Kauza Eduard 3.

Eda se pečlivě rozhlédl po prostoru, který mu byl přidělen. Byla to pěkná kancelář, poměrně prostorná, ač ne tolik jako ta, ve které se nyní opět nacházel jeho šéf. Byl za to rád. Menší prostory působily útulněji. Také se mu líbilo, jaké skýtala možnosti pro systematické rozdělení, přestože věděl, že v systému někoho před ním pokračovat nemůže. Sám byl poměrně pečlivý a jen tak přejmout něco cizího jen proto, že už to tak bylo, pro něj nepřipadalo v úvahu. V průběhu dalších dní měl tedy v plánu všechno vytahat a seskládat jinak.

Prsty zkusmo přejel po hladkém povrchu pevného stolu, za který se posadil. Rozhlédl se kolem sebe. Nemohl si pomoct, udělalo se mu krapet úzko z představy, že by takhle měl sedávat po zbytek života – pravděpodobně v něčem vlastním. Postavit si naproti stolu židli a čekat, až tam usedne klient, lokty se opřít o stůl a navrhovat mu, jak by společně mohli zařídit, že odejde od soudu s ještě plnějšími kapsami, přestože by raději měl trčet někde ve vězení.

Na jinou stranu, když si pořádně přečetl smlouvu, kterou měl, musel uznat, že výplata za jeho pozici byla opravdu slušná. Jistě, pravděpodobně mu pan Kraus strhne nějaké peníze za autoškolu, ač když přemýšlel nad tou, nebylo mu dvakrát dobře. Nechtěl řídit, byl to na něj až moc velký adrenalin, a přestože tramvaje pro něj také nebyly zrovna komfortním místem, stále na ně byl zvyklý a měl v nich zaběhnuté rituály. Jeho šéf nebyl jeho matkou. Bude ochotně vstávat dřív, jen aby metrem dojel na druhou stranu Prahy. Řidičák si dělat nechtěl.

Jednou. Jednou se za sebe přece postavit musel. Alespoň v tomto.

Prohlédl si práci, kterou mu pan Kraus zadal. Musel uznat, s tím, co se učil na škole, to moc společného nemělo. Měl nosit kafe a dortíky, dělat pořádek, skladovat dokumenty a sem tam hledat pravopisné chyby? Když to vzal kolem a kolem, do jisté míry i toto mohlo zasuplovat brigádu, kterou tak nutně potřeboval.

Moc se mu nelíbilo, jak rychle se podřizoval. Opět. Jenže proč bojovat víc, než je nezbytně nutné? Pan Kraus byl na něj hodný, přestože ho Eda evidentně vytáčel, dával mu smysluplné úkoly a chtěl mu skvěle platit. Minimálně než dostane svou první výplatu, vydržet by měl. Pak může přemýšlet, co dál.

Pořád to mělo své mouchy. Pořád kolem toho neměl moc dobrý pocit. Doufal, že se zlepší, začne-li s organizací kanceláře.

A tak plynuly jeho první dny v nové práci. Postupně vytahal z polic vše, co tam muž před ním měl, a vrátil to tam znovu, jinak, podle vlastního systému. Udělal, co po něm pan Kraus žádal. Druhého dne své práce se také seznámil s Helenou Svárovskou. Byla to velmi inteligentní žena, od pohledu patřící do jiného světa, než v jakém se nacházeli. Snad byla jedním z těch velkých lidí s hlavou plnou úžasných nápadů, které se bily jeden přes druhý, druhý přes první. Její osobnost taková byla. Šlo o ženu otevřenou, chaotickou, krapet roztěkanou, ale velmi výkonnou a mimo jiné také schopnou vymámit z jalové krávy tele – alespoň podle toho, jak o ní mluvili její kolegové. S těmi se Eda postupně taktéž seznamoval, jelikož jeho šéfka z neznámých důvodů nedala jinak. Oblíbila si jej, ač to moc nechápal, faktem ale zůstávalo, že jako jeden z mála odpovídal i na její krapet příliš osobní a možná šílené otázky. A také poslouchal úplně vše, co řekla, bez ohledu na smysl toho sdělení.

S panem Krausem to bylo o něco horší. První den spolu zvládli poměrně přijatelně a druhý taktéž, protože se v něm příliš neviděli. V průběhu třetího dne se Edovi podařilo dodělat práci, kterou mu jeho šéf na ten týden zadal. A pak přišel čtvrtek. To byl první den, kdy Eda opět nestíhal.

Na svou omluvu – opravdu chtěl přijít včas a část trasy dokonce běžel. Jistě, kdyby se svezl hned první tramvají, která přijela, běžet nemusel a dorazil by tak akorát, jenže toho dne byla opravdu zima, využít městskou hromadnou dopravu se rozhodl skoro každý a pro něj nepřipadalo v úvahu nacpat se mezi všechna ta těla.

Další podpásovku pak představovala fronta v pekárně. Když držel vše, co si jeho šéf přál, bylo osm hodin osm minut.

Do háje.

Nedovedl by později říct, jak přesně musel vypadat, když se snažil běžet uličkami s kávou v jedné a talířkem s pečivem v druhé ruce. Asi by to vědět nechtěl. Jeho hodinky ukazovaly čas i s vteřinami, bedlivě jej tedy po celou dobu sledoval.

8:09

Vycházel z výtahu.

8:10

Kancelář už viděl za rohem. Sledoval rychle nabíhající sekundy.

Čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát. Loktem se opřel o kliku a málem vpadl do kanceláře, na sobě nechápavé oči svého šéfa.

„Ještě je osm deset, ještě je osm deset, ještě!“ vyhrkl, zatímco se hnal ke stolu, na který položil celý svůj náklad. Minuta se v tu chvíli změnila.

„Stihl jsem to! Ups. Pardon, pane Krausi,“ omluvil se, když si uvědomil, že opět nesplnil jeho první pravidlo. Tedy nevpadat mu do kanceláře jako neandrtálec. Rychle se vrátil za dveře a svědomitě zaklepal. Pak teprve opět vstoupil.

„Pardon, jenže já nemohl čekat, pak už by nebylo osm deset a vy jste chtěl snídani přesně v osm deset. Nebyl jsem si jistý, jestli tohle pravidlo je nad pravidlem, že nesmím do kanceláře bez klepání, nebo obráceně, ale soudil jsem, že asi budete mít hlad a snídaně je důležitější než cokoli jiného.“

Damian si protřel oči a následně celý obličej. Hned poté se na něj podíval a neblahý dojem, že jedná s nezpůsobilým člověkem, se znásobil. A přitom měl poslední dny dojem, že všechno běží jako po másle. Překvapivě. Mýlil se.

„Lekce číslo tři – všechny předchozí lekce, které jsem vám dal, jsou nadřazené tomu, co říkám mezi tím. Vydržím dvě minuty čekat na svou snídani, když budu mít jistotu, že se mi poslíček nikde nepřerazil, nepřejelo ho auto a jiné katastrofy, nad kterými snad ani nechci přemýšlet. Tím ovšem nechci říct, že můžete běžně chodit pozdě. Pokud se zdržíte víc jak dvacet minut, pak bude pravděpodobně jedno, kdy dorazíte,“ řekl výhružně, aby mladík pochopil, že zuřit bude stejně. Nemínil svými ústupky docílit toho, že bude mít snídani na stole po deváté.

Celý týden se o svého nového asistenta moc nestaral. Večer, jak odcházeli z kanceláří, se ho zeptal, jak to šlo, a připomněl mu, že pokud si něčím nebude jistý, ať se neostýchá a zeptá se ho. Mladíček za ním nikdy nepřišel a zrevidované dokumenty posílal Damianovi na mail. Potřeboval se přesvědčit, že má pravopis opravdu v malíku a je schopen se poprat s Heleninými češtinářskými hrůzami. Byl dobrý, nepřehlédl nic, a proto po pár zkontrolovaných smlouvách usoudil, že ho může nechat pracovat bez dozoru.

Kdykoli byl Damian mimo kancelář, pravděpodobně svědomitě zvedal telefony, protože schůzky měl pečlivě zaznamenané v elektronickém diáři, který spolu sdíleli. Všechno vypadalo zalité sluncem. A po tom všem, když už byl Damian ukolébaný, že kluk všechno zvládá na jedničku, udělá takový kopanec. Nic se dohromady nestalo, byl dokonce rád, že se mladý Petiška snaží splnit jeho požadavky, ale to chování? Nevyspělé a naprosto zbytečně chaotické… Kdyby měl v kanceláři klienta, pravděpodobně by se zvedl a odkráčel s tím, že se ocitl v léčebně pro choromyslné.

Kdyby měl Eda být upřímný, což on byl vždy a v tu chvíli k jeho nebetyčnému štěstí nějak neměl zapotřebí sdělit to nahlas, nebyl si už moc jistý, co přesně byla lekce číslo jedna a dvě. Pamatoval si všechny požadavky svého šéfa, ale které byly nadřazené jiným, to se jaksi slívalo. Měl za to, že jednou z lekcí bylo nikdy nevěřit lidem, jako byl Julián. Nepřišlo mu, že by to bylo podstatnější než mít každý den na stole snídani ve stejný čas. Ústupek ale ocenil.

Po krátkém přikývnutí se odebral do své kanceláře a chvíli tam poslouchal svou druhou šéfku, která si zvykla ráno se za ním stavovat, když mu posílala další dokumenty, a krátce mu povídat o svých plánech a nápadech. Nestěžoval si, nevyhazoval ji, ač by si možná přece jen raději četl. Její přítomnost se tedy stala jakousi rutinou, která ženě navíc pomáhala, jelikož, jak tvrdila, potřebovala své myšlenky vyslovit, aby jí samotné správně zapadly do sebe. Pak vypracoval, co mu zadala.

