještě si u toho brblala, že by je měl zkrátit, protože vypadá jak Tarzan. Poslal ji do patřičných míst. Nijak zvlášť na nich nelpěl a delší si je nechal narůst jen proto, že s krátkými vypadal jako idiot. Stačilo pár přejetí hřebenem, trochu gelu a konečně vypadal jako člověk, který svým vzhledem mohl reprezentovat firmu. Dnes to ale nestihl, když většinu času zápasil s knoflíky na košili. Když rozostřil oči a zadíval se na svůj obraz na skle, musel uznat, že rozhodně jako distingovaný muž nevypadá. Divoké kudrny se mu neovladatelně vlnily okolo obličeje a v této chvíli opravdu vypadal spíš jako španělský prodavač kokosů na pláži. A nepomáhal ani dokonale upravený outfit. Možná měl ten kluk pravdu a možná by se pro jednou mohl nechat rozmazlovat, přestože by se nějak zvládl upravit i sám. S jednou rukou by to šlo obtížně a strávil by nad tím mládí, a tak bylo logické, že by se toho měl ujmout Eduard. Byl to koneckonců jeho asistent, i tohle je s přivřením všech očí ve firmě jeho práce.

„Nemyslím si, že by moje vlasy měly co do činění s tím, jak na lidi působím. Nesnažím se vypadat nepřístupně, asi je to součást mého vzhledu. Nevím. To vy jste tady v této místnosti psycholog a pravděpodobně také stylista. Nebo máte dojem, že tento divoký zjev mě dělá přístupnějším, zranitelnějším a mohl bych před klienty ztratit důvěru?“ zamyslel se a otočil se na Eduarda, jako by po něm požadoval odpověď. „Dobrá, výjimečně vkládám svůj vzhled do vašich rukou, protože schůzka, která mě čeká za necelé dvě hodiny, je pro mě dost důležitá.“

Nebyl si jistý tím, k čemu právě teď svolil, nicméně toužil pocítit ty šikovné prsty znovu ve svých vlasech. Nejspíš by si měl zajít ke kadeřníkovi a nechat se tam chvíli rozmazlovat.

„Výborně,“ zazubil se na něj Eda. „Tak se posaďte, dojdu si pro hřeben. Za chvíli jsem zpátky.“

Na ta slova se chvíli hrabal ve své tašce, čímž v ní vytvořil slušný svinčík. I s hřebenem se pak vrátil ke svému nadřízenému. Věděl, že pokud mu vlasy rozčeše, na nějakou dobu je bude moct mít skutečně jen stažené, jelikož jinak by vypadal jako beránek – doslova – na jinou stranu to ale chtěl zkusit, skutečně se to k muži hodilo. Položil si náčiní na stůl a dlaněmi pana Krause chytil za ramena.

„Takhle ne. Zkuste to našikmo.“ Rukama jej nasměroval tak, aby za zády neměl opěrku, ale volný prostor, a Eda měl tak k jeho hlavě přístup. Když se tak stalo, prsty se začal probírat černou záplavou a opatrně ji rozčesávat. Celý proces trval déle, než bylo nezbytně nutné, nechtěl však panu Krausovi příliš ubližovat a netušil, jak citlivý na hlavě je. Ten člověk už si zažil bolesti dost. Jeden z pozůstatků mu stále ještě zdobil pravou ruku.

Postavil se před něj, klekl si a rukama mu z obou stran obličeje stáhl vlasy dozadu za hlavu tak, aby na něj mohl zepředu hledět. Úsměv na jeho rtech se rozšířil. Panu Krausovi sice z culíku vypadávalo pár předních vlasů, ty už ale nic neměnily. Skutečně mu to slušelo.

„Neřekl bych, že byste s rozpuštěnými vlasy mohl ztratit důvěru. Vaše vlasy mají vliv na vaše působení, ale ne tak, jak si myslíte,“ podotkl Eda, zatímco mu je kartáčem urovnával, aby culík působil upraveněji.

„Myslím, že kdybyste si je nechal, jak jste je měl, působil byste víc uvolněně. Ne vyloženě přístupně a svolně ke všemu, co vám navrhnou, spíš daleko víc zrelaxovaně a příjemně, ale ve vhodném smyslu. Na jinou stranu, když si je stáhnete, působíte pečlivěji. Samotné vlasy nic moc neznamenají, ale fakt, že s jejich úpravou trávíte čas, u mnohých lidí znamená, že jste obecně krapet puntičkář, což je ve vašem povolání užitečné. Myslím, že lidé v ředitelském křesle očekávají obojí, a důvěru si můžete získat oběma přístupy stejně. Sám jste ale víc zvyklý spoléhat na to druhé, takže pokud pro vás tahle schůzka hodně znamená, myslím, že by bylo fajn, abyste se cítil co nejvíc sebevědomý a připravený,“ odtušil klidně, zatímco vlasy opatrně stahoval. Pak si opět klekl před muže, zkontroloval svůj výtvor a prsty jej ještě trochu upravil.

Damian se na chvíli zamyslel nad jeho slovy. Ano, pamatoval si, jak kdysi o něčem takovém hovořili na školení, které jistá firma pořádala pro manažery a pracovníky na vedoucích místech. Tenkrát tam byl jen na popud děda a pouštěl ty chytrácké řeči jedním uchem tam a druhým ven.

