Marek a já – 51. kapitola: Dárky

„Píp… píp… píp…“

Co… co se děje? Budík… To dneska jedeme na výlet? Ah… Vlastně ne… Jsme doma…

„Mmmm…,“ začal se Marek protahovat a naučeným hmatem budík zaplácnul. Hned se ke mně přitulil a objal mě do své horké náruče. To je mnohem lepší…, pomyslel jsem si.

Horké Markovo tělo se přilepilo k mým zádům a mezi moje stehna se zasunul jeho tvrdý penis. Mmmm… bezděčně jsem se široce usmál, aniž bych ještě otevřel oči.

„Kousíčku…, musíme vstávat,“ zašvitořil mi Marek do ucha.

„Mně se nechce…“ Položil jsem ruku za sebe, abych Marka pohladil po zadku.

„Já vim, mně taky ne. Ale musíme do práce. No fakt. Nedá se nic svítit, už je to tak,“ štěbetal mi Marek dál do ucha.

Ach jo… Do práce…

„Marku? My jsme včera zapomněli vybalit věci a vyprat,“ rozlepil jsem konečně oči a otočil na Marka hlavu.

Včera jsme se totiž vrátili z taverny až pozdě večer. Trochu jsme to protáhli a docela dost toho vypili. Georgios si s námi totiž pořád rozšafně vyprávěl o Řecku. A Leonidas, ten se vypařil po anglicku, ani jsme si nevšimli, kdy a jak. A když jsme dorazili s Markem o půlnoci domů, hned jsme zalezli do postele. Vlastně jsme ani nerozsvěceli.

„A jo. No ty vole!“ vjel do Marka čertík a vyskočil z postele.

Hm. Že jsem vůbec něco říkal…

Opřel jsem se o lokty, abych se podíval, co Marek dělá.

Nahý Marek se vztyčeným pérem se vracel právě z předsíně a nesl naše batůžky.

„Ty vole, tady je ještě věcí,“ položil batohy na postel a hned otevíral ten svůj.

„Hele, čum! Vobrázek!“ vytáhnul trochu pomačkaný papír.

„Jé, uka,“ posadil jsem se a natáhnul ruku.

Marek mi podal list papíru. Obrázek od Michalise. Jsme na něm my dva, já a Marek, zezadu. Jdeme po pláži a držíme se za ruce. Zůstávají po nás stopy v písku, do kterého šplouchají vlnky s mořskou pěnou. V dálce vystupují z oparu útesy s malou kapličkou a na obloze se vznáší několik racků.

„To je hezký.“

„Viď? Je šikovnej, co?“ posadil se Marek vedle mě a prohlížel si Michalisův obrázek se mnou. „Kam si to dáme?“

„Nevim. Pověsíme si to někam?“

„Jo, to bysme mohli. Ale kam?“ zvednul Marek hlavu.

Také jsem se rozhlédnul po naší ložnici. Jedna stěna je zakrytá šatní skříní, u támhle té zas stojí velké police s knihami a různými krabicemi, ve kterých se ukrývají Markovy i moje věci… Další stěnu zabírají téměř celou velká okna…

„Tak leda… támhle nad stůl?“ kývnul jsem hlavou.

„Hm,“ pokrčil Marek rameny. „Asi jo. Kam jinam. Hele, ale když už budeme malovat, tak to tu můžeme nějak přestavět,“ podíval se na mě Marek rozverným kukučem.

Rozesmál jsem se.

„Ty chceš fakt malovat?“

„No jasný,“ rozchechtal se Marek. „Ty ne?“

„Ale jo…,“ smál jsem se a zadíval se zase do obrázku.

„Nebo ne?“ pohladil mě.

„Jo, chci,“ zvednul jsem zase hlavu. „Fakt. Já jsem teda nikdy nemaloval,“ krčil jsem rameny.

„Ne, jo? No ty vole, tak to bude aspoň sranda,“ rozchechtal se zas.

„Co tam ještě je?“ kývnul jsem hlavou k batůžkům na posteli.

„Jo, vidiš,“ přitáhnul Marek můj batoh. „Tak hele,“ zanořil Marek ruku dovnitř a začal jako kouzelník z klobouku vytahovat další překvapení.

„Mapa z výletu…,“ podával mi je, „knížka z muzea…, peněženka…, kartáčky…,“ hromadil věci na postel.

Přitáhnul jsem svůj batůžek a podíval se dovnitř. Připadal jsem si jako na Vánoce pod stromečkem, když jsem jako malý kluk napjatě zjišťoval, co přinesl Ježíšek v podobě babičky a dědy.

„Já tu mám ponožky…, plavky…, ručník…, trenky…“

„Jé, trenky!“ zavýsknul Marek a vytrhnul mi je z ruky. Krátce k nim přičichl. „Fuj, tak ty jsou akorát tak do pračky,“ hodil je na zem. „Hele, vyndej to všechno a já to dám hned prát,“ začal sbírat věci z postele.