A pak nic.

Měl volno? Nikdo nevolal, v mailu se nenacházel žádný dokument k vypracování a ani jeden z jeho šéfů jej nepostrádal. Měl tedy volno. A tak vytáhl knihu.

Kdyby se kdokoli snažil tvrdit, že Eda mínil zahálet, rozhodně by to nebyla pravda. Byl přirozeně poměrně pracovitý a jen nerad by komukoli škodil. Také se ale nedalo tvrdit, že by byl do těch právnických i méně právnických činností zapálený. Pokud měl volno, jen to oceňoval. V tašce měl Nanu, pokračování Zabijáka od naturalisty Zoly, a byl jí zcela pohlcen, podobně jako všemi psychologickými romány. Zvýšil na svém telefonu hlasitost, aby slyšel, až přijde další práce, a začetl se. Celá kancelář se nejprve stala daleko hezčí a pak zcela nepodstatnou.

Damian po nějaké době zapomněl na ranní incident a ponořil se do práce. Ten případ, na kterém pracoval, mu vrtal hlavou, přemýšlel nad různými strategiemi a po chvíli si vzpomněl, že podobný řešil už před několika lety, když byl hlavou podniku ještě jeho děd. Nicméně v archivu byly založeny všechny případy, a přestože už několik let bylo víceméně všechno podstatné uloženo elektronicky, za jeho děda to tak mnohdy nebylo. Spíš nikdy. Nevěřil příliš novým technologiím, zato důvěřoval papíru a šanonu. Po chvíli přemýšlení odhadl i rok, kdy ten případ řešil, a rozhodl se navštívit svého neohrabaného asistenta. Nechtěl ho rušit při práci, složku si mínil najít sám.

Zaťukal na dveře a bez vyzvání hned vešel. On jako šéf si to mohl dovolit, ale nebyl zase takový neotesanec, aby vpadl do jeho království bez varování. Věděl sice, že je od Helen zvyklý, on se však snížit k tomuto nehodlal.

Vstoupil dovnitř a překvapeně zamrkal. Blonďaté neštěstí sedělo v koutku, oči zabodnuté do stránek jakéhosi románu a ani se neuráčilo si všimnout, že jeho nadřízený ho poctil svou návštěvou.

„Znáte pojem pracovní doba a její náplň, pane Petiško? Marně přemýšlím, kdy jsem vám dovolil se zabývat svými koníčky?“ zpražil ho pohledem a z jeho hlasu byl patrný chlad. „Chodíte do práce, abyste pracoval, má to stejný kořen, pak je tedy logický předpoklad, že tu budete dělat svou práci. A já si nepamatuji, že bych vám zadal takovouto činnost. Ještě jednou vás nachytám s jinou knihou než s odbornou, pojící se k vašemu úkolu, tak nejenže vám strhnu prémie, ale také vám zakážu si je sem nosit. Je mi naprosto jedno, čím se zabavíte v tramvaji cestou do zaměstnání. Až budete jezdit do firmy vozem, budou vám stejně k ničemu. Mimochodem, jak jste na tom s autoškolou? Už máte domluveny termíny jízd a zkoušek?“

Eda prvně pouze zamrkal a snažil se zaostřit na svého zaměstnavatele, což šlo po sklánění se deset centimetrů nad knihou – nebyl zvyklý si na čtení sundávat celkem silné brýle – jen stěží. Také se potřeboval zorientovat, přepnout zpět do světa, ve kterém se pan Kraus nacházel. A v neposlední řadě musel zpracovat všechna jeho slova.

„Já už mám hotovo,“ vysvětlil pak. Bylo to vlastně velmi podobné, jako když na škole s čímkoli skončil dřív. Žádný z učitelů neměl problém nechat jej pak sedět s Annou Kareninou, přestože se pořád ještě nacházel mezi stěnami školní budovy. „Udělal jsem všechno, co jste zadal. A nic dalšího jste ještě nezadal. Ani paní Helena ještě nedopsala svoji nejnovější zprávu. Ale jestli něco potřebujete, řekněte si, udělám. Mám přinést ještě kafe? Vypadáte unavený, měl byste se vyspat,“ zhodnotil pak zcela upřímně. „Nebo si nějak jinak odpočinout. Chcete půjčit knížku? Tohle je tedy druhý díl, ale mám s sebou ještě další dvě a ty dávají smysl samy za sebe.“

Damian měl sto chutí se otočit, rázně vkročit do kanceláře, ve které sídlila Magdalena, a říct jí od plic, co si o svém asistentovi myslí. K jeho neštěstí byla paní Krausová kdesi v lázních, a tak tuhle touhu potlačil s tím, že si o tom musí promluvit později.

„Lekce číslo čtyři – v zaměstnání se věnujeme pracovním záležitostem. A pracovní hodiny jsou od osmi do čtyř. V této době budete svůj čas věnovat pouze firmě. Pokud máte zadané povinnosti hotové, přijdete ke mně.“

Ignoroval jeho rádoby starost. Věděl o sobě, že je unavený, kruhy pod očima viděl hned ráno v koupelně – špatně spal a ráno se probudil opět na pohovce v hale, zpocený, s odeznívajícím zběsilým snem, který si nepamatoval. To ale toho kluka nemuselo zajímat. Pokud měl o něj starosti, nejvíc by mu pomohl, kdyby se neflákal a nerozčiloval ho. Což on evidentně nemínil. Začínal pojímat podezření, že si opravdu svou netaktnost neuvědomuje a všechno, co dělá a říká, činí s dobrými úmysly. Když se zadíval do jeho tváře, nevěřil tomu, že by ze sebe mohl dělat takového ignoranta úmyslně. Tvářil se nevinně jak okvětní lístek sedmikrásky a stopy údivu a překvapení, které se mu zrcadlily ve tváři, když ho prve poučoval, se snad ani nedaly předstírat.

„Máte zařízenou tu autoškolu?“ vrátil se Damian k původní otázce. Možná to bude bezpředmětné, možná i Magdalena ustoupí, pokud jí Damian předloží všechny důkazy o tom, že ten kluk se do jejich firmy nehodí, přesto nic nechtěl nechat náhodě. Jeho mentorka byla nekompromisní, a pokud před týdnem hrozila, že mu firmu nepředá, byla velká pravděpodobnost, že si to nerozmyslí, ani kdyby ten kluk vyhodil kancelář do vzduchu. Umíněná ženská!

„No, vlastně bych si ji raději nezařizoval,“ odvětil blonďák. Byl trochu nejistý. Podobné pokyny snad přece jen zaváněly dobře známými kolejemi, standardem, který znal z domova. Matka chtěla, matka zařídila, matka jej do něčeho dotlačila. Autoškolu mu ale nikdy nenacpala ani ona – pravděpodobně protože mu beztak nechtěla kupovat auto – a on za to byl vždy rád. Měl z řízení strach. „Nechci řídit, teď, ani v budoucnu. Já se ráno nějak dopravím. Metrem. Kdybyste vy někam potřeboval, vždycky vám můžu zavolat taxíka, nebo můžete jet hromadnou dopravou se mnou. Ředitelé a manažeři to většinou moc nemusí, přijde jim to pod jejich úroveň. Abych byl upřímný, spíš bych teda řekl, že se bojí, že tam nebudou zapadat a budou působit nepatřičně. Což vy byste nepůsobil.“

Jakmile to dořekl, uvědomil si, jak to asi mohlo znít.

„Tím nechci říct, že nevypadáte jako ředitel. Teda, nevypadáte, ale nemyslim tím nevypadáte, jakože nejste, myslim tim nevypadáte, jakože nemusel byste být, kdybyste nechtěl. Což vy asi chcete, vypadáte jako člověk, který chce. Ale do metra byste mohl. Půjčil bych vám nějakou z těch knížek. Když mi řeknete předem, přinesu vám nějakou konkrétní.“

Damian měl dojem, že se ocitl v otřesném béčkovém filmu. Nebylo to poprvé, kdy jej tento pocit obestřel. Eduard nejenže odmítal jeho požadavky, ale ještě mu mínil diktovat, jak se má on sám zařídit, pokud bude bez auta. Jeho nemístné poznatky, jak vypadá, přešel. Samozřejmě, že by vypadal nepatřičně v obleku od Armaniho v přecpané tramvaji. Nikdy v ní nejel a nemínil s tím začínat. V tomto se pan Petiška výjimečně nemýlil. Jenže nešlo ani tak o to, jestli pan ředitel bude mít odvoz, nemínil si z něj dělat taxikáře. Potřeboval asistenta, který se dokáže dostat z bodu A do bodu B co nejrychleji. Potřeboval, aby se jednou za čas postaral o Magdalenu, vyzvedl ji z letiště nebo banketu. A ano, i on sám jednou za uherský rok vyžadoval odvézt z různých charitativních plesů a večírků, kterých se musel účastnit. Mohl jej ale k pořízení řidičského průkazu donutit? Jistě, naskýtala se možnost pohrozit, že tímto neplní své povinnosti a pohrozit mu výpovědí, ale copak mohl? Magdalena mu držela nůž na krku. Nemohl nic. Vzápětí si však uvědomil, že byla Petiškova absence řidičského oprávnění v pořádku. Když si představil, jak tohle nemehlo sedí za volantem, usoudil, že upuštěním od tohoto požadavku zachránil pár životů, včetně toho jeho. Prostě si najde nějakou externí firmu, která jeho potřeby a potřeby jeho mentorky pokryje.

