Kauza Eduard 38.

V kuchyňce, kam doléhal rozhovor Eduarda a Heleny, se najednou udělalo dusno. Vzduch přestal být dýchatelný a tetelil se zlobou, která vyzařovala z ředitele, který přímo sršel vzteky. Stiskl čelisti tak, až mu zaskřípěly zuby, a silně sevřel kliku u dveří, jíž se držel, aby nenakráčel do chodby a neudělal s oběma rázný proces. Jistěže nebyl tak naivní, aby nevěděl, jaké pomluvy o něm kolují, ale o Heleně si myslel, že ho zná jako psa, který štěká, ale nekouše. A že to respektuje. Vždycky, až na pár nepodstatných situací, byli jedna ruka a věřil jí jako příteli. Teď poznal, jak se spletl. Jen ho celou dobu trpěla, protože takové místo by hned tak někde nesehnala. Tohle zabolelo, nicméně věděl, že se z toho dokáže rychle otřepat a smíří se s tím, že v práci žádné přátele nemá. Nejde přece o to, aby ho měli jeho podřízení rádi, ale aby byli výkonní a řádně pracovali. To pochopil záhy poté, co obsadil křeslo ředitele.

Ale Eduard mu zabodl nůž do zad. Na moment ho přepadlo nutkání se sebrat a odejít, ale moc dobře si uvědomoval, že tomuto se musí postavit čelem. Měl by ho úplně vyhodit a nedělat mu hloupé ústupky. Byl mnohem horší než šeptanda na chodbách a viditelné podlézání nebo pohledy podřízených, které jasně ukazovaly, co si o něm myslí. Většina z nich byla dokonce natolik otevřená, že dali najevo, že ho nemají rádi. Tohle bral, nestál o přátelství. Ale Petiška? Jeho nevinný obličej, slova i činy, kterými ho neustále utvrzoval v tom, jak ho má rád a jak je pro něj výjimečný.

Hovno! Všechno to byly jen sofistikované lži! A on na ně skočil.

Pateří mu projela ledová ruka. Nesnášel bezmoc, nesnášel lži a přetvářku! A Petiška byl mistr. Celé týdny mu věřil každé slovo, které z těch jeho ulhaných úst vyšlo. Věřil mu i ty obličeje, kterými mu chtěl dokázat, že neumí lhát. Jen on ho dokázal přesvědčit, aby se do něj zamiloval. Do jeho duše, o níž si myslel, že je bělostná jako jarní kvítek, a přitom byla prožraná falší a pokrytectvím.

Čeho ale celým tím divadlem chtěl docílit? Chápal by, kdyby se chtěl dostat do jeho postele a k jeho účtům. On ale evidentně nic takového neplánoval. Další možností by bylo nějakým způsobem zdiskreditoval jeho a spolu s ním i firmu. Tohle ale připadalo Damianovi dost přitažené za vlasy. Kdyby ho chtěl zničit, už by měl dost informací, aby svou akci rozjel.

Anebo jen vyčkává?

I kdyby použil všechno, co na něj věděl, jeho firmu to nepoloží. Měla silné základy a na pověsti jednoho ředitele rozhodně nestály.

Dokázal by mu ale vzít Elišku.

Trhaně vydechl a stáhlo se mu hrdlo. Potřeboval by si sednout, měl nohy najednou slabé a před očima se mu zatmělo. Rychle si napustil skleničku vody a silou vůle se pokusil potlačit nutkání se vyzvracet. Nikdy si plně neuvědomil, jak moc na té dívce lpí.

Po další sklenici vody konečně rázným krokem zamířil ke své kanceláři. Cestou ho zase přepadl vztek.

Nechtěl ho vidět. Jen si představil jeho prolhanou tvář, zvedala se mu žluč a neustále bojoval s nutkáním se ho zbavit nadobro.

Sotva dosedl na židli, dveře se otevřely a do místnosti vkráčela Magdalena.

„Co chceš?“ vyjel na ni a až pozdě si uvědomil, že s ní by takto mluvit neměl.

Byla ale na jeho nálady zvyklá, a tak se pouze vlídně pousmála a sladkým hlasem ho oslovila: „Damianku, buď té lásky a neštěkej na mě. Nejsem žádný tvůj sluha. A měl by ses pořádně vyspat, není s tebou v poslední době k vydržení. Donesla jsem ti výkazy z minulého čtvrtletí a taky jsem se stavila na kus řeči. Nebudu se ptát, jak se máš, vidím, že to jde s tebou od desíti k pěti. Najdi si někoho, ať tě trochu usměrní, buď tak hodný. A teď mi řekni, kdo tě dovádí k šílenství, že vypadáš jako bys týden nespal?“

„Chci dát výpověď Petiškovi!“

„Tak na to rychle zapomeň!“ upozornila ho rázně.

„Proč sakra?! Nemáš ho ráda, neustále proti němu brojíš, tak mi už konečně řekni, čím tě vydírá!“

„Damiane, já ti to řeknu, ale ne tady. I stěny mají uši a já bych nerada, aby situace byla ještě horší, než už teď je. Jen se prosím neukvapuj s tou výpovědí dřív, než budeš mít všechny informace.“

Damian zjihl a pokýval hlavou. „Dobře, ale přesunu ho na jiné oddělení, nemůžu s ním pracovat…“

„Ano, to je přípustné,“ usoudila váhavě, jako by si nebyla úplně jistá. „Zavolám ti…“

Otočila se, a když otevřela dveře, málem se srazila s objektem jeho zlosti. Damian zatnul pěsti a pokynul Eduardovi, aby vešel dovnitř. Ještě zahlédl chladný pohled své babičky. Když už nikomu, jí by věřit měl.

Eda sám si ji zatím přeměřil pohledem. Atmosféra v kanceláři by se dala krájet a on předpokládal, že na vině byla v prvé řadě ona. Moc mu to nepřidávalo, na tenhle moment se ovšem chystal celé ráno. A celou noc. A vlastně i všechny ty hodiny předtím. Možná, když se to vzalo kolem a kolem, cítil se silnější, když konečně něco dělal. Už neseděl na zadku! Nepříjemné pocity mohly jít stranou. Vytváří si vlastní osud.

A přesto když zvedl hlavu a zadíval se do vztekem přesycených očí, něco v něm se pohnulo. Rychle se to pokusil potlačit. Polkl. A dal všechno do toho, aby neuhnul pohledem.

„Přišel jsem se omluvit.“

V tuhle chvíli tak nějak přirozeně očekával, že hradba nepřístupnosti a chladu trochu povolí. To se nestalo, a on byl nucen sklopit oči. Na chvíli je zavřel. Tak to bylo snazší.

Čekal jsi na něj celé ráno. Dvakrát jsi od jeho dveří málem odešel. Helena ti na druhé straně drží palce. No tak. To zvládneš. Všechno mu to řekni. Stojí ti za to.

„Za včerejšek, ale taky za ty dny předtím. Vlastně jsem se vám chtěl omluvit už včera, ale to jsem pak neudělal, protože, no, to je jedno. Prostě jste mě překvapil, a pak jste mě překvapil tím, jak jste vlastně nebyl překvapený, a pak jste se tvářil stejně naštvaně jako teď. Ježíši, teď tomu asi dvakrát nepomáhám, že? Kruci. Ale chtěl jsem říct, že mě to mrzí a že si nemyslím, že byste byl nějak divný nebo tak, teda, jakoby jo, ale dobrým způsobem, všichni jsou trochu divní. Hlavně jsem se chtěl omluvit za ty dny předtím. Neočekávám samozřejmě, že byste mi odpustil jen tak, ale chtěl jsem vás ujistit, že…“

Zadrhl se mu hlas. Nepoznával pohled, kterým na něj Damian hleděl. Jistě, zasloužil si trochu se v tom podusit, zasloužil si omlouvat se dlouho a něco pro něj udělat, udobřovat si ho. Zasloužil by si nutnost snažit se víc a líp, ale i tak, ty oči byly tak… nenávistné.

Nenávidí tě.

„No, to… jakoby… myslel jsem… myslel jsem, že bych vás někam pozval, že bychom si popovídali a všechno si vysvě-vysvětlili, třeba, klidně bych vám za to dal svoji zmrzlinu a svoje oříšky, stál byste mi za moje oříšky. A chtěl bych, abyste to věděl, protože, no, jakoby…“

Předpřipravená obhajoba se mu z mysli vytratila, zůstalo v ní jen prázdno. Ty oči ho rozhodily, hleděly na něj a nijak se neměnily, ať už říkal cokoli. Nepočítal s tím, zvykl si za ty měsíce na teplo a přívětivé jiskry. Damian se jej naučil objímat. Byl zvyklý choulit se v jeho objetí. Vyděsil se, protože v něm ani vzdáleně nespatřoval toho Damiana, kterého znával. Cítil, jak se mu rozklepaly ruce. Jednou z nich začal bezmyšlenkovitě drbat předloktí té druhé. Zase se mu tam začala tvořit vyrážka, kterou s Damianem předtím už skoro vyléčili.

