Kauza Eduard 30.

Netrvalo dlouho a oba stáli na ulici malebného centra Amsterdamu, pomalým krokem putující nocí směrem k místu, které Eda tak dobře znal. Držel svého nadřízeného za paži, aby se mu něco nestalo. Ne že by se Damian motal, spousta věcí se mu ale zdála nadmíru fascinující, a když Eda viděl, že málem naboural přímo do pouličního osvětlení, protože byl plně zaměstnán pohybující se záclonou v jednom z oken za řekou, usoudil, že to tak bude lepší. Vykládal mu všechno, co o hře potřeboval vědět. Podrobně vysvětlil pravidla i některé triky, které si možná měl nechat pro sebe, už ale stejně bylo pozdě.

Celá budova smrděla trávou. To nebylo zas tak příšerně překvapivé, zábava tam byla v plném proudu a ve vedlejší místnosti hrála hudba. Zde viděl stoly i bar, a vzadu pak také důvod jejich návštěvy.

Vyprosil si na baru dřevěné puky, objednali si dvě sklenice vody – barman si neodpustil komentovat, že to se tedy moc neodvázali, Eda to ovšem příliš neřešil. Přišel hrát.

První kolo bylo spíš ukázka. Chtěl, aby jeho spoluhráč věděl, co přesně má dělat. Hra se zakládala na přesnosti, šikovnosti a dobré mušce, věděl, že Damianovi zcela jistě půjde. Rád by, aby si ji užil co nejvíc. S radostí zjistil, že svalová paměť fungovala. Stále ještě byl dobrý.

Další dvě kola vyhrál na celé čáře.

„Pomůžu vám,“ navrhl, na rtech úsměv od ucha k uchu. Přešel k němu zezadu, chytil jej za ruce. Moc to ale nedomyslel. Neviděl přes něj.

„Počkejte. Musíte se trochu skrčit. A hlavu dát trochu na stranu, naklonit. Máte hrozně husté vlasy,“ navigoval jej, což moc nikam nevedlo. Než se Damian vzpamatoval, přisunul si k němu židli a naskočil na ni a přitiskl se k jeho zádům. Damian cítil, jak se o jeho páteř tře Edův penis, rozhodně to ale nebylo úmyslné ukájení se. Damian to věděl, přesto pocítil horkost ve svém rozkroku a mozek vysílal jen jednu jedinou informaci. Upustil všechny puky na hrací desku a vzrušením tiše vydechl.

„Ups. Teď jste prohrál,“ prohlásil Eda s nevinností, kterou zcela jistě nehrál. Svým balancováním na stoličce zaujal celý bar. Ne že by to zaregistroval. Chytil Damiana kolem krku, stále přitisknutý na jeho bedrech.

„Tohle náhodou není zlé. Jsem podstatně vyšší… a vidím vám na hlavu! Máte nakřivo pěšinku a myslím, že vidím trochu písku,“ komentoval, než se mu ve vlasech začal hrabat. „Musím si vás upravit. Říkal jste, že byste šel tancovat, tak abych ve vás měl nejelegantnějšího možného tanečníka. Doufám teda, že jste chtěl tancovat se mnou. Ačkoli bych se ani nedivil, kdybyste nechtěl, jsem dost dřevo. Na jinou stranu, vy jste úžasný tanečník, takže třeba se to vyrovná.“

Damian nemohl jinak než se opět začít smát, když se mu do mysli vloudil dokument o opicích, u kterého nedávno usínal. Jedna z opiček se usídlila na zádech druhé a vybírala jí ze srsti parazity. Setřásl Edu ze zad, ale jeho blízkosti se nevzdal. Otočil se, chytil jej do náručí a donutil jeho nohy, aby si ho přidržely okolo pasu. Nestačil se divit sám sobě. Doma v Praze by nikdy nic takového nikomu nedovolil.

„Větší? Rozhodně jste větší, ale oslík,“ pootočil se s ním, aby se mohl opřít o billiardový stůl. V ten moment někdo otevřel dveře do tanečního sálu a Damian uslyšel veselé taneční tóny irské flétny, houslí a kytary.

Postavil ho na zem, nechal rozehrátou hru osudu, popadl Edu za ruku a táhl jej do místnosti, odkud se linula veselá hudba. „Teď se jde tančit!“ Po cestě si stihl objednat jeden malý Guiness, to si nemohl odpustit, a pak už fascinovaně hleděl na tanečníky, kteří evidentně přesně věděli, jak se na tuto hudbu hýbat. Soustředěně na ně celé dvě písničky hleděl, a přestože mu Eda něco vykládal, nevnímal ho. Ukládal si do paměti kroky tanečníků a pak se ze své strnulosti probral a kývl s úsměvem na Edu. „Jdeme tančit!“ zopakoval a dotáhl jej na okraj parketu, kde nebudou nikomu překážet.

Eda, který by systém v krocích tanečníků nepochopil, ani kdyby na ně hleděl dvě hodiny v kuse, se zatím pokusil myšlenkově i fyzicky připravit. Měl možnost ukázat, co ho Viliam naučil. Možnost to procvičit, aby pak muži udělal radost. Narovnal záda – alespoň se o to pokusil – a ze všech sil se snažil neprohýbat se, jak to dělával zezačátku. Nasadil soustředěný výraz, který by na fotografii dost možná vypadal ještě podstatně víc záchodově než onen překvapený, který se mu tam mihl v lodi. Jak prohlásil před nějakou dobou Viliam, na tom se ještě muselo zapracovat.

Zcela suverénně svého nadřízeného chytil do standardního tanečního držení – jako tanečnici, jelikož poslední jejich hodiny se jej Viliam snažil naučit vést. Jeho mozek ovšem nejspíš ještě nezpracoval, že s pánským držením by také měly přijít pánské kroky. A tak s tím velmi soustředěným výrazem na tváři začal tahat svého nadřízeného do waltzu, který byl naprosto mimo hudbu. Tím muže pravděpodobně celkem překvapil, jelikož klopýtl a narazil zády do zdi. Protože si ho Eda držel pevně, téměř křečovitě, skončil pevně přitisklý na jeho těle. Damain si o sobě myslel, že jeho zdrženlivost je na dobré úrovni, ale dvakrát během hodiny cítit drobný hrudník, vůni dětského oleje a slyšet přímo u ucha ten zvonivý smích, to bylo moc i na něj. Zadíval se do modrých očí, které měl jen pár centimetrů před sebou. Okamžitě mu z toho pohledu proběhl tělem záchvěv. Vnímal jeho tělo tak intenzivně, až měl dojem, že za chvíli ztratí soudnost a ukradne si alespoň jeden malý…, divoký, dlouhý, vášnivý polibek. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Uvědomil si, v jaké pozici a hlavně kde se nacházejí, a opět se rozesmál. Eda jen nevinně zamrkal a rozhodil ruce. Uviděl před sebou dva páry rukou a usmívající se tváře dvou mladých tanečnic. Dívky si je rozebraly a trpělivě vysvětlovaly kroky. Během dvou tanců byl Damian dokonale v obraze a přebral Edu druhé dívce, která kupodivu udělala s tím dřevem taky pokrok.

Veselá a rychlá hudba nakonec přesvědčila i Eduarda, aby se uvolnil a nechal se Damianem vést. Ten usoudil, že o tomto by Viliamovi rozhodně říct mohli. Dosáhl jako učitel tance rozhodně lepších výsledků než jeho bratr a byl na to hrdý.

