Kauza Eduard 18.

V Damianově ložnici byla zima, přesto si její majitel sundal sako. S povzdechem vytáhl laptop na stůl a zapnul jej. Otřásl se chladem, ale neobtěžoval se vzít si svetr nebo zapnout radiátor. Otevřel si složku, na které chtěl pracovat, ale po pár minutách si uvědomil, že nemá ponětí, co čte. Frustrovaně si projel husté vlasy a zavřel oči. Nechápal ten rozpor, který se v něm zakořenil. Jistě, nebyl štěstím bez sebe, že mu bratr okupuje jeho království, přesto nerozuměl té temnotě, která se v něm rozprostírala. Prázdným pohledem zkontroloval dveře, aby se ujistil, že jsou zavřené, a přinutil se zvednout ze židle, jen aby se zhroutil na postel. Cítil se tak slabý – hloupý, že se nechával tak drtit pocity, které pohřbil už dávno před tím, než si vzal svou bývalou ženu. Byl přece pragmatik, neústupný, chladný manažer, který se dokázal vyrovnat s jakoukoli situací, kterou mu život naservíroval. Jenže tohle bylo mimo tabulky, tady nemohl slyšení odročit, aby měl čas získat další informace, s nimiž by dál mohl pracovat. Neexistovaly. Žádný manuál Jak se zbavit hloupého poblouznění láskou prostě ještě nikdo nevydal.

Z vedlejšího pokoje zněla hudba a tichý hovor, který čas od času sklouzl do smíchu. Vstal a vložil si hlavu do dlaní. K jeho uším dolehl další smích. Nechtěl ho poslouchat. Ale nutkavý pocit, že potřebuje vědět, co se děje vedle v pokoji, se stával stále silnějším. Uvědomoval si ho celou dobu. Zesílil natolik, že se se zvedl a prošel okolo smějící se dvojice do kuchyně. Nevěnoval jim pozornost, nechtěl se dívat, přestože byl zvědavý. Odmítl jim ukázat, že by ho snad zajímalo, co spolu dělají. Už jen podle všech slov, která slyšel z otevřené haly, byla jejich lekce humorně intimní. Nedokázal přijít na jiné slovní spojení. Tanec byl intimní záležitostí v jistém smyslu. V tomto případě to vypadalo spíš jako parodie, avšak o nic méně intimní. Žárlil. Ne snad na to, že by Eduarda jeho bratr svedl, jen se nedokázal smířit s tím, že si Viliam dokázal Edu tak moc naklonit. Byl s ním tak moc uvolněný. A šťastný…

Sebral hrnek s kávou a sladký rohlík a opět beze slov a bez zájmu o ty dva komiky se zavřel u sebe.

Vyčistil si hlavu, prodýchal se stejně, jako to dělával vždy, když se potřeboval uklidnit před stáním. I jako velmi mladý se dokázal tímto odpoutat od vlny stresu, když musel předstoupit s něčím nepříjemným před svého děda. Byla to pro něj přirozenost, která mu leckdy zachránila zdravý rozum. Pracovat ovšem nedokázal. Muži vedle byli příliš hluční, příliš šťastní, bezprostřední… tak jak nikdy Damian nedokáže být. Pro Eduarda nikdy nemohl být žádoucí. Ne proto, že by snad byl nevzhledný, ale právě pro tu bezstarostnost a nestrojenost, kterou Eduard potřeboval a kterou mu teď jeho bratr dával naprosto přirozeně. Zase mu bere něco – někoho – na kom Damianovi záleží. Vždycky to tak bylo. Ať to nakonec dopadlo jakkoli, Damian mohl být bohatý a úspěšný, ale jeho bratr mu vždycky sebral to, o co opravdu stál. Dokázal si za pár dnů omotat Eduarda okolo prstu natolik, že… ne, nechtěl myslet na tu směšnou scénu, které byl přítomen u vchodových dveří, jak mu Eda skočil do náruče. Ta dětská radost, že jej vidí, že se nemusí ohlížet na to, co udělá a všechno mu bude z Viliamova pohledu tolerováno a přijímáno s laskavostí. Viděl to v jeho očích a viděl v nich upřímnost. Ta na malou chvíli zhasila jeho vztek a ujistila ho, že si s Edou jen nehraje pro své vlastní pohnutky. Musel by se stát svým bratrem, aby ho dokázal plně zaujmout? To by nedokázal. Nemohl se stát někým jiným.

Zděšeně si uvědomil, že není vyloučeno, že i jeho bratr by mohl být bisexuál. Nakolik ho vlastně znal? Kolikrát se zajímal poslední roky, a vlastně celou dobu od jejich deseti let, s kým se Viliam stýká? Věděl, že miloval děvčata a prohnal každou sukni, ostatně to se nedalo přehlédnout na pravidelných nedělních obědech na farmě, kde byl snad pokaždé s nějakou dívkou. To ale neznamenalo, že si občas jako okořenění života nevyhodí z kopýtka i s chlapem. Bůh ví, že se svým vzhledem a přátelskou povahou jich mohl mít na každém prstě deset.

Další smích a mnohem větší hluk ho vytrhl z myšlenek. Aniž by přemýšlel, otevřel dveře a zadíval se na dvojici před sebou.

Pocítil žahavou bolest žárlivosti, která projela jeho tělem jako nůž. Scéna před ním byla jako vystřihnutá z romantického filmu. Dvoje žhnoucí oči, tak rozdílné, a přece plné jisker štěstí a smíchu. A jako prásknutí biče se ozvalo plesknutí po zadnici jeho mladého přítele. Prázdným pohledem sledoval jejich dětinské zápolení a neměl ani sílu je okřiknout. Opravdu měl Eduard přítelkyni? Málem se mu zatmělo před očima, když ho udeřilo uvědomění. Jak se mohl tak neskutečně mýlit? To jeho bratr byl jeho přítel a tím byla vyřešena otázka, proč se s ním před Damianem nechlubil. Moc dobře věděl, že i když by na to neměl nejmenší právo, neschválil by mu ho. Běsnil by, vyhodil by ho, nepřijal by to a dělal by mu ze života peklo. Mohl si tohle všechno Eda myslet? Netušil. Znal ho tak málo.

Nicméně když viděl jeho štěstí, nemohl zuřit, nemohl nic, ale nedonutil se mu jeho štěstí přát. Cítil se jen velmi prázdně a znovu usedl k práci. Byl disciplinovaný, a proto se dokázal vnořit do dokumentů a postupně dodělávat resty, které měl mít hotové už včera. Kdyby nebylo jemného zaklepání, snad by na ty dva dočista zapomněl.

Zašel do kuchyně pro mast a pak jen stál opřený o zárubeň, která oddělovala kuchyň a halu, a potichu se smiřoval s tím, že opět ztratil vinou bratra to, po čem toužil. Nemohl mu to zazlívat, přesto zášť, kterou k němu cítil, nemohl odsunout do pozadí. Měl už v sobě zamčených tolik nespravedlností, že se tam už nic dalšího nemohlo vejít. Nemohlo, bylo to příliš čerstvé a příliš bolestné, aby to dokázal. A proto dál pozoroval s nějakým masochistickým utrpením oba muže, z nichž jeden láskyplně laskal rudou kůži toho druhého a léčil ji. Ještě nedávno to byla jeho práce, to on měl to právo Eduardovi ulevit od urputného svědění té odporné vyrážky. Nyní o to přišel svou vlastní vinou, když svého Oříška vyhnal.

§§§

Další dlouhé minuty zatím trávili oba muži na pohovce ponořeni do družného hovoru. Viliam velmi rychle objevil ovladač k televizi a měl tendenci něco na ní pustit, jelikož doma rozhodně neměl tak velkou obrazovku. Současně s tím se snažil přesvědčit Edu, že s tímto to rozhodně nemělo co dočinění. To Eda ze zvláštních důvodů dokonce i odhalil. Hned nato si z něj začal dělat legraci. Stihli se ještě jednou vrátit k tanci, ještě jednou pošťuchovat a málem shodili knihy, které měl Damian vyskládané na stolku. Eda se tvářil, jako by byl krok od zástavy srdce, nad čímž Viliam kroutil hlavou, protože si nebyl jist, nakolik to způsobil fakt, že jsou knihy Damianovy, a nakolik jen to, že šlo zkrátka o milované knihy. Následně ho blonďák skoro polil a skoro určitě urazil, ona urážka se ale dost dobře dala vztáhnout i na Damiana, a tak se s ní Viliam smířil vcelku hladce.

