Romány

I když Sam ten vánoční shon neměl rád a svátky by raději proležel v posteli, na stromku si vždy zakládal. A jelikož on nikam nemůže, oni skloubí dvě věci do jedné. Vánoční L.A. bylo vždy nádherné a věřil tomu, že se jim bude líbit. Aspoň nějaký symbol, když u nich se sněhu moc nedočkají. Teda, záleží, kde taky zrovna jsou.

Přede mnou šla spolužačka Klára, kterou doprovázel její přítel. Každou chvilku měla jít na potítko, takže jsem se nedivil, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. On ji objímal kolem ramen, pokoušel se ji uklidnit a opakoval jí, "že se to učila tolik měsíců, tak není možné, aby to neudělala, vždyť to umí i pozpátku". No dobrý den, já se učil měsíc, z čehož první dva týdny jen velmi sporadicky. Jsem v prdeli. Další myšlenka, která se mi vloudila do hlavy, ačkoliv jsem se ji neúspěšně snažil vytlačit, byla, jak super by bylo mít s sebou taky takovou podporu. Toho určitého člověka, jehož objetí by mě udělalo nekonečně šťastným.

Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří. Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.

Bavilo mě ho pozorovat. Byl plně soustředěný a věděl, co chce. Když se pro něco natahoval, pozoroval jsem jeho krásně vytvarovaná chlupatá lýtka, svaly na jeho pažích, snažil jsem se zahlédnout dolíčky pod nimi nebo aspoň kousek pupíku, který mě tak vzrušoval. Marek to věděl a občas se krásně usmál a lišácky na mě zamrkal.

Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.

Musel jsem přiznat, že mě současná práce bavila o dost víc než brigáda v bance. Daleko více jsem tady mohl komunikovat s lidmi a zároveň jsem měl mnohem méně času na to, abych se propadal do depresivních stavů. Přesto nebyl den, kdy bych na Olivera nemyslel. Nebylo ráno, kdy bych ho těsně po probuzení ještě se zavřenýma očima nehledal vedle sebe. Nelákalo mě sbližovat se s nikým jiným. Neviděl jsem v tom smysl. Připadalo mi, že už nikdy nebudu chtít nikoho jiného než jeho.

V tu chvíli ho obklopila hrdost. Uvědomil si totiž, že ty jiskry a ohně, které se v nich skrývaly, dokázal vyvolat jen on. Na nikoho jiného se ty oči nedívaly s takovou vášní a životem. V tu chvíli se mu vybavily vzpomínky na setkání ten večer v dešti, už tenkrát je tam viděl, ale přisuzoval jim jiný význam. Šimon byl divoký a nespoutaný, stejně jako příroda kolem. Ale z těch studánek, přestože působily čertovsky, vyzařoval zvláštní klid a jistota, kterou Olivier potřeboval vidět. Zadíval se znovu vzhůru k nebi a hned zpět na jeho tvář. Ovládly ho emoce…

"Do hajzlu," vydechl jsem rozechvěle a skryl svou tvář do dlaní. "Ne, to ne…" Sotva jsem se držel na nohou, když jsem vyšel ven. Vytáhl jsem z kapsy telefon, který ukazoval, že bylo chvilku po desáté. Taktéž se dost ochladilo, takže mi v tom slabém svetru byla celkem zima, jelikož jsem se ale chvěl i tak, nepoznal jsem rozdíl. Nejistým krokem jsem se vydal k metru a snažil se uklidnit svůj dech, který se neustále zadrhával. Tlačilo mě na hrudníku, přímo bolelo, a já si nebyl jistý, zda to bylo těmi zadržovanými vzlyky, nepravidelným dechem nebo zlomeným srdcem.

Brunet se usmál ještě víc a pevněji si na sebe natiskl tělíčko před sebou. Olivierovi by to neřekl, tušil, že by nebyl nadšený, ale miloval, jak byl v určitých chvílích drobný a křehoučký, přestože měl tělo pevné a svalnaté. Miloval smět ho takhle objímat a pomyslně chránit před vším možným, miloval, jak se k němu mohl sklánět při polibcích a líbat ho do vlasů. Tohle všechno se mu šíleně líbilo. Věděl, že co se síly týkalo, byl Olivier před ním, byl obecně dominantnější, a to mu brunet ani brát nechtěl, ale přesto by se těchhle momentů nikdy nedokázal vzdát. Rád se nechával nosit a milovat, ale byl taky rád, že se černovlásek nezlobil, když jej občas tiskl a opečovával, když se o něj taky chtěl postarat. Miloval to.

Opřel jsem si hlavu o zadní opěrku a následně jsem stočil pohled k Oliverovi. Chvilku jsem jen tak s úsměvem sledoval jeho soustředěný profil a v břiše se mi rozléval hřejivý pocit. "Copak?" zeptal se a na moment ke mně otočil hlavu. "Nic," zavrtěl jsem hlavou, úsměv mi však ze rtů nezmizel. "Jenom jsem rád, že jsem tě potkal." "Viď, nebýt mě, neměl by tě kdo zkazit," zasmál se.

Ještě jednou se zadíval na úžasný Šimonův sen, jejž svěřil papíru a který se tenkrát nesetkal s pochopením. Pousmál se, když se zadíval na velkého usmívajícího se slona s dlouhým chobotem. „Kam ho dáme? Takový velký chlév já nemám. Myslíš, že by se snesl s koňmi?" zakoulel očima a zatvářil se starostlivě. V tu chvíli měl dojem, že ho Šimon praští, a tak se se smíchem schoulil do klubíčka.

"To nemůže bolet," prohlásil Oliver a zadek mi znovu zmáčkl. Frustrovaně jsem fňukl a nechal se od něj přetočit na záda. Až poté mou bolavou půlku pustil a sám se posadil, když jsem se po něm konečně neválel. "Uděláš nám kafe? Skočím se osprchovat," řekl a sklonil se ke mně. Zamžoural jsem na něj a oplatil mu polibek, který mi vtiskl na rty, než se svými rty přesunul níž. Letmý polibek na bradu, nad klíční kost, doprostřed hrudníku a nad pupík. Poté se ode mě odtáhl a konečně se vyhrabal z příjemně vyhřáté postele.

Musel sklonit hlavu, protože nemohl vydržet pohled do těch smutných smaragdových studánek. Nejraději by zase utekl, ale věděl, že nemůže. Šimon měl právo mu říct všechno, co ho tížilo, měl právo být soudce, žalobce i kat, a Olivier byl nucen rozsudek vyslechnout až do konce. A byl povinen jej přijmout bez výhrad. Sklonil tedy hlavu ještě víc, zavřel oči a poslouchal.