„Totiž… zlobíte se hodně? Já, no… Prosím, nekoukejte na mě tak. Já bych vám to napsal mailem, připravil jsem si spoustu slov a takhle vám je nemůžu říct…“

Damian nehnutě seděl a mlčel.

Celou dobu, kdy se před ním Petiška kroutil a blábolil, jej pozoroval přimhouřenýma očima. Byl si vědom toho, že jeho obličej vyzařuje silnou nelibost, a svým způsobem byl rád, že ji viděl i ten, koho se týkala. Kdyby ji Eduard nevnímal a choval se jako obvykle, byl by schopen ho uhodit. To si nemohl dovolit, ačkoli by si to zasloužil. Obelstil ho svými sladkými řečmi a Damian nerad přiznával, jak snadno se nechal vtáhnout do těch jeho her s city. Nyní bylo na něm, aby se zachoval profesionálně a nenechal city prosáknout ven. Zastrčil je kdesi do pozadí. Vypořádá se s nimi později. Nadechl se a s výdechem nechal svou frustraci vyšumět. Byl klidný. Musel být.

„Nebuďte patetický, pane Petiško,“ promluvil tichým, ale ledovým tónem. „Oba moc dobře víme, že vaše divadýlko muselo jednou skončit. Máte ale anděla strážného, který nad vámi drží ochrannou ruku, a proto bych vás požádal, abyste se během dneška sbalil. Zítra se přesunete na nové pracoviště, které vám hned teď osobně půjdu domluvit. Jestli máte nějakou práci, kterou vám přidělila paní Svárovská, dodělejte ji. Dále budu požadovat, abyste nějakou dobu strávil se svým nástupcem a vysvětlil mu jeho povinnosti. Dám vám vědět, až ten čas nastane. Nyní můžete odejít.“

Eda nejprve dovedl pouze překvapeně zamrkat, ústa pootevřená. Moc dobře věděl, že měl být připravený na vše, Helena ale říkala, že to dopadne dobře. Co víc, on sám byl natolik sobecký, natolik důvěřoval domněnce, že Damian bude ochotný udělat pro něj krok stranou, že s tímhle vývojem událostí vlastně ani nepočítal, přestože se ho bál. Nyní se to vrátilo, aby jej to pořádně kouslo. Měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Vyrážka byla v tu chvíli zapomenuta, ruka mu klesla z raněného předloktí zpět k tělu.

„Cože?“ vylétlo z něj zbrkle, přestože se mu vlastní jazyk zdál poměrně nemotorný. Oči se mu zaleskly, obočí vyskočilo vzhůru a nepatrně se stáhlo, což jen podtrhovalo zoufalstvím stažené svaly v obličeji nutící ho ponechávat ústa komicky otevřená. Vydal ze sebe pár nesrozumitelných zvuků, než mu hlava konečně předložila, co přesně chce říct.

„To ne! Nechci nikam odcházet, chci tady zůstat. Chci zůstat pracovat s vámi! Jestli potřebujete záskok na nějakou jinou pozici, můžu pracovat víc, budu efektivnější, budu přicházet dřív a odcházet později, cokoli! Budu, budu, budu tady první ze všech, vynechám obědy, já nevím, ale nechci odsud odejít!“

Teď byl patetický, částečně si to uvědomoval. Jenže si nemohl pomoct. V kanceláři bylo dusno, on spal podstatně méně a podstatně hůře, než byl zvyklý. Jeho nadřízený bral kokain a on sám byl až po uši zamilovaný. A hlava, oblouzněná tímhle vším, mu sdělovala, že pokud se v tuto chvíli neubrání a místo v kanceláři si neudrží, nemusí si udržet ani nic dalšího. Co na tom, jestli to byl iracionální pocit?

Chtěl jsi mu říct, že ho miluješ. Měl jsi to udělat včera. Měl jsi to udělat ten den předtím. Nenávidí tě, vidíš to?

„Pane Krausi, prosím vás, nemůžete přece…“

Větu nedokončil. V jejím průběhu udělal dva kroky směrem k němu a rukama opsal rozmáchlý půlkruh, což dělával, když mluvil přímo ze srdce. A tímto gestem se mu podařilo zavadit o antickou sošku, kterou často vídal doma. Damian si ji musel přinést do práce. Kanceláří se rozlehl typický zvuk doprovázející tříštění čehokoli křehkého – v tomto případě keramiky. Vyděšeně se zadíval na spoušť způsobenou kousky sošky všude po podlaze. Zajíkl se a rukama si přikryl ústa.

„Panebože, já nechtěl! Promiňte, promiňte, to bylo omylem,“ říkal, zatímco ustupoval dozadu. Tak nějak ale nepočítal s tím, že jeho nešikovnost se povětšinou projevuje hned dvakrát v jeden moment. Zakopl, dost možná o jeden ze střepů, a pozadu se řítil k zemi. Zády a částečně i hlavou se mu podařilo narazit do veliké stojaté lampy, která se nyní zakymácela a začala padat.

Ironie. Právě ta lampa byla první věc, na které před svým nadřízeným kdy demonstroval svou nešikovnost. Tehdy ji chytil. Dnes už to štěstí neměl. Kousky sošky doplnily kousky žárovky a on se vyděšeně zadíval do tváře černovláska, ke kterému toho dne přišel s nadějí, že se věci vrátí do starých kolejí.

Nenadával. Skoro nikdy. A stejně mu hlavou problesklo zoufalé, vysokým tónem pronesené – do prdele.

Damian nestíhal plně vnímat sled událostí, které se před ním odehrály. Když jej viděl vyděšeného a s bolestným výrazem válet se na zemi mezi kusy skla, zatrnulo mu. Zapomněl na všechna slova nynější i ta minulá a jediné, co jej obestřelo, byl strach o jeho zdraví. Tento pocit, stejně jako se ho rychle zmocnil, zase vzápětí zmizel. Beze slov ho obešel a zmizel v chodbě, kde bez klepání vstoupil do vedlejší kanceláře.

„Heleno, běžte ke mně. Pan Petiška se mi rozhodl prezentovat svou loajálnost natolik, že nejspíš zvolil spáchat přede mnou sebevraždu. Snaží se marně, svůj názor nezměním, tak mu to vyřiďte. Postarejte se o ten bordel. Mám ještě schůzku mimo firmu, takže odcházím a veškeré telefonáty přesměruji na vás, pokud se vám to nelíbí, můžete si práci hledat jinde!“

„Damiane! Co blbneš? Co se stalo? Proč mi vykáš?“

„Usoudil jsem, že to bude takto lepší. Pro obě strany. A teď běžte, nerad bych, aby mi ten kluk zaprasil koberec krví.“

Mluvil chladně. Tak chladně, jako by postrádal jakékoli emoce. A stejně tak se i cítil. S lehkou sympatií vůči svému dědovi mu přiznával, že měl pravdu. Nikdy se neměl nikomu otevřít, protože to vždycky dopadlo špatně. Vycítili, že polevil, a vrhli se na něj jako divocí vlci.

Když Helena otevřela dveře, Eda pořád ještě seděl na zemi. Očima v ty chvíle těkal mezi jednotlivými střepy a rozhodoval se, jestli je začít sbírat, nebo nikoli. Měl dojem, že jak v jeden moment začal být nešikovný, táhlo se to s ním minimálně až do konce dne. A tohle bylo jako ukázková past.

„Edo, vstávej,“ podala mu ruce. Mluvila na něj přívětivě, ale důrazně. Trochu jako na dítě. Nejspíš věděla, co se mu honilo hlavou. „Co se stalo? Co jsi mu řekl?“

Co mu řekl? Snažil se si vzpomenout.

„Už mě tu nechce,“ odvětil jí, stále ještě konsternovaný. Rána o lampu utišila alespoň část jeho vnitřní bolesti a přeměnila ji na fyzickou, vzduch v místnosti se ovšem nestal dýchatelnějším, vyrážka nepřestala svědit a jeho nohy se nepřestávaly zdát jako z rosolu.