A pak se přiblížil čas odchodu. Oba se ten moment snažili oddalovat, Eda byl z Viliamovy přítomnosti nadšený. Mít oba bratry, kteří jej dělali tolik šťastným, pod jednou střechou? Lepší to být nemohlo, pro něj rozhodně ne. Jenže také si dost dobře všímal, že Damianovi už situace takovou radost nedělala, a když se tedy muž znovu objevil, pravděpodobně rozhodnut udělat si něco k večeři, nešlo dál odkládat nevyhnutelné.

„Co jsi to dostal? Ukážeš?“ zasvítily Viliamovi oči, pohled upřený kamsi za Edu. Stáli už na půli cesty k vchodovým dveřím. Ten se instinktivně otočil, dívaje se na majestátní jedli, stále ještě ozdobenou, jako by vánoční svátky neskončily před slušnou řádkou dní. A pod ní, zakrytý, aby se nezničil, stál Viliamův obraz.

 „To jsem nedostal já. Je pana Krause,“ vysvětlil. Stáli velmi blízko kuchyni, bylo tedy jasné, že zmiňovaný uslyší každé slovo.

Viliamovy oči ztvrdly. Kterákoli zmínka o bratrovi instantně srážela jeho náladu, a přestože se kvůli Edovi snažil každou chvíli Damiana neurážet, radovat se z myšlenek na něj nedokázal.

„Jo tak. Tak to možná ani vidět nepotřebuju. Nebo že by můj milovaný bráška překvapil?“ Ironie v těch slovech byla dost okatá. Černovlásek věděl, že by do bratra neměl rýt na půdě jeho domu. Nepotřeboval to připomenout. Ale copak mohl odolat? Umění bylo snad to jediné, v čem si mohl svobodně rýpnout, alespoň měl vždycky ten pocit. V ničem jiném to nešlo. Nic jiného mu prarodiče neumožnili. Svět byl parchant.

„Dovedl bych hádat. V tmavých barvách tam bude portrét našeho dědy s žezlem v jedný ruce a stohem lejster ve druhý. Na tváři výraz, kterej od něj Damian tak dokonale okopíroval, ostatně jako úplně všechny další krásný povahový vlastnosti. Trefil jsem se? Ne, zapomněl jsem na popisek. Co takhle: Nechť živnost mého jediného vnuka navždy vzkvétá a žádná z generací, které přijdou, nezapomene házet sračky na všechny, co se rozhodnou z ní odejít. To by tak sedělo. Parchant mizernej.“

Damian stál a vnitřně se třásl vztekem. Jeho temné oči byly přimhouřené a propalovaly vysmívajícího se muže.

„To bylo naposledy, kdy jsi vzal jeho jméno do svých špinavých úst. Nemáš ponětí, co všechno pro tebe dělal, nebo se snažil udělat. Jsi ignorant, a proto jsi dopadl takto. Nemáš právo ho vinit z toho, v jakých sračkách se teď koupeš,“ upozornil ho na skutečnosti, které si jeho bratr nejspíš neuvědomoval. Na něj nikdy nikdo nevztáhl ruku, netlačil ho ke zdi. Jen nad ním děd i Magdalena neustále drželi ochrannou ruku – když mu chybělo pár bodů, aby se dostal na gympl, když ve třeťáku chodil za školu tak často, že ho chtěli vyloučit, nebo když nakreslil karikaturu ředitele a zástupkyně v poměrně bizarní sexuální pozici a vystavil ji na nástěnku na chodbě, přes kterou chodila celá škola… Neměl ponětí, jak mu děd žehlil všechny průšvihy a poté přicházel domů, velmi jemně řečeno, nevrlý a hledal na Damianovi každou chybičku, aby si mohl zchladit žáhu. Damian dlouho o tomto nevěděl, netušil, co dělá špatně a jeho nálady přičítal stresu z práce. Dověděl se to až po letech od kolegy z práce, který chodil s Viliamem do třídy a shodou okolností byl i synem paní účetní toho ústavu. Ta měla svou kancelář hned vedle ředitelny, a tudíž věděla o všech přestupcích studentů.

„Ten obraz jsem dostal od tvého přítele a je velmi vkusný. I když si o mně myslíš, že nemám uměleckého cítění ani co by se za nehet vešlo, tak jen pevně doufám, že si totéž nemyslíš i o něm,“ kývl hlavou směrem k Edovi a pohledem vyhledal jeho bledou tvář.

„Jen mu ho ukažte, rád bych, aby mi ho schválil. Velmi by mě mrzelo, kdybych urazil jeho uměleckou duší tím, že budu vlastnit dílo, které by neakceptoval,“ procedil mezi zuby a ironie z jeho slov jen odkapávala.

Viliam pevně držel zuby u sebe a silou vůle nezatínal pěsti, jelikož Damianovi odmítal ukázat, jak blízko je k tomu jednu mu za ty kecy vrazit. Jeho bratr neměl nejmenší ponětí, jaké peklo s tím zparchantělým chlapem zažíval, když byli s babičkou nuceni se za nimi přestěhovat na dobu, kdy se farma přestavovala. Neměl tušení, jak na něj zíral, kdykoli ho viděl jako malého. Jaká zrůda pozoruje devítileté dítě, notabene takové, se kterým už prakticky nemá co dočinění, jako by bylo největší zklamání světa? Viliam ten pohled znal, protože úplně stejně hleděl děda na jejich tátu. Bože, toho chlapa nenáviděl snad stejně jako Damiana. Ostatně, to nebylo tak těžké. Byli jako přes kopírák.

„Budu mluvit o kom chci a jak chci. Jsem jeho vnuk stejně jako ty, mám na to stejný právo, jako máš i ty, přestože dokud byl naživu, radši by si uřízl ruku, než aby se ke mně dobrovolně přihlásil. Nebo možná tvoji ruku. Krausovská obětavost nezná hranic,“ utrousil. „Tak ukaž, podíváme se, co si můj drahý bratříček tak oblíbil. Velmi vkusný – vyšší ocenění nic uměleckýho dostat nemohlo. To není nic proti tobě, Eddie. Ty máš… kurva.“

Zmlkl stejně rychle, jako začal mluvit. Eda obraz odkryl, držel jej jako svátost, kterou pro něj i byl, a Viliamovi výjev před ním sebral veškerou rovnováhu. Naprázdno otevřel ústa, hlavou mu prolétly snad všechny zmatené myšlenky, a pohledem začal naprosto automaticky sledovat ty známé tahy štětcem, obrysy, detaily…

Byl k Damianovi zády a pravděpodobně to bylo dobře. Později by možná nechtěl, aby si bratr všiml, že o několik odstínů zbledl. Urážky přestaly být podstatné. Celá hádka přestala být podstatná. Hádali se před chvílí? Neřekl by.

Jednou rukou si zajel do vlasů, které krapet roztřeseně prohrábl. Ztracený klid se dal sbírat jen těžko.

„Tohle se ti líbí?“ zeptal se. Okamžitě se mu vybavila slova, která tehdy vyslovil jejich děda. Maloval onen obraz, když ještě žil s ním, bylo to dílo, po jehož namalování se rozhodl věnovat kariéře umělce. Pro toho parchanta však znamenalo jistotu, že z Viliama nikdy nic nebude. Příšerně se u toho obrazu pohádali. Málem byl zničen. „Je to matlanina bez nápadu. Nestála za čas, nestála za ty prachy, který se za to musely dát. Nemáš pocit, že něco takovýho by spatlalo průměrný dítě?“

Vyslovil ta slova se směsicí nenávisti, která nepatřila obrazu, rozhodně to tak však znělo. Byla to nenávist k člověku, který mu jimi tehdy tolik ublížil. Poslední větu pak vyplivl s ledovým klidem, dlouho chovaným despektem. Trochou výsměchu.

„Nejvíc bych ti posloužil, kdybych ho rozpáral.“

Mohl si všimnout, jak Eda před ním zbledl a ochranitelsky si plátno stáhl blíže k hrudi. Nic neřekl. Ani Viliam už nic neříkal. Čekal. Neuvědomil si, že vlastně nedýchá.

