Marek a já – 50. kapitola: Nečekaná návštěva

Markův „Kousíček“ konečně našel svůj domov. Aby to ale zjistil, museli spolu nejdřív jet až do dalekého Řecka. Pod rozpáleným sluncem zažili kluci nejkrásnější chvíle svého společného života. Teď se vrací do všedních dnů, aby našli to, co měli celou dobu pod očima – domov a společné přátele…

***

Třídil jsem si v mysli naše krásné zážitky z Řecka a uklízel si je do vzpomínkových šuplíčků.

Ani nevím jak, ale s Markem odpočívajícím na mé hrudi jsem najednou usnul…

Probudil jsem se. Marek nikde nebyl. Hm… Vždyť na mně ležel? A já měl v jeho skrýši svoje kladýlko…, zasmál jsem se v duchu. Jak dokázal vstát, aniž by mě probudil? Záhada… Ozvalo se spláchnutí a dveře od záchodu. Vypínač. Cvak. Druhý vypínač. Cvak. Dveře. Marek šel do koupelny…

Rychle jsem vyskočil a nahý s ještě vlhkým pérem potichu doťapkal ke koupelně. Hned za dveřmi jsem zaslechl, že se Marek zavřel do sprchy… Vlezl jsem potichu do koupelny a opatrně se připlížil ke sprše. Za sklem se rýsovala rozostřená Markova silueta.

„Já tě vidim,“ ozval se ze sprchy Marek. Otevřel dvířka a vykouknul na mě jeho veselý kukuč. „Pojď,“ vyzval mě.

„Jo,“ špitnul jsem a rychle vlezl za Markem. Zavřel jsem za sebou dvířka.

„Ty jsi usnul,“ smál se Marek. „Ale já taky, na chvilku. Byl jsem…,“ objal mě kolem pasu a přitisknul k sobě, „plnej tvejch semínek…,“ zašvitořil.

„Fakt?“ zasmál jsem se a přitulil k němu. Péro se mi hned postavilo do pozoru.

„No…,“ přikývnul Marek. „Umeju tě, jo?“ mrknul se na mě se šibalským úsměvem.

„Tak jo. A já tebe, jo?“

„Jo. Ale bacha na záda. A namažeš mě zas pak tou aloí?“

„Jasně, že jo.“

Marek pustil teplou sprchu. Tekla z ní příjemně chutnající voda bez soli.

Vzal jsem lahvičku s mýdlem a stříknul si do dlaní. Rozetřel jsem mýdlo po Markově hrudi.

„Marku, ty jsi tak krásně volápenej…,“ hladil jsem jeho hruď.

„Ty taky…,“ pohladil mě Marek po těle.

„Ale…, Marku…, ty jsi prostě tak krásnej…,“ nemohl jsem se vynadívat na jeho nádherně opálené tělo. Péro mi trčelo dopředu a žalud se opatrně dotýkal Markova napruženého péra.

„Dík,“ zaculil se Marek. „Ty jsi taky moc krásnej… Ty muj Kousíčku…“

Prohlíželi jsme si jeden druhého. Zkoumal jsem každý kousek Markova těla, které mi připadalo nádherné, jak nikdy před tím. Můj antický hrdina. Můj Achilles…

Opálená pokožka se brzy schovala do mýdlové pěny. Něžně jsem hladil Marka, nadzvedl jeho paži, abych mohl dlaní hladce hladit jeho bok, vyjet nahoru do podpaží a vytvořit pěnu v huňatém hnízdečku, plném vodou slepených chloupků… Marek zatnul svou svalnatou paži. Přejel jsem po svalu dlaní a péro mi sebou divoce zamávalo.

Marek namydlenou rukou jemně uchopil naše trčící penisy. Tisknul je k sobě a pomalými pohyby hladil tlusté válce jejich těl. Druhou rukou mi zajel pod varlata a uchopil můj vzrušením stažený pytlík do měkké dlaně, která ho celý obejmula. Něžně mi stisknul varlata a jemně je masíroval. Varlata mi v Markově mužné dlani klouzala jedno o druhé. Cítil jsem, jak z Marka vyzařuje síla, ale přitom je tak něžný.

„Marku…, já se s tebou cejtím tak… krásně… a bezpečně…,“ řekl jsem tiše.