Naše rozespalé ráno nabralo rychle pracovní tempo.

Také jsem vstal a přidal se k Markovi v uklízení všech věcí z našich zavazadel.

Markův foťák… Kolik na něm může být fotek? Pět, možná deset. Pár kytek, jeden motýl a nějaká ta krajinka z našeho prvního výletu po okolí penzionu. Víc jsem nefotil. Nefotil, protože jsem si užíval dovolenou. No, trochu mě to mrzelo, ale něco za něco. A to druhé něco byly krásné zážitky s Markem, které mám uložené v hlavě a které už mi nikdo nevymaže. Tak nevadí.

Vytahoval jsem další věci z batůžku…

„Hele Marku, co jsem našel!“ zavolal jsem na Marka, který byl právě v koupelně. „Bylinky z farmy!“

„Uka, uka!“ přiběhl natěšeně Marek. „Jé, moje bylinky,“ vytrhnul mi pytlíčky z ruky a přivoněl k nim. „Hmm… ty krásně voněj. Čuchni,“ podal mi je.

Přivoněl jsem si. Do mého mozku jako blesk pronikla vůně Řecka. Zavřel jsem oči. Ucítil jsem vůni bylin, ale také žhnoucího slunce, vůni slaného vzduchu vanoucího od moře, vůni kamenité krajiny poseté pichlavými keříky s pasoucími se kozami, starými olivovníky a ztepilými cypřiši.

„Ty jo… To je krása…,“ podíval jsem se na Marka s váčkem bylinek u nosu.

„Viď?“ voněl si Marek k dalším bylinkám. „Co tam ještě je?“ odložil pytlíček na postel a ponořil se do batůžku, aby vytáhnul další nákup z farmy Eleni a Giannise.

„Jé, moje kozí mejdlo!“

Marek se rozchechtal. „Ty vole, kozí mejdlo…,“ kroutil hlavou.

„Jo, Marku? Kde je vlastně ta láhev od Dimitrise? Co nám dával na letišti.“

„No jo,“ zastavil se Marek v lovení věcí. „Tady bejt nemůže, tohle jsme měli na palubě,“ ukázal hlavou na naše batůžky. „Ty vole, kde je? Vždyť včera jsme z toho velkýho batohu přeci všechno vyndavali, ne?“ vydal se do kuchyně.

Pokračoval jsem ve vybalování věcí z našich batůžků.

„Ty vole, to jsem blázen…,“ vrátil se Marek z kuchyně. „Vůbec nevim, kam se mohla podít…,“ kroutil hlavou.

„To najdeme,“ mávnul jsem rukou. „Na,“ podal jsem Markovi další vysvobozené dárečky.

„Ty vole, musíme se nasnídat, už je spousta hodin!“ přerušil Marek svoje přemýšlení a odběhnul do kuchyně.

Konečně jsem vysvobodil všechen obsah našich batůžků. Něco jsem odnesl do koupelny a se zbytkem věcí se vydal do kuchyně.

Tady už bylo Marka plno. Hrála hudba a vonělo to snídaní.

„Dělám toustíky,“ usmál se na mě opálený Marek jenom v trenkách od toustovače, ze kterého se linul proužek voňavé páry.

„Jé,“ obejmul jsem Markovo tělo a přitulil se k němu, abych mu dal pusu.

„Uděláš místo na stole?“ mrknul na mě.

„Jo, jasně.“

Pustil jsem se rychle do prostírání a přípravy snídaně.

„To je stejně záhada,“ díval se na mě Marek a mával u toho špachtlí.

„Co?“

„No ta flaška vod Dimitrise.“

„Jo, no jo. To se najde. Vodpoledne se po ní podíváme, jo?“

„Hm,“ mávnul Marek špachtlí a otevřel toustovač. „Tak, poslední.“

***

Jeli jsme spolu tramvají a mně se do práce nechtělo čím dál víc. Stýskalo se mi po té prázdninové pohodičce. Namísto bezstarostných turistů, kteří řeší jen to, kde se nejlépe najíst a co budou dělat odpoledne, byli všude jen zamračení lidé, spěchající do práce a myslící na to, co budou muset všechno v práci stihnout a co budou muset stihnout odpoledne cestou domů.

„Marku? Vodpoledne jdeme na ten nákup?“

„Jo. Sejdem se zas před vobchoďákem, jo? Dáme si vědět,“ mávnul Marek rukou.

„Tak jo. Já vystupuju.“

„Tak čus. Vodpolko,“ usmál se na mě Marek.

„Čau,“ mávnul jsem rukou. Chtěl jsem dát Markovi pusu. Ale tady to nejde. V tramvaji.

Vystoupil jsem a tramvaj s Markem odjela. Zůstal jsem stát na nástupním ostrůvku.