„Spatlalo průměrné dítě? Na co si to hraješ? Jen mi ho chceš znechutit, ale i já moc dobře poznám, co je patlanina a v čem je kus umění. Je to poutavá, dojemná kresba, která vyzdvihuje onu krajinu na úplně jinou úroveň, a pokud ty to necítíš, tak potom chápu, proč tvá umělecká kariéra stagnuje. Karikatury umí kreslit každý idiot, ale nakreslit obraz protkaný emocemi, které působí i na někoho, jako jsem já, je umění. Nemám ponětí, kdo to maloval, ale onen umělec si rozhodně zaslouží úctu. Alespoň ode mě.“

Zadíval se na plátno a znovu pocítil šimravý pocit, že je mu ten obraz bližší, než by měl být. Jako by ho dávno znal. A uvědomil si, že stejný pocit měl, i když se na něj díval poprvé. Vzápětí ale emoce odletěla a on na ni zapomněl hned ve chvíli, kdy se na něj jeho bratr otočil. Takový pohled od svého dvojčete ještě nikdy neviděl a naprosto ho rozhodil. Zatvářil se zmateně a přešlápl. Měl nutkání odejít a nalít si panáka.

„Něco se ti nezdá?“ vyjel na něj, ale bylo to jen obranné gesto. „Ty nemusíš být s výběrem obrazu pro mě spokojený. Tobě nad krbem viset nebude…“

Jestli celý ten proslov Viliamovi nevyrazil dech – jestli všechna ta slova měl v plánu přejít s chladnou hlavou, možná přikývnout a možná ani to – po poslední větě mu definitivně zmizela pevná půda pod nohama. Tohle nečekal a jistě se mu to promítlo ve tváři, v níž nikdy neudržel ledový pohled tak dlouho jako Damian. Ostatně, i za to ho děda nejednou napomenul. Ale na toho teď nemyslel. Neměl na to prostor. Hleděl na svého bratra, na to, jak ochotně se pral za jeho dílo. Pozoroval tu sílu, to velmi známé propojení s barvami, a pocity, které na plátno kdysi zachytil a za které se s tím mužem tehdy sám rval. A najednou, prvně za dlouhé roky, viděl v Damianovi své dvojče. To neznamenalo, že by ho přijal jako bratra a miloval ho, a stejně tak to neznamenalo, že by si do té doby nevšiml, jak moc jsou si podobní. Vyrůstali ale každý zvlášť. V podstatě toho muže neznal. A toto bylo jako facka. Damian nebyl jejich děda. Toho by nikdy nenapadlo věnovat byť ždibec úcty obrazu. Pohrdal umělci. A na malý, úplně nepostřehnutelný moment jako by v černovláskovi viděl někoho, koho kdysi dávno ztratil, ale kdo pro něj hodně znamenal. A spolu s tím přišla lítost, že si toho někoho nechal vzít.

Byl to jen moment, setiny sekund. Jeho a Damiana dělily roky nenávisti, hnusná slova a rozhodnutí, která by bratrovi neodpustil, ani kdyby vychválil všechny jeho obrazy. Ale v tu chvíli byl dokonale odzbrojen. Protože jeho dvojče si ten obraz zamilovalo.

Velmi rychle mu došlo, co Damian řekl spolu se všemi těmito slovy. Neměl ponětí, kdo obraz maloval. Jistě. Jinak by nikdy nic takového neřekl. Ale i tak se Viliam nedovedl donutit zašklebit a nějak si do něj rýpnout za to, jak hezky se Edou nechal převést. Vůbec nad tím takhle nepřemýšlel.

„Pojď blíž,“ vyzval ho, trochu od obrazu odstupuje, aby mu tak udělal místo. Viděl, že tak Damian učinil dost nedůvěřivě. Jen lidé, kteří mu byli velmi blízcí, by v jeho hlase poznali rozdíl. Byl o něco tišší. Smířlivější.

„Pamatuješ… pamatuješ si, jak jsme se učili jezdit na koních? Na těch dvou ponících, který nám babička koupila. Brávali jsme je na krátkej okruh nahoru do lesa, ale u takovýho toho velkýho dubu už jsme zatáčeli zpátky,“ vyslovil, pohled upřený na plátno před sebou. Vzpomínal. Všude tehdy byli spolu. Věděl, že Damian z jeho vyprávění moc dobře pochopí, co má na mysli. Vlastně v té době snad i mysleli spolu. „Byla tam mezi stromama taková pěšinka. Nesměli jsme tam, babička nechtěla, aby se nám něco stalo. Tehdy po nástupu do školy, hned ten den, jsem tě tam zatáhl. Dostali jsme za to příšerně seřváno, ale stálo to za to, protože pozdějc už se tam dostat nešlo. Znovu jsme to místo prostě nenašli. Kdo ví, kudy jsme běželi. Můžem bejt rádi, že jsme se dostali zpátky.“

Nepatrně se pousmál. Skoro by na ty chvíle zapomněl.

„Tohle je ono. Částečně smísený s jinejma momentama z farmy, tehdy nám bylo sedm, nepamatuju si tu krajinu zas tak živě. Ale to hlavní na tom obraze, pocit, kterej máš z tý scenérie, pochází odtamtud.“

Damian cítil, že se mu v krku vytvořil knedlík a oči ho začaly nepatrně štípat. Násilně polkl a znovu upřel zrak na plátno. Už chápal, proč ho ten obraz tak dostal, přestože to neznamenalo, že by byl nějak podhodnocený tím, že k místu na něm namalovaném má jistý emotivní vztah. Stejně jako k té vzpomínce, kterou mu jeho bratr připomněl. Tenkrát v tom byli spolu. Oba dostali stejně, co si zasloužili. Už tehdy věděli, že ten kus lesa je nebezpečný, byly tam polomy, byl plný prudkých srázů a o kousek dál byl starý lom. Babička věděla, proč je tam nepouští. To místo si pamatoval i z dalšího důvodu, o kterém se bratr z pochopitelného důvodu nezmínil.

U toho starého lomu si tenkrát slíbili, že jeden druhého nikdy neopustí, že vždycky na sebe navzájem budou dávat pozor, ať se bude dít cokoli. Byli malí naivní kluci plní ideálů. Proč sakra zrovna tento obraz Viliam Eduardovi prodal? Na chvíli zatnul zuby – viděl v tom jen manipulaci a hru na jeho city, nicméně nenechal se zlobou zaslepit – vzpomněl si na Viliamovu tvář, když o tom obraze mluvil. Ne, takový herec nemohl být ani on.

„To byla dědova slova, že? Matlanina bez nápadu, kterou by spatlalo průměrné dítě – jistěže jsou to jeho slova. Byl precizní v tom dostat z člověka ten poslední záchvěv sebevědomí. Jenomže já, Viliame, nejsem jako on. Možná nemám takové cítění ve výtvarném umění, nerozumím mu natolik jako ty, ale jistý typ umění ovládám, a pokud bych v sobě neměl emoce, nedokázal bych hrát. S určitostí vím, že bych při hře nezažíval radost, jakou mi violoncello dává. Nemohu ti zakázat mě s ním srovnávat, ale nejsem jím. Já na ten obraz názor nezměním jenom proto, že jsi ho maloval ty. S klidným srdcem přiznám, že cítím úctu k umění, jako je toto. Byl bych patetický, kdybych svá předchozí slova popřel,“ připustil, odtrhl oči od plátna a zadíval se znovu na bratra. Bylo ticho, nezvyklé, jen dřevo v krbu praskalo, jak bylo stravováno ohněm.

Usoudil, že bratra šokoval. Ostatně ani sám nevěřil, že by kdy něco takového dokázal říct. Jenže ten obraz je na chvíli spojil. Připomněl jim jejich dětství, ale také pohrdání jejich děda čímkoli, co se mu nehodilo do jeho striktně nalajnovaného života.

„Přeji příjemný zbytek večera,“ řekl tiše a rychlými kroky odcházel do svého soukromí.

Viliam klidně, ač možná s kapkou zaujetí pozoroval, jak se za bratrem zavírají dveře ložnice. Jako by snad chtěl mít jeho postavu na očích, co nejdéle to šlo. Rozhodně mu neodpustil. Rozhodně ho neměl rád. Ale cosi na něm bylo zajímavé. A to, ač by to nikdy nepřiznal, po dlouhých letech pocítil poprvé. Damian nebyl nudný suchar, nebyl naprosto fádní pěšáček ve hře jejich prarodičů. Měl v sobě něco svého. A to něco Viliam neznal i přes své skálopevné přesvědčení, že má bratra dokonale prohlédnutého.