„Kdyby vás ta psychologie zajímala, mohl bych vám přinést nějaké knížky. Vlastně, jak tak na vás koukám, takhle nějak jsem si psychologa vždycky představoval. Ačkoli možná… vydržte,“ nadhodil, sundal si z nosu brýle a nasadil mu je dřív, než pan Kraus stačil protestovat. Rozzářil se. „Dokonalé! Ačkoli musím uznat, že úplně do detailu si vás teď prohlédnout nemůžu…“

Damian zkrátka nebyl rychlý a jeho asistent byl naprosto nepředvídatelný. Zamotala se mu hlava a připadal si, jako by plaval pod vodou. Rychle si brýle sundal z očí, zamrkal a svět kolem byl zase zřetelný. Hleděl přímo do jiných, usměvavých. Byly trochu přimhouřené, jak se pokoušel zaostřit, přesto Damian mohl pozorovat šedé odlesky v modři tak světlé, že měl pocit, že nosí ke svým obvyklým dioptrickým brýlím ještě čočky, které mu měnily zabarvení. Nikdy si toho nevšiml a musel si připustit, že je nikdy nezkoumal. Jeho oči byly stále schovány za celkem silnými skly, jak pochopil, a ty moc nedávaly na odiv zvláštním odstínům, které jeho duhovky nepochybně měly.

Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, a nasadil mu brýle zpátky na nos.

„Vidíte vážně mizerně. A teď do práce. Budu potřebovat podklady k případu Jana Veselá a připravte se i na schůzi, která bude odpoledne,“ nadhodil, otočil se na židli a zahloubal se do papírů před sebou. Eduard pochopil, sebral hřeben a odešel.

V té chvíli mohl Damian začít analyzovat, co se to s ním děje. Měl na chvíli dojem, že se dočista zbláznil. Už jen to, že na sebe nechal sáhnout poměrně intimně – a on byl přesvědčený, že úprava vlasů intimní rozhodně byla – ho utvrzovalo v tom, že ohrozil svou osobní zónu. A on si ji velmi hýčkal. Jenže pokaždé, když se ho Eduard dotknul na pokožce hlavy, vnitřně zasténal blahem. To se nedalo jen tak ignorovat. Na druhou stranu ho však analytický mozek nabádal, ať z toho nevyvozuje žádné důsledky. S jeho vyprahlostí po prostém něžném doteku by sténal, i kdyby ho ve vlasech vískala stoletá stařena. Opravdu si to teď přiznal? Byl vyprahlý? Musel si připustit, že ano. Proto bylo pochopitelné, že jeho tělo takto reagovalo.

Má pěkné oči.

Jistě – stejně jako tucet dalších jeho bývalých milenců a milenek. Byl si vědom, že je fascinovaný světlýma očima, a když si hledal kluka na prosté vybití sexuální energie, vždycky se řídil tímto. V posteli mu bylo jedno, jestli onen mládenec něco v hlavě měl, nebo tam bylo pusto prázdno. V tomto případě se řídil jen vzhledem a až teď si plně uvědomil, že si intuitivně vybíral světlé typy s modrýma očima. To už však bylo snad v minulém století.

Ironicky sám nad sebou pokýval hlavou. Potřeboval šukat. Usoudil, že mu z nedostatku sexu začíná slušně šplouchat na maják.

§§§

„Good morning, Jessica,“ přepnul do angličtiny Damian, když viděl na displeji svého telefonu číslo ředitelky jejich dceřiné společnosti Central sídlící v New Castlu.

„Ahoj Damiane, jen jsem se chtěla ujistit, jestli s námi na zítra počítáš. Já vím, že ty nezapomínáš, ale mohlo ti do toho něco přijít. My přiletíme do Prahy už dnes večer, ale druhý den bychom se s tebou rádi sešli a projednali ty smlouvy osobně, když už jsme v Čechách,“ ozvala se ze sluchátka energická angličtina a v Damianovi zatrnulo. Tohle zazdil. A rozhodně nemohl mít za zlé Eduardovi, že mu to nepřipomněl. On sám si tu schůzku zkrátka nenapsal. Volali si s Jess někdy před dvěma měsíci a domlouvali se, jenže on v té chvíli seděl v autě a jel k soudu. Pak na to zapomněl.

S naprosto neotřeseným hlasem ji ujistil, že už se na ně těší, a jakmile odložil telefon, před očima se mu zjevil nepořádek, který v jeho domě panoval od doby, kdy má plně k dispozici pouze jednu ruku. Ještě byla možnost, že schůzku přesune do restaurace, ale tím by porušil dlouhou tradici. Vždycky je hostil u sebe doma. Jessica a její muž zbožňovali českou kuchyni, kterou jim vždycky vařil. Kdyby mu někdo pomohl, zvládl by uvařit i teď. Ovšem spolu s nepořádkem, který v domě vládl, by na to potřeboval nejmíň týden. Podíval se do diáře a zjistil, že další den, kromě jedné nedůležité schůzky, kterou zruší, nemá nic podstatného, co by nepočkalo. Oddechl si.

Eduarda už před několika dny přestěhoval zpět do jeho kanceláře. Rozptyloval ho. Proto vstal a nakoukl vedle. Jeho asistent vzhlédl od počítače a usmál se na něj.

„Pane Petiško, na zítra zrušte všechny schůzky, nebudu ve firmě, děkuji.“ Zavřel dveře ještě dřív, než mu to odsouhlasil.

Usoudil, že by mohl zavolat paní Vaňkovou, která mu jednou za čas chodila uklízet. Byla to přítelkyně babičky, nikomu jinému by přístup do svého domu nedovolil. Nepochodil. Jeho dobrá duše přes úklid se slunila kdesi u moře s vnoučaty. Napadla ho taky Magdalena. Jenže on potřeboval pomoc i s vařením a co se týče jeho babičky, je u plotny naprosto nepoužitelná. Jediná babička na světě, která neumí vařit, a to musí být zrovna ta jeho. Přesto to hodlal risknout. Po dlouhém telefonátu však zjistil, že je mimo město.

Věděl, že uvařit bez pomoci nezvládne. Nad poslední možností moc uvažovat nechtěl. Eduard Petiška – jeho naprosto nemotorný asistent. Damian seděl a přemýšlel. Na nic nepřišel. Zvedl telefon a vytočil jeho číslo: „Pane Petiško, mohl byste na chvíli ke mně?“

Po chvíli se ozvalo zaklepání a Damian se mírně pousmál. Bylo pěkné vědět, že čím dál tím častěji si dokáže na jeho lekce vzpomenout. Vyzval ho, aby vešel a posadil se.

