Romány

Opatrně jsem si položil hlavu na jeho koleno a přisunul jsem se blíž, abych ho obejmul kolem nohy. Nebyl jsem si jistý, jak zareaguje, vůbec jsem to nedokázal odhadnout. A připadalo mi, jako by i on zaváhal. "Vrať se zpět do své pozice," ozvalo se nakonec. Srdce mi spadlo do kalhot a cítil jsem, že ten zbytek vzrušení, co ve mně byl, se rozplynul. Mlčky jsem se narovnal, ruce položil na stehna a se sklopenou hlavou čekal na další pokyn. Ve skutečnosti jsem ale jen vyčkával, až budeme sami.

Olivier se zadíval na růži ve své dlani. Vzápětí však svůj zrak upřel na Šimona. Neusmál se, nemohl a ani nechtěl. Stále nechápal, o co se snažil. Řekl mu přece jasně, že nedokáže jeho povahu pochopit, že s ním žít nemůže. Je jiný. Oba hráli na své housle, jenže každý úplně jinou píseň, a proto to zkrátka nemohlo ladit. Možná Šimon neměl hudební sluch a nevadilo by mu to, ale Olivier tuhle povahovou disharmonii nemohl snést. A hnědovlasý mladík to nejspíš ještě nepochopil.

Chytil mě za očko obojku a já pohledem automaticky zkontroloval, jestli se na nás nikdo nedívá, i když na tom vlastně vůbec nezáleželo. Oliver za obojek prudce trhl a napomenul mě: "Na mě se dívej. Nestarej se o ostatní. Odpověz mi jasně a srozumitelně. Budeš v naprostém bezpečí a kdykoliv můžeme odejít, ano? Chceš jít dozadu?" "A-ano," vykoktal jsem. Umíral jsem zvědavostí.

Byl jen náhrada? Pobavení, které si nemohl ve velkém městě se svým postavením dovolit? Olivier nevěděl, a už nad tím ani dál nechtěl přemýšlet, protože tušil, že na odpověď nikdy nepřijde. Na co však přijít chtěl, byly ty odmítnuté smlouvy. Šimon vyměnil peníze za lásku, a pokud by mu toto Olivier odpustil… Ne, to by mu odpustit nedokázal…

"Chci si ho vzít na sebe. Moc se mi líbí." Nastavil jsem mu krk, aby mi ho mohl nasadit, a když se mi chladný kov usadil nízko na krku, spokojeně jsem vydechl. Oliver si poté sundal z krku drobný stříbrný řetízek a navlékl na něj klíček od mého obojku. Pohladil mě po tvářích a naklonil se blíž, aby mě políbil na rty: "Sluší ti, moc."

Do bídného Olivierova rozpoložení zazvonil telefon. Trhl sebou, ačkoliv jeho vyzvánění to nebylo. Šimonův telefon ležel hned vedle notebooku, a proto nemohl přehlédnout jméno, které velkým písmem svítilo z displeje. Koťátko. Bodl ho osten žárlivosti, zamračil se na něj a pohlédl směrem ke dveřím, kde už viděl přibíhajícího hnědovláska.

Až po několika desítkách vteřin se mé tělo konečně uvolnilo, úplně jsem se do Olivera zapřel a hlasitě vydechl. Otřel mi břicho kapesníčkem, poté kolem mě ovinul své paže a pevně mě objal, čímž jen provazy kolem mého těla více přitlačil na kůži. Jakmile své sevření opět uvolnil, čekal jsem, že nás začne rozvazovat, místo toho mě jen hladil po těle a nechával nás stále svázané k sobě. A stejně, jak nás k sobě poutaly provazy, proplétalo se i něco uvnitř nás. Možná srdce, možná duše. Věřil jsem, že to také cítí. Musel.

Ne, všechno to byla hloupost, jen si něco stále potřeboval namlouvat, Šimon se po jeho telefonu ani nepídil. Proč by? Kdyby ho opravdu chtěl, vyprosil by si ho, jak odjížděl. Neudělal to. A kdyby se černovlásek nevrátil tenkrát do chalupy, tak by se ani nerozloučil. Olivier mu jeho odjezd pokazil, a když nad tím dnes, ale i minulé dny přemýšlel, brunet byl velmi nervózní a opravdu to vypadalo, jako by utíkal. Oblečení nacpané narychlo do tašek, on bledý a roztěkaný. Možná by bylo lepší, kdyby jej nenachytal. Nemusel by se teď trápit nejistotou, bylo by to jasné už od první chvíle.

Tiše se zasmál, políbil mě za ucho a šeptl: "Ano, smíš se otočit." Nemusel to říkat dvakrát. V další chvíli už jsem klečel čelem k němu, objímal ho kolem krku a hladově líbal na rty. Nic pro mě nebylo dost. Nedokázal jsem se ho nabažit. Přisunul se ke zdi, aby se o ni mohl opřít zády, posadil si mě na klín a nerušeně jsme pokračovali. Desítky polibků, doteků, rozechvělých dechů a nekonečné lačnosti po tom druhém. Dychtící. Žíznící. Prahnoucí po přítomnosti toho druhého.

„Miluju tě…," zašeptal a zavřel oči, aby si ještě víc mohl vychutnat tu krásnou, jedinečnou chvíli. Než se budou muset vrátit do reality, než jim začne být zima a než bude třeba začít zase fungovat. Než ten moment skončí. „Stůl vydržel…," pousmál se Olivier a mírně zčervenal. „Připadám si hloupě… Nedokážu se s tebou ovládat."

Zabalil jsem se do velkého huňatého ručníku a posadil se do obýváku na gauč. Mlčky jsem čekal, než si Oliver sedne ke mně, a když tak konečně učinil, zůstali jsme v naprostém tichu ještě několik dalších minut. Nespěchal jsem na něj. "Trvá mi to, promiň," povzdechl si. "To nic, nespěchej na sebe," špitl jsem, ačkoliv jsem se chvěl zvědavostí. A nervozitou.

„Olivier byl vždycky zvědavý, přirozeně nedůvěřivý. Když něčemu nerozuměl nebo se mu něco nezdálo, snažil se zjistit pravdu za každou cenu. Často se mne na něco zeptal, já mu odpověděl, po pravdě, a týden nato jsem zjistil, že tu samou otázku pak položil všem mým známým, protože mi zkrátka nevěřil. Nebylo to příjemné… Ale to je jedno, už jsou to všechno jen vzpomínky, nic aktuálního," nadhodil zamyšleně a usmál se, jako by skutečně o nic nešlo. A vzhledem k výrazu, který se v Šimonově tváři objevil, a zoufalému pohledu, který hodil po černovláskovi, leč ten si ho nevšiml, usoudil, že se hra rozvinula daleko lépe, než předpokládal.