Přestal si ho všímat a obrátil se k archivu, aby našel to, kvůli čemu do jeho království původně vkročil. Se zděšením zjistil, že pečlivě seskládané šanony byly sice stále pečlivě seskládané, nicméně jeho drahý asistent si opět jeho pokyny nechal proletět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Všechno bylo jinak a on bezradně zkoumal police, zkoušeje pochopit systém, jakým byly seřazeny. Brzy ztratil trpělivost a otočil se na něj. Seděl za stolem, jako by čekal na instrukce k další práci.

„Proč. Mě. Neposloucháte?“ řekl úsečně. „Žádal jsem vás, abyste tu kartotéku nechal tak, jak byla původně. Ale ne, pan Petiška má svůj rozum a jeho nadřízený si může vykládat, co chce! Čeho jste tímto chtěl docílit? Abych se vzteknul? Abych vás vyhodil?“

Mluvil stále klidně. Ještě vztek necítil, ale neměl daleko k tomu se pořádně rozčílit. Napřímil se nad jeho stolem a ledově temným pohledem do něj propaloval díru.

Eda si svého nadřízeného nechápavě prohlédl. Jistě, všiml si, že se vzteká. Nebyl úplně slepý, co se pocitů jiných týkalo. Snažil se pochopit příčinu. Unikala mu.

„To není pravda, poslouchám vás. Je teda fakt, že si nejsem jistý, co byla lekce číslo dvě,“ začal, když ale viděl, že atmosféra kolem nich ještě zhoustla, opět zmlkl. Ups.

Nechtěl, aby ho pan Kraus vyhodil. Do jisté míry to zaměstnání možná přece jen bylo nutností. Peníze potřeboval a jinde by jich tolik rozhodně nezískal. V něčem matce ustoupit musel, pokud nakonec chtěl zmizet. Krom toho, náplň jeho práce mu celkem vyhovovala, ač by klidně mohl dělat něco odbornějšího. Nemínil si ale stěžovat. Pan Kraus tu byl od udělování pokynů, on zkrátka dělal, co jeho šéf uznal za vhodné.

„Říkal jste, že byste chtěl, aby v kartotéce zůstal systém. Ten tam zůstal, akorát jsem ho potřeboval trochu předělat. Je přece potřeba, abych tomu sám rozuměl, jestliže s tím budu pracovat. Což jsem předpokládal, že budu, jestliže je to v mé kanceláři. Tak jsem ty šanony vyndal, abych je trochu poznal, a zase vrátil. Jestli něco potřebujete, najdu vám to. Můžu vám i vysvětlit, jak je to teď seskládané, ale abych byl upřímný, moc mi to nevyhovuje. Ještě to předělám. Asi v průběhu příštího týdne. Bylo by zbytečné vás to teď učit.“

„Jistěže by to bylo zbytečné,“ odfrkl podrážděně Damian. „Překrucujete moje slova – řekl jsem vám tehdy, že můj bývalý asistent v tom měl určitý systém, ve kterém jsem se vyznal, a v tomto uspořádání jste měl pokračovat. Je chvályhodné, že jste do něj nahlédl, abyste se sám orientoval, ale mělo to zůstat neměnné. Teď už to zpět nejspíš nedáte, nicméně chraň vás ruka páně onemocnět a nechat mě v tomto chaosu samotného.“

Přemýšlel, kdy ho z toho kluka začne bolet hlava permanentně.

„Potřebuji případy z roku 2016, rodinné právo – opatrovnictví – péče o nezletilé děti, měsíc nevím, vyhledejte mi složky z prvního a druhého čtvrtletí toho roku. Až to najdete, doneste to ke mně, potom mi skočte pro kávu a do pekárny pro dva croissanty s čokoládovou náplní. Řekněte jim, že jsou pro mě, na tohle nezapomeňte!“

Eda se v odpověď usmál.

„Oni už mě znají, říkám jim to vždy. Někdy byste se tam měl podívat také, ta nízká brunetka vás má nejspíš ráda. Vždycky zčervená, když řeknu, že chci něco pro vás.“ To už mu pan Kraus mizel otevřenými dveřmi, nestihl tedy dodat, že samozřejmě vzhledem k prstýnku na jeho ruce chápe, že je ženatý, patrně šťastně ženatý, a tak by jej ani nenapadlo pomyslet, že by snad mohl brát vážně záhadné oči mladičké pekařky, ale že mu to stejně chtěl říct, protože…

Bylo bezpředmětné dál dokončovat. Plácal by se v tom, jak u něj bylo zvykem, a udělal celou situaci ještě daleko horší, než byla. Rovněž, jak u něj bylo zvykem.

Dokumenty, které jeho nadřízený požadoval, našel prakticky hned, co se za ním zabouchly dveře jeho kanceláře. Když mu je předával, další své myšlenkové pochody už mu nesdělil. Pravda, zase zapomněl zaklepat. Zvolal – mám je, byla to rychlovka, sám jsem to nečekal – což mu pravděpodobně nepřidalo, ač mohlo být hůř, ale jinak to byla interakce vcelku bezproblémová a rychle ukončená. Po ní se přesunul do malé pekárny a vyžádal si pro svého šéfa sladkou odměnu za zvládání jeho společnosti.

I s kávou a zákuskem se vydal zpět ke kancelářím, do patra, v němž jeho šéf sídlil. A tam se stalo něco zasluhujícího minimálně potlesk – vzpomněl si na pravidlo číslo dvě.

Klepat před každým vstupem do Damianovy kanceláře.

Vyvstával však drobný problém. Jak měl zaklepat s plnýma rukama? Kdyby jej v tu chvíli napadlo zaklepat čelem nebo bradou, pravděpodobně by to udělal, tento geniální nápad se ale neobjevil, a tak byl nucen pokusit se vyskládat si nádobí na jednu paži, tak, jak to vídal u číšníků v restauracích. A k všeobecnému překvapení, toto se mu povedlo.

Považoval se za jednoho z nejnešikovnějších lidí na planetě, jak ale bylo vidno, zas tak špatně na tom přece jen nebyl.

Zaklepal. A vstoupil až po hlasitém, ač krapet vyčerpaném dále, kterým jej jeho šéf poctil. Nedovedl si odpustit zářivě se na něj usmát.

„Vidíte? Vzpomněl jsem si, a nejen to, podařilo se mi všechno to takhle chytit. To je snad poprvé, kdy jsem…“

Myšlenku nedokončil. Díval se přímo před sebe na svého šéfa a nehleděl si pod nohy. Nemohl si všimnout nepatrně skrčeného koberce. A jak bylo známo, Edova nešikovnost neznala mezí. O ten široko daleko jediný hrbol zakopl. A všechna káva skončila na bělostné košili Damiana Krause.

Vykulil oči.

„Promiňte! Ježiši, já nechtěl. Jste v pořádku? Není vám nic?“ Káva nebyla horká, už v ní bylo přimíchané mléko, a přesto. Takhle už se Eda dlouho nelekl. To Damian podpořil tím, že přesně v momentě, kdy na něj kapky dopadly, vyskočil od stolu, jako by se vážně opařil. „Panebože, já jsem takový poleno. Počkejte, já vám půjčím něco suchého. Mikinu? Ukažte,“ přiskočil k němu. Měl tendence pomoct mu košili sundávat a zkontrolovat, že jej vážně neopařil.

Damian něco takového vůbec nečekal, šokovaně vystřelil ze židle a ignoroval pálící košili, která se mu lepila na tělo. Nedokázal potlačit slabé zasténání, ale káva velmi rychle chladla. Na malý moment nechápal, proč okolo něj ten nemotorný kluk tak tancuje, a tak ho odstrčil. Při rozepínání knoflíčků měl možnost zpracovat jeho slova.

Mikinu? Můj ty Kriste, jenom to ne!

Zoufale zapřemýšlel, co bude dělat. Za hodinu a půl měl stání. Neměl šanci stihnout se jet domů převléct. Vždycky měl u sebe v kanceláři náhradní oblek, ale košili si převlékal minulý týden, když se naprosto neomluvitelně zašpinil čokoládou. Náhradní si však z domu ještě nepřinesl.

Ze zběsilých myšlenek ho vytrhla ruka, která mu těsně před jeho zrak podsunula ten příšerný kus šatníku.

„Vy neschopný idiote, za hodinu musím být u soudu. Máte dojem, že se tam v tomto mohu ukázat? Vy jste se pomátl! Nejenže jste naprosto příšerné nemehlo, ale ani v té hlavě nemáte za mák rozumu. Myslíte si, že se od vás nechám znemožnit? Někdy mám pocit, že mi to všechno děláte schválně!“ řekl příkře a pramálo si všímal jeho krapet ublíženého výrazu.

Jeho pohled opustil tvář mladšího muže, shlédl na jeho nebesky modrou košili a přimhouřil oči. Je stejně vysoký, mohla by mu sednout, ač by si takovouto barvu na sebe sám nikdy nevzal. Nehodila se k jeho snědé pleti na rozdíl od nezdravě bledé, jakou měl jeho asistent. Jen pevně doufal, že si ji mění každý den a nebude propocená.

„Svléknout!“ vyštěkl, ale když uviděl, jak se za skly brýlí jeho oči rozšířily, dodal: „Tu košili, potřebuji ji! A vy… vy si můžete výjimečně dnes užít den v té příšernosti. Ale pamatujte, ze své kanceláře nevystrčíte nos.“

Na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil. Ovanula ho zima a husí kůže mu postavila všechny chloupky na rukou.

