Kauza Eduard 33.

Následující dny trávil Eda s Oskarem. Přes víkend byli až na pár nutností zavřeni v pokoji, kde ho chvílemi léčil, chvílemi si s ním hrál a ve zbytku času jen četl, psa vedle sebe. Ten se velmi rychle naučil skákat za Edou na postel a usínat mu s hlavou v klíně. Ráno a večer za ním přicházel Damian, aby mu pomohl ošetřovat štěněti ranky, jinak byl ale zcela jeho povinností a dle Edova názoru šlo o povinnost natolik příjemnou, že by si ji stejně sebrat nenechal.

Do středy měl dovolenou. Oskar nemohl zůstat sám, na to až moc často potřeboval venčit, ale také nepřipadalo v úvahu jej s jeho stavem ponechat na zahradě po celé dopoledne. Pracoval tedy z domova – přemluvil svého nadřízeného, že to zvládne – a když zrovna neopravoval texty po Heleně, nepřekládal ani nezpracovával něco pro Damiana, věnoval se Oskarovi. Krmil ho poctivě, pravidelně a hodně, aby pes co nejrychleji získal normální váhu. Také ho každý večer česal, což Oskar na rozdíl od koupání zbožňoval.

Ve středu odpoledne, když byl Damian ještě v práci, vynesl Eda štěňátko na zahradu. Potřeboval ho s Maxem a Bellou seznámit, aby je dalšího rána mohl nechat všechny tři na zahradě. Bylo mu proti srsti zavírat Oskara na malém prostoru svého pokoje – neměl tam kde se vyčůrat, ale ani s kým si hrát. Zima pomalu odcházela, měl být o něco teplejší týden. Když nikdo nebude doma, rád by ho nechal s dalšími chlupáči.

V prvních minutách litoval, že nepočkal, až se vrátí Damian. Oba psi se mohli zbláznit, když vyšel s Oskarem v náručí a nutno podotknout, Oskar sám se v návaznosti na to mohl zbláznit taky. Zrovna z něj měl ovšem blonďák dojem, že štěká spíš proto, aby si to vyzkoušel, než že by skutečně chtěl někoho zastrašit. Působil nadšeně.

Hodnou chvíli pevně držel Oskara, aby mu nemohl utéct, a promlouval na oba výtržníky. Situace vypadala poměrně bezvýchodně. Nakonec, ač nerad, musel svou snahu vzdát.

„Maxi! Bello!“ oslovil oba rázně. Nechtěl, koncept povelů a disciplíny mu nebyl úplně vlastní, věděl ale, že Damian má oba psy vycvičené. Nebyl si jist, jestli se toto vztahovalo i na něj – jestli budou ochotní poslouchat i jeho. Ukázalo se ale, že alespoň částečně je přece jen přesvědčil.

Nakonec se neochotně rozhodli přestat vyvádět, jako by Oskara měli zakousnout, a Bella ho dokonce s největším sebezapřením očuchala. Štěně zatím vrtělo ocáskem, jako by to byl nejlepší den jeho života.

Co ze začátku vypadalo poměrně katastrofálně, nakonec vůbec katastrofálně nedopadlo. Bella brzy zapomněla, že by si na Oskara měla dávat pozor, a veskrze jej přijala. Max byl o něco opatrnější a pozoroval štěně jako narušitele, Eda mu ale nacpal spoustu pamlsků – to by Damian asi neocenil – a ještě před západem slunce mohl vidět, že i on narušitele zaujatě zkoumá. To se počítalo.

Další dny už byl Eda v práci. Pravda, odcházel dřív, stíhal ale vše, co stíhat měl a jeho nadřízený se nezdál, že by byl s jeho chováním nějak nespokojen. K Oskarovi se nevyjadřoval, což Eda bral jako dobré znamení a po nějakých těch dnech pak konečně pochopil, že už se k němu pravděpodobně ani vyjadřovat nebude. Pes se stal součástí domova i smečky.

Edův pokoj se měnil. Objevil se v něm pohodlný pelíšek, který pro Oskara sehnal, na zemi byla konstantně rozložená deka, kterou už si pes v podstatě zabral, miska s vodou i s granulemi, kterou Eda pravidelně doplňoval, většinu dne byla ale prázdná, protože jak brzy zjistil, pes byl ochoten sníst i slupky od brambor. To tedy bylo myšleno obrazně – na správné dietě Eda u psa lpěl snad jako na Damianově příjmu tekutin.

Oskar vypadal den ode dne zdravěji. Pořád byl roztomile oškubaný, srst měl ale lesklou a čistou a oči přestávaly působit tak smutně. Nosil obojek proti blechám i další, který koupil Eda speciálně pro něj pro případ, že by se mu povedlo znovu se někam zatoulat. Na vnitřní straně měl napsané telefonní číslo i jeho současnou adresu.

Z jednoho celého šuplíku se stal psí šuplík. Měl v něm vodítko i postroj, jelikož v podstatě hned co to šlo, začal Oskara brát i mimo zahradu. To si pes zamiloval. Jeho domovem se však i přes Damianův původní nesouhlas stal Edův pokoj. Muž se zatím neozýval, že má Eda Oskara přemístit ven, a on se nikterak nepřipomínal. Nedovedl si představit ráno se probouzet bez chlupáče oddechujícího někde vedle něj. Bylo to uklidňující.

A jak to tak bývá, když člověk dělá něco, co jej dostatečně zaměstnává, jako voda utekly poslední dva týdny, které Edu dělily od charitativního plesu Damianovy firmy. A zjistil to odpoledne, když mu Damian doma sdělil, že pokud chce všechno stihnout, dost možná by se měl začít oblékat.

„Proč? My někam jdeme?“ zeptal se zaujatě. Hned poté ale vykulil oči. Došlo mu to. „To je dneska?! Panebože, já to úplně zazdil! Viliam říkal, že ještě projedeme všechny ty tance, ale to jsem zrovna potřeboval nakoupit… Pane Krausi, tohle bude katastrofa! Panebože, panebože, panebože, já vůbec nevím, co na sebe, a nepamatuju si ani jedny kroky,“ začal stresovat a pobíhat po pokoji. Oskar začal pobíhat s ním, a když Eda zvedl hlas, jelikož byl nervózní, posadil se a zavyl. To blonďáka přimělo na chvíli zastavit. Chvíli na sebe se psem překvapeně hleděli.

„Máte pravdu, jdu se obléct. Už jsem o něco klidnější.“

Jestli byl klidnější, to úplně posoudit nešlo. Stresoval i tak, jak už měl ve zvyku. Oblékal se na šestkrát, aby stejnak skončil v obligátní bílé košili a černém saku. K tomu si vzal motýlka, jelikož toho na sobě ještě nikdy neměl, a pak stresoval, protože zaboha nevěděl, jak tu věc zavázat. Nakonec zasahoval Damian, za což byl Eda vděčný a jako formu poděkování mu pomohl s manžetovými knoflíčky na pravém rukávu, jelikož dle jeho mínění měl Damian levou ruku naprosto levou a nervózně se zapínáním bojoval.

Poté si urovnával vlasy, se kterými asi sedmkrát běžel za Damianem, aby se zeptal, jestli vypadá dobře. Když k němu ke konci Damian přestal zvedat oči a prostě jen zabručel ano, Eda toho nechal. Lepší už to asi stejně nebude. Zůstaly nakonec v uzlu, ze kterého, pravda, část předních pramenů vypadávala, jinak ale působil poměrně upraveně a hlavně, na tancování byl poměrně praktický. A docela mu slušel.

Konečně se posadil na pohovku. Vydechl. Zadíval se na hodiny. Měl skoro půl hodiny do odjezdu, a i přes neskutečný zmatek, který u toho vytvářel, byl nachystaný. Mohl by ještě chvíli strávit s Oskarem, toho už ale pustil na zahradu a věděl, že kdyby si teď zamazal slavnostní oblečení, Damian ho zaškrtí. Taky by připadalo v úvahu chvíli si číst, nepřiměl se ale ani vstát a pro knihu dojít. Věděl, že by číst nedokázal bez ohledu na vynaložené úsilí. Koloval jím adrenalin, byl nervózní ze všeho, co jej v průběhu večera mělo čekat. Bál se, že svého nadřízeného nějakým způsobem potopí.

Tenhle den – tenhle moment – byl dlouhou dobu jeho strašák. Něco děsivého, ale zároveň něco vzdáleného, co v budoucnu jistě bude problém, ona budoucnost ale jeho současné já nikdy přímo neovlivňovala. A teď najednou byla tady, ten den nadešel a on vůbec nevěděl, co bude dělat. A rozhodně se necítil připravený.

Nakonec snahu odpočívat vzdal. Znovu zaklepal na dveře vedoucí do ložnice a pracovny svého nadřízeného. Ten, když Eda vstoupil, cosi zabručel, pravděpodobně aby schválil jeho vzhled. Eda se nejistě podrbal na zátylku.

„Ne, tohle jsem nemyslel,“ začal, čímž si přilákal o něco víc jeho pozornosti. I tak byl ale Damian zabraný do práce. „Zopakujete si se mnou ty tance prosím?“

To už pozornost přilákalo. Před sebou měl tmavé studánky.

„Prosím. Klekl bych si na kolena, ale vy byste mi za to vynadal, protože bych si tím špinil společenské kalhoty. S Viliamem už to nestihnu, a na místě vy se mnou nebudete chtít tancovat. Anebo nemusíte, jestli nechcete, ale dal byste mi alespoň teoretickou přípravu? Potřebuju znát odpovědi na pár otázek, čistě hypotetických, ale, ehm, stát se můžou,“ vykládal, zatímco se přesouval k jeho posteli, na kterou se posadil, aby na Damiana viděl.