Blbej svět. Ani nemůžu dát Markovi pusu, aby někdo blbě nečuměl. Ach jo. Přepadnul mě smutek a já se šouravým krokem vydal k práci.

***

„No nazdár!“ vítal mě kolega. „Ty jo, ty jsi vopálenej. Tak co? Jak bylo v Řecku, co? Moře, sluníčko… Byls na dýze? Co holky? No povídej, přeháněj!“

„Ále,“ mávnul jsem rukou. „Bylo to dobrý, no. Normální dovolená,“ pokrčil jsem rameny.

„No ty jsi ale sdílnej,“ odseknul kolega.

Náš rozhovor naštěstí přerušila šéfová, která vtrhla do dveří jako tajfun.

„A! Vy už jste zpátky? Tak jaká byla dovolená? Potřebuju nutně tu svodku za minulý měsíc, podíváte se mi na to? Jo a nezapomeňte na výkazy!“ rozhlédla se přísně po kanceláři a zabouchla za sebou dveře.

„Ta ty výkazy snad žere, nebo co,“ povzdechl si otráveně kolega a zadíval se do monitoru počítače.

Zapnul jsem svůj počítač. Nekonečně se točící kolečko. Probíhá aktualizace systému. Nevypínejte počítač.

To to pěkně začíná…

79 %.

Rozhlédnul jsem se po kanclu. Kolega zběsile klikal do nějaké tabulky.

85 %.

Proč vlastně dělám tuhle práci? Nebaví mě to tady.

90 %.

Pohlédl jsem na okno. Za zaprášeným sklem s ptačím cákancem byl výhled na protější budovu a z ulice doléhaly tlumené zvuky automobilů.

91 %.

To je nekonečný.

Co asi dělá Michalis? Asi se právě vrátil z pláže, kam chodí ráno běhat. Jestlipak našel náš vzkaz v písku? Two guys love Michalis…

93 %.

Večer bude mít zase frmol v taverně. Na terase, pod pergolou. Možná budou zase grilovat. Jak von se jmenoval, ten kuchař? Nějak jako Ka… nebo Ga… Pa… Nevim. Jestlipak se ještě s Michalisem někdy potkáme…?

97 %.

A copak asi dělá Kostas? Ten se někde potápí. A nebo se plaví na člunu s nějakými turisty do modrých jeskyní… Jak měl na hrudi to tetování s trojzubcem… to byl řízek.

99 %.

Nevypínejte počítač. Měl jsem sto chutí chuť ho vypnout.

Konečně naběhl obrázek plochy, na které vyskočilo okno. Vítejte v systému. Chcete se podívat, co je po aktualizaci nového?

Nechci, díky.

Nastavím si na pozadí nějaký obrázek Řecka.

Zapnul jsem prohlížeč, abych se ponořil do internetu. Ty jo, jak se ten kurzor hejbe, rozesmál jsem se v duchu. Úplně jsem si odvykl práci na počítači. Takže. Ř. E. C. K. O. datloval jsem do klávesnice jako poprvé. Hledat obrázky.

Wow. Před mýma očima se objevil barevný svět s fotkami modrého moře, písčitých zátok a mořských útesů, bílých domků s pestrými střechami, fialově kvetoucích keřů, antických památek… Řecká vlajka, mapa. Podívám, kde jsme byli…

Den v kanclu mi utekl jako voda. Jednak jsem strávil hodně času brouzdáním po internetu, prohlížením obrázků a map a také jsem měl po obědě co dělat, abych stihnul tu svodku pro šéfovou, která byla ten den trochu nervózní. Jako každé pondělí.

Na obědě jsem trochu zachraňoval situaci, abych vyprávěl nějaké zážitky z dovolené. Naštěstí to nikoho moc nezajímalo. Naše, respektive moje dovolená byla v očích kolegů neuvěřitelně nudná záležitost, a tak se mi podařilo vyhnout i takovým dotěrným dotazům, jako s kým jsi tam byl a co jste tam spolu dělali. Jen já věděl, že to byly ty nejkrásnější chvíle, které jsem s Markem prožil. Které jsem prožil kdy vůbec v mém jinak šedivém životě. Chvíle, které jsme prožili my dva s Markem, spolu…

Odpoledne uběhlo, ani nevím jak, a já konečně mohl vyrazil k obchoďáku. Kvůli dopolední prokrastinaci jsem ale nabral trochu zpoždění a nechal Marka čekat…

***

„Čůs,“ smál se na mě Marek, čekající u vchodu do obchodního domu.

„Čau.“ Chtěl jsem dát Markovi pusu. Nenápadně jsem ho chytil za prsty ruky.

„Čau,“ řekl potichu Marek a rychle mi dal krátkou pusu.

„Hele, co mám,“ sundával si batůžek.

„Marku, sorry, že jdu pozdě, já trochu nestíhal,“ omlouval jsem se.