Eda se zatím skoro až vrhnul na vlastní košili, všímaje si náznaku chladu, který jeho šéf pravděpodobně pociťoval. Cítil se víc než trapně. Největší šok ustoupil, pan Kraus pravděpodobně skončil jen s nepříjemným pocitem a špinavou košilí – a přesto, zničil mu košili, vylil kafe. Měl tendenci za každou cenu to nějak odčinit.

Když si košili sundal a natáhl ke svému nadřízenému ruku, ze sevření se uvolnil rukáv té látky a málem se lemem opět dostal do louže kafe, stále se nacházející na velikém stole. Nic se nestalo, srdce mu ale vynechalo úder. To už si látku přebral pan Kraus. Natáhl na sebe mikinu.

„Já to otřu, počkejte,“ otočil se a hledal nějaký hadr, který by mohl využít. Jeden viděl. Sebral jej. Ten se však, díky bohu, stihl v jeho sevření rozložit dřív, než jej použil k setření stolu. Byla to ona špinavá košile.

„Ups. Tím ne. Ale tu bych mohl vzít domů, já vám ji vyperu. I žehlit umím. Snad. Nebo vám dojdu pro nové kafe, chcete nové kafe?“ snažil se nějak to zachránit. Konečně zahlédl v rohu místnosti balíček kapesníků. Přinesl jej, několik vytáhl a pokusil se jimi dostat ze stolu všechno kafe. Moc to nešlo. Pak opět přesunul oči na pana Krause, zapínajícího všechny knoflíčky. Měl na sobě tmavé kalhoty, i na nich ale bylo vidět několik nezaměnitelných skvrn.

„Počkejte, nehýbejte se. Očistím vás.“

Vytáhl další kapesníčky a neomylně jimi zamířil na jeho špinavý poklopec.

Než se Damian stihl vzpamatovat, Eduard už pohotově otíral pár téměř neznatelných skvrn v jeho rozkroku.

Pocítil tlak na své mužství a napjal se. Přichytil jeho ruku, silně ji stiskl a odtáhl od svého poklopce.

„Co si to… pro Kristovy rány, běžte mi z očí, nebo vám ublížím!“ sykl výhrůžně, pustil jeho ruku a odstrčil jej od sebe, aby ho snad nenapadlo se k němu znovu přiblížit.

Mladík ani nemukl, sebral košili a rychle za sebou zavřel dveře.

Damian se úlevně sesunul na křeslo a vydechl. To nemohla být pravda! Tohle se prostě nedělo. Byl nejspíš v nějakém špatném snu, ze kterého se nemohl probudit.

Byl konsternovaný a zděšeně si uvědomil, že zběsilá touha jeho asistenta jej očistit měla následky. Pár tahů po lehké látce společenských kalhot dolehlo až k jeho penisu a probudily ho. Vložil si hlavu zaplněnou zoufalými myšlenkami do dlaní. Přemítal, kdy měl naposledy sex, a usoudil, že už to jsou dlouhé měsíce. Po rozvodu, vlastně ještě dlouho před jeho dovršením, se všemu tomuto vyhýbal jako čert kříži. Teď viděl, jaké to má následky. Mezi nohy mu sáhne jeho naprosto nepřitažlivý, neschopný asistent a… jednou by mohl místo sekání dřeva vypustit páru u sexu. S mužem. Byla hloupost vzdávat se požitků, když už mu nikdo nedýchal na krk – manželka ani děd.

Zhluboka se nadechl a zjistil, že se mu ulevilo. V některých věcech byl opravdu přízemní a zbytečně zásadový, v tom měla Helen pravdu. Rozhodně jí to však neodkývá. Když nabral do plic další dávku vzduchu, v nose ho zašimrala zvláštně známá vůně. Příjemně čistá a nevinná. Na moment neměl ponětí, proč se mu vyjevila pod těmito slovy. Pak ho zasáhlo poznání. Byla to vůně dětského oleje. Nadechl se ještě jednou a pochopil, že se line z košile, kterou měl na sobě. Málem zjihl. Jeho asistent byl dítě se vším všudy. Asi by na něj neměl být tolik hrubý. Choval se tak i voněl jako dítě. Uznával, že po těžkých parfémech, které preferoval, to bylo docela příjemné.

Zapínal si zbytek knoflíčků a pochopil, že ač jsou téměř stejně vysocí, cosi tomu klukovi chybí. Měl by začít cvičit a trochu víc jíst. Málem ji nedopnul přes prsa a rukávy měl krátké. Nepohodlné, přesto to jedno odpoledne bude muset vydržet. A sako tuhle nedokonalost schová před světem.

§§§

Eda se toho dne dostal domů poměrně brzy, jeho hlava však i přes změnu prostředí stále zůstávala mezi zdmi kanceláře Damiana Krause. Minimálně, co se jeho myšlenek týkalo. Nemohl si celou scénu přestat přehrávat, a čím vícekrát to udělal, tím horší se mu zdála.

Pochopitelně si nyní uvědomoval, proč přesně se jeho nadřízený zlobil. Občas svou schopnost dřív jednat než myslet nesnášel. Zachoval se jako idiot, polil ho, zničil mu den, a ještě mu sáhl do rozkroku. Panebože! Jako by to samo o sobě nebylo dost strašné. Netušil, jestli mu nepolil i nějaký důležitý formulář, jeho zákusek taky skončil víc na něm než v něm.

Zatímco přemýšlel, nehty poměrně silně škrábal vyrážku, která se mu střídavě objevovala na předloktí, zápěstí, na vrchu dlaní i pod koleny tak nějak celou zimu. Mikinu si nechal až příliš dlouho, jelikož mu v ní bylo příjemně, zpotil se a jeho kůže na to nereagovala zrovna pozitivně. Ona tedy, pravda, obecně nereagovala pozitivně na nic. Ani na slunce, ani na zimu. Kdyby se na sebe podíval do zrcadla, zjistil by, že se mu kolem levé klíční kosti rýsuje veliký červený flek. Na co bylo toto reakcí, to netušil už vůbec. Bylo to jedno.

Stále se nedovedl přestat cítit špatně. Damian Kraus si nezasloužil takové zacházení, nikdy mu nic neprovedl. Jeho urážky po Edovi stekly jako po skle, nebral na ně ohled. Chápal, proč se zlobil. Byl to pracovitý a z podstaty hodný člověk, to na něm Eda poznal. Ať říkal, co chtěl.

Sáhl mu do rozkroku. V té myšlence se zasekl a nedokázal přestat.

Za zády mu tiše hučela pračka, jedna čistá košile ale zdaleka nemohla odčinit dlouhý den, po který už jeho nadřízenému pravděpodobně zůstala velmi mizerná nálada. Měl by mu to nějak vynahradit, nějak jinak. Zítra se pokusí zaklepat. Ano, to by mohl. A přinést jeho kávu včas. To by taky mohl. Co víc, mohl by mu ji dokonce předat celou, v takové formě, aby šla vypít. Ústy. Ale stále se mu to zdálo dost mizerné.

Pak jej to napadlo. Oči se mu rozsvítily. Pamatoval si, kolikrát pana Krause viděl pochutnávat si na něčem sladkém, čokoládovém. Dortík by mu nejspíš neupekl – tedy, upekl, svůj mistrovský skořápkový, omylem osolený místo oslazený, se zvláštně hořkým ocasem a s nádechem chilli, které by sice přísahal, že do moučníku nedal, ale stejně by tam bylo cítit. Jinými slovy, to moc v úvahu nepřicházelo. Krom toho, pan Kraus by stejně, pravděpodobně, nevyměnil malou pekárnu naproti jeho firmě. Také jej ale více než jednou viděl s krabičkou belgických pralinek.

Ještě toho odpoledne se vydal nakupovat. Beztak se nedovedl soustředit na nic jiného. Pravda, v obchodě se pak opět dostal do pasti. Druhů pralinek bylo asi milion a on zaboha nedovedl určit, které má pan Kraus rád. Nakonec vzal obyčejné oříškové, jelikož úplně obyčejné brát nechtěl a konec konců, oříšky měl rád každý. Zdálo se mu to jako nejbezpečnější volba. Také koupil roli balicího papíru a stužku. Asi to bylo zbytečné, u bonbónů, měl ale za to, že zabalené dárky dodávají na pocitu, že si darující dal s oním předmětem nějakou práci. Že mu na tom záleželo.

Jeho matce trvalo sehnání dárku pro něj vždy dvě kliknutí na internetu. On bonbony přes internet nekupoval, ale stejně. Papír snad podtrhne jeho snahu vážně se omluvit.

Doma pak strávil dlouhé minuty pečlivým balením, zavazováním a vytvářením co nejhezčí mašle. Byl se svým výtvorem spokojen. Ve všem jiném byl možná abnormálně nešikovný, balit dárky ale uměl.

§§§

Druhého dne Eda nezaspal. To byl zcela výjimečný stav, a aby byl upřímný, musel by uznat, že k tomu dopomohl budík nastavený na půl šestou hodinu ranní. Pro kafe se dostal včas a ke kanceláři jej donesl ještě s dvouminutovým předstihem. Nezaklepal, pravda. Jak bylo vidno, život po něm zkrátka nemohl chtít všechno. Nic však nevylil, dával si velký pozor. Když položil talířky na stůl, všiml si, že si jeho šéf nepatrně oddychl.

Z tašky, kterou si s sebou nesl, vytáhl složenou a vyžehlenou košili. Podal mu ji. Hned poté vytáhl svou omluvu a rovněž ji položil před pana Krause. Všiml si, jak na něj muž nechápavě hleděl.

„Chtěl jsem se vám omluvit. Za tu košili. A taky, že jsem vám sáhl do rozkroku.“

Zdálo se mu to, nebo se tvář jeho šéfa opět nepřístupně stáhla? Proč to vůbec znovu zmiňoval?