„Kousíčku…,“ zašeptal vzrušeně Marek a podíval se na mě svýma velkýma očima. „Já… Já bych tě teď chtěl strašně moc pocákat. A taky vycákat tebe… Jak nikdy, rozumíš? Ale… už nemám co…,“ šeptal vzrušeně. „Já… strašně moc tě miluju…,“ Marek se ke mně vrhnul a začal mě líbat.

Voda stékala po našich tělech, smývala pěnu, stékala přes naše obličeje, přes naše polibky a my si pod příjemně sladkou vodou dál vyznávali naši lásku už jen beze slov.

Hladil jsem Markovo mokré tělo plné pěny, zatímco Marek mnul naše mazlící se penisy.

„Ah…,“ vzdychal jsem, protože mě začaly brnět špičky prstů u nohou, stejně jako můj nateklý žalud. Můj penis ztvrdnul na kámen a několikrát sebou zamával tak, až se vymanil z Markova objetí a vyklouznul z jeho dlaně.

„Ten je nějakej divokej…,“ zasmál se tiše Marek a zasunul mi můj penis do kluzké škvíry mezi svými stehny, aby ho zkrotil.

Tohle ale můj brnící žalud už nemohl vydržet. Penis se začal v Markově skulině plné mýdlové pěny křečovitě stahovat. Chtěl jsem strašně moc stříkat. Stáhlo se mi v křeči břicho. Přitisknul jsem se k Markovi a silně ho objal, zatímco mé tělo sebou cukalo v bolestné rozkoši.

Marek se začal vlnit, cítil jsem jeho tvrdý penis, jak klouže po mém břiše.

„Ah… ah…,“ vzdychal Marek a jeho těla se také zmocily stahy plné rozkoše.

Markovo objetí mě silně sevřelo.

„Arrrh…,“ vrčel mi Marek do ramene.

Stisk povolil.

Zůstali jsme stát pod sprchou v objetí a tiše se rozesmáli. Vlažná voda uklidňovala naše roztoužená těla, která ze sebe vydala všechno…

***

Marek vylezl ze sprchy. Teď jsem si teprve všiml toho rozdílu. Jak Markův zadek oproti ostatní opálené pokožce doslova svítil.

„Na…,“ podal mi osušku. Novou. Krásně voněla. Tak, jak jsem to měl rád. Přitisknul jsem si měkkou osušku k obličeji a zabořil se do ní, abych se s ní chvilku pomazlil. Vynořil jsem obličej z osušky a podíval se na Marka. Díval se na mě a krásně se usmíval.

„Namažeš mě?“ zeptal se.

„Jo. V posteli?“

Osušili jsme se a nazí vběhli do ložnice. Marek sebou plácnul na postel.

Vyhrabal jsem z batůžku lahvičku s aloí. Sednul jsem si na Markův zadek a stříknul gel na jeho spálená záda. Rozetřel jsem opatrně loužičku mazlavého gelu.

„Hmmm… To je příjemný…,“ zahuhlal Marek do polštáře.

Roztíral jsem něžně gel po pokožce.

Můj penis opět začal natékat. Objal jsem ho dlaní od gelu a mazlavě ho promnul. Penis se mi topořil nad Markovými kulatými hýžděmi. Klouby mých prstů se dotkly Markova zadku.

„Tam můžeš taky…,“ řekl potichu Marek a vyšpulil zadek.

„Jo?“

„Hm…,“ zamručel do polštáře.

Zajel jsem prsty od gelu mezi vyšpulené půlky. Hladce projely skulinou plnou chloupků. Rychle jsem si vzal lahvičku s gelem a stříknul si na prsty. Zajel jsem s novou dávkou gelu mezi hýždě. Marek vyšpulil zadek ještě víc. Můj prostředníček se zanořil do Markovy měkké skulinky.

„Mmm…,“ zabručel potichu Marek. „No, tam…“

Prstem jsem projížděl skulinku, která víc a víc povolovala. Měkoučký vstup do Marka se pomalu zvětšoval a já tedy přidal i svůj ukazovák.

Marek dál potichu mručel. Líbí se mu to, pomyslel jsem si.

Zanořil jsem oba prsty do jeho tepla úplně celé. Markova skulina zcela povolila a mé prsty se zanořily do hlubiny jeho skrýše.

Z mého žaludu vytekla kapka čirého nektaru.

„Ty jo… To je krásný,“ nadzvedl Marek hlavu.