„V pohodě, já se byl zatím podívat po krámech,“ mávnul rukou Marek. „Jo, hele, našel jsem vobchod, kde maj rámečky, jakože na zeď, tak si koupíme nějakej na ten Michalisův vobrázek, jo? A hele, vole, co mám,“ vytáhnul ruku se zavařovací sklenicí.

„Co to je?“ vzal jsem si sklenici a zadíval se přes sklo na její obsah, hrající hnědými a oranžovými barvami.

„Houby, vole! To nám posílá zahradnice.“

„Miluše?“

„Jo! Čumíš, co? To je z těch našich hub, co jsme jí přinesli. Prej nás pozdravuje a máme zase přijet. Že je to tam je hezký i na podzim. Tak to bysme mohli, ne?“

„Jo. Tak to je super.“

„Viď?“ vzal si Marek zpátky sklenici, aby ji vrátil do batůžku.

„Jo, Marku? Nevíš, jak se jmenoval ten kuchař, co vařil u Michalise?“

„Panagiotis. Proč?“

„Jo Panagiotis… Jen tak. Jsem dneska v práci prokrastinoval a prohlížel si fotky Řecka, víš? Tak jsem si na něj vzpomněl.“

„Aha. Hele já se dneska taky trochu flákal. Kecali jsme se šéfíkem vo Řecku, von tam taky vobčas jezdí. Tak jsem mu vyprávěl, co jsme spolu všechno zažili a taky mi dal pár tipů na příště.“

„Ty se máš.“

„Já? Proč já?“

„No, že v práci můžeš vyprávět, jak jsme spolu byli na dovolený.“

„No. A ty ne?“

„Ne, já ne. Vo mně to nikdo neví, že… že jsem teplej. Že jsem tam byl s tebou. A že spolu žijeme,“ pokrčil jsem rameny.

„Aha. To přijde samo,“ mávnul Marek rukou. „Neboj. Hele, kdyby se tě ptali, s kym jsi tam byl, tak to normálně vybal, jen tak mezi řečí, jakože normálka, chápeš. Prostě to nesmíš řešit. Voni to pak taky nebudou řešit. A ještě něco pro tebe mám. Ale to až doma.“

„A co?“ rozesmál jsem se, jak je Markův svět upřímný a krásně jednoduchý.

„Až doma,“ usmál se Marek šibalským úsměvem.

„Proč až doma?“

„No prostě proto. Tak pojď, jdem nakupovat,“ mávnul rukou.

„A můžu hádat?“ vydali jsme se do útrob obchodního domu.

„Nemůžeš. Protože to bys stejně neuhod.“

***

Nákup v samoobsluze proběhl docela rychle. Přestože jsme neměli jasnou představu, co vlastně budeme vařit, protože jsme měli spížku plnou tajemných věcí, Marek věděl, co budeme potřebovat. Těstoviny, rybu, spoustu zeleniny, brambory, sýr, kupodivu jsme sehnali i fetu, nějaké maso, pečivo… Zkrátka nákup šel jako po drátkách.

Nakupování mě nikdy moc nebavilo. Ale s Markem to bylo jiné. Marek si totiž nakupování užíval. Jako by si uvědomoval, že to děláme pro sebe, pro nás oba. Že to není povinnost nebo nudná otrava, ale že to jsou společně strávené chvíle, kdy společně přemýšlíme, povídáme si a hlavně jsme spolu.

S Markem to byla ale také sranda. Já pořád nic nevěděl, zato Marek věděl úplně všechno a každou chvíli mi dával vybírat mezi tím či oním, a nebo mi vysvětloval, co je lepší a proč. Takže jsme se pořád něčemu smáli a já mohl na Markovi oči nechat. Jak proplouval regály s jistotou jako ryba ve vodě, jak nad vším přemýšlel a o všem věděl. Ale hlavně se mi moc líbilo, že jsme nakupovali opravdu spolu. A mě přitom stálo péro v kraťasech, protože mě to, ani nevím proč, vzrušovalo. Marek to samozřejmě na mých kraťasech viděl a každou chvíli na mě šibalsky mrknul.

Konečně nás pípající pokladny vyplivly.

„Ty jo. My máme nákup, že nemusíme nejmíň tejden nikam chodit,“ smál se Marek při pohledu na naše plné batůžky a tašky v rukou. „Hele, ještě koupíme ten rámeček a můžeme jít. Nedáme si nahoře kafe?“

„Jo, můžeme. Aspoň si na chvíli sedneme.“

„No právě.“

***

Posadil jsem se k volnému stolku a zatímco Marek šel pro kafe, hlídal jsem naše tašky s nákupem. Všude bylo plno lidí.

„Tak už jsem tady,“ pokládal na stůl tác se dvěma velkými kávami a malými zákusky.

„Ty jo, dortíček, jo?“ usmíval jsem se.