„Jak jako nechce?“

„Nechce. Prostě nechce. Nechtěl slyšet žádné omluvy, nechtěl se na mě vůbec podívat tak, jak se díval kdykoli dřív. Heleno, Helenko, já to vážně pokazil. Věděl jsem to, ale myslel jsem, že se to třeba spraví, všechny ty dny předtím se tvářil tak starostlivě a chtěl vědět, jestli se něco neděje. Měl jsem mu to říct v jeden z těch dní, měl jsem možnost, a teď už to nechce slyšet a nebude chtít slyšet ani proč jsem to udělal, ani jak mě to mrzí, nebude mě chtít vidět a, a, a…“

Nechávala jej se vymluvit, přestože se snažila dívat se na něj a tvářit se co možná nejvíc povzbudivě. Ani si neuvědomil, kdy jej začala hladit po zádech. Bylo to uklidňující. Jeho hlas se vytratil. Nešťastně se na ni zadíval.

„Možná má jen špatný den.“

„To si nemyslíš,“ obvinil ji. Ona na moment zaváhala.

„Oznámil mi, že si ode dneška vykáme.“

„Takže se mi podařilo očernit i tebe. Panebože, myslíš, že ví, že jsem ti to řekl?“

„Edo! Neví nic. Je to paličák, a i kdyby nebyl, rozhodně by mu nedošlo, že… no, pojmenovávat nebudu, i stěny tu mají uši a rádi bychom, aby se to k němu doneslo z tvých úst, že, nicméně rozhodně mu to nedojde jen proto, že ses mu snažil omluvit. Snažila jsem se říct, že se zlobí i na mě. Takže za to dost možná vůbec nemůžeš ty. Třeba je naštvaný na všechny, pro jistotu. Zlepší se to. Ještě se omluví on tobě, uvidíš.“

Eda nepatrně našpulil rty.

„Nechci, aby se mi omlouval. Nechci, aby to zase vzal na sebe.“

„Ty víš, jak jsem to myslela.“

Věděl. Ale úplně ujištěný také nebyl.

„Poslyš. Znám ho už hodně dlouho. Znávala jsem ho jako puberťáka. Nikdy jsme si nevykali.“ Vzpomněla si, jak za ní Damian byl a vyptával se, jestli neví, co se s Edou děje. „Taky tě má rád. A věří mi, když už nic jiného. Kdyby se dlouho zdálo, že se nic nezlepší, promluvím s ním. Teď se mohlo stát cokoli. Dej mu čas a nevzdávej to s ním.“

Vděčně se na ni usmál. Ano, to udělá. To by mohlo fungovat.

Ve firmě toho dne zůstal dlouho. Helena mu dodala novou krev do žil, odhodlání, které potřeboval. Měla pravdu. Našel si k Damianovi cestu, a ta se nemohla vypařit kvůli pár špatným dnům. Zachrání to. Musí mu jen ukázat, že opravdu stojí o návrat k tomu, co mezi sebou měli. A možná o něco víc. Nejen možná. Naprosto určitě.

§§§

Eda se to odpoledne pustil do vyřizování veškeré práce, kterou nezvládl v minulých dnech. Naštěstí toho nebylo mnoho. Pracoval dokonce dopředu a okolo šesté hodiny, kdy už měl všechno hotovo, pustil se bezmyšlenkovitě i do dokumentů na Damianově stole. Věděl, že se muž s největší pravděpodobností už nevrátí, a on se tedy mohl usadit v jeho kanceláři a papír po papíru projet, co si v následujících dnech musel přečíst sám Damian. Vypsal mu z toho poznámky.

Okolo sedmé šla Helen domů. Ptala se jej, jestli vše zvládá, jestli nechce pomoc a také mu řekla, že by měl jít domů. Odpočinout si. Působil unaveně. Slíbil jí, že půjde brzy.

Okolo půl desáté, kdy už byl ve firmě snad jediný, vzal k ruce prázdný papír. Chtěl na něj napsat vše, co mu chtěl sdělit ústně. Jenže jeho hlava byla těžká, částečně ze všeho toho stresu a částečně z nevyspání. Klesala mu na stůl, a než se nadál, spal, tvář zabořenou v dokumentaci a slintající na papíry, které jeho šéf dost pravděpodobně ještě hodlal využívat.

Probral se okolo třetí hodiny ráno. Nebyla mu zima, krk jej ovšem bolel jako šílený. Všude kolem byla tma. Zasténal a rozespale zamžoural na hodiny, na které ovšem neviděl, protože měl jedno sklo úplně zamlžené. V průběhu spánku se mu nějak podařilo přitisknout si ho na oko. Teď neviděl ani metr před sebe.

Nezáleželo na tom. Podvědomě tušil, že bude hluboká noc.

Oblečení měl na sobě pomačkané a částečně taky zpocené, jelikož usnul v saku a bylo mu horko. Sám sobě smrděl. Musel být rozcuchaný. Ani jedno si neuvědomil. Byl unavený. Chtělo se mu spát. Musel spát.

Vstal od stolu, oči přimhouřené. Pár poslintaných papírů se u toho sneslo na zem, což ve své únavě nedovedl zaregistrovat. Stejně tak si nedovedl všimnout toho papíru, který chtěl včera využít k psaní vzkazu, jenž jej měl zachránit. Kdyby jej býval prozkoumal v o něco bdělejším stavu, všiml by si, že nešlo o obyčejný papír. Nešlo dokonce ani o obyčejný dokument. Byl oficiální, s razítky a podpisy. Týkal se jejich dětí. Nyní byl celý krapet sežmoulaný, v rohu drobet natržený, jak jej Eda svíral, když přemýšlel. Mám vás rád, svítilo z něj o něco roztáhlejším, ale stále velmi úhledným písmem.

Svalil se na pohovku, kterou Damian v kanceláři měl. Netrvalo dlouho a on se opět propadl do říše snů.

§§§

Damian se ráno probudil s neurčitým pocitem, že je v domě sám. Včerejšek Eduarda pravděpodobně dohnal k tomu, aby se uchýlil na noc k Vilovi. Nikterak se po tom nepídil, ten kluk si mohl dělat, co chtěl, a pokud cítil, že není ve vile vítaný, tak je na dobré cestě pochopit, jak to na světě chodí.

Kdyby to bylo všechno tak jednoduché… Damian cítil ledovou ruku, která po něm šmátrala a nenechávala ho v poklidném vědomí, že se toho kluka jednou pro vždy zbaví. Co nejdříve. Onen chlad mu však naznačoval, v čem všem se ještě nedávno koupal. Miloval ho, a přestože racionální mysl mu podsouvala skutečnost, že ho ten kluk neměl nikdy rád a že si s ním celou dobu dost ošklivě zahrával, tohle nemohl jen tak potlačit a začít ho nenávidět. Hlava mu pořád podsouvala obrazy jeho nevinné tváře, kdesi v podvědomí slyšel slova, která se ho stále snažila přesvědčit, že je to všechno jen nějaký otřesný omyl. Nebyl. Měl by se s tím co nejdříve smířit. Věděl to, ale to neznamenalo, že to šlo potlačit na lusknutí prstů. Bolelo to.

Vyskočil z postele, odmítal se nechat byť jen o malou chvíli déle svazovat sentimentálními a naprosto pochybnými vzpomínkami. Musel se dát do kupy. Hned ráno ho čekalo jednání a on by nebyl rád, kdyby něco pokazil jen tím, že by měl hlavu v oblacích a myslel na nesmysly, kterými láska rozhodně je. Vždycky dopadne špatně. V tom měl Eduard pravdu. Měl se držet své životní filozofie nenechat se unášet nesmyslnými sladkými fantaziemi. Ten kluk nebyl vůbec takový, jakým se prezentoval. Dělal ze sebe idiota záměrně, aby Damiana ukonejšil a pak mu mohl zabodnout nůž do zad. Z jakého důvodu to dělal, to Damian ještě netušil, ale měl podezření, že se to dozví od své babičky. Proč by jinak po dlouhých měsících byla ochotná se mu svěřit?

Po dlouhé, téměř studené sprše, do sebe natlačil včerejší croissant. Bylo mu jasné, že dnes se své oblíbené snídaně nedočká, pokud si pro ni sám nedojde. Na to už nebude mít čas. V osm hodin proběhne schůzka s ředitelem dceřiné společnosti, který z nějakého dosud neznámého důvodu trval na osobním setkání přímo s ním. Damian se s ním skoro neznal, tyto filiálky měli pod palcem jiní manažeři.

Veselou slovenštinu uslyšel hned ve chvíli, kdy se před ním otevřely dveře do přijímací haly firmy. Automaticky zkontroloval hodinky na zápěstí a ujistil se, že rozhodně nejde pozdě.