Měl vůbec někdy? Snad kdysi dávno, když byli ještě děti. Tehdy u lomu. Pak? Ztrácel ho. A nakonec ho definitivně ztratil.

Možná, kdyby tehdy zůstali spolu, nikdy by z něj nevyrostl takový parchant. Možná by se Viliama zastal, když se do něj děda tehdy tak opíral. Nic z toho nebylo jisté. Ale nic nešlo ani vyloučit. Ty myšlenky ho zaskočily. Jistěže nad podobnými věcmi čas od času přemýšlel. Dokonce čas od času vzpomínal, pochopitelně s notnou dávkou sarkasmu, který jeho vnitřní hlas užíval častěji, než bylo zdrávo. Možná nad tímtéž přemýšlel i Damian. Ale udělat to společně, vědět, že tomu druhému se hlavou honí totéž, to bylo úplně jiné.

Jako by to nejhorší, co mu děda provedl, vůbec nespočívalo v letech po střední a způsobu, jakým nyní žil. Nenávist, kterou k tomu muži cítil, se vzedmula. A pak zase polevila.

Znovu se zadíval na zavřené dveře. Jistě, to už připomínalo Damiana, kterého znal. To, co chtěl sdělit, sdělil, nebyl tedy důvod dál zůstávat v místnosti. Velký ředitel udělal, co bylo třeba, je tedy na čase akci rozpustit. Jeho bratr se rozhodně nezměnil. Viliam si moc dobře pamatoval, jak rozkazovačně s ním vždycky mluvil. Evidentně to žádná maska nebyla. Takový zkrátka byl. Typické.

Z nudného parchanta se stal o něco zajímavější parchant, věčný dědův mazánek a vztekloun. Ale stejně se něco změnilo. Ještě nevěděl co. Něco. Když Viliam dům opouštěl, neměl pocit, že by si měl doma vydrhnout každý kousíček těla, aby ze sebe smyl už jen pocit, že se nacházel v Krausovské vile. To bylo velmi pozitivní. Kdyby to měl udělat podle svých původních plánů, strávil by ve sprše hodiny a později by se nedoplatil.

Eda sám zatím po odchodu svého nového tanečního mistra chvíli nejistě postával v místnosti, hleděl na obraz, který stále ještě nezakryl, a nemohl z hlavy dostat tváře obou mužů. Stejně tak mu v ní v kruzích létal Viliamův příběh, vzpomínka, která je oba donutila pustit ty ledové, neosobní výrazy.

Nemohl se na ten obraz vynadívat. Kdyby Viliam bratra kdysi hluboce nemiloval, nikdy by tu vzpomínku neudělal tolik nádhernou. Poznal na obraze, že jej malovalo štěstí. Viliam do svých děl uměl dávat pocity, i Damian to uznal. A tenhle maloval s láskou, i když byly ty hezké roky skryté spoustou špatných. Tehdy pro sebe museli být vším. A on si stál za tím, že něco tak silného se zkrátka nemohlo vypařit s hloupou vzdáleností.

Nakonec se ocitl v kuchyni. Jeho nadřízený už byl po večeři, připravil tedy pro sebe dva tousty a následně pro ně pro oba hrníček horké čokolády. Ten Damianovi způsobně donesl do jeho ložnicové kanceláře spolu s krabičkou pralinek.

„Je příjemná na nervy,“ nadhodil. Tušil, že Damiana celá situace musela trochu rozhodit. Viděl to na něm. A když už na muži, jako byl pan Kraus, bylo něco vidět, kolik toho musel cítit?

„Můžu si tu sednout?“ nadhodil, zatímco se rozhlížel po místnosti. Moc času na odpověď však muži nedal, chytil svůj hrníček pevněji a usadil se na zem, zády opřený o jednu z noh postele. Bylo mu trochu blbé sedat si mu na postel a křeslo se mu zdálo příliš daleko.

„Chtěl bych chvíli být s vámi. Vím, že jste říkal, že potřebujete svůj klid a že vám sem nemám chodit, ale dnes nebyla moc možnost skutečně být spolu. V práci jsem měl trochu pocit, že se zlobíte, což jsem moc nepochopil, no a pak přišel Vili, a to vám asi moc náladu nezvedlo. Nebudu vás rušit, vážně. Dovedu být úplně zticha. Jakože úplně úplně, vůbec nebudete vědět, že tu jsem.“

Odmlčel se na dobu dlouhou zhruba jako dva rychlé nádechy.

„Teda, kdybyste si chtěl povídat, to bych samozřejmě byl rád. Chtěl bych vědět víc! O vás a o Vilim. Nevěděl jsem, že se mi podařilo vybrat zrovna takový obraz, ačkoli mi to mohlo dojít. Viděl jsem ho v jeho ateliéru už dávno a na e-shop si ho přidal až někdy po tom, co jsem se od něj odstěhoval. Mimochodem, věděl jste, že má e-shop? Díky tomu taky netušil, komu to vlastně prodal. Nechtěl jsem, aby to věděl, protože by to bral jako charitu, a to jsem nechtěl, tak jsem si ho nechal poslat na poštu pod jiným jménem. Možná jsem se měl přiznat. Někdy byste se tam měl podívat, má spoustu moc hezkých obrazů! Celý jeho ateliér je nádherný. Byli byste spolu úžasní! Kdybyste šli ven na ulici, on maloval a vy hrál. Vydělali byste hned na měsíc vánočních McDonaldů. Ačkoli to bych vám nemohl dělat dohazovačku, to fungovalo, jenom když nebyla hudba. Nechtěl bych mluvit, když vy hrajete. Rád vás poslouchám.“

Zarazil ho výraz, se kterým se na něj Damian otočil.

„Pardon! Už mlčím, vážně! Ups.“ Pohled mu padl na pár kapek čokolády, které se mu podařilo dostat na zem, zatímco gestikuloval s hrnkem v ruce. Ze stolu sebral pár kapesníků a rychle je začal stírat.

„Jako myška. Což nechápu, proč se říká, protože myšky dovedou být dost hlučné. Vážně mlčím! Už jo.“

Zazubil se. Labužnicky se napil.

„Ačkoli kdybyste si chtěl povídat…“

Damian, stále ještě emočně rozložený, nevěřícně sledoval mladíka v tureckém sedu, kterak si mele tu svou obehranou písničku. Moc jeho slova neposlouchal. Zaujalo ho totiž něco mnohem více přízemního než jednoduché mletí pantem.

Eda nějak stíhal upíjet čokoládu, aniž by zmlkl, a na jeho rtech tak ulpívalo velké množství sladké tmavé tekutiny. Svého hrníčku si nevšímal. Neměl na ni ani pomyšlení, čokoládu neměl rád a nikdy ji nepil. Byla příliš hutná a sladká, což u nápojů pramálo oceňoval. Ale povlak té tmavé tekutiny na jeho rtech byl přinejmenším velmi lákavý. Sám si podvědomě olízl ty své a opět se nevěřícně zadíval na uvolněného, usmívajícího se mladíka. Měl v sobě obrovské množství energie, pořád sebou šil a rozhazoval rukama. Ještě chvíli bude okolo sebe šířit tu neskutečnou auru a Damian ho popadne za triko, mrští s ním do postele a bude ho líbat tak dlouho, dokud nebudou oba lapat po dechu. Na moment zavřel oči a přál si umět zavřít i uši. Ten kluk měl krásnou barvu hlasu, nikdy si toho skrz jeho drmolení nevšiml.

Rychle oči otevřel a zamračil se. Neskutečně sentimentální myšlenky ho opět ujistily, že se pomátl.

„Edvarde, chtěl bych být sám. Copak jste dnes neměl dost společnosti naprosto vzhledově totožného muže? Nepobavil jste se dostatečně? Nechci na vás být zlý, ale prosím vás, běžte a dočtěte si knihu, kterou máte rozečtenou. Je zcela pravděpodobné, že se blížíte k hlavní zápletce a měl byste si ji jít vychutnat…,“ doporučil chladně. Eduard opět, snad naprosto podvědomě použil svůj štěněcí pohled a neochotně se sbíral ze země. Damianův poblouzněný mozek na chvíli sepnul a na mysl se mu vrátila vtíravá otázka, kterou si pokládal už ve chvíli, kdy se dověděl, že obraz maloval jeho bratr.