Kapela si dala přestávku, a tak se oba tanečníci usadili na bar. Damian si dal ještě jeden malý Guiness a zaujatě si prohlížel svého mlaďoučkého společníka, který se spokojeným úsměvem pozoroval hemžení lidí okolo. Měl zrůžovělé tváře horkem a vlasy mu poletovaly okolo tváře. Uvědomil si, jak moc je vůči němu starý, až ho z toho zjištění bodlo u srdce. Starý, usedlý a neschopný udržet krok v tom, co by to mládě potřebovalo. Bylo něco málo po půlnoci a Damian už byl unavený.

Na jeden zátah vypil zbytek piva a položil mu ruku na rameno, aby zaujal jeho pozornost.

„Chcete ještě tančit nebo si zahrát?“

Eda si jej prohlédl, na rtech jemný úsměv, který se tam poslední dobou dostával tak nějak přirozeně, kdykoli na muže koukal. Spolu s poskočením srdce, které si v ty chvíle dělalo, co chtělo.

„Jak budete chtít. Vy si tohle volno musíte užít – a tenhle večer. Ale jestli to necháváte na mně…“ nadhodil zamyšleně, oči upřené kamsi před sebe. Pak mu v nich zajiskřilo. Jeho tvář se rozzářila, vyskočil na nohy a plný energie, kterou vyhrabal bůhví odkud, chytil svého nadřízeného za ruku a stáhl ho z barové židle.

„Vím, co bych chtěl dělat. Tohle jsem vždycky chtěl zkusit. Pojďte, je to překvapení!“

Než se Damian nadál, táhl jej Eda k pokladně, pak ven z baru, a když byli venku, rozběhl se s ním v závěsu ulicemi. Ano, tohle bylo podstatně lepší než kdejaká horská dráha. Adrenalin vystoupal jako na lusknutí prstu, tma i zimní vítr jej nutily přidat, i když už skoro nemohl. Když zhruba v půlce cesty musel zpomalit, protože by běh po celou dobu se svou fyzičkou v životě neudýchal, rozesmál se. Na to, překvapivě, dost dechu a síly našel.

„Máte doufám hlad? Měl byste mít. Pojďte, už jenom kousek.“

Mohl dělat klidně tu nejzábavnější činnost na světě. Stejně vždy bude nejnadšenější, když se bude vracet domů. Když bude mít možnost dělat něco úplně obyčejného, obklopený čtyřmi stěnami nějakého známého prostředí. Vždy to tak měl. Možná mu tím vesmír dával najevo, že se vůbec neměl snažit někoho si k sobě hledat. Měl si koupit kočku. Nebo želvu.

Konečně se před nimi objevil jejich houseboat. Zapadli do něj.

„Co byste řekl na půlnoční palačinky?“

Přestože Damian dobře povečeřel, a přestože snědl dvě marihuanové sušenky během jejich tanečního večírku, měl hlad. Snědl by, cokoli by se mu dostalo pod ruku. Začal se uculovat nad nadšením svého společníka a měl co dělat, aby se nerozesmál naplno. Moc si nedovedl představit, jak to jeho mláďátko smaží palačinky, a velmi pevně doufal, že je nebude vyhazovat do vzduchu, aby je obrátil. Damian tušil, že by toho byl Eda schopen.

Měl žízeň, vypil celou půllitrovou flašku minerálky a stále s rozpustilým úsměvem se otočil na Edu: „Tak tedy, pane šéfkuchaři, schvaluji vám náš půlnoční jídelníček. Mohu se posadit a jen obdivně sledovat vaši práci, nebo budete potřebovat pomoci?“

„Vy nebudete pracovat se mnou?“ zadíval se na něj krapet vyjukaně Eda. „Pane Krausi, to přece nemůžete, to přijdete o všechnu zábavu! Tak já vás zapojím, počkejte.“ Než se jeho nadřízený nadál, byl posazený na kuchyňský stůl a v klíně měl položenou zatím prázdnou mísu, kterou měl za úkol držet. Eda pobíhal kolem a vytahoval všechny suroviny, které předtím stihli koupit.

První přišla na řadu mouka. Eda balík otevřel, naklonil nad mísu. Po mouce přidal mléko. Byl na sebe celkem hrdý. Dokonce i Damian vypadal, že s jeho prací souhlasí, ačkoli jej stále pozoroval s jiskrami v očích, jako by čekal, kdy přijde nějaká vtipná katastrofa.

Následovat měla vajíčka. Eda jedno z nich vzal. A znejistěl.

Vajíčka byla tak trochu jeho úhlavní nepřítel. Nepamatoval se, kdy naposledy rozbíjel vajíčko, aniž by mu vyteklo na ruce, na stůl, do dřezu… Když s Lotte kdysi pekli bábovku, svěřila jedno vajíčko jemu, a to byl důvod, proč buchta křupala skořápkami.

Rozhlédl se kolem sebe. Potřeboval nějakou hranu, o kterou vajíčko rozbije. Nic neviděl. Stůl se mu nehodil, dřez byl moc daleko…

„Prostě ho o něco rozklepněte. O cokoli,“ ponoukl jej Damian. V tu chvíli si Eda vzpomněl na video, které kdysi viděl na jedné ze sociálních sítí. To bylo v dobách, kdy je ještě měl.

Zadíval se na vajíčko. Pak s ním praštil o vlastní hlavu. Než se nadál, bílek mu tekl po tváři.

„Moje oko,“ stěžoval si, jedno oko komicky zavřené, aby mu do něj nenatekla mazlavá hmota, zatímco se snažil nezapatlanou rukou si sundat brýle. „Na internetu to fungovalo…“

Damian se rozchechtal, až se začal zajíkat. „Vy mě jednou dostanete do hrobu, ať tak či onak,“ vymáčkl ze sebe, sotva trochu popadl dech. „Ukažte, já to těsto dodělám a vy se běžte umýt.“

Zručnými prsty rozklepl o hranu mísy vejce, přidal ještě trochu mouky i mléka, nezapomněl na špetku soli a zaradoval se, že Eda přikoupil i vanilkový cukr. Palačinky byly potom voňavější.

Eda se vrátil převlečený s mokrými vlasy právě včas.

„Vy jste to zvládl a celý jste se nezadělal,“ vydechl tak překvapeně, že kdyby jej Damian neznal a nebylo mu jasné, že šlo ve své podstatě o kompliment, dost možná by bylo na místě se urazit. „Že mě to naučíte, pane Krausi?“

Zbytek noci proběhl bez dalších katastrof. Eda palačinky osmažil, ačkoli první dvě vypadaly, jako by je někdo natrhal, protože se je blonďák snažil otáčet a příliš se mu to nedařilo. Zbytek se ale povedl i esteticky, a chuť byla výborná u všech kousků. Když později usínal, žaludek plný a hlavu čistou, jak už se mu to dlouho nepodařilo, jemně se usmíval. Byl to krásný večer.

§§§

Probudili se celkem pozdě. Jeho nadřízený, jak se zdálo, vydržel po svém marihuanovém dýchánku spát o něco déle než běžně, což bylo skvělé, a když se tedy Eda probral, i on ještě ležel. Měli navíc vcelku klidnou noc, což bylo taky plus. Blonďák, pravda, měl tričko vyhrnuté až někde u brady, člověk ale nejspíš nemůže chtít všechno.

Když se Eda stihl probudit dost na to, aby začal vstávat, postavil se na nohy i Damian, což mělo za následek, že mu vlezl do koupelny, když tam zrovna chtěl mít soukromí – dvakrát, hrdý na to nebyl. Také ho s otevřenou pusou sledoval, zatímco se muž převlékal. Na to také nebyl hrdý. Na svou obranu, přemýšlel u toho úplně nad něčím jiným, a na co vlastně hledí mu tedy došlo až po dobrých pěti minutách, kdy už muž beztak skončil.