„Fakt?“

„Jo. Hrozně se mi to líbí.“

Přidal jsem i prsteníček a zkusil do skuliny zanořit tři prsty. To už nešlo tak hladce, tak jsem raději zůstal jen u dvou. Pokračoval jsem jemně v masáži Markovy horké skuliny a druhou rukou hladil rudou pokožku jeho zad.

„Ty jo…,“ vzdychal potichu Marek. Jeho tělo se začalo na posteli vlnit, abych mohl svými prsty masírovat Marka co nejhlouběji.

Skulina po chvíli sevřela moje prsty.

„Kousíčku? Chceš jít dneska do tý taverny?“ zahuhlal Marek do polštáře.

Vytáhnul jsem prsty ven a dál hladil jen chlupatou škvíru mezi Markovými hýžděmi.

„Asi jo. Stejně tady nemáme nic k jídlu, ne?“

„Copak vo to, já bych něco vykouzlil. Ty vole, vždyť my máme plnej batoh všelijakejch dobrot!“ otočil na mě Marek hlavu.

„A jo. Akorát moc nevíme, co je co. Víš jak, něco votevřeme a zjistíme…, třeba že… nemáme pečivo, nebo já nevim.“

„Hm, to je fakt,“ položil si Marek hlavu zpátky na polštář. „Hele, tak tam dneska zajdem a zejtra vyrazíme na velkej nákup?“

„Hm, tak jo,“ přikývl jsem.

„Tak to jdem roztřídit?“ otočil na mě Marek opět hlavu. „Zejtra mě zas namasíruješ, jo?“

„Jo. A stejně jako dneska?“ mrknul jsem na něj.

„Jo,“ špitnul Marek. „Bylo to moc krásný. Děkuju,“ usmál se na mě.

Naklonil jsem se k Markovi, abych mu dal krásnou pusu.

***

Natáhli jsme na svá opálená těla čisté trenky a vydali se do kuchyně. Marek popadl v předsíni náš velký batoh. Nemohl jsem se na Marka vynadívat. Jeho opálené tělo v bílých trenýrkách bylo nádherné a Marek vypadal, jako by měl zrovna pózovat v reklamě na spodní prádlo. Na jeho paži, která držela těžký batoh, se vyrýsoval opálený sval.

„Jo, Marku, musíme taky zalejt ty truhlíky a dát je zpátky za vokno.“

„A jo, vidíš. Počkej. Tak to nejdřív zalejem?“ položil batoh na stůl.

Díval jsem se na truhlíky.

„Hele, jak se ta máta vytáhla,“ ukazoval jsem. „Chudinka…“

„Jak to?“ napouštěl Marek vodu do konvičky.

„No asi že tu měla míň světla. Tak se asi bála a začala se vytahovat k voknu.“

Marek mi pomáhal dávat truhlíky za okno a já je zaléval. V každém truhlíku zmizela konvička vody jako v suché houbě.

„Hele, Marku, ta rozmarýna začala kvíst,“ podával jsem Markovi truhlík.

„Jé, no jo! Ty jo, ta má hezký kvítky. Takový fialový, co?“ zkoumal Marek rozmarýnu už na parapetu za oknem. Rukou pomalu přejel po bylinkách a přivoněl si k ruce.

„Tak dobrý. Ještě vysaju ten bordel, kterej z nich vypadal,“ ukázal jsem na zem plnou drobných suchých lístků a dalších drobků, které vypadaly z truhlíků.

„Jasný. Dík,“ řekl Marek, který stál u okna, díval se ven do letní ulice a čuchal si při tom k bylinkám.

***

Vysál jsem nepořádek a vrhli jsme se náš batoh plný řeckých dobrot.

„Tak hele,“ drbal se Marek za krkem. „Kam my to všecko dáme…?“ přemýšlel nahlas.

„Prostě to nastrkáme tady do skříňky.“

„No to né, to by v tom byl bordel. Počkej…,“ pohroužil se Marek do skříňky, která sloužila jako malá spížka. „Musim to tady trochu… přeorganizovat…,“ brumlal Marek a začal přemisťovat věci mezi policemi. „Hele a víš, co je dobrý? Že máme ty bylinky. Protože… když je dáme k těm dobrotám, co jsme koupili…,“ vyklonil se ze skříňky s nadšeným výrazem. „No ty vole! To bude teprv paráda!“

Zasmál jsem se Markovu nadšení pro vaření a začínal pomalu dostávat hlad.