„Pane Petiško, já bych vás zítra potřeboval na celý den, až úplně do večera. Máte na odpoledne nějaký plán, který nelze zrušit?“

„No,“ zamyslel se Eda, „dalo by se to tak říct? Chtěl jsem číst, zrovna jsem se dostal k zápletce. Je to takový trochu psychologický thriller, odehrává se na univerzitě kdesi ve Státech a vypráví o studentech, kteří tak trochu trpí ponorkovou nemocí. To je špatné vyjádření, děje se tam toho hodně, profesoři na ně mají až příliš velké nároky… Prostě, jednoho z nich zabijí. Nejde se tomu divit, on to je mizera, který je všechny týrá, nicméně pak se kolem toho rozjíždí dlouhý příběh a já už jsem skoro na konci.“ Jeho nadřízený na něj hleděl, jako by se zbláznil. „Možná jsem to nevylíčil nejlépe, ale je to zajímavé. Někdy vám to půjčím, jestli chcete. Je to teda v angličtině. Umíte anglicky?“

Zdálo se mu to, nebo se mu zlověstně blýsklo v očích? Řekl něco špatně?

„Mohl byste. Není to úplně lehké čtení, také jsem chvílemi tápal, tak bych vám nerad dával něco, co by vám třeba nemuselo být milé, nicméně pokud vám angličtina nevadí, někdy přinesu. Až to dočtu. Ale zase je pravda, že když si dám den pauzu, víc si ten konec užiju. Těším se na něj, prý tam má být nějaký nečekaný zvrat. S čím vám můžu pomoct?“ zazubil se energicky.

Damian si velmi dobře uvědomoval, že už by měl být zvyklý na to drmolení, které bylo naprosto mimo mísu. Nebyl, opět ho překvapil.

„Zítra. Mluvil jsem o zítřku. Dneska si pro mě za mě čtěte až do půlnoci, jen když budete druhý den použitelný. Já vás zítra opravdu nutně potřebuju, a jak jsem pochopil, i vaše angličtina je natolik dobrá, že jste v ní schopen konverzovat. Situace je taková – přijede moje kolegyně z Anglie. Máme takové nepsané pravidlo, že se scházíme v našich domech. Když je v Praze Jessica, večeříme u mě, naopak já v Anglii navštěvuji její dům. Kdybych neměl ruku v sádře, tak bych vás o nic nežádal, ale pochopte, já si pomalu nezvládnu ukrojit ani krajíc chleba. Kromě toho mám doma… trochu nepořádek. Zkrátka a dobře, vaši pomoc bych ocenil, na celý den, a míním si z vás udělat uklízečku a pomocnou kuchařku. Později po večeři bych byl rád za vaši účast u podepisování nových smluv. A samozřejmě vám to zaplatím.“

Edův úsměv se rozšířil, lehce přikývl.

„To je samozřejmost. Možná byste teda měl vědět, že moje kuchařské schopnosti jsou… no, umím udělat tousty, uvařit čaj a kakao, nakrájet zeleninu… Chleba krájím taky, ale trochu křivě. Možná bych vám měl skočit pro nový, nakrájený v obchodě.“ Asi mu mělo dojít, že jeho šéf mluvil obrazně, byla to ale čistá pravda. Trochu bylo v jeho podání ještě velmi mírné.

„Ale podle instrukcí více méně pracovat dovedu. Budeme jako… jako hlavní hrdinové Ratatouielle,“ nadhodil a hned nato si uvědomil, co řekl. V očích se mu zalesklo a byl nucen spolknout smích. „Znáte ten film? Měl byste se na něj podívat. Vlastně mi to na vás neskutečně sedí. Teda, nechci tvrdit, že jste krysa, v žádném ohledu. Ačkoli jsou to celkem inteligentní tvorové, čistotní, drobní, do jisté míry k vám to zvíře sedí, ale… vás bych spíš viděl jako něco jiného. Nedovedu teď říct co. Medvěda? Ne. Kočku? To je o něco blíž, černou kočku. Ne že byste nosil smůlu. Nenosíte. Ale hodí se to k vám.“

Zamrkal. Pan Kraus na něj hleděl jako na malomocného. Pousmál se.

„Budu vás i upravovat? Abych věděl, co si přinést z domu. Můžu dotáhnout nějaké gumičky, kartáč, hřeben, tužku na pěšinku, možná i šampon? Vím, že doma máte šampony, ale tenhle je speciální, nevím, jak tu vůni popsat. Omlouvám se, asi říkám hlouposti. Nikdy jsem takhle nikoho neupravoval, možná protože jsem jedináček. Mohl bych si z vás udělat něco jako mladší sestru. Ačkoli to ne, mladší sestře bych asi udělal dva culíčky na vrchu hlavy, a to by k vám rozhodně nesedělo tolik.“

Měl pocit, že to zhoršil.

„Řekl jsem něco špatně? To jsem nechtěl,“ ujistil se.

„Můj bože, zmlkněte už!“ Damian už se ani nedokázal tvářit ledově. Útrpný výraz, který nahodil, už dlouho nepoužil. „Znáte vůbec slovo takt?“

Postavil se a zadíval se ven z okna, doufaje, že ho známý výhled dostane do klidu. Nedostal. Byl zoufalý a pochyboval o tom, že celý zítřek s Eduardovou pomocí dopadne dobře. Možná, když ho opravdu pohlídá, nevyhodí dům do vzduchu, ale Damian rozhodně bude psychicky na dně a skončí na dlouhé měsíce v péči svého psychologa.