„Bolí mě nohy. Pane Krausi, potřeboval bych invalidní vozík. Nebo alespoň kolečko. Nechtěl byste mě vozit v kolečku?“ zkoušel, zatímco se útrpně ksichtil, kdykoli byl nucen jakkoli se pohnout. „Budeme asi muset chodit, minimálně přes ulici na jídlo. Snědli jsme si snídani. Vy máte ještě sílu, že ano? Že mě tam donesete?“

Na chvíli se přestal soustředit na své prosby a místo toho si prohlédl nepořádek, který z noci zůstal v kuchyni.

„Teď tak přemýšlím… Našel jste tu za ty dny někde myčku?“

Damian už včera nekontroloval, v jakém stavu zůstala kuchyňka. Nechal se jen obsluhovat chutnými palačinkovými trhanci a dnes viděl, jak dokáže jeden neznalý kuchař dokonale zašpinit svou pracovní plochu a snad i všechno nádobí, co skromná kuchyň nabízela. Nechápal. Neřekl na to ale nic. Včera ho nakrmil, snažil se a možná se jednou naučí při vaření udržovat pořádek.

„Běžte si sednout, já to uklidím. Vy jste vařil, na mně je úklid,“ řekl nevýrazným tónem.

 Eda se okamžitě ohradil: „Ale…“

„Žádné ale, neříkal jste, že vás bolí nohy? Pokud mi chcete opravdu pomoct, uvařte mi kávu, pak si sedněte a přemýšlejte nad dnešním programem. I já bych ocenil, kdyby byl klidnější než minulé dny.“

Eda se poslušně dal do vaření kávy, když měl ale byť na chvíli volné ruce, stál už zase vedle Damiana. Už ho znal nějakou dobu. Věděl, kdy jej musí poslouchat na slovo a kdy ta nutnost nebyla zas taková.

„Sebral byste si pro sebe všechnu legraci,“ vyčetl mu, přebíraje jeden z talířů. Včera byli ve všem spolu. Nevadilo by mu v tom pokračovat.

Byl poslední den jejich pobytu, jak si Eda uvědomil s kapkou smutku, kterou se ale pokoušel co nejrychleji zahnat. Teď nebylo na místě být smutný, měli ještě celý den od rána až do večera. Museli si ho jaksepatří užít. Původně měl proto v plánu ještě jednou projít město, poslední památky a zajímavosti, které nestihli pořádně prozkoumat v předchozích dnech. Když nad tím ale přemýšlel nyní, byla by to opět docela makačka, a to si mohli odpustit. Všechno opravdu podstatné už viděli. Mohli si jen užívat atmosféry. Posadit se k řece, ujídat něco sladkého…

Ano, to by jistě mohli. A přesto, čím více nad tím přemýšlel, tím více věděl, že je ještě jedna věc, kterou musí udělat. Tu si odpustit nemohl, přestože to původně v úmyslu měl.

„Jak jste na tom s energií?“ zeptal se Damiana, když seděli na terase, každý zabalený ve své dece. „Myslíte, že byste zvládl krátkou projížďku na kole?“

Původně chtěl jít pěšky, na to jej ale skutečně až moc bolely nohy. Navíc byla pravda, že jet do Amsterdamu, chtít to město skutečně zažít a ani jednou se nedostat do sedla, to k sobě prostě nešlo. Kolo by jim mohlo cestu usnadnit, nejpozději za dvacet minut budou na místě.

„Nedaleko odsud kola půjčují. Tedy, nechci vás nutit. Nemusíte jezdit se mnou, jestli se necítíte. Můžete zůstat někde poblíž, já se za vámi zhruba za hodinku vrátím a pak si můžeme někam sednout. Nepůjde o nic zajímavého z kulturního hlediska, o nic byste nepřišel.“

Když viděl, jak jej jeho nadřízený očima analyzuje, pousmál se.

„Chtěl bych jet na hřbitov.“

Damian jen neznatelně přikývl. Mělo ho to napadnout dřív, že Eda bude chtít navštívit hrob svého otce. Tohle mu nemohl odmítnout.

„Kolo je skvělý nápad, jen se pořádně oblečte, dnes je opravdu zima.“

Netrvalo dlouho, seděli u jednoho ze stolečků v nedaleké pekárně, hladově zhltli snídani a hned nato se vydali kousek přes ulici, kde byla půjčovna kol.

Pro Edu byl vítr ve vlasech a řídítka v rukou návrat do dětství. Zapomněl, jak rád na kole jezdil, v Praze mu ani jedinkrát nepřišlo na mysl sehnat si nové kolo a zase někam vyrazit, i kdyby jen na krátký výlet. Nyní přemýšlel, proč vlastně. Snad věděl, že by se mu pak stýskalo po domovu tím více.

I nyní vnímal trochu nostalgie. Vlastně víc než trochu. Srdce se mu svíralo, když myslel na všechny změny, které se staly, vše, co dělilo jeho současné a minulé já. Ne tolik Juliána. Spíš to, že tehdy tu měl Lotte, školu, dům, knihovnu a toho prodavače, za kterým tak často chodil. Věděl, že až se dalšího dne probudí, bude tady, a ten další den také, a i potom. Že o víkendu může počítat s projížďkou, pokud bude hezky, a pokud nebude, může sedět u okna a hledět na řeku. Že v pátek večer, pokud nebude mít doma co jíst a rozhodne se zajít do nějaké hospody, dost možná to tam bude smrdět trávou. Byly to drobnosti, ale byly tak krásné, když si uvědomil, že v určitou dobu bývaly rutinou. Že prostě patřily do jeho života, tehdejší Eda a Holandsko, šlo to ruku v ruce.

Nyní tu byl na návštěvě. Země jej poznávala, vycházela mu vstříc, protože znal její zvyky i řeč, už ale nevnímal tu teplou náruč, kterou tehdy snad ani nestačil ocenit. Dokud člověk neodjede, neuvědomí si, jak do svého prostředí vlastně zapadal.

Holandsko jej přijalo jako dalšího z tisíců turistů. Ne zcela obyčejného – ale přesto jako turistu, který v brzkých dnech zase zemi opustí.

Jeho otec pak této nostalgii přidával. Když tu byl naposledy, on ještě žil. Eda neměl moc možností jej postrádat, nesblížil se s ním natolik, aby pro něj plakal. Ale smrt byla smrt, s tou on svým způsobem cítil. A pořád to byl jeho otec. Vnímal jeho odchod jako konec jeho života i Edova bytí zde. Hmatatelný důkaz, že nic už nikdy nebude jako dřív.

Damian neseděl na kole ani nepamatoval, a ačkoli ledový vítr nebyl zrovna nejlepší společník na takovýto výlet, jízdu si překvapivě užíval. Zastavili u jednoho z mnoha krámků s řezanými květinami. Eda vybral puget tulipánů, k nim přibral i malinkou zahradnickou lopatku a překvapeně zíral, že i Damian koupil bílou růži.

„Váš otec udělal pro naši firmu opravdu mnoho, je pro mě to nejmenší položit na jeho hrob kytku a prokázat mu úctu,“ pokrčil rameny Damian, ale nedokázal se Edovi podívat do očí. Téměř toho muže neznal. Byl tenkrát velmi mladý, přesto si byl vědomý toho, jak důležitým pro jeho dědu v té době byl.