„Tak uka,“ otočil se na mě Marek, když se mu podařilo udělat v policích dost místa. „Podávej to sem.“

Vytahoval jsem z batohu skleničky, plechovky a další tajemné věci, jednu po druhé a podával je Markovi. Ten je vždy zběžně prozkoumal a dle uvážení umístil buď tam či onam. Pozoroval jsem Markovo vlnící se tělo a přitrouble se usmíval jako měsíček.

„Co ty?“ usmál se na mě Marek.

„Co já?“

„No že se furt tak culíš?“ smál se Marek.

„Protože jseš hrozně moc krásnej.“

„Já, jo? Hele, ty šmoulo, podej mi radši další plechovku,“ mrknul na mě Marek.

Ale viděl jsem na něm, že ho to těší.

Vytáhnul jsem další plechovku z batohu a podal ji Markovi.

Marek si ji vzal a dal mi rychle pusu.

„Dík.“

***

„Ty jo, už mám ale hlad, když tady čumim na to jídlo. Hele, vždyť my jsme dneska ještě nevobědvali! Kolik je?“ kouknul Marek na hodiny. „Pět pryč. Tak nevim, jestli nebude lepší tam nejdřív zavolat. Vono to je sice za rohem, ale dneska je neděle a to tam bejvá plno, víš?“

Marek sáhnul po mobilu.

„Marku, počkej, překvapíme ho. Tebe pozná po hlase. Mě ne. Já tam zavolám, jo?“

„Jo, to je dobrej nápad,“ rozchechtal se Marek. „Tak počkej, řeknu ti číslo.“

Vymačkal jsem číslo na displeji.

Tůů. Tůů. Tůů.

„Taverna Georgios. Prosim?“ zachraptěl Georgiův řecký přízvuk.

„Dobrý den, prosím vás, já bych si chtěl rezervovat stůl pro dva na dnešek. Šlo by to?“

„Moment… já musim zjistit…,“ odmlčel se Georgios.

„Prej to musí zjistit…,“ podíval jsem se na Marka.

„Tam bude plno, to je jasný,“ vrtěl Marek hlavou.

„Halo, pane? Tak jeden stůl tu ještě máme volný. Ale museli by přijít nejdýl v šest.“

„Ano, určitě, to nebude problém. Tak my hned vyrazíme. Děkuju!“

„Prosim. Já taky děkuji.“

„Tak Marku dobrý, je tam volno a máme přijít hned.“

„No tak super, to jsem ani nečekal. Tak pojď, vyrazíme!“ mávnul na Marek a hned utíkal do ložnice.

„Co si vemem na sebe?“ hučel Marek ponořený do šatní skříně.

„Nějaký kraťasy a tričko, ne?“

„No jo, kraťasy a tričko… to se snadno řekne… Hele tady!“ vytáhnul Marek vítězoslavně černé kraťasy.

„Nějaký světlý tam nejsou?“

„Světlý… ty jsme měli v Řecku… vidíš, musíme ještě vyprat,“ přehraboval se Marek ve skříni.

„Tak aspoň bílý tričko?“

„Ty jsme taky měli všecky s sebou. Hele na, vem si černý. Tobě černá sluší,“ podával mi Marek triko.

„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny. „Marku, a nedáme teda ještě vyprat?“ oblékal jsem se.

„Kašlem na to, to počká do zejtra,“ mávnul Marek rukou, když se už také oblékal. „Pojď, jdem, já už mám hlad jako vlk.“

Ještě jsme se rychle dozdobili korálky z dovolené a vyrazili.

Na ulici bylo přeci jen chladněji, než jsme si za ten týden zvykli. Hlavně trochu foukalo a já měl skoro pocit, že jsem si měl vzít dlouhé kalhoty. Ale už jsem se nechtěl vracet a zdržovat.

***

„Cha!“ vyhrnknul překvapeně Georgios, když nás spatřil ve vchodu do taverny. Sprásknul ruce a upřímně se rozchechtal. „Marek! Vy byli u nás v Elláda! Chachá! Já všechno vím, mně o vás vyprávoval Leonidas! Show yourself?“ popadl Georgios Marka za ramena a prohlížel si ho od hlavy k patě. „Ný ný, I see, vy už skoro jako Éllinas, Ržek, chacha…,“ chechtal se Georgios a podíval se na mě. „Vítám vás,“ chytil mě za rameno. „Ale…,“ začal se škrábat za zátylkem. „Dneska my máme plno, všecky stoly tu reserved…,“ ukázal na stoly kolem a bezradně se na nás podíval.

