Romány

Śik, śik, śikuľa,
ośikala kovaľa.
Kovaľ za ňu s mlatkom,
ona śikla zadkom.

Vykročil jsem k výtahu. Uchopil mou ruku, jako bych dostal zásah elektrickým proudem, srdce mi zjihlo, ale tvářil jsem se přísně. Šlehl jsem po něm svým vzteklým pohledem, vztekal jsem se, že je takový ňouma, co neumí ani promluvit. „Nedotýkej se mne! Štítím se tě!“ „Miluji tě!“ „Také tě miluji, ale včera jsi to vše krásné mezi námi pohřbil.“

Vrátili jsme se k Andrého pokoji, psycholog vešel dovnitř a odvedl strýce, ukázal mi, abych vešel. „Ahoj, lásko! Jsi v pořádku…? Dostanu pusu od krásného, milého, kouzelného sexy chlapa, kterého miluji nade vše na světě…? Mohu jej políbit já?“ Mlčel, vzal jsem mu dlaň do svých, neodtáhl ji, pokrok. Políbil jsem mu ji a mé slzy mu ji zkropily. Slíbal jsem je. „Řekl ti komisař, co se stalo a kolik kluků se pohřešuje?“ Zavrtěl hlavou.

Přivinul jsem se k Andrému a dal mu hlubokou pusu. Líbal jsem jeho tváře a přivinul je ke své. Zase se mi tam dralo to zakázané „Miluji tě!“. Ne, nemohu, budu litovat, ale tak to bude nejlíp. Vyhrkly mi slzy. „Proč brečíš, vždyť to bylo nádherné. Děkuji ti, jsi…,“ nenacházel slova. „Já vím, ty také, proto brečím.“ Nechtěl jsem mluvit, naše ústa se spojila v ten nejdelší polibek a mně neustále tekly slzy. Setrvali jsme v objetí a vstřebávali prožité štěstí.

Jen co za sebou zavřel, kluci spustili milion otázek a projevy úžasu, nejvíce se nadchli nad jacuzzi. „To nemají ani ministři,“ uchechtl jsem se. „Jak jsi to udělal?“ „Pusou. To jen vy se domlouváte jinými orgány,“ chechtal jsem se z plna hrdla. „Ty jsi korunovaný magor,“ křenili se kluci. „Jsem zvědav, jak umíte projevovat vděk,“ culil jsem se. Vrhli se na mne všichni a líbali mne a lechtali, hajzlíci.

„Moc se na tebe těšíme.“ Nenápadně jsem jej pohladil pomalým pohybem od kolena po vnitřní straně stehna k rozkroku, ale jen asi do půlky stehna. Romanem to pořádně zacloumalo. Periferně jsem viděl, jak žárlivě na nás kouká Ondra. Cha, uškrnul jsem se, Ondra už jej měl pod kůží, jen aby si to ten tvrdohlavý zabedněnec připustil. Tušil jsem, že Ondra bude tvrdý oříšek, dlouhá léta byl uzavřen, zabedněn. Těžko se bude loučit se svým uzavřeným světem. Teď si promyslet, jak na něj, pomalu, nebo zhurta? Nechtěl jsem jej vyplašit, aby se neuzavřel ještě více.

„Ja to pre teba vydržím, vyplať mi trest,“ řekl a podával mi rákosku. „Mýlíš se, to není pro mne, ale pro tebe, já jsem pravidla neporušil. Dobře, zajdi do koupelny a dones si velkou osušku, ať to tady všechno pak nepočůráš.“ Pokorně šel do koupelny pro osušku. Vzal jsem ji a přeložil zezadu přes opěradlo pohovky. Přikázal jsem mu, aby se přehnul a vystrčil zadek. Poslechl mě. „Řekl jsem na holou, nebo ne?“ vyřkl jsem to dost hlasitě a přísně. Lekl se a rozklepal, třásl se jako osika, pomalu si stahoval kalhoty spolu s boxerkami.

Darmo jsem se vzpíral, darmo jsem se snažil odolávat, ten kluk už se mi dávno dostal pod kůži, už dávno zabral veškerý prostor v mém srdci, ale jak to cítil on? Cítil to alespoň podobně, nebo si jenom užíval, využíval příležitost? Jaká na to byla odpověď? Chtěl jsem ji znát? Nebo jen prostě urvat, co se dalo? To určitě ne, to by mne těšilo ještě méně. Jedno setkání, jeden člověk, necelý den, a můj život byl naruby. Měl jsem pocit, že můj mozek se snaží vyskočit někam do vesmíru, hlava jako by byla oddělená od těla, byl jsem mimo. Poprvé v životě jsem si nevěděl rady.

„Nechceš fajku za päťdesiat?“ Koukám na kluka asi stejně starého jako já, stojícího ve dveřích nádražní haly směrem k stanovišti taxi. „Co prosím?“ „Či nechceš vyfajčiť za päťdesiat.“ „Ne, děkuji.“ „Potrebujem si zarobiť nejaké peniaze na vlak a tiež som dva dni nejedol.“ „Pojď, najíš se a řekneš mi, jak ses dostal do takové situace, že musíš dělat to, co jsi mi nabízel.“