Dojeli až k bráně hřbitova, kde zaparkovali kola do stojanu. Všude byl klid. Plameny svíček na náhrobcích se třepotaly ve větru a holé větévky smutečních vrb se kolébaly a promlouvaly k jediným návštěvníkům, kteří pod nimi procházeli. Opravdu nebyl příjemný den na procházku.

Eda neměl na zimu příliš pomyšlení. Cítil se trochu jako ve snách. Bylo tak zvláštní tam být. Poprvé věděl, že v zemi, po které se procházeli, leží někdo, kdo v jeho životě hrál nějakou roli. Když byl ještě dítě, plížil se za otcem tajně, aby si ho prohlížel, než jej matka vyhodí, jelikož on potřebuje pracovat – dle jejích slov. A vydělávat peníze pro rodinu. Nikdy nezjistil, jestli otec o jeho přítomnost skutečně nestojí. Možná by ji přetrpěl, kdyby matka nezasáhla. Možná by ho nechal tam stát. Pro něj byl Eda součást domácnosti – neznal ho, ale ani ho nechtěl z domu vyhodit.

Třeba by ho trochu poznal, kdyby s ním Eda ten čas trávil. Třeba by ho pak měl rád.

Třeba by pak nezemřel.

Srdce měl stažené, stejně jako hrdlo. Nemluvil, částečně proto, že respektoval klid, který na hřbitově panoval – k tomuto si překvapivě dovedl vytvořit porozumění, které nebylo v rozporu s chápáním společnosti – a částečně protože jej v tu chvíli přepadla lítost, kterou k muži za celé ty roky nikdy necítil. Snad byl na vině fakt, že spolu poprvé za Edův život konečně něco sdíleli. Přestože to byl zrovna konec.

Nevěděl, jak vypadá otcův hrob. Tušil ale, že půjde o nenápadné místo, schované někde mezi honosnými náhrobky. Nepletl se. Šlo o tmavý kámen, po těch letech už celkem zaprášený. Na sobě nesl mužovo jméno a datum narození i úmrtí.

Položili květiny na kámen. Ještě chvíli si místo oba prohlíželi, než si Eda klekl, aby byl otci o něco blíže. Cítil, že Damian stojí hned za ním. Pousmál se.

„Ahoj,“ vydechl tiše. Nemluvil nijak přiškrceně, možná trošku odevzdaně. Zasněně. Zdálo se mu to přirozené. Ona sdílená nostalgie mu dodávala odvahu.

Nikdy dřív neměl možnost s otcem být. Ani s ním mluvit. Teď k němu přikráčel, bez ohlížení se, bez nutnosti schovávat se za rohem, aby jej matka nenachytala. Mluvil na něj. Jestlipak byl jeho otec rád? Nikdy neměl možnost zjistit, jak by se muž tvářil, kdyby k němu přišel a prostě mu něco povídal. Třeba by se nezlobil, jak si Eda myslel celé dětství. A třeba ano. Možná to měl zkusit. Dokud byl čas.

„Nechtěl jsem sem za tebou chodit,“ začal. Najednou totiž netušil, co jiného říct. Bylo toho hodně a zároveň nic.

„Nechtěl jsem, protože jsem nevěděl, co bych tu vlastně dělal. Jenže pak jsem si uvědomil spoustu věcí a došel k spoustě závěrů. A myslím, že bych dřív nebo později stejně přišel. Něco jsem ti přinesl.“ Z batohu, který s sebou nesl, vytáhl papírový pytlíček spolu s lopatkou. V průběhu slov vytvářel v zemi rovný pruh. Do toho pak nasypal semínka.

„Nevím, jestli ti tu něco vyroste. Možná ne. Ale možná taky ano, alespoň pár květin, dvě by stačily. A mně se líbí představa, že tu s tebou zůstane alespoň něco živého. Občas mám pocit, že jsi za tu dobu, cos tu byl, moc živého kolem sebe neměl. Že jsi sám umíral ještě dávno před tím, než jsem se vůbec narodil. Přinesl jsem ti i tulipány, ale ty brzy uschnou, budou mrtvé stejně jako všechno kolem.“

Na chvíli se odmlčel. Pečlivě urovnával zem nad semínky.

„Možná bys to nesnášel. Nikdy jsi nechtěl květiny, žádné, protože jsi na sebe nechtěl přitahovat pozornost.“

Pousmál se.

„From my rooting body, flowers shall grow and I’m in them, and that is enternity. Měl jsi Muncha rád, pamatuješ? Měl jsi obecně rád severské země. Jejich mentalitu. Líbilo se ti Dánsko. Bylo to snad první místo, na kterém jsi vypadal alespoň trochu přítomen. Naučil ses jejich jazyk, vím to, viděl jsem ty smlouvy, které jsi psal v dánštině. Vím, že jsi měl jazyky rád. Stejně jako já. Možná jsi taky rád četl. Vím, že od matky tohle nemám. Musí to být od tebe.“

Země byla zarovnaná. Uklidil lopatku i prázdný sáček zpět do batůžku, zapnul jej a dal si jej zpět na záda. Nevstával ale. Ještě ne.

„Můj otec,“ promluvil Eda k Damianovi, „vypadal hodně jako já. Vím to, protože jsem viděl jeho fotky z mladších let. Jednu. Měl stejně blonďaté vlasy, stejně kudrnaté. A měl moje oči. Byl o něco vyšší, ačkoli moje matka ho převyšovala, a měl roky, ve kterých byl docela silný, co se fyzické stránky týkalo. Později, když jsem se narodil já, už takhle nevypadal. Vlasy si barvil a stříhal hodně na krátko. Často nosil sluneční brýle, i když nebyly vůbec potřeba. Měl takové dlouhé kabáty, pohyboval se hodně v nich, a většinu času byl shrbený, možná aby na něj nebylo vidět a možná protože tak byl zvyklý pracovat. Myslím, že měl taky špatné oči. Ale nikdy jsem ho neviděl v brýlích. Nechodil do optiky. Nechtěl chodit kamkoli, kam nemusel.“

Znovu zaměřil pozornost na náhrobek. Než si to stačil rozmyslet, natáhl se, aby se tmavého kamene dotkl. Byl studený, skoro ledový. Edu napadlo, jestli stejně ledový chlad panoval i v zemi, kde teď otec odpočíval.

„Nechtěl jsem sem dnes chodit, protože jsem myslel, že jsme spolu nikdy nic nesdíleli. Nic skutečně podstatného. Nakonec… jsem si uvědomil, že něco jsi mi přece jen dal. Svým vlastním příkladem jsi mě ovlivnil. Mám k tvému životu co říct, protože jsem byl nějakou dobu jeho součástí.“

Polkl. Stáhl ruku, zadíval se na zem. Tam, kde zasadil květiny.

„Vím, že tě to zabilo. Moje matka. Náš odjezd. Celý život jsi pracoval, nic jiného jsi neznal. Až mou matku. A ona se ukázala jako přesně to, čemu ses celý život tolik chtěl bránit. Najednou nezůstalo nic. Nevím, co z toho tě zabilo. Možná tohle uvědomění. Možná práce, do které ses pak ponořil, abys na to zapomněl. Trochu si myslím, že to byla kombinace. Že jsi chtěl pracovat, ale v určitou chvíli už to prostě nestálo za to. Nebylo, proč to dělat. A pak nezbývalo než umřít. Protože už nebylo nic jiného, pro co žít.“

Na chvíli se odmlčel. Pak vzhlédl. Oči mu naplnilo odhodlání, se kterým se mírně usmál.