„Ještě moment, možná bych něco přece jen od vás potřeboval vědět. Utřete si ústa, odložte ten hrnek a řekněte mi, co to mělo znamenat? Co jste koupí toho obrazu chtěl dokázat?“

Eda udělal, co po něm Damian chtěl – pravda, čokoládu asi nemusel utřít do trička. Chvíli pak nespokojeně hleděl na svůj rukáv a tiše doufal, že to půjde vyprat. Každopádně jeho pokyn splnil a následně, když z hlavy vytěsnil myšlenky týkající se světlounké látky, se na něj jemně usmál. O Viliamovi mluvil rád. Byl Damianův bratr jeho první kamarád? Měl by se zeptat. Byla to hezká myšlenka. Měl kamaráda…

„To je přece jasné. Chtěl jsem vám udělat radost,“ odvětil s odzbrojující nevinností a upřímností. „Máte tak veliký dům, a umění dělá prostory daleko krásnějšími. A vybral jsem obraz zrovna od vašeho bratra, protože jsem si ty obrazy zamiloval. Bydlel jsem u něj celé Vánoce, spával jsem v ateliéru. Často mi o nich vyprávěl. Do všech svých kousků dává kus sebe. Nerozumím umění o moc víc než hudbě, ale jeho nadšení pro věc je úžasné a výsledek pak ještě lepší. Vybral bych obraz od něj, ať už bych ho měl dát komukoli. Víte, co tak tuším, on nikdy neměl příležitost skutečně se jako umělec ukázat světu. To, co on maluje, by mělo být někde k vidění, nejen když se někdo náhodou dostane k němu do bytu. Je těžké podobným stylem prorazit, když je na to člověk sám. Neříkám, že zrovna já tomu dovedu nějak extra pomoct. Ale každý prodaný obraz se počítá.“

Damian se nesouhlasně zamračil, když viděl, jak si to dítě utírá ústa svým světlým tričkem s límečkem, které měl od Juliána. Nepokládal se za kdoví jakou pradlenku a rozhodně nepouštěl mladíka k praní svého prádla, ačkoli na bělostných košilích si zakládal a neváhal k nim přihodit i pár Edových bílých triček. Tohle rozhodně vyprat nepůjde. Uvědomil si, že přemýšlí nad hloupostmi. Neměl sílu upozornit Eduarda na to, že před chvílí měl tu schopnost sebrat pár kapesníků z krabičky, která byla na kraji stolu. Přesunul své myšlenky tak, aby byl schopný se soustředit na jeho odpověď. Asi neměl jinou možnost než uvěřit tomu, co mu vykládal. Ne, ten kluk nedokázal manipulovat, byl čistý jak lilie, a s tím musel Damian počítat především. A smířit se s tím. Čím dříve tohle vezme na vědomí, tím jednodušeji se mu bude s tím klukem žít. Bylo to tak jednoduché a přitom nepochopitelné.

„Jste hodný,“ řekl tiše. Až moc hodný a tím pádem zranitelný. Zase jím projel ochranitelský pud, přestože tato situace neměla nic společného s jakýmkoli zneužitím. Viliam ho nenutil, aby obraz koupil, dokonce ani nevěděl, kdo byl jeho chlebodárcem na příštích několik týdnů. Tímto také pochopil, proč po něm před pár týdny Eda žadonil vysokou zálohu. Byla na ten obraz.

„Teď už běžte. A pokud chcete zachránit to triko, nechejte tu skvrnu odmočit v gelu na praní pro bílé prádlo. Je mi jasné, že si neuvědomujete, kolik tento kousek stojí a Julián by vás za takové jednání nejspíš zastřelil…“

Na taková slova slyšel Eda velmi dobře. Julián by ho zastřelil – ano, to jistě. A zastřelil by ho velmi rychle, jelikož v posledních dnech mu psal velmi často a Eda měl čím dál tím více pocit, že mu může říct vlastně úplně cokoli. Některé večery si i volali, muž chtěl vědět o všem, co se dělo v Edově životě. A Eda mu to vyprávěl rád.

Díval se, jak se látka téměř neznatelně kroutí a v hlavě už byl zase u mobilu a jejich vlastně už tradičních večerních konverzací. Býval už ospalý, a pokud měl přes den nějaký filtr, co se jeho vyjadřování týkalo, v noci zmizel úplně. Navíc na muže po zprávách neviděl. Pamatoval si, jak býval zpočátku ve stresu, že řekne něco nevhodného a pak už to nikdy nezjistí, jelikož si s ním Julián psát přestane. A to by pro něj bylo náročné. Měl ho rád, opravdu rád. Těšil se na všechny schůzky, které mezi nimi ještě měly přijít. Už dlouho spolu nikde nebyli, muž byl poměrně vytížený a Edovi začínal slušně chybět.

A čím víc mu chyběl, tím víc myslel i na to, jak jej tehdy políbil.

Pane bože, to bylo pocitů! Možná v první chvíli převládal strach, kdykoli ale nyní vzpomínal, jako první se v jeho těle objevilo vzrušení. Možná, úplně maličko možná, by ta ústa chtěl na svých cítit znovu. Možná bylo špatné slovo. Určitě. Určitě by chtěl. Zarděl se, když mu do hlavy tato myšlenka vstoupila. Oni dva, líbající se někde venku v pražských ulicích. Mohl by jej u toho chytit za ruku – měl tak zvláštně hebké ruce – nebo hladit po tváři. Před jejich schůzkami se pečlivě holil a Edu zajímalo, jestli pod prsty ucítí byť náznak strniště, nebo i tváře bude mít Julián tak… nu, perfektní. To slovo se k němu hodilo. Byl elegantní, byl jemný, byl zábavný, štědrý, tolerantní. Perfektní. A měl Edu rád.

Toho večera blonďák nečetl, přestože měl Damian pravdu a on se skutečně blížil k zápletce. Dlouho do noci ležel na posteli a jako zamilovaná školačka zíral do mobilu, který na něj tlumeně svítil a průběžně mu zhasínal. Usínal pak s úsměvem na tváři. Měl za sebou tak nádherný den. Život byl skvělý.

 §§§

Posledních pár dnů Damian Eduarda ve vile téměř nepotkal. Měl poměrně hodně práce, víc schůzek než obvykle, a domů přijížděl až ve večerních hodinách. Jeho spolubydlící buď nebýval doma, anebo se z jeho pokoje ozýval smích a hudba. Nebyli hluční, ale Damian je přesto slyšel. V tyto dny se zašil do svého pokoje a většinou poměrně rychle usínal únavou. Byl za to vděčný, protože žahavá bolest žárlivosti nejenže neutichala, ale spíše se stupňovala. Došlo to až do takového stádia, že se s bezbřehou a lascivní fantazií musel uspokojovat ve sprše nebo v posteli těsně před tím, než ho únava dokonale odpálila do hlubokého spánku. Ve čtvrtek odpoledne, když mu Eda přinesl kávu, ho zastavil jen proto, aby se zeptal, jak se má a jak pokračují hodiny tance. Pozdě si uvědomil, že Eda rozhodně bude vypovídat do největších podrobností a účinně se tak šťourat v hnisající bolestivé ráně. Jenže si nemohl pomoct, blondýnek přišel do jeho kanceláře bez kravaty, se dvěma rozeplými knoflíčky, což u něj bylo nezvyklé. Ten kousek bělostné kůže ho ale neskutečně provokoval. Vyschlo mu v ústech a málem přeslechl i vysvětlení, proč tomu tak je. Neptal se jej na to, ale Eduard měl v povaze omlouvat jakoukoli nedokonalost, které si byl vědom.

„… jsem si mazal hrudník mastí na kašel, asi jsem někde trochu nachladl. Dala mi ji Helena, říkala, že pomáhá, ale taky říkala, ať ji použiju co nejdřív, že pak už pomáhat nebude, no a tak jsem to chtěl udělat hned. Jenže jsem si nechtěl zašpinit košili, kdybych si ji hned po namazání zapnul, zamastila by se a pak… no, zjistil jsem, že už je čas na vaši kávu, a vy jste říkal, že vaše káva má přednost před vším, tak jsem předpokládal, že i před mým vzhledem, ačkoli když nad tím teď tak přemýšlím, třeba k mojí mikině jste řekl, že jestli ji ještě uvidíte... zapomněl jsem, co se stane, ale znělo to hůř, než kdybyste nedostal kávu. Moc mluvím, že? No, prostě jsem sem přišel krapet neupravený, snad to moc nevadí. Nikdo mě neviděl, skoro, a vy už jste na mě takhle taky zvyklý…“

„Jistě. V pořádku, nic se neděje. Pokud jste nemocný, proč jste mi to neřekl? Mohl jste zůstat doma,“ řekl Damian starostlivě a zadíval se do jeho tváře. Nepůsobil nemocně, ale to neznamenalo, že se nemohl cítit mizerně.