Alfréd Kršák. Co si matně pamatoval, byl to bodrý muž okolo čtyřicítky, pohledný, veselý a absolutně nepůsobil dojmem uhlazeného vysokého manažera. Pokud zrovna o něčem nejednali, hýřil vtipy a první dojem z něj tehdy měl asi takový jako ze stand up komika, který ze sebe dělá idiota v luxusním baru. Až na ten druhý zjistil, že je velice schopným a nejspíš i loajálním manažerem, se kterým se dá velmi dobře spolupracovat.

„Á, pán Kraus, rád vás zase vidím,“ zahlaholil nadšeně s širokým úsměvem. Dlouhými kroky mu přicházel naproti. Damian nepohnul ani brvou a přijal jeho ruku.

„Pane Kršáku, potěšení je na mé straně. Půjdeme?“ Pokynul rukou k výtahu a Kršák se jen uculil na Moniku. „Dorozprávam vám to neskôr a rátam s tou večerou.“

Damian jen pozvedl obočí a vstoupil do výtahu.

„Pôvabné dievča,“ povzdychl si Slovák.

„Je vdaná,“ zamumlal Damian jen sám pro sebe a naprosto bez jakéhokoli divného tušení vstoupil i do své kanceláře. Jakmile jeho zrak padl na stůl, zastavil se a napnul se. Okamžitě mu bylo jasné, kdo má v tomto prsty. Definitivně se musí naučit hned po odchodu kancelář kódovat. Jeho společník ho následoval a jediné, čeho si Damian stihl všimnout, byl jeho pobavený výraz.

„Já ho roztrhnu jak hada,“ zamumlal Damian a couval z kanceláře. „Mám dojem, že bude příjemnější se uchýlit do malého zasedacího sálu.“ Otočil se na svého společníka, aniž by dal najevo, jak moc je naštvaný. Ten se stále pobaveně usmíval a mrkal směrem k pohovce, ke které byl Damian zády. Otočil se. Jeho asistent sladce ocintával dekorační polštářek, zakrytý pouze sakem, a nevěděl o světě.

„Vyzerá to na dobrú párty,“ uchechtával se Kršák a pod náporem Damianova ledového pohledu couval ven z kanceláře.

Když o dvě hodiny později vešel znovu do svého království, vypadlo docela solidně. Všechno bylo uklizeno a pohovka zela prázdnotou.

Věděl, co nechal rozpracované, a všechno to našel naskládané v jednom komínku v rohu stolu. Zastřelí ho, zcela jistě. Bylo sice hezké, že je Petiška pořádkumilovný, ale on měl ve své práci systém, který mu ten kluk totálně narušil. A jako by toho nebylo málo, dvě smlouvy vypadaly, jako by je rozžvýkala kráva a Eduard se je snažil následně vyžehlit. Byl by přísahal, že ten kluk si v jeho kanclu udělal párty, přesně jak vzpomínal Kršák, ale množství práce, kterou za něj někdo udělal, poznámky psané jeho úhledným písmem, snažící se mu vyhledat informace k poslednímu případu, ukazovaly, že jeho asistent makal dlouho do noci a pak si na těch papírech ustlal. Nemusel! Pokud měl dojem, že noční pracovní nasazení ho udrží na jeho pozici, velmi se mýlil.

Vzal do rukou jedno z oznámení z OSPODu. Pokud toto bude muset někam doložit, jakože věděl, že zcela jistě, protože český stát a jeho sociální systém je založený na milionech dokumentů, bude ho muset získat znovu.

Nadechl se a vydechl. Malé problémy.

Ten větší byl, že opět neměl asistenta. A pokud si naivně myslel, že bez něj zase na pár měsíců vydrží… Ne, nebyl naivní, vydržel by, ale vzhledem k tomu, že měl práce čím dál víc, bylo by to neúnosné. Chápal, že i on si někdy musí odpočinout, jinak se zhroutí. Nutně k sobě někoho potřeboval.

Vyhledal si složku s životopisy žadatelů z minula a v nich email na mladíka, kterého měl tehdy vybraného, než mu do toho hodila vidle Magdalena.

I přesto zavolal personálnímu, ať pro něj vypíše výběrové řízení, protože nemohl počítat s tím, že schopný mladý právník ještě po půl roce nebude mít práci. Osobně pak zašel o dvě patra níž za doktorem Karáskem, kterému jeho asistentka odcházela na mateřskou. Pomyslel si, že i velmi ráda. O Karáskovi se všeobecně vědělo, že je protivný bručoun, a pokud by oni dva měli soupeřit, který z jich je víc nesnesitelný v jednání se svými podřízenými, Karásek by to jednoznačně vyhrál.

Byl Damian natolik ublížený, že se chtěl Eduardovi mstít? Nejspíš ano. Spíš však počítal s tím, že to kluk vzdá a odejde, až si najde práci jinde. Nechtěl se s ním potkávat, což mu připomnělo, že ho má nastěhovaného doma. Přes všechno, co mu Petiška udělal, přes jeho falešné úsměvy a kecy, nebyl Damian schopen ho vyhodit na ulici. Chvíli sice pochyboval o tom, jestli někde nemá vlastní byt a s nimi všemi si celé ty měsíce jen nehrál, ale toto i jeho paranoidnímu mozku nesedělo. Nezbývalo nic jiného než někoho zaúkolovat, aby sehnal levný podnájem, a vylifrovat ho hned poté. Opět silou vůle potlačil smutek. Nesměl se poddávat starým dojemným rozpoložením, ve kterých se nacházel dlouhé týdny.

Karásek nebyl proti a přislíbil, že ho vezme, pokud se mu nebude zamlouvat uchazeč, kterého mu doporučil jeden z profesorů univerzity, se kterým chodil pravidelně na pivo. Moc dobře si spočítal, že kluk, který vydržel půl roku u nejvyššího hlavouna, by mohl být solidně vycvičený. A rozhodně se mu nechtělo ztrácet čas vybíráním adeptů, kteří o firmě nevěděli nic. On jakožto uzavřený člověk zase nevěděl nic o Eduardovi, přičemž Damian pevně doufal, že na něj hned první dny nevlítne s tím, co mu to poslal za nemehlo.

Projel nové emaily a v nich i odpověď na nabídku místa. Mladík s politováním odmítl s tím, že už zaměstnání má.

Byl čas na kávu. Nepočítal s tím, že by se jí dočkal od svého, teď už bývalého asistenta, který byl bůhvíkde. Bylo mu to jedno. Možná ho měl vyhodit hned a měl by po starostech.

Stejně si potřeboval aspoň protáhnout nohy. Celý den byl napjatý, nervy držel na uzdě jen silou vůle a na těle se to podepisovalo taky. Na chodbě hned štěkl na jakousi mladou slečnu, která vylítla zpoza rohu s kávou v ruce a ta málem skončila na jeho sněhobílé košili. O patro níž pak narazil na mnohem zajímavější osobu.

„Filipe? Co tady děláš?“

Filip se zářivě usmál. „Dobrý den, pane řediteli, jdu na pohovor s doktorem Karáskem.“

„Aha, tak ty jsi ten talentovaný mladík, který mu byl doporučený. Musím tě ale zklamat, to místo je už obsazeno.“

Filip si povzdechl. Damian se zamyslel, jak moc by jim překáželo v pracovním směru to, že spolu spali. To by muselo skončit, ale pokud by měl při ruce, dle slov Karáska, schopného vystudovaného právníka, mohl by to risknout.

„Jedno místo ale je volné. Pojď se mnou do kanceláře, pokud máš zájem u nás pracovat.“

Sedli si a Damian se na něj dlouho zkoumavě díval. Filip trochu znervózněl.

„Filipe, věc se má takto – já potřebuju asistenta. Pokud bych tě přijal, jakékoli vztahy, krom pracovních, skončí. Podej mi prosím tvé doporučení a životopis a mezitímco si je prostuduji, ty bys mi mohl skočit pro kávu.“

„Jistě, jakou chcete?“

Damiana zarazilo, že mu vyká, ale neříkal na to nic. Tohle byl jen jeden z ukazatelů, že by tuto práci mohl brát vážně. O tykání se případně mohou pobavit později.

„Správný asistent musí svého šéfa odhadnout a já jsem náročný, potřebuju asistenta, který bude předvídat moje kroky i rozpoložení a podle toho se pak chovat.“ Damian se na něj pichlavě zadíval, zatímco Filip s povzdechem opouštěl kancelář. Doufal jen, že mu nedonese oříškové latte nebo vlastně cokoli příšerně sladkého.