„Co když někomu omylem vrazím? Teda, tím nemyslím, že bych mu dal pěstí, nebo nedejbože jí, ale některé ty tance jsou takové výrazné, chápete, a dělají se u nich taková výrazná gesta, víte, co myslím, no a prostě, co když někoho třeba plácnu přes zadek? Co když ten někdo bude nějaký důležitý manažer? Co když to budete vy? Panebože, co když to bude vaše babička?“ Na ta slova vyskočil z postele, jako by se popálil. „Co když na sebe něco převrhnu a pak do někoho omylem narazím? Dovedete si to představit? A co když na někoho něco vyliju? Co když to bude na vás? Zlobil byste se hodně, kdybych vám dostal džus na hlavu? Ups, to zní zvláštně. Tak malý nejste, teda, jste malý, jako docela hodně malý, ale ne zas tak malý vůči mně. No ale… co kdybych stál na stupínku a něco vám chtěl za každou cenu ukázat a zakopl a vylil vám džus na hlavu?“

Motýlek možná nebyl nejlepší nápad. Trochu to škrtilo.

„Nemohl bych zůstat doma? Mohl bych být tady, a třeba vám zatelefonovat a říct všem, že jim přeju příjemnou zábavu… nebo tak?“

Damian si frustrovaně protřel tvář. Zhluboka se nadechl, aby získal zpět klid, který ještě před pár minutami ze sebe pracně vydoloval jednou skleničkou ginu.

„Doma rozhodně zůstat nemůžete,“ povzdychl si. „Eduarde, já tyto snobské plesy taky nenavštěvuji rád, ale jednou za čas to zvládnu. Řekněte si, že to děláte pro naše děti, a třeba se trochu uvolníte. Víte, nemusel byste tam jít, vás tam očekávat tak jako mě nebudou, ale vážně byste mě v tom nechal samotného?“

Ano, uvědomoval si, že nehraje fér a hraje na jeho city, jenže jeho jméno už bylo napsáno na seznamu hostů a Damian potřeboval doprovod. Uznával, že by bylo mnohem lepší přijít s dámskou společností, nicméně do toho se mu zoufale nechtělo. Stejně se ve snobských kruzích spekuluje, že je gay, tak by je v jejich teoriích mohl klidně podpořit. Neměl se za co stydět.

„Když do někoho vrazíte, omluvíte se. Cokoli se stane, tak se zkrátka omluvíte. Stávají se horší věci. Hlavně klid, chovejte se přirozeně. Na místě vám vyberu partnerku, stačí jeden tanec. Pokud si to budete přát, jsem ochoten se znemožnit a také si s vámi zatančit. Možná se uvolí i Viliam. Vím, že tam bude, protože Magdalena nedala jinak a chce ho znovu uvést mezi smetánku, což jistě náležitě oceňuje,“ dokončil ironicky.

Když se na něj Eda překvapeně podíval, usoudil, že nepochopil. Nebylo to podstatné. Důležité bylo, že díky babiččině naléhání, aby se Vil plesu zúčastnil, tam bude mít Eda spřízněnou duši. Damian věděl, že se mu nebude moct věnovat stále, a také předpokládal, že tam s největší pravděpodobností bude i Schneider. Měl by ho na to připravit. Měl ho na to připravit už dávno – vyčítal si v duchu.

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

Eda stále seděl na měkké posteli, hlavu sklopenou. Pozoroval vlastní dlaně, složené v klíně. Ať už na tom byl jakkoli, kdykoli slyšel Juliánovo jméno, měl pocit, že zestárl o sto let. Anebo jinak. Měl pocit, že sto let uběhlo, svět šel dál, a on zůstával stále na stejném místě. Jako by za dobu od té nešťastné noci udělal mnoho kroků zpět.

Musí to zvládnout, věděl, že musí. Někdy by se s mužem stejně potkal. A teď bude kolem tolik lidí. Nic si nedovolí.

Kdyby si jen byl tak jistý, jak se snažil působit. V hrdle se mu dělal knedlík, srdce bušilo, a kdyby se na ně tolik nesoustředil a pevně je netiskl ke svým stehnům, roztřásly by se mu ruce.

Třeba tam Julián ani nebude. Třeba bude a Eda zahlédne jen jeho záda, nic víc.

Nenechá se opít, už nikdy. Nenechá si sebrat přehled o tom, co se s ním děje. Už nikdy. Nikdy se nezamiluje a nikdy nebude randit. Tak proč to bylo i tak tolik těžké?

„Nemusíte mít strach. Nenapadlo by mě snažit se nějak s ním navazovat kontakt,“ odtušil tiše, jelikož měl zvláštní pocit, že zvýšit decibely nebo sdělit víc slov, než bylo nezbytně nutné, by nemuselo dopadnout dobře. Opět na něj padal smutek. Sakra, opravdu to takto bude už pokaždé? Ptal se na to sám sebe neustále, mnohé pocity ale neslábly, minimálně ne tak, jak by potřeboval, a to bylo zároveň depresivní i děsivé.

Nadechl se, vydechl. Na chvíli zavřel oči. Musel se dát do kupy, věděl to. Damian měl pravdu, nemohl ho nechat jít tam samotného. Podobné akce byly noční můra nejen pro Edu, kdo jiný mohl Damiana pochopit než on. Minimálně v tomto.

Zadíval se na něj. Starost v tmavých očích mu moc nepomáhala. Připomínala mu, že je čeho se bát.

„Ta partnerka, co mi vyberete,“ zkusil, jelikož na Juliána nechtěl myslet, „ehm… asi není šance, že bude umět dámsko-pánské kroky s pánským držením a otočkami?“

Vyzul si boty, natáhl se na jeho postel na břicho tak, aby když se podepřel rukama, viděl na Damiana, a pokrčenýma nohama bezmyšlenkovitě kopal do vzduchu. Se společným spaním v Holandsku nějak odešly zábrany týkající se sezení na jeho posteli.

„Nebude to vaše babička, že ne? Chci říct, ona moc tancovat neumí.“ Chvíli mu trvalo, než rozluštil Damianův výraz jako poměrně překvapený. „Chci říct, pamatuje si kroky, ale působí u toho, jako by to byla formalita. Tak jako přísně. Viliam říká, že tanec není formalita, ale něco, co byste si měl užívat. A taky říká, že kdo neumí dámsko-pánské kroky s pánským držením a otočkami, neumí tancovat. A taky, že z toho jasně vyplývá, že tancovat skutečně umí jenom on a že vás dva tedy nemám srovnávat. Nicméně si stejně myslím, že nejlepší tanečníci byste byli vy dva spolu. Viliam rozhodně umí víc než vaše babička.“

Složil ruce na prostěradlo a položil si na ně bradu. Stále na Damiana viděl. Pravda, trochu si mačkal oblečení, nějak ho to ale nenapadlo.

„A Helena říká, že tanec je příšernost, a že za život poznala jen jednoho člověka, který tancuje hůř než ona, a to jsem já. Ale to s tím nesouvisí.“

Damian se potutelně pousmál. „Helena říkáte…“

V ten moment začal na stole vrnět telefon. Jakmile dotelefonoval, chytil Edu za ruce.

„Vaše tanečnice bude Helen,“ oznámil mu s lehounkým poťouchlým úsměvem. „Tedy, abych vám vysvětlil situaci. Poslední dny jsem přemlouval Viliama, aby šel taky. Striktně odmítal s tím, že snobských večírků se rozhodně zúčastňovat nebude, ale po malém vysvětlení, že je to charitativní akce, trochu vyměkl. Nicméně se dál kroutil, že nemá partnerku… Domluvil jsem mu na včerejší večer takové, jak to říct, společenské rande s Helenou. Vím, že si padli do noty, jak tam Vil strašil ten týden, co jsme byli pryč. Maličko jsem se ji celý den pokoušel přimět, aby se snažila bratra přesvědčit. Nu a znáte ji, ona dokáže téměř nemožné. Za chvíli jsou tady i s babičkou a vyzvedne nás nějaká firma s ještě dražšími auty, než v jakém si vozím zadek já. Magdalena na tom trvala, protože je snob, tak se připravte na šampaňské už ve voze. A ještě jedno upozornění, budou se tam dražit různé věci. Jednou z nich je i obraz od Vila, který jste nedávno viděl v hale. Neříkejte mu prosím, že jsem ho koupil já a věnoval ho na dražbu.“

Edovy oči se konečně rozsvítily.

„Pane Krausi, na mě se přece můžete spolehnout. Víte, že já tajemství udržím,“ prohlásil a myslel to zcela vážně. Snad pro něj tedy bylo dobře, že nezahlédl trochu pochybovačný lesk ve tmavých očích. „Ačkoli stejně myslím, že mu to dojde.“

Netrvalo dlouho a domem se rozezněl zvonek. Damianova babička byla oblečena i nalíčena tak důkladně a talentovaně, že musela mít buď úžasný styl a schopnosti, nebo tuto práci přenechala profesionálům. Slušelo jí to, a ještě víc na ní vynikly ty rysy, které sdílela s oběma svými vnuky, ačkoli toho pro její smůlu moc nebylo. Eda jí to sdělil dost podobnými slovy. Ze zvláštních důvodů se nezdála nadšená.

V autě pak seděl vedle Viliama. Ten ho pošťuchoval prakticky kdykoli mohl, protože jak ho Eda spatřil, s rozšířenými zornicemi zahlásil, že s Damianem vypadají jako dvojčata – tedy, jako dvojčata dvojčata. Skutečně vypadali, jelikož Viliam protentokrát stejně jako Damian zvolil jednoduchou kombinaci černé a bílé. Dokonce měli oba motýlky v královské modři. V tu chvíli by je nerozeznal opravdu nikdo.