„Nebojte, nic to není. Normálně bych to vůbec neřešil, ale teď potřebuju být na víkend fit, chceme jet na Slovensko do termálů. Viliam vyštrachal kdesi v last minute víkendový pobyt se všemi procedurami i s plnou penzí v podstatě zadarmo a přemluvil mě, že si od vás konečně musím dát přestávku, že jinak mi z vás praskne hlava. Ups. To jsem možná říkat neměl. Já si to nemyslím, já vás mám rád,“ ujišťoval ho, když viděl, že rysy jeho šéfa ztvrdly. „No zkrátka jsem mu na to kývl, protože si myslím, že on by se měl zrelaxovat, je v poslední době takový napnutý, a tak se léčím preventivně, abych tam nechrchlal.“

„Fajn,“ rozhodil rukama Damian, aby skryl své rozladění. „Pokud máte všechno, co hoří, hotovo, běžte se preventivně léčit domů už teď. Cestou z kanceláře se stavím na tržnici a koupím zázvor a lesní med. Mám dojem, že už došel.“

Damian nikdy moc med nejedl, pokud nebyl nemocný, a nápoje nesladil ničím, tak mu kolikrát sklenička medu vydržela i rok, ale Eduard med zbožňoval. Damian však odmítal mít na očích ty odporné náhražky se supermarketu, a tak pravidelně doplňoval zásoby od soukromého včelaře.

„A zítra zůstaňte doma. Na těch pár hodin, než vyjedete, ani nemá smysl do práce jezdit.“

Eduard vděčně kývl a zmizel.

Damian tiše zaúpěl. Vážně ho čeká víkend, kdy se bude mučednicky užírat tím, jak si jeho Oříšek užívá doteků jeho zparchantělého bratra kdesi v hotelu? Jak ho očumuje, když budou relaxovat v horké vodě? Jak se budou procházet a smát se, blbnout a tancovat?

Začala ho bolet hlava. Žádný div po dlouhém, náročném týdnu, a tyhle myšlenky mu moc pohody taky nedopřály. A pokud se jimi bude užírat celý víkend, mohla by prostá bolest hlavy přejít v krajně nepříjemnou migrénu, ze které by se dostával dalších pár dní.

Polkl prášek, zapil ho kávou, protože neměl sílu udělat dva kroky k malé lednici, kde se chladily láhve s vodou. Zaklapl notebook, opřel se do své pohodlné židle a na chvíli zavřel oči. Do příjemného temna mu okamžitě fantazie naservírovala ten vábivý kousek bělostného hrudníku a tělem mu projelo brnění. Zaťal čelist – vždyť už ho viděl vysvlečeného do půl pasu několikrát, tak proč blázní nad kouskem obnažené kůže? Vysvětlení bylo až hloupě jednoduché. Byl nadržený, potřeboval sex a potřeboval chlapa. Jeho spolubydlící v něm vzbuzoval touhu – jeho štíhlé tělo, oči modré jako letní obloha, bledá pokožka, světlé husté vlasy, do kterých měl chuť nechat snad pokaždé vklouznout prsty a naivně se pokusit urovnat jejich přirozenou divokost. Toužil pohladit jeho šíji, jen lehce, aby se otřásl nad tím jemným dotykem a vyskočila mu na rukou husí kůže. Líbal by ji až do chvíle, kdy by opět jeho pokožka byla jemná…

Tak a dost! – okřikl se v duchu a vstal. Velmi citelně si uvědomoval pnutí v kalhotách, které vztekem, jejž cítil sám na sebe, pomalu upadalo. „Takhle to dál nejde. Nemůžu jen tak bezděčně čekat, až mi to všechno vleze totálně na mozek. A koneckonců, mám volný dům. Nastal čas zajít na lov a pak se s nějakým blonďatým štěnětem až do neděle válet v posteli a vypouštět páru,“ mumlal si sám pro sebe, na tváři úsměv dravce.

§§§

Eduard běhal po domě a pokoušel se sbalit už ten večer. Damian moc nechápal jeho bláznění – jede přece jen na dva dny. Sbalený mohl být za deset minut. Na druhou stranu chápal, že v tom mladík není moc zběhlý, a přece jen odjíždí se svým milovaným… Damian zaskřípal zuby. Kohokoli jiného by ve svém domě a s trochou sebezapření v Edově náručí uvítal, ale s Viliamem se zkrátka smířit nemohl. Byl ale v pasti. Nemohl Oříškovi přikazovat, koho má milovat, a pořádnou páku, jak ho od bratra odlákat, také neměl. Stále v podvědomí cítil napětí. Věřil tomu, že by mu byl Viliam schopný stále ublížit, kdyby k tomu dostal příležitost, ačkoli to zatím tak vůbec nevypadalo. Vždy když je viděl, byl na Edu milý, nesobecký, a Damian by se nebál říct, že i milující a něžný. Pořád mu ale v hlavě svítila varovná kontrolka. Udělat ale nemohl nic. V nejhorším se Eduard spálí a on mu bude vždycky moci poskytnout hřejivou a utěšující náruč.

V pátek ráno mu přesně v osm hodin deset minut kdosi zaklepal na dveře kanceláře a dovnitř téměř elegantně vplul jeho asistent s přáním dobrého rána, v rukou kávu a snídani.

„Mohl byste mi vysvětlit, co tady děláte? Dal jsem vám přece volno. Kdybych věděl, že máte na dnešek ještě práci, vzal bych vás sem autem.“

Eda se na něj zářivě zazubil. Byl plný energie, čekal ho úžasný víkend, na který myslel prakticky každou volnou chvilku – skoro stejně jako na Juliána, což bylo šílené, protože pak v hlavě neměl prostor na čtení – a prakticky vše, co toho dne dělal, dělal, jako by to bylo to nejzábavnější pod sluncem. Když v pekárně vyzvedával Damianovu snídani, málem svůj požadavek začal zpívat. Neudělal to, ale stejně na něj mladičká pekařka hleděla, jako by se zbláznil. Asi jí moc lidí nepřálo dobré ráno třikrát za sebou, zatímco poskakovali na místě a rozhazovali rukama.

„Já vím, že dal. Taky mám volno. Rozhodl jsem se ho strávit s vámi, pokud vám to nebude vyloženě nepříjemné,“ vysvětlil zcela vážně a zcela nadšeně. „Pak vás příšerně dlouho neuvidím! Vili říká, že to je výhoda, protože nasazujete příšerně kyselé ksichty, a že to hezké na vás můžu vidět i na něm. Není to úplně pravda, on se třeba směje úplně jinak, a jinak mu září oči, a prostě je úplně jiný než vy. Ale to je jedno. Prostě to bude hrozně příšerně strašně moc dlouhá doba a budete mi v ní strašně strašně chybět, takže bych vás přece nemohl nechat odejít do práce a zůstat doma. Všechno už mám zařízené. Ale volno bych si vzal, nemůžu se moc na nic soustředit. Možná na čtení. Kdybyste teda něco potřeboval, samozřejmě můžete říct. Mohl bych si tu číst?“

Damian mlčel, minimálně první setiny sekund po Edově utichnutí, což bylo patrně šokem, který mu opět způsobil. Chybělo tomu už jen komické rychlé zamrkání.

„Můžu to brát jako ano? Prosím prosím,“ nadhodil, to už se ale otáčel, dvěma kroky byl u pohovky v rohu kanceláře, na kterou se usadil i tehdy při svém pohovoru, a než se jeho nadřízený vůbec stačil nadechnout, ležel na ní na břiše, vyzutýma pokrčenýma nohama zaujatě kopal do vzduchu a zrak měl zabodnutý do řádků jedné z bichlí, které dostal jako vánoční dárek od Viliama.

Damian ztuhle seděl u svého stolu a urputně se pokoušel bránit bolesti hlavy. Stiskl si kořen nosu, zavřel oči, zhluboka nasál vzduch do plic a zadržel dech. Z nějakého důvodu měl dojem, že až oči otevře, už tam ten Leprechaun nebude. Bohužel jeho přání nebylo splněno. Stále tam byl, naprosto spokojený a uvolněný, čtoucí jednu z jeho milionu knih.