Filipova doporučení byla plná superlativ, a tak Damian jen čekal na kafe. Dětinsky si usmyslil, že pokud donese černou bez cukru, vezme ho.

Donesl. Damian byl asi v tomto hodně předvídatelný, ale také viděl, jak Filip v kapse saka nervózně mačká cukříky a pravděpodobně i smetánky. Bylo to úsměvné.

I nadále mu tykal a Filip se nemínil vzdát svého vykání. Byl nápaditý, ale ne drzý, jak by se mohlo čekat od kluka, se kterým se Damian znal. Rozhodl se to risknout. Vezme ho.

„Tak tedy, Filipe, vítej u nás,“ postavil se a podával mu ruku. V ten moment do kanceláře bez zaklepání vpadl Filipův předchůdce.

§§§

Eda sám by své dopoledne nikdy neoznačil za vyčerpávající, faktem ale zůstávalo, že mu také nepřidalo. Od rána se cítil jako přejetý, bolela jej záda i krk. Snažil se pracovat, Helena ho poslala provětrat si hlavu na cestě k místnímu úřadu a on tu dobu strávil esemeskováním s Viliamem.

„Ahoj Eddie! Všiml jsem si nepřijatého hovoru. Všechno v pořádku?“ stálo v textovce. Eda se pousmál, když ta slova viděl. Dovedl si představit Viliamův starostlivý pohled.

„Máš chvilku?“

Ukázalo se, že měl. Ale taky se ukázalo, že nemohl volat. Nebyl v Praze. Hodně brzy toho rána odletěl z republiky.

„Jde o Damiana,“ napsal pak. Snažil se volit svá slova pečlivě. Nechtěl muže vyděsit, nechtěl si stěžovat, a zároveň nevěděl, co vlastně říct, protože ničemu nerozuměl. Byl unavený. Jen možná potřeboval slyšet, že všechno bude v pořádku. Ještě od někoho. Nejen od Heleny. Slyšet, co by mohl udělat, aby to bylo v pořádku rychleji. Anebo si jen musel promluvit.

„Řekneš mi, co se mezi vámi stalo?“

Skousl si ret. Svěřovat se někomu poté, co už si člověk vším tím stresem prošel, s sebou vždycky vláčelo takové zvláštní zoufalství. Nechtěl to řešit přes esemesky, zatímco stojí v tramvaji dost plné, aby se necítil úplně dobře.

„Já ti to všechno řeknu, dobře? Vysvětlím ti to. Potom. Ale prosím, ne teď. Zachoval jsem se jako debil, já vím…“

Další zpráva přišla za chvíli.

„Vysvětlil jsi to Damianovi?“

„Pokusil jsem se o to,“ odepsal. Jako odpověď dostal palec nahoru.

„Správný krok,“ pochválil jej Viliam. Eda trochu zesílil stisk svých zubů. Co by dal za to být si správností svých kroků tak jistý. Čím dál šel, tím víc měl pocit, že ničí, na co sáhne.

„O to nejde,“ napsal proto ve snaze vysvětlit, že situace nebyla tak jednoduchá, jak se zdála. „Omluvil jsem se, to ano. Ale nestačí to. Mrzí mě to a nevím, jak mu to dokázat. Přál bych si nějak mu to dokázat. Jenže cokoli dělám, dělám špatně.“

Dokonce to i vysvětloval špatně. Byl trochu zoufalý. Viliam mu na většinu zpráv dával v reakci veselé smajlíky a palce vzhůru. Eda sám cítil, jak se jeho dech zrychluje a nohy ztrácí spolehlivost, co se týkalo schopnosti nést jeho váhu. Posadil se. Pak si uvědomil, že už dávno přejel svou zastávku. Vystoupil tedy z tramvaje, mobil drže pevně v rukou, a rychlým krokem se vydal k zastávce opačné, aby nasedl na tramvaj v protisměru. Když se do ní dostal, znovu shlédl k displeji. Viliam už dávno nebyl na jejich chatu aktivní. Poslední zpráva se nesla na pozitivní notě.

„Bude to v pořádku. Víš, jaký je. Čas od času bručoun. Dej mu čas a zkus se tím trápit co nejméně. Víš, jak se to říká – každý dělá chyby, proto se na tužku dává guma.“

Na konci zprávy našel usměvavého, mrkacího smajlíka. Roztřeseně vydechl. Nesnášel zprávy. Bylo tak jednoduché vyhodnotit celou situaci úplně špatně, když člověk druhou stranu neslyšel ani neviděl. Chyba byla v něm, samozřejmě. Měl se vyjadřovat lépe. Jenže to on neuměl. Dost možná právě to byl důvod, proč Damianovi pořád tolik ubližoval.

A stejně když nyní vstoupil do kanceláře, v ruce hrníček s kávou, a stanul tváří v tvář nejen zamračenému Damianovi, ale i světlovlasému klukovi, kterého poznal téměř okamžitě, málem pustil porcelán na zem.

„Já… my…“ začal nejistě, přičemž za každým slovem jako by zaváhal a udělal krapet trapnou pauzu, „… máme nového… klienta?“

Hleděl chvíli na Filipa a chvíli zase na Damiana. Bál se sledovat kteréhokoli z nich o něco déle, protože se bál pravdy, kterou by mohl vyčíst v jejich tvářích. Cítil ji, podvědomě o ní moc dobře věděl. Stáhl se mu žaludek.

Taky si vzpomněl na situaci, ve které světlovlasého kluka viděl naposledy. Na výhružné „ještě jedno slovo a už neřekneš žádné další“. Konečně zachytil jeho pohled na dost dlouho, aby se informace o tom, co vidí, stihla dostat až do mozku. Zahlédl jiskry, které tam nečekal. Vítězství.

Damian v ten moment upřeně sledoval Eduarda a uvědomoval si bolest, kterou nechal promítnout ve tváři. Téměř neznatelně zakroutil hlavou nevírou. Jak jen mohl být tak… přesvědčivý. Málem by mu to uvěřil. Teď by se měl vztekat, možná prosit, pokud opravdu potřeboval na tom místě setrvat, ale tohle bylo mimo veškeré Damianovo chápaní. Vždyť přece věděl, že půjde jinam. Jistě, on měl Damiana prohlédnutého až na kost. Věděl, čím ho ovlivňuje a jak mu dokáže svým nevinným chováním ubližovat. Uvnitř něj začal kypět vztek, ale nechával ho uzavřený v sobě. Neměl zapotřebí na něj začít ječet. Pravděpodobně by pro něj nebyl problém vytlačit nějakou slzu a toho se chtěl Damian vyvarovat. Promluvil na něj tedy chladným a vyrovnaným hlasem: „Pane Petiško, myslel jsem, že jsme domluvení. Vy se přemístíte na nové pracoviště, které jsem vám vybral, a tento mladík nastupuje od příštího týdne na vaše místo. Domluvím se s doktorem Karáskem, aby vás na několik dní ještě postrádal, a zaučíte magistra Mládka.“

Měl co dělat, aby se dokázal dál dívat do těch ublížených očí. Z celého Eduardova těla sálala bolest. Nesměl tomu podlehnout.

„Já vím, že jsem vám dal na výběr, ale situace se změnila a já mám nárok vás přeřadit tam, kde je vás nejvíc potřeba. Počkejte na mě ve své kanceláři, za moment se vám budu věnovat a osobně vás půjdu doprovodit na vaše nové působiště.“ Dál si ho přestal všímat a otočil se na Filipa. „A vás očekávám v pondělí v osm hodin. Buďte přesný!“

„V osm deset,“ špitl Eda do země, zdánlivě spíš sám pro sebe. Pak ale tento dojem zničil, jelikož zvedl hlavu a zadíval se přímo na druhého blonďáka. Ruce měl svěšené podél těla, začínaly se mu ale trochu klepat, a tak si jimi ochranitelsky objal břicho. I brada se mu trochu klepala. Místnost byla plná vzduchu, ale on ho přece jen potřeboval víc, než mohla nabídnout. Aby se udržel klidnějším. Aby nepůsobil jako nakopnuté štěňátko.

„S espresem, jedním kouskem perníku politým čokoládou a dvěma šátečky s nivou. Nemusíte si to pamatovat. Když v pekárně naproti řeknete té usměvavé brunetce, že jdete panu Krausovi pro snídani, ona vám všechno nachystá.“ Mluvil tiše a odevzdaně, nedovedl se však přinutit po těch slovech se na mladíka usmát. Srdce mu bolestně poskočilo a s každým dalším slovem jako by se mu v krku rozrůstal knedlík, přes který za chvíli už žádné další neprojde.