Viliam už z toho tak nadšený nebyl, nebo se tak alespoň snažil tvářit, aby udržel tvář, a když to tedy Eda zmínil už pošesté, drkl do něj a pokusil se zajet mu prsty pod žebra, aby jej trochu potrestal. Eda se nenechal a snažil se zlechtat jej nazpátek, jen aby zjistil, že Viliam není lechtivý.

„To není fér! Na Damiana tohle funguje,“ prohlásil, čímž podstatně zlepšil Viliamovu náladu a zaměřil jeho pozornost na bratra. Damian sám se naopak netvářil úplně nadšeně, zdálo se ale, že mu atmosféra v autě nijak zvlášť nevadila.

Skutečně dostali šampaňské. Edovu sklenici vypil Viliam se slovy, že je připraven se pro něj obětovat. Eda pak zahlédl přísný pohled od babičky Krausové, ten ovšem moc nepochopil a po nějaké době nad ním přestal přemýšlet.

Ples se konal v honosném velkém sále pražské Lucerny. Už při vstupu k šatnám slyšel Eda hluk, který lidé tvořili, nedělal si tedy příliš nadějí. Jestli ale nějaké vůbec měl, rozplynuly se, když viděl taneční parket.

Byl plný lidí. Věděl, že to nějak zvládne, tohle nebyla tramvaj a trochu místa mu lidé přece jen uvolní. Stejně to ale bylo dost nepříjemné. Hudba navíc dovedla být docela hlasitá, a přestože už v místnostech alespoň nebylo takové horko, jaké tam bývalo před pořízením klimatizace, pořád to nebylo na dlouhé rukávy a sako.

Brzy našli Helenu. Měla na sobě červené večerní šaty s dlouhými rukavicemi, vlasy měla spletené. Do nich jí kadeřnice umístila pár ozdobných kamínků. Vypadala nádherně. Eda jí to oznámil. Usmála se, a pak vypadala ještě nádherněji.

Jeho první a jediný tanec měl náležet právě jí, a když viděl její přívětivý výraz, nemohl být šťastnější. Pravda, jakmile slyšela, že její první tanec bude s ním, chvíli se tvářila zděšeně, tak nějak ale dovedl rozpoznávat jednotlivé její výrazy a věděl, že to nemyslela zle.

Netrvalo dlouho a oni dva zůstali sami. Damian se musel jít věnovat hostům, což Eda chápal, a Viliama, který se u toho tvářil jako boží umučení, zase odvedla jeho babička, jelikož jej chtěla představit jakýmsi známým. Dostali se tedy na parket. Začínat se mělo waltzem.

To zvládne. Věřil si.

Suverénně Helenu chytil dámským držením.

Chvíli na sebe hleděli. Pak se žena začala smát. Jejich pozice upravila a tiše Edovi navrhla, že kdyby se tolik neprohýbal, pravděpodobně by působil přirozeněji. Její oči ale napovídaly, že si zážitek užívá, a on se tedy přece jen uvolnil, usmál se na ni a vlastně se začal celkem vžívat do situace.

Viliam říkal, že tanec je zábava. A jistě měl pravdu. I kdyby Edovi nešel, byl k němu dotlačen, takže si ho mohl rovnou užít. A tak užíval. Hudba začala hrát a Helena, moc dobře si vědoma jeho schopností, začala odpočítávat, a počítat pak nepřestala po celý tanec. Mnohé kroky předváděl poměrně strojeně, mnohé ale zvládal provádět do počtu i do hudby zdánlivě přirozeně. Waltz byl jeho nejlepší tanec, začal se ho učit první, a to se ukazovalo, alespoň částečně.

Když dotančili, trochu se své tanečnici uklonil, jelikož to mu poslední dobou z legrace předváděl Viliam. Ona nad ním pokroutila hlavou, ale usmála se.

„Zvládli jsme to. Zvládli jsme to a já ti nepošlapal boty,“ oznámil jí nadšeně, když ji promenádou vedl po obvodu parketu. Ona nespokojeně mlaskla a zadívala se na něj shovívavým, všeříkajícím pohledem.

„No dobře, neříkám, že vůbec, ale nebylo to tak hrozné, jak jsi čekala,“ snažil se vymáčknout z ní alespoň nějaké uznání, jelikož sám byl nadšený. Měl to za sebou!

„No, tak by to šlo říct,“ připustila s potutelným úsměvem.

Kus od sebe viděl Viliama. Poznával, že je to on – jakýsi zavalitý chlapík do něj totiž cosi hučel, zatímco on se tvářil tak Viliamovsky nespokojeně, že si ho nešlo splést. Měl v plánu se za ním rozejít. Nebylo mu to umožněno.

Do jeho cesty se postavila dáma. Věděl, o koho jde, přestože se schovávala za slušným množstvím make-upu a černými šaty, které ale i přes svou barvu její o něco výraznější postavě příliš nelichotily. Krátké blond vlasy jí lemovaly kulatý obličej.

„Pan Petiška! Co vy tady tak sám?“

O ou. Byla to jedna ze skoro-partnerek Kraus advocatus. Mohla se jim dost hodit a pravděpodobně si to uvědomovala, protože kdykoli s kýmkoli z nich mluvila, tvářila se nepěkně povýšeně. A z té otázky dokonce i Eda pochopil, k čemu se schyluje.

Rozhlédl se kolem sebe. Skutečně byl sám. Helena se mu kamsi ztratila.

„Zatančíme si?“

O ou.

Měl na jazyku, že to není dobrý nápad. Jenže taky si moc dobře pamatoval, jak mu Viliam kdysi sdělil, že říkat na takovou otázku to není dobrý nápad nebyl dobrý nápad. Tanec byl slušnost, a když jej člověk uměl, neměl by se odmítat.

„Ehm…“

Jistě, nepřijdou o ni, protože jí on zničí večer, ale že by se tím jejich vzájemné vztahy nějak zlepšily, to se taky říct nedalo.

Dovedl ji na parket. Už po cestě se omluvil, že dlouho netančil – Viliam mu při své poslední lekci poradil, že to nebyl špatný způsob, jak začít. Minimálně v jeho případě. Eda tehdy moc nechápal a oponoval, že on ale tančil skoro každý týden, načež Viliam zakoulel očima a sdělil mu, že on ví, ale že říct jsem úplné dřevo, trénuju už dobu a stejně budu rád, že vás nepovalím na zem se prostě nedalo. Sice u toho pozoroval zem, tváře narůžovělé, jelikož lhát mu vždycky bylo proti srsti, dáma si ale ničeho nevšimla.

Omlouval se pak dlouhé, předlouhé dvě minuty. Tančili valčík, což byla snad nejhorší možnost, jakou si mohl přát. Byl to standardní tanec, což znamenalo tisknout se na ženu, zároveň ale obsahoval rychlé kroky. Velmi rychlé. Ona nepočítala, takže byli neustále mimo hudbu, sama nebyla úplně hvězdná tanečnice a on rozhodně nebyl připraven vést někoho, kdo skutečně vést potřebuje. Při jeho asi sedmé omluvě to vzdala, a ještě před koncem písně jej pustila a sdělila mu, že toto ona nezvládne. Působila poměrně naštvaně.

„Ehm, já…“ chtěl se omlouvat. Možná bylo dost dobře, že se k tomu nedostal. Cestu jim zastoupil Viliam. A kdyby se zářivě neusmál úsměvem ukazujícím všechny své rovné zuby, Eda by nepoznal, že jde o něj.

„Omluvte mého asistenta, opravdu dlouho netančil a dnes večer nemá svůj den. Dovolte mi vynahradit vám zážitek,“ nabídl jí rámě, stále tak okouzlující.

Dovedl ji doprostřed parketu. Cosi jí vykládal skoro po celou dobu, byl uvolněný, ale pevný. Eda jej sledoval se zaujetím, pozoroval každý jeho pohyb. Ten chlap opravdu uměl tančit, nešlo mu to upřít. A když se on na konci nepatrně uklonil, vůbec to nepůsobilo, jako by byl porouchaný robot. Naopak, vypadal elegantně a donutil ji se po tom gestu usmát.

„Tohle má Damian u mě,“ sdělil Edovi, když se dostal po jeho bok. Ten na něj přesunul veliké překvapené oči.

„Babi mi tuhle ženskou ukazovala, snažila se mě přesvědčit, ať se s ní seznámim už na začátku večera. Myslim, že jsem vám ji naklonil skvěle, málem mi vlepila pusu,“ zakoulel očima. Evidentně se mu ta vize příliš nezamlouvala.

„Ale Damianovi to neříkej.“

Eda si ho změřil pohledem. Pak se jemně pousmál. To bylo podruhé, co za ten den slyšel takový požadavek. Bylo mu líto, že se bratři nemohou hned v ten moment dozvědět, jak jim jejich dvojče kryje záda. Na jinou stranu, věřil, že pravda vždy ochotně vypluje na povrch. Ani jeden nebyl hloupý. Však oni budou mít ještě spoustu možností prozkoumat, jak vzácní pro sebe navzájem jsou.

Nějakou dobu pak trávil po boku černovláska. Zašli společně na bar, kde si koupili malinovku, protože Viliam zhodnotil, že na pořádné otupení svého mozku je přece jen ještě čas. Taky chvíli postávali v rohu parketu u klimatizace, jelikož byli oba celí zpocení. Dali si spolu dva tance, jedno blues a jednu sambu, protože když je Viliam pro Edu hodně osekal, měly dost jednoduché kroky, aby je zvládl předvádět bez větších zádrhelů. Pravda, tvářil se u toho nanejvýš záchodově, nemohl říct ani slovo, aniž by u toho udělal chybu, a držel se Viliama, jako by na tom závisel život, člověk ale nemůže chtít všechno.