„Vyjasníme si to,“ otočil se k němu a výhružně se na něj zadíval. „Nemám zájem o žádné knihy ani filmy! Sestru si hledejte jinde a už nikdy se o mně v tomto kontextu takto nezmiňujte. Jsem si naprosto jistý, že mám mužské genitálie, a rozhodně někoho takového jako vy bych v rodině nesnesl. Zítra budete držet jazyk za zuby a odpovídat jen ano, ne, a pokud se vás někdo zeptá na něco konkrétního, budete mluvit jen k věci. Až přijdou hosté, budeme navíc mluvit výhradně anglicky. Jsem si jistý, že to zvládnete a zdržíte se nevhodných poznámek. Já mám jenom jedny nervy a jen jednu, poměrně vratkou, reputaci. Nerad bych o obojí přišel vaším přičiněním. A do budoucna – buďte tak laskav a nejdřív přemýšlejte, než něco vypustíte z úst.“ Otočil se znovu k vysokému oknu a zamumlal si pro sebe. „Ačkoli – to je asi marné, když je někdo idiot, ani s přemýšlením nic nezmůže.“

Chvíli bylo ticho, až měl Damian dojem, že se jeho asistent z kanceláře vypařil. Jenže když se otočil ke svému stolu, viděl, že tam stále stojí.

„Můžete jít, dodělejte všechno, co hoří, a běžte si domů dočíst tu knihu,“ vydechl smířeně. „Ale zítra – přesně v osm, vás chci vidět stepovat před mým domem. Bez hřebenu, bez šamponu a knihy, zato bych ocenil, kdybyste si s sebou vzal společenský oděv. Nemusí to být zrovna oblek, ale nechci vás večer vidět v mikině s krysou a vytahaných džínách. A zvoňte u branky, psi budou na volno.“

Jeho slova splnil Eda rychleji, než pan Kraus doufal. Viděl, že je muž naštvaný, a nechtěl to dál podporovat, rychle dokončil práci v počítači a část si poslal na svůj notebook doma. Když firmu opouštěl, prakticky všichni její zaměstnanci tam ještě byli.

Celý rozhovor nemohl dostat z hlavy dlouhé hodiny. Do jisté míry nechápal, jak se mohl tak zvrtnout. Nemyslel svá slova zle, vždy chtěl mladší sestru. Tedy, chtěl jakéhokoli sourozence, vlastně kohokoli, s kým by si mohl hrát, později povídat, a ještě později třeba i sdílet nějaké životní strasti, doporučovat si knihy, mluvit o lásce… Ne že by na toto všechno chtěl pana Krause, to rozhodně ne, podstatné ale bylo, že sourozenci pro něj byli skvělí lidé, a když tak svého nadřízeného označil, rozhodně jej nechtěl urazit.

Možná to souviselo s jeho životem v ústraní. Nikdy neměl skutečné přátele, zároveň ale nikdy nepoznal skutečný, déle trvající posměch a nepřátelství. Věděl samozřejmě, že je pan Kraus muž, netušil ale, že by jej označení v ženském rodě mohlo tolik vykolejit, jelikož sám zkrátka neviděl nic bolestivého nebo směšného na něčem tak obyčejném. Nikdy nebyl součástí hloučků, které by si nadávaly označováním se navzájem za zženštilé, rodiče se o něj nestarali a chůvy s ním skončily v deseti letech. Znal jen své vlastní myšlenky, které myslel přesně tak, jak je řekl. Označení, které použil, pro něj bylo stejně normální a přirozené jako nazvat muže bratrem – jen s tím rozdílem, že ti nebyli tolik na vzájemné upravování, protože mívali krátké vlasy.

Ať řekl cokoli, pana Krause se tím dotkl, a to nechtěl. Všechna nepříjemná slova byla okamžitě zapomenuta. Věděl, že se jimi muž bránil. Pro Edu neměla váhu. Snad je ani nezavnímal. Viděl, že svého nadřízeného dostal do nepříjemné pozice. To nechtěl…

§§§

Dalšího dne vstával Eda brzy. Pan Kraus bydlel od jeho domu dost daleko, to však nebyl ten nejpodstatnější důvod. Ještě před návštěvou jeho bydliště se totiž musel stavit ve firmě. Lépe řečeno, u firmy. V pekárně.

Na sebe si oblékl bělostnou košili a tmavé společenské kalhoty. Do tašky přihodil rozečtenou knihu – stále tu původní, jeho „blížím se ke konci“ znamenalo „zbývá mi okolo dvou set stránek“ – přestože ji pan Kraus zakázal. Vyjít bez knihy by pro něj bylo jako vyjít nahý. Svižným tempem se pak dopravil k tramvaji a tou, díky bohu hned první, k firmě. V pekárně si se svým výběrem dal záležet. A s čím si dal záležet nejvíc, byla opatrnost, s jakou nesl pečlivě zabalenou krabičku zpět k tramvaji a tou k domu, kde jeho šéf bydlel.

Zazvonil. Už několik dní jej opět pálila ta mizerná vyrážka, neměl ale volné ruce, aby si ji poškrábal, a tak musel stát a čekat, až mu je jeho šéf uvolní. Za brankou se ozvalo hlasité štěkání, následované sérií pokynů. Pak se jeho nadřízený objevil. Eda se na něj krapet nejistě usmál. Natáhl k němu ruce i s krabicí.

„To jsem vám přinesl,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. Jednou rukou nenápadně poškrábal zápěstí té druhé. Nebyl to dobrý tah, začalo tak akorát svědit víc.

„Pane Krausi, já vím, že jste říkal, že na vás nemám mluvit, ale já se vám chtěl omluvit. Vážně mě to mrzí, nechtěl jsem vás nějak urazit. Vím, že jste chlap, je to na vás vidět. Dokonce máte super svaly, musíte být strašně silný na to, jak jste…,“ zastavil se. On se zastavil! Aleluja! „Pardon! Chtěl jsem říct, vím, že máte mužské genitálie, dokonce jsem vám na ně už jednou sáhl, přes poklopec.“

Kruci.