„Ale my jsme si rezervovali stůl na dnešek, na šestou hodinu. Před chvílí jsem vám volal…,“ snažil jsem se vysvětlit.

„Počkat! Vy telefonovali? Tak to byli vy! Cha chá,“ rozchechtal se zase upřímně Georgios. „A já byl váš hlas nějaký… familiar… Tak to vy mě to… jak se to…,“ luskal prsty na Marka.

„Vypekli?“ rozesmál se Marek.

„Vypekli? Ný ný, akrivós… Vypekli… Eh, to já musím pamatovat – vy mě vypekli… Tak pojďte, pojďte, mám pro vás stůl, tam v rohu,“ ukázal Georgios pod pergolu.

Georgios nás doprovodil ke stolu.

Takové uvítání pochopitelně vzbudilo v jinak klidné taverně velký rozruch a všichni se na nás dívali, co jsme asi zač, že nás Georgios tak vítá.

„Posaďte, já hned zpátky,“ mávnul na nás a odeběhl dovnitř.

„Tak to se povedlo,“ smál se na mě Marek.

„To teda, ten zíral,“ smál jsem se, jak Georgios celý zkoprněl, když nás spatřil.

Georgios byl v mžiku zpátky, v jedné ruce držel menu a v druhé tácek se třemi sklínkami pálenky a malým džbánkem vody. Hned jsme poznali, že to bude určitě ouzo. Vzpomněl jsem si na večer s Michalisem, jak jsme s ním vypili celou láhev.

„Vy musíte všecko mně vyprávovat, všecko,“ smál se Georgios a chopil se jedné sklínky. „Tak… na zdraví!“ kývnul na nás.

„Na zdraví! Jo, jak že se to řekne řecky?“ zeptal se Marek.

„Na zdraví? Styn ijiá sas! To vy tam nenaučili?“ rozesmál se Georgios.

„Tak… styn ijiá sas!“ přiťukli jsme si s Georgiem.

„Áá,“ otřel si Georgios strniště kolem pusy hřbetem chlupaté ruky. „Tak povídali, povídali,“ přisedl si k našemu stolu.

A Marek se rozpovídal o tom, co všechno dobrého jsme jedli v různých tavernách, a také, jak jsme chodili nakupovat snídaně do minimarketu. A Georgios nadšeně poslouchal a zkoušel podle Markova barvitého popisu hádat řecké názvy všech těch jídel, protože ty jsme si samozřejmě nepamatovali.

Pozoroval jsem ty dva, jak nadšeně si o vaření povídají.

„Hm hm…,“ kroutil Georgios hlavou a mnul si svou hustě zarostlou bradu. „Marek, jak já vás poslouchám…, já budu muset change our menu… Vy mně nasadit toho… brouk do hlavy. Já muset víc vařit elliniká, rozumíte? Já všecko tohle, co vy vyprávoval, naučil od mého patéra. A pak já tu vařit hranolky a steak? Tak to ne!“ bouchnul Georgios pěstí do stolu, až skleničky nadskočily.

„Ale vždyť vy vaříte moc dobře,“ namítal Marek.

„Já vím, já vím, ale vy rozumíte, lidi chtít jen steak a souvlaki, samý gril… Enó my máme tolik moc výborná jídla, rozumíte, Marek?“

„Jo, rozumim. Já myslim, že byste moh vařit víc řecky,“ pokrčil rameny. „A ty jídla lidi naučit.“

„Ný ný, akrivós, exactly Marek. Já musím ty jídla… lidi naučit,“ zapíchl prst do stolu.

„Tak,“ chopil se Marek skleničky se zbytkem ouza. „Na vaši tavernu. A na Řecko.“

Georgios v mžiku zvážněl a jeho tváře se zmocnil smutný výraz.

„Stin Elláda,“ řekl smutně Georgios, přiťukli jsme si a kopli do sebe ouzo.

Georgios postavil skleničku na stůl, posmrknul a otřel si zvlhlé oči.

