Romány

„Tak co, už víš, jak ho pojmenuješ?“ „Určitě, po jednom kamarádovi, co je stejně prdlý. Bélla!“ Rozchechtali jsme se. Když jsem to vyslovil, hřebeček, jako by mi rozuměl, zvedl hlavu a podíval se na mne. Podrbal jsem ho po hebké, ještě slabě rostoucí hřívě. Držel. „Ty jsi Bélla.“ Opět se na mne podíval. „On už to pochopil, že se tak jmenuje, reaguje na to.“ Kluci přiběhli a zkoušeli to, ale on na ně prostě kašlal. Reagoval jen na můj hlas. „Vidíš, říkal jsem, že mne všichni milují. Viď, Béllo.“ Opět zvedl hlavu. „No na mou duši, to není možné,“ uznal Hynek.

„Co jsi potřeboval?“ „Nic, jen jsem si chtěl promluvit.“ Nechtěl jsem mu sdělovat podrobnosti. „Sakra, dnes je hic.“ Svlékl si triko a v sudu před garáží se omyl a utíral do toho trika. Pozoroval jsem jeho pěkně vypracované tělo, nejvíce mne upoutalo jeho pěkné bříško. Nebyl to kulturista, ale pěkný chlap s hezky vypracovaným tělem z práce. Navíc byl pěkně chlupatý, tak jak se mi to líbí. Od pupíku nahoru jen proužek a pak hezký drn na hrudi. Zpozoroval, jak se na něj dívám, a prstem si pohrával s bradavkou. Nabírala barvu a vystupovala.

Než jsme vešli do včelína, sundal jsem si triko, aby mi do něj některá včela nezalezla. Marián se na mne vyděšeně podíval, ale viděl jsem v jeho pohledu i obdiv. Že by? Problesklo mi hlavou, musím to zjistit. Marián nebyl žádný model, ale vypadal dobře stavěný a byl mi velmi sympatický. „Od malička k nim chodím skoro nahý, len v trenkách a nikdy mi neublížili. Musíš len dávať pozor, aby si ich niekde nezovrel. Počkaj!“ Zastavili se, i děda byl zvědav, co chci. Vzal jsem jeho ruce a sundal mu rukavice. Pak jsem jeho dlaně položil na svou hruď.

„No a takto som svojmu manželovi dohodila partnera, všetko bolo v najlepšom poriadku, než Ivan pred rokom ochorel a bol to rýchly nástup i priebeh a žiadna nádej. Obaja sme veľmi oplakali jeho odchod, svojím spôsobom som ho tiež milovala. Miloval môjho milovaného a dával mu radosť a on ju zasa dával mne.“ Unaveně si vzdechla. „Marek teraz nemá partnera a ja vidím, že mu chýba. Videla som ako sa na teba pozerá, je tebou uchvátený.“ „A ty, Juditka, chceš, aby som mu nahradil Ivana?“ Přikývla se slzami v očích. Ta žena ho musí nesmírně milovat, když se takto poníží a dohodí mu milence.

„Jsem hrozně šťastný, že se nám to povedlo, moc, moc ti za to děkuji.“ Objal jsem ho, pohladil po zádech a dal mu pusu. On se ale na mne dravě přisál a pak zlíbal snad celou hlavu. „Chci tě, chci tě mít v sobě!“ „Jiří, vždyť musíš být ze včerejška ještě celý bolavý,“ usmál jsem se. „To jsem rozchodil včera na houbách a i ta mastička, cos mi dal, hezky zabrala,“ uculil se a mrkl na mne. „Koukám, že jsem vysvobodil nenasytného draka.“ Rozchechtali jsme se.