„No jasný. Tenhle je jahodovej a tenhle voříškovej. Můžeš si vybrat.“

„Tak voříškovej.“

„Já jsem si to myslel,“ mrknul na mě Marek.

Pustili jsme se do zákusků. Velké cappuccino mělo lahodnou hustou pěnu, která pohladila.

„Máte tu, prosim vás, volno?“ ozval se najednou slabý hlas.

U našeho stolku stál blonďatý, hubený kluk s poďobaným obličejem. Trochu se hrbil a držel tác s hranolkami a velkou colou.

„Jo, jasný,“ odsunul Marek volnou židličku.

„Děkuju.“

Kluk si nesměle přisednul a pustil se do svého jídla.

Marek se na mě spiklenecky podíval a lišácky mrknul.

„Hele, mohli bysme se někdy zase mrknout do tý prodejny s trenkama,“ podíval se na mě.

„Jo,“ netušil jsem, o co jde, ale Marek měl evidentně něco za lubem.

„Jestli tam zas bude ten příjemnej prodavač,“ pokračoval Marek a po očku pozoroval kluka vedle sebe, který se cpal hranolky. „Ten byl hezkej, co? Ten prodavač,“ pokračoval Marek.

„Jo, byl,“ přikývl jsem. Co to ten Marek sakra zkouší? Díval jsem se střídavě na něj a na kluka vedle.

Kluk začal kulit oči a tvářil se, že neposlouchá, a dělal jakoby nic.

„To kafe mi prodával taky takovej hezkej kluk,“ přidal Marek.

Kluk se krčil za svými hranolky, jako by se chtěl schovat, a oči mu mohly z důlků vypadnout.

„Fakt?“ zeptal jsem se, ale jen přihrával Markovi. „A kterej?“ zvednul jsem hlavu, abych se podíval k místu, kde prodávali zákusky.

„Támhle ten vysokej, vidíš ho?“ otočil se Marek za sebe a ukázal hlavou. Přitom si rychle přeměřil kluka vedle sebe.

Za pultem byla blonďatá holka s culíkem.

„No jo,“ zalhal jsem. „A má hezkej úsměv.“

„No právě,“ otočil se Marek na mě. „To je hezký, když se kluk usmívá. To se mi líbí.“

„Jo, mě taky. Je to sexy.“

„Přesně. Stačí se usmívat a hned si tě každej všimne.“

„To je fakt. To je vlastně jedno, jak ten kluk vypadá, ale když se usmívá, tak má hned něco do sebe.“

„Právě,“ přitakal Marek.

„A taky má ten prodavač hezkej účes,“ vymyslel jsem si.

„Jo, to je pravda. No je vidět, že vo sebe dbá,“ souhlasil Marek. „Že prostě neni nějakej šmudla. Třeba takovej Petr viď, ten na sebe kašle a podivej se na něj. Ten si podle mě nikdy žádnýho kluka nenajde.“

„A říkal jsi mu to?“

To už Marek mluví pravdu, vzpomněl jsme si na našeho kamaráda Petra, který většinu času trávil někde v hospodě u piva a skoro pořád na něco nadával.

„Jo, říkal. Ale to je marný,“ mávnul rukou Marek. „Ten furt říká jen – to nejde…, ale když…, jenomže… To je ztracenej případ.“

„Hm. A taky je hrozně zanedbanej,“ napadlo mě, když jsem se podíval na ušmudlané klukovo tričko.

„Přesně. Prostě vo sebe nedbá. Měli bysme ho sem někdy vytáhnout a vybrat mu nějaký nový voblečení.“

„Jo,“ rozesmál jsem se. „A vzít ho k holiči!“

„Přesně. Ten by prokouk, ti řikám, že jo. To musíme někdy udělat. Ale fakt!“ smál se Marek. „Tak co? Půjdem?“ podíval se na náš tác na stole.

„Jo, já už mám dopito,“ zvedal jsem se.

„Vodneseš to, prosím tě? Já zatím vezmu ten náš nákup,“ podíval se Marek na mě.

„Jo jasně.“

„Dík,“ řekl Marek a začal sbírat naše tašky.

„Tak nashledanou,“ kývnul jsem na kluka, když jsem odnášel tác.

„Nashledanou,“ špitnul kluk tichým hlasem.

Vysypal jsem kelímky a tácky do koše a zasunul tác do fochu. Marek už byl u mě.

„Na, tady máš batůžek.“

„Dík,“ usmál jsem se na Marka.

Přistihl jsem se, že jsem se také podvědomě narovnal. Ale ne nějak nuceně. Prostě tak nějak přirozeně. No jo, jenže vedle Marka to jde samo. Vedle tak krásnýho člověka, jako je Marek. A co když se člověk zamiluje né proto, že je šťastnej, ale je šťastnej proto, že se zamiluje? Ale do zkroušenýho člověka se těžko někdo zamiluje. To je takovej začarovanej kruh. Možná, že je Petr začarovanej. Nebo zakletej. A musí se objevit princ, kterej ho vysvobodí. Akorát že princové neexistujou… Ale Marek…? Marek je tak trochu princ. Vlastně ne, Marek je antickej hrdina, rozesmál jsem se.