Bolest se mu šířila od krční páteře k hlavě. Byl napjatý, nervózní. Vztekle hleděl na tu milou, uvolněnou tvářičku a měl chuť jeho bledý krk chytit do rukou a zaškrtit ho. Anebo ho políbit tak, že by lapal po dechu ještě v podvečer.

S ním v jedné místnosti se nedokázal soustředit. To už věděl z domova. A v kanceláři mu to přišlo ještě nepřípustnější. Provokovala ho jeho kravata, kterou měl dokonale uvázanou, i přesto, že se válel na pohovce, sněhobílá košile, kterou téměř nikdy nenosil, ale přesto Damian usoudil, že mu neskutečně sluší… Dál uvažovat nechtěl, zakázal si to a sklouzl očima k nudným dokumentům. Opět ho disciplína donutila ignorovat rozptylující společnost, i přestože Eduard několikrát prokázal svůj emocionální vklad do děje prudkým nádechem, uchechtnutím nebo nespokojeným zamlaskáním. V těch chvílích se na něj Damian ostře podíval, ale mladík si svého společníka nevšímal. Damian usoudil, že ho měl vyhodit hned, jak se mu do kanceláře nastěhoval. Eda ho ke svému čtení nepotřeboval, nevšímal si ho, což byla na jednu stranu výhra, na tu druhou to Damiana překvapivě rozčilovalo. Připadal si, jako by v kanceláři byl on ten nadbytečný. Vlastně mu přišlo, jako by tam vůbec nebyl.

Po třech hodinách práce vypnul počítač a pohodlně se posadil do křesla. Jeho oči spočinuly na Eduardově šíji, kterou měl nezvykle odhalenou. Vlasy měl sčesané na stranu a na prst si nevědomky namotával jednu kadeř. Damianovi vyschlo v ústech. Olízl si suché rty a intenzivně sledoval ruku hrající si se světlými kudrnami tak dlouho, dokud ho nezačal atakovat sladce palčivý pocit, který se pomalu vkrádal do oblasti klína. Nikdy by ani za nic nepřiznal, jak svůdně na něj působí prosté pohrávání si s vlasy. Brněla ho ruka – sám chtěl vplést svou dlaň a dlouhé prsty do jeho hřívy, toužil pohladit lalůček ucha, který mu vykukoval spolu s tou štíhlou bělostnou šíjí. Eduard působil svou jemností jako žena, a přesto to byl každým coulem muž, i když nedisponoval svaly, holil se jednou za týden spíš jen tak ze sportu, než že by mu na té bradě něco rostlo. Mohl působit jako dítě, to ano, ale ne žena. A přestože vypadal mladistvě a mnohdy se tak i choval, byly chvíle, kdy paradoxně vzbuzoval dojem, jako by už prožil sto let. Damian musel uznat, že ho ty výkyvy neskutečně přitahují. Nebylo to jen nordickým vzezřením, na svědomí to měla i jeho zvláštně nevyvinutá povaha, která se jako mozaika doplňovala ve chvílích, kdy to okolí nejmíň čekalo.

Nikdy nikoho takového nepotkal. Čím víc si tu přitažlivost uvědomoval, tím víc mu bylo jasné, jak jeho blízkou přítomnost bude špatně snášet. Opět ho bodla žárlivost a hned nato smutek a sebelítost. Bolest hlavy nepolevovala ani po prášku. Chtěl jet domů, zbavit se jeho přítomnosti. Pořád v sobě nenašel odpověď, proč ho nevyhodil hned poté, co se mu sem tak hloupě nakvartýroval. Kde je ten Damian, který si vždycky prosadí svou a nikdy nemá výčitky, že by snad svým jednáním mohl někomu ublížit? Umřel, a Eduard Petiška ho pohřbil kdesi v lese, kde už ho nikdy nikdo nenajde.

„Pokud se vám tu tak dobře čte, můžete tu samozřejmě zůstat, moje kancelář se výborně hodí jako čítárna – jeden takový před půl rokem tak usoudil, tak to asi bude pravda,“ ozval se do ticha sarkastickým tónem Damian. „Já už ale dneska jedu domů a mám dojem, že vy se máte chystat na romantický výlet, tak bych usoudil, že byste možná ocenil odvoz.“

Eda nejprve několikrát zamrkal, aby zaostřil z černobílého textu na svého trojrozměrného nadřízeného a správně pobral všechna jeho slova, pak se ale zářivě zazubil a vyskočil na nohy. Kousavý tón jako by snad ani nezaregistroval. Rychle si nazul boty, knihu vraceje do své tašky, a připojil se po Damianův bok.

„Tohle bylo úžasné volno! Nepotřeboval jste nic? Měl jste si říct, jestli jste pro mě měl nějakou práci. Chtěl jsem se vás průběžně ptát, ale pak jsem se nějak zapomněl, protože… Jé, dobrý den! Sluší vám to!“ Ta slova provázelo krapet zběsilé mávání na kolemjdoucí Helenu, která se na něj shovívavě usmála a pečlivě si prohlédla celou komickou dvojici.

„Kde jsem to… jo, prostě jsem se nějak začetl a na všechno zapomněl. Ale čte se tam vážně skvěle. Vaše kancelář je v něčem lepší, nevím v čem, prostě je tam lepší atmosféra. A taky jste tam vy. Je fajn být v místnosti, kde jste i vy. Viliam mě prý číst nenechá, psal mi včera, že si nemám brát žádné knihy, že na to nebude čas, že prý mám zapomenout, že ho nechám se tam nudit samotného, ale on sám si nějaké skicáky vzít chce, takže myslím, že to možná nemyslel zas tak extrémně vážně. Odbočil jsem od tématu. Chtěl jsem – ahoj Moniko! Už jsem v půlce té knížky, co jsi mi doporučila, je skvělá, ale moc nechápu… ups, promiň.“ Dívka se rozpačitě usmála a začala se do telefonu, který si držela na uchu, rychle omlouvat za vyrušení. Na Edu zatím kývla na znamení, že se nic nestalo.

„Vlastně to navazuje, četl jsem knížku, kterou mi Monika doporučila. Je dokonalá! Taková tajemná, je v ní trocha nadpřirozena. Nechci vám úplně popisovat, o čem je, protože byste si ji někdy mohl chtít přečíst, ale na jinou stranu vy si ji stejně nikdy nepřečtete a konečně mám chvíli, kdy na vás můžu mluvit, což jsem úplně nechtěl, zatímco jste pracoval. Prostě, jsou tam dva studenti, kolem těch se točí celý příběh, a žijí ve světě, ve kterém když člověk skoro zemře – třeba kdyby se vám na chvíli zastavilo srdce a pak zase začalo tlouct, asi i kdybyste ztratil vědomí – získá nějakou nadpřirozenou schopnost. Což samozřejmě okolní svět neví. A do toho je tam dost vražd a ty se řeší a je to celé takové fascinující a já to neumím popisovat, ale vážně je to hezké.“

Nějak si nevšiml, že v průběhu jeho monologu stihli dojít do garáží. Ups. Nějak se rozpovídal. Rozpačitě se pousmál, snaže se převést pozornost na něco jiného.

„Na čem jste vy dnes pracoval?“

Nejspíš na tom, jak tě na chvíli umlčet – pomyslel si Damian a měl chuť protočit očima. Opravdové myšlenky do mysli už pustit nechtěl, přesto tam opět nevítaně zabloudily.

Potřeboval se ho zbavit, protože ho přiváděl k šílenství. Problém byl ale v tom, že si nedovedl představit, jak by se cítil, kdyby v domě zůstal sám. Bez něj, bez těch šílených monologů a vyprávění nemožných anotací desítek knih, které dokázal přelouskat během pár týdnů.

„Připravoval jsem si podklady k několika případům,“ řekl lakonicky a nasedl do auta, kde pustil rádio. Na Eduardův vkus pak nepatřičnou rychlostí vyjel z podzemní garáže. Vysledoval, že pokud jede ve městě rychleji než 80 kilometrů za hodinu, Eda zmlkne a soustředí se na to, aby se v zatáčkách a na kruhových objezdech nepozvracel. Koutkem oka pozoroval, jestli příliš nezelená. Ne, nechtěl mu dělat potíže, ale potřeboval, aby mlčel. A nerad si to připouštěl, ale chtěl se mu pomstít za tu podpásovku, kterou mu dnes udělal tím, že se mu tak podle nasáčkoval do kanceláře. Dětinské, ale účinné. Eduard celou cestu domů neřekl ani slovo a tam ihned zapadl do koupelny.