„Musím se opláchnout, potím se, nejsem zvyklý, nechci chytit vlka.“ „Tady vlci nejsou,“ honem ze sebe vychrlil. Rozesmál jsem se. Udiveně se na mne koukal, jak se svlékám. „To se tak říká u nás, když se ti zpotí a zapaří zadek, pak tě pálí.“ „Aha.“ Rozchechtal se, krásně nenuceně na plná ústa. Já se svlékl do naha a několikrát jsem si dřepl do říčky. S úžasem se koukal na můj houpající se klacek. „Ty se nechceš opláchnout?“

„Byli jsme spolu něco přes měsíc, stál mě spousty nervů, starostí, peněz, času a slz. A stále po něm toužím. Stále na něho myslím, snažím se ho z mysli vypudit, a tak si užívám, kde mohu, ale nic, stále se tam ve mně někde drží zuby nehty. Přestože vím, že si mé lásky nevážil, tak po něm toužím, stále. Vše bych mu odpustil, zapomněl. Navalil jsem si na sebe spoustu práce, učení a starostí, jen abych ho vytěsnil, aby mi nezbyla co jen milisekunda pro myšlenku na něho. Přijde večer a já brečím a usínám s myšlenkou na něj.“ Jirka mne objal a rukou hladil záda. Stékaly mi slzy. Toužil jsem po Andrém, chtěl jsem ho, vzal bych ho na milost? Nééé! Už né! Poroučel rozum.

Když jsme vešli do umývárny, tak nás udeřila do nosů příjemná vůně. Prdelky kluků nádherně zářily jasnou červení. „Muśel som to tu postrikac deodorantom, bo tu bul smrud jak v žumpe.“ „A co by śi od takých sračoch čekal?“ uculili jsme se. „Chcel by śi sebe zajebac do dachtorej?“ ukázal jsem na řadu vystrčených prdelek. Rozzářily se mu očka, uculil se. „Su šumne, vybral by som sebe.“

Natáhl jsem se na postel a vzal do ruky angličtinu. Ten provokatér si nahý lehl vedle mne, otočený hlavou k nohám a špulil na mne prdelku, copak za takové situace se dá učit? To bych musel být z kamene, a já byl jak máslo až na jedinou část mého těla, ta byla asi ze žuly. Zahodil jsem učebnici a vrhl se na tu vyšpulenou prdelku.

„Ty kokot, znáš jak me boľa vajca?“ „Co, chceš jich ode mňe premíšac?“ „Práve, že sú premišane až bars.“ Chechtal se. „Ty śi sebe naražil dajaku radodajku.“ Uculeně přikyvoval. „Aľe jakú! Aspoň tri raz za dzeň jebeme a potom eśči calú noc. Chodzim ke nej do Matejovec. To je mašína, keby ci dala cicky na pľeca, ta máš ploché nohy.“ To rozuměl i Jirka a všichni jsme se řehotali. „Pytam ce kráśňe, z Matejovec ani kráva nedobra.“

Ráno jsem se vzbudil s pocitem vlhkosti na stehně, ruka průzkumnice zjistila lepkavou hmotu na straně Bernarda. Pochopil jsem. Nešlo vstát a nevzbudit je. Políbil jsem Bernarda a on líně otevřel oči, usmál se, ale vzápětí se překvapeně zarazil. „Já jsem…“ Dal jsem mu prst na ústa. „Já vím, mám to na stehně,“ usmál jsem se. On se stále tvářil nejistě. „Nic to není, tomu se říká 'mokrý sen', není to nic hrozného, to zažil asi každý kluk. Pojď, půjdeme se osprchovat!“ Ve vlhkých přilepených boxerkách šel jako kačer.

„Tak, vezmu si instrumenty, hezký chirurgický kufřík, že?“ s úsměvem jsem se zeptal Karlose. Ten už byl tak vyděšený, že nebyl schopen mluvit. „Chceš narkózu?“ podíval jsem se na něj. Přikývl. „Prosím, nééé!“ řval strachy a pochcal se. „No, aspoň sis vydezinfikoval operační pole, ušetřím na dezinfekci. Koukám, že koule sis už oholil, tak to bude rychle.“ Vzal jsem dřevěnou lopatku, kterou jim svalovci propleskali prdele, a vší silou jsem Karlose praštil přes koule. Neskutečně zařval a nepřestával. „Takže narkóza je aplikovaná, můžeme operovat.“