„Marek, vy mně dělat takovou radost,“ kroutil hlavou. „A já místo toho slzy!“ znovu si otřel oči. Ale hned se na nás rozesmál: „Tak vy být v Elláda…,“ podíval se na nás zasněně, jako by si nás představoval ve své prosluněné domovině, a na chvíli se odmlčel. „Ale vy teď vybírejte, vybírejte,“ vrátil se zase do reality a strčil nám menu pod nos. „Já za chvíli zpátky. Musím podívat do kuchyně a na hosty,“ zvedl se ze židle.

Zadívali jsme se s Markem do menu a museli jsme uznat, že spousta těch výborných věcí, které jsme v Řecku poznali, v Georgiově menu opravdu chybí a že je sice řecké, ale tak nějak podřízené našim českým chutím.

Marek si nakonec objednal hovězí biftečky plněné fetou a já musaku, stejně jako při naší poslední návštěvě. Marek se mi to sice snažil rozmluvit, že musím vyzkoušet také něco jiného, ale mně Georgiova speciální musaka s jehněčím masem a lilkem tak moc chutnala, že jsem se na ni hrozně těšil. Georgios se tomu taky smál, protože si moc dobře pamatoval, co jsem měl minule, ale měl radost.

A pak nám Georgios začal nosit různé malé předkrmy a my s Markem jsme se při řecké hudbě, která zněla z reproduktorů, zase přenesli aspoň na chvíli zpátky na dovolenou. V dvorku taverny bylo příjemně, nefoukalo tu, Georgios za chvíli rozsvítil lampičky a atmosféra byla takřka dokonalá.

Dotýkal jsem se Marka nohou pod stolem, jeho chlupaté koleno mě příjemně lechtalo. Markovi to strašně moc slušelo. Byl ten večer středem společnosti, protože vždycky, když se Georgios zastavil u našeho stolu, Marek přidal pár historek z dovolené a Georgios si vždycky dal ruce v bok, díval se na nás, pozorně poslouchal a kroutil u toho hlavou. Občas se rozchechtal a podíval se s šibalským úsměvem na mě, jestli je to všechno pravda, co Marek říká. Já jsem přikyvoval, že do posledního písmenka, ale bylo mi jasné, že Georgios chce Marka jen tak poškádlit a ptá se mě tak schválně. Zkrátka nálada ten večer byla příjemně uvolněná a Georgios jako by se s námi aspoň ve vzpomínkách vrátil domů.

***

S plným břichem jsme si užívali večer, jako bychom se ještě nevrátili z dovolené, vzpomínali na Řecko, co všechno jsme nestihli a jak to musíme udělat příště, abychom si toho zase užili co nejvíc.

Najednou se ozval hlasitý rozruch. Podívali jsme se ke vchodu a spatřili Leonidase. Zřejmě překvapil Georgia svou návštěvou stejně jako my a přišel neohlášeně, protože Georgios halekal úplně stejně překvapeně, jako když jsme přišli my s Markem.

Leonidas se s Georgiem objali a políbili se na tvář. Na jednu, na druhou. Projel mnou zvláštní hřejivý pocit, když jsem viděl ty dva chlapy, jak se přede všemi mužně objali a políbili. A pod stolem mi v kraťasech naběhlo péro.

„Ty vole!“ podíval se na mě překvapeně Marek. „Leonidas!“ řekl potichu.

Když se Georgios s Leonidasem přivítal, hned ukazoval na nás. A Leonidas se vydal k našemu stolu. Rozbušilo se mi srdce.

„Marku, von jde sem.“

„Fakt?“ vykulil Marek oči a otočil se.

Na Leonidově tváři zářil v hustých, pečlivě zastřižených vousech, široký úsměv a oči mu šibalsky svítily zpod tmavého obočí. Cestou si Leonidas prsty krátce prohrábnul svoje rozdováděně kučeravé vlasy.

„Vítám vás zpátky,“ podával nám ruku.

Vstali jsme, abychom si potřásli s Leonidovou mužnou tlapou, zarostlou tmavými chlupy.

„Seďte, seďte,“ usmíval se Leonidas. „Tak jaká byla dovolená v Řecku? Snad jsem vás nezklamal…“

„Ne! Vůbec! To bylo úplně skvělý!“ vyhrknul Marek.

„To jsem rád,“ smál se Leonidas.