Také si ještě nějakou tu chvíli povídal s Helenou, když se mu Viliam byl nucen vzdálit, a následně se dali do řeči ti dva a Eda zůstal sám.

Nedaleko viděl Damianova záda. Nezdálo se, že by byl muž někým odchycen, rozhodl se tedy vydat za ním. Nedostal se k němu. Cestu mu zastoupil muž, kterého v prvních setinách sekund nedovedl nikam zařadit. Pak přišla vzpomínka.

Ležel na posteli, zpocená stehna natištěná na břiše. Před sebou Juliána. Chystal se k zásunu. A pak byl najednou na zemi, celý pokoj se ponořil do hluku a částečně taky do tmy, obraz byl zakalený. Viděl Damiana, slyšel jeho hlas, ale ne jednotlivá slova. Viděl tuhle tvář.

Vyschlo mu hrdlo, po zádech přejel mráz. Byl to Damianův a Juliánův kamarád. Přišel za nimi, když jej Julián tehdy líbal, aby ho přivolal k přípitku.

„Promiňte, musím jít,“ zkusil, hned co viděl, že se muž nadechuje, aby mu něco řekl.

„Počkej prosím, nebudu tě zdržovat dlouho,“ snažil se Edu zastavit. Ten se kolem něj chtěl prosmýknout a ztratit se v davu, uvědomil si ale, že stojí v rohu. Neměl kam, byl doslova zahnán do kouta. Chvíli zvažoval, že začne křičet o pomoc.

„Chtěl jsem se omluvit. Vím, že to, co se stalo, omluvit nejde, ale alespoň to bych udělat měl.“

To Edu zastavilo. Adrenalin trochu ustoupil a on si uvědomil, že ač muž byl Juliánův kamarád, nebyl Julián. Nemusel být jako Julián, ani Damian nebyl. Zadíval se na něj trochu překvapeně.

„Za co?“

Teď se zatvářil překvapeně on.

„Damian ti to neřekl?“

Co mu měl Damian říct? Nejistě zakroutil hlavou, což přimělo znejistět i Karla. S tímto vývojem událostí nepočítal.

„Já byl ten, s kým se Julián vsadil.“

Překvapené zamrkání.

„O co?“

Dost možná Eda věděl. Dost možná mu to bylo naprosto jasné, snažil se ale nepřiznat si to, protože mu až moc bušilo srdce a mohlo by mu z hrudi vyskočit. Měl nepříjemný pocit kdesi v žaludku, měl tendence znovu si přehrávat vzpomínky a u toho jej obaloval adrenalin a panika. Poznával ten stav. Takhle se cítil v přeplněné tramvaji.

„O tvůj věneček,“ přiznal Karel, v hlase špatně skrývané zoufalství. „Taky mi vraž, jestli chceš. Můžeme jít někam stranou, nechci ti způsobit žádnou nepříjemnost. Jen jsem ti chtěl dát možnost nějak to filtrovat, omluvit se a říct, že to byla hloupost a že si to uvědomuju. Nenapadlo mě, že… posral jsem to ještě víc, že je to tak?“

Ne. Ano. Možná. Eda ho přestal vnímat, protože kus za jeho zády viděl chlapa, který všechny ty pocity způsobil. Sázka nesázka, to on ho balil, on za ním chodil, on mu psal, on ošukal jeho krk i jeho ideály. Jeho oči se přesunuly na Edu a pohledy se jim na chvíli střetly, přičemž ten tmavý jako by si jej ležérně prohlédl.

Toho momentu se Eda bál. Věděl, že přijde. Počítal s ním, přestože z něj měl strach. A on přišel, dívali se na sebe a věděli o sobě. Srdce se Edovi zastavilo.

A pak Julián jejich oční kontakt přerušil.

Teprve v tu chvíli si Eda uvědomil, že muž drží kolem pasu jakéhosi kluka. Byl celkem vysoký, měl tmavé vlasy i pleť, ale působil křehčeji než Julián sám. Usmíval se na muže a Julián sám se usmíval na něj. Chvíle, kterou Edovi tmavovlásek věnoval skončila, dál se soustředil na svůj doprovod.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jej Karlík, připraven pravděpodobně odvést jej na vzduch, Eda ho ale nenechal. S omluvou na rtech se protlačil kolem něj a rychlými kroky odešel z parketu, po schodech nahoru až do nejvyššího patra a v něm zapadl na záchody, první místo, na kterém by snad nemuselo být tolik lidí. Byly prázdné, místnost mu ozvěnou vracela zpět všechny jeho zběsilé nádechy a on vnímal, že i ten zvuk ho pomalu a jistě dohání k pláči.

Než se nadál, stál opřený o rám umyvadla, před sebou zrcadlo. Zadíval se na sebe – na své vystrašené oči, na roztřesené ruce. Na otevřená ústa, kterými rychle nabíral vzduch do plic. Byl nezdravě bledý.

Došlo mu to. V tu chvíli mu došlo, co viděl. Julián se posunul dál.

V prvních chvílích nedovedl ani sám sobě vysvětlit, proč přesně ho to tolik zasáhlo. Nechtěl jej zpátky, rozhodně nedoufal, že by někdy mohli dokončit, co začali. Po celou dobu se ho snažil dostat ze své hlavy. Nic si nepřál tolik jako jeden další den si ani jednou nevzpomenout na Juliánovo jméno. A to se povětšinou dařilo. Jenže teď ho viděl, spokojeného a držícího jakéhosi nového kluka, a spolu s tím si uvědomil, jak zoufale se k němu každý den upínal.

Snaha nemyslet na něj, snaha zbavit se jeho věcí, snaha vrátit se ke svému původnímu já. Všechno, co dělal, se točilo kolem odkazu Juliána, pořád se o to musel snažit a pořád sakra selhával. Jeho největší strach byl, že ho uvidí, největší noční můra, že s ním zase bude mluvit. A přitom naprosto automaticky předpokládal, že na něj Julián bude chtít mluvit, kdyby se spolu potkali. Měl by být rád, že on to v plánu rozhodně neměl. Jenže to bylo ještě horší. Nutilo jej to pochopit, že muž už nic z toho takhle nebral.

Celý svět se posunul. Celý svět dál miloval a hřál a bavil se a tancoval, a Eda byl pořád na začátku. I Julián se posunul. Už nebyl nikdo, kdo by zůstal s ním. Naprosto nikdo.

Co si to nalhával? Že nebude už nikdy nikoho líbat, nikoho milovat, za nikým se neohlédne? Že o to nestojí? A co když o to stál? Co když o to proklatě stál, jako o to stojí každý? Co když prostě chtěl, aby ho měl někdo rád, chtěl se za někým vracet a chtěl, aby ho někdo objal a políbil a dal mu tu pohádku, kterou si vysnil? Ty ideály neodešly, byly tam a on je chtěl! Jenže kdykoli na ně pomyslel, zvedl se mu žaludek a v hlavě se objevil Julián, a to bylo tak sakra horší.

„Do prdele!“ vydechl. Chtěl to zakřičet, ale z hrdla mu vyšel jen jakýsi přerušovaný šepot. Zavzlykal, vztekle vytáhl z dávkovače několik papírových utěrek a začal si stírat slzy. Málem si u toho shodil brýle. Byl vzteklý, byl zoufalý a obalovala ho úzkost, protože pro svou situaci neviděl žádné východisko a protože věděl, že tam ani žádné být nemůže.

„Eddie?“

Viliam. Jako vždy. Eda ho měl rád a oceňoval, že za ním stále chodil, aby ho uklidnil. Zrovna v tu chvíli ho ale vidět neměl.

„Běž pryč,“ napůl požádal a napůl přikázal.

„Eddie,“ zopakoval jeho jméno a udělal dva kroky k němu, jako by ho vůbec neslyšel. Jen tichý povzdech napovídal, že ta dvě slova moc dobře zaregistroval.

„Viliame, říkal jsem, ať jdeš pryč!“ zlobil se Eda, neměl ale dost síly, aby Viliama odstrčil, když se k němu blížil, a tak se jen otočil a udělal tři kroky směrem ke stěně, podél které se sesunul na zem. Viliam pochopil, že objetí by situaci nezachránilo. Posadil se vedle něj.

„Viděl jsem to.“

Ach tak. Viděl to. Alespoň mu Eda nemusel nic vysvětlovat.

„Hlavně neříkej, že to bude dobrý.“

No, to Viliamovi dost sebralo vítr z plachet. Moc jiných vět jej nenapadalo. Opravdu byl nemožný, když přišlo na uklidňování. Mlčel, seděl tam s ním a čas od času mu podal kapesník, zatímco Eda plakal a odhazoval použité kousky do koše stojícího u umyvadla. Občas se trefil, občas ne. V ty chvíle znechuceně hypnotizoval posmrkaný kapesník ležící na té špinavé zemi, dokud jej Viliam nesebral a nevyhodil sám.

Pak, když mu došly slzy, jen seděl, prázdně se díval na dveře kabinek a mlčel. Bojoval s knedlíkem v krku a s hlasitými vzlyky. Nevadilo mu plakat před Viliamem, alespoň mu to nevadilo dřív, v minulosti. Ale ukazovat slabost, když přišlo na Juliána, bylo podivně nekomfortní.

 „Ty to nechápeš,“ řekl nakonec, když už mlčet nevydržel. Viliam neodpovídal, jen na něj přesunul tmavé oči. Prohlížel si ty světlounké, zarudlé. Čekal, až Eda svou myšlenku rozvine.