„Co je?“ zeptal se Marek.

„Hele Marku, do tý prodejny trenek bysme ale fakt mohli někdy zajít.“

„No jasný!“ rozchechtal se Marek. „Koupíme si zas nějaký nový pěkný trenky. Ale dneska ne. S těma nákupama vypadáme jak matky vod dětí. Pojď, koupíme ještě ten rámeček a mažem domu.“

***

„Fuj, já jsem vyběhanej jak fretka,“ položil Marek v předsíni tašky na zem.

„Já tě zase namažu aloí, chceš?“

„Jé,“ rozzářil se Marek. „Chci,“ obejmul mě a přitulil se. „Ale nejdřív uklidíme ten nákup, jo?“ dal mi pusu. „Můžeš zatím pověsit prádlo, jestli chceš.“

„Chci.“

„Tak jo. A pak si hned uděláme pohodičku, jo? Dneska už nechci nic dělat, rozumíš?“ sundal si Marek tenisky a sehnul se pro nákup. „K večeři spácháme něco rychlýho, jo?“ volal Marek už z kuchyně.

„Jo, jasně! Já jsem se docela zaplácnul tim dortem, takže ani nemám hlad!“ volal jsem z předsíně.

Vydal jsem se do koupelny, abych vysvobodil naše oblečení z pračky, která vyprala všechny zbytky naší dovolené a spláchla je nemilosrdně do odpadu.

Ale všechno ne. Naše domácnost bude ode dneška vonět Řeckem, protože Marek bude vařit ze všech těch dobrot, přemýšlel jsem u věšení prádla. Na zeď si pověsíme obrázek od Michalise a budeme chodit ke Georgiovi… A budeme laškovat s Leonidasem, zasmál jsem se v duchu. Taky máme ty hezký náramky… A jak to asi dopadlo s tou naší keramikou? přemítal jsem.

„Tak já už mám hotovo. Hádej, co jsem našel,“ stál Marek ve dveřích koupelny a usmíval se.

„Nevim, co?“ rozesmál jsem se, protože v tom byla zase nějaká Markova kulišárna.

„Tadá,“ vytáhnul Marek zpoza zad ruku s lahví pálenky od Dimitrise.

„Jé! Kde byla?“

„V tom velkým batohu, v postranní kapse.“

„Jo aha. No vidíš, jsem ti říkal, že se najde.“

„Tak ji votevřem?“ mrknul na mě Marek.

„No jasně. Musíme vochutnat, co to je. Doufám, že to není methanol.“

„Prosim tě, Dimitris je určitě zkušenej palič,“ mávnul Marek rukou a vydal se do kuchyně. „Říkal, že je to jejich rodinná tradice, ne?!“ volal z kuchyně, odkud se ozvalo zacinkání skleniček.

***

Otevřeli jsme v ložnici lahev a trochu si nalili. Pálenka voněla anýzem.

„To je ouzo,“ řekl jsem.

„Hm,“ koštoval Marek. „Čoveče…, to neni ouzo. Jako je to hodně podobný, ale je to něco jinýho. Fenykl… hřebíček… a ještě něco. Von ten Dimitris myslim i řikal, jak se to jmenuje. Ale nepamatuju si to. No nic, zeptáme se někdy Giorgiose.“

„Tak já přinesu vodu a naředíme si to? Jako ouzo?“

„Jo,“ přikývnul Marek a ucucnul trochu ze skleničky. „Hm, to chce. Je to síla,“ přikyvoval Marek.

Skočil jsem do kuchyně pro džbánek s ledovou vodou.

Marek v ložnici právě zapaloval svíčičku na stole.

„Dneska už nic dělat nebudem, jo?“ mrknul na mě se šibalským úsměvem.

„A chceš teda namazat ty záda?“

„Jo,“ špitnul roztomile Marek.

V kraťasech se mi okamžitě postavilo péro.

Marek si stáhnul tričko a kraťasy a plácnul sebou břichem na postel.

Vzal jsem lahvičku s aloí a posadil se na Markův zadek.

„Už se ti to loupe.“

„Fakt? Tak to nestrhávej. To se nesmí, aby se to nezatrhlo.“

„Jo, neboj.“

Stříknul jsem na Markova záda gel.

„Jé!“ zvednul Marek hlavu.

„Co?“

„Nic. Až pak. Tak můžeš,“ zabořil Marek hlavu zpátky do polštáře.

Rozetřel jsem gel po Markově loupající se pokožce.

„A co jsi chtěl?“

„Né nic. Jen jsem ještě chtěl něco v kuchyni. To počká potom.“

Roztíral jsem gel po Markových zádech.