„Pardon! To jsem nechtěl zmínit! Chci říct, nevěděl jsem, že vám to ublíží, jste na mě hodný a všechno, nikdy bych vám cíleně neřekl něco, co by vás uráželo. Myslel jsem to dobře, náhodou bych vás měl hrozně rád jako malou ségru – omlouvám se, vážně se omlouvám! – tak bráchu, mně je to jedno. Nemyslel jsem to špatně. Vždycky jsem sourozence chtěl.“

Měl dost dojem, že to nevylepšil. Pan Kraus zatím otevřel krabici. Byla plná pečiva a sladkých kousků – všech možných, které si jeho nadřízený po něm za ty týdny vyžádal.

„Chtěl jsem vám přinést něco, co máte rád, a netušil jsem, na co máte chuť, tak jsem vzal skoro všechno.“

Damian v tu chvíli zapomněl na všechny sestry a další netaktnosti, kterých se jeho asistent dopustil. Pokynul rukou a Eduard vklouzl dovnitř.

Když v kuchyni připravoval kávy, vrtalo mu to hlavou. Nepamatoval si, že by ho zaúkoloval, aby mu donesl snídani…, a přesto ho to napadlo. Musel mu za toto připsat plusové body, ačkoli to také mohl udělat proto, že už vypozoroval, že po sladkém je klidnější. Nicméně, jak už ho za těch pár týdnů poznal, Eduard byl všechno, jen ne vypočítavý. Ten kluk mohl být sečtělý, věřil, že bude svým způsobem i chytrý, ale v sociálních interakcích naprosto selhával. Tohle bylo ale od něj milé a Damian byl přesvědčený, že to udělal naprosto nezištně.

Vyskládal všechno pečivo na ozdobný tác a ten i se dvěma kávami přinesl do haly.

„Udělal jsem vám kafe. Doufám, že jste ještě nesnídal, protože takové množství nejsem schopen sníst sám. Nevím, kolik cukru dáváte do kávy, nedovedu odhadnout. Předpokládám ale, že nejmíň pět lžic, podle toho, co jsem ochutnal minulý týden, kdy jste si evidentně spletl šálky a donesl jste mi tu svou,“ pozvedl obočí a koutky mu cukly, když viděl, jak se jeho společníkovi rozšířily oči uvědoměním. Tenkrát to Damian neřešil, měl docela dobrou náladu, ale když si vzpomněl na tu příšernou chuť… Ano, miloval sladké, ale spolu s hořkou kávou.

Edovi nepatrně znachověly tváře. Ano, na toto si pamatoval, když o tom jeho nadřízený nyní mluvil – přinesl si hrníček s kávou, u níž měl dojem, že ji už jistojistě sladil, a ono nic. Usoudil ale, že ten dojem také mohl mít z předchozího dne, nebo toho předtím, nebo toho ještě předtím… Nebo z nějaké knihy. Bylo to jedno. Nyní si své tušení pojistil.

Oči mu sjížděly k tácu plnému pochoutek, které mu voněly pod nosem v podstatě celou cestu tramvají. Po snídani už byl, jeho rituály posedlá mysl by mu nedovolila jen tak odejít bez jídla a narušit tím celý den – to by bylo ještě horší než nešlápnout oběma nohama na ten jeden jediný žlutý schod, který jako na potvoru měl po cestě do firmy.

„Děkuji!“ rozzářil se, celý. I na očích mu bylo vidět nadšení, zatímco si z podnosu bral jeden z čokoládových dortíků. Takové měl vždycky rád. Doma je moc nemívali, jeho matka věčně držela nějaké diety a vytáčelo ji mít ve vlastní domácnosti cokoli nezdravého, co by ji pokoušelo. S kamarády nikdy nikam nezašel a potřebu sám si sednout do restaurace také necítil. Zvykl si.

Ochutnal. Bylo to výborné. Chápal, proč má tyto kousky pan Kraus tak rád, ačkoli na velkou vaničku zmrzliny nemělo nic. Naládoval si do kávy alespoň pětinu cukřenky, což jeho nadřízený velkoryse nekomentoval, a s hrníčkem v ruce se na muže znovu otočil.

„Víte, že byste se mohl uživit jako něčí asistent? Nebo číšník. Asi bych se bál vzít do ruky takhle starožitně vypadající tác, spolu se dvěma hrníčky. Ups, říkám něco špatně? Nechci tvrdit, že nepatříte na pozici, na které jste, děláte ji skvěle, aspoň myslím. Vlastně nevím, nikdy mi nic neříkáte, ale vypadáte jako člověk, kterému zrovna tahle práce jde. Ale Helena si vždycky stěžuje, když ji něčím omylem poliju – což se stalo jen dvakrát, vážně – a pořád říká, že i vy byste to udělal líp, a nejspíš má pravdu. Taky teda říká, že já bych daleko líp udělal vaši práci, což si nemyslím a ona to nemůže vědět, protože mě nikdy takhle pracovat neviděla. Ale říká to, jen když jí sděluji instrukce, co po mně posíláte, tak to možná myslí z legrace. Je hodná, taková…“

Dál se nedostal. V průběhu svých slov pomalu začínal gestikulovat a zcela zapomněl na hrníček s kávou, který do té doby držel. Bezmála čtvrtina jeho obsahu skončila na jeho košili a tmavě šedých kalhotách, na kterých i přes jejich barvu udělala velký flek. Vykulil oči.

„Kruci.“

Damian na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil.

„Vy jste neskutečný… nešika,“ řekl tiše. Odmítal být hrubý. „Lituji toho, že jsem si vás na dnešek pozval. A lituji toho, že jsem vás nedonutil se převléct hned. Máte s sebou jiné oblečení?“ Po záporném zavrtění hlavou si povzdychl. „V tomto jste chtěl uklízet a vařit a poté večer vypadat jako ze žurnálu? Vysvlékněte se, donesu vám nějaké domácí oblečení vhodné na práci.“

Odešel vedle do pokoje a po chvíli se vrátil s tričkem a volnými tepláky, přibral pro jistotu i spodní prádlo.