„Nechápeš nic z toho. Myslíš si, že se to všechno urovná, že já se zase dám do kupy a pak začnu chodit s někým dalším. Jenže já nemám jak se dát do kupy, chápeš? Já nikdy s nikým nechodil, a nebylo to, protože bych nemohl. Já jsem nechtěl. Chápeš, co to znamená? Prostě mě ti lidi přitahovali a dovedl jsem ocenit líbání, protože jsem se před Juliánem s jedním klukem líbal, ale nestálo mi za to dát dost energie do vztahu. Ty hormony, který mě měly hnát k nějakýmu výkonu, prostě neexistovaly. A věděl jsem, že jestli se někdy objeví, pak s někým budu, a jestli ne, budu sám. A byl jsem šťastnej, chápeš? Jenže pak přišel on. Ani jeho jsem nebalil, on balil mě. A udělal mi tohle. A všechny ty hormony, všechny ty dobrý pocity, alespoň částečný dobrý pocity, jsou prostě pryč. Zabil to ve mně. Víš, co to je? Nevíš! Nevíš nic,“ řekl, jeho hlas se ale pomalu vytrácel. Chtěl si rukama zajet do vlasů, ty měl ale stažené. Svěsil je podél těla.

„Hormony nejde zabít, Eddie. Objeví se, ve větší nebo menší míře.“

„Jo? A proč se teda neobjevily už dřív? Nebyly tu, když mi bylo patnáct. Nebyly tu v osmnácti, v devatenácti. Měl jsem alespoň ten ideál, alespoň pocit, že by to jednou mohlo být hezký, protože jsem nevěděl, jak rozbitej vlastně jsem. Chceš mi tvrdit, že se hormony můžou objevit až ve třiceti? Jen tak? Přeskočí pubertu a počkají si na střední věk?“

„No, zajedno bych třicátníky nepovažoval za lidi ve středním věku, a pak, i to se stává. Mnozí si až ve třiceti uvědomí, že jsou ve skutečnosti na úplně jiný pohlaví, než za jakým chodili po celý život,“ zkusil navrhnout. Eda mu věnoval zoufalý, ironický pohled.

„Viliame, já si tohle uvědomil. Jestli to nazýváš vrcholem akce hormonů, budiž, ale u mě už tenhle vrchol proběhl. Vím, kdo jsem a vím, kdo a jak mě přitahuje. Přitahoval. Ty pocity tu prostě nejsou.“

„Tak budeš sám. Proč je to špatně?“ nechápal Viliam. „Dáš si pauzu. To se stává. A pak, až se vyléčíš…“

„Od čeho si mám dát pauzu?!“ přerušil jej Eda. „Od čeho bych si sakra měl dát pauzu, když jsem nikdy s ničím nezačal?!“

„Já taky s nikým nechodím. Protože jsem se rozhodl nějakou dobu se soustředit na sebe.“

„Jo. Jenže u tebe to skutečně je pauza, protože jsi celou pubertu šukal všechno, co se hýbalo.“

Viliam překvapeně zamrkal. Pak se nepatrně zamračil. Eda to viděl. Konečně povolil napětí ve svalech.

„Promiň, Vili. Nechci tě urážet. Asi bys vážně měl jít.“

I Viliam se uvolnil. Nedal na jeho žádost, naopak zůstával sedět. Věděl, že jej teď Eda potřebuje, i kdyby jen jako pomyslný boxovací pytel.

„Dovol si soustředit se na sebe.“

Upřely se na něj smutné studánky. Už nebyly zoufalé. Jen smutné.

„Soustředil jsem se na sebe celý život.“ Na chvíli se odmlčel. „Soustředil jsem se na sebe celé dětství. A pak jsem začal číst, víš? A začal jsem si utvářet takový ideál, něco, co jsem chtěl jednou najít v někom, nevěděl jsem v kom. A hodně jsem o tom mluvil. Často jsem prostě koukal z okna a přemýšlel. V deníku, který jsem si tehdy psal, mám prakticky každý zápis o svých představách. Tehdy jsem chtěl někoho sbalit, tedy zkusit to. Jenže pak na to přišli moji spolužáci.“

„Šikana?“ zkusil jej doplnit Vil.

„Ne. Nedostali se k tomu. Jen se mi chvíli smáli. Jenže já byl dítě, a tohle nebyla věc, které by se někdo měl smát. Vzdal jsem to, s nikým jsem o tom dál nemluvil. A přestal jsem o to stát. Takhle snadno, takhle bez boje. Přestože jsem to nikdy nepřestal chtít. A co teď? Teď odejde i to, co mi zbylo?“

„Dokud o to budeš stát, nemůže to odejít.“

„Jenže já nevím, o co na tom stojím. Já nestojím o nic, co by mi někdo mohl dát. Stojím o pocity, které jsem tehdy měl, když jsem se s Juliánem líbal, a ty už mi nedá ani někdo jiný, ani Julián, protože ať už bych líbal kohokoli, vzpomenu si na něj. Chápeš to? Chápeš, proč je to tak zoufalé?“

Chápal. Sakra chápal.

„Chtěl bych být na holky. Kdybych byl, třeba bych s nimi chodit mohl. Holky tě neopijou, aby ti nacpaly péro do zadku, nemají jak. Je to všechno tak nějak jednodušší, když víš, že ten druhý nemá žádnou zbraň. Jenže holky mi neříkaly vůbec nic… nikdy. Jako vůbec nikdy. A teď mi neříkají nic ani chlapi.“

„Protože jsi to nezkusil.“

Na chvíli zavládlo ticho.

„Můžu ti dát pusu?“

Tak tohle Viliam nečekal. Překvapeně zamrkal.

„Mně?“

„No. Jsi pěknej, ale neublížil bys mi. Můžu ti dát pusu?“

„Eddie, Damian by mě zabil,“ pokusil se vysvětlit. Věděl, že Eda nepochopí. Měl pravdu, nepochopil.

„Neřekneme mu to. Můžu ti dát pusu?“

„Můžeš.“

Nadechl se. Zavřel oči a pokusil se zklidnit ruce, které se mu roztřásly. Viliam se nehýbal, jen seděl a čekal, co Eda udělá. Nechal ho posunout se blíž k němu, nechal ho opřít se rukama o jeho ramena. A konečně, nechal ho na chvíli spojit jejich rty.

Edův žaludek se neobrátil. Nezbořil se mu svět, nevnímal nic děsivého nebo nechutného. Vlastně nevnímal vůbec nic. Jako by byl mrtvý.

„Zabil to.“

A Viliam se usmál. Eda to nečekal, ten poloúsměv jej zaskočil.

„Eddie, ty pako. Tohle přece není žádnej důkaz. Kdybych ti přišel jako vhodnej partner, neudělal by sis ze mě nejlepšího kamaráda,“ vysvětlil mu jemně, po čemž Eda zkřížil paže na hrudi.

„To teda udělal! Udělal, a pak bych čekal, až si mě všimneš jako kluka do vztahu. Láska začíná přátelstvím.“

A úsměv se rozšířil.

„To zní jako plán, jak mě sbalit.“

Další chvíle ticha. Hnědé oči se rozsvítily.

„Eddie, kdybys v sobě neměl vůbec nic, přece bys nevěděl, jak by ses v takové situaci zachoval. To, že to víš, znamená, že si to dovedeš představit. A když si to dovedeš představit, jednou se k tomu můžeš dostat. Dej si čas, zkus tu myšlenku nezavrhnout ani se k ní moc neupínat. Až se budeš cítit na to s někým chodit, začneš.“

Eda trochu posmutněl. Zase se posadil vedle něj, už o něco uvolněnější.

„Já se na to cítím. Celý život. Ale nemůžu.“

„Tak počkej, až budeš moct. To přijde. Objeví se někdo, kdo tě přiměje tuhle myšlenku opustit. A dokud ten někdo nepřijde, nemá smysl sám sebe do toho nutit. Počkej si na svýho prince. Já se tomu nápadu nesměju,“ usmál se na něj, a Eda cítil, že se nepatrně usmívá nazpátek. Pořád se cítil rozbitý, pořád se cítil poničený. Ale Viliam mu dal další sílu.

Možná měl pravdu.

Políbil ho, a nepozvracel se. Mluvil o vztazích, aniž by se mu točila hlava. Nebyl poničený tak, jak si myslel. Jen… zastavený. Asi nebylo špatné počkat, až jej někdo přiměje znovu se rozjet.

Viliam mu podal poslední kapesník, oči už měl ale Eda suché. Setřel si z tváří cestičky slz, posadil si na nos brýle. Usmál se na svého společníka.

„Díky,“ sdělil mu, když místnost opouštěli. „Za všechno. A promiň, za… no…“ zasekl se a nejistě se na něj zadíval. Bál se to vyslovit nahlas.

„V pohodě. Rád jsem si ověřil, že z obou stran bude nejlepší uchovat náš vztah jako přátelství,“ mrkl na něj Viliam a Edovi se podstatně ulevilo. Měl pravdu, rozhodně to bylo nejlepší. Protože líbat Viliama bylo dost podobné jako líbat stromovou kůru.

Sdělil mu to. Muž se začal smát. Věci se vracely do starých kolejí.

§§§

Damian velmi rychle ztratil Eduarda v davu, nicméně byl mnohem klidnější, když věděl, že bude mít po boku Helen nebo Viliama. Jeho bratr měl sice také závazky, pořád to byl Kraus, ale Helena se mohla jen nerušeně bavit, aniž by ji někdo obtěžoval pracovními nebo společenskými povinnostmi.