„Myslím, že jsem přišel, abych ti řekl, že já bych tě měl rád.“

Ano. Když to vyslovil, byl si tím jistý.

„To není výčitka. Nemám ti nic z toho za zlé. Ale chtěl jsem ti říct, že bych tě měl rád. Že všichni lidé nebyli takoví mizerové, za jaké jsi je považoval. Obklopil ses špatnými lidmi, mezi nimi mou matkou. Špatní lidé člověka nutí myslet si, že je sám špatný. Ale ty jsi nebyl špatný. Tvoje práce nebyla to jediné, o co lidem skutečně šlo. Nikdy jsi jim neukázal, že jim může jít o něco jiného. Ani mně. Ale kdybys mi to tehdy ukázal – kdybys mi dovolil to odhalit – měl bych tě rád.“

Svým způsobem mu ze srdce spadla tíha, o které do té doby ani nevěděl, že ji v sobě nosí. Celé tělo jako by měl o něco lehčí, možná o něco volnější. Protože poprvé v životě vnímal mezi sebou a otcem zvláštní spojení, přestože už ho otec dost možná neslyšel. Eda chtěl věřit, že slyšet mohl. A že poslouchal.

Vstal, pohled stále připoutaný na kámen. Usmíval se, jemně, ale nijak nuceně. Pořád byl smutný, daleko víc ovšem oním nostalgickým způsobem, který zároveň přinášel hezké pocity.

Až bude příště plakat, třeba si vzpomene i na tuhle chvíli. Pak by ty slzy mohly být o něco krásnější.

Damian mu položil ruku na rameno, ale nevypadalo to, že by si toho Eda všiml. Byl plně zajatý ve svých vzpomínkách, a tak i Damian začal vzpomínat. Zadíval se na malou fotografii, která byla ve skleněném rámečku pevně přidělána k náhrobnímu kameni. Muž na ní vypadal starší, než si ho Damian pamatoval, a ve tváři měl výraz, jako by nesl na bedrech všechnu tíhu světa. Tohle byl tedy Václav Petiška, ten činorodý usměvavý muž, jenž nechyběl na žádném večírku, který se konal u nich na farmě. Kluci Krausovi byli tenkrát malí, přesto pár vzpomínek na něj měl – ze soukromí v Horoušanech i na těch pár chvil, které spolu strávili za zdmi firmy.

„Máte stejný úsměv a stejnou touhu změnit svět k lepšímu. Váš otec nebyl vždycky takový, jakého si ho pamatujete. Moc vzpomínek na něj mi nezůstalo, ale utkvělo mi v hlavě, že se pořád usmíval, byl úplný opak mého dědy, a pamatuju si, že jsem si tenkrát přál, aby byl děd takový jako on. Pak zmizel, neptal jsem se proč. Ale pár dní předtím si mě našel, klekl si ke mně, aby se mi mohl podívat přímo do očí, a řekl – ‚Nikdy se tou mašinérií nenechej převálcovat‘. Nikdy jsem se přesně nezajímal, co se tenkrát stalo, ale myslím, že by bylo všechno jinak, kdyby mohl zůstat v Česku. Kdybyste i vy mohl vyrůstat tady, měl jeho podporu a poznal otcovský vzor a autoritu. Každopádně mi trvalo nekřesťansky dlouho, než jsem si spojil toho muže s vámi, ačkoli mi to Magdalena řekla. Vlastně až teď, když jsem viděl jeho tvář. Před tím to pro mě bylo jen jméno, ke kterému jsem tu tvář nedokázal přiřadit.“

Konečně trochu porozuměl tomu, o co vlastně Magdaleně šlo, přestože mnoho maličkostí pořád skřípalo.

Eduard byl ticho. Jen ho stále pozoroval těmi svými modrými kukadly a Damian se na něj nemohl vynadívat.

„Byl to báječný člověk, věřte mi.“ Stejně jako jsi ty, Oříšku – pomyslel si ještě.

Až dneska začal plně chápat, co mu tenkrát chtěl muž říct. Nejspíš ještě tehdy ani sám nevěděl, jak velký dopad to na něj a na jeho rodinu bude mít.

Eda se pousmál, oči už zase sklopené k chladnému kameni. Věřil černovláskovi. Po celý život část jeho duše otce vždycky litovala. Možná věděl, jak moc si vlastně mohli být podobní. A čeho všeho se Václav musel vzdát, aby se stal tím mužem, kterého Eda znal. Svým způsobem bylo žít s ním jako sledovat vlastní verzi pekla. Co se s ním stane, pokud nechá svět ho převálcovat. Pokud se vzdá svých ideálů.

Možná jedním z důvodů, proč nikdy nechtěl být advokátem, byla touha za žádnou cenu neskončit jako on. Svým způsobem všech těch lidí tehdy litoval. Vlastně i Damiana.

„Máte zvláštní pohled na rodinné role, pane Krausi,“ poznamenal trochu vzdáleně, mimoděk. „Tohle není poprvé, co když zmiňujete, že jsem vyrůstal bez otce, spojujete to s chybějící autoritou. Jestliže pro vás postava otce znamená to samé co autorita, případně vedení k následování jakéhosi daného vzoru… Pak to zní, skoro jako že jste na tom byl podobně jako já.“

Zvedl k němu hlavu. Zadíval se do tmavých očí.

„Myslím, že kdyby měl tu možnost, nenechal by mě pokračovat ve svých šlépějích. Ta práce ho ničila. Donutila ho opustit všechno, na čem mu záleželo. Vždy jsem si myslel, že v republice neměl nic. Žádnou rodinu, žádné přátele, jen tu práci. Jenže on měl vás. A vaši rodinu. A musel milovat i město a jazyk. Vyměnil to za dožívání někde, kde už se nikdy nedovedl usmát. Kdyby mě znal a měl mě rád, nemohl by mě poslat po stejné cestě. To člověk, kterému jde o mě jako o člověka, prostě nedělá.“

Na chvíli se odmlčel. Úsměv se vytratil.

„Vaši prarodiče nebyli dobří opatrovníci. Vím, vy mi řeknete, že jste rád, že nakonec děláte, co děláte. Ale Viliam to tak nemá. Jestliže to selhalo u něj, mohlo to selhat i u vás. Bez ohledu na to, že se nakonec trefili – chtít po dítěti cokoli jiného, než aby bylo šťastné, je pěkně sobecké.“

Až pozdě si uvědomil, že mu utekly myšlenky. Měly být tady, s otcem. Zase se zadíval na náhrobek.

Damian naklonil hlavu na bok a zkoumavě pozoroval celou jeho postavu. „Já jsem ten poslední, který by do vás chtěl nějak rýpat, ale připadá mi, že neschvalujete to, čemu jsem se rozhodl se po celý život věnovat. Edo! Já jsem spokojený! Nechci nic měnit a už vůbec ne práci. Možná, že moji prarodiče nebyli hvězdní, ale to, jak mě vedl můj děda, bylo a je pro mě nedocenitelné. Jistěže udělal pár chyb, jsem si jich vědomý, ale rozhodně mi věnoval nadprůměrné množství času, přestože byl velmi zaměstnaný člověk. Já jsem ten vzor měl! Nikdo mě nikdy nezrazoval od toho, abych si za ním zašel pro radu. Viliam byl jiný, tam byste měl chodit plakat. Jeho odrazovali a házeli mu klacky pod nohy, aby měl těžší si prosadit, co opravdu dělat chtěl. Proč si pořád myslíte, že trpím tím, v jaké pozici jsem se ocitl? Ne, nemusíte mi odpovídat, je to jedno, jsme tu z poněkud odlišného důvodu než se handrkovat o mém životě.“

„Já vím. Promiňte, to jsem teď vytahovat neměl. Nejsem moc zvyklý truchlit pro mrtvé. Vždy jsem měl za to, že kdyby se lidé méně starali o ty, kdo už to neocení, a více o ty, kdo jsou stále ještě kolem, byl by svět o něco hezčí. Vím, výčitky svědomí bývají silnější než radost z toho, co máme. Jsem rád, že tu byl. A že měl rád vás.“

Usmál se. Ta představa se mu skutečně líbila. Sám měl Lotte. Koho měl Damian?