„Převlečte se, tohle můžete zničit, zašpinit, je mi to jedno. Vaše oblečení do večera dáme do kupy. Dokonce jsem ochotný vám je i vyžehlit, protože nebudu riskovat vám svěřit žehličku. Totiž mám i obavu vám svěřit nůž, ale to asi budu muset risknout, protože salát levou rukou nenakrájím. Umíte pracovat s nožem, aniž byste si uřízl prsty?“

Damian opravdu dostal strach, jak tento den dopadne. Stále, už dlouhé týdny, mu bylo záhadou, jak se ten kluk mohl dožít dvacítky.

V dalších minutách Eda učinil, jak si jeho nadřízený přál, a opět suchý se s ním domluvil na programu pro následující hodiny. Začít měli úklidem. V průběhu domluv Eda Damianovi potvrdil, že s nožem skutečně pracovat dovede – když se na činnost soustředil, většinou si neublížil, ačkoli párkrát už se řízl, to ne že ne – a on mu to neochotně odkýval, pravděpodobně připraven hodnou chvíli to oddalovat. Pak mu ukázal, kde schovává čisticí prostředky a kam patří která z rozházených věcí. Co mohl, to si jeho šéf dělal sám, Eda ale pomáhal, jak jen bylo v jeho silách. Viděl, jak důležitá je pro pana Krause ta večeře. Práce jim šla od ruky překvapivě rychle. Pravda, když Eda pečlivě vydrhnul podlahu a hned vzápětí po ní uklouzl a s žuchnutím spadl na zadek, zatvářil se pan Kraus, jako by měl co do činění s tříletým dítětem a neměl příliš v lásce děti, jinak ale byli vcelku… slušný tým. Minimálně v Edových očích.

„Pane Krausi?“ narušil ticho, které mezi nimi v té době už dobrou hodinu panovalo. Opět se dostali do stejné místnosti a Eda měl tendenci trochu si s ním povídat. Muž jej zajímal a jedna otázka mu vrtala hlavou snad už od doby, kdy byl v domě prvně. Plazil se v tu dobu po zemi a snažil se vydrhnout pod gaučem, kam se mu do té doby nedařilo nacpat mop. Díky bohu, zem už byla čistá – tedy, více méně. Na tričku už se mu rýsovala šmouha od prachu. Ještě to nevěděl.

„Proč vaše žena nebydlí s vámi?“

Neuvědomil si netaktnost té otázky pravděpodobně ani po tom, co dolehla k jeho uším. Byl přirozeně zvědavý, na prstě se panu Krausovi skvěl snubní prsten, a přesto dům nevykazoval žádné známky přítomnosti někoho dalšího. Nebylo to pro něj vyloženě nesmyslné, jeho rodiče ty měsíce do otcovy smrti žili každý v jiné zemi, jistě to ale bylo zvláštní. Matka prstýnek rozhodně nenosila.

Možná až ticho, které mezi nimi zavládlo, Edu přimělo zvednout hlavu a zadívat se na muže, aby zkontroloval, že jej nijak neurazil.

„Nevadí vám ta otázka? Promiňte, jen mě to zajímá. Máte prstýnek, takže ji určitě máte rád. A ona vás taky, jste hodný a hezký. Měli byste bydlet spolu. Je to tu krásné, jistě by si tu taky zvykla,“ zkusil rozvinout svou myšlenku.

Damian si podvědomě pootočil prstýnkem. Ta otázka ho bůhvíproč zasáhla. Naivně si myslel, že tohle lkaní nad svým manželstvím už má za sebou. Eduard mu tím zase otevřel ránu, o které předpokládal, že je zacelená. Byl se svou ženou vlastně šťastný, byl by ji rád měl zpět v domě, i přestože mu u rozvodového řízení pěkně zatopila. Kdyby jen kývla, vzal by ji zpět. Připadal si hloupě a zranitelně.

Měl by to sám se sebou uzavřít, aby nevznikaly další podobné otázky od lidí. Nepotřeboval se chránit prstýnkem před útoky mladých dam, popřípadě kloučků, kteří o něm věděli, že je mu jedno, do koho vsune svůj nyní opomíjený penis. Byla to forma mučení sebe sama? Malý soukromý očistec?

„Mám ji rád, ale…,“ zarazil se. Neměl proč se tomu klukovi svěřovat se svými splíny a selháními. Nic mu do toho nebylo. „Ale to není vaše věc. Nebydlí tady a ani bydlet nebude.“

Odešel z místnosti a ve své ložnici si stáhl prstýnek z prsteníčku.

Eda zatím stál ve dveřích a beze slov jej pozoroval. Všiml si bolestného výrazu, který se jeho nadřízenému promítl ve tváři, stejně jako poklesu jisker života, které kolem něj běžně vířily. Nyní, když jej viděl, sám se cítil o něco hůř. Chápal, že o tom pan Kraus nechce mluvit. Možná to mělo co do činění s jizvami, které měl na zádech? Zdálo se mu, že i na ně reagoval s podobnou odtažitostí a smutkem. Mrzelo jej, že si procházel něčím takovým.

Přejít za ním se odhodlal až po dobré minutě, kterou pan Kraus jen stál a díval se před sebe. Nemohl dále vydržet a opatrně překonal vzdálenost, kterou mezi sebou měli. Položil mu dlaň na rameno.

„Jste v pořádku?“

Možná špatná otázka. Cítil, jak se pan Kraus napjal.

„Promiňte, neměl jsem se ptát. Ačkoli, kdybyste mi to chtěl někdy říct…,“ nadhodil a na chvíli se odmlčel. Pousmál se. „Moji rodiče spolu taky nežili – dlouho předtím, než táta umřel. Tohle bych snad mohl pochopit.“ Neúmyslně narážel na mínění, které si o něm jeho společník vytvořil. Snad pro něj působil jako nechápavý idiot, toto ale znal, dokonce více než dobře. Nejen toto, ale to by se vysvětlovalo špatně.

„Možná už máte hlad? Blíží se doba oběda. Mohli bychom to rychle dodělat a já bych vám pak udělal tousty? Nic moc jiného sám nezvládnu, ale tousty dělám docela dobré. A máme čas, takže pak bych vám mohl skočit pro vaničku zmrzliny. Nic nezlepší náladu jako zmrzlina,“ navrhl.