Sotva dotančil s babičkou a prohodil pár slov s několika lidmi, kteří řídili neziskovou organizaci, pro kterou se ples konal, narazil na svou bývalou manželku. Mínil se s ní pouze pozdravit a odejít – ta ženská mu stále zvedala tlak, jen ji uviděl, ale nebylo mu to přáno. V tu chvíli byla vyhlášena dámská volenka a z toho se nemohl vykroutit. Jeden tanec s ní snad zvládne.

„Jak se vede, drahý?“ zeptala se přeslazeně.

„Iveto, nebudeme si tady hrát na přátele! Jak nyní žiju, po tom ti vůbec nic není,“ odvětil jí, stále ještě poměrně klidný.

„Ale ale, to vypadá na trable v ráji, pan Michelka už se ti přejedl? Uvědomil sis, že péro v zadku není to, co by tě zaujalo na delší chvíli? Anebo sis to zjednodušil a šukáš toho svého zajíčka přímo v kanclu. Ále, co to tady vykládám, vždyť ty už ho máš ve své posteli ve vile, proč by sis špinil ten svůj mahagonový skvost.“

Damian se na ni zle podíval, ale odmítal hrát její hru. Snažila se ho vyprovokovat a tomu se nemínil poddat.

„Patrně myslíš pana Petišku… Domnívám se, že ani po tomto ti nic není. My dva jsme rozvedení, pamatuješ? Pokud sháníš drby, vyzpovídej svou drahou matinku. Ta by se dokonale uživila jako paparazzi.“

„No ano, je někdy trochu indiskrétní,“ přiznala a jedovatě se pousmála. „Nicméně by měl ten tvůj poslíček znát trochu tvou minulost, nemyslíš? A taky by měl vědět, s jak neskutečně naivním a zároveň promiskuitním mužem žije. Že stačí jen drobná vějička, pár hezkých slov a zamrkání a už je v cizí posteli, přestože závazky má jinde.“

Damian přimhouřil oči a odstrčil ji od sebe.

„Ty jsi taková mrcha!“ zasyčel, a když uviděl její úsměv, věděl, že ho slyšela. Kolik mu musela dát indicií, aby pochopil, že Petr Michelka, který ho tenkrát okouzlil natolik, že se jím nechal zmanipulovat, aby si to rozdali u nich doma, byl jí nastrčený a patrně i zaplacený prostitut. Najala si ho, aby na něj měla páku a vytřískala z rozvodu co možná nejvíc. Byla přece ta podváděná chudinka. V jednom měla pravdu, byl naivní jako malé dítě. A v tuto chvíli také pochopil, proč se mu Petr už pak nikdy neozval.

Se zatnutými zuby se od ní vzdaloval. Poslední, o co by měl zájem, by bylo ztropit nějaký skandál. Napružený si sedl na bar a požádal o sklenku ginu.

„Nazdar Damiane. Nepřišel jsi na domluvenou schůzku,“ vyčetl mu Karlík. Posadil se vedle něj a bystrým okem se na něj zadíval.

„Karle? Kde máš svého partnera? Není dobré ho nechávat v téhle džungli samotného, uvědomuješ si to, že ano?”

„On se neztratí, kromě toho se tu cítí jak ryba ve vodě. Ale nezamlouvej to a raději mi řekni, kdo ti zase zvedl tlak.“

„Moje exmanželka, a nemusíš se bát, nemá ani škrábanec, ukočíroval jsou svou agresi i přesto, že se odtud nemůžu vzdálit a jít řvát do polí,“ ujistil ho s notnou dávkou ironie Damian a přimhouřil oči, když zahlédl Karlíkův výraz. I on měl něco na srdci a dle jeho provinilého obličeje to nebylo nic veselého. 

„Co se stalo?“ vyjel na něj nekompromisně Damian, když se Karlík neměl k tomu, aby se svěřil.

„Já jsem mu to řekl…,“ přiznal se.

„Co jsi řekl? Komu?“

„Eduardovi… Omluvil jsem se mu za to, že jsem se s Juliánem vsadil.“

„Ty jsi vůl!“ osopil se na něj Damian. „Kde je?“

„Já nevím. Ale Dame, viděl i Schneidera s jeho novým úlovkem. Jen ať víš. A promiň, měl jsem za to, že jsi mu to řekl. Nechtěl jsem to ještě víc posrat.“

„Jo, dobrý. Ale teď mě omluv, musím ho najít. Pořád ještě se z toho nedostal.“ Damian se vážně držel, aby ho neroztrhal jako hada, a při druhém nádechu a výdechu usoudil, že Karlík za nic nemůže. Věděl, že je to správný chlap a rozhodně má daleko k promiskuitnímu Schneiderovi, kterému není nic svaté.

Zoufale se rozhlédl po obrovském sále. Mohl být kdekoli, zde i v patrech. První jeho myšlenka byla, že nejspíš odtud odešel. Eda byl útěkář před problémy a Damian by pochopil, pokud by únik z této lidmi nacpané budovy uznal jako nejlepší nápad. Už tak se mezi tolika lidmi jistě necítil komfortně, natož když dostal takovou ránu.

Paní z šatny se málem lekla, když na ni vyhrkl, že musí nutně vědět, jestli jeho partner, který by měl mít kabát vedle něj, si jej nevyzvedl a neodešel. Edovy věci ale zůstaly nedotčeny na věšáčku. To však ještě neznamenalo, že je jeho chráněnec stále v sále. Moc dobře si pamatoval, jak se Eda zachoval, když mu ublížil. Sebral se a v třeskuté zimě vyběhl ven bez čepice, šály i peněženky, jen v lehké bundě.

Nečekal tedy na nic a začal systematicky prohledávat velký sál. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, zvlášť když nedokázal najít ani Helenu s Viliamem. Zato dvakrát narazil na Schneidera, kterého bez pozdravu propálil pohledem a soustrastně se zahleděl na mladého, velmi pohledného nového přítele té bestie. Kdyby byl stejný parchant, odchytil by si ho a řekl mu, s jakým zmetkem se tu tak hrdě promenáduje. Možná by mu zachránil zlomené srdce, vypadal tak nevinně. Nicméně na toto teď neměl čas.

Prošel v rychlosti všechna patra i zákoutí v nich, zkoušel mu i telefonovat, ačkoli věděl, že jeho telefon zůstal pravděpodobně v náprsní kapse kabátu, který odpočíval stále v šatně.

Přestal vnímat dění v sále a začínal trochu panikařit. Vzal znovu do rukou telefon a našel číslo na bratra. Taky ho to mohlo napadnout dřív. Eda se pokaždé uchyloval pod jeho křídla, když se mu dělo něco zlého.

Někdy si říkal, jak může být tak úspěšný právník, když běžné věci, které by ho měly napadnout první, totálně zazdí. Tento typ stresu zkrátka nezvládal. Byl zamilovaný a strach o Eduarda mu paralyzoval inteligenci. Nedokázal uvažovat stejně racionálně jako u případů a v práci.

„Jo, je se mnou,“ ujistil ho bratr, když přijal hovor a vyslechl si jeho obavu vyslovenou s úzkostí, kterou nedokázal potlačit.

Setkali se dole ve velkém sále u jejich stolu a Damian vzal Edu nekompromisně za rámě a pevně k sobě přitiskl.

„Od této chvíle budete jen se mnou. Čeká mě pouze jeden krátký proslov a pak už se mě nezbavíte po celý večer. Pokud to bude nutné, i tančit s vámi budu,“ oznámil mu panovačně. Asi to nebyl úplně dobrý přístup, ale jinak to v té chvíli nezvládl. Potřeboval, aby se ho Eda držel. Stále ještě jím koloval strach. Mladík však vypadal překvapivě uvolněně. Jen jeho oči ukazovaly, že se úplně bez následků setkání s Karlíkem a Schneiderem neobešlo.

„Jste v pořádku? Zvládnete to tady ještě chvíli? Já teď nemůžu odejít, ale jakmile to bude možné, půjdeme domů,“ slíbil mu a stiskl jeho paži pevněji, jako by předpokládal, že by mu Eda mohl utéct.

Ten svého nadřízeného chvíli překvapeně pozoroval. Nečekal tuhle reakci, dokonce ani když mu Viliam po položení hovoru sdělil, že je velký šéf shání a že ho postrádá. Nebral svého kamaráda příliš vážně. Měl. Damian sám byl totiž vážný až až.

A působil u toho jako Edův osobní anděl strážný.

Cítil, že se mu už podruhé za jeden večer začínají lesknout oči. Nechtěl, aby jej další Kraus viděl plakat, a tak roztáhl rty do širokého úsměvu, aby jej trochu upokojil, a vklouzl mu do náruče. Beztak to byla nejlepší odpověď. Srdce mu bušilo, všechen smutek ale zvolna odplul a nahradil ho vděk, kupa vděku a spolu s ním také dojetí.

Poznával výraz v Damianově tváři. Bál se o něj. Oba se o něj báli. Oba tu byli pro něj, oba dovedli odhadnout, kdy je bude potřebovat, a oba byli připraveni být s ním, kdykoli takový moment nastane. Takoví přátelé nebyli samozřejmost. Rád by jim to nějak splatil. Ale v tenhle moment mohl být jenom vděčný.

„Teď už dobrý,“ zamumlal mu kamsi do límečku košile, hlavu položenou na jeho rameni. Muž mu vždycky voněl, měl rád jeho parfémy, ovšem tento, který zvolil na taneční večer? Snad to bylo tím, že už se stihl smísit s jeho přirozenou vůní, snad k němu jen seděl, ale Eda tu vůni zbožňoval.

„Děkuju vám.“ Stiskl jej ještě o něco pevněji, nebylo to ale tiché volání o pomoc. Držel jej s něhou a náklonností.