„Pardon, asi jsem o tom neměl mluvit. Já jen chtěl říct, že mě to vážně mrzí, nechci, aby to působilo, jakože na vás chci takhle sahat…“ Zmlkl. Opět jej začala svědit ona vyrážka.

„To asi znělo jako bych si myslel, že nejste hezký. Jste hezký. Teda, ne hezký, jako že bych vám chtěl sahat do rozkroku, ale… Eh. Nechtěl, ale ne protože byste byl ošklivý, protože nejste ošklivý.“

Měl neblahý dojem, že situaci příliš nezlepšil.

„Prostě jsem vám chtěl něco přinést jako omluvu. Nechci, abyste se zlobil, vážně jsem to na vás nechtěl vylít. A pak vás čistit.“

Damian se na něj zadíval a moc netušil, co si má o té situaci myslet. Ten kluk ho vůbec dostával do vnitřních nepříjemných pochybností, což se mu stávalo málokdy. S ním ovšem až nepříjemně často. Zamumlal poděkování za kávu, vytáhl ze sáčku košili, která byla dokonale vyžehlená a beze skvrn, to byla pravděpodobně práce jeho matky. Nevěřil, že by to ten nemotora zvládl tak bez chybičky. Pověsil si ji na věšák, kde měl i náhradní oblek, a zadíval se na zabalený balíček.

„Toto není nutné,“ řekl klidně a podával mu krabičku do rukou, „vaši košili jsem ještě nestihl vyprat, budete se muset pár dní obejít bez ní. S tím včerejškem si nedělejte starosti, jen už prosím vás dávejte pozor.“

Eda se naň úlevně usmál a zvedl dlaně na znamení, že si dárek zpátky nevezme.

„To je pro vás. Upřímně, já to stejně nemám rád, takže mně by byly k ničemu. Teda, tím nechci říct, že jsem vám dal něco, co jsem sám nechtěl, to bych samozřejmě neudělal. Ačkoli kdybych doma měl nějaké, které bych nechtěl, asi bych vám je donesl, ale žádné jsem neměl a sháněl jsem… No to je jedno. Košili si nechte, jak dlouho budete chtít, stejně jste ji platil vy. Ačkoli k vám by spíš šla nějaká tmavší. Možná červená? Ale ne moc výrazná. Vypadal byste jako takoví ti Španělé, kteří si vydělávají prodejem kokosáků na plážích a tancováním flamenga.“

Měl dojem, že už poznal celou škálu překvapených výrazů svého nadřízeného.

„Ale určitě by vám slušela tmavě šedá. Zelená. Možná fialová? Asi ano. Jen si neberte hnědou, ona by k vám i šla, ale vypadal byste jako pralinka.“

Ups.

„Ne že by to bylo špatné… To je jedno. Jako bych to neřekl. Ta bílá vám taky sluší. Dárek si nechte, já jdu vedle. Kdybyste něco potřeboval, řekněte si,“ zazubil se na něj ještě. Pak kancelář opustil.

Damian se napil kávy, zadíval se na zabalenou krabičku a marně přemýšlel, jaký nápad se zrodil v té světlovlasé makovici. 

Neměl to rád a bylo by mu to k ničemu? Nu, takových věcí bude pravděpodobně mnoho. Nechtěl si to přiznat, ale byl zvědavý, a proto opatrně, aby papír příliš nepoškodil, rozbalil balíček. Vykoukla na něj krabička s pralinkami. Jemně se pousmál. Ten kluk byl všímavý. Byla pravda, že se luxusními čokoládovými kousky cpal velmi často a mohl jen děkovat genům, že ještě nebyl tlustý jako prase před porážkou. Byl ale na kakau závislý, stejně jako na kávě, kterou na jeden lok dopil.

Prohlédl si pečlivě krabičku a nespokojeně mlaskl. Tyhle si vychutnat nemohl.

§§§

Dny ubíhaly a jeho asistentovi se kupodivu pouze jednou podařilo vylít svou kávu na smlouvy, o čemž věděl, protože je musel znovu podepisovat. Ale dům, ve kterém sídlila firma, pořád stál, a mladý Petiška se taky nikde nepřerazil. Od té chvíle, kdy jej našel s knihou v ruce, už se nikdy nestalo, že by ho přichytil se flákat. Až překvapivě lehce splynul s chodem podniku, své povinnosti dokázal plnit automaticky a bez příkazů. Byl v mnohém jako dítě, ale přesto svou práci dělal precizně a Damian by se nebál říct, že i pedantsky. Byl čistotný a neváhal mnohdy mimoděk urovnávat do komínku i jeho dokumenty, zatímco ho obdařoval nějakým svým naprosto nemístným moudrem.

Vídávali se zřídka a většinou mluvili jen o pracovních záležitostech, když se však Eduard jednou za čas rozmluvil o něčem jiném, bylo až pitoreskně vtipné, co z něj mnohdy vypadlo. Byl tak nevinně upřímný, že se na něj jeho šéf snad ani nemohl zlobit. Totiž většina narážek padala na hlavu přímo jemu a Damian si pak připadal jako před zrcadlem, které mu nejen ukáže, jak doopravdy vypadá, ale naprosto bez servítek řekne, co si o něm myslí. Nikdy ho však neurazil a z jeho slov bylo cítit, že si jej svým způsobem váží a respektuje ho. To Damianovi stačilo k tomu, aby uznal, že je schopen se se svým asistentem sžít na déle než půl roku. Musel se s tím smířit, protože jeho babička striktně odmítala jeho žádosti o vyhazov i poté, co jí vyjmenoval všechny katastrofy, které mu ten kluk způsobil.

Zvykneš si a on se zaučí – říkávala mu vždy a mávla rukou, což znamenalo, že tohle téma je vyčerpáno.

Pravda, zvykl si, přestože neustále čekal, jaká katastrofa se zase na něj z Petiškovy strany přivalí. Alespoň už došel do stádia, kdy se nenapne pokaždé, když mu pokládal na stůl kávu.

§§§

„Drahý příteli, jak se ti vede?“ ozvalo se sladce z telefonu. Damian ihned zalitoval, že hovor přijal. Pravda však byla taková, že kdyby to neudělal, jen by ho na pár hodin odložil. Julián se nikdy nevzdával, když něco chtěl. A v této chvíli si přál mluvit se svým zaneprázdněným přítelem.

„Co se děje? Nemám moc času, jestli něco potřebuješ, mluv! Na žádné infantilní večírky s tebou nejdu, tak pokud jde o toto, můžeme hovor ukončit.“

„Ale kdepak. Jen jsem se chtěl zeptat na to zlatíčko, které jsem ti nedávno ohákl? Jak se ti líbil?“

„Pěkné. Na takové věci se nemusíš ptát. Ty přece z každého dokážeš udělat prince. Někdo ti hrábnul do sebevědomí, že ho potřebuješ podrbat?“ otázal se ironicky Damian.

„Takže princ, jo?“ hvízdl Julián.

„Obrazně řečeno. Tenhle kluk má do aristokrata na míle daleko. Potřeboval by tak milion kurzů, abych ho mohl vzít do společnosti a neudělal mi ostudu. A nejspíš by ani to nepomohlo…,“ zamumlal a opřel se pohodlněji do židle. Už teď věděl, že tohle bude na dlouho.

„Ale no tak! Je milý, rozkošný a nevinný jako holátko. Copak sis toho nevšiml?“ zacvrlikal Julián.

„Já nepotřebuji rozkošně nevinné holátko, potřebuji muže, který mě v případě nouze bude reprezentovat. Juliáne, já mám kolikrát strach ho poslat přes ulici pro pečivo. Buď se s někým zakecá a při tom ho urazí, nebo se po cestě přizabije. Netušíš, co za peklo s tím klukem zažívám. Rád bych se ho zbavil, ale Magdalena si postavila hlavu, že ve firmě musí zůstat, tak trpím jak pes.“

„Nebuď tak upjatý, Dame. Važ si ho. Konečně někdo, kdo ti nelíže anál, ne? Nebo chceš říct, že ti leze do prdele?“

„Ne, právě naopak, sofistikovaným způsobem mě uráží. A tváří se u toho, jako by si toho nebyl vědom. Neuvěřitelný pošuk. Práci zvládá, ale…,“ vydechl jako by mu došla slova, „ale jinak je naprosto nepoužitelný a mě pomalu, ale jistě dostává do stavu, kdy budu potřebovat svého psychologa.“

„Tak poslyš, za Karlíkem zajdi určitě. Onehdy se ptal, co s tebou je, že už jsi za ním dlouho nebyl. Má o tebe strach. Říkal jsem, že neustále makáš, a on mě zaúkoloval, že tě mám někam vytáhnout.“

„Takže přece…“

„Ale kdepak, vím, že na mě házíš bobek a nikdo v klubu nemá zájem se dívat na tvůj kyselý ksicht. To by bylo zbytečné. Jen jsem přemýšlel, že když jsi poslal toho zajíčka za mnou, jestli s ním nemáš nějaké pletky. Už jste byli na rande, nebo ho jen przníš v posteli?“

„Juliáne, ty jsi neskutečné prase! Nic s ním nemám a ani nemám zájem, není to můj typ a on je heterák – určitě.“

„Damiane!“ vřískl do telefonu. „On není tvůj typ? Tak jestli není on tvůj typ, tak já jsem stoletá indiánská babička. Viděl jsi jeho oči?“

„Takže, indiánská babičko, vyser se na to mi dělat dohazovačku. O toho kluka nemám zájem a neměl bych, ani kdyby byl teplý, což není. A teď mi dej pokoj, za chvíli mám schůzi a musím se připravit. Karlíkovi vyřiď, že se uvidíme na vánočním večírku a že o mě nemusí mít starost.“

Položil telefon a jen kroutil hlavou. Jeho stylista je pošuk!