„Dej tam víc. A můžeš voběma rukama.“

„Jo, tak jo.“

Stříknul jsem na záda velkou dávku gelu, položil lahvičku na stolek a oběma dlaněmi rozetřel mazlavou loužičku po pokožce.

„Mmmm,“ liboval si Marek.

Markova pokožka se leskla a puchýře se pod gelem ztrácely. Svíčička na stolku mihotavě blikotala a já mazlil Marka po zádech. Jezdil jsem dlaněmi přes lopatky až na červená ramena a masíroval Markův spálený zátylek.

Marek občas potichu souhlasně zamručel, když se mu to hodně líbilo.

Na mých trenýrkách se tyčila velká boule a moje péro začalo vypouštět kapky nektaru, jako by se chtělo k masáži přidat.

Sjel jsem rukama po zádech níž. Prostředkem zad se táhla podlouhá prohlubeň, která nad Markovými trenkami končila malým ostrůvkem s jemnými chloupky.

„Marku?“ zeptal jsem se potichu.

„No?“ zahuhlal Marek do polštáře.

„Chceš zase… namasírovat dírku?“

„Jo,“ špitnul Marek.

Nadzvednul jsem se, abych si poposednul.

„Počkej, slez na chvilku,“ řekl Marek.

Otočil se, rychle si stáhnul trenky a hodil je na zem vedle postele. Zase se položil na břicho.

Sednul jsem si obkročmo kolem Markových stehen, která měla na zadní straně vzrušující pěšinky z chloupků.

Markův vyšpulený zadek nedočkavě čekal. Sáhnul jsem na stolek pro lahvičku s gelem. Stříknul jsem si do ruky velkou dávku. Odložil jsem lahvičku a gel si v rukou krátce promnul. Zajel jsem prsty do zarostlé štěrbiny s kudrnatými tmavými chlupy.

Marek ještě trochu vyšpulil zadek.

„Marku, nadzvedni se trochu,“ kleknul jsem si.

Marek se nadzvednul a já sáhnul pod něj. Nahmatal jsem Markův vztyčený penis a ohnul ho k sobě.

„Lehni si.“

Marek se zase položil a já položil jeho tvrdé péro na postel, mezi jeho stehna.

„A roztáhni trochu nohy.“

Marek poslechnul. Mezi jeho chlupatými stehny ležel na prostěradle mohutný penis. Byl mnohem tmavší než pokožka na stehnech. Na sobě nesl chlupatý pytlík s velkými oblými varlaty.

Chytil jsem jednou rukou Markův tvrdý penis a objal ho do své mazlavé dlaně.

Druhou rukou jsem hladil Markovu zarostlou skulinu mezi hýžděmi. Nahmatal jsem prstem měkký dolíček.

„Mmm…,“ mručel Marek a vyšpulil zadek ještě víc.

Skulina se otevřela. Chvíli jsem prstem masíroval dolíček. Ten povolil a pustil můj prst dovnitř. Hladce jsem vklouznul do měkkého tepla.

„Wow,“ vzdychnul Marek. „Ty jo, to je hezký.“

Brzy jsem přidal i druhý prst. Vstup do Marka zcela povolil a moje prsty pohltilo měkounké teplo.

Nahmatal jsem uvnitř Markův oříšek a jemně ho začal prsty mnout.

„Ah!“ vzdychnul hlasitě Marek. „Ty jo…,“ vzdychal.

V druhé dlani, která objímala Markův žalud, jsem ucítil prýštící nektar.

Pokračoval jsem prsty v masáži měkkého oříšku uvnitř.

„Kousíčku…,“ vzdychal Marek. „Ještě… Ty jo…,“ vzdychal Marek.

Pokračoval jsem dál v masáži měkké chodbičky.

„Jo… jo…,“ vzdychal Marek čím dál rychleji. „Ty vole! Vystříkni mě!“ vyhrknul.

Krátce jsem promnul Markův žalud mazlavou dlaní.

„Aaah!“ zabořil Marek hlavu do polštáře.

Do mé dlaně se ze žaludu vyhrnul proud horkého spermatu.

„Mmmmm…,“ sténal rozkoší Marek hlasitě do polštáře a z jeho žaludu se řinulo další sperma. Horké semeno dál proudilo do mé dlaně a protékalo mými prsty na prostěradlo.

„Ty jo… Ne… Už ne…,“ vzdychal Marek.

Markova skulinka se sevřela. Vytáhnul jsem prsty ven.

Propustil jsem Markův mokrý žalud a dávku spermatu, kterým byla moje dlaň obalená, si rychle přenesl do úst. Olíznul jsem sladkou šťávu se sytě mandlovou vůní.

Marek se otočil na záda.

„Ty jo… To bylo hustý tohle…,“ oddychoval a usmíval se.

„Koukám,“ smál jsem se a olizoval si Markovo semeno z dlaně.

„Já chci taky.“

„Je všechno na prostěradle!“ rozesmál jsem se.