„Toho si važ, Dame. Já málem dostal facku,“ utrousil Viliam s nespokojeným mlasknutím. Eda se tiše zasmál a pustil svého nadřízeného, aby i jeho objal. Viliam chytil jeho ruce a otočil jej zpátky.

„Ne ne, žádný takový. Jen pokračuj, už jsem přijal, s jakým zaprodancem to tu jsem,“ nadhodil a sám mu položil ruce zpět kolem Damianova krku. Eda se stále tak zářivě usmíval, nenechal se ale pobízet dvakrát, a když už byl tak blízko mužovy tváře, rovnou ho na ni políbil.

„Moc rád s vámi budu po zbytek večera. Bude to skoro jako v té mé vizi se svrabem.“

Viliam za jeho zády se začal smát. Eda se po něm překvapeně ohlédl.

„Teď jsem to asi zabil, že? To jsem nechtěl. Jen jsem chtěl říct, že jsem vám vděčný a že jsem šťastný. Tedy, že vy mě děláte šťastným,“ usmál se bezprostředně. „Nemusíme odcházet. Sluší vám to a jste navoněný, máte upravenější vlasy než běžně. A tuhle košili nosíte, když vám na dané události záleží, protože vás trošinku škrábe, ale taky vám hezky vykresluje postavu. Původně jste chtěl zůstat. Rád zůstanu s vámi, nemusíte kvůli mně měnit plány.“

Kdy si začal všímat všech těch věcí, které zmínil? Nevěděl. Přišlo to nějak přirozeně. Jednoho dne se ho ptal, co vlastně dělá rád, protože o něm nic nevěděl. A potom, když slyšel hrát hudbu nebo jedl určité jídlo, věděl přesně, jak se k němu staví sám, ale stejně tak věděl, jak by se k tomu pravděpodobně stavěl Damian. Byl to hezký pocit.

Damian si neodpustil spiklenecky mrknout na svého bratra a užíval si drobné tělo, které se mu stále tetelilo v náručí. Neměl odvahu ho před tolika lidmi pevně obejmout. Nechtěl by dát zbraně do rukou Ivety, ale to mu stejně nebylo dopřáno. Lidé z jejich firmy měli stoly hned vede sebe a ty dvě semetriky měly hned ten vedle nich. Eda si nikoho v okolí nevšímal, ale Damian měl přehled a moc dobře viděl ten vypočítavý pohled své bývalé ženy. Věděl, že pokud o to bude opravdu stát, Eduarda si najde a vyslepičí mu všechny překroucené pravdy. Mělo by mu to být jedno, ale nebylo. Pokud si Eda bude myslet, že dokáže partnery podvádět, nikdy mu neuvěří. A pokud by ho přece jen přesvědčil, pořád ten červík pochybností zůstane. Zvlášť u kluka, který byl tak hrubě zrazený svou jedinou a první láskou.

„Musím jít, Oříšku,“ hlesl potichu, když na něj Magdalena zamávala. Hned poté, mnohem hlasitěji, aby si byl jistý, že ho slyší, řekl: „Zůstaňte tu u stolu s Vilem a Helenou, nebudu tam řečnit dlouho. Magdalena to řekne všechno za mě. Já tam budu jen jako její ozdoba.“

Pustil ho a nedokázal zamezit svým prstům, aby nezastrčily zbloudilý zlatý pramen za jeho ucho.

Damian prohodil opravdu jen pár slov a zahájil dražbu.

Jakmile se vracel ke stolu, už z dálky se na něj usmívala slečna Dvorská. Netušil, čím si její přízeň zasloužil. Kdykoli se v posledních měsících potkali, působili spíš jako pes s kočkou.

„Damiane! Krásná řeč,“ mazala mu med okolo úst. „Chtěla bych ti ještě jednou poděkovat za tanec. Musím ti namasírovat tvoje ego, protože jsi nekompromisně ten nejlepší tanečník z tohoto sálu. Jak jsem ti slíbila, určitě se ti příští týden ozvu a zkusíme začít od začátku. Věřím tomu, že se my dva nakonec dokážeme dohodnout.“

Damian dokázal udržet kamennou tvář, ač ho její slova naprosto uzemnila. V rychlosti ještě jednou projel seznam lidí, se kterými dnes tančil, a paměť ho neustále ujišťovala, že nejenže s ní zcela jistě netančil, ale rozhodně se s ní dnes ani nepotkal. Pouze jí kývl a omluvil se, že se musí vrátit ke společnosti a věnovat se dražbě. Frivolně se pousmála, a i ona se otočila k podiu, kde se na plátně skvěl robustní zlatý náhrdelník s diamanty. Evidentně o něj měla zájem a přihodila. Damian pak nakoupil pár drobností za nehorázné sumy, ale když se na plátně ukázalo červené Ferrari, překvapeně zamrkal. Netušil, který z těch pár desítek filantropů se zbavoval takového skvostu, nicméně oči se mu rozzářily. To auto chtěl. Moc se neohlížel okolo, v tuto chvíli ho nezajímalo, co si o něm jeho přátelé myslí. Jen věděl, že tento typ už se dá jen velmi těžko sehnat a že přesně takový model na dálkové ovládání dostali oba kluci na jejich páté narozeniny. To, že červeného závoďáka oba zbožňovali, bylo pochopitelné. Snad tehdy vznikla láska k naleštěným sporťákům.

Nebylo moc lidí, kteří by měli zájem, přesto ho Damian krutě přeplatil. Bylo mu to jedno.

Eda zatím zaujatě pozoroval zasněné výrazy obou bratrů. Hleděli na to auto, jako by šlo o zázrak, boží poselství seslané na zemi v podobě červeného sporťáku. Ať se v životě zabývali čímkoli, bylo tak úsměvné vidět, že dovedli být oba vlastně stejní.

Chtěl ty totožné výrazy vyfotit. Nedostal k tomu možnost, svůj telefon neměl u sebe, a než nahmatal v kapse saka přehozeného přes židli ten Viliamův, dražba pokračovala k dalšímu předmětu a oba muži se místo vystavovaných kousků začali zajímat o sebe navzájem a auto společně rozebírat. Později, když nadšení trochu opadlo, vrátil Viliam pozornost Edovi a sebral mu z rukou obložený chlebíček, do kterého se zakousl, jen aby mu tak sebral tu nejlepší část.

„Hej! Ty mizero jeden mizerný, já si to šetřil!“ peskoval ho Eda, zatímco jej hravě plácal po zádech. Viliam se smál, což mu dost znemožňovalo pochoutku spolknout, a neobratně se kryl. „Teď povinně okoušeš další, abys ten střed nechal mně. A tohle taky dojíš, nemysli si, že mi budeš nechávat jenom kůrku.“ Na ta slova mu nacpal do pusy i zbytek chlebíčku. Viliam stále celý zářil.

Pravda však byla, že ani on si sousto nestihl vychutnat. Lidé v sále totiž opět začali přihazovat, a tak zvedl oči, aby zjistil, co je tak zaujalo nyní. Nezbylo mu toho v ústech mnoho, podařilo se mu to ale vdechnout a rozkašlal se tak, že se na něj většina blízkých stolů otočila. Pak, když konečně dokašlal, vykulil oči a otevřel ústa, neschopen slov. Vstal ze židle, nereagoval na otázky Edovy ani jiných, jestli je v pořádku, a přešel k zábradlí.

Nepletl se. Jak by taky mohl. Ty kombinace barev, ty tahy štětce, a hlavně tu atmosféru měl pečlivě vrytou do hlavy stejně jako u všech svých obrazů, věděl přesně, kdy a za jakých podmínek, s jakou náladou je maloval. Tento začal vznikat, když měl v bytě Edu, a dokončován pak byl přes jejich hádky s Damianem až po tehdy ještě nejisté příměří. Do obrazu zakomponoval prvky noční Prahy.

Už vyvolávací cena byla dvakrát vyšší, než kolik by Viliama vůbec napadlo žádat. Sledoval, jak ti lidé přihazují, jak si jeho kousek nadšeně prohlížejí, a podlamovala se mu kolena. Nikdy neměl možnost skutečně své umění někde ukázat, vyzkoušet, jak by na něj lidi reagovali, aniž by věděli, že jde o dílo buď naprosto neznámého podivína, nebo toho neúspěšného dvojčete.

Děda tvrdil, že by si malováním nikdy nevydělal. Že dědictví potřeboval a přežije jen, pokud bude žít z něj. Ale neměl pravdu. Vydělal by si. Sakra by si vydělal. Nikdy ho nenapadlo jak moc.

Otočil se zpět k jejich stolu, pohled okamžitě stáčeje na bratra. Až když se nevěřícně zadíval do jeho očí, které působily snad až nezaujatě, uvědomil si, jak samozřejmě počítal s tím, že za takovou akcí stál on. Proč ho nenapadl někdo jiný? Proč ne shoda náhod?

Ach, nebyl hloupý. Shoda náhod? To těžko. Babička? Ne, ona o jeho díla nikdy neměla zájem. A věděl, že ač Eda by toho byl schopen, už by nebyl schopen udržet celou věc jako tajemství. I teď se jemně usmíval. Kdyby to byl on, kdo obraz do aukce dal, křenil by se jako šílený, vyskočil mu na záda a… no, zkrátka by nezůstal jen u úsměvu.

Co se v takové situaci mělo říkat? Nevěděl. Nikdy se do ní nedostal. Nemyslel, že se do ní někdy dostane. Nenapadala jej žádná vhodná slova, stále ještě měl dojem, že kdyby se mu podařilo vykoktat byť jen pár hlásek, mohl by se považovat za šťastlivce.