Tohle byla Edova povinnost. Tohle dělal Eda, každé ráno každého pracovního dne, a dělal to rád. Zvykl si na to, jak káva voní, když ji nese. Naučil se balancovat s talířky tak, aby nikde nic nerozlil – většinou. Měl rád, jak pekárna po ránu žila, jak se na něj lidé v ní usmívali, protože už ho přece jen trochu znali. Měl rád i tu brunetku, přestože jí zazlíval, že si potají myslí na jeho šéfa stejně jako on.

Ale hlavně, nejradši ze všeho měl tu chvíli, kdy jídlo nesl do Damianovy kanceláře. Bylo to takové z podstaty obyčejné skoro domáckým způsobem. Černovlásek se celý trochu uvolnil, když cítil vůni své snídaně a jejich oči se na moment střetly. Někdy se na Edu maličko usmál. Někdy víc. Někdy vůbec, ale bylo vidět, že je spokojený. Taky si s ním potom mohl vyměnit pár slov nebo si vyslechnout, co je toho dne čeká. Byl díky této povinnosti prvním člověkem, který se k Damianovi dostal.

Co bude teď? Teď to všechno bude dělat někdo jiný? Bolelo to, a bolelo to hlavně proto, že Eda věděl, o kolik nádherných momentů přijde. Copak tenhle kluk to všechno ocení stejně, jako by to ocenil on? Bylo mu, jako by právě předával někomu cenný šperk, který druhý člověk má za kus levné bižuterie. Jako by mu předával živého tvora, kterého on uvidí pouze jako hračku, maketu. A Eda nevěděl, jestli se nejvíc bojí tohoto, nebo toho, že to Filip naopak všechno pozná a ocení víc, než kdy mohl Eda.

S tichým cvaknutím za sebou zavřel dveře vlastní kanceláře. Bylo mu do pláče. Ten kluk se s jeho Damianem málem miloval, připomněl si znovu, a to samo o sobě byla druhá podpásovka. Věděl to moc dobře po celou dobu, co na něj hleděl, nyní mu to ale znovu vrazilo nůž do zad. Málem se jím nechal rozmazlovat. Eda tomu zabránil. Teď za to byl sobecky vděčný. Ale co na tom, že tomu zabránil? Co na tom, že to nedošlo až do konce? Měl jeho toužebné pohledy, jeho pozornost, jeho rty na svých a Eda v tu chvíli zahořel tak silnou závistí a touhou mít tohle všechno místo něj, až tím sám sebe překvapil. V penisu mu opět zacukalo. Rychle se to pokusil zahnat.

A co teď? Teď chtěl Edovi sebrat i to, co blonďák měl? To přece nemohl. To bylo Edovo. Měl to zarezervované, měl to vydobyté, měl to slíbené ve smlouvě a v hnědých očích, alespoň si to myslel…

Proč zrovna tenhle kluk?

Netrvalo dlouho a černovlásek se objevil. Jestliže mu předával nějaké pokyny k tomu, v jakém stavu má kancelář odevzdat, moc ho neposlouchal. Nedovedl se soustředit. Očima těkal po místnosti a v hlavě mu to šrotovalo, hledal skulinku, ve které by začal mluvit a zeptal se, jestli není ještě nějaká jiná možnost. Jestli by si to nemohl rozmyslet, jestli pan Karásek nechtěl spíš magistra než někoho, kdo má jako nejvyšší ukončené vzdělání to střední, jestli, jestli, jestli… Jenže na nic z toho nedostával příležitost. Všechny plány, které za ty odtažité dny udělal, se mu hroutily pod rukama.

Muž se k němu otočil zády. Měl pocit, že na ta záda pomyslně koukal už hodně dlouho. Nejprve mu sám nastavil ta svoje. Zasloužil si trpět. Ale byl z toho tak zoufalý, že se skoro nemohl nadechnout, a právě toto zoufalství ho donutilo rychle k němu přejít, dříve, než on stihne otevřít dveře, a zezadu jej obejmout tak pevně, jak jen bylo v jeho silách. Pod rukama měl jeho svaly, tělo, která hřálo i přes tenkou látku, a hned u rtů slanou voňavou kůži. Srdce se mu rozbušilo, když si uvědomil, jak vzácné bylo takhle ho držet. Vždycky, nejen teď.

„Prosím, nedělejte to,“ zamumlal mu do šíje naléhavě. „Rád bych vám řekl, že se nechám přemístit kamkoli potřebujete, že mi záleží jen na tom, abyste byl šťastný, ale nechci odcházet. Nechci opouštět Helenu ani vás, mám to tu rád. Mám rád práci s vámi, jsem v ní šťastný. Já vím, že jsem nešika, vím, že dělám chyby, vím, že strkám nos, kam nemám, ale udělám cokoli, naprosto cokoli.“ Lámal se mu hlas. Možná proto mluvil tak tiše. Nechtěl, aby to bylo znát.

Damian v jeho objetí ztuhl. Cítil jeho dech, vnímal, jak se třese, zoufalství z něj doslova stříkalo. Zavřel oči, aby se mohl soustředit. Ten kluk na něj měl neuvěřitelný vliv, a kdyby ještě chvíli prosil, snad by podlehl jeho naléhání. Stále nedovedl pochopit, jak dokáže toto hrát. Sám přece tvrdil, jak moc ho nemá rád, tak proč se tak snaží zůstat v jeho blízkosti? Damian mu přece byl natolik protivný, že odmítal s ním i skočit do postele, aby dosáhl svého. I přestože by tímto dosáhl svého mnohem rychleji. A Damian stále netušil, čeho tímto vším vlastně dosáhnout chtěl. Zapřísahal se, že jakmile se postará o Eduarda, zavolá Magdaleně, aby si s ní sjednal schůzku. Potřeboval vědět, v jakém marastu se právě teď koupe a co všechno ještě může od Petišky čekat.

„Buď tak hodný a přestaň se po mně sápat. Já chápu, že se ti nechce se znovu zaučovat jinde, ale vzhledem k našim neshodám musíš i ty pochopit, že to takto dál nejde. Tak se neponižuj, mě nepřesvědčíš. A teď pojď, slíbil jsem Karáskovi, že tě představím ještě dnes, než odejde domů,“ setřepal jeho nenechavé ruce ze sebe a otočil se na něj. „Smlouvy myslím ani měnit nemusíme, zůstáváš na stejné pozici. Večer si ještě spolu sedneme a domluvíme se, jak to bude s bydlením. Mám za to, že i společné bydlení by nám nevyhovovalo, a poté mi klidně můžeš sdělit, co tě vede k takovémuto schizofrennímu chování.“

Eda překvapeně zamrkal.

„Mně by vyhovovalo,“ vyhrkl tak samozřejmě a upřímně, přímočaře, že se hned vzápětí zastyděl a sklopil hlavu. Cítil ze slov svého společníka odtažitost, věděl, že Damian nemluvil o nich obou, ale o sobě. Proč to zobecňoval? Proč zahrnoval je oba? Nevěděl. Možná nechtěl vědět. Cítil se zvláštně odhalený, raněný jeho slovy podobně, jako kdyby se před ním svlékl a Damian si jej změřil pohledem od hlavy až k patám, jen aby prohlásil, že z toho se mu rozhodně nepostaví. Nechtěl, aby viděl, jak se mu chvějí rty.

Sápu se na tebe? Myslel jsem, že to máš rád. Že se ti líbí, když se tě dotýkám. Vlastně nevím proč. Odjakživa jsi mi říkal, ať to nedělám. Asi jsem začal mít dojem, žes to přehodnotil. Že sis zvykl. Začal jsem po tobě vyžadovat něco, na co ty sis zkrátka zvykl? Nevěděl jsem to…

Odjakživa nesnášel slovo ponižující, a teď jej zasáhlo tím víc. Netušil, že tak Damian jeho činy vyhodnocuje. Myslel si, že bude rád, když uvidí, za co všechno Edovi stojí. Edu samotného hřálo, když mu Damian kdysi denně posílal maily, ve kterých mu psal, jak mu chybí, jak chybí psům a jak je bez něj dům žalostně prázdný. Vnímal to i tehdy jako ponižující? V životě Eda nechtěl, aby se tak Damian cítil.

S každým nádechem jako by jím projel nepříjemný pocit, bolest, která jednotlivé dýchací cesty stahovala. Jak měl vysvětlit, že nešlo o žádné zaučování? Že by se zaučil klidně jako umývač záchodů, kdyby to znamenalo, že mu bude každé ráno nosit snídani, že s ním v poledne půjde na oběd a že mu v průběhu dne párkrát zaklepe na dveře kanceláře a na chvíli ho uvidí? Jenže umývač záchodů tohle v popisu práce neměl, a proto chtěl, potřeboval, musel zůstat na svém současném místě.