Damian se na něj otočil a viděl cosi jako soucit. Jistý druh spříznění, který v tuto chvíli nechápal. Co ale pochopil, bylo, že i pro něj nejspíš dětství nebylo procházka růžovým sadem. Neměl pravděpodobně žádnou mužskou autoritu, o kterou by se mohl opřít.

„Budu za tousty rád, ale jen v případě, že mi neshoří kuchyň a že se vy nepopálíte. Pro zmrzlinu skákat nebudete, bojím se, že byste si zlomil nohu. Nebudete mi to věřit, ale mám jí plný mrazák, doufám, že máte rád čokoládovou… A potom bychom se mohli jít provětrat se psy, pakliže nechcete dočítat tu knihu, kterou zcela jistě máte ve své plátěné tašce, ačkoli jsem vám ji zakázal přinést.“

„Možná,“ odtušil Eda, ve tvářích růžovější odstín, než bylo běžné, a uhnul pohledem tím nejpodezřelejším možným způsobem. Tohle nebyla lež, bylo na něm ale naprosto jasně poznat, kde je pravda. Ostatně, jeho nadřízený už jej trochu znal, a byl přirozeně velmi inteligentní. Samozřejmě měl jasno. Jako vždy.

Pak na něj Eda znovu přesunul pomněnkové oči a usmál se od ucha k uchu.

„Nebojte, pane Krausi, všechno bude v pořádku. Kuchyň jsem ještě nikdy nezničil, přísahám,“ řekl mu zcela vážně, za což si, jak odhadl, moc důvěry stejně nevysloužil. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že zaslechl z jeho úst tiše vyslovené – všechno je jednou poprvé.

„Dokonce jsem k tomu ani neměl zas tak blízko. Pojďte, stejně byste si měl odpočinout. Bude to hned,“ prohlásil s nadšením, jaké by pro podobný úkon vůbec neměl mít – a se stejným nadšením chytil svého šéfa za zápěstí zdravé ruky a vydal se s ním v závěsu do kuchyně, naprosto neřešící, jak nevhodné by podobné gesto mohlo být. Pan Kraus se nebránil, možná z šoku, a on jej zkrátka chtěl dostat pryč z té místnosti. Cosi na prstýnku, který si jeho šéf sundal, zkrátka vytvářelo dusnou, nepříjemnou atmosféru.

Odtáhl jej do kuchyně. Tam mu položil ruce na ramena a zatlačil jej do jedné ze židlí s výhledem na dění za kuchyňskou linkou.

„Seďte na chvíli. Stejně už zbývají jen věci, které budu muset udělat já – a pak vaření. Snad se mi podaří ještě předtím vás přesvědčit o své schopnosti nezabít se tady, ačkoli uznávám, že i v kuchyni mám občas obě ruce levé. Na jinou stranu, teď nemám k dispozici dvě levačky, ale hned tři, tak třeba…,“ zazubil se, zatímco vytahoval z ledničky toustový chleba, kečup, šunku a sýr. Vedle pak postavil toustovač, už zapojený do elektřiny.

Tousty, které se chystal dělat, byly v podstatě velmi jednoduché – ten typ, který dělávají matky malým dětem a ty jej pak vyžadují ještě na základní škole do malého plastového svačiňáku. On je ale měl rád, připomínaly mu právě ta léta, chůvy, které se o něj staraly. Představovaly komfort, který později krutě postrádal. A krom toho, jejich jednoduchost znamenala, že u přípravy skutečně nevyhodil prostor do vzduchu.

Pravda, jen neskutečné štěstí a zázrak způsobily, že převrženou láhev s olejem zachytil dřív, než se rozlila, ve výsledku ale nezpůsobil nic, a domem se rozvoněla příjemná vůně. První charakteristické trojúhelníčky, spolu s proužky papriky, postavil před svého nadřízeného do deseti minut. Sám pak připravil ještě své vlastní jídlo, a i s tím se k němu později posadil.

V prvních dvaceti vteřinách si popálil jazyk. To se dalo čekat. Vyplázl ho a chvíli dýchal, nápadně připomínaje psa.

„Ao,“ zahuhlal, což mělo být au, s otevřenými ústy to ale příliš nešlo. Když si všiml pohledu pana Krause, koutky mu zacukaly. „Prosím, hlavně ne přednášku. Přísahám, večer budu u jídla dokonalý elegán, asi jako vy. No, možná ne jako vy, ale trochu jako vy,“ nadhodil. „Chutná vám to?“ Zadíval se na něj s nadějí a očekáváním. Až později si uvědomil, že vlastně ještě nikdy pro nikoho nevařil. Matka si své jídlo chystala sama, kamarádi k němu nechodili, přítele neměl…

Damian byl v pokušení se pousmát. Ten kluk byl až nezdravě nevinný.

„Musím připustit, že je to dobré,“ řekl uznale. „Abych se přiznal, nikdy jsem takto připravené tousty nejedl. Dokonce i ten přístroj jste nejspíš pokřtil. Kdysi jsem ho od kohosi dostal, a pokud si vzpomínám, já ani moje žena jsme ho nikdy nevytáhli. Ale tohle je vážně dobré, dokonce i to kvantum kečupu je mimořádně zajímavé,“ podotknul, když mu dobrá polovina červené omáčky skapala na talířek. Moc to nechápal. Tak jednoduché… Směs jídla, kterou by nikdy nekombinoval, a přesto si na tom pochutnával, jako by to byla specialita z Alcronu. Anebo měl zkrátka hlad. Nic to neměnilo na tom, že se cítil uvolněný a spokojený. Bylo tak příjemné sedět s někým, s kým se nemusel nijak přetvařovat a mohl jen sladce relaxovat a jíst jednoduchý pokrm.