„Dame?“ Hlasivky fungovaly. Oči měl pořád tak hloupě vykulené a cítil, že se mu nepatrně třesou nohy. Měl by se o něco opřít, nebo se někam posadit. Tělo s ním ale nespolupracovalo. „Dame, ty pitomče, co tě to napadlo? Tohle… proboha, já bych ti snad dal i pusu, kdybych se moh‘ pohnout…“

„Ať tě ani nenapadne!“ zavrčel Damian výhružně, ale oči mu hrály pobavením. „To máš za tu tisícovku onehdy. A víš o tom, že tu hrůznou sumu, za kterou ho vydraží, nedostaneš! Tobě náleží jen chvíle slávy.“

Zvedl se a odešel na pódium, kde převzal mikrofon od dražitele. Byli domluvení.

„Dámy a pánové, omluvte mě, ale rád bych k vám dnes ještě jednou promluvil. Jsem velmi rád, že tolik z vás toto dílo natolik oslovilo, že jste byli ochotni přihazovat, a za ty finance děkuji, protože jsou pro domov a děti, které navštěvuji. Chtěl bych nyní ale mluvit o samotném obrazu. Jméno Kraus, které je s náležitou úctou vůči našemu městu napsáno v rohu tohoto díla, patří mému bratrovi. Nevyznám se v umění jako on, jsem jen obyčejný právník, přesto mě jeho umění uchvátilo. Snad se bude líbit i vám a tímto bych vás rád pozval do galerie Na nábřeží na vernisáž jeho skromných, ale s láskou a pečlivostí malovaných děl. Bude se konat 15. července a většinu obrazů si budete moci koupit a po ukončení výstavy odnést do svých domovů. A nyní, pokud mě můj bratr za tuhle podpásovku neuškrtí – neměl totiž tušení, co jsem si pro něj připravil – pozval bych ho sem na pódium, aby také on řekl pár slov.“

Odmlčel se. Tak za toto ho Vil definitivně zarazí pět metrů do země. Ale když překvapení, tak se vším všudy, a jak znal svého extrovertního bratra, nenechá ho na holičkách a přijde. Není to typ, který by se schovával v koutech. Byl koneckonců jeho dvojče.

Eda, taktéž překvapený, poklepal zkoprnělého Viliama po zádech – tušil, že jinak by se muž zaboha nezvedl. Ten se po tomto gestu opět vyškrábal na nohy, a než se nadál, stál na pódiu i on.

„No… chtěl bych vám sdělit, že jsem samozřejmě už od svých patnácti let měl nachystanej proslov pro případ, že bych se z minuty na minutu stal slavnym, ale dneska jsem ho bohužel nechal doma, takže to brácha moc nevychytal,“ začal, částečně aby si získal čas a částečně protože zkrátka nevěděl, jak svůj proslov uchopit. Pár lidí se jeho vtipu zasmálo. Eda se na něj nechápavě zadíval. To mu ještě bude muset vysvětlit.

„Jmenuju se Viliam Kraus. Kdybyste zapomněli, vypadám dost jako tady Damian, a ještě poměrně nedávno jsem slyšel na jeho jméno, takže se neurazím, když si nás někdo splete. Rád bych vám sdělil něco víc o výstavě samotné, ale ještě jsem se nestihl podívat do kalendáře, jestli mám vůbec čas, takže bych asi zkusil nahodit důležitej výraz a chvíli nesrozumitelně mumlat, zatímco budu postupně klesat hlasem, až dokud nezačnete tleskat.“

Další smích. Zubil se na něj i Eda. Zašklebil se na něj nazpátek.

„Tedy, teď vážně. Ačkoli o téhle události vím stejně dlouho jako vy, rád bych vás i za sebe pozval, pakliže si ze mě bratr nestřílí a nemá v úmyslu mě tu jen trochu podusit. Malováním se živím už dobrých patnáct let, a přestože to občas nebylo úplně snadné, troufám si tvrdit, že jsem nemaloval jediný obraz, který by byl skutečně vytvářený jen pro peníze. Ve všech je něco speciálního, vzor někoho speciálního, jsou poctou místům a lidem a okamžikům. Bude mi ctí s vámi tato místa, tyto lidi a tyto okamžiky sdílet, a třeba vám jimi umožnit poznat nové části sebe samých, protože od čeho jiného je umění než od vyjadřování a chápání emocí.“

Odmlčel se. Lidé začali tleskat. Eda mu ukázal palce nahoru, a tak i on jemu ukázal palec nahoru a zazubil se.

„To za mě bude vše, rád bych vám popřál příjemnou zábavu a pěkně prožitý zbytek večera. Vážení, poprosím o potlesk pro mého drahého bratra, který toto celé zařídil a umožnil.“ Aniž by přestával mluvit, udělal krok dozadu a objal Damiana kolem ramen. „Je mým nejoblíbenějším dvojčetem ze všech mých dvojčat už od doby, co mi ve čtyřech letech pozvracel oblíbeného plyšáka a mně samotnému následně počůral postel, protože do vlastní to měl moc daleko. Vážení a milí, Damian Kraus, můj milovaný mladší bráška.“

Na ta slova konečně odložil mikrofon, stále se zubící, a pevně k sobě Damiana natiskl. Tiše, směrem k němu, zašeptal: „Já ti dám, skoro jsi mě rozbrečel, ty mizero. Dopadl bys daleko hůř, kdybych nebyl tak kurva šťastnej, uvědomuješ si to?“

„Tak moment! Plyšáka jsem ti nepozvracel, byl to ten polštářek se Supermanem, a s tou postelí jsi to tenkrát vyhrál. Doufám, že si to uvědomuješ? Babička si tě vzala k sobě, ty ses tetelil štěstím, zatímco já jsem zůstal v pokojíčku sám. Byla tenkrát bouřka, byl jsem posraný až za ušima, a jestli tohle někomu řekneš – konkrétně tomu blonďatému mladíkovi, kterému teď můžeš spočítat všechny zuby, přijdu k tobě domů a pomluvím tě u sousedů,“ vyhrožoval s úsměvem. Znovu si uvědomil, jak moc mu toto souznění celá ta léta chybělo. A velmi dobře začal chápat, jak byla jejich nenávist nesmyslná. Měli držet spolu, místo aby proti sobě brojili. Byli hloupí, oba dva, když se nechali zmanipulovat rodiči, prarodiči…

Viliam se usmíval. Usmíval se po celou dobu, co scházeli z pódia, zatímco pozoroval, jak se bratrovi kroutí totožně černé, a dokonce totožně sestříhané vlasy. Znal je, stejně jako znal každou část Damianova fyzického těla a kdysi i jeho psychického já. Věděl, jak těžké je ty vlasy zpacifikovat, s jakými barvami jde sladit tmavá pleť, věděl spoustu hloupostí, které člověk sám o sobě ví, ale o druhých málokdy. Dřív ho znával naprosto dokonale. Vzpomínal na to, když jej nyní pozoroval.

Zase se dostal po jeho bok. Pořád se usmíval.

„Abys nepřeháněl, ty posranej až za ušima. Hned druhej den jsem byl u tebe, spali jsme v jedný posteli a ať jsme leželi jakkoli, tys mi dejchal do obličeje. Ono když už máme tu svěřovací chvilku, měl jsem tendenci jít za tebou už tu první noc,“ přiznal. „Naše bezchybná babička dovedla minimálně tehdy docela chrápat, by ses divil. Jenže mě držela u sebe, už jsem nemohl vstát. Nakonec jsem usnul, ale trvalo mi to. Stejně byla nejlepší ta noc, co jsme se rozhodli strávit na stromě. Pamatuješ se na to? Jak jsme tam rozložili ty sítě a pak si málem zlámali všechny kosti, když to pod námi ruplo?“

Navíc v tom stromě za každou cenu chtěli zůstat. Bylo jim pět let, jejich prarodiče nevěděli, jak je dostat dolů, a oni byli rozhodnutí v koruně přečkat noc, protože byli dobrodruzi a museli přece umět přespávat v divočině. Stromy byly nejbezpečnější varianta, alespoň podle jejich mínění. Ráno pak museli jít do školky, byli celí rozlámaní, babička navíc po celou cestu láteřila. A láteřila ještě víc, když zjistila, že se v průběhu dopoledních her na zahradě školky schovali do domečku a noc tam dospávali, tudíž spali v podstatě skoro celý den a večer zase nebyli schopni zabrat. Skákali na postelích, až dokud nepřišel děda a neseřval je jako Alíky.

Konečně se před nimi objevila blonďatá hlava plná divokých kudrn. Viliam se na své dvojče výmluvně usmál.

„Omluvíš mě na chvíli?“

S těmi slovy udělal dva dlouhé, tiché kroky směrem k Edovi. Dorazil právě včas, aby mu sebral z prstů pečlivě okousaný střed dalšího chlebíčku a nacpal si jej do pusy.

„Viliame!“

Začal se smát, bez ohledu na pečivo v ústech, a dal se na útěk. Ano, on věděl, že jejich nepsaná dohoda s Damianem byla co nejvíc Edu vykrmovat, dodatek ale zněl také jej nutit co nejvíc se hýbat. Tohle se rozhodně počítalo. Navíc to byla sranda…

Damian jen nevěřícně zakroutil hlavou a raději nesledoval okolí. Ti dva dělali jen samou ostudu. Naštěstí se znovu začalo tančit a nikdo si těch dvou potrhlých individuí nevšímal. A Damian byl spokojený, že Eda je zase ve své kůži. A on byl vlastníkem rudého Ferrari tři sta pětapadesátky ze série Fiorano. Nedivil by se, kdyby onen blázen, který ho dal do aukce, ani netušil, jaký skvost doma měl. Jeho chyba. Nic a nikdo mu nemohl pokazit v tuto chvíli radost.