§§§

I Edovy dny plynuly poklidně a pomaličku si utvářely nový, ale vcelku přijatelný stereotyp, do kterého mladík ochotně zapadl. Ráno, pravda, většinou nestíhal a možnosti přijít do šéfovy kanceláře o něco později využíval hojně. Stejně tak se ještě nenaučil klepat, a aby toho na nervy pana Krause nebylo málo, ještě bezmála čtyřikrát přerovnal všechny šanony ve veliké knihovně, kterou v kanceláři měl. Tušil, že to ještě jednou za čas bude muset udělat, byl zvyklý neustále měnit a upravovat systémy, kterými skladoval vlastní knihy. Lépe se pak s nimi seznámil. Dovedl už nyní bez zaváhání říct, co kde má, a když pan Kraus nějaký dokument požadoval, vytáhl mu jej vždy na první pokus.

Odpoledne se nedovedl vzdát hledání možných brigád – alespoň jednou za pár dní. Dodávalo mu to na pocitu, že je připravený odejít, až na to přijde. Jeho obavy se naplňovaly. Zvykal si, jako vždycky. Matka se o nájemném ještě nezmínila, k jídlu měl taktéž volný přístup, a přestože měl na účtu jen minimum peněz, které mu přidělila jako takové kapesné, vyžít dokázal bez problému. Snad byla přece jen spokojená, že její syn alespoň pozná, co právo obnáší, a rozhodla se své nesmyslné požadavky trochu snížit.

Změna celých těchto zaběhnutých kolejí přicházela pomalu. Začala, když si šel Eda vyzvednout svůj na míru ušitý oblek.

Julián Schneider byl stejně veselý a společenský, jako když se viděli prvně, a zdálo se, že je z Edovy přítomnosti nadšen. Pochválil mu oblečení a znovu zmínil, že svetr, který mu vybral, mu skutečně sluší a zvýrazňuje už tak krásné oči. Za ten kompliment se Eda jemně usmál a Julián se naň zazubil. Pak mu předal perfektně padnoucí oblek, přiměl jej si ho vyzkoušet a chvíli obdivoval jeho, i své vlastní umění. Byl jedním z těch velmi sebevědomých lidí, jejichž ego ale není nějak rušivé, spíš s ním chtějí své okolí pobavit, a to Eda více méně chápal. Poděkoval mu za oblek i za výběr kousků, které už do firmy nosil dobré tři týdny.

„Myslím, že se panu Krausovi líbí,“ řekl mu, co vyhodnotil vzhledem ke spokojenosti v tmavých očích. Julián pokýval hlavou.

„Jak by taky ne, vždyť jsi krásný kluk.“

Edovi nepatrně znachověly tváře. Nebyl na podobná slova zvyklý, až na uspěchanou líbačku kdesi na opuštěném hřišti jejich staré školy s nikým nesdílel nic intimního. Julián toto pochopil.

„Je to dobře?“

To Eda nepochopil.

„Co?“

„Že je Damian spokojený. Líbí se ti?“

Nevinná otázka si vyžadovala nevinnou, upřímnou odpověď.

„Tedy, je hezký. Nechci říkat, že není. Je. Ale ne pro mě. Asi by se mi i líbil, ale nepřemýšlel bych nad tím takhle, nedovedl bych s ním něco mít. Je to hodný člověk. Navíc je ženatý. A já obecně na vztahy moc nejsem,“ vysvětlil plavovlásek.

„Nejsi? Jak to myslíš, nejsi?“

Zdálo se, že je jeho společník do konverzace čím dál tím víc zapálený. Dokonce se s Edou posadil na malý gaučík a naklonil se k němu na znamení, že jej jeho slova zajímají. Edovi by zcela upřímně nevadilo místnost opustit a odejít si někam číst, muž mu ale nevadil. Byl hodný a milý. Jako pan Kraus.

„Vlastně nevím. Nikdy jsem s nikým nechodil. Rád čtu, studuju, věnuju se tomu, co mě baví. Asi jsem nikdy nenašel nikoho, kdo by to dovedl dorovnat. A možná o to ani nestojím. Chci říct, určitě je to fajn mít někoho, s kým můžete prostě být, ale…,“ nedovedl najít správná slova. Nedovedl najít výrazy, kterými by vysvětlil, že byl od samého začátku sám, a přestože jedna z jeho chův se dostala až k němu, k jeho duši, těm před ní se to přes jazykovou bariéru nedařilo. Tato jediná se k němu dostala, až když mu bylo sedm let. Předtím? Neměl nikoho. A potom také ne. To nešlo vyjádřit na požádání.

„Já tomu rozumím.“

Nechápal. Jak by to bylo možné? Cítil se v tu chvíli zranitelný. Jak by mu mohl rozumět, když tam s ním nebyl?

„Mám to taky tak. Někdy se zdá, že lidi prostě nenahradí daleko cennější věci.“

Ano.

„Ale také je občas fajn vystoupit ze své komfortní zóny. Třeba tam, za hradbami, čeká něco daleko víc.“

Eda jemně naklonil hlavu na stranu. Zajímalo ho, co muž myslí.

„Co?“

„Nějaký princ?“

Eda měl tendenci nepatrně se stáhnout. Toto bylo skutečně citlivé místo. Vybavily se mu posměšné věty, oči, které ho propalovaly. Nikdy nebyl šikanovaný, ale daleko k tomu nebylo. Jeho princ? Nejspíš o něj nestál.

„Možná máte pravdu, ale já na to takto nedovedu nahlížet. Možná bych měl jít,“ řekl mu Eda zcela upřímně. „Děkuji vám za všechno. Jste hodný.“

Muž jej nenechal.

„Počkej, něco pro tebe mám. To překvapení, které jsem posledně zmiňoval,“ nadhodil a podal mu temně modrou krabici. A v ní, pečlivě složené, leželo ještě jedno na míru šité sako, košile a kravata.

„Rozlož je.“

Udělal to. Nemohl uvěřit svým očím. Našel Edu – krysáka Edu, spokojeně stojícího a přiblble se usmívajícího. Nášivku na úzké části jeho kravaty. Zevnitř límečku košile našel Hodana a v saku, u jeho lemu na zádech, pak Huberta. Zamrkal.

„Chápu, že by Damian tyhle potvůrky radši neviděl, ale říkal jsem si, že jsi fajn kluk – s fajn osobností. Byla by škoda to úplně schovat, umlčet tvoji skutečnou povahu a udělat z tebe dalšího… právníka. Co říkáš?“

Bylo to skvělé. Bylo to úžasné, dokonalé. A Eda to dal najevo veselým úsměvem.

„Děkuji vám!“

„Není za co. A mohl bys mi tykat. Totiž, přemýšlel jsem – vážně jsi zajímavý kluk a rád bych tě trochu poznal. Co takhle někam spolu zajít? Máš dnes čas?“

Eda zbystřil. Nebyl hloupý a zcela podvědomě cítil, že v tomto bylo víc, než muž přiznával.

„Já… čas bych měl, ale Juliáne,“ na chvíli se odmlčel, „je mi to hloupé, ale pokud to má být pozvánka na rande, já vážně nemůžu. Opravdu bych to nedovedl. Chtěl bych radši zůstat sám.“

Lítostivě se naň zadíval. Doufal, že se muž nebude zlobit, ten se však jemně pousmál a zakroutil hlavou.

„Ne, takhle jsem to nemyslel. Teda, jsi krásný kluk, a kdyby ses rozhodl se mnou někdy v budoucnu někam zajít, nebránil bych se. Ale pokud zůstaneme jen u přátelství, i za to budu rád. Jen si popovídáme.“

A tak se to stalo. Takhle jednoduše, po letech, která mu dělala neskutečný problém s kýmkoli se seznámit i jen, aby si našel parťáka na sezení v lavici. Šli spolu na silně nezdravou večeři v podobě tuny zmrzliny, po které už neměli chuť ani na párky v rohlíku, pro které původně šli, jelikož Eda přiznal, že je má rád, a muž, jak se ukázalo, je zbožňoval taktéž. Poslouchal jej a usmíval se, přestože měl Eda občas dojem, že plácá úplné hlouposti. Vlastně mu více než jednou připadalo až divné, že se Julián ještě neotočil a neodešel. Jeho poznámky byly mnohdy až moc soukromé, divné, hloupé. Ale to mu nikdy neřekl. Naopak. Často jeho názory sdílel.

Když se toho večera loučili, měl už Julián v telefonu Edovo číslo, které si od něj vyžádal. Nechtěl po něm žádný slib. Netoužil jej dostat do postele, a dokonce ani políbit. Jen chtěl poslouchat, co Edu zrovna napadalo.

Nedovedl by říct, že nebyl rád, když se večer dostal ke svým knížkám. A přesto byl ten den nečekaně příjemný.