Celou dobu, po kterou Eduard tousty připravoval, jej pečlivě pozoroval. S nosem málem skloněným až k lince opatrně krájel zeleninu, drobné ruce čile skládaly ingredience na toustový chléb… Působily překvapivě neobyčejně šikovně.

Vida, když se soustředil, nebyl tak marný.

Bylo pěkné se pro jednou nechat doma obskakovat, ačkoli pocit, že se stane nějaká katastrofa, ho neopouštěl.

„Dezert udělám já.“ Damian se zvedl od stolu, vytáhl sklo na zmrzlinové poháry a dal se do práce. I u této činnosti potřeboval pomocnou ruku, které se mu ochotně dostalo. Po deseti minutách na stole stály dva luxusní poháry, ve kterých nechyběl lázeňský oplatek, spousta čerstvých malin, borůvek a jahod. Damian naklonil hlavu a jeden z nich ještě ozdobil toppingem. Nad tím se zašklebil a zamumlal si cosi o přeplácanosti.

„Myslím, že dobrý,“ mumlal si dál sám pro sebe. Pak, jako kdyby si vzpomněl, že v místnosti není sám, otočil se na svého společníka. „Vezměte si, který chcete. Doufám, že nebudete zklamaný, když to samé naservíruji před hosty i večer. Tedy kromě těch toustů. Ty se víc hodí na snídani a myslím, že by je Jess na večeři neocenila. Potřeboval jsem si to vyzkoušet, většinou totiž jako dezert podávám něco upečeného, s čímž se rozhodně nemíním dnes trápit.“

„Byly by na tom dobré i nasekané oříšky,“ huhlal Eda s plnou pusou.

„To je sice možné, ale my je tam dávat nebudeme,“ odvětil Damian a neznatelně se zamračil. Jeho společník jen pokrčil rameny.

Po nezbytném úklidu kuchyně se Damian převlékl do teplákovky.

„Jdete se mnou, nebo raději budete odpočívat u knihy?“

„Já už mám teď vážně jen konec.“ Měl na mysli něco pod sto stránek. „Takže kdybych to teď rozčítal, pak bych musel pokračovat. A na vaření se přitom těším, vždycky jsem se to chtěl s někým učit.“ Byla to pravda, ta činnost jej lákala, ačkoli v ní nijak významně nevynikal a vlastně se nikdy nedostal za naprosto jednoduché pokrmy. Pokud jej ale Damian chtěl vést, těšil se. Posledně se mu takové možnosti dostalo s chůvou. Pekli spolu bábovku. Dodnes ji dovedl. Mohl by ji někdy upéct pro svého šéfa, pokud i to měl rád…

Už když se mu před očima opět objevili oba psi – poslušně stojící před svým pánem, pozorující jej s naprostou oddaností – Eda vnímal, jak jím prostupuje nadšení. Nikdy psy neměl, ani žádná jiná zvířata, jelikož by se z nich matka zbláznila, jak sama tvrdila. On naopak vždy nějakého společníka chtěl, zbožňoval všechno živé. Možná had pana Krause mu trošku vadil, ale věděl, že jeho masožravost nebyla jeho chyba a odmítal jej nesnášet kvůli jeho přirozeným pudům.

Psi, jakmile dostali tu možnost, přešli k němu a začali jej pečlivě očichávat. On se pousmál, ukazuje zvířatům obě ruce a nechávaje je zapsat si do paměti, koho cítí a vidí. Když se jeden z čumáků dotkl jeho dlaně, neodolal a zabořil prsty do huňaté psí srsti. Druhé zvíře po chvíli následovalo první a on si k nim klekl, nedůvěřivá nálada se zcela vypařila a kousek vedle ucha cítil mokrý psí jazyk. Začal se smát.

„Aaaaagh,“ vydal ze sebe, když jej těžké tlapy povalily na zem, nedal se ale, pokračoval v drbání chlupatého bojovníka, a ten se pod jeho rukama svalil do prachu k Edovi, ležel na něm, hlasitě dýchal s vyplazeným jazykem a tvářil se zcela blaženě. Druhý Damianův pes využil příležitosti, postavil se mu k hlavě a znovu se jej pokusil olizovat. Teprve když Eda natáhl volnou ruku za sebe a začal jej drbat pod bradou, pes mu dovolil vydechnout a on se konečně přestal smát. Mohl si všimnout pohledu svého šéfa. Vesele se na muže zazubil.

„Myslím, že mě mají rádi,“ řekl mu hrdě.

Damian se pobaveně podíval na válejícího se kluka a pozvedl obočí. Měl by své psy zpacifikovat, tohle by neměli dělat, ale nějak cítil, že jak zvířata, tak i Eduard si pár společných chvil zaslouží.

„Očividně. Jsou to zrádci, vyměnili by mě za kohokoli, kdo je bude drbat. Jediné mé štěstí je, že tak důvěřiví jsou jen v mé společnosti. Jinak by byli na nic. Tím pádem gratuluji a vítejte ve smečce.“

Podal mu ruku, aby mu pomohl ze země, a poté si ji otřel do tepláků. Jeho asistent byl špinavý až za ušima, ale evidentně spokojený. Pomyslel si, jak by asi vypadal, kdyby zůstal ve společenském oblečení. Pokrčil rameny a byl rád, že mu půjčil i bundu a on se tu neválel ve svém kabátu za dvanáct tisíc. Damian věděl, kolik jeho oblečení stojí, protože podobné sám vlastnil. Pravda však byla, že by to psům nedovolil. Jenže oni, jakožto velmi přátelské plemeno, se milovali seznamovat. Eduard byl také nadšený, tak proč jim kazit radost.

Sotva vyšli z branky, bylo na psech vidět, jak zneklidněli, a kdyby to měli dovoleno, už by byli někde v polích.

„Asi se nemám ptát, jestli chodíte běhat. Půjdeme tedy jen na procházku, psi se proběhnou i bez toho, abychom se za nimi honili.“

Nečekal na odpověď a klidným krokem vykročil ulicí vedoucí k polím.