„Myslím, že tyhle myšlenky mám také od něj. Moje matka nad věcmi nikdy nepřemýšlela, pokud z toho sama neměla užitek. Otec… myslím, že si ji vzal, protože ji miloval.“

Posmutněl. Zase ta láska. Jeho rodiče – jeho otec – byli dalším důkazem, že šlo skutečně jen o hloupý ideál. Proč mu Eda věřil, když viděl, jak dopadá? Lotte byla sama, jeho otce matka zabila a on skončil s Juliánem tak, jak skončil. I jeho nadřízený byl rozvedený, přestože mu stále neřekl, proč vlastně. Do tohoto ale rýpat nechtěl. Bylo mu to více méně jasné. Damian byl tak podobný jeho otci, že si jeho ženušku dovedl představit poměrně živě.

Svým způsobem byl vděčný, že se sám nikdy nezamiluje. Všechny ty představy byly plné zoufalství.

Černovlasý muž znejistěl. Bylo mu svého společníka líto. Tolik promarněného času, tolik ztrát kvůli sobeckosti. Byl by na tom stejně, kdyby se dostal do podobné situace jako pan Petiška starší? S lítostí si uvědomil, že nejspíš ano. Byl by paranoidní natolik, že by svou rodinu zašil někde, kde by je nikdo nenašel. Výsledek by byl totožný – jeho dítě by vyrůstalo bez něj. Jenže on nikdy rodinu mít nebude. Měl Elišku, to ano, za pár let, až jí bude osmnáct, bude si ji moct vzít k sobě a bude ji podporovat ve studiu i ve všem ostatním. Mámu jí ale nenahradí…

„Je zima, měli bychom jít…,“ vytrhl z myšlenek mladíka choulícího se do klopy kabátu.

Přestože Eda přikývl, trvalo mu dlouhé sekundy odtrhnout pohled i myšlenky od otce. Teprve když měl náhrobek za zády, pochopil, že mu skutečně byla zima. Otec jej očaroval. Stejně jako kdysi to dovedl i nyní. Fascinoval Edu, jeho osobnost byla opředená záhadami, které dřív mohl rozluštit. Už se mu to nikdy nepodaří. Ale přemýšlet nad nimi může. To byla další věc, kterou mu otec přenechal.

S opuštěním hřbitova jako by byl každý jeho nádech o něco lehčí. Ta místa měla v sobě zvláštní atmosféru.

„Když jsem vás poznal, opravdu jsem vaši volbu povolání moc neschvaloval. Asi bych to tedy řekl trošku jinak, protože to bylo trošku jinak, ale to je teď jedno. Nicméně jsem změnil názor. Viděl jsem vás u práce, a viděl jsem u práce Helenu. A spoustu jiných. Myslím, že jste si vybral dobře. Ale mrzí mě, že jste tu volbu nemohl učinit sám.“

Sebral své kolo, opřené do té doby ve stojanu. „Tohle jste mi taky neřekl poprvé. Že vám prarodiče věnovali spoustu času. Nadměrné množství času. Jenže jestli vás přiměli tenhle vděk cítit, pak byste ho možná cítit neměl. Berete to jako něco speciálního, jenže… starat se o dítě speciální není. Myšleno, není to něco, pro co se rodiče, prarodiče, opatrovníci rozhodnou, když mají dobrou náladu a vyžadují za to vděk. Je to jejich povinnost. Měla by být. To, že vás ve vašich pěti letech nevyhodili do divočiny a nenechali přežívat na vlastní pěst, není pozitivum, kterým by se daly omlouvat chyby.“

Sklopil pohled. Neměl by tu situaci dělat ještě těžší pro svého společníka, než už byla. Ztěžoval jim to oběma. Ani on sám se necítil nejlépe. „Já vím. Neměl bych do toho rýpat. Ale když nechcete mluvit se mnou, možná byste měl mluvit s někým jiným. S přáteli, kteří vás znali dřív, když…“ Když jste ještě chodil s tím klukem. S tím mrtvým klukem. To by nahlas říkat neměl. Ne hned za bránou hřbitova. Přejel mu mráz po zádech. „Dřív. Nebo s Viliamem. Vyrůstal ve stejných podmínkách. Pochopí vás lépe než jiní lidé.“

Damian se opřel o kolo a na jeho tváři se usadil nepřístupný výraz. Takový, jaký už dlouho v přítomnosti svého asistenta nepoužil.

„Proč do mě pořád rýpete? Máte snad dojem, že jsem z něčeho frustrovaný? Ano! Ano, jsem. Z vás a z vašich poznámek. Jinak je mi fajn, jsem spokojený, kolikrát vám to mám ještě říct, abych vás přesvědčil! Nechápu, co vás vede k tomu, že bych si potřeboval s někým promluvit. A můžete mi říct, s čím bych se jim měl svěřit? Můj bože... Nechci se s vámi hádat, ale požádal bych vás, abyste toto téma už nikdy nevytahoval. Vy jste nešťastný, protože děláte práci, kterou dělat nechcete, a máte nejspíš dojem, že to tak mám i já, ale tak to není. A mimochodem, nikdo mě nenutil. Rozhodl jsem se sám už v době, kdy jsem nastoupil na základní školu, a se svým přesvědčením jsem zakolísal pouze jednou jedinkrát. Kolik lidí v šesti letech ví, co chtějí dělat? Fascinovalo mě všechno okolo této profese a stále ještě cítím vzrušení, když jdu na stání, cítím štěstí, když vyhraju případ. Když ho prohraju, dělám všechno pro to, aby se to příště nestalo. Uspokojuje mě nacházet informace, které mě dále vzdělávají a dělají mou práci pro lidi ještě přínosnější. Proč nedokážete pochopit, že i právníci mohou být šťastní? Protože se nesměji? Jsem takový, ale to neznamená, že nejsem šťastný! A nesnažte se mi podsouvat, co je pro mě dobré a co ne. Nic vám do mého života není. Stejně jako já se nepletu do toho vašeho. Tohle už jsme probírali mnohokrát a vy stále nedáte pokoj. Měl jsem dát na své instinkty a neprobírat s vámi své soukromí, všechno překroutíte. Nechápete mě a nemáte zapotřebí mě chápat. Jen se do mě nenavážejte a nesnažte se řídit můj život! O to už jsem vás nejednou žádal…,“ odmlčel se a propaloval ho očima. 

Eda se víc schoulil do kabátu a neřekl ani slovo. Snad analyzoval, co se dověděl, snad mu to bylo líto. Damian nevěděl a jen doufal, že si jeho proslov vzal konečně k srdci. Nechtěl mu ublížit, nechtěl ani, aby byl nešťastný, jen si nedokázal představit, že by mu někdo další opět řídil život. Tohle už měl za sebou. Ano, tenkrát byl mladý a potřeboval to. Dnes už je dospělý soběstačný jedinec, který ví, co je pro něj nejlepší, a minulost mohou nechat spát.