„A jo,“ podíval se Marek. „No ty vole, to je louže,“ rozchechtal se.

Sáhnul jsem do loužičky teplého semene a podal ruku k Markovi.

Marek mi začal olizovat dlaň.

„Mmm,“ zamručel labužnicky.

Při tom, jak mi Marek olizoval dlaň, jezdil po ní jazykem a vysával šťávu mezi mými prsty, mi sebou moje péro v trenýrkách divoce mávalo.

„Nakrmíš mě?“ podíval se na mě Marek a sáhnul po mých trenkách, aby je stáhnul.

„Jo,“ pomohl jsem mu.

Z mých trenek se vyhouplo moje ulepené péro.

„Wow…,“ vzdychnul Marek a vrhnul se k němu.

Zanořil si ho úst, která byla měkká, horká a mazlavá od jeho dárku.

„Ahh…,“ vzdychnul jsem blaženým pocitem.

„Ty jsi slaďoučkej,“ řekl potichu Marek a vrátil si můj penis do úst.

Přikleknul jsem blíž.

Markova ústa mě pohltila a vykouzlila na mém žaludu nádherné brnění.

„Marku…,“ chytil jsem Marka za vlasy a několika krátkými pohyby zasunul svoje péro hluboko do měkkého tepla. „Ah!“ vykřiknul jsem. Můj žalud nesnesitelně zabrněl a úlevně začal napouštět Markova ústa mým dárkem. „Ah… ah…,“ svíralo se mi v křeči břicho.

„Mmm… mm…,“ mručel Marek s mým penisem v ústech a nechal se dál krmit.

„Wow!“ zavýsknul Marek, když propustil moje péro. Rozzářeně na mě svítil očima.

Vrhnul jsem se k němu, abych ochutnal jeho ústa plná krému. Začali jsme se divoce líbat. Marek vypouštěl semeno do mých vousů, aby ho z nich zase divoce olizoval.

„Kousíčku…,“ vzdychal.

Povalil mě na záda.

Marek se mi zadíval do očí…

Pak vyplivnul husté štávy do mých vousů a vrhnul se na mě.

Ještě dlouho jsme se líbali a vychutnávali si naše voňavé dárky.

***

Marek ležel na mně, dívali jsme se jeden druhému do očí a usmívali se na sebe. Něžně mě hladil ve vlasech. Já hladil Marka po zádech. Na stolku vedle postele mihotal plamínek svíčky.

„Já pro tebe něco mám,“ řekl potichu Marek.

„A co?“

„Překvapení.“

„Jaký?“

„To neuhodneš.“

„Ty jsi nějakej napínavej,“ rozesmál jsem se.

„Já vim,“ smál se Marek. „Tak počkej chvilku.“

Marek se zvednul a odťapkal do kuchyně.

Nalil jsem do skleniček další sladkou pálenku a dolil ji vodou ze džbánku.

„Tak a je to tady,“ vrátil se Marek z potemnělé chodby. „Překvapení večera,“ držel ruce za zády.

Rozesmál jsem se.

„To bude nějaká blbost,“ chechtal jsem se.

„Ne ne. Žádná blbost,“ přibližoval se Marek s lišáckým pohledem k posteli.

„Tak co to je?“ smál jsem se a začal být opravdu napnutý.

„Tadá,“ vytáhnul Marek ruku a podal mi balíček zabalený do papíru.

„Co to je?“ vzal jsem si balíček.

Marek se na mě díval a usmíval se.

„Rozbal to,“ pobídnul mě.

„Tak teď už jsem fakt zvědavej,“ rozbaloval jsem papír. „Jé, knížka?“

Podíval jsem se na obálku.

„Marku…,“ vhrkly mi slzy do očí. Rozbrečel jsem se, vrhnul jsem se k Markovi a obejmul ho.

„Co je? Ty nemáš radost?“

„Mám…, právě… že mám…,“ škytal jsem. Podíval jsem se na obálku knížky. „Fauna… a flóra… Středomoří…,“ posmrkával jsem.

Marek se rozchechtal a já spolu s ním.

„Je tu všechno…,“ rychle jsem listoval knížkou, plnou barevných fotografií květin, stromů, ptactva… „I želvy jsou tady!“ smál jsem se.

Byl jsem dojatý a šťastný.

„Marku… To je ten nejkrásnější dárek…, co jsem kdy dostal. Děkuju.“

Objali jsme se a políbili.

„To jsem rád. Já jsem věděl, že se ti to bude líbit,“ hladil mě Marek. „Tak uka, prohlídneme si to?“

„Jo!“

Lehli jsme si vedle sebe na postel, já listoval knížkou, Marek každou chvíli zapíchnul prst do obrázku, co si pamatuje, že jsme viděli, nebo že dokonce žije či roste i u nás. Na stolku mihotala svíčka a já měl náladu jako o vánočním večeru.