„Proč zrovna on?“ zeptal se pak. Měl tendenci znovu se jej nějak dotknout, kontakt s jeho tělem jej vždycky uklidňoval. Neudělal to. Místo toho chytil jednou rukou dlaň té druhé, aby své prsty zaměstnal alespoň nějak.

„Pane Krausi, já si opravdu uvědomuju, co jsem vám udělal, a opravdu, opravdu mě to mrzí. Ale tohle, tohle už si snad nezasloužím. Jde o ten… jde o to, jak jsem vás našel předevčírem? To v té koupelně? Já to nikomu neřeknu. Pořád nechci, abyste to dělal, ale nikdo se to nedozví. Říkal jste, že mě u sebe doma chcete, slíbil jste, že si mě tam necháte,“ snažil se připomenout. Vzpomněl si, jak jej Damian tehdy před Vilovým tehdejším bytem přesvědčoval. Dokonce mu chtěl napsat smlouvu. Eda odmítl. „Kde bych se pak s vámi viděl? Nepotkával bych vás v práci ani doma. Jsem zvyklý být s vámi pořád, rád jsem s vámi pořád. Takhle vás nebudu mít vůbec nikde. Co děti? Jak bychom se domlouvali, kdy pojedeme za dětmi? Tam přece musíme jezdit společně. Mají nás tak radši, a taky je to pak takové jistější. Vždyť já bych je ani nemohl oba vzít ven, kdybyste nejel vy. Na kteroukoli delší vzdálenost je potřeba vzít vozíky pro oba a ideálně je svézt autem. Bál bych se o ně.“

Něco si uvědomil. Zděšeně zvedl hlavu.

„Já dokonce ani nevím, jestli mi je dají, když tam budu bez vás. Povolení na tyhle vycházky máte zařízené vy, ne já…“

Damian se zastavil a pokoušel se sebrat poslední špetku sebeovládání.

„Vydíráš mě? Přes děti? Přes můj slib, který jsem ti dal kdysi dávno? Byla to chyba, nevěděl jsem tenkrát, s čím si zahrávám. Stále platí to, že bych tě nevyhodil na ulici, dám ti čas se v klidu odstěhovat. Tohle ale nemíním řešit teď. Ty nechápeš, proč s tebou nemohu pracovat? Máš snad pocit, že tomu, co jsi převáděl minulé dny, se dalo říkat spolupráce? Já vím, co ke mně cítíš, a právě proto tě nemohu mít poblíž, tak už přestaň předvádět to divadlo, zvedni hlavu a přijmi to, že spolu dál spolupracovat nemůžeme. Stále ještě jsem klidný, protože máš právo myslet si co chceš, a proto se tě nezbavím úplně. A proč zrovna Filip? To je jednoduché, je vystudovaný, trochu ho znám a měl skvělá doporučení. Je úplně jedno, kdo místo tebe přijde, jde mi o to, abych se na něj mohl spolehnout a neutíkal mi pokaždé, když se mu podívám do očí. A děti probereme doma.“

§§§

Stáli už přede dveřmi kanceláře doktora Karáska, tak Damian zmlkl. Po rychlém rozhovoru místnost opustil a nechal Edu se seznamovat s novým prostředím.

Jestli mu v tu dobu pan Karásek dával nějaké další pokyny, Eda ho příliš nevnímal, přestože se o to hodně snažil. Rozhlížel se po kanceláři. Nemohl si pomoct, nelíbila se mu. Byla menší než ta Damianova, a přesto na první pohled, minimálně pro někoho, kdo se nevyznal, působila luxusněji. Nebyla. Jen byla plná věcí, které ten dojem navozovaly. Byla celá tmavá, protože knihovna v ní byla umístěna tak nevhodně, že částečně zabraňovala slunečním paprskům pronikat jinak velkým oknem dovnitř. Na zdech měl Jaroslav Karásek obrazy s lidmi, které Eda neznal. Shlíželi z rámů a pozorovali každého, kdo nyní stál na Edově místě. Hned za zády mu hučela klimatizace umístěná nad rám dveří, přestože bylo jaro a teploty nedosahovaly zas takových výšin. Na zádech mu skoro okamžitě naskočila husí kůže.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se jej muž, jeden koutek mírně pozvednutý. Mluvil se zvláštní špetkou samolibosti, kterou Eda od svých současných kolegů neznal. „Můžeš se mnou být upřímný, jsem otevřený člověk.“

„Je tu trochu tma,“ připustil blonďák. „A taky dost zima. Kdybyste chtěl…“ Měl původně v plánu doporučit mu Viliamovy služby. Jeho obrazy by kancelář rozsvítily, co se týkalo pocitu, který v ní člověk měl, a světlejší barvy a přeorganizování místnosti by ji rozsvítily i z hlediska slunečního svitu. Nedostal se k tomu. Pan Karásek zvedl dlaň na znamení, že má Eda přestat mluvit.

„Myslím, že vím přesně, co by bylo vhodné.“ Na ta slova zvedl ovladač a zamířil jím na klimatizaci. Eda cítil, jak poryv chladného větru v jeho zádech ještě zesílil.

„Teď je to horší,“ sdělil, jelikož měl dojem, že se muž spletl. Cosi v jeho očích mu ukázalo, že nespletl.

„Uděláš si tu z toho takového bobříka, dobře? Takový úkol. Vy mladí rádi plníte všechny možné úkoly, dokud se nejedná o něco opravdu důležitého,“ pronesl. Z výrazu, který udělal, Eda pochopil, že není příznivcem zmiňovaných mladých. „Budeš si pěkně zvykat. Ber tohle jako můj ústupek. Nějakou dobu budeš pracovat a bude ti zima. Tak to chodí. Ne vždy dostaneš od života to, co chceš. A pak, po nějaké době, si zvykneš. Já vrátím teplotu tam, co byla původně, a tobě v ní bude dobře. Úžasné, že? Že je to úžasné?“

Slova, která říkal, zněla přátelsky, ale Eda v nich cítil něco dobře známého ještě ze střední, a zároveň něco nového, co se mu ale příliš nelíbilo. Nechtěl to dávat znát. Rád by měl s novým šéfem dobré vztahy.

„Vlastně je to trochu nespravedlivé,“ přiznal. Karásek mu věnoval úsměv od ucha k uchu. Možná ještě širší. Eda měl dojem, že mráz, který mu po zádech přeběhl nyní, nebyl z klimatizace, ale právě z něj.

„Ach tak. Nespravedlivé. Vy mladí se obecně velmi rádi oháníte spravedlností. Tak, a teď konec všech srandiček. Zítra v sedm bych tě rád našel tady. Přímo tady. Nechci slyšet žádné protesty. Vám mladým vůbec neuškodí, když budete vstávat trochu dřív,“ pronesl, snad protože viděl Edův překvapený výraz. „To víš, já jsem přece jen ještě ze staré školy. Možná jsi od pana Krause zvyklý na jiné zacházení. On je také mladý, jistě ti rozuměl a ochotně tě podporoval. Nicméně tady jsi na obchodním. Tady se pracuje.“

„Pan Kraus taky pracuje.“

„Ano, ano, máš pravdu, zapomněl jsem se zmínit – byl bych velmi nerad, kdyby mi někdo skákal do řeči, zatímco mluvím. Nejsem na to zvyklý a zvykat si rozhodně nechci.“ Významně na Edu pohlédl. Trvalo to, než blonďákovi došlo, že nyní od něj naopak odpověď očekává.

„Jistě.“

„Výborně. A přestaň se tvářit, jako bych tě týral.“

„Pane, ale…“ chtěl začít, jelikož měl dojem, že muž už domluvil. Ten zvedl dlaň.

„Žádné ale.“

„Pan Kraus ale říkal…“

„Řekl jsem žádné ale! Rozumíš česky? Ano, mluvil jsem s panem Krausem. Nemysli si, že já budu na rozdíl od něj sedat na zadek z toho, že ses sám naučil rusky.“

„Ukrajinsky.“

Když muž bouchl do stolu, Eda nadskočil.