„Vy mi nerozumíte. Nikdy jste nedostal tolik pozornosti jako já a chápete nadstandard trochu jinak. Běžnou péči, kterou by každé malé dítě mělo dostávat, tu měl Viliam, a přestože to mnohdy nebylo lehké, mně se děd věnoval mnohem víc. Ale to už je jedno, možná ani jeden z nás nemůže pochopit, co je běžná starost rodičů. Já jsem měl moc a vy jste měl málo,“ řekl už mnohem smířlivěji, chytil jej jednou rukou okolo ramen a druhou držel kolo za řídítka. Opět si uvědomil svůj slib, že na něj bude hodný. Jen to prostě někdy bylo příliš náročné.

„Projedeme se kousek? Mám hlad. Nemáte v tom vašem průvodcovském programu ještě nějakou dobrou restauraci někde poblíž?“

Eda se zastavil, čímž k tomu přiměl i svého nadřízeného. Kolo zůstalo opřené o jeho tělo, neřešil by pravděpodobně, ani kdyby spadlo. Natočil se blíže k černovláskovi a vklouzl mu do náruče. Byla to nejlepší možná odpověď? Netušil. Jenže on byl se slovy vždycky mizerný, a Lotte říkala, že objetí nejde pokazit. Zabořil mu nos do ramene.

Měl pravdu. Ať už si Eda myslel cokoli, choval se jako idiot. Mrzelo ho to.

„Dělám vám všechno těžší, já vím. Už nebudu,“ slíbil. Nesmí na to zapomenout. Slíbil si, že si to nedovolí.

Po tom gestu zůstal Damian jako opařený, nedokázal ani zvednout ruce, aby si Edu přidržel. Měl dojem, že cítí tlukot jeho srdce, a zmateně přemýšlel, co to má znamenat. S jistotou jen věděl, že je to nějaký druh usmíření. To, že se mu prohrabává svědomím a vzpomínkami, si nejspíš ani neuvědomil. Chtěl mu pomoct, ale dělal to tak neohrabaně a bez taktu, že znát ho týden, nechal by ho tam stát a odjel by do jejich dočasného domova sám. Nyní věděl, že to nemyslel zle, ba naopak. A jakmile si uvědomil, že se to jeho společníkovi nelíbí, omluvil se objetím. Ano, i na toto gesto už si stihl zvyknout. Nepoznával se. Ze zajetí myšlenek ho vytrhl Edův hlas a absence jeho voňavé pevné náruče.

„Jestli se chcete projet,“ navrhl, když jej zase pustil, „o jednom skvělém místě bych věděl. Vede tam příjemná cesta, není to vyloženě daleko, ale trochu se protáhneme. Dokud ta kola máme.“

Když později seděli u stolu, před sebou prázdné talíře, a oddechovali – Eda se zase naplnil k prasknutí, což nebylo s jeho postavou a kapacitou žaludku tak těžké – pořád ještě byli oba mírně rozcuchaní větrem, který proti nim za jízdy foukal. Eda by zapomněl, jak příjemné dovedly být vlající prameny vlasů, mizející krajina i občasné cinkání zvonečku, na který byli místní více než zvyklí. Usmíval se prakticky po celou jízdu, a dokonce i v průběhu jídla. Byl spokojený.

Posadili se potom ven. Udělalo se lépe, přestalo foukat a obloha se vyjasnila. Vypadalo to na krásnou noc. Měli ještě čas, než začne zapadat slunce, a tak se přesunuli k vodě, která svým pomalým tokem Edu uklidňovala.

„Pane Krausi?“

Poznával odlesky v Damianových očích. Považoval je částečně za zvědavost a částečně za obavy, co z Edy zase vypadne. Svým způsobem šlo ale o roztomilou kombinaci. A bylo to tu zase – roztomilý... Toho štítku už se muž v jeho očích nikdy nezbaví.

„Nebojte, není to nic děsivého. No, možná trošku. Ale ne děsivého jako ultraděsivého. Vlastně mě ani nenapadá nic ultraděsivého. Za ultraděsivé bych považoval, třeba kdybych ve vašem kufru objevil uříznutou hlavu, což se nestalo. Tím teda nechci tvrdit, že vám prohledávám kufr, ale viděl jsem jeho obsah, protože jsem do něj předešlou noc omylem spadl… No ale chtěl jsem vám říct, že nejsem nešťastný.“

Tmavé obočí trochu povyskočilo. Zajímavý úkaz. Edu fascinovaly všechny mužovy výrazy.

„Říkal jste, že víte, že jsem nešťastný. Ale já nejsem. Vlastně myslím, že jsem ve firmě a s vámi nejšťastnější, jak jsem kdy za život byl,“ usmál se na něj bezprostředně, tak, jak on to uměl. Pak se jeho oči rozzářily dětským nadšením.

„Už vím tu otázku! Slíbil jste mi, že mi odpovíte na jakoukoli otázku, kterou vám položím. Už vím, na co se chci zeptat.“

Tmavé oči vypadaly, jako by se v nich zatahovaly rolety. Eda se ale nepřestával zubit od ucha k uchu.

„Jak jste se měl jmenovat, kdybyste byl holka?“

Damian se na něj unaveně zadíval. V první chvíli měl dojem, že se přeslechl.

„Cože? Co je to za hloupý dotaz?“ nechápal stále. Už když mu tuto možnost nabídl, čekal, že se opět zeptá na minulost, na jeho jizvy, na to, co si s bratrem tak hrozného provedli, že se mezi nimi zrodila taková dlouholetá nenávist.

„Právě jste promrhal otázku bez cenzury…,“ pousmál se a zakoulel pobaveně očima. Musel si přiznat, že se mu ulevilo. Poslední, na co by v tuto chvíli měl chuť, by bylo probírat se minulostí.

„Odpověď neznám. Nikdy jsem se na toto neptal, dokonce ani nemám ponětí, jestli naše jména vybírali rodiče, nebo si to právo ponechala Magdalena s dědem. Jaké myslíte, že by se ke mně hodilo, kdybych se jako děvče narodil? A vy to víte, jaké pro vás vaše matka měla připravené? Popravdě nedovedu si moc představit, co by s vámi bylo, kdybyste se jako dívka narodil. Už jako chlapec to máte složité. Možná, kdybyste byl děvče, váš otec by vás víc toleroval. Muži ve většině případů víc tíhnou k dcerám, pokud nesmyslně nelpí na pokračování rodu.“

V jeho rodině by to měla dívka dost kruté – pomyslel si, a dokonce mu přišla na mysl neveselá myšlenka, že kdyby děd mohl, utopil by vnučky jako koťata už v novorozeneckém věku. On sám by dceru zbožňoval. Možná také proto místo své vlastní krve, která mu nikdy nebude dopřána, rozmazluje Elišku.

Eda si jej zatím změřil pohledem, ukazováček přemýšlivě položený na rtech, které měl roztažené v úsměv. Ano, moc dobře si uvědomoval, že svou otázku mohl využít jinak. Věděl to, už když ji pokládal. Ale nezalitoval ani na sekundu. Měl Damiana rád. Počká, až mu sám bude chtít vyprávět.