§§§

Damian už večer věděl, že další den bude krušný. Čekal ho náročný případ, se kterým si nebyl vůbec jistý. Pracoval na něm dlouho, přesto mu chyběla jistota, kterou téměř vždy cítil. Složitý, zamotaný a naprosto nejistý, co se výsledku týče. Bude muset hazardovat, a to dělal nerad. Byl hráč, to jistě, přesto míval rád v rukou trumfy. V současné chvíli nevlastnil ani jeden. Kromě toho měl proti sobě velmi schopného protivníka, který byl pro něj mnohdy nečitelný. Mohl vytáhnout cokoli a Damian bude v pasti. Věřil si, vždycky, přesto byl mnohem víc napjatý než jindy. Věděl naprosto jistě, že se neobejde bez pořádné vzpruhy. Ne, nedělal to často, přesto v takových vypjatých situacích potřeboval zapojit mozek na víc než dvě stě procent a s tím mu mohl pomoct jen šikovný bílý prášek. Neměl výčitky a věděl, že tohle rozhodně dokáže udržet na uzdě. Dělal to tak už celé roky.

Těsně před vstupem do síně si na záchodě napudroval nos, adrenalin vystoupal, sebevědomí a všechny smysly se zbystřily. Věřil si a to potřeboval. Bylo to dlouhé a náročné, delší, než počítal, nekonečné. V přestávce pochopil, že jestli chce vydržet, musí si znovu pomoct. Z toho už měl trochu obavy. Kokain bral velmi zřídka a krotil se právě proto, že věděl, jak je jeho nosní sliznice citlivá.

Proces se nakonec začal klonit na jejich stranu, nicméně věděl, že ještě nevyhráli. Byl odročen, i když i s touto variantou počítal. Byl ale tak vyšťavený, že se odmítal vrátit do kanceláře. Nebylo mu dobře a byl v depresi. Potřeboval sprchu, domov, své psy a slastnou samotu, kde by si mohl spílat, že žádný proces za tohle nestojí. Nicméně, nikdy si nenamlouval, že už to neudělá. Věděl, že se svého stimulantu nevzdá. Mnohdy mu bílý prášek pomohl případ vyhrát a pocit nepohodlí po odeznění účinku velmi rychle odcházel.

Doma si dal dlouhou koupel a oblékl se do saténového županu. Zabalil se do deky, pustil si v televizi nějaký dokument a ládoval se pralinkami. Nic jiného do sebe nedokázal dostat. Z nosu mu neustále teklo tak, že měl dojem, že snad dostal rýmu. Bylo mu však naprosto jasné, že bílý sekret, kterého se nešlo zbavit ani častým smrkáním, s rýmou nemá nic společného. Věděl, že to dnes na své poměry přehnal. Nikdy si v jeden den nešňupl dvě dávky a jeho tělu se to vůbec nelíbilo. Znovu se vysmrkal. Tentokrát už ale na papírovém kapesníku uviděl krev, a nebylo jí málo. I toto znal. Hutná červená tekutina vytékala dál, a tak si Damian udělal z kapesníku tampony a vložil si je do dírek, aby si neušpinil župan. Z lednice vytáhl vychlazený gelový polštářek a dal si ho na čelo. Vydechl a vnímal palčivý chlad, který se prodíral jeho spánky snad až do mozku. Otřásl se zimou a zabalil se ještě víc do huňaté deky. Neměl v tuto chvíli sílu si jít umýt obličej. Bylo by to zbytečné, za chvíli krvácení přejde, umýt se půjde potom a hned nato se přemístí do své postele v ložnici. Beztak už na přehozu musela být vrstva prachu – tak dlouho už tam nespal.

Tou dobou měl Eda za sebou druhý den od své schůzky s Juliánem a také první den, kdy potkal důvod své přítomnosti ve firmě a také babičku svého šéfa, Magdalenu Krausovou. Byla to od pohledu energická žena, přestože už jistě měla svůj věk, a neodpustila si usmívat se na něj, jako by sám blonďák byl její vnuk. Tomu moc nerozuměl, úsměv jí ale oplácel, a možná i proto jej nemělo překvapit, že když na konci dne žena potřebovala službu, obrátila se s ní právě na něj.

„Jsi Damianův asistent – víš tedy, kde bydlí?“

Nevěděl. Řekla mu to.

„Potřebovala bych, abys mu tohle donesl. Pak už se nemusíš vracet. Měl bys to stihnout ještě před koncem své pracovní doby. Ber to jako dovolenou navíc, ode mě. Damianovi to neříkej,“ mrkla na něj spiklenecky.

„Řekni mu, prosím tě, že to jsou ty podklady, co chtěl, a že víc toho už neseženu, budou muset stačit. A dnes ať už do toho nekouká. Ten jeho workoholismus ho jinak přinutí předčasně zešedivět. Vyřiď mu to,“ požádala jej. Ještě jednou se na něj usmála. A tak jel.

Na adresu, kterou mu zadala, ve své pracovní době rozhodně nedorazil. Jeho šéf bydlel až na kraji města, většina tramvají byla plná a on musel čekat na další. Celá cesta mu tak trvala déle, než by bylo vhodné jen tak zmiňovat. To jí nemohl vyčítat, neměla šanci vědět, že to tak dopadne. Kdyby nebylo jeho povahy, dorazil by okolo páté. Bylo to ale jedno. Podstatné bylo, že tam dorazil. A že když pan Kraus otevřel pár minut poté, co zazvonil, zcela zapomněl na všechny povinnosti i na mizernou cestu.

Muž byl celý od krve. Tedy, ne celý, minimálně to tak ale vypadalo. Krev měl vlastně všude kolem nosu i na něm, na tvářích, trošku na rukou. Eda šokovaně zalapal po dechu, srdce se mu málem zastavilo.

„Panebože! Co se vám stalo? Počkejte,“ dostal ze sebe na jeden nádech, a přestože jej Damian vlastně nepozval, skopl si z nohou boty, vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a znovu si ho prohlédl. Adrenalin se trochu zklidnil. Vypadalo to, že mu jen tekla krev z nosu, nic víc. Tomu napovídaly i kapesníky. A stejně, vypadalo to děsivě.

„Jste celý od krve. A vypadáte strašně unaveně,“ řekl mu a nekompromisně jej chytil za rameno a nasměroval ho do haly, kde jej usadil na jedno z křesel. Pak se rozhlédl. Kuchyň byla součástí velké haly a tam si všiml čisté utěrky složené na lince. Vzal ji a namočil. Klekl si k němu. Jednu ruku mu položil na tvář, palcem na spánek a prsty do vlasů, aby si tak jeho hlavu přidržel a příliš si nepřekážel. Mokrou látkou se pokusil opatrně mu krev setřít.

„Bolí vás ještě něco? Jak se vám tohle podařilo? Vypadáte, jako by vás někdo zbil. To se nestalo, snad,“ odtušil, doufaje, že se netrefil. Co nejopatrněji si jeho hlavu naklonil, aby se dostal pořádně i na druhou tvář a pak na bradu. Byl mu blízko, nakláněl se k němu, aby jej pořádně viděl, a měl dojem, že může cítit i na tu dálku, jak muži buší srdce. Spíš to však bylo jeho vlastní, dělající mu v hrudi zběsilé přemety. Neměl tušení, jakou první pomoc by měl poskytnout, matka z něj chtěla právníka, ne doktora…

„Dost už! Nic mi není!“ odstrčil ho od sebe Damian. Jeho otupeným smyslům trvalo velmi dlouho, než zpracoval, kdo se to v jeho domě ocitl, co s ním provádí a proč ta motorová myš, kterou se Eduard nepochybně stal, tak panikaří. Očekával, že za dveřmi bude Magdalena, protože to byla ona, která ho většinou po podobných případech navštěvovala a která také jako jediná věděla, že si ve výjimečných případech vypomáhá kokainem. Nebyla ráda, nicméně nemohla říct ani slovo, protože mu sama ve svých mladých letech holdovala. Věděla, že její vnuk je disciplinovaný a nikdy by se drogami nenechal převálcovat. Věděla také, za jakých okolností se k nim sníží. Na tomto případu s ním pracovala a nebyla hloupá ani naivní.

Jenže místo babičky stál za dveřmi jeho asistent a s vytřeštěnýma očima se hyperaktivně ujal jakési ošetřovatelské mánie. Chápal sice, že v této chvíli má na míle daleko do uhlazeného advokáta, ale tak panikařit ten kluk také nemusel.

„Co tu děláte?“ zeptal se ho chladně, když konečně získal nadhled nad situací.

Tón Damianova hlasu Edu zcela uklidnil. Byl to stále ten stejný přísný šéf, jakého znával. A byl v pořádku. Oddechl si.

„Poslala mě vaše babička, mám vám předat nějaké dokumenty, které jste si prý vyžádal. A taky vám mám vyřídit, že už na nich dnes nemáte pracovat, že jste workoholik a že předčasně zešedivíte. Hned vám je dám,“ řekl, odložil utěrku a vytáhl z tašky štos papírů. Položil je na stůl. Pak se znovu zadíval na svého nadřízeného a opět si před něj klekl. Vzhlédl k němu.

„Pardon, nechtěl jsem na vás tak zaútočit. Možná myslíte, že vám nic není, ale pořád máte na bradě krev. Co kdybyste mě nechal vám to otřít? Už to nebude na dlouho. Když už jsem stejně zašpinil utěrku,“ řekl laskavě, ale důsledně. Takový tón od něj jeho nadřízený pravděpodobně nečekal. On sám ho moc neznal. Bylo to pro něj ale přirozené. Usmál se.

V ten moment mu problesklo hlavou, že ať už se stalo cokoli, bylo zvláštní, že byl pan Kraus v tomto mizerném stavu sám. Dům naprosto očividně nevykazoval žádné známky přítomnosti někoho dalšího. Pan Kraus měl ale prstýnek, musel být ženatý.

Na jinou stranu, jeho rodiče byli svoji až do otcovy smrti, a přesto žili každý v jiné zemi. Mohlo se stát cokoli.