„Řekl jsem, nemysli si, že si budu sedat na zadek, že ses naučil rusky.“ Tentokrát Eda nic neřekl. „Jeho to možná ohromilo, mě to nezajímá. Život je těžký. Budiž, ještě se neznáme, takže jedno ale bychom snad mohli vydržet. Bude rychlé. Nejsem zvědavý na nějaké okecávání. Vy mladí jste schopní všechno okecávat, bla bla bla a skutek utek.“

„Pan Kraus říkal, že mám ještě zaučit svoji náhradu.“

„A co?“

„No, že vás požádá, abyste mě ještě pár dní postrádal.“

„Ach tak… O tohle jde. Čekal jsem to, ale abych byl upřímný, čekal jsem to alespoň týden po nástupu do práce. Ale chápu, musíme si všechno vysvětlit, dělávalo se to tak v mateřské školce a u některých jedinců je to potřeba dodnes. Nahoře máš být v osm. Já bych tě tu rád měl v půl sedmé.“

„Říkal jste…“

Další bouchnutí. Tentokrát nenadskočil, ale trhl sebou.

„V šest. Máš pravdu. Říkal jsem v šest. Jsem to ale hlava děravá. Ale počítat ještě umím. Osm mínus šest – kolik to dává?“

„Dva,“ odtušil Eda poslušně.

„Výborně. Dva. Vidíš, kolik toho v té hlavince máš. Za dvě hodiny určitě stihneš odběhnout nahoru a vysvětlovat tam, jak se správně sedí v křesle a lelkuje. V devět buď tady.“

Když Eda konečně kancelář opustil, pořád ještě byl trochu vyděšený. Snažil se nahlížet na věc pozitivně a sám sebe přesvědčoval, že si jen všechno špatně vyložil, že se věci v průběhu dní zlepší, a nakonec i své oblíbené – nikdo není jenom zlý. V každém je kousek dobra. Ale nemohl si pomoct, když byl s tím mužem, cítil se malinký a bezmocný, a tenhle pocit byl pro něj odjakživa kamenem úrazu. Nebylo to příjemné prostředí. A o to víc mu bylo do pláče, když viděl na chodbě Helenu, kterak zrovna opouštěla budovu. Tak klidná. Tak hodná. Stejně jako Damian.

„Edo,“ zamrkala na něj překvapeně, když ho spatřila. A pak jeho jméno zopakovala, krapet ustaraně se svraštělým obočím. A pak ještě jednou, do třetice všeho dobrého i zlého to jméno vydechla, zatímco mu pokládala jednu ruku na rameno. On se trochu třásl.

„Pojď, vím přesně, co by ti zvedlo náladu.“

Pomalu ho vyvedla nejprve ven z firmy a pak do blízké cukrárny, kde se posadili k malému stolečku. Přesunula před něj nabídku zmrzlin.

„Jakou si dáš?“

Bylo to poprvé za celý jeho život, kdy opravdu, ale opravdu žádnou nechtěl. Měl pocit, že by se jí udusil. Znovu si vzpomněl na poslední Damianova slova, která se jej držela ještě v kanceláři Karáska, na zděšení a to, jak Eda ztuhl, když je černovlásek vyřkl.

Vím, co ke mně cítíš.

Tak snadné. Tak hloupě snadné, říct něco takového. V jedné větě Edovi ušetřil veškeré vyznávání a smetl všechny pochyby.

„On nás slyšel.“

„Kdo? Damian? Kdy?“

Eda pevně sevřel rty k sobě. Klepaly se mu. Nechtěl před ní plakat. Na jinou stranu, měl dojem, že už by se před ní mohl snad i válet po zemi a bulet jako tříleté děcko, kterému matka nechce koupit hračku. Proč by na tom ještě mělo záležet?

„Jo. Slyšel nás. Prostě nás slyšel.“

„A? Co říkal?“

„Zjednodušeně? Že už mě nikdy nechce vidět.“

„Edo,“ vydechla a chtěla jej znovu obejmout. Nedovolil jí to. Vytrhl se jí.

 „Prosím, neříkej mi, že za to nemůžu, že to, co cítím, je hezký. Já tohle všechno nechci znovu slyšet. Jasně, že za to můžu. Kdo jiný za to může? Všechno bylo hezký. Dovedeš si to představit? On se se mnou loučil, když jsem odjížděl, a volali jsme si a usmíval se, když jsem se vrátil. A všechny ty dny předtím byl tak pozorný a milý. A já pak zjistil, že tohle a on byl pořád tak starostlivý. Jak jinak chceš tohle vysvětlit? To, že se o mě staral a zajímal, i když jsem se k němu já choval jako pitomec, a jakmile zjistil, jaký to mělo důvod, odmítá se mnou sdílet byť stejné patro ve firmě?“

„Může to mít x vysvětlení. Nevím, co mu přeletělo přes nos, ale tohle není normální! Promluvím s ním,“ rozhodla Helen.

„Ne! Nechci, abys s ním mluvila. Bylo by to jenom horší.“

„Co může být horší? Jestli to chápu správně, vyhodil tě z kanceláře.“

„I z domova. Ještě ne, ale říkal, že si o tom promluvíme.“

„No. Hůř už být prostě nemůže. A to všechno má být, protože ty bys s ním rád sdílel život? To je přece nesmysl!“

„Jenže žádná jiná možnost není! Helenko, on se předtím zajímal, co se mnou je! Chtěl si o tom povídat! Proč by najednou přestal chtít? Proč by mi tvrdil, že se po něm sápu, když jsem se ho snažil obejmout? Proč by mi říkal, že jsou moje omluvy patetický a že se ponižuju, když se snažím s ním být? Tohle bolí. A on musí vědět, že to bolí, a stejně mi to dělá.“

Setkal se se vstřícným, ustaraným pohledem. Žena si povzdechla. Znovu se pokusila přitáhnout si jej do objetí. Tentokrát se nechal.

„Kdybych to nikdy necítil, mohl jsem s ním být šťastný. Jen tak. Žili bychom spolu, jezdili na dovolenou. Říkal mi, že si o prázdninách najde čas a znovu se mnou navštíví Holandsko. A taky že mi pomůže najít moji chůvu. Držel mě za ruku, když letadlo vzlétalo a přistávalo, jel se mnou za mým otcem na hřbitov, objímal mě na zipline a smál se. Chtěl se mnou na ní jet, chtěl mě držet a chtěl se smát, se mnou. Dovedeš si představit, jak šťastný jsem byl? Jo, možná máš pravdu. Možná to bylo proto, že jsem do něj byl zamilovanej už tehdy. A to pak posilovalo všechny ty ostatní pocity. Jenže jsem to nevěděl. A kdybych to nevěděl dál, klidně do konce života, mohl jsem být ten nejšťastnější a nejzamilovanější kluk pod sluncem.“

„Chceš se vinit za to, že sis uvědomil, co k němu cítíš?“

„Chci se vinit za to, že jsem to za každou cenu musel řešit. Že jsem to musel otáčet a prohlížet a zkoumat a vžívat se do toho ještě víc, a snažit se s tím něco dělat. A pak, že jsem se s tím smířil a chtěl se podle toho chovat.“

„Tak a dost,“ zastavila jej žena. Překvapila jej tím. „Ano, jednu věc děláš špatně. Chceš vědět jakou? Špatně je, že si to všechno vyčítáš. Nic víc. Na tomhle není co si vyčítat. Posloucháš se vůbec? Mluvíš o tom, že máš toho bručouna rád. Úplně obyčejně, čistě a hezky rád. Chápeš, co to znamená?“

Mlčel. Hlavou mu blesklo, že Jaroslav Karásek by z něj dost možná odpověď páčil.

„Znamená to, že bys pro něj udělal cokoli na světě. Že je pro tebe podstatný. Že ti na něm záleží. To je něco, čeho by si on měl vážit. A kdo si takových pocitů neváží, je barbar. Tečka.“

Když to řekla takhle, něco na tom bylo…

„Dáme si zmrzlinu, dobře? A ty mi slíbíš, že si tohle přestaneš vyčítat, protože na tom není nic k vyčítání. Přijmi to. To neznamená, že to musí přestat bolet. Do jisté míry je ozdravné, že to bolí. Odmítl tě kluk, do kterého ses zamiloval. Ta situace je sama o sobě hrozná. Nemáš žádný důvod věšet si na sebe terč. Tohle všechno se prostě stalo. Ty za to můžeš úplně stejně jako kdokoli jiný.“

Sklopil hlavu. Měla pravdu. Byl jí za ni vděčný.

Dali si zmrzlinu. Jen jeden kopeček, jelikož měl Eda pořád pocit, že se mu žaludek nebezpečně houpe možná z toho, co mu Damian řekl, možná z reakce Heleny a možná stále ještě v očekávání, že se odněkud vynoří pan Karásek a bouchne do stolu, pokud Eda promluví v nevhodnou chvíli.