Damian žádné nezvyklé zvuky neslyšel, proto usoudil, že jen potřeboval na malou. Nechal ho svému osudu, převlékl se a vyrazil i se psy do blízké restaurace, kde koupil dvě hotovky. Cestou domů uvažoval, v kolik vlastně ti dva vyjíždějí. Byla skoro jedna hodina a Eduard nevypadal, že by nějak spěchal s odchodem.

Když přicházel po krátké procházce k domu, uviděl známý tmavě modrý Volkswagen a u něj stojícího Viliama, který se o čemsi dohadoval s Eduardem.

„Vykašli se na něj, on by se taky nerozloučil, ani by si nevzpomněl. Je někde se psy, přijde kdoví kdy a my musíme být za hodinu na nádru. Už teď nestíháme,“ vyčítal mu, ale přitom na něj úpěnlivě hleděl. Eda stál před brankou, zarputile se držel své tašky a rozhlížel se po okolí.

Tak, a měl odpověď na svou otázku, a pravděpodobně jídlo na zítra. Eda už s ním dneska nejspíš nepoobědvá. Netušil, jestli má být zklamaný, nebo tomu být rád.

Štěkání psů, kteří se k nim nahrnuli, zachránilo Edu z krapet nepříjemné situace. Klekl si k nim, aby je spěšně pomazlil – to by si nikdy neodpustil – a vzápětí už se mohl věnovat právě příchozímu černovláskovi. Úlevně se zazubil.

„Pane! Bál jsem se, že už vás vážně nestihnu. Nechtěl jsem odejít bez rozloučení, přišlo mi to vůči vám krapet nevhodné.“ Aniž by to zamýšlel, vzpomněl si, jak z domu utíkal tehdy před Vánoci. Damiana tím ranil. To by nechtěl zopakovat.

„Tak… no, asi bych vám měl ještě něco říct, ale všechno už jsem vám řekl,“ nadhodil. Otočil se směrem k autu, pak si to ale rozmyslel, dvěma kroky se vrátil k Damianovi a pevně jej objal. Nepatrně jej u toho dokonce nadzvedl, za což se omluvně pousmál, protože si pamatoval, že to Damian neměl moc rád.

„Budete mi chybět. Mějte se hezky. Pošlu vám pohled,“ slíbil, a oči mu u toho zazářily. Viliam pozoroval celý výjev s pozdviženým obočím, na rtech pobavený poloúsměv. Bokem se ležérně opíral o auto. Dovedl alespoň částečně číst v bratrových výrazech, bylo mu naprosto jasné, že podobná gesta pro něj nebyla úplnou samozřejmostí. To ostatně ani pro Viliama, ten si ale stihl zvyknout. Damian byl Damian.

Mohl si všimnout, jak blonďáčkovu postavu, nyní už hrnoucí se do auta, pozoroval s kapkou nevole. Možná více kapkami. Zaujatě mlaskl, aby na sebe upoutal jeho pozornost.

„Nemusíš mít strach, drahý bráško. Vidím, žes naše společné sluníčko přijal skoro jako novopečená matka. Tvoje obavy však nejsou na místě, svěřuješ svého chráněnce do nejlepších možných rukou. Dnem i nocí budu u něj bdít, nespustím ho z očí ani na minutu. Dokonale se ti o něj postarám,“ nadhodil, bylo ale poznat, že v jeho popichování po všech těch letech konečně chyběl onen jedovatý podtón. Pokrok? Neřekl by. Spíš mu vlivem Edy měkl mozek. Ale nestěžoval by si.

„No nic, hurá na Slovensko. Vím, že bys se mnou rád mluvil dál, třeba mě pozval na čaj a probíral se mnou počasí, ale má princezna už mě čeká. Taky mi budeš chybět, asi ti taky napíšu pohled,“ prohlásil s oním ironickým úšklebkem, zároveň však na Damiana kývl na pozdrav, což byl také jistý pokrok. Nastoupil. A vyjeli.

„Zmetek jeden,“ odfrkl si potichu Damian, a přestože mu jeho bratr opět zvedl tlak, uvědomoval si, že napětí v kalhotách, které mu způsobil ten potrhlý kluk tím velmi důvěrným objetím, jen nerado polevuje. Zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu, písknul na psy, kteří se zase toulali kdovíkde, a smířeně zamířil do domu.

Uvnitř domu bylo ticho. Damian byl vděčný, že Eduard rozdělal oheň v krbu, protože praskání dřeva bylo uklidňující a zahánělo mu přicházející splín. S hrníčkem kávy se posadil na malé sofa, ze kterého mohl pozorovat hada. Spal. Přesto byl pohled na něj zajímavý a relaxační. Mohl v klidu přemýšlet. Nepochyboval už o tom, že jeho Nemesis a to blonďaté stvoření, které ho přivádí k sexuálnímu šílenství, spolu chodí. Jistě, možná ho chtěl bratr jen zlobit, ale kdyby tomu tak opravdu bylo a on mu chtěl jen vmést do tváře, že opět vyhrál, musel by si být jistý, že Damian o Eduarda usiluje. A to on zcela jistě netušil. Bylo to tak mimo jeho běžné chování i výběr partnerů, že nad tím nemohl Viliam ani uvažovat. Přesto mu naznačil, že si je velmi dobře vědom toho, jak na něm Eda lpí. Proč? Proč mu tohle dělá? Vždyť Damian ve většině případů ukazuje svou temnou stranu, prská, odtahuje se… Normální člověk by to s ním už dávno vzdal. Jenže Eduard nebyl normální člověk, a přestože by to mělo Damiana spíš odpuzovat, právě tato odlišnost od běžného sociálního cítění ho provokovala jako červená zástava španělského býka. On jím byl – pár lidí už ho k tomuto popudlivému zvířeti přirovnalo. Neurazil se, ba naopak. Cítil se silnější, potřeboval, aby se ho lidé trochu obávali, a pokud před ním tou červenou vlajkou zamávali, dokázal ze sebe vydat mnohem víc.

Ale v této chvíli, když seděl skrčený na malé pohovce a hleděl na to ušlechtilé zvíře, cítil se menší než myš. Bolelo to. A všechno bylo tím bolestivější pochopením, že Eda dokáže milovat muže, a ještě víc tím, že dal přednost někomu vzhledově naprosto totožnému. Opět měl pocit, že si s ním Eda jen hraje, že se mu mstí za občasná nepřátelská slova a za jeho mnohdy chladnou povahu. Nebyl zrovna romantický typ… Všechno bylo špatně. Jistěže dal přednost jeho hovornému, věčně se usmívajícímu bratrovi, který se na něj nemračí pokaždé, když na něj Eda sáhne. Co vlastně očekával? Že mu někdo jako Eduard padne k nohám jen proto, že má peníze, vilu, postavení a nevychované psy, kteří zbožňují víc toho blonďatého protivu než majitele? Dávno by měl přestat být naivní a doufat, že mu tyto devízy postačí k tomu, aby si získal srdce Eduarda. U jiných to fungovalo, ale moc dobře cítil tu hořkou pachuť toho, že ho ti lidé nemají rádi pro jeho samotného, ale pro jeho peníze a vliv. Eda je jeden z mála, který ho má rád jako obyčejného člověka. Akorát, že ne natolik, aby s ním navázal vztah.

Přitáhl k sobě nohy ještě víc a uvědomil si, že oheň v krbu dohořívá a v hale začíná být zima. Jak dlouho tu seděl a hloubal nad nesmysly? Kam s tímto chtěl dojít? Tohle nemělo žádný cíl, jen dlouhá nicneříkající útrpná cesta pouští bez konce. A jediná možnost, jak jí trochu ulevit, byl sex. Vypustit páru a pak možná pochopí, že to byl jen prostý pud. Možná si to nalhával, ale zkusit to musí.

Přiložil do ohně a zavolal Juliánovi, dokonalému parťákovi na zhýralé křepčení v gay klubu Jidášovo tajemství. Po minutovém rozhovoru nabyl dojmu, že ten člověk je ještě dětinštější než Eda. Jak málo stačilo ke štěstí.