„Nahnal jste mi strach. Bylo by fér mě nechat alespoň v tomto vám pomoci.“ Znovu si jej přidržel a jemně mu utěrkou přejel po bradě a jejím okolí. Pak ruce odtáhl.

„Jak se vám to stalo? Porval jste se?“

Přestože si neuvědomoval, že celá ta situace s sebou nesla určitou zvláštně intimní atmosféru, věděl, že tímhle ji zabil. Znělo to velmi nevhodně.

„Teda, nechci říct, že vypadáte jako někdo, kdo by se pral, naopak, vypadáte velmi sofistikovaně, ale myslím, že slabý asi taky nebudete, hádám, takže by to teoreticky bylo možné. A taky jste trochu morous.“

Ups.

„To zní blbě. Nechci říct, že byste byl protivný. Teda, vy občas dovedete být protivný, to jo, ale nemyslim to špatně, jste fajn člověk. Ale teoreticky byste někoho vyprovokovat mohl, neřikám, že by to bylo spravedlivé…“

To se mu dvakrát nedařilo.

„Pardon. Nechci vás urazit. Chtěl bych vám nějak pomoct. Můžu?“

„Svatá dobroto, zmlknete už!? Nesahejte na mě. Jsem svéprávný a dokážu se umýt. Vletěl jste sem jak velká voda. A i kdybych tu ležel v krvi, vám to může být jedno," odsekl Damian ledově. Sebral ze stolu složku a nahlédl do ní. Koutkem oka uviděl, jak se kluk zase nadechuje, aby něco řekl. Zlý pohled, kterým ho obdařil, mu zase ústa zavřel, nicméně když se zahloubal do dokumentu a zapomněl na něj, Eduard zase spustil: „Ale vaše babička říkala...”

„Dost! Když řeknu, že budete mlčet, tak prostě ta svoje ústa sklapnete. Chcete mi pomoct? Nakrmte hada, už čtrnáct dní nic nežral. Je v rohu v tom velkém teráriu, v tom menším je jeho večeře. Prosím, a nenechejte se sežrat vy.“

Eda opět zavřel otevřená ústa a rozhodl se splnit, oč jej jeho šéf žádal. Vážně mu chtěl nějak pomoct, částečně proto, že měl stále v živé paměti jeho zakrvácený obličej, a částečně jelikož mu jej v ten moment do jisté míry bylo líto. Vybavoval si výraz jeho babičky, když mluvila o synově workoholismu, a věděl, že to neříkala jen tak do větru. Měl by jít spát. Pravděpodobně měl za sebou těžký den.

Mohl být ve své práci naprosto famózní. Ale pokud si občas nedá pauzu, zničí ho to. Eda to věděl. Měl s právem co do činění.

Přesunul se do rohu, kam mu jeho nadřízený ukázal. Tam se ale zajíkl. Před ním vykouklo jedno daleko menší terárium, původně jím považované za jakousi nezajímavou krabičku. Věděl, že šlo o večeři velikého, krásného hada, v tu chvíli si Edu mlsně prohlížejícího zpoza skla. Ona malinká bedýnka byla plná myšek.

To nemohl. Zbožňoval zvířata, všechna. Jistě, uvědomoval si, že pokud neodsoudí k smrti jedno, odsoudí to druhé, protože tak příroda fungovala – buď zemřela kořist, nebo hlady masožravý predátor. Jenže tady v přírodě nebyli. Nemohl jen tak ukončit život něčeho tak maličkého, chlupatého.

Věděl, že jeho šéf čeká, a na nějakou dobu měl dokonce pocit, že jej po očku pozoruje, aby zjistil, co udělá. Chtěl splnit jeho požadavek a skutečně do krabice natáhl ruku. Když mu však na ni důvěřivě vylezla bílá malinká myška a zadívala se na něj korálkovýma očima, byl ztracený.

Vytáhl si ji na úroveň prsou a prstem druhé ruky ji začal hladit. Nechala se.

„Pane Krausi, to přece nemůžu,“ protestoval. Viděl přísný pohled, moc na něj ale nedbal a přesunul se k němu, myšku v dlani. Ležela tam, smotaná, odpočívající.

„Podívejte se na ni. Na ně na všechny. Přece je nemůžete jen tak zabít. Pravděpodobně se narodily kdesi ve zverimexu, pokud si je tu nepěstujete, a pak byly dlouho stresované všemi kolem chodícími lidmi a dětmi. Několikrát vytažené z klece, aby si je někdo prohlédl a pak řekl, že je nechce. Když už se dostaly k vám, přece je nemůžete zabít,“ kroutil hlavou úpěnlivě.

Damian se zatvářil otráveně, s nechutí vstal, vzal bílou myšku z rukou svého asistenta a bez milosti ji hodil do velkého terária, kde s kamennou tváří na chvíli pozoroval boj malého hlodavce o život. Eduard se odvrátil a Damian by přísahal, že mu do očí vstoupily slzy. Když se ale na něj znovu otočil, viděl jen ublížený výraz.

„Edvarde, takhle to prostě chodí, smiřte se s tím. Ti silnější prostě sežerou ty slabší, to je život. Snažte se být tím silným, jinak vás život převálcuje. Slova přehnané upřímnosti, která kolem sebe metáte, někoho skolit můžou, ale je to slabá munice,“ povzdychl si, opatrně se vysmrkal a znovu se zachumlal pod deku. „Chcete mi opravdu pomoct?“ Zaregistroval tiché přikývnutí, proto pokračoval: „Dokázal byste zapálit oheň v krbu? To není žádné vraždění hlodavců, to byste mohl zvládnout. Nemám tu dřevo, je venku, jistě jste si ho všiml, košík na něj je u krbu. Prosím.“

Uvnitř zima nebyla, ale počasí venku už bylo sychravé a vlhkost jako by se drala i dovnitř, ač inteligentní nastavení kotle ještě uznalo za vhodné, že není třeba topit. Jím ale zalomcovala jednou za čas zimnice a praskot dřeva a teplo z krbu by ocenil.

Eda neváhal, ještě jednou přikývl, sebral zmiňovaný koš a vyrazil ven, nabrat pár zručně nasekaných polínek. Na zkomolení vlastního jména ohled nebral. Nevadilo mu to. Mohl mu říkat, jak chtěl. Klidně bezmozek, idiot, prostoduchý pěšáček. Slyšel už všechno. A toto jeho přesvědčení ještě zesílilo, když se i s košem vrátil zpět a našel svého šéfa na pohovce, tiše oddychujícího. Usínal.

Vyskládal polínka do krbu, sebral z římsy zapalovač a založil malý ohýnek. Pak se rovnou vydal ven nabrat a přinést další dřevo – kdyby se pan Kraus v noci probudil, vždy bylo lepší, aby měl doma hromádku a nemusel běhat tou slotou za dveřmi. Opatrně k němu přiklekl a tiše, snad spíš naznačil, než zašeptal jeho jméno. Reakce se mu nedostalo. Jeho nadřízený spal, poklidně, mile, přirozeně. Tak se i tvářil. Rty měl lehce pootevřené, a kdyby nebyl tak opálený – nebo snad přirozeně tmavý? – jeho tváře by pravděpodobně nabraly narůžovělý odstín. Temně černé kudrny mu splývaly po čele až někam ke špičce nosu.

Pousmál se. Jak už se rozhodl, bylo zcela jedno, jak mu pan Kraus říkal, i za koho jej měl. Mohl jím pohrdat dle libosti. Eda ho stejně měl rád. Takového, jakého ho viděl nyní, jej totiž vídal i běžně – schovávalo se to za maskami, které si nasazoval, ale on věděl, že to tam bylo. Byl to hodný člověk. Musel být. Snad každý člověk z podstaty byl. Jen v některých to bylo po většinu života potlačováno. To ale neznamenalo, že si zasloužili stejné zacházení.

Vstal a vydal se do útrob domu. Nechtěl v něm panu Krausovi šmejdit, potřeboval ale zjistit, kde má ložnici. Když tu našel, rozestlal postel a přenesl k ní balíček kapesníků. Pak se vrátil pro svého nadřízeného. Stále poklidně ležel, stočený v klubíčku. Župan už na sobě neměl. Stihl si jej sundat kdysi v mezičase, když se Eda nedíval, a ležel tam jen v tričku a lehkých kalhotách. Eda se nerozpakoval, neměl proč. Opatrně, aby jej neprobudil, ho vzal do náruče a vyzvedl. Nebyl dvakrát lehký, vyloženě problém mu ale nesení jeho těla neudělalo, a úspěšně ho dostal až k posteli, na kterou jej posadil. Aniž by to zamýšlel, pod rukama se mu v průběhu vyhrnulo Damianovo tričko.

Zarazil se. Cítil drobné výstupky, které by nemohl za nic zaměnit, přestože jeho vlastní tělo jimi bylo nedotčeno.

Vytáhl tričko o něco víc. Záda Damiana Krause byla celá posetá drobnými jizvičkami.

Tiše si povzdychl a zase mu tričko stáhl. Uložil jej, přikryl. Ještě jednou se na něj zadíval.

Jste chytrý a velmi schopný. Byl bych hloupý, kdybych si od vás nenechal radit, pracovně i do života. Ale s tím, co jste říkal, s tím se mýlíte. Tedy, nemýlíte – silnější v našem světě skutečně mohou rozdrtit, zničit slabší kořist. Ale nevidíte celou pravdu. Nemusí to tak být vždy. Pokud nebudeme chránit ty slabší a smíříme se s tím, že takto život přece funguje, nakonec to sežere i nás. Bez ohledu na naši sílu.

Jemně se pousmál. Pak prostory tiše opustil.