„To je složité! Vy jste takový aristokrat, chováním i jménem. Kdybych měl vybírat podle toho, jak vás znám, asi bych se taky snažil vybrat něco vznešeného. Možná Viktorie? Královna Viktorie, ale taky Viktorka u splavu, to je takové poetické. Jako vy. Taky bych zvažoval Ninu. Nejsem si jistý proč. Vlastně jsem. Byla to postava z jedné mé knížky. Obecně jména na N. Možná Nora. Ale ani jedno nejde vhodně zkrátit, což je škoda. Ono to tedy nepotřebuje zkrátit, ale chápejte, chtělo by to něco jemnějšího a Norinka je zase moc jemné. Hedvika? Možná něco na E? Emma? Ne. Viky asi zatím vede, ačkoli úplně mi to nesedí. Budu muset ještě popřemýšlet. Taky by se mi líbila Olivie, ale to by bylo stejně problematické pro lidi kolem jako vaše současné jméno. Chci říct – trvalo mi neskutečně dlouho ujasnit si, jestli se Damian píše s dlouhým nebo krátkým a. No vážně, měl byste si vyrobit jmenovky a do závorky za svoje jméno napsat tučným písmem píše se to krátce, jinak budou lidi kolem vás neustále dělat chyby,“ nadhodil zamyšleně. „Teď já. Kdysi jsem se matky ptal, ale nepamatuju si už její odpověď, takže bych skoro řekl, že mě nějakým způsobem odbyla. Ona nikdy nebyla na podobné otázky. Takže – co byste mi přiřadil vy?“

„Vám? Zcela určitě byste se měl jmenovat Amélie. Od jisté doby mi ji až příliš připomínáte. Viděl jste ten film? Mám dojem, že jako kniha to nevyšlo,“ zamyslel se. „Přestože ta dívka byla černovlasá, k její povaze bych lépe přisoudil vizuální křehkost světlounkých vlasů a modrých očí. Nicméně její nevinnost nedělala barva jejích očí, ale jejich velikost. Audrey Tautou ji zahrála skvěle a vy jste takový její mužský protějšek.“

Odmlčel se a v duchu si začal přehrávat úvodní píseň filmu Amélie z Montmartu – Comptine d’un autre été. Hrál ji tolikrát… I ta píseň se hodila k tomu klukovi.

„Rozhodně Amélie…,“ zašeptal ještě a schoulil se do kabátu.

„Je vám zima,“ odtušil Eda tiše. Pak se k němu přesunul a jednou rukou jej objal, stejně, jako to Damian dělával jemu, když se třásl blonďák. Přitiskl jej k sobě, zabalil si jej do náruče. Srdce se mu rozbušilo, když mu do hlavy přišla myšlenka, že jej vlastně chrání. Už to jednou dělal, když muž spal. Tohle bylo poprvé, kdy u toho byl vzhůru. Bylo to příjemné.

„Znám jenom vílu Amálku. Asi bych se měl dovzdělat. Můžeme se někdy spolu podívat, jestli budete chtít,“ navrhl. Až se vrátí domů. S tou myšlenkou jako by na něj spadlo cosi těžkého, obalil jej smutek a úsměv na jeho rtech se vytratil. Konce byly vždy poněkud smutné, tenhle návrat jej ale zasáhl. Už zítra odjede, zmizí odsud na další dlouhou dobu, pokud se vůbec kdy vrátí. Osud byl intrikán, mohlo se stát cokoli. Třeba tu byl naposled. Třeba tu takto seděl naposled. A co si nyní uvědomil a zasáhlo jej to ještě víc, třeba to taky byl poslední den, kdy si s Damianem byli takto blízcí.

Strávili několik dní jenom spolu, soustředili se veskrze pouze na sebe navzájem. Kolik toho Eda přečetl? Ani ne polovinu jedné knihy, přestože jich táhl víc než dost. Za necelý týden viděl svého nadřízeného uvolněného, spícího, s úsměvem na rtech, a dokonce i smějícího se. Kolikrát toto viděl v Praze? Až se vrátí, zase se mu uzavře mezi všechny ty papíry a stres, bude se mračit a bude říkat, že nemá čas, energii, že potřebuje pracovat, a to ostatně bude potřebovat i hodinu poté, a před večeří, a po ní, a než zavře oči. Jediné volno bude mít v neděli, kdy se za nimi ale staví jeho babička. Když nad tím Eda nyní přemýšlel, i vztah s ní byl pro Damiana spíš práce.

Měl ho rád, i jako právníka. Jinak – měl ho rád jako právníka. Jako osobu, která dělala tuhle práci. Jenže jestli to mělo znamenat, že ho zase uvidí tak málo? Bez ohledu na to, že spolu trávívali v podstatě celé dny. Nikdy to nebylo jako teď. Co když už nikdy nebude?

Pevně jej objal, hlavu položenou na jeho rameni a oči upřené před sebe, na pomalu tekoucí vodu. Zapadalo slunce. Končil poslední den, který tu mohli strávit. Ušli spolu tak dlouhou cestu. Vybavoval si, jak mu černovlásek oznámil, že by s ním dobrovolně netrávil ani minutu navíc, jelikož je rád, když se na konci dne mohou rozloučit a každý si jde svou vlastní cestou. Návrat do Prahy se mu zdál trochu jako návrat na začátek, přestože věděl, že tak zlé to nebude.

A přemýšlení nad čímkoli smutným zákonitě vedlo i k přemýšlení nad Juliánem. Jestliže se vrátí zpátky, byť jen do bodu, kdy od Juliána odcházel…

Oči se mu naplnily slzami. Pevně sevřel oční víčka, nechtěl, aby si Damian všiml. Nesmí na to myslet. Věci budou, jak budou. Nějak to dopadne. Všechno nějak dopadne. Za jejich pobyt se hodně posunul, hlavně co se týkalo Juliána. Už na tom byl lépe. Vztah sebe a svého nadřízeného možná z Holandska do Prahy nedoveze, protože nemůže zařídit, že Damian zůstane stejný, jako byl tady, sebe si ale odveze. Stejně tak své názory. Kus Holandska…

Bude mít fotky. Může si je zarámovat. Dívat se na ně, až mu bude smutno.

Konečně cítil, že slzy úspěšně rozmrkal. Pocit, že se co nevidět rozpláče, trochu otupěl.

„Zapadá slunce,“ vydechl tiše. Byl vděčný, že se mu neroztřásl hlas. Tak trochu to očekával. „Měli bychom se vrátit. A pak… Vím, že jste unavený, já jsem taky. Ale mám ještě jeden večerní program, odpočinkový. Rád bych ho s vámi absolvoval. Necháte se překvapit?“

Damian mu bez řečí podstrčil bavlněný kapesník, když popotáhl. Zapřemýšlel, jestli do jeho kabátu neplakal, ale nedovedl si představit, proč by to dělal. Usoudil tedy, že mu z nosu teče, protože teplota zrovna není ideální na vysedávání na lavičce na nábřeží a dlouhé procházky po venku.

„Ano. Tak nějak už jsem si zvykl na vaše překvapení, a ještě žádné z nich nebylo ultraděsivé jako třeba uříznutá hlava v kufru. Myslím, že bych to mohl zvládnout. Ale rád bych si ještě někde dal teplý čaj, pokud se vaše překvapení bude odehrávat venku.”

Když Eda slyšel svá vlastní slova, zazubil se. Zněla vtipně, když je říkal on. Opravdu byl tak nějak aristokrat. Slovo ultraděsivé se k němu hodilo podobně jako k nějaké historické princezně.

Princezny byly vždy o něco vznešenější než princové, minimálně v Edových očích. Většina princů působila poměrně snobsky. Ačkoli za to možná mohl ten zvláštní nákrčník, když tak nad tím nyní přemýšlel. Jak by asi vypadal na Damianovi?

Mohl být docela rád, že tu myšlenku nerozvíjel nahlas.