„Kdybyste věděl, co všechno my jsme tam zažili!“

„Vážně? To mi budete muset někdy vyprávět.“

„A nechcete si k nám přisednout?“ ukázal Marek na prázdnou židli.

„Rád bych, věřte mi, že moc rád, ale… bohužel mě tu čeká jedna schůzka. Ale já věřím, že se nevidíme naposledy,“ usmál se Leonidas svým zářivým úsměvem. „A! My o vlku…,“ podíval se Leonidas ke vchodu do dvora. „…a vlk už je za dveřmi,“ řekl potichu spikleneckým tónem. „Tak se zatím mějte, pánové. Moc rád jsem se s vámi zase setkal. Určitě se ještě uvidíme!“ mávl rukou, krásně se na nás usmál a vydal se ke vchodu.

Dívali jsme se za ním, na jeho krásnou postavu. Široká ramena pod tmavě modrou košilí, pevný zadek pod světle béžovými kalhotami… Leonidas se u vchodu začal zdravit s vysokou nóbl oblečenou blondýnou.

„Ach jo, ženská,“ povzdechl si tiše Marek.

„Možná lepší, než kdyby to byl chlap, ne?“ zamyslel jsem se.

„Proč?“

„No protože to bysme měli konkurenci.“

„A jo, vlastně. No jo. Tak na Leonidase!“ pozvedl Marek skleničku a přiťukli jsme si.

„Hele, stejně by mě zajímalo, jestli s náma flirtuje, nebo ne. Co myslíš?“ podíval se na mě Marek.

„Já nevim. Třeba je prostě takovej ke všem, jakože vstřícnej. Jako Michalis.“

„Hm. Chtěl bys s ním do trojky?“ zeptal se.

„Jako s Leonidasem? Tyjo nevim. Ty bys chtěl?“

„Asi jo. Ale aby jen tak ležel a my na něm spolu dováděli. Jakože bysme ho pomazlili… chlupáče. Moh by nám třeba kouřit, ale nic víc. A pak bysme ho spolu vycákali a von by jen tak ležel a vzdychal a stříkala by z něj mrdka do těch jeho chlupů.“

Rozesmál jsem se a při té představě mi stálo péro.

„A pak bysme ho pocákali my dva,“ přidal jsem svůj nápad.

„Jo. Přesně. Nacákali bysme do těch jeho huňatejch chlupů, až by byl celej úplně mokrej. A do vousů taky… Ty vole, já to chci!“ vykulil na mě Marek oči.

„Myslíš, že je chlupatej celej?“

„No jasně, vždyť se na něj podívej. Ten je podle mě chlupatej i na zádech. Tyhle chlupáči hrozně hezky voněj.“

„Fakt?“

„Jo. Kdysi jsem se s takovým chlupatým klukem mazlil. Hrozně zajímavá vůně…“

„Ty jo… To by mě zajímalo, jak voní Leonidas.“

„No ty vole! Ten musí ten nádherně vonět. A co teprv, kdybysme ho pocákali.“

„Marku, a tys byl někdy ve trojce?“

„Eee, ne. Nebo vlastně jo! Ale to se nepočítá, to bylo na střední, na jednom večírku. Jeden kluk se mi hrozně líbil, tak jsem do toho šel kvůli němu. Ale nakonec stejně šukali jen s tou holkou a mě si nevšímali. Tys byl?“

„Nebyl. Jestli se teda nepočítá Michalis…“

„Ne! Michalis se fakt nepočítá!“ rozchechtal se Marek. „To bylo jen takový… nevinný mazleníčko. Ale bylo to fajn, co?“

„Jo, mně se to líbilo. A jemu určitě taky. Všim sis, Marku, jak mu při tom stálo péro?“

„No ty vole! A že měl pořádnej vocas, co?“

„Jo,“ zasmál jsem se. „Ten bysme mu spolu mohli honit voba najednou.“

„Ty vole…,“ zasnil se krátce Marek. „Hm, škoda. No nic. Tak třeba si někdy pomazlíme Leonidase… Co?“ mrknul na mě šibalsky Marek.

„Leonidase, jo?“ rozesmál jsem se.

„No jasný! Ty bys ho nechtěl? Takovýho fousatýho chlupáče?“

„Chtěl,“ smál jsem se.

„No jasný! Tak na Leonidase. A na trojku s nim!“ zvedl Marek skleničku.

„Na Leonidase!